26 Očekávání

Elain, kráčející s Egwain přes zahnědlý Trávník v Emondově Roli, změny rozesmutnily. Egwain jimi zřejmě byla zcela ohromena. Když se poprvé objevila v Tel’aran’rhiodu, visel jí na zádech dlouhý cop, měla prosté vlněné šaty, ze všech věcí, a zpod sukní jí vykukovaly pevné boty. Elain usoudila, že takové šaty nosívala, když ještě žila ve Dvouříčí. Nyní měla tmavé vlasy k ramenům a sepjaté čepečkem z jemné krajky, oděv měla stejně nákladný jako Elain, modré šaty vyšívané na živůtku, vysokém límci, manžetách a lemu sukně stříbrem. A pevné boty nahradily stříbrem vyšívané aksamitové střevíčky. Elain se nemusela soustředit na to, aby se její jezdecké šaty ze zeleného hedvábí neměnily, snad dokonce do trapné módy, avšak její přítelkyně tu změnu určitě provedla schválně.

Doufala, že Rand Emondovu Roli stále miluje, ale již to nebyla ta vesnice, kde s Egwain vyrůstali. Nebyli zde žádní lidé, tady ve světě snů, ale nebylo pochyb, že z vesnice se zatím stalo slušně velké a bohaté město, kde nejméně jeden ze tří domů byl z omítnutého kamene, některé měly dokonce dvě poschodí a víc střech kryly tašky všech možných odstínů než došky. Některé ulice byly dlážděné, dlažební kámen byl hladký a nový, ještě neošlapaný, a kolem celého města stála silná kamenná hradba s věžemi a železem zpevněnou bránou, jaká by se hodila i pro hraniční město. Za hradbami byly mlýny, pily, slévárna a veliké tkalcovské dílny na sukno i koberce a uvnitř hradeb pak dílny výrobců nábytku, hrnčířů, švadlen, bednářů, zlatníků a stříbrotepců a vystavené zboží bylo často stejně kvalitní jako v Caemlynu, třebaže vzory občas pocházely z Arad Domanu či Tarabonu.

Vzduch byl svěží, ale ne chladný, a prozatím tu nebylo po sněhu ani památky. Slunce zde stálo v nadhlavníku, i když Elain doufala, že v bdělém světě je stále ještě noc. Chtěla se trochu prospat, než bude muset ráno vstát. Posledních pár dní byla stále unavená. Bylo třeba vykonat tolik věcí a měla na to tak málo hodin. S Egwain chodily sem, poněvadž nebylo příliš pravděpodobné, že by je tady našel nějaký špeh, ale Egwain se zdržela a prohlížela si změny, jež se udály s jejím rodištěm. A Elain měla vlastní důvody, kromě Randa, proč chtěla Emondovu Roli vidět. Potíž, jedna z potíží, byla v tom, že v bdělém světě mohla uplynout hodina, zatímco ve světě snů to bylo pět či deset, ale stejně dobře to mohlo být obráceně. V Caemlynu již mohlo být ráno.

Egwain se zastavila na kraji návsi a zadívala se na široký kamenný most, klenoucí se přes rychle se rozšiřující potok vytékající zpod kamenné skály a dost prudký, aby člověku podrazil nohy. Uprostřed návsi stál mohutný mramorový sloup, na němž byla vytesaná jména, a dvě vysoké žerdi s kamennými podstavci. „Památník na bitvu,“ zamumlala – „Kdo by si něco takovýho představil v Emondově Roli? I když Moirain kdysi povídala, že na tomhle místě došlo k velký bitvě, za trollockých válek, když padl Manetheren.“

„Bylo to v historii, kterou jsem studovala,“ poznamenala Elain tiše a zadívala se na žerdi. Teď byly prázdné. Tady Randa necítila. Stále ho měla v hlavě, stejně jako Birgitte, pevný uzlík emocí a tělesných pocitů, které bylo teď ještě těžší vyložit, když byl tak daleko, ale tady v Tel’aran’rhiodu nepoznala, kterým směrem je. A to jí vadilo, i když to byla drobnost. Scházel jí.

Na žerdích se objevily praporce a zůstaly jen na tak dlouho, aby se jednou líně zavlnily. Na dost dlouho, aby na jednom rozeznala rudého orla v letu na modrém poli. Ne jen tak nějakého rudého orla. Toho Rudého orla. Kdysi, když toto místo v Tel’aran’rhiodu navštívila s Nyneivou, měla dojem, že ho zahlédla, ale usoudila, že se musela zmýlit. Pan Norry ji nutil chovat se správně. Milovala Randa, ale jestli někdo na místě, kde vyrůstal, začal vytahovat Manetheren z jeho starého hrobu, bude to muset vzít na vědomí, jakkoliv ho to bude bolet. Ten prapor a jméno měly stále dost velkou moc, aby ohrozily Andor.

„Slyšela jsem o změnách od Bode Cauthonové a ostatních novicek z domova,“ pokračovala Egwain a mračila se na domy kolem návsi, „ale o něčem takovým se nezmiňovala.“ Většina domů byla z kamene. Vedle rozlehlých kamenných základů nějaké mnohem větší budovy, kde uprostřed vyrůstal mohutný dub, stál docela maličký hostinec, ale na druhé straně těch základů byla téměř dokončena budova, jež vypadala na mnohem větší hostinec, a nade dveřmi již byl umístěn vývěsní štít se jménem U LUČIŠTNÍKŮ. „Ráda bych věděla, jestli je táta ještě starostou. Je máma v pořádku? A co moje sestry?“

„Vím, že zítra přesouváš vojsko,“ řekla Elain „jestli už není zítra, ale určitě by sis mohla najít pár hodin a navštívit to tady, až se dostaneš k Tar Valonu.“ Cestování takové věci usnadňovalo. Možná by sem sama mohla někoho poslat. Kdyby znala někoho, komu by to mohla svěřit. Kdyby mohla postrádat někoho, komu mohla věřit.

Egwain jenom zavrtěla hlavou. „Elain, musela jsem nechat ženy, se kterýma jsem vyrůstala, zpráskat proutkem, protože nevěřily, že jsem amyrlin, nebo, pokud tomu uvěřily, tak proto, že si myslely, že můžou porušovat pravidla, poněvadž mě znají.“ Náhle se jí na ramenou objevila sedmipruhá štóla. Dokud si jí s úšklebkem nevšimla a nenechala ji zase zmizet. „Asi bych se nedokázala postavit někomu z Emondovy Role jako amyrlin,“ dodala smutně. „Zatím ne.“ Otřásla se a zesílila hlas. „Kolo se otáčí, Elain, a všechno se mění. Musím si na to zvyknout. Zvyknu si na to.“ Mluvila skoro jako Siuan Sanche, jako Siuan v Tar Valonu, než se všechno změnilo. Štóla neštóla, Egwain mluvila jako amyrlin. „Určitě ti nemám poslat pár vojáků Garetha Brynea? Aspoň tolik, aby ti pomohli zabezpečit Caemlyn.“

Náhle je obklopil třpytný sníh a sahal jim po kolena. Vytvářel i bílé hromádky na střechách, jako by pořádně nasněžilo. Nebylo to poprvé, co se něco takového stalo, a ony prostě nedovolily, aby se jich zima dotkla, místo aby si představily pláště a teplejší šaty.

„Do jara proti mně nikdo nevytáhne,“ namítla Elain. V zimě aspoň vojska nepostupovala, pokud tedy některé nemělo výhodu cestování jako to Egwainino. Sníh zakryl všechno a tam, kde roztál, bylo bláto. Hraničáři nejspíš vytáhli na jih, protože si mysleli, že letos zima vůbec nepřijde. „Kromě toho, až dorazíš k Tar Valonu, budeš potřebovat všechny muže.“

Egwain jen kývla, aniž by nabídku zopakovala. I když za sebou měli měsíc plný verbování, Gareth Bryne měl stále jen asi polovinu vojáků, o nichž jí řekl, že potřebuje k dobytí Tar Valonu. Podle Egwain byl připravený začít s tím, co měl, ale jí to očividně dělalo starosti. „Musím rozhodnout pár těžkých věcí, Elain. Kolo tká, jak si kolo přeje, ale stejně to musím rozhodnout sama.“

Elain z náhlého popudu došla blíž a prudce ji objala. Jakmile se jí dotkla, sníh zmizel. Zůstaly po něm jen vlhké skvrny na šatech. Obě se zapotácely, jako by tancovaly, a málem upadly.

„Vím, že se rozhodneš správně,“ prohlásila Elain a proti své vůli se zasmála. Egwain se k ní nepřipojila.

„Taky doufám,“ pronesla vážně, „protože ať už se rozhodnu jakkoliv, lidi kvůli tomu budou umírat.“ Poplácala Elain po ruce. „No, ty to alespoň chápeš, viď? Obě bychom se měly vrátit do postele.“ Zaváhala, než pokračovala. „Elain, jestli za tebou Rand zase přijde, musíš mi dát vědět, co říkal, jestli ti nějak nenaznačil, co hodlá dělat nebo kam hodlá jít.“

„Povím ti všechno, co budu moct, Egwain.“ Elain pocítila píchnutí viny. Řekla Egwain všechno – skoro všechno – jenom ne to, že se s Min a Aviendhou s Randem spojily. Věžový zákon nezakazoval to, co udělaly. Když se jí opatrně vyptala, Vandene to potvrdila. Akorát nebylo tak úplně jasné, jestli by jim to bylo povoleno. Přesto zaslechla jednoho arafellského žoldnéře, kterého naverbovala Birgitte, jak říká: „Co není zakázaný, je dovolený.“ To připomínalo jedno z Liniiných starých rčení, třebaže Elain pochybovala, že by její chůva kdy byla tak povolná. „Dělá ti starosti, Egwain. Teda víc než obvykle. To poznám. Proč?“

„Mám k tomu důvod, Elain. Špehové hlásí velmi znepokojivé řeči. Jsou to jenom řeči, teda doufám, ale pokud ne...“ Teď byla hotová amyrlin, malá štíhlá žena, která vypadala silná jako ocel a vysoká jako hora. Z tmavých očí jí svítilo odhodlání. „Vím, že ho miluješ. Já ho miluju taky. Ale nesnažím se vyléčit Bílou věž jen proto, aby mohl uvázat Aes Sedai na řetěz jako damane. Spi sladce a hezké sny, Elain. Příjemné sny jsou mnohem cennější, než si lidi uvědomují.“ A s tím byla pryč, zpátky v bdělém světě.

Elain tam chvíli jen stála a dívala se na místo, kde před chvílí byla Egwain. O čem to mluvila? Rand by něco takového nikdy neudělal! I kdyby jen z lásky k ní, neudělal by to! Zapátrala v tom tvrdém uzlíčku v hlavě. Když byl tak daleko, ty zlaté žíly zářily jen v jejích vzpomínkách. Určitě by to neudělal. Ustaraně vystoupila ze sna zpátky do svého spícího těla.

Potřebovala se vyspat, ale jakmile se vrátila do těla, padly jí na víčka sluneční paprsky. Kolik bylo hodin? Musela jít na schůzky, plnit povinnosti. Chtěla by spát měsíce. Chvíli s povinností zápasila, ale povinnost vyhrála. Měla spoustu práce. Každý den. Otevřela oči a měla pocit, jako by měla pod víčky prach, jako kdyby vůbec nespala. Jenže podle sklonu paprsků již slunce vyšlo před hodnou chvílí. Mohla zůstat ležet. Povinnost. Aviendha se zavrtěla a Elain ji prudce šťouchla do žeber. Když musí být vzhůru ona, tak se tu Aviendha rozhodně nebude povalovat.

Aviendha se probudila s trhnutím a hmátla po noži, který měla položený na stolku u postele. Ale než se dotkla jílce, ruku spustila. „Něco mě probudilo,“ zamumlala. „Myslela jsem, že je to Shaido – Podívej se na slunce! Proč jsi mě nechala spát tak dlouho?“ chtěla vědět a lezla z postele. „To, že můžu zůstat s tebou –“ Chvíli mluvila tlumeně, jak si přetahovala přes hlavu pomačkanou noční košili, „– ještě neznamená, že mě Monaelle nezpráská proutkem, pokud si bude myslet, že jsem líná. To tady hodláš proležet celý den?“

Elain se zaúpěním slezla z postele. Essande už čekala u dveří do oblékárny. Nikdy Elain nevzbudila, pokud si Elain nevzpomněla, že jí to má dát příkazem. Elain se podvolila tiché péči bělovlasé služebné. Aviendha se zatím oblékala sama, avšak mlčení Essandy bohatě nahrazovala posměšnými poznámkami o tom, že když si na sebe někdo nechává natahovat šaty, musí si opět připadat jako dítě, a jak by Elain nakonec mohla zapomenout, jak se sama obléknout, a mohla by potřebovat někoho, kdo by ji oblékl. Totéž dělala každé ráno od chvíle, kdy spolu začaly spát v posteli. Připadalo jí to tuze legrační. Elain neříkala nic, jen odpověděla své oblékačce na její návrh, co by si měla vzít, až měla nakonec zapnutý i poslední perleťový knoflíček a prohlížela se v zrcadle.

„Essande,“ řekla pak nedbale, „má Aviendha připravené šaty?“ Jemné modré sukno se stříbrnou výšivkou bude stačit na všechno, co ji dneska čekalo.

Essande se rozzářila. „Všechny ty hezké hedvábné a krajkové šaty urozené paní Aviendhy, má paní? No ano. Jsou všechny vykartáčované, vyčištěné, vyžehlené a uklizené.“ Ukázala na šatníky u zdi.

Elain se přes rameno usmála na Aviendhu. Ta na šatníky zírala, jako by v nich byly zmije, pak polkla a honem si dotočila tmavý složený šátek kolem hlavy.

Když Elain propustila Essande, poznamenala: „Čistě pro případ, že bys je potřebovala.“

„No dobře,“ zamumlala Aviendha a připnula si stříbrný náhrdelník. „Už žádné vtipy o té ženě, která tě oblíká.“

„Dobře. Jinak jí nařídím, aby začala oblékat tebe. Tak to by bylo teprve zábavné.“

Aviendha tiše bručela něco o lidech, kteří nedokážou vzít vtip, a očividně nesouhlasila. Elain zpola čekala, že se bude dožadovat, aby se všechny ty šaty vyhodily. Trochu ji překvapilo, že na to Aviendha už dávno nedohlédla sama.

Snídani měly nachystanou v obývacím pokoji. Aviendha dostala šunku s rozinkami, vajíčka vařená se sušenými švestkami, sušenou rybu připravenou s piniovými jádry, čerstvý chleba s máslem a čaj zahuštěný medem. No, nebyl úplně zahuštěný, ale skoro to tak vypadalo. Elain nedostala žádné máslo na chleba, do čaje jen trochu medu a místo ostatního horkou ovesnou kaši s bylinami, které měly být zvlášť zdravé. Necítila se těhotná, ať už Min řekla Aviendze cokoliv, akorát že to řekla i Birgitte, když spolu všechny tři popíjely. Její strážce, Dyelin a Reene Harforová ji odsoudili k dietě „vhodné pro čekající se ženu". Když si poslala do kuchyně pro nějaký pamlsek, jaksi nikdy nedorazil, a když tam proklouzla sama, kuchařky po ní vrhaly tak přísné pohledy, že raději zase vyklouzla s prázdnýma rukama.

Svařeného vína, sladkostí a dalších věcí, které již nesměla, vlastně ani nelitovala – alespoň ne moc, jenom když Aviendha polykala dortíky a pudinky – ale každý v paláci věděl, že je těhotná. A to pochopitelně znamenalo, že věděli, jak k tomu došlo, když už ne s kým. Muži se nechovali tak hrozně, kromě toho, že to věděli, a ona věděla, že to oni vědí, ale ženy se to ani nenamáhaly skrývat. Ať už to přijaly, nebo byly proti, polovina se na ni dívala, jako by byla uličnice, a druhá polovina se tvářila přemýšlivě. Elain se donutila spolykat kaši – nebyla tak hrozná, vážně, ale moc ráda by si dala kousek té šunky, již si Aviendha krájela, nebo trochu vajíček se švestkami – cpala si hrudkovitou kaši do úst a skoro se těšila, až jí začne být ráno špatně a bude se moci o nevolnosti podělit s Birgitte.

Dnešním prvním návštěvníkem kromě Essande byl podle palácových žen hlavní kandidát na otcovství stěží počatého dítěte.

„Má královno,“ pozdravil kapitán Mellar a rozmáchle zamával kloboukem. „První úředník očekává radost Tvé Milosti.“ Jeho tmavé oči říkaly, že jemu se nikdy nebude zdát o lidech, které zabil, a krajkou lemovaná šerpa přes prsa a krajky u krku a na zápěstích ten tvrdý dojem jen zdůrazňovaly. Aviendha si lněným ubrouskem otřela mastnou bradu a bezvýrazně ho pozorovala. Dvě gardistky stojící u dveří se slabě zaškaredily. Mellar už měl pověst, že štípe gardistky do zadku, přinejmenším ty hezčí, nemluvě o pohrdlivých řečech, které o nich šířil po hospodách. To druhé bylo v očích gardistek mnohem horší.

„Ještě nejsem královna, kapitáne,“ pravila Elain rázně. Vždycky se s ním snažila mluvit co nejvíc k věci. „Jak pokračuje verbování do mé osobní stráže?“

„Zatím jen dvaatřicet, má paní.“ Stále držel klobouk, když si položil obě ruce na meč, a jeho nedbalý postoj se moc nehodil do přítomnosti ženy, jíž říkal královno. A jeho úsměv taky ne. „Urozená paní Birgitte má přísné zásady. Jen málo žen jim odpovídá. Dej mi deset dní a najdu ti sto mužů, kteří budou lepší než ony a ty jim budeš stejně drahá jako mně.“

„Myslím, že ne, kapitáne Mellare.“ Dalo jí práci skrýt led v hlase. Musel slyšet řeči týkající se jich dvou. Myslel si snad, že jen proto, že je nepopřela, by ho mohla považovat za... přitažlivého? Odstrčila poloprázdnou misku s kaší a potlačila zachvění. Zatím dvaatřicet? Počty poměrně rychle narůstaly. Některé z hledaček rohu, jež se dožadovaly své hodnosti, usoudily, že sloužit v Elainině osobní stráži je jistá pocta. Přiznávala, že ženy nemohou být všechny dnem i nocí ve službě, ale ať už Birgitte říkala cokoliv, stovka skutečně vypadala přehnaně. Avšak přesto se zabejčila pokaždé, když Elain navrhla, že jich bude méně. „Prosím, vyřiď prvnímu úředníkovi, že může jít dál,“ sdělila mu. Předvedl další rozmáchlou úklonu.

Vstala a vydala se za ním. Když otevíral křídlo dveří s vyřezávanými lvy, položila mu ruku na rámě a usmála se. „Ještě jednou ti děkuji za záchranu života, kapitáne,“ pravila, a tentokrát dost hřejivě.

A ten muž se na ni drze uculil! Gardistky zíraly přímo před sebe, ztuhlé, ty, jež viděla na chodbě, než se za ním dveře zavřely, stejně jako ty uvnitř, a když se Elain otočila, Aviendha ji pozorovala téměř stejně bezvýrazně jako předtím Mellara. Ale to málo výrazu u ní vyjadřovalo čirý úžas. Elain si povzdechla.

Došla ke své sestře, objala ji a tišeji promluvila do ucha. Ženám ze své osobní stráže svěřovala i věci, které neřekla skoro nikomu jinému, avšak s jistými záležitostmi se jim svěřit nemohla. „Viděla jsem tam procházet komornou, Aviendho. Komorné klevetí víc než muži. A čím víc lidí si bude myslet, že to dítě je Doilina Mellara, tím bude ve větším bezpečí. Bude-li to nutné, nechám ho, aby mě třebas i štípal do zadku.“

„Chápu,“ pravila Aviendha pomalu a zamračila se do talíře, jako by tam viděla něco víc než jen vajíčka a švestky, a začala se v jídle vrtat lžící.

Pan Norry přednesl svou obvyklou směsici obyčejných záležitostí týkajících se chodu paláce a města, kousíčků ze své korespondence s hlavními městy v cizině a informací získaných od kupců, bankéřů a dalších lidí, kteří měli jednání v zahraničí, ale první zpráva pro ni byla zdaleka nejdůležitější, když už ne nejzajímavější.

„Dva nejvýznačnější bankéři ve městě jsou... přístupní, má paní,“ hlásil tím suchým hlasem. Držel si koženou slohu na úzkých prsou a úkosem sledoval Aviendhu. Stále si nemohl zvyknout na její přítomnost, když podával hlášení. Ani na gardistky. Aviendha na něho vycenila zuby a on zamrkal a odkašlal si do dlaně. „Pan Hoffley a paní Andscaleová zprvu poněkud... váhali, ale znají trh s kamencem stejně dobře jako já. Nebylo by bezpečné říkat, že jejich truhlice nyní patří tobě, ale zařídil jsem, že do palácové pokladnice bude převedeno dvacet tisíc zlatých korun a v případě potřeby přijdou další.“

„Sděl to urozené paní Birgitte,“ nakázala mu Elain skrývajíc úlevu. Birgitte ještě nezískala dost nových gardistů, aby udrželi město velké jako Caemlyn, natož cokoliv jiného, ale Elain nemohla čekat, že do jara uvidí důchody ze svých statků, a žoldnéři byli nákladní. Teď o ně nepřijde kvůli nedostatku zlata, dokud za ně Birgitte nenajde náhradu. „Dále, pane Norry?“

„Obávám se, že je třeba věnovat přednostní pozornost stokám, má paní. Krysy se v nich množí, jako kdyby bylo jaro, a...“

Smotal to všechno dohromady, podle toho, co považoval za nejnaléhavější. Norry zřejmě považoval za osobní selhání, že ještě nezjistil, kdo osvobodil Elenii a Naean, i když od té události neuběhl ani týden. Cena obilí nehorázně stoupla, stejně jako všechny ostatní potraviny, a začínalo být zřejmé, že opravy palácové střechy potrvají déle a budou stát víc, než zedníci zprvu odhadovali, ale jídlo v zimě vždycky podražilo a zedníci vždycky stáli víc, než na začátku tvrdili. Norry přiznal, že jeho poslední zprávy z Nových Brém jsou několik dní staré, ale Hraničáři se zjevně rozhodli zůstat, kde byli, čemuž nerozuměl. Každé vojsko, natož tak velké, jak bylo údajně to jejich, už muselo vyjídat krajinu dohola. Elain také netušila proč, ale byla ráda, že to tak je. Prozatím. Povídačky, že Aes Sedai v Cairhienu odpřisáhly věrnost Randovi, alespoň odůvodňovaly Egwaininy starosti, i když vypadalo vysoce nepravděpodobně, že by nějaká sestra něco takového udělala. To byla podle Norryho nejméně důležitá zpráva, ona však měla jiný názor. Rand si nemohl dovolit znepřátelit sestry, které šly za Egwain. Nemohl si dovolit znepřátelit si kteroukoliv Aes Sedai. Ale zřejmě si vždycky našel způsob, jak to udělat.

Halwina Norryho brzy nahradila Reene Harforová. Kývla na gardistky u dveří a na Aviendhu se usmála. Pokud si ta obtloustlá prošedivělá žena někdy nebyla jistá, proč Elain Aviendhu oslovuje sestro, nedala to najevo. A teď se zdálo, že to upřímně schvaluje. Ale úsměvy neúsměvy, její hlášení bylo mnohem ponuřejší než hlavního úředníka.

„Jon Skellit je v žoldu rodu Arawnů, má paní,“ začala s výrazem dost přísným i na kata. „Už dvakrát ho viděli, jak přijímá měšec od lidí, o nichž je známo, že podporují Arawny. A není pochyb, že Ester Norhamová je v něčím žoldu. Nekrade, ale má pod volným prknem v podlaze schovaných přes padesát korun ve zlatě a včera v noci přidala dalších deset.“

„Vyřiď to s nimi jako s ostatními,“ přikázala Elain smutně. První panská zatím zcela jistě odhalila devět špehů a čtyři z nich zaměstnávali lidé, jež zatím nedokázala odhalit. To, že Reene vůbec nějaké našla, stačilo, aby se Elain rozzlobila, ale lazebník a kadeřnice byli něco víc. Oba byli ve službách její matky. Škoda že nepovažovali za vhodné přenést svou věrnost i na Morgasinu dceru.

Aviendha se zaškaredila, když paní Harforová slíbila, že to udělá, jenže vyhazovat špehy ani je zabíjet, jak navrhovala Aviendha, prostě nemělo smysl. Jenom by je nahradili špehové, které neznala. Špeh je nástrojem tvého nepřítele, dokud ho neodhalíš, říkala máti, ale pak je tvým nástrojem. Když odhalíš špeha, radil jí Tom, zabal ho do plínek a krm lžičkou. Lidem, kteří ji zradili, bylo „dovoleno“ odhalit, co Elain chtěla, aby odhalili, ale ne všechno byla pravda, jako třeba počet lidí, které Birgitte zverbovala.

„A ty další věci, paní Harforová?“

„Zatím nic, má paní, ale nevzdávám se naděje,“ odvětila Reene ještě ponuřeji. „Nevzdávám se naděje.“

Po jejím odchodu přišly dvě delegace kupců. Nejdříve se objevila početná skupina Kandořanů s náušnicemi s drahými kameny a stříbrnými cechovními řetězy přes prsa a hned po nich půl tuctu Illiánců jen s kouskem výšivky na jinak střízlivých kabátech a šatech. Použila jeden z menších přijímacích pokojů. Na nástěnných kobercích vedle mramorového krbu byly lovecké výjevy, ne stříbrný lev, a leštěné deštění nebylo vyřezávané. Byli to kupci, ne diplomaté, i když několika se zřejmě poněkud dotklo, že jim jen nabídla víno a nenapila se s nimi. A všichni se také dívali úkosem na dvě gardistky, jež za nimi přišly do místnosti a postavily se vedle dveří, ale pokud touto dobou ještě neslyšeli nic o úkladech o její život, tak museli být hluší jako poleno. Za dveřmi čekalo dalších šest gardistek.

Kandořané si potají prohlíželi Aviendhu, když zrovna pozorně neposlouchali Elain, a Illiánci se pohledu na ni docela vyhýbali. Přítomnost Aielanky určitě považovali za významnou, i když jenom seděla v rohu na podlaze a mlčela, ale všichni kupci, ať Kandořané či Illiánci, chtěli jediné: ujištění, že Elain nerozzlobí Draka Znovuzrozeného natolik, aby se pletl do obchodu a poslal svá vojska a své Aiely sužovat Andor, třebaže to neřekli nahlas. Ani se nezmínili o tom, že jak Aielové, tak Dračí legie mají velké tábory jen pár mil od Caemlynu. Jejich zdvořilé dotazy na její další plány, když teď z Caemlynu odstranila Dračí praporec a Praporec Světla, stačily. Řekla jim, co říkala každému, že Andor se spojí s Drakem Znovuzrozeným, ale není jeho dobytým územím. Na oplátku jí mlhavě popřáli všechno nejlepší a navrhli, že budou z celého srdce podporovat její nároky na Lví trůn, aniž by něco takového skutečně vyslovili. Nakonec chtěli, aby je v Andoru přijímali, ať už bude korunu nosit kdokoliv, kdyby ona neuspěla.

Když se Illiánci odpoklonkovali, Elain zavřela oči a lehce si třela spánky. Do oběda se ještě musela setkat s delegací sklářů a pěti dalšími delegacemi kupců či řemeslníků později. Měla velmi rušný den, plný nejasných otřepaných frází a obojakosti. A když byly Nyneiva a Merilille pryč, musela dnes večer opět učit hledačky větru, což byla přinejlepším méně příjemná zkušenost než nejhorší setkání s kupci. Mohla by mít trochu času prostudovat ter’angrialy, které přivezly z Ebú Daru, než bude tak unavená, že už neudrží oči otevřené. Bylo trapné, když ji musela Aviendha málem nosit do postele, ale nemohla s tím přestat. Bylo třeba toho tolik udělat a za celý den nebylo dost času.

Do návštěvy sklářů zbývala ještě hodina, jenomže Aviendha nelítostně odmítla její návrh, že by se mohla podívat na věci z Ebú Daru.

„To tě na to umluvila Birgitte?“ chtěla vědět Elain, když ji její sestra málem odvlekla po úzkém kamenném schodišti. Před nimi šly čtyři gardistky a další se couraly za nimi a okatě si nevšímaly toho, co se mezi oběma ženami děje. I když měla Elain dojem, že Rasoria Domanche, podsaditá hledačka rohu s modrýma očima a žlutými vlasy, jaké se občas mezi Taireny objevovaly, se usmívá.

„Copak ji potřebuju, aby mi říkala, že trávíš moc času v domě a málo spíš?“ odsekla Aviendha opovržlivě. „Potřebuješ na čerstvý vzduch.“

Vzduch tady na vysoko položeném sloupořadí byl rozhodně svěží. A studený, i když slunce ještě stálo dost vysoko na šedivé obloze. Mezi hladkými sloupy vál chladný vítr, takže gardistky, jež tu stály připravené bránit ji před holuby, si musely pevně držet klobouky. Elain zvráceně odmítla zimu cítit.

„Dyelin s tebou mluvila,“ zavrčela a otřásla se. Dyelin tvrdila, že žena čekající dítě potřebuje každý den dlouhou procházku. A taky Elain hned připomínala, že dědička nedědička, je prozatím skutečně jen hlavou rodu Trakandů, a když si hlava rodu Trakandů bude chtít promluvit s hlavou rodu Taravinů, může při tom dusat po palácových chodbách, nebo vůbec ne.

„Monaelle porodila sedm dětí,“ opáčila Aviendha. „Říká, že musíš chodit na čerstvý vzduch.“ Přestože měla jen loktuši přes ramena, nedávala najevo, že by vítr cítila. Ale Aielové v tom byli stejně dobří jako sestry, když přišlo na to nevšímat si živlů. Elain si položila ruce na ramena a zamračila se.

„Přestaň trucovat, sestro,“ napomenula ji Aviendha a ukázala dolů na dvůr před stájemi, který byl vidět přes střechy s bílými taškami. „Hele, Reanne Corlyová už kontroluje, jestli se vrátila Merilille Ceandevin.“ Na nádvoří se objevila známá kolmá světelná čára a otočila se do díry ve vzduchu půldruhého sáhu vysoké a stejně tak široké.

Elain se zamračila na Reanninu hlavu. Ona přece netrucovala. Možná neměla Reanne naučit cestovat, protože rodinka ještě nebyly Aes Sedai, ale žádná z ostatních sester nebyla dost silná, aby tkanivo zvládla sama, a když se to směly naučit hledačky větru, tak těch pár žen z rodinky na to podle ní mělo právo taky. Kromě toho nemohla dělat všechno sama. Světlo, bývaly zimy takhle studené, než se naučila nevnímat horko a zimu?

K jejímu překvapení projela průchodem Merilille a setřásala si sníh z tmavého krzna, a za ní následovali gardisté v přilbách, kteří s ní před sedmi dny odjeli. Zaida a hledačky větru byly kvůli jejímu zmizení velmi protivné, mírně řečeno, ale šedá skočila po příležitosti uniknout jim alespoň na chvíli. Bylo nutné se po ní každý den podívat a otevírat průchod na stejném místě, přesto ji Elain nečekala ještě nejméně týden. Když na nádvoří vjel poslední z deseti gardistů v červených pláštích, štíhlá šedá sestra slezla na zem, předala otěže štolbovi a spěchala do paláce tak rychle, že jí žena na nádvoří jen stačila uhnout z cesty.

„Já se těším z čerstvého vzduchu,“ prohlásila Elain a měla co dělat, aby jí necvakaly zuby, „ale jestli už je Merilille zpátky, musím dolů.“ Aviendha zvedla obočí, jako by nějaký úhybný manévr čekala celou dobu, ale ke schodům zamířila jako první. Návrat Merilille byl důležitý a podle jejího spěchu Aes Sedai přinášela buď velmi dobré, nebo naopak velmi špatné zprávy.

Než Elain se svou sestrou dorazila do obývacího pokoje – se dvěma gardistkami, samozřejmě, které se postavily vedle dveří – Merilille již byla tam. Provlhlý plášť přehodila přes opěradlo křesla, světle šedé jezdecké rukavičky měla strčené za pásem a černé vlasy potřebovaly učesat. S tmavými kruhy pod očima vypadala stejně unaveně, jako se Elain cítila.

I když nahoru přišla hodně rychle, nebyla Merilille sama. Birgitte, zadumaně se mračící, se opírala o krbovou římsu. A mačkala si zlatý cop skoro jako Nyneiva. Dneska měla pytlovité tmavozelené kalhoty a krátký červený kabát, což byla dost strašná kombinace. A kapitán Mellar se Elain rozmáchle uklonil a mávl kloboukem s bílým chocholem. Neměl tu co dělat, ale ona ho tu nechala a dokonce mu věnovala velmi hřejivý úsměv. Velmi hřejivý.

Baculatá mladá komorná, jež právě položila velký stříbrný podnos na servírovací stolek, zamrkala a vykulila oči na Mellara, než se vzpamatovala a s pukrletem odešla. Elain se usmívala, dokud se dveře nezavřely. Byla ochotná udělat cokoliv, co ochrání její dítě. Na podnose stálo pro každého horké víno a slabý čaj pro ni. No, aspoň byl horký.

„Měla jsem štěstí,“ povzdechla si Merilille, jakmile se posadila, a vrhla po Mellarovi nejistý pohled. Znala příběh o tom, jak Elain zachránil život, ale odešla dřív, než začaly ty klevety. „Ukázalo se, že Reanne svůj průchod otevřela jen pět mil od Hraničářů. Ti se za celou dobu, co tam dorazili, nepohnuli.“ Nakrčila nos. „Nebýt počasí, tak by byl ten zápach latrin a koňského hnoje hrozný. Měla jsi pravdu, Elain. Jsou tam všichni čtyři vládci, ve čtyřech táborech pár mil od sebe. A v každém táboří vojsko. První den jsem našla Shienarce a po většinu času jsem mluvila s Easarem Shienarským a ostatními třemi. Každý den jsme se sešli v jiném táboře.“

„Doufám, že ses taky koukala,“ podotkla Birgitte uctivě od krbu. Ke každé Aes Sedai se chovala uctivě kromě k té, s níž byla spojena. „Kolik jich je?“

„Přesné číslo těžko dostaneš,“ vložil se do hovoru Mellar a mluvil, jako kdyby ani nic jiného nečekal. Pro jednou se neusmíval. Zadíval se do svého vína a pokrčil rameny. „Ale ať řekneš cokoliv, asi by to mohlo mít nějakou cenu. Jestli jich tam je dost, tak možná začnou sami hladovět, než dokážou ohrozit Caemlyn. I to největší vojsko na světě je bez jídla a píce jenom tolik a tolik chodících mrtvol.“ Zasmál se. Birgitte se na něho mračila jako ďas, ale Elain lehce zvedla ruku a dala jí znamení, aby byla zticha.

„Jídla nemají nadbytek, kapitáne,“ řekla Merilille chladně a narovnala se i přes to, jak byla očividně unavená, „ale zatím ani nehladovějí. Já bych nespoléhala na to, že je porazí hlad, když na to přijde.“ Chvíli nebyla ve společnosti Mořského národa a už nevypadala neustále polekaná, a přes aessedaiovské sebeovládání bylo zřejmé, že došla k názoru, že se jí Doilin Mellar nelíbí bez ohledu na to, komu zachránil život. „A co se počtů týče, řekla bych, že jich je něco přes dvě stě tisíc, a silně pochybuji, že by někdo kromě jejich důstojníků mohl být přesnější. A i když jsou hladoví, stejně je to hodně mečů.“ Mellar pokrčil rameny, upřené pohledy Aes Sedai ho nijak nerozrušily.

Merilille se na něj už znovu nepodívala, ale ani ho příliš okatě neignorovala. Jenom jako by se pro ni stal kusem nábytku, když pokračovala. „Je s nimi nejméně deset sester, Elain, i když si dali hodně práce, aby to přede mnou skryli. Řekla bych, že to nebudou přívrženkyně Egwain, i když to ještě neznamená, že patří k Elaidě. Obávám se, že hodně sester zřejmě sedí stranou, dokud potíže ve Věži neskončí.“ Znovu si povzdechla, a tentokrát to možná nebylo únavou.

Elain s úšklebkem odložila šálek. Z kuchyně neposlali žádný med a ona neměla čaj ráda hořký. „Co chtějí, Merilille? Tedy ti vládci, ne sestry.“ Deset sester znamenalo, že vojsko je desetkrát nebezpečnější, zvlášť pro Randa. Ne, pro každého. „Určitě tam v tom sněhu nesedí jen tak pro radost.“

Šedá rozhodila rukama. „Z dlouhodobého hlediska můžu jen hádat. Z krátkodobého se chtějí setkat s tebou, a to co nejdříve. Když dorazili do Nových Brém, vyslali jezdce do Caemlynu, ale v této roční době to může trvat ještě nejméně týden, než sem dorazí. Tenobia Saldejská si nechala uklouznout, nebo to aspoň předstírala, že vědí, že máš nějaké spojení nebo alespoň dobře znáš jistou osobu, o kterou se očividně zajímají. Nějak vědí o tom, že jsi byla ve Falme, když tam došlo k jistým událostem.“ Mellar se zmateně zamračil, ale nikdo mu to neosvětlil. „Kvůli těm sestrám jsem jim neodhalila cestování, ale řekla jsem, že se můžu s odpovědí vrátit hodně rychle.“

Elain si vyměnila pohled s Birgitte, jež pokrčila rameny, i když v jejím případě to nebylo ani z nestrannosti, ani z opovržení. Největší díra v Elaininých nadějích na to, že Hraničáře využije, aby zapůsobili na její soupeřky, byla v tom, jak k těm vládcům přistupovat, když byla stále jen hlava rodu Trakandů a dědička zesnulé královny. Birgitte možná krčila rameny z vděčnosti za to, že se díra zavřela, ale Elain se divila, kde ti lidé z Hraničních států zjistili, co věděl jen velmi omezený kruh lidí. A když to věděli oni, tak kolik dalších ještě? Bude chránit své nenarozené dítě.

„Byla bys ochotná se tam okamžitě vrátit, Merilille?“ zeptala se. Druhá sestra to přijala ochotně, jen trochu vykulila oči, což ukazovalo, že snese jakýkoliv zápach, pokud se bude moci ještě chvíli vyhýbat hledačkám větru. „Tak půjdeme spolu. Jestli se se mnou chtějí brzy sejít, tak to nemůže být dřív než dneska.“ Na to, aby setkání odkládala, věděli příliš mnoho. Nic nesmělo ohrozit její dítě. Nic!

Загрузка...