Plutonie

10. ZÁHADNÁ POLOHA SLUNCE

Po večeři si meteorolog připravil svůj teploměr a byl pevně přesvědčen, že po tak dlouhém a prudkém pětačtyřicetikilometrovém svahu vystoupí rtuť při nejmenším na 130° a hloubka že bude kolem deseti tisíc metrů, což by byl zatím rekord. Dokonce předem vypočítal výšky pro body varu od 130° do 135°, aby tím ohromil své druhy. Užasl však, když teploměr ukázal jen 120°. „Sbírka se mi zase rozrostla!“ prohlásil slavnostně. „Jistě nepochybujete, že jsme dneska jeli stále a poměrně dost rychle s kopce?“

„Nu ovšem! To je jasné! Voda do kopce neteče!“ ozývaly se hlasy.

„Tak! Ale tuhle hypsothermometr ukazuje, že jsme jeli do kopce a že jsme vystoupili za den víc než o tisíc sedm set metrů. Co tomu říkáte?“

Když se pak všichni na vlastní oči přesvědčili, že Borovoj nežertuje, prohlásil meteorolog:

„Pojedemeli i nadále dolů, zřejmě se brzo dostaneme z téhle úžasné prolákliny — možná až těsně u severního pólu!“

„Ale já si myslím, že se chystá nějaká pohroma!“ pronesl záhadně Gromeko. „V tajemné prohlubni dochází k neobvyklému zředění vzduchu, tlak klesá a svědčí o blízkém uraganu, cyklonu, tajfunu, smršti nebo o něčem podobném. A v očekávání oné perturbace navrhuji všem moudrým lidem zalézt do spacích pytlů, abychom ji klidně přečkali!“

Všichni se rozesmáli, dokonce i Borovoj, a poslechli lékařovy rady. Meteorolog však pro jistotu prohlédl, zda jsou kolíky pevně zatlučeny a zda jsou dobře napjaty provazy, které drží jurtu. Opravdu se obával nějaké atmosférické katastrofy, neklidně spal, probouzel se a naslouchal, zda nesílí vítr, zda nenastává očekávaný jev. Ale všechno, bylo klidné, vítr stejnoměrně hučel jako až doposud, Borového přátelé pochrupávali, psi ze spaní vrčeli a občas zakňučeli. A Borovoj kladl hlavu na polštář, snažil se zahnat neklidné myšlenky a usnout.

Ráno vyšel z jurty dřív než ostatní, aby zjistil údaje na přístrojích, vyvěšených přes noc venku. Ostatní cestovatelé ještě leželi ve spacích pytlích.

Najednou se plstěné dveře jurty zvedly. Meteorolog bledý, s vytřeštěnýma očima se vrátil do jurty a zajíkavě řekl:

„Kdybych tu byl sám, už bych nepochyboval, že jsem se docela zbláznil.“

„Nu, a co zase je? Co se stalo? Jaká pohroma se strhla?“ ozvaly se otázky — tu polekané, tu zas ironické.

„Mračna nebo mlhy se skoro rozptýlily a slunce, rozumíte, polární slunce stojí v zenitu!“ zakřičel Borovoj.

Všichni se vrhli k východu, jeden „odstrkoval druhého a v chůzi se oblékali.

Nad ledovou planinou se vlnila lehká mlha a skrze ni hned jasněji, hned matněji zářil načervenalý kotouč, který jim stál přímo nad hlavami, a nikoli nízko nad obzorem, jak se sluší polárnímu slunci v pět hodin ráno počátkem července na osmdesátém stupni i severní šířky.

Všichni stáli, obraceli hlavy vzhůru a mlčky se dívali na podivné slunce na nepatřičném místě.

„To je divný kraj — tahle Nansenova země,“ promluvil Makšejev trochu tragicky, trochu ironicky.

„A není to snad Měsíc?“ zeptal se Papočkin. „Třeba je teď úplněk.“

Borovoj listoval v kapesní příručce.

„Teď je skutečně úplněk, ale tenhle červený kotouč nevypadá jako Měsíc — a svítí silněji a citelně hřeje.“

„Třeba na Nansenově zemi…“ začal Makšejev, ale Kaštanov ho přerušil:

„V polárních krajích v letním období není nikdy Měsíc v nadhlavníku; buď ho není vidět vůbec, nebo stojí velmi nízko.“

„A když to není Měsíc ani Slunce, tak co to tedy je?“

Nikdo však nedovedl odpovědět. Všichni vyslovovali dohady a zas je zamítali. Pak se nasnídali a vyrazili dál. Teploměr vystoupil na +8°. Mlha hned houstla a zakrývala rudé zářící těleso, hned zase řídla, ale těleso se ukazovalo stále v nadhlavníku. A nehýbalo se z místa. Cesta vedla pořád dolů po ledové planině podle břehu velkého potoka. Svah jako by se zmirňoval.

Psi běželi vesele, cestovatelé seděli na saních a občas vyskakovali, aby upravili postroj nebo udělali můstek přes hlubší koryto. Když slunce proráželo kotouči mlhy, všichni zdvíhali hlavy a dívali se na ono podivné nebeské těleso, které zaujalo na obloze tak nepřirozenou polohu.

V poledne se jako obvykle zastavili.

Poledne ostatně ukazovaly jen hodinky, kdežto slunce stálo jako dřív v nadhlavníku a zdálo se, že je ani nenapadne, aby se pohnulo z místa.

„Čím hlouběji do lesa, tím víc stromů,“ bručel Borovoj. „Slunce se i na 80° severní šířky musí po nebi pohybovat, a ne stát na jednom místě! Vždyť se přece Země otáčí!“

Při odpočinku určil výšku Slunce. Bylo to rovných 90°.

„Můžeme si myslet, že jsme přímo na obratníku v den letního slunovratu nebo na rovníku za rovnodennosti,“ řekl, když skončil pozorování. „Jakou šířku mám zapsat? Říkejte si, co chcete, ale já nechápu, kde jsme a co se děje kolem nás. Všechno se mi v hlavě motá a zdá se mi, že je to nějaký podivný přelud!“

Opravdu, všem bylo jako Borovému a vůbec si nedovedli vysvětlit onen nový nepochopitelný jev, ještě záhadnější než všechny ostatní, než odporující si údaje přístrojů, ustavičný vítr vanoucí jedním směrem, neprůhledné mraky, abnormální teplo, narudlé světlo a obrovská proláklina hlubší než všechny známé prolákliny na Zemi.

Při obědě a za odpočinku vyslovovali všemožné dohady o katastrofách, které se udály se Zemí od té doby, co byli na „Polární hvězdě“ a na Nansenově zemi zbaveni jakéhokoli spojení s ostatním světem.