Srdce zimy

27 Překvapení pro královny a krále

Samozřejmě to nebylo tak jednoduché, jako říci, že půjde.

„Tohle ale není moudré, sestro,“ poznamenala temně Aviendha, když se Merilille odplížila občerstvit. Opravdu se plížila. Než vyšla ze dveří, rozhlédla se po Mořském národě. Když sestra silná jako Elain řekla jdi, Merilille šla. Aviendha, s rukama zkříženýma na prsou a loktuší ovinutou tak, že silně připomínala moudrou, stála nad Elain u jejího psacího stolu. „Je to velice nemoudré.“

„Moudrý?“ zavrčela Birgitte; stála rozkročená a s rukama v bok. „Moudrý? Ta holka by nepoznala, co je ‚moudrý‘, ani kdyby ji to kouslo do nosu! K čemu ten spěch? Ať Merilille udělá, co dělají šedý vždycky, a za pár dní zařídí jednání. Královny se nenechávají překvapovat rády a králové to vyloženě nesnášejí. Věř mi, poznala jsem to na vlastní kůži. Najdou si způsob, jak tě donutit, abys litovala.“ Ze strážcovského pouta se nesl hněv a rozčilení.

„Já je chci přistihnout nepřipravené, Birgitte. Mohlo by mi to pomoct zjistit, kolik toho o mně vědí.“ S úšklebkem odstrčila stránku plnou kaněk a z intarzované krabičky na papíry z růžového dřeva si vzala nový list. Únava ji s Merilillinými novinkami přešla, jenže psaní vyžadovalo pevnou ruku, a to jí dělalo potíže. A také bylo třeba napsat ta správná slova. Tohle nebyl dopis od dědičky Andoru, ale od Elain Trakandovny, Aes Sedai ze zeleného adžah. Museli vidět to, co chtěla, aby viděli.

„Snaž se do ní, zatraceně, vemluvit trochu zdravýho rozumu,“ zabručela Birgitte. „Pro případ, že to nedokážeš, měla bych dát dohromady prokletej doprovod."

„Žádný doprovod, Birgitte. Kromě tebe. Aes Sedai a její strážce. A samozřejmě taky Aviendha.“ Elain se při psaní zarazila a usmála se na svou sestru, která se ale neusmála na ni.

„Znám tvou odvahu, Elain,“ podotkla Aviendha. „Obdivuju tvou odvahu. Avšak i Sha’mad Conde ví, kdy má být opatrný!“ Ona že mluví o opatrnosti? Aviendha by opatrnost nepoznala, ani kdyby... no... kdyby ji kousla do nosu!

„Aes Sedai a její strážce?“ vykřikla Birgitte. „Říkala jsem ti, už nemůžeš pobíhat po světě za dobrodružstvím!“

„Žádný doprovod,“ prohlásila Elain přísně a namočila brk pro další pokus. „Tohle není dobrodružství. Jinak se to prostě zařídit nedá.“ Birgitte rozhodila rukama, zavrčela několik kleteb, ale nic, co by už Elain neslyšela.

K jejímu úžasu Mellar nic nenamítal proti tomu, že má zůstat ve městě. Setkání se čtyřmi vládci bude stěží tak nudné jako setkání s kupci, ale on prosil, aby tady mohl zůstat a plnit své povinnosti, když ho s sebou nepotřebuje. Elain byla spokojená. Kdyby se tam objevil kapitán královské gardy, mohli by si Hraničáři myslet, že je dědičkou, dřív než chtěla. Nemluvě o tom, že by se na ni mohl culit.

Nezájem kapitána Mellara ale nesdílel zbytek její osobní stráže. Jedna z gardistek zřejmě běžela hned zatepla za Caseille, protože vysoká Afarellanka vrazila do obývacího pokoje, když Elain ještě psala, a dožadovala se toho, aby mohla Elain doprovodit s celou stráží. Birgitte ji nakonec musela vyhodit, aby ji umlčela.

Birgitte zjevně pro jednou poznala, že se Elain zviklat nenechá, a tak odešla s Caseille, aby se mohla převléknout. No, tedy vyrazila, mumlajíc kletby, a práskla za sebou dveřmi, ale aspoň že odešla. Člověk by si myslel, že si ráda sundá ten generálský kabát, ale pouto bylo ozvěnou jejích kleteb. Aviendha neklela, ale pokračovala ve výtkách. Všechno ale bylo třeba udělat tak narychlo, že měla Elain dobrý důvod si jí nevšímat.

Byla povolána Essande a začala rozkládat vhodné šatstvo, zatímco Elain do sebe předčasně cpala oběd. Neposlala si pro něj, udělala to Aviendha. Monaelle zřejmě tvrdila, že vynechávat jídla je stejně špatné jako jíst příliš. Paní Harforové bylo sděleno, že skláře bude muset zvládnout sama, stejně jako ostatní delegace, a tak se trochu škaredila, když se klaněla. Před odchodem ohlásila, že pro palác získala kozy. Elain potřebuje pít kozí mléko a hodně. Careane zasténala, když slyšela, že dnes večer bude hledačky větru učit ona, ale aspoň neříkala nic o Elainině dietě. Elain vlastně doufala, že se do večera vrátí, ale také čekala, že bude tak unavená, jako by tu lekci již odučila. Vandene jí také neradila. Elain studovala státy na hranici s Mornou stejně jako všechny ostatní země, to patřilo k jejímu vzdělání, a svůj záměr s bělovlasou zelenou, která Hraniční státy také dobře znala, probírala, ale byla by ji moc ráda vzala s sebou. Někdo, kdo v Hraničních státech skutečně žil, by si mohl všimnout drobností, které jí uniknou. Neodvažovala se však udělat víc než položit pár otázek na poslední chvíli, když ji Essande oblékala, jen aby se ujistila ve věcech, které jí Vandene již řekla. Uvědomila si, že se ani ujišťovat nepotřebuje. Soustředila se stejně, jako když Birgitte napínala luk.

Konečně bylo třeba přivést Reanne, která se opět snažila přesvědčit bývalou sul’dam, že i ona dokáže usměrňovat. Reanne to tkanivo na dvoře splétala ode dne, kdy Merilille odjela, a tak dokázala průchod snadno otevřít na stejném místě v Brémském lese. V paláci nebyly žádné mapy té oblasti, které by byly dost dobré, aby na nich mohla Merilille označit rozmístění táborů, a kdyby průchod spletla Elain či Aviendha, mohl se otevřít deset i víc mil dál od tábora, místo na malé mýtině, již znala Reanne. V Brémském lese přestalo sněžit, než se šedá vrátila, ale stejně by deset mil ve sněhu znamenalo nejméně další dvě hodiny na cestě. Elain to chtěla vyřídit co nejrychleji. Rychlost. Všechno muselo být velice rychle.

Mořský národ musel zjistit, že se v paláci něco děje, když gardistky pobíhaly po chodbách se zprávami a sháněly tu či onu osobu, avšak Elain zajistila, aby se nic nedozvěděly. Kdyby se Zaida rozhodla jít taky, byla schopná nechat některou ze svých hledaček větru udělat vlastní průchod, kdyby ji Elain odmítla, a paní vln byla komplikací, jíž by se ráda vyhnula. Ta ženská se již chovala, jako by v paláci měla stejná práva jako Elain. Její snaha chovat se zpupně by mohla všechno zničit stejně jistě, jako kdyby se na ni Mellar uculoval.

Spěchat zřejmě nebylo v Essandině moci, jenže všechno ostatní běželo jako po másle, a když bylo slunce přímo v nadhlavníku, vjížděla Elain na Ohnivákovi do sněhu v Brémském lese. Pokud by to letěla divoká husa, bylo by to skoro padesát leguí na sever od Caemlynu, ale průchodem jen krok. Hvozd byl hustý, samá vysoká borovice, kalina a dub, a také stromy se šedými větvemi, které shodily listí. Místy se objevovaly velké palouky, na kterých ležel bílý koberec sněhu zcela neposkvrněný, kromě stop Merilillina běžícího koně. Merilille jela napřed s dopisem a Elain, Aviendha a Birgitte ji po hodině následovaly, aby jí daly čas dorazit k Hraničářům před nimi. Silnice z Caemlynu do Nových Brém ležela několik mil na západ. Tady mohly být tisíc leguí od nejbližšího lidského obydlí.

Pro Elain bylo oblékání stejně důležité jako výběr zbroje. Plášť měla lemovaný kuninou kvůli teplu, z tmavozeleného sukna, měkkého, ale silného, a jezdecké šaty měla ze zeleného hedvábí a bez ozdob. Pokud nedojde na tasené zbraně, tak tohle byla zbroj, v níž Aes Sedai čelily vládcům. Jediným viditelným šperkem byla malá jantarová brož ve tvaru želvy, a pokud to někdo považoval za výstřední, tak ať. Vojsko Hraničářů jako past sahalo mimo možnosti jejích sokyň, dokonce i mimo možnosti Elaidy, ale těch deset sester – deset nebo víc – by mohlo být Elaidiných. Nehodlala se nechat svázat do rance a odvézt do Bílé věže.

„Ještě se můžeme vrátit bez vyvolání toh, Elain.“ Aviendha, celá zamračená, stále nosila aielský oděv a jediný stříbrný náhrdelník a těžký slonovinový náramek. Její podsaditý ryzák byl o dlaň nižší než Ohnivák čí Birgittin hubený bělouš Šíp a mnohem mírnější, i když jezdila mnohem lépe než kdysi. V sedle měla nohy v tmavých punčochách od kolen dolů holé, ale vypadala, že je jí teplo, nebýt loktuše omotané kolem hlavy. Na rozdíl od Birgitte nepřestávala v pokusech Elain od jejího záměru odradit. „Překvapení je moc hezké, ale budou si tě vážit víc, když budou muset vyjít na půl cesty.“

„Těžko můžu Merilille opustit,“ namítla Elain trpělivěji, než se cítila. Možná už nebyla unavená, ale necítila se ani zvlášť svěží, a rozhodně nebyla připravená snášet nějaké otravování. Nechtěla ale na Aviendhu štěkat. „Mohla by se cítit trochu hloupě, stát tam a ohlašovat, že přicházím, a já bych nepřišla. Horší, já bych se cítila hloupě.“

„Lepší cítit se hloupě než se chovat jako hlupák,“ zamumlala Birgitte zpola pro sebe. Tmavý plášť měla za sebou roztažený a složitě pletený cop jí visel zpod kapuce skoro až k pasu. Chlad a nárazový vítr, který občas rozvířil čerstvě napadaný prašan, vzala na vědomí jen natolik, že si natáhla kapuci, takže jí rámovala obličej. Nechtěla, aby jí něco bránilo ve výhledu. Kryt na pouzdře na luk mělo udržet tětivu v suchu a pouzdro měla pověšené hezky na dosah. Návrh, že by si mohla vzít meč, se setkal s takovým rozčilením, jako kdyby Elain o totéž požádala Aviendhu. Birgitte uměla zacházet s lukem, ale tvrdila, že kdyby se pokusila vytáhnout meč, mohla by se pobodat. Přesto by její krátký zelený kabát v kteroukoliv jinou roční dobu splynul s lesem, a kupodivu měla i široké kalhoty stejné barvy. Byla teď strážcem, ne hlavním kapitánem královniny gardy, ale ten titul jí nečinil takovou radost, jak se dalo čekat. Z pouta se neslo rozčilení i ostražitost.

Elain si povzdechla, dech se jí srážel před ústy. „Vy dvě víte, čeho tu chci dosáhnout. Víte to od chvíle, kdy jsem se rozhodla. Tak proč se mnou najednou zacházíte, jako bych byla vyfouknutá ze skla?"

Obě ženy si vyměnily pohledy, čekaly, až promluví ta druhá, a potom se zase podívaly před sebe. Elain to došlo.

„Až se moje dítě narodí,“ pronesla suše, „můžete se jí obě přihlásit za kojnou.“ Pokud to bude „ona". Pokud jim to Min řekla, tak se jim to oběma ztratilo ve vínem opojených vzpomínkách na tu noc. Možná by bylo lepší mít nejdřív syna, aby mohl začít s výcvikem, než přijde na svět sestra. Ale dcera by jí mohla zabezpečit nástupnictví, kdežto syn jedináček by byl odstrčen, a jakkoliv by jich chtěla mít víc, nic neříkalo, že další přijde. Světlo jí dej víc Randových dětí, ale musela být praktická. „Já sama kojnou nepotřebuju.“

Aviendze sluncem osmahlé líce potemněly ještě více rozpaky. Birgittin výraz se nezměnil, ale poutem se soukal stejný pocit.

Jely pomalu a skoro dvě hodiny sledovaly Merililliny stopy. Elain už si říkala, že nejbližší tábor musí být blízko, když Birgitte náhle ukázala dopředu a řekla: „Shienarci,“ a pak uvolnila luk v pouzdře. Ostražitost v poutu spolkla rozčilení i všechno ostatní. Aviendha sáhla na svůj nůž, jako by se chtěla ujistit, že ho stále má.

Pod stromy vedle Merililliny stopy čekali muži na koních, tak nehybní, až je Elain málem považovala za nějaká přírodní skaliska, dokud nerozeznala zvláštní hřebeny na jejich přilbicích. Jejich koně neměli zbroj, jakou shienarská těžší zvířata často nosívala, ale muži sami byli v plátové a kroužkové zbroji, s dlouhými meči na zádech, a další meče a palcáty jim visely u pasů a na sedlech. Pozorovali je tmavýma očima a ani nemrkli. Jeden kůň švihl ocasem a ten pohyb působil překvapivě.

Když trojice žen dojela blíž a zastavila, promluvil muž s ostře řezanými rysy a drsným hlasem. Hřeben na jeho přilbici vypadal jako úzká křídla. „Král Easar tě ujišťuje o tvém bezpečí, Elain Sedai, a já také. Jsem Kayen Yokata, pán Fal Eisen, a kéž mě opustí mír a Morna spolkne moji duši, ublíží-li v našem táboře něco tobě či komukoliv, kdo je s tebou.“

To nebylo tak povzbudivé, jak by si byla Elain přála. Všechny záruky jejího bezpečí dávaly jen jasně najevo, že o tom byly jisté pochyby, a ještě být mohly. „Potřebuje snad Aes Sedai ujištění od Shienarců?“ zeptala se. Začala provádět cvičení novicky, vedoucí ke klidu, a uvědomila si, že to ani nepotřebuje. Zvláštní. „Smíš nás vést, urozený pane Kayene.“ On jen kývl a otočil koně.

Někteří Shienarci se podívali po Aviendze, poznali Aielanku, ale většina se prostě jen mlčky zařadila za ně. Ticho během jejich krátké jízdy narušovalo jen křupání vrstvy tvrdšího sněhu pod čerstvě napadaným. Elain měla pravdu. Shienarský tábor byl blízko. Už zahlédla hlídky, na koních a v plné zbroji, a brzy poté dorazili do tábora samotného.

Byl umístěný mezi stromy a vypadal větší, než si myslela. Všude stály stany a hořely ohně, byly zde řady uvázaných koní a vozů, kam až oko dohlédlo. Když se svým doprovodem projížděla kolem, vojáci zvědavě vzhlédli. Byli to tvrdí muži s vyholenými hlavami, měli jen pramen vlasů na temeni, občas jim spadal až k ramenům. Jen málokterý měl na sobě zbroj, ale zbroj i zbraně měli vždycky položené hezky po ruce. Nepáchlo to tady tolik, jak popisovala Merilille, i když pod odérem toho, co se vařilo v kotlích, rozeznávala slabý zápach latrín a koňského hnoje. Nikdo nevypadal hladově, mnozí však byli hubení. Nebyla to ale hubenost způsobená hladověním, prostě to byli muži, kteří na sobě nikdy neměli příliš mnoho tuku. Všimla si, že nad ohněm se neotáčejí žádné rožně. Maso bylo určitě těžší získat než obilí, i když koncem zimy bylo i obilí hůř k sehnání. A kroupová polévka člověka neposílila tolik co masový vývar. Museli brzy vyrazit. Nikde nebylo možné na dlouho uživit čtyři takhle velká vojska. Musela jen zajistit, aby se pohnuli správným směrem.

Ne všichni tady byli vojáci s vyholenou hlavou, i když i ostatní muži vypadali dost tvrdě. Šípaři vyráběli šípy, koláři pracovali na vozech, kováři okovávali koně, práči míchali obsahem velkých kotlů, ženy, jež se oháněly jehlami, mohly být švadleny nebo manželky. Za vojskem šla vždycky velká síla lidí, občas jich bylo tolik co samotných vojáků. Elain ale neviděla nikoho, kdo by vypadal na Aes Sedai. Sestry by si těžko vyhrnuly rukávy a míchaly dřevěnými plácačkami prádlem nebo že by si natáhly záplatované vlňáky a štupovaly prodřené spodky. Proč se schovávají? Odolala touze uchopit pravý zdroj a natáhnout saidar skrze želví angrial, připíchnutý na prsou. Jednu bitvu po druhé, a nejdřív musela bojovat za Andor.

Před větším stanem než ostatní v dohledu, ze světlého plátna, Kayen sesedl a sundal ji na zem. Zaváhal, má-li totéž udělat pro Birgitte a Aviendhu, ale Birgitte jeho nesnáze vyřešila tak, že plavně sesedla a předala otěže čekajícímu vojákovi, a Aviendha zase ze sedla málem spadla. V jízdě se zlepšila, ale nasedání a sesedání jí stále dělalo potíže. Mračíc se kolem, zda se jí někdo nesměje, uhladila si bachraté sukně a pak si odvinula loktuši z hlavy a hodila si ji přes ramena. Birgitte se dívala, jak odvádějí jejího koně, jako by litovala, že si předtím nevzala od sedla luk a toulec. Kayen odhrnul stanovou chlopeň a uklonil se.

Elain se ještě naposledy nadechla, aby se uklidnila, a jako první vstoupila. Nesměla jim dovolit, aby v ní viděli prosebnici. Nebyla tu, aby prosila nebo se bránila. Občas, řekl jí Gareth Bryne, když byla ještě malá, budeš stát proti přesile a nebudeš mít cestu ven. Vždycky udělej to, co bude tvůj nepřítel očekávat nejméně, Elain. V takovém případě musíš zaútočit. Od začátku musela zaútočit.

Uvnitř k ní po kobercích připlula Merilille. Malá šedá se neusmívala přímo úlevou, ale nebylo pochyb, že Elain vidí velmi ráda. Kromě ní zde bylo ještě pět osob, dvě ženy a tři muži, a z těch byl jeden sluha, podle ohnutých nohou a zjizvené tváře to byl starý kavalerista, jenž přišel pro pláště a rukavice – a při pohledu na Aviendhu zamrkal – a potom odešel k dřevěnému stolu, na kterém byl stříbrný podnost s vysokým džbánem a poháry. Ostatní čtyři lidé vládli zemím v Hraničních státech. Stálo tu několik táborových křesílek bez opěradel a čtyři velká ohřívadla s řeřavými uhlíky. Tohle nebylo přijetí, jaké by mohla čekat dědička Andoru, s dvořany a mnoha sloužícími a jalovými hovory, než začnou vážnější diskuse, kdy by měli vládci u ramene své rádce. Našla tu to, v co doufala.

Léčení Merilille zbavilo kruhů pod očima, ještě než opustila palác, a ona nyní Elain představila s prostou důstojností. „Tohle je Elain z rodu Trakandů ze zeleného adžah, jak jsem vám říkala.“ To a nic víc. Elain od Vandene věděla dost, aby jednotlivé vládce před sebou poznala.

„Vítám tě, Elain Sedai,“ pravil Easar Shienarský. „Mír a Světlo tě provázej.“ Byl malý, vysoký jako ona, štíhlý, v kabátě bronzové barvy, a bez vrásek, třebaže mu po straně hlavy visel pramen úplně bílých vlasů. Elain se mu podívala do smutných očí a připomněla si, že je považován za moudrého vládce a zkušeného diplomata a také skvělého vojáka. Na nic z toho ale nevypadal. „Smím ti nabídnout víno? Koření není čerstvé, ale s věkem získává větší říz.“

„Přiznávám, že když nám Merilille sdělila, že dnes přijdeš až z Caemlynu, pochybovala bych o ní, nebýt Aes Sedai.“ Ethenielle z Kandoru byla o dlaň vyšší než Merilille, obtloustlá, a černé vlasy měla prošedivělé. Přes její úsměv na ní však nebylo nic mateřského. Halila ji královská důstojnost stejně jako modré sukno. Oči měla také modré, jasné a otevřené.

„Jsme rádi, že jsi přišla,“ dodával Paitar Arafelský překvapivě hlubokým a zvučným hlasem, což Elain kupodivu udělalo radost. „Musíme s tebou probrat hodně věcí.“ Vandene tvrdila, že je to nejpohlednější muž v Hraničních státech, a možná jím kdysi dávno i byl, ale věk mu obličej zbrázdil hlubokými vráskami a na hlavě mu zůstal jenom věneček krátkých šedých vlasů. Byl však vysoký a širokoplecí, v zeleném odění, a vypadal silný. A ne jako hlupák.

Ostatní nesli svůj věk s půvabem, Tenobia Saldejská se potom chlubila svým mládím, když už ne svou krásou, protože měla orlí nos a široká ústa. Šikmé, téměř purpurové oči měla ve stejné úrovni jako Elain a byly její největší ozdobou. Možná jedinou. Ostatní, i když vládli státům, se oblékali prostě, ona však měla světle modré šaty pošité perlami a safíry a další safíry měla ve vlasech. To se hodilo ke dvoru, ale ne do tábora. A kde se ostatní chovali zdvořile... „Pod Světlem, Merilille Sedai,“ vyhrkla Tenobia vysokým hlasem a zamračila se, „vím, že mluvíš pravdu, ale tohle vypadá spíš jako dítě než jako Aes Sedai. A nezmínila ses, že si přivede černookého Aiela.“

Easarův výraz se nezměnil, ale Paitar stiskl rty a Ethenielle dokonce zašla tak daleko, že po Tenobii vrhla pohled, jenž by se hodil k matce. Velmi rozčilené a nespokojené matce.

„Černooký?“ zamumlala zmateně Aviendha. „Já nemám černé oči. Než jsem překročila Dračí stěnu, viděla jsem černé oči jenom u jednoho formana.“

„Víš, že mluvím pouze pravdu, Tenobie, a máš mé slovo,“ prosila Merilille.

Elain ji umlčela posunkem. „Stačí, že víš, že jsem Aes Sedai, Tenobie. Toto je má sestra Aviendha z klanu Devět údolí Taardad Aielů.“ Aviendha se na ně usmála, tedy vycenila zuby. „Tohle je můj strážce, urozená paní Birgitte Trahelion.“ Birgitte předvedla krátkou úklonu, až se jí cop zhoupl.

Jedno představení vyvolalo stejně tolik polekaných pohledů jako druhé – Aielanka že je její sestra? její strážce že je žena? – ale Tenobia a ostatní vládli zemím na kraji Morny, kde mohly noční můry skutečně kráčet za denního světla a každý, kdo se jimi nechal příliš polekat, jako by byl mrtvý. Elain jim však nedala příležitost se plně vzpamatovat. Zaútoč, než zjistí, co děláš, říkal Gareth Bryne, a útoč, dokud je nezaženeš na útěk nebo neprorazíš.

„Můžeme tedy považovat zdvořilosti za dokončené?“ zeptala se a z podnosu, jejž jí podal onen starý voják, si vzala pohár, z něhož se neslo aroma svařeného vína. Z pouta strážce se vyhrnula opatrnost a Aviendha se na pohár také podívala úkosem, ona však nehodlala pít. Byla jenom ráda, že nic neřekly. „Jenom hlupák by si myslel, že jste urazili takovou cestu, abyste napadli Andor,“ pokračovala, došla ke křeslům a posadila se. Vládci nevládci, neměli jinou možnost než jít za ní či jí hledět na záda. Na Birgittina záda, protože ta se postavila za ni. Aviendha se jako obvykle poskládala na podlahu a sukně rozložila do úhledného vějíře. Šli za ní. „Přivádí vás Drak Znovuzrozený,“ pravila. „Tuto audienci u mne jste si vyžádali, protože jsem byla ve Falme. Otázkou je, proč je to pro vás tak důležité? Myslíte si, že vám povím víc o tom, co se stalo, než vědí ostatní? Valerský roh zazněl, mrtví hrdinové z pověstí vyjeli proti seanchanským vetřelcům a Drak Znovuzrozený bojoval se Stínem na obloze, kde je každý viděl. Víte-li tohle, víte tolik co já.“

„Návštěvu?“ vyhrkla Tenobia nevěřícně a zarazila se při sedání. Křesílko zavrzalo, když dosedla. „Nikdo nežádal audienci! I kdybys už seděla na andorském trůně –!“

„Držme se věci, Tenobie,“ přerušil ji mírně Paitar. On zůstal stát a upíjel víno. Elain byla ráda, že vidí vrásky na jeho tváři, jeho hlas by jinak ženě pěkně mátl myšlení, Ethenielle po Tenobii vrhla další pohled, než se posadila, a cosi si zamumlala. Elain měla dojem, že slyší slovo „svatba“ vyslovené s lítostí, ale to nedávalo smysl. V každém případě hned obrátila pozornost k Elain. „Jindy by se mi tvá dravost líbila, Elain Sedai, ale padnout do léčky, kterou pomáhal uchystat jeden z tvých vlastních spojenců, není zrovna radost.“ Tenobia se zamračila, třebaže se na ni Ethenielle tentokrát nepodívala. „To, co se stalo ve Falme,“ sdělila královna Kandoru Elain, „není tak důležité jako to, co z toho vzešlo. Ne, Paitare, musíme jí říct, co je třeba. Už stejně ví příliš, aby se dalo dělat něco jiného. Víme, že jsi ve Falme byla společnicí Draka Znovuzrozeného, Elain. Snad přítelkyní. Máš pravdu, nepřišli jsme sem dobývat. Přišli jsme najít Draka Znovuzrozeného. A celou tu cestu jsme urazili, jen abychom zjistili, že nikdo neví, kde se nalézá. Víš ty, kde je?“

Elain skryla úlevu nad neomalenou otázkou. Nikdy by se jí na to nezeptali, kdyby si mysleli, že je něčím víc než společnicí či přítelkyní. Mohla být stejně neomalená. Zaútoč a útoč dál. „Proč ho chcete najít? Vyslanci nebo poslové mohou dopravit každou zprávu, kterou byste mu chtěli poslat.“ Což bylo stejně dobré jako otázka, proč přivedli tak velká vojska.

Easar si víno nevzal a stál tu s rukama v bok. „Kolem Morny se bojuje válka se Stínem,“ pronesl zachmuřeně. „K Poslední bitvě dojde v Morně, pokud ne v samotném Shayol Ghulu. A on si Hraničních států nevšímá a místo toho se soustředí na země, kde myrddraala neviděli od trollockých válek.“

„Car’a’carn sám rozhodne, kde tančit s oštěpy, mokřiňane,“ ohrnula pysk Aviendha. „Jestli jdete za ním, tak budete bojovat, kde vám řekne.“ Nikdo se na ni ani nepodíval, všichni sledovali Elain. A nikdo nevyužil otevření, jež jim Aviendha nabídla.

Elain se donutila klidně dýchat a bez mrkání se jim dívala do očí. Vojsko Hraničních států byla příliš velká past, aby ji Elaida uchystala pro Elain z rodu Trakandů, ale Rand al’Thor, Drak Znovuzrozený, mohl být něco jiného. Merilille si poposedla, ale držela se příkazů. Bez ohledu na to, kolik smluv šedá sestra dohodla, jakmile Elain začne, má být zticha. Z pouta od Birgitte se nesla důvěra. Rand byl jako kámen, nečitelný a vzdálený. „Víte o vyhlášení, které ohledně něj vydala Bílá věž?“ zeptala se tiše. Touto dobou už to museli vědět.

„Věž odsuzuje každého, kdo se přiblíží k Draku Znovuzrozenému jinak než skrze Věž,“ odpověděl Paitar stejně klidně. Konečně se posadil a upřel na ni vážný pohled. „Jsi Aes Sedai. To přece jistě znamená totéž.“

„Věž se plete do všeho,“ zamručela Tenobia. „Ne, Ethenielle, tohle řeknu! Celý svět ví, že je Věž rozdělená. Jdeš za Elaidou, nebo za vzbouřenkyněmi, Elain?“

„Svět málokdy ví to, co si myslí, že ví,“ podotkla Merilille hlasem, který jako by snížil teplotu ve stanu. Drobná žena, která se rozběhla, když jí to Elain nařídila, a kvičela, když se na ni podívaly hledačky větru, se narovnala a čelila Tenobii jako Aes Sedai, hladkou tvář stejně mrazivou jako tón. „Záležitosti Věže jsou jen pro zasvěcené Věže, Tenobie. Jestli se chceš něco dozvědět, požádej, aby tvé jméno zapsaly do knihy novicek, a za dvacet let se můžeš něco málo dozvědět.“

Její osvícené Veličenstvo, Tenobia si Bashere Kazadi, štít severu a meč Mornské hranice, hlava rodu Kazadi, urozená paní ze Shahayni, Asnelle, Kunwaru a Ganai, se na Merilille mračila se zuřivostí vánice. A neřekla nic. Elainina úcta k ní nepatrně stoupla.

Merilillina neposlušnost jí nevadila. Zachránila ji před snahou se vykrucovat tak, aby to vypadalo, že mluví jen pravdu. Egwain říkala, že se musejí snažit žít tak, jako by již složily tři přísahy, a teď a tady Elain cítila jejich váhu. Tady nebyla dědičkou Andoru, zápolící o nárok na matčin trůn, ne jenom to. Byla Aes Sedai ze zeleného adžah, jež má víc důvodů dávat si pozor na pusu než jen to, že by chtěla něco skrýt.

„Nemůžu vám říct, kde přesně je.“ To byla pravda, protože by jim mohla udat jen hrubý směr, zhruba směrem k Tearu, a netušila, jak daleko je. Byla to pravda, protože jim nedůvěřovala ani natolik, aby jim sdělila aspoň tohle. Musela se mít na pozoru, co jim řekne a jak. „Vím, že tam zřejmě hodlá nějakou dobu zůstat.“ Nepohnul se již celé dny, poprvé od chvíle, kdy od ní odešel, zůstal na jednom místě déle než půl dne. „Povím vám, co můžu, ale jen pokud budete souhlasit, že do týdne vytáhnete na jih. Jestli tu zůstanete o moc déle, dojde vám kromě masa i ječmen. Slibuji, že budete pochodovat za Drakem Znovuzrozeným.“ Aspoň pro začátek.

Paitar potřásl holou hlavou. „Ty chceš, abychom vstoupili do Andoru? Elain Sedai – nebo tě mám teď oslovovat urozená paní Elain? – přeji ti požehnání Světla pro tvé usilování o andorskou korunu, ale ne tolik, abych poslal své muže, aby za ni bojovali.“

„Elain Sedai a urozená paní Elain jsou jedno a totéž,“ sdělila jim. „Nežádám vás, abyste za mě bojovali. Vlastně z celého srdce doufám, že Andorem protáhnete, aniž byste vůbec museli vytáhnout zbraň.“ Zvedla stříbrný pohár a zvlhčila si rty, aniž by se napila. Od strážce pocítila záblesk opatrnosti a proti své vůli se zasmála. Aviendha ji sledovala koutkem oka a mračila se. I teď hodlaly dohlížet na budoucí matku.

„Jsem ráda, že to někomu připadá zábavné,“ pronesla Ethenielle trpce. „Snaž se uvažovat jako jižan, Paitare. Tady hrají hru rodů a podle mě je v tom ona tuze dobrá. Asi by měla být, já slyšela, že daes dae’mar vynalezly Aes Sedai.“

„Uvažuj strategicky, Paitare.“ Easar si Elain pozorně prohlížel a usmíval se. „Vytáhneme ke Caemlynu jako vetřelci, takže to uvidí každý Andořan. Zima je tu možná mírná, ale stejně budeme na cestu potřebovat celé týdny. A až tam dorazíme, ona již proti nám spojí dost andorských rodů, aby získala Lví trůn. Přinejmenším bude mít dost velkou sílu, aby se proti ní už nikdo nedokázal postavit.“ Tenobia si poposedla a s mračením si urovnávala suknice, ale když se podívala na Elain, konečně se tvářila uctivě.

„A až dorazíme ke Caemlynu, Elain Sedai,“ přidala se Ethenielle, „ty... vyjednáš... že opustíme Andor bez boje.“ To nebyla otázka. „Skutečně velmi chytré.“

„Jestli půjde všechno podle plánu,“ doplnil Easar a úsměv ho přešel. Aniž by se podíval, natáhl ruku a starý voják mu do ní vložil pohár s vínem. „Bitvy tak ale vycházejí málokdy, i tyhle bez krveprolévání, myslím.“

„Já bych moc ráda, kdyby k žádnému krveprolití nedošlo,“ ujistila jej Elain. Světlo, nesmělo, jinak místo aby zachránila svou zemi před občanskou válkou, uvrhla by ji do něčeho horšího. „Budu pracovat na tom, aby to tak dopadlo. A od vás očekávám totéž.“

„Čirou náhodou nevíš, kde je můj strýc Davram, Elain Sedai?“ zeptala se najedou Tenobia. „Davram Bashere? Ráda bych s ním mluvila, stejně jako s Drakem Znovuzrozeným.“

„Urozený pán Davram je kousek od Caemlynu, Tenobie. Nemůžu ti ale slíbit, že tam ještě bude, až dorazíte. Totiž, pokud souhlasíte?“ Elain se donutila zase dýchat, aby zakryla svou úzkost. Teď už se nemohla vrátit. Byla si jistá, že oni na jih vyrazí, ale bez té dohody by krev nakonec tekla.

Dlouho bylo ve stanu jen ticho. Ethenielle si vyměnila pohled s oběma králi.

„Pokud uvidím svého strýce,“ vyhrkla Tenobia ohnivě, „tak souhlasím.“

„Na mou čest, že souhlasím,“ přidal se rozhodně Easar a Paitar hned dodával, byť mírnějším tónem: „Pod Světlem, souhlasím.“

„Takže jsme se dohodli,“ vydechla Ethenielle. „A teď tvoje část, Elain Sedai. Kde najdeme Draka Znovuzrozeného?“

Elain pocítila vzrušení a nepoznala, je-li to radost, či strach. Dokázala, pro co sem přišla, podstoupila nebezpečí pro sebe i pro Andor, a jen čas ukáže, zda se rozhodla správně. Odpověděla bez váhání. „Jak už jsem vám říkala, nemůžu povědět, kde přesně je. Ale pátrání v Murandy bude úspěšné.“ Pravda, i když pokud z toho nějaký úspěch vzejde, bude její, ne jejich. Egwain dnes vytáhla z Murandy a vzala s sebou vojsko, které udržovalo Arathelle Renshar a ostatní šlechtice na jihu. Když Hraničáři vytáhnou na jih, možná přinutí Arathelle, Luana a Pelivara rozhodnout se tak, jak Dyelin věřila, že se rozhodnou, a podpoří ji. Světlo dej.

Kromě Tenobie se Hraničáři netvářili kdoví jak nadšeně, když zjistili, kde hledat Randa. Ethenielle si dlouze vydechla, znělo to skoro jako povzdech, a Easar jen prostě kývl a zamyšleně našpulil rty. Paitar vypil polovinu vína, poprvé se skutečně napil. Skutečně to vypadalo, že i když chtěli Draka Znovuzrozeného najít, na setkání s ním se právě netěšili. Tenobia, na druhou stranou, zavolala na vojáka, aby jí přinesl víno, a dál mlela o tom, jak chce vidět svého strýce. Elain by nenapadlo, že ta žena chová rodinné city.

V tuto roční dobu přicházela noc brzy a zbývalo jen pár hodin světla, jak poukázal Easar, když jim nabízel nocleh. Ethenielle navrhla, že její stan bude pohodlnější, ale netvářili se zrovna zklamaně, když Elain prohlásila, že musí okamžitě odjet.

„Pozoruhodné, že dokážeš urazit tak velkou vzdálenost tak rychle,“ zamumlala Ethenielle. „Slyšela jsem, jak Aes Sedai mluví o něčem, čemu se říká cestování. Ztracené nadání?“

„Setkali jste se na své cestě s mnoha sestrami?“ opáčila Elain.

„S několika,“ přiznala Ethenielle. „Aes Sedai jsou, zdá se, všude.“ Dokonce i Tenobia se náhle tvářila bezvýrazně.

Elain si od Birgitte nechala obléknout plášť a kývla. „To jsou. Necháte nám přivést koně?“

Žádná žena nepromluvila, dokud nebyly zase hluboko v lese. Pach koní a latrín v táboře byl slabý, ale v jeho nepřítomnosti působil vzduch v lese velmi svěže a sníh vypadal běleji.

„Jsi zamlklá, Birgitte Trahelion,“ podotkla Aviendha a pobídla ryzáka do žeber. Byla přesvědčená, že se zvíře zastaví, pokud do něj přestane kopat.

„Strážce nemluví za svou Aes Sedai, on jen zatraceně poslouchá a hlídá jí záda,“ zavrčela Birgitte suše. Nebylo pravděpodobné, že by v lese takhle blízko shienarského tábora byl někdo, kdo by je mohl ohrozit, ale ona měla luk připravený a prohlížela okolí.

„Byl to mnohem uspěchanější způsob vyjednávání, než nač jsem zvyklá, Elain,“ ozvala se Merilille. „Obvykle tyto záležitosti trvají několik týdnů, pokud ne měsíců, než se dojde k dohodě. Měla jsi štěstí, že to nejsou Domanci. Nebo Cairhieňané,“ přiznala uvážlivě. „Hraničáři jsou roztomile otevření a přímočaří. S nimi se jedná snadno.“

Otevření a přímočaří? Elain kroutila hlavou. Chtěli najít Randa, ale skrývali proč. A také tajili přítomnost sester. Aspoň půjdou pryč od něj, jakmile je dostane až do Murandy. To by prozatím mělo stačit, ale ona ho chtěla varovat, jakmile přijde na to, jak to provést, aniž by ho ohrozila. Dávej na něho pozor, Min, pomyslela si. Dávej na něho pozor kvůli nám.

Několik mil od tábora zastavila koně a pozorně si prohlížela les. Zvlášť za nimi. Slunce se dotýkalo vrcholků stromů. Kolem proběhla bílá liška a zmizela. Něco se mihlo na holé šedé větvi, pták nebo veverka. Z oblohy se najednou snesl tmavý orel a vzápětí se ozvalo tiché vykvíknutí, jež náhle skončilo. Nikdo je nesledoval. Starosti jí nedělali Shienarci, nýbrž ty utajené sestry. Únava, která ji rychle přešla s Merilillinými zprávami, se teď, když byla schůzka s Hraničáři vyřízena, vrátila. Chtěla se co nejdřív dostat do postele, ale nechtěla to natolik, aby sestrám, jež neznala, prozradila cestování.

Mohla splést průchod na palácové nádvoří, ale jenom s rizikem, že zabije někoho, kdo tamtudy bude procházet, až se bude otevírat, a tak ho spletla na jiné místo, které znala stejně dobře. Byla tak unavená, že jí dalo dost práce vytvořit tkanivo, tak unavená, že si na angrial připnutý na šatech vzpomněla, teprve když se ve vzduchu objevila stříbrná čára a otevřela se na pláň porostlou zhnědlou trávou, utlučenou nedávnými sněhy. Pláň byla jižně od Caemlynu, kam ji Gareth Bryne brával na přehlídky královniny gardy.

„To tady budeš jen tak zírat?“ ozvala se Birgitte.

Elain zamrkala. Aviendha a Merilille ji ustaraně pozorovaly. Birgitte z tváře nic nevyčetla, ale z pouta se nesla i starost.

„Jen jsem se zamyslela,“ namítla Elain a pobídla Ohniváka průchodem. Postel bude nádherná.

Ze starého cvičiště k vysoké klenuté bráně ve světlé městské hradbě to byl jenom kousek cesty. Dlouhé tržnice, lemující cestu k bráně, byly v tuto hodinu prázdné, ale bystré stráže tady hlídaly stále. Dívaly se na ni a ostatní, aniž by ji poznaly. Nejspíš to byli žoldnéři. Ti ji nepoznají, dokud ji neuvidí na Lvím trůně. S pomocí Světla a se štěstím ji tam uvidí.

Rychle se smrákalo, obloha tmavla a stíny na ulicích se dloužily. Venku bylo jen pár lidí, kteří spěchali dokončit své povinnosti, než budou moci jít domů na večeři a k teplému ohni. Po ulici před nimi klusali nosiči s kupeckými nosítky natřenými tmavým lakem a po chvíli se na druhé straně objevil velký hasicí vůz, tažený osmispřežím, a jeho železem obitá kola na dlažbě hlasitě rachotila. Zase někde hořelo. To se nejčastěji stávalo v noci. Kolem projela na koních hlídka čtyři gardistů, aniž by se na ni muži dvakrát podívali. Nepoznali ji, stejně jako muži u brány.

Při jízdě se potácela v sedle a myslela na postel.

Ohromeně si uvědomila, že ji zvedají ze sedla. Otevřela oči, aniž by si vzpomínala, že je zavřela, a zjistila, že ji Birgitte drží v náručí. „Dej mě dolů,“ řekla unaveně. „Chodit ještě můžu.“

„Ty se ani nepostavíš,“ zavrčela Birgitte. „Buď zticha a drž."

„Nemůžeš s ní mluvit!“ křičela Aviendha.

„Opravdu se musí vyspat, pane Norry,“ prohlásila Merilille přísně. „Musí ti to stačit zítra.“

„Odpusť, ale zítra to nestačí,“ opáčil Norry a kupodivu mluvil sám velmi rázně. „Musím s ní naléhavě mluvit hned!“

Elain se kymácela hlava, když ji zvedla. Halwin Norry si jako obvykle držel na prsou koženou složku, ale ten suchý mužík, jenž mluvil o korunovaných hlavách stejně suchým tónem jako o opravách střechy, málem poskakoval, aby se dostal přes Aviendhu a Merilille, jež ho držely za ruce.

„Postav mě, Birgitte,“ zopakovala Elain, a jako druhý div, Birgitte poslechla. Ale dál ji podpírala, za což jí byla Elain vděčná. „Co se děje, pane Norry? Pusť ho, Aviendho. Merilille?“

Hlavní úředník vyrazil, jakmile ho pustily. „Brzy po tvém odchodu dorazila zpráva, má paní,“ hlásil a vůbec to neznělo suše. Ustaraně vraštil obočí. „Jsou tu čtyři vojska... Malá, měl bych teď asi říct. Světlo, vzpomínám si, když pět tisíc mužů bylo vojsko.“ Pohladil si holou hlavu, takže si rozcuchal chomáčky bílých vlasů za ušima. „Ke Caemlynu se od východu blíží čtyři malá vojska,“ pokračoval obvyklejším tónem. Skoro. „Obávám se, že tady budou tak do týdne. Dvacet tisíc mužů. Možná třicet. Nevím to jistě.“ Zpola k ní natáhl složku, jako by jí chtěl ukázat papíry uvnitř. Byl rozčilený.

„Kdo?“ zeptala se. Na východě měla panství a síly Elenia a také Naean. Ale ani jedna by nedokázala zvednout dvacet tisíc mužů. A sníh a bláto je měly zadržet až do jara. „Mělo by“ ještě most nepostaví, jako by slyšela Liniin slabý hlásek.

„To nevím, má paní,“ přiznal Norry. „Zatím ne.“

Na tom však nezáleželo, usoudila Elain. Ať to byl kdokoliv, přicházel teď. „Chci, abys hned za rozbřesku začal nakupovat potraviny, které najdeš v okolí, a přivezl je do města. Birgitte, ať praporečník vyhlásí, že každý žoldnéř, který se zapíše do čtyř dnů ke gardě, dostane odměnu, všichni ostatní pak musejí opustit město. A nech také vydat prohlášení lidu, pane Norry. Ať každý, kdo bude chtít odejít před začátkem obležení, odejde. Sníží to také počet hladových úst a mohlo by to získat pár mužů ke gardě navíc.“ Odstrčila Birgitte a vyrazila ke svým komnatám. Ostatní museli jít za ní. „Merilille, ať se to dozví rodinka a Atha’an Miere. Možná budou taky chtít odejít, než to začne. Mapy, Birgitte. Nech do mých komnat poslat dobré mapy. A ještě něco, pane Norry...“

Na spánek ani únavu nebyl čas. Musela bránit město.