Ostří břitvy

Kapitola 1 DAR ALTAJE

„Přišel ti telegram.“

Mstislav roztrhl zalepený telegram a zaradoval se:

„Maminko, zítra přijede Leonid Kirilovič! Půjdu mu naproti. Snad ho přemluvím, aby zůstal u nás.“

„Posledně se ti to nepodařilo.“

„Říkal, že za ním chodí vždycky moc lidí, a on se bojí, že by tě to rušilo.“

„Ale to je hloupost, co ho to napadlo? Mě neruší. A jinak? Vždyť tu ostatně žijeme sami. Pořád sami…“

„Já ti rozumím! Nenašel jsem si manželku, nemám rodinu a takové věci!“

„Slávo, já to myslím vážně. Víš, dokonce jsem si říkala, že na nějaký čas odjedu. Do Simferopolu k starým přátelům. Když budeš sám, budeš se spíš věnovat sobě. Všichni tvoji vrstevníci jsou dávno ženatí a mají děti.“

„A kolik se jich už rozvedlo, protože se oženili při prvním rozmaru, bezhlavě?“

„Při prvním rozmaru? To jsou výjimky. Ostatně, geologové si většinou berou kolegyně. A rozvádějí se snad? Kolik jich znám, žijí spořádaně, tak jako jiní… To jen ty už máš takovou smůlu…“

„Víš, v čem to je? Já bych chtěl najít nějakou zvláštní.“

Mstislav se snažil uchopit matčinu ruku a položertem, polovážně ji chtěl políbit.

„Přestaneš už jednou být chlapcem? Jsi jako tvůj otec…”

Matka pohladila měkké světlé synovy vlasy, učesané ne- moderně, s pěšinkou po straně, Mstislav ve všem napodoboval nebožtíka otce.

„Jdi, umyj se, já ti dám jíst.“ A matka zlehka odstrčila syna, odešla do kuchyně, která sloužila také jako jídelna jejich malého bytu v nedávno přestavěném starém domě.

„Maminko, dnes jsem viděl Gleba,“ řekl syn při čaji, „zas ma něco!

„U tvého Sugorina se věčně něco děje. To je u mineralogů vždycky tak, či je to zvláštní výsada muzea Vysoké báňské školy?“

„To asi je, protože k nim tahají nálezy ze všech stran a ze-mi.

„A co je se Sugorinem?“

„Pozvali ho s jinými odborníky do Ermitáže. Víš, ve dvaa-čtyřicátém roce spadla do někdejší vily knížete Vitgenštajna puma. Výbuch rozbořil zed a objevil se v ní tajný sejf s klenoty. No a děvčata z místní protiletecké obrany klenoty sebrala a odnesla je do štábu, a odtud je zanesli do Ermitáže jako starožitnosti. V Ermitáži všechno odhadli a dali dál, ale několik starých ozdob si nechali. Mezi nimi byly nějaké zvláštní šedé kameny s kovovými jiskřičkami v jemném platinovém zasazení. Tenkrát nedovedl nikdo říct, jaké jsou to kameny, a proto je taky nedovedl ocenit, až ted si na to vzpomněli. Zavolali mineralogy, a ukázalo se, že je to nový nerost, o kterém věda nevěděla, který nebyl nikde popsán. Dají ho do muzea a rentgenem budou zjišťovat krystalovou mřížku. Ze je to zajímavé? Nové nerosty v starých klenotech, a ještě v tajném sejfu náhodou odhaleném pumou, na který se nemuselo přijít ani za staletí. Je to jak v románě o pokladech mahárádžů!“

„To se ví, jako v tvojí milované Indii. Fakíři, tanečnice, podzemí a tygři, celá ta exotika minulého století. Brzo tě tam pošlou a tvoje dětská fantazie vyprchá. Bude to škoda. A mně se bude ovšem stýskat, to není na půl roku, ale na déle, na rok nebo na dva.“

„Na to jsi přece už zvyklá, žena geologa a matka geologa!“

„Ty můj hlupáčku, milující srdce si nezvykne nikdy. Naučí se jenom čekat a čekat.“ Mstislav Iverněv přišel včas na Moskevské nádraží, aby přivítal svého učitele profesora Andrejeva. Andrejev nepřijel. Iverněv dlouho chodil sem a tam po nástupišti, pozorně si prohlížel všechny, kdo vystupovali z vagónů, a zahlédl štíhlou dívku s kufrem v ruce, která se bezradně rozhlížela. Vlak osiřel, nejpomalejší cestující se liknavě táhli po nástupišti. Iverněv pokrčil v rozladění rameny a šel do nádražní budovy. Dívka s kufrem stála u jednoho z litinových sloupů, které nesly střechu nástupiště. V celé její ladné postavě bylo znát takovou bezmocnost, že Iverněva napadlo, že by jí snad měl nabídnout pomoc. Vtom se dívka sama otočila k němu, zrůžovělá rozpaky a trochu se zajíkajíc:

„Řekněte mi, prosím, není tady jiné místo, kde by mohli být ti, kteří na někoho čekají? Neminula jsem se s nimi?“

„Ne, bud na nástupišti, nebo na schodech za mřížovím. Jinde nikde. Můžete se ještě pro jistotu podívat do nádražní budovy, zajdeme tam, dejte mi svůj kufr.“

„Není těžký, ponesu ho sama.“

Čím více se Iverněv na neznámou díval, tím silněji rostl v jeho srdci zvláštní příjemný pocit. Iveměvovi se vždycky líbily tmavovlásky, ale tato dívka byla zlatě žlutá blondýnka. Její krátké vlasy byly husté a přiléhající, jako obvykle mají brunetky, s patkou sčesanou na stranu na široké a hladké čelo. Tmavé obočí měla protažené nahoru k spánkům nad jasnýma hnědýma očima a plné rty namalované růžovou rtěnkou. Na maličko pohublých tvářích byl zdrženlivý výraz a stopy únavy.

Dívka měla svůj fialově šedý italský plášť nikoli na ruce, ale přehozený přes rameno.

„Vy jste taky na někoho čekal?“ zeptala se, když přišli pod vysoký strop nádražní budovy.

„Ano, měl přijet můj učitel profesor. Nevím, co se s ním mohlo stát.“

„A já jsem přijela na prázdniny k tetě. Jsem poprvé v Leningradě. Ale teta na mě nečekala, to je ted už jasné. Musím se pokusit najít ji sama.“

„Máte její adresu?“

„Barmalejevova ulice, takové směšné jméno. Bydlí prý tam hrdina Čukovského povídky…” „To je na Petrohradské straně. Pojedeme společně, já vás svezu. Jedu na Vasiljevský ostrov, máme stejnou cestu.“

„Jestli máme společnou cestu, tak děkuju. To se mi velice hodí.“

A dívka se pojednou usmála a vypadala docela jinak. Spadl z ní závoj uzavřenosti a před mladým mužem se objevila snivá, něžná a smutná dívka z obrazů Borisova-Musatova. Iverněv zavedl svou společnici napravo, k stanovišti autodro-žek.

„Proč se to hodí?“ zeptal se, když si sedal a zavíral dveře auta.

Dívka se nečervenala, ale trochu růžověla, přicházela do rozpaků.

„Já bych sotva měla dost peněz na taxík.“

„Vy jste studentka?“ domyslil se Iverněv. „A čím budete?“

„Jen tou nejobyčejnější učitelkou.“

„Když už jsme se tak seznámili, tak dovolte, abych se představil: Mstislav Maxmilianovič Iverněv, geolog původem, Leningraďan také původem. Můžete mi říkat jenom Mstislav, příjmení a jméno po otci mám takové škobrtavé.“

„Natálie Pavlovna Černychová.“

„Sibiřanka, že ano?“

„Z Altaje.“

Oba ztichli a po očku se na sebe dívali a trochu zrozpačitěli.

Auto zahnulo z Velké třídy do úzké ulice a zastavilo se před dvoupatrovým domem s průjezdem do dvora, který vypadal jako jeskyně.

„Ano, tady je to, teta mi podrobně dům popsala. Byt má ve druhém patře, jsem tedy doma. Mockrát vám děkuji!“ Dívka vyskočila hbitě z auta, vděčně a trochu smutně se usmála.

„Natálie Pavlovno, počkejte! Co když teta není doma nebo co když někam odjela? Proč vám nepřišla naproti? Co budete dělat se svým kufrem? Běžte nahoru bez něj, já počkám v autě!“

,|Máte pravdu, to by bylo zbytečné, jenže kam by mohla teta odjet? Ale proč dál uvažovat, já tam skočím…”

Dívka rychle zaklapala podpatky na nerovných dlaždicích chodníku a zmizela v úzkém hlavním vchodu. Iverněv ji provázel pohledem a myslel si, že se s ní nemůže jenom tak rozejít. Zapálil si a nabídl cigaretu řidiči.

Dívka se vrátila se svěšenou hlavou. Skvrny ruměnce jí hořely na lících. Provinile se podívala na I věrně va a řekla zaraženě:

„Odpusťte, že jsem vás zdržela. Stala se nemilá věc. Někdo z tetinčiných příbuzných v Pskově onemocněl, já je neznám. Odjela k nim. Sousedé říkají, že mi poslala telegram a že byla přesvědčena, že nepřijedu. Telegram se asi ztratil, v internátě se to někdy stává …“

„Co budete dělat? Máte v Leningradě ještě někoho?“

„Nikoho. Půjdu do zdejšího učitelského ústavu, do internátu. Studenti vždycky pomohou. Přenocuj u tam, dostanu peníze a vrátím se do Moskvy… Budu muset nechat Leningrad na příští rok.“

„Ale vaše teta se přece někdy vrátí?“

„Ovšem. Ale já nevím, jestli za týden, nebo za měsíc. Děkuju vám ještě jednou, dejte mi, prosím vás, plášť a kufr!“

Iverněv náhle vzkypěl, zrudl a vyskočil z auta:

„Počkejte, Natálie Petrovno, proč byste nemohla jít ke mně? Počkejte, nemyslete si bůhvíco! Bydlím s maminkou v samostatném dvoupokojovém bytě. Nějak se směstnáme, maminka to zařídí. A vaše teta si k nám pro vás přijde. Souhlasíte?“ Iverněv otevřel dveře auta.

Dívka zkoumala zpod obočí jeho tvář, zhluboka vzdychla, jako by právě chtěla skočit do vody, a pojednou mu podala ruku:

„Ale jenom s jednou podmínkou. Počítejte s tím, že to není konečné rozhodnutí. Navštívím vaši maminku, chvíli posedím a potom…, prosím vás, nepřemlouvejte mě, potom se uvidí.“

„Co mi zbývá?“ pokrčil náhle Iverněv rameny s tak upřímným chlapeckým úsměvem, že se oba dali do smíchu.

Auto se přehnalo po Velké třídě a vjelo na most.

„To je Vasiljevský ostrov, odedávna bydliště studentů, vědců a umělců a námořníků,“ vykládal Iverněv, „já bydlím v Šestnácté řadě. Řada, to není ulice, ale jenom jedna strana ulice.“

„To je tím zajímavější. Opravdu, tady je Desátá a Jedenáctá, ale ulice je tu jenom jedna…“ Jevgenie Sergejevna se upřímně podivila, když syn přivedl do předsíně krásnou neznámou dívku. Nevyčkala ani, až Iverněv dokončí vysvětlování, a řekla:

„Už vím všecko. Nemá kde bydlet. Jsou tu tři možnosti. První: náš host, odpusťte, jak vám říkají? Slávovi nenapadlo, aby vás představil…“

„Natálie, prostě Tata.“

„Tata bude bydlet se mnou. Druhá: u sousedů nad námi, u Mooastyrevů, je ted volný pokoj, Tata může bydlet tam. Třetí: k Monastyrevům se přestěhuješ ty, a Tata si vezme tvůj pokoj. Já myslím,“ pokračovala matka, „že nejvhodnější by byla ta třetí možnost.“

Tata si vzdychla, přimhouřila oči a usmála se na Iverněva: vyhrál.

Když Iverněv sestoupil každého rána domů, viděl s nevyslovitelným potěšením Tatu, pečlivě učesanou a oblečenou, přičinlivě pracující v jejich domácnosti nebo besedující s maminkou. Nyní se zřídkakdy zdržel v práci a netrpělivé čekal na neděli… Společný výlet nebo dlouhá procházka s Tatou za dne po Leningradě byly pro něho stejně nutné jako jejich každovečerní rozhovory na něvském nábřeží. Tata byla vášnivá fotografka, měla drahý přístroj Start se světelným objektivem. Vyprávěla, že jej dostala jako cenu od časopisu Sovětská fotografie v soutěži na obrázky ze života. Společně si udělali fotografickou pracovnu ve skříni ve zdi. Ve dne pomáhala Tata Jevgenii Sergeje vně v domácnosti šít, prát a uklízet byt, až se celý leskl.

Za týden po svém příjezdu jela Tata na Petrohradskou stranu, a tam se dověděla, že teta Marusja se zdrží v Pskově ještě aspoň měsíc. Proto večer prohlásila, že odjede. Syn s matkou ji začali svorně přemlouvat.

„Maminka si vás zamilovala,“ pravil Iverněv. „Víte, jak vám říká, když o vás mluví? Dar Altaje!“

„Mstislave! Že se nestydíš všechno vycinkat!“ vyčítala mu matka.

„To ne! Jak bych byla ráda, kdybych byla opravdu darem pro někoho, pro něco.“ Tatiny rty se zachvěly a její nádherné pronikavé oči se naplnilv slzami. „Ale já jsem opravdu jenom smolařka!“ „Přestaňte, děvče! Váš život teprve začal, a kolik vás ještě čeká úspěchů a neúspěchů. Kolik je vám let, Tato? A jaké jste měla neúspěchy?“

„Pětadvacet, stará panna! A neúspěchy mám po celý život. Brzo jsem ztratila otce, chtěla jsem být herečkou, ale neměla jsem nadání nebo houževnatost, k učitelování se necítím schopná.“

„Tak vidíte, a mému Mstislavovi je dvaatřicet, a dosud je pevně přesvědčený, že udělá moc práce a hromadu objevů. Já říkám, že máte zlaté ruce, a já jsem člověk starého ražení a nemluvím do větru.“

Jevgenie Sergej evna pohladila dívku po hlavě a dívka přitiskla její ruku ke své tváři.

„Pořád si netroufám zeptat se vás, Tato, kdo byl váš otec. Už napoprvé, když jste řekla, že se jmenujete Tata, jsem se velice podivila, protože je to úplně leningradské. Na vesnici a v Moskvě by vám říkali Nataša, Talka, Alka a na jihu Nata…”

Tata si povzdechla a zahleděla se na podobiznu Iverněvo-va otce. Seděli na pohovce v maličkém pokoji zaplněném lehkým nábytkem a pokrytém šedým kobercem s černými liliemi. Mstislav se usadil naproti, rovnou na koberci.

„Musím se přiznat, že jsem vám zamlčela jednu věc. Mdj otec, Pavel Jakovlevič Černých, revírník v čulyšmanských lesích, pracoval s Maxmiliánem Fjodorovičem, sloužil mu jako průvodce i jako stájník.“

„Jak to, že jste to neřekla?“ zvolali vyčítavě najednou matka i syn.

„Myslela jsem, že kdybych to byla řekla hned na začátku, že bych využívala památky svého otce i Maxmiliána Fjodo-roviče, a na to nemám žádné právo. Otec zemřel, když mi byly čtyři roky, a jenom z maminčina vyprávění jsem věděla o tom skvělém inženýrovi, s kterým otec chodil ještě za svobodna, v dvacátých letech, po Altaji a v Mongolsku, na Ektag-Altaj. Maminka povídala, že otec, když vzpomínal na Maxmiliána Fjodoroviče, říkával, že lepšího člověka nepotkal, a pořád si přál, aby s ním mohl chodit znovu po tajze a po stepi.“

,V posledních letech můj muž taky nejezdil, byl jenom poradcem. A umřel za obležení Leningradu, v dvaačtyřicá-tém roce, když Mstislavovi bylo dvanáct. Nás odvezli na Ural sotva živé.“

„Maminčino vyprávění o mém dětství mě tak okouzlilo, že inženýr Iverněv byl pro mě skoro postavou z pohádky. Všecko, co jsem viděla dobrého u lidí, všecko jsem srovnávala s ním. A chtěla jsem napsat o Maxmiliánu Iverněvovi divadelní hru, a potom zahrát, vytvořit podobu jeho ženy …“

Matka a syn, rozechvělí, se na sebe podívali.

Jevgenie Sergejevna se zeptala:

„Proč jste nám to zatajila?“

„Představte si, jak mi bylo, když mi Mstislav řekl svoje jméno. Div jsem nevykřikla:,To není možné! Takové náhody bývají jenom v románech.“

„Ujišťuju vás, že se v životě vyskytují nemožnosti mnohem častěji než v knihách,“ odporovala Iverněvová.

„A úmyslu napsat divadelní hru jste zanechala?“ zeptal se Mstislav.

„Za prvé, ještě neumím psát divadelní hry, a za druhé, vím o vašem otci tak málo. Snad se u vás, Jevgenie Sergejevno, zachovaly nějaké jeho fotografie a zápisky?“

„Jistěže se zachovaly. Všecko to patří Mstislavovi, má to on. Stydím se za něho, protože pokud vím, podíval se do otcova archívu všeho všudy jednou!“

„To není pravda, maminko! Přečetl jsem znovu jeho poslední cestovní dojmy, ale papíry z jeho mládí z předrevo-lučních let mi připadaly zapovězené. Nějak jsem ztratil odvahu vtrhnout do toho, co bylo pro mě posvátné od dětství, připadal jsem si na to ještě příliš mladý!“

„Tos nemusel. V šestnáctém roce, když se tvůj otec ženil, bylo mu dvaatřicet let, tolik, kolik je tobě ted…”

„Mluvíte o cestovních denících?“ zeptala se Tata. „Copak ty deníky jsou osobní vlastnictví? Já myslím … slyšela jsem, že je uschovávají někde v archívech.“

„Docela správně. Všechny otcovy vědecké deníky, všechny písemnosti jeho průzkumů se uchovávají v Geologickém fondu. A v naší rodině zůstalo jenom to, co se může nazvat osobními deníky, zápisky: rozhovory, citové dojmy, korespondence s přáteli…“ „Ted rozumím. Právě to, co je nejdůležitější pro pochopení osobnosti. Ukážete mi, Mstislave, někdy to, co budete považovat za vhodné?“

„S radostí! Ale napřed musíme oslavit tu zvláštní náhodu! A dvakrát! Především: rodinným pirohem s masovou nádivkou, lepší než maminka ho nikdo neudělá. A potom si půjdeme s Tatou někam zatančit a na víno. Třebas do Astorie nebo do hotelu Evropa. Maminka doma žádné pití nedovolí.“

„Já to taky nemám ráda,“ ozvala se Tata, „leda trochu, když je společnost. Ale když jsem vzrušená, ráda si zapálím … Nepůjdeme si zakouřit do kuchyně?“

„Neodpověděla jste na můj návrh, abychom to oslavili.“

„Jsem pro, ale v nejbližších dvou dnech ne. Mám dostat stipendium a také peníze za fotografie, které mi přijali v časopisech. Potom si budu moci pořídit něco na sebe, takhle bych s vámi jít nemohla.“

Matka a syn využili hostova odchodu a mluvili upřímně, jak tomu byli zvyklí od Mstislavova dětství.

„Tak co bys mi chtěla říct, maminko?“ zeptal se Mstislav, který seděl, jak to rád dělával, na koberci.

„Že mám radost! Velikou radost, Mstislave! Jenom…”

„Co jenom, maminko?“

„Víš… Já jsem ještě neviděla děvče, kterému by šla domácí práce tak od ruky, které by umělo tak dobře vařit, tak rozumně nakupovat, tak zručně šít, které by vědělo takovou spoustu různých věcí. A tys mi vypravoval po vašem výletě na Karelský, že výborně plave, běhá, a zdá se, že taky řídí auto… Při všech svých přednostech a nevšedním zevnějšku je Tata tak skromná a ukázněná, že já, upřímně řečeno, si myslím, jestli ji netrápí nějaký tajný zármutek, nějaká nevydařená láska. Takové děvče nemohlo ujít pozornosti vašeho podnikavého pohlaví. Jestli je u ní něco takového, jak se k tomu zachováš? Polož si tuto otázku dřív, než jí řekneš, že ji máš rád!“

„O lom jsem už přemýšlel, moje moudrá maminko! Abys věděla, chci jí to říct dnes. Jela si pro večerní šaty, něco si koupila, něco si dala někde přesít. Uvidíme ji vystrojenou.“ „To jsem si přála už dávno. Má, chudinka, sukni, blůzku, jedny šatičky, je vidět, že nemá snadný život. Kolikrát jsem si myslela, že jí něco daruju, ale bála jsem se, abych ji neurazila. Tak jako tak se snaží, aby nám oplatila, že jsme se jí ujali…“

Když uslyšeli, že se odmyká zámek, vyšli do předsíně, aby dívku uvítali.

Tata, s velikým balíkem, v témž italském plášti, trochu pokropená deštěm, se zasmála svým krátkým tichým smíchem:

„Hotovo!“

Byla dlouho ve svém pokoji a vyšla se sklopenýma očima. Mstislav a Jevgenie Sergejevna mimoděk vydechli. Roztomilá Tata se proměnila v krasavici, na které se ted zdůraznilo všechno, co na ní bylo přitažlivé.

Tatin účes byl tentýž jako jindy, pouze velmi pěkně učesaný a bohatý. Fialové šaty z nádherného taftu s růžovým nádechem velice jasné barvy pevně obepínaly její štíhlou postavu. Nahá ramena změnila její obvyklý vzhled, její tvář byla oduševněle vážná, skoro přísná. Jediná ozdoba nad ňadry zdůrazňovala prostotu jemné barvy a splývající linii šatů. Zlatem vyšitý čínský drak otvíral dokořán chřtán, přilnutý k obnažené dívčině pleti. A k tomu platinový prsten s nehezkým kamenem, který Tata nikdy nesvlékla.

„Vyneste rozsudek, velevážení soudcové!!“

„Jsem úplně omráčený! Nemám slov. Odešla milá studentka, a přišla pyšná královna. Na to jsem nebyl připraven. Proboha prosím o smilování u nohou krásné dámy, a hned budu číst Bloka.“

Tata trochu zčervenala a podívala se na Jevgenii Seřge-jevnu:

„Umlčte Mstislava, Jevgenie Sergejevno! Já chci vědět pravdu, docela vážně!“

„Docela vážně, Mstislav je jako omráčený. A já, abych se přiznala, taky. Kde, v kterém obchodě se vám podařilo najít tu výšivku, takové šaty? Jste tak skvělá, Tato, že začínám přemýšlet o tom, jestli se hodí obyčejní geolog za průvodce takové dámy.“

„Co to říkáte, Jevgenie Sergejevno!“ zasmála se Tata. „Podívej se, Mstislave, ted víš, co tě čeká,“ řekla žertem matka, a smysl jejích slov, jako pokračování jejich rozmluvy ve dvou, byl synovi jasný.

Seděli u stolku daleko od hudby. Tata, zrůžovělá vínem a tancem, položila ruku na Mstislavovy prsty.

„Je vám dobře, Mstislave?“

„Ohromně! Myslel jsem si, že nejsem špatný tanečník, ale vy … Řekněte, je něco, co děláte špatně?“

„Proč mě tak idealizujete, Mstislave, a vaše maminka taky? To mě zavazuje k něčemu, co asi nebudu moci.“

„Kdo mluví o závazcích? Stačí, když budete pořád taková, jaká jste, milá…“ Iverněv se trochu zajíkl při posledním slově, zrozpačitěl a dodal: „Už dávno jsem se vás něco chtěl zeptat. Proč nosíte ten prsten?“ Nadzvedl dívčinu ruku a trochu ji otočil k světlu. Neveliký kámen, ploše zbroušený do čtverce se zakulacenými rohy, zasvítil, v jeho hloubce se černal šikmý kříž. Tata sebou trhla a ruku odtáhla.

„Nikdy jsem neviděl takové kameny v prstenech,“ pokračoval geolog a pokrčil rameny.

„A vy víte, co je to za kámen?“

„Ovšem. Každý mineralog vám řekne, že je to chiastolit rozřezaný napříč hlavní optické osy. Jenom on hraje tak zajímavě na světle: soustředné kružnice a kříž. Nesluší vám, nehodí se k celému vašemu zevnějšku, proto jsem se vás na něj ptal.“

„Je to dar, a já jsem slíbila, že ho budu nosit,“ řekla zjihle Tata.

Její slova se geologa bolestně dotkla:

„Nebudu se dál ptát, považujete-li za nutné něco zamlčo-vat.

„Nemám co zamlčovat. Možná že je to směšné, měla jsem velké školní přátelství, můžete to nazvat, chcete-li, dětskou láskou. Jeho rodina byla ze Sverdlovska, a ten prsten nějak souvisel s jejich rodinnou historií, musel se pořád nosit. Přísahali jsme si, že zůstaneme spolu, až vyjdeme ze školy, ale on se zabil na motocyklu, sotva dostal vysvědčení. Ale přísaha zůstala, a já ten smutný prsten nosím … Ale když se vám nelíbí…“ Tata stáhla s námahou prsten, dala ho do kabelky a podívala se na Iverněva odevzdaně a něžně.

„Snad už toho máme dost, Tato?“ Iverněv kývl hlavou na hlučící sál.

„Právě jsem vás chtěla požádat… Pojdme se projít…“

U Něvy, lesknoucí se jako hlazená ocel, se octli uprostřed celého průvodu zamilovaných dvojic. Iverněv vedl Tatu přes Šmidtův most, okolo egyptských sfing, k Universitnímu nábřeží. Voda tiše šplouchala dole, na kamenných stupních. Tata si sedla na žulové zábradlí. V zvláštním osvětlení bílé noci její fialové šaty ztmavěly a oči měla temné, plné tajemství. Znovu se opakovala pohádka, která se stala už s milióny zamilovaných na něvském nábřeží za bílých leningradských nocí. Obyčejné dívky i ženy se měnily v záhadné princezny a čarodějky, které nutily muže, aby se skláněli před jejich kouzlem.

Iverněvovi bylo úplně jedno, jestli byl první nebo stomi-lióntý mezi těmi, kdo byli uchváceni bílými nocemi. Dvakrát v tomto dni se dívka, do které se zamiloval, změnila, úchvatně a kouzelně.

„Tato…”

Dívka se k němu prudce obrátila …

Malá společnost přátel se sešla, aby oslavila zasnoubení Mstíslava Iverněva a Taty Černychové.

Tata, která se nedala od Iverněva přesvědčit, aby si vzala své „královské“ šaty, říkala, že hostitelka nemá přijímat hosty příliš vyšňořená — co když přijdou skromně oblečení? Ukázalo se, že má pravdu, ženy Iverněvových nejlepších přátel mineraloga Gleba Sugorina a Soltanmurada Bechojeva, Čečence, přišly v lehkých barevných šatech …

„Překvapil nás, překvapil!“ vykřikoval Soltanmurad a po-vytahoval obočí černé jako uhel. „Co tomu, prosím vás, říkáte? Náš svatoušek a mládenec. Takové děvče! Jedna báseň! Schválíme to jednomyslně, že, Glebe?“

„Gleb to schválí, ale zeptejte se radši nás,“ vmísila se do rozhovoru Glebova manželka, veselá mladá žena s mongolskými rysy obličeje. „Tak se ptám!“ vykřikl Bechojev.

„My to řekneme důvěrně jenom Tatě, nemusíte všecko vědět. A proč ty mlčíš, Glebe? Zamiloval ses? To ti nedovolím! Hled, ať jsi co nejdřív v terénu, tam už na tebe dohlídnu.

„Podívejte se, jaká je!“ rozesmál se Gleb a zdvihl pohár. „Na dar Altaje!“

„Kdo vám prozradil to tajemství?“ zeptala se Tata.

„Jaképak tajemství!“ odpověděl mineralog.

Po večeři hostitelé i hosté umyli rychle nádobí a usadili se u okna otevřeného dokořán. Jevgenii Sergejevnu posadili trochu dál, třebaže ujišťovala, že někdy docela ráda sedí v zakouřeném vzduchu.

„Připomíná mi to mládí,“ řekla. „Tak a čekám! Či kvůli dnešní oslavě změníme starý zvyk? U nás je zvykem,“ vysvětlovala Tatě, která seděla vedle ní, „že když se sejdeme, vyprávíme si o tom, co je nového ve vědě. Vždyť všichni tady jsou vědátoři, třebaže rozličných oborů…,“ dodala trochu omluvným tónem.

„Proč tak mluvíte, Jevgenie Sergejevno, taky já se musím vzdělávat. Bylo by ale dobře, kdyby hovořili srozumitelně.“

„To se nebojte. Já jsem z nich nejméně vzdělaná, ale i já rozumím skoro všemu, co říkají,“ ujistila ji Soltanmuradova žena, snědá, se stejně úzkým obličejem jako její muž.

„Jistě je to pěkný zvyk,“ řekla přesvědčivě Iverněvová.

„Já nemám jak z udělání pro tak báječný historický večer nic,“ začal Sugorin. „Pravda, dva tři zajímavé nerosty přišly do muzea, nejskvělejší opál poslali ze Zabajkalska. Vyrovná se těm nejlepším z Indie i z Jižní Ameriky…Takový.“ A Sugorin udělal prsty kolečko veliké jako holubí vejce.

„Počkej, Glebe!“ řekl Iverněv. „Vzpomínáš si, před dvěma měsíci jsi mi vykládal o šedých kamenech z knížecího sejfu?“

„Aha! Máš pravdu! Ale z toho nebylo nic! Ty kameny někdo ukradl!“

„Co, jak, kde?!“ zvolali všichni jeden přes druhého.

„Z našeho muzea. Z laboratoře. Byla z toho veliká nepříjemnost. Kdo, a nač, k sakru, odpusťte Jevgenie Sergejevno, je potřeboval? Darebák patrně oťukával kdejakého překupníka, a pak je zahodil. Tak jsou pro vědu ztracené. Je to první případ za dvě stě padesát let existence Vysoké školy báňské. A je to jasné, že ten zloděj ničemu nerozuměl, vedle ležely mnohem cennější věci.. “

„A možná, že je ukradli jenom proto, že byly v laboratoři, a ne v muzeu. Z laboratoře je to snazší,“ poznamenal Iver-něv.

„Co je na tom zajímavého, co nám tady vykládá náš mineralog?“ začal Bechojev. „Měli kameny a někdo jim je ukradl. Geologové špatně pracují vědecky. To my, humanisté, jsme něco jiného!“

Tata upřela strnule oči na Sugorina. Zamyslela se tak, že sebou trhla, když se Jevgenie Sergejevna dotkla jejího ramene a řekla:

„Uslyšíme, čím se budou chlubit humanisté.“

„Můj učitel Pavel Archilevič,“ Čečenec jmenoval vynikajícího indologa profesora Muravjova, „mi uložil, abych roztřídil jeho osobní archív. Našel něco v novinách, napřed stručně v evropských a potom dostal noviny z jižní Afriky, tam už byly všechny podrobnosti. Nějací italští filmoví herci, kteří cestovali na vlastní jachtě Aquila u pobřeží jižní Afriky, našli pod vodou celé antické lodstvo, které se potopilo v dávných dobách. Vědci se vyslovovali v novinách různě, ale když můj stařeček přišel na výrok jednoho johannesbur-ského historika, že nalezené zbytky tohoto lodstva nejsou nic jiného než lodstvo Alexandra Velikého, které zmizelo beze stopy, tak ho to chytlo…”

„Oho! To je zajímavé!“ zvolal Iverněv.

„Je. Ale ještě zajímavější je, že ti Italové vytáhli z největší lodi černou korunu ozdobenou drahokamy. Ať už to bylo náhodou nebo ne, koruna spadla znovu do vody a nenávratně zmizela. Ty Italy dokonce obviňovali, že nález, který jim chtěla vzít policie, nechali úmyslně spadnout do moře.“

„To je neuvěřitelné! Není to novinářská kachna?“ kroutila hlavou Tata.

„Možná že je to kachna!“ přitakal Bechojev. „Ale podstata, jak rád říká náš přesný Gleb, není v tom. Profesor Mu-ravjov si vzpomněl, že velmi dávno, ještě před revolucí, třídil soukromou sbírku indických rukopisů jednoho německého badatele, zdá se, že Kayserlinga. Nepamatuju se přesně a neručím za to, že se tak opravdu jmenoval.“

„To je úplně jedno, na jméně nezáleží! Povídej dál,“ poháněl přítele Sugorin.

„Aha, chytlo to za srdce kamennou duši! Počkej, to hlavní přijde. V té sbírce byl sanskrtský rukopis, asi z počátku našeho letopočtu, s pověstí o Alexandru Velikém. Jak je známo, pověstí o Alexandrovi je mnoho, byl z nich dokonce sborník v podobě starořeckého románu Alexandreida. Byl to první dobrodružný román vůbec, který se ale celý nezachoval. Indická pověst nebyla volné vyprávění nebo obměna známých příběhů, vyprávěla o tom okamžiku Alexandrova života, o kterém se nezmiňovala antická tradice. Pavla Ar-chileviče to zaujalo, rukopis opsal a přivezl do Ruska, aby až bude mít kdy, pověst přeložil a otiskl. První světová válka, které se zúčastnil jako dobrovolník, potom Revoluce, občanská válka, veliká práce při novém budování vědy, zkrátka, profesor na svůj úmysl zapomněl a opis rukopisu se octl, jak se říká, na dně šuplíku jeho ohromného archívu. A opravdu, já jsem prohrabal už čtyři skříně, a teprve včera jsem ho našel. Ted chce stařeček splnit své dávné přání, přeloží ho a otiskne, a do novin v Kapském Městě pošle článek. Protože v té pověsti se také mluví o černé koruně!“ zajásal Soltanmurad, udělal přestávku a díval se z jednoho na druhého.

„Mluvte dál, nenatahujte nás na skřipec,“ pokárala ho Jevgenie Sergejevna.

„Vím jenom to, co říkal profesor. Ten rukopis není dosud přeložený. Zkrátka, jak je známo, Alexandr vtrhl do Indie, svedl tam dvě velké bitvy, jednu prohrál, ale celkem ležela před ním celá Indie volná. Přesto však se obrátil, odešel do svého nového sídelního města, do Babylónu, kde brzy zemřel. Historici to vysvětlují únavou jeho vojska, které taktak, že se nevzbouřilo, raněním samotného Alexandra do hlavy při zteči pevnosti ze středoasijského tažení a ještě jinými příčinami. Pověsti podávají básničtější znění o Alexandrově touze po moři, jako by pořád toužil po ostrově rozloženém na moři bouřlivých vln, jak praví Homér o ostrově Faros. Tam chtěl Alexandr ukončit dny svého ži- vota, a ne v horkých rovinách Mezopotámie nebo v ještě parnějším údolí Indu.. Ale indická pověst vypráví, že Alexandr, když překročil Ind a rozhodl se, že dojde do srdce Indie, do Dakšinu, narazil na zříceniny velice starého města. Je zajímavé, že tato část pověsti souhlasí s tím, že v údolí Indu jsou zbytky praindické kultury, příbuzné s kulturou krétskou a patřící do druhého nebo třetího tisíciletí před naším letopočtem.“

„Můj ty bože, jak je to neuvěřitelně dávno!“ vyhrklo z Jev-genie Sergejevny.

Bechojev se usmál, spokojen se zájmem svých posluchačů.

„Uprostřed zřícenin zůstal neporušený starý chrám. Bydlel v něm, uprostřed pouště, v níž byli lvi, hlouček kněží a ochraňoval posvátnou památku minulosti, černou korunu panovníků zaniklého národa. Památku z dob, kdy lidem vládli bohové nebo hrdinové zrození ze spojení smrtelných žen s nebešťany. Pověst vyprávěla, že nasadí-li si tu korunu člověk božského původu a vyjde s ní na světlo poledního slunce, jeho rozum se kouzelnou silou zaostří, a on, když pozná přítomnost a vzpomene si na minulost, nabude božské síly. Ale když si tu korunu nasadí obyčejný smrtelník, běda mu! Ztratí paměť a bude jako dítě hračkou v rukách osudu a lidí. Alexandr tuto pověst uslyšel a požádal kněze o tu korunu. Kněží to napřed odmítli, ale dobyvatel pohrozil, že chrám rozebere kámen po kameni a ukrytý poklad stejně najde. Kněží krále upozornili, že pouze božské dítě si může beztrestně nasadit černou korunu, ale Alexandr se dal do smíchu. Pověst o Alexandrově božském původu ze spojení jeho matky Olympie s Dionýsem, původně vymyšlená jeho matkou, která nenáviděla Alexandrova otce chromého Filipa, dostala lety punc skutečnosti. Také Alexandr sám jí nepochybně uvěřil… Bez váhání vstoupil do chrámové svatyně, kde ho kněží okouřili dýmem z posvátného dřeva a korunovali černou korunou. Alexandr vyšel na schody zalité sluncem, hrdě se rozhlížel a čekal, že na něho sestoupí božská síla. Vtom však se veliký dobyvatel zapotácel, jeho opálená tvář zbledla a on spadl na schod a kutálel se dolů na písek. Když spolubojovníci svého vojevůdce zvedli, přišel k sobě, ale zároveň se ukázalo, že zapomněl všechno, nač myslel, jak žil v poslední době. Pověst vypráví, že se vyléčil z touhy po Řecku a z lásky k Taise, proslulé řecké milostnici, která ho doprovázela na všech jeho taženích. Rozzuření vojáci obvinili kněze, že úmyslně jejich vojevůdci ublížili, pobili je a koruna se dostala do soukromé Alexandrovy klenotnice. Hlavní při tom je, že Alexandr zapomněl, proč přišel do Indie, zapomněl na své plány do budoucna a obrátil své vojsko zpátky. Když se vrátil do Babylónu, onemocněl zimnicí a brzy zemřel.“

„To je velice zajímavé,“ promluvil jako první Sugorin. „Ale co s tím má co dělat nález těch Italů v jižní Africe? Tomu nerozumím.“

„To se ví, že má, příteli. Jak jinak! Člověk musí znát historii. Ta praví, že když Alexandr v Babylóně umíral, byli u něho jeho nejbližší neboli diadochové: Ptolemaios, Sele-ukos, Nearchos a jiní. Všimněte si: Nearchos! Při dělení Alexandrovy říše zdědil Nearchos, jeden z jeho vrstevníků, který se narodil v krétských horách, mlčenlivý voják a nepřemožitelný mořeplavec, lodstvo, totéž obrovské lodstvo s mnoha tisíci lidmi, které bylo připraveno podle Alexandrova úmyslu kolonizovat indické kraje. Jenže lodstvo zmizelo, když odplulo neznámo kam, a zmizel také Nearchos. Ted připusťte jenom jednu jedinou domněnku, že černou korunu z Alexandrovy pokladnice si vzal Nearchos, co potom?“

„Hledme!“ zvolal Iverněv.

„Ovšem, ale tato domněnka tím nekončí. Lze předpokládat,“ pokračoval Sugorin, „že lodstvo objevené u břehů jižní Afriky je lodstvo Nearchovo a že právě Nearchos si vzal tu korunu.“

„Správně! Mluví pro to i fakt, že tu korunu našli na hlavní, dnes bychom řekli admirálské lodi. A nejenom to, tu pověst skoro nikdo neznal, a ukazuje se, že černá koruna existuje, a proto se opět jednou domněnka stala skutečností. Ostatně jsme si už zvykli na to, že leccos, co se v dřívějších stoletích považovalo za pohádku, se dnešním zevrubným bádáním potvrzuje.. Ale to ještě není všecko. Noviny Kapského Města, především Kapský strážce, oznámily, že Italka z té jachty, která korunu našla a nasadila si ji, onemocněla ne- známou duševní chorobou, kterou lékaři přisuzují sestupu do příliš velké hloubky.“

Posluchači, Sugorin s nimi, hlučně zatleskali.

„No, pobavils nás, Soltanmurade!“ Jevgenie Sergejevna se začala ovívat. „Je z toho až horko. To je nejlepší vyprávění, jaké jsem kdy od vás slyšela.“

„Kdyby z toho byla aspoň polovice pravda!“ procedil Sugorin.

„To je jedno, příteli, řekni na své dobré svědomí: stálo to za to, hrabat se v tom archívu?“

„Docela jistě!“ přiznal mineralog.

„No když ses přiznal, tak jdi za trest na roh pro pivo. A dámám přines zmrzlinu!“

Gleb poprosil o síťovku a poslušně odešel. Ostatní zůstali sedět v zamyšlení nad indologovým vyprávěním. Zvonek telefonu přerušil jejich zadumání.

„Meziměstská,“ řekla Jevgenie Sergejevna, „pojd si to vzít, Mstislave. To je pro tebe, volá Moskva.“

Mstislav uslyšel silný hlas profesora Andrejeva. Jeho blahopřání slyšeli všichni.

„Patří vám svatební dar,“ přetrhl Iverněvovo děkování zvučně profesor, „pospíchám s ním! Včera se jednalo o tom, kdo má jet do Indie.“ Leonid Kirilovič udělal přestávku. „Jednomyslně bylo usneseno, že vy! Brzo vás zavolají k projednání. Nevěsta ať nenaříká, přijede za vámi později, až jí seženete cestovní pas. Zatím vás vedeme jako svobodného. Mám velikou radost! Velikou! Dejte mi nejmilejší Jevgenii Sergejevnu, zeptám se jí trochu na vaši vyvolenou… Tisknu vám ruku, Mstislave!“

„Ještě chviličku, Leonide Kiriloviči!“ řekl rychle Iver-něv. „Jestlipak víte, že za to, že jsem se sešel se svojí Tatou, nejbáječnější dívkou na světě, děkuju vám?… Velmi jednoduše. Vzpomínáte si, že jste před dvěma měsíci chtěl přijet do Leningradu, a dokonce jste mi poslal telegram, ale potom jste si to zřejmě rozmyslel? Očekával jsem vás tehdy na nádraží, a tam jsem se náhodou seznámil s Tatou! Proto si ted připijeme na vaše zdraví, jako otcova zástupce a dobrého génia…“

„Pozor, mladý muži, tady něco nesouhlasí. Zamiloval jste se a v hlavě máte mlhu! Žádný telegram jsem vám neposlal a na žádnou cestu jsem se nechystal.“

„Promiňte, ale tomu tedy nerozumím, Leonide Kiriloviči. Telegram byl adresován mně, byl podepsán vaším jménem, ale byl podepsán s titulem profesor, a ne jenom pouhým jménem, jak se vždycky podepisujete…“

„Schoval jste ho?“

„Bojím se, že ne!“

„To je škoda. Byl to něčí žert. To je hloupé, jen co je pravda! Pokusím se to zjistit a někomu utrhnu hlavu… No, dejte mi maminku!“

Iverněv. podal sluchátko matce a spěchal oznámit všem novinku. Přitom si všiml, jak Tata zbledla. Myslel si, že ji rozrušila myšlenka na jejich brzké odloučení. Pospíšil si ji utěšit, přesvědčoval ji, že se nerozejdou na delší dobu, než kdyby odjel na obyčejnou vědeckou výpravu. Zato potom to společné cestování po Indii… Co je si možno přát v prvním roce manželství?

Tata ho poslouchala, držela ho křečovitě za ruku a nespouštěla z něho úzkostlivý pohled, který Iverněva znepokojil.

Iverněv stál uprostřed svého pokoje v hotelu Turista, nesvlékal si mokrý plášť a své nevidoucí oči upřel do prázdna. Telegram, který mačkal v prstech, až to bolelo, byl od matky. „Mstislave neštěstí Tata odešla ničemu nerozumím přijed.“ Iverněv zavrtěl hlavou, přejel si rukou po čele. Napil se vody. „V sobotu máme mít svatbu… Ne, to není možné! S Tatou se něco stalo… Ale maminka telegrafuje, že odešla! A co když utekla? Fuj, co mě to napadlo…“

Iverněv se přinutil, aby se uklidnil, a zatelefonoval Andre-jevovi. Omluvil se, že ho volá, a sdělil mu, že se doma něco stalo. Ihned odletí do Leningradu a prosí profesora, aby zatelefonoval do ministerstva, aby směl přijít na druhý den…

Za několik minut ujížděl taxíkem na letiště.

Jevgenie Sergejevna mu vyběhla naproti, a pojednou se mu zdála malá, bezradná, zestárlá. Poprvé viděl svou moud- rou, klidnou matku tak sklíčenou. Trýznivá lítost mu stáhla hrdlo. Nemohl promluvit ani slovo a pouze mlčky stál a tázavě na ni hleděl.

„Tata… odešla v úterý, a já jsem ti hned poslala telegram, jakmile jsem našla její psaní.“ Jevgenié Sergejevna podala synovi list z velikého zápisníku popsaný velkým pravidelným Tatiným písmem.

„Odpusťte mi, odpusťte! Drahá, neskonale milá a dobrá Jevgenié Sergejevno, řekněte Mstislavovi, že jsem špatná, že jednám nehodně, ale nemohu jinak. Nehledejte mě, za několik hodin budu daleko, a nikdy se nevrátím sem, kde jsem poznala dva tak skvělé lidi, Vás a Mstislava. Oba jste mě přijali z celého srdce, a já… já vám tak ubližuju a působím bolest. Tato myšlenka mě strašně mučí, nedává mi pokoj. Jestli můžete, odpusťte mi, a dovolte mi, abych na rozloučenou políbila Vaši laskavou ruku a…“ na tomto místě bylo něco důkladně přeškrtáno a potom méně pravidelným písmem připsáno: „a polibte za mě Mstislava. Sbohem. Tata.“

Iverněv si několikrát přečetl list papíru, který naráz zničil jeho štěstí, všechny plány jeho života.

„Tady není něco v pořádku,“ vymáčkl ze sebe chraptivě.

„Co ji přimělo k tomu, aby utekla jako zlodějka, aby se bála poctivého a upřímného přiznání?“

„Tak nemluv, maminko! Jak ji můžeme soudit? Neznáme její důvody!“

„Nejsou takové důvody, aby člověk mohl jednat takhle!“

„Jak mohu soudit jenom já, ze své stránky, když všechno na světě má stránky dvě?“

„Jak ji máš rád, Mstislave!“

„Mám, ale nemysli si, že ji chci ospravedlňovat jenom proto. Já Tatu neomlouvám, ale taky nevynáším konečný soud.“

„Ty ho nikdy nevyneseš! Už ji nikdy neuvidíš a nic se nedovíš…“

„Stává se málokdy, aby něco zůstalo utajeno navždy. Dříve nebo později… Zítra pojedem do Moskvy. Tobě by tady bylo samotné těžko.“

Telefonní zvonek oběma trhl. Naděje, která se málem objevila na tvářích Jevgenié Sergejevny a Mstislava, zhasla. Mluvil Soltanmurad:

„Špatné novinky, Jevgenije Sergejevno, špatné věci!“

„Copak se stalo? U nás je to taky špatné!“

„Přihodilo se něco Mstislavovi?“

„Ne, Mstislav přijel, je tady. Já ho zavolám.“

„Počkejte, co se vlastně stalo?“

„Soltanmurade, Tata od nás odešla!“

„Není možná! Jak to? Ale ne… Já zatelefonuju později. To moje nespěchá.“

Mstislav vzal matce sluchátko:

„To jsem já, mluv, Soltanmurade!“

,Á, to jsi ty, příteli! Jak je to možné? Víš co se stalo mně? V Muravjovově bytě hořelo! Chytlo to v pracovně, říkají, že od starého elektrického vedení.. “

„Škoda je veliká?“

„Veliká! Část rukopisů shořela, druhou zničili vodou. Psací stůl taky chytl a shořel opis pověsti, kterou jsme začali překládat, všechno shořelo, nezůstal ani lísteček. Stařeček je v nemocnici, ze zármutku dostal infarkt. Já jsem u něho každý den, ale musím jet do Moskvy. Sejdeme se v Moskvě?“

„Já tam pojedu zítra s maminkou, hledej nás u Andrejeva.“

„Jsme domluveni, příteli. Zatím sbohem!“