Ostří břitvy

Kapitola 5 PLAČTIVÉ VLAKY

Koncert, který vybrala Sandra, se konal v neveliké zahradě s vyhlídkou na moře. Podzimní noc, neobyčejně teplá, bez svitu měsíce, bezvětrná, dýchala klidem, který se neshodoval s divným pořadem koncertu. Někdo jej sestavil z tragických děl, asi pro africké posluchače. Opravdu, Afričané, kteří v obecenstvu převládali a jsou skvělí posluchači, seděli nehybně, jako by je kouzlo hudby proměnilo v sochy z černého mramoru, z tmavého bronzu nebo ze světlé mědi.

Malý orchestr neobyčejně přesně a sladěně reagoval na každý pohyb černovlasého dirigenta Francouze.

Čajkovského Šestá symfonie padla na skloněné hlavy „barevných“ posluchačů jako jejich život: prudká, zoufalá a nemilosrdná. A vzadu i po stranách žilo město svým večerním životem, v záři poutačů a výkladních skříní, v hluku uličního ruchu, jako by je hudba proměnila v pouhou okrasu pravé skutečnosti.

Po krátké přestávce hráli v druhé části Rachmaninovovy Symfonické tance. Bouřlivé, vzrušené výzvy přerušované pochmurným rytmickým burácením. Zběsilá jízda na koních po nočních stepích, zoufalé bloudění, tíha zajetí, stesk a bezmocnost ve výkřicích a v písni. Poslední bitva a beznadějný zánik..

Na západě, stranou od osvětleného oblouku zálivu a přístavní hráze, se černal oceán, splývající s oblohou v nekonečnou prázdnotu. Pouze světélka lodí a cizích, neznámých souhvězdí bojovala s dotírající tmou.

Poručík Andrea se často podíval na Sandru, osvětlenou skrovným odleskem rampy. Sandra seděla vzpřímeně a trochu křečovitě, s malounko pootevřenými rty, celá ponořená v hudbu. Její tváře, známé Andreovi do nejmenší čárčičky jejich linie, se mu zdály překrásné. Uvědomil si, že snad ještě není čas, že je brzy, aby mluvil o své lásce. Sandra o ní ostatně věděla. Má-li jí říci, že ji miluje, tedy tak, aby dostal odpověd. Ale nedovedl se ovládnout. Vzal opatrně její levou ruku, kterou měla v klíně, a zvedl ji ke rtům. Proti očekávání její ruka pevně stiskla jeho prsty.

Andrea přivinul opatrně Sandru k sobě, a Sandra se na okamžik přitiskla jemně k jeho rameni, ale potom se rázně odtáhla. Andrea se zmocnil její ruky a nepustil ji až do konce koncertu, něžně hladil a úkradkem líbal její jemné prsty.

Jakmile utichly poslední tóny houslí, Sandra vstala a beze slova zamířila k východu. Andrea šel za ní a nemohl nevidět pozorné mužské pohledy, které ji provázely. Šli pomalu vedle sebe první ulicí, která se jím namanula.

Hovořili o koncertě a Sandra říkala, že skladby tohoto druhu miluje, ale zároveň se jich bojí, příliš na ni působí.

Andrea vyslovil svůj podiv. Přiznal se, že měl až dosud jiné mínění o herečkách. Když někoho hrají, umějí potlačovat své city a svůj charakter. Čím větší herečka, tím dokonaleji ovládá své pohnutí, ne?

Zastavila se a upřeně se na poručíka zadívala. Potom jí oči zjihly, a poručík v nich dokonce v ubohém světle řídkých pouličních svítilen uviděl něžné pousmání.

„Milý Andreo, přestaňte si hlavně myslet, že jsem velká herečka! Jsem celkem vzato dobrý typ, který hrál velmi prostředně, tak jak dovede hrát každá žena, když není zrovna, jak se říká, dřevo. Celá moje bytost se bránila herecké kariéře, byla to prostě chyba. Doplatila jsem na ni, ale aspoň jsem si to uvědomila včas.“

Andrea se nedůvěřivě usmál. Sandra ho vzala pod paždím a zlehka se k němu přitiskla, snažila se přizpůsobit svou taneční chůzi jeho poněkud těžkým krokům námořníka.

„Možná že poděkujete osudu, že se ze mě herečka nestala!“

„Proč?“

„Jak bych to řekla …“ Sandra se na chvilku zarazila a pak rychle pokračovala. „Když člověk nemá výjimečné nadání, je cesta k vrcholům umění krušná a bolestná. Tak je tomu u nás, a jak se zdá, všude na světě. A když se žena, i nadaná, stane vynikající herečkou, ztrácí tolik lidského, že přestane být ženou a zůstane pouze herečkou.“

Poručík se prudce zastavil. Šeptal její jméno, sevřel ji v pevných rukou. Sandra ho vzala kolem krku, rychle dýchala, dlouhé řasy jí zakryly oči. Vzpamatovali se teprve, když se na protější straně ulice objevil hlouček povykující mládeže.

„Můj ty bože, jsme to ale…” Sandra si upevnila vlasy. „V cizím městě! Ještě nás odvedou do vězení, protože si budou myslet, že jeden z nás je barevný a že svádí bílé neviňátko.“

Andrea se na ni díval tak, že Sandra couvla a zavrtěla hlavou. „Počkejte, všechno vám vysvětlím. Musíme si pohovořit.“

Šli pomalu tmavým stromořadím mezi spícími jednopatrovými domky. Kdesi vpravo a vpředu se rozléhal hluk elektrických vlaků na Simonstownu, porušující noc svými podivnými, plačtivými znameními, podobnými lidskému kvílení.

„A nebudete se za mne stydět, když půjdu bosá? Ráda bych šla daleko, a zvykla jsem si na to na moři, na palubě… Tady je tma, nikdo neuvidí, že vás kompromituji.“

Sandra si strhla střevíce. Její kroky na zaprášené ulici se Andreovi zdály neobyčejně lehké, téměř jako v letu. Nemohl se přemoci, objal ji, a ona se znovu vyprostila, tentokrát netrpělivěji.

„Já jsem to věděl,“ řekl hluše, „vy ho pořád ještě milu-jeté!

„Koho, Flaiana? Můj bože, to ne! Ale pochopte, Andreo, že nemohu jinak. Musím se teprve dostat ze všeho, stát se jinou Sandrou, Sandrou, kterou jsem kdysi chtěla být. A to chce čas. Pochopte to, Andreo!“

„Proč tedy odmítáte moji pomoc a lásku?“

„Copak je odmítám? Jenom je mi ted nějak těžko…“

„Těžko přijmout lásku obyčejného, ničím nevynikajícího námořníka?“

„Že se nestydíte takhle mluvit! Copak…“

„Jestli vám moje láska překáží, mohu odejít!“

„Andreo!“

Zamračený Andrea mlčel až do chvíle, než přišli na širokou silnici vroubenou dvojitou řadou dubů a platanů. Pláč elektrických vlaků zesílil a Sandru dráždil.

Otočila se rázně k Andreovi, aby mu znovu vysvětlila, jak je unavená ustavičným mužským pronásledováním, světem římských filmařů, unavená vším, co viděla a zažila za poslední čtyři roky. Aby mu řekla, co si myslí o jejich blízkém přátelství. Ale Andrea se obrátil k autu, které uhánělo po silnici, a dal mu rukou znamení. Sandře se zdálo, že se zaradoval, když se taxi objevilo.

„Cožpak jste, Andreo, tak zaslepený, že nic nevidíte?“ začala v autodrožce znovu. „Opravdu, na moři jste byl mnohem pozornější a jemnější, byl jste opravdový rytíř.“

Poručík ji přerušil posuňkem a nabídl jí cigaretu. Sandra si zapálila, chtěla se mu podívat do tváře, ale uhnul jejím pozorným a neklidným očím. Oba mlčeli, napjatí a sobě vzdálení. Auto se hnalo už po ulicích středu města, zaplavených světlem, a před Sandrou byla jako předtím pustá tmavá silnice a plačtivé znamení vlaků.

Taxík zastavil před hotelem. Sandra z něho vyskočila a nechala poručíka, aby se vyrovnal s řidičem, popadla klíč u vrátného a vběhla do výtahu. Ve svém pokoji se vrhla na postel, celá se chvěla nervovým vyčerpáním. Slzy se dostavily až po chvíli. Sandra ležela a bezděčně naslouchala. Ale až do rána se neozvalo ani klepání na dveře, ani telefonní zvonek. Teprve za svítání tvrdě usnula.

Césare, skloněný nad vanou, zamyšleně pozoroval vodu, která z ní vytékala, a ani si nevšiml, když Lea znenadání vešla.

„Podívej se, všimla sis, jak vytéká ta voda? Točí se jak vír proti směru otáčení hodinových ručiček!“

„Uvažuješ tady nad špinavou vodou, a zatím se stala hrozná věc!“

„Co zas!“ polekal se malíř.

„Když se dnes ráno poručík s námi loučil, nebrali jsme to vážně, ale on opravdu zmizel. Do Johannesburgu.“

„A co Sandra?“

„Jdu rovnou od ní. Zavřela se ve svém pokoji, vůbec nejí, oči má červené. Já jí rozumím, Andrea byl zřejmě velice netrpělivý. Nepochopil, že jí musí ponechat trochu času, aby se se vším vyrovnala. Jak to vypadá, Andrea to zkazil, všecko se zhatilo.“

„Všecko ne,“ odpověděl Césare klidně, „on ještě přijde k rozumu. Pochopí, že milovat krasavice není tak snadné. Musí se umět čekat a leccos překousnout. Kolik jsem třeba já zkusil s tvým věčným zdráháním a trucováním.“

„Ty nactiutrhači! Ale mě poručík rozčaroval. Uteče jako kluk a pro nic za nic. Jsem uražená za Sandru!“

„Jenom se uklidni, amazonko! Sedni si a něco vymyslíme. Sandru nesmíme nechat samotnou. Cítí se ted jistě velmi opuštěná.“ „Jak jsi hodný, můj Césare! Chtěli jsme se dnes podívat do rezervace, přemluv ji, aby jela s námi.“

Od úpatí Winberského kopce vedla cesta vinicemi k velikým mýtinám mezi duby na jižním svahu Ďáblovy hory. Těžké hrozny se v zářícím slunci leskly tou čistou průsvit-ností, kterou mají ze všech zemských plodů pouze hrozny. Naši Italové se divili, když se dověděli, že zbyly jen pozdní druhy a že hlavní vinobraní skončilo v únoru, právě v době letošních sněhových vánic a tuhé zimy v Středozemním moři. A pocit nesmírné vzdálenosti od vlasti měli v tomto tichém podvečerním čase všichni tři. Hbité narezavělé gazely a zamračení oškliví pakoně přicházeli až k cestě, nebáli se automobilů. Nahoře na skalnatých výběžcích vyštěkovali vřeštivě a zlostně paviáni.

Sandra šla až k ohradě, natáhla ruku a přivolala antilopy. Sandra je vzácná žena, pomyslil si Césare, je krásná jak Benátčanka, bystrá jak Florenťanka, moudrá… A proč se člověk vždycky bojí o všestranně dokonalé lidi? „Bohové nemilují lidskou dokonalost“, tato myšlenka byla známá už v dávné minulosti, a nejenom pokud jde o lidi, ale také pokud jde o umělecké předměty. Většinu vynikajících uměleckých děl postihla zkáza. Čínští mistři porcelánu, když se jim některá váza zvlášť podařila, ji schválně nešikovně ohlazovali a poleva se potáhja síťkou drobných trhlin. Výrobek přestal být dokonalý, a už mu nehrozila zkáza. Zkáza ze závisti bohů. Tak je tomu také s lidmi.

Lea zatahala Césara za rukáv a tiše řekla:

„Víš, já jsem si právě myslela, že člověk nemůže být příliš krásný á příliš šťastný.“

„Ty umíš číst myšlenky,“ žasl Césare, „právě jsem došel k názoru, jak je náš život dosud špatný, když spojení krásy tělesné a duševní, o němž tak snili v staré Heladě, je lidem smrtelně nebezpečné. A přitom na první pohled patrná jednostrannost, ba i nevzdělaná, fanatická úzká ohraničenost zájmů vede vyslovené paranoiky k úspěchům v životě a k nejvyšším stupňům ve společnosti. Sandra má pravdu, když říká, že v samých základech naší evropské civilizace je něco chorobně nesprávného!

Jaké máte další plány, Sandro?“ zeptal se mladé ženy Ce- sare, když se vraceli do hotelu. Její klidný postoj a smutný úsměv ho přivedly k závěru, že ji tato otázka již nezabolí.

„Nevím, ráda bych brzy odjela, ale ne do Káhiry. Snad parníkem, třebaže se mi plavba znechutila. Zkrátka, ještě jsem se nerozhodla. Zatím počkám, co řekne váš profesor. Jde zítra Lea ke konzultaci? Doufám, že k poslední!“

„Já už v to ani nedoufám.“

Ve dvoraně hotelu podal vrátný Césarovi lístek. Malíř se rozpačitě podíval na jméno na lístku. Nerozuměl ničemu z krátkého sdělení v angličtině. Sandra mu pomohla.

„Telefonoval vám nějaký profesor. Chce se s vámi sejít dnes večer. Věc je prý naléhavá. Zatelefonuje v sedm hodin.“

„Profesor Wilfried Deragazi,“ četla Sandra. „Němec?“

„Spíš Turek s německým křestním jménem,“ mínila Lea, v které byla vzbuzena zvědavost. „Řekni nám, oč jde, Césare, ne abys měl před námi nějaké tajnosti!“

„Přísahám při tisíci římských kostelích, že jsem o tom pánovi nikdy neslyšel!“

Přesně v osm hodin večer zaklepal někdo na dveře Césarova pokoje. Vešel dost vysoký, pěkně urostlý muž oblečený do večerního obleku. V několika vteřinách si pozorně všechny tři prohlédl, vybraně se uklonil oběma dámám a oslovil Césara italsky:

„Wilfried Deragazi, profesor archeologie Britského archeologického ústavu v Ankaře. Jste malíř Césare Pirelli?“

Césare se také uklonil, představil profesora dámám a úkradkem zkoumal hosta. Výrazné rysy trochu hubené tváře, vysedlé lícní kosti, veliký nos, široká, silná, ale ne příliš velká brada. Tmavé vlasy, husté obočí, zapadlé, nehybné, ostré oči, jaké mají umělci. A vysedliny energických svalů okolo sevřených úzkých rtů velikých úst. Jakási tajemná síla vyzařovala z celého vzhledu tohoto muže, který nevypadal starší než něco přes třicet let. Mladý profesor se letmo podíval na Leu, utkvěl na Sandře, a jí se zdálo, že záhadný pohled neznámého se na ni upřel tak, že to pocítila fyzicky. Ale pouze okamžik. Potom se profesor usmál, blýskl zlatým zubem:

„Chtěl bych s vámi mluvit docela věcně. Přišel jsem vás požádat o malou laskavost. Zajímají mě všechny technické podrobnosti vašeho nálezu do té míry, že jsem, jak vidíte, po zprávě Reuterovy agentury přiletěl z Ankary za vámi.“

„Sotva vám mohu povědět víc, než bylo v novinách,“ začal malíř.

„Ne, ne, prosím vás, neodmítejte mě. Někdy i docela malá podrobnost…“

Césare se neklidně ohlédl. Lea znovu bolestně vraštila čelo a známá úzkost jí změnila tvář, která byla ještě před chvilkou veselá a zajímavá. Profesor si všiml Césarových rozpaků.

„Náš rozhovor patrně dámy nezajímá. Ať mi odpustí, když vás na púl hodiny vytrhnu…“

„Nevěděla jsem, že jste pracovníkem ankarského ústavu,“ řekla náhle Sandra.

„To je pochopitelné,“ odpověděl blahovolně host. „Byl jsem tam přidělen teprve nedávno. A koho vy tam znáte?“ Posměšek v otázce byl tak zahalen dabrodušným tónem, že pouze citlivá Sandra jej mohla rozpoznat a zlehka se začervenala:

„Především ředitele ústavu Setona Lloyda, dříve architekta, stavitele Nového Dillí.“

Profesor nehnul brvou, ale Sandra měla pocit, že se uvnitř celý přikrčil, jako kočka před skokem.

„Netušil jsem, že se setkám s kolegyní v osobě tak okouzlující dámy.“ Archeologova vlídnost byla mrazivá.

Sandra už chtěla odpovědět, ale zachytila Césarův prosebný pohled. Malíř ukazoval očima na Leu. Sandra porozuměla a vymyslela záminku, aby Leu odvedla do svého pokoje.

Profesor Deragazi se pohodlně usadil na pohovce a podal Césarovi pestrou krabičku naplněnou zvláštními dlouhými cigaretami s namodralým tabákem. Césare si všiml, že host má na prstě platinový prsten s plochým kamenem, na němž se rýsoval tmavý kříž.

„O alexandrijských cigaretách jsem jenom slyšel, ale neměl jsem příležitost, abych je ochutnal,“ řekl malíř a bral si opatrně vonnou cigaretu.

„To nejsou alexandrijské. To je nový druh, turecký, z jantarových tabáků Kara-Dengit.“

„Vy jste, jak vidím, znalec tabáku?“

„Kouření je moje slabá stránka. Zato vůbec neholduji al- koholu. Ale nebudu protahovat svou návštěvu a zneužívat vaší laskavosti…“

Profesor položil Césarovi několik otázek, dělal si krátké poznámky do safiánového zápisníku. Byl lépe zpraven, než se Césare domníval. Noviny jistě otiskly interviewy s policejní stráží nebo s námořníky hlídkové lodi. Profesor věděl o boji, poznávacím znamení, ale když Césare vytáhl podobiznu Ley s korunou, podobiznu, kterou na radu lékařů před svou přítelkyní schovával, archeolog ztratil duševní rovnováhu.

„Dovolíte, abych si ten obrázek ofotografoval?“ zeptal se a už vytahoval fotografický přístroj veliký jako zapalovač.

Césare mu podobiznu podal a učenec se rozplýval vděčností.

Profesor schoval přístroj a zapálil si další namodralou cigaretu. Náhle se změnil. Naklonil se dopředu a upřel na malíře pronikavý pohled. „Bud je psychiatr, nebo hypnotizér,“ pomyslil si Césare.

„Pane Pirelli, chci vám učinit úplně důvěrný návrh. Můžete se spolehnout, že zachováme naprosté tajemství!“

„Nemyslím, že by něco takového bylo zapotřebí.“

„Jsem přesvědčen, že koruna nespadla do mořskě hlubiny, jak jste říkal úředníkům a novinářům. Vaše slova, že byste nález neodevzdal policii, ó, jak vám rozumím!… Tato slova svědčí o jakési možnosti…“ Profesor udělal pauzu.

Césare mlčel.

„Dá-li se ta možnost uskutečnit, potom jsem… potom jsme ochotni v zájmu vědy ke každé oběti. Jsem zmocněn, abych vám za tu korunu zaplatil deset tisíc liber šterlinků, to jest třicet tisíc dolarů, a přitom se nebudete muset ani sám potápět. Potápěči se najdou, opatříme i lod. Budete jenom dávat pozor a ukazovat. Šek dostanete na palubě, jakmile bude koruna vyzvednuta. A všechno zůstane v úplné tajnosti!“

Césara se zmocnilo vzrušení. Patrně má nález pro vědu velikou cenu, chtěj í-li za něj zaplatit tak obrovskou částku. Možná že je to poslední příležitost vyzvednout tu drahocennou památku, aby nebyla ztracena navždy. A potom by se možná podařilo zjistit příčinu nemoci. Césare zaváhal. Nevysvětlitelná pochybnost ho varovala, aby souhlasil. Jen proto, že podivný profesor nevypadal podle Césarovy představy o vědcích. Strnulá nehybnost jeho tváře a skrytá vnitřní strohost se neshodovaly s nenucenou a přívětivou zdvořilostí dobře vychovaného člověka. A co když je ten archeolog policejní náhončí? Nebo dobrodruh, který slíbí třeba sto tisíc, a potom, až korunu vyzvednou, mu dá falešný šek, nebo ho jednoduše shodí v noci z lodi? Jak to může v několika minutách posoudit? Obyčejný člověk má pouze jednu zbraň, opatrnost!

Archeolog vycítil malířovo váhání.

„Mohli bychom zaplatit padesát tisíc dolarů,“ řekl významně.

Césare zavrtěl hlavou:

„Dal bych tu korunu vědě za mnohem menší částku — kdybych k ní mohl. Ale nemohu.“

Vztek se kmitl v očích profesora Deragaziho. Jeho úzké rty sevřelo lehké škubnutí, které se v mžiku proměnilo v dobrodušný úsměv:

„Vidím, že mi nedůvěřujete. Na to máte právo; protože nejste archeolog, jak mě můžete znát? Ale já vám mohu nabídnout záruku, že smluvená částka by mohla být také odevzdána třetí osobě…“

„Proč byste se nemohl pokusit najít korunu vy sám, myslím totiž váš ústav?“ řekl Césare. „Za pět tisíc dolarů prošťouráte všechny ty potopené lodi a můžete se s lepší výstrojí spustit až do té propasti, kam koruna nejspíš spadla.“

Archeolog vstal svižně jako sportovec, pomalu zavřel krabičku s cigaretami a zaťukal na její víčko.

„Signore Pirelli, kdybych nebyl přesvědčen, že jste tu korunu schoval, nebyl bych tady, ale tam, kde jste ji našli.“

Césare pokrčil rameny.

„Doufám, že náš návrh ještě důkladně uvážíte. Budu zde ještě několik dní.“ Deragazi vytáhl navštívenku, napsal na ni jméno nejlepšího hotelu a telefonní číslo. „A rozumí se, že prosím,“ archeolog položil důraz na slovo prosím, „o naprostou diskrétnost. V Kapském Městě nikdo nemusí vědět o mém návrhu. Nejlépe bude, když se o něm nedoví ani vaše žena, ani její přítelkyně!“ Rozkazující profesorův tón Césara rozhořčil: — „Dovolte, abych sám rozhodl o tom, co mám dělat s vašimi návrhy!“

„Zajisté, zajisté! Neporoučel jsem vám přece. Je to pouze rada. Ale musím mít nějakou jistotu o tom, že nejste, hm, ctižádostivý. A proto dovolte, abych vás předem upozornil, že dostane-li se náš rozhovor do novin, následovala by moje velice nepříjemná odpověd. Ujišťuji vás, že mám v tomto směru veliké možnosti…“

Sandra a Lea našly rozhněvaného Césara, jak chodí po pokoji z kouta do kouta.

„Jaký je to báječný tabák! Voní všemi vůněmi Orientu!“ zvolala Lea.

„Hosta bylo cítit mnohem víc,“ zavrčel Césare.

„Mně se hned nelíbil,“ řekla Sandra, „nevypadal jak archeolog. Už ty jeho španělské licousky! A byl nějak nápadně pěkně oblečený!“

„Nechápu, Césare, proč ses stal průvodcem po potopených lodích,“ řekla Lea.

„Přece jsem ti to vysvětlil, miláčku, že nastala motanice. Noviny přinesly zprávu o nějaké jiné italské jachtě, a vtom jsme přijeli do Kapského Města my, a redaktoři to popletli…“

„Motanice, motanice,“ začala si zpívat Lea a šla k rozhlasovému přístroji.

„Byl tu kvůli té koruně, Césare?“ zašeptala Sandra.

Césare kývl a začal jí vyprávět o podivné návštěvě a pokukoval po Lee.

„Jaké to tam máte tajnosti se Sandrou?“ zeptala se Lea. „Slyšíte? Písnička o Alabamě, ale v té nesrozumitelné africké řeči. Zatančíme si? Tak co to máte za tajnosti?“

„Žádné tajnosti. Sandra se zajímala o mého hosta, udělal na ni dojem.“

„A na mě taky. Mluví krásně italsky, jenomže s tvrdým přízvukem, jako Španěl.“

„Na mě se podíval tak, že se ve mně něco hnulo,“ řekla Sandra.

„Pojdme do kina. Dva kroky odtud běží nový film Teruelští milenci, s ruskou filmovou hvězdou Ludmilou Čerinovou. Ať Césare zapomene na svoji Zizi Giannmerovou. Čerinová hraje nějakou odalisku, viděla jsem ji na reklamě,“ posmívala se Lea, a Césare byl ochotný jít kamkoli, jenom aby udržel Leu v dobré míře a odvedl její myšlenky od podivné návštěvy tureckého archeologa.

Profesor van Hepen nezavolal, proti svému zvyku, dva své asistenty, ani nenavrhl nějaké nové vyšetření. Tento obrovský nevlídný Búr se špičatým plnovousem, s pomalými a přesnými pohyby, byl dnes neobyčejně laskavý. Přívětivě posadil Leu do měkkého křesla v hloubce své pracovny a Césarovi nabídl štiplavý doutník. Po takovém přijetí nečekal malíř nic dobrého a nezmýlil se.

„Vaše žena je těžký oříšek,“ začal profesor, „celý týden jsem se mořil, abych rozluštil její podivnou ztrátu paměti.

Obrazně řečeno, u ní jako by někdo vysekl neveliký kousek úplně zdravého mozku, aniž by porušil cokoli ostatního. Prostudoval jsem všechna v literatuře známá duševní onemocnění při hlubinném opojení, podobný případ jsem však nenašel. Je možné, že nahodilá vzduchová bublinka ucpala krevní cévu někde v zadní části polokoulí velkého mozku, ale jiné příznaky mluví proti tomu, a i takové ucpání už by muselo zmizet. Nic však tomu nenasvědčuje, a je prakticky vyloučeno, aby ucpání bylo tak nehybné. Zkrátka, nemohu zjistit podstatu onemocnění, a proto nemohu vaši ženu léčit.“

Jedna ze zdravotních sester, poloviční Italka, která vždycky profesorovi při prohlédce pomáhala, pečlivě přeložila, co říkal.

Malíř nechal uhasnout ohavný doutník a zeptal se:

„Snad by nám mohl pan profesor poradit, na koho se můžeme obrátit v Evropě?“

„Zajisté, moji kolegové…,“ profesor řekl několik jmen, „já vám je napíšu. Ale neradím vám, abyste si od toho mnoho slibovali. Mám-li na zřeteli obecný stav dnešní vědy, mohu říci, že nezná podstatu takového onemocnění, a tím spíše ne jeho léčení. Kdybychom se na to podívali z úplně jiné stránky a použili kybernetiky… Nebo se obrátili docela jiným směrem, například k indické psychologii, k jogínům… Odpusťte mi, vím, že vám není do žertu. Ne, ne, honorář, rozumí se, nežádám. Promiňte! Přeji vaší půvabné ženě, aby se uzdravila. Bez nás, bez lékařů.“

Lea sestupovala poskokem po mramorovém schodišti ústavu a líbala Césara na každém odpočívadle.

,Z čeho máš radost, hlupáčku? Doktoři nás vyhnali…“

„Sláva Panně Marii! Poslechni, Césare, a co kdybychom jeli do Indie? Ať mě tedy opravdu léčí jogíni nebo tibetští lékaři. Říkala jsem ti přece už kolikrát, že nejsem nemocná, prostě mi vynechala paměť.“

„Do Indie je daleko a je to drahé.“

„Ale pošleme kabelogram kapitánovi Callegarimu, ať přijede do Indie. Má přece naše diamanty.“

„Ps-st! Mlč!“ Malíř se leknutím ohlédl. „Promyslím si všechno v hotelu, podíváme se na jízdní řády.“

„Césare, já jsem věděla, že budeš souhlasit.“ Lea se mu pověsila na krk k zjevné nelibosti naškrobené zdravotní sestry, která šla proti nim. Césare se ještě ani nevzpamatoval, a Lea už seběhla dolů, k Sandře, která na ně čekala ve dvoraně:

„Profesor nás vyhnal, hurá! A my pojedeme do Indie!“

Sandra se podívala rozpačitě nahoru na schody na Césara. Malíř se usmíval a pokrčil rameny.

„A Sandra pojede s námi!“ nepřestala Lea. „Hned zítra! Běžím na poštu poslat kabelogram Callegarimu.“

„Řekněte mi aspoň vy, Césare, co je,“ rozzlobila se Sandra. „Lea je přece taková…“

„Bláznivá,“ dokončila Lea. „Profesor to potvrdil, a já ted mohu dělat, co chci. A nic se mi nestane. Ted zatahám za nos tam toho nafoukaného pána.“

„Nafoukaný pán“, který na někoho ve dvoraně čekal, se s neskrývaným zalíbením podíval na nezbednou, ruměncem hořící Leu a na krásnou Sandru.

„Pojedte s námi,“ navrhl Césare po chvíli Sandře a s rozpaky, které neměl v povaze, dodal: „já jsem k vám přilnul jako k sestře…, vezměte si cigaretu, uvažujte o tom a řekněte ano.]á, si musím zapálit! Po té strašné otravě, po tom profesorově doutníku, brr!“

Dojatá Sandra si zapálila, hned však cigaretu zahodila:

„Pojedu s vámi. Jste moc hodní. Děkuju vám.“

Lea se vrhla k přítelkyni, zlíbala ji a rozcuchala.

Sandra pevně stiskla malířovu ruku.

Do hotelu se vrátili až kvečeru. Sandra stála pod sprchou, když na dveře jejího pokoje prudce zaklepal Césare a poprosil ji, aby ho na chvilku pustila dovnitř. Sandra se zabalila do županu a s mokrými vlasy vyběhla z koupelny. Césare zamkl dveře a vedl ji k oknu zataženému záclonou.

,U nás byla prohlídka!“ oznámil jí vzrušeně. „Je to zvláštní, že to udělali až ted.“

„Ztratilo se něco?“

„Ztratilo! Film s fotografiemi Ley s korunou a všechny snímky. Po nálezu tím zmizely všechny stopy. Je jenom v naší paměti.“

„Víte, Césare, já si myslím, že je to práce vašeho nového známého.“

„Profesora z Turecka? Nač by potřeboval film, když jsem mu dal pěkný snímek?“

„Asi potřebuje zvětšeniny. Těžko uhodnout jeho úmysly, když neznáme důvody. Sám jste říkal, že odešel s vyhrůžkou.“

„Dobrá, co se dá dělat? Je jasné, že odsud musíme zmizet, dokud jsme živí a zdraví. Diamanty, koruna, záhadní neznámí. Už abychom byli pryč! Člověk musí vždycky umět odejít včas. Počkáme na vás!“

„Jenom co se obleču.“

„Je pravidelná linka s pěknými parníky: Kapské Město — Bombaj, osm tisíc pět set kilometrů. Taky je možné dostat se přes Aden, to je taky linka,“ sdělila jim Sandra, když prohlédla nádherné prospekty a tlustý jízdní řád. „Jednou za čtrnáct dní. Naneštěstí předevčírem odplul parník na Bombaj. Ale tady je poznámka, že na podzim je linka do Adenu podle mimořádného jízdního řádu. Máme tady sedět ještě čtrnáct dnů?“

„A co letadlo?“

„S letadly je to tady komplikované. Musí se letět do Jo-hannesburgu, odtud buď do Káhiry, nebo zas do Adenu a do Karáčí. To by stálo moc peněz…”

Lea se Sandry lehce dotkla rukou. „Zkusíme štěstí, ano? Moje štěstí! Zavolám do přístavu.“ Vzala telefonní sluchátko a podala je Sandře.

Sandra vytočila číslo, položila otázku a dost dlouho čekala na odpověd. Obočí se jí překvapením zvedlo a znovu se ptala: „Zítra? Zítra?“ a zavěsila s poděkováním sluchátko.

„Co je?“ ptala se netrpělivě Lea.

„To je úžasné. V přístavu je francouzský parník, který jede do Bombaje. Odjíždí zítra časně ráno. Jsou v něm ještě místa i v levné turistické třídě.“ Sandra se podívala na hodinky. „Odjíždí za deset hodin. Pojedem s ním?“

Lea prudce souhlasila:

„Ano. Pojedeme hned!“

Cestující černobílého parníku Chalimand tvrdě spali, když lod opustila Kapské Město. Sandra, Lea a Césare stáli u zábradlí a choulili se před jitřním větrem a vytrvale se dívali na panoráma města, v němž tolik museli prožít v několika málo dnech.

„Nelitujete, že vás vlečeme s sebou do nejistoty?“ zeptal se Césare zamyšlené a smutné Sandry.

,Ne. Jsem vám tak vděčná. A nelituji ničeho, to mi věřte. Je mi s vámi dobře.“

Kapské Město zmizelo za pobřežním výběžkem. Vítr přivál na palubu kvílení elektrického vlaku a Sandra se zachvěla.

„Měli bychom jít do kajuty, vítr už není ani dost málo takový, s jakým jsme sem připluli na Aquile!“ zvolala Lea.

„Ani my už nejsme takoví, jací jsme byli,“ odpověděla Sandra.