8. PŘES RUSKÝ HŘBET


Dva dny vedla cesta výpravy do nitra Nansenovy země po sněhové rovině, která se mírně zdvíhala k severu a nebránila rychlému postupu; trhliny v ledu se tam vyskytovaly zřídka a většinou byly zaváty sněhem. Bylo pošmourno a z jihu, zaháněna větrem, přilétala hustá mračna, z nichž se občas sypal sníh a jež zastírala rozhled. Lidé a psi si pomalu zvykli na pochod. První šel Borovoj a zkoušel holí sníh, aby včas odhalil všechny trhliny, a pozoroval kompas, aby postupovali správným směrem. Makšejev, Papočkin a Igolkin kráčeli každý vedle svých saní a řídili psy. Gromeko šel kousek stranou, ale tak blízko, aby pomohl těm saním, které by se opožďovaly. Kaštanov uzavíral průvod — měl také v rukou kompas a mapoval cestu. Vzadu na posledních saních byl připevněn dálkoměr — lehké kolo, spojené s počitadlem, jež vyznačovalo ujetou vzdálenost; proto bylo nutno tyto saně zvlášť pečlivě hlídat, aby se nepoškodily.


Všichni cestovatelé byli oblečeni do stejných polárních obleků. Každý měl čukotskou kuchljanku — to je kožišinová halena se srstí dovnitř a s kapucí na hlavu. Pro velké zimy byly na saních ještě další kuchljanky, které bylo možno obléci přes první, ale zase srstí ven; teď, protože bylo léto, stačila jedna, a i tu museli v dešti nahradit vlněnou pletenou kazajkou, protože obleky ze sobí kožišiny se nesmějí zmáčet. Na nohou měli stejné kožišinové kalhoty, taky srstí dovnitř, a měkké kožišinové torbasy — vysoké boty ze sobí kožišiny. Kdyby bylo zvlášť teplo, mohli si místo kožišinového obleku vzít vlněný, který měli v zásobě.

Všichni jeli na lyžích, s holemi v rukou. Rovina byla pokryta řadami zledovatělých závějí — byly to výmoly a pahrbky, které vznikly za zimních vánic a jen trochu změkly oblevou. Ztěžovaly jízdu víc než trhliny, kterých nebylo příliš mnoho. Makšejev bavil všechny tím, jak rozmlouval se psy u svých saní. Psy charakteristicky pojmenoval: čelnímu, velkému černému, říkal „Generál“. Na noc si vystavěli lehkou jurtu s pevnou kostrou z bambusu, nastlali si v ní jeden vedle druhého spací pytle, doprostřed postavili lihová kamínka k vaření, na horní trámec zavěsili kahan. Psy přivázali k saním kolem jurty. Navečer druhého dne, když urazili pětapadesát kilometrů od pobřeží, zřídili první skladiště zásob pro zpáteční cestu a označili je pyramidou ze sněhových hrud s rudou vlajkou na vrcholku.

Třetího dne bylo stoupání po sněhové pláni znatelnější a objevilo se víc trhlin, které je zdržovaly v cestě — musili jít opatrněji, prohmatávat sníh, aby se nepropadli jeho tenkou vrstvou, která trhlinu překrývala. Večer zpozorovali známky toho, že se co nevidět ráz krajiny změní.

Na severu se mraky trhaly, jak je rozháněl vítr, a mezi šedivými cáry a hustými mračny se hned zjevovaly, hned zas mizely poměrně vysoké hory, které se táhly v dlouhém řetězu po celém obzoru. Na celistvém sněhobílém pozadí těch hor se černaly skalnaté srázy. Slunce, jež nezapadalo, valilo se těsně nad hřebenem hřbetu, matně zářilo skrze záclonu oblak a barvilo je do ruda. Sněhová planina vpředu se pokryla namodralými, nafialovělými a narůžovělými skvrnami a pruhy, jak se světlo odráželo od oblohy. Pohled na sněhovou pustinu a tajemný hřbet, který teď lidé spatřili po prvé, byl skutečně ohromující.

Výstup na tento hřbet — nazvali ho Ruský — trval pro značné trhliny v ledu tři dny; cesta vedla jednou z příčných dolin mezi skalnatými srázy.

Ledovcový proud, totiž ledovec, který stékal údolím jižního svahu hřbetu, byl široký asi kilometr. S obou stran byl obrouben poměrně příkrými tmavými skalnatými srázy, které vystřídaly povlovnější, vysoko zaváté svahy. Na příkrých srázech byla ssuť z velkých i drobných úlomků čediče a tu a tam v chráněných místech byly na nich miniaturní loučky s polárním rostlinstvem. Kaštanov cestou zkoumal útesy a Gromeko sbíral rostliny. Papočkin se v podstatě neměl čím zaměstnat — za celý den nashromáždil jen několik exemplářů hmyzu, polomrtvých na sněhu nebo živých na loučkách.

Hustá mračna, zastírající nebe, plula tak nízko, že div nenarážela o hlavy cestovatelů, kteří jako by jeli širokou, ale velmi nízkou chodbou s bílou popraskanou podlahou, černými stěnami a šedivým stropem. Všude, kde spád doliny byl příkřejší, měnil se rovný nebo zvlněný povrch ledu v ledopád, rozrušený spoustou trhlin. Často to byl jen chaos ledových ker, přes které museli saně přetahovat; lidé i psi byli vysíleni a za den urazili po takové cestě pouze deset kilometrů. Počasí bylo stále pošmourné. Jižní vítr unášel nízká mračna, která skrývala hřebeny skal. Černé skalnaté srázy vroubily nerovný povrch ledovce, po němž se saně pohybovaly s velkými obtížemi. Na nejhorších místech je museli vykládat a náklad přenášet v náručí. Třetího dne k večeru konečně vystoupili do sedla ve výšce téměř půl druhého tisíce metrů nad mořem. Byla to zasněžená rovina. Počasí se nezměnilo, hřeben hřbetu byl všecek zakryt šedivými mračny, která se hnala na sever, a výprava postupovala neustále slabou mlhou, v níž se okolí ztrácelo už sto kroků od pozorovatele.

Všichni byli proto velmi rozmrzeni. Vždyť za dobrého počasí by byl s vrcholku hřbetu velmi dobrý rozhled a byli by si tak mohli načrtnout mapu značné části Nansenovy země.

V průsmyku zřídili druhé skladiště a nechali v něm sbírky, jež geolog shromáždil na útesech jižního svahu. Zoologova kořist za celý ten čas byla jen kůže a lebka tura pižmového. Nevelké stádo jich potkala výprava před průsmykem.


Загрузка...