Nůž snů

4 Dohoda

Perrin seděl na Tanečníkovi kousek od kraje lesa a pozoroval velkou louku, na níž se v hnědé trávě, která poté, co roztál sníh, vypadala jako žíněnka, začínaly objevovat červené a modré květiny. Rostly tu hlavně kaliny, které si ponechávaly široké, tmavé listy i přes zimu, a větve ambroní zdobilo sotva pár světlých lístků. Šedý hřebec podupával. Byl stejně netrpělivý jako jeho pán, i když ten to nedával znát. Slunce jim stálo téměř nad hlavami. Perrin tu čekal už skoro hodinu. Od západu přes louku směrem k němu vál ostrý vítr. To bylo dobře.

Každou chvíli pohladil rukou v plechové rukavici téměř rovnou větev useknutou z dubu, silnější než jeho předloktí a dvakrát tak dlouhou, kterou měl položenou přes sedlo. Do poloviny délky větev ořezal a ohladil. Louka, lemovaná obrovskými duby a kalinami, vysokými borovicemi a nižšími ambroněmi, byla necelých šest set kroků široká a o něco delší. Větev by měla stačit. Měl plán pro všechny možnosti, jež ho napadly. Větev se hodila do víc než jednoho plánu.

„Má paní první, měla by ses vrátit do tábora,“ poznamenal Gallenne, nikoliv poprvé, a podrážděně si zamnul červený klípec. Přílbu s karmínovým chocholem měl pověšenou na hrušce u sedla, takže mu prošedivělé vlasy spadaly volně na ramena. Nechal se slyšet, a to v dosahu Berelaininých uší, že většinu bílých vlasů má díky ní. Jeho černý válečný oř se pokusil hryznout Tanečníka a on ho rychle pootočil, aniž by přestal sledovat Berelain. Od začátku byl proti tomu, aby sem jezdila. „Grady tě může odvést zpátky a vrátit se. My zatím ještě chvíli počkáme, abychom zjistili, co mají Seančané za lubem.“

„Zůstanu, kapitáne. Já zůstanu.” Berelain mluvila pevně a naprosto klidně, ale pod obvyklým pachem trpělivosti byl cítit mírný nádech obav. Nebyla si pravděpodobně tak jistá, jak mluvila. Začala používat lehký parfém vonící po květinách. Perrin občas přemýšlel, co jsou to za kytky, ale dnes se na takové myšlenky příliš soustředil.

Z Annoury byla cítit rozmrzelost, třebaže tvář Aes Sedai, rámovaná desítkami tenkých cůpků, zůstávala stejně hladká jako vždy. Ale ona zase šedá sestra s nosem jako zobák byla cítit rozmrzele od chvíle, kdy došlo k roztržce mezi ní a Berelain. Byla to její chyba, že Masemu navštívila za Berelaininými zády. I ona Berelain radila, ať zůstane v táboře. Pobídla hnědou kobylu blíž k první z Mayene, a Berelain poodvedla bílou klisnu o stejný kus dál, aniž by se na svou rádkyni byť jen podivala. Rozmrzelost znovu vyletěla.

Berelaininy šaty z rudého hedvábí vyšívané zlatými rozvilinami předváděly větší kus poprsí, než v poslední době odhalovala, i když široký náhrdelník z ohnivých i drahých opálů předstíral jistou cudnost. Kolem pasu měla široký opasek ze stejných kamenů a na něm pověšenou dýku posázenou drahokamy. Černé vlasy jí přidržovala úzká korunka Mayenne se zlatým jestřábem v letu na čele a vedle opasku a náhrdelníku vypadala obyčejně. Berelain byla krásná, a jemu připadala ještě krásnější od té doby, co ho přestala štvát, i když Faile se pochopitelně zdaleka nevyrovnala.

Annoura měla šedé jezdecké šaty bez ozdob, ale většina ostatních byla ve svých nejlepších šatech. Perrin měl tmavozelený hedvábný kabátec se stříbrnou výšivkou na rukávech a ramenou. Moc na parádní šaty nebyl – Faile ho donutila koupit si to málo, co měl, i když ho nutila jemně – ale dneska potřeboval udělat dojem. Pokud široký, obyčejný kožený opasek, zapnutý přes kabát, ten dojem poněkud kazil, tak ať.

„Musí přijít,“ zamumlal Arganda. Alliandřin první kapitán byl pomenší, rozložitý, na hlavě měl postříbřenou přílbu se třemi krátkými bílými chocholy a v sedle seděl, s mečem v pochvě uvolněným, jako by očekával útok. I kyrys měl postříbřený. Ve slunečním světle by ho bylo vidět na celé míle. „Musí!“

„Prorok řekl, že nepřijdou,“ podotkl Aram, ale ne zrovna mile, a pobídl svého nohatého bělouše vedle Tanečníka. Mosazná vlčí hlava na hrušce jeho jílce mu vyčuhovala přes rameno kabátce se zelenými pruhy. Kdysi byl na muže příliš pohledný, jenomže teď byl s každým dnem zachmuřenější. Byl rozháraný, oči měl zapadlé, a tiskl rty. „Prorok řekl, že buď tohle, nebo je to léčka. Řekl, že Seančanům nemáme věřit.“

Perrin mlčel, ale i on byl podrážděný jak kvůli sobě, tak kvůli bývalému cikánovi. Balwer mu sdělil, že Aram začal trávit hodně času s Masemou, ale Perrinovi připadalo zbytečné mu připomínat, že nemá Masemovi vykládat o všem, co Perrin dělá. Vejce se do skořápky vrátit nedá, nicméně bylo to poučení pro příště. Dělník by měl znát své nástroje a při práci je nerozbíjet. Totéž platilo o lidech. Co se Masemy týkalo, bezpochyby se bál, že potkají někoho, kdo bude vědět, že on sám jedná se Seančany.

Oddíl s Perrinem byl velký, i když většina jezdců zůstane mezi stromy. Padesát Berelaininých okřídlených gardistů v červených přilbicích a kyrysech, se šarlatovými fáborky na kopích s ocelovými hlavicemi, čekalo na koních za zlatým jestřábem na modrém poli – vlajkou Mayene – povlávajícím ve větru. Vedle nich sedělo v sedlech padesát Ghealdaňanů v leštěných kyrysech a tmavozelených kónických přílbách za ghealdanskou zástavou se třemi stříbrnými hvězdami na červeném poli. Fáborky na kopích měli zelené. Na pohled vypadali hrozivě, ale zdaleka nebyli tak nebezpeční jako Jur Grady s ošlehanou tváří, i když vedle nich vypadal nevýrazně ve svém prostém černém kabátci se stříbrným mečíkem na vysokém límci. Věděl to, ačkoliv oni možná ne, a stál vedle svého ryzáka s klidem člověka odpočívajícího před denní dřinou.

Naproti tomu Leof Torfinn a Tod al’Caar, jediní další dva muži z Dvouříčí, i po dlouhém čekání pořád ještě málem nadskakovali v sedlech vzrušením. Kdyby věděli, že byli vybráni hlavně proto, že jim na rozdíl od ostatních téměř padly vypůjčené tmavozelené kabáty z dobrého sukna, možná by se tolik netěšili. Leof nesl Perrinovu vlastní zástavu s červenou vlčí hlavou a Tod rudého orla Manetherenu. Oba praporce povlávaly na žerdich o něco delších než kopí. Málem se porvali o to, kdo který ponese. Perrin doufal, že spor nevznikl o vlčí hlavu s červeným okrajem. Leof se tvářil docela spokojeně, Tod přímo překypoval nadšením. Pochopitelně nevěděl, proč ji Perrin vleče s sebou. V každém obchodě musíte přimět toho druhého, aby si myslel, že dostal něco navíc, jak říkával s oblibou Matův otec. Perrinovi před očima zavířily barvy a na okamžik měl dojem, že vidí, jak Mat mluví s jakousi malou, tmavou ženou. Rychle ten obraz setřásl. Záleželo jen na tom, co je tady a teď. Záleželo jenom na Faile.

„Přijdou,“ štěkl Arganda na Arama, i když se přes mřížku hledí mračil, jako by čekal výzvu.

„A co když nepřijdou?“ ozval se Gallenne a jedním okem se mračil stejně vztekle jako Arganda oběma. Jeho červený kyrys nebyl o moc lepší než Argandův stříbrný a nebyla příliš velká naděje, že by se nechali přesvědčit, aby si je natřeli nějakou matnou barvou. „Co když to je léčka?“ zavrčel Arganda téměř jako vlk. Byl skoro u konce s trpělivostí.

Vítr přinesl pach koní chviličku předtím, než Perrinovy uši zachytily první zapípání modřinky, příliš vzdálené, než aby ho zaslechl někdo jiný. Ozvalo se ze stromů kolem louky. Do lesů vstupovaly velké oddíly mužů, možná nepřátelských. Další zapípání, tentokrát blíž.

„Jsou tady,“ oznámil a Arganda s Gallennem se po něm podívali. Snažil se neprozradit, jak dobrý má sluch nebo čich, ale ti dva už se málem pustili do sebe. Další pípání tak blízko, že je zaslechli i ostatní. Oba muži vedle Perrina se zatvářili zvláštně.

„Nemůžu riskovat, že se paní první něco stane, pokud tu je sebemenší možnost, že jde o léčku,” prohlásil Gallenne a připjal si přílbu. Všichni věděli, co ten signál znamená.

„Je to moje volba, kapitáne,“ upozornila ho Berelain dřív, než Perrin stačil otevřít ústa.

„A já zodpovídám za tvoje bezpečí, má paní první.“

Berelain se nadechla a tvář jí potemněla, ale tentokrát to Perrin stihl. „Řekl jsem ti, že tu past nespustíme, pokud ti jde o to. Víš, jak podezíraví Seančané jsou. Nejspíš se bojí, že my chceme ze zálohy přepadnout je.“ Gallenne si hlasitě odkašlal. Trpělivost v Berelainině pachu zeslábla, ale pak se zase odhodlaně vrátila.

„Měl bys ho poslouchat, kapitáne,“ pronesla Berelain s úsměvem určeným pro Perrina. „On ví, co dělá.“

Na druhém konci louky se objevil oddíl jezdců a zastavil. Tallanvora bylo snadné objevit. V tmavém kabátě, na grošákovi, byl jediný muž, jenž na sobě neměl zbroj s jasně rudými, žlutými a modrými pruhy. Druhá dvojice beze zbroje byly ženy, jedna v modrém s červenou na sukních a prsou, druhá v šedém. Slunce se odráželo od něčeho, co je spojovalo. Aha. Sul’dam a damane. Během vyjednávání skrze Tallanvora o nich nepadla ani zmínka, ale Perrin s tím počítal.

„Bylo načase,“ poznamenal a jednou rukou zvedl Tanečníkovy otěže. „Než si začne myslet, že my nepřijdeme.“

Annouře se podařilo přijet tak blízko, že mohla Berelain položit ruku na loket, než druhá žena stačila odvést svou klisnu stranou. „Měla bys mě nechat jít s tebou, Berelain. Možná budeš potřebovat mou radu, ne? Takovéto vyjednávání je moje specialita.“

„Předpokládám, že teď už Seančané poznají tvář Aes Sedai, co myslíš, Annouro? S tebou budou těžko vyjednávat. Kromě toho,“ dodala Berelain příliš sladkým hlasem, „musíš zůstat tady, abys pomáhala panu Gradymu.“

Aes Sedai naskočily na tvářích rudé skvrny a ona stiskla rty. Přinutit ji, aby souhlasila, že dnes bude přijímat rozkazy od Gradyho, musely moudré, i když Perrin byl rád, že neví, jak to dokázaly, a ona se z toho snažila od odjezdu z tábora vykroutit.

„Ty zůstaneš taky,“ prohlásil rozhodně Perrin, když Aram pobídl koně. „Poslední dobou jsi příliš zbrklý, a já nehodlám riskovat, že řekneš nebo uděláš něco nevhodného. Nebudu kvůli tobě riskovat Failein život.“ To byla pravda. Nemusel dodávat, že nehodlá riskovat, že Aram donese to, co dnes zaslechne, Masemovi. „Rozumíš?“

Z Aramova pachu se nesly bubliny zklamání, ale jenom kývl, ač neochotně, a položil ruce na sedlovou hrušku. Masemu možná téměř uctíval, ale raději by stokrát obětoval život, než riskoval, že se Faile něco stane. Tedy, záměrně by to neriskoval. To, co dělal bez přemýšlení, byla jiná otázka.

Perrin vyjel z lesa s Argandou po jedné a Berelain s Gallennem po druhé straně. Praporce následovaly, pak deset Mayenerů a deset Ghealdaňanů v dvojstupu. Když se objevili, Seančané jim vyjeli vstříc, také v zástupu, s Tallanvorem vedle vůdců, z nichž jeden jel na prokvetlém bělouši a druhý na ryzákovi. Kopyta koní nevydávala na silné vrstvě spadaného listí žádný zvuk. Les ztichl, dokonce i pro Perrinovy uši.

Mayenerové a Ghealdaňané se rozestoupili do řady a většina Seančanů ve své jasně zbarvené zbroji udělala totéž, Perrin s Berelain zamířili k Tallanvorovi a dvěma ozbrojeným Seančanům, z nichž jeden měl na lakované přílbě připomínající hmyzí hlavu tři tenké modré chocholy a druhý dva. Sul’dam a damane se také připojily. Všichni se setkali uprostřed louky, obklopení lučním kvítím a tichem. Mezi oběma oddíly zůstalo šest kroků.

Tallanvor se zastavil na kraji mezi oběma skupinami a oba Seančané si sňali přílby. Na rukou měli plechové rukavice, také s proužky. Pod přílbou se dvěma chocholy se objevil plavovlasý muž, jemuž hranatou tvář křižoval půltucet jizev. Byl zjevně protřelý a bylo z něj cítit pobavení, ale Perrina zaujal druhý jezdec. Byla to Seančanka, na ženu vysoká a širokoplecí, ač jinak byla štíhlá a ne zrovna mladá. Seděla na ryzákovi, podle Perrina určitě cvičeném válečném oři. Krátké kudrnaté černé vlasy měla na spáncích prošedivělé, pleť měla tmavou jako ornice a pouze dvě jizvy, jednu šikmo přes levou líc a druhou na čele, kde jí končila v pravém obočí. Někteří lidé považují jizvy za známku tvrdosti. Perrin zastával názor, že méně jizev znamená, že člověk spíš ví, co dělá. Vánek od ní nesl neochvějnou sebedůvěru.

Přelétla pohledem povlávající praporce. Perrin měl dojem, že se u rudého orla Manetherenu trochu zarazila, a pak i u zlatého jestřába Mayene, ale rychle se vrátila k němu. Její výraz se v nejmenším nezměnil, ale když si všimla jeho žlutých očí, vstoupilo do jejího pachu něco nepostižitelného, ostrého a tvrdého. A když spatřila těžké kovářské kladivo u jeho pasu, ten zvláštní pach zesílil.

„Představuji vám zde Perrina ťBašere Aybaru, urozeného pána z Dvouříčí, lenního pána královny Alliandry z Ghealdanu,“ oznámil Tallanvor a napřáhl ruku k Perrinovi. Tvrdil, že Seančané hrozně dají na ceremonie, ale Perrin netušil, jestli je tohle nějaký seančanský obřad, nebo zda pochází z Andoru. Tallanvor si to mohl všechno vymyslet. „Představuji vám Berelain sur Paendrag Paeron, první z Mayene, Světlem požehnanou, obránkyni vln, hlavu rodu Paeron.“ Uklonil se jim, přehodil si otěže a zvedl druhou ruku k Seančanům. „Představuji vám generálpraporečníka Tylee Chirgan ze Vždyvítězného vojska, ve službách císařovny Seančanů. Představuji vám kapitána Bakayara Miširnu ze Vždyvítězného vojska, ve službách císařovny Seančanů.“ Další úklona, poté otočil šimla a vrátil se k praporcům. Tvářil se stejně ponuře jako Aram, ale byla z něj cítit naděje.

„Jsem rád, že tě neoznačil za vlčího krále, můj pane,“ protáhla seančanská velitelka. Kvůli tomu, jak šišlala, musel Perrin napínat sluch, aby rozuměl tomu, co říká. „Jinak bych si myslela, že nadešel Tarmon Gai’don. Znáš Dračí proroctví? ‚Až vlčí král ponese kladivo, budou známy poslední dny. Až se liška ožení s krkavcem, trubky zavolají k boji.‘ Té druhé části jsem nikdy nerozuměla. A ty, má paní. Sur Paendrag. To znamená z Paendragů?“

„Moje rodina pochází od Artuše Paendraga Tanrealla,“ opáčila Berelain, hlavu vysoko zdviženou. Závan větru od ní přinesl kromě trpělivosti a voňavky nádech pýchy. Dohodli se, že mluvit bude Perrin – ona měla Seančany oslnit jako krásná mladá vládkyně, či aspoň propůjčit Perrinovi váhu svých titulů – ale na přímou otázku zřejmě odpovědět měla.

Tylee kývla, jako by očekávala přesně takovou odpověď. „Díky tomu jsi vzdálenou příbuznou císařské rodiny, má paní. Císařovna, kéž žije věčně, tě bezpochyby vyznamená. Aspoň pokud si nebudeš činit nároky na říši Jestřábího křídla.“

„Činím si nároky pouze na Mayene,“ prohlásila Berelain hrdě. „A to budu bránit do posledního dechu.“

„Nepřišel jsem sem mluvit o proroctvích, Jestřábím křídlu nebo té vaší císařovně,“ ozval se podrážděně Perrin. Podruhé za krátkou chvíli se mu v hlavě skládaly barvy, ale hned je zahnal. Neměl čas. Vlčí král? Hopsal by se zasmál, tedy nakolik se vlci dokážou smát. Každý vlk by to udělal. Zároveň ho však zamrazilo. Neuvědomil si, že je o něm zmínka v proroctvích. A jeho kladivo že je zvěstovatelem Poslední bitvy? Ale záleželo jenom na Faile. Jenom na ní. Udělá cokoliv, aby ji osvobodil. „Ujednání pro tuto schůzku znělo nanejvýš třicet lidí v obou oddílech, ale vy máte v lesích kolem nás spoustu mužů. Velkou spoustu.“

„Ty taky,“ opáčil Mišima s úsměvem pokřiveným bílou jizvou končící v koutku úst, Jinak bys o těch našich nevěděl.“ Šišlal víc než Tylee.

Perrin upíral oči na generálpraporečníka. „Dokud zde zůstanou, hrozí, že dojde k nehodám. Já žádné nehody nechci. Chci od Šaidů získat zpět svou ženu.“

„A jak se podle tebe máme vyhnout nehodám?“ zeptal se Mišima a pohazoval si otěžemi. Mluvil, jako by tato otázka nebyla nijak naléhavá. Tylee ho nechávala mluvit a sledovala Perrinovy reakce. „Máme ti věřit a poslat naše muže pryč první, nebo ty uvěříš nám, když tě požádáme, abys jako první ustoupil ty? ‚Na výšinách jsou stezky dlážděné dýkami.‘ Pro důvěru tu není moc místa. Asi bychom mohli oba vydat rozkaz mužům k ústupu zároveň, jenže jedna strana by mohla podvádět.“

Perrin zavrtěl hlavou. „Budeš mi muset věřit, generálpraporečníku. Nemám důvod na vás zaútočit nebo tě zajmout, zato spoustu důvodů to nedělat. U tebe si ale nemůžu být jistý. Možná si myslíš, že zajmout první z Mayene by ti mohlo stát za menší zradu.“ Berelain se tiše zasmála. Přišel čas na větev. Nejen aby nejdřív přinutil Seančany opustit les, ale aby je přesvědčil, že potřebují, co jim může nabídnout. Zvedl větev před sebe. „Předpokládám, že tvoji muži jsou nejspíš dobří vojáci. Moji muži nejsou vojáci, i když bojovali s trolloky a Šaidy a v obou případech si vedli dost dobře.“ Uchopil větev za spodek a zvedl ji nad hlavu. „Jsou však zvyklí lovit lvy a levharty a horské kočky, kteří přicházejí z hor a napadají naše stáda, a divoké kance a medvědy, zvířata, která napadají lidi, v lesích hodně podobných tomuto.“

Větev se mu roztřásla v ruce a náraz dvou šípů mu projel až do ramene. Dal větev dolů a předvedl dva šípy, jejichž dlátovité hlavice projely tvrdým dřevem až na druhou stranu. Tři sta kroků byla pro takový cíl hodně velká vzdálenost, ale vybral k tornu Jondyna Barrana a Joriho Congara. Byli to jeho nejlepší střelci. „Když na to přijde, tvoji muži ani neuvidí, kdo je zabíjí, a ta zbroj jim proti dvouříčským dlouhým lukům moc nepomůže. Doufám, že na to nedojde.“ Vší silou vyhodil větev do vzduchu.

„Moje oči!“ zavrčel Mišima a sáhl po meči. Zároveň se snažil s koněm couvnout a nespustit z očí Perrina ani větev. Přílba mu spadla do trávy.

Tylee nechávala meč být, třebaže se také snažila sledovat Perrina i větev. Nejdřív se jí to dařilo, ale pak už zvedla zrak k větvi, jež stoupala, až zůstala viset ve vzduchu mezi nimi. Najednou ji obklopily plameny tak prudké, že Perrin cítil žár jako z otevřené výhně. Berelain si zakryla tvář rukou. Tylee jen všechno zamyšleně pozorovala.

Oheň hořel jenom chvilku, avšak z větve zůstal pouze popel, který odnesl vítr. Popel a dvě smítka, jež spadla do trávy. Okamžitě vyskočily plamínky a rychle se šířily. Dokonce i váleční oři ustrašeně frkali. Berelainina kobyla tancovala ve snaze vzepřít se otěžím a uprchnout.

Perrin zaklel – měl si vzpomenout na hlavice šípů – a hotovil se sesednout, aby oheň udupal. Než však stačil přehodit nohu přes sedlo, plameny zmizely a zůstaly pouze pramínky kouře stoupající z ožehlé trávy.

„Hodná Norie,” zamumlala sul’dam a poplácala damane. „Norie je skvělá damane.“ Žena v šedém se po pochvale plaše usmála. Přes svá slova se sul’dam tvářila ustaraně.

„Takže,“ začala Tylee, „máte marath—“ Zarazila se a našpulila rty. „Máte s sebou Aes Sedai. Víc než jednu? Nevadí. Nemůžu říct, že by na mě Aes Sedai, co jsem zatím viděla, udělaly dojem.“

„Není to marath’damane, můj generále,“ podotkla tiše sul’dam.

Tylee se nehýbala a pozorně si prohlížela Perrina. „Aša’man,“ řekla nakonec a nebyla to otázka. „Začínáš mě zajímat, můj pane.“

„V tom případě tě možná přesvědčí ta poslední věc,“ prohlásil Perrin. „Tode, namotej ten prapor na žerď a pojeď sem.“ Když za sebou nic neuslyšel, ohlédl se přes rameno. Tod na něj ohromeně zíral. „Tode.“

Tod se otřepal a začal natáčet rudého orla na žerď. Cestou k Perrinovi se však tvářil nešťastně. Zůstal sedět na koni s rukou nataženou, jako by doufal, že dostane prapor zpátky.

Perrin pobídl Tanečníka blíž k Seančanům a praporec držel vodorovně před sebou. „Dvouříčí bývalo srdcem Manetherenu, generálpraporečníku. Poslední král Manetherenu padl v bitvě v místě, kde dneska stojí Emondova Role, vesnice, kde jsem se narodil a vyrostl. Manetheren máme v krvi. Ale Šaidové drží mou ženu jako zajatkyni. Abych ji osvobodil, vzdávám se veškerých nároků na znovuoživení Manetherenu a podepíšu ohledně toho jakoukoliv přísahu. Ten nárok bude pro vás Seančany jenom polem bodláčí. Ale můžete to pole vyčistit bez kapky prolité krve.“ Někdo za ním zoufale zasténal. Nejspíš to byl Tod.

Najednou se vítr změnil ve vichřici ženoucí se z opačné strany, zasypávající všechny kamínky, vítr tak prudký, že se Perrin musel vší silou držet, aby ho to nesrazilo ze sedla. Odkud se ty kamínky vzaly? V lese ležela tlustá vrstva spadaného listí. Bouře páchla hořící sírou, až z toho Perrina začalo pálit v nose. Koně pohazovali hlavami, tlamy otevřené, ale řev větru přehlušil jejich polekané ržání.

Zuřivý vítr vál jen chvilku, vzápětí byl utichl, zůstal pouze lehký větřík vanoucí z druhé strany. Koně se třásli, frkali, pohazovali hlavami a kouleli očima. Perrin poplácal Tanečníka po krku a tiše ho uklidňoval, avšak bez většího účinku.

Velitelka udělala podivné gesto a zamumlal: „Odvrať Stín. Odkud se to pod Světlem vzalo? Slyšela jsem, že se prý poslední dobou dějí podivné věci. Nebo to bylo další ‚přesvědčování‘ z tvé strany, můj pane?“

„Ne,“ odpověděl Perrin popravdě. Neald uměl ovládat počasí, jak se ukázalo, ne však Grady. „Záleží na tom, odkud to přišlo?“

Tylee si ho zamyšleně prohlédla a kývla. „Co na tom sejde?“ odtušila, a znělo to, jako by s ním nemusela nezbytně souhlasit. „Máme příběhy o Manetherenu. To by byly ostružiny pod nohama a bez bot. Polovina Amadicie bzučí příběhy o tobě a tom praporu, jak jsi přišel znovu oživit Manetheren a ‚zachránit‘ před námi Amadicii. Mišimo, zatrub na ústup.“ Plavovlasý muž bez váhání zvedl malý, rovný roh, jenž měl na červené šňůře pověšený kolem krku. Zadul čtyři pronikavé tóny a dvakrát to zopakoval, než zase roh spustil na prsa. „Já jsem tu skončila,“ prohlásila Tylee.

Perrin zvrátil hlavu dozadu a co nejhlasitěji a nejsrozumitelněji zařval: „Dannile! Telle! Až se pohne poslední Seančan pod loukou, svolejte ostatní a připojte se ke Gradymu!“

Velitelka si strčila malíček do ucha a zavrtěla jím i přes plechovou rukavici. „Máš silný hlas,“ prohlásila a teprve pak sáhla pro žerď praporce, již měla položenou přes sedlo. Už se na prapor nepodívala, ale nejspíš nevědomky ho pohladila. „S čím můžeš přispět mému plánu, můj pane?“ Mišima zahákl kotník za vysokou sedlovou hrušku a sehnul se pro svou přílbu. Vítr ji odfoukl přes udupanou trávu až k řadě seančanských vojáků. V lese zapískl slavík, pak další a ještě jeden. Seančané ustupovali. Cítili i oni vítr? Na tom nezáleží.

„Ne tolik mužů, jako už máš,“ přiznal Perrin, „ani to nejsou cvičení vojáci, mám však aSa’many, Aes Sedai a moudré, které dokážou usměrňovat, a ty je budeš potřebovat všechny do jednoho.“ Tylee otevřela ústa a Perrin zvedl ruku. „Budu chtít tvé slovo, že se jim nepokusíš nasadit obojky.“ Významně se podíval po sul’dam a damane. Sul’dam upírala oči na Tylee, čekajíc na rozkazy, ale zároveň nevědomky hladila druhou ženu po vlasech, jako kdyby se snažila uklidnit kočku. A Norie málem předla! Světlo! „Tvoje slovo, že jsou před tebou v bezpečí, oni i všichni, kdo v tom táboře nosí bílá roucha. Většina z nich stejně nejsou Šaidové, a jediní Aielové mezi nimi, které znám, jsou mí přátelé.“

Tylee potřásla hlavou. „Divné to máš přátele, můj pane. V každém případě jsme s tlupami Šaidú našli i lidi z Cairhienu a Amadicie a nechali jsme je jít, i když většina Cairhieňanů zřejmě byla příliš zmatená, než aby věděli, co si se sebou počít. Jediné v bílém, které si necháváme, jsou Aielové. Z těchto gai’šainů jsou vynikající da covale, na rozdíl od ostatních. Přesto souhlasím, že tvé přátele nechám jít. I tvé Aes Sedai a aša’many. Ukončit tohle shromáždění je pro mě velmi důležité. Řekni mi, kde jsou, a můžu začít přizpůsobovat své plány.“

Perrin si prstem pohladil nos. Nebylo příliš pravděpodobné, že mezi gai’šainy budou Šaidové, jenže to jí nehodlal vykládat. Ať mají naději na svobodu, jakmile si odslouží svůj rok a den. „Obávám se, že to bude muset jít podle mého plánu. Sevanna bude tvrdý oříšek k rozlousknutí, ale už jsem vymyslel jak na ni. Kupříkladu s sebou má asi sto tisíc Šaidú a sbírá další. Ne každý z nich je algai’d’siswai, nicméně každý dospělý popadne oštěp, když musí.“

„Sevanna.“ Tylee se potěšeně usmála. „To jméno jsme už slyšeli. Moc ráda bych představila Sevannu z Džumai Šaido generálkapitánovi.“ Její úsměv pohasl. „Sto tisíc je mnohem víc, než jsem čekala, jenže i tak je dokážu zvládnout. S Aiely jsme už bojovali v Amadicii. Ehm, Mišimo?“

Mišima se cestou zpátky zasmál, ale byl to drsný smích, žádné veselí v něm nebylo. „To ano, generálpraporečníku. Jsou to zuřiví bojovníci, disciplinovaní a vynalézaví, ale dají se zvládnout. Obklíčíš jejich bandu nebo klan se třemi čtyřmi damane a bušíš do nich, dokud se nevzdají. Je to ošklivá práce. Mají s sebou rodiny. Ale o to dřív se vzdají.“

„Slyšel jsem, že máte asi tucet damane,“ podotkl Perrin. „Stačí to proti třem nebo čtyřem stovkám moudrých, co dokážou usměrňovat?“

Generálpraporečník se zamračil. „Už ses o nich zmiňoval, o těch moudrých, které usměrňují. U každé tlupy, kterou jsme chytili, byly moudré, ale žádná z nich nedokázala usměrňovat.“

„To proto, že všechny šaidské jsou se Sevannou,“ vysvětloval Perrin. „Jsou jich nejméně tři, spíš čtyři stovky. Moudré, které jsou se mnou, si tím jsou jisté.“

Tylee si vyměnila pohled s Mišimou a povzdechla si. „Dobře,“ zabručela nakonec, „rozkazy nerozkazy, tím je jasné, že tohle se potichu vyřídit nedá. Bude nutné vyrušit Dceru Devíti měsíců, i když se za to budu muset omluvit císařovně, kéž žije věčně. Nejspíš budu muset.“ Dcera Devíti měsíců? Zřejmě nějaká vysoko postavená Seančanka. Jak by ji ale tohle mohlo vyrušit?

Mišima se zaškaredil, což se všemi jeho jizvami byl děsivý pohled. „Četl jsem, že na obou stranách u Semaralenu bylo po čtyřech stovkách damane a že to byla hotová jatka. Polovina císařského vojska padla v poli a víc než tři ze čtyř vzbouřenců taky.“

„Přesto to musíme udělat, Mišimo. Nebo spíš někdo to udělá. Ty se možná omluvě vyhneš, ale já ne.“ Co pod Světlem je tak znepokojivého na omluvě? Byla cítit… odevzdaně. „Naneštěstí potrvá týdny, ne-li měsíce, sebrat dost vojáků a damane na proříznutí tohoto vředu. Děkuju za nabídku pomoci, můj pane. Budu si to pamatovat.“ Natáhla ruku s praporem. „Tohle budeš chtít zpátky, protože nemůžu svou stranu dohody doručit, jen ti můžu dát radu. Vždyvítězné vojsko před sebou má zatím další úkoly, ale nenecháme nikoho využít situace, aby ze sebe udělal krále. Hodláme tuto zemi znovu získat, ne ji rozdělit na parcely.“

„A my si hodláme svoje země ponechat,“ vyhrkla Berelain ohnivě a přinutila klisnu přeskočit suchou trávu mezi sebou a Seančany. Jak se klisna snažila uprchnout před větrem, měla Berelain potíže ji zastavit. I cítit byla ohnivě. Už žádná trpělivost. Byla jako vlčice bránící svého zraněného druha. „Slyšela jsem, že to vaše Vždyvítězné vojsko je pojmenované špatně. Slyšela jsem, že vás Drak Znovuzrozený na jihu na hlavu porazil. Nemysli si, že Perrin Aybara nedokáže totéž.“ Světlo, a jemu dělala starosti Aramova horkokrevnost!

„Nechci porážet nikoho kromě Šaidů,“ prohlásil Perrin rázně a zaháněl obraz, který se mu vytvářel v hlavě. Sepjal ruce na sedlové hrušce. Tanečník se konečně uklidnil. Občas se zachvěl, ale přinejmenším přestal koulet očima. „Dá se to províst a potichu, aby ses nemusela omlouvat.“ Jestli je to pro ni důležité, tak to využije. „Dcera Devíti měsíců může klidně odpočívat. Říkal jsem ti, že jsem si to promyslel. Tallanvor mi vyprávěl, že máte nějaký čaj, který ženu, co dokáže usměrňovat, srazí na kolena.“

Tylee po chvíli položila prapor na sedlo a znovu si ho prohlížela. „Ženu i muže,“ protáhla nakonec. „Slyšela jsem, že takhle chytili několik mužů. Jak ale chceš ten čaj nalít do čtyř set žen, když je kolem nich sto tisíc Aielů?“

„Tak, že ho naliju do všech tak, aby nevěděli, že ho pijou. Potřebuju ale toho odvaru co nejvíc. Asi tak několik vozů. Voda se nedá ohřát, takže to bude dost slabý čaj.“

Tylee se tiše zasmála. „Smělý plán, můj pane. Asi by mohli mít několik vozů ve výrobně toho čaje, ale je to hodně daleko odtud v Amadicii, skoro u hranic Tarabonu, a já dostávám pouze několik liber, pokud budu chtít víc, budu muset někomu vysoko postavenému vysvětlovat, nač ho chci. Potom už to nebude možné vyřídit potichu.“

„Aša’manové znají věc zvanou cestování,“ sdělil jí Perrin, „to je způsob, jak se dá překročit jedním krokem sto mil. A ohledně toho čaje, třeba pomůže tohle.“ V ruce svíral umaštěný, složený kousek papíru.

Tylee při čtení zvedla obočí. Perrin znal ten krátký text zpaměti. NOSITEL TOHOTO LISTU JE POD MOU OSOBNÍ OCHRANOU. VE JMÉNU CÍSAŘOVNY, KÉŽ ŽIJE VĚČNĚ, DEJ MU, CO ŽÁDÁ, VE SLUŽBÁCH CÍSAŘOVNĚ, A NIKOMU KROMĚ MĚ O TOM NEŘÍKEJ. Neměl tušení, kdo je ta Suroth Sabelle Meldarath, ale pokud se podepsala pod něco takového, musela být náramně důležitá. Možná je ona ta Dcera Devíti měsíců.

Tylee podala papír Mišimovi a upřela zrak na Perrina. Ten ostrý, tvrdý pach byl silnější než dřív. „Aes Sedai, aša’manové, Aielové, tvoje oči, to kladivo, a teď tohle! Kdo vlastně jsi?“

Mišima si hvízdl mezi zuby. „Sama Suroth,“ zamumlal.

„Jsem prostě muž, který chce zpátky svou ženu,“ opáčil Perrin, „a vyřídím i samotného Temného, abych ji dostal.“ Pohledu na sul’dam a damane se vyhnul. Byl takhle daleko od toho, aby uzavřel dohodu se samotným Temným. „Dohoda platí?“

Tylee se zadívala na jeho napřaženou ruku a přijala ji. Měla pevný stisk. Dohoda s Temným. Byl však ochotný udělat cokoliv, aby osvobodil Faile.