10 Úspěšný plán

Elain otevřela oči do tmy, uviděla matné stíny tančící v mlžné bledosti. Obličej měla studený, zbytek těla horký a zpocený a něco jí drželo ruce a nohy. Zachvátila ji panika. Pak v místnosti vycítila Aviendžinu přítomnost, prostou a uklidňující, i Birgittinu, zaťatou pěst klidu a ovládaného hněvu v hlavě. Uklidnily ji už jenom tím, že tu byly s ní. Byla ve své vlastní ložnici, ležela ve své vlastní posteli a zírala na napnutý baldachýn a kolem sebe měla nacpané ohřívací láhve. Těžké zimní závěsy byly přivázané k vyřezávaným sloupkům u postele a jediné světlo v místnosti poskytoval oheň v krbu, který stíny jen pohyboval, ale nerozháněl je.

Bez přemýšlení sáhla pro pravý zdroj a našla ho. Dotýkala se saidaru, nádherného, aniž by z něj natáhla. Nesmírně po tom toužila, přesto se ho neochotně vzdala. Velmi neochotně, a ne jenom proto, že přání naplnit se cele životem saidaru byla často neukojitelná potřeba, kterou bylo třeba ovládat. Během těch nekonečných minut hrůzy se nebála smrti, nýbrž toho, že se pravého zdroje už nikdy nedotkne. Kdysi by jí to připadalo divné.

Náhle se jí vzpomínky vrátily. Nejistě se posadila a pokrývky jí sklouzly k pasu. Okamžitě si je přitáhla zpátky. Na kůži kluzké potem ji vzduch studil. Nenechali jí ani spodničku, a jakkoliv se snažila napodobit Aviendžinu nonšalantnost, když byla nahá před jinými lidmi, nedařilo se jí to. „Dyelin,“ vyhrkla úzkostně a přitáhla si pokrývky k tělu. Bylo to neohrabané. Cítila se jako vymačkaná a nemálo nejistá. „A ten gardista. Jsou...?“

„Ten muž neutrpěl ani škrábnutí,“ prohlásila Nyneiva a vystoupila ze stínů, sama jen stín. Položila Elain ruku na čelo a spokojeně zabručela, že je studené. „Dyelin jsem vyléčila. Bude ale potřebovat trochu času, než se úplně vzpamatuje. Ztratila hodně krve. Ty jsi na tom dobře. Chvíli jsem se bála, že dostaneš horečku. To může přijít, když se vzbudíš.“

„Místo léčení ti dala bylinky,“ hlásila kysele Birgitte z křesla v nohou lože. V šeru byla jen přisedlým, hrozivým stínem.

„Nyneiva z al’Mearů je dost moudrá, aby věděla, co nedokáže,“ pronesla Aviendha vyrovnaně. Vidět byla jen její bílá halena a kus leštěného stříbra dole u stěny. Jako obvykle seděla na podlaze. „Poznala chuť toho ločidla v čaji a nevěděla, jak zpracovat tkaniva proti němu, tak raději neriskovala.“

Nyneiva ostře frkla. Nepochybně kvůli tomu, jak ji Aviendha bránila, i kvůli tomu, jak byla Birgitte jedovatá. To možná spíš. Jelikož Nyneiva byla Nyneiva, nejspíš by byla raději, kdyby se o tom, co neumí a nedokáže, nemluvilo. A poslední dobou byla kvůli léčení ještě naježenější než obvykle. Od chvíle, kdy začalo být jasné, že několik žen z rodinky je v léčení již teď lepší než ona. „Měla jsi to poznat sama, Elain,“ vyjela rázně. „V každým případě zelenobýl a kozí pysk tě možná uspí, ale na žaludeční křeče nenajdeš nic lepšího. Myslela jsem, že by ses radši vyspala.“

Elain vylovila kožené ohřívací láhve a hodila je na koberec, aby se nezačala zase smažit, a otřásla se. Dny poté, co je s Nyneivou Ronda Macurová nalila ločidlem, byly mizerií, na niž se snažila zapomenout. Ať už jí Nyneiva dala cokoliv, necítila se slabší než po ločidle. Myslela si, že by mohla i vstát, pokud nebude muset jít někam daleko nebo dlouho stát. A jasně jí to myslelo. V oknech bylo vidět slabé měsíční světlo. Jak dalece již noc pokročila?

Znovu uchopila pravý zdroj a usměrnila čtyři vlákna ohně a zapálila dva kandelábry. Malé plamínky před zrcadly místnost hezky prozářily a Birgitte si musela zastínit oči. Ten generálský kabát jí skutečně moc slušel. Na kupce by udělala skvělý dojem.

„Ještě bys neměla usměrňovat,“ napomínala ji Nyneiva a mhouřila ve světle oči. Stále měla tytéž modré šaty s výstřihem málem na pupek a kolem loktů šátek se žlutými třásněmi. „Pár dní musíš nabírat síly a hodně spát.“ Zamračila se na láhve na podlaze. „A musíš zůstat v teple. Lepší se horečce vyhnout než ji muset léčit."

„Myslím, že Dyelin dnes dokázala svou věrnost,“ pravila Elain a posunula si polštář, aby se mohla opřít o čelo postele, a Nyneiva znechuceně rozhodila rukama. Na nočním stolku u postele stál stříbrný podnos s pohárem tmavého vína, na které se Elain nedůvěřivě podívala. „Dost tvrdý způsob, jak to dokázat. Myslím, Aviendho, že k ní mám toh.“

Aviendha jen pokrčila rameny. Od příjezdu do Caemlynu se se směšnou rychlostí vrátila k aielským šatům, hedvábí vyměnila za haleny z algode a bachraté vlněné sukně, jako kdyby se najednou mokřinského přepychu bála. S tmavou loktuší kolem pasu a tmavým složeným šátkem kolem dlouhých vlasů byla předobrazem učednice moudré, i když jejím jediným šperkem byl složitý stříbrný náhrdelník z propletených koleček, dar od Egwain. Elain stále nevěděla, proč s tím tak spěchala. Malein a ostatní ji zřejmě hodlaly nechat dělat, co chtěla, dokud nosila mokřinské šaty, ale teď ji měly zpátky ve spárech stejně pevně jako Aes Sedai novicku. Jediný důvod, proč jí vůbec dovolovaly zůstávat v paláci – vlastně ve městě – byl ten, že byly s Elain první sestry.

„Jestliže si myslíš, že máš, tak máš.“ Důrazný tón jí uklouzl do laskavého plísnění. „Ale malé toh, Elain. Mělas důvod pochybovat. Nemůžeš přijímat závazky za každou myšlenku, sestro.“ Zasmála se, jako by ji náhle napadl skvělý vtip. „Tím směrem leží moc pýchy a já bych na tebe musela být příliš pyšná, ale moudré ti to spočítají.“

Nyneiva okatě vyvrátila oči, ale Aviendha jenom prostě zavrtěla hlavou, unaveně se smířila s její nevědomostí. U moudrých studovala víc než jen jedinou sílu.

„No, nechtěly bychom, abyste vy dvě byly moc nafoukaný,“ utrousila Birgitte podezřele veselým tónem. Měla co dělat, aby potlačila smích.

Aviendha si ji ostražitě prohlížela. Od chvíle, kdy se s Elain navzájem adoptovaly, Birgitte ji jistým způsobem adoptovala také. Ne jako strážce, samozřejmě, ale se stejným přístupem starší sestry, jaký používala na Elain. Aviendha si nebyla jistá, jak to má brát, jak reagovat. To, že se připojila k úzkému kroužku těch, kdo věděly, co je Birgitte opravdu zač, také nepomohlo. Skákala mezi ohnivým odhodláním dokázat, že Birgitte Stříbrný luk na ni nedělá dojem, a překvapivou pokorou, s prapodivnými zastávkami mezi tím.

Birgitte se na ni usmála, pobaveně, jenomže úsměv pohasl, když zvedla úzký ranec, který měla na klíně, a začala ho opatrně rozbalovat. Když vytáhla dýku s kůží obtočeným jílcem a dlouhou čepelí, tvářila se vážně a poutem projel hněv. Elain ten nůž okamžitě poznala. Jeho dvojče naposledy viděla v ruce rádobyvraha.

„Nesnažili se tě unést, sestro,“ podotkla Aviendha.

Birgitte mluvila rázně. „Když Mellar zabil první dva – druhého tak, že přes místnost hodil meč jako oštěp, jako v nějaký zatracený kejklířský povídačce,“ zvedla dýku za koneček jílce, „sebral tohle poslednímu a zabil ho s tím. Dohromady našli čtyři stejný dýky. Tahle je otrávená.“

„Ty hnědký skvrny na čepeli jsou od šedýho fenyklu smíchanýho s rozemletýma sušenýma broskvovejma jádrama,“ hlásila Nyneiva, sedíc na posteli a šklebíc se. „Stačil jeden pohled na jeho oči a jazyk, a věděla jsem hned, že ho nezabil ten nůž.“

„Aha,“ řekla Elain po chvíli. Ano, aha. „Ločidlo, abych nemohla usměrňovat, vlastně ani vstát, a dva muži, aby mě udrželi na nohou, zatímco do mě třetí vrazí otrávenou dýku. To je dost složitý plán.“

„Mokřiňané mají rádi složité plány,“ podotkla Aviendha, nejistě se podívala na Birgitte, poposedla si a dodala: „Někteří.“

„Svým způsobem to bylo prostý,“ namítla Birgitte a znovu nůž pečlivě zabalila. „Bylo snadný se k tobě dostat. Každej ví, že oběd jíš sama.“ Cop jí zavlál, jak hodila hlavou. „Naštěstí první chlap, co se k tobě dostal, neměl tohle. Jedno bodnutí a bylo by po tobě. A Mellar šel naštěstí kolem a slyšel ve tvým pokoji klít muže. To je dost štěstí i na ta’veren.“

Nyneiva frkla. „Zabilo by tě i hlubší říznutí do ruky. Jádro je z broskve ta nejjedovatější část. Dyelin by neměla naději, kdyby byly otrávený všechny nože.“

Elain se podívala na své kamarádky a z hluboka si povzdechla. Velmi komplikovaný plán. Jako by špehové v paláci nestačili. „Tak malou osobní stráž, Birgitte,“ řekla nakonec. „Něco... nenápadného.“ Měla vědět, že ta ženská bude připravená. Birgitte ani v nejmenším nezměnila výraz, avšak poutem projela jiskřička uspokojení.

„Pro začátek ty ženy, který tě hlídaly dneska,“ navrhla, aniž by aspoň předstírala, že přemýšlí, „a pár dalších, co vyberu. Dohromady tak dvacet. Kdyby jich bylo málo, nemohly by tě chránit ve dne v noci, a to zatraceně musí,“ pravila rázně, třebaže Elain nic nenamítala. „Ženy tě můžou hlídat i tam, kde by muži nemohli, a budou diskrétní už jen proto, čím jsou. Většina lidí to bude považovat za formální – tvý vlastní Děvy oštěpu – a dáme jim něco, možná šerpu, aby to vypadalo ještě líp.“ Tím si od Aviendhy vysloužila ostrý pohled, o kterém předstírala, že ho nevidí. „Potíž je, kdo bude velet,“ pokračovala, zamyšleně se mračíc. „Dvě tři šlechtičny, hledačky, se už hádají kvůli hodnosti ‚vhodný pro jejich postavení‘. Ty prokletý ženský vědí, jak dávat rozkazy, ale nejsem si jistá, jestli vědí, jaký zatracený rozkazy dávat. Mohla bych Caseille povýšit na poručíka, ale ona je podle mě v srdci spíš korouhevník.“ Pokrčila rameny. „Některá z dalších možná bude slibná, ale podle mýho jsou spíš lepší podřízený než velitelé.“

Aha, ano. Všechno měla promyšlené. Asi dvacet? Bude na ni muset dohlédnout, aby se to nevyšplhalo k padesátce. Nebo víc. Můžou hlídat tam, kde muži ne. Elain sebou trhla. To nejspíš znamenalo i koupelnu. „Caseille bude určitě dobrá. Korouhevník dvacítku zvládne.“ Byla si jistá, že Caseille umluví, aby to bylo hodně nenápadné. A aby držely stráž venku, až se bude koupat. „Ten muž, který dorazil právě včas. Mellar? Co o něm víš, Birgitte?“

„Doilin Mellar,“ upřesnila Birgitte pomalu a svraštila obočí. „Je studený jako psí čumák, i když se hodně usmívá. Hlavně na ženy. Štípe služebný, a co vím, za čtyři dny tři složil – rád o svejch ‚úspěších‘ mluví – ale na žádnou, co odmítla, netlačil. Tvrdí, že býval u kupecký stráže a pak žoldnéř, a teď je hledačem rohu. Rozhodně je dobrej. Dost na to, abych ho povýšila na poručíka. Je Andořan, někde ze západu, od Baerlonu, a tvrdí, že během bojů o nástupnictví bojoval za tvou matku, i když tenkrát musel bejt ještě kluk. Ale zná správný odpovědi – prověřila jsem ho – takže u toho možná byl. Žoldnéři o svý minulosti lžou bez mrknutí.“

Elain složila ruce na břiše a zamyslela se nad Doilinem Mellarem. Vzpomínala si jen na šlachovitého muže s ostrými rysy, dusícího jednoho z útočníků, když se rvali o otrávenou dýku. Byl dost dobrý voják, aby z něj Birgitte udělala důstojníka. Snažila se zajistit, aby aspoň co nejvíc důstojníků bylo z Andoru. Záchrana v pravý čas, jeden muž proti třem a meč vržený přes místnost jako oštěp jako v kejklířské povídačce. „Zaslouží si vhodnou odměnu. Povýšení na kapitána a velení mé osobní stráže, Birgitte. Caseille může být jeho zástupce.“

„Copak ses zbláznila?“ vyjela Nyneiva, ale Elain ji umlčela.

„Budu se cítit mnohem bezpečněji, když budu vědět, že tady je, Nyneivo. Mně štípat nebude, ne s Caseille a dvacítkou dalších jako ona kolem. S jeho pověstí ho budou hlídat jako ostříži. Říkala jsi dvacet, Birgitte? Beru tě za slovo.“

„Dvacet,“ opáčila Birgitte nepřítomně. „Tak asi.“ V pohledu, jejž upřela na Elain, ale nic nepřítomného nebylo. Napjatě se předklonila, ruce na kolenou. „Zřejmě víš, co děláš.“ Dobrá, pro jednou se hodlala chovat jako strážce a nehádat se. „Gardový poručík Mellar se za záchranu života dědičky stane gardovým kapitánem. Pak se bude nafukovat ještě víc. Leda si myslíš, že by bylo lepší to celý udržet v tajnosti.“

Elain zavrtěla hlavou. „Ach, ne. Vůbec ne. Ať to ví celé město. Někdo se mě pokoušel zabít a poručík – kapitán – Mellar mi zachránil život. Ten jed si ale necháme pro sebe. Čistě pro případ, že by někomu něco uklouzlo.“

Nyneiva si odkašlala a úkosem se mračila. „Jednou přechytračíš sama sebe, Elain. Budeš tak ostrá, že se sama pořežeš.“

„Je chytrá, Nyneivo z al’Mearů.“ Aviendha vstala a upravila si těžké sukně a poplácala nůž u pasu. Nebyl tak velký, jaký nosívala jako Děva, ale stále to byla slušná zbraň. „A mě nechává hlídat jí záda. Teď mám svolení s ní zůstat.“

Nyneiva rozzlobeně otevřela pusu. A kupodivu ji zase zavřela, viditelně se ovládla a uhladila si sukně i obličej. „Na co tak všechny civíte?“ zavrčela. „Jestli Elain chce mít toho chlápka u sebe, aby ji mohl štípnout, kdykoliv se mu zlíbí, tak kdo jsem já, abych něco namítala?“ Birgitte spadla brada a Elain napadlo, zda se Aviendha třeba neudáví. Oči jí rozhodně vylézaly z důlků.

Na nejvyšší věži paláce zazvonil gong, ohlašující celou, a Elain nadskočila. Bylo později, než si myslela. „Nyneivo, Egwain už na nás možná čeká.“ Nikde neviděla své šaty. „Kde mám měšec? Mám v něm prsten.“ Prsten s Velkým hadem měla na prstě, ale ten neměla na mysli.

„Navštívím Egwain sama,“ pronesla Nyneiva hlasem nepřipouštějícím námitky. „Ty nejsi ve stavu, aby ses mohla courat po Tel’aran’rhiodu. Navíc jsi právě prospala celý odpoledne. Hned tak zase neusneš, to se vsadím. A vím, že ty se do bdělýho transu dostat neumíš, takže tím to končí.“ Poťouchle se usmála, byla si jistá svým vítězstvím. Ona byla celá vykulená, když se pokoušela dostat do bdělého transu, který se je Egwain pokoušela naučit.

„Tak ty se vsadíš, co?“ zamrmlala Elain. „A o co? Poněvadž já hodlám tohle vypít,“ podívala se na pohár na nočním stolku, „a se vsadím, že potom hned usnu. Samozřejmě kdybys do toho nic nedala, kdyby ses mě nepokoušela nalákat, abych to vypila... No ovšem, to bys ty neudělala. Tak o co se vsadíme?“

Ten nesnesitelný úsměv Nyneivě sjel ze rtů a nahradily ho rudé skvrny na tvářích.

„Skvělý,“ pronesla Birgitte a vstala. S rukama v pěst se rozkročila před postelí jako poručník. „Ona ti zachrání ten tvůj rozteklej zadek a ty na ni štěkáš jako slečna Nafoukaná. Jestli to vypiješ a usneš a zapomeneš na potulování ve světě snů, tak možná usoudím, že jsi již dost dospělá, abych tě mohla svěřit míň než stovce strážnejch. Nebo ti musím podržet nos, abys to vypila?“ Elain tedy nečekala, že by s tím čekala dlouho. Méně než stovce?

Aviendha se otočila k Birgitte, ještě než ta domluvila, a ani nepočkala, než dokončí. „Neměla bys s ní takhle mluvit, Birgitte Trahelion,“ řekla a narovnala se, aby využila svou výšku. Vzhledem k tomu, jaké Birgitte nosila podpatky, to příliš nepomohlo, ale jak měla loktuši utaženou kolem prsou, vypadala jako moudrá, ne jako učednice. „Jsi její strážce. Zeptej se aan’alleina, jak se máš chovat. On je velký muž, a přesto poslechne, co mu Nyneiva řekne.“ Aan’allein byl Lan, osamělý muž, jehož příběh byl mezi Aiely dost dobře znám a obdivován.

Birgitte si ji prohlédla od hlavy k patě, jako by si ji přeměřovala, a zaujala nedbalou pozici, kdy přišla o výhodu svých podpatků. S posměšným úsměvem otevřela pusu, připravená Aviendze tu její bublinu propíchnout, pokud to dokáže. Obvykle to dokázala. Ale než řekla jediné slovo, Nyneiva promluvila, tiše a přísně.

„Ach, pro lásku Světla, vzdej to, Birgitte. Jestliže Elain říká, že půjde, tak půjde. A už ani slovo.“ Ukázala na ni prstem. „Nebo si později promluvíme.“

Birgitte na ni zírala a pohybovala ústy. Z pouta se nesla divná směs podráždění a rozčilení. Nakonec se zase vrhla do křesla, roztáhla nohy a vybalancovala je na ostruhách se lví hlavou. Pak si začala mrzutě mumlat. Kdyby ji Elain neznala, byla by přísahala, že trucuje. Moc ráda by věděla, jak to Nyneiva dokázala. Kdysi cítila Nyneiva k Birgitte úctu stejně jako Aviendha, ale to se změnilo. Úplně. Teď ji zastrašovala stejně jako kohokoliv jiného. A docela úspěšně. Je to ženská jako každá jiná, prohlásila Nyneiva. Sama mi to řekla, a já si uvědomila, že má pravdu. Jako by tohle něco vysvětlovalo. Birgitte byla pořád Birgitte.

„Můj váček?“ zopakovala Elain, a ze všech lidí pro něj do oblékárny došla právě Birgitte. No, strážcové takové věci dělali, ale Birgitte vždycky měla spoustu připomínek. I když její návrat možná byl jednou z nich. Podala Elain měšec s rozmáchlou úklonou. A na Nyneivu a Aviendhu se zašklebila. Elain si povzdechla. Ne že by se neměly rády, vlastně spolu vycházely skvěle, když si člověk nevšímal jejich slabších stránek. Jenom to mezi nimi občas vřelo.

Na dně měšce pod mincemi vedle pečlivě složeného kapesníku plného peří, které považovala za svůj největší poklad, byl divně kroucený kamenný prsten na koženém řemínku. Ter’angrial aspoň vypadal jako z kamene, měl na sobě modré, červené a hnědé flíčky, ale na pohmat byl tvrdý a hladký jako ocel, a navíc příliš těžký. Elain si přetáhla řemínek přes hlavu a prsten strčila mezi prsa. Zatáhla tkanice a odložila měšec na noční stolek. Pak si vzala stříbrný pohár. Bylo z něj cítit prostě dobré víno, ale ona stejně zvedla obočí a usmála se na Nyneivu.

„Půjdu k sobě,“ zabručela Nyneiva škrobeně, vstala a přísně se podívala na Birgitte a Aviendhu. Ki’sain na jejím čele vypadala jaksi ještě méně poddajně. „Vy dvě zůstanete vzhůru a budete mít oči otevřený! Dokud tu nebudou ty ženský, je pořád v nebezpečí. A potom taky, doufám, že vám to nemusím připomínat.“

„Myslíš, že to nevím?“ vyjela Aviendha a Birgitte zavrčela: „Nejsem hloupá, Nyneivo!“

„Jak říkáte,“ opáčila Nyneiva. „Kvůli Elain v to doufám. I kvůli vám.“ Sebrala šátek a odplula z místnosti, majestátně jako Aes Sedai. V tom byla vážně moc dobrá.

„To ona je příliš pyšná, Birgitte Trahelion,“ zavrčela Aviendha. „Pyšná jako Shaido s jednou kozou.“ V dokonalé shodě na sebe kývly.

Ovšem Elain si všimla, že to řekly, teprve když se za Nyneivou zavřely dveře. Žena, která tolik popírala, že chce být Aes Sedai, se jí stávala. Možná s tím měl něco společného Lan. Učil ji ze svých zkušeností. Občas sice měla spoustu práce, aby se ovládla, ale od její prazvláštní svatby to pro ni zřejmě bylo stále snazší.

První doušek vína chutnal jako víno, dobré víno, ale Elain se na pohár zamračila a zaváhala. Dokud si neuvědomila, co dělá a proč. Vzpomínka na ločidlo ukryté v čaji byla příliš silná. Co jí tam Nyneiva dala? Ločidlo samozřejmě ne, ale co? Zvednout pohár a napít se znovu bylo velmi těžké. Vzdorně víno dopila. Měla jsem žízeň, to je všechno, pomyslela si a vrátila pohár na stříbrný podnos. Rozhodně jsem se nepokoušela nic dokazovat.

Druhé dvě ženy ji pozorovaly, ale když se pohodlněji uložila, otočily se k sobě.

„Budu hlídat v obývacím pokoji,“ ohlásila Birgitte. „Mám tam luk a toulec. Ty zůstaň tady pro případ, že by něco potřebovala.“

Aviendha se nehádala. Vytáhla nůž a klekla si, připravená okamžitě vyskočit, tak aby viděla na toho, kdo by přišel, dřív, než by on uviděl ji. „Zaklepej dvakrát a pak jednou a ohlas se, než vstoupíš,“ řekla. „Jinak budu předpokládat, že je to nepřítel.“ A Birgitte kývla, jako by to byla ta nejrozumnější věc na světě.

„Tohle je hlou –“ Elain potlačila zívnutí. „Hloupé,“ dokončila, když mohla opět mluvit. „Nikdo nebude zkoušet –“ Další zívanec, mohla by si do úst nacpat celou pěst! Světlo, co jí to ta Nyneiva podstrčila? „Mě zabít – dneska v noci,“ dokončila ospale, „a vy to – obě víte –“ Víčka měla jako z olova, zavíraly se jí i přes snahu nechat oči otevřené. Opřela se do polštářů a pokoušela se dokončit větu, ale...

Ocitla se ve Velké síni, trůnním sále paláce. V odrazu Velké síně v Tel’aran’rhiodu. Tady kamenný prsten, který byl v bdělém světě příliš těžký, se jí mezi prsy vznášel. Pochopitelně tu bylo světlo, zdánlivě přicházelo odevšad i odnikud. Ne jako světlo slunce nebo lamp, ale i když tu byla noc, vždycky tu bylo vidět. Jako ve snu. Všudypřítomný pocit, že člověka pozorují neviděné oči, nebyl snový – spíš jako z noční můry – ale ona si na to zvykla.

Ve Velké síni se pořádala velká shromáždění, formálně se tu přijímala cizí poselstva, shromážděným hodnostářům se tu ohlašovaly důležité smlouvy a vyhlášení války, a místnost odpovídala svému jménu a funkci. Když tady kromě ní nikdo nebyl, vypadala obrovská. Po celé délce se táhly dvě řady tlustých, lesklých bílých sloupů, deset sáhů vysokých, a na konci stál na mramorovém stupínku Lví trůn, k němuž vedly bílé schody s rudým běhounem. Trůn byl vyroben pro ženu, ale stejně byl masivní, stál na lvích tlapách, byl celý vyřezávaný a zlacený a z opálů a rubínů byl na vysokém opěradle vyložený stříbrný lev, ohlašující, že ta, která tady sedí, vládne mocnému státu. Z velkých oken z barevných skel v klenutém stropě se dolů dívaly královny-zakladatelky Andoru, střídavě se stříbrnými lvy a bitevními výjevy. Ty královny získaly Andor v rozpadající se říši Artuše Jestřábí křídlo a vytvořily jeden stát a národ. Mnoho zemí, které vzešly ze stoleté války, už neexistovalo, ale Andor přežil tisíc let a vzkvétal. Občas měla Elain pocit, že ji ty obrazy soudí, zvažují, je-li hodna kráčet v jejich stopách.

Vzápětí co sem přibyla, objevila se ve Velké síni další žena, seděla na Lvím trůně, byla tmavovlasá, mladá, v šatech z červeného hedvábí s vyšívanými stříbrnými lvy na rukávech a lemu a šňůrou ohnivých opálů velkých jako holubí vejce kolem krku a Růžovou korunou na hlavě. Jednou rukou spočívala na lenochu křesla a vznešeně se rozhlížela po sále. Pak jí oči padly na Elain a objevilo se jí v nich poznání a zmatek. Koruna a opály a hedvábí zmizely, nahradilo je prosté sukno a dlouhá zástěra. Vzápětí zmizela i žena.

Elain se pobaveně usmála. O Lvím trůně snily dokonce i kuchtičky. Doufala, že se ta mladá žena neprobudila děsem nebo že aspoň potom se jí zdálo něco příjemného. Bezpečnějšího než o Tel’aran’rhiodu.

V trůnním sále se změnily další věci. Složité kandelábry stojící v řadách jako by vibrovaly o sloupy. Vysoké klenuté dveře se otevíraly a zavíraly. Jedině věci, které stály na jednom místě dlouhý čas, měly ve světě snů skutečně trvalý odraz.

Elain si představila stojací zrcadlo a bylo tu, odráželo ji v zeleném hedvábí s vysokým límcem a stříbrnou výšivkou na živůtku, se smaragdy v uších a menšími v rudozlatých kudrnách. Nechala je z vlasů zmizet a kývla. Pro dědičku vhodné, ale ne příliš okaté. Musela být opatrná, jak si tu sebe představovala, jinak... Slušné zelené hedvábí náhle bylo obtažené, spíš tarabonského střihu, a pak se změnilo v tmavé, široké kalhoty Mořského národa, bosé nohy a zlaté náušnice a kroužek v nose, s řetízkem plným medailonků, a dokonce s tmavým tetováním na rukou. Ale bez haleny, jak Atha’an Miere chodily na moři. Rudá jako rak všechno zase vrátila a pak vyměnila smaragdové náušnice za prosté stříbrné kroužky. Čím prostší šaty si představila, tím snazší bylo je udržet.

Nechala zrcadlo zmizet – stačilo jen přestat se na něj soustředit – a podívala se na přísné tváře v oknech. „Ženy už trůn získaly i v mém věku,“ sdělila jim. Ale nebylo jich moc. Sedmi se podařilo nosit korunu delší čas. „Ženy mladší než já.“ Tři. A jedna vydržela stěží rok. „Netvrdím, že budu tak skvělá jako vy, ale ani vás nezahanbím. Budu dobrou královnou.“

„Ty už mluvíš s okny?“ řekla Nyneiva, až Elain polekaně nadskočila. Používala kopii prstenu, jejž Elain nosila na kůži, a vypadala zamlženě, skoro průsvitně. Zamračila se a chtěla dojít k Elain, ale klopýtla a skoro upadla, jak si šlápla na sukni tmavomodrých tarabonských šatů, jež byly mnohem obepnutější, než si Elain představila na sobě. Nyneiva na ně zírala a náhle měla andorské šaty ze smetanového hedvábí se zlatou výšivkou na rukávech a živůtku. Pořád mlela, že „dobrý pevný dvouříčský sukno“ je pro ni dost dobré, ale i tady, kde se v něm mohla objevit, kdyby chtěla, to skoro nikdy nedělala.

„Co jsi dala do toho vína, Nyneivo?“ zeptala se Elain. „Zhasla jsem jako svíčka.“

„Nesnaž se měnit téma. Jestli mluvíš s okny, měla bys opravdu spát a ne být tady. Skoro jsem ti chtěla nařídit –“

„Prosím, ne. Nejsem Vandene, Nyneivo. Světlo, já ani neznám polovinu zvyků, které Vandene a ostatní berou za dané. Ale nerada bych tě neposlechla, tak to, prosím, nedělej.“

Nyneiva se na ni zamračila a zatahala se za cop. Podrobnosti na šatech se změnily, sukně se trochu nabrala, výšivka se přesunula, vysoký límec klesl a potom se zase zvedl a vyskočila na něm krajka. Soustředění jí moc nešlo. Ale rudá tečka na čele se jí ani nezachvěla.

„Tak dobrá,“ souhlasila nakonec a přestala se mračit. Na ramenou se jí objevil šátek se žlutými třásněmi a na tváři se jí objevila aessedaiovská bezvěkost. Na spáncích se jí objevily bílé prameny. Ale její slova byla v protikladu s jejím vzhledem a klidem. „Až sem Egwain dorazí, nech mluvit mě. Teda o tom, co se dneska stalo. Vy vždycky klevetíte, jako byste si navzájem česaly vlasy před spaním. Světlo! Nechci, aby dělala amyrlin na , a víš, že to udělá na nás obě, jestli to zjistí.“

„Jestli zjistím co?“ zeptala se Egwain a Nyneiva se vytřeštěně otočila a šátek a hedvábí na chvíli nahradila bílá s pruhy přijaté. Dokonce i ki’sain zmizela. Vzápětí však byla zpátky, jen ta bílá se jí z vlasů ztratila, nicméně to stačilo, aby se Egwain zatvářila žalostně. Znala Nyneivu moc dobře. „Jestli zjistím co, Nyneivo?“ zeptala se rázně.

Elain se zhluboka nadechla. Vlastně nechtěla nic zamlčovat. Tedy Egwain nechtěla zamlčet nic důležitého. Ale v současné náladě byla Nyneiva schopná všechno vyblekotat nebo začít být umanutá a snažit se trvat na tom, že tu nic není. Což by Egwain přimělo jen kutat hlouběji.

„Dneska v poledne mi někdo dal ločidlo do čaje,“ řekla a stručně vypověděla o mužích s dýkami a příhodném příchodu Doilina Mellara, a jak Dyelin prokázala svou věrnost. Nádavkem ještě přihodila zprávu o Elenii a Naean, o tom, jak první panská hledá v paláci špehy, a o tom, jak byly Zarya a Kirstian přiděleny k Vandene a že Randa někdo napadl a on zmizel. Egwain ten recitál příliš nevzrušil – ale když slyšela, že Vandene zatím nezjistila, kdo ta černá sestra je, jen zavrtěla hlavou, a přitom to byla její největší starost. „Ach, a budu mít osobní stráž,“ dokončila Elain. „Dvacet žen, bude jim velet kapitán Mellar. Nemyslím, že mi Birgitte najde nějaké Děvy, ale jen o fous.“

Za Egwain se objevilo křeslo bez opěradla a ona se posadila, aniž by se podívala. Zvládala to tu mnohem lépe než Elain a Nyneiva. Měla na sobě tmavozelené vlněné jezdecké šaty, dobře střižené, ale nezdobené, jaké asi nosila i ve dne. A zůstávaly zelenými vlněnými jezdeckými šaty. „Řekla bych vám, abyste se ke mně zítra – dnes v noci – připojily v Murandy,“ řekla, „kdyby příjezd rodinky mezi přísedícími nezažehl lesní požár.“

Nyneiva se vzpamatovala, jen zatřepala sukněmi. Výšivku na šatech měla nyní stříbrnou. „Myslela jsem, že už máš věžovou sněmovnu pod palcem.“

„To je jako mít pod palcem fretku,“ podotkla Egwain docela suše. „Kroutí se a svíjí, aby se mohla otočit a hryznout tě do ruky. Ony dělají, co řeknu, když se to týká války s Elaidou – to obejít nemůžou, i když pořád remcají, kolik stojí vojáci navíc! – ale dohoda s rodinkou není součástí války, ani to, že rodinka zjistí, že o nich Věž ví už dlouho. Nebo si to aspoň myslela. Celou sněmovnu by trefil šlak, jenom kdyby zjistila, kolik toho neví. Moc se snaží přijít na způsob, jak zarazit přijímání nových novicek.“

„To nemůžou, ne?“ ujišťovala se Nyneiva. Taky si udělala křesílko, byla to kopie Egwainina, když se na něho dívala, je-li tam, a potom trojnožka, když si začala sedat, a než dosedla, objevila se selská židle se šprušlovým opěradlem. Teď měla sukně rozdělené. „Vydala jsi nařízení. Žena libovolného věku, pokud složí zkoušku. Teď už stačí vydat další výnos ohledně rodinky.“ Elain se posadila na kopii křesla ze svého obývacího pokoje. Bylo mnohem snazší ho udržet.

„Ach, a vyhlášení amyrlin je dobrý jako zákon,“ vrčela Egwain. „Dokud sněmovna nepřijde na způsob, jak ho obejít. Nejnovější stížnost se týká toho, že máme jen šestnáct přijatých. I když většina sester se k Faolain a Theodrin chová pořád jako k přijatým. Ale ani osmnáct přijatých nestačí, aby dávaly mladším novickám lekce, jaké mají. Budou se o ně muset postarat sestry. Některé podle mě doufaly, že počasí jejich počty zmenší, ale nezmenšilo.“ Náhle se usmála a v očích se jí potutelně zablýsklo. „Je tam jedna nová mladší novicka, se kterou bych tě chtěla seznámit, Nyneivo. Sharina Melloyová. Babička. Určitě budeš souhlasit, že je pozoruhodná.“

Nyneivino křeslo úplně zmizelo a ona dopadla na podlahu, až to pláclo. Zřejmě si toho nevšimla, jenom civěla na Egwain. „Sharina Melloyová?“ zopakovala roztřeseným hlasem. „Ona je novicka?“ Takové šaty, jaké měla teď, Elain dosud nikdy neviděla, s rozevlátými rukávy a hlubokým výstřihem s vyšívanými kytkami a šňůrami perel. Vlasy jí spadaly do pasu a držela jí je čapka měsíčních kamenů a safírů na zlatém drátku tenkém jako nitka. A potom zde byl prostý zlatý kroužek na levém ukazováku. Jen ki’sain a prsten s Velkým hadem zůstaly stejné.

Egwain zamrkala. „Ty to jméno znáš?“

Nyneiva vstala a zírala na své šaty. Zvedla levou ruku a téměř váhavě se dotkla zlatého prstenu. Kupodivu nechala vše, jak bylo. „Možná to není stejná žena,“ zamumlala. „Nemůže být!“ Udělala si další křeslo jako Egwain a zamračila se, jako by se ho snažila donutit zůstat, ale stejně mělo vysoké opěradlo a řezby, když dosedla. „Byla tam Sharina Melloyová... Když jsem dělala zkoušku na přijatou,“ vyletělo z ní, „nemusím o tom mluvit, to je pravidlo!“

„Ovšemže nemusíš,“ uklidňovala ji Egwain, i když se na ni dívala stejně divně jako Elain. Přesto se nedalo nic dělat. Když chtěla být Nyneiva umanutá, mohla učit mezky.

„Když už jsi začala o rodince, Egwain,“ ozvala se Elain, „už jsi myslela na hůl přísah?“

Ewgain zvedla ruku, jako kdyby ji chtěla zastavit, ale odpověděla klidně a vyrovnaně. „Není nutný o tom dál přemýšlet, Elain. Tři přísahy, složené na holi přísah, z nás dělají Aes Sedai. Nejdřív jsem to nechápala, ale už ano. Jakmile získáme Věž, složím tři přísahy na hůl přísah.“

„To je šílený!“ vybuchla Nyneiva a předklonila se. Křeslo kupodivu zůstalo stejné. A šaty rovněž. Velmi překvapivé. Ruce zatínala do pěstí. „Víš, co to udělá. Rodinka je důkazem! Kolik Aes Sedai se dožije víc než tří set let? Nebo aspoň těch tří stovek? A neříkej mi, že bych neměla mluvit o věku. Je to směšnej zvyk a ty to víš. Egwain, Reanne se říká nejstarší, poněvadž je nejstarší z rodinky v Ebú Daru. Úplně nejstarší žena se jmenuje Aloisia Nemosniová, v Tearu obchoduje s olejem. Egwain, je jí skoro šest... set... let! Až to uslyší sněmovna, vsadím se, že hůl strčí do šuplíku.“

„Světlo ví, že tři sta let je dlouhá doba,“ ozvala se Elain, „ale nemůžu říct, že se mi líbí vyhlídka na to, že si o polovinu zkrátím život, Egwain. A co hůl přísah a tvůj slib rodince? Reanne chce být Aes Sedai, ale co se stane, až tu přísahu složí? Co Aloisia? Padne mrtvá? Nemůžeš po nich chtít, aby přísahaly a nevěděly to.“

„Já po nikom nic nechci.“ Egwain měla stále klidný výraz, ale narovnala se a hlas jí ochladl. A ztvrdl. Zavrtávala se do Elain pohledem. „Každá žena, která chce být sestrou, bude přísahat. A každá, která odmítne a bude si dál říkat Aes Sedai, pocítí plnou váhu věžové spravedlnosti.“

Elain ztěžka polkla a Nyneiva zbledla. Teď nemluvila kamarádka, ale amyrlin, a amyrlin nemá žádné kamarádky, když přijde čas vyhlašovat soudy.

Zřejmě ji uspokojilo, co vidí, a uvolnila se. „O tom problému vím,“ pronesla normálnějším tónem, nicméně přesto nepřipouštějícím námitky. „Očekávám, že každá žena, jejíž jméno je v knize novicek, dojde tak daleko, jak bude moct, získá šátek, pokud bude moct, a bude sloužit jako Aes Sedai, ale nechci, aby někdo umřel, když by mohl žít. Jakmile se sněmovna dozví o rodince – jakmile přestane vyvádět – myslím, že je můžu donutit, aby souhlasily, že sestra, která bude chtít odejít na odpočinek, bude moct. A přísahy se odstraní.“ Už dávno přišly na to, že hůl lze použít k vázání i rozvazování, protože jak jinak by mohly černé sestry lhát?

„To asi bude v pořádku,“ přiznala Nyneiva uvážlivě. Elain prostě kývla. Byla si jistá, že toho je víc.

„Tak odejdeš mezi rodinku, Nyneivo,“ navrhla Egwain laskavě. „Tak bude i rodinka připoutaná k Věži. Rodinka se samozřejmě bude dál řídit svým řádem, ale budou muset souhlasit, že jejich šicí kroužek podléhá amyrlin, pokud ne sněmovně, a že ženy z rodinky stojí pod sestrami. Chci, aby byly součástí Věže, ne aby šly vlastní cestou. Ale myslím, že to přijmou.“

Nyneiva znovu kývla, spokojeně, jenže úsměv pohasl, když jí to plně došlo. Rozčileně vyprskla: „Ale...! Postavení v rodince je podle věku! Necháš sestry přijímat rozkazy od ženských, co by to nedotáhly ani na přijatou!“

„Bývalé sestry, Nyneivo.“ Egwain si pohladila prsten s Velkým hadem a povzdechla si. „Dokonce i ženy z rodinky, které si prsten vysloužily, ho nenosí. Takže i my se ho budeme muset vzdát. Budeme rodinka, Nyneivo, ne Aes Sedai.“ Mluvila, jako by ten vzdálený den již cítila, tu ztrátu, ale sundala ruku z prstenu a nadechla se. „Teď, máte ještě něco jiného? Čeká mě dlouhá noc a ráda bych se trochu prospala, než budu muset zase čelit přísedícím.“

Nyneiva se zamračila, zaťala ruku v pěst a položila ji na prsteny, avšak zřejmě byla ochotná vzdát se dohadování kvůli rodince. Prozatím. „Ještě tě bolí ta hlava? Myslela bych si, že jestli ti ty masáže prospívají, tak ty bolesti přestanou.“

„Haliminy masáže jsou hotový div, Nyneivo. Bez ní bych se vůbec nevyspala. Tak máte...?“ Odmlčela se a zadívala se na dveře do trůnního sálu. Elain se otočila.

Tam stál muž a pozoroval je, byl vysoký jako Aiel, s tmavě rudými, prokvetlými vlasy, ale jeho modrý kabát s vysokým límcem by si žádný Aiel nevzal. Vypadal svalnatý a jeho tvrdá tvář byla jaksi povědomá. Když si všiml, že se na něj dívají, otočil se a utekl na chodbu.

Elain zůstala s otevřenou pusou. On se do Tel’aran’rhiodu neprosnil náhodou, jinak by zmizel, ale ona pořád slyšela dupot na dlažbě. Buď byl snílek – což bylo podle moudrých u mužů vzácné – nebo měl vlastní ter’angrial.

Elain vyskočila a rozběhla se za ním, avšak Egwain byla ještě rychlejší. Jednu chvíli byla za ní a vzápětí už stála ve dveřích a dívala se směrem, kterým muž odběhl. Elain se snažila vmyslet do toho, jak stojí vedle ní, a už tam byla. Na chodbě teď bylo ticho a prázdno, stály tu jen truhly, tapiserie a kandelábry, mihotaly se a přesouvaly.

„Jak jste to udělaly?“ chtěla vědět Nyneiva a doběhla k nim, sukně vyhrnuté nad kolena. Punčochy měla hedvábné a červené! Když si uvědomila, že si jich Elain všimla, sukně pustila a zadívala se do chodby. „Kam se poděl? Mohl všechno slyšet! Poznaly jste ho? Někoho mi připomínal, ale nevím koho.“

„Randa,“ řekla Egwain. „Mohl to být Randův strejda.“

No ovšem, uvědomila si Elain. Kdyby měl Rand zlého strýce.

Z trůnního sálu se ozvalo kovové cvaknutí. Dveře do převlékáren za stupínkem se zavíraly. V Tel’aran’rhiodu se dveře otevíraly i zavíraly, ale nepráskaly sebou.

„Světlo!“ zamumlala Nyneiva. „Kolik lidí nás odposlouchávalo? Nemluvě o tom kdo, ale proč?“

„Ať to byl kdokoliv,“ opáčila Egwain klidně, „zřejmě zná Tel’aran’rhiod stejně dobře jako my. Nebyli to přátelé, to je jisté, jinak by neposlouchali tajně. A myslím, že nejsou přátelé ani navzájem, proč by jinak poslouchali na opačných koncích místnosti? Ten muž měl shienarský kabát. V mém vojsku jsou Shienarci, ale vy obě je dobře znáte. Žádný nepřipomíná Randa.“

Nyneiva frkla. „No, ať je to kdo chce, v rozích poslouchá příliš mnoho lidí. To si myslím já. Chci se vrátit do svýho těla, kde se musím bát jenom špehů a otrávenejch dýk.“

Shienarci, pomyslela si Elain. Hraničáři. Jak na to mohla zapomenout? No, byla tu ta věc s ločidlem. „Je tu ještě jedna věc,“ řekla nahlas, i když tak, aby se její hlas moc nenesl, a pověděla jim o zprávě Dyelin o Hraničářích v Brémském lese. Dodala i dopisy pana Norryho, a zároveň se snažila sledovat celou chodbu i sál. Nechtěla, aby ji překvapil další špeh. „Myslím, že ti vládci se zdržují v Brémském lese,“ dokončila. „Všichni čtyři."

„Rand,“ vydechla Egwain podrážděně. „I když není k nalezení, stejně všechno komplikuje. Netušíš, jestli mu přišli nabídnout spojenectví, nebo ho předat Elaidě? Jinak mě nenapadá žádný důvod, proč by táhli tisíc leguí. Teď už musí vařit polívku z bot! Netušíte, jak těžký je zásobovat vojsko na pochodu.“

„Myslím, že to dokážu zjistit,“ řekla Elain. „Tedy to proč. A zároveň... Něco mě díky tobě napadlo, Egwain.“ Usmála se. Dneska se opravdu objevilo něco dobrého. „Myslím, že bych je mohla využít k tomu, abych si zabezpečila Lví trůn.“


Asne si prohlížela rám s výšivkou a povzdechla si, což přešlo v zívnutí. Mihotavé lampy poskytovaly bídné světlo, ale to nebyl dovůd, proč všichni její ptáčci byli jaksi nakřivo. Chtěla být v posteli a vyšívání nesnášela. Ale musela být vzhůru, a toto byl jediný způsob, jak se vyhnout hovoru s Chesmal. Tedy tomu, co Chesmal nazývala hovorem. Samolibě nafoukaná žlutá sestra se soustředila na svou výšivku na druhém konci místnosti a předpokládala, že každý, kdo se chopí jehly, se o práci zajímá stejně tolik co ona. Na druhou stranu Asne věděla, že pokud vstane, Chesmal ji začne brzy zasypávat příběhy o vlastní důležitosti. Během měsíců od zmizení Moghedien slyšela o Chesmalině účasti při výslechu Tamry Ospenyi nejméně dvacetkrát, a o tom, jak Chesmal přiměla červené zavraždit Sierin Vayu, než ji Sierin stačila nechat zavřít, snad padesátkrát! Podle její verze Chesmal sama zachránila černé adžah, a pokud by dostala sebemenší příležitost, vyprávěla by to. Takové řeči byly nejen nudné, ale i nebezpečné. Dokonce smrtelně nebezpečné, kdyby to zjistila Svrchovaná rada. A tak Asne potlačila další zívnutí, prohlédla si svou práci a propíchla pevně napjaté plátno. Možná kdyby udělala tu červenku větší, srovnalo by to křídla.

Cvaknutí petlice upoutalo jejich pozornost. Oba sloužící věděli, že je nemají obtěžovat, a v každém případě budou manželé tvrdě spát. Asne popadla saidar a připravila si tkanivo, které by vetřelce sežehlo na popel, a Chesmal také obklopila záře. Kdyby vstoupila nesprávná osoba, litovala by až do smrti.

Byla to Eldrith, s rukavicemi v ruce a tmavým pláštěm na ramenou. Obtloustlá hnědá sestra měla tmavé i šaty, ale bez ozdob. Asne nenáviděla nošení obyčejných vlňáků, ale potřebovaly se vyhnout pozornosti. Eldrith ubohé šaty padly.

Při pohledu na ně si povzdechla, zamrkala a zatvářila se zmateně. „Ach,“ řekla. „Kdo jste myslely, že jsem?“ Hodila rukavice na stolek u dveří a náhle si uvědomila svůj plášť a zamračila se, jako by jí teprve teď došlo, že ho má i nahoře. Pečlivě si odepnula stříbrnou sponu u krku a hodila plášť na židli.

Světlo saidaru kolem Chesmal zhaslo a ona odsunula vyšívací rám, aby mohla vstát. Díky přísné tváři vypadala vyšší, než byla, a to byla dost vysoká. Květiny jasných barev, které vyšívala, vypadaly jako ze zahrady. „Kde jsi byla?“ vyjela na Eldrith. Ta mezi nimi stála nejvýš a navíc ji Moghedien ustanovila ve velení, ale Chesmal si toho poslední dobou nevšímala. „Měla jsi být zpátky odpoledne a už je skoro půlnoc!“

„Zapomněla jsem na čas, Chesmal,“ opáčila Eldrith nepřítomně, zdánlivě ztracená v myšlenkách. „Už je to dávno, co jsem byla naposledy v Caemlynu. Vnitřní Město je úžasné a skvěle jsem pojedla v hostinci, na který jsem si vzpomněla. I když musím říct, že tam bylo méně sester. Avšak žádná mě nepoznala.“ Zadívala se na sponu, jako by si říkala, odkud se vzala, a pak si ji strčila do kapsáře.

„Zapomněla jsi,“ zopakovala Chesmal a propletla si prsty v pase. Možná proto, aby je nesevřela Eldrith na krku. Oči se jí leskly vzteky. „Zapomněla jsi.“

Eldrith znovu zamrkala, jako kdyby ji překvapilo, že s ní mluví. „Ach. Ty ses bála, že mě zase najde Kennit? Ujišťuji tě, že od Samary si dávám dobrý pozor, aby pouto zůstalo maskované.“

Občas si Asne říkala, nakolik je Eldrithina odtažitost hraná. Nikdo, kdo si nevšímá světa kolem, by tak dlouho nepřežil. Na druhou stranu byla dost nesoustředěná, aby nechala maskování nejednou sklouznout, než dorazily do Samary, což stačilo, aby ji její strážce našel. Poslušny Moghedienných rozkazů vyčkat jejího návratu se ukryly během bouří po jejím odchodu a čekaly, zatímco chátra toho takzvaného proroka vrazila do jižní Amadicie, a zůstaly v tom odporném, zničeném městě, i když už Asne byla přesvědčená, že je Moghedien opustila. Při té vzpomínce poněkud zkřivila ret. Odejít se rozhodly, když do města dorazil Eldrithin Kennit, přesvědčený, že je vražednice, a zpola přesvědčený, že je černá adžah, a odhodlaný ji zabít bez ohledu na následky pro sebe. Nikoliv překvapivě ona nebyla ochotná těm následkům čelit a odmítla nechat někoho, aby ho zabil. Jedinou alternativou byl útěk. A pak zase Eldrith navrhla, že Caemlyn je jejich jedinou nadějí.

„Zjistila jsi něco, Eldrith?“ zeptala se Asne zdvořile. Chesmal byla hloupá. I když právě teď svět vypadal dost poničený, všechno se zase spraví. Tak nebo tak.

„Cože? Aha. Jenom že pepřová omáčka není tak dobrá, jak jsem si pamatovala. Ale to je samozřejmě už padesát let.“

Asne potlačila povzdech. Nakonec možná přišel čas, aby se Eldrith stala nehoda.

Dveře se otevřely a do místnosti vklouzla Temaile tak tiše, že všechny překvapila. Maličká šedá s liščí tváří si přes ramena hodila župan s vyšívanými lvy, ale vepředu byl otevřený a byla vidět smetanová hedvábná noční košile, jež jí neslušně lnula k tělu. Na ruce měla náramek z kroucených skleněných kroužků. Tedy vypadaly jako skleněné, ale ani kladivem se nedaly rozbít.

„Byla jsi v Tel’aran’rhiodu,“ uhádla Eldrith a zamračila se na ter’angrial. Ale nemluvila zlobně. Od chvíle, kdy je Moghedien nechala přihlížet, když zlomila Liandrin, se Temaile všechny trochu bály. Asne přestala počítat, kolikrát za těch sto třicet let, co získala šátek, někoho zabila či mučila, ale málokdy viděla někoho tak... nadšeného... jako Temaile. Chesmal šedou sledovala, přičemž předstírala, že to nedělá, a mimoděk si nervózně olizovala rty. Asne honem zavřela pusu a doufala, že si toho u ní nikdo nevšiml. Eldrith rozhodně ne. „Dohodly jsme se, že to nebudeme používat,“ řekla a skoro prosila. „Moghedien určitě zranila Nyneiva, a když v Tel’aran’rhiodu dokáže přemoci i jednoho z Vyvolených, jakou naději máme my?“ Otočila se k ostatním a pokusila se o káravý tón. „Vy jste o tom věděly?“ Podařilo se jí mluvit jen trucovitě.

Chesmal se jí vzdorně podívala do očí a Asne předstírala nevinnost. Věděly to, ale kdo by se Chesmal postavil do cesty? Pochybovala, že by Eldrith víc než jen chabě zaprotestovala, kdyby tady byla.

Temaile přesně věděla, jak na ně působí. Při Eldrithině kázání by měla věšet hlavu a omluvit se, že šla proti jejímu přání. Místo toho se usmála. Ale její úsměv nikdy nedostoupil k očím, velkým a tmavým a příliš lesklým. „Mělas pravdu, Eldrith. Pravdu, že sem Elain přijde, a pravdu, že Nyneiva přijde s ní. Byly spolu a je jasné, že jsou obě v paláci.“

„Ano,“ odvětila Eldrith a trochu se pod Temailiným pohledem kroutila. „Dobrá.“ A rty si olízla ona a taky přešlápla. „Přesto, dokud nepřijdeme na to, jak se dostat přes všechny ty divoženky –“

„Ony jsou divoženky, Eldrith.“ Temaile se posadila a bezstarostně roztáhla nohy. Hlas jí ztvrdl. Nebyl velitelský, jen rázný. „Potíže nám budou dělat jen tři sestry a těch se můžeme zbavit. Můžeme chytnout Nyneivu a s ní možná i Elain.“ Náhle se předklonila. I když byla pomačkaná, nevypadala líně. Eldrith couvla, jako by ji Temaile zatlačila pohledem. „Proč jinak bychom tu byly, Eldrith? Proto jsme přišly.“

K tomu neměl nikdo co dodat. Za sebou měly řádku neúspěchů – v Tearu, v Tanchiku – které je mohly stát život, až je do rukou dostane svrchovaná rada. Ale ne, když měly za patrona jednu z Vyvolených, a jestli Moghedien Nyneivu tolik chtěla, třeba by se hodila i jiným. Skutečný problém bude najít Vyvoleného, kterému by svůj dárek předhodily. Nikdo kromě Asne se však nad touto částí nezamýšlel.

„Byli tam také další,“ pokračovala Temaile a znovu se opřela. Mluvila skoro znuděně. „Špehovali naše dvě přijaté. Muž, který se nechal vidět, a ještě někdo, koho jsem neviděla.“ Podrážděně našpulila rty. „Musela jsem zůstat za sloupem, aby mě ty holky nezahlédly. To by tě mělo potěšit, Eldrith. Že mě neviděly. Máš radost?“

Eldrith skoro koktala, když souhlasila.

Asne si dovolila pocítit své čtyři strážce, stále se blížili. Když opustily Samaru, přestala se maskovat. Jenom Powl z nich byl přítelem temnoty, ale ostatní udělají, co jim řekne, a uvěří tomu, co jim řekne. Bude nutné je skrývat před ostatními, ale chtěla mít po ruce ozbrojené muže. Svaly a ocel byly velmi užitečné. A kdyby došlo na nejhorší, vždycky mohla vytáhnout tu dlouhou rýhovanou tyč, kterou Moghedien neschovala tak dobře, jak si myslela.


Za okny obývacího pokoje bylo vidět šedé ranní světlo. Bylo časněji, než urozená paní Shiaine obvykle stávala, ale dnes ráno se oblékla ještě potmě. Nyní na sebe myslela jako na urozenou paní Shiaine. Na Mili Skaneovou, sedlářovu dceru, skoro úplně zapomněla. Ve všem, na čem skutečně záleželo, byla opravdu urozenou paní Shiaine Avarhin, a byla jí celá léta. Urozený pán Willin Avarhin zchudl a musel žít v polozbořené barabizně, kterou si ani nemohl dovolit nechat opravit. Se svou jedinou dcerou, poslední z upadajícího rodu, bydlel na venkově, daleko místa, kde by někdo mohl jejich chudobu odhalit, a teď z nich zbyly jenom kosti, zakopané v lese nedaleko té barabizny, a z se stala urozená paní Shiaine, a jestli tento vysoký, dobře postavený kamenný dům nebyl vyloženě zámek, pořád to byl majetek bohaté obchodnice. Ta už byla rovněž dávno po smrti, poté co přepsala zlato na svou „dědičku". Nábytek byl dobře vyrobený, koberce drahé, goblény a podušky vyšité zlatou nití a v krbu z modře žilkovaného mramoru burácel oheň. Na kdysi obyčejnou římsu nechala vyřezat řadu avarhinských srdcí a rukou.

„Ještě víno, holka,“ přikázala stroze a Falion přiběhla s vysokým stříbrným džbánem, aby jí dolila číši horkým vínem. Livrej služebné, s rudým srdcem a zlatou rukou na prsou, Falion slušela. Když letěla vrátit džbán na truhlici s přihrádkami, měla tvář jako masku. Pak se postavila ke dveřím.

„Hraješ nebezpečnou hru,“ poznamenala Marillin Gemaplhin a otáčela svou číší v dlaních. Byla to hubená žena s matnými, světle hnědými vlasy, byla hnědá a na Aes Sedai nevypadala. Hubený obličej a široký nos by se k Falionině livreji hodily víc než k jejímu modrému suknu a to se hodilo jen pro průměrnou obchodnici. „Je nějak odstíněná, já vím, ale až zase bude moct usměrňovat, budeme kvůli tomuhle křičet.“ Zvedla tenké rty v neveselém úsměvu. „A ty si možná budeš přát, abys mohla křičet.“

„Vybral to pro ni Moridin,“ opáčila Shiaine. „Selhala v Ebú Daru a on nařídil její potrestání. Neznám podrobnosti, a nechci je znát, ale jestli Moridin chce, aby ryla nosem v blátě, tak jí ho tam strčím tak hluboko, že bude ještě rok dýchat bláto. Nebo snad radíš neuposlechnout Vyvoleného?“ Už při tom pomyšlení stěží potlačila zachvění. Marillin se snažila zakrýt svůj výraz pitím, ale zavřela oči. „A co ty, Falion?“ zeptala se Shiaine. „Chtěla bys, abych Moridina požádala, aby tě odvedl pryč? Mohl by ti najít něco míň obtížného.“ A taky by mezci mohli zpívat jako slavíci.

Falion ani nezaváhala. Předvedla hluboké komornické pukrle a tvář měla ještě bledší než obvykle. „Ne, paní,“ vyhrkla. „Jsem se svou situací spokojená, paní.“

„Vidíš?“ řekla Shiaine druhé Aes Sedai. Velmi pochybovala, že je Falion byť vzdáleně spokojená, ale přijme cokoliv, než by čelila Moridinově nelibosti přímo. Ze stejného důvodu jí Shiaine povládne tvrdou rukou. Člověk nikdy nevěděl, co by Vyvolení mohli zjistit a špatně si vyložit. O sobě si myslela, že její selhání je hluboko pohřbeno, ale nehodlala riskovat. „Až bude moct zase usměrňovat, nebude muset být pořád komorná, Marillin.“ A stejně, Moridin řekl, že ji Shiaine může zabít, bude-li chtít. To platilo, kdyby ji její postavení začalo být příliš na obtíž. Řekl, že může zabít obě sestry, bude-li chtít.

„To je možné,“ podotkla Marillin temně, úkosem se podívala na Falion a zaškaredila se. „No, Moghedien mi nařídila pomáhat ti, jak to jen půjde, ale rovnou ti říkám, že do královského paláce nevstoupím. V celém městě je na můj vkus příliš mnoho sester, ale palác je přímo nacpaný divoženkami. Nedostala bych se ani na deset kroků, než by někdo zjistil, že tam jsem.“

Shiaine si povzdechla, zaklonila se, dala si nohu přes nohu a tou pohupovala. Proč si lidé pořád mysleli, že neví tolik, co oni? Svět byl plný hlupáků! „Moghedien ti nařídila, že mě máš poslouchat, Marillin. Vím to, poněvadž mi to Moridin řekl. Neřekl to tak otevřeně, ale myslím, že když luskne prsty, Moghedien skočí.“ Mluvit takhle o Vyvolených bylo nebezpečné, ale ona musela věci vyjasnit. „Chtěla bys mi zopakovat, co že to neuděláš?“

Aes Sedai si olízla rty a znovu úkosem pohlédla na Falion. Bála se snad, že skončí stejně? Pravdou bylo, že Shiaine by Falion okamžitě vyměnila za pořádnou komornou. No, pokud by si mohla ponechat i další služby. Nejspíš budou obě muset umřít, až tohle skončí. Shiaine nerada nechávala nedokončenou práci.

„O tom jsem nelhala,“ řekla Marillin. „Vážně se nedostanu daleko. Ale jedna žena je už v paláci. Udělá, co potřebuješ. Možná ale chvíli potrvá se s ní spojit.“

„Jenom zařiď, ať to netrvá příliš dlouho, Marillin.“ Aha, takže jedna ze sester v paláci je černá adžah, co? Musela to být Aes Sedai, ne jenom temná družka, aby dokázala, co Shiaine potřebovala.

Otevřely se dveře a dovnitř nahlédl Murellin. Byl tak mohutný, že prostor málem vyplnil. Za ním zahlédla dalšího muže. Když kývla, Murellin ustoupil stranou a kývl na Daveda Hanlona, že může vstoupit. Potom za ním dveře zavřel. Hanlon měl tmavý plášť, ale zvedl ruku a stiskl Falion prs. Ta se na něj zlostně mračila, ale neodvažovala se pohnout. Hanlon byl součástí jejího trestu. Přesto se Shiaine nehodlala koukat, jak tu ženu ohmatává.

„To udělej později,“ nařídila mu. „Jak to šlo?“

Hanlon se zeširoka usmál. „Pochopitelně to šlo tak, jak jsem to plánoval.“ Odhodil si hbitě cíp pláště přes rameno a odhalil zlaté uzly hodnosti na červeném kabátě. „Mluvíš s kapitánem královniny osobní stráže.“

Загрузка...