38 Vzpomínka na staré rčení

Místnost s červenými stěnami a stropem pomalovaným ptáčky a rybami skotačícími mezi mraky a vlnami byla plná hnědě oděných úředníků pobíhajících uličkami mezi dlouhými stoly. Nikdo se zjevně nesnažil poslouchat – většina byla ohromená, a oprávněně – ale Suroth je neměla ráda. Snažili se vyslechnout všechno, co se tu říkalo, a byly to nejspíš neblahé zprávy. Galgan na tom ale trval. Potřebovali pracovat, aby nemysleli na hrozné zprávy z domova, a všichni byli důvěryhodní. Trval na tom! Aspoň nebyl dnes ráno ten bělovlasý muž oblečený jako voják. Objemné modré kalhoty a krátký červený kabát s vysokým límcem se řadami zlatých knoflíků s vyraženým vlastním erbem byly poslední seandarskou módou, což znamenalo, že to byla i poslední móda říše. Když nosil zbroj nebo jen svůj červený stejnokroj, občas se na ni díval, jako by byla voják pod jeho velením!

No, jakmile Elbar přinese zprávu, že je Tuon mrtvá, bude moct Galgana zabít. Tváře měl zamazané bílým popelem, stejně jako ona. Loď, kterou Semirhage přislíbila, přivezla zprávu o císařovnině smrti a že je říše zmítaná povstáním. Nebyla tam žádná císařovna, žádná Dcera Devíti měsíců. Pro obyčejné lidi se svět otřásal na pokraji zkázy. Pro některé urozené také. Kdyby byl Galgan a pár dalších mrtví, nezůstal by nikdo, kdo by namítal, kdyby se Suroth Sabelle Meldarath prohlásila císařovnou. Snažila se nemyslet na to, jaké nové jméno by si dala. Vymýšlet nové jméno předem nosilo smůlu.

Galgan se zamračeně díval na mapu rozloženou na stole a položil červeně nalakovaný nehet na pohoří na jižním pobřeží Arad Domanu. Suroth netušila, jak se ty hory jmenují. Mapa ukazovala celý Arad Doman a byly na ní tři značky, červený klínek a dvě bílá kolečka podél dlouhé linie od severu kjihu. „Získal Turan přesný výčet, kolik mužů vyšlo z těch hor, aby se připojilo k Ituraldemu, když vstoupil do Arad Domanu, Jamado?“

Efraim Jamada také nosil popel, protože byl urozený, byť jen nízko urozený, vlasy ostříhané podle hrnce, s dlouhým pramenem vzadu, místo úzkého hřebene přes jinak vyholenou lebku. Pouze obyčejní lidé kolem stolu, bez ohledu na hodnost, byli bez popela. Prošedivělý, vysoký, v modrozlatém kyrysu, se širokými rameny a útlými boky, Jamada si dosud podržel krásu svého mládí. „Hlásí, že nejméně sto tisíc, kapitáne-generále. Možná o polovinu víc.“

„A kolik jich vylezlo, když Turan překročil hranici?“

„Možná dva tisíce, kapitáne-generále.“

Galgan si povzdechl a narovnal se. „Takže Turan má jedno vojsko před sebou a druhé za sebou, nejspíš celou sílu Arad Domanu, a mají proti němu přesilu.“ Ten hlupák! Říkat nahlas něco, co je nasnadě.

„Turan měl zbavit Tarabon každého meče a kopí!“ štěkla Suroth. „Jestli přežije tuhle pohromu, dostanu jeho hlavu!“

Galgan zvedl obočí. „Nemyslím si, že je Tarabon dost věrný, aby to podpořil,“ pronesl suše. „Kromě toho má damane a rakeny. Měli by vyrovnat jeho menší počet. Když už mluvíme o damane a rakenech, podepsal jsem rozkaz povyšující Tylee Chirgan na generál-poručíka a nízko urozenou, protože jsi s tím otálela. A rozkazy k návratu většiny z těch rakenů do Amadicie a Altary. Čisen stále nezjistil, co vyvolalo ten zmatek na severu, a mně se nelíbí představa, že tam někdo číhá, aby mohl vyrazit, jakmile se Čisen vrátí k Molvainskému sedlu.“

Suroth zasyčela a chytila do pěstí modrou plisovanou sukni, než se stačila zarazit. Nedopustí, aby ji ten muž přinutil dát najevo pocity! „Překročil jsi své hranice, Galgane,“ pronesla chladně. „Já velím Předběžníkům. Prozatím velím i Návratu. Bez mého schválení žádné rozkazy podepisovat nebudeš.“

„Velela jsi Předběžníkům, kteří byli začleněni do Návratu,“ odvětil chladně a Suroth pocítila hořkost. Zprávy z říše ho osmělily. Když byla císařovna mrtvá, chtěl se Galgan stát prvním císařem za devět set let. Zřejmě bude muset zemřít dnes v noci. „Co se týče toho, že velíš Návratu Odmlčel se, když na chodbě zadupaly holínky.

Náhle dveře zaplnila Smrtonosná garda, ozbrojená, s rukama na jílcích mečů. Zpoza červenozelených přileb prohlíželi místnost. Teprve když byli spokojení, ustoupili stranou a objevila se chodba plná smrtinošů, lidí i ogierů. Suroth si jich sotva všimla. Měla oči jen pro malou, tmavou ženu v plisovaných modrých šatech s oholenou hlavou a popelem na tvářích. Zpráva už se roznesla po celém městě. Nemohla dorazit do paláce a nedoslechnout se o smrti své matky, o smrti celé rodiny, ale tvář měla jako přísnou masku. Suroth se kolena ohnula sama od sebe, jak padla na podlahu. Urození kolem také poklekali, prostí lidé padali na tvář.

„Požehnání Světla pro tvůj bezpečný návrat, Výsosti,“ pronesla spolu s ostatními urozenými. Takže Elbar selhal. Nevadí. Tuon nepřijme nové jméno a nestane se císařovnou dřív než v poledne. Stále by mohla zemřít a udělat místo pro novou císařovnu.

„Ukaž jim, co mi přinesl kapitán Musenge, generálpraporečníku Karede,“ řekla Tuon.

Vysoký muž se třemi tmavými chocholy na přílbě se opatrně sehnul k velkému plátěnému ranci, ležícímu na zelených dlaždicích. Do místnosti pronikl odporný pach rozkladu, když ho rozbalil. Pustil hadr a šel se postavit vedle Suroth.

Chvíli jí trvalo poznat v té hnijící mase Elbarův orlí nos, ale pak okamžitě padla na břicho a políbila dlažbu. Ale ne ze zoufalství. Z toho se taky vzpamatuje. Leda by Elbara vyslýchali. „Mé oči jsou sklopené, Výsosti, že tě někdo z mých urazil tak vážně, že jsi ho připravila o hlavu.“

„Urazil mě.“ Tuon zvažovala slova. „Dalo by se říct, že mě urazil. Pokusil se mě zabít.“

Kolem se ozývalo lapání po dechu, a než mohla Suroth otevřít ústa, generálpraporečník Smrtonosné gardy jí šlápl na zadek, popadl do ruky její hřeben a zvedl trup z podlahy. Nevzpírala se. To by ještě přispělo k té potupě.

„Moje oči jsou ještě sklopenější, že někdo z mých mohl být zrádce, Výsosti,“ zachraptěla. Přála si, aby mohla mluvit normálně, ale ten prokletý chlap jí zvrátil hlavu tak, až byl div, že může vůbec mluvit. „Kdybych měla sebemenší podezření, byla bych ho vyslechla sama. Ale pokud se mě snažil obvinit, Výsosti, tak lhal, aby ochránil svého skutečného pána. Mám o tom jistou představu, o kterou se s tebou v soukromí ráda podělím, jestli budu smět.“ S trochou štěstí to bude moct hodit na Galgana. To, jak si přivlastňoval její pravomoce, pomůže.

Tuon se podívala přes Surotinu hlavu do očí Galganovi, Abaldarovi a Jamadovi, všem urozeným kromě Suroth. „Je dobře známo, že Zaired Elbar byl beze zbytku Surotin muž. Neudělal nic, co by nenařídila. Proto už Suroth Sabelle Meldarath není více. Tato da’covale bude sloužit Smrtonosné gardě, jak se jí zlíbí, dokud jí nedorostou vlasy natolik, aby to bylo slušné, až bude poslána do dražby.“

Suroth ani nepomyslela na nůž, který hodlala použít, aby si otevřela žíly, nůž mimo dosah v jejím pokoji. Nedokázala vůbec myslet. Začala ječet, beze slov, ještě než z ní začali odřezávat šaty.


Andorské slunce bylo po Tar Valonu teplé. Pevara si sňala plášť a začala si ho vázat za sedlo, zatímco se průchod zavřel a skryl pohled na ogieří háj v Tar Valonu. Žádná nechtěla, aby někdo viděl, jak odcházejí. Do háje se vrátí ze stejného důvodu, pokud se věci hodně zvrtnou. V kterémžto případě se možná nevrátí vůbec. Myslela si, že tento úkol musí provést někdo s nejvyššími diplomatickými schopnostmi spojenými s odvahou lva. No, aspoň nebyla zbabělá. To o sobě mohla říct.

„Kde ses naučila tkanivo pro strážcovské pouto?“ zeptala se náhle Javindhra a sama si uložila plášť stejně.

„Možná si vzpomeneš, že jsem kdysi navrhla, že by červeným sestrám velmi prospělo mít strážce.“ Pevara si schovala červené jezdecké rukavice a otázka jí nedělala starosti. Čekala ji. „Proč se tedy divíš, že to tkanivo znám?“ Popravdě, musela říct Yukiri a měla co dělat, aby vysvětlila, proč o to žádá. Pochybovala však, že by měla Yukiri nějaké podezření. Červená spojující se se strážcem byla asi stejně pravděpodobná jako žena létající. Až na to, že právě z tohoto důvodu přišla do Andoru. Proto přišly všechny.

Javindhra tam byla pouze na Cutamin rozkaz, který vydala, když Pevara s Tarnou nedokázaly předložit dost jmen, aby to nejvyšší vyhovovalo. Hranatá přísedící se nenamáhala skrýt svou nespokojenost, ne před Pevarou, i když ona to kolem Cutamy skrývala dobře. Byla tu pochopitelně Tama, světlovlasá a ledově chladná, bez štoly kronikářky, ale rozdělené suknice měla červeně vyšívané až ke kolenům. Bylo by těžké, aby měla Elaidina kronikářka strážce, i když byli muži ubytovaní ve městě mimo Věž, ale celé to byl její nápad, a byla, pokud ne dychtivá, tedy odhodlaná zúčastnit se prvního pokusu. Kromě toho bylo potřeba co nejvíc lidí, protože našly jen tři další sestry ochotné o celé věci uvažovat. Prvotním úkolem červených bylo tak dlouho vyhledat muže, kteří dokážou usměrňovat, a přivést je do Věže ke zkrocení, až je to zatvrdilo vůči všem mužům, takže stop bylo jen pár. Jezrail byla Tairenka s hranatým obličejem, která nosila malovanou miniaturu chlapce, za něhož se málem vdala, ale místo toho přišla do Věže. Jeho vnuci už budou mít vnoučata, ale ona o něm mluvila s láskou. Desala, krásná Cairhieňanka s velkýma tmavýma očima a nešťastně vznětlivou povahou, dokázala utancovat libovolný počet mužů, pokud měla možnost. A Melare, baculatá a důvtipná, s láskou ke konverzaci, posílala peníze do Andoru, aby zaplatila vzdělání svým prasynovcům a praneteřím stejně jako synovcům a neteřím.

Byla unavená hledáním takových nepatrných náznaků a stop, unavená opatrným zjišťováním, jestli to myslí vážně, a proto přesvědčila Cutamu, že šest bude pro začátek dost. Ataky by mohl větší oddíl vyvolat nějakou nešťastnou reakci. Nakonec, kdyby se u té takzvané Černé věže objevilo celé červené adžah nebo jenom půlka, mohli by si muži myslet, že na ně útočí. Nedalo se říct, jestli jsou ještě duševně zdraví. To byla jedna věc, na níž se za Cutaminými zády dohodly. Nespojí se s žádným mužem, jenž by vykazoval známky šílenství. Tedy pokud dostanou svolení se spojit aspoň s někým.

Špehové adžah v Caemlynu posílali o Černé věži hojné zprávy a někteří dokonce našli práci přímo v ní, takže snadno našly vyježděnou stezku vedoucí z města k velkolepé klenuté bráně skoro padesát stop vysoké a deset široké, s cimbuřím nad dolů směřujícím špičatým klenákem, lemované černými věžemi nejméně patnáct sáhů vysokými. Brána ve skutečnosti neměla křídla, která by otvor uzavírala, a černá kamenná hradba táhnoucí se na východ a na západ, kam až oko dohlédlo, se základy pro bašty a věže, nebyla nikde vyšší než čtyři nebo pět kroků. Na nerovném vrcholku rostlo býlí a tráva vlnící se ve vánku. Brána v nedokončené hradbě, kterou jako by už neměli nikdy dostavět, vypadala směšně.

Tři muži, kteří vyšli z otvoru, však směšní v žádném případě nebyli. Měli na sobě dlouhé černé kabáty a u pasu meč. Jeden, štíhlý mladík s nakroucenými kníry, měl na vysokém límci stříbrný špendlík ve tvaru meče. Jeden ze zasvěcených. Pevara odolala, aby ho instinktivně nepovažovala za rovna přijaté novicce a druhé dva za mladší novicky. Mladší a přijaté novicky byly v bezpečí a pod dozorem, dokud nevěděli o jediné síle dost, aby se mohly stát Aes Sedai. Podle všeho vojáci a zasvěcení byli schopní boje, jakmile se naučili usměrňovat. A k tomu byli nuceni od prvního dne, tlačeni k tomu, aby pobrali, co nejvíc saidínu zvládnou, a používali ho téměř neustále. Muži při tom umírali, říkalo se tomu „ztráty při výcviku“, jako by se smrt dala schovat za nemastná neslaná slova. Z představy, že by takhle přicházely o mladší či přijaté novicky, se Pevaře obracel žaludek, ale muži to zřejmě brali s klidem.

„Hezké ráno přeju, Aes Sedai,“ pronesl zasvěcený s lehkou úklonou, když před ním přitáhly otěže. Velmi lehkou úklonou a ani na okamžik z nich nespustil oči. Přízvuk měl murandský. „Nuže, co chce v takové hezké ráno šest sester tady v Černé věži?“

„Mluvit s M’Haelem,“ odpověděla Pevara a podařilo se jí nezačít se dusit. M’Hael znamenalo ve starém jazyce „vůdce“, ale to, že si slovo někdo vzal jako titul, mu dodávalo mnohem silnější význam, jako by vedl všechny a všechno.

„Aha, takže za M’Haelem chcete? A které adžah mám ohlásit?“

„Červené,“ odvětila Pevara a on zamrkal. To bylo velmi uspokojivé. Ale ne příliš nápomocné.

„Červené,“ zopakoval bezvýrazně. Polekaný nezůstal dlouho. „Takže. Enkaizne, al’Seene, vy tu hlídejte, a já zatím zjistím, co na to M’Hael řekne.“

Obrátil se zády a objevila se před ním svislá čára průchodu, jež se rozšířila do otvoru velkého jako dveře. Nedokázal snad udělat větší? Proběhla debata, jestli se spojit s muži co nejsilnějšími nebo naopak slabými. Slabé snad bude snazší ovládat, zatímco silní by mohli být – určitě by byli – mnohem užitečnější. K žádnému závěru nedošly, každá sestra si to bude muset rozhodnout sama. Muž proskočil průchodem a ten se zavřel dřív, než stačila zahlédnout víc než jen bílý kamenný stupínek se schody po jedné straně a přisekaným černým kvádrem, což mohl být stavební kámen, vyleštěným, až se blyštěl ve slunci stojícím přímo nad ním.

Druzí dva zůstali stát uprostřed brány, jako by chtěli zabránit sestrám projet. Jeden byl Saldejec, hubený, se širokým nosem, zhruba ve středních letech, a vypadal trochu jako úředník, jako by byl ohnutý z toho, jak se dlouhé hodiny hrbil nad psacím stolem, druhý chlapec, skoro ještě dítě. Ten si shrnul tmavé vlasy z očí, i když mu je tam vítr za chvíli zase hodil. Ani jednomu zřejmě nevadilo, že stojí proti šesti sestrám jen ve dvou. Pokud tedy byli sami. Byl ve věžích někdo další? Pevara se tam nepodívala.

„Hej, ty, kluku,“ pronesla Desala hlasem jako zvonečky. Rozzlobené zvonečky. Nejjistější způsob, jakji rozčílit, byl ublížit dítěti. „Měl bys být doma u matky a učit se číst. Co děláš tady?“ Chlapec zrudl a znovu si shrnul vlasy z obličeje.

„Sami je tu správně, Aes Sedai,“ poznamenal Saldejec a poplácal hocha po rameni. „Učí se velmi rychle a nic mu nemusíš ukazovat dvakrát, než se to naučí.“ Kluk se pyšně napřímil a zastrčil si palce za opasek s mečem. Meč, v jeho věku! Pravda, šlechtický synek by se v Samlově věku učil šermovat už několik let, ale neměl by dovoleno ho jen tak nosit!

„Pevaro,“ napomenula ji Tama chladně, „žádné děti. Věděla jsem, že tu jsou děti, ale žádné děti.“

„Světlo!“ vydechla Melare. Její bílá klisna vycítila podráždění jezdkyně a pohodila hlavou. „Rozhodně ne žádné děti!“

„To by byla ohavnost,“ dodala Jezrail.

„Žádné děti,“ souhlasila Pevara rychle. „Myslím, že bychom neměly říkat víc, dokud nebudeme mluvit s panem… M’Haelem.“ Javindhra frkla.

„Žádné děti co, Aes Sedai?“ chtěl vědět Enkazin zamračeně. „Žádné děti co?“ zopakoval, když mu nikdo neodpověděl.

Už nevypadal jako úředník. Přestal se hrbit, ale něco v jeho zešikmených očích náhle vypadalo… nebezpečně. Drží mužskou polovici pravého zdroje? Z té možnosti Pevaru zamrazilo, ale odolala touze obejmout saidar. Někteří muži, kteří dokázali usměrňovat, byli zřejmě schopní vycítit, když žena držela jedinou sílu. Enkazin teď vypadal, že by mohl být zbrklý.

Mlčky čekali dál, jen občas dupl kůň a porušil ticho. Pevara se nutila k trpělivosti, Javindhra si něco mumlala. Pevara nerozeznala slova, ale znala tohle její bručení. Tama a Jezrail si vyndaly ze sedlových brašen knihy a četly si. Dobře. Ať tihle aša’mané vidí, že nemají žádné starosti. Akorát že to neudělalo dojem dokonce ani na toho kluka. Stál tam vedle Saldejce uprostřed brány, pozoroval je a skoro nemrkl.

Po asi půl hodině se objevil větší průchod a přišel Muranďan. „M’Hael vás přijme v paláci, Aes Sedai. Jděte dál.“ Trhl hlavou k otvoru.

„Ukážeš nám cestu?“ zeptala se Pevara a sesedla. Průchod byl větší, ale musela by projíždět přikrčená.

„Na druhé straně bude někdo, kdo vás doprovodí.“ Vyštěkl smíchem. „M’Hael se s takovými jako já nestýká.“ Pevara si to uložila do paměti, přebere si to později.

Jakmile prošla i poslední k bílému kamennému stupínku s černým kamenem lesklým jako zrcadlo, průchod zhasl. Ale nebyly samy. Otěže převzali čtyři muži a dvě ženy v hrubém suknu a tmavý, podsaditý muž se střibmým mečem i hadovkou rudozlatou figurou, drakem, na vysokém černém límci, se jim nepatrně uklonil.

„Pojďte za mnou,“ vyzval je stroze s tairenským přízvukem. Oči měl jako nebozezy.

Palác, o němž Muranďan mluvil – a byl to opravdu palác, dvě podlaží z bílého mramoru se špičatými kupolemi a vížkami v saldejském stylu – odděloval od bílého stupínku rozlehlý prostor z udusané hlíny. Jako palác nebyl příliš velký, ale většina šlechticů žila v budovách mnohem menších a mnohem méně velkolepých. Široké kamenné schodiště stoupalo k široké podestě před vysokými dvoukřídlými dveřmi, na jejichž křídlech byla vyřezaná a pozlacená obrněná pěst svírající tři blesky. Dveře se otevřely, než k nim Tairen došel, ale nikde nebyli vidět sluhové. Muž musel usměrnit. Pevaru znovu zamrazilo. Javindhra něco zamumlala. Tentokrát to znělo jako modlitba.

Palác mohl patřit libovolnému šlechtici se zálibou v nástěnných kobercích s bitevnými výjevy a červených a černých dlaždicích, až na to, že v dohledu nebyl jediný sluha. M’Hael měl sluhy, žel nebyl mezi nimi jediný špeh červených, ale očekával, že se budou držet mimo dohled, pokud je nepotřebuje, nebo je poslal pryč? Možná aby se vyhnul tomu, že někdo uvidí přicházet šest Aes Sedai. Tento směr uvažování vedl k myšlenkám, jež nehodlala dále rozvádět. Znala nebezpečí, než opustila Bílou věž. Nemělo smysl se v tom babrat.

Komnata, kam je Tairen zavedl, byl trůnní sál, kde prstenec do spirály vyřezaných černých sloupů podpíral zřejmě největší kupoli paláce, s vnitřní stranou ze zlata a zpola zaplněnou zlacenými lustry visícími na zlacených řetězech. Podél zahnutých chodníků stály vysoké kandelábry se zrcadly. Na protějších stranách místnosti stála asi stovka mužů v černých kabátech. Každý, koho Pevara viděla, měl meč i draka. Byli to muži s tvrdými výrazy, chlípnými výrazy, krutými výrazy. Oči upírali na ni a ostatní sestry.

Tairen je neohlásil, prostě se připojil k řadám aša’manů a je nechal, ať si dál jdou samy. I tady byla podlaha z červených a černých dlaždic. Taim musel mít tyhle barvy zvlášť v oblibě. Sám se rozvaloval v masivním, silně vyřezávaném a zlaceném křesle, které se dalo označit jedině za trůn, stojícím na stupínku z bílého mramoru. Pevara se soustředila na něj, a nejen proto, aby nemusela vnímat oči všech těch mužů, již mohli usměrňovat. Mazrim Taim přitahoval pozornost. Byl vysoký, se silně zahnutým nosem, a vyzařoval dojem velké síly. A taky temnoty. Seděl s nohama zkříženýma v kotnících a jednou rukou přehozenou přes těžký lenoch, ale vypadal připravený vybuchnout. Zajímavé bylo, že i když měl na plášti vyšívané modré a zlaté draky, kteří se mu od loktů po manžety ovíjeli kolem předloktí, špendlíky na límci neměl.

„Šest sester z červeného adžah,“ řekl, když se zastavily před stupínkem. Jeho oči… Prve si jenom myslela, že ty Tairenovy jsou jako nebozezy. „Očividně jste nás sem nepřišly všechny zkrotit.“ Místnosti se rozlehlo pochechtávání. „Proč se mnou chcete mluvit?“

„Jsem Pevara Tazanovni, přísedící za červené,“ představila se. „Toto je Javindhra Doraille, také červená přísedící. Ostatní jsou Tama Feir, Desala Nevanche—“

„Neptal jsem se na jména,“ uťal ji Taim chladně. „Ptal jsem se, proč jste přišly.“

Tohle nešlo dobře. Podařilo se jí zhluboka se nenadechnout, ale chtěla to udělat. Navenek byla klid a vyrovnanost. Uvnitř uvažovala, jestli se s ní do večera někdo násilně nespojí. Nebo ji nezabije. „Chci probrat spojení aša’manů jako strážců. Nakonec, spojili jste se s jedenapadesáti sestrami. Proti jejich vůli.“ Bylo dobré mu hned na začátku prozradit, že to vědí. „My ale nenavrhujeme spojení s jakýmkoliv mužem proti jeho vůli.“

Vysoký zlatovlasý muž stojící poblíž stupínku ohrnul pysk. „Proč bychom měli Aes Sedai dovolit vzít kteréhokoliv m-“ Cosi neviditelného ho uhodilo z boku do hlavy tak tvrdě, že ho to zvedlo z podlahy, než se zhroutil na hromádku, oči zavřené, s krvácením z nosu.

Štíhlý muž s ustupujícími prošedivělými vlasy a rozdělenou bradkou se k němu sklonil a sáhl mu na hlavu. „Žije,“ oznámil a narovnal se, „ale má naprasklou lebku a zlomenou sanici.“ Klidně mohl mluvit o počasí. Nikdo z mužů se nepohnul a nenabídl léčení. Ani jediný!

„Mám jisté schopnosti léčení,“ ozvala se Melare. Vyhrnula si suknice a už vykročila. „Na tohle by to mělo stačit. S tvým dovolením.“

Taim zavrtěl hlavou. „Mé dovolení nemáš. Jestli Mišraile přežije dnešní noc, bude vyléčen. Třeba ho bolest nauči dávat si pozor na jazyk. Říkáš, že se chcete spojit se strážci? Červené?“

Z posledního slova se nesla značná dávka opovržení, které se Pevara rozhodla ignorovat. Tarniny oči se ale jako kdyby proměnily v rampouchy. Pevara jí varovně položila ruku na paži, když promluvila: „Červené mají zkušenosti s muži, kteří dokážou usměrňovat.“ Přihlížející aša’mané začali mumlat. Rozzlobeně. Ani toho si nevšímala. „Nebojíme se jich. Změnit zvyk může být stejně těžké jako změnit zákon, občas těžší, ale bylo rozhodnuto, že my ten náš změníme. Odteď se červené sestry smějí spojovat se strážci, ale pouze s muži, kteří dokážou usměrňovat. Každá sestra se smí spojit s tolika, s kolika bude považovat za vhodné. Vzhledem k zeleným, kupříkladu, si nemyslím, že to bude víc než se třemi či čtyřmi.“

„Dobrá.“

Pevara proti své vůli zamrkala. „Dobrá?“ Musela mu špatně rozumět. Nemohlo být tak snadné ho přesvědčit.

Taim se jí zavrtával pohledem do hlavy. Rozhodil rukama a bylo to posměšné gesto. „Co jsi čekala, že řeknu? Hezky spravedlivě? Půl napůl? Přijmi ‚dobrá‘ a zeptej se, kdo vás nechá se s ním spojit. Kromě toho nesmíš zapomínat na staré rčení. Ať zavládne chaos.“ Místnost vybuchla mužským smíchem.

Pevara tohle rčení neměla nikdy ráda. Ze smíchu se jí ježily vlasy na krku.

Загрузка...