Ostří břitvy

Kapitola 6 KAŠMÍRSKÉ ZAHRADY

Dajárám ležel s páskou na očích na něčem nezvykle měkkém. Natáhl ruku, aby pásku strhl, ale někdo ho zadržel:

,Počkej, Dajáráme, brzo se setmí, a potom se budeš moci dívat. Teď jez.“ Dali mu šálek sladké smetany, která byla nevýslovně chutná. Živý hlas učitele vedle, pohodlí lůžka, jaké blaho! Ale pochyby nedávaly Dajárámovi přesto pokoj. A pojednou ho cosi napadlo.

„Učiteli, jak to, že jsem nic neslyšel a necítil, když mě propouštěli na svobodu? Nebo snad spím?“ Ramamurtí si v strašné úzkosti sedl.

„Ted nespíš, ale když jsme temnici otvírali, uspal jsem tě. Otřes mohl být příliš velký!“

„Jak dlouho jsem byl v podzemí, guru?“

„Osmadvacet dní.“

„Jenom? Byl jsem pevně přesvědčen, že jsem byl v té tmě aspoň rok! Tys uslyšel moje volání, učiteli!“ zašeptal Dajá-rám.

„Lhůtu tvojí zkoušky jsem stanovil na měsíc, takže chybělo docela málo. Ale tys dokázal sdělit mi své pocity, dosáhls, jak vidíš, veliké síly. Pravda, udělals to ve velkém návalu lásky. Proto byl tvůj úspěch jenom okamžitý, a potom se ztratil navždycky. Ale bud klidný, dva dni musíš strávit v cele, zvykat si na svět…“

„Dva dni!“ vykřikl Dajárám.

Neviděl zachmuřenou Vitarkanandovu tvář, ale podle jeho dlouhého mlčení provázeného pravidelným dechem pochopil, že učitel rozjímá.

„Učiteli,“ začal nesměle, ale guru, který mu přitlačením ruky na jeho hruď přikázal, aby ležel, vstal a odešel. Nekonečně dlouho ležel Dajárám, ale co bylo toto čekání proti beznadějnému živoření ve tmě!

Vitarkananda se nepozorovaně znovu objevil ve světnici. Přiložil k Dajárámovým rtům malý šálek, poručil mu, aby jej vypil a ležel dál, nehýbal se a nemluvil. Trpký hustý a nasládlý nápoj přivodil bolestivé pocity horka, píchání, nepochopitelné tísně, které se rozšířily zpod žeber po celém těle. Bezděčné zasténání se vydralo ze sevřených Dajárámových čelistí.

„Dobře!“ schvaloval guru. „A teď toto.“

Jedna za druhou sklouzly do sochařových úst dvě pilulky, zapil je mlékem. Palčivá tíseň minula, pocítil příliv energie, hlava byla jasná a chladná. Guru mu položil ruku na srdce a nařídil mu, aby pevně přivřel oči a strhl si pásku. Světlo prorazilo víčky a působilo jako rána.

„Vstaň, otevři oči!“ ozval se učitelův hlas. Dajárám rychle vstal a nesnesitelné světlo mu vniklo až do mozku. Spatřil ještě učitelův plnovous, stěnu světnice, a v silné závrati padl na tvář. Vitarkananda seděl u lůžka a hladil si dlouhý plnovous. Dajárám si sedl a začal do sebe vpíjet zázračné světlo polotemné světnice. Viděl! Nyní už nebylo pochyby, že se vrátil do světa viditelných věcí.

Profesor ho pozoroval, blahosklonný a klidný.

„Ted vidíš sám, že podzemí tě naučilo vážit si těch nejobyčejnějších věcí. Stal ses vnímavější a citlivější. Nezapomínej ani v budoucnosti na těch osmadvacet dní.“

Vitarkananda odhrnul záclonu a odešel. Okenní otvor v silné zdi otvíral pohled na svahy soutěsky. Stíny západu je proměnily v modré stěny s červeně zlatými hranami skal. Jako zuby ostré modré štíty se zabodávaly do žlutohnědé zářící oblohy.

Dajárám vstal, obešel celu, velikou světnici s dvěma měkkými sedadly, se záclonou, s nízkým stolem zaplněným svazky rukopisných listů stažených v zčernalých deskách žlutými hedvábnými šňůrami. Vitarkananda ho uložil v svém příbytku… Lehké gurovy kroky přerušily Daj aramovy myšlenky.

„Brzo se setmí a půjdeme na vrchol věže, kde se budeš věnovat dechovým cvičením.“

„To už mohu. Síly se mi vrátily, v srdci nemám prázdno a hlava se mi netočí,“ odpověděl živě Dajárám.

„Před setměním to nepůjde. Tvoje předčasné osvobození podrývá víru v sílu staré zkoušky. Slíbil jsem našim hostitelům, že tě v klášteře nikdo neuvidí. Za svítání tě budou dva rychlí koně s průvodcem čekat dole u řeky, kde jsme viděli respy. Půjdeš beze mě a překročíte Ladákhské pohoří do údolí Indu. Průvodce ví, kdy vyjdete na Srinagarskou cestu na západ od Léhá…, tam se utábořila geologická výprava. Mají vrtulník a lacino tě dopraví, když ne do Šrigaru, tedy na silnici. Chceš něco říct?“

„Ano, učiteli!“ Dajárám sklonil hlavu.

„Vím co. Ale to až později. Když se s tebou loučím, tentokrát na dlouhou dobu, musím ti dát to, co ti pomůže v tvé práci a v cestě za tvou Tillottamou. Neboj se útrap. Ale jako všechno v životě také útrapy mají mít míru, jinak se promění ve zkázu duše a stanou se pramenem zla.“

Profesor položil obě ruce Dajárámovi na ramena:

„Proto musíš přijmout moji pomoc, neodmítat ji pro zbytečnou hrdost nebo pro zbytečný stud. Jdeš do nižšího světa, kde jenom duševní síla, ať jakkoli veliká, ti nestačí!

S těmito slovy vytáhl Vitarkananda z kouta maličkou dřevěnou truhlici, otevřel ji a vyndal z ní tlustý balíček peněz:

„Tady máš…”

„Učiteli!“

„To je dar od lidí nakloněných tobě a tvé práci. Vezmi si to. Tys myslel zas jenom na sebe,“ vytkl mu Vitarkananda, dávaje mu peníze. „A co když její osud bude záviset na tom, jestli jsi vzal nebo nevzal tu hrst papíru? A teď půjdeme na věž pod hvězdy.“

Naposledy pod zelenou noční oblohou Malého Tibetu dělal Ramamurtí rozličné cviky, velmi pomalu vdechoval a vydechoval nejčistší vzduch horských výšin.

Vitarkananda vstal.

„Už musím jít. Spi dobře.“ Guru se doktl prsty Dajárámova čela, zvednutého k němu. „Vysvětlím našim pohostinným hostitelům, že tvůj odjezd bez rozloučení je tvoje životní nutnost, nikoli porušení pravidel úcty a vděčnosti. Loučíme se nadlouho a je mi smutno.“

„Učiteli,“ zašeptal zarmouceně Dajárám, který cítil, jak se mu sevřelo srdce. Teprve nyní si uvědomil, jak veliká je jeho láska a úcta k tomuto nesmírně dobrému, moudrému a skromnému člověku. Jeho výjimečnost nikdy Dajáráma ne-tísnila, a nic kromě ryzí náklonnosti nevycházelo z tohoto nejmoudřejšího ze všech lidí, které Dajárám znal.

„Nermuť se! Někdy, možná, budu s tebou, budu se na tebe zpovzdáli dívat, pomáhat ti dobrou myšlenkou. Pamatuj si, synu můj, že myšlenky jsou dobré i zlé, ošklivé i čisté, že mají vlastní život a vlastní poslání. Když se jednou zrodily, vlévají se do společného proudu dějů, které určují karmu, tvoji, jiných lidí, ba celého národa. Proto na ně dávej dobrý pozor, nedovol kvést nehodným myšlenkám. Bud zdráv!“

Umělec viděl naposledy pod přečnívajícím obočím skoro kulaté Vitarkanandovy oči, jemný nos s hrbolkem, dlouhý šedivý plnovous, lícní kosti ostře vyznačené vpadlými tvářemi. Dovlekl se do přidělené cely v dolním patře věže a zhroutil se na lůžko. Zdálo se, že neuplynula ani vteřina, a už jím třásl za rameno neznámý mnich. Dajárám sjel na koni do soutěsky, a když se obrátil, aby se pohledem rozloučil s klášterem, bylo už pozdě, klášter zmizel za zákrutem kamenné strže.

Dajárám a jeho průvodce vjeli do průsmyku. Těžké dny osudné chyby, kdy se odloučil od světa, byly za ním. Návrat do samého víru lidských starostí a zmatku, očekávání a plánu ho nutily, aby jednal rychle a neústupně. Podivuje se sám sobě, cítil, že je přeplněn energií a silou. Po prvním průsmyku vjeli do druhého, a na noc vkročily nohy unavených koní na širokou náhorní rovinu porostlou šedým vonným pelyňkem a orámovanou žlutými srázy. Vystoupili na kopec, kde trčely kamenné desky.

Celá náhorní rovina, zaplavená paprsky nízkého slunce, se proměnila v louku světlého zlata. Od jihu rovinu chránila červeně fialová stěna strží a za ní se zvedaly hory zahalené modrým oparem. Nedaleké kopce měly barvu tmavého ultramarínu a z dálky se zdály fialové. Dál na jih, pásmo vedle pásma, byly jasnější. Stále veselejší, jasnější a čistší bylo jejich modré zabarvení. Měkké zakulacené vrcholy připomínaly vlny z mušelínu. Tyto horské řetězy se už přibližovaly k jeho domovu.

Příštího dne jeli dolů k Indu, asi dvacet mil. Vzduch byl teplejší, přívětivější se Dajaramovi zdála i údolí pokrytá rostlinami, vítr slábl.

Vůdce geologického oddílu byl překvapen, když se objevil mladý Ind v tibetském obleku, který na jeho ladákhské přivítání odpověděl bezvadnou hindštinou. K Daj aramovu štěstí povolali vůdce právě do Šrinagaru, vrtulník letěl poloprázdný a sochař nemusel svou prosbu podporovat penězi. Propustil svého průvodce s koňmi, přenocoval v táboře oddílu, a ráno podivný, hmyzu se podobající stroj zavířil ohromnými lopatami vrtulí, vznesl se nad Indus a pomalu letěl přes širokou soutěsku na jihozápad. Jako ve snu hleděl Ramamurtí průhlednou přední částí kabiny na pěnící se po- toky proplouvající dole, na kamenná skaliska, na špičaté řady skal, na lesy deodarů, himalájských cedrů.

Vrtulník přistál na letišti u úpatí pohoří Pír-Pandžal, šest mil od města. První vítězství! Dva dny místo předpokládaných dvou týdnů! Ale na tom neměl žádnou zásluhu, zatím ho vedla gurova pomoc.

Především obchod s oděvy a pořádná parní lázeň po tibetském půstu. A na poštu, možná že konečně přišla Anaren-drova odpověď.

Odpověd přišla, skoro měsíc tam ležel objemný letecký dopis. Byl tedy už na cestě, když přemluvil guru, aby ho zavřeli do temnice … Jaký omezený a umíněný hlupák je! Roztrhl nedočkavě obálku.

„Vůbec jsem vás v evropském obleku nepoznal,“ uslyšel známý hlas. Vůdce geologické výpravy stál opodál s mladým světlovlasým a modrookým Evropanem v šatě z tenké látky, „příliš lehkém pro Kašmír,“ pomyslil si Ramamurtí, který se přes své tibetské otužení postaral o silnější oblek.

Ještě když Dajárám byl v táboře geologů, jejich vůdce byl plný náklonnosti k tomuto mladému sochaři a společné nadšení kašmírskou přírodou za letu je sblížilo. Pozorný inženýr si všiml otevřené obálky v Dajárámově ruce a vyčetl vzrušení v jeho tváři:

„Promiňte, že jsem vás vyrušil! Ale ještě se uvidíme, naše cesty se jistě zkříží.“

Dopis začínal výčitkou. Anarendra se domníval, že kdyby mu Dajárám hned řekl všechno, že by byli Tillottamu vysvobodili už první večer. Anarendra popisoval zevrubně, jak filmovali v knížectví Réva. Starý palác v Govindarhu, kam ma-hárádža nastěhoval bílé tygry, které ulovil, se stal dějištěm druhé části filmu. Unesená z chrámu (to jest z Khadžuraha) „devádásí“ (to jest Tillottama) byla odvezena „princem“ do jeho starého paláce, střeženého tygry. Devádásí se pokouší o útěk a taktak, že nezahyne, ale „fakír“ (to je Anarendra) ji zachrání. Anarendra psal, že Tillottama ho, jogína zbaveného strachu, překvapila statečností, dokud nepoznal, že s ní není něco v pořádku. Byl okamžik, kdy devádásí během děje utíká po zdi, která ohrazuje vnitřní dvůr, osídlený tygry. Zastavila se na zdi, trochu zavrávorala, předstírajíc ztrátu rovnováhy a leknutí. Anarendra, který šel po zdi Til-lottamě naproti, viděl, že neutíkala dál, ale zůstala jako v zamyšlení stát a neslyšela rozhořčený režisérův povel. Obrovský bílý tygr s hustými černými pruhy se vzpřímil pod samou Tillottamou, vytáhl se na zadních tlapách a natáhl krk vzhůru. Jeho světle modré oči nepřetržitě slídily po ní, která se k němu nahnula a natáhla ruku. Polekaný režisér zmlkl a kameraman natáčel dál nečekaný výjev. Tygr otevřel tlamu, vycenil ostré osmicentimetrové tesáky, přitiskl uši a skrčil se. Jeho hlava se Anarendrovi zdála shora plochá a široká jako hlava hada, a oči, upřené úskočně na herečku, okamžik před tím pohrdavé a zkoumavé, začaly tmavět, plnily se zuřivostí. Tillottama zakolísala a Anarendra si uvědomil, že ještě vteřina, a tygr vyskočí tak vysoko, že ji dostane, nebo ona sama skočí se zdi za ním. Bleskurychlým pohybem uchopil umělkyni, prolétl po zdi a seběhl po krátkém žebříku do stínu smokvoně, která rostla v koutě dolního dvora.

Na filmu byl celý tento výjev velkolepý, a režisér nechtěl, aby byl filmován znovu. Dlouho vysvětloval něco producentovi, který přijel zároveň s filmovou výpravou. Když „fakíři“ zahráli svou roli, sám jim zaplatil, a ještě jim půjčil vůz do Iláhábádu.

Anarendra nemohl tušit, že tam v téže době ležel ztlučený Dajárám na nemocničním lůžku.

Jakmile se Anarendra vrátil domů a dostal Dajárámův dopis, ihned se ptal v bance, s kterou pracovala filmová společnost Orfeus, jak se jmenovala podezřelá výrobcova firma. Pán Trazis odjel s filmovou výpravou do Adžanty a do Ělóry, potom jel do Bombaje a nyní odpočívá v Lónáve, lázních nedaleko Bombaje, kam mu banka poukázala peníze na dva měsíce. Anarendra uložil svým přátelům v Bombaji, aby výrobce sledovali.

Anarendra jenom čekal na Dajárámův telegram, aby odjel do Bombaje nebo do jiného místa, v kterém se s ním bude chtít Dajárám sejity A telegram letěl do Nového Dillí a oznámil Anarendrovi, že Dajárám přiletí prvním letadlem ze Šri-nagaru, aby objednal dvě místa do Bombaje, že mimo všechno očekávání Dajárám peníze má. Jakmile sochař poslal telegram, vyběhl z pošty a úprkem se hnal do pobočky letec- ké společnosti. Měl štěstí, že dostal lístek, který právě odřekl jeden voják, ale bylo to letadlo, které letělo pozítří ráno. Víc než den čekání! A co když Tillottama opravdu nechce už déle žít?

„Říkal jsem, že cestovatelé se vždycky sejdou,“ zasmál se vesele ladákhský geolog, když vstupoval do pobočky letecké společnosti zároveň se svým dřívějším spolucestujícím. „Jdete si pro lístek, nebo už ho máte? Do Nového Díllí, že ano?“

„Mám lístek na pozítřejší let.“

„Tady máte spolucestovatele, pana Iverněva! Seznamte se, pánové, umělec Ramamurtí, který právě přišel z Malého Tibetu, a to je náš nový přítel, ruský geolog Iverněv. Promiňte, vaše první jméno neumím vyslovit.“

Ramamurtí si zvědavě prohlédl štíhlého, velmi lehce oblečeného muže, napohled vrstevníka.

„A byl jste dlouho v Ladákhu?“ zeptal se anglicky ruský geolog.

„Celkem půldruhého měsíce, v jednom tibetském klášteře.“

„Velmi rád bych se tam podíval,“ řekl živě Rus. „Víte, pro nás, romantiky, je Tibet se svými kláštery pořád ještě především tajemná země, země zvláštních nauk a obřadů.“

„Nepochybně jste četl západní dobrodružné romány!“ vmísil se vůdce ladákhských geologů.

„Ovšem!“ přiznal se vesele Rus. „Představy, které jsme si utvořili v dětství, neradi opouštíme. Ostatně, cožpak ze starého Tibetu nic nezůstalo?“

„Našel byste tam útočiště před životem,“ řekl Dajárám. „Já bych vítal tibetské kláštery jako místa pro duševní odpočinek nebo jako nervová sanatoria. Jednou jimi budou!“

„Co tomu říkáte vy?“ obrátil se Rus k vůdci výpravy, „byl jste tam přece dvě období. V klášteře ne, to se rozumí. Ale počkejte, slíbil jste mi oběd, když vám určím zajímavý nerost, který jste našli. Ale dovolte, abych pozval já vás, vy jste si to zasloužil víc. A pozveme také našeho nového známého.“

„Pan Iverněv tady byl na krátkém odpočinku,“ vysvětloval vůdce Dajárámovi, „a přátelsky dovolil, abychom využili jeho rozsáhlých znalostí mineralogie. Proto jsem přiletěl sem. Výprava, v které je náš ruský přítel poradcem, pracuje na jihu Indie…” „Potom vám musím být vděčný i já,“ uklonil se Dajárám, „kdyby nebylo vás, vlekl bych se teď horským údolím někde tak dvě stě mil od Šrinagaru.“

„To je vždycky příjemné, když člověka chválí za něco, za co nemůže.“

Iverněv pak sdělil, že má na zítřek zamluvený vůz, a pozval oba pány na vyjíždku.

Dajárám s radostí souhlasil, únavný den čekání uběhne rychleji.

Ruský geolog za ním přijel do hotelu přesně v smluvený čas. U volantu seděl vážný sikh zarostlý plnovousem až po oči, ale ladákhský geolog zde nebyl. Na Dajárámův tázavý pohled Rus odpověděl, že pan Pulla Šenoj má nějakou neodkladnou práci, ale jestli se pan Ramamurtí nebude nudit v jeho společnosti, když vůbec nezná Srinagar …

„Někdy je lépe nic neznat a jít s široce otevřenýma očima, být nezávislý na cizí znalosti a na cizím vkusu.“

Rus se na něho podíval a nic neodpověděl.

Sochař neměl příležitost poznat hlavní město Kašmíru cestou do Ladákhu. Zato si vštípil do paměti na celý život tento den společného toulání, „kam oči vedou“, po neznámém městě, které Thomas Moore v lyrické básni devatenáctého století nazval „rájem na zemi“.

Básníci Indie, muslimové stejně jako hinduisté, opěvovali údolí Kašmíru od nepaměti.

„Jsme chudí,“ říkají Kašmířané, „ale máme tři věci, které zmírňují smutek srdce: čistou vodu, zelenou trávu a krásné ženy.“

Přejeli nedaleko Šach-i-Hamada, krychlové mešity s ostrou špicí uprostřed postavené ze dřeva bez jediného hřebíku, bystrou a chladnou řeku Džhelam, která rozděluje město. Po skvělé silnicí objelo auto horu Šalomounův trůn, dvojitý kužel, který zahradil jižní konec jezera Dal. Iverněv a Dajárám objeli toto pětimílové jezero po silnici od východu, aby se podívali na Nišat a Šalimar, proslulé zahrady mughalských šáhů. Zvlášť slavná je zahrada Šalimar, založená na rozkaz jednoho z vynikajících mughalských vladařů Džahangiry, který v sobě spojoval, jak tomu často bývá, ukrutného vládce a sentimentálního zbožňovatele ticha, květin a žen. Podle pověsti i na smrtelném lůžku na otázku dvořanů, co si šach přeje, Džahangir odpověděl pouze: „Kašmír!“

Šalimar, se svými zelenými palouky, stinnými stromy, bazény a stupňovitými vodopády, s pozadím modrých lesnatých hor, Dajárama zklamal. Možná proto, že příliš často slyšel o jeho nevyrovnatelné kráse, a která se příliš podobala krásám jiných proslulých parků jeho vlasti.

Když objeli jezero Dal, ponořili se znovu do města po silnici mezi dvěma jezery, nechali na severu horu s pevností Hari Parbat, přejeli znovu Džhelam a pustili se po silnici na západ. Když vyjeli z města asi šest mil, řidič zastavil u třetího jezera, kde se silnice rozdělovala, obrátil se, tázavě se podíval na Iverněva. Geolog ukázal mlčky doleva, sikh spokojně kývl a automobil vyjel na mírný svah podél velmi bystré říčky s průzračně zelenou vodou.

Dajárám viděl, že jedou přímo k úpatí pohoří Pír-Pandžal, a už se chtěl zeptat, kam jedou. Vtom však Rus s nesmělým chlapeckým úsměvem řekl, že si nemohl odpustit, aby se nepodíval na Gulmarg. Gulmarg postavili Britové, trpící vedrem na indických rovinách, jako chladné horské letovisko. Když odešli, městečko osiřelo. Přepychové dvoupatrové hotely a vily zůstaly prázdné a dobytek horalů se pásl na travnatých promenádách.

„Mám hrozně rád vysoko položená, ne divoká, ale člověkem upravená místa,“ řekl Iverněv, „a potom, dočasně opuštěná, nikoli však jenom tak zanechaná letoviska mají svůj zvláštní smutný půvab. Velice rád se toulám na podzim — po místech na Karelské šíji. Veliké rekreační území u mého rodného Leningradu se na podzim vylidňuje, pěkná sanatoria a chaty jsou liduprázdné, a je v tom jakýsi zvláštní klid. Ten klid je ve všem: v chladném dešti i v padání purpurového listí, v šumění přímořského větru nad borovicemi. Ale není to pustina. Pod nohama jsou asfaltové pěšinky, po silnici uhánějí auta a hodinu jízdy odtud je ohromné město plné lidí. Promiňte, že jsem vás napřed neupozornil na tento malý výlet, možná že byste dal raději přednost městu.“

„Mýlíte se, velmi mě zajímá i tento výlet i vaše vyprávění,“ namítl Dajárám, a po chvilce váhání se zeptal: „Vy jste prožil nějakou těžkou ztrátu?“ „Jak jste na to přišel?“ podivil se Rus.

„Ani nevím. Něco ve výrazu vašich očí, některá vaše slova a teď ta touha být se svým smutkem sám. Ind by se choval stejně, ale já jsem myslel, že Evropan by léčil duševní ránu tím, že by byl pořád mezi lidmi, hlučnou hudbou, pitím. Nebo mám o Evropanech nesprávnou představu?“

„Řekl bych, že jsou různí Evropané i různí Indové. Vám se také něco stalo, a hledal jste útočiště v tibetském klášteře.“

„Ano. Potom jsem zkoušel uniknout sám sobě.“

„Podařilo se vám to?

„Podařilo. Aspoň si myslím, že teď jsem jiný!“

Sochař nabyl znenadání takovou důvěru k Iverněvovi, že mu začal vyprávět svůj příběh i o zkoušce tmou. Cesta byla horší, deště jaksepatří vymlely silnici a automobil se hodně otřásal a nakláněl na bok, když objížděli výmoly. Rus si nevšímal, že cesta je nepohodlná, bez přestání poslouchal Da-járáma a chvílemi si zapaloval uhaslou cigaretu.

„Měl jste štěstí! Vaše příhoda je tak podivuhodná, že se mi zdálo, že vůbec nejde o vás, ale o jakéhosi nevšedního člověka…, možná o filmového hrdinu, nebo spíše o hrdinu starodávné legendy! Chtěl bych být na vašem místě…” Iver-něv zmlkl a zapaloval si další cigaretu.

„Na mém místě?“ užasl upřímně umělec.

„Ovšemže! Vy máte jasný cíl, pevné rozhodnutí, svůj boj. Můžete bojovat za svou ztracenou milou, víte, kde ji hledat, kam jít…“

„A vy?“

„Nemohu, nic nevím a nemám možnost se dovědět!“

„Nějaká, třebas malá možnost je vždycky. Jenom se odhodlat a pevně za svou věcí jít.“

Projeli okolo Tangmargu a vyjeli do výšky přes dva tisíce metrů. Cesta byla stále víc vymletá a po další čtvrthodině řidič zastavil a ukázal posuňkem, že cestující budou muset jít pěšky, aby ušli dvě zbývající míle a vystoupili ještě o čtyři sta metrů.

Dajárám a Rus šli po povlovném svahu po cestě pro koně. Obrovské stříbrné himalájské jedle až sedmdesát metrů vysoké, štíhlé jako svíce, stály zde v nejprůzračnějším vzduchu o samotě s blankytnou oblohou. Mohutné stromy, které mohou obejmout teprve tři lidé, zvedaly do nebeské hlubiny nesčetné množství poschodí větví, velmi krátkých s hustým tmavým jehličím. Lidé vypadali u těchto ohromných stromů jako trpaslíci. Iverněvovi, zvyklému na nízké stromy jeho severní vlasti, připadal les jako přenesený z dávných dob, kdy na Zemi žila obrovská zvířata. Svůj dojem svěřil Dajárámovi. Ind si smutně povzdechl:

„Jsou to opravdu lesy staré, které se zachovaly z dávných dob. Nejstarší bratr mé matky je lesník, a od něho vím, že tyto lesy, když se vykácejí, se nevysazují znovu. Takoví velikáni už nikdy nevyrostou. Cosi se ztrácí z jejich životního prostředí, právě tak jak u sekvojí v Americe.“

„Anebo u limb u nás na Sibiři. Ostatně svým tmavým jehličím mi silně připomínají limby. Svou štíhlostí se himalájské jedle podobají našim ťanšanským, ale jehličí ťanšanských je světlejší a poloviční! Jak je tady krásně! Člověku je mnohem lip,“ řekl zamyšleně geolog, nabíraje plnou hruď vzduchu, „nás seveřany indické vedro sužuje. Zítra budeme v Dillí, kde je všechno docela jiné, a já musím ještě dál na jih.“

„Na jih? Nebude ode mě neskromné, když se zeptám: kam?“

„Do Madrásu, tam je totiž základna výpravy, v které pra-cuju.“

„Do Madrásu? Já tam budu za několik dní taky. Musím najít Tillottaminy příbuzné a obnovit její indickou příslušnost. Musím začít v Madrásu, to je jediný klíč.“

„Snad mi dáte vědět, jak skončil váš odvážný plán, kterému ze srdce přeju úspěch. Věřte mi, to není pouhá zvědavost.“

„Kde vás v Madrásu najdu?“

Rus vytáhl z náprsní tašky navštívenku.

„Tady je všechno, i telefonní číslo i adresa. Rajapet, nedaleko od Mount Road.“

„Děkuju vám. Dovíte se to brzy…, nebo se nedovíte nic, a tak poznáte, že jsem neměl úspěch.“

Zelený palouk Gulmargu, ovroubený tmavými, od hustých jedlových lesů skoro černými horami, byl ovíván trochu chladným větrem ze skalnatých srázů. Nad modrou terasou hor se zvedaly ještě dva stupně, pokryté sněhem až do ostrého ledového vrchu pohoří Pír-Pandžal.

Řady dřevěných domů, hotelů a obchodů se seřadily podél ulice, na které člověk nepotkal živou duši, jako v zakletém zámku. Žalostně skřípaly a bouchaly ve větru okenice a někým pootevřené dveře, zesilující dojem opuštěnosti a samoty.

Když se z Gulmargu vrátili, poobědvali společně, potom se projížděli na šikaru, loďkovém taxíku, po průplavech a jezeře Dal, zaplněném řadami plovoucích hotelů a pronajímaných chat na vlečných nákladních lodích. Rozloučili se až pozdě večer.

Dajárám nemohl usnout, znovu prožíval a probíral v mysli den strávený ve společnosti nového známého, zdálo by se tak cizího, a přitom tak blízkého, jak zřídka bývá i příbuzný.

Ležel podle svého zvyku se zavřenýma očima a obrazy toho, co viděl, proplouvaly před ním jako ve zpomaleném filmu.

Pestré tržiště s houfy trhovců, kteří seděli lhostejně u svého zboží, a kupujících, kteří nic nekupovali. Všude, kam se člověk podívá, jako v celé Indii, žebráci, mrzáci, dotěrní chlapci, špinavá cikánská děvčata s krásnými pravidelnými tvářičkami a ohromnýma očima.

Světská marnivost a žebrota vedle prostoty a vznešenosti. Jiskřící sněhy, chladná čistá jezera a úzké uličky se zápachem a se špínou. Zde, v zázračném údolí obklopeném veškerou nádherou horských hřebenů, luk a lesů, vynikaly obrovské protiklady Dajárámovy vlasti ostřeji.

Nesčetné lodky trhovců pluly po jezerech a v průplavech. Na loďkách posedávali pod přístřeškem důstojní nebo naopak podlízaví muži, pokuřovali vodní dýmky. Prodávali všechno. Od čepic a výšivek až po strach nahánějící nože a pistole. Velkolepé byly lodky obsypané květinami. Skvostné čerstvé kytice, jasně rudé, žluté, modré ležely jako hustá vonící kapa po celé délce úzké kocábky.

Nový ruský přítel překvapil Dajáráma, který byl zvyklý na to, že Evropané se s lačným zájmem ženou na tržiště a do obchodů, chtějíce nakoupit, co se dá. Iverněv se podíval zvědavě na pozoruhodné výšivky, na koberce, na tepané džbány, na vyřezávané dřevěné výrobky, jimiž je Šrinagar proslulý, ale jeho zájem nebyl větší než o všechny jiné zvláštnosti života tohoto města. Nekoupil nic. Pouze jednou, když trhovec, který připlul až k jejich loďce, rozestřel před ním nádhernou kůži sněžného levharta, Iverněv trhovce odmítl se zřejmým váháním.

Střídání obrazů ho znenáhla uspalo. Probudil se o chvilku dříve, než do jeho pokoje vešel hotelový poslíček.

Letiště se naplnilo cestujícími. Sochař uviděl zdaleka svého nového přítele, obklopeného hloučkem lidí, mezi kterými jediným známým byl vůdce ladákhského geologického oddílu. Dajárám k nim nešel, pozdravil oba zdaleka a pospíchal, aby se dostal do letadla. Teprve když vzlétlo, sedli si s Rusem vedle sebe na prázdné sedadlo vzadu.

Letadlo sebou házelo a kymácelo se v kraji, kde studený vzduch Himaláje se střetával s horkým pásmem údolí Indu a Gangu. Dole se rozestřela jednotvárná žlutá mlha. Ještě chvilka, a letadlo se lehce dotklo přistávací dráhy ohromného letiště v Novém Dillí. Cestující doslovně přepadl žár. Dajárám se s Rusem rozloučil a pospíchal za Anarendrou a za tlustým veselým inženýrem Sešagiriraem, kteří na něho z daleka mávali.

„Tibet ti prospěl!“ zvolal inženýr. „Vypadáš báječně. To se právě hodí k dobývání krasavic!“

Anarendra se podíval vyčítavě na přítele. Jak může žertovat o tak vážných věcech? A řekl:

„Nejsi-li unavený, můžeme letět dál ještě dnes. Dvě místa jsou zamluvená!“

„Copak ty, Sešagirirao, nepoletíš s námi?“

„Ne, Anarendra mi řekl, že je vás dost i beze mě. To se mi hodí, protože teď se nemohu snadno uvolnit, ale kdyby to bylo zapotřebí…”

„Vůbec to nebude zapotřebí,“ řekl rozhodně Anarendra, „půjdeme na oběd. Máme ještě půldruhé hodiny času. Jděte obsadit stůl a já půjdu koupit lístky…”

V rohu restaurace bylo mnoho volných míst. Když si sedli, inženýr se ohlédl a stiskl Dajárámovi ruku: „Slib mi, že mi dáš vědět, kdybys potřeboval mou pomoc. Jen ji neodmítej předem!“ A Sešagirirao vytáhl náprsní tašku. Dajárám ho zarazil:

„Věř mi, že peníze nepotřebuju! Podívej se, vezu s sebou moc peněz, jak nějaký spekulant…“ Umělec ukázal inženýrovi napěchovanou náprsní tašku.

,Ó bohové! Proti tomu je mých pět set rupií směšných. Ale mám pro tebe ještě jinou věc. Sáhni pod ubrus!“

Dajárám ucítil v ruce něco těžkého, kovového. Lesklá černá ocel pistole s krátkou hlavní se ostře blyštěla.

„Nač to?“ vykřikl Dajárám a vracel zbraň s odporem. „Nemůžeme být přece jako gangsteři.“

Sešagirirao bezstarostně mávl rukou:

„Znám stejně dobře jako ty nesmyslnost zákonů, podle kterých je slušný člověk vždycky beze zbraně, a kterýkoli bandita a zloděj, který na zákony kašle, si dělá s neozbroje-nými lidmi co chce. Proto, aby se předešlo ponížení pro bezmocnost před každým ničemou, vymyslel jsem tohle. Žádný soud ji neuzná za střelnou zbraň. Podívej se!“ Inženýr otevřel záchytku a vytáhl z rukojeti pistole plochou lahvičku s opalizující tekutinou. „To je místo zásobníku a nábojů. Tady je píst, který tlačí zespodu, tady je klapka, která otvírá ústí hlavně, když zmáčkneš jazýček spouště, a tady je ještě jeden píst s rozprašovačem. Útočník dostane do obličeje dávku ostré, ale neškodné chemické látky, její složení je moje tajemství! Lahvička je na dvacet takových.výstřelů, a tady máš ještě dvě náhradní. Je to špatné? Vezmi si to, můžeš to potřebovat!“

Dajárám si vzpomněl na gurova slova: „Teď vstupuješ do nižšího světa, a duševní síla sama ti nestačí!“, vděčně se usmál a strčil pistoli do kapsy.

Přišel Anarendra s letenkami. Přátelé seděli u jídelního stolu až do výzvy k nástupu do letadla. A když byli už ve vzduchu, Dajárám se odhodlal položit Anarendrovi otázku, která ho mučila: „Jak chtějí bombajští přátelé najít Tillotta-mu?

„Už ji našli!“ odpověděl klidně Anarendra.