7

Vybral jsem si karabinu dvaadvacítku s dlouhou hlavní (strýčkův dárek k mým patnáctým narozeninám) a Tomáš kulovnici. Dohodli jsme se, že všichni ostatní zůstanou s brokovnicí na Malevilu. Jedna puška znamenala sice ubohou výzbroj, ale Malevil měl hradby, střílny v podsebití a vodní příkopy.

V okamžiku, kdy jsme zahýbali do ostré zatáčky, kterou přechází malevilská cesta v pěšinu k Rhunes, utkvěl jsem dlouhým pohledem na hradě usazeném v bezpečí skal. Neušlo mi, že se po něm ohlédl i Tomáš. Nemuseli jsme si své pocity ani sdělovat. Cítili jsme se každým krokem obnaženější, zranitelnější. Malevil byl náš útulek, naše „hnízdo s cimbuřím“. Až dosud nás uchránil od všeho, včetně posledních výkřiků technického pokroku. Opouštěli jsme ho s úzkostnými pocity jako ve zlém snu, a jako zlý sen nám připadala i celá ta dlouhá cesta husím pochodem. Šedivé nebe, šedivá země, pahýly zčernalých stromů, ticho, nehybnost smrti. A tam někde na konci číhali jediní lidé, kteří v krajině přežili, aby nás poslali na onen svět.

Vůbec jsem o tom nepochyboval: stopy klisny ve spálené, prašné půdě se nedaly zahladit, a jestliže ji zloději přesto ukradli, znamenalo to, že s pronásledováním předem počítali a kdesi vpředu, na nějakém určitém místě onoho pustého obzoru nyní čekají, aby na nás vyrazili. Ale nebylo na vybranou. Něco takového, aby někdo jednoho z nás srazil k zemi a ukradl nám koně, jsme nemohli připustit. Ruce do klína jsme složit nehodlali, a nezbývalo tedy, než přistoupit na hru útočníka.

Vyšli jsme z Malevilu sotva půl hodiny po tom, kdy jsem spatřil Peyssoua ležet bez hnutí na poli v Rhunes. Zloděj nepochybně ztratil hodně času, jak se potýkal s Amarantou. Rozeznával jsem místa, kde odmítala jít, přešlapovala a točila se dokola. Při vší mírnosti byla přece jenom zvyklá na svou stáj, na Malevil, na klisnu Miláčka, kterou mohla vidět mezi příčkami přepážky sousedního boxu. A byla také ještě mladá, cokoli ji dokázalo poplašit, každá louže, kámen, o který zakopla, kropicí hadice, noviny smetené větrem. Stopy kroků vedle otisků kopyt dosvědčovaly, že se chlápek neodvážil jet na ní bez sedla. Temperament anglo-arabské krve mu zřejmě nahnal strach, čili to nebyl zkušený jezdec. Bůh ví, jakým zázrakem dokázal, že s ním Amaranta přes všechen odpor nakonec přece jen šla.

Údolí Rhunes tvořila necelých sto metrů široká pláň, lemovaná z každé strany řadou kdysi zalesněných kopců, obě říční ramena tudy protékala od severu k jihu a souběžné s nimi vedla dole po úbočí východních pahorků obecní cesta. Zloděj se však nepustil přímočarou silničkou, na níž by ho bylo na dálku vidět, nýbrž při úpatí svahů podél západního břehu, jejichž klikatější linie ho lépe skrývala pohledům. Soudil jsem, že pokud nedosáhne svého doupěte, velké nebezpečí nám rozhodné nehrozí. Budou si chtít především pojistit Amarantu, zavřít ji do nějaké stáje nebo ohrady, dřív se on a jeho společníci do ničeho nepustí.

Přesto jsem zůstával ve střehu, zbraň už ne na rameni, ale v ruce, a upíral pátravý pohled střídavě k zemi a do dálky před sebou. Nevyměnili jsme s Tomášem jediné slovo. I v chladnu, jaké panovalo, jsem se potil napětím, nejvíc na dlaních, a když Tomáš, na pohled stejné klidný jako já, uchopil v jednu chvíli pušku za hlaveň a hodil si ji vodorovně na rameno, aby si ulehčil, všiml jsem si, že v místech, kde pušku předtím držel, mu zůstala vlhká skvrna.

Šlapali jsme už půldruhé hodiny, když Amarantina stopa náhle zahnula kolmo od Rhunes směrem na západ a tam pokračovala dál mezi jedním kopcem a skalním srázem. Polohou i uspořádáním připomínalo to místo Malevil: na severu skála a při jejím úpatí vodní tok, na Malevilu vyschlý, tady však dosud zurčící v podobě mělkého, ale vodnatého a čilého potůčku. Nikdo si očividné nikdy nedal práci jeho koryto vyhloubit, a jak se voda rozlévala, úplné zničila malou, sotva čtyřicet metrů širokou loučku mezi kopcem a skálou. Vzpomínám si, že strýc kvůli tomu kdysi zakázal pouštět tam koně od Sedmi buků. Nikdo z nás si na bahnisko netroufl ani v dobách Klubu, stejně jako se tam jaktěživ neodvážil žádný traktor.

Ve skále však byla jeskyně uzavřená zdí s okny a já věděl, kdo tam bydlí. Lidé považovaní za nemluvné hrubiány pochybných mravů a co horšího, podezřelí z pytlačení na pozemcích sousedů. Pan učitel Le Coutellier je vzhledem k jejich obydlí nazýval „troglotypy“, což v nás za časů Klubu probouzelo ohromné nadšení. Ale v Malejacu jim nikdo neřekl jinak než „přivandrovalci“, ba k dovršení zmatku dokonce i „cikáni“, ačkoli starý pocházel odněkud ze severu. Navíc u nich lidí znepokojovalo, že se v Malejacu nikdy neukázali: chodili nakupovat do Saint-Sauveuru. A šel z nich samozřejmě strach už taky proto, že se o nich skoro nic nevědělo, nikdo neměl dokonce ani ponětí, z kolika členů se celý kmen vlastně skládá. Ale povídalo se, že prý otec, podle strýčka člověk připomínající vzhledem i výrazem cromagnonce, dvakrát „seděl v base“: poprvé za těžké ublížení na těle, podruhé, že znásilnil svou dceru. Tu jedinou z celé rodiny jsem znal aspoň podle jména, říkali jí Catie a sloužila v La Roque u starosty. Měla pověst krásky značně smělých očí a chování, na jakém si klevetivé jazyky rády smlsnou. Jestliže k znásilnění skutečně došlo, chuť na mužské pro to neztratila.

Hospodářství troglodytů neslo název, který nás v dobách Klubu vždycky udivoval: Na rybníce. Nešlo nám to do hlavy, protože rybník tam dávno nebyl, jen kus močálovité půdy uvězněné mezi skálou a podobně strmým kopcem. Elektřinu neměli, nevedla k nim ani cesta. Jen jakási vlhká soutěska, kterou nikdo nechodil, ani listonoš; jejich poštu – tak jeden dopis za měsíc – nechával v Cussacu, pěkné usedlosti na úbočí. Dík listonoši Boudenotovi bylo však známo aspoň jejich jméno: Wahrwoordovi. Dle všeobecného názoru se tak rozhodně nemohl jmenovat křesťan. Otec byl podle Boudenota „divous“, ale zdaleka ne chudý. Měl dobytek a na svahu kopce pěkné pozemky.

Dostihl jsem Tomáše, vzal ho za paži, a když zůstal stát, naklonil jsem se a šeptl mu do ucha:

„Jsme u cíle. Půjdu teď první.“

Rozhlédl se letmo kolem sebe, mrkl na hodinky a rovněž šeptem namítl:

„Ještě neuplynula má čtvrthodina.“

„To je jedno. Já to tady znám.“ A dodal jsem: „Drž se asi deset metrů za mnou.“

Kousek jsem ho předešel, pak jsem se zastavil a pravou dlaní, rozevřenou ve výši kyčle, dal Tomášovi znamení, ať se zastaví taky. Vyňal jsem z pouzdra dalekohled, přiložil ho k očím a jal se zkoumat terén. Úzká planina mezi kopcem a skálou stoupala mírně vzhůru, přeťata na několika místech náspem či zídkou z holého kamení. Kopec se zdál stejně pustý a zčernalý jako všechny předchozí, jež jsme cestou spatřili. Ale louka, dobře chráněná od severu skálou a zaříznutá hluboko mezi svahy, utrpěla – jak bych to řekl – o stupínek míň. Zdálo se, že tu vegetace sice shořela, ale nezuhelnatěla a půda – možná proto, že byla předtím napitá vodou – také nevyhlížela tak šedivě a prašně jako všude jinde. Tu a tam se udržely i jakési žlutavé trsy, jež bývaly nepochybné trávou, a dva nebo tři holé a zčernalé, ale přece jen stojící stromy. Uložil jsem dalekohled a opatrné vykročil. Čekalo mě další překvapení: půda pod nohama byla tvrdá, nebořila se. Když se stala ta věc, voda zřejmě působením žáru vyrazila ze země jako pára z kotle. A protože od té doby nepršelo, močál zůstal vyschlý.

Zaznamenával jsem všechny ty podrobnosti naprosto přesně a s jasnou hlavou, ale tělo mi vyvádělo nepěkné kousky: hrozně se mi potily dlaně, srdce tlouklo jako o závod, ve spáncích mi bušilo, a když jsem vracel dalekohled do pouzdra, dokonce se mi trochu třásly ruce, což nebylo příliš dobré znamení pro případ, že bych musel střílet. Upíraje pohled hned na Amarantinu stopu pod nohama, hned na pláň před sebou, snažil jsem se dýchat v rytmu chůze, pomalu a zhluboka. Nezavanul ani větříček, neozval se jediný zvuk, ani zdálky. Deset metrů přede mnou se tyčila malá zídka z volné nakladených kamenů. Všechno se pak odehrálo během několika vteřin. Spatřil jsem hromádku koňského trusu; připadal mi čerstvý. Zůstal jsem stát a sehnul se, že si ho prohlédnu, přesněji řečeno zkusím hřbetem ruky, je-li dosud teplý. V tu chvíli mi něco hvízdlo nad hlavou. V další vteřině už seděl Tomáš na bobku vedle mne. V ruce držel šíp. Jeho černá špička, ostrá jako jehla, byla potřísněna hlínou.

A už to hvízdlo znovu, stejnou silou jako poprvé. Přilehl jsem k zemi a bleskově se doplazil k zídce z nakupených kamenů. Odložil jsem karabinu na zem a ohlédl se po Tomášovi v domnění, že je pořád ještě tam, kde jsem ho nechal, ale s úžasem jsem zjistil, že už taky leží u zídky vlevo ode mne a staví na ní ze spadaných kamenů jakousi střílnu. Překvapilo mě, že nezapomněl ani na šíp. Ležel vedle něho a jeho žlutozelené opeření bylo jedinou barevnou skvrnou v celé krajině. Hleděl jsem na šíp a nemohl věřit vlastním očím. Troglodyti na nás střílejí z luku!

Rychle jsem mrkl přes zídku. Padesát metrů od nás přehrazoval úzké údolíčko další násep z volných kamenů. V jeho středu se tyčil statný, sežehlý, dosud však stojící ořešák. Postavení zaujali dobré, ale udělali jednu chybu: měli počkat, až přelezeme zídku, a zaútočit v otevřeném terénu. Povzbudila je patrně naše nehybnost ve chvíli, kdy jsem uviděl kobylinec, a vystřelili příliš brzo.

Zaslechl jsem další hvízdnutí a skrčil nohy. Bůhvíproč, nicméně ke svému štěstí, protože šíp, jakoby vystřelený z nebe, zajel hluboko do země padesát centimetrů od mých nohou. Tentokrát si zřejmě úhel dobře spočítali, aby šíp opsal patřičný oblouk. Okamžitě jsem si také uvědomil, že střelcovým vodítkem je Tomášova střílna. Pokynul jsem Tomášovi, aby mě napodobil, a odplazil se podél zídky o několik metrů doleva.

Hvízdl další šíp, přesně ve směru střílny, kterou jsme právě opustili, dopadl však na zem asi metr od předchozího. Jakmile se zabodl, začal jsem pomalu počítat: jedna, dvě, tři, čtyři, pět. Při pěti to hvízdlo znovu, čili aby střelec sebral šíp, nasadil ho, zamířil a vypustil, potřeboval pět vteřin. Dva luky to zřejmě nebyly, jen jeden. Šípy přilétaly jeden po druhém, nikdy společně.

Sundal jsem z karabiny zaměřovací dalekohled. Zvětšoval tak silně, že se dalo zacílit jen velice pomalu. Potichu jsem řekl: „Tomáši, schovej se z druhé strany střílny, a až dvakrát vystřelím, vystrč hlavu přes zeď, vypal nazdařbůh obě rány a rychle se přemísti.“ Pozoroval jsem ho, jak se vzdaluje. Jakmile zaujal postavení, odjistil jsem pušku, poklekl, sehnul se téměř až k zemi, pušku uchopil do obou rukou a nastavil ji pokud možno rovnoběžné se zídkou. Pak jsem se naráz vztyčil, zalícil, otočil se v pase, zahlédl za ořešákem cosi jako špici luku, vypálil dvě rány a hned se zas schoval. V okamžiku, kdy jsem měnil pozici, ozvalo se dvojí prásk! prásk! z Tomášovy ručnice, mnohem silnější než suché lupnutí mých střel.

Čekal jsem odpověď. Nepřišla. Zkoprnělý úžasem však náhle vidím Tomáše, jak se asi deset metrů ode mne zvedne a s puškou na předloktí se pohodlně opře bokem o zídku. Je-li možné šeptem zařvat, pak jsem přesné tohle udělal:

„K zemi!“

„Vyvěsili bílý prapor,“ odtušil, otáčeje ke mně hlavu tak pomalu, že bych si byl zoufal.

„K zemi!“ vykřikl jsem rozzuřeně.

Poslechl. Dolezl jsem ke střílně a mrkl k protivníkové zídce. Teď už luk neschovávali, někdo jím tam mával, ale mávající ruku vidět nebylo; na konci luku visel bílý kapesník. Přiložil jsem k očím dalekohled a pečlivě zkoumal hřeben zdi od jednoho konce na druhý. Nebylo nic vidět. Spustil jsem dalekohled, stočil dlaně do kornoutu a zavolal v nářečí:

„Co s tím bílým hadrem chceš?“

Žádná odpověď. Opakoval jsem otázku ve francouzštině.

„Vzdát se!“ ozval se francouzsky mladý hlas.

„Dej si luk za hlavu, obě ruce na něj, a hoď sebou, ať jsi tady.“

Ticho. Vzal jsem dalekohled. Luk ani bílý prapor se nepohnuly. Jak chtěl Tomáš trochu změnit polohu, škrtl podrážkou o zem. Pokynul jsem. mu, ať se nehýbá, a nastražil uši. Ani sebemenší zvuk.

Počkal jsem celou minutu a s dalekohledem na očích pak zahulákal:

„No tak, na co čekáš?“

„Nebudete po mně střílet?“ zvolal ten hlas.

„To se ví, že ne.“

Uplynulo ještě pár vteřin a pak se zpoza zídky vynořil muž. V dalekohledu vypadal obrovský. Luk držel za hlavou, obě ruce na něm, jak jsem mu přikázal. Spustil jsem dalekohled a uchopil karabinu.

„Tomáši!“

„Ano.“

„Až bude tady, postav se ke střílně a hlídej. Nespusť tu zídku z očí.“

„Dobrá.“

Postava muže se postupně zvětšovala. Kráčel rychle, skoro utíkal. K mému úžasu to byl mladík, nazrzlý blonďák s rozježenou kšticí. Na tvářích měl strnisko. Před naší zídkou se zastavil.

„Zbraň přehoď sem k nám,“ řekl jsem, „přelez zídku, dej ruce za hlavu a šup na kolena. Nezapomeň, že mám v zásobníku osm kulek.“

Uposlechl. Byl to vysoký, statný hoch oblečený do vybledlých džínsů, spravované kostkované košile a starého hnědého saka, které se na rameni páralo a visela mu jedna kapsa. Tvář měl bledou, oči sklopené.

„Podívej se na mě.“

Zvedl víčka a jeho pohled mě překvapil. Čekal jsem něco docela jiného. Ani stopa po nějaké lsti či tvrdosti. Naopak. Byly to oči málem dětské, zlatohnědé, přesně ve stylu jeho kulaté tváře, dobráckého nosu a širokých úst s masitými rty. Nepůsobil ani potměšile. Přikázal jsem mu, aby se na mne podíval, tak se tedy díval. Jako zahanbené, vyděšené dítě, které čeká, že mu vyhubují. Usedl jsem dva metry od něho, hlaveň pušky namířenou k němu, a klidným tónem mu položil otázku:

„Jsi sám?“

„Ano.“

Nějak nápadně si s odpovědí pospíšil.

„Poslouchej mě dobře, zeptám se té ještě jednou: jsi sám?“

„Ano.“ (Ale než to řekl, skoro nepostřehnutelně zaváhal.)

Změnil jsem náhle téma:

„Kolik ti ještě zbývalo šípů?“

„Tam?“

„Ano.“

Zamyslel se.

„Takových dvanáct,“ řekl nejistě, ale pak se opravil:

„Možná i míň.“

Zajímavý lučištník, když ho ani nenapadlo spočítat si munici!

„Řekněme tedy deset,“ navrhl jsem.

„Deset, ano, to možná.“

Pohlédl jsem na něj a zostra vybafl:

„Tak proč se vzdáváš, když jsi měl ještě deset šípů?“

Zrudl, otevřel pusu, oči mu poplašeně zamžikaly, nevěděl, co říci. S touhle otázkou nepočítal. Zaskočila ho. Načisto vyvedený z konceptu, neschopný slova, neodpovídal.

„Otoč se ke mně zády,“ řekl jsem zhurta, „a dej ruce na hlavu.“

Neobratně se na kolenou pootočil.

„Sedni si na paty.“

Uposlechl.

,A teď dávej pozor. Na něco se tě zeptám. Jen jednou. Jestli zalžeš, prostřelím ti kebuli.“

Přitiskl jsem mu hlaveň karabiny k šíji.

„Jasné?“

„Ano,“ hlesl sotva slyšitelně.

Cítil jsem, jak se mu šíje pod zbraní chvěje.

„Poslouchej teď dobře. Zeptám se tě na tu věc jen jednou. Jestli zalžeš, střelím.“

A po krátké odmlce jsem uhodil znovu:

„Kdo byl s tebou za tou zídkou?“

„Otec,“ šeptl, že ho málem nebylo slyšet.

„Kdo ještě?“

„Už nikdo.“

Přitiskl jsem hlaveň k šíji prudčeji.

„Kdo ještě?“

„Už nikdo,“ odvětil bez zaváhání.

Tentokrát nelhal, tím jsem si byl jist.

„Tvůj otec má taky luk?“

„Ne, pušku.“

Postřehl jsem, že se Tomáš otočil, všecek užaslý. Pokynul jsem mu, aby nezapomínal hlídat, a překvapeně opakoval:

„Pušku?“

„Ano, loveckou, dvojku.“

„Otec měl tedy pušku a ty luk?“

„Ne, já neměl nic.“

„Jak to?“

„Otec mi nedovolí na pušku sáhnout.“

„A na luk?“

„Taky ne.“

,A proč?“

„Nevěří mi.“

Miloučká rodinná idylka. Má představa o troglodytech začínala dostávat přesnější obrysy.

„To ti poručil otec, aby ses vzdal?“

„Ano.“

„A abys řekl, že jsi sám?“

„Ano.“

A my bychom po skončeném boji klidně a bez obav vstali a šli si pro Amarantu, rovnou do chřtánu starému, který na nás za zídkou čeká s flintou na dvě rány. Pro každého jednu.

Sevřel jsem rty a zostra mladíkovi přikázal:

„Vytáhni si z kalhot pásek.“

Uposlechl a sám od sebe. aniž jsem co řekl, dal zas ruce zpátky na hlavu. Jeho poslušnost ve mně probouzela skoro soucit: byl to ještě kluk, sice statný, ramenatý, ale kluk. Táta na něj pouštěl hrůzu, a teď to dělám já. Na můj příkaz složil ruce za záda a já mu je svázal jeho páskem. Když jsem byl hotov, teprve mě napadlo, že mám v kapse provázek. Ale hodil se mi aspoň na spoutání nohou. Potom jsem odvázal z luku kapesník a ucpal jím chlapci ústa. Provedl jsem to všechno bleskově a bez rozmýšlení, ale zároveň s pocitem, jako bych se rozdvojil a pozoroval sebe sama v nějakém filmu. Poklekl jsem vedle Tomáše.

„Slyšel jsi to?“

„Slyšel.“

Otočil ke mně lehce pobledlou tvář a tiše dodal tónem, který u něho lze považovat za výraz dojetí:

„Díky.“

„Za co?“

„Žes mě prve donutil jít k zemi.“

Nic jsem na to neřekl. Rozvažoval jsem. Teď už je starému určité jasné, že mu léčka selhala, ale co je to na něj, proto se jistě nevzdá. A my tady zůstat trčet nemůžeme a vrátit se zpátky taky není možné.

„Tomáši,“ šeptl jsem.

„Ano?“

„Měj na mušce zídku, skálu a ten kopec. Zkusím se mu přes něj dostat do zad.“

„Tam se nikde neschováš.“

„Zpočátku mě neuvidí. A ty dávej pozor, a jakmile něco spatříš, třeba jenom hlaveň pušky, pal. A střílej pořád dál, přinejmenším ho to donutí sklonit hlavu.“

Začal jsem se plazit podél zídky ke kopci. Ruka, v níž jsem svíral karabinu, se mi po několika metrech začala potit a srdce se mi roztlouklo. Hřálo mě však vědomí, že jsem na troglodyta vyzrál. A tak jsem lezl dál, soustředěný a s jistotou, že všechno dobře dopadne.

Z kopce vybíhal do území nikoho mezi oběma zídkami jakýsi malý, při úpatí zaoblený pahorek, který pak povlovně přecházel v onu úzkou planinku. Právě na ten pahorek jsem spoléhal, že mě před starým ukryje, než vyšplhám dost vysoko, abych se dostal nad něj. Nepočítal jsem však s obtížemi výstupu. Svah byl velmi příkrý, půda kamenitá a drolivá a navíc se člověk neměl kde zachytit, protože vegetace vzala za své. Nezbylo mi než si karabinu pověsit přes prsa, abych si uvolnil ruce. Po deseti minutách se ze mne jen lilo, nohy se mi třásly a dech mi tak docházel, že jsem musel na chvíli ustát a vydýchat se. Stál jsem jednou nohou na jakémsi hrbolku a s vypětím sil se rukama přidržoval. Pár metrů nade mnou už se rýsovalo temeno pahorku, přesněji řečeno místo, kde povlovně přecházel v kopec. Až se tam dostanu, muž za zídkou mě bude mít jako na dlani, a ví bůh, říkal jsem si s obavou, najdu-li dost pevné stanoviště, abych dokázal sundat z ramene zbraň, zacílit a neztratit rovnováhu. Oči zalité potem, údy roztřesené vyčerpáním, stál jsem tam, hruď se mi zvedala rozbouřeným dechem, a v tu chvíli mě přepadla taková malomyslnost, že jsem málem všeho nechal a pustil se zpátky. Krev mi bušila do spánků a pojednou, ani nevím proč, mi přišel na mysl Germain. Totiž jeho obraz, jak v košili s vyhrnutými rukávy řeže u Sedmi buků dřevo. Býval to vysoký a pořádné udělaný mužský, ale trpěl rozedmou a při každé vetší námaze měl jeho dech zcela zvláštní trhavý, supivý a hvízdavý zvuk. A jak se mi dech konečně zklidnil a krev ve spáncích se utišila, náhle jako by mě praštil palicí: Germainovo supění jsem totiž doopravdy slyšel. Spletl jsem si je původně s vlastním oddechováním, ale tak to nebylo. Slyšel jsem je zřetelně, vycházelo z druhé strany kopce, odděleno ode mne jen několika metry kamenité půdy. Starý také šplhal vzhůru do svahu, naše cesty se musely střetnout.

Vyrazil na mně pot od hlavy až k patě a srdce jako kdyby se mi mělo zastavit. Vyleze-li starý na temeno první, spatří mě dřív než já jeho. To znamenalo konec. Ocitl jsem se v pasti, vrátit se zpátky už nebyl čas. S plnou jasností mi v tu chvílí svitlo, že stačí dvě tři vteřiny, a půjde mi o život. Má jediná šance: vyrazit co nejrychleji kupředu a vrhnout se na starého první. A v mžiku, bez ohledu na kamení, jež mi ujíždělo pod nohama, už jsem se dral vzhůru jako šílenec, spoléhaje, že je muž příliš ohlušen vlastním dechem, než aby mě mohl zaslechnout.

Supění, hlučné jak kovářský měch, mi připadalo tak blízko, že jsem se doškrabával na temeno všecek zoufalý, přesvědčený, že už tam na mne čeká namířená hlaveň pušky. Konečně jsem vysunul hlavu nad hřeben. Nikde nic. Jako by mi v tu chvíli spadl ze srdce tunový balvan. A vzápětí další neuvěřitelné štěstí: sotva metr ode mne trčel ze země celkem pevný pahýl stromu, který mi umožnil udržet na svahu rovnováhu, totiž zaklesnout za něj levé koleno a nataženou pravou nohou se opřít o kámen. Sňal jsem přes hlavu řemen karabiny, uchopil ji, odjistil, namířil a s pažbou zaklesnutou v podpaží čekal, připraven zalícit. Hlučné, dušné supění se přibližovalo; raději jsem odolal pokušení mrknout dolů na planinku a na Tomáše za zídkou a nespouštěl oči z místa vzdáleného necelých deset metrů, kde se měla objevit mužova hlava. Stál jsem soustředěný a bez hnutí, snaže se uvolnit a upravit si dech.

Čekání jistě netrvalo déle než pár vteřin, mně však připadalo nekonečné; levé koleno za pařezem mi začínalo dřevěnět a celé tělo i tvář jaksi bolestivě tuhnout, jako bych se pomaličku měnil v kámen.

Objevila se hlava, pak ramena, hruď. Muž mě neviděl: jak se pachtil vzhůru a hledal, kde opřít nohu, držel hlavu k zemi. Přiložil jsem karabinu k rameni, pevně ji opřel v jamce klíční kosti, přitiskl k ní tvář a zadržel dech. Pak se ale stalo něco nečekaného. Mířil jsem starému přesně na srdce, spolehnutý, že ho na tu vzdálenost musím zasáhnout. Prst mi však ležel na spoušti jako mrtvý. Nebyl jsem s to vystřelit.

Starý zvedl hlavu, střetli jsme se očima. Puška mu vyletěla k rameni s překvapivou rychlostí. Pak to několikrát suše zapraskalo a já viděl, jak mu kulky pronikají košilí a nechávají v ní trhliny. Z rány vytryskl proud krve – neuvěřitelně mohutný a prudký, jak se mi zdálo, oči se mu obrátily v sloup, ústa divoce zalapala po dechu a pak se celé tělo zvrátilo nazad. Slyšel jsem je, jak se řítí ze svahu, po němž právě vyšplhalo, a strhuje s sebou kamení, jehož rachot se rozléhal ozvěnou v soutěsce.

Šplhám dolů a v tu chvíli spatřím Tomáše; přelezl zídku a s puškou pod paží spěchá napříč loučkou prohlédnout mrtvolu. Já sám dole na rovině zamířím nejprve k synovi, abych mu sňal pouta. Sotva mě spatří, oči se mu rozšíří úžasem a strachem. Víra v otcovu nepřemožitelnost v jeho mozku tak zakořenila, že vida mě živého, jenom nevěřícné zírá. A zrovna tak mi nevěří, že je z otce nebožtík. „Tak se pojď podívat,“ řeknu a lehce ho postrčím hlavní karabiny.

Cestou potkám Tomáše, který už se vrací z inspekce. Zabavil starému nábojnici a pušku, nese ji zavěšenou na levém rameni, protože na pravém už mu visí jeho vlastní zbraň. „Přímo do srdce,“ poznamená s mírně pobledlou tváří. „Řada kulek, jedna vedle druhé.“ Vyjmu z karabiny zásobník. Prázdný. To znamená, že jsem vypálil pět kulek. Když ale řeknu, že mi připadalo, jako bych je viděl vnikat do těla, Tomáš potřese hlavou. Vylétají z hlavně takovou rychlostí, že je pohled rozhodně nedokáže sledovat. Viděl jsem vlastně jen to, jak se postupné protrhávala košile, když jí kulky jedna za druhou prolétaly. „Nic se neboj, byl na místě mrtvý,“ řekne. A pak dodá: „Já jdu. Posbírám ty šípy. Nesmím přece zapomínat, že jsem skladník.“ S poněkud nezdařeným pokusem o úsměv odchází.

Pohled na mrtvé tělo jím dost otřásl a se mnou je to nejinak. Hrudník doslova napadrť! A ta bílá, bezkrevná, nezapomenutelná tvář! Přijde mi jaksi zatěžko srovnat si v hlavě, že by ten bezvýznamný stisk mého prstu na spoušti mohl nadělat takovouhle paseku. A napadá mě, že jestli ten ničema, který zmáčknutím nějakého knoflíku rozpoutal atomovou válku, ve svém betonovém krytu přežil, musí mít dnes asi stejný pocit.

Troglodyt mohl být asi tak padesátník. Chlap jak hora. Statný, trochu ryšavý blonďák v zasmolených hnědých manšestrácích a rozedraném saku téže barvy. Hledím na jeho veliké tělo. Tolik síly v něm bylo, a takhle z něho život vyprchal. Hledím také na syna. Nejeví sebemenší smutek. Vypadá spíš jen užasle, a jako by se mu ulevilo. Pojednou se ke mně otočí, s bázlivou úctou na mne chvilečku zírá, potom mě vezme za pravou ruku a skloní se, aby ji políbil. Odstrčím ho. Nestojím o to, aby přenášel synovské pocity na mne. Když ale vidím, jak mu tvář vyděšené zrozpačitěla, přece jen se zeptám, jak se jmenuje. Říkají mu Jacquet (zdrobnělina Jakuba). „Běž za Tomášem, Jacquete,“ řeknu pohaslým hlasem, „a pomoz mu posbírat šípy.“

Už ať je raději pryč. V nejbližší chvíli asi omdlím. Nohy mám jak z rosolu, před očima mžitky. Usednu tři metry od troglodyta na kraj svahu, ale nepomůže to; nakonec se položím na svažitou půdu, zavřu oči a cítím se strašné zle. Náhle mi po těle vyrazí pot. A v tu ránu mám neuvěřitelně živý a příjemný pocit osvěžení. Vracím se do života. Ještě pořád jsem slabý jak moucha, ale je to slabost zrození, ne smrti.

Za nějaký okamžik se posadím a zahledím se na troglodyta. Strýc ho přirovnával ke cromagnonci. Něco na tom je. Vystouplé čelisti, nízké čelo, mohutné nadočnicové oblouky. Ale umýt ho, oholit, ostříhat mu nehty, zkrátit vlasy a upnout jeho robustní figuru do uniformy svítící novotou, nepůsobil by o nic primitivněji než takový správný vyšší důstojník od nějaké úderné jednotky. Ani hloupěji. Nechyběla by mu ani znalost základních živočišných lstí, jejichž souhrnu se říká válečnické umění: jak nastražit hlupákovi past, jak číhat v záloze, jak předstírat kapitulaci, jak upoutat nepřítele ve středu a zprava vyrazit.

Vstanu a vrátím se k Tomášovi a Jacquetovi. Mé nevolnosti si nevšimli. Domnívali se, že si chci jen oddechnout. Tomáš mi podá luk, prohlížím si jej. Má na výšku nejmíň metr sedmdesát a provedení mi připadá mnohem lepší než u luku, který jsem já kdysi věnoval Birgittě.

Tomáš posbíral šípy. Spojil je do svazku a převázal nylonovým provázkem.

„Tamhle,“ řekne Jacquet se sklopenýma očima, aniž přímo jmenuje Amarantu.

Stoupáme vzhůru úzkou loučkou se zbytky žlutavé trávy, jejíž tu a tam uchované trsy nepůsobí sice zvlášť vábně, ale přesto mi dělají radost. Pohlédnu na Jacqueta, na jeho světle ryšavou hlavu a dobráckou tvář. Upírá své dětské oči na mne. Jsou, jak už jsem říkal, zlatohnědé, ale utvářené tak zvláštně, že skoro všechno místo zabírá duhovka a bělmo není takřka vidět. Spolu se zdviženým obočím to působí dojmem, jako by se na člověka díval pokorný, smutný a žadonící pes. Pes, který něco provedl a teď by strašné rád, aby mu to odpustili a promluvili na něj. Přímo z něho čiší dobrá vůle, poddajnost, ochota rozdat se láskou. Ale taky síla, síla, které si je sotva vědom, ale snadno ji lze vyčíst z jeho býčí šíje, širokých ramen a dlouhých paží pravěkého člověka, jež se pro uzly svalů nemohou ani pořádně natáhnout. Nedokáže zcela rozevřít ani mocné tlapy na konci těch paží, pořád jako by jimi napůl svíral nějaké neviditelné topůrko. Klátí se mezi Tomášem a mnou, hned se dívá na jednoho, hned na druhého, ale nejčastěji na mne, protože se blížím věku, kdy bych mu mohl být otcem.

Ukážu mu luk, který nesu v pravé ruce, a zeptám se ho francouzsky (vím už, že nářečím nemluví):

„Jak to přišlo, že otec užíval tenhle nástroj?“

Je tak blažený, že jsem na něj promluvil, a tak horlivý všechno mi povědět, až z toho zadrhává. Jeho francouzština je tak trochu „ani ryba ani rak“, necítím v jejím podtextu barvu ani rytmus nějakého dialektu. Přízvuk nemá ani zcela zdejší, ani zcela severský. Zvláštní směsice, vzniklá zřejmě neustálým střetáním otcovského vlivu s vlivem školního prostředí. Zkrátka „přivandrovalec“, jak se u nás říká.

„Naučil se to na severu,“ zadrmolí, „v jednom střeleckém spolku. Prý byl přeborník.“

„Ty hroty k šípům,“ dodá, „si vyrobil doma sám. Na lov.“ Užasle na něj pohlédnu:

„Na lov! S tímhle že chodil na lov? Proč ne s puškou?“ „Pušku je slyšet,“ řekne Jacquet s úsměvem, v němž je málem cosi spikleneckého. Patrně ví, že já na hony nechodím a mé lesy jsou otevřené všem.

Neodpovím. Myslím, že už se mi obraz denního života troglodytů začíná poněkud rýsovat: těžké ublížení na těle, znásilnění v rámci rodiny, pytlačení, suma sumárum lhostejnost vůči zákonům. Krom toho bych řekl, že takový šíp dokazuje také pěknou mazanost. Je to bezpečnější než klást oka, protože oko na zemi zůstane, může je objevit hajný, kdežto šípem člověk zabije v jediné vteřině a především skoro neslyšně, zvěř tím nevyplaší a neupozorní sousedy. Ti si na honu ve svých lesích asi mnoho neužili, když skončilo hájení.

Protože pořád nic neříkám, Jacquet si mé mlčení vyloží jako nesouhlas a v přesvědčení, že jako pán Malevilu jsem nikdy nepoznal, co je to hlad, pokusí se mě odzbrojit vypočítavě zkroušeným tónem:

„Nebýt toho, těžko bychom měli každý den na talíři maso.“ A že je měl každý den, o tom není pochyb. Stačí se na něho podívat. Nepřišel otcovou honitbou zkrátka. Ale jedna věc mi stejně nejde na rozum. zabít šípem králíka, když peláší?

Pyšně otce hájí:

„Otec trefil i bažanta v letu!“

No ovšem, pak je mi jasné, kam se vytráceli strýčkovi bažanti. Vypustil jich každý rok dva nebo tři páry, a už se s nimi nikdy neshledal, ani s jejich potomstvem.

Jak už je Jacquet rozjetý, ještě dodá.

„Normálně by vás trefil prvním šípem, který by vystřelil.“

Svraštím obočí a Tomáš suše poznamená:

„Není se čím chlubit.“

Stejně už si říkám, že je načase téhle přespříliš uvolněné rozmluvě přitáhnout trochu uzdu.

„To tys omráčil našeho kamaráda a ukradl Amarantu?“ vyjedu na Jacqueta přísně.

Zrudne, sklopí mohutnou světle ryšavou hlavu, a tvář celou nešťastnou, neohrabaně se klátí.

„Poručil mi to otec.“

Pak se honem opraví:

„Ale řekl, že mám vašeho kamaráda zabít, a já to neudělal.“

„Pročpak?“

„Protože to je hřích.“

No ne, to si musím zapsat za uši. Vyptávám se Jacqueta dál. Potvrdí mi, co už jsem stejné vytušil: starý měl v úmyslu vylákat nás po skupinkách k sobě a všech pět nás povraždit, aby se zmocnil Malevilu. Něco šíleného. Mohl mít po onom osudném dni třeba celou Francii, ale ne, on chtěl Malevil – i za cenu pěti vražd. Podle synových slov totiž „sloužící“ zabít nehodlal. Ani tu mou Němku.

„Jakou Němku?“

„Tu, co se projížděla na koni po lesích.“

Podívám se na něj. Tady zpravodajská služba trochu selhala, ale jako další pohnutka to jistě sehrálo svou roli. Hrad a hradní paní. Selské povstání, při němž je hradní pán usmrcen a paní vzápětí znásilněna. Hradní pán či páni. Jak se totiž dovídám, byli jsme my všichni, Tomáš, Colin, Peyssou, Meyssonnier a já, pro starého „malevilští páni“, a přestože jsme ho sami v životě nespatřili, často o nás mluvíval. S hněvem a nenávistí. Syn nás na jeho příkaz špehoval. Zastavím se tváří k Jacquetovi a podívám se mu do očí:

„A tebe nikdy nenapadlo nějak nás varovat, abys všem těm vraždám zabránil?“

Stojí přede mnou jak hromádka neštěstí, oči k zemi, ruce za zády. Stačilo by slůvko, a byl by snad schopen jít se oběsit.

„Napadlo,“ řekne, „ale otec by se to dověděl a zabil by mě.“

Toť se ví, otec nebyl jenom nepřemožitelný, ale taky vševědoucí. Hledím na něho: napomáhání vraždě, útok na jednoho z našich kamarádů, krádež koně. „Tak co s tebou provedeme, Jacquete?“ Rty se mu chvějí, polkne slinu, upře na mne své poctivé bojácné oči a odevzdaně řekne:

„Nevím. Nejspíš mě zabijete.“

„Nic jiného by sis nezasloužil,“ procedí Tomáš mezi zuby, tvář bledou hněvem. Ohlédnu se na něj. Měl o mne patrně pořádný strach, když jsem prve šplhal na kopec. A teď mu připadám moc shovívavý.

„To ne,“ řeknu, „nezabijeme tě. Už proto, že zabít je hřích, jak jsi řekl. Ale odvedeme tě na Malevil a na nějaký čas z tebe uděláme vězně.“

Po Tomášovi se raději neohlédnu, ale s lehkým pobavením si v duchu říkám, jak ho asi znechutilo slyšet z mých úst něco tak „klerikálního“ jako slovo hřích. Ale co mohu jiného, než hovořit s Jacquetem řečí, které rozumí?

„Samotného?“ řekne Jacquet.

„Jak to, samotného?“

„Odvedete mě na Malevil samotného?“

A když na něj s tázavě povytaženým obočím pohlédnu, dodá:

„Je tu ještě babička…“

Skoro bych řekl, že hodlá ve výčtu pokračovat, ale zmlkne.

„Když bude babička chtít, vezmeme ji taky.“

Ale je mi jasné, že mu leží na srdci něco jiného. Ztráta svobody to myslím nebude, protože jeho tvář je jako otevřená kniha a teď se zasmušila, ano, zasmušila se ještě mnohem víc než prve, když se bál, že ho zabijeme. Opět vykročím a chystám se na něj ještě jednou uhodit, když tu náhle do ticha opuštěné, holé soutěsky, v níž se tu a tam uprostřed žlutavých trsů a spálené země tyčí mrtvý, zčernalý, dosud však stojící strom, odněkud docela zblízka zazní zaržání.

A není to ledajaké zaržání. To se neozvala Amaranta. Tohle bylo vítězné, vladařské a něžné zařehtání hřebce, který se touží spářit s klisnou a točí se kolem ní, aby ji dostal do nálady, nebo, jak říkával strýček, aby ji „rozdělal“

„Copak vy máte koně?“

„Máme,“ přisvědčí Jacquet.

„A nevyřezali jste ho!“

„Ne, otec to zakázal.“

Otočím se na Tomáše. Nemohu uvěřit vlastním uším. Málem bych se zbláznil radostí! Tentokrát, starý, klobouk dolů! Rozběhnu se jako kluk. A udělám něco ještě podařenějšího, klidně předám Jacquetovi luk, aby mi nepřekážel, on ho bez údivu vezme a už běží vedle mne, široká ústa dokořán. Tomáš nás samozřejmě několika skoky předběhne a každou vteřinou náskok zvětšuje. Už proto, že mně brzo dojde dech a zpomalím.

Jsme však u cíle. Před „obydlím troglodytů“ (ze dvou třetin jeskyně, z jedné dům) je výběh o ploše asi jednoho hektaru, ohrazený dvojí řadou ostnatého drátu vedeného mezi tlustými, tak půl druhého metru vysokými kůly z kaštanového dřeva, které jsou sice zčernalé, ale dosud stojí. A uprostřed, přivázaná k pahýlu stromu, moje Amaranta. Rozechvělá, ale nijak vzpurná; rezavá kůže jí vibruje lehkým třesem, světlou hřívu hodila nedočkavostí koketné nazad. Kdo by kdy pomyslil, že budu jednou šílet radostí nad takovým znesvěcením, byť ještě neuvedeným plné ve skutek! Těžký tažný peršeron a anglo-arabská klisna! Ne že by byl ten proletářský manžel ošklivý. Kůži má tmavé šedou, skoro černou, obrovský zadek, statné nohy, mohutné plece a šíji, že bych ji oběma pažemi neobjal. Zkrátka pěkný pořez, čímž není tak zcela nepodoben pánům těchto míst. Vzrušený a nepokojný, s celou svou těžkou váhou se čile otáčí kolem Amaranty, chraplavě řehtá a z očí metá blesky. Doufám jen, že si je vědom, jaké neslýchané cti se mu dostává, a že dokáže rozlišit mezi tlustou peršeronskou mandou a půvabnou, sotva tříletou Amarantou, obdařenou dlouhým rodokmenem ušlechtilých předků, a v květu let, v zájmu zachování rodu, vydanou napospas jeho útokům.

Ale dvoří se jí vášnivé, to se musí nechat, a přitom nijak násilnicky, hned se jí tiskne tlamou k hlavě a hryže jí pysky, hned ji otočený k zadku líže pod ocasem, a už u ní stojí zase z druhé strany, položí jí mohutnou hlavu na šíji, opět ji sundá a vrátí se k zadku a tak pozvolna kobylku uzavírá do kruhu svého těžkopádného svůdnického tance, přenáší na ni své poblázněné vzrušení a nenásilně jí vnucuje svoji autoritu, sílu, pach.

Jak vystihl onu pravou chvíli, kdy je Amaranta připravena bez vyhazování a vzpěčování se mu podrobit? Zvedne se na zadních, mohutný jako obr, předníma nohama hrabe ve vzduchu, aby udržel rovnováhu, dlouhá černá hříva za ním vlaje, a vztyčený, neohrabaný a nádherný, dojde k Amarantě a dopadne jí na bedra. Kobylka pod tou tunou svalstva trochu podklesne, zasténá, nicméně s ocasem ochotně zdviženým náraz vydrží a dovolí hřebci, aby jí svýma masivníma nohama sevřel boky. Protože hřebec v první chvíli tápe, Jacquet přiskočí, uchopí mohutný úd prostě do ruky a zasune, kam patří. Amaranta se vzepře o přední nohy, a jak se snaží zmoci partnerovy divoké nárazy, třesou se jí napětím. Hřebec je ke mně v tu chvíli natočen z profilu a jeho nádherná, kupředu vypjatá hlava, potřásající černou hřívou, rozšířené nozdry a pyšné, jiskřící oči upřené nevidoucně kamsi kupředu jsou pro mne tím nejdokonalejším ztělesněním ideje moci, jaké jsem kdy viděl. I v okamžiku vítězství zůstává však něžný, nesnaží se pojistit si kořist tím, že by ji kousal do šíje.

Když je spojení dokonáno, hřebec znehybní, zadní nohy se mu lehce chvějí. Pak mu sklesne hlava, až se dotkne pysky Amarantiny hřívy. Setrvá v tom postoji celou minutu, vyčerpaný, tlamu ochablou, oheň z očí se mu vytrácí a vystřídá ho smutek. Konečně se od klisny neohrabaně odpoutá, a jak dopadne zpátky na všechny čtyři, na zem ukápne troška semene, od něhož si právě ulehčil. Pak se otřepe a už je to zase on, zvedne hlavu, s vítězným zaržáním vyrazí divokým cvalem podél hrazení a řítí se přímo na nás, jako by nás hodlal rozmačkat. Teprve ve vzdálenosti necelého metru se nám ostrým odbočením vyhne, jedním okem po nás hodí ze strany veselý, furiantský pohled, jako kdyby si nás dobíral, a aniž zpomalí, odcválá zpátky do ohrady. Rytmus jeho čtyř těžkých kopyt otřásajících půdou mi zní v uších ještě dlouho potom, co odtud odejdeme. Jejich tlumený dusot mi v té mrtvé, němé krajině připadá nádherný, jako by předznamenával počátek nového života.

Obydlí troglodytů nesestává jen z jednoho domu, ale hned ze dvou vedle sebe, v prvním se bydlí a druhý zřejmé slouží jako stáj, stodola a prasečí chlívek. Prozrazují šikovnou ruku, na vstup do jeskyně navazuje asi metr hluboká zděná přístavba s přístřeškem a komínem na střeše: Stáj je z holých cihel, dům však celkem pečlivě omítnutý. Zeď má v přízemku prosklené dveře a okno, v patře dvě další okna. Všechny tabulky zůstaly celé a na dřevěných okenicích je dosud vidět stopy vínově červeného nátěru. Všechno je pořízeno za babku, ale vcelku to docela ujde.

Skála pokračuje nad přístřeškem a oním kouskem střechy ještě asi patnáct metrů. Nahoře je dokulata vyboulená, takže přečnívá nad dům, chrání ho před deštěm a dokonce mu dodává zdání jakési útulnosti. Současné však jde z převisu hrůza.

Člověk má pocit, že se ulomí, že pukne a zřítí se dolů. Je ovšem pravda, že tu takhle krkolomně balancuje patrně už celá tisíciletí. A když se sem Wahrwoorde nastěhoval, nepochybně usoudil, že na krátký okamžik jednoho lidského života rovnováhu ještě udrží.

Celkové uspořádání i poloha jsou stejné jako u naší Porodnice (kromě přístavby, tu jsem nezřídil), a když se stala ta věc, právě tohle troglodytům zachránilo život.

Jinou budovu tu nikde nevidím, jen uprostřed ohrady stojí jakýsi domeček připomínající pekárnu.

Náhle cítím, že tu někdo je a dívá se na nás. Na prahu obydlí stojí rozložitá stařena ve staré, značně usmolené černé haleně a s podezíravé udivenou tváří si nás prohlíží. V domnění, že by to mohla být matka mého protivníka, k ní přistoupím a trochu rozpačité řeknu:

„Jistě se domyslíš, co se stalo a že tu nejsem pro své potěšení.“

Hned neodpoví, jenom přikývne, ale nezdá se nijak obzvlášť zarmoucená. Je malé postavy, obličej má odulý, na tvářích laloky a krk tak široký a rozměklý, že to vypadá, jako by jí brada bez jakéhokoli výstupku pokračovala až k mohutnému poprsí, které se při sebemenším pohybu hází jako dva pytle ovsa na oslím hřbetě. Ze sádelnaté tváře vykukují dvě živé, docela pěkné černé oči a nad poněkud nízkým čelem trčí do všech stran neposlušné, ježaté chomáče kudrnaté kštice, bílé jako sníh.

„Dopadlo to, jak si myslím, jinak bys tu nestál,“ řekne s naprostým klidem.

Ani špetka pohnutí, a přízvuk i větná stavba kupodivu zdejší.

„Věř, je mi to líto,“ řeknu, „ale neměl jsem na vybranou. Tvůj syn, nebo já.“

Odpověď je přinejmenším nečekaná.

„Pojď dál,“ řekne a ustoupí z prahu, „něco s námi přece pojíš.“

A s povzdechem a pokrčením ramen dodá v nářečí:

„Můj syn to díkybohu nebyl.“

Pohlédnu na ni.

„Ty mluvíš po našem?“

„Však jsem odtud,“ odpoví v nářečí.

A jako by chtěla říci: „Já žádná divoška nejsem,“ pyšně vypne hruď, až se dotyčné pytle ovsa povážlivé rozhoupají.

„Jsem rodačka z La Roque,“ pokračuje. „Znáš tam Falvina?“

„Toho ševce, co si ochočil havrana?“

„To je můj bratr,“ prohlásí Falvinka s nesmírnou důstojností, a dodá: „Tak pojď dál, chlapče, a buď tu jako doma.“

Ať si to je třeba i nějaká Falvinová, sestra počestného ševce narozeného v La Roque, docela jí nevěřím. Vezmu do ruky pušku, nabiju ji, zaklapnu uzávěr a vpustím kulku do hlavně. Ani pak nevstoupím do domu první, ale předstíraje srdečnost, postrčím Falvinku před sebou. Dotknout se jejích zad je něco podobného, jako zabořit ruku do sádla.

Nikde nic podezřelého. Betonová, pláty vyspravovaná podlaha, vzadu a po stranách místo zdí šedobílá skalní stěna. Nechali ji, jak byla, i se všemi výstupky a nerovnostmi. Ani stopa po nějakém vlhku. Nahoře trámový strop a podlaha patra, do něhož patrné vedou malá dvířka, jež vidím v rohu zděné přístavby. V čelní zdi je okno, prosklené dveře a krb. Cihly zevnitř neomítnuté, ještě se stopami malty, jež vytekla ze spár. V krbu mírný oheň. Na poličce pod oknem řada holínek. S formálně zdvořilým „dovolíš?“ otevřu dveře vysoké venkovské almary ve stylu Ludvíka XV. Napravo prádlo, nalevo nádobí. Uprostřed místnosti rozložitý „selský stůl“, jak říkají Pařížané. Ti k němu ovšem kvůli malebnosti stavívají lavice, kdežto my dáváme přednost pohodlným židlím. Napočítal jsem jich tady sedm, všechny vyplétané slámou, ale jenom čtyři u stolu. Ostatní stojí podél stěny. Nevím, má-li to nějaký význam, ale zapisuji si to za uši. Zamířím k hornímu konci stolu. Tady patrné trůníval otec a tady, zády k vnitřku jeskyně a s karabinou mezi nohama, se taky posadím. Mám odtud pod dohledem oboje dveře. Tomášovi pokynu k židli po své pravici, aby mi tělem nezacláněl vchody, a Jacquet se sám od sebe pokorně usadí zády ke světlu na spodním konci stolu.

Když vytáhnu z kapsy balíček se šunkou, který mi dala před odchodem Menou, Falvinka hlasitě zaprotestuje a rozbzučí se kolem mě jak moucha. Nebudu přece jíst na stole, musím si vzít talíř. A jen ať počkám, usmaží mi k tomu vajíčko! A jistě neodmítnu kapku vína! Neodmítnu nic kromě vína, protože se obávám, že asi nebude za mnoho stát, a požádám místo něho o mléko. Naleje mi ho plný kvítkovaný hrnek a navrch přidá záplavu slov: když se to stalo, zrovna prodali tele, mají teď mléka, že nevědí co s ním, mohou se v něm koupat, stloukají je na máslo, a pořád ještě zbývá pro vepře.

Oči mi však div nevylezou z důlků, když položí na stůl pecen chleba a máslo.

„Chleba! Vy máte chleba!“

„Ale my si Na rybníce odjakživa pekli chleba sami,“ řekne Falvinka. „Wahrwoorde musel mít všechno po svém, zasel vždycky tolik, aby nám obilí vydrželo na celý rok a ještě víc. A to jsme mouku semílali ručně, protože elektřinu tady Na rybníce nemáme, a s máslem zrovna tak, v ruční máselnici. Wahrwoorde nic kupovaného nechtěl.“

Zaklesnu pecen do zásuvky ve stole, krájím pro každého po krajíci, tak jak to asi dělával starý, když byl ještě živ, a přemítám nad tím, co jsem se dověděl. Divoch Wahrwoorde si zkrátka chtěl žít ve svém koutku z vlastních zdrojů, soběstačně. Dokonce ani v mimomanželské lásce nevybočil z rámce rodiny.

Ale když se zmíním o Catie, Falvinčina reakce je zdrženlivá:

„Pokud jde o ty věci,“ řekne s trochou ostychu, „už to tak bude. Ale předně chudák Catie sama provokovala. Pak je taky pravda, že to jeho dcera nebyla. Miette taky ne. Jsou to dcery mé Raymondy.“

Mám dojem, že při zmínce o Miette zvedl Jacquet na druhém konci stolu hlavu a jaksi znepokojeně na Falvinku pohlédl. Ale tak bleskové a letmo, že vzápětí skoro pochybuji, zda jsem vůbec co viděl.

Zatím jsem z chleba ochutnal jen drobek, čekám až na slíbené vajíčko. Ale přesto, jaká lahoda, takový krajíc venkovského chleba s poctivou vrstvou másla (na rozdíl od několika málo zdejších usedlostí, kde se ještě podomácku stloukalo, Na rybníce máslo solí). Ale připomíná mi to tak silně život předtím, že zároveň pocítím i závan melancholie.

,A kdopak tu peče chleba?“ zeptám se, abych projevil vděčnost.

„Až donedávna Louis,“ povzdechne si Falvinka. „Od jeho smrti Jacquet.“

Motá se po kuchyni všecka zadýchaná, nadělá hromadu zbytečných kroků a vzdychá a pusa jí jede jako namazaná, kde by stačilo jedno slovo, tam jich poví deset. Usmažit tři vajíčka jí trvá dobře půl hodiny, přičemž hledí, abychom si všimli, že na sebe s nimi nepočítala (zato si je myslím sem tam s chutí dopřeje, když je sama, a „kapku vína“ jakbysmet). Sedím sice po celou tu dobu s prázdnou pusou, protože si šunku nechávám až k vajíčku, leccos se však aspoň dovím.

Jediné, čím se Falvinka podobá Menou, je záliba v genealogii. Aby mi vyložila, že její dcera Raymonda měla z prvního manželství dvě dcery, Catie a Miette, a jako vdova se podruhé vdala za Wahrwoorda, rovněž vdovce a otce dvou chlapců, Louise a Jacqueta, musí se vrátit až k praprarodičům.

„Nepotřebuju ti jistě vykládat, jak jsem na to manželství asi koukala, obzvlášť když mi pak umřel chudák Gaston a mne nezbylo než se nastěhovat sem. Jako u divochů, žádná elektřina ani vodovod, dokonce ani plynová bomba, kdepak, o tom nechtěl Wahrwoorde ani slyšet, vaří se tu načisto jak za starodávna, přímo na ohni. Chleba v cizím domě,“ dodá v nářečí s očima obrácenýma k nebi, „ten ti, pane, zhořkne v ústech. I když jsem ho Wahrwoordovi za těch deset let moc nesnědla.“

Čímž potvrdí mé podezření, že si zeťovu tyranii potají chutě vynahrazovala. Ovšem, její Raymonda už je taky pod drnem jako chudák Gaston, zbytečné povídat, kdo ji utrápil, ale měla taky špatné trávení, a co odešla, zhořkl ten cizí chlebíček ještě víc.

Dojím šunku i vajíčko, dopiji mléko, a Falvinka pořád běhá od ničeho k ničemu jako slepice, ani na okamžik neusedne s námi za stůl a nevezme do úst ani soustečko, její fiktivní odříkavost pokračuje i po Wahrwoordově smrti. Ale všechno mi přece jen neřekla, i když semlela kdeco. Lidé u nás a myslím, že i jinde – mají dvojí způsob, jak si nechat věci pro sebe: buďto mlčet, nebo toho namluvit až moc.

„Jacquete,“ řeknu, otíraje strýčkův nůž o poslední sousto chleba, „vezmeš teď lopatu a motyku a půjdeš pohřbít otce. Tomáš na tebe dohlédne.“

Zaklapnu čepel do střenky, a když strkám nůž zpátky do kapsy, dodám:

„Všiml jsem si, že měl celkem slušné boty. Udělal bys dobře, kdyby sis je vzal. Budeš je potřebovat.“

Jacquet vstane; trochu přihrbeně a se sklopenou hlavou, abychom viděli, jak umí poslouchat. Zvednu se také, s karabinou v ruce přistoupím k Tomášovi a tiše mu řeknu: „Dej mi dědkovu pušku, nech si jen svou, kluk ať jde před tebou, a až bude kopat jámu, postav se opodál a nespouštěj ho z očí.“ Ale neujde mi, že Jacquet toho okamžiku využil, přitočil se k Falvince a něco jí šeptl do ucha.

„No tak, Jacquete,“ pobídnu ho velitelským tónem.

Škubne sebou, zčervená, a následován Tomášem, paže na mocných ramenou bezvládné rozkymácené, vyjde beze slova ze dveří. Jakmile jsou venku, obrátím se s vážnou tváří na Falvinku.

„Jacquet jednoho z nás omráčil a ukradl nám koně. Ne, bránit ho nemusíš, já vím, že jen uposlechl otce. Ale potrestat na druhou stranu zaslouží. Zabavíme, co mu patří, a odvedeme ho na Malevil jako vězně.“

„A co já?“ vyhrkne poplašené Falvinka.

„Můžeš si vybrat. Buďto se nastěhovat k nám na Malevil, nebo zůstat tady. Pokud bys tu zůstala, necháme ti, co budeš k živobytí potřebovat.“

„Zůstat tady?“ vykřikne zděšeně. „Ale co bych tu dělala?“

A už jí zas jede pusa. Dávám dobrý pozor a nevím, co si myslet, protože v celé té záplavě slov chybí právě to jediné, které bych od ní čekal, totiž slovo „sama“.

Děsit by ji mělo přece hlavně to, že zůstane Na rybníce „sama“. Ona však semele všechno možné, jen o tom jediném ani slovíčko. Zvednu hlavu, větřím jako lovecký pes. Bezvýsledně. Ale něco mi ta velectěná dáma tají. Vím to od začátku. Něco nebo někoho. Už ji neposlouchám. Když mi selhal čich, musí mi posloužit oči. Jedu pohledem po místnosti, zkoumám každou podrobnost. Naproti mně, u neomítnuté cihlové zdi přístavby, na polici asi čtyřicet centimetrů od země stojí v jedné řadě holínky všech obyvatel domu. Suše přetrhnu Falvince řeč:

„Tvá dcera Raymonda je mrtvá. Louis taky. Jacquet pohřbívá Wahrwoorda. Catie sloužila v La Roque. Je to tak?“

„Tak,“ odpoví zaraženě.

Nespouštěje z ní oči, vyštěknu, jako když práskne bičem:

„A co Miette?“

Zalapá po dechu jako ryba na suchu. Nedám jí čas, aby se vzpamatovala.

„No ano, Miette. Kdepak je Miette?“

Zamžiká a hlesne:

„Taky sloužila v La Roque. Pánbůhví, co s ní…“

Skočím jí do řeči:

„U koho?“

„U starosty.“

„Stejně jako Catie? Tak starosta měl dvě služky!“

„Ba ne, počkej, to se pletu. V hospodě.“

Mlčím. Sklopím oči. Padnou mi přímo na její mohutná lýtka.

„Trápí tě nohy?“

„No baže, a jak!“ řekne všecka zadýchaná, uklidněná, šťastná, že jsme obrátili list. „To mi dělá krevní oběh. Jen se podívej“ (vyhrne si sukně, abych se opravdu podíval), „křečové žíly a vůbec.“

„Nosíš do deště holínky?“

„I co tě napadá, jakživa ne. Zvlášť od té doby, co jsem měla zánět žil…“

Téma vlastních nohou je pro ni zřejmě nevyčerpatelné. Už ani nepředstírám, že bych poslouchal. S karabinou v ruce vstanu, ukážu Falvince záda a zamířím k polici s holínkami. Stojí tu tři páry velkých žlutých gumovek, asi tak číslo čtyřicet čtyři nebo čtyřicet šest, a vedle nich jedny černé, mnohem menší a na vyšším podpatku, nanejvýš osmatřicítka. Přendám karabinu do levičky, pravicí seberu ten malý pár, otočím se, zvednu holínky nad hlavu a přímo z místa, kde stojím, mrsknu jimi beze slova Falvince k nohám.

O krok ucouvne a zírá na holínky ležící na betonové podlaze jako na dva hady, kteří ji hodlají uštknout. Zvedne tlusté ruce k obličeji a připlácne je na tváře. Zčervenala jako rak. Netroufá si na mne pohlédnout.

„Dojdi pro ni, Falvinová.“

Chvilku mlčí Podívá se na mne. Uklidnila se. Něco se jí v tváři změnilo. Z černých očí v sádelnatém obličeji čiší jakási potměšilá nestoudnost.

„Nezajdeš si za ní radši sám?“ řekne významně;

A když neodpovídám, laloky tváří se jí rozlijí v mlsném úsměvu od ústních koutků do stran, až se objeví drobné špičaté zuby. Tak nevím, nakolik je mi tahle Falvinka příjemná. Jisté, považuje to za přirozené. Přemohl jsem a zabil starého. Obklopen posvátnou úctou, zaujal jsem jeho místo a všecko mi patří. Včetně Miette. Já se však právě teď chystám od svého vrchnostenského práva ustoupit. I když ne s lehkým srdcem a taky ne z počestnosti, ale z rozumu.

„Řekl jsem ti, abys pro ni došla,“ opakuji nezvýšeným hlasem.

Úsměv se jí rozplyne, sklopí hlavu a už maže. Pospíchá, až se na ní všechno třese. Ramena, boky, zadek, obrovská lýtka, všechno je v pohybu.

Vrátím se ke stolu a usednu opět tváří ke dveřím; ruce položené na dubové, mytím zčernalé desce se mi třesou, snažím se ovládnout, ale skoro bez úspěchu. Vím, že co za chvíli spatřím, bude znamenat obrovskou radost a zároveň obrovské nebezpečí. Nepochybuji, že nám tahle Miette, až bude žít sama mezi šesti muži (Moma nepočítám), přinese strašlivé problémy, a má-li život na Malevilu zůstat i nadále možný, nesmím se dopustit jediné chyby.

„Tak tady máš Miette,“ řekne Falvinka a postrčí děvče před sebou do místnosti.

Ani sto očí by mi nestačilo, abych se na ni dost vynadíval. Může jí být asi dvacet. A to jméno, Miette, je načisto klamné: není vůbec žádný drobeček. Zdědila po babičce černé oči a bohaté vlasy, jenže je má havraní. Postavou je však o dobrých deset centimetrů vyšší, má široká, pěkně vykroužená ramena, vysoká, jako štít vypouklá ňadra, oblé boky a svalnaté nohy. Jistě, kdybych si vůbec troufl hledat na ní vady, řekl bych možná, že má trochu silný nos, poněkud široká ústa, bradu maličko vystouplejší, než by měla být. Ale v takovém rozpoložení zdaleka nejsem, líbí se mi na ní všechno, i její venkovský ráz.

Na ruce si sice nevidím, ale podle chvění, které mi telegrafují, cítím, že se mi třesou jen což. Schovám je pod stůl, opřu se hrudí a rameny o kraj desky, a tvář přitisknutou k hlavni pušky, neschopný vyrazit ze sebe slovo, doslova Miette hltám očima. Dovedu si představit, co asi cítil Adam, když jednoho krásného rána spatřil vedle sebe Evu, ještě vlhkou, jak právě vyšla z hrnčířského kruhu. Nikdo by nemohl strnout větším obdivem, zírat s hlubší něhou než právě teď já. Krčím se v zápase o přežití se svými zbraněmi v hloubi jeskyně a Miette po ní rozlévá světlo a teplo. Spravovaná jupka na ní málem praská, zašlá, obnošená, místy od molů prožraná sukně z červeného plátna se jí vlní vysoko nad koleny. Nohy má poněkud silné jako ženy vytesané Maillolem a stojí tu pevně na širokých bosých chodidlech, jako by čerpala svou sílu ze země. A tenhle nádherný lidský živočich se tedy stane pramátí lidí.

Vytrhnu se z rozjímání, vstanu ze židle, oběma rukama sevřu okraj stolu, palce dole, prsty nahoře, a řeknu:

„Posaď se, Miette.“

Vlastní hlas mi připadá jakýsi slabý a zastřený. Umiňuji si že napříště musí znít pevněji. Miette beze slova zaujme místo na celou délku stolu ode mne, tam, kde předtím seděl Jacquet. Oči má krásné a mírné. Upírá je na mne bez rozpaků, s vážnou tváří dítěte, které si prohlíží někoho, koho v domě ještě nevidělo.

„Miette,“ (Miette, jaké pěkné jméno) „odvedeme s sebou Jacqueta.“

V temných očích se jí kmitne, obava. Okamžitě dodám:

„Nic se neboj, neublížíme mu. A jestli nechcete s babičkou zůstat Na rybníce samy, můžete se taky přestěhovat k nám na Malevil.“

„No bodejť, jakpak zůstat Na rybníce samy,“ řekne Falvinka, „to jsi opravdu moc hodný, chlapče…“

„Jmenuji se Emanuel.“

„Tak ti tedy děkuju, Emanueli.“

Obrátím se na Miette.

„A co ty, Miette, souhlasíš?“

Beze slova přikývne. Mnoho řečí nenadělá, ale oči mluví za ni. Nespouští je ze mne. Soudí jimi a zvažuje nového pána. Jen klid, Miette, na Malevilu potkáš jen přátelství a něhu.

„Jak jsi přišla k tomu jménu, Miette?“

„Jmenuje se vlastně Marie,“ řekne Falvinka, „ale narodila se předčasně, v sedmi měsících, byla drobounká jak střízlíček. Raymonda jí neřekla jinak než,mauviette’, pápěrka, a Catie byly tehda tři roky, udělala z toho,Miette’,,drobeček’; a děvčeti už to zůstalo.“

Miette nic neřekne, ale usmívá se na mne. Možná proto, že jsem projevil zájem o její jméno. Tvář má řekněme poněkud hrubších rysů, alespoň podle městského měřítka krásy, ale úsměv ji dokáže neuvěřitelně rozzářit a zněžnit. Je to úsměv plný půvabu, naprosto upřímný a důvěřivý.

Otevřou se dveře a vejde Jacquet, následován Tomášem. Jen spatří Miette, zastaví se, zbledne, hledí na ni, otočí se k Falvince a rozzuřeně, jako by se na ni chystal vrhnout, vykřikne:

„Přece jsem ti říkal…!“

„No no, pomalu!“ zarazí ho Tomáš. Bere svou roli strážce velice vážně.

Pokročí kupředu, aby vězně zkrotil, a v tu chvíli za Jacquetem spatří Miette. Ztuhne jako zkamenělý. Ruka, připravená dopadnout na rameno, mu sklesne podél těla.

Mírným tónem zasáhnu:

„Miette mi nevyzradila babička, Jacquete. Uhodl jsem to sám.“

Jacquet na mě zírá s pusou dokořán. Nepochybuje o mých slovech ani vteřinu. Věří mi. Ba víc: už se kaje, že se pokusil něco mi zatajit. Zdědil jsem po jeho otci všecko: i neomylnost a vševědoucnost.

„Snad sis nemyslel, že jsi mazanější než páni z Malevilu!“ řekne Falvinka posměšně.

Zničehonic se vyskytuji v množném čísle. Jednou „chlapec“, podruhé „páni“. Ani jednou nekápne ta Falvinka do správného tónu. Jako by v ní bylo něco podlého. Ale nechci soudit ukvapeně. Komu by deset let otročení u troglodyta nenarušilo morálku?

„Copak jsi to šeptal babičce, Jacquete, než jsi odešel pochovat otce?“

S rukama za zády, hlavou na prsou a očima hledícíma do země řekne zkroušeně:

„Chtěl jsem vědět, kde je Miette; řekla, že ve stodole. Tak jsem jí povídal, aby to pánům neříkala.“

Podívám se na něj.

„To znamená, žes chtěl z Malevilu uprchnout, vrátit se k ní a někam s ní utéct?“

Zčervenal jak pivoňka.

„Ano,“ řekne tiše.

„A kam bys chtěl jít? Jak bys ji živil?“

„Nevím.“

„A co babička? Tu bys nechal na Malevilu?“

Falvinka se při vstupu obou mužů zvedla (reflex naočkovaný Wahrwoordem?), stojí teď vedle Miette opřená oběma rukama o stůl. Asi ji přece jen zmohla únava.

„Na babičku jsem nevzpomněl,“ řekne rozpačitě Jacquet.

„Jakpak jinak!“ opáčí Falvinka a z oka se jí skutálí veliká slza.

Nepochybuji, že mívá snadno slzy na krajíčku, ale Jacquet byl určité její miláček. To má člověk právo na trošičku smutku.

Miette položí dlaň na Falvinčinu ruku, zvedne k ní tvář, dívá se na ni a vrtí hlavou, jako by chtěla říci: „Ale já bych tě tu byla nenechala.“ Miettin hlas bych rád slyšel, ale na druhou stranu se ani nedivím, že nemluví, řekne všechno očima. Možná je to pozůstatek z Wahrwoordovy doby, všichni kolem něho museli držet jazyk za zuby, a tak si nejspíš zvykla vyjadřovat se mimikou.

,A zeptal ses Miette, Jacquete,“ pokračuji ve výslechu, „zdali s tím plánem souhlasí?“

Miette prudce zavrtí hlavou a Jacquet se na ni dívá a neví už vůbec kudy kam.

„Nezeptal,“ šeptne, že ho sotva slyším.

Všichni mlčí.

„Miette půjde s námi na Malevil z vlastní vůle,“ řeknu. „Babička taky. A od téhle minuty, kdy tu s tebou mluvím, Jacquete, nemá nikdo právo říct: Miette patří mně. Ani ty. Ani já. Ani Tomáš. Ani nikdo na Malevilu. Rozuměl jsi?“

Přikývne.

„Proč jsi mi chtěl utajit, že je Miette tady?“

„Však víš proč,“ hlesne ochable.

„Bál ses, že se s ní vyspím?“

„Ne, proto ne, kdyby sama chtěla, máš na to právo.“

„Tak že ji přinutím?“

„Ano,“ řekne tiše. Ten odstín podle mého soudu svědčí pro něho. Nemyslel na sebe, ale na Miette. Cítím však, že trochu přísnosti by přece jen neškodilo. Jeho dobrácké psí oči mě odzbrojují. Je to chyba. Musím mu vštípit určité chování, bude přece co nevidět s námi žít.

„Dávej pozor, Jacquete. Jednu věc si musíš zapamatovat. Jestli někdo zabíjí, znásilňuje, sráží lidi k zemi a krade sousedům koně, pak leda Na rybníce. Na Malevilu se nic takového nedělá.“

S jakou tváří si nechává číst levity! Jenže mně samotnému úloha kazatele myslím příliš nesedí. Což znamená, jak si aspoň myslím, že nejsem sadista: nečiní mi potěšení zahanbovat druhého.

Rychle to skončím.

„Jak říkáš vašemu koni?“

„Goliáš.“

„Dobrá. Zapřáhneš Goliáše k vleku. Dneska stihneme přestěhovat jenom část. Zítra se sem s Goliášem a s Amarantou vrátíme, zapřáhneme ji do našeho vlastního vozu. Pojedeme tolikrát, kolikrát bude potřeba.“

Jacquet už si to míří ke dveřím, blažený, že může něco dělat. Tomáš se otočí na patě, že půjde za ním, ale zdá se mi, že dost mrzutě. Zavolám ho zpátky:

„Není třeba, Tomáši. Teď už neuteče, na to vezmi jed!“

Vrátí se zpátky, spokojený, že nepřijde o podívanou na Miette. Vzápětí už zase neví o světě. Jeho uhranutý výraz mi připadá trochu pitomý, to ovšem zapomínám, že jsem před malou chvílí patrně vypadal stejně. Miette však nespouští své překrásné oči z mých, vlastně spíš z mých rtů; zdá se, jako by sledovala jejich pohyb, kdykoli promluvím.

Ještě mám něco na srdci. Chci, aby bylo ve všem jasno.

„Něco bych ti rád pověděl, Miette. Nikdo na Malevilu tě nebude nutit k ničemu, co bys sama nechtěla.“

Když na to neodpoví, zeptám se jí:

„Rozumělas?“

Ticho.

„Ale to se ví, že rozuměla,“ ozve se Falvinka.

„Nech ji, Falvinová,“ řeknu netrpělivé, „ať to poví sama.“

Falvinka se ke mně otočí:

„Nemůže ti odpovědět. Je němá.“

Загрузка...