24 Med v čaji

Egwain od začátku věděla, že její podivné zajetí bude obtížné, přesto věřila, že přijmout bolest jako Aielanka bude ta nejsnazší část. Nakonec, když platila své toh moudrým za lhaní, zmlátily ji hodně, jedna po druhé, takže s tím měla zkušenosti. Ale přijmout bolest neznamená jen se jí podvolit, místo aby s ní člověk bojoval. Musíte ji vtáhnout do sebe a přivítat jako svou součást. Aviendha říkala, že musí být schopná se usmívat, smát se radostí nebo zpivat ještě v sevření nejhorší bolesti. To vůbec nebylo snadné.

To první ráno, ještě před svítáním, v Silvianině pracovně dělala, co uměla, zatímco ji správkyně novicek třískala po zadku střevícem s tvrdou podrážkou. Nesnažila se potlačovat vzlyky, když přišly, později ani jekot. Když se jí chtělo kopat, podvolila se, dokud jí správkyně novicek nešlápla na nohy, neohrabaně, kvůli sukním, a pak bušila palci do země a mlátila hlavou. Snažila se natáhnout bolest do sebe, vpít ji jako dech. Bolest je stejně tak součástí života jako dýchání. Takhle Aielové vidí život. Ale Světlo, že to bolelo!

Když se konečně směla narovnat – připadalo jí to jako po velmi dlouhé době – trhla sebou, když jí po těle sklouzla spodnička a šaty. Bílé sukno bylo těžké jako olovo. Pokusila se přivítat spalující žár. Ale bylo to těžké. Tak těžké. Přesto to vypadalo, že vzlykání přešlo rychle a samo od sebe a proud slz rychle vyschl. Nefňukala, ani se nekroutila. Prohlížela se v zrcadle s blednoucím zlacením. Kolik tisíc žen se do toho zrcadla během let dívalo? Ty, které byly ukázňovány v této místnosti, vždy musely pohlédnout na svůj odraz a zamyslet se nad tím, proč byly potrestány, ale ona to neudělala kvůli tomu. Obličej měla ještě rudý, ale vypadal… klidně. Přes bolest na zadku se skutečně cítila klidná. Možná by měla zkusit zpívání? Raději asi ne. Vytáhla si z rukávu bílý plátěný kapesníček a osušila si tváře.

Silviana si ji spokojeně prohlížela, než vrátila střevíc do úzké skříně naproti zrcadlu. „Myslím, že jsem od začátku získala tvou pozornost, jinak bych byla tvrdší,“ podotkla suše a uhladila si drdol. „V každém případě pochybuju, že tě zase brzy uvidím. Ta žena je Leana Šarif, i když Světlo ví, jak…“ Odmlčela se a potřásla hlavou. Přitáhla si židli k psacímu stolu a posadila se. „Velice se o tebe bála, víc než o sebe. Smíš ji ve volném čase navštívit. Pokud budeš nějaký volný čas mít. Je v otevřených kobkách. A teď bys měla běžet, jestli se chceš najíst před první hodinou.“

„Děkuju,“ řekla Egwain a obrátila se ke dveřím.

Silviana si ztěžka vzdychla. „Žádné pukrle, dítě?“ Namočila brk v kalamáři se stříbrným hrdlem a začala zapisovat trest do knihy svým úhledným rukopisem. „Uvidíme se v poledne. Vypadá to, že první dvě jídla ve Věži budeš jíst ve stoje.“

Egwain mohla odejit, ale v noci, zatímco čekala, až se přísedící sejdou ve sněmovně v Tel’aran’rhiodu, se rozhodla, po jak tenké hraně hodlá kráčet. Hodlala bojovat, ale musela na to jít tak, aby to vypadalo, že se podvoluje. Aspoň do jisté míry. V hranicích, které si určila. Odmítnout každý rozkaz by prostě jen znamenalo, že bude vypadat umíněně – a možná si za to vyslouží pobyt v kobce, kde nebude k ničemu – ale některé rozkazy nesmí splnit, pokud si má zachovat aspoň ždibec důstojnosti. A to bylo nutné. A nejen ždibec. Nesměla jim dovolit, aby popíraly, kdo je, jakkoliv tvrdě budou naléhat. „Amyrlinin stolec nedělá pukrlata před nikým,“ odtušila klidně s plným vědomím, jaká bude reakce.

Silvianě ztvrdla tvář a opět se chopila brku. „Uvidíme se i u večeře. Radím ti, abys odešla bez dalších řečí, pokud nechceš strávit celý den přehnutá přes moje koleno.“

Egwain odešla beze slova. A bez pukrlete. Velmi jemná hranice, jako drát natažený nad hlubokou propastí. Ale musela po ní jít.

K jejímu překvapení přecházela po chodbě přede dveřmi Alviarin zabalená do šátku s bílými třásněmi, schoulená a zírající na něco v dálce. Věděla, že ta žena už není Elaidina kronikářka, byť neznala důvod, proč byla tak náhle sesazena. Špehování v Tel’aran’rhiodu poskytovalo jen útržky a náhledy. Byl to v mnoha ohledech nejistý odraz bdělého světa. Alviarin musela slyšet, jak řve, ale Egwain se kupodivu nestyděla. Bojovala v podivné bitvě a v bitvě člověk utrží rány. Obvykle ledová bílá dnes nevypadala tak chladná. Vlastně vypadala podrážděná, rty měla rozevřené a oči žhoucí. Egwain před ní neudělala pukrle, přesto po ní Alviarin jen vrhla zlověstný pohled, než vstoupila do Silvianiny pracovny. Velmi jemná hranice.

O něco dál stály na stráži dvě červené, jedna kulatá, druhá štíhlá, obě chladné, se šátky přehozenými přes lokty, takže byly dlouhé červené třásně jasně vidět. Nebyla to stejná dvojice, jako když se probudila, ale nebyly tu náhodou. Nebyly tu vyloženě na stráži, ale zase tu nebyly vyloženě ne na stráži. Ani před nimi neudělala pukrle. Pozorovaly ji bez výrazu.

Než stačila udělat pár kroků, zaslechla za sebou bolestiplný řev, těžkými dveřmi do Silvianiny pracovny sotva tlumený. Takže Alviarin taky koná pokání a ne moc dobře, když tak brzy vříská z plných plic. Pokud se také nesnaží přijmout bolest, což nebylo příliš pravděpodobné. Egwain by ráda věděla, proč Alviarin koná pokání, pokud tomu tak bylo. Generál má zvědy a špehy, aby se dozvěděl o nepříteli. Ona měla jen vlastní oči a uši a to málo, co dokázala zjistit v neviděném světě. Každý útržek informace by ale mohl být užitečný, a tak bude muset vyšťourat, co jen půjde.

Snídaně nesnídaně, zastavila se ve svém mrňavém pokojíčku v obydlí mladších novicek na dost dlouho, aby si mohla studenou vodou opláchnout obličej a učesat vlasy. Hřeben, který měla ve váčku u pasu, patřil k několika málo osobním věcem, které jí zůstaly. V noci zmizely šaty, které měla na sobě, když ji chytily, a nahradily je bílé šaty novicky, ale šaty a spodničky visící na kolíčcích na bílé stěně byly skutečně její. Schovaly je, když ji pozvedly na přijatou, a stále měly cedulku s jejím jménem vyšitým na lemu. Věž nikdy ničím neplýtvala. Jeden nikdy nevěděl, kdy nové dívce padnou staré šaty. Ale nemít nic na sebe kromě bílé z ní nedělalo novicku, ať už si Elaida a ostatní myslely cokoliv.

Teprve když si byla jistá, že už není rudá ve tváři, a vypadala stejně klidně, jako se cítila, odešla. Když máte jen pár zbraní, váš vzhled může být jednou z nich. Stejné dvě červené na ni čekaly na ochoze.

Jídelna, kde jedly novicky, byla v dolní části Věže vedle hlavní kuchyně. Byla to velká místnost s bílými stěnami, obyčejná, i když dlaždice na podlaze byly v barvách adžah, se stoly a malými lavicemi, na které se kolem jednoho stolu mohlo směstnat šest až osm žen. U stolů seděla asi stovka žen v bílé a povídaly si nad snídaní. Elaida musela mít z jejich počtu opravdu radost, Věž neměla tolik novicek za celá léta. Bezpochyby už zpráva o rozbití Věže stačila, aby někomu nasadila do hlavy myšlenku na cestu do Tar Valonu. Na Egwain to dojem neudělalo. Ženy zaplňovaly stěží polovinu jídelny, a další taková byla o patro výš, už celá staletí zavřená. Jakmile získá Věž, druhá kuchyně bude opět otevřena a novicky se i tak budou muset u jídla střídat, což bylo něco neznámého už v době před trollockými válkami.

Jakmile vstoupila, zahlédla ji Nicola – zřejmě na ni čekala – a dloubla do novicek vedle sebe. Přes stoly se neslo ticho jako vlna, všechny se obracely, když Egwain plula hlavní uličkou a nedívala se napravo, nalevo.

V polovině cesty ke dveřím do kuchyně najednou malá, štíhlá novicka s tmavými vlasy náhle vystrčila nohu a podrazila Egwain ty její. Ta chytila rovnováhu těsně předtím, než spadla, a chladně se otočila. Další šarvátka.

Mladá žena vypadala jako Cairhieňanka. Takhle zblízka si Egwain byla jistá, že pokud nemá jiné vady, bude jí umožněna zkouška na přijatou. Ale Věž byla nakonec dobrá, když šlo o to vykořenit vady. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se.

„Alvistere,“ odpověděla mladá žena a přízvuk potvrdil její původ. „Proč to chceš vědět? Abys mohla donášet Silvianě? K ničemu ti to nebude. Všechny řeknou, že nic neviděly.“

„Škoda, Alvistere. Chceš se stát Aes Sedai a vzdát se možnosti lhát, a přesto chceš, aby pro tebe lhali jiní. Nevidíš v tom jistý rozpor?“

Alvistere zrudla. „Kdo jsi, že mě poučuješ?“

„Jsem amyrlinin stolec. Vězenkyně, přesto stále amyrlinin stolec.“ Alvistere vykulila velké oči a místností se nesl šepot, zatímco Egwain pokračovala do kuchyně. Nevěřily, že si ten titul bude dál nárokovat, oděná v bílé a spící mezi nimi. Nejlepší bude jim to rychle vyhnat z hlavy.

Kuchyně byla velká místnost s vysokým stropem a šedou dlažbou. Rožně ve velkém kamenném krbu se nehýbaly, ale ze železných kamen a pecí stoupalo dost žáru, aby se začala okamžitě potit, pokud by nevěděla, jak horko ignorovat. Pracovala v kuchyni dost často a zřejmě opět bude. Ze tří stran ji obklopovaly jídelny nejen pro mladší, ale i pro přijaté novicky a pro Aes Sedai. Hlavní kuchařka Laras se tu kolébala, celá zpocená, v neposkvrněné bílé zástěře, ze kterých by se daly ušít šaty pro tři novicky, a mávala dlouhou dřevěnou vařečkou jako žezlem, zatímco povelovala kuchařky a kuchtičky, které kvůli ní běhaly, jako by byla královna. Možná rychleji. Královna by těžko někoho švihla žezlem, že se pohybuje příliš pomalu.

Hodně jídla končilo na podnosech, občas zdobených stříbrem, jindy vyřezávaných ze dřeva a snad i zlacených, které ženy odnášely do hlavní jídelny sester. Ne kuchyňské pomocnice s bílým plamenem Tar Valonu na prsou, ale důstojné ženy v dobře střiženém suknu, občas s výšivkou – osobní služky sester, které půjdou hezky nahoru do obydlí adžah.

Každá Aes Sedai mohla jíst ve svém pokoji, pokud si to přála, i když to znamenalo, že si musela usměrnit, aby si jídlo znovu ohřála, ale většina u jídla přesto měla ráda společnost. Tedy tak to aspoň bývalo. Ten proud žen odnášejících plátnem překryté podnosy byl potvrzením, že Bílá věž je celá popraskaná. Měla by z toho mít radost. Elaida stála na stupínku, který se pod ní už už drolil. Jenomže Věž byla domov. Egwain cítila jen smutek. A taky se zlobila na Elaidu. Ta si zasloužila být svržena čistě jen pro to, co od chvíle, kdy získala hůl a štolu, provedla Věži!

Laras se na ni podívala a zatáhla hlavu, až se jí udělala čtvrtá brada, pak se vrátila k mávání vařečkou a nahlížení kuchtičce přes rameno. Ta žena kdysi pomohla Siuan a Leaně k útěku, takže Elaidě nebyla moc věrná. Pomůže i teď? Rozhodně se usilovně snažila nedívat Egwaininým směrem. Další kuchtička, která ji nejspíš nepoznala od jiné mladší novicky, usmívající se žena teprve pracující na druhé bradě, jí podala dřevěný podnos s velkým hrnkem horkého čaje a bíle polévaný talíř s chlebem, olivami a drolivým bílým sýrem, který si Egwain odnesla zpátky do jídelny.

Tam se opět rozhostilo ticho a na ni se upřelo ještě víc očí. Samozřejmě. Věděly, že byla povolána ke správkyni novicek. Čekaly, až uvidí, jestli bude jíst ve stoje. Egwain by si byla velice ráda sedala na tvrdé dřevo opatrně, ale přiměla se posadit normálně. Což pochopitelně znovu zažehlo plameny. Ne tak silné jako předtím, ale přesto si poposedla, než se vzpamatovala. Kupodivu necítila touhu se šklebit nebo vrtět. Postavit se, ano, ale nic jiného. Bolest byla její součástí. Přijala ji bez vzpírání. Snažila se ji přivítat, ale to zatím nedokázala.

Utrhla si kousek chleba – i tady byli v mouce zjevně potemníci – a hovor v místnosti se pomalu opět rozhořel, tichý, protože novicky neměly dělat příliš velký hluk. I u jejího stolu se znovu rozběhla řeč, i když se žádná nenamáhala zahrnout i ji. To bylo jen dobře. Nepřišla si sem hledat kamarádky mezi novickami. Ani nechtěla, aby ji považovaly za jednu z nich. Ne, její cíl byl jiný.

Když vyšla na chodbu poté, co vrátila podnos do kuchyně, čekaly tu na ni další dvě červené. Jednou z nich byla Katerina Alruddin, prohnaná, v bohatě červeně prostříhávaných šedých šatech, černé vlasy jí ve vlnách padaly až k pasu a přes lokty měla přehozený šátek.

„Vypij to,“ nařídila jí velitelsky a natáhla útlou ruku s cínovým hrnkem. „Všechno, nezapomeň.“ Druhá červená, tmavá, s hranatým obličejem, si jen netrpělivě upravila šátek a zašklebila se. Očividně nerada jednala jako služka, i kdyby jen vzdáleně. Nebo se jí možná nelíbil obsah hrnku.

Egwain potlačila vzdech a pila. Slabý ločidlový čaj vypadal a chutnal jako lehce dohněda zabalená voda jen s náznakem máty. Spíš jako vzpomínka na mátu, než samotná chuť. První hrnek dostala brzy po ránu. Červené sestry ve službě chtěly skončit s odstiňováním a jít si po svých. Katerina hodinu trochu natáhla, ale Egwain pochybovala, že i bez ločidla by dokázala silněji usměrnit. Rozhodně ne dost silně, aby to bylo k něčemu dobré.

„Nechci se opozdit na první hodinu,“ řekla a hrnek vrátila. Katerina si ho vzala, i když ji to zřejmě překvapilo. Egwain odplula za novickami, než mohly sestry něco namítnout. Nebo si vzpomenout, že ji mají seřvat, protože neudělala pukrle.

První hodina v obyčejné místnosti bez oken, kde deset novicek sedělo na lavicích pro třicet i víc, byla právě taková katastrofa, jak čekala. Tedy ne katastrofa pro ni, bez ohledu na výsledek. Vyučovala Idrelle Menford, vysoká, hubená žena s tvrdým pohledem, která už byla přijatou, když Egwain přišla poprvé do Věže. Stále nosila bílé šaty se sedmi barevnými pruhy na lemu a rukávech. Egwain se posadila na konec lavice, opět bez ohledu na citlivé pozadí. Citlivost trochu pominula, ač ne moc. Pít bolest.

Idrelle stála na malém pódiu a dívala se svrchu s víc než jen nádechem uspokojení, že Egwain opět vidí v bílé. Téměř se kvůli tomu přestala mračit, což k ní patřilo. „Všechny už dokážete víc než jenom obyčejné ohnivé koule,“ řekla třídě, „ale zjistíme, co dokáže naše nová žákyně. Kdysi si toho o sobě hodně myslela, víte.“ Několik novicek se zahihňalo. „Udělej ohnivou kouli, Egwain. No tak, dítě.“ Ohnivou kouli? To byla jedna z prvních věcí, co se novicky učily. O co jí jde?

Otevřela se pravému zdroji a objala saidar, nechala ho do sebe nahrnout. Ločidlo vpustilo jen pramínek, kde byla zvyklá na proudy, ale byla to jediná síla, pramínek nepramínek, a přinášela všechen život a radost saidaru, zesílené vnímání sebe i místnosti. Vnímání sebe znamenalo, že najednou měla pocit, že znovu dostává na zadek, ale nepohnula se. Vdechnout bolest. Cítila slabou vůni mýdla z ranního mytí novicek, viděla žilku tepající Idrelle na čele.

Nejradši by tu ženskou praštila pramenem vzduchu za ucho, ale vzhledem k množství jediné síly, jež nyní ovládala, by to Idrelle skoro ani neucítila. Místo toho usměrnila oheň a vzduch a vytvořila před sebou malou kouli zeleného ohně. Byla bledá, ubohá, dokonce průsvitná.

„Výborně,“ pronesla Idrelle jízlivě. Aha, ano. Jenom chtěla začít tím, že novickám ukáže, jak slabé Egwainino usměrňování je. „Propusť saidar. A teď, třído Egwain přidala modrou kouli, pak hnědou a šedou a nechala je otáčet kolem sebe.

„Propusť pravý zdroj!“ štěkla Idrelle příkře.

K předchozím se připojila žlutá koule, bílá a nakonec červená. Egwain rychle dodala ohnivé kroužky, jeden uvnitř a druhý kolem vířících koulí. Tentokrát byl první červený, protože ho chtěla nejmenší, a zelený byl poslední a největší. Pokud by si byla mohla zvolit adžah, bylo by to zelené. Sedm ohnivých kroužků rotovalo, ani dva stejným směrem, kolem sedmi ohnivých koulí, které prováděly ve středu složitý tanec. Jakkoliv byly bledé a chabé, přesto to byla působivá ukázka sahající za rozdělení pramenů do čtrnácti různých směrů. Žonglovat s jedinou silou nebylo o moc snazší než žonglovat rukama.

„Nech toho!“ ječela Idrelle. „Nech toho!“ Obklopila ji záře saidaru a Egwain tvrdě přes záda udeřil pramen vzduchu. „Řekla jsem nech toho!“ Uhodila ji znovu a ještě jednou.

Egwain klidně nechávala kroužky se točit a koule tancovat. Po Silvianině střevíci bylo snadné pít bolest z Idrelliných ran. Byť ne vítat ji. Dokáže se někdy usmívat, zatímco ji tlučou?

Ve dveřích se objevily Katerina a druhá červená. „Co se to tu děje?“ chtěla vědět sestra s havraními vlasy a její společnice vykulila oči, když uviděla, co Egwain dělá. Bylo velmi nepravděpodobné, že by některá z nich dokázala prameny rozdělit tolikrát.

Novicky pochopitelně všechny vyskočily a udělaly pukrle, když Aes Sedai vstoupily. Egwain zůstala sedět.

Idrelle roztáhla pruhované suknice a vypadala nervózně. „Nechce toho nechat,“ kvílela. „Řekla jsem jí to, ale ona neposlechne!“

„Nech toho, Egwain,“ nařídila jí Katerina přísně.

Egwain držela tkaniva, dokud neotevřela ústa znovu. Teprve tehdy propustila saidar a vstala.

Katerina prudce zavřela ústa a zhluboka se nadechla. Její tvář si zachovala aessedaiovskou vyrovnanost, ale oči se jí leskly. „Poběžíš do Silvianiny pracovny a řekneš jí, že jsi neposlechla učitelku a vyrušila třídu. Běž!“

Egwain se zdržela natolik, aby si urovnala sukně – když poslechne, nesmí to vypadat, že tak činí dychtivě či chvatně – protáhla se mezi Aes Sedai a odplula chodbou.

„Řekla jsem, že máš běžet!“ štěkla za ní Katerina.

Citlivý zadek zasáhl pramen vzduchu. Přijmout bolest. Další rána. Pít bolest jako dech. Třetí, dost silná, aby zavrávorala. Vítat bolest.

„Pusť mě, Jezrail,“ vyjela Katerina.

„Nic takového neudělám,“ prohlásila druhá sestra se silným tarabonským přízvukem. „Zacházíš daleko, Katerino. Jedno, dvě plácnutí je povoleno, ale další trest náleží správkyni novicek. Světlo, takhle nebude ani moct chodit, než dojde k Silvianě.“

Katerina ztěžka dýchala. „No dobře,“ zavrčela nakonec. „Ale k seznamu přestupků může přidat neuposlechnutí sestry. Zeptám se, Egwain, tak ať tě ani nenapadne na to zapomenout.“

Když vstoupila do pracovny správkyně novicek, Silviana zvedla překvapeně obočí. „Znovu tak brzy? Podej mi ten střevíc ze skříně, dítě, a pověz mi, co jsi udělala tentokrát.“

Po dalších dvou hodinách a dalších dvou návštěvách v Silvianině pracovně – odmítala nechat někoho, aby se jí vysmíval, a pokud nějaká přijatá nechtěla, aby něco dělala lépe než ona, neměla to po ní vůbec chtít – navíc k předem určenému polednímu setkání mezi nimi, přísná správkyně usoudila, že na začátku každého dne bude mít léčení.

„Jinak budeš tak potlučená, že každá rána spustí krev. Ale nemysli si, že to znamená, že na tebe budu mírnější. Pokud požádáš o léčení třikrát za den, tak tě o to víc spráskám. Bude-li to nutné, použiju řemen nebo proutek. Protože já ti tu hlavu napravím, dítě. To mi věř.“

Ty tři hodiny, se silně ztrapněnými přijatými, měly další výsledek. Výuku jí přesunuly k Aes Sedai, což je normálně vyhrazeno pro přijaté. Znamenalo to vyjít po dlouhých, koberci ověšených točitých chodbách do obydlí adžah, kde ve dveřích stály sestry, jako by byly na stráži. Vlastně byly na stráži. Návštěvy z jiných adžah byly nevítané, a to ještě bylo slabé slovo. Vlastně nikdy neviděla žádnou Aes Sedai poblíž obydlí jiného adžah.

Kromě přísedících zřídkakdy viděla sestry na chodbách mimo obydlí jinak než ve skupinkách, vždy se šátky a obvykle se strážci těsně za patami, ale nebylo to jako strach svírající tábor za hradbami. Tady to byly vždycky sestry ze stejného adžah společně, a kdykoliv se dvě skupinky míjely, zcela se ignorovaly, pokud se na sebe nemračily. I v nejhorším letním vedru zůstával ve Věži chládek, ale kdykoliv se k sobě přiblížily sestry z různých adžah, vzduch působil horečnatě a mrazivě. Dokonce i přísedící, které poznala, chodily rychle. Těch pár, které si uvědomily, kdo je, po ní vrhlo dlouhý, pátravý pohled, ale většina si jí nevšimla. Pevara Tazanovni, baculatá, hezká přísedící za červené, do ní jednou téměř vrazila ~ Egwain nehodlala uskakovat, dokonce ani před přísedící ne – jenomže Pevara spěchala dál, jako by ji ani neviděla. Jindy zase Doesine Alwain, chlapecky štíhlá, byť elegantně oblečená, udělala totéž, jak byla zabraná do hovoru s jinou žlutou sestrou. Ani jedna se na ni nepodívala dvakrát. Egwain by ráda věděla, kdo ta druhá žlutá byla.

Znala jména deseti „fretek“, které Šeriam a ostatní poslaly do Věže ve snaze podkopat Elaidino postavení, a moc ráda by s nimi navázala kontakt, ale neznala jejich tváře, a ptát se na ně by k nim jen přilákalo pozornost. Doufala, že si ji některá z nich vezme stranou nebo jí podstrčí zprávu, ale žádná to neudělala. Bude muset bojovat sama, tedy kromě Leany, pokud nezaslechne něco, co k těm jménům přiřadí tváře.

Leanu pochopitelně nezanedbávala. Druhou noc ve Věži zašla po večeři dolů do otevřených kobek, přestože byla k smrti utahaná. Půltucet místností v prvním sklepě byl určen pro ženy, které dokážou usměrňovat, ale není třeba je strčit do okovů. V každé byla velká železná klec od kamenného stropu ke kamenné podlaze s prostorem čtyři kroky na délku a železnými kandelábry kvůli světlu. V Leanině kobce seděly na lavicích u zdi dvě hnědé se strážcem, širokoplecím mužem s krásnou tváří a bílými prameny na spáncích. Když Egwain vstoupila, vzhlédl, ale pak se dál věnoval broušení dýky o kámen.

Jedna z hnědých byla Felaana Bevaine, štíhlá, s dlouhými plavými vlasy, které se jí leskly, jako by si je několikrát denně česala. Přestala psát do notýsku na svém klíně na tak dlouho, aby řekla: „Aha, to jsi ty, že? No, Silviana řekla, že smíš na návštěvu, dítě, ale nedávej jí nic, aniž bys to ukázala Dalevien nebo mně, a nedělej rozruch.“ Hned se zase vrátila k psaní. Dalevien, podsaditá, se šedivými, nakrátko ostříhanými tmavými vlasy, ani nevzhlédla od porovnávání dvou knih otevřených na kolenou. Zářil kolem ní saidar a udržovala na Leaně štít, ale když už byl jednou setkán, nebyl důvod se na něj dívat.

Egwain neztrácela čas, honem prostrčila ruce železnou mříží a popadla Leanu. „Silviana mi řekla, že konečně uvěřily tomu, kdo jsi,“ vyhrkla se smíchem, „ale nečekala jsem, že tě najdu v takovém pohodlí.“

Pohodlí to bylo jen ve srovnání s malými, tmavými kobkami, kde mohly sestru držet před soudem, s rákosím na podlaze místo matrace a pokrývkou, jen pokud jste měly štěstí, ale Leanino obydlí vypadalo celkem pohodlně. Měla malou postel, která vypadala měkčí než ty v obydlí mladších novicek, židli se šprušlovým opěradlem a modrou poduškou s třásněmi a stolek, na němž ležely tři knihy a podnos se zbytky večeře. Byl tam dokonce i stojan s umyvadlem, i když bílý džbán i umyvadlo byly otlučené a zrcadlo mělo bubliny, a paraván natolik neprůhledný, aby přes něj byl vidět stín, skrýval nočník.

Leana se taky zasmála. „Ano, jsem velice oblíbená,“ pronesla rázně. Dokonce i když jenom stála, vypadala lenivě, dokonalý obraz svůdné Domanky i přes obyčejné tmavé sukno, ale ten rázný hlas zůstal z doby, kdy se rozhodla znovu ze sebe udělat to, čím chtěla být. „Celý den se tu dveře netrhnou, přišly ze všech adžah kromě červeného. Dokonce i zelené se mě snaží přesvědčit, abych je naučila cestovat, a hlavně mě chtějí dostat do rukou, protože ‚tvrdím‘, že jsem teď zelená.“ Zachvěla se, ale musela to jen hrát. „To by bylo stejně špatné jako být zpátky u Melare a Desaly. Hrozná ženská, ta Desala.“ Úsměv zmizel jako mlha v poledním slunci. „Řekly mi, že tě strčily do bílé. Asi je to lepší než jiné možnosti. Dávají ti ločidlo? Mně taky.“

Egwain se překvapeně ohlédla na sestru držící štít a Leana frkla.

„Zvyk. Kdybych nebyla odstíněná, mohla bych plácnout mouchu a neublížit jí, ale zvyk říká, že žena v otevřené kobce je vždycky odstíněná. Tebe ale jinak nechávají chodit volně?“

„Ne tak docela,“ přiznala Egwain suše. „Venku čekají dvě červené, aby mě doprovodily do mého pokoje a odstínily mě, zatímco budu spát.“

Leana si vzdychla. „Aha. Já jsem v kobce, tebe hlídají a obě nás nalévají ločidlem.“ Vrhla úkosem pohled po obou hnědých. Felaana se stále soustředila na psaní. Dalevien obrátila stránky v obou knihách a něco si mumlala. Strážce se zřejmě hodlal tou dýkou holit, jak ji brousil. Ale hlavní pozornost soustředil na dveře. Leana ztišila hlas. „Kdy utečeme?“

„Neutečeme,“ řekla jí Egwain a šeptem jí vysvětlila své důvody a svůj plán, zatímco koutkem oka sledovala obě hnědé sestry. Vylíčila Leaně všechno, co viděla. A udělala. Bylo těžké popisovat, kolikrát dneska dostala výprask a jak se během toho chovala, ale nezbytné, aby druhou ženu přesvědčila, že se nenechá zlomit.

„Vidím, že nájezd nepřichází v úvahu, ale doufala jsem Strážce se pohnul a Leana se odmlčela, ale on jenom vracel dýku do pochvy. Založil si ruce na prsou, natáhl nohy a opřel se o zeď, oči upřené na dveře. Vypadal, že může být v mžiku na nohou. „Laras mi pomohla utéct už jednou,“ pokračovala Leana tiše, „ale nevím, jestli by to udělala znovu.“ Zachvěla se a tentokrát na tom nebylo nic falešného. Když jí a Siuan Laras pomáhala, byla utišená. „Stejně to dělala kvůli Min, ne kvůli mně nebo Siuan. Jsi si tím jistá? Silviana Brehon je tvrdá žena. Spravedlivá, jak jsem slyšela, ale dost tvrdá, aby zlomila i železo. Jsi si naprosto jistá, matko?“ Když Egwain řekla, že je, Leana si vzdychla znovu. „No, budeme tedy jako dva červi hlodající kořen, že.“ Nebyla to otázka.

Egwain navštěvovala Leanu každý večer, pokud ji vyčerpání hned po večeři nezahnalo do postele, a na vězeňkyni v cele ji shledávala překvapivě optimistickou. Leanu neustále navštěvovaly nějaké sestry a ona do každého hovoru vložila kousky, jež Egwain navrhla. Návštěvnice nemohly nařídit potrestání Aes Sedai, dokonce ani Aes Sedai držené v otevřených kobkách, i když několik se rozzlobilo dost natolik, aby si přály mít tuto možnost, a kromě toho slyšet tyto věci od sestry mělo větší váhu než slyšet je od ženy, již považovaly za novicku. Leana se mohla dokonce otevřeně přít, přinejmenším do té doby, než návštěvnice odkráčely. Ale hlásila, že mnohé to neudělaly. Pár jich s ní dokonce souhlasilo. Opatrně, váhavě, možná v jednom bodě a v druhém nikoliv, ale souhlasily. Téměř stejně důležité, alespoň podle Leany, bylo, že některé zelené usoudily, že když byla utišena, a tudíž přestala být na čas Aes Sedai, má právo požádat o přijetí do libovolného adžah, jakmile se opět stala sestrou. Rozhodně ne všechny, ale „pár“ bylo lepší než „žádná“. Egwain začínala mít dojem, že Leana v kobce má větší vliv než ona, i když se může volně pohybovat. No, volně jistým způsobem. Nežárlila, ne tak úplně. Dělaly důležitou práci a nezáleželo na tom, která ji dělá lépe, pokud se dařila. Bývaly ale doby, kdy kvůli tomu byly cesty do Silvianiny pracovny o to těžší. Přesto měla úspěchy. Určité.

To první odpoledne v přeplněném pokoji Bennae Nalsad – knihy byly naskládané všude na podlaze a police plné kostí a lebek a vydělaných kůží zvířat, ptáků a hadů, spolu s vycpaninami nějakých menších druhů: na obrovské medvědí lebce trůnila velká hnědá ještěrka, tak nehybná, že jste ji považovali za vycpanou, dokud nemrkla – to první odpoledne ji šajnarská hnědá požádala o náročné sady tkaniv jedno po druhém. Sama seděla na židli s vysokým opěradlem vedle krbu z hnědě žíhaného mramoru, a Egwain, značně nepohodlně, na druhé. Bennae ji nevyzvala, ať se posadí, ale ani nic nenamítala.

Egwain předvedla každé tkanivo, o něž byla požádána, až ji Bennae ledabyle požádala o tkanivo pro cestování, a ona se jenom usmála, ruce sepjaté v klíně. Sestra se zaklonila a upravila si hnědé hedvábné suknice. Oči měla modré a bystré, vlasy tmavé, silně prošedivělé a zachycené ve stříbrné síťce. Na dvou prstech měla skvrny od inkoustu a další šmouhu na nose. Držela porcelánový šálek s čajem, ale Egwain nenabídla.

„Myslím, že zbývá jen málo z jediné síly, co se můžeš naučit, dítě, zvlášť vzhledem k tvým úžasným objevům.“ Egwain naklonila hlavu a poklonu přijala. Některé z těch věcí byly skutečně jejími objevy a v každém případě nemělo smysl teď něco namítat. „Ale to neznamená, že se nemáš čemu učit. Měla jsi jen pár hodin jako mladší novicka, než jsi byla…“ Hnědá se zamračila na Egwaininy bílé šaty a odkašlala se. „Jen pár lekcí jako… inu, později. Pověz mi, jestli můžeš, jaké chyby udělala Šein Čanla, když způsobila třetí válku o Garenovu stěnu? Jaké byly příčiny velké zimní války mezi Andorem a Cairhienem? Co způsobilo weikinské povstání a jak skončilo? Většina dějepisu se zřejmě věnuje studiu válek a důležité části jsou ty, jak a kdy začaly a jak a kdy skončily. Ke spoustě válek by vůbec nedošlo, kdyby lidé věnovali pozornost chybám svých předchůdců. Nuže?“

„Šein žádné chyby neudělala,“ odpověděla Egwain pomalu, „ale máš pravdu. Mám se hodně co učit. Neznám ani jména těch ostatních válek.“ Vstala a nalila si čaj ze stříbrného džbánu na stolku. Kromě stříbrného filigránového podnosu byl na stolku ještě vycpaný rys a hadí lebka. A ta byla velká jako lidská!

Bennae se zamračila, ale ne kvůli čaji. Toho si snad ani nevšimla. „Co tím myslíš, že Šein neudělala žádné chyby, dítě? Celé to zpackala, jak to jen šlo.“

„Dávno před třetí válkou o Garenovu stěnu,“ začala Egwain, když se zase posadila, „dělala Šein přesně to, co jí sněmovna nařizovala, a nic, co by sněmovna nechtěla.“ Možná měla nedostatky v ostatních oblastech dějin, ale o chybách ostatních amyrlin ji Siuan poučila důkladně. A právě tato otázka jí poskytla příležitost. Normálně sedět jí dalo spoustu práce.

„O čem to mluvíš?“

„Snažila se vést Věž železnou rukou, nikdy nedělala kompromisy a s opozicí se nemazlila. Sněmovnu to přestalo bavit, ale nemohla se dohodnout na náhradě, tak místo aby ji sesadila, udělala něco horšího. Nechala ji jako amyrlin, ale kdykoliv se pokusila vydat nějaký rozkaz, vnutila jí pokání. Jakýkoliv rozkaz.“ Věděla, že to přehání, že mluví, jako by přednášela ona, ale musela to ze sebe dostat. Nepoposedávat na tvrdé židli bylo obtížné. Přivítat bolest. „Sněmovna vedla Šein i Věž. Jenomže to sama nezvládla, hlavně proto, že každé adžah mělo vlastní cíle a nikdo je nesměřoval k cílům Věže. Šeinina vláda byla plná válek po celé mapě. Nakonec sestry přestalo bavit, jak to sněmovna všechno packá. Došlo k jedné ze šesti vzpour v dějinách Věže. Šein a sněmovna byly svrženy. Vím, že údajně zemřela ve Věži z přirozených příčin, ale ve skutečnosti byla padesát jeden rok po svém sesazení udušena ve vyhnanství v posteli poté, co byl odhalen pokus znovu ji dosadit na amyrlinin stolec.“

„Vzpoury?“ vydechla Bennae nevěřícně. „Celkem šest? Ve vyhnanství a udušená?“

„Všechno je to zaznamenané v tajných dějinách ve třináctém depozitáři. I když bych ti to asi neměla vykládat.“ Egwain se napila čaje a udělala obličej. Smrděl. Žádný div, že se Bennae toho svého ani nedotkla.

„Tajné dějiny? Třináctý depozitář? Pokud by něco takového existovalo, a já myslím, že bych o tom věděla, proč bys mi to neměla vykládat?“

„Protože podle zákona smí o existenci tajných dějin, stejně jako o jejich obsahu, vědět pouze amyrlin, kronikářka a přísedící. A tedy knihovnice, které ty záznamy píšou. Dokonce i ten zákon samotný je součástí třináctého depozitáře, takže to jsem ti asi taky neměla říkat. Ale pokud nějak získáš přístup nebo se zeptáš někoho, kdo to ví a poví ti to, zjistíš, že mám pravdu. Šestkrát za celé dějiny Věže, když byla amyrlin nebezpečně kontroverzní nebo nebezpečně nerozhodná a sněmovna nezasáhla, sestry se vzbouřily a odstranily ji.“ Tak. Nemohla to semínko zasadit hlouběji ani lopatou. Nebo ho zatlouct víc kladivem.

Bennae na ni dlouze zírala, pak zvedla šálek k ústům. A vyprskla, jakmile se dotkla jazykem čaje, a začala si jemným krajkovým kapesníčkem otírat kapky na šatech. „Velká zimni válka,“ zachraptěla a postavila šálek na podlahu vedle židle, „začala pozdě roku šestistého sedmdesátého prvního…“ Nezmínila se už o tajných záznamech či vzpourách, ale nemusela. Nejednou se během lekce odmlčela a zamračila se na něco za Egwain, a Egwain nepochybovala o tom, co to je.


„Ano,“ řekla později toho dne Lirene Doirellin, „Elaida tam udělala osudovou chybu.“ Přecházela před krbem ve svém pokoji. Byla Cairhieňanka, o málo menší než Egwain, ale jak neustále nervózně přeskakovala pohledem, působila jako štvané zvíře, vrabec obávající se koček a přesvědčený, že kolem jsou koček spousty. Tmavozelené suknice měly jen čtyři nenápadné červené proužky, přestože bývala kdysi přísedící. „To její prohlášení, navrch k tomu únosu, nemohlo být lépe vypočítané, aby al’Thorovic kluka udrželo co nejdál od Věže to bude možné. Ach, ona dělá chyby, ta naše Elaida.“

Egwain se chtěla zeptat na Randa a ten únos – únos? – ale Lirene jí nedala příležitost a dál mlela o tom, kolik chyb Elaida udělala, a nepřestávala přecházet, ani přeskakovat pohledem, a ruce jí neustále cukaly. Egwain si nebyla jistá, jestli se toto sezení dá považovat za úspěch, či nikoliv, ale aspoň to nebyl neúspěch. A něco se dozvěděla.

Ne všechny výpady ovšem šly tak dobře.

„Toto není debata,“ prohlásila Pritalle Nerbaijan. Mluvila naprosto klidně, ale v šikmých zelených očích jí plálo. Její pokoje vypadaly spíš jako nějaké zelené sestry, než žluté, s několika obnaženými meči pověšenými na stěnách a hedvábným kobercem, na němž lidé bojovali proti trollokům, a sama svírala jílec dýky za pásem spleteným ze stříbra. Nebyl to obyčejný nožík. Dýka měla čepel dobře stopu dlouhou a na jílci smaragd. Proč souhlasila, že bude Egwain vyučovat, byla záhada, vzhledem k tomu, jak nerada učila. Možná proto, že šlo o Egwain. „Jsi tu na hodině o omezeních jediné sily. Základní lekce vhodná pro přijatou novicku.“

Egwain si chtěla poposednout na trojnožce, kterou jí dala Pritalle na sezení, ale místo toho se soustředila na utrpení, vpíjela ho do sebe. Vítala ho. Dnes už měla za sebou tři návštěvy u Silviany a cítila, jak přichází čtvrtá, a to bude oběd teprve za hodinu. „Jenom jsem řekla, že když mohla být Šemerin degradovaná z Aes Sedai na přijatou, potom nemá Elaidina moc hranice. Aspoň ona si myslí, že nemá. A pokud to přijmete, tak je opravdu mít nebude.“

Pritalle svírala dýku tak pevně, až jí zbělely klouby, ale zřejmě si toho nevšímala. „Protože si myslíš, že víš víc než já,“ pronesla chladně, „můžeš navštívit Silvianu, až skončíme.“ Možná částečný úspěch. Egwain si nemyslela, že Pritallin hněv je určen jí.

„Očekávám od tebe vhodné chování,“ sdělila jí další den přísně Seranča Kolvine. Šedou sestru nejlépe vystihovalo slovo „vyzáblá“. Měla úzké rty i nos, a jako by neustále cítila něco nepěkného. I světle modré oči měla nesouhlasně zúžené. Jinak by klidně mohla být i hezká. „Rozumíš?“

„Rozumím,“ odvětila Egwain a posadila se na stoličku postavenou před Serančinou židlí s vysokým opěradlem. Ráno bylo chladné a v kamenném krbu hořel malý oheň. Vpíjet bolest. Vítat bolest.

„Špatná odpověď,“ prohlásila Seranča. „Správnou odpovědí by bylo pukrle a ‚Rozumím, Serančo Sedai‘. Hodlám sepsat seznam tvých selhání, který odneseš Silvianě, až skončíme. Začneme znovu. Rozumíš, dítě?“

„Rozumím,“ řekla Egwain, aniž by vstala. Aessedaiovská vyrovnanost nebo ne, Seranča zfialověla v obličeji. Nakonec její seznam pokrýval čtyři stránky psané těsným, křečovitým rukopisem. Víc času strávila psaním než výukou! To nebyl úspěch.

A pak tu byla Aldeloma Bastine. Saldejské zelené se nějak dařilo působit majestátně, přestože byla štíhlá a stejně malá jako Egwain, a její velitelské chování by mohlo být děsivé, pokud by to Egwain nechala být. „Slyšela jsem, že děláš potíže,“ prohlásila a z malého, vykládaného stolku vedle své židle vzala kartáč na vlasy se slonovinovým držadlem. „Pokud se pokusíš dělat potíže mně, zjistíš, že to umím používat.“

Egwain to zjistila, aniž by se snažila. Třikrát skončila Adelomě přes kolena, a ta ženská opravdu uměla kartáč používat nejen k česání. Kvůli tomu se výuka z jedné hodiny natáhla na dvě.

„Už můžu jít?“ zeptala se Egwain nakonec a klidně si utírala tváře kapesníkem, který už byl mokrý. Vdechovat bolest. Vstřebávat oheň. „Mám donést vodu červeným a nechci se opozdit.“

Adeloma se zamračila na kartáč, než ho vrátila na stolek, který Egwain dvakrát převrátila, jak kopala. Pak se zamračila na Egwain a prohlížela si ji, jako by se jí snažila nahlédnout do lebky. „Škoda, že Kadsuane není ve Věži,“ zamumlala. „Myslím, že bys pro ni byla výzvou.“ Do hlasu se jí vloudil náznak úcty.

To byl v mnoha ohledech bod obratu. Například Silviana rozhodla, že Egwain bude dostávat léčení dvakrát denně.

„Ty si zřejmě o výprask přímo říkáš, dítě. Je to čirá umíněnost, a to já snášet nebudu. Postavíš se skutečnosti. Až mě příště navštívíš, uvidíme, jak se ti bude líbit řemen.“ Správkyně novicek vyhrnula Egwain spodničku nad zadek a zarazila se. „Ty se usmíváš? Řekla jsem něco zábavného?“

„Jen jsem si vzpomněla na něco legračního,“ opáčila Egwain. „Nic důležitého.“ Přinejmenším pro Silvianu to nebylo důležité. Pochopila, jak vítat bolest. Bojovala ve válce, ne v jedné bitvě, a pokaždé, když ji zbily, pokaždé, když ji poslaly k Silvianě, byla to známka, že vybojovala další bitvu a odmítla se vzdát. Bolest byla vyznamenáním. Řvala a kopala jako vždycky, ale když si pak utírala tváře, tiše si broukala. Přijímat vyznamenání bylo snadné.

Přístup novicek se začal měnit druhý den jejího zajetí. Nicola – a Areina, která pracovala ve stájích a Nicolu často navštěvovala, a byly si tak blízké, až Egwain zauvažovala, zda se z nich nestaly postelové přítelkyně; přítelkyně, které měly neustále hlavy u sebe a záhadně se usmívaly – Nicola a Areina je obdarovaly příběhy o ní. Velmi nafouknutými příběhy. Podle jejich slov vypadala jako kombinace všech legendárních sester v dějinách, s Birgitte Stříbrný luk a samotnou Amaresu, nesoucí do bitvy Sluneční meč, k tomu. Polovina novicek se jí zřejmě bála a druhá se na ni z nějakého důvodu zlobila či jí otevřeně opovrhovala. Některé se bláhové pokoušely v hodinách napodobovat její chování, ale návštěvy u Silviany to zarazily. U oběda třetího dne stály skoro dva tucty novicek, celé rudé rozpaky, Nicola mezi nimi. A kupodivu i Alvistere. U večeře počet klesl na sedm a čtvrtého dne už to byly jen Nicola a cairhienská dívka. A tím to skončilo.

Egwain čekala, že některým by mohlo vadit, že se odmítá ohnout, zatímco je tak rychle napravily, ale bylo tomu právě naopak, jen to snížilo počet těch rozzlobených a opovržlivých a zvýšilo úctu. Nikdo se s ní nepokoušel spřátelit, což bylo jen dobře. Bílé šaty nebo ne, byla Aes Sedai, a pro Aes Sedai se nehodilo, aby se přátelila s nějakou mladší novickou. Existovalo příliš velké riziko, že si holka začne o sobě moc myslet a dostane se kvůli tomu do potíží. Novicky si k ní ale začaly chodit pro rady, pro rady s výukou. Zprvu jen hrstka, ale počet s každým dnem rostl. Byla ochotná jim pomáhat, což obvykle znamenalo, že jim posílila sebevědomí nebo je přesvědčila, že opatrnost je na místě, či je trpělivě provedla kroky tkaniva, které jim dělalo potíže. Mladší novicky ovšem nesměly usměrňovat bez přítomnosti Aes Sedai či přijaté novicky, i když to skoro vždycky stejně potají dělaly, ale ona byla sestra. Odmítala však pomáhat víc než jedné najednou. Zpráva o skupinkách by se určitě roznesla a ona by nebyla jediná, koho by poslaly za Silvianou. Sama za ní bude chodit tak často, jak jen bude nutné, ale nechtěla do toho zatáhnout jiné. A co se rad týkalo… Jelikož se mladší novicky nesměly přiblížit k mužům, bylo to snadné. I když napětí mezi postelovými přítelkyněmi mohlo být stejně velké jako cokoliv, co kdy způsobili muži.

Jednou večer, po návratu z dalšího sezení se Silvianou, zaslechla Nicolu mluvící se dvěma mladšími novickami, kterým nemohlo být víc než patnáct nebo šestnáct. Egwain si ani nevzpomínala, že byla kdy takhle mladá. Připadalo jí to tak dávno. Marah byla podsaditá Muranďanka s rošťáckýma modrýma očima, Namene vysoká, štíhlá Domanka, která se neustále hihňala.

„Zeptej se matky,“ říkala Nicola. Pár novicek tak začalo Egwain oslovovat, i když nikdy ne někde, kde by to mohl slyšet někdo, kdo nenosil bílou. Byly hloupé, ale tolik zase ne. „Ona je vždycky ochotná poradit.“

Namene se nervózně zahihňala a ošila se. „Nechci ji s tím obtěžovat.“

„Kromě toho,“ dodala Marah zpěvavým hlasem, „prý vždycky dává stejnou radu.“

„A taky je to dobrá rada.“ Nicola zvedla ruku a odpočítávala na prstech. „Poslouchej Aes Sedai. Poslouchej přijaté novicky. Pilně pracuj. A pak pracuj ještě pilněji.“

Egwain odplula ke svému pokoji s úsměvem. Nedokázala přimět Nicolu, aby se chovala slušně, když byla otevřeně amyrlin, ale zřejmě se jí to podařilo, zatímco se sama maskovala jako mladší novicka. Pozoruhodné.

Mohla pro ně udělat ještě jednu věc: utěšovat je. Jakkoliv to zprvu vypadalo nemožné, vnitřek Věže se občas změnil. Lidé bloudili ve snaze najít pokoje, v nichž byli už mnohokrát. Ženy vycházely ze zdí nebo do nich vcházely, často v šatech starodávného střihu, jindy prapodivného, kdy oděv vypadal jako pruh barevné látky ovinutý kolem těla nebo jako kabátec až po kolena nošený přes široké kalhoty, což bylo ještě divnější. Světlo, kdy mohla nějaká žena chtít nosit šaty, které ponechávaly poprsí zcela odhalené? Egwain se o tom podařilo promluvit se Siuan v Tel’aran’rhiod, takže věděla, že tyto věci jsou známkou blížícího se Tarmon Gai’donu. Nepříjemná představa, ale nedalo se s tím nic dělat. Co bylo, bylo, a nešlo o to, že by Rand sám Poslední bitvu nezvěstoval. Některé sestry ve Věži musely také vědět, co to znamená, ale jak byly ponořené do vlastních záležitostí, nesnažily se utěšovat novicky, které plakaly strachy. Egwain to dělala.

„Svět je plný divů,“ vysvětlovala Coride, světlovlasé dívce vzlykající do polštáře na své posteli. Byla jen o rok mladší než ona a rozhodně to byla ještě dívka, i přes půldruhého roku stráveného ve Věži. „Proč tě překvapuje, že se některé ty divý objevují v Bílé věži? Kde jinde by pro to bylo lepší místo?“ O Poslední bitvě se před děvčaty nikdy nezmiňovala. To by je těžko utěšilo.

„Ale když ona vešla do zdi!“ zakvílela Coride a zvedla hlavu. Tvář měla zarudlou a napuchlou a líce se jí vlhce leskly. „Do zdi! A pak žádná z nás nemohla najít naši třídu a Pedra taky ne, a tak se na nás rozzlobila. Pedra se nikdy nezlobí. Taky se bála!“

„Vsadím se ale, že Pedra nebrečela.“ Egwain se posadila na okraj postele a potěšilo jí, že sebou netrhla. Matrace mladších novicek nebyly vyhlášené svou měkkostí. „Mrtví nemůžou ublížit živým, Coride. Nemůžou se nás dotknout. Zřejmě nás ani nevidí. Kromě toho to jsou bývalé zdejší novicky nebo služky. Tohle byl jejich domov, stejně jako je teď náš. A co se týče pokojů nebo chodeb, které nejsou tam, kde by měly být, tak si pamatuj, že Věž je místo plné divů. Pamatuj si to a nebude tě to děsit.“

Samotné jí to připadalo chabé, ale Coride si otřela oči a slibovala, že se už nikdy nenechá vylekat. Naneštěstí jich bylo dvě stě a dvě takových jako ona, a ne všechny se nechaly utišit tak snadno. Stačilo to, aby se Egwain zlobila na sestry ve Věži ještě víc než dosud.

Netrávila dny jenom výukou a utěšováním novicek a tresty od správkyně novicek, i když to poslední zabíralo nešťastnou část každého dne. Silviana právem pochybovala, že bude mít moc volného času. Mladší novicky dostávaly práci. Často jen naoko, protože Věž měla přes tisíc sluhů a služek, nepočítaje v to dělníky, ale tělesná práce pomáhá budovat charakter, jak Věž odjakživa věřila. Navíc to údajně pomáhalo novicky utahat, aby nemyslely na mužské. Egwain dostávala spoustu práce navíc k tomu, co měly mladší novicky. Některé úkoly jí přidělovaly sestry, které ji považovaly za uprchlici, jiné Silviana v naději, že v ní únava otupí „vzpurnost“.

Každý den po některém jídle drhla špinavé hrnce hrubou solí a kartáčem za hlavní kuchyní. Laras tam občas nakoukla, ale nikdy na ni nepromluvila. A nikdy nepoužila vařečku, i když si Egwain masírovala bedra rozbolavělá, jak byla ohnutá do kotle, místo aby drhla. Zato kuchtičky a pomocnice, které se pokoušely Egwain provádět rošťárny, jak bylo zvykem pro novicky poslané na práci do kuchyně, vyplácela ochotně. Údajně proto, jak hlásala, kdykoliv někoho plácla, že mají dost času si hrát, když nemaji být v práci, ale Egwain si všimla, že není tak rychlá, když někdo dloubl skutečnou mladší novicku nebo jí za krk vylil hrnek studené vody. Zřejmě měla jistou spojenkyni. Kdyby jen přišla na to, jak ji využít.

Dovlekla vodu ve vědrech pověšených na tyči, kterou držela přes ramena, do kuchyně, do obydlí mladších novicek, do obydlí přijatých novicek a až nahoru do obydlí adžah. Také sestrám nosila jídlo do pokoje, hrabala chodniky v zahradě, plela, chodila sestrám s posílkami, posluhovala přísedícím, zametala podlahy, myla je, drhla na všech čtyřech, a to zdaleka nebylo všechno. Nikdy se práci nevyhýbala, a jen částečně to bylo proto, že nehodlala komukoliv zavdat důvod, aby ji označil za línou. Jistým způsobem to považovala za pokání, že se lépe nepřipravila, než proměnila přístavní řetěz v cuendillar. Pokání je nutné snášet důstojně. Tak důstojně, jak to jen jde při drhnutí podlahy.

Kromě toho při návštěvách obydlí přijatých mohla zjistit, co si o ní myslí. Ve Věži jich bylo jedenatřicet, ale některé učily mladší novicky a jiné měly vlastní výuku, takže jich v pokojích kolem osmipatrové šachty s malou zahradou dole našla zřídkakdy víc než deset nebo dvanáct. Zpráva o jejím příchodu se vždycky roznesla rychle a nikdy jí nescházelo obecenstvo. Zpočátku se ji všechny snažily zavalit rozkazy, zvláště Mair, baculatá, modrooká Arafellanka, a Asseil, štíhlá Taraboňanka se světlými vlasy a hnědýma očima. Byly mladšími novickami, když přišla do Věže, a už žárlily na její rychlé povýšení mezi přijaté, když odcházela. U nich byla každá druhá věta „přines tohle“ nebo „odnes támhle to“. Pro všechny byla ta „novicka“, která dělá potíže, „novicka“, která si myslí, že je amyrlin. Nosila vědra s vodou, až ji bolelo v zádech, aniž by si stěžovala, ale jejich rozkazy plnit odmítala. Čímž si pochopitelně vysloužila další návštěvy u správkyně novicek. Jak míjely dny a její neustálé návštěvy v Silvianině pracovně neúčinkovaly, příliv rozkazů zeslábl, až nakonec ustal docela. Dokonce ani Asseil a Mair se nesnažily být opravdu zlé, jen se chovaly tak, jak za daných okolností považovaly za správné, a nevěděly, co si s ní vlastně počít. Některé přijaté se bály chodících mrtvých a změn ve vnitřku Věže a kdykoliv uviděla bezkrevnou tvář a slzy v očích, říkala totéž, co říkala mladším novickám. Neoslovila tu ženu přímo, což by ji mohlo spíš vytočit, než uklidnit, ale dělala, jako by mluvila k sobě. U přijatých to fungovalo stejně dobře jako u mladších novicek. Mnohé sebou trhly, když začala, nebo otevřely ústa, jako by jí chtěly říct, ať sklapne, ale žádná to neudělala, a když Egwain odcházela, tvářily se zamyšleně. Přijaté také dál vycházely na ochozy s kamenným zábradlím, když se objevila, ale pozorovaly ji mlčky, jako by uvažovaly, co je zač. Nakonec je poučí. Je i sestry.

Při posluhování přísedícím a sestrám se žena v bílém, stojící tiše v rohu, rychle stala kusem nábytku, i když byla nechvalně proslulá. Pokud si jí všimly, změnily předmět hovoru, ale přesto vyslechla spoustu útržků, často plánů jak pomstít nějakou urážku nebo křivdu spáchanou jiným adžah. Kupodivu většina sester zřejmě považovala ostatní adžah ve Věži za větší nepřátele než sestry v táboře za městem, a přísedící nebyly o moc lepší. Nejradši by je propleskla. Pravda, bylo to dobrým znamením, až se ostatní sestry vrátí do Věže, ale stejně…

A zachytila i jiné věci. O neuvěřitelné pohromě, která postihla výpravu vyslanou proti Černé věži. Některé sestry tomu zřejmě nevěřily, přesto se zjevně snažily samy sebe přesvědčit, že k něčemu takovému nikdy nedošlo. Další sestry polapené po velké bitvě nějak musely přísahat věrnost Randovi. O tom už něco věděla, ale nelíbilo se jí to o nic víc než sestry spojené s asa’many. Být ta’veren nebo Drak Znovuzrozený nebylo omluvou. Žádná Aes Sedai nikdy nesložila přísahu žádnému muži. Sestry a přísedící se hádaly, čí je to vina, a Rand a aša’manové byli na čele seznamu. Ale jedno jméno vyskakovalo stále znovu dokola. Elaida do Avriny a’Roihan. Mluvily také o Randovi a jak ho najít před Tarmon Gai’donem. Věděly, že Poslední bitva přichází, i když nedokázaly utěšit mladší a přijaté novicky, a zoufale toužily dostat ho do rukou.

Občas riskovala poznámku, zmínku o Šemerin zbavené šátku proti všem zvykům, návrh, že Elaidin výnos ohledně Randa byl nejlepší způsob na světě, jak ho přimět neposlechnout. Projevovala soucit se sestrami, které chytili aša’manové, i ty zajaté u Dumajských studní – a přihodila Elaidino jméno – nebo litovala zanedbanosti, když viděla, jak na kdysi čistých ulicích Tar Valonu hnije smetí. Tady nebylo třeba se zmiňovat o Elaidě. Věděly, kdo je za Tar Valon zodpovědný. Občas si svými poznámkami vysloužila další výlety do Silvianiny pracovny a další práci kromě toho, ale překvapivě často se to nestalo. Pečlivě si zaznamenávala, které sestry jí jenom řekly, ať sklapne. Nebo ještě lépe, neřekly nic. Některé dokonce souhlasně přikyvovaly, naž se vzpamatovaly.

Některé práce vedly k zajímavým setkáním.

Druhý den ráno vybírala bambusovými hráběmi s dlouhým držadlem smetí z nádrží ve Vodní zahradě. Večer byla bouřka a silný vítr nahnal do vody mezi barevné lekníny a kvetoucí vodní kosatce listí a trávu a dokonce i mrtvého špačka, kterého Egwain klidně pohřbila do záhonu. Na klenutém mostě přes rybníček stály dvě červené, opíraly se o krajkové kamenné zábradlí a pozorovaly ji a rybky míhající se zlatě, rudě a bíle ve vodě. Z jedné kaliny vyletělo půl tuctu vran a potichu zamířily k severu. Vrány! Věžové pozemky měly být před vranami a krkavci chráněné. Červené si toho zřejmě ani nevšimly.

Egwain dřepěla vedle nádrže a oplachovala si hlínu z rukou poté, co pohřbila toho chudáka ptáčka, když se objevila Alviarin, šátek s bílými třásněmi pevně ovinutý kolem těla, jako by bylo ještě větrno, místo krásného jasného počasí. To bylo potřetí, co Egwain Alviarin viděla, a pokaždé byla sama a ne ve společnosti jiných bílých. Ovšem viděla i bílé v hloučku na chodbách. Znamenalo to něco? Pokud ano, neuměla si představit co, pokud se Alviarin z nějakého důvodu nestranilo vlastní adžah. Hniloba ale určitě nemohla zasáhnout tak hluboko.

Alviarin, s očima upřenýma na červené, přistoupila k Egwain po štěrkem vysypaném chodníku vinoucím se mezi nádržemi. „Spadla jsi hluboko,“ podotkla, když byla blíž. „Musíš to jasně cítit.“

Egwain se narovnala a utřela si ruce do sukně, než zvedla hrábě. „Nejsem jediná.“

Před svítáním měla další sezení u Silviany, a když odcházela, Alviarin opět čekala přede dveřmi. To byl pro bílou denní rituál a všechny mladší novicky o tom mluvily. „Matka vždycky říkala, nebreč nad tím, co se nedá spravit. Za daných okolností to je zřejmě dobrá rada.“

Alviarin na tvářích naskočily slabé skvrny. „Ale ty taky hodně brečíš. Podle všeho neustále. Určitě bys ráda unikla, kdybys mohla.“

Egwain zachytila další dubový list a smetla ho do dřevěného vědra s mokrým listím u svých nohou. „Ty nejsi Elaidě zrovna dvakrát věrná, co?“

„Proč to říkáš?“ vyjela Alviarin podezíravě. Koukla po červených, které teď zřejmě věnovaly víc pozornosti rybám než Egwain, a popošla blíž.

Egwain vylovila dlouhé stéblo trávy, které vítr přinesl až z plání nad řekou. Měla by zmínit dopis, který ta žena napsala Randovi a v němž mu v podstatě slibovala, že má Bílou věž u nohou? Ne, tato informace by mohla být cenná, ale patřila k těm, jež lze použít pouze jednou. „Zbavila tě štoly kronikářky a nařídila ti pokání. To těžko vyvolává věrnost.“

Alviarin zachovávala hladkou tvář, ale ramena se jí viditelně uvolnila. Aes Sedai na sobě málokdy dávaly znát tolik.

Alviarin musela být pod ohromným tlakem, když se tak málo ovládala. Znovu střelila pohledem po červených. „Pomysli na svou situaci,“ skoro šeptala. „Jestli chceš uniknout, tak bys mohla najít cestu.“

„Jsem se svou situací spokojená,“ ohradila se Egwain klidně.

Alviarin nevěřicně zvedla obočí, ale s dalším pohledem na červené – jedna se teď dívala na ně místo na ryby – odplula, a to velmi rychle, málem klusala.

Každé dva, tři dny se objevila, zatímco Egwain pracovala, a i když ji nikdy otevřeně nenabidla útěk, používala to slovo často a začala projevovat neklid, když jí Egwain odmítala skočit na špek. Protože špek to rozhodně byl. Egwain jí nevěřila. Možná to bylo tím dopisem, který měl přilákat Randa do Věže a do Elaidiných spárů, nebo to možná byl způsob, jak čekala, až Egwain udělá první krok, nejspíš až bude prosit. Alviarin by pak určitě zkusila vynutit si podmínky. V každém případě nehodlala utíkat, pokud nebude mít jinou možnost, a tak odpovídala stále stejně.

„Jsem se svou situaci spokojená.“

Když to Alviarin slyšela, začala skřípat zuby.

Čtvrtého dne, když klečela a drhla modrobílé dlaždice, minuly ji holínky tří mužů doprovázených sestrou ve složitě červeně vyšívaném šedém hedvábí. Po pár krocích se holínky zastavily.

„To bude ona,“ pronesl mužský hlas s illiánským přízvukem. „Ukázali mi ji. Myslím, že si s ní promluvím.“

„Je to jenom další novicka, Mattine Stepaneosi,“ řekla mu sestra. „Chtěl ses projít v zahradách.“ Egwain namočila kartáč ve vědru mýdlové vody a pustila se do dalších dlaždic.

„Štěstěna mě bodni. Kariandre, tohle možná je Bílá věž, ale já jsem stále zákonným králem Illianu, a pokud si s ní chci promluvit – s tebou jako s gardedámou, takže hezky ve vší slušnosti – potom si s ní promluvím. Slyšel jsem, že vyrostla ve stejné vesnici jako al’Thor.“ Jedny holínky, začeměné, až se leskly, přistoupily až k Egwain.

Teprve tehdy vstala, s mokrým kartáčem v ruce. Hřbetem druhé ruky si shrnula vlasy z obličeje. A nemasírovala si bedra, jakkoliv po tom toužila.

Mattin Stepaneos byl podsaditý a téměř holohlavý, s úhledně zastřiženou bradkou podle illiánské módy a vrásčitým obličejem. Oči měl bystré. Zbroj by mu slušela víc než zelený hedvábný kabátec se zlatými včelami vyšitými na rukávech a klopách. „Jenom další novicka?“ zamumlal. „Myslím, že se mýlíš, Kariandre.“

Baculatá červená stiskla rty, když se k plešounovi připojili dva sluhové s plamenem Tar Valonu na prsou. Nesouhlasným pohledem sjela Egwain, než se podívala na něj. „Je to důkladně trestaná novicka, která musí drhnout podlahu. Pojď. Zahrady budou po ránu velmi příjemné.“

„Co by bylo příjemné, tak rozhovor s někým jiným než s Aes Sedai,“ odsekl. „A navic jen s červenými adžah, protože se vám daří držet ostatní mimo. Navrch sluhové, které mi dáváte, by klidně mohli být němí, a myslím, že věžová garda má rozkaz taky přede mnou držet jazyk za zuby.“

Odmlčel se, když k nim přistoupily další dvě sestry. Nesita, baculatá, modrooká a zlá jako had s prašivinou, přívětivě kývla na Kariandre, zatímco Barasine podala Egwain nyní až příliš dobře známý cínový hrnek. Červené ji zřejmě měly na starosti – přinejmenším její stráže a dozor byly vždycky červené – a zřídkakdy uplynulo víc než slíbená hodina, než se objevil někdo s hrnkem ločidlového čaje. Egwain ho vypila a hrnek vrátila. Nesitu zřejmě zklamalo, že nic nenamítá, ale Egwain neviděla důvod. Jednou to udělala a Nesita pomáhala nalít jí tu ohavnost do hrdla přes trychtýř, který nosila u pasu. To by byla opravdu skvělá ukázka důstojnosti před Martinem Stepaneosem.

On to celé sledoval se zájmem, i když ho Kariandre tahala za rukáv, ať už jde do těch zahrad. „Sestry ti nosí vodu, když máš žízeň?“ zeptal se, když Barasine s Nesitou odpluly.

„Čaj, o kterém si myslí, že mi zlepší náladu,“ odvětila. „Vypadáš dobře, Mattine Stepaneosi. Na muže, kterého Elaida unesla.“ I tenhle příběh koloval obydlím novicek.

Kariandre zasyčela a otevřela ústa, ale on promluvil první a stiskl rty. „Elaida mě zachránila před tím vrahem al’Thorem,“ řekl. Červená pochvalně kývla.

„Proč myslíš, že ti od něj hrozi nebezpečí?“ podivila se Egwain.

Zabručel. „Zavraždil Morgasu v Caemlynu a Colavaere v Cairhienu. Zničil polovinu Slunečního paláce, když ji zabíjel, jak jsem slyšel. Ataky jsem slyšel o vznešených pánech Tearu otrávených nebo ubodaných v Cairhienu. Kdo ví, které další vládce zavraždil a zničil jejich těla?“ Kariandre opět kývala a usmívala se. Vypadal jako kluk recitující, co má naučeno. Copak ta ženská vůbec nerozumí mužům? On to určitě viděl. Zaťal zuby ještě víc a ruce v pěst.

„Colavaere se oběsila sama,“ prohlásila Egwain a snažila se mluvit trpělivě. „Sluneční palác byl zničený později, když se někdo pokoušel zabít Draka Znovuzrozeného, možná Zaprodanci, a podle Elain Trakandovny její matku zavraždil Rahvin. Rand vyhlásil podporu jejímu nároku na Lví i Sluneční trůn. Nezabil žádného z cairhienských šlechticů, kteří proti němu povstali, ani vzbouřené vznešené pány. Vlastně jednoho z nich jmenoval správcem Tearu.“

„Myslím, že to je docela začala Kariandre a hodila si šátek přes ramena, ale Egwain rovnou pokračovala.

„Tohle ti mohla říct každá sestra. Pokud by chtěla, pokud by spolu vůbec mluvily. Myslím, že proto vídáš jenom červené. Viděl jsi snad sestry ze dvou různých adžah spolu mluvit? Unesli tě a přinesli na palubu potápějící se lodi.“

„To už stačí,“ štěkla Kariandre do Egwaininy poslední věty. „Až domyješ podlahu, poběžíš za správkyní novicek a požádáš ji, aby tě potrestala za vyhýbání se práci. A neúctu k Aes Sedai.“

Egwain se jí klidně podívala do rozzuřených očí. „Až skončím, budu mít sotva čas se upravit, než začne moje lekce s Kijoši. Mohla bych Silvianu navštívit pak?“

Kariandre si posunula šátek; Egwainin klid ji zarazil. „Tento problém si musíš vyřešit sama,“ prohlásila nakonec. „Pojď, Mattine Stepaneosi. Už jsi to dítě pomáhal zdržet dost dlouho.“

Po odchodu ze Silvianiny pracovny neměla čas se převléknout z mokrých šatů či si učesat vlasy, ne, pokud měla být u Kijoši včas, aniž by běžela, což odmítala. Proto přišla pozdě a ukázalo se, že vysoká, štíhlá šedá je puntičkářka a potrpí si na čistotu, takže zase skončila s jekotem a kopánim pod Silvianiným střevicem už hodinu poté. Kromě přijímání bolesti jí ale pomáhalo vše přetrpět ještě něco jiného. Vzpomínka na zamyšlený výraz Mattina Stepaneose, když ho Kariandre odváděla chodbou, a jak se dvakrát ohlédl přes rameno. Zasela další semínko. Když jich zaseje dost, třeba z nich vyroste něco, co nadělá praskliny v podstavci pod Elaidou. Dost semínek Elaidu svrhne.

Brzy ráno sedmého dne zajetí zase vláčela vodu do Věže, tentokrát do obydlí bílého adžah, když najednou ztuhla s pocitem, že dostala pěstí do žaludku. Točitou chodbou před ní sestupovaly dvě šedé následované dvěma strážci. Jedna byla Melavaire Someinellin, statá Cairhieňanka v jemném šedém suknu s prošedivělými vlasy. Druhá, s modrýma očima a tmavě medovými vlasy, byla Beonin!

„Takže to ty jsi mě zradila!“ vybuchla Egwain rozzlobeně. Něco ji napadlo. Jak ji mohla Beonin zradit poté, co jí přísahala věrnost. „Musíš být černá adžah!“

Melavaire se narovnala do celé své výšky, což nebylo nic moc, protože byla menší než Egwain, dala si ruce v mocný bok a otevřela ústa, aby ji seřvala. Egwain u ní měla jednu lekci, a i když to byla obvykle laskavá žena, pokud se rozzlobila, uměla být děsivá.

Beonin jí položila ruku na loket. „Dovol mi s ní promluvit o samotě, prosím.“

„Doufám, že budeš přísná,“ pronesla Melavaire škrobeně. „Už jenom pomyšlení, že vyslovila takové obvinění…! Už jenom zmínka o některých věcech…!“ Znechuceně potřásla hlavou a poodešla chodbou se svým strážcem, podsaditým a ještě širším než ona; vypadal jako medvěd a pohyboval se s očekávaným půvabem strážce.

Beonin mávla a počkala, až se její strážce, štíhlý, s jizvou na obličeji, připojí k nim. Několikrát si upravila šátek. „Já nic neprozradila,“ začala pak tiše. „Nebyla bych tu přísahu složila, nebýt toho, že by mě sněmovna nechala zmrskat, kdyby se dozvěděla tajemství, co znáš. Možná víckrát. Důvod se tě bát? Ne. Nikdy jsem nepředstírala, že tě mám ráda, ale přísahu jsem dodržovala, dokud tě nechytily. Jenomže teď už nejsi amyrlin, že? Ne jako zajatkyně, ne, když není naděje na tvou záchranu, když jsi odmítla záchranu. A jsi znovu novicka, takže ta přísaha, která měla dva důvody, už neplatí. Mluvit o vzpouře je divoké. Vzpoura skončila. Bílá věž bude brzy opět celá a já toho nebudu litovat.“

Egwain si sundala tyč z ramen, postavila vědra s vodou a založila si ruce na prsou. Snažila se zachovat chladnou hlavu, co ji chytili — no, kromě toho, když žádala o potrestáni – ale tohle setkání by pohnulo i kamenem. „Vysvětlila jsi mi to sáhodlouze,“ utrousila suše. „Snažíš se přesvědčit sama sebe? To nepůjde, Beonin. To nepůjde. Pokud vzpoura skončila, kde je zástup sester spěchajících, aby poklekly před Elaidou a přijaly pokání? Světlo, co dalšího jsi prozradila? Všechno?“ Zřejmě ano. V Tel’aran’rhiodu několikrát navštívila Elaidinu pracovnu, ale krabička s dopisy byla vždycky prázdná. Už věděla proč.

Beonin na tvářích naskočily rudé skvrny. „Říkám ti, že jsem neprozradila n—!“ Přiškrceně zachrčela a položila si ruku na hrdlo, jako by odmítalo tu lež pustit z jazyka. Což dokazovalo, že není černá adžah. Ale dokázalo to i něco dalšího.

„Zradila jsi fretky. Jsou všechny dole v kobkách?“

Beonin střelila pohledem do chodby. Melavaire se bavila se svým strážcem, který se k ní nakláněl. I když byl podsaditý, byl vyšší než ona. Beoninin Tervail ji pozoroval s ustaraným výrazem. Vzdálenost byla příliš velká, aby ti tři mohli něco slyšet, přesto Beonin popošla o krok blíž a ztišila hlas. „Elaida je nechává sledovat, i když myslím, že si adžah nechávají to, co vidí, pro sebe. Jen málokterá sestra chce Elaidě říct víc, než musí. Bylo to nezbytné, pochop to. Těžko jsem se mohla vrátit do Věže a neprozradit je. Nakonec by je stejně objevili.“

„Potom je musíš varovat.“ Egwain nedokázala dostat opovržení z hlasu. Ta ženská kráčela po velmi tenké hraně! Využila nejchabější výmluvu, aby se rozhodla, že její přísaha už neplatí, a pak zradila právě ty ženy, které pomáhala vybírat. Krev a zatracený popel!

Beonin dlouho mlčela a pohrávala si se šátkem, ale když nakonec promluvila, bylo to překvapení. „Už jsem varovala Meidani a Jennet.“ To byly dvě šedé mezi fretkami. „Udělala jsem pro ně, co jsem mohla. Ostatní se musí potopit nebo plavat samy. Sestry už byly napadeny jen proto, že se příliš přiblížily k obydlí jiného adžah. Já se nehodlám vracet do svých pokojů jenom v šátku a s podlitinami pouze proto, abych se pokusila—“

„Považuj to za pokání,“ uťala ji Egwain. Světlo! Sestry napadené? Situace byla horší, než si myslela. Musela si připomenout, že její semínka porostou jen v dobře zorané hlíně.

Beonin se znovu rozhlédla a Tervail popošel blíž, než zavrtěla hlavou. Tvář měla hladkou, i přes barevné skvrny na lících, ale uvnitř musela být zmatená. „Víš, že bych tě mohla poslat ke správkyni novicek, viď?“ pronesla napjatým hlasem. „Slyšela jsem, že půl dne trávíš ječením u ní. Myslím, že další návštěvy by se ti nelíbily, že?“

Egwain se na ni usmála. O dvě hodiny dříve se jí podařilo usmát ve chvíli, kdy Silvianin řemen přestal dopadat. Tohle bylo mnohem těžší. „A kdo ví, co bych mohla zaječet? Něco o přísahách třeba?“ Druhé ženě vyprchala barva z tváří a zanechala ji úplně sinalou. Ne, nechtěla, aby se to dostalo ven. „Možná jsi sama sebe přesvědčila, že já už nejsem amyrlin, Beonin, ale je čas se začít přesvědčovat, že jí stále jsem. Budeš varovat ostatní bez ohledu na to, co tě to bude stát. Pověz jim, ať se ode mě drží dál, dokud jim nepošlu zprávu. Už tak se jim věnuje až příliš velká pozornost. Ale odteď mě každý den vyhledáš pro případ, že bych pro ně měla příkazy. Teď zrovna nějaké mám.“ Rychle načrtla věci, které chtěla, aby se objevily během hovoru, jak přišla Šemerin o šátek, Elaidina spoluvina na pohromách v Černé věži a u Dumajských studní, všechna semínka, které zasévala. Teď už je nebude sázet po jednom, ale rozhází je po celých hrstech.

„Já tedy nemůžu mluvit za ostatní adžah,“ podotkla Beonin, když Egwain skončila. „Ale mezi šedými o těchto věcech sestry mluví poměrně často. Špehové mají poslední dobou plno práce. Tajemství, která chce Elaida udržet, vyplouvají na povrch. U ostatních to musí být obdobné. Možná nebude nutné, abych—“

„Varuj je a předej moje příkazy, Beonin.“ Egwain si zvedla tyč na ramena a posunula ji do co nejpohodlnější polohy. Dvě nebo tři bílé na ni použijí kartáč nebo střevíc a pošlou ji k Silvianě, pokud si budou myslet, že se loudá. Přijímat bolest, dokonce ji vítat, ovšem neznamenalo, že ji má zbytečně vyhledávat. „Pamatuj, je to pokání, které jsem ti uložila.“

„Udělám, co říkáš,“ přislíbila Beonin zdráhavé. Náhle jí pohled ztvrdl, ale nebylo to kvůli Egwain. „Bylo by hezké vidět Elaidu svrženou,“ pronesla nepříjemným tónem, než odspěchala za Melavaire.

Po tomto šokujícím setkání, proměněném v nečekané vítězství, se Egwain cítila velmi dobře, přestože se ukázalo, že podle Ferane se opravdu loudá. Bílá přísedící byla baculatá, ale ruku měla stejně pádnou jako Silviana.

Tu noc se dovlekla dolů do otevřených kobek, přestože ze všeho nejvíc chtěla do postele. Kromě lekcí a řvaní pod Silvianiným řemenem – naposledy těsně před večeří – strávila zbytek dne hlavně nošením vody. Záda a ramena ji bolely. Paže ji bolely, nohy taky. Kymácela se únavou. Kupodivu se od počátku zajetí nedostavila ta zatracená bolest hlavy, ani žádný z temných snů, zanechávajících po sobě neklid, i když si nevzpomínala, co se jí zdálo, ale myslela si, že dnes v noci ji hlava bolet bude. Ztěžovalo to čtení pravých snů a že jich poslední dobou pár měla, hlavně o Randovi, Matoví a Perrinovi, dokonce i o Gawynovi, ačkoliv většina snů o něm byly prostě jen sny.

Leanu hlídaly tři bílé sestry, které znala od pohledu. Nagora byla hubená, se světlými vlasy stočenými na šíji, a seděla hezky zpříma, aby vyrovnala nedostatečnou výšku. Norine byla milá, s velkýma vlahýma očima, ale často roztěkaná jako nějaká hnědá. Mijasi, vysoká, kyprá, s prošedivělými vlasy, byla přísná žena nepřipouštějící žádné nesmysly, které viděla všude. Nagora, obklopená světlem saidaru, držela na Leaně štít, ale všechny tři se hádaly o jakýsi názor v logice, čemuž Egwain z toho mála, co zachytila, nerozuměla. Nepoznala ani, jestli má spor dvě strany nebo tři. Sestry nezvedaly hlasy, nemávaly pěstmi a tváře měly hladké, aessedaiovské masky, nicméně chladný tón nenechával nikoho na pochybách, že nebýt Aes Sedai, byly by na sebe řvaly, pokud už by nedošlo rovnou na ty pěsti. Vzhledem k tomu, kolik pozornosti ji věnovaly, mohla klidně být vzduch.

Pozorujíc je koutkem oka, přistoupila co nejblíž k železné mříži a sevřela ji oběma rukama, aby se udržela na nohou. Světlo, ale že byla utahaná! „Dneska jsem potkala Beonin,“ začala tiše. „Je tady ve Věži. Tvrdila, že její přísaha už neplatí, protože už nejsem amyrlin.“

Leana zalapala po dechu a přistoupila tak blízko, až se dotýkala železných tyčí. „Ona nás zradila?“

„Vnitřní nemožnost skrytých struktur je daná,“ prohlásila Nagora rázně. Hlas měla jako ledové kladivo. „Daná.“

„Ona to popírá a já jí věřím,“ šeptala Egwain. „Ale přiznala, že zradila fretky.

Elaida je zatím jenom nechává sledovat, ale řekla jsem Beonin, ať je varuje, a ona mi to slíbila. Prý už varovala Meidani a Jennet, ale proč by je zradila a pak jim o tom říkala? A prý by ráda viděla Elaidu svrženou. Proč by k Elaidě prchala, kdyby ji stále chtěla svrhnout? V podstatě přiznala, že žádná jiná naši věc neopustila. Něco mi uniká a jsem příliš utahaná, abych na to přišla.“ Při zívnutí, které stěží zakryla dlaní, jí zapraštělo v kloubech.

„Skryté struktury naznačují čtyři z pěti axiomů racionality šestého řádu,“ pronesla Mijasi stejně rázně. „Silně naznačují.“

„Tu takzvanou racionalitu šestého řádu zavrhl jako vadnou každý s aspoň ždibcem intelektu,“ vložila se do hovoru Norine trochu ostřeji. „Ale skryté struktury jsou zásadní pro každou možnost pochopení toho, co se děje přímo tady ve Věži každý den. Realita se posouvá, den ode dne se mění.“

Leana se koukla na bílé. „Některé si pořád myslí, že Elaida má mezi námi špehy. Pokud byla jednou z nich Beonin, jeji přísahají držela, dokud sama sebe nepřesvědčila, že už nejsi amyrlin. Ale pokud její přijetí zde nebylo takové, jak čekala, mohlo to její oddanost změnit. Beonin byla odjakživa ctižádostivá. Pokud nedostane, co jí podle jejího názoru patří…“ Rozpřáhla ruce. „Beonin vždycky očekává, že dostane, co jí patří, a možná trochu víc.“

„Logika se dá na skutečný svět uplatnit vždy,“ utrousila Mijasi zamítavě, „ale jenom mladší novicka by si myslela, že se skutečný svět dá uplatnit na logiku. Ideály musí být základem. Ne obyčejný svět.“ Nagora zavřela ústa s výrazem, jako by měla pocit, že jí slova vytrhli přímo z jazyka.

Norine nepatrně zrudla a odplula směrem k Egwain. Druhé dvě ji sledovaly pohledem a ona ty jejich oči zřejmě citila, protože si neklidně posouvala šátek. „Dítě, vypadáš vyčerpaně. Běž si okamžitě lehnout.“

Egwain nechtěla nic jiného, ale musela ještě položit jednu otázku. Akorát musela být opatrná. Tři bílé jim teď věnovaly svou plnou pozornost. „Leano, ptají se sestry, které tě chodí navštěvovat, pořád ještě na totéž?“

„Řekla jsem ti, ať jdeš do postele,“ štěkla Norine a tleskla, jako by tím Egwain nějak přiměla poslechnout.

„Ano,“ pravila Leana. „Chápu, co myslíš. Snad by tu mohla být jistá důvěra.“

„Ale malá,“ opáčila Egwain.

Norine si dala ruce v bok. V její tváři i v hlase bylo pramálo klidu a rozhodně nebyla roztěkaná. „Protože odmítáš jit do postele, můžeš zajít za správkyní novicek a povědět jí, že jsi neuposlechla sestru.“

„Ovšem,“ vyhrkla Egwain a obrátila se k odchodu. Svou odpověď dostala – Beonin neprozradila cestováni, což znamenalo, že nejspíš nevyzradila ani nic dalšího, takže se jí snad dalo trochu důvěřovat – a kromě toho už proti ní šly i Nagora a Mijasi. Poslední, co chtěla, bylo, aby ji do Silvianiny pracovny odvlekly. Mijasi by toho klidně byl schopná. Měla dokonce ještě pádnější ruku než Ferane.


Ráno devátého dne, co byla zpátky ve Věži, ještě před svítáním, přišla do Egwainina pokojíčku Doesine osobně, aby jí poskytla ranní dávku léčení. Venku lilo jako z konve. Dvě červené, které ji hlídaly během spánku, jí podaly ločidlo, zamračily se na Doesine a rychle odešly. Když se za nimi zavřely dveře, žlutá sestra opovržlivě frkla. Používala starou metodu léčení, po které Egwain lapala po dechu, jako by spadla do ledové vody, a měla hlad jako vlk. Aspoň ji pak nebolel zadek. To bylo vlastně velmi zvláštní. Člověk si časem zvykne na všechno a potlučený zadek už jí připadal normální. Ale použití starého způsobu, jaký na ni používaly pokaždé od jejího zajetí, kdy dostala léčení, ukazovalo, že si Beonin nějaká tajemství nechala, i když jak se jí to podařilo, bylo stále záhadou. Beonin sama tvrdila, že většina sester považuje historky o nových tkanivech za pouhé drby.

„Ty se zatraceně nehodláš poddat, co, dítě?“ zeptala se Doesine, zatímco si Egwain přetahovala šaty přes hlavu. Její jazyk byl v příkrém rozporu s jejím elegantním vzhledem, ve zlatem vyšívaných modrých šatech se safíry v uších a vlasech.

„Měla by se snad amyrlin někdy poddat?“ opáčila Egwain, když vystrčila hlavu z výstřihu. Natáhla ruce dozadu, aby si pozapínala knoflíčky z vybělené rohoviny.

Doesine znovu frkla, i když ne opovržlivě, pomyslela si Egwain. „Kurážný směr, dítě. Přesto ale zatraceně sázím na to, že tě Silviana už brzy donutí sedět rovně a chodit správně.“ Nicméně odešla bez toho, aby Egwain seřvala, že si říká amyrlin.

Egwain měla další schůzku se správkyní novicek ještě před snídaní – zatím nevynechala jediný den – s následnou usilovnou snahou zničit Doesininu práci jedním vrzem, ale slzy jí přestaly téct, jakmile přestal Silvianin řemen dopadat. Když se zvedla z psacího stolu, na jehož okraji byla připevněná kožená vycpávka, aby se přes něj bylo možné přehnout, a jehož deska byla ohlazená kdoví kolika ženami, a sukně jí spadla na rozpálenou kůži, necítila ani nutkání sebou trhnout. Přijímala bolestivé horko, vítala ho, hřála se v něm, jako by si ohřívala ruce před krbem za chladného zimního rána. V té chvíli jí připadalo, že mezi jejím zadkem a planoucím ohněm je silná podobnost. Avšak při pohledu do zrcadla viděla nevzrušenou tvář. Zrudlou, ale vyrovnanou.

„Jak mohla být Šemerin degradovaná na přijatou?“ zeptala se, otírajíc si kapesníkem slzy. „Ptala jsem se, ve věžovém zákoně k tomu není žádní ustanovení.“

„Jak často tě ke mně posílají kvůli tomu, že se ptáš?“ otázala se Silviana, zatímco věšela řemen s rozděleným koncem do úzké skříně vedle koženého pádla a proutku. „Myslela bych si, že to vzdáš už dávno.“

„Jsem zvědavá. Tak jak, když k tomu není žádné ustanovení?“

„Žádné ustanovení, dítě,“ odpovídala Silviana laskavě, jako by něco vysvětlovala skutečnému děcku, „ale ani zákaz. To je skulina, která… No, do toho nebudeme zabíhat. Takhle jenom získáš další výprask.“ Potřásla hlavou, posadila se za psací stůl a položila na něj ruce. „Problém byl, že to Šemerin přijala. Ostatní sestry jí radily, ať výnos prostě ignoruje, ale jakmile si uvědomila, že prosby amyrlinin názor nezmění, přestěhovala se do obydlí přijatých.“

Egwain hlasitě zakručelo v žaludku, nemohla se dočkat snídaně, ale ještě neskončila. Skutečně se Silvianou hovořila. Byl t o rozhovor, jakkoliv bylo téma podivné. „Ale proč by utíkala? Její přítelkyně sejí určitě snažily přesvědčit, aby jednala rozumně.“

„Některé ano,“ opáčila Silviana suše. „Jiné…“ Pohnula rukama, jako by to byla ramena na vážkách, nejdřív zvedla jednu, pak druhou. „Jiné se ji snažily přinutit, aby uviděla, co je rozumné. Posílaly ji za mnou skoro stejně často jako tebe. Brala jsem její návštěvy jako soukromé pokání, ale scházelo jí tvoje Náhle se zarazila, opřela se a prohlížela si Egwain přes spojené prsty. „No tohle. Opravdu jsi mě přiměla klábosit. Rozhodně to není zakázané, nicméně za daných okolností je to sotva vhodné.

Běž na snídani,“ dodala, vzala pero a otevřela kalamář se stříbrným víčkem. „Zapíšu si tě znovu na poledne, protože vím, že pukrlete se od tebe nedočkám.“ Do hlasu se jí vloudil slabounký náznak odevzdanosti.

Když Egwain vstoupila do jídelny mladších novicek, první novicka, která ji uviděla, vstala, a náhle to zašustilo na všech lavicích, jak ji ostatní napodobovaly. Stály tam před lavicemi, mlčky, zatímco Egwain mířila hlavní uličkou do kuchyně. Ašelin se vracela s podnosem, na němž byl obvyklý hrnek horkého čaje a talíř s chlebem, olivami a sýrem. Egwain natáhla ruce, ale dívka s olivovou pletí spěchala k nejbližšímu stolu, položila podnos před prázdnou lavici, předvedla náznak pukrlete a spěchala zpátky. Naštěstí pro ni si Egwainin dnešní ranní doprovod nevybral tuto chvíli, aby nahlédl do jídelny. Naštěstí pro všechny stojící novicky.

Загрузка...