Srdce zimy

9 Šálek čaje

Když se Elain dostala do své oblékárny, převlékla se z jezdeckého. Pomáhala jí Essande, bělovlasá důchodkyně, kterou si vybrala za komornou. Štíhlá, důstojná žena byla trochu pomalá, ale svou práci znala a neplýtvala časem na klevetění. Vlastně málokdy řekla něco, co se netýkalo šatů, a každý den řekla, že se Elain podobá své matce. Ze silných polen v širokém mramorovém krbu šlehaly plameny, ale teplo tady rozhodně nebylo. Elain si rychle oblékla modré šaty s perlami na vysokém límci a na rukávech, vzala si stříbrem vyplétaný opasek s malou dýkou ve stříbrném pouzdře a stříbrem vyšívané střevíce z modrého aksamitu. Než přijme kupce, možná už nebude mít čas se znovu převléknout, a na ně musela udělat dojem. Bude muset zajistit, aby tam byla i Birgitte. Birgitte byla v uniformě velmi působivá. Podle uzlíčku podráždění vzadu v hlavě věděla, že se hlavnímu kapitánovi královniny gardy ta hlášení moc nelíbí.

Připevnila si na uši perly a propustila Essande do teplého pokojíčku v ubytovně důchodců. Ta žena odmítla léčení, ale Elain tušila, že ji klouby bolí. Nevzala si korunku dědičky, ta mohla zůstat v malé slonovinové šperkovnici na stole. Neměla moc šperků, většinu již zastavila a zbytek nebyl nic moc. Ale nemělo smysl si s tím dělat starosti. Užila si chvilku jen pro sebe, za chvíli se bude muset zase vrhnout do práce.

Její obývací pokoj s tmavým deštěním a širokými římsami s vyřezávanými ptáky měl naproti sobě dva vysoké krby se složitými krbovými římsami, které místnost vyhřívaly lépe než ten v šatně, ale na bílé dlažbě tu ležely i vrstvy koberců. K jejímu překvapení tu byl i Halwin Norry. Práce se zřejmě vrhla na ni.

Když vstoupila, první úředník se zvedl z nízkého křesla. K hubené hrudi si tiskl koženou slohu a vrhl se kolem vyřezávaného stolu uprostřed místnosti, aby se jí poklonil. Byl vysoký a hubený, s dlouhým nosem a chomáčky řídkých vlasů za ušima, připomínajícími bílá brčka. Často jí připomínal volavku. Skutečné zápisy prováděli jeho podřízení, ale on měl na šarlatovém tabardu šmouhu od atramentu. Skvrna vypadala hodně stará. Co si oblékl formální šaty, dva dny po paní Harforové, obvykle držel koženou slohu na prsou. Otázkou však bylo, zda tabard nosí jako vyjádření věrnosti, či jen proto, že ho nosila i první panská.

„Odpusť, že jsem tak vlezlý, má paní,“ začal, „ale věřím, že má věc je důležitá, ačkoliv vyloženě nespěchá.“ I když mluvil o důležitých věcech, stejně drmolil.

„Jistě, pane Norry. Rozhodně bych na tebe nechtěla naléhat.“ Zamrkal a ona měla co dělat, aby nevzdychala. Pomyslela si, že je možná nahluchlý, jak tak nakláněl hlavu, jako kdyby chytal zvuky. Možná proto taky měl tak jednotvárný hlas. Ona svůj trochu zesílila. Nakonec byl jen otrava. „Sedni si a pověz mi o té důležité věci.“

Odtáhla od stolu vyřezávané křeslo a ukázala mu na vedlejší, ale on zůstal stát. Vždycky stál. Elain si dala nohu přes nohu a upravila si sukně.

Norry se neporadil se svou slohou. Všechno, co bylo uvnitř, měl v hlavě, a dokumenty přinesl pro případ, že by je chtěla vidět na vlastní oči. „Nejnaléhavější, má paní, a asi i nejdůležitější je velké ložisko kamence, které bylo objeveno na tvém panství v Danabaru. Prvotřídního kamence. Myslím, že bankéři budou... ehm... méně zdráhaví ohledně mých dotazů tvým jménem, jakmile se o tom dozvědí.“ Krátce se usmál. U něj to bylo skoro, jako by poskakoval radostí.

Elain se narovnala, jakmile se zmínil o kamenci, a pak se usmála mnohem víc. Ráda by si zaskotacila. Kdyby tady byl kdokoliv jiný než Norry, možná by to byla udělala. Byla tak nadšená, že na okamžik přestala vnímat Birgittino podráždění. Barviči a soukeníci kamenec polykali jako nezavření, stejně jako skláři a papírníci, mezi jiným. Jediným zdrojem kvalitního kamence byl Ghealdan – tedy dosud – a daně z obchodu s kamencem dokázaly ghealdanský trůn podporovat celá pokolení. Z Tearu a Arafelu přicházel kamenec mnohem horší kvality, a přesto do pokladnic obou zemí získával stejně tolik peněz co olivový olej a drahokamy.

„Tohle je důležitá zpráva, pane Norry. Nejlepší, co jsem dnes slyšela.“ Nejlepší od návratu do Caemlynu, nejspíš, ale dnes rozhodně nejlepší. „Jak rychle dokážeš překonat to ‚zdráhání‘ bankéřů?“ Bylo to spíš, jako kdyby jí zabouchly dveře před nosem, jen ne tak hrubé. Bankéři věděli, kolik mečů v této chvíli stojí za ní a kolik za jejími soupeřkami. Přesto nepochybovala, že je bohaté naleziště kamence přivede k rozumu. A Norry také ne.

„Dost rychle, má paní, a za dobrých podmínek, myslím. Jestli budou jejich nabídky nedostatečné, řeknu jim, že se obrátím na Tear nebo Cairhien. Nebudou riskovat, že přijdou o cla, má paní.“ To vše tím suchým hlasem, bez náznaku uspokojení. „Budou to pochopitelně půjčky proti budoucím příjmům a přijdou i výdaje. Samotná těžba. Doprava. Danabar je v hornaté krajině a dost daleko od Lugardské silnice. Přesto to postačí, abys, má paní, získala svou gardu. A postačí to i pro tvou akademii.“

„Postačí to zdaleka nevystihuje, pokud už ses vzdal toho, že mi rozmluvíš mé plány s akademií, můj pane,“ vyhrkla téměř se smíchem. Žárlil na andorskou pokladnu jako slepice s jedním kuřetem a umíněně se stavěl proti tomu, aby převzala školu, kterou tu v Caemlynu založil Rand. Vracel se k tomu stále dokola, až měla pocit, že jí svým hlasem vyvrtává díru do hlavy. Školu zatím tvořilo jen pár desítek učenců se svými žáky, roztroušených po hostincích Nového Města, ale i v zimě přicházeli každý den další a začínali vyžadovat více místa. Elain rozhodně nenavrhovala, aby se jim dal palác, jenže něco potřebovali. Norry se snažil spravovat andorské zlato, ale ona hleděla do budoucnosti Andoru. Tarmon Gai’don se blížil, ale ona musela věřit, že pak bude nějaká budoucnost, ať už Rand znovu rozbije svět nebo ne. Jinak nemělo smysl v ničem pokračovat, a ona prostě nedokázala jen tak sedět a čekat se založenýma rukama. I kdyby věděla zcela jistě, že Poslední bitvou všechno skončí, nedokázala by to. Rand zakládal školy pro případ, že skončí rozbitím světa, v naději, že něco zachrání, ale tato škola bude Andoru, ne Randa al’Thora. Růžová akademie, na památku Morgasy z rodu Trakandů. Nějaká budoucnost tu bude a budoucnost si bude připomínat její matku. „Nebo jsi usoudil, že cairhienské zlato se nakonec dá vysledovat k Draku Znovuzrozenému?“

„Pořád věřím, že to riziko je velmi malé, má paní, ale už nestojí za to ve světle toho, co jsem se právě dozvěděl z Tar Valonu.“ Jeho tón se nezměnil, ale očividně byl podrážděný. Zabubnoval prsty o kožené pouzdro. Připomínaly tančící pavouky. „Ehm... Bílá věž vydala prohlášení uznávající... ehm... že urozený pán Rand je Drak Znovuzrozený, a nabízí mu... ehm... ochranu a vedení. Také vyhlašuje nepřátelství každému, kdo k němu přistoupí, pokud to nebude skrze Věž. Je moudré mít se na pozoru před hněvem Tar Valonu, má paní, jak sama jistě dobře víš.“ Významně se zadíval na prsten s Velkým hadem na její ruce, již měla položenou na vyřezávaném opěradle. Samozřejmě věděl o rozkolu ve Věži – možná se to nedoslechl nějaký doškář v Seleisinu, ale všichni ostatní už o tom věděli – ale byl příliš diskrétní, aby se jí ptal, na čí straně stojí. I když očividně chtěl říci „amyrlin“ místo „Bílá věž". A Světlo ví, co místo „urozený pán Rand". Nedávala mu to za vinu. Byl opatrný, což bylo v jeho postavení potřebné.

Elaidino vyhlášení ji ale ohromilo. Zamračila se a zamyšleně pohladila palcem svůj prsten. Elaida ten prsten nosila déle, než byla Elain naživu. Byla to nafoukaná, omylná ženská, slepá ke všem názorům kromě svého, ale nebyla padlá na hlavu. Zdaleka ne. „Přece si nemůže myslet, že on takovou nabídku přijme!“ říkala si, zpola pro sebe. „Ochranu a vedení? Neumím si představit lepší způsob, jak ho donutit, aby se zabejčil!“ Vedení? Randa by nikdo nedokázal vést ani bidlem!

„Už možná přijal, má paní, podle mé dopisovatelky v Cairhienu.“ Norry by se byl otřásl, kdyby naznačila, že je jistým způsobem špeh. No, rozhodně by zkřivil rty. První úředník se staral o pokladnici, ovládal úředníky, spravující hlavní město, a radil trůnu ve státních záležitostech. Rozhodně neměl žádnou síť špehů jako adžah a některé sestry. Ale vyměňoval si pravidelně dopisy s lidmi, kteří věděli, co se děje, poměrně často s lidmi s dobrými styky v jiných hlavních městech, takže vždycky věděl o tom, co se kde šustne. „Posílá holuba jen jednou týdně a zdá se, že poté co poslala posledního, někdo zaútočil na Sluneční palác jedinou silou.“

„Jedinou silou?“ vyjekla a šokovaně sebou trhla.

Norry kývl. Mohl hlásit současný stav oprav ulic. „To hlásí má dopisovatelka, má paní. Možná že to byly Aes Sedai, možná asha’mani nebo Zaprodanci. Obávám se, že tady opakuje drby. Křídlo, kde měl komnaty Drak Znovuzrozený, bylo hodně poničené, a on sám zmizel. Hodně lidí věří, že odešel do Tar Valonu pokleknout před amyrlin. Někteří věří, že při útoku zahynul, ale těch není moc. Radím nedělat nic, dokud nezískáš jasnější obraz.“ Odmlčel se a zamyšleně naklonil hlavu. „Jak to vidím já, má paní,“ pokračoval pomalu, „tak bych ho nepovažoval za mrtvého, pokud bych tři dny neseděl na jeho mrtvole.“

Málem zůstala zírat. To byl skoro vtip. Přinejmenším drsný bonmot. Od Halwina Norryho! Ona také nevěřila, že je Rand mrtvý. Neuvěří, že je mrtvý. A před Elaidou by určitě nepoklekl, byl příliš umanutý, aby se podvolil komukoliv. Spousta problémů by odpadla, kdyby ho bylo možné donutit kleknout před Egwain, ale to on neudělá a ona byla jeho kamarádka z dětství. Elaida měla asi stejnou šanci jako koza na bále, zvlášť až se o jejím prohlášení dozví. Jenže kdo na něj zaútočil? Seanchané až do Cairhienu určitě nedosáhnou. Kdyby se nějaký Zaprodanec rozhodl vystoupit na veřejnost, znamenalo by to větší chaos a ničení, než již ve světě probíhalo, ale nejhorší by byli asha’mani. Jestli se proti němu obrátily jeho vlastní výtvory... Ne! Nedokáže ho ochránit, jakkoliv to potřeboval. Bude se muset bránit sám.

Hlupák! mumlala si pro sebe. Nejspíš kolem pochoduje s prapory, jako by se ho nikdo nepokoušel zabít! Měl by ses bránit, Rande al’Thore, nebo ti naplácám, jen co tě dostanu do rukou!

„Co ještě tví dopisovatelé píšou, pane Norry?“ zeptala se nahlas a na Randa zapomněla. Ještě ho v rukou neměla a potřebovala se soustředit na to, jak udržet Andor.

Jeho dopisovatelé měli hodně co říci, i když některé zprávy byly dost staré. Ne všichni používali holuby a dopisy předané nejdůvěryhodnějším kupcům putovaly celé měsíce. Nedůvěryhodní kupci přijali poplatek, ale s doručením se už neobtěžovali. A najmout kurýra si mohl dovolit málokdo. Elain hodlala založit královskou poštu, jakmile jí to situace dovolí. Norry bědoval nad tím, že nejnovější zprávy z Ebú Daru a Amadoru předběhly řeči v ulicích o celé týdny.

Ne všechny zprávy také byly důležité. Jeho zpravodajci opravdu nebyli špehové, prostě jen psali, co se děje v jejich městě a o čem se povídá u dvora. V Tearu se vykládalo o stále větších počtech lodí Mořského národa, které proplouvaly Dračími Prsty bez navigátorů a nyní se tlačily na řece ve městě, a o lodích Mořského národa, které bojovaly na moři se Seanchany, i když to byla jenom povídačka. V Illianu byl klid a plno Randových vojáků, vzpamatovávajících se z bitvy se Seanchany. Nic víc se nevědělo. Otázkou bylo, jestli Rand není ve městě. Královna Saldeje byla stále ještě na dlouhém výletě na venkov, o čemž už Elain věděla, ale královnu Kandoru zřejmě v Chachinu už také nikdo neviděl celé měsíce a král Shienaru byl údajně stále na obhlídce hranice s Mornou, třebaže tam prý panoval větší klid, než kdo pamatoval. Král Roedran v Lugardu sbíral všechny šlechtice, kteří mohli přivést ozbrojence, a město už se bálo dvou velkých armád, tábořících poblíž hranice s Andorem – jedna byla plná Aes Sedai a druhá plná Andořanů – a nyní také toho, co má takový zpustlý marnotratník jako Roedran za lubem.

„A co mi radíš tady?“ zeptala se, když skončil, třebaže radu nepotřebovala. Vlastně ji nepotřebovala ani v ničem jiném. Odehrávalo se to příliš daleko, aby to nějak ovlivnilo Andor, nebo to nebylo důležité, chtěla jen názor na to, jak to probíhá v okolních zemích. Přesto se od ní čekalo, že se zeptá, i když oba věděli, že již odpověď zná – „nedělat nic" – a on odpovídal rychle. Murandy nebylo daleko ani nedůležité, ale tentokrát zaváhal a našpulil rty. Norry byl pomalý a metodický, ale ne váhavý.

„Zatím v tomto ohledu nic, má paní,“ řekl nakonec. „Obvykle bych poradil vyslat posla k Roedranovi, aby se z něj pokusil vymámit jeho záměry a cíle. Možná se bojí toho, co se děje na severu, nebo těch aielských nájezdů, o kterých jsme tolik slyšeli. Ale zase, i když byl vždycky budižkničemu, možná má něco v plánu v severní Altaře. Nebo v Andoru, za daných okolností. Naneštěstí...“ Stále si tiskl slohu na prsa, rozhodil rukama a povzdechl si, snad na omluvu, snad z rozčilení.

Naneštěstí ještě nebyla královnou a žádný její posel se k Roedranovi nedostane. Kdyby její nároky selhaly a on jejího vyslance přijal, úspěšná soupeřka by mu mohla zabrat kus Murandy, aby mu dala lekci, a urozený pán Luan a ostatní se již zmocnili jeho území. Měla totiž lepší informace než první úředník, od Egwain. Nehodlala svůj zdroj prozradit, ale rozhodla se, že ho trochu uklidní. Proto se tolik mračil: věděl, co by se mělo udělat, ale nevěděl, jak na to.

„Vím, co Roedran zamýšlí, pane Norry, a stará se jen o Murandy. Andořané v Murandy přijali přísahy murandských šlechticů na severu, takže ostatní znervózněli. A je tady velká banda žoldnéřů – vlastně Dračích spřísahanců, ale Roedran si myslí, že to jsou žoldnéři – které si tajně najal, aby seděli na místě a představovali hrozbu, až obě vojska odejdou. Hodlá hrozby použít k tomu, aby k sobě připoutal své šlechtice pevněji, aby se každý bál odtrhnout se jako první, až pominou. V budoucnosti by možná mohl znamenat problém, kdyby jeho plán uspěl – například bude chtít severní země zpátky – ale v současné době pro Andor neznamená bezprostřední nebezpečí.“

Norry vykulil oči a nakláněl hlavu, jak si ji prohlížel. Olízl si rty, než promluvil. „To by hodně vysvětlovalo, má paní. Ano. Hodně.“ Znovu si zvlhčil rty. „Moje dopisovatelka v Cairhienu se zmínila o jedné věci, na kterou jsem... ehm... pozapomněl. Jak možná víš, o tvém záměru získat Sluneční trůn se tam ví a je podporován. Mnoho Cairhieňanů zřejmě otevřeně hovoří o tom, že přijdou do Andoru, aby ti pomohli získat Lví trůn a tys tak na Sluneční trůn usedla co nejdříve. Myslím, že ohledně těchto nabídek žádnou mou radu nepotřebuješ.“

Kývla, za daných okolností docela půvabně, jak si myslela. Pomoc z Cairhienu by byla horší než žoldnéři, protože Andor a Cairhien vedli mnoho válek. Nezapomněl. Halwin Norry nikdy na nic nezapomínal. Tak proč se rozhodl jí to tvrdit, místo aby ji nechal překvapit příchodem cairhienských zastánců? Udělalo na něj dojem, kolik toho věděla? Nebo se bál, že by to mohla zjistit, kdyby si to nechal pro sebe? Trpělivě čekal, vyschlá volavka čekající na... rybu?

„Nech připravit dopis pro můj podpis a pečeť, pane Norry, pro každý velký rod v Cairhienu. Na začátku zdůrazni moje práva na Sluneční trůn, protože jsem dcera Taringaila Damodreda, a napiš, že svůj nárok budu prosazovat, až se věci v Andoru trochu uklidní. Napiš, že nepřivedu žádné vojáky, neboť vím, že andorští vojáci na cairhienské půdě by proti mně poštvali celý Cairhien, a oprávněně. Zakonči tím, jak oceňuji podporu, již mi mnozí Cairhieňané nabídli, a doufám, že rozpory v Cairhienu bude možné urovnat mírovou cestou.“ Inteligent uvidí zprávu za těmito slovy a s trochou štěstí ji vysvětlí těm, kteří nebudou dost bystří.

„Hbitá reakce, má paní,“ řekl Norry a ohnul ramena v nápodobě úklony. „Zařídím to. Smím-li se zeptat, má paní, měla jsi už čas podepsat účty? Aha. No, to nevadí. Pošlu pro ně někoho později.“ Slušně se uklonil, i když stejně neohrabaně jako předtím, připravil se k odchodu, avšak ještě se zastavil. „Odpusť, že jsem tak smělý, má paní, ale velmi mi připomínáš zesnulou královnu, svou matku.“

Elain se dívala, jak se za ním zavírají dveře, a napadlo ji, může-li ho počítat do svého tábora. Řídit Caemlyn bez úředníků, natož Andor, bylo nemožné, a první úředník měl moc dostat královnu na kolena, pokud by si na něj nedávala pozor. Poklona nebyla totéž jako slib věrnosti.

Neměla čas nad tím hloubat dlouho, protože chvíli po jeho odchodu vstoupily tři olivrejované komorné se stříbrnými podnosy, které postavily do řady na boční stolek u zdi.

„První panská říkala, že má paní si zapomněla poslat pro polední jídlo,“ hlásila tlustá, šedovlasá žena a udělala pukrle, načež kývla na své mladší společnice, aby sundaly poklopy, „a tak mé paní posílá na vybranou.“

Na vybranou. Elain nad tou přehlídkou kroutila hlavou. Připomnělo jí to, jak je to dlouho od snídaně. Byly zde plátky skopového v hořčičné omáčce a kapoun pečený se sušenými fíky, perníčky s piniovými jádry, pórek na smetaně a bramboračka, zelný list s hrozinkami a feferonkami a dýňový koláč, nemluvě o jablečných taštičkách a dortu se šlehačkou. Ze dvou stříbrných džbánů s vínem stoupala pára pro případ, že by měla jedno koření raději než druhé. Ve třetím džbánu byl horký čaj. A v rohu bylo opovržlivě strčené jídlo, které si vždycky v poledne objednávala, vývar a chleba. Reene Harforová to neschvalovala. Tvrdila, že je Elain „hubená jako tyčka".

První panská měla vůbec spoustu názorů. Ta prošedivělá služebná se zatvářila káravě, když na stůl uprostřed místnosti vedle bílého plátěného ubrousku dávala chleba, vývar a čaj, hrnek a šálek z tenkého modrého porcelánu a stříbrnou misku s medem. A suché fíky na talířku. Když se člověk nacpe uprostřed dne, odpoledne mu to nemyslí, říkávala Lini. Ale její názory tady nesdíleli. Komorné byly obtloustlé ženské, a dokonce i ty mladší se tvářily zklamaně, když odnášely zbytek jídla.

Byl to velmi dobrý vývar, horký a málo kořeněný, a čaj byl mátový, ale dlouho u jídla sama, jen s myšlenkou, že kousek toho dortu si mohla dát, nezůstala. Než snědla dvě sousta, vrazila do místnosti supící Dyelin jako smršť v zelených jezdeckých šatech. Elain odložila lžíci a nabídla jí čaj, než si uvědomila, že tu je jen jeden šálek, který už použila. Dyelin ale mávla odmítavě rukou a jen se mračila.

„V Brémském lese táboří vojsko,“ hlásila, „jaké nebylo k vidění od aielské války. Kupec z Nových Brém tu zprávu přinesl dnes ráno. Je to spolehlivý člověk, jmenuje se Tormon a je z Illianu, nepotrpí si na hlouposti a hned tak něčeho se nelekne. Tvrdil, že tam viděl Arafellany, Kandořany a Shienarce. Dohromady jich prý byly tisíce. Desítky tisíc.“ Zhroutila se do křesla a ovívala se rukou. Líce měla rudé, jako by utíkala. „Co, pod Světlem, dělají Hraničáři u hranic s Andorem?“

„Vsadím se, že to je Rand,“ prohlásila Elain. Potlačila zívnutí, dopila čaj a nalila si další. Dopoledne bylo únavné, ale když vypije dost čaje, vydrží i odpoledne.

Dyelin se přestala ovívat a narovnala se. „Myslíš, že je poslal on? Aby... ti pomohli?“

Tato možnost Elain nenapadla. Občas litovala, že starší ženě prozradila své city k Randovi. „Nemyslím, že je... totiž, že by byl... tak hloupý.“

Světlo, byla utahaná! Občas se Rand choval, jako by byl králem světa, ale určitě by ne... Ne... To, co by neudělal, jí uklouzlo.

Potlačila další zívnutí a náhle vykulila oči do šálku. Chladivá máta. Opatrně šálek postavila, nebo se o to pokusila. Ani se netrefila na podšálek, šálek se převrhl a čaj se rozlil na stůl. Čaj plný ločidla. I když věděla, že to nemá smysl, natáhla se pro pravý zdroj, snažila se naplnit životem a radostí saidaru, ale stejně dobře by se mohla pokoušet chytit do sítě vítr. Stále cítila Birgittino podráždění, ale méně žhavě. Zoufale se snažila přivolat strach, paniku. Hlavu jako by měla plnou vlny, všechno bylo otupělé. Pomoz mi, Birgitte! myslela si. Pomoz mi!

„Co se děje?“ chtěla vědět Dyelin a prudce se předklonila. „Něco tě napadlo, a podle toho, jak se tváříš, to je hrozné.“

Elain na ni zamrkala. Úplně na ni zapomněla. „Běž!“ zamumlala a pak polkla a snažila se odkašlat si. Jazyk měla dvakrát větší než obvykle. „Běž pro pomoc! Oni mě... otrávili!“ Vysvětlování by zabralo moc času. „Běž!“

Dyelin na ni civěla jako přimražená a pak vyskočila a popadla nůž u pasu.

Dveře se otevřely a dovnitř váhavě strčil hlavu jeden sluha. Elain se ulevilo. Dyelin by ji před svědkem nebodla. Muž si lehce olízl rty a přelétl pohledem obě ženy. Potom vstoupil. A od pasu vytáhl dlouhý nůž. Následovali další dva muži v rudobílé livreji a oba také tasili nože.

Neumřu jako kotě v pytli, říkala si Elain hořce. S námahou vstala. Podlomila se jí kolena a musela se opřít o stůl, ale druhou rukou vytáhla dýku. Vzorovaná čepel byla dlouhá jen jako dlaň, ale bude stačit. Stačila by, kdyby neměla pocit, že má prsty úplně dřevěné. I dítě by jí ji sebralo. Ne bez boje, myslela si. Bylo to jako pohybovat se v sirupu, ale stejně byla odhodlaná. Ne bez boje!

Uplynulo zřejmě jenom málo času. Dyelin se ještě obracela ke svým pohůnkům a poslední teprve zavíral dveře.

„Vražda!“ zaječela Dyelin, popadla křeslo a hodila jím po mužích. „Stráže! Vražda! Stráže!“

Ti tři se snažili vyhnout letícímu křeslu, ale jeden byl příliš pomalý a kus nábytku ho zasáhl do nohou. S výkřikem spadl na muže vedle sebe a oba šli k zemi. Třetí, štíhlý vysoký mladík s jasně modrýma očima, kolem prošel a blížil se s taseným nožem.

Dyelin se mu postavila a bodla, ale on se pohnul jako fretka a jejímu útoku se snadno vyhnul. Sám sekl a Dyelin s výkřikem couvla a držela se za břicho. Mladík hbitě přešlápl a bodl a ona zavřískla a zhroutila se jako hadrová panenka. Mladík ji překročil a zamířil k Elain.

Nic na světě neexistovalo kromě něj a jeho nože. Nespěchal. Velkýma modrýma očima si ji pozorně prohlížel a šel stále blíž. Jistě. Věděl, že je Aes Sedai. Musel si říkat, zda ten lektvar vykonal, co měl. Snažila se narovnat a mračit se na něj, získat ještě chvíli, ale on kývl a potěžkal nůž. Kdyby mohla něco udělat, už by to byla udělala. Netvářil se potěšeně. Byl to prostě člověk, který měl práci.

Náhle se zastavil a užasle se zadíval na sebe. Elain zírala též. Na půl lokte oceli, jež mu trčela z hrudi. V ústech mu zabublala krev, když přepadl na stůl a převrátil ho.

Elain padla na kolena a stačila se jen chytit stolu, aby nespadla na obličej. Užasle civěla na muže, který jí krvácel na koberec. Ze zad mu trčel jílec meče. Moc jí to nemyslelo. Koberce nepůjdou vyčistit, krve bylo příliš. Pomalu zvedla oči nad nehybně ležící Dyelin. Zřejmě nedýchala. Elain se zadívala na dveře. Na otevřené dveře. Před nimi ležel další vrah s hlavou v divném úhlu, jenom zpola držící na krku. Druhý zápolil s dalším mužem v červeném kabátě a oba chrčeli a váleli se po podlaze. Oba se snažili dosáhnout na stejnou dýku. Rádobyvrah se pokoušel volnou rukou vypáčit prsty druhému muži ze svého krku. Druhému muži, muži s ostrými rysy. V kabátě gardisty s bílým límcem.

Pospěš si, Birgitte, pomyslela si Elain otupěle. Prosím, pohni.

Pak ji pohltila temnota.