Ostří břitvy

Kapitola 4 LOĎSTVO ALEXANDRA VELIKÉHO

Následujícího dne otiskly všechny kapské noviny různě veliké a senzačně přibarvené zprávy o připlutí italské jachty slavného filmového herce a o nálezu u břehů jižní Afriky.

Nejvíce se Činil Kapský strážce.

„Černá korurla-neznámých panovníků padá s hlavy krásné dívky zpět do oceánu,“ oznamovaly řádky vysázené tučným písmem, „její muž se znovu potápí do hrozné hloubky, ale nenachází už nic …, tak to prohlašuje policejnímu důstojníkovi, který byl tomu všemu přítomen. Ale je tomu tak opravdu? Či je možné, aby koruna byla ukryta na dně, na bezpečném místě, a pouze jeden člověk, italský malíř, aby znal tuto záhadu?“

V dalším interviewu to Césare Pirelli rozhodně popírá a vyslovuje domněnku, že koruna byla nějak otrávena a přivodila tajemné onemocnění jeho odvážné ženy. Byl by zcela jistě korunu vylovil, třebaže, jak se poctivě přiznal, by se mu příčilo odevzdat nález bezohledné policii naší země. Z hodnověrných pramenů se dozvídáme, že vláda sama míní podniknout zvláštní výpravu k potopeným lodím, nedávat však povolení soukromým osobám.“ Césare odhodil noviny a dal se do smíchu:

„To jsem věděl. Ostatně ty, Flaiano, můžeš žádat svou třetinu, jestli se najdou ještě nějaké cenné věci.“

„To se dovíš, těš se!“ zamumlal pochybovačně Flaiano.

„Sledujte tištěné práce archeologů. Za několik let, až to vytáhnou, prozkoumají, vytisknou…“ Sandra větu nedokončila a zmlkla.

Kapitán Callegari vyšel ze své kajuty zavěšen do poručíka.

U lanového žebříku se oba námořníci objali a Andrea zvedl svůj šedý vojenský kufr.

„Ještě jednou sbohem, dámy a pánové.“ Andrea se obřadně uklonil a upřel na Sandru dlouhý a smutný pohled. Sandra natáhla obě ruce a Andrea je jednu po druhé políbil.

„Uvidíme se ve městě?“ zeptal se ho Césare.

„Jistě, budu zde ještě celý týden. Zatím jsem si najal pokoj jenom v Grand hotelu…, je drahý! Zatelefonujte mi na číslo šest set patnáct. A co budete dělat vy?“

„Já se s Leou kvečeru přestěhuju, uprázdní se laciný pokoj na třídě Vítězství. Neměl bych tam objednat pokoj taky pro vas?

„Výborně. Nemám nic proti tomu. A být blízko vás obou, co může být lepšího?“

Poručík vykročil dlouhými kroky po velikých dlaždicích nábřeží.

Po jeho odchodu zavládlo na palubě trapné ticho, jako by všichni, kdo zůstali, usvědčovali jeden druhého, že nejednali správně.

Sandra se nesnažila skrývat svou sklíčenost a vytrvale hleděla k moři. Flaiano ji pozoroval s trochu přimhouřenýma očima.

„Potřebuješ si odpočinout,“ řekl jí pánovitě, „na večer jsme pozváni na dobročinný ples, nahoře, v parku.“

Sandra neodpověděla.

Césare a Lea opustili jachtu.

V poněkud nízkém prostranném pokoji staromódního hotelu si Lea ulehčené oddychla:

„Tady je to jak doma. Nevím proč, ale malá kajuta mě v poslední době tísnila. Chtěla jsem být znovu na pevnině, jít, kam se mi zachce, myslet na květiny a na hudbu. Nena- máhat se na něco si vzpomenout. Zdálo se mi o jakýchsi černých propastech s planoucími květinami na dně.“

Césare ji něžně přitáhl- k sobě:

„Ted půjde všechno rychle. Zítra zajdeme k doktoru San-dersovi, a na jeho doporučení nás přijme profesor van He-pen. A brzo pojedeme domů!“

„Mně se nechce vůbec domů. Vrátím se tam, kde všechno znám, ale ta černá propast zůstane. Myslím, že musím zůstat tady, nebo ještě někam jet,“ řekla provinile.

„No, uvidíme, co řeknou lékaři. Podle toho tady zůstaneme, nebo pojedeme, kam budeš chtít: Do zdejší přírodní rezervace, podívat se na africká zvířata, nebo pojedeme do Indie…“

„Do Indie! Do Indie!“ Strašná úzkost zahalila náhle její tvář: „Jenom, Césare, prosím tě, ať řeknou lékaři cokoli, nenechávej mě jim. Nemohu být v nemocnici. Ty mě přece znáš. Já bych tam umřela!“

„Přísahám ti!“

„Ale co Sandra, ta pojede dál? My se s ní rozloučíme? I s kapitánem Callegarim?“

„Ano, miláčku. Chtějí odjet pozítří. Uvidíme se s nimi za půl roku v Římě. Oni k nám ještě přijdou, bud klidná. Budeme se zatím zařizovat, ty umíš rychle udělat útulné prostředí.“

Sandra ležela, ale nespala, na široké posteli v ložnici kajuty oddělené těžkými závěsy. Zed přístavní hráze chránila jachtu před větrem, a přesto, že byla otevřena kulatá okénka v boku jachty, a přes veliký ventilátor, který se pomalu otáčel ve stropě, v tmavých leštěných stěnách a ve vysokých kobercích houstl těžký vzduch. Návrat ze skvělého plesu, plného mládeže, sem, do tmavé a tiché jachty, se Sandře zdál jako návrat do vězení. Už tu nebyli její dobří přátelé Césare a Lea, nebyl tu ani rytířský poručík. Kapitán už dávno spal ve své malé kajutě, těsně přiléhající k palubnímu přístřešku. Vzhůru byla pouze služba, nepřívětivý Pietro. V ospalém přístavišti bylo ticho, hluk noční práce sem zaléhal odkudsi zdaleka. Sandra poprvé pochopila, že dlouhá plavba, prožité dojmy a prožitá dobrodružství a nebezpečí, rozjímavé besedy a hlasitá uvažování, všechno, čo ji sblížilo s mladými spolucestovateli, plnými života, mělo na ni veliký vliv.

Ona, která dvakrát prožila ztroskotání svého snu a svých nadějí na nezávislost, na právo na vlastní cestu, poprvé, když se chtěla stát vědeckou pracovnicí, a podruhé při pokusu stát se filmovou herečkou, získala trpkou zkušenost s velikou dávkou cynismu. Ale vrozená romantičnost v ní vždycky zvítězila, vzbuzovala předtuchu radosti, nového obratu v životě. Tento pocit krásné budoucnosti ji neopouštěl po celou dobu plavby. A náhle je po všem!

Společnost dobrých lidí se rozpadla a příští plavba s Flaia-nem už nic neslibovala. K dovršení všeho Flaiano, který cítil Sandřino odcizení, ji začal doslovně pronásledovat ná-ruživostí, pramenící nepochybně ze žárlivosti. Sandra chápala touhu svého milence potvrdit si své mužské právo, zdůraznit, že bezvýhradně patří jemu.

Také dnes vytušil Flaiano Sandřin stesk, jakmile se vrátili z plesu. Následoval výstup s vyhrůžkami a s výčitkami.

Sandra ležela nepohnutě, plna studu a stesku. Pohrdala sama sebou za svou nerozhodnost. Ano, má slabou vůli, nedovede bojovat. Vznětlivá a prudká Lea by na jejím místě jistě už změnila celý svůj život, ale ona…

Na jachtě nerozbíjeli sklenky, ale Sandra uslyšela jejich rozbíjení ze sousední lodě. Jsou už dvě hodiny v noci, ale spánek nepřichází, naopak, nervy jsou napjaté jako před nějakou zkouškou…

Flaiano přicházel, tiše kráčeje po koberci, odhrnul závěs a chtěl zjistit v matném růžovém světle noční lampy, jestli Sandra spí. Sandra zatajila dech a nehnula brvou. Ivo znovu zatáhl závěs, otevřel dveře na chodbu a potichu hvízdl.

Do kajuty vešel Pietro. Klika ve dveřích kajuty cvakla. Sandra uslyšela rychlý Flaianův šepot:

„Ted to jde! Vezmi je a přines mi je, ale ať tě nikdo nevidí. Zvol správný okamžik…“

„Ano, to mohu hned! Schoval jsem je dobře, vysypal jsem je pod izolaci lana v kormidelním sloupku. Ani čert.. “

„Pssst! Tak je rychle přines.“ „Hned to bude. A co signora, spí?“

„Ano. Nikdo tě neuslyší!“

Znovu cvakla potichu klika. Sandra, která si myslela, že se mluví o diamantech Flaianova podílu, při posledních jeho slovech napjala pozornost.

Dveře se opatrně otevřely. Flaiano a Pietro si začali šeptat:

„Spočítejte je, pane.“

„Tiše, Pietro. Kolik jich bylo, pamatuješ se?“

„Osmapadesát. Přepočítejte je, přinesl jsem je všechny, ale nepočítal jsem je. Je jich pořádný pytlík…“

„Dobře, nežvaň zbytečně!“

„A co když to signora Sandra najednou pozná, pane? Jistě — že to pozná, když ne ted, tak později.“

„Vím, čím tu holku zastrašit. My dva ji už zkrotíme!“

Sandra se zachvěla. Nesmírně opatrně vstala a skulinkou mezi závěsem a mezi stěnou nahlédla do osvětlené kajuty. Ivo seděl u psacího stolu a zpolovice zakrýval svým tělem vysypané diamanty nejrozmanitějších velikostí a horlivě je přepočítával. Sandra ustoupila, lehla si do postele a pozorně naslouchala.

Škrtla zápalka, cvakl zámek sejfu.

„A co když přijde prohlídka, pane?“ zeptal se nedůvěřivě Pietro.

„Nepřijde, pozítří odplujeme. A kdyby přišli, neodcházej. Dokud jsem tady já, stačíme je schovat jinam.“

Flaiano se probudil pozdě a natáhl se k Sandře, která ležela s rukama založenýma pod hlavou. Její chladný pohled ho nepřivedl do rozpaků, vtom však Sandra prudce vyskočila a úplně rozhrnula závěs. Sedla si na okraj psacího stolu, a zalykajíc se rozčilením, řekla:

„Je čas, Ivo, aby mezi námi bylo jasno. Všechno v noci jsem slyšela! Ty jsi okradl přátele!“

Flaiano se jedním skokem octl před Sandrou, vycenil zuby a měřil ji nelítostným pohledem:

„Hm, tak ty jsi všechno slyšela! Možná že ses taky tajně dívala. Víš tedy, co bych udělal, kdyby — víš přece co. Mlč, zapomeň na to, a všechno bude při starém. Jinak…“

Flaiano se k ní začal pomalu přibližovat. „Už je pozdě! Ještě v noci jsem mluvila s kapitánem…“

Flaiano vzteky zaskřípal zuby. Sandra se úplně ovládla a pomalu si zapálila cigaretu:

„Zatímco jsi spal, kapitán už promluvil s celou posádkou, a všichni tvoji přátelé, kromě těch, které sis pospíšil poslat na břeh, vědí o osmapadesáti diamantech, které jsi ukradl. Ať ti tedy ani nenapadne něco se mnou udělat… nebo s diamanty utéct. Uklidni se a poslouchej. Jestli během hodiny nesvoláš všechny do své kajuty a diamanty nerozdělíš, půjdu na policii a všechno tam řeknu, ať se mi za spoluvinu stane co chce. Spoluvinice diamantů načerno, to není to nejhorší, ale spoluvinicí podvodníka jsem nebyla a nebudu.“

Sandra se hnula ke dveřím. Ivo ji dostihl a chtěl ji udeřit. Sandra se uhnula a vyběhla na chodbu.

Neuplynulo ani čtvrt hodiny, a Flaiano svolal celou posádku, kterou kapitán už zpravil a která rozhořčeně čekala na hostitelovo ospravedlnění. Ivo Flaiano se změnil. Přívětivě se usmíval a vypravoval, jak na tom kopci našel ty dávno zahrabané diamanty a jak se rozhodl připravit všem překvapení, až nadobro pomine nebezpečí. Připravoval toto překvapení v noci, ale Sandra to nepochopila a všechno svou hysterií pokazila. Proto prosil všechny, aby se shromáždili v jeho kajutě, a ted je prosí, aby zatáhli závěsy a začali rozdělovat diamanty, které tenkrát našel.

Neopomněl poznamenat, že pro sebe čeká větší podíl, jako nálezce pokladu a také jako vlastník jachty.

Všichni se jenom jeden na druhého dívali a věřili i nevěřili. Podobalo se to pravdě, když Flaiano pečlivě zavřel dveře a vytáhl ze sejfu obyčejný pytlík a vysypal z něho na stůl několik desítek diamantů velkých jako zrnka hrachu. Dvanáct z nich, velkých jako třešně, to byl poklad získaný kdysi pekelnou prací a nebezpečím, poklad, který v poslední chvíli vyklouzl z rukou lidí, kteří ho našli, a který potom ještě patnáct let ležel v bílém pahorku na Pobřeží koster. Sandra se dívala na diamanty a přemýšlela o nesplněných nadějích neznámých odvážných hledačů, o šarvátce s policií, o výstřelech, o smrtích a o žaláři. S odporem si vzpomněla na noční výstup, na Flaianův horečný šepot a řekla si, že ode dneška nikdy nebude nosit briliantové šperky. Ať se filmový herec sebevíc snažil vylíčit to, co se stalo, nedorozumění, nedůvěra a obava zaseté nepříjemnou událostí pevně zakotvily u posádky jachty, která už nebyla tou dřívější mladou, přátelskou společností, jež se vydala za dobrodružstvím. Vzácné dojmy dalekých cest byly vystřídány chamtivostí, závistí a podezříváním.

Kapitán převzal i podíl poručíkův, Césarův a Ley a pospíchal do své kajuty. Flaiano a Sandra zůstali ve své kajutě sami. Sandra vytáhla rychle kufr. Otevřela dokořán skříň na šaty, vyňala dvoje lehké šaty, hedvábnou blůzu a pestrou sukni, přidala k nim nepromokavý plášť a večerní střevíce. Ivo pozoroval jako u vytržení rychlé a přesné pohyby jejích rukou, lehké kroky jejích štíhlých nohou.

Ztrácel okouzlující milenku a myšlenka, že ona bude ještě někoho milovat, určitě toho zatraceného poručíka, byla pro něho nesnesitelná. Tvář mu polila červeň, dýchal rychle a přerývaně. Jeho ruce se zaťaly v pěsti. Sandra se na něho pozorně podívala v trojdílném zrcadle.

„Jen žádné scény, Flaiano.“ Její tón byl nesmírně cizí a chladný. „Bud aspoň nakonec tak vděčný, jako jsi byl ve svých některých rolích. Mimochodem, poprosila jsem kapitána a inženýra, aby počkali na chodbě, dokud nevyjdu.“

„Odcházíš nadobro?“

„Navždycky. A doma se vynasnažím zařídit věci tak, aby se tvá přání nesplnila. V detektivních románech nemá oběť kdy uhodnouť gangsterovy úmysly a zabránit jim. Někdy se to tak stává i v životě, ale tentokrát tomu tak nebude: moji přátelé budou vědět všechno, a kdybych náhle zmizela, budou vědět proč. Ostatně jsi dost rozumný člověk a nepředpokládám, že by ses nechal unést nenávistí natolik, aby ses pustil do něčeho, co by ti zlomilo vaz.“ Sandra přešla na klidnější tón. „Vzala jsem si jenom to, co bylo moje, to, cos mi koupil, to tady zůstalo. Bude se ti to hodit. Náramek a hodinky jsou v zásuvce zrcadla. O diamantech, které na mě připadly z prvního dělení, nemluvím, doufám, že je prodáš…“ Ivův škodolibý úsměšek potvrdil Sandřmo přesvědčení. „Platím tím za svou cestu sem. Mysli si, že jsem si najala tvoji jachtu, a tebe s ní… do Kapského Města. Je to asi nejvýhodnější smlouva v tvém životě. Sbohem!“ Flaiano udělal prudký pohyb ke dveřím.

„Kapitáne!“ zavolala hlasitě Sandra.

Dveře se vzápětí otevřely dokořán a Callegari s inženýrem se beze slova chopili Sandřina kufru a její kabelky. Klika cvakla, Flaiano se vypoulenýma očima tupě zadíval na leštěné dřevo dveří, vyskočil, chytil za kliku, po chvilce ji zase pustil a začal rozzuřeně pobíhat po kajutě a brumlal nejošklivější slova o Sandře. Zpocený sebou praštil do křesla, zapnul větrák a otíral se kapesníkem. Tiché bzučení a proud svěžího vánku ho znenáhla uklidnily, dvě cigarety a sklenička koňaku mu vrátily ztracenou rovnováhu.

Otevřel sekretář, vytáhl tuhou obálku a arch stejného papíru, zamyslil se a začal psát:

„Policejnímu veliteli Kapského Města… Musím Vás upozornit, že na palubě mé jachty byli mezi jinými spolucestujícími bývalá filmová herečka Sandra Cittiová a bývalý poručík italského válečného lodstva Andrea Montuovi. Dověděl jsem se, že obě jmenované osoby ihned po příjezdu do Kapského Města začaly tajně kupovat kradené diamanty, přičemž navázaly spojení s bandou přístavních zlodějů a podloudníků. Požádal jsem jmenované osoby, aby opustily mou jachtu, jelikož jsem nepokládal za možné pokračovat ve společné cestě s takovými spolucestujícími.

Protože jsem neměl důkazy, nemohl jsem Vás o tom ihned uvědomit, čehož lituji. Tímto dopisem se pokouším napraviti svou chybu a uklidnit své občanské svědomí. Domnívám se, že důkladná prohlídka věcí paní Cittiové a pana Montuoviho objeví diamanty, které je usvědčí z podloudnictví, a že oba pachatelé budou po zásluze potrestáni…“

Flaiano zamkl udání do sejfu a vyšel na palubu. Vítězoslavná škodolibá radost se usazovala v jeho duši.

Kapitán Callegari zatelefonoval poručíku Andreovi a zavezl Sandru do města. Ještě ani nepřešli Eggerliho ulici, a zářící Andrea už na ně mával z chodníku. Všichni tři šli na třídu Vítězství k Césarovi a Lee. Museli posedět v hotelové dvoraně asi půl hodiny, než se Lea a Césare vrátili od lékaře. Za tu dobu se Andrea dověděl příhodu se zatajeným nálezem. Příhoda na něho neudělala očekávaný dojem. Nespouštěl oči ze Sandry. Dokonce sebou škubl, když kapitán radostně zvolal, vítaje Leu a Césara, jakmile vešli:

„Tak co, tak co, jak jste dopadli u doktorů?“

„Zatím nijak,“ odpověděl Césare. „Ostatně dnes to byla předběžná návštěva u asistenta. Hlavní konzultace bude pozítří, ve čtvrtek, u profesora.“

„Pošlete mi kabelogram do Colomba, jachta Aquila, o tom, jak to dopadlo. Slibujete mi to? Dnes se vidíme naposledy. Večer nabíráme vodu a palivo, za svítání odjíždíme.“

Césare se zapřísáhl a kapitán jako by už chtěl opakovat vyprávění o Flaianovi. Ale opatrný Césare je zavedl do pokoje, pečlivě prohlédl okna a záclony a zavřel dveře. Potom se kapitán úplně rozhorlil a vyprávěl o všem, co se ^řiho^. dilo.

„Můj ty bože! Kdo by si byl pomyslil, že Flaiano… Já ho přece znám už dávno, ještě než měl ten ohromný úspěch… Kdy vlastně tak duševně upadl?“

„Já myslím, že skoro každý velký úspěch vede neodvratně k úpadku. Jenom lidé duševně silní a cílevědomí odolávají, jsou příliš zahloubáni, než aby se opájeli svým úspěchem, jak to dělá člověk mělký,“ řekla klidně Sandra.

„Přestaňte s tím teoretizováním,“ řekl Andrea, který teprve nyní pochopil smysl všeho, co se stalo, „já v tom vidím jen docela obyčejné hulvátství. Radši řekněte, co chcete dělat dál, Sandro!“

„Nemám ani penny. Prodám dva své prsteny a přívěsek s velkým pěkným smaragdem. To mi stačí na letadlo do Říma.“

„A potom?“

„Je jeden znamenitý švédský fotograf Runě Hassner, předseda fotografického sdružení Tio. Před dvěma lety mi navrhoval…“

„Co s tím ted, Sandro,“ přerušil ji poručík. „Vaše diamanty vám přece umožní žít z nich deset let a přitom cestovat!“

„Vidíte! Na to jsem úplně zapomněla. Ne deset, ale jistojistě pět, můj podíl z první kořisti jsem mu nechala!“

„Každý vám dáme třetinu své kořisti, kterou mámě vaší zásluhou. Kdyby nebylo vás, neměli bychom vůbec nic. A ted se cítím milionářem a patří mi celý svět!“ zvolal Césare.

„To ale dokazuje, že nebudete nikdy milionářem a že nemáte ponětí o skutečném bohatství! S radostí souhlasím s přátelskou pomocí, ale žít na účet přátel nemohu. Mám staromódní vychování! Souhlasím, když se někdo za mě vydává v nebezpečí, zachraňuje mě před neštěstím, před nemoci, před útokem, ale přijmout peníze, a vzít někomu řekněme polovici jeho pracovních plánů, klidného života, zamýšlených cest, ne, to udělat nemohu ani za nic. Každý má svůj osud, pokud jej s někým nespojí v jeden, jako vy s Leou… Ted máte ideální postavení jako malíř, můžete se věnovat tvůrčí práci několik let a nemyslet na nic jiného.“

„Césare, Césare!“ Lea se pověsila malíři okolo krku. „Má Sandra pravdu? Stalo se to, po čem jsme toužili v mrznoucí Neapoli?“

„Stalo se, ale ne docela. V našem životě se vždycky všecko stává jinak než v našich snech. Přijdou nové starosti, přikradou se nenadálá neštěstí.“

Poručík chtěl něco říci, ale mlčel.

Kapitán se chystal vstát a řekl:

„Tak ted jste pohromadě dobrá společnost. Ale já už musím jít. Ať mě vezme hrom, ale je mi velice líto, že se s vámi všemi musím rozloučit. Nějak jsem si na vás zvykl…“ Lea a Sandra byly v mžiku u opěradel jeho křesla a objímaly kapitána okolo krku.

„Na mou čest, to je obrázek, že by se člověk rozplakal!“ přimhouřil posměšně oči Césare. „Já na vašem místě bych nechal majitele jachty majitelem, víc vám neřeknu!“

„Musím, nemohu opustit nikoli Flaiana, ale Aquilu! Pusťte mě, děvčata, na chvilku, nebo se mi z vašich něžných rukou zatočí hlava…“

Sandra a Lea se smály a vrátily se na svou pohovku.

Kapitán si zapálil lulku:

„Tak jsem se na vás díval, a vzpomněl jsem si na Flaiana. Je těžké si jen představit, co si ten uličník může vymyslet. A vsadil bych se, že nějakou lumpárnu provedl. Je ke všemu ještě žárlivý. Už dávno jsem si všiml, jak špehoval.Sandru a Andreu. Dobře, dobře, nekruťte hlavou, my máme také oči… Co kdyby nás udal policii? Ne, nejsem jasnovidec, zkusil jsem myslet v jeho stylu. Udělají u vás prohlídku, třebas v letadle, najdou u vás diamanty, a potom přijde žaloba pro podloudnictví a vězení. Flaiano, to se rozumí, bude mít ohromnou radost.“

„Ale tím by se přece sám taky vydával v podezření? A my ho u soudu usvědčíme,“ namítl poručík.

„Usvědčujte si ho jak chcete, až bude na tisíc mil odsud, v jiné zemi. Zatím čas uplyne, diamanty budou prodány, Xnáš milý hostitel bude vyvádět v Polynésii.“

„Matičko Boží, jak říká Lea! Vy, kapitáne, jste moudrý člověk! Co máme tedy dělat?“ Sandra se bezradně rozhlédla. „Poslat diamanty poštou, to nejde, a schovat je, není kde: Césare a Lea jsou ve stejném nebezpečí!“

„Možná, já jsem už chtěl svěřit svoje diamanty poručíkovi, protože se bojím Flaiana a jeho roztomilých společníků Piet-ra a Julia, ale ted vidím, že to nejde. Naopak, jestli chcete, dejte mi všechno, co máte, a já to schovám na jachtě. Tam nebude nikdo nic vědět, a v Colombu budu volný. V Colombu je velký klenotnický trh, a možná, že se vyplatí zajet do Indie, tam bude člověk nejjistější. Jestli mi věříte, já je schovám, a jestli chcete, tak je prodám. Myslím, že to dovedu lépe než vy.“

„Božínku, to je báječný plán!“ Sandra kapitána vroucně políbila. „Jenom aby to nebylo nebezpečné pro vás…“

„Budu velice opatrný. Ted to není tak strašné,když vím, s kým mám tu čest. Ovšem kdyby se s jachtou něco stalo, moře je moře…“

„To se nedá ani předvídat, ani se tomu nedá zabránit,“ odpověděl chladnokrevně Césare. „Potom na tom budeme tak, jak jsme na tom byli, než jsme vůbec vypluli, o nic lip, o nic hůř. Ne, hůř, jestli vás ztratíme.“

„A lip, protože jsem se spřátelili a mnohému se na této cestě naučili,“ dodala Sandra.

Kapitán vstal, pečlivě rozstrkal balíčky s diamanty po kapsách své veliké blůzy a odešel rovnou na jachtu. Čtyři mladí lidé posuzovali otřásající novinky. Lea se po obědě v laciné restauraci vrátila domů a Sandra s Césarem a s poručíkem šli prodávat smaragd a prsteny. Proti očekávání dostala pou- ze za veliký smaragd na řetízku dvakrát tolik, než předpokládala, že dostane za všechny šperky. Jistě měl velikou cenu. Sandra nevěděla, že po vyčerpání uralských nalezišť se tak čisté a krásně zelené smaragdy staly neobyčejnou vzácností.

Sandra zůstala na noc v penziónu, v kterém bydleli Césare a Lea, a druhého dne dostala malý pokoj v nejvyšším patře hotelu s vyhlídkou na botanickou zahradu a na parkovou část města, která se rozkládala na svazích nevlídného krychlovitého masívu Stolové hory.

Poručík Andrea se také přestěhoval do nejvyššího poschodí téhož rána, kdy Aquila vyplula ze zálivu.

Profesor i van Hepen pozval Leu k dodatečné prohlídce. Césare byF pořád s Leou, a Sandra s poručíkem byli ponecháni sami sobě. Neúnavně se toulali po krásném městě, jezdili do okolí, vystupovali na Stolovou horu.

Sandra se od svého útěku z jachty změnila. Nyní v svých jednoduchých světle terakotových šatech se vzorkem z kři-volakých zlatě žlutých blesků, s širokou sukní, vypadala jako mladá studentka, která vyletěla poprvé na dalekou cestu z rodného hnízda.

Koutky jejích výrazných úst se zvedaly jakoby v utajovaném úsměšku hodné holčičky, která nechce prozrazovat své city přísným dospělým. Na rovných, trochu vystupujících klíčních kostech ležel nedávno koupený laciný černošský náhrdelník, zdůrazňující půvab Sandřiny dlouhé šíje.

Ještě předtím, když se procházeli večerními ulicemi Kapského Města ve čtyřech, si poručík všiml, že obě Italky upoutávaly na sebe pozornost dam, které se bedlivě dívaly na jejich jednoduché šaty, ušité s neomylným vkusem, vrozeným dědičkám antického světa, a také pozornost mužů.

Poručík a Sandra přišli pěšky do hotelu a rozešli se do svých pokojů. Za několik minut se v Andreově pokoji ozval telefonní zvonek. Sandra Andreu prosila, aby k ní ihned přišel.

„Andreo, u mě byla prohlídka!“ přivítala ho rozčileně.

Poručík přelétl pohledem pokoj.

„Ó, udělali to dobře,“ uhodla Sandra jeho myšlenky. „Ale lístky v kapsičce kabelky, ty složili trošičku jinak. Nebo náušnice. Nosím je v pudřence, její víčko není ted otočené tak, jak jsem je otočila já. A dál… Zkrátka, všechno přehrabali, a dívali se dokonce i do lustru, naše pokojská ho, k jejich smůle, málokdy utírá, a vidíte sám to světlejší místo na okraji skla.“

„Přísahám při Panně Marii, vy byste měla pracovat v tajné službě!“

„Přestaňte žertovat, Andreo, to je vážná věc!“

„Vůbec ne. Velemoudrý strýček Callegari vás zbavil veliké epří jemnosti. Poj dme do mého pokoje, uplatněte v něm vúj pozorovací talent.“

Poručíkova domněnka se potvrdila. Zápisník, který zanechal vzadu v prostřední zásuvce stolu, se přestěhoval trochu dopředu, a zásuvka nebyla zastrčena docela, to by Andrea nikdy neudělal.

„Něco je vyplašilo,“ pokýval hlavou, „asi jsme se vrátili, dřív než čekali. Tady mám nějaké záznamy o naší cestě, číslice výdajů, pravděpodobně si je opsali nebo ofotografo-vali. Seznámí se tak s mým rozpočtem, ale to jim sotva bude k něčemu.“

,A co Césare a Lea?“ vzpomněla si náhle Sandra. „Pojdme k nim, jistě se už vrátili. Jestli dělali prohlídku jenom u nás, potom máte vy a kapitán pravdu, je to Flaianova práce!“

Malíře našli v křesle, zatímco Lea se šplouchala a zpívala za dveřmi koupelny. Césarova malátná ospalost úplně zmizela, když sedověděl o prohlídce. Vymrštil se jak natažené pružné péro a hezkou chvíli prohlížel kufry, stůl, skříň a zastavené kouty pokoje.

„U nás nic,“ řekl uklidněné. „Moje zraková paměť není horší než Sandřina, ale nevidím ani stopu po nějaké návštěvě. Flaiaňo to zřejmě zavařil jenom vám…“

„Příteli Césare, dejte mi lístek se souřadnicemi boje. Já jsem ted v očích policie čistý a už mi dají pokoj. Možná, že ted přijdete na řadu vy.“

„To sotva. Vědí, že když udělali prohlídku u vás, že se tím prozradili, a my že budeme ted opatrní. Prohlídku měli udělat u všech najednou. Nebo si myslí, že jsme hlupáci?“

„Máte jistě pravdu: obětí podezření jsem jenom já a Sandra. Ale ať je to jak chce, dejte mi ten lístek, já ho budu nosit při sobě a odvezu ho, já a Sandra odletíme přece dřív než vy!

„Kdo ví?“

Malířova tvář byla pojednou vážná a^znepokojená. „Něco u zdejších lékařů neklape. Nemohu… vidím, že…“ Malíř se zarazil. Z koupelny vyšla v žlutém županu Lea. Nic na ní, kypící zdravím, nesvědčilo o nemoci. Jen velmi dobrý pozorovatel by si všiml, že v hloubce jejích očí je jakýsi zvláštní výraz, neurčitý, bud vylekaný, nebo napjatý, sotva postižitelný důkaz o porušení skvělého souladu zdravého těla a zdravého duševního života. Něco zasáhlo do nepochopitelně složité sítě vědomí a paměti. Lze to vyléčit? Obnovit dřívější rovnováhu, kterou si zdravý člověk ani neuvědomuje? Nebo bude dřívější nebojácná a vznětlivá Lea navždy stižena neblahou trhlinou ve vědomí, o které mluvila s takovým strachem?

„Dej mi cigaretu, Césare,“ žádala, když se políbila se Sandrou. „Dělám to, jak je to tady zvykem, všichni se líbají, při setkání, při loučení, na ulicích i v divadle, dokonce i s muži. Ale jenom tak, ze zdvořilosti!“ vysvětlila na šibalský Césarův úsměv. „Vy jste právě přišli? Poobědváme společně?“

„Ne, my jsme už po obědě, a ted znovu odcházíme,“ odpověděla Sandra. Podle tiché dohody se rozhodli neříkat jí nic o vpádu tajných policistů.

Césare šustil večerníky a náhle překvapen vykřikl:

„Zas je tu něco o našich lodích! Podívejte se, na druhé straně. Profesor Bootsurann, vynikající historik starověku ze stellenboschské university, tvrdí, že lodě objevené italskými potápěči u břehu jihozápadní Afriky nejsou nic jiného než potopené lodstvo Alexandra Velikého!“

„Co je to za výmysl?“ podivil se poručík.

„Ba ne, to je míněno vážně. Ten profesor, ať je to kdo chce, nemluví do větru. Poslouchejte:

Historikové dávno zjistili, že krátce před smrtí Alexandra Velikého bylo na jeho rozkaz vystavěno lodstvo s ohromným počtem osmi set lodí. Několik desetitisíců mladých mužů a žen, řemeslníků a rolníků, bylo určeno pro řeckou kolonii v nových krajích, dobytých v Indii. Lodstvu velel jeden z diadochů nejbližších přátel Alexandrových, Nearchos, který také vyplul s lodstvem do místa určení. V té době Alexandr náhle přerušil své úspěšné tažení v Indii (už překročil řeku Ind) a vrátil se znovu do svého nového sídla Babylónu, kde nějakou dobu stonal a zemřel. Při rozdělování krajů mezi diadochy dostal Nearches lodstvo se všemi lidmi a vojsky s tím, aby kraje, které dobyl, tvořily jeho vlastní říši.

Vědci se rozcházejí v domněnkách o osudu Alexandrova lodstva. Někteří znalci se domnívají, že lodstvo bylo soustředěno u břehů Levanty, a když je Nearchos opustil, aby byl u smrtelného lože vojevůdcova, lodstvo se rozptýlilo po přístavech Středozemního moře. Jiní, k nimž se připojuji i já, soudí, že lodstvo určené k podrobení Indie se nemohlo postavit ve Středozemním moři, ale stavělo se v Arabském zálivu Rudého moře a že čísla o osmi stech lodích se sto-padesáti tisíci lidmi byla značně nadsazena v dalších vyprávěních. Odhaduji počet těchto lodí na tři sta a mám za to, že lodstvo pod Nearchovým velením proplulo Rudým mořem a vplulo do Perského zálivu, když jeho velitel dostal zprávu o těžké Alexandrově nemoci. Po dělení nevedl Nearchos svou armádu do Indie, ale rozhodl se, že obepluje Libyi (Afriku) a vpluje do Středozemního moře od západu, po dobytí nejbohatší země na jihozápad od Herkulových sloupů, které při své plavbě objevil Kartaglnec Hanno.

Historik Harold Glevin se domnívá, že Nearchos připlul do Indie, potom do Indonésie a dosáhl břehů Jižní Ameriky a že lidé určení pro kolonizaci nových zemí položili základy kultury Inků a Mayů. Tato domněnka je zcela neudržitelná. Tyto kultury nemají nic společného s kulturou helénskou, kterou Alexandr zanechal všude v Asii, a jednoduchý odhad trvání plavby ukazuje, že dřevěné lodě nemohly sloužit tak dlouho v tropických mořích, kde nechráněné dřevo rychle ničí šášně lodní. Mnohem pravděpodobnější je, že lodstvo Alexandrovo, správně Nearchovo, obeplulo Afriku a u břehů jihozápadní Afriky ztroskotalo beze stopy, což souhlasí s tím, že nemáme vůbec žádné historické zprávy o osudu tohoto lodstva a o osudu samého Nearcha. Malé řecké lodě se obyčejně zachraňovaly před bouřemi na pobřeží, ale právě u Pobřeží koster nemohly najít útočiště a potopily se všechny, do poslední. A lidé, kteří se dostali na pevninu, neodvratně zahynuli v bezvodé pobřežní poušti. „

Césare četl článek až do konce za napjaté pozornosti svých přátel.

„To je člověk, který hodně ví!“ skončil pochvalně. „Proto mi ty lodi byly nějak povědomé. Také ty amfory…“

„Co to povídáš, Césare!“ žasla Lea. „Ty mluvíš, jako kdybys ty lodě našel! Ale celkem je to velice zajímavé!“

„A ještě je tu poznámka,“ vzpomněl si náhle Césare. „Jiný odborník, tentokrát geolog Cane z witwaterstrandské university v Johannesburgu, podporuje historika. Vyvrací hlavní námitku, jak se mohly lodi uchovat přes dva tisíce let v příbojovém pásmu. Geolog tvrdí, že lodě se potopily ve velké hloubce, kam vlnobití nezasahuje. Ale celkový zdvih pobřeží pouště Namib vyzvedl místo, kde se lodstvo potopilo, do hloubky dostupné potápěčům, a to teprve nedávno. Na celém pobřeží byly zjištěny podmořské útesy ve vodě, která byla předtím hluboká.“

„Správně!“ neovládl se Andrea. „Vzpomínáte si, Césare, že jste mluvil o podivné nepřirozenosti podmořských skal tam, kde jsou ty lodě, a celého toho mořského pásma…“

„To je zvláštní, vy jste jak spiklenci,“ zamračila se uraženě Lea. „Jako byste tam někde byli, a přede mnou to tajíte. Césare, nevím, proč najednou schováváš ty noviny. Co to má znamenat, tajemství, nebo překvapení?“

„Překvapení, drahoušku! To všechno je hloupé a zbytečné žertování. Já se jdu umýt a potom se půjde jíst. Sandra a Andrea už musí na koncert.“