Srdce zimy

11 Představy o důležitosti

Aniž by se díval, Rand prošel průchodem do velké tmavé místnosti. Napětím z držení tkaniva, z boje se saidínem, se zapotácel. Chtěl vyzvracet celý obsah žaludku. Udržet se vestoje mu dalo práci. Škvírami v okenicích sem pronikalo trochu světla, jen dost, aby s jedinou silou v sobě viděl. Nábytek a velké, látkou zakryté předměty skoro vyplňovaly místnost. Mezi nimi byly sudy, do jakých se ukládalo nádobí, a truhlice všech tvarů a velikostí, bedny, krabice a maličkosti. Zůstalo jen tolik místa, aby se dalo projít. Rand si byl jistý, že tu nenarazí na žádné sluhy. Nejvyšší poschodí královského paláce bylo plné takových skladišť, která vypadala jako půdy obrovských venkovských domů, a byla stejně zapomenutá. Kromě toho byl přece ta’veren. Dobré bylo, že tu nikdo nebyl, když se otevíral průchod. Jeden okraj prořízl prázdnou truhlu zabalenou v popraskané kůži a druhý odřízl kousek z dlouhého, intarzovaného stolu plného váz a dřevěných krabic. Tak před sto lety z něj možná jídávala nějaká andorská královna.

Před dvěma sty lety, smál se mu v hlavě Luis Therin. Je to moc dávno. Pro lásku Světla, nech to být! Tohle je Jáma smrti! Hlas zeslábl, jak muž uprchl do koutů Randovy mysli.

Pro jednou měl vlastní důvody poslouchat Therinovy stížnosti. Spěšně kývl na Min, aby prošla za ním na druhou stranu průchodu, a jakmile vsotupila, průchod za ní zavřel ve svislé čáře světla propouštěného saidínu. S tím ho přešla i nevolnost. Hlava se mu stále trochu točila, ale už neměl pocit, že začne zvracet nebo spadne nebo obojí. Ale pocit špíny zůstal, špína Temného do něj pronikala z tkaniv, jež kolem sebe zavázal. Přehodil si kožený tlumok na druhé rameno a snažil se zároveň si rukávem otřít pot z čela. Nemusel si však dělat starosti, že si toho Min všimne.

Modrými holínkami na vysokých podpatcích rozvířila prach na podlaze. Vytáhla z rukávu krajkou lemovaný kapesníček právě včas, aby chytila první pšíknutí, po němž následovala další. Byl by raději, kdyby byla ochotná zůstat v šatech. Na modrém kabátě měla na rukávech a klopách vyšité bílé kytičky a světleji modré spodky jí obepínaly hýždě. Za pasem měla strčené jasně modré rukavice se žlutou výšivkou a plášť se žlutými spirálami jí držel špendlík ve tvaru růže. Vypadala, jako kdyby dorazila obvyklým způsobem, ale přitáhla by pozornost každého. Rand byl v drsném hnědém suknu jako nějaký dělník. V posledních dnech se většinou zcela bezostyšně ukazoval, ale tentokrát nechtěl jen odejít, než někdo zjistí, že je tady, nechtěl, aby kromě několika málo lidí vůbec někdo zjistil, že tu byl.

„Proč se na mě tak culíš a taháš se za ucho jako pitomec?“ chtěla vědět a nacpala si kapesník zpátky do rukávu. Ve velkých tmavých očích se jí objevilo podezření.

„Právě jsem si říkal, jak jsi krásná,“ poznamenal. Byla. Nemohl se na ni podívat, aby ho to nenapadlo. Nebo aniž by zalitoval, že je příliš slabý, aby ji poslal do bezpečí.

Zhluboka se nadechla a kýchla, než si stačila dát ruku před pusu, a potom se na něj zamračila, jako by to byla jeho vina. „Opustila jsem kvůli tobě svýho koně, Rande al’Thore. Natočila jsem si pro tebe vlasy. Vzdala jsem se kvůli tobě svýho života! Nevzdám se svýho kabátu a gatí! Kromě toho mě tady ještě nikdo neviděl v šatech dýl, než mi trvalo se z nich převlíct. Víš, že tohle nebude fungovat, pokud mě nepoznají. A s tímhle obličejem rozhodně nemůžeš předstírat, že ses sem zatoulal z ulice.“

Bez přemýšlení si přejel rukou po bradě a nahmatal vlastní obličej, jenže ten Min neviděla. Každý, kdo by se na něj podíval, by uviděl muže o hodný kus menšího a o celá léta staršího než Rand al’Thor, s matnými černými vlasy, tupýma hnědýma očima a bradavicí na baňatém nose. Jenom ten, kdo by se ho dotkl, mohl proniknout zrcadlovou maskou. Dokonce ani asha’man by ji neviděl, neboť vlákna byla převrácená. I když pokud by v paláci byl asha’man, mohly by se jeho plány hodně zvrtnout. Při této návštěvě nesmělo dojít na zabíjení. V každém případě měla Min pravdu. S takovým obličejem by ho do andorského královského paláce bez doprovodu nepustili.

„Hlavně když to co nejrychleji vyřídíme,“ řekl. „Než si někdo domyslí, že když tu jsi ty, možná tu jsem i já.“

„Rande,“ vyhrkla tiše a velice ostražitě si ho prohlížela. Položila mu ruku na prsa a vážně se na něj zadívala. „Rande, opravdu musíš vidět Elain. A Aviendhu. Asi. Víš, že tu nejspíš je taky. Kdybys –“

Jen zavrtěl hlavou a přál si, aby to byl neudělal. Závrať ho ještě úplně nepřešla. „Ne!“ vyjel stroze. Světlo! Ať už Min říkala cokoliv, nemohl uvěřit, že ho Elain i Aviendha milují obě. Ani to, že jí fakt, že ho milují, pokud to byl fakt, nevadí. Takhle divné ženské přece jen nebyly! Elain a Aviendha měly důvod ho nenávidět, ne milovat, a přinejmenším Elain to dala jasně najevo. Horší bylo, že on je miloval obě a Min taky! Musel být tvrdý jako ocel, ale měl strach, že se rozbije, kdyby jim musel čelit všem třem najednou. „Najdeme Nyneivu a Mata a zmizíme, jak nejrychleji to půjde.“ Otevřela pusu, ale on jí nedal příležitost promluvit. „Nehádej se se mnou, Min. Teď na to není čas!“

Min naklonila hlavu na stranu a nasadila pobavený úsměv. „Copak jsem se s tebou někdy hádala? Copak vždycky neudělám přesně to, co mi řekneš?“ A jako kdyby ta lež nestačila, dodala: „Chtěla jsem říct, že jestli spěcháš, tak proč stojíme v tomhle zaprášeným skladišti?“ A na zdůraznění znovu pšíkla.

Bylo méně pravděpodobné, že vzbudí pozornost, i když byla takhle oblečená, a proto vystrčila hlavu ze dveří první. Zřejmě skladiště nebylo tak úplně zapomenuté. Těžké závěsy ani nezavrzaly. Rychle se rozhlédla, vyběhla ze dveří a kývla na něj, ať jde za ní. Ta’veren neta’veren, ulevilo se mu, že je chodba prázdná. I nejpokornější sluha by se mohl divit, kdyby je uviděl vycházet ze skladiště v horní části paláce. Přesto brzy narazí na lidi. V tomto paláci nebylo tolik služebnictva jako ve Slunečním paláci či v Tearském Kameni, ale na takovém místě jich pořád musely být stovky. Rand šel vedle Min a snažil se šourat a civět na jasné nástěnné koberce, vyřezávané deštění a leštěné truhly. Takhle vysoko nebylo nic z toho zvlášť nádherné, ale obyčejný dělník by stejně civěl.

„Musíme se dostat co nejrychleji dolů,“ zamumlal. V dohledu stále nikdo nebyl, ale za rohem by mohlo být deset lidí. „Pamatuj, jen se zeptej prvního sluhy, kterého uvidíme, kde najdeme Nyneivu a Mata. Nevymýšlej si, pokud nebudeš muset.“

„No, díky, žes mi to připomněl, Rande. Věděla jsem, že mi něco vypadlo z hlavy, a nemohla jsem přijít na to co.“ Usmívala se však stísněně a cosi zamručela.

Rand si povzdechl. Tohle bylo příliš důležité, aby hrála nějaké hloupé hry, což by samozřejmě udělala, kdyby ji nechal. Ne že by to ona viděla takhle. Ale občas se její představa o tom, co je důležité, značně lišila od jeho. Velice se lišila. Bude na ni muset dohlédnout.

„Ach, paní Farshawová,“ řekla za nimi jakási žena. „Je to paní Farshawová, není-liž pravda?“

Tlumok se zhoupl a tvrdě Randa udeřil do zad, jak se prudce otočil. Baculatá, prošedivělá žena, civící užasle na Min, byla nejspíš ta poslední osoba, kterou chtěl potkat, kromě Elain či Aviendhy. Napadlo ho, proč asi nosí červený tabard s velkým stříbrným lvem na přednici. Přikrčil se a vyhýbal se přímému pohledu na ni. Právě jako dělník dělající svou práci. Neměla důvod podívat se na něj dvakrát.

„Paní Harforová?“ vykřikla Min a nadšeně se usmála. „Ovšem, jsem to já. A ty jsi jistě právě ta pravá, koho hledám. Obávám se, že jsem se ztratila. Můžeš mi říct, kde najdu Nyneivu z al’Mearů? A Mata Cauthona? Tady ten chlapík má něco, co po něm Nyneiva chtěla.“

První panská se na Randa zamračila, ale hned se zase podívala na Min. Zvedla obočí nad jejím oblečením, nebo možná kvůli tomu, jak bylo zaprášené, ale nezmínila se o tom. „Mat Cauthon? Myslím, že toho pána neznám. Leda by to byl nějaký nový sluha nebo gardista,“ dodala pochybovačně. „A Nyneiva Sedai má plno práce. Asi bude nejlepší, když to převezmu a dám jí to do pokoje.“

Rand se prudce narovnal. Nyneiva Sedai? Proč by ji ostatní – opravdické Aes Sedai – nechávaly hrát tu hru dál? A Mat že tu není? Zřejmě tu ani nikdy nebyl. Před očima mu zavířily barvy, skoro vytvořily obraz, jejž rozeznal. Ve chvilce to bylo pryč, ale on se zapotácel. Paní Harforová se na něj opět zamračila a zafrkala. Nejspíš ho považovala za opilého.

Min se zamračila také, ale zamyšleně, a poklepávala si prstem na bradu. „Myslím, že Nyneiva... Sedai ho chce vidět osobně.“ Zaváhání bylo nepatrné. „Nemohla bys ho doprovodit do jejích pokojů, paní Harforová? Já musím vyřídit ještě něco jiného. Tak se chovej slušně, Nuli, a udělej, co se ti řekne. Hodný chlapík.“

Rand otevřel pusu, jenže než ze sebe dostal slovo, ona vyrazila pryč a málem utíkala. Plášť za ní jen vlál. Světlo ji spal, ona letěla najít Elain! Mohla by všechno zničit!

Tvé plány selžou, protože chceš žít, blázne. Hlas Luise Therina byl drsný a upocený šepot. Přijmi to, že jsi mrtvý. Přijmi to a přestaň mě mučit, blázne! Rand hlas potlačil do tlumeného bzučení, jako by mu v temnotě hlavy bzučela kousalka. Nuli? Co za jméno je Nuli?

Paní Harforová za Min zírala s otevřenou pusou, dokud nezmizela za rohem, a pak si popotáhla tabard, což bylo zbytečné. Obrátila se nesouhlasně na Randa. I se zrcadlovou maskou viděla muže vyššího než ona, ale Reene Harforová nebyla žena, která by se nechala takovou maličkostí vyvést z míry. „Nevěřím ti, Nuli,“ řekla a prudce svraštila obočí, „tak si dávej pozor, pokud máš nějaký mozek. Dobrý pozor si dávej.“

Rand si přidržel řemen od tlumoku a druhou rukou se zatahal za kštici na čele. „Ano, paní,“ zamumlal drsně. První panská by mohla jeho skutečný hlas poznat. Všechno měla odmluvit Min, dokud nenajdou Nyneivu a Mata. Co pod Světlem bude dělat, jestli Min přivede Elain? A možná i Aviendhu? Tu nejspíš taky. Světlo! „Promiň, paní, ale měli bychom si pospíšit. Je nutné, abych Nyneivu viděl co nejdřív.“ Nadhodil si tlumok. „Chtěla to fakt honem.“ Kdyby to vyřídil, než se Min vrátí, mohl by s ní zmizet dřív, než by musel čelit těm dvěma.

„Kdyby to Nyneiva Sedai považovala za naléhavé,“ odsekla tlustá komorná a zdůraznila titul, který on vynechal, „byla by nechala zprávu, že tě čeká. Teď pojď za mnou a svoje poznámky a názory si nech pro sebe.“

Vyrazila bez čekání na odpověď, bez ohlížení, plula s majestátním půvabem. Nakonec co mohl dělat než to, co mu řekne? Jak si vzpomínal, první panská byla zvyklá, že všichni dělají, co jim řekne. Natáhl krok, aby ji dohonil, ale udělal vedle ní jen jeden krok, než na její polekaný pohled couvl, zatahal se za vlasy a zamumlal omluvu. Nebyl zvyklý chodit za nikým. Rozhodně mu to nevylepšilo náladu. Stále se mu trochu točila hlava a cítil špínu. Poslední dobou měl zřejmě špatnou náladu dost často, pokud s ním nebyla Min.

Než se dostali příliš daleko, začali se v chodbách objevovat olivrejovaní sloužící, leštící, oprašující, donášející, odnášející a pobíhající sem a tam. Nepřítomnost lidí, když s Min vycházeli ze skladiště, zřejmě byla vzácná. Zase ta’veren. Sešli po úzkých schodech pro služebnictvo, zabudovaných do zdi, a dole bylo ještě víc lidí. A ještě něco. Spousta žen, které neměly livrej. Domanky s měděnou pletí, malé bledé Cairhieňanky, ženy s olivovou pletí a tmavýma očima, jež rozhodně nebyly z Andoru. Když je viděl, musel se usmát, spokojeně se usmát. U žádné neviděl bezvěkou tvář a hodně z nich mělo vrásky, jež nikdy tvář Aes Sedai nezdobily, ale občas, když se k některé přiblížil, naskočila mu husí kůže. Ony usměrňovaly nebo alespoň držely saidar. Paní Harforová ho taky vedla kolem zavřených dveří, kde ho to svrbělo ještě víc. Za těmi dveřmi musely usměrňovat další ženy.

„Promiň, paní,“ zachraptěl Nuliho hlasem. „Kolik Aes Sedai je v paláci?“

„Do toho ti nic není,“ odsekla. Potom se však na něj ohlédla, povzdechla si a povolila. „Asi ničemu neuškodí, že to víš. Pět, včetně urozené paní Elain a Nyneivy Sedai.“ Do hlasu se jí vloudila pýcha. „Už je to dávno, co tu tolik Aes Sedai požádalo o hostovské právo naráz.“

Rand by se byl zasmál, a docela pobaveně. Pět? Ne, to zahrnovalo i Nyneivu a Elain. Tři opravdové Aes Sedai. Tři! Na těch ostatních nezáleželo, ať byly kdokoliv. Začínal věřit, že ty řeči o stovkách Aes Sedai postupujících na Caemlyn s vojskem znamenají, že by jich tolik mohlo následovat Draka Znovuzrozeného. Místo toho byla i jeho původní naděje, že jich získá pár tuctů, silně přehnaná. Řeči byly jenom řeči. Nebo nějaký Elaidin plán. Světlo, kde je Mat? Hlavou mu zavířily barvy – na okamžik měl dojem, že vidí Matovu tvář – a klopýtl.

„Když sem přijdeš opilý, Nuli,“ vyjela paní Harforová přísně, „odejdeš a budeš toho litovat. Osobně na to dohlídnu!“

„Ovšemže, paní,“ zamumlal Rand a zatahal se za vlasy na čele. V hlavě se mu Luis Therin chechtal šíleným, uplakaným smíchem.

Musel sem přijít – nebylo zbytí – ale už byl připravený toho litovat.

Nyneiva a Talaan, obklopené světlem saidaru, na sebe hleděly ze vzdálenosti čtyř kroků před krbem, kde hořel oheň. Nebo ji možná zahřívá ta námaha, říkala si Nyneiva. Tato lekce již podle zdobených hodin na zdobené krbové římse trvala celou hodinu. Hodina usměrňování bez odpočinku by zahřála každého. Měla tady být Sareitha, ne ona, ale hnědá sestra vyklouzla z paláce a nechala jen zprávu, že má ve městě nutné vyřizování. Careane odmítla učit dva dny po sobě a Vandene pořád odmítala učit kdykoliv kvůli směšné výmluvě, že když učí Kirstian a Zaryu, nemá už na nic jiného čas.

„Takhle,“ pravila a švihla svým pramenem ducha kolem štíhlé učednice Mořského národa ve snaze ji zahnat. Přidala do rány sílu a zahnala dívku ještě dál a zároveň usměrnila třemi různými způsoby vzduch. Jedno tkanivo Talaan přes modrou lněnou halenu trefilo do žeber. Byla to prostá finta, ale dívka překvapeně zafuněla a na okamžik maličko popustila pravý zdroj. V té chviličce Nyneiva přestala tlačit na druhý pramen a švihla po původním cíli. Vrazit na Talaan štít bylo jako praštit se do zdi – až na to, že ji to zaštípalo nejen na dlani, ale na celé kůži, což věc moc nevylepšilo – ale záře saidaru zmizela a poslední dva prameny vzduchu uvěznily Talaan ruce u boků a stáhly jí kolena k sobě.

Velmi dobré provedení, kdyby si to Nyneiva myslela. Ta holka byla hbitá, tkaniva ovládala skvěle. Kromě toho snažit se odstínit někoho, kdo držel jedinou sílu, bylo přinejlepším riskantní a přinejhorším marné, pokud jste nebyly o hodně silnější než druhá žena – a občas i potom – a Talaan jí byla v podstatě rovna. Proto se také neusmála. Připadalo jí to nedávno, kdy sestry žasly nad její silou a věřily, že jen několik Zaprodanců je silnějších. Talaan ale ještě ani nezačala zpomalovat. Byla teprve dítě. Patnáct? Možná mladší! Jen Světlo ví, jaký bude její potenciál. Žádná z hledaček větru se o tom aspoň nezmínila a Nyneiva se nehodlala ptát. Nechtěla vědět, o kolik silnější ta holka Mořského národa bude. Vůbec ne.

Talaan šoupala bosýma nohama po zeleném koberci se vzorem a marně se snažila prorazit štít, který Nyneiva snadno udržela, pak si poraženecky povzdechla a sklopila oči. I když se jí dařilo sledovat Nyneiviny příkazy, chovala se, jako kdyby neuspěla, a teď se choulila tak sklíčeně, jako by ji vzpřímeně drželo jenom tkanivo vzduchu.

Nyneiva prameny propustila, upravila si šátek a otevřela ústa, aby Talaan řekla, co udělala špatně. A poukázala – znovu – že nemá smysl snažit se prorazit, pokud nebude o hodně silnější než ta, kdo ji odstíní. Mořský národ zřejmě nevěřil ničemu, co se jim řeklo, dokud se jim to neřeklo desetkrát a neukázalo dvacetkrát.

„Využila proti tobě tvou vlastní sílu,“ poznamenala Senine din Ryal neomaleně, než stačila Nyneiva promluvit. „A zase odlákala tvou pozornost. Je to jako zápas, holka. A to ty umíš.“

„Zkus to znovu,“ přikázala Zaida a kývla tmavou, potetovanou rukou.

Všechna křesla v místnosti byla odsunuta ke zdi, i když nebylo zapotřebí prostor vyčistit, a Zaida lekci sledovala spolu se šesti hledačkami větru v křiklavých červených, žlutých a modrých hedvábných brokátech a jasně obarveném lnu, se spoustou náušnic, kroužků v nose a řetízcích s medailonky. Tak to bylo vždy. Ke skutečné lekci se použila jedna ze dvou učednic – nebo místo učednice donutily Merilille, jak slyšela Nyneiva, pokud sama neučila – zatímco Zaida a nějaká skupina hledaček větru se dívaly. Paní vln pochopitelně nemohla usměrňovat, i když ta tu byla vždy, a žádná z hledaček větru se nemohla ve skutečnosti tak snížit, aby se zúčastnila osobně. Ach, to nikdy.

Podle Nyneivina odhadu byla dnešní skupina dost divná, vzhledem k posedlosti Mořského národa hodnostmi. Zaidina vlastní hledačka větru, Shielyn, seděla napravo. Byla to štíhlá, rezervovaná žena, skoro tak vysoká jako Aviendha, o hodně vyšší než Zaida. Tak to bylo správné, aspoň pokud tomu Nyneiva rozuměla, ale po Zaidině levici byla Senine a ta sloužila na karavele, jednom z menších plavidel Mořského národa, a její bylo nejmenší z nejmenších. Samozřejmě ta svraštělá žena s vrásčitou tváří a šedými vlasy kdysi nosila víc než současných šest náušnic a víc zlatých medailonků na řetízku přes levou tvář. Bývala hledačkou větru paní lodí, než na to místo byla zvolena Nesta din Reas, ale podle jejich zákona, když zemřela paní lodí nebo paní vln, její hledačka větru musela začít znovu na nejnižší úrovni. Ale bylo toho víc než jen úcta k Seninině současné pozici, tím si byla Nyneiva jistá. Rainyn, mladá žena s tvářemi jako jablíčka, také sloužící na karavele, seděla hned vedle ní, a vedle Shielyn zase Kurin, žena s kamennou tváří, připomínající černou řezbu. Díky tomu musely sedět Caire a Tebreille až úplně na kraji, a ty obě byly hledačkami paní vln, se čtyřmi tlustými náušnicemi v každém uchu a se skoro tolika medailonky jako Zaida. Možná proto, aby ty dvě povýšené sestry držely co nejdál od sebe. Nenáviděly se s vášní, které dosáhnou jenom pokrevní příbuzní. Tak to možná bylo. Pochopit Atha’an Miere bylo ještě horší než pokoušet se chápat muže. Žena by se z toho mohla zbláznit.

Nyneiva si jen cosi zamumlala, posunula si šátek a připravila se i s prameny. Čistá radost z toho, že drží saidar, mohla těžko soupeřit s jejím rozčilením. Zkus to znovu, Nyneivo. Ještě jednou, Nyneivo. Udělej to hned, Nyneivo. Alespoň že tady nebyla Renaile. Často chtěly, aby je učila věci, které neznala tak dobře jako jiné – a příliš často věci, které skoro vůbec neznala, jak si neochotně připustila, ve Věži se jí nedostalo většího výcviku – a kdykoliv sebeméně zaváhala, Renaile měla ohromnou radost, že ji vidí se potit. Ostatní ji také donutily se potit, ale neměly z toho tak velkou radost. Rozhodně po hodině byla unavená. Do háje se Sareithou a její pochůzkou!

Udeřila znovu, jenže tentokrát se Talaanin pramen ducha setkal s jejím mnohem lehčeji, než čekala, a její vlastní pramen projel mnohem dál na stranu, než čekala. Náhle z holky vyletělo šest tkaniv vzduchu a Nyneiva je rychle přeřízla ohněm. Přeťaté prameny udeřily zpátky do Talaan, ale než pořádně zmizely, objevilo se šest dalších a rychleji než předtím. Nyneiva sekla. A zírala, když Talaanino tkanivo projelo kolem jejího, obalilo ji a odřízlo od saidaru. Byla odstíněná! Talaan ji odstínila! A navíc, jako poslední ponížení, jí prameny vzduchu pevně spoutaly paže a nohy a pomačkaly sukni. Kdyby se nenechala tak rozčílit Sareithou, nikdy by se to nestalo.

„Ta holka ji má,“ řekla Caire překvapeně. Nikdo by si ani nepomyslel, že je to matka Talaan, podle toho, jak chladný pohled po ní vrhla. Ve skutečnosti Talaan zřejmě vlastní úspěch dost překvapil, okamžitě prameny propustila a sklopila oči.

„Velmi dobře, Talaan,“ pochválila ji Nyneiva, protože to žádná jiná neudělala, ani ji nijak nepovzbudila. Podrážděně škubla šátkem. Nebylo nutné holce říkat, že měla štěstí. Byla rychlá, pravda, ale Nyneiva si nebyla jistá, že dokáže usměrňovat ještě déle. Rozhodně nebyla v nejlepším stavu. „Bojím se, že dneska už nemám čas, takže –“

„Zkus to znovu,“ nařídila jí Zaida a napjatě se předklonila. „Chci se na něco podívat.“ To nebylo vysvětlení ani náznak omluvy, zcela prostě konstatovala fakt. Zaida nikdy nic nevysvětlovala, ani se neomlouvala. Prostě očekávala poslušnost.

Nyneivu napadlo, že jí řekne, že stejně nemůže vidět nic z toho, co dělají, ale hned to zavrhla. Ne se šesti hledačkami větru v místnosti. Přede dvěma dny svůj názor vyjádřila nahlas a rozhodně to nehodlala opakovat. Snažila se to brát jako pokání za mluvení bez přemýšlení, ale moc to nepomáhalo. Přála si, aby je nikdy nenaučila se propojit.

„Ještě jednou,“ řekla stísněně a otočila se k Talaan, „a pak budu muset jít.“

Tentokrát na ten trik byla připravená. Usměrnila a reagovala na její tkanivo obratněji a s mnohem větší silou. Dívka se jen nejistě usmívala. Tak ona si myslela, že se Nyneiva nechá rozptýlit těmi nepatřičnými prameny vzduchu, co? Talaanino tkanivo se kolem ní začalo kroutit a ona hbitě setkala vlastní, aby ho zachytila. Bude připravená, až ta ženská přijde se svými prameny vzduchu. Nebo to možná tentokrát vzduch nebude. Určitě nic nebezpečného. Tohle bylo cvičení. Jenže Talaanin pramen ducha otočku nedokončil a Nyneiva široce minula, když po ní Talaan švihla a zachytila ji. Znovu saidar zhasl a Nyneivu spoutala pouta ze vzduchu.

Opatrně se nadechla. Zřejmě bude muset té mladé ženě poblahopřát. Z tohohle se nedostane. Kdyby měla volnou ruku, vyrvala by si cop z hlavy.

„Zadrž!“ nařídila Zaida, vstala a zamířila k Nyneivě. Červené hedvábné kalhoty jí šustily nad bosýma nohama a rudá šerpa, zavázaná na složitý uzel, se jí houpala u boku. Hledačky větru vstaly také, podle hodnosti. Caire a Tebreille se navzájem ledově nevnímaly, když spěchaly za paní vln, a Senine a Rainyn se postavily dozadu.

Talaan na Nyneivě poslušně podržela štít i pouta, takže ta tu stála jako socha. A soptila jako konvice příliš dlouho na ohni. Odmítla se vrtět jako rozbitá loutka, ale víc by stejně dělat nemohla. Caire a Tebreille si ji prolížely s ledovým přezíráním a Kurin opovržlivě jako každého obyvatele země. Žena s tvrdým pohledem neohrnovala nos a ani se neškaredila, vlastně se vůbec nijak netvářila, ale člověk s ní nemusel být dlouho, aby zjistil její názor. Jen Rainyn se zatvářila nepatrně soucitně, smutně se pousmála.

Zaida se Nyneivě podívala do očí. Byly asi stejně vysoké. „Držíš ji co nejpevněji, učednice?“

Talaan se hluboce uklonila a dotkla se čela, rtů a srdce. „Jak přikazuješ, paní vln,“ zašeptala.

„Co to znamená?“ chtěla vědět Nyneiva. „Nech mě jít. Možná vám projde, když takhle zacházíte s Merilille, ale jestli si jenom na chvilku myslíš –!“

„Říkalas, že tento štít se nedá prorazit, pokud nejsi o hodně silnější,“ přerušila ji Zaida. Nemluvila drsně, chtěla však být slyšet. „Světlo dej, zjistíme, jestli nás učíš správně. Je dobře známo, jak Aes Sedai točí pravdou jako na obrtlíku. Hledačky větru, vytvořte kruh. Kurin, ty povedeš. Jestli se osvobodí, dohlédneš na to, aby neuškodila. Na popud... Učednice, přípravte se ji obrátit hlavou dolů, až napočítám do pěti. Jedna.“

Hledačky větru obklopilo světlo saidaru, všechny dohromady, jak se propojily. Kurin tam stála rozkročená, s rukama v bok, jako by stála na palubě lodi. Už z jejího výrazu bylo jasné, že je předem přesvědčená, že odhalí vytáčky, pokud ne otevřenou lež. Talaan se zhluboka nadechla a pro jednou stála rovně, ani nemrkla, jen se úzkostně dívala po Zaidě.

Nyneiva zamrkala. Ne! Tohle jí přece nemohly udělat! Ne znovu! „Říkám vám,“ řekla mnohem klidněji, než se cítila, „neexistuje žádný způsob, jak bych mohla štít prorazit. Talaan je příliš silná.“

„Dvě,“ řekla Zaida a zkřížila ruce na prsou. Na Nyneivu se dívala, jako by tkanivo skutečně viděla.

Nyneiva zatlačila na štít. Jako kdyby tlačila do kamenné zdi. „Poslouchej mě, Za... ehm... paní vln.“ Rozhodně nemělo smysl si ji znepřátelit ještě víc. Tyhle ženské se držely správného oslovení. Držely se příliš mnoha věcí. „Merilille vám určitě řekla o odstínění aspoň něco. Ona složila tři přísahy. Nemůže lhát.“ Egwain měla s tou holí přísah možná pravdu.

Zaida neuhnula, tvářila se stejně. „Tři."

„Poslouchej mě,“ vyhrkla Nyneiva a bylo jí jedno, že mluví trochu zoufale. Možná víc než trochu. Zatlačila do štítu tvrději, pak jak nejvíc to šlo. Klidně by mohla tlouct hlavou do balvanu, mělo by to asi stejný účinek. Instinktivně, byť marně, zápolila s pouty vzduchu, až se jí třásně na šátku třásly. Měla asi stejnou naději, že se osvobodí, jako že prorazí štít, ale nemohla si pomoci. Už ne! To by už nezvládla! „Musíš mě poslechnout!“ „Čtyři.“

Ne! Ne! Už ne! Zoufale škrábala na štít. Možná byl tvrdý jako kámen, jenže byl cítit jako sklo, hladký a kluzký. Cítila za ním pravý zdroj, skoro ho viděla, jako světlo a teplo za hranicí zorného pole. V zoufalství, s funěním, hmatala po celém hladkém povrchu. Měl okraj, jako kruh, zároveň dost malý, aby ho udržela v ruce, a také dost velký, aby pokryl celý svět, ale když se pokusila proklouznout kolem okraje, ocitla se zase uprostřed. Nebylo to k ničemu. Zjistila to už dávno, zkoušela to už dávno. Srdce jí bušilo, jako by jí mělo prasknout. Marně se snažila uklidnit a honem hmatala zpátky k okraji, osahávala ho, aniž by se ho snažila obejít. Bylo tam jedno místo, které bylo... měkčí. Předtím si toho nevšimla. Ten měkký bod – malý hrbol? – vypadal stejně jako všechno kolem a nebyl o moc měkčí, ale ona se proti němu vrhla. A ocitla se zpátky uprostřed. V zoufalství se proti němu vrhala stále dokola a stále ji to vracelo do středu, aniž by se zastavila před dalším útokem. Znovu. Ach, Světlo! Prosím! Musela, než...!

Náhle jí došlo, že Zaida ještě neřekla pět. Lapajíc po dechu, jako by uběhla deset mil, zůstala zírat. Po tvářích a po zádech jí stékal pot. Stékal jí mezi prsa až na břicho. Nohy se jí podlamovaly. Paní vln se jí podívala do očí a zamyšleně si prstem poklepávala na rty. Kruh šesti stále obklopovala záře a Kurin mohla být opovržlivou kamennou sochou, ale Zaida neřekla pět.

„Opravdu se snažila tak silně, jak to vypadalo, Kurin,“ optala se paní vln nakonec, „nebo bylo všechno to zmítání a kňučení jen na ukázku?“ Nyneiva se pokoušela o vzdorné mračení. Ona nekňučela! Nebo ano? Její mračení na Zaidu neudělalo větší dojem než déšť na skálu.

„S takovou silou, paní vln,“ přiznala Kurin váhavě, „že by na zádech unesla brigu.“ Ty černé oblázky jejích očí však stále vypadaly pohrdlivě. Její úctu si získali jen ti, kdo žili na moři.

„Propusť ji, Talaan,“ rozkázala Zaida a štít i pouta zmizely, když se otočila a zadívala se na křesla, aniž by se na Nyneivu ohlédla. „Hledačky větru, až odejde, promluvím si s vámi. Uvidíme se zítra ve stejnou hodinu, Nyneivo Sedai.“

Nyneiva si uhladila pomačkané sukně a podrážděně si roztřásla šátek a pokusila se získat zpět trochu důstojnosti. Nebylo to snadné, jak byla celá zpocená a roztřesená. Ona rozhodně nekňučela! Snažila se nedívat na ženu, která ji odstínila. Dvakrát! Stála tam, měkká jako máslo, s očima upřenýma na koberec. Cha! Nyneiva si přehodila šátek přes ramena. „Zítra je na řadě Sareitha Sedai, paní vln.“ Aspoň hlas měla klidný. „Budu mít práci až do –“

„Tvoje výuka je víc poučná než ostatních,“ pravila Zaida a stále se nenamáhala na ni podívat. „Ve stejnou hodinu, nebo pošlu tvé žačky, aby tě přivedly. Teď můžeš jít.“ A z jejího tónu bylo jasné, že teď odejde.

Nyneiva s námahou polkla námitky. Měly hořkou příchuť. Víc poučné? Co to znamená? Usoudila, že to ani nechce vědět.

Dokud neodejde z místnosti, byla učitelka – Mořský národ lnul ke svým pravidlům. Nyneiva hádala, že nedodržování pravidel by na lodi mohlo vést k potížím, ale byla by ráda, kdyby si uvědomily, že nejsou na lodi – stále byla učitelka, což znamenalo, že nemůže prostě jen tak odejít, jakkoliv by ráda. Horší bylo, že jejich pravidla týkající se učitelek mezi suchozemci byla naprosto jasná. Mohla prostě odmítnout spolupracovat, ale kdyby o vlásek porušila dohodu, tyto ženy by to rozšířily z Tearu Světlo ví kam! Celý svět by se dozvěděl, že Aes Sedai porušily slovo. Co by tohle udělalo s Aes Sedai, o tom raději nechtěla přemýšlet. Krev a zatracenej popel! Egwain měla pravdu, Světlo ji za to spal!

„Děkuji, paní vln, že jsi mi dovolila vás učit,“ řekla, uklonila se a dotkla se čela, rtů a srdce. Moc hluboká úklona to nebyla, dnes se jim dostane jen rychlého kývnutí. No, dvou. Hledačky větru taky jedno vyžadovaly. „Děkuji vám, hledačky větru, že jste mi dovolily vás učit.“ Sestry, které nakonec odejdou k Atha’an Miere, vybuchnou, až zjistí, že jim jejich žačky můžou říkat, co učit a kdy, a dokonce jim rozkazovat, co mají dělat, když nebudou učit. Na plavidle Mořského národa stála suchozemská učitelka nad obyčejným plavčíkem, ale jen o kousek. A sestry ani nedostanou ty měšce nacpané zlatem, používané k nalákání jiných učitelů na palubu.

Zaida a hledačky větru reagovaly stejně, jako kdyby poslední plavčík ohlásil, že odchází. Takže stály v hloučku, mlčely a okatě čekaly, až odejde, a nebyly zrovna trpělivé. Jen Rainyn se po ní aspoň podívala. Po všem, co bylo řečeno a uděláno, byla jen hledačkou větru. Talaan stála pořád na místě, pokorná, hledící na koberec u svých bosých nohou.

S hlavou vztyčenou Nyneiva vyšla z místnosti s tolika cáry důstojnosti, kolik jich sesbírala. Na chodbě popadla dveře oběma rukama a co nejvíc s nimi práskla. Rána, rozléhající se chodbou, ji uspokojila. Vždy mohla tvrdit, že jí uklouzla ruka, kdyby si snad někdo stěžoval.

Otočila se a spokojeně si oprášila ruce. A trhla sebou, když uviděla, kdo na ni na chodbě čeká.

V prostých tmavomodrých šatech od jedné z rodinky Alivia nevypadala jako obvykle. Byla o něco vyšší než Nyneiva, v koutcích modrých očí měla vrásky a ve zlatožlutých vlasech bílé pramínky. Ale v modrých očích měla napětí, jako orel soustředící se na kořist.

„Panímáma Corlyová mě poslala, abych ti vyřídila, že by tě ráda viděla u večeře,“ ohlásil modrooký orel pomalým seanchanským přízvukem. „Bude tam i panímáma Karistovanová, panímáma Armanová a panímáma Juardeová.“

„Co tu děláš sama?“ vyjela Nyneiva. Přála si, aby dokázala být jako většina ostatních sester, uvědomovat si sílu jiné ženy, aniž by na to opravdu myslela, ale to bylo něco, co ještě neměla čas vstřebat. Nad Alivií možná stálo pár Zaprodanců, ale určitě ne nikdo jiný. A byla Seanchanka. Nyneiva si přála, aby tu kromě nich dvou byl ještě někdo. Dokonce i Lan, a jemu nařídila, aby se od lekcí Mořskému národu držel dál. Nebyla si jistá, jestli jí tuhle věřil, že spadla ze schodů. „Nemáš nikam chodit bez doprovodu!“

Alivia pokrčila rameny, tedy jedním ramenem. Před pár dny to byl uzlíček úsměvů, vedle něhož Talaan vypadala drzá. Teď se už na nikoho neusmívala. „Nikdo jiný neměl čas, tak jsem vyklouzla sama. A navíc, kdybyste mě pořád hlídaly, nikdy byste mi nezačaly věřit a já bych se nikdy nedostala k tomu, abych zabila sul’dam.“ Pronesené tím nedbalým tónem to bylo jaksi ještě děsivější. „Měly byste se ode mne učit. Ti asha’mani říkají, že jsou zbraně, a nejsou špatní, to vím určitě, ale já to umím líp.“

„To je dost možný,“ opáčila Nyneiva ostře a popotáhla si šátek. „A možná víme víc, než si myslíš, že víme.“ Nevadilo by jí předvést této ženě pár tkaniv, jež se naučila od Moghedien. Včetně těch několika, o nichž se všechny shodly, že jsou příliš hnusná, aby to provedly komukoliv. Kromě... Byla si dost jistá, že by ji druhá žena snadno přemohla, ať by udělala cokoliv. Nebylo snadné nepřešlapovat před tím upřeným pohledem. „Dokud – pokud! – se nerozhodneme jinak, už tě neuvidím bez dvou tří žen z rodinky, jestli víš, co je pro tebe dobrý.“

„Když to říkáš,“ odpověděla Alivia nevzrušeně. „Jakou zprávu mám vyřídit panímámě Corlyové?“

„Vyřiď jí, že její laskavý pozvání odmítám. A nezapomeň, co jsem ti řekla!“

„Vyřídím jí to,“ slíbila Seanchanka a napomenutí si nevšímala. „Ale podle mě to ani pozvání nebylo. Hodinu po setmění, říkala. To by sis možná chtěla zapamatovat.“ S vědoucím úsměvem odešla, nespěchala, když se vracela, kam patřila.

Nyneiva se za ní zlobně mračila, a ne proto, že nebyla zdvořilá. No, nejen proto. Škoda že se nedržela usmívání, alespoň na sestry. Ohlédla se na dveře, za nimiž byly Atha’an Miere, a napadlo ji, že půjde za Alivií, aby se ujistila, že udělá, co jí řekla. Místo toho šla na opačnou stranu. Nespěchala. Nebylo by nijak příjemné, kdyby někdo z Mořského národa náhodou vyšel ven a usoudil, že tajně poslouchá, ale rozhodně nespěchala. Jenom chtěla jít rychle. To bylo všechno.

Atha’an Miere nebyly jediné v paláci, komu se chtěla vyhnout. Tak ono to ani pozvání nebylo, co? Sumeko Karistovanová, Chilares Arrnanová a Famelle Juardeová byly v šicím kroužku s Reanne Corlyovou. Večeře byla pouze výmluva. Budou s ní chtít mluvit o hledačkách větru. Tedy spíš o vztazích mezi Aes Sedai v paláci a „divoženkami“ Mořského národa. Nebudou ji vyloženě kárat, že nezachovala důstojnost Bílé věže, tak daleko by nezašly. Zatím ne, i když se k tomu zřejmě blížily. Ale celá večeře bude plná významných otázek a ostrých poznámek. Nic, u čeho by jim mohla prostě nařídit, aby s tím přestaly. Pochybovala, že něco menšího než rozkaz by přijaly. A byly dost schopné si ji najít, kdyby za nimi nepřišla. Učit je, že mají páteř, byla zatracená chyba. Alespoň nebyla jediná, kdo to musel snášet, i když Elain se dařilo vyhýbat tomu nejhoršímu. Ach, jak se těšila, až je uvidí v bílých šatech novicky či přijaté. Jak se těšila, až uvidí paty Atha’an Miere!

„Nyneivo!“ ozval se za ní podivně tlumený výkřik. S přízvukem Mořského národa. „Nyneivo!“

Sundala ruku z copu a otočila se na patě, připravená nadávat. Nyní už neučila, nebyly na lodi a mohly by ji zatraceně nechat na pokoji!

Talaan se před ní se sklouznutím zastavila a bosé nohy jí na tmavočervených dlaždicích podjely. S funěním otáčela hlavou, jako by se bála, že je někdo překvapí. Trhla sebou pokaždé, když se v dohledu objevil nějaký sluha v livreji, a začala znovu dýchat teprve tehdy, když se ujistila, že je to jenom sluha. „Můžu jít do Bílé věže?“ vyhrkla bez dechu, lomila rukama a poskakovala. „Nikdy nebudu vybraná. Oběť, tak tomu říkají, opustit navždy moře, ale já sním o tom, že se stanu novickou. Matka mi bude hrozně chybět, ale... Prosím. Musíš mě vzít do Věže. Musíš!“

Nyneiva jen mrkala. Mnoho žen snilo o tom, že se stanou Aes Sedai, ale ještě nikdy neslyšela o žádné, která by snila, že se stane novickou. Kromě toho... Atha’an Miere Aes Sedai odmítaly právo přepravy na všech lodích, jejichž hledačka větru uměla usměrňovat, ale aby sestrám zabránily podívat se lépe, občas nějakou učednici přece jenom vybraly a poslaly do Bílé věže. Egwain tvrdila, že v současné době jsou mezi Mořským národem jen tři sestry, všechny slabé v jediné síle. Tři tisíce let stačily přesvědčit Věž, že schopnost usměrňovat je mezi ženami Atha’an Miere vzácná a chabá, že nestojí za pátrání. Talaan měla pravdu. Nikdo tak silný jako ona by nesměl odejít do Věže, ani teď, když byla jejich lest odhalena. Vlastně bylo součástí dohody, že sestry Atha’an Miere se budou smět vzdát toho být Aes Sedai a vrátit se na lodi. Věžová sněmovna kvůli tomu nebude ani ječet!

„No, výcvik je velmi tvrdý, Talaan,“ podotkla mírně, „a tobě musí být aspoň patnáct. Kromě toho...“ Náhle si na té mladé ženě uvědomila ještě něco. „Tobě bude chybět matka?“ zeptala se nevěřícně a bylo jí to jedno.

„Je mi devatenáct!“ opáčila Talaan vzdorně. Když se Nyneiva dívala na její chlapeckou tvář a tělo, nemohla tomu uvěřit. „A ovšemže mi bude chybět matka. Vypadám snad nepřirozeně? Aha, chápu. Ty nerozumíš. V soukromí si projevujeme náklonnost, ale na veřejnosti se musí vyhnout náznaku, že mi nadržuje. To je u nás vážný zločin. Matka by mohla přijít o svou hodnost a obě by nás pověsily hlavou dolů na ráhno a zbičovaly.“

Nyneiva se při zmínce o visení hlavou dolů zaškaredila. „To tedy chápu, proč se tomu chceš vyhnout,“ pravila. „Ale stejně –“

„Všichni se snaží vyhnout i náznaku nadržování, ale pro mě je to horší, Nyneivo!“ Ta dívka – žena – mladá žena – se vážně bude muset naučit neskákat sestrám do řeči, pokud se má stát novickou. Tedy ne že by se jí mohla stát. Nyneiva se snažila převzít iniciativu, ale z Talaan se slova hrnula proudem. „Má bába je hledačkou větru paní vln klanu Rossaine, má prabába je hledačkou větru klanu Dacan a její sestra klanu Takana. Má rodina je poctěna, že pět z nás vystoupilo tak vysoko. A všichni hledají známky, že Gelyn svůj vliv zneužívá. A oprávněně, já vím – nadržování nelze povolit – ale mou sestru držely jako učednici o pět let déle než normálně a mou sestřenici dokonce o šest! Hlavně aby nikdo neřekl, že měly protekci. Když propočítám hvězdy a udám správně pozici, jsem potrestána, že jsem pomalá, i když mám odpověď stejně rychle jako hledačka větru Ehvon! Když ochutnám moře a označím pobřeží, ke kterému se blížíme, jsem potrestána, protože chuť, kterou určím, není docela taková, jako cítí hledačka větru Ehvon! Dvakrát jsem tě odstínila, ale dneska v noci budu viset za kotníky, že jsem to neudělala dřív! A jsem trestána za chyby, které se u ostatních přecházejí, za chyby, které jsem nikdy neudělala, protože jsem mohla! Byl tvůj výcvik novicky tvrdší, Nyneivo?"

„Můj výcvik novicky,“ zopakovala Nyneiva hluše. Byla by skutečně tuze ráda, kdyby ta ženská pořád nemluvila o visení hlavou dolů. „Ano. No. O tom vážně nechceš slyšet.“ Čtyři pokolení žen s touto schopností? Světlo! Dokonce i dcera po matce byla vzácná. Věž bude Talaan opravdu chtít. Ale to se nestane. „Caire a Tebreille se asi taky milují, co?“ řekla ve snaze změnit téma.

Talaan ohrnula ret. „Má teta je mazaná a prolhaná. Slaví každé ponížení, které může způsobit mé matce. Ale má matka ji srazí, jak si zaslouží. Jednoho dne bude Tebreille sloužit na karavele pod paní plavby se železnou rukou a bolavými zuby!“ Ponuře, spokojeně při té představě kývla. A pak nadskočila jako vykulená laň, když za ní proběhl nějaký sluha. To jí připomnělo původní záměr. Znovu se rozhlédla a rychle řekla: „Během lekcí samozřejmě nesmíš mluvit, ale stačit bude kdykoliv jindy. Ohlas, že mám jít do Věže, a ony ti nedokážou odmítnout. Jsi Aes Sedai!“

Nyneiva na ni valila oči. A při příští lekci na všechno zapomenou? Ta hlupačka viděla, co jí udělaly! „Chápu, jak moc chceš jít, Talaan,“ pravila, „ale –“

„Děkuju,“ přerušila ji Talaan a rychle se poklonila. „Děkuju ti!“ A vyrazila tryskem zpátky.

„Počkej!“ zakřičela Nyneiva a popošla za ní. „Vrať se! Já ti nic neslíbila!“

Sluhové se po ní obraceli a dál vrhali užaslé pohledy jejím směrem, i když se již vrátili ke svým povinnostem. Byla by za tou husou hloupou utíkala, kdyby se nebála, že by pak narazila na Zaidu a ostatní. A ta hlupačka by na ně nejspíš vychrlila, že půjde do Věže a že jí to Nyneiva slíbila. Světlo, nejspíš jim to stejně řekne!

„Vypadáš, jako bys spolkla shnilou švestku,“ poznamenal Lan, jenž se objevil po jejím boku, vysoký, přísně pohledný, v dobře padnoucím zeleném kabátci. Napadlo ji, jak dlouho už tu asi je. Připadalo jí nemožné, že by tak velký, tak působivý muž mohl stát tak nehybně, až ho člověk přehlédl, i bez strážcovského pláště.

„Celej košík,“ zamumlala Nyneiva a přitiskla obličej na manželovu širokou hruď. Bylo příjemné opírat se o něho, cítit jeho sílu, i na chvilku, zatímco on ji jemně hladil. I když si musela odstrčit meč ze žeber. A každý, kdo chtěl zírat na tak veřejný projev lásky, se mohl jít bodnout. Viděla, jak se jedna katastrofa vrší na druhou. I když Zaidě a ostatním řekne, že nehodlá Talaan nikam brát, stejně ji stáhnou z kůže. Tentokrát to před Lanem neutají. Pokud se jí to vůbec podařilo poprvé. Reanne a ostatní to taky zjistí. A Alise! Začnou se k ní chovat stejně jako k Merilille, budou ignorovat její rozkazy a prokazovat jí tolik úcty, kolik jí hledačky větru prokazovaly Talaan. Dostane na krk Alivii a z toho vzejde nějaká pohroma, naprosté ponížení. Poslední dobou se asi k ničemu jinému nehodila, jen k různým způsobům, jak se nechat ponižovat. A každý čtvrtý den bude muset čelit Zaidě a hledačkám větru.

„Vzpomínáš, jak jsi mě včera dopoledne zdržel v našich pokojích?“ zamumlala tiše a vzhlédla právě včas, aby viděla, jak se jeho ustaraný výraz mění v úsměv. Ovšemže si vzpomínal. Zahořely jí líce. Mluvit s kamarádkami byla jedna věc, ale být otevřená k vlastnímu manželovi jí stále připadalo jako něco zcela jiného.

„No, chci, abys mě tam hned teď vzal a asi tak rok mi zabránil cokoliv si oblíknout!“ Nejdřív se kvůli tomu strašně vztekala. Ale on věděl, jak ji přimět zapomenout se vztekat.

Zvrátil hlavu dozadu a z plna hrdla se zasmál. Ona ho po chvíli napodobila. Ale bylo jí do pláče. Vlastně to ani nebyl vtip.

Mít manžela znamenalo, že se nemusela dělit o postel s jinou ženou nebo dvěma a získala i obývací pokoj. Nebyl velký, ale vždycky vypadal útulně, byl tu velký krb a stolek se čtyřmi křesílky. Víc s Lanem rozhodně nepotřebovali. Ale jakmile vstoupili do pokoje, její naděje na soukromí zhasly. Čekala tu první panská, majestátní jako královna a upravená, jako by se právě oblékla, a rozhodně ne v dobré náladě. A v rohu postával hrubě oblečený hrbáč se strašnou bradavicí na nose a těžkým tlumokem přes rameno.

„Tento muž tvrdí, že má něco, co naléhavě chceš,“ hlásila paní Harforová, jakmile předvedla nepatrné pukrle. Velmi malé, i když slušné. Neplýtvala jimi na nikoho kromě Elain. A mluvila stejně protivně na Nyneivu i na chlapíka s bradavicí. „Promiň, že to říkám, ale nelíbí se mi, jak vypadá.“

Jak byla Nyneiva unavená, uchopit pravý zdroj bylo téměř nad její síly, ale podařilo se jí to, jak si vzpomněla na vrahy a Světlo ví co. Lan musel zachytit nějakou změnu v jejím výraze, neboť popošel blíž k tomu muži. Na meč nesáhl, avšak náhle vypadal, jako by již tasil. Jak se mu občas dařilo číst její myšlenky, když jeho pouto patřilo jiné, to netušila, nicméně ji to potěšilo. Podařilo se jí vyrovnat Talaan – přinejmenším v síle! – ale nebyla si jistá, zda by teď dokázala usměrnit natolik, aby převrátila křeslo. „Já nikdy,“ začala.

„Promiň, paní,“ zamumlal honem hrbáč a zatahal se za mastnou kštici. „Paní Thaneová říkala, že mě chcete hned vidět. Prej věc ženskýho kroužku. Něco o Cennovi Buie.“

Nyneiva se otřepala a teprve po chvíli si vzpomněla, že má zavřít pusu. „Ano,“ řekla pomalu s pohledem upřeným na chlapíka. Vnímat cokoliv kromě té hrozné bradavice bylo těžké, ale byla si jistá, že se s ním ještě nikdy nesetkala. Věc ženského kroužku. K tomu by si žádný muž ani nepřičichl. Bylo to tajné. Saidar však držela dál. „Já si... už vzpomínám. Děkuju, paní Harforová. Určitě musíš zařídit spoustu jiných věcí.“

První panská si narážky nevšímala a podezíravě se na ni mračila. Pak se zamračila i na Lana a nechala toho. Kývla, jako by to, že tu Lan je, znamenalo nějaký rozdíl! „Tak vás tu nechám. Urozený pán Lan ho určitě dokáže zvládnout.“

Nyneiva potlačila nával vzteku a skoro nepočkala, až se dveře zavřou, a už se otočila k hrbáči. „Co jsi zač?“ vyjela. „Odkud znáš ta jména? Ty nejsi z Dvouř –“

Ten muž se... zavlnil. Jiné slovo pro to neexistovalo. Zavlnil se a natáhl a náhle tu stál Rand, šklebil se a polykal, v pomačkaných vlňácích s těmi hroznými rudozlatými hlavami na hřbetech rukou a koženým tlumokem přes rameno. Kde se to naučil? Kdo ho to naučil? Odolala pokušení zamaskovat se taky, jen aby mu ukázala, že dokáže totéž.

„Vidím, že ses neřídil vlastní radou,“ řekl Rand Lanovi, jako by tam ona ani nebyla. „Ale proč ji necháváš předstírat, že je Aes Sedai? I když jí to snad opravdické Aes Sedai dovolují, mohla by si ublížit.“

„Protože ona je Aes Sedai, ovčáku,“ odpověděl Lan tiše. A na ni se taky ani nepodíval! A pořád vypadal připravený okamžitě tasit. „A to ostatní... Občas je to silnější než ty. Pochopil jsi?“

Tehdy se na ni Rand podíval. A nevěřícně se zamračil. I když si okatě upravila šátek se žlutými třásněmi. Potřásl hlavou a pravil: „Ne. Máš pravdu. Občas jsi prostě příliš slabý, abys udělal, co bys měl.“

„O čem to vy dva blekotáte?“ vyjela ostře.

„Jen takové ty věci, o kterých se baví muži,“ odtušil Lan.

„Tomu bys nerozuměla,“ dodal Rand.

Zafrkala. Klepy a liché řeči, o ničem jiném se muži v devíti případech z deseti nebavili. Přinejlepším. Unaveně pustila saidar. Neochotně. Před Randem se určitě chránit nemusela, ale ráda by ho ještě chvíli držela, jen tak, i když byla tolik utahaná.

„Víme o Cairhienu, Rande,“ řekla a vděčně se spustila do křesla. Ten prokletý Mořský národ jí dával opravdu zabrat! „Proto jsi tady, a takhle oblečenej? Jestli se snažíš schovat před tím, kdo to udělal...“ Vypadal unaveně. Tvrději, než se pamatovala, ale velmi unaveně. Zůstal však stát. Zvláštní, vypadal hodně jako Lan, připravený tasit meč, jejž neměl. Možná pokus ho zabít stačil, aby začal uvažovat rozumně. „Rande, Egwain ti pomůže.“

„Já se neschovávám,“ opravil ji. „Teda dokud nenajdu těch pár mužů, které je potřeba zabít.“ Světlo, mluvil o tom stejně věcně jako Alivia! Proč se s Lanem pořád navzájem prohlížejí a předstírají, že tu ona není? „A stejně, jak by mi asi mohla Egwain pomoct?“ pokračoval a položil tlumok na stůl. Uvnitř bylo něco těžkého. „Ona je asi taky Aes Sedai, co?“ Mluvil pobaveně! „Ona je tu taky? Vy tři a dvě opravdické Aes Sedai. Jenom dvě! Ne. Na tohle nemám čas. Potřebuju, abys mi něco schovala, než –“

„Egwain je amyrlin, ty tupohlavej blbče,“ zavrčela. Bylo hezké, když pro změnu mohla někoho přerušit ona. „Elaida je uchvatitelka. Doufám, že máš dost rozumu, aby ses k ní nepřibližoval! Z toho setkání bys neodešel po svejch, to ti povídám! Je tady pět opravdických Aes Sedai, včetně mě, a tři sta dalších je s Egwain a vojskem, připravené Elaidu svrhnout. Podívej se na sebe! Přes ty tvoje chrabrý řeči tě někdo málem zabil a plížíš se tady převlečenej za pacholka! Kde bys byl ve větším bezpečí než u Egwain? Ani ti tvoji asha’mani by se neodvážili jít proti třem stovkám sester!“ Ach ano, moc pěkné. Snažil se zakrýt překvapení, ale moc mu to nešlo, jen na ni zíral.

„Překvapilo by tě, čeho se mí asha’mani odváží,“ podotkl suše po minutě. „A Mat je asi s Egwaininým vojskem, co?“ Položil si ruku na hlavu a zapotácel se.

Jenom maličko, ale ona vyletěla z křesla dřív, než se narovnal. Uchopit saidar bylo obtížné, ale ona ho popadla oběma rukama za hlavu a namáhavě setkala tkanivo rytí. Snažila se najít lepší způsob, jak zjistit, co léčeného trápí, ale zatím bez úspěchu. Přesto to stačilo. Tkanivo se na něm ještě pořádně neusadilo, a ona zadržela dech. Věděla o ráně v boku, kterou utržil ve Falme a která se nikdy pořádně nezahojila a odolávala všemu léčení, jež znala, jako vřed zla v jeho těle. Teď byla přes starou novější, zpola zahojená rána a v ní také pulsovalo zlo. Jiný druh zla, jako zdrcadlový odraz toho prvního, ale stejně ničivý. A ona se ani jednoho nemohla dotknout jedinou silou. Ani to nechtěla – z pouhého pomyšlení jí naskočila husí kůže! – ale pokusila se. A cosi neviditelného ji zadrželo. Jako ochrana. Ochrana, kterou neviděla. Ochrana ze saidínu?

To ji přimělo přestat usměrňovat a couvnout. Držela se pravého zdroje. I když byla tak utahaná, musela se přimět ho pustit. Žádná sestra nedokázala pomyslet na mužskou polovici pravého zdroje, aniž by nepocítila strach. On se na ni klidně podíval, až se zachvěla. Vypadal jako úplně jiný člověk, než byl ten Rand al’Thor, jehož viděla vyrůstat. Byla velice ráda, že tu je Lan, jakkoliv bylo těžké si to přiznat. Náhle si uvědomila, že se ani nepatrně neuvolnil. Mohli s Randem klábosit jako dva chlapi nad pivem a fajfkou, ale Lan Randa považoval za nebezpečného. A Rand se na Lana díval, jako by to věděl a smířil se s tím.

„Na ničem z toho teď nezáleží,“ pravil Rand a obrátil se k tlumoku na stole. Nyneiva nevěděla, jestli myslel svoje rány nebo to, kde je Mat. Z tlumoku vyndal dvě sošky asi půl lokte vysoké, jedna představovala moudrého vousáče a druhá stejně moudrou, vážnou ženu. Oba na sobě měli rozevlátá roucha a v ruce drželi kouli z průzračného křišťálu. Podle toho, jak se soškami zacházel, zřejmě byly těžší, než vypadaly. „Chci, abys mi je schovala, než si pro ně pošlu, Nyneivo.“ S rukou na sošce ženy zaváhal. „A pro tebe. Budu tě potřebovat, až je použiju. Až je použijeme. Až se postarám o ty muže. To je na řadě první."

„Použít je?“ zapátrala podezíravě. Proč je zabíjení někoho důležitější? To však nebylo právě důležité. „A k čemu? Jsou to ter’angrialy?“

Kývl. „S tímhle se můžeš dotknout největšího sa’angrialu, jaký kdy byl vyroben pro ženu. Prý je zakopaný na Tremalkingu, ale na tom nezáleží.“ Sáhl na sošku muže. „S tímhle se můžu dotknout jeho mužského protějšku. Kdysi mi... kdosi... řekl, že muž a žena, používající ty sa’angrialy, by se mohli postavit i Temnému. A k tomu je možná bude nutné použít, jednou, ale zatím doufám, že postačí k očištění mužské polovice pravého zdroje.“

„Kdyby se to dalo provést, nebyli by to provedli už ve věku pověstí?“ otázal se Lan potichu. Tiše jako ocel vyjíždějící z pochvy. „Kdysi jsi řekl, že by ji kvůli mně mohli zranit.“ Nezdálo se možné, že by jeho hlas mohl ještě víc ztvrdnout, ale ztvrdl. „Kvůli tobě by mohla umřít, ovčáku.“ A z jeho tónu bylo jasné, že to nedovolí.

Rand se mu do modrých očí podíval stejně chladně. „Nevím, proč to neudělali. A je mi to fuk. Musím to zkusit.“

Nyneiva se kousla do rtu. Usoudila, že tohle Rand říká veřejně – z jeho přecházení od veřejného k soukromému, kdy se snažila poznat, co je co, se jí občas točila hlava – ale nevadilo jí, že Lan promluvil sám. Už tak byl hrozný, ale ona měla ráda přímočaré muže. Potřebovala přemýšlet. Ne o tom, jak se rozhodnout. To už udělala. O tom, jak své rozhodnutí podat. Randovi se to nejspíš nebude líbit. Lanovi určitě ne. No, muži vždycky chtěli, aby bylo po jejich. Občas je žena prostě musí naučit, že tomu tak vždy nebude.

„Myslím, že je to báječný nápad,“ prohlásila. Nebyla to tak docela lež. Byl to skvělý nápad, ve srovnání s ostatními možnostmi. „Ale nechápu, proč bych tu měla sedět a čekat, až si mě zavoláš jako nějakou služebnou. Udělám to, ale půjdeme na to všichni.“

Měla pravdu. Nelíbilo se jim to ani trochu.