Nůž snů

16 Další následovník

Modrý přijímací pokoj, pojmenovaný pro klenutý strop s vymalovanou oblohou a bílými mraky a modré dlaždice na podlaze, byl nejmenším přijímacím pokojem v paláci, sotva deset čtverečních kroků. Protější stěnu tvořila oblouková okna s výhledem na nádvoří, stále vyplněná zasklenými špaletami kvůli jarnímu počasí, poskytující slušné osvětlení, i když venku pršelo, ale i přes dva velké krby s vyřezávanými mramorovými římsami, ozdobnou lištou a dvěma nástěnnými koberci s Bílým lvem vedle dveří, by delegaci kupců přijetí v Modrém pokoji urazilo a bankéře rozhořčilo. Nejspíš proto sem paní Harfor strčila žoldnéře, ačkoliv oni nemohli vědět, že je to urážka. Ona tu sama byla jako „dozor“ nad dvojicí olivrejovaných mladých služek, které dolévaly víno z vysokých stříbrných džbánů stojících na podnose na jednoduše vyřezávaném stolku, a na prsa si tiskla raženou koženou složku, v níž nosívala zprávy, jako by předpokládala, že se to s nimi rychle vyřídí. Halwin Norry s chomáčky bílých vlasů za ušima, jež vždy připomínaly peří, stál v rohu a také si tiskl na úzkou hruď, koženou složku. Jejich hlášení byla každodenní rutinou a poslední dobou ji obvykle nepotěšila. Právě naopak.

Přítomné varovaly dvě gardistky, které před jejím příchodem místnost prohledaly, a tak všichni stáli, když Elain vstoupila s dalšími dvěma gardistkami za zády. Deni Colford, velící gardistkám, jež nahradily Devore a ostatní, prostě ignorovala její rozkaz, ať všechny zůstanou venku. Ignorovala! Elain předpokládala, že je to hezká ukázka, když si tak pyšně vykračovaly, přesto dál skřípala zuby.

Kareane a Sareitha, formální v šátcích s třásněmi, nepatrně sklonily hlavu, ale Mellar si strhl klobouk s peřím v rozmáchlé úkloně s rukou přes krajkou lemovanou šerpu šikmo přes leštěný kyrys. Šest zlatých uzlů zdobících kyrys, tři na každém rameni, ji rozčilovalo, ale zatím to nechávala být. Měl protáhlý obličej a předvedl úsměv, který byl příliš hřejivý, ale jakkoliv chladně se k němu chovala, myslel si, že u ní má naději, protože nepopřela klevety, že děti jsou jeho. Její důvody, proč tu odpornou historku nechávala kolovat, se změnily – už své děti, Randovy děti nemusela chránit – ale nechávala to být. Dá tomu chlapovi dost času, aby si sám upletl provaz, na kterém ho pověsí. A pokud to neudělá, uplete mu ho ona.

Žoldnéři, všichni hodně ve středních letech, se za ním opozdili jen nepatrně, i když jejich úklony nebyly zdaleka tak propracované. Evard Kordwyn, vysoký Andořan s hranatou bradou, nosil v levém uchu velký rubín, a Aldred Gomaisen, malý a štíhlý, měl vyholené čelo a červené, zelené a modré pruhy mu kryly polovinu prsou, což bylo mnohem víc, než na co měl nejspíš nárok ve svém rodném Cairhienu. Hafeen Bakuvun byl prošedivělý a ozdobený tlustým zlatým kroužkem v levém uchu a na každém prstě nosil prsten s drahokamem. Domanec byl tělnatý, ale z jeho pohybů bylo zřejmé, že pod vším tím špekem jsou svaly.

„Nemáš něco na práci, kapitáne Mellare?“ otázala se Elain chladně a usedla do křesla. Bylo jich tu jen pět, s lenochy a vysokými opěradly pokrytými jednoduchou řezbou révy a listí, bez sebemenší stopy zlacení. Stála v dlouhé řadě před okny, takže každý, kdo se posadil, měl světlo za zády. Za jasného dne ti, kdo přišli na audienci, museli mhouřit oči v prudké záři. Naneštěstí o tuto výhodu dnes přišla. Dvě gardistky zaujaly postavení za ní a po stranách, ruce položené na meči, a upřeně sledovaly žoldnéře. Bakuvun se nad tím usmál a Gomaisen si třel bradu, aby zakryl potměšilý úsměv. Ženy na sobě nedávaly znát, že by se jich to dotklo. Věděly, k čemu jejich stejnokroje slouží. Elain věděla, že by rychle smázly každý úsměv, kdyby musely tasit zbraně.

„Mou první povinností nade vším ostatním je chránit tebe, má paní.“ Mellar si uvolnil meč a prohlížel si žoldnéře, jako by čekal, že po Elain skočí. Nebo možná po něm. Gomaisena to hořce pobavilo, Bakuvun se zasmál nahlas. Všichni tři měli prázdné pochvy, Kordwyn dvě na zádech. Žádný žoldnéř nesměl vstoupit do paláce byť jen s dýkou.

„Vím, že máš jiné povinnosti,“ opáčila Elain nevzrušeně, „protože jsem ti je přidělila, kapitáne. Cvičit muže, které jsem přivedla z venkova. Netrávíš s nimi tolik času, kolik jsem očekávala. Máš na starosti výcvik celé kumpanie, kapitáne.“ Kumpanie starců a kluků, to by ho určitě mělo dostatečně zabavit. S jejími gardistkami rozhodně moc času netrávil, přestože jim velel. Což bylo nakonec v pořádku. Rád je štípal do pozadí. „Radím, abys za nimi zašel. Hned.“

Mellarovi se úzkým obličejem mihl vztek – opravdu se roztřásl! – ale okamžitě se ovládl. Zmizelo to tak rychle, až měla dojem, že si to snad jen představovala. Věděla však, že tak to není. „Jak přikazuješ, má paní,“ opáčil hladce. I jeho úsměv byl takový úlisné uhlazený. „Sloužit ti dobře je mou ctí.“ S další rozmáchlou úklonou vykročil ke dveřím a v podstatě se naparoval. Jeho vystupování mohlo na delší dobu narušit opravdu jen máloco.

Bakuvun se znovu rozesmál a zvrátil hlavu dozadu. „Muž dneska nosí tolik krajky, no tohle. Pořád jsem čekal, že nám nabídne, že nás bude učit tancovat.“ Cairhieňan se také zasmál, ošklivě, hrdelně.

Mellar ztuhl a zadrhl se mu krok, pak zrychlil natolik, že ve dveřích vrazil do Birgitte. Spěchal dál, aniž by ji žádal, aby se omluvila, a ona se za ním zamračila – z pouta se nesl hněv, rychle potlačený, a netrpělivost, která přetrvala – než se za ním zavřely dveře. Postavila se vedle Elainina křesla a ruku položila na opěradlo. Tlustý cop neměla zdaleka tak pěkně učesaný jako obvykle, když si ho musela rozplést, aby si usušila vlasy, ale uniforma hlavního kapitána jí slušela. S vysokými podpatky byla vyšší než Gomaisen. Když chtěla, uměla působit velitelským dojmem. Žoldnéři sejí lehce ukláněli, uctivě, ne podlézavě. Pokud k ní snad měli zpočátku nějaké výhrady, jen málokdo z těch, kdo ji viděli používat luk či se vystavovat nebezpečí, si je pěstoval dál.

„Mluvíš, jako bys kapitána Mellara znal, kapitáne Bakuvune.“ Elain do toho vložila jen náznak otázky, tón zachovávala ledabylý. Birgitte se snažila vysílat poutem sebedůvěru odpovídající jejímu výrazu, ale stále se do toho zaplétala ostražitost a obavy. A všudypřítomná únava. Elain zaťala zuby, aby potlačila zívnutí. Birgitte si bude muset odpočinout.

„Už jsem ho párkrát viděl, má paní,“ odpověděl Domanec opatrně. „Nanejvýš tak třikrát, řekl bych. Ano, víckrát to nebylo.“ Naklonil hlavu a díval se na ni téměř úkosem. „Víš, že se v minulosti živil stejným řemeslem jako já?“

„Nesnažil se to nijak zatajit, kapitáne,“ pravila, jako by ji téma přestalo bavit. Pokud by si nechal uklouznout něco zajímavého, mohla by zajistit, že ho vyslechnou o samotě, ale nestálo to za to riziko, že kdyby naléhala, Mellar by zjistil, na co se ptala. Pak by mohl utéct dřív, než se dozví, co chtěla vědět.

„Opravdu potřebujeme Aes Sedai, má paní?“ zeptal se Bakuvun. „Ty druhé Aes Sedai,“ dodal s pohledem na její prsten s Velkým hadem. Natáhl ruku se stříbrným pohárem a jedna ze služek mu honem dolila. Obě byly hezké, což možná nebyla nejlepší volba, ale Reene neměla moc z čeho vybírat. Většina služek byla buď mladá, nebo stará a zdaleka ne tak čiperná jako kdysi. „Celou dobu, co jsme tam byli, se akorát snažily dostat do nás bázeň před mocí a vlivem Bílé věže. Já si Aes Sedai vážím jako každý, to ano, opravdu, ale začne být otravné, když se střídají, aby člověka zastrašily. To mi věř, má paní.“

„Moudrý člověk vždycky chová Věž v bázni,“ podotkla Sareitha klidně a upravila si šátek s hnědými třásněmi – možná proto, aby k němu přilákala pozornost. Měla hranatý, tmavý obličej dosud postrádající bezvěkost, a přiznala, že po tom touží.

„Jenom hlupák se Věže nebojí,“ pospíšila si taky Kareane. Byla zelená, velká, s rameny širokými jako chlap, a nepotřebovala žádná gesta. Její měděná tvář hlásala, co je zač, každému, kdo věděl, co má hledat, stejně hlasitě jako prsten na pravém ukazováku.

„Co já slyšel,“ podotkl Gomaisen ponuře, „je Tar Valon v obležení. Bílá věž je prý rozdělená a jsou dvě amyrlin. Dokonce jsem slyšel, že samotnou Věž obsadily černé adžah.“ Kurážný chlapík, že tyhle klepy opakoval před Aes Sedai, ale při řeči sebou trhl. Trhl sebou a hned pokračoval: „Koho se teda máme bát?“

„Nevěř všemu, co slyšíš, kapitáne Gomaisene.“ Sareitin hlas byl nevzrušený, prostě konstatovala nesporný fakt. „Pravda má víc odstínů, než si možná myslíš, a vzdálenost často pokřiví pravdu do něčeho, co je hodně vzdálené od faktů. Lži o sestrách mezi přáteli Temného je nicméně nebezpečné opakovat.“

„Měl bys věřit tomu,“ dodávala Kareane stejně klidně, „že Bílá věž je Bílá věž, dnes a vždycky. A ty tu stojíš před třemi Aes Sedai. Měl by sis dávat pozor na jazyk, kapitáne.“

Gomaisen si přejel hřbetem ruky přes ústa, ale v tmavých očích měl vzdor. Uštvaný vzdor. „Jenom říkám, co se povídá v každé ulici,“ zamumlal.

„Přišli jsme se sem bavit o Bílé věži?“ ozval se Kordwyn a zamračil se. Než pokračoval, dopil víno, jako by ho mluvení znervózňovalo. Kolik toho už vypil? Vypadal trošku nejistý v kolenou a malinko šišlal. „Věž je stovky lig daleko, a co se děje tam, do toho nám nic není.“

„To je pravda, příteli,“ řekl Bakuvun. „Pravda. Naším řemeslem jsou meče. Meče a krev. Což nás, má paní, přivádí ke špinavé otázce zakmital tlustými, oprstenovanými prsty – „zlata. Každý den ztrácíme muže, den za dnem, a konec je v nedohlednu. A ve městě se dá najít jen pár vhodných náhrad.“

„Jak jsem zjistil, tak žádné,“ zamumlal Kordwyn a prohlížel si služebnou, která mu dolévala. Ta se pod jeho upřeným pohledem začervenala a rychle mu nalila, až víno vyšplíchlo na dlažbu a paní Harfor se zamračila. „Ti, kteří by se možná hodili, se zapisují ke Královnině gardě.“ To byla pravda; každý den bylo víc zájemců. Královnina garda bude pozoruhodný oddíl. Nakonec. Naneštěstí bude většině těch mužů trvat celé měsíce, než dokážou ovládat meč, aniž by si propíchli nohu, a víc, než budou k něčemu v boji.

„Jak říkáš, příteli,“ zamumlal Bakuvun. „Jak říkáš.“ Upřel široký úsměv na Elain. Možná chtěl vypadat přátelsky, možná rozumně, ale jí připadal jako někdo, kdo se jí pokouší prodat zajíce v pytli. „Ani po tom, co tu skončíme, nebude snadné najít muže, má paní. Vhodné muže nenajdeš pod listem zelí, to tedy ne. Méně lidí znamená méně peněz pro příští práci. Nevyvratitelný fakt. Je podle nás jenom spravedlivé, abychom dostali kompenzaci.“

Elain se zmocnil hněv. Mysleli si, že je dost zoufalá, aby si je držela za každou cenu. To si mysleli! A horší bylo, že měli pravdu. Tito tři muži zastupovali víc než tisíc dalších. I s tím, co ji přivedl Guybon, by to byla bolestná ztráta. Zvlášť kdyby si ostatní žoldnéři začali myslet, že její věc je ztracená. Žoldnéři jsou neradi na prohrávající ztraně. Utekli by jako krysy před požárem, jen aby se tomu vyhnuli. Hněv vzplál, ale ona se ovládla. Jen tak tak. Opovržení však z hlasu nedostala. „Mysleli jste si snad, že nebudete mít žádné oběti? Čekali jste, že se postavíte na hlídku a budete brát zlato, aniž byste vůbec tasili meče?“

„Upsali jste se za určité množství zlata na den,“ přisadila si Birgitte. Neřekla kolik, protože každá kumpanie si vyjednala vlastní dohodu. To poslední, co potřebovali, bylo, aby na sebe začaly žoldnéřské kumpanie žárlit. Už tak to vypadalo, že polovina rvaček v šenku, které garda zklidňovala, vypukala mezi muži z různých kumpanií. „Pevnou částku. Abych to řekla krutě, čím víc mužů ztratíte, tím víc vyděláte.“

„Ach, hlavní kapitáne,“ opáčil tlusťoch nevzrušeně, „ty ale zapomínáš na peníze za smrt, které je třeba vyplatit vdovám a sirotkům.“ Gomaisen se začal dusit a Kordwyn na Bakuvuna nevěřícně zazíral a pak se to pokoušel zakrýt tím, že znovu vyprázdnil pohár.

Elain se třásla, ruce na lenoších zaťaté v pěst. Nepodvolí se hněvu. Nepodvolí! „Žádám, abyste dohodu dodrželi,“ prohlásila chladně. No, aspoň se nevztekala. „Dostanete zaplaceno, k čemu jste se upsali, včetně obvyklého zlata za vítězství, až získám trůn, ale ani měďák navíc. Pokud se pokusíte z dohody vycouvat, budu předpokládat, že převléknete kabáty a přejdete k Arymille, v kterémžto případě nechám vás a vaše kumpanie zatknout a vysadit za bránu bez mečů a koní.“ Služebná dolévající Kordwynovi víno, najednou vyjekla a odskočila a třela si bok. Hněv, který Elain potlačovala, vzplál bílým žárem. „A pokud se některý z vás ještě jednou odváží obtěžovat moje ženy, vyhodím jeho i jeho kumpanii bez mečů, koní i bot! Je to jasné?“

„Velmi jasné, má paní.“ Z Bakuvunova hlasu zazníval chlad. Rty měl stisknuté. „Opravdu velmi jasné. A teď, protože náš… hovor… zřejmě skončil, smíme se vzdálit?“

„Dobře si to rozmyslete,“ promluvila náhle Sareitha. „Vybere si Bílá věž na Lvím trůně Aes Sedai, nebo hlupačku, jako je Arymilla Marné?“

„V tomto paláci počítejte s Aes Sedai,“ dodala Kareane. „Spočítejte si Aes Sedai v Caemlynu. V Arymillině táboře není jediná. Počítejte a spočítejte si, koho bude Bílá věž podporovat.“

„Počítejte,“ řekla Sareitha, „a nezapomínejte, že nevole Bílé věže může být osudná.“

Bylo těžké uvěřit, že jedna z nich musí být černá adžah. Ale musela být. Pokud to ovšem nebyla Merilille. Elain doufala, že není. Měla ji ráda. Ale na druhou stranu měla ráda i Kareane a Sareithu. Ne tolik jako Merilille, ale ráda je měla. Ať se na to podívala z kterékoliv strany, žena, kterou měla ráda, byla temná družka – a trest za to byl smrt.

Když žoldnéři odešli s urychlenými poklonami, paní Harfor poslala služky pryč i se zbylým vínem. Elain se opřela a vzdychla si. „To jsem zvládla špatně, co?“

„Žoldnéři vyžadují pevnou ruku na otěžích,“ opáčila Birgitte, ale z pouta se nesly pochyby. Pochyby a obavy.

„Jestli smím něco říct, má paní,“ promluvil Norry svým suchým hlasem, „nevím, co jiného jsi mohla dělat. Mírnost by je byla osmělila k dalším požadavkům.“ Stál tak nehybně, až Elain málem zapomněla, že tu je. Zamrkal a vypadal jako brodivý pták přemýšlející, kam se poděla voda. Oproti upravenosti paní Harfor měl na tabardu a na prstech kaňky od inkoustu. Se zřetelnou nechutí se zadívala na koženou složku v jeho rukou.

„Necháte nás, prosím, Sareitho, Kareane?“ požádala. Nepatrně zaváhaly, ale mohly se jenom uklonit a odplout z místnosti jako labutě. „A vy dvě taky,“ dodala Elain přes rameno ke gardistkám. Ony ani nehnuly brvou!

„Ven!“ štěkla Birgitte a trhla hlavou, až se jí cop zhoupl. „Hned!“ No na její rozkaz tedy skočily! Spěchaly ke dveřím tak rychle, až málem běžely!

Když se za nimi zavřely dveře, Elain se zamračila. „Světlo mě spal, nechci slyšet žádné zatracené špatné zprávy, ne dneska. Nechci slyšet, kolik z jídla přiváženého z Illianu a Tearu je zkažené už na začátku. Nechci slyšet o žhářství, mouce plné potemníků nebo žumpách, kde se krysy množí rychleji, než je lze zabíjet, či o rojich much tak hustých, až by si jeden myslel, že Caemlyn je špinavý chlív. Chci slyšet pro změnu nějakou zatraceně dobrou zprávu.“ Světlo ji spal, ale že mluvila trucovitě! Popravdě se trucovitě cítila. To ji žralo. Snažila se získat trůn a chová se jako děcko v dětském pokoji!

Pan Norry a paní Harfor si vyměnili pohledy, což vše jenom zhoršilo. Pan Norry s lítostivým povzdechem pohladil složku. Měl svá čísla rád, i když byla neveselá. Aspoň že už se necukal, že má podávat hlášení před jinými lidmi. No, ne moc. Žárlili na vlastní záležitosti, sledovali, zda ten druhý nepřekročí nějakou pomyslnou hranici, a hned hlásili, pokud se tak stalo. Přesto se jim dařilo úspěšně vést palác i město. Jen s menším štěkáním.

„Máme soukromí, má paní?“ zeptala se Reene.

Elain se zhluboka nadechla a provedla cvičení novicek, které ji však nijak neuklidnilo, a pak se pokusila uchopit pravý zdroj. K jejímu překvapení k ní saidar přišel snadno a naplnil ji sladkostí života a radosti. Ataky ji uklidnil. Vždycky to tak bylo. Hněv či žal nebo těhotenství uchopení jediné síly ztěžovaly, ale jakmile ji jednou naplnila, přestala jí nálada skákat sem a tam. Hbitě setkala oheň a vzduch se stopami vody, ale když skončila, pravý zdroj nepropustila. Pocit, že je naplněná jedinou silou, byl úžasný, ale zdaleka ne tolik, jako vědět, že vzápětí nezačne bezdůvodně brečet nebo křičet kvůli blbosti. Nakonec, nebyla tak hloupá, aby natáhla příliš.

„Máme soukromí,“ potvrdila. Jejích ochran se dotkl saidar a hned zmizel. Nastražila uši. Tohle nebylo poprvé. S tím, kolik žen v paláci mohlo usměrňovat, by byl div, kdyby se žádná nepokoušela špehovat, ale Elain si přála, aby věděla, jak dotyčného vystopovat. Zatim se sotva opovažovala říct něco důležitého bez nastavených ochran.

„Potom mám trochu dobrou zprávu,“ řekla paní Harfor a přendala si složku, ale neotevřela ji, „od Jona Skellita.“ Bradýř svědomitě nosil Arymille zprávy, které předem schválila Reene, a vracel se s tím, co se v táborech za městem dozvěděl. Byl v žoldu Naean Arawn, ale ta, jelikož podporovala Arymillin nárok, by se sní o Skellitovy zprávy jistě podělila. Naneštěstí se mu zatím nepodařilo zjistit nic důležitého. „Arymilla a hlavy rodů, které podporují jeji záměr, hodlají být první, kdo vjede do Caemlynu. Zřejmě se tím neustále pyšní.“

Elain si povzdechla. Arymilla a ostatní se drželi pohromadě a přejížděli z tábora do tábora, aniž by v tom byl nějaký vzorec, co by viděla. Pak by bylo jednoduché poslat vojáky průchodem, aby se jich zmocnili a usekli opozici hlavu. Nakolik jsou nakonec takové věci jednoduché. I za nej lepších okolností by umírali lidé, některé hlavy rodů by mohly uniknout, ale i kdyby se podařilo chytit jenom Arymillu, znamenalo by to konec. Elenia a Naean by se veřejně vzdaly svých nároků, což je nevratné. Ty dvě by mohly podporovat Arymillu dál, pokud by zůstaly na svobodě – spojily se s ní příliš těsně – ale s Arymillou v ruce by Elain musela řešit jen opozici čtyř dalších velkých rodů. Jako by to bylo snadné. Zatím veškeré snahy v tomto směru selhaly. Třeba dnešek přinese dobré zprávy v této věci. Jenomže tahle zpráva nebyla k ničemu. Pokud by Arymilla a ostatní vjížděli do Caemlynu, znamenalo by to, že město už padá. Hůř, pokud se tím Arymilla pyšní, musí věřit, že k tomu dojde brzy. Byla sice v mnoha ohledech hloupá, ale úplně ji podceňovat by byla chyba. Svůj nárok neprotlačila tak daleko, kdyby byla skutečně blbá.

„Tohle je ta tvoje dobrá zpráva?“ zeptala se Birgitte. I ona chápala, co to naznačuje. „Upřesnění, kdy k tomu má dojít, by pomohlo.“

Reene rozhodila rukama. „Arymilla jednou dala Skellitovi vlastnoručně zlatou korunu, má paní. Předal mi ji jako důkaz, že se napravil.“ Stiskla rty. Skellit se zachránil před oběšením, ale nikdy nezískal zpět její důvěru. „To bylo jedinkrát, kdy se k ní dostal na deset kroků. Musí si vystačit s tím, co vyzví při žvanění s ostatními muži.“ Zaváhala. „Velice se bojí, má paní. Lidé v těch táborech si jsou jistí, že město dobudou během několika dní.“

„Bojí se natolik, aby kabát převlékl potřetí?“ zeptala se Elain tiše. K té druhé záležitosti se stejně nedalo nic říct.

„Ne, má paní. Kdyby Naean nebo Arymilla zjistily, co udělal, je mrtvý muž, a on to ví, ale bojí se, že jestli město padne, tak to zjistí. Myslím, že brzy uteče.“

Elain ponuře kývla. Žoldnéři nebyli jediné krysy, které prchají před ohněm. „Máš ty nějaké dobré zprávy, pane Norry?“

První úředník jen mlčky stál, hladil rytou koženou složku a snažil se vypadat, že Reene vůbec neposlouchá. „Myslím, že paní Harfor překonám, má paní.“ V jeho úsměvu mohl být náznak vítězoslávy. Poslední dobou bylo vzácné, že by měl lepší zprávy. „Našel jsem muže, o němž jsem přesvědčený, že dokáže Mellara úspěšně sledovat. Smím ho přivést?“

Tak to byla vynikající zpráva. Pět mužů zemřelo, když se snažilo Doilina Mellara sledovat, když v noci vyrazil do města, a taková „náhoda“ působila nepřirozeně. Poprvé to vypadalo, že muž narazil na berku, a ji nenapadlo nic kromě toho, že vdově toho muže zřídila penzi. Gardě se podařilo zločin utajit – kromě žhářství aspoň lupiči používali tmavé pláště. Zbývající čtyři dopadli stejně, zabilo je bodnutí nožem, vrah jim vyprázdnil měšce, ale jakkoliv nebezpečné byly ulice v noci, taková náhoda byla opravdu neuvěřitelná.

Když kývla, hubený stařík spěchal ke dveřím, otevřel je a vystrčil z nich hlavu. Neslyšela, co říká – ochrana fungovala oběma směry – ale za chvilku vstoupil urostlý gardista a strkal před sebou šourajícího se muže s pouty na zápěstích a kotnících. Všechno na něm vypadalo… průměrně. Nebyl tlustý ani hubený, vysoký ani malý. Vlasy měl hnědé, v žádném odstínu, který by dokázala pojmenovat, a oči také. Měl tak obyčejný obličej, že by ho sama těžko dokázala popsat. Nic na něm nevynikalo. Šaty měl stejně tuctové, prostý hnědý kabát a spodky ani z nejlepšího sukna, ani z nejhoršího, trochu pomačkané a lehce ušpiněné, jednoduše tlačený pás s prostou kovovou přezkou, jaká mohla mít v Caemlynu deset tisíc sobě podobných. Zkrátka, byl pozoruhodně nepozoruhodný. Birgitte kývla gardistovi, ať muže zastaví před křesly, a poslala ho ven.

„Spolehlivý muž,“ řekl Norry a díval se, jak gardista odchází. „Afrim Hansard. Sloužil věrně tvé matce a umí držet ústa zavřená.“

„Řetězy?“ zeptala se Elain.

„Tohle je Samwil Hark, má paní,“ vysvětloval Norry a prohlížel si muže s jistou zvědavostí, jako by to bylo neznámé či podivné zvíře, „pozoruhodně úspěšný zlodějíček. Gardisté ho chytili jenom díky tomu, že ho jiný lump… ehm… ‚práskl‘, jak se říká na ulici, v naději, že dostane nižší trest za třetí případ ozbrojené loupeže.“ Zloděj by o něco takového usiloval. Nejenže bylo bičování delší, ale zlodějský cejch vypálený na čelo by bylo mnohem těžší zamaskovat či skrýt, než cejch na palci za druhý přestupek. „Každý, komu se dařilo vyhýbat se polapení tak dlouho, jako tady panu Harkovi, by měl být schopný splnit úkol, jakým ho chci pověřit.“

„Jsem nevinnej, má paní.“ Hark se dotkl čela a železné řetězy zachřestily. Nasadil podlézavý úsměv. Mluvil velmi rychle. „Všechno to jsou lži a shoda okolností, tak to je. Jsem dobrej královnin člověk, to jsem. Nosil jsem za bouří barvy tvoji matky, má paní. Ne že bych se účastnil rabování, rozuměj. Jsem úředník, když mám práci, kterou teď zrovna nemám. Ale nosil jsem její barvy na čapce, aby je každej viděl.“ Pouto bylo plné Birgittina skepticismu.

„V pokojích pana Harka byly truhlice plné hladce odříznutých měšců,“ pokračoval první úředník. „Jsou jich tisíce, má paní. Doslova tisíce. Nejspíš by mohl litovat, že si schovával… ehm… trofeje. Většina zlodějů má dost rozumu, aby se měšce co nejdřív zbavila.“

„Když nějakej najdu, seberu ho, má paní.“ Hark rozhodil rukama, nakolik mu to řetězy umožňovaly, a pokrčil rameny. Ztělesnění uražené nevinnosti. „Možná to bylo hloupý, ale nemyslel jsem si, že by to vadilo. Akorát neškodnej způsob zábavy, má paní.“

Paní Harfor si hlasitě odfrkla a tvářila se nesouhlasně. Harkovi se podařilo vypadat ještě ublíženěji.

„V jeho pokoji také byly mince v hodnotě přes sto dvacet zlatých korun, ukryté pod prkny v podlaze, ve výklencích ve zdech, za trámy, všude. Jeho ospravedlnění je,“ Norry zvedl hlas, když Hark opět otevřel ústa, „že nevěří bankéřům. Tvrdí, že peníze jsou dědictví po staré tetě ze Čtverkrálí. Já tedy osobně pochybuju, že by soudce ve Čtverkrálí takové dědictví zapsal. Soudce, který soudí jeho případ, zřejmě překvapilo, že se dědictví registruje.“ Harkův úsměv poněkud pohasl. „Prý pracoval pro kupce Wilbina Saemse až do jeho smrti před čtyřmi měsíci, ale dcera pana Saemse udržuje obchod v chodu a ani ona, ani ostatní úředníci si na žádného Samwila Harka nevzpomínají.“

„Nenáviděj mě, tak to je, má paní,“ namítl mrzutě Hark. Tiskl řetěz kolem rukou. „Sbíral jsem důkazy, jak kradou dobrýmu pánovi jeho vlastní dcera, jen si to představ! – akorát že umřel dřív, než jsem mu to mohl předat, a mně vyhodili na ulici bez doporučení a bez měďáku, tak je to. Spálili, co jsem nasbíral, a mě spráskali a vyhodili.“

Elain si zamyšleně poklepávala prstem na bradu. „Úředník, říkáš. Většina úředníků mluví lip než ty, pane Harku, ale dám ti možnost podat důkazy svého tvrzení. Poslal bys pro psací náčiní, pane Norry?“

Norry se pousmál. Jak dokázal, že i jeho úsměv vypadal suše? „Není třeba, má paní. Soudce měl stejný nápad.“ Poprvé, co ho viděla, vyndal ze složky, již si tiskl na prsa, list papíru. Měla dojem, že by měly zaznít trouby! Harkův úsměv zmizel docela. Sledoval list, který Norry předal Elain.

Stačil jediný pohled. Necelou polovinu stránky pokrývalo pár nerovných řádků, písmena byla nahuštěná a neohrabaná. Jen pár slov se dalo přečíst, a to jen stěží.

„Tohle není ruka úředníka,“ zamumlala. Vrátila papír Norrymu a snažila se zachovat přísný výraz. Viděla, jak máti soudila. Morgasa dokázala vypadat nesmiřitelně. „Obávám se, pane Harku, že budeš sedět v cele, dokud nebude možné vyslechnout soudce ve Čtverkrálí, a brzy nato budeš viset.“ Hark kroutil rty a zvedl ruku k hrdlu, jako by už cítil oprátku. „Pokud ovšem nebudeš souhlasit, že pro mě budeš sledovat jednoho muže. Pokud mi řekneš, kam v noci chodi, tak místo oběšení půjdeš do vyhnanství v Baerlonu. A tam by bylo moudré, kdyby sis našel novou práci. Guvernér o tobě bude vědět.“

Najednou se Hark zase usmíval. „Ovšem, má paní. Jsem nevinnej, ale chápu, že jsou věci proti mně, to jo. Budu sledovat toho chlapa, co chceš. Byl jsem člověk tvý matky, to jsem byl, a jsem i tvůj člověk. Věmej, to jsem, má paní, věmej, i když pro to trpím.“

Birgitte opovržlivě frkla.

„Zařiď, ať pan Hark vidí Mellara bez toho, aby on viděl jej, Birgitte.“ Muž byl obyčejný, ale nemělo smysl riskovat. „A potom ho pusť.“ Hark vypadal, že je mu do tance, i přes okovy. „Ale nejdřív… Vidíš tohle, pane Harku?“ Zvedla pravou ruku, aby mu neunikl prsten s Velkým hadem. „Možná jsi slyšel, že jsem Aes Sedai.“ S jedinou silou již v sobě bylo snadné setkat tkanivo ducha. „Je to pravda.“ Tkanivo položila na Harkovy přezky na botách, na kabát a na spodky, bylo to něco jako strážcovské pouto, i když mnohem jednodušší. Ze šatů a bot vyprchá za pár týdnů, přinejlepším za měsíc, ale kov hledač udrží navěky. „Položila jsem na tebe tkanivo, pane Harku. Teď tě najdou kdekoliv.“ Popravdě by ho dokázala najít jenom ona – hledač byl vyladěný na toho, kdo jej setkal – ale nebyl důvod mu to říkat. „Hlavně ať jsi opravdu věrný.“

Harkovi zamrzl úsměv na tváři. Na čele se mu zaperlil pot. Když Birgitte došla ke dveřím, zavolala Hansarda a přikázala mu, ať Harka odvede a dá na něj pozor, Hark se zapotácel a byl by upadl, kdyby mu gardista nepomohl z místnosti.

„Obávám se, že jsem právě dala Mellarovi šestou oběť,“ zamumlala Elain. „Ten těžko dokáže sledovat vlastní stín, aby u toho nezakopl.“ Ale nelitovala ani tak Harkovy smrti, protože ten by jinak stejně visel. „Chci osobu, která mi toho zatraceného chlapa nasadila do paláce. Chci je tolik, až mě z toho bolí zuby!“ Palác byl prošpikovaný špehy – Reene jich kromě Skellita odhalila tucet, i když věřila, že jsou všichni – ale ten, kdo poslal Mellara, aby ji špehoval nebo unesl, byl horší než ostatní. Zařídil, aby umírali lidé, nebo je sám zabil, aby tohle místo získal. Že si ti muži mysleli, že mají zabíty’z, neznamenalo žádný rozdíl. Vražda je vražda.

„Věř mi, má paní,“ řekl Norry a položil si prst na nos. „Zloději jsou… ehm… od přírody nenápadní, přesto zřídkakdy vydrží déle. Dřív nebo později uříznou měšec někomu rychlejšímu, než jsou sami, někomu, kdo nebude čekat na gardu.“ Udělal rychlý pohyb, jako by někoho bodal. „Hark vydržel přinejmenším dvacet let. Značný počet měšců v jeho… ehm… sbírce bylo s vyšitou děkovnou modlitbou za konec aielské války. Ty vyšly z módy rychle, co si vzpomínám.“

Birgitte se posadila na lenoch vedlejšího křesla a založila si ruce. „Mohla bych Mellara zatknout,“ poznamenala tiše, „a poslat ho k výslechu. Potom bys Harka nepotřebovala.“

„Špatný vtip, má paní, jestli to tak smím říct,“ pronesla paní Harfor škrobeně a pan Norry zároveň řekl: „To by bylo… ehm… protizákonné, má paní.“

Birgitte vyskočila a z pouta se neslo rozhořčení. „Krev a zatracenej popel! Víme, že je prohnilej jako měsíc stará ryba!“

„Ne.“ Elain si povzdechla a snažila se necítit také rozhořčení. „Máme podezření, ne důkaz. Těch pět mohlo narazit na zloděje. Potřebujeme důkazy. Máti často říkávala: ‚Královna se musí řídit zákony, které vydává, jinak žádný zákon není?‘ Nezačnu tím, že poruším zákon.“ S pouta se neslo něco… umíněného. Upřela na Birgitte přísný pohled. „Ani ty ne. Rozumíš mi, Birgitte Trahelion? Ani ty ne.“

K jejímu překvapení umíněnost pomalu zmizela a nahradilo ji zklamání. „Byl to jenom návrh,“ zamulala Birgitte.

Elain by ráda věděla, jak to udělala a jak to udělat znovu – Birgitte občas pochybovala, která z nich dvou velí – když do místnosti vklouzla Deni Colford a odkašlala si, aby upoutala pozornost. Podsaditá žena měla na opasku pověšený meč a na druhé straně dlouhý, mosazí obitý obušek a vypadala tu nemístně. S mečem se zlepšovala, ale stále dávala přednost obušku, který používala, aby v zájezdní hospodě udržela pořádek. „Přišel sluha se zprávou, že dorazila urozená paní Dyelin, má paní, a bude ti k službám, jakmile se dá do pořádku.“

„Pošli urozené paní Dyelin zprávu, že se sejdeme v Mapovém sále.“ Elain pocítila příval naděje. Aspoň by mohla uslyšet nějakou dobrou zprávu.