Ostří břitvy

Kapitola 2 PRSTEN S CHIASTOLITEM

„A tak, Mstislave, až pojedeš na jih Indie, nezapomeň na kimberlit. Budeš-li mít štěstí, může naše věda dát našim indickým přátelům nemalý dar. Dokážeme totožnost kimber-litových pásem Gondvanského štítu v jižní Africe a kimber-litových pásem v Indii, a to možná povede k objevení diamantonosných pásem. Mně se zdá, že obecné vymílání nejstarších vrstev v Indii bylo méně hluboké než v Africe, to za prvé. A dál, že pásma s diamantonosnými trychtýři v trhlině se ukládají tam, nebo v oblastech, kde je hojně rostlinstva, nebo jsou přikryté rozsáhlými čedičovými vrstva- mi v suchých krajinách Dakšřnu. Předvídej, uvažuj, a kromě toho pomáhej při všem. Jako absolvent leningradské Vysoké školy báňské rozumíš dobře mineralogii, a to je základ našeho oboru.“

Iverněv poslouchal, chvílemi si dělal poznámky do pracovního zápisníku v šedé plátěné vazbě. Když profesor An-drejev poučení skončil, zvrátil se v křesle a zahloubal se. Iverněv si zapálil a prohlížel si ornament na obrovském čínském koberci přes celou stěnu a potom se zeptal:

„Nad čím jste se tak hluboce zamyslel, Leonide KiriloviCl?

„Je mi smutno. Kdysi, když jsem byl v tvých letech, zkoušel jsem si představit, že přijde doba, kdy nebudu moct jezdit na vědecké výpravy.“

„Copak nemůžete jet?“

„Mohl bych, ale nikdy jsem nejezdil tak, abych nepracoval naplno. A na to už bych dnes nestačil fyzicky.“

„Nemohu s vámi souhlasit, Leonide Kiriloviči! To přece není to hlavní. Když je dobrý kolektiv, nadchne se společnou prací…“

„A na jak dlouho to stačí, když kolektiv nikdo nepovede? Ne, když už srdce neslouží, nemohu tahat koně na provazech po srázu, hnát vor, kácet stromy. To nemohu! A dřív jsem si myslíval, že jednou padnu a umřu na ledovci, v tajze nebo na poušti. Nějak jsem si přál spíš umřít na poušti, aby kamarádi udělali z kamení kopeček a ten aby sloužil jako směrník pro takové, jako jsem já.“

„Co je to s vámi, Leonide Kiriloviči?“

„Copak nevidíš? Děsně rád bych jel do Indie, ale vím, že tamní vedro nevydržím a že mě pošlou domů jak neužitečný balík.“

„Pěkně se vyjadřujete! Balík!“ řekl Iverněv.

Leonid Kirilovič se podíval na svého žáka téměř s nevolí, zamyslil se a usmál se:

„Tak je tomu odjakživa. Já jsem byl v mládí taky takový; Nechtělo se mi věřit, že mohu umřít. Nemyslel jsem, že budu trpce litovat promeškaných příležitostí, ačkoli jsem věděl, že se už nikdy nevrátí. A když se vrátí, že už nebude sil.“ „Já jsem dosud nikdy nelitoval promeškaných…“

„Ovšem. Protože máš ještě před sebou dalekou cestu. To je mládí! Ale přijde čas, a pochopíš, že ještě jdeš, a přece už jsi na konci cesty.“

„Tomu nerozumím.“

„A ještě dlouho nebudeš rozumět. No dobrá, já jsem je už oželel, ty promeškané příležitosti. Nové nejsou, ale je naléhavá práce! Abych nezapomněl, nejsou v osobních papírech tvého otce nějaké záznamy o starých dolech ve Střední Asii?“

„Jak to, vy víte i o tom?“

„Nevím, jen se ptám. Jsi nějaký bledý. Máš nějaké starosti? Podívej se, koukej být v pořádku, aby sis v Indii neudělal nějakou ostudu. Počkat, ted jsem si vzpomněl, cos to povídal o mém příjezdu, kuňkals do telefonu nějaký nesmysl. Máš nervy v pořádku?“

„Co s tím mají co dělat moje nervy? Jde o to, že vy jste už druhý člověk, který se zajímá o osobní archív mého otce.“

Bylo na profesorovi, aby zbystřil pozornost:

„Poctivě řečeno, já sám se o to nezajímám, co je mi do starých dolů, to je věc důlních průzkumníků a archeologů. Nedávno se tu objevil cizí archeolog, Němec nebo Turek, z ankarského archeologického ústavu. Byl mezi jiným taky u mě, od někoho se dověděl, že jsem byl žákem Maxmiliána Fjodoroviče. Vzpomínám si, že tvůj otec popisoval doly tři tisíce let staré kdesi na hranicích mezi Afghánistánem a Iránem. Tak ten profesor Wilfried Deragazi…“

„Jak, jak??“

„Wilfried Deragazi. Zní to pěkně, snadno se to pamatuje. Vypravoval mi o drávidské kultuře, která se rozšířila před čtyřmi tisíci lety z Indie do západní Číny a do naší Střední Asie; je taková kultura, anauská, nazvaná tak podle kišlaku, vesnice v blízkosti Ašchabádu, něčím neobyčejně pozoruhodná, ale u nás poměrně málo známá, jak litoval ten turecký profesor. Ta kultura je most mezi Indií a mezi Krétou, a Kréta zase most se severní Afrikou. Stopy této kultury byly objeveny na Sahaře, úžasně krásné sošky, kresby, keramika. Jejich ústav chce použít dnešních vědeckých způsobů k prozkoumání dávných styků a cest osídlení, spektroskopického izotopického rozboru kovů a nerostů v ozdobách a v jiných předmětech. Je třeba všeho všudy po gramu každého vzorku. Profesor je sbírá v místech, kde se předpokládá, že tudy vedlo dávné spojení. Je to zajímavé a pozoruhodné!“

„Zajímavé, zajímavé,“ poznamenal Iverněv, který s chutí kouřil cigaretu, „ale proč Tata…, moje nevěsta, která právě ode mne odešla, se tak zajímala o osobní otcův archív?“

„Snad ses jí zeptal, ne? A kdo to vlastně je?“

„Je to dcera jednoho z otcových průvodců v tajze, jakéhosi Pavla Černycha.“

„Doopravdy je to tak?“

„Nevím. Nenapadlo mě, abych si to ověřoval. A jak bych to taky měl udělat?“

„Zkusit se to dá. Ale jaké důvody by mohla mít, aby se vydávala za někoho jiného?“

„Chcete říct, že připouštíte, že Tata není možná vůbec Černychová?“

„Nevím, ale ať tak či onak, je tu přece něco nejasného, ne? Každý by přece chtěl vědět, jak se věci mají. A co zajímalo tvoji Tatu?“

„Prostě osoba Maxmiliána Fjodoroviče, jeho cesty, podrobnosti podoby mého a jejího otce.“

„Mhm… A je to dávno, mhm, co odešla?“

„Několik dní. Byl jsem zrovna v Moskvě, když mi maminka telegrafovala.“

„Kdo ví, možná že je to čirá náhoda. Asi nejspíš. No, vypijeme si čaj, slyšíš, Jekaterina Alexejevna už cinká šál-ky.“

Iverněv seděl dál a napjatě přemýšlel. Andrejev vstal a položil ruku na rameno mladého geologa:

„Půjdeme!“

Iverněv také vstal a pak pokynem profesora zastavil:

„A jak vypadá ten cizí archeolog?“

„Je to krasavec, poměrně mladý. Je v něm cosi démonického, silného. Zkrátka zajímavý člověk. Večeřel u mě a všechny okouzlil. Rita ho zavedla do Velkého divadla, na balet, a byla přímo u vytržení nad takovým společníkem. Říká, že všechna děvčata vyvalovala oči na toho Deraga-ziho…“ „Jakou řečí mluyí?“

„S námi některou ze tří, kterých používáme, anglicky, německy, francouzsky. Trochu umí rusky. Říkal, že zná ještě několik řečí!“

„Šťastný člověk!“

„Ty ses přece taky naučil dvě, a mnohem lip než já. Já nemám pro řeči buňky…” Profesor se zamyslil a dodal: „A jak je ten Turek oblečený! Kromě toho mi padl do oka jeho prsten se zajímavým kamenem. Asi jenom geolog může ocenit ten nápad. Představ si, křišťál chiastolitu rozříznutý napříč hlavní optické osy tak, že na světle dělá… “

„Šedý kříž!“

„Ano, ano! Ale chlapče, ty jsi bledý jako stěna! Co se to s tebou děje? Sedni si!“

„Leonide Kiriloviči, co to může znamenat? Tata, ona… ona pořád nosila takový prsten…”

„Cože?“

Andrejev rázem zvážněl, a dokonce si vzal z Iverněvova pouzdra cigaretu. Zapálil si, zamyslil se, hledal něco v zápisníku a vzal telefonní sluchátko:

„Náhoda nenáhoda, to se musí vysvětlit. Copak je málo… Tady je profesor Andrejev, geolog, musím se poradit o neodkladné věci,“ pokračoval do sluchátka. „Ne, to nejde, ať někdo od vás přijde ke mně, do bytu nebo do ústavu… Ale já vám říkám, že to bude lepší, já mám taky svůj rozum!… Dobrá, spojte mě s někým vyšším.“

Iverněv uslyšel úryvkovitý rozhovor jedné strany a v hlavě mu třeštilo. Co to jen proboha může znamenat?

„Soudruhu podplukovníku,“ pokračoval Leonid Kirilovič a stručně vyprávěl o Deragazim a Tatě. „Ano, je dosud zde, přijel na studijní cestu, ovšem, může to být čirá náhoda.“ Leonid Kirilovič se s úlevou a potichu rozesmál. „Můj žák? Ano, tady. — Ted je u mě. — Za hodinu? Výborně, rovnou na čaj.“

Profesor položil sluchátko a upřeně se podíval svému žákovi do tváře:

„Mstislave, na to musíme přijít. Proč potřebují zprávy o tvém otci? A jaké zprávy? Jak se v tom jinak vyznat? Ve špionážních románech je to správně vylíčeno: velemoudrý detektiv si sedne, přemýšlí a hledá motiv. Síla nepřítele je přece v tom, že je mu už od začátku všecko jasné, a nám ne. Je-li ovšem vůbec nějaký nepřítel a není-li to nepodložená domněnka od začátku až do konce, vybudovaná^na čiré náhodě.“

„Náhody jsou zde dvě,“ namítl potichu Iverněv, který se tvářil, jako by ho něco bolelo.

„Jak to?“

„Za prvé: dvě osoby, obě zajímají nějaké údaje z neuve-řejněných a cest se netýkajících, nýbrž osobních otcových deníků. Za druhé: obě nosí úplně stejné prsteny, jaké jsme dříve u nikoho jiného neviděli…“

„Tak ty z toho opravdu usuzuješ, že tvoje Tata…”

„Nic neusuzuju, nechci!“ skoro vykřikl Iverněv.

„Á, tady je Kateřinka!“ přepjatě hlasitě vítal Andrejev svou ženu.

„Zase jsi kouřil?“ zeptala se podezřívavě. „A kde jsou přísahy a předsevzetí?“

„Víš, Kateřinko, já jsem se rozčilil kvůli Indii. On tam jede,“ kývl na Iverněva.

„A co má být? Mstislav jede do Indie, Finogev do Afriky, a zítra se ještě některý z tvých žáků vypraví do Afghánistánu nebo do Iráku. To abys pak nevyndal cigaretu z úst…“

„Ne, ne, zhřeším jenom jednou, a víckrát ne! Co je s čajem? Za chvilku přijde ještě jeden geolog z Dalekého východu.“

„Kdo?“

„Toho neznáš, je to provozní zaměstnanec.“

„Pravda, ty neznám vůbec.“

„A kde je Rita?“

„Odjela do divadla. S tím tvým Turkem. Vzal ji tam na oplátku. Mně se to nějak nelíbí, začal ji moc obletovat. A Rita, to víš, je děvče horkokrevné, ztřeštěné, celý otec!“

„Děkuju vám!“ Andrejev se hluboce uklonil.

Po odchodu „geologa z Dalekého východu“ Iverněv a Andrejev se ještě radili v Andrejevově pracovně, ale na ničem se nedohodli. „Zůstaneš u nás na noc,“ vstal starý geolog. „Pořádně vyvětrej, nakouřils tady. Pojd, přineseme postel.“

„Já neusnu, Leonide Kiriloviči!“

„Musíš se snažit! Ostatně, dělej, jak chceš. Ale já se musím vyspat, ráno mám důležitou poradu. Tedy: Deragaziho pozvu, dokud jsi ještě tady, a.geolog se bude vyptávat. Ale když uvidíš ten prsten, nehni brvou, nebo bude mít.geolog pravdu, vyplašili bychom ho. A Rita ať se okolo něho točí, možná že o tom začne mluvit i s ní.“

„A vy se o Ritu nebojíte?“

„Je to děvče příliš upřímné. Promluvím s ní, matku tak neposlouchá. Něco musíme riskovat.“

„Jak je to zvláštní, i tyto železné schody, i z těch mám dnes radost. Celý večer je samá radost,“ myslel si Girin, když vystupoval k Simě.

Sima ho přivítala v černém svetru a široké šedé sukni. Girin se jí vyptával na její práci, na sport. Sima mu pojednou otevřela svou duši a vyprávěla mu všecko o „kalifovi Hárun-al Rašídovi“ a o jeho „velikém vezíru“. Seděla trochu rozpačitá proti němu, napřímila se, sepjaté ruce dala do klína a její veliké šedé, široce otevřené oči se dívaly přímo do Girinovy tváře v důvěřivé naději, že ji pochválí. Ohromná, do hrdla stoupající něha se v něm probudila.

„Když vás tak poslouchám, chtěl bych být věrným ka-lifovým tělesným strážcem,“ řekl pojednou.

Sima náhle zčervenala, vyskočila a prošla se po pokoji.

„Neviděl jsem vás nikdy v kalhotách,“ řekl, aby změnil látku hovoru. „Vy je nenosíte?“

„Obyčejně ne.“

„Proč?“

„Nehodí se k mé postavě, a ani svetr moc ne.“ Dívka zčervenala ještě víc. „Povinností hostitelky je připravit čaj,“ řekla svým obvyklým zpola tázajícím, zpola přesvědčujícím tónem a odešla.

Girin se sedl k pianinu a pomalu přebíral klávesnici prsty. Jejich chladný a hladký dotyk byl známý a trochu smutný, jako vzpomínka na něco vzdáleného a ztraceného. Jako jas- né krůpěje jarních bříz začaly padat tóny jedné ze zamilovaných Girinových písní, která s ním šla životem. Sima rychle vešla a sedla si na opěradlo křesla u samého pia-nina.

,Ivane Rodionoviči,“ zašeptala, „ještě jednou, prosím. Tuhle píseň mám tak ráda.“

Girin poslechl. Sima seděla jako socha, vzpomněla si na čajník, ale neběžela pro něj.

Japonská píseň Pohádka podzimní noci, kterou slyšel pouze dvakrát v rozhlase, se vryla Girinovi do paměti jako všechno, co se mu zvlášť líbilo. Našlapoval na oba pedály a snažil se vyloudit zvuky podobné zvonícím táhlým tónům koty a samisena, japonské citery a kytary.

Vzlétaly jako smutní ptáci, třepetaly se nad temnými vodami mlčenlivých jezer a utichaly, vzdalujíce se do nekonečné noci. Tento obraz se rýsoval Girinovi v zvucích písně a v jejím pravidelném, pomalém doprovodu. Potichu si prozpěvoval a ani nezpozoroval, že Sima opět vešla. Se zatajeným dechem poslouchala cizí, ale srozumitelnou a tklivou melodii.

„Mně se zdá, že jsem tu píseň už dávno znala a milovala,“ řekla zasněně. „Snad proto, že v ní zní náš ženský smutek.“

„Proč právě ženský? Já myslím, že i mužský smutek sem patH.“

Sima chtěla pokračovat ve své úvaze, ale nedostala se k tomu.

Do pokoje vletěla jako vichřice Rita, tak zrudlá rozčilením, že i pihy na její tváři se úplně ztratily. Se svým chlapeckým úsměvem byla tak půvabná, že Girin jí byl bezděčně okouzlen, a Rita, když to zpozorovala, se zarazila.

„Simo, miláčku, ty můj veliký kalife, zachraň vezíra! Je s ním zle!“

„Co se děje?“ polekala se přítelkyně.

Rita se podívala rozpačitě na Girina a potom odhodlaně zatřásla hlavou:

„Řeknu všecko! Ivan Rodionovič patří k nám, ten to pochopí, od té doby, co jste…“ Rita zrudla ještě víc a znenadání vyhrkla: „Simo, já jsem zamilovaná!“

„Proč ten tragický tón? Konečně!“ „Ach kalife, je to všecko velice ošklivé! Je to cizinec a ani trochu se mi nelíbí!“

„Vzpamatuj se, Margarito! Co to povídáš za nesmysly? Zamilovala ses, a nelíbí se ti? Kdy se to stalo?“

„Není to tak dávno, a od té doby jsem jako ve snu. Když jsme spolu, stačí, aby se na mě podíval, a já jsem celá v jeho moci. Mám dojem, že kdyby mi poručil, přilezu jako kočka a budu se třít o jeho nohy. Je to strašné, to se mi ještě nestalo. A hlavní je, že pořád nevím, jestli mě miluje, a už je po radosti. Ted chápu to, co se mi dřív zdálo sentimentální. A jsem ochotná všechno zapomenout a bojím se ho, bojím se, abych neudělala nějakou chybu, nesprávný posuněk, abych neřekla něco nevhodného. On se přívětivě usmívá, ale z jeho nitra jako by se na mne dívaly zlé oči.“

„To není dobré, děvče. Tomu tedy nerozumím. Kdo je to?“

„To ti nepovím! Hlava mi jde kolem. Tak je to!“ Rita se prudce zatočila před zrcadlem, zastavila se, ztichla a sedla si na otáčecí židli u pianina. Sima a Girin ji mlčky pozorovali.

„No dobrá, všecko jsme pochopili, a ted vypravuj. Kdo je to?“

To, že Sima řekla „my“, a ne „já“, udělalo Girinovi radost.

„Je to profesor archeologie z Ankary a jmenuje se Wilfried Deragazi.“

„Počkej, počkej. Z Turecka? A co tady dělá? Je na studijní cestě?“

„Ano, ano! Přišel k tatínkovi. Já jsem se s ním seznámila, byla jsem s ním dvakrát v divadle… Potom jsme byli na procházce, potom jsme jezdili autem jenom tak po Moskvě, potom chtěl, abych s ním šla do restaurace, ale já jsem nešla, potom u nás večeřel…“

„A to je všecko?“

„A co má být ještě?“

„No, říkal ti něco? Nabízel ti ruku i srdce? Líbali jste se?“

„Říkal, no, to, co se při takových příležitostech, říká. Ze se mu velice líbím, a ruské dívky vůbec, a že já jsem z nich ta nejlepší a že jsem taková veselá a sportovní, tak to řekl, sportovní, že bude šťastný ten cestovatel, ten, kterému budu průvodkyní životem. A potom mě políbil… a ještě jednou… a ještě jednou…“

Rita si zakryla vzplanulé tváře.

„Několikrát jste se políbili, že,“ vyptávala se věcně Sima. „Byli jste na procházce a povídali jste si. Jakou vlastně řečí?“

„Francouzsky.“

Rita se podívala na přítelkyni a zachytila Girinův pohled, hluboký, soustředěný, který se jí zdál jako tenký paprsek napjaté myšlenky. Náhle se obrátila na otáčecí židli k doktorovi.

„Podívejte se na mě ještě jednou tak,“ prosila ho, „mně je při tom trochu klidněji…“

„Zdá se, že začínám rozumět, oč jde,“ prohlásil Girin.

„Oč?“ zvolaly Rita i Sima zároveň.

„Zatím vám to nemohu říct, mohlo by to mít nežádoucí následky. Povězte, můžete mě seznámit s tím svým archeolo-gem?

Rita přikývla:

„Mám s ním jít do Domu družby, slíbil, že mi ukáže výstavu fotografií nějakého svého známého.“

„To bude nejlepší. Dejte mi vědět kdy, a já vás tam se Simou.náhodou potkám. Ale jenom neříkejte o mně ani slovo, hlavně ne, že jsem psycholog. Platí?“

Wilfried Deragazi seděl nenucené v pohodlném křesle v jednom salóně Domu družby. Jako vzorně vychovaný člověk dovolil si pouze sotva znatelně prohlížet své společníky a ukrýval posměvačnou jiskřičku v svých hlubokých tmavých očích.

Rita seděla jako na jehlách, hned se červenala, hned zase bledla. Girina si Deragazi skoro nevšímal, prohlížel si skrze světle modrý kouř egyptské cigarety Simu, která od první chvíle setkání, které si s Ritou umluvili, úplně zaujala jeho pozornost. Kladla mu otázku za otázkou svou pomalou a velmi měkkou angličtinou. Girin, který všechno bedlivě sledoval, si všiml, že také Sima, duševně mnohem odolnější než Rita, se znenáhla dostává do vlivu archeologovy osobnosti.

„Tak dost!“ rozhodl se a sebral všechnu sílu svých nervů k nadcházejícímu souboji. Věděl už, s kým má co činit, ale to mu úkol neusnadňovalo.

„Řekněte mi, vážený profesore,“ obrátil se na Deragaziho v okamžiku, který si zvolil, když archeolog odpověděl Simě na nějakou otázku a upřel zamyšlený pohled na její zkřížené nohy, „od které doby se v archeologickém ústavu…“ Zde udělal Girin úmyslně přestávku, obrátil lhostejně oči na štukovaný strop a zakončil: „… učí dnešním způsobům su-gesce? Nebo to závisí na osobních vlohách?“

Sima a Rita, udivené Girinovou otázkou, viděly její překvapující účinek. Deragazi se v křesle vzpřímil, upustil cigaretu a rázem ztratil svou půvabnou nenucenost. Girin se ani nepohnul a střetl se s jeho pohledem. Sima strnula, když spatřila v Girinovi docela nového, jí neznámého muže, velitelského, takřka pánovitého.

„Neodpověděl jste mi!“ řekl přísně a důrazně.

„Nerozumím vám!“ odsekl Deragazi.

„Rozumíte mi velice dobře! Proč to děláte? Podrobovat si ženy? Jenom proto?“

„Ne! Ne! Ne!“ To bylo řečeno v jazyce, který Girin neznal, ale rozuměl tomu.

„Váš cíl?“ zeptal se Girin ještě ostřeji. „Mluvte!“

Deragazi zbledl. Upřel na Girina oči a zhluboka a pomalu vdechoval vzduch rozšířeným chřípím. Jeho protivník seděl klidně, ale jeho ztuhlé krční svaly a ramena, napjatá jako k zvedání břemene, prozrazovaly velikou soustředěnost.

Sima a Rita cítily jakoby celou pokožkou nadcházející boj. Strnuly jako nikdy předtím, a to je ochromilo, jako by se před nimi odehrávalo něco úžasného. Sima pozorovala s obavami perličku potu, která vyvstala Girinovi na čele a zbráz-dila jeho ostré vrásky. Přemáhala ji podivná touha vykřiknout, a zároveň ji zvláštní síla od toho zdržovala. Rita si zakryla oči a skláněla hlavu stále níž.

Tiché zasténání se prodralo skrze Deragaziho zaťaté zuby. Červeň se mu vracela do tváře, dech měl neznatelný. Jeho sametové řasy klesly a jeho tělo změklo. Opřel se o zadní opěradlo křesla, ale Girin zachoval dřívější nepohnuté držení těla. „Váš cíl?“ opakoval svou otázku.

Přívětivý a přitom tvrdý úsměšek roztáhl pěkně vykreslené Deragaziho rty:

„Mám radost z vlády nad člověkem. Nad ženou, která by se jinak nepodrobila.“

Lehká křeč ošklivosti pohnula Girinovými tvářemi. Ale pouze na okamžik. Díval se vytrvale na Deragaziho, nořil svůj zrak jako bodák do změklého těla svého protivníka.

„A co ještě? Vláda, to vím! Ženy, to vím taky. Ale odkud máte to hlavní ve vašem světě, peníze? Odkud? Mluvte! Ale docela upřímně! Sedněte si pohodlněji, kuřte, jste u důvěry hodného, spolehlivého člověka.:.“

Wilfried Deragazi se usmál, a zdálo se, že se mu vrátila dřívější převaha. Vytáhl z velmi plochého, jako zrcadlo se lesknoucího pouzdra na cigarety další namodralou cigaretu, tentokrát však nikomu nenabídl. A začal mluvit s onou opovážlivou otevřeností, která je vlastní úspěšným podnikavcům v kruhu svých lidí, které považují za méně schopné a méně šťastné.

„Po válce se svět hodně změnil. Většina lidí to dosud nepochopila. Nevidí, že život se zahryzl do udidla a letí jako kůň, který není zvyklý na sedlo. Proto dosud věří na takové hračky, jako jsou náboženství, morálka, povinnost, čekají zázraky a uctívají kdejaké fetiše. Tito blázni si naivně myslí, že se jejich státy o ně postarají v těžké době, a umírají v bídě a v opuštěnosti.“

„Promiňte,“ přerušil ho Girin se zdůrazněnou zdvořilostí, „nerozumím vůbec vašemu úvodu.“

„Hned vám bude všechno jasné. Úspěchy vědy ukazují, že věda je jediná skutečná síla v osudu lidstva. Ale vědci nejsou zorganizovaní a jsou pošetilí. Vláda je v rukách politiků, kteří chtějí vládnout, ale nedovedou to, a proto hromadí pyramidy chyb a nesmyslů. Čím dále tím složitější život celého světa naléhavě vyžaduje pevnosti všech, opravdu všech složek, a toho politikové nemohou dosáhnout. Proto se tkanivo společenského zřízení neustále trhá. Lidé se stávají bezbrannými obětfni neschopné a zastaralé politické správy. Ve snaze zajistit stálost vlády zřizují politikové vládu výsad, která se velice podobá vládě loupežnických tlup, které zužují své kruhy se stále většími výsadami pro své špičky. Tak, jak přibývá obyvatel, člověk ztrácí stále více svou individuální hodnotu. Stále obtížněji se může protlačit nahoru. Spravedlnost platí jenom na velmi úzké pěšince, po které musí jít prostý člověk. Všude je bezpráví, a každý zločinec se cítí jistější a silnější. Postřehl jste moji myšlenku?“

„Velmi dobře, pokračujte, prosím.“

„A tak, co má dělat člověk, který má dost rozumu a jiných schopností, aby byl nahoře, ale který je nucen zůstat na-vždycky pod patou oligarchie, pod patou vlády několika málo jedinců? Jenom jedno: organizovat se a zřídit si svoji tlupu bez politiky, bez fetišů, bez víry v hlouposti.“

„To jenom proto, aby se sehnalo dost peněz?“

„Velmi správně! Ale shánět peníze a přestupovat při tom zákony, které chrání vlastnictví, to je nebezpečné. Věc se často nepodaří, protože technických chyb se neuvarujeme.“

„Co tedy dělat?“

„Zařídit to tak, aby vám ty peníze platili,“ Deragazi zdůraznil poslední slovo, „za určité služby. A ty služby mohou být jakékoli, zločin nevyjímaje. Zločin je bez pohnutky, a nelze jej tedy prakticky odhalit. Ano, především je bez pohnutky. Lidé, jako jsem já, se neřídí politickými pohnutkami, neplní hloupé špionážní rozkazy, které jsou drahé a přinášejí celkem nepatrné výsledky, a jenom zabedněnost politiků brání, aby to pochopili. Síť gangsterských tlup, těsně mezi sebou spojených, vniká do všech skulin společenského zřízení. Potřebuje se někdo zbavit člověka, který mu překáží? Výborně! Zaplatí se, dá se rozkaz, a náhodný úder do spánku, píchnutí třískou napuštěnou jedem kurare, ale také prostě pád pod jedoucí automobil a hotovo. Udělá to člověk, který vůbec neví, proč to má udělat, a ostatně ho to ani nezajímá. Má se něco ukrást? Co? Kde? Prosím! To neudělá zloděj z povolání, ale člověk, kterého všichni považují za čestného. Má-li se obstarat krasavice, kterákoli, kromě snad nejslavnějších hvězd, ukradnou ji, naučí ji v tajném nevěstinci, jak se má chovat, a poddajnou ji dodají zájemci. Všechno záleží na ceně! A platí, ujišťuju vás, že dobře. Neumíte si ani představit, kolik je na světě lidí, kteří jsou ochotni udělat všechno za nepatrnou částku v tvrdé valutě. Milióny! A tyto milióny, to je obrovská síla, jsou-li obratně a obezřele vedeny A tak je organizace chytrých a přičinlivých lidí do tlup jediná spolehlivá možnost zajistit si slušnou existenci v našem světě, který spěje k obecnému úpadku. Souhlasíte se mnou?“

Girin se zeptal:

„A vy jste jistě jeden z pohlavárů?“

.^Kdepak! Já jsem prostě dobře placený agent. Jinak bych nemohl vědecky pracovat, a bez toho by byl život pro mě nezajímavý i při sebevyšší úrovni. Ať je ta úroveň třeba nižší, zato ať je víc svobody, nemyslíte?“

„A s jakým úkolem jste přijel k nám?“

Deragazi sebou trhl, zbledl a odhodil cigaretu. Pomalu, jako ve spánku, napřimoval záda a naklonil se dopředu:

,“Copak vy nevíte, že nikdy…nikdo nesmí… za to je smrt!“

„Nesmysl!“ řekl hlasitě, skoro vykřikl Girin. „Mluvte!“

Rudá archeologova tvář se strašně znetvořila. V jeho hrdle se ozvaly hned chraptivý vzdech, hned zasténání.

„Tady… maličkosti… dovědět se … dostat… kameny… důl.. odkud má váš geolog … dávno…“

„Podařilo se to?“

„Jenom kameny. Víc nic.“

„Nač kameny? Které?“

„Nevím, jak bych to mohl vědět? Oni vědí nač!“

„Kdo?“

„Ti, kdo platí! Jak bych to mohl vědět?“ zoufalé zakvílení se vydralo z hrudi Deragaziho. Náhle zavřel oči a zhroutil se na zem v bezvědomí.

Sima a Rita zděšeně vyskočily a bezradně hleděly na Gi-rina. Girin se odrazil na zadní opěradlo pohovky a svěsil ruce. Za chviličku vstal, pohyboval se jako ve zpomaleném filmu, zvedl archeologa a posadil ho znovu do křesla. Archeolog si poslušně sedl se zavřenýma očima a nijak nereagoval na to, že změnil polohu.

„Ted, Rito, uvidíte, jaký je jeho opravdový poměr k vám! Dávejte dobrý pozor na jeho tvář!“

„Ach, to nemusí být, Ivane Rodionoviči, je to strašné!“

„Musí to být, Rito,“ řekl vlídně a naléhavě doktor, „potom se osvobodíte…“ A obrátil se k Deragazimu. „Slyšíte mě, profesore Deragazi?“ zazněla s dřívější jasnou zřetelností Girinova otázka.

„Slyším,“ odpověděl archeolog, neotvíraje oči.

„Ted myslíte na Ritu. Na Ritu, sympatickou dívku, svoji dřívější společnici a průvodkyni po Moskvě. A dokonce víc než jenom společnici.“

Archeologovy oči se pomalu otevřely, byly nevidoucí, dívaly se kamsi mimo lidi a mimo věci. Pak mlaskl a rozchechtal se, drze a hlučně.

„Společnice! Cha-cha-cha!… Tu společnici bych… kdybych nemusel být opatrný…”

„Mlčte!“ rozkázal mu tvrdě Girin. „Dost! Hned si vezměte svůj plášť, strčte si do kapsy své pouzdro na cigarety a odejděte. Od hlavního vchodu půjdete nalevo. Zapomenete na všecko, co bylo! Vy jste tu nebyl a nic si nepamatujete!“

„Ano,“ odpověděl pokorně Deragazi. „Já jsem tady nebyl a nic si nepamatuju.“

„Vstaňte!“ rozkázal mu Girin. „Pokud jde o Ritu a Simu, zapomeňte na ně. Vůbec vás nezajímají. Žádný zájem, žádná touha!“

„Žádný zájem, žádná touha,“ opakoval Deragazi jako stroj.

„Jděte!“

Profesor vstal, strčil do kapsy své pouzdro na cigarety, hodil si přes ruku plášť, neřekl ani slovo a odešel. Bouchly dveře salónu. V salóně zůstala pouze cizí vůně po ostrých voňavkách a po sladkém tabáku.

„Ted bych si vypil šálek vašeho čaje, Simo,“ řekl potichu Girin.

Sima viděla poprvé, jak se chvěje, lépe řečeno, jak sebou nervózně škube ta veliká ruka, kterou znala jako klidnou, pevnou.

„Sedněte si, všecko skončilo … navždycky…,“ řekl Girin unaveně.

„Mohu o tom vyprávět tatínkovi?“ zeptala se nesměle Rita.

„Zajisté! Já s ním taky promluvím… později. A ted si potřebujeme všichni odpočinout. Já nejvíc. Nezlobte se, že vás nedoprovodím.“

„Ale přece ten čaj!“ zeptala se Sima.

„Raději jindy. Musím domů.“ Sima a Rita přicházely k arbatské stanici podzemní dráhy.

„Kdybys věděla, jak je mi lehce a krásně!“ zvolala Rita. „Jako kdybych se probudila z noční můry. Chce se mi zpívat!“ A Rita se zatočila a opravdu se dala do zpěvu.

„Rito, vzpamatuj se!“ přísně řekla zdrženlivá Sima.

„To je právě to, že jsem se konečně vzpamatovala. Ach, jak je to báječné!“ Rita objala přítelkyni a líbala ji prudce na obě tváře. „Říkal ti už někdo, že máš sametové tváře? Nikdo? To jsem si mohla myslet, jsou to ti mužští ale hlupáci. O tom se přesvědčuju denně. Přijedeš k nám tento týden?“ vzpomněla si už přede dveřmi stanice.

„Proč tak najednou?“ divila se Sima.

„V sobotu končí Ivan Rodionovič pokusy s naším hostem. Irina Selezněvová ho moc prosila, aby tě přitáhl, i kdyby sídla padala… a vůbec … Zkrátka přijdeš a hotovo, tentokrát se nevykroutíš. Jinak se připrav na to, že přemluvím Girina, aby to s tebou udělal jako s Deragazim!“

A Rita vrazila do dveří podzemní dráhy tak prudce, že mladý muž, který do nich chtěl vejít před ní, zděšeně ucouvl.

Sima šla pomaly domů pěšky a stále přemýšlela o neuvěřitelné události, která se odehrála před jejíma očima.

Od doby, kdy se setkala s Girinem, věřila v nejpodivnější schopnosti lidí. Začala pozorovat a poslouchat mnohé, co dříve míjela. Ale dnešní tajemný boj jí otřásl. Pochopila, že Girin a Deragazi jsou výjimeční lidé, kteří mají vrozené nadání zesílené dlouholetým cvikem. Ale kolik je možná takových lidí, kteří to nevědí nebo nedovedou vysvětlit svůj nevyzpytatelný vliv na jiné lidi. Vesničtí zaříkávači a mas-tičkáři, kteří někdy sugescí opravdu vyléčí. Sektáři, kteří dovedou k údivu všech dostat lidi do své moci a udělat z nich své následovníky.

Podvodnická „média“… A vůbec takzvané „silné osobnosti“, které mají naprostý vliv na své okolí.

Sima si vzpomněla na klidnou, trochu posměvačnou Giri-novu tvář a na to, co.kdysi řekl: „A přesto nemůžeme přikládat tomuto, to jest hypnotickému nadání příliš velký význam v společenském životě, protože hypnotické nadání je vzácné. A je to tak dobře. Jinak by se tisíce lidí ihned snažily omlouvat své chyby tím, že podlehly.“ „To je pravda,“ namítala v duchu, „ale přesto, že je to tak vzácné, nelze odpustit, zmrzačí-li někdo duševně třeba jen jeden jediný život. Neviditelný řetěz se táhne mezi mnohými lidmi, jejich osudy jsou spojeny, a tak i každý ojedinělý případ může mít dalekosáhlé následky.“

„Bože můj, Bože můj!“ Iverněvová se mračila, jako kdyby měla velikou bolest: „To bych si nebyla nikdy pomyslela. Proč jen se o nás ti lidé zajímají? Co je u nás takového, o čem by nevěděla věda, Rusko? Tvůj otec nedělal nikdy nic tajného. A potom, co mohl Maximilián najít, aby to vzal s sebou do hrobu? Dvacet roků uběhlo od jeho smrti, a skoro čtyřicet let od jeho asijských cest… Za tu dobu prošly po jeho stopách spousty geologů, byly objeveny nové věci…“

„Máš úplně pravdu, maminko! Mám pocit, jako by po památce mého otce plivli.“

„A radil ses s Leonidem Kirilovičem?“

„Donekonečna jsme si lámali hlavu. Prohledali jsme všechny tatínkovy pracovní věci. Ať tak či onak, poplach vznikl a oni to jistě pochopili.“

„Jak to víš?“

„Deragazi se zdržel v Leningradě jenom tři hodiny, a jak jsem zjistil, odletěl do Stockholmu. Nit se přetrhla, ale já jsem chtěl slyšet právě od něho, co po nás chtěl. A nabídnout mu svoji pomoc za zprávy o Tatě, tak mi to radili.“

„Co bys chtěl ještě vědět, hochu? Podle mého mínění by bylo tisíckrát lepší, kdybychom se dověděli, že se zamilovala do někoho jiného a že s námi nehrála nějakou divnou hru.“

„Ale já pořád nemohu věřit, že by byla taková. Víš, maminko, já jsem myslel… Tam, v Moskvě, je jeden vynikající lékař — psycholog. Ten zjistil, že profesor Deragazi je hypnotizér a že div nezískal dceru Andrej evových Ritu, nevím s jakými úmysly.“

„A ty myslíš, že snad něco podobného potkalo Tatu?“ trhla sebou Iverněvová.

„Nevím, nevím… Ale v Moskvě mi mnoho vypravovali o tom, jak je možné přinutit člověka, aby upsal duši čertu. Zvlášť děvče, mladou ženu. Je celá řada hanebných způsobů, jak je zneuctít, ponížit, zastrašit a potom poslat, aby dělaly věci, které nesnesou denní světlo.“

„Takové uvažování není na nic. Máš nějaké plány, kde hledat Tatu?“

„Jenom jeden. Trochu zvláštní. Chci uveřejnit v novinách, v Pravdě nebo ve Večerním Leningradě, povídku s názvem Dar Altaje. V ní vylíčit Tatu a naznačit jí, že já… že my oba ji nepovažujeme za ztracenou a že se jí nechceme mstít. Naopak, že ji čekáme a že jí pomůžeme vrátit se do normálního života. A je-li taková, jak si o ní myslím, tak tomu porozumí a přijde. Jenom je-li ještě tady …“

„Mně se tvůj plán líbí, ale…“

„Pochybuješ, jestli dovedu napsat povídku, takovou, aby ji otiskli? Možná že máš pravdu. Zajdu k některému spisovateli, všechno mu povím, jistě ho ta záležitost zaujme. A jestli to bude hodný člověk, vezme mě jako spoluautora. Aby Tata pochopila, že je to něco jako oznámení, výzva pro ni, musí být tam uvedeno taky moje jméno.“

„No, zkusit to konečně můžeš. Ale ty na rok odjedeš, a co když se Tata přihlásí? Ale mám-li být upřímná, moc tomu nevěřím, že je tady!“

„Tak jsi tu přece ty, maminko. A krom toho taky Soltan-murad a Gleb.“

„A ještě něco. Zítra si chceš prohlédnout rukopisy Všesva-zového geologického ústavu. A podíval ses i do otcových „papírů?“

Iverněv zčervenal, svěsil hlavu, ale matce neodpověděl. Matka pokrčila shovívavě rameny:

„No co, možná že to už tak musí být. Mládež považuje za nesmírně nezajímavou každou snahu pochopit starší lidi, své předchůdce. Jenom po těžkých otřesech se k nim rádi vracíte. Ale tak už to v životě chodí.“

Pozdní noc zastihla Mstislava u psacího stolu, skloněného nad balíčkem starých zápisníků a sešitů Maxmiliána Fjodo-roviče I věrně va.

Odřené plátěné vazby s tištěnými písmeny předrevoluč-ních sešitů se záznamy o vyměřování, slepené černé pracov- ní knížky ze špatného voskovaného plátna třicátých let… Zažloutlí společníci středoasijských cest, kteří si dosud uchovali v záhybech stránek jemný lesní prach. Založené lístky s kvapně napsanými poznámkami, s kapkami potu a s dosud nevybledlými známkami krve po rozmáčknuté mušce, svědkyni svízelných pochodů tajgou Dálného východu.

To nebyly služební zprávy o výzkumech, písemnosti, které musí každý geolog odevzdat načisto napsané zvláštním ústavům, které uchovávají rukopisy a v nichž se nemohou ztratit. Byly to nanečisto napsané věci, a hlavně krátké poznámky, které si cestovatel psal pro sebe.

Týkaly se zejména výdajů a rozpočtů, cestovních plánů, výpočtu času a potravin, nákladů a dopravních prostředků.

Záznamy o rozhovorech s průvodci, místními lidmi, rozličné zvláštní dojmy, písně nebo pověsti, které slyšel. Tu a tam prostě smutná řádka o nezdaru, o obavě, že nesplní, co zamýšlel, o dlouhém odloučení od rodiny… a to všechno v krátkých, úryvkovitých, někdy nedopsaných větách, které se nesnadno četly, protože byly napsány rychlou rukou.

Iverněv chtěl najít něco neobyčejného, záznam o nějakém zvláštním objevu, který by mohl zajímat lidi daleko za hranicemi Sovětského svazu, a ještě po tolika letech.

Ale brzy zapomněl na všechno, ze zápisků před ním plasticky vyvstávala práce jeho otce, kterou dovedl ocenit, protože sám byl geolog. Fotografií bylo velice málo a ze-žloutly od doby, kdy se kopírovaly. Žádná obrazotvornost nemohla mladému geologovi napovědět, jaké námahy si vyžádal každý snímek, jak těžkým břemenem byl nemotorný fotografický přístroj s tuctem náhradních rámečků a skleněných desek pro ramena už i tak unavená těžkou výstrojí. Jak nesnadno se s nimi pracovalo v krutém sibiřském mrazu nebo při malé citlivosti desek, aby se získal zdařilý snímek v pošmourných dnech z rychle plující lodky.

Všechny snímky probouzely vzpomínky na podobná místa, kde býval také on, a tehdy nesnáze a úzkosti otcovy cesty byly ještě blíž jeho srdci. Mnohé už si neuměl geolog druhé polovice našeho století ani představit. Náhradní háky s řetězy pro upevňování nákladů na soumarech; nebezpečí plavby přes peřeje na chatrných lodkách; dobré vlastnosti ulimagdy, loďky Nanajů, na rozlehlé, větru vystavené hladině řeky Amuru; jak včas opravit omoročku, březové kánoe Goldů; jak zacházet s krokoměry. Jak okovávat koně pro pouště a pro močály, jak plstí z velbloudí srsti podšívat velbloudovo chodidlo popraskané pekelným žárem… ano, mnohého už není třeba dnes, při fotografování z letadla, při používání vrtulníků, gumových, motorových a nafukovacích člunů, vysílacích stanic automobilů.

Je však divné, že při veškeré nedokonalosti a pomalosti pohybu byl geolog dvacátých třicátých let mnohem méně závislý na náhodách než jeho potomci let šedesátých. Dialektika života vedla k tomu, že si musel brát všechno nezbytné na dlouhé mnohaměsíční cesty s karavanami třiceti čtyřiceti koní, s těžkými karbasy, velikými lodicemi s vysokými okraji. Geolog staršího pokolení byl skutečným pánem tajgy nebo pouště, a třebaže pomalu, vytrvale se probíjel nepřístupnými a neprozkoumanými „bílými místy“. Ani požáry, ani povodně, ani shluk nepředvídaných okolností nemohly zadržet hrstku lidí.

Pomalý postup byl vyvážen svědomitým pozorováním za dlouhé cesty. Geolog se krok za krokem „vžíval“ do krajiny, která se před ním odkrývala.

Iverněv mohl zjistit, jak stránka za stránkou na sebe navazovaly jedna úvaha za druhou, jak vznikaly rozličné hypotézy, které se hned cestou prověřovaly a opouštěly, dokud nenabyla konečného tvaru stavba tak široká, promyšlená a jasná, že dodnes noví geologové, kteří chodí po týchž cestách, jsou překvapeni přesností map a šíří geologického myšlení před půl stoletím.

Na Iverněva sa přenesla neokázalá statečnost těch, kdo odcházeli tisíce kilometrů do nesnadno přístupných míst bez lékaře, bez rozhlasu, nečekajíce žádnou pomoc, kdyby je stihlo vážné neštěstí, nemoc nebo zranění. Poprvé si uvědomil velikou odpovědnost vůdců dřívějších výprav, kteří museli předvídat všechno, najít východisko z každé situace, protože na nich ležela odpovědnost za životy lidí, kteří na ně spoléhali. A nejvíce ho udivovalo nepatrné množství tragických případů. Jak zkušení a moudří byli kapitáni geologických lodí dálkové plavby! Přes zastaralé prostředky, přes nedokonalost přístrojů a přes pomalost tehdejší práce spojovala otce a syna tatáž snaha.

Iverněv zavřel opatrně otcovu pracovní knížku, zapálil si a pozvedl oči k jeho podobizně na stěně. Unavená dobrácká tvář se dívala pevným a jasným pohledem.

Takové oči může mít jenom člověk, který urazil velikou životní cestu. A tou nejsou jen tisíce kilometrů.

„Porozuměl jsem ti, otče!“ pomyslil si Mstislav. „Ale co jen po tobě chtějí?“

Mstislav se podíval na hodinky. Jít spát už nestálo za to.

Odešel do kuchyně, aby si uvařil kávu.

„Linka číslo dvě stě devět, Leningrad — Moskva … cestující se žádají, aby šli na nástupiště.“ Lhostejný hlas udělal čáru mezi vším obvyklým a dalekým novým, co čekalo Iverněva v Indii. Díval se na pobledlou matčinu tvář. Jevgenie Serge-jevna se snažila, jako vždycky, zastřít úsměvem smutek rozloučení. Syn uchopil její chladné ruce a ona položila na chvilku svou hlavu na jeho rameno.

„Mstislave! Mstislave!“ ozval se pronikavý hrdelní hlas, a před Iverněvovými se objevil celý udýchaný, zpocený Sol-tanmurad. „Představ si, sotva jsem to stačil, ještěže jsem chytil dobrého taxíkáře!“

„Co se stalo?“ zvolal znepokojeně geolog. „Rozloučili jsme se přece u nás…”

„Ovšem! Představ si, přišel jsem domů, žena povídá, představ si, co se stalo.. “ Čečenec rozčilením sotva mluvil.

„Tak co je, mluv!“ vykřikl netrpělivě Iverněv.

„Žena viděla Tatu… Šla po nábřeží, podívala se na břeh, a tam sedí na schůdkách žena obrácená k ní zády, a vypadala úplně jak Tata. Byla přesvědčená, že je to Tata, a běžela domů, aby mi to řekla.“

„A nezavolala na ni?“

„Představ si, jaká je hloupá, nezavolala!“

Iverněv se bezradně ohlédl. Matka ho vzala klidně za ruku.

„Bude tvoje povídka v novinách?“ „Ano, bude, ten spisovatel mi to svatosvatě slíbil.“ „No, jestli Tata přijde ke mně, nepustím ji.“ „Cestující dvousté deváté linky soudruhu Iverněve, nastupte ihned do letadla! Soudruhu Iverněve, nastupte do letadla!“ ozývalo se z ampliónu.

V Moskvě se Iverněvovi nepoštěstilo, aby Andrejevovi aspoň zatelefonoval: na dillíské letadlo se přestupovalo za půl hodiny. A už za pět hodin Iverněv pozoroval z výšky velkolepé panoráma Himaláje. Dole ubíhala v řadách, jako vlny vesmírného příboje, mračna obrovských vrcholů, která zakryla část zemského povrchu mezi dvěma velikými státy. Iverněv se pokoušel představit si, jak vypadá život tam dole, mezi těmi zasněženými velikány.