Ostří břitvy

Kapitola 5 CESTA TMY

Když vedro opadlo, vzal Ramamurtí své náčrtky soch z Khadžuraha a šel do osady u chrámů k Anarendrovi a k jeho učiteli. Našel proslulého guru sedícího na koberci v zatemněném pokoji hotelu.

Učitel hathy-jógy Šarangupta Džanah vypadal spíše jako dobromyslný buvol než jako mudrc. Jeho zevnějšek trochu umělce rozčaroval. Úplně oholená kulatá hlava a neobyčejné krční svaly táhnoucí se přímo zpod uší k vnějším důlkům ramen nesvědčily ani trochu o vzdělanci. Neméně mohutné svaly vystupovaly pod tenkým plátnem košile moderního střihu. Šarangupta byl vyšší postavy, ale jeho mohutné tělo ho dělalo zavalitým. Pouze když se Dajárám pozorně podíval na zářící oči tohoto muže, čisté jako oči dítěte, muže, kterému nemohlo být méně než pětačtyřicet let, uviděl v nich pronikavý rozum, humor a pozorovací talent.

Šarangupta navrhl Ramamurtímu, aby si umyl nohy v nádržce za záclonou, a pohostil ho ovocem a čistou vodou. Rozhovor přešel rychle na Dajárámova zkoumání a jogín se velice zajímal o jeho názory o dávném tělesném ideálu. Dajárám si ověřil čas až za dvě hodiny, a zhrozil se toho, jak je nevychovaný. Odešel společně s Anarendrou, který ho pozval na chvilku do svého pokoje, aby se dohodli o zítřku. Dajárám příteli ještě ani nic neřekl o svém setkání s Amri-tou-Tillottamou a o svých záměrech, a už někdo zaklepal na dveře. Vešel ramenatý muž, který si vedl s jistotou ma-hárádži, nepochybně cizinec, ale dobře mluvící urdsky.

„Zašel jsem vás pozdravit, pane Kinkare, a přitom se přesvědčit, jestli vás pěkně ubytovali. Přišel jsem právě z Bombaje, ale promiňte, vidím, že nejste sám!“

Anarendra představil umělce svému „šéfovi“, filmovému producentovi Trazisovi.

„Mám jako vždycky štěstí,“ prohlásil nově příchozí, „chyběl mi tu právě umělec, který zná chrámy. Jenom na malou poradu. Abych byl naprosto jistý, že jsem správně zvolil pozadí scény. Víte co, pánové? Půjdeme ke mně … Popijeme, pohovoříme… Vlastně, promiňte, vím, že to u Indů není zvykem, ale čaj a mléko mám. Vy oba jste kumštýři, takže porada bude krátká. Mimochodem, zítra večer začneme točit vaše epizody, ano?“

Dajárám, trochu ohromený proudem rychlých slov, podíval se tázavě na přítele. Anarendra, vlídně se usmívaje, odmítl pod záminkou, že má rozhovor s učitelem.

Američan se obrátil k Dajárámovi. Ten by se byl hrozně rád podíval na Tillottamina šéfa trochu zblízka a souhlasil tedy.

Když se Trazis dověděl, že umělec nebydlí zde, v osadě u chrámů, ale v Khadžurahu, vedl ho rovnou do svého bytu a Dajárám se taktak stačil dohodnout s přítelem o ranní schůzce.

Trazis bydlel ve dvou spojených pokojích vyzdobených koberci a nízkými stolky „mughalského slohu“, které cizincům vytvářejí iluzi Orientu. V pokoji zařízeném jako přijímací salón bylo dusno.

Na uvítanou vstal muž afghánského vzezření s velikou hlavou, v tmavočerveném fezu, s tváří rozrytou vráskami.

„Čekal jsem vás, pane!“ Chraptivý silný hlas Dajárámovi připomněl chvíli jeho ohromení ve Višvanathově chrámu. „Zítřejší plán se nebude měnit?“ „Proč? Všechno jde dobře. Seznamte se,“ řekl nedbale výrobce,,to je umělec Ramamurtí a to je režisér Hamrud.“

„Z Pákistánu?“ zeptal se přepjatě mile Dajárám.

Hamrud, který něco vyčetl z umělcovy tváře, se na něho podíval se skrytou nedůvěrou:

„Mně se zdá, že jsem asi viděl vaše obrazy na výstavách. Nebo se mýlím?“

„Určitě. Já jsem totiž sochař,“ vysvětloval Dajárám.

„Á tá-ák,“ protáhl režisér, dávaje najevo naprostou lhostejnost ke všem sochařům na světě.

Trazis si pospíšil, aby oba hosty posadil do hlubokých evropských křesel.

„Poprosíme pana Ramamurtího, aby nám poradil umístění kamer a aby nám vybral exteriéry a interiéry zvlášť pozoruhodné z uměleckého a historického hlediska.“

„Na to potřebuju znát účel a obsah vašeho filmu. A ostatně chrám v Khadžurahu byl filmován před několika lety státním indickým filmovým studiem. Film dostal první cenu na mezinárodním filmovém festivalu, myslím v Manile.“

„Tomu říkám konkrétní rozhovor, nezmýlil jsem se ve vás!“ zvolal spokojený Američan a plácal Dajáráma po koleně. „Ovšem, my známe film Vadhvani, a právě jeho úspěch nás přiměl k tomu, že jsme zvolili Khadžuraho. Přejete si cigaretu? Limonádu?“

Ramamurtí požádal o nápoj. Trazis pokračoval:

„Nevyrábíme filmy pro Indii, ale pro Západ. A taky pro Pákistán. Já pokládám za nejzajímavější romantické filmy s dobrodružným dějem. Dobře se prodávají a hodně se žádají. Ale dnes je divák chytřejší a náročnější, nespokojí se s lacinými dekoracemi, jaké byly v Tarzanovi. Chceme mu tedy dát skutečnou Indii, s jejími chrámy, džunglemi, zříceninami…”

„A co máte na mysli, když mluvíte o romantice?“

„No, můj ty bože, o čem sní řadový divák, unavený hrozbou války, politikou, existenční nejistotou? Musíme ho přenést do úplně jiného světa, do nevídaných zemí, do tajemných podzemí, ukázat mu fakíry, zázraky, krásné dívky a odvážné prince. Ale dnes, ve věku cestování, proudových letadel, televize a umělých družic, je už těžké přimět diváka, aby uvěřil tomu, že se to může dít někde na naší kuličce. Film musí být proto buď historický, nebo unášet do vesmíru, na vzdálené oběžnice. Mě vesmír nezajímá, ale historické filmy, to je ten pravý byznis, ty umožňují nejpohádkovější fantazie, otřesná dobrodružství. A tento náš film bude historickým zlatým hřebem. Dobrodružství chrámové tanečnice, devádásí, unesené z rozbořeného chrámu za muslimského podmanění Indie, tanečnice prodané do harému a vysvobozené odtud indickým princem.

Nebudeme šetřit na snímcích chrámů a podzemí, pojedeme do Élóry a do Adžanty, ale předtím strávíme měsíc u ma-hárádži Révy. Tam, kde žijí obrovští bílí tygři. Několik jich chytili a ted je mahárádža chová v jednom ze svých opuštěných paláců v Govindarhu. Taková šťastná náhoda! Tygři přímo v paláci! A k tomu fakíři, rovněž skuteční, jak konečně už sám víte.“

Dajárám se usmál, vzhled jeho jemného a vzdělaného přítele se přece velmi lišil od filmově jistě přitažlivějšího potulného fakíra. Výrobce zpozoroval sochařovo pousmání a vesele na něho mrkl:

„To se ví, nejsem hlupák, a vím, že váš přítel, stejně jako jeho učitel, jsou vzdělaní lidé, a proč jsou ochotni hrát své úlohy. Ale co na tom, vyhovuje to i mně, a navíc budou za svoji námahu jaksepatří zaplaceni… Zdá se, že vy Indové si neceníte času tak jako Evropané, a zvláště my, Američané.“

„Tak docela tomu není. My a vy zkrátka různě oceňujeme životní události, a mnohé, co vy považujete za důležité, nás nezajímá.“

„Ale peníze potřebují všichni!

Ramamurtí pokrčil rameny. Přít se s obchodníkem se mu zdálo pošetilé. Začal vyjmenovávat zajímavá místa filmu o Khadžurahu, ukazoval své náčrty, fotografie a plány chrámů. Režisér, který poslouchal zpočátku nedůvěřivě, ťukal nyní pochvalně prsty do stolu, přikyvoval a kouřil jednu cigaretu za druhou. Hostitel naléval jemu i sobě jakýsi silný nápoj. Režisér dělal rychlé poznámky ve filmovém scénáři a ještě v nějakých papírech.

„Výborně, pane!“ zvolal, když Dajárám skončil. „Udělal jste dobře, bara-sahib, našel jste výborného znalce. Ale namí s vaším dovolením odejdu. Sálám!“

Dajárám vstal také. Trazis rázně protestoval:

„Kam spěcháte? Ještě nejsme hotovi.“

„Dobrá. Jak jste sám řekl, čas, ten my Indové tak nece-níme,“ usmál se sochař.

„Potom dovolte, abych vám nabídl čaj. Ne, neodmítejte, nebo mě opravdu urazíte. Já jsem si přece dovolil přijmout vaši pomoc.

Trazis zazvonil a něco potichu řekl sluhovi, který přišel.

„Teď se seznámíte s naší hvězdou, která hraje úlohu de-vádásí. Říkají jí Tillottama, to je ovšem jenom pseudonym, ale pěkný, že?“

Dajárám, ve kterém se všechno zachvělo, požádal o cigaretu. Trazis už mu chtěl podat pouzdro s cigaretami, ale rozmyslil se, odtáhl ruku a rychle vstal.

„Pohostím vás těmi nejlepšími,“ řekl a vytáhl ze stolní zásuvky nalakovanou japonskou krabici nacpanou cigaretami v červeně zlatém papíře. Dajárám zhluboka vdechl voňavý dým s jakousi příchutí, ostřejší než u obyčejného tabáku.

Tillottama, která vešla rychle do pokoje, zbledla a překvapením se zastavila jako zkamenělá. Hostitel jí představil svého hosta, a Dajárám se neobratně uklonil, nespouštěje z ní oči. Trazis se na oba pozorně podíval a dal se do hlučného smíchu:

„Poprvé vidím svoji odvážnou dívku tak zmatenou! Že vy jako kumštýř jste při prvním pohledu ztracený, to je přirozené. Ale Tillottama!“

Tillottama se vzpamatovala.

Dajárám se povzbudivě usmál. Producent objal dívku okolo pasu, a v Ramamurtího duši začalo všechno vřít. Trazis pokynem ruky oba zval ke stolku.

„Zvu vás na čaj, který jsem panu Ramamurtímu slíbil už asi před hodinou. Posaďte se konečně!“

Tillottama rozhodně odmítla.

Trazis pokrčil lhostejně rameny: „Myslel jsem, že nám budeš dělat společnici. Ale když tu nechceš zůstat, prosím.“

Tillottama se uklonila a na prahu se znovu varovně podívala na sochaře a zmizela.

„Líbí se vám?“ zeptal se Američan, který propustil sluhu a sám naléval čaj.

„To snad se ani nemusíte ptát!“

„Nemám na mysli její ženské kvality,“ řekl stroze výrobce, „to mohu posoudit sám. Hodí se k úloze devádásí, co myslíte?“

„V celé Indii byste sotva našel vhodnější děvče,“ odpověděl upřímně umělec.

Trazis spokojeně zamručel:

„Tak vidíte! Pravda, přišla mě draho, stála tolik jako pěkná jachta. Když jsem ji v nočním klubu uviděl, hned mi napadlo, že to děvče je vzácný poklad…, dovolíte, já si dám do čaje něco silnějšího …

Trazis si přisunul velikou stopku.

Ramamurtí cítil podivné rozčilení a podráždění. Producent se opíral o opěradlo. Nespouštěl z umělce přimhouřené tmavé oči. Všechno v jeho tváři, se silnými čelistmi a velikým, trochu zahnutým nosem, s širokými ústy a s vysokým hladkým čelem, dýchalo takovou jistotou, že to až hraničilo s drzostí. Ramamurtí si vzal další cigaretu.

„Vůbec nerozumím výrazům,přišla mě draho,stála,“ začal umělec, snaže se mluvit lhostejně. „Copak jsou dnes ještě otrokyně?“

„Můj mladý příteli, jste naivní. Věc se měla úplně obráceně. Já jsem to děvče zachránil před veřejným domem a před nočním klubem, udělal jsem z ní filmovou herečku.“

„Nemravných filmů?“

„Víte zřejmě víc, než jsem si myslel! Důvtipní lidé jsou nebezpeční, cha-cha-cha! Ale jenom z hlediska cenzury, hlavně vaši, indické, a pokud vím, ještě také jiných. Předseda vaší filmové cenzury napsal v novinách, že z hlediska Inda jsou nejenom nahota ženy, ale i veřejné polibky nepřípustné.

Ale vy jste přece jiní teprve od muslimského podmanění. Kdo byl odvážnější na celém světě v otázkách sexu, když ne Indové? Podívejte se z okna na Khadžurahské chrámy…Nahá dívka, a film už se zařazuje mezi nepřípustné! Ale vem to hrom, jaká je zato poptávka po neveřejném předvádění! Vy to nevíte, ale soukromé půjčování filmů milov^ níkům je u nás bezmála takové jako půjčování pro veřejně předváděné filmy. A platí se za ně ovšem mnohem víc.“

„Ale vy jste přece kromě jiného člověk umění, vy máte mít svědomí a vkus natolik, abyste viděl účel a hranici dovoleného. Je možné ukázat ženu úplně nahou, a přitom křišťálově čistou a vznešeně krásnou. Je možné zobrazit vášeň tak, že v tom nebude nic nemravného, ano, jenom se podívejte pořádně na tytéž khadžurahské sochy. Či vidíte je, vy Evropané, jinýma očima?“

Američan si nalil znovu likér a umělci čaj.

„Pokud jde o sochy v Khadžurahu, máte pravdu. Člověk by musel mít chorobnou pohlavní fantaziii nebo být desetiletým chlapcem, aby je považoval za nemravné. Ale můj milý, o to taky jde. Všichni fotografové krásných modelů vědí, že úplná nahota nemá, no, jak to říct, my tomu říkáme sex-appeal, pohlavní přitažlivost. Aby ji žena měla, je ji třeba mistrně napolo obnažit. Tak je tomu také ve filmech: nás vůbec nezajímá nahota a krása, ale jenom sex-appeal. I když je to ošklivé! Všechno má své zákony, a věřte mi, my je známe.“

„A víte vůbec, že je to zločin? Snad opravdu nevíte. Učíte lidi, jak krásu smýkat blátem, jak v ní vidět jenom živočišné pocity samce a samice. Krása je prostředek daný člověku, aby se povznášel a vzdaloval od němé tváře, je to cíl, ke kterému máme v životě směřovat. Ale vy používáte krásy podle zákonů, které znáte, ale nepovznášíte, nýbrž snižujete a znemravňujete lidi, podrýváte víru v krásu, a to je strašné neštěstí pro budoucnost, pro ty, kdo půjdou životem už od mládí otráveným vašimi záludnými výrobky!“

Trazis poslouchal Dajáráma, přimhuřoval oči a patrně se bavil. Když se umělec odmlčel, Američan mu položil ruku na koleno a řekl přátelským, důvěrným tónem:

„To je moc krásné kázání. Ale co má dělat ten, kdo nemá nic z toho, kdo nemá z krásy těla estetický požitek, ale má úplně zdravou touhu muže po krásné ženě? Kdo má jenom to a nic víc?“

Dajárám odsekl:

„Dříve jsem se taky rozhořčoval nad omezeností naší filmové cenzury, ale teď, po rozhovoru s vámi, vidím, že to bez ní nejde. Teprve teď jsem pochopil, že vy a s vámi podobní lidé jste příčinou toho, že je cenzura a že překážíte rozvoji normálního vztahu ke kráse lidského těla a k pohlavní mravnosti.“

„Poslechněte, vy jeden!“ rozzlobil se náhle producent. „To všechno stejně povídáte jenom proto, že jste ve své krásné zemi neviděl ani jeden takový film. Já vám teď hned ukážu jeden svůj film, film Noční klub, a jestli ten vás nenechá lhostejným a nevzbudí ve vás odpor, ale naopak uchvátí vás, přiznejte se k tomu. Já ten film miluju a vozím jeho kopii s sebou. Často mi pomáhá při obchodních jednáních. Ne, neodmítejte, to by nebylo sportovní! Vy jste mě vyzval, a já tu výzvu přijímám!“

„Já jsem viděl Noční klub před několika lety, nic to není! odsekl sochař.

Nyní bylo na Američanovi, aby se on dal do hlasitého smíchu:

„Vím, co máte na mysli. Vaši sladkou indickou vodičku, výrobek bombajského ateliéru Varma. Tam se filmová hvězda Kamini poprvé odhodlala ukázat své nohy, jaké otřesení zásad! Pravda, nohy nemá špatné, ale tím to taky všechno končí. Souhlasím s vámi, nic to není!“

Sluha přinesl kufr s přenosným promítacím přístrojem a jiný muž krabici s filmy. Nepřívětivý a vysoký, s krátkým plnovousem, připomněl umělci Tillottamina průvodce.

Výrobce se omluvil, že film poběží bez zvuku, protože přístroj je pokažený a na opravu je teď pozdě. Bude-li třeba, podá vysvětlení během promítání.

Přístroj mírně zacvakal, světlo zhaslo, na nevelikém promítacím plátně se zakmitaly světle modré mořské vlny a růžové pobřežní písčiny.

Dajárám, který sbíral své kresby, upustil dva listy. Zatímco je hledal pod stolem a dával do desek, titulky už proběhly. Spatřil na plátně ženu, která šla po břehu. Tillottama! Oblečená byla v těsně přiléhající živůtek z černého sametu vyšitého stříbrem a v širokánské kalhoty z průsvitného světle modrého gázu.

Dajárám ztuhl v křesle, cítě zvláštní nevolnost, a zavřel oči. Teprve když přestal šum přístroje a vzplanulo světlo, otočil se k výrobci a přinutil se, aby se klidně usmál.

„Tak co?“ zeptal se ho výrobce, vyměňuje film.

„Nic to není!“ odpověděl co nejlhostejněji umělec.

„Nic to není! To hraje přece Tillottama!“

„Všiml jsem si,“ potvrdil Dajárám.

Výrobce pouze pokrčil rameny.

„A teď přijde jedna z nejlepších scén. Z přístavní krčmy se dostane do nejpřepychovějšího klubu v městě a svádí milionáře! Dívejte se, já si sednu vedle vás, abych vám vysvětlil, oč v tom filmu jde. Mně se zdá, že jste to nepostihl.“

Tentokrát se Daj aramovi lest se zavíráním očí nepodařila, protože Trazis se pořád k němu nakláněl a film komentoval. Dajárám se tak často při poslouchání od něho odvracel, že výrobce zmlkl. Sochař použil opět lsti: hlavou nehnul, ale pohled otočil stranou od plátna. Ale přesto část filmového děje viděl.

Uviděl nádherné sály, malé i prostorné, rozdělené zimními zahradami a ústící do parku s velikým rybníkem. Hrdina, krasavec arabského typu, v černém večerním obleku, šel rychle sály, doprovázen úlisně se usmívajícím a klánějícím se tlouštíkem. V sále vyzdobeném tmavočerveným hedvábím se seřadily jako na slavnostní přehlídce půvabné dívky oblečené v stejné šaty různých barev, je-li možno nazývat šaty kousky látky, které pevně obepínaly a taktak zakrývaly střed jejich těla a byly svázány na zádech třemi velikými stuhami. V dívce, která stála trochu stranou v červeně zlatém oblečku s černými stuhami, poznal Ramamurtí ihned Tillottamu.

„Jak je nápadná i v takové konkurenci!“ řekl vesele výrobce. „A jaký má sex-appeal, že ano? Naše hollywoodské sex-bomby jsou proti ní prostě bledule! Stařík, který ji vykoupil a mně přenechal, byl dobrý učitel. Ovšem, je hloupé udělat z takového pokladu nevěstku. Počítá se, že pěkná prostitutka, vyškolená a nadaná, dá stejný zisk jako menší hotel nebo garáž pro dvacet nákladních aut. Ale filmová hvězda našich filmů … Bojím se prozradit výši zisku, abych nevzbudil závist.“

,Jestli hned nepřestane, tak ho snad zabiju!“ myslil si sochař a rozhlížel se v šeru po nějakém vhodném předmětu. Američan přestal a zapaloval si. Tillottama a hrdina na filmovém plátně odešli do mnohostěnného malého šálku s velikým zrcadlem v stříbrném rámu na každé stěně.

„Proč jste vstal?“ zeptal se producent.

„Vy jste ničema! Největší padouch, jakého jsem kdy potkal ve svém životě!“ Dajárám se už nemohl ovládnout. Chytil se desky stolu, aby překonal závrať, a zuřivě škubl elektrickým vedením filmového přístroje. Trazis rozsvítil, zapálil si a chladnokrevně odpověděl:

„Nedovolím, abyste mě urážel! Neumíte se ovládat, mladý muži. Jste-li ovšem vůbec muž. A teď laskavě co nejrychleji odejděte.“

Podivný sochařův stav zachránil Trazise před větší nepříjemností. Dajárám se taktak držel na nohách. Otočil se a potáceje se šel ke dveřím.

Trazis se šklebil v křesle.

„Tak už táhni! Vykouří trochu hašiše, a bude tu dělat scé-ny.

Producent dodal ještě nějakou nadávku. Dajárám ji dobře neslyšel, chtěl co možná nejrychleji odejít z tohoto odporného místa. Ten darebák ho pohostil cigaretami s hašišem! Proč? Aby se mu vysmál? Byl přece zpočátku tak srdečný. Ó bohové, jak těžké je jít rovně! Ne, nemůže se Anarendrovi ukázat v tomto stavu! Šel těžce, co noha nohu mine, směrem k vesnici, a cesta ke zdi chrámu se mu zdála nekonečně dlouhá. Za křovím si klekl a tiskl si hlavu rukama. Měl pocit, že se mu hlava užuž roztrhne od hrozného zveličení zvuků, od pitvorných přeludů tlačících se a hromadících se jeden na druhý, přeludů, v nichž se v nevídaném znetvoření ztráceli a znovu objevovali Tillottama, Anarendra, Trazis a chrámy v Khadžurahu …

Trazis měl v tu dobu naléhavou poradu se dvěma svými pomocníky, s Ahmedem Patanem, který stále doprovázel Tillottamu, a s žlutookým Galibem, Baltem, v astrachánové čepici posunuté na ucho.

„Viděl jsem vaši ráni s tím sochařem před čtyřmi dny, bara sáhibe!“ prohlásil Ahmed.

„Holomek! Ted je mi to jasné. Udělal jsem hloupost a řekl jsem, co jsem neměl, bručel výrobce anglicky a dělal dlouhé kroky po pokoji.

„Můžeš jít, Ahmede, a ty, Galibe, zůstaň tady,“ řekl.

Když Tillottamin průvodce odešel, vytáhl výrobce tobolku a dal Galibovi balíček desetirupiových bankovek. Galib se podíval vyčkávavě a oddaně na svého pána.

„Vyřídit sochaře, bahadure?“

„To ne, to ne! V žádném případě, slyšíš? Musí se udělat něco jiného, ale nesmí se ztratit ani minuta, než se ten omá-mený hlupák dostane domů.“

„Půjde až do rána, bahadure. Pamírské cigarety jsou na něho silné.“

Výrobce otevřel skříňku a podal Galibovi plochou láhev s whisky. Oba se naklonili nad stolek, šeptali jako spiklenci, a v tom okamžiku si byli podobni, jako by byli bratři. Se skobovitým nosem, s úzkými vousky nad tenkými rty, stejně kruté oči…

„Tady je klíč od mého auta. Vražda by přivodila vyšetřování, ale na ztlučeného ožralu se všichni vykašlou …

Dajárám seděl pod stromem a čekal, až se jeho tělo zbaví otravy a svět se přestane houpat, nejasně si uvědomil automobil se zhasnutými světlomety, který projel po cestě do vesnice a vrátil se do osady. Znovu se ozval hluk auta a přitlumené hlasy … „To je on, tady!“ odrazilo se bolestivě v nezvykle ostře slyšících Dajárámových uších. Jak je to směšné! Ti dva se plíží, ohlížejí se. Kluci, kteří si hrají na zbojníky, cha-cha! Dajárám div nepukl nezadržitelným smíchem, slzy mu tekly po tváři. Prstem ukazoval na přibližující se muže, jsou to ale blázni…

Popadli ho za límec, zvedli ho a hrubě ho táhli k autu. Jeli dlouho, velmi rychle.

Znamení aut, která jela proti nim, a škubnutí při brždění bylo stále častější a častější, blížili se k velkému městu. Ještě několik prudkých zatáček, světlomety zhasly, auto jelo chvilku pomalu, zastavilo se. Muž, který seděl na Dajárámo-vi, seskočil s jeho zad a vystoupil z auta. Sochař se začal zvedat. Prudká rána do spánku, a červené moře zaplavilo celý svět. Dajárám už necítil, jak ho surově a systematicky tloukli do obličeje a jak po něm šlapali. Bezvědomému začali lit do krku whisky, když mu rozevřeli zuby. Vzpamatoval se, zakuckal se, obrátil se, ale drželi ho pevně a vlili do něho půl láhve. Sochař sténal, pokoušel se vstát, ale znovu upadl. Auto se rozjelo a zmizelo ve tmě.

Dajárám přišel k sobě až v nemocnici v Iláhábádě. Měl zlomené žebro, ruku a klíční kost. Oteklou tvář mu zohavily podlitiny tak, že když mu přinesli zrcadlo, odložil je s odporem. „Opilého pobudu“ vyšetřoval policista až třetího dne, vyslechl ho se zřejmou nechutí a žádal ho, aby mu řekl jména příslušníků jeho tlupy. Co mu mohl Dajárám povědět?

Když mu dali sádrový obvaz, ulevilo se mu a prosil, aby ho z nemocnice propustili; když to lékaři odmítli, vyžádal si ředitele oddělení. Den ubíhal za dnem a Dajárám v hrozných obavách počítal, jak asi dlouho ještě budou filmaři v knížectví Réva. Volal, úpěnlivě prosil, naříkal, až ho položili na chodbu, a tehdy byl uznán za hodná návštěvy ředitele, který ho ani řádně nevyslechl a prohlásil, že bude v nemocnici přesně dva týdny, a potom ať si ho policie vezme a dělá, co chce. Rozzuřený Ramamurtí křičel, že stejně v noci z tohoto pekla uteče. Ředitel dal unaveným hlasem nějaký příkaz a státní ošetřovatelé sochaře uložili na lůžko se silnými okraji a shora je přiklopili ocelovou sítí. Ramamurtí pochopil, že osud je proti němu, a podrobil se.

Ležet na chodbě bylo o něco lepší než ležet v horkém pokoji. Stopy po ranách se ztratily a Dajárám nabyl znovu svou tvář. To pomohlo, ošetřovatel mu dovolil, aby za své peníze poslal telegram. Když se chystal telegrafovat Ana-rendrovi do filmového pracoviště, uvědomil si, že telegram dostane nejspíš Trazis. Oznamovat něco příbuzným, ani za nic! V tomto podzimním čase bylo možné, že přátele nezastihne, a on nemohl dát v sázku jedinečnou příležitost. Rozhodl se tedy telegrafovat do university v Ágre, kde jeho učitel měl přednášet v podzimním nepovinném běhu o umění v Mathure. Vitarkananda přijel, překonal ve Východním expresu za pět hodin vzdálenost z Ágry do Iláhábádu. Všechno se změnilo jak po mávnutí kouzelným proutkem. Jeden z bohatých profesorových žáků půjčil automobil, a sochař uháněl přes zákaz lékařů společně s policejním pod- důstojníkem do Révy, a tam se dověděl, že filmová výprava odjela.

Zajel do Khadžuraha pro své věci, a hlavně s nadějí, že se něco doví o Tillottamě. Ve vesnici mysleli, že musel narychlo odjet, a jeho věci uschovali, zmizely však desky s kresbami, které zapomněl na stole u producenta. Nezbylo mu než se vrátit do Iláhábádu, kde na něho čekal otcovsky starostlivý Vitarkananda. Dajárámovi se zanítily rány, profesor mu opatřil místo v dobré nemocnici a odletěl do Ágry ukončit přednášky a pak odvezl nemocného do buddhistic-kého kláštera v Malém Tibetu.

Ramamurtí vstal a sedl si, zuby mu drkotaly zimou. Odlesk sněhů za svítání pronikl do cely. Vítr za zdí vyl a svištěl. Sochař se zabalil do pláště, aby se zahřál. Pronikavé kvílení radongů a rachot velkých modlitebních bubnů oznamovaly, že se probudila druhá skupina mnichů, která vystřídala mnichy, kteří se modlili v noci. Sto hlubokých basových hlasů zapělo mohutný chorál. Celé dny nepřestávalo zpívání nesčetných modliteb. Hlučný úder se nesl nad horami. To udeřili do hlavního bubnu, který měl dobré tři metry v průměru.

Učitel a sochař se uchýlili na nejvyšší věž kláštera za ohradní zdí z hrubých kvádrů.

„Mnoho jsem o tobě přemýšlel, Dajáráme,“ začal Vitarkananda. „Nemohu ti říkat čela, ne proto, že už nejsi tak mladý, ale proto, že celou nebudeš, ani kdybys chtěl.. “ Na Dajárámův nesouhlasný posuněk odpověděl profesor úsměvem. „Můžeš být mým žákem v západním smyslu toho slova, víc nic.“

Na věž přišel chlapec v zašpiněném a roztrhaném teplém oděvu. Uctivě se uklonil Vitarkanandovi.

„Přines pánev, džbán a misku na rýži,“ požádal ho guru a ztichl v očekávání.

„Učiteli, ted jsem ztratil i smysl i řád života. Vyprávěl jsem ti o dívce, která je pro mne živou podobou Paramrati. Miluji a zároveň žárlím. Hrozně. Ten prokletý Trazis, ten věděl, čím mě otrávit! Co je proti tomu hašiš!“ Ramamurtí se odmlčel. Pojednou klesl k Vitarkanandovým nohám:

„Učiteli, já vím, že dovedeš mnohé, o čem jsi mi nikdy neříkal. Viděl jsem, jak jsi bez jediného slova přiměl polo-šíleného muže ze Šrinagaru, aby zapomněl na ztrátu milované matky. Viděl jsem, jak na rozkaz tvých očí se zloděj na cestě kál, plazil se a naříkal nad svými zločiny. Taky mi vypravovali…“

„Co vlastně chceš?“ přerušil ho Vitarkananda.

„Nařiď mi, abych na ni zapomněl, abych zapomněl na všechno. Rád zůstanu navždycky tady, u paty království světla, daleko od světa a od života!

V laskavých a zarmoucených učitelových očích si přečetl odmítnutí.

„Ty nechceš?“ zvolal.

„Možná že bych to udělal rolníkovi z dolní vesnice…, ne, ani tomu ne!“

„Učiteli! Proč?“

„Snad jsi zapomněl, že sám tvoříš svoji karmu, sám pomalu a vytrvale vystupuješ po nekonečných stupních zdokonalování. Jenom duše sama odpovídá za sebe na této cestě, které se nemůže vyhnout ani jeden atom na světě. Ó veliká cesto zdokonalování! Víš přece, jak pomalu a bolestně v nesčetných pokoleních šeredných oblud, požíračů bahna a zdechlin, v tupých přežvýkavcích, v zuřivých a věčně hladových dravcích se v tisících a miliónech let měnila hmota, aby se obohatila duchem, nabyla vědění i vládu nad slepými silami přírody. V tomto proudu jsme také my dva a veškerenstvo jako kapky v Ganze.“

Vitarkananda zvedl ruce k horám, jako by je velikým máchnutím sháněl dohromady.

„Ty, Dajáráme, máš dosud závoj na očích duše, ale přesto vidíš, že karma ti dovolila, abys žil řádně a ušlechtile přes všechna pouta přeludů. Copak je možné vyrvat něco z tvých prsou násilím? Nač by to bylo, synu můj? Byl bys to potom ještě ty?“

Přišel chlapec a Vitarkananda vzal od něho vysoký měděný džbán, postavil na něj plochou misku, na kterou položil rozžhavené dřevěné uhlí z pánve. „Složení lidské duše bylo dávno známo indickým mudrcům a je vyjádřeno ve větě:,Perla v lotosovém květu. Lotos, to je tato miska s drahocenným ohněm duše.“ Guru vhodil na uhlí špetku jakýchsi zrnek. Vyšlehnutí vonného dýmu se vzneslo z misky a rozplynulo se ve vzduchu.

„Tak,“ pokračoval učitel, „se rodí, vyšlehují, vznášejí se vzhůru a mizí vznešené tajné myšlenky, ušlechtilé tužby, vzbuzené ohněm duše. A dole, pod lotosem, v měděném džbáně, je hluboký a záhadný základ, vidíš, jak se tlačí dolů a jak pevně přilnul svým dnem k zemi. Taková je duše tvoje a každého člověka. Vidíš, jak mělká je miska lotosu a jak hluboký je džbán. Z tohoto dávného základu vycházejí všechny nejasné tajné myšlenky, pudy a bezděčné odezvy, vypěstované milióny let nepozorovatelného zdokonalování živočišné duše. Čím silnější je oheň V misce, tím dříve očisťuje a přetavuje ty dávné hlubiny. Ale všechno na světě má dvě stránky. Silný oheň bývá v silném těle, ve kterém jsou mocná dávná volání duše. A jestliže karma neprohloubila misku lotosu tak,“ Vitarkananda přiložil kraje dlaní k okrajům misky, „potom z hloubky džbánu může vyvstat časem něco tak nečekaného a silného, že to oheň nemůže přetavit, a dokonce hasne sám. Ty, Dajáráme, jsi silný, máš oheň v lotosovém kalichu, ale jsi pevně svázaný s dávnými základy života.“

Vitarkananda se odmlčel. Dajárám zatajil dech a snažil se, aby mu neušlo jediné slovo.

„Vyprávěls o své podobě Paramrati,“ pokračoval profesor, „a mně bylo jasné, že jsi úplně v moci iluzí. Krása a žárlivost, obě jsou z dávné duše, odtud,“ guru zaklepal na džbán, který vydal dutý měděný zvuk, „ale krása působí vzestup a žárlivost sestup.

Čím větší bude tvoje láska, tím silněji ovine had tvoji duši, tím horší bude žárlivost. Bojovat s tím můžeš jenom ty sám. Nebo dlouhým úsilím přetavit všechno staré v tvé duši v železnou kázeň rádža-jógy. Ale tato cesta není cestou tvou.“

Vitarkananda zmlkl. Zdálo se, že stařec zapomněl na všechno a ponořil se do pozorování dalekých vrcholů.

„Učiteli,“ obrátil se k němu Dajárám znovu, „slyšel jsem o zkoušce tmou, která rychle a spolehlivě změní duši člo- veka, dodá mu nadlidskou pevnost a odvahu. Pomoz mi prožít to a zanechat za sebou jako bezcenné haraburdí všechno, co mě pevně opřádávalo a spoutá válo. Tady, říkají, je dosud ve skálách vysekáno podzemí, kde tráví léta nejhorlivější kajícníci buddhistioké víry. Já, jak víš, nejsem buddhista a nejsem náboženský fanatik, ale touto zkouškou bych snad taky dosáhl klidu.“

Vitarkananda se otočil k sochaři s neobvyklou příkrostí.

„Jenom úplná neznalost všeho, co se týká duševních cvičení, nutí tvoje myšlenky, aby plynuly touto cestou! Copak se hodí pro dnešního vzdělaného člověka s vytříbenou fantazií a pamětí, člověka nervózního a neotužilého, zkouška, která se v minulosti ustanovovala pro zdravé syny hor? Je to hrozný nátlak na duševní život, který působí rozštěp normálního rozumu. Vidění, úzkosti a teprve nakonec šťastné uklidnění po zničení všech obyčejných citů a pocitů, to je cesta tmy.“ Vitarkananda se odmlčel, mírně se zamračil, jako by odsuzoval svou zbytečně citově zabarvenou řeč.

Dajárám sklonil hlavu.

Vitarkananda bedlivě sochaře pozoroval, zvedl svou ve-, likou ruku a pohladil si vlnitý plnovous.

,Oči tvé duše jsou zavřené a dětská víra v zázrak, v okamžité spasení ti brání, abys je otevřel. Budiž! Podívej se tam, na Hatha-Bhoti. Na té hoře není nádherná sněhová koruna jako na ostatních. Její kamenité svahy jsou příliš srázné. Ta zledovatělá strmá stěna, zbavená všeho živého, je neuvěřitelně svízelná pro výstup. Jdi a vystup na tu horu! Odhodláš se?“

Dajárám cítil hrozivou vážnost gurova tónu a srdce mu zabušilo. Navlhčil své vyschlé rty a po chvíli sotva znatelně přikývl. Guru si přehodil přes rameno cíp pláště a beze slova rozloučení sešel dolů.

Rychlý posel, kterého vyslali do velkého sousedního kláštera, se vrátil téhož dne, a následující jitra se guru, Dajárám a tři průvodci vydali na cestu. Dva dny šli údolím nad strmými srázy a nad hučící vodou, až přišli k Šajoku, velikému přítoku Indu. Jarní počasí Tibetu je velice nestálé, a také nyní, v květnu, přišlo silné ochlazení. Na západě drobný déšť, padající od poledne, se proměnil v mokrý sníh, který byl později suchý a bodal. Dajárám mrzl tak krutě, že ani nevěděl, jak došli do vesničky a zahřáli se čajem s máslem a tučným jačím mlékem. Do kláštera sekty Sakja-pa, kam měli dojít, měli už jenom několik hodin cesty, ale guru vstal, jakmile se rozednilo. Noční mráz přivodil hustou mlhu, která zaplnila soutěsku. Tmavošedé stěny se náhle objevovaly v bělavé, nahoře růžové mlze v zákrutech sou-těsky.

Dajárám se nikterak nemohl zbavit pocitu, že ho odvádějí navždycky od světa a od života, že už nebude nikdy nic kromě ledové zimy, mlhy a hukotu prudkého proudu …

Řeka řádila a hlučela stále silněji, jako by mu to chtěla dokázat. Tenká křišťálová vrstvička ledu pokrývala hladké kameny na cestičce. Nejmenší neopatrnost, a pocestnému hrozilo, že spadne ze srázu. Přestože byla zima, Ramamurtí se námahou zpotil.

Když přišli na rozšířený úsek soutěsky, Vitarkananda řekl, že si odpočinou. Tady nebyly balvany a řeka tu neřádila a nevířila. Slunce vystouplo nad hory a vodopád hnědě žlutého světla se řítil z nebe a donutil stěnu mlhy, aby ustoupila. Sluneční paprsky hrály v nesčetných pěnových bublinkách, které uháněly na hladině. Vitarkananda se zamyslil a ukázal na ně Dajárámovi.

„Nesčetněkrát jsem přemýšlel, když jsem seděl na březích horských řek, o podobnosti takového proudu s životem lidí. Podívej se, ty bublinky jsou jako naše životy. Jedna je větší, na druhou dopadá víc slunce a ona je jasnější, svítí všemi duhovými barvami. Ta tam proplula do středu osvětleného pruhu, ale v tu chvíli praskly a navždy zmizely tisíce jiných … Tak je tomu také s námi. Když se bublinka ztrácí, nepřestává existovat, mění jenom formu, spojuje se s celým proudem. Naučit se cítit se stále částí proudu, bez zřetele na celou svou individuální neopakovatelnost, to je nezbytná podmínka moudrosti! A ještě se podívej: čím prudčeji se voda prodírá překážkami, čím rychlejší je její běh, tím více se rodí bublinek a tím kratší mají život. A dole, na klidnější vodě, je bublinek málo, ale žijí déle.“ Šuměním řeky se prodralo pronikavé volání radongů a rakovin. Ledový vítr, který vyrazil z postranního údolí, pronikal Dajárámem jako nůž. Náhle se zastavil a strnul úžasem. Na kamenité kose, která jako trojúhelník vnikla do řeky a byla pokryta čerstvě napadlým sněhem, stáli čtyři úplně nazí muži. Stáli zcela nehybně, poléváni vodními krůpějemi, zasypáváni sněhem. Kdyby nebylo par jejich dechu, odnášených větrem, mohli by je považovat za sochy ze žlutého kamene…, ale ne, teď se jeden naklonil, namočil kousek bílé tkaniny do vody a dal si ho na záda, nastavená mrazivému větru. Užaslý sochař nechtěl věřit svým očím, dokud ho Vitarkananda nevzal za ruku a neodvedl na cestičku, která zahýbala vlevo.

„Copak tys nikdy neslyšel o respech?“ zeptal se ho překvapeně, jako by šlo o velmi známý jev. Když uslyšel Dajá-rámovu zápornou odpověd, vyprávěl mu Vitarkananda o obyčeji — užívaném odedávna v Tibetu — vyhledávat nejotužilejší a nejvytrvalejší lidi a dělat z nich světce, na které nepůsobí zima. Tu si také Dajárám vzpomněl, že viděl fotografie lámů, kteří stáli nazí v sněhu posvátné hory Kailás.

Podle učení tibetských mystiků mohli tito lidé uvolňovat ze svého mužského semene energii, které se říká tumo a která se šíří nesčetnými kanálky těla a tělo zahřívá.

Pečlivě vybraní nováčci se připravují pomalu, a postupně se podrobují cvičením a dechovým cvičením v mrazu, zpočátku v tenkém obleku a potom úplně nazí. Aby dostali hodnost respy, musí projít zvláštními zkouškami. Za mrazivé větrné měsíční noci si uchazeči sednou na zem u jezera nebo u řeky, ovinují si okolo těla neveliká prostěradla namočená ve vodě a musí je vysušit svým tělesným teplem. Dříve se musila vysušit aspoň tři prostěradla. Respové mohou stát na mraze dvanáct až čtyřiadvacet hodin. Někdy jim na těle vyvstává pot, tak je jim horko! Respa se odříká teplého oděvu a zahřívání ohněm a někteří, ti nejasketičtější, tráví zimy v jeskyních sněhových hor, oblečeni pouze do bavlněné tkaniny.

„Jak je to možné?“ žasl Dajárám, chvěje se hrůzou při pouhé vzpomínce na čtyři sochy na břehu ledové řeky.

„Lidé vědí málo o tom, co by mohli dokázat, a ještě méně si věří,“ usmál se guru. „Když se nad tím člověk zamyslí, potom není v úžasné odolnosti respů proti zimě nic nevysvětlitelného. Připomeň si, že to jsou Tibeťané, kteří se rodí na věčně studených náhorních rovinách v chladu jurty, v které se batolí nazí, taktak zahřívaní doutnajícím ohniš-tem.

Na širokém výběžku pod strmou stěnou horského hřebene se rozkládal sluncem ozářený klášter. Vysoká zeď ho chránila od jihu, nechávajíc horu, vybíhající do údolí a korunovanou hlavní budovu chrámu a klenotnice, nechráněnou. I zdi i budovy kláštera byly obarvené výraznými červenými a bílými svislými pruhy. To znamenalo, že klášter patří sektě Sakjapa, lámům Malého Tibetu, kteří nosili červené čepičky.

„Podívej se, tady žije staré umění.“ Vitarkananda ukázal na mohutné zdi a na krychlové budovy, které působí nevysvětlitelně lehce. Vidíš, zdi se nenápadně sbíhají nahoru a jejich geometricky přesné linie jsou trochu prohnuté, ale uděláno je to tak dokonale, že přes to, že materiál je hrubý a zdi silné, dosahuje se účinku ušlechtilé formy.“

Vklášteře vřískaly trouby, tupě a hluše duněly bubny,konala se slavnostní bohoslužba. Mnichové, sklonění nadsvazečky lístků hustě popsaných tibetskými písmeny, zpě-vavě ryčeli modlitby úmyslně hlubokými hlasy. Zvlášť horliví řvali tak, že stačili ochraptět, než zvoneček lámy ohlásilpřestávku. Plátna burhanů, svatých obrazů, visících se za-čazených stropních trámů, se houpala závany studeného průvanu, který nikomu nevadil.

Včtvercovém dvoře mezi prvním a mezi druhým chrámemse shromáždilo mnoho mnichů, jistě všichni obyvatelé kláštera. Mládež, chlapci, starci, všichni se smíchali v tom tísnícím se a strkajícím se davu. Skupina nejstarších mnichůse odlišovala podivnými čepicemi s vysokými chlupatýmidýnky.

Všichni s netajenou zvědavostí hleděli na čtyři příchozí, kteří pomalu vstupovali do hořejšího poschodí chrámu. Tam je čekali vrchní lámové: představený kláštera, hvězdopravci, lékaři a vysocí vysvěcenci. Dajárám se díval po očku dolů na hustě sražený zástup, páchnoucí zatuchlým olejem a nemytými těly.

Představený kláštera vyšel přívětivě naproti Vitarkanan-dovi, což byla největší pocta, a povzbudivě se usmál na Dajáráma. Sochařova typicky indická tvář se starému lámovi zalíbila. Obrátil se k shromážděným vrchním lámům, a protože věděl, že host tibetský neumí, řekl tibetský:

„Náš čestný host pandit a svami Vitarkananda prosí, abychom jeho žáka Ramamurtího podrobili zkoušce samoty. Umělec sám prosil o totéž v dopise, který jsem dostal před čtyřmi dny. Nevíme, proč bychom mu měli odepřít cestu, kterou si zvolil.“

Když představený domluvil, přítomní, kteří mu rozuměli, začali kývat: Staň se!

„Zavedte ctihodného hosta s jeho žákem do cely a vysvětlete mu tajemství obřadu. My připravíme všechno dole…”

Když se Dajárám, který neměl na sobě žádný jiný oděv kromě velkého pláště, do kterého byl zahalen až po uši, objevil na galerii, mnichové, kteří se už zmateně neshlukovali, nýbrž stáli v řadách, ho uvítali smutným jednotvárným zpěvem.

Padaly zpomalené rytmické údery talířů a bubnů, do taktu s nimi se rozkolébávaly řady lidí v stejných červených oblecích, protáhlé hlasy se slévaly, stoupaly a klesaly jako rytmický příboj zvuků. Dajárám, třebaže jeho nervy byly napjaté, podléhal hypnotickému vlivu kolébajícího se a zpívajícího množství lidí. Dajárámovo vnímání se otupilo, ztrácel schopnost vidět okolí. Jeden po druhém se přetrhávaly vztahy s vnějším světem a on se ponořoval do zvláštního pocitu neskutečnosti toho, co se děje.

Řady mnichů se kolébaly čím dále tím pomaleji, zpěv odumíral. Dajárámovi zakryli tvář pláštěm a vedli ho za ruce dolů. Slavnostní průvod sestupoval do podzemního chrámu vytesaného ve skále.

Chvějivé záblesky pochodní se rozběhly po stěnách, pomalovaných barevnými kresbami běsnících pekelných duchů. Chrám byl přeplněn oltáři, mnohorukými sochami, policemi se spoustami sošek. Na sloupech visely strašné škrabošky a věnce z lebek. Podzemí za chrámem pokračovalo širokou a krátkou chodbou končící kamennou stěnou. Průvod se zastavil. Provázející se mlčky shlukli v slepé uličce a vysoko zvedli pochodně. Dajárámovi odkryli tvář a on se ohlédl se sevřeným srdcem. Po obou stranách se v kameni černaly dva otvory, tak úzké, že prolézt jimi bylo možno pouze plížením. Tyto úzké díry vedly do podzemních kobek. Zkoušení se do nich zazdívali na roky, a v samotě dosahovali nejvyšší dokonalosti. Obě temnice byly prázdné, v klášteře už po mnoho let nebyli lidé, kteří by toužili povznést se tak hrůznou cestou.

Dajárám se zachvěl zděšením, když uviděl vedle černé díry těžkou, hladce otesanou kamennou desku přesně přizpůsobenou rozměrům otvoru.

Deska se musela namazat na okrajích hlínou a zastrčit do vchodu; nad deskou zůstala pouze úzká mezera, taktak postačující k prostrčení ruky. Vrchní okraj desky měl výstupek, který tvořil poličku, a na ni se kladla denní dávka jídla a vody. Vězeň mohl dostat jídlo rukou, ale pod otvorem pro ruku byl uvnitř rovněž výstupek kolmý na desku. Ani to nepatrné množství světla, které mohlo vniknout do slepé uličky podzemí, s,e nedostalo vůbec do vězňovy kobky …

Představený přistoupil k Dajárámovi a sňal s něho plášť. Sochař zůstal úplně nahý. Všechny vlasy a chlupy na jeho těle byly vyholeny, bylo provedeno očistné umývání. V podzemí nebylo příliš chladno, ale Dajárám se třásl. Se svěšenou hlavou přistupoval po řadě ke každému lámovi, který ho doprovázel. Mnich šeptal jakousi modlitbu, a když ji dokončil, postrkoval zlehka čekatele k temnici. Posledním byl představený kláštera. Pokropil Dajáráma vodou z posvátného jezera a náhle vykřikl a odvrátil tvář. Sochař si klekl, strašná chvíle nadešla. Rozechvěle se rozhlížel, dokud se nesetkal s očima svého učitele.

Lámové zpívali svými hlubokými křiklavými hlasy a všichni k němu rázem vztáhli ruce. Guru mu dal sotva viditelné znamení. Se smutkem a se strachem si Dajárám lehl na zem, obrátil se na bok a protlačoval se do úzkého otvoru. Jeho vysoká hruď s vyvinutými svaly se do otvoru nevešla. Musel vydechnout vzduch a stáhnout ramena. S námahou se posunoval po centimetrech kupředu. Byl uvnitř. Svírající tíha kamenného vchodu se mu zdála hroznou pastí. Byl si pojednou jist, že není ani pomyšlení na to, aby se odtud dostal.

Slepý zvířecí strach zatemnil jeho vědomí. Chtěl křičet. Ale jako v hrůzyplném snu se z jeho staženého hrdla vydralo jen nesrozumitelné zakvílení.

Dajárám si lehl znovu na bok, aby se vrátil a navždycky se vzdal této nesmyslné zkoušky. Nemůže přece měřit své síly s askety, z nichž někteří zde strávili celá léta.

Světlo zhaslo. Dajárám začal hledat rukama kraj otvoru, a pojednou uslyšel mírný úder. To zapadla těžká deska a odřízla jakoukoli možnost návratu. Nepopsatelný strach zaživa pohřbeného znovu třásl celým Dajárámovým tělem. Teď teprve ho napadlo: „Guru neřekl, jak dlouho bude ta zkouška trvat! Jak učitel, i při své neobyčejné moudrosti, pozná, kdy mám být osvobozen? Budu snad muset strávit v této pasti celé roky a umřít, aniž ještě uvidím světlo?“ Tato myšlenka ho přivedla k šílenství, křečovitě lapal ústy vzduch. Nakonec upadl do polospánku, polomdloby.

Když přišel k sobě, ležel dlouho strnulý. A potom začal ohmatávat svou temnici.

Potřeboval mnoho času, aby zjistil tvar kobky. Měla tvar položeného vejce s velmi pečlivě vyhlazenými stěnami. Uprostřed prohloubené podlahy byl odtok. Úzká šachta nahoře ve vejci byla nepochybně větrací, protože vzduch v kobce byl dost svěží. Ve tmě nahmatal rohožku a dlouho lezl po podlaze, až našel místo, kde si mohl lehnout bez obav, že se skutálí do prostředka. Podle vůně hlíny našel otvor pro ruku a vylil skoro všechnu vodu a řídkou kaši z upraženého ječmene, když vtahoval otvorem nad deskou šálek a nízký měděný čajník. Než postavil nádobí zpátky na poličku, naučil se sundávat nádoby bez nakláněni.

Dajáráma přemáhaly mučivé záchvaty strachu a zvukových halucinací. V polovičním bezvědomí náhle vyskakoval, když „uslyšel“ čísi hlasy. Občas ho volali dávní známí, a nej-častěji se mu zdálo, že slyší vzdálené nářky a volání o pomoc jakoby pronikající skrze silné kamenné zdi. Napínal sluch a s úzkostí myslel, že klášter hoří a on že bude navždy pohřben pod popelem spáleniště. Potom ho trýznila hudba, která začala tichým přebíráním strun viny nebo slabounkou písní ze vzdáleného konce temnice. Postupně byla hudba silnější, celý orchestr hrál pod klenbou podzemí a nedával pokoj ani na chvilku. Aby hudbu přehlušil, Dajárám něco křičel, mluvil nebo se pustil do zpěvu. Ale tak, jak plynul ničím nezaznamenávaný čas ve tmě a v naprostém tichu, zvuk vlastního hlasu byl stále podivnější. Dajárám přestal mluvit sám se sebou a nepozorovaně přestávaly sluchové halucinace. Začal chápat účel krutého uvěznění. Bylo třeba vytrhnout člověka, dokonale spojeného s okolním světem, ze všech pocitů naplňujících jeho rozum. Také pocit ubíhajícího času zmizel. Vteřiny, minuty, hodiny, dny a noci se ničím nelišily od všeho předešlého, co se rozplynulo v beztvárné tmě. Čas se zastavil. A člověku, který byl tady uvězněn, se zdálo, že je na samé hranici bytí a že se dívá za onu záclonu s pohádkovými kresbami, s májou, přeludem života. Podle záměru starých asketů musel se vězeň očistit od všeho, co mu překáželo, aby opustil pomíjející život. Tak, aby duše, vyleštěná jako zrcadlo, mohla odrazit celou hloubku vesmíru.

Bohužel bylo to jenom zdání. Člověk a svět, který ho obklopoval, jsou jedno!

Tibetská zkouška tmou nezničila přirozené tělesné pocity, tíhu, orientaci nahoře-dole, námahu a pocity svalů, a proto nezbavila Dajáráma možnosti soustředit se a zostřovala do krajnosti jeho obrazotvornost.

Tak, jak se ztrácely strach, přeludy zvuků a tělesných pocitů, vnitřní zrak se stával jasnějším a zároveň s tím všechny úzkosti a naděje žily v umělcově duši dál. Nejvíce místa ve viděních zaujímala Tillottama.

Pozorná a ostražitá jako laň v lese, v svém černém sárí u lvího pavilónu zaplaveného sluncem. Odpovídající pouze očima, v kterých je smutek nad minulostí a radost ze setkání.

Nebo bohyně zbavená sama sebe, apsara, v pološeru svatyně, pod sloupy ztrácejícími se v tmavé výšce, tančící hádanku života.

Hořký smutek přepadl Dajáráma. Zaháněl od sebe sžíravou žárlivost, ale jeho bohatá obrazotvornost mu ochotně kreslila Tillottamíny obrazy koupené otrokyně nejméně dvou pánů, muslima a Američana. Kousek filmu, který viděl onoho

osudného večera, se rozvíjel v nekonečnou epopej, strašně ho mučil, začal dokonce nenávidět ženu, která mu způsobila tolik utrpení. Proklínal ten horký polední čas, kdy ji v Kha-džurahu potkal.

Proč, když začne po ní toužit, jakýsi démon mu otráví krev a působí mu taková muka?

Přivedlo ho sem přání zapomenout — a zatím?

Dajárám nevěděl, kdy mu přinášejí jídlo, ve dne, večer nebo v noci, nemohl vypátrat, v jakých časových úsecích, a proto si nedovedl vůbec představit, kolik dní uběhlo ve tmě a v naprostém tichu.

Pojednou přišlo něco nového. Poprvé si na Tillottamu vzpomněl nikoli v souvislosti se svou láskou a žárlivostí, ale tak, jako by byl sám na jejím místě. Tyto nové myšlenky nezmizely, ale vracely se znovu a znovu.

Až dosud se díval na Tillottamu jako na svůj budoucí majetek, který se musí vzít jinému vlastníkovi, vzít tak, aby byl výhradním, naprostým držitelem své milé v její minulosti, přítomnosti i budoucnosti. A vztek vlastníka, který nebyl pánem nad její minulostí, neznal hranic. Tillottama však není věc, jde svou cestou.

Dajárám vyskočil. Poprvé za celou tu dobu beznadějnost, která ho zdousila, z něho spadla jako břemeno s poutníka, který vystupuje na příkrý sráz. Nahý a bezradný, zazděný do podzemí, stál ve tmě a s nadějí se díval nevidoucíma očima. A bezedná hloupost jeho chování se znenáhla před ním objevila s jasností, která ho ponižovala.

Utekl jako kluk, schoval se v horách a dívku zanechal v moci hrubých a zištných podnikavců.

Co v něm viděl moudrý Vitarkananda, který s ním strávil tolik času? Trpký stud se ho zmocnil, když si vzpomínal, jak dlouho se věnoval pouze sobě, svým zážitkům. Jak málo se uměl ovládat a trestuhodnou zbrklostí zkazil, co se dalo. Strach o Tillottamu pořád rostl. Co se tam s ní děje? Co si o něm myslí? A on si zatím v měsíčním okouzlení Khadžura-ha o sobě myslel, že se podobá dávným hrdinům!

Amrita-Tillottama … Dajárám si vzpomínal na zrcadlové laguny travankurských osad, na mohutné palmy sklánějící se před lagunovou hladinou oceánu, na modré skály Kardamo- nových hor, na veselé dovádění mořského větru a na mužně truchlivé písně malabarských rybářů. Lehká bílá roucha žen, jejich radostné upřímné tváře.

A Tillottama je v Láhauru. Stěží je ta gangsterská filmová společnost na široké třídě Mel. Spíš se usadila někde na periférii. Úzké tmavé ulice páchnoucí kuchyní, hnijícím ovocem a odpadky, s milióny much v těžkém vzduchu a v hluku. Ženy ve velikých závojích zahalujících je od hlavy k patě jdou pomalu středem ulice, lidé před nimi ustupují jako před malomocnými, protože žádný muslim si nedovolí dotknout se cizí ženy ani náhodou. Někde mezi těmi statisíci cizích lidí žije jako zajatkyně nejkrásnější dívka Indie. Začíná léto, nesnesitelné v Láhauru s jeho úmorným dusnem, a Tillottama se tam musí vrátit.

Musí ji vysvobodit! Ale jak, když je sám vězněm? Jaké šílenství ho přivedlo sem, do té zoufalé, nekonečné tmy?

Přepadla ho zoufalá touha po světle. Lámal si nehty, když drápal uschlou hlínu při pokusu o uvolnění kamenné desky. Cítil, že se blíží šílenství. Roztáhl se na prohnuté kamenné podlaze a tisíckrát se snažil soustředit všechnu svou vůli, aby Vitarkanandovi sdělil svou touhu opustit temnici. Od soustředěné vůle a od pravidelných opakování své myšlenky se mu točila hlava, zvláštní strnuti postupovalo pomalu nahoru po jeho nohách. Upadl do bezvědomí. Tma, která ho obklopovala, zmizela, ležel v šerém přízračném světle a slyšel stále vyšší a vyšší zvonivý hluk. Cítil, že umírá. Nad ním se skláněla Tillottamina tvář. V jejích smutných očích četl nesmírný soucit.