Srdce zimy

25 Pouta

Ve svém pokoji u Hlavy radní seděl Rand na posteli se zkříženýma nohama a zády opřený o zeď a hrál na flétnu se stříbrným náustkem, již mu kdysi dal Tom Merrilin. Byl to snad už celý věk. Tento pokoj, s vyřezávaným dřevěným obložením a výhledem na Nethvinin trh, byl lepší než ten, který opustili u Maredské koruny. Polštáře byly nacpané husím peřím a nad postelí se klenul vyšívaný baldachýn a závěsy a na zrcadle nad stolkem s umyvadlem nebyla jediná bublinka. A na krbové římse byla dokonce prostá řezba. Byla to místnost pro úspěšného obchodníka. Byl moc rád, že ho napadlo vzít si při odchodu z Cairhienu dost zlata. Přestal mít ve zvyku nosit u sebe víc peněz. Drak Znovuzrozený dostal všechno. Přesto by si s flétnou nějakou postel vysloužil. Písnička se jmenovala „Nářek pro dlouhou noc“ a Rand ji v životě neslyšel. Luis Therin však ano. Bylo to jako s tím kreslením. Rand usoudil, že by ho to mělo děsit nebo zlobit, ale jen tu seděl a hrál, zatímco Luis Therin plakal.

„Světlo, Rande,“ ozvala se Min, „to tu budeš jen tak posedávat a foukat do toho?“ Sukně jí vířily, jak přecházela sem a tam. Na podlaze byl koberec s květinovým vzorem. Pouto s ní, Elain a Aviendhou bylo cítit, jako by nikdy nic jiného nepoznal a ani nechtěl poznat. Dýchal a byl s nimi spojený. Jedno bylo stejně přirozené jako druhé. „Když řekne jediný špatný slovo tam, kde ji někdo uslyší, jestli to už řekla... Nedovolím nikomu, aby tě odtáhl do kobky pro Elaidu!“ Alannino pouto takhle nebylo nikdy cítit. Nezměnilo se, ne samo o sobě, ale od toho dne v Caemlynu mu Alannino pouto připadalo jako dotěrnost, jako by se mu cizinec díval přes rameno, jako by měl v botě bodlák. „Musíš hrát tohle? Je mi z toho do breku a zároveň mi z toho naskakuje husí kůže. Jestli tě ohrozí...!“ Vytáhla z rukávu nůž a zamávala jím.

Rand odložil flétnu a mlčky se na ni díval. Zrudla, náhle prskla a hodila nůž, až se zarazil do dveří.

„Je tam,“ řekl tiše a ukázal flétnou. Mimoděk ji posunul a přesně sledoval Alannu. „Brzy bude tady.“ Byla ve Far Maddingu od včerejška a on nechápal, proč čekala tak dlouho. Alanna byla uzlíček emocí, nervózní, ostražitá, ustaraná a odhodlaná, ale ze všeho nejvíc rozzlobená. Stěží svůj vztek ovládala. „Jestli tady nechceš být, můžeš počkat...“ Min zuřivě zavrtěla hlavou. Vedle Alanny mu v hlavě ležel uzlíček, který byl jí. Také v ní bublaly starosti a vztek, ale kdykoliv se na něho podívala, jako maják v tom zazářila láska, a dost často, i když se nedívala. A také strach, i když to se snažila skrýt.

Znovu přiložil flétnu k ústům a začal s „Opilým formanem". Tahle písnička byla dost veselá, aby zvedla náladu i mrtvému. Luis Therin zaprskal.

Min tam stála, ruce zkřížené na prsou, a pozorovala ho. Potom si škubla za šaty, aby se jí usadily na bocích. Rand flétnu s povzdechem odložil a čekal. Když si žena bezdůvodně upravuje oděv, je to, jako když si muž dotahuje řemení na zbroji a kontroluje podpinku u sedla. Hodlá zaútočit, a pokud muž uteče, rozseká ho na kusy jako psa. Teď bylo z Min cítit stejně silné odhodlání jako z Alanny, jako by mu v mozku svítila dvě slunce.

„O Alanně už nebudeme mluvit, dokud se sem nedostane,“ prohlásila rázně, jako by na tom trval on. Odhodlání a strach, silnější než předtím, který vždycky udusila a on opět vzplál.

„No ovšem, ženo, zlíbí-li se ti,“ odvětil a ohnul krk podle správného farmaddinského způsobu. Hlasitě zafrkala.

„Rande, mám Alivii ráda. Mám, i když z ní Nyneiva rodí ježky.“ S pěstí v bok se předklonila a prstem mu ukázala na nos. „Ale nakonec tě zabije.“

„Říkala jsi, že mi pomůže umřít,“ podotkl klidně. „To jsou tvoje slova.“ Co bude cítit při umírání? Smutek, že ji opouští, že opouští Elain a Aviendhu. Smutek kvůli bolesti, kterou jim tím způsobí. Rád by ještě jednou viděl svého otce. Jinak si myslel, že smrt bude úlevou.

Smrt je úlevou, vyhrkl důrazně Luis Therin. Já chci zemřít. My si zasloužíme zemřít!

„Pomoct mi umřít není totéž jako mě zabít,“ pokračoval Rand. Teď už ten hlas uměl moc dobře ignorovat. „Leda bys změnila názor na to, cos viděla.“

Min rozčileně rozhodila rukama. „Viděla jsem, co jsem viděla, a to jsem ti taky řekla, ale ať mě pohltí Jáma smrti, jestli v tom vidím nějaký rozdíl. A nechápu, proč si ty myslíš, že tam nějaký je.“

„Dřív či později musím umřít, Min,“ poznamenal trpělivě. Řekli mu to ti, kterým věřil. Abys žil, musíš zemřít. Sice mu to pořád nedávalo smysl, ale zůstával jeden nezvratitelný fakt. Stejně tak to stálo v Dračích proroctvích, musel umřít. „Doufám, že ne dřív. Nechci, aby to bylo dřív. Promiň, Min. Nikdy jsem vám neměl dovolit se se mnou spojit.“ Jenže nebyl dost silný, aby to odmítl, stejně jako nebyl dost silný, aby ji zahnal. Byl příliš slabý na to, co se muselo udělat. Potřeboval se napít zimy, až bude vedle něj srdce zimy vypadat jako poledne o Letnicích.

„Kdyby ne, byly bychom tě svázaly a udělaly to stejně.“ Usoudil, že bude nejlepší neptat se, jaký by potom byl rozdíl mezi tím, co mu udělala Alanna. Ona v tom rozhodně nějaký rozdíl viděla. Klekla si na postel a vzala mu hlavu do dlaní. „Poslouchej mě, Rande al’Thore. Nenechám tě umřít. A jestli se ti to podaří, jenom abys mě naštval, půjdu za tebou a přivedu tě nazpátek.“ Vážností, již v hlavě cítil, náhle pronikla tlustá žíla pobavení. Do hlasu se jí vloudila hraná přísnost. „A pak tě přivedu zpátky sem, abys žil. Nechám ti narůst vlasy až po pás a budeš nosit sponu s opálama.“

Usmál se na ni. Stále ho dokázala rozesmát. „Nikdy jsem neslyšel o osudu horším než smrt, ale asi to odpovídá.“

Někdo zaklepal na dveře a Min ztuhla. Tázavě vydechla Alanna a Rand kývl. K jeho úžasu ho Min strčila do polštářů a vrhla se mu na prsa, pootočila se a zvedla hlavou. Uvědomil si, že se snaží zahlédnout se v zrcadle. Konečně našla pozici, která se jí líbila, zpola ležela na něm, s jednou rukou za jeho krkem a druhou na jeho prsou. „Dále,“ zavolala.

Do místnosti vstoupila Cadsuane a zaraženě se zamračila na nůž zabodnutý do dveří. V šatech z jemného tmavozeleného sukna se mohla vydávat za úspěšnou obchodnici nebo bankéřku, i když zlatí ptáčci, rybičky, hvězdičky a měsíčky, pověšené v šedém drdolu, by na to byly trochu moc nápadné. Neměla prsten s Velkým hadem, takže se zřejmě snažila vyhnout příliš velké pozornosti. „Snad jste se, děti, nepohádaly?“ zeptala se mírně.

Rand skoro cítil, jak Luis Therin ztuhl, jako rys krčící se ve stínech. Luis Therin se té ženy obával skoro stejně jako on.

Min, celá rudá, se vyškrábala na nohy a zuřivě si uhlazovala šaty. „Říkals, že je to ona!“ vyjela vyčítavě v okamžiku, kdy Alanna vstoupila. Cadsuane zavřela dveře.

Alanna se podívala na Min a přestala si jí všímat, cele se soustředila na Randa. Aniž by od něj odtrhla zrak, shodila si z ramen plášť a přehodila ho přes křeslo. Ruce zaťala do tmavošedých sukní. Ani ona neměla svůj prsten s Velkým hadem. Od chvíle, kdy se na něj podívala, nesla se poutem radost. Bylo tu i všechno ostatní, nervozita, vztek, ale radost od ní nikdy nečekal!

Aniž by změnil polohu, zvedl Rand flétnu a pohrával si s ní. „Měl bych být překvapený, že tě vidím, Cadsuane? Objevuješ se, když tě nechci vidět, příliš často, aby se mi to líbilo. Kdo tě naučil cestovat?“ Muselo to být ono. Jednu chvíli byla Alanna jen nejasným pocitem a vzápětí mu v hlavě vyskočila plná života. Zprvu si myslel, že se cestovat nějak naučila sama, když však uviděl Cadsuane, věděl, jak to bylo.

Alanna stiskla rty a dokonce i Min se tvářila nesouhlasně. City plynoucí z jednoho strážcovského pouta skákaly, z druhého se nesl jen hněv prodchnutý potěšením. Proč má Alanna radost?

„Pořád máš vychování jako kozel, jak vidím,“ pronesla Cadsuane suše. „Chlapče, nemyslím, že potřebuju tvoje svolení, abych mohla navštívit své rodiště. A co se cestování týče, není ti nic do toho, kde a kdy se něco naučím.“ Odepjala si plášť a nacpala sponu za pás, aby ji měla hezky po ruce. Plášť si složila přes ruku, jako by úhledně složený plášť byl mnohem důležitější než on. Do hlasu se jí vloudil náznak podráždění. „Zatížil jsi mě spoustou společníků. Alanna se nemohla dočkat, aby tě zase viděla, a jenom kamenné srdce by ji odmítlo vzít s sebou, a Sorilea říkala, že některé z těch, co ti přísahaly věrnost, nebudou k ničemu, pokud nebudou smět jít s Alannou, tak jsem nakonec vzala i Nesune, Sarene, Erian, Beldeine a Elzu. Nemluvě o Harine, s její sestrou a tím jejím mistrem meče. Nevěděla, jestli má omdlít, ječet nebo někoho pokousat, když zjistila, že tě jde Alanna hledat. A pak tu jsou tři tví kamarádi v černých kabátech. Nevím, jak moc se na tebe těší oni, ale jsou tu taky. No, když jsme tě teď našli, můžu za tebou poslat ten Mořský národ a sestry, ať si to s nimi vyřídíš sám.“

Rand vyskočil a tiše zaklel. „Ne! Drž je ode mě dál!“

Cadsuane přimhouřila tmavé oči. „Už jsem tě varovala, aby sis dával pozor na jazyk. Znovu tě varovat nebudu.“ Ještě chvíli se na něj mračila a pak kývla, jako by usoudila, že si vzal její poučení k srdci. „A teď, proč si myslíš, že mi můžeš říkat, co mám dělat, chlapče?“

Rand vedl vnitřní boj. Tady nemohl vydávat rozkazy. Vlastně Cadsuane nemohl rozkazovat nikde. Min tvrdila, že ji potřebuje, že ho naučí něco, co se musí naučit, ale pokud něco, byl z ní kvůli tomu ještě nervóznější. „Chci tu dokončit svou práci a tiše odjet,“ řekl nakonec. „Jestli jim to řekneš, tak alespoň zařiď, aby pochopili, že si nemůžu dovolit pustit si je k tělu, ne, dokud nebudu připravený odjet.“ Cadsuane zvedla obočí a čekala. Rand se zhluboka nadechl. Proč pořád musela všechno ztěžovat? „Velice bych ocenil, kdybys jim neříkala, kde jsem.“ Váhavě, velmi váhavě dodal: „Prosím.“ Min vydechla, jako by doteď zadržovala dech.

„Dobře,“ pravila Cadsuane po chvilce. „Když se snažíš, chováš se docela slušně, i když u toho vypadáš, jako kdyby tě bolely zuby. Asi to tvoje tajemství můžu zachovat, prozatím. Ne všichni vědí, že jsi ve městě. Aha, ano, měla bych ti to říct. Merise se spojila s Narishmou, Corele má Damera a mladý Hopwil patří Daigian.“ Řekla to, jako by to byla jen nedůležitá informace, která jí mohla snadno vypadnout z hlavy.

Tentokrát nadávku jen nezamumlal a Cadsuane mu málem vykloubila čelist. Před očima mu vyskočily černé skvrny. Jedna z žen v místnosti zasupěla.

„Říkala jsem ti to,“ podotkla Cadsuane mírně. „Už žádné další varování.“

Min k němu popošla a on lehce zavrtěl hlavou. Pomohlo mu to pročistit zrak. Rád by si bradu přetřel, ale držel ruce u boků. Musel se přimět pustit flétnu. Cadsuane se tvářila, jako by se nic nestalo.

„Proč by Flinn a ostatní přijali pouto?“ chtěl vědět.

„Zeptej se jich, až je uvidíš,“ odvětila. „Min, tuším, že Alanna s ním chce být chvíli sama.“ Otočila se ke dveřím, aniž by počkala na Mininu odpověď, a dodala: „Alanno, budu čekat dole v ženském pokoji. Nezdrž se dlouho. Chci se vrátit zpátky na Výšiny. Min?“

Min se na Alannu zlobně mračila. Na Randa taky. Pak rozhodila rukama a s mrmláním vyrazila za Cadsuane, jen za sebou práskla dveřmi.

„Líbil ses mi víc s vlastními vlasy.“ Alanna zkřížila ruce na prsou a prohlížela si ho. V poutu se svářely hněv a radost. „Doufala jsem, že když budu u tebe, bude to lepší, ale pořád mi ležíš v hlavě jako kámen. I když tu stojím, skoro nepoznám, jestli jsi, nebo nejsi rozčílený. Ale stejně je to lepší, když jsem tady. Nemám ráda, když jsem tak dlouho pryč od svého strážce.“

Rand si jí ani radosti v poutu nevšímal. „Nezeptala se, proč jsem přišel do Far Maddingu,“ podotkl Rand tiše a hleděl na dveře, jako by Cadsuane viděl i skrz dřevo. Určitě ji to muselo zajímat. „Řeklas jí, že jsem tady, Alanno. Musela jsi to být ty. Co se stalo s tvou přísahou?“

Alanna se zhluboka nadechla a odpověděla až po chvíli. „Nejsem si jistá, jestli Cadsuane na tobě vůbec záleží,“ štěkla. „Dodržuju tu přísahu, jak to jen jde, ale ty mi to ztěžuješ.“ Hlas jí ztvrdl, poutem se více nesl hněv. „Dlužím věrnost muži, který si odejde a opustí mě. Jak ti mám asi sloužit? A důležitější je, co jsi to udělal?“ Přistoupila k němu a v očích jí žhnul vztek. Rand byl víc než o půl lokte vyšší, jenže ona si toho nevšímala. „Něco jsi udělal, to vím. Byla jsem v bezvědomí tři dny! Co jsi to udělal?“

„Rozhodl jsem se, že když už mám být spojený, tak by to klidně mohlo být s někým, kdo se mě zeptá.“ Jenom tak tak ji chytil za ruku, než mu přistála na tváři. „Na jeden den už jsem facek dostal dost.“

Mračila se na něj, zuby vyceněné, jako by se mu chtěla zakousnout do krku. Z pouta se nesl jenom nepříčetný vztek, vydestilovaný do ostrých hrotů. „Tys dovolil nějaké jiné, aby se s tebou spojila?“ prskla. „Jak se opovažuješ! Ať je to kdokoliv, poženu ji před soud! Nechám ji zmrskat metlou! Ty jsi můj!“

„Protože sis mě vzala, Alanno,“ pravil chladně. „Kdyby se o tom dozvědělo víc sester, zmrskaly by tebe.“ Min mu kdysi řekla, že Alanně může věřit, že viděla zelenou a čtyři další sestry „v jeho ruce". A on jí věřil, jistým zvláštním způsobem, a přesto byl i on v její ruce, a to nechtěl. „Propusť mě a já popřu, že se to kdy stalo.“ Ani nevěděl, že je to možné, dokud mu Lan neřekl o sobě a o Myrelle. „Propusť mě a já tě zbavím tvé přísahy.“

Hněv proplouvající poutem se zmenšil, ale nezmizel, ona se však zatvářila klidně a mluvila ovládaně. „Mačkáš mi ruku.“

Věděl, že to dělá. Cítil tu bolest přes pouto. Pustil ji a ona si masírovala zápěstí, příliš okatě na to, jak moc ji tiskl. Posadila se do křesla a dala nohu přes nohu. Zřejmě přemýšlela.

„Uvažovala jsem o tom, jaké by to bylo, kdybych se tě zbavila,“ řekla nakonec. „Snila jsem o tom.“ Lítostivě se zasmála. „Dokonce jsem požádala Cadsuane, aby mi dovolila přenést tvoje pouto na ni. To ukazuje, jak jsem byla zoufalá, žádat o něco takového. Ale jestli tě někdo zvládne, tak ona. Jenomže ona odmítla. Byla hrozně vzteklá, že jsem to navrhla, aniž bych se tě nejdřív zeptala, ale neudělala by to, ani kdybys souhlasil.“ Rozhodila rukama. „Takže jsi můj.“ Její výraz se nezměnil, ale jak mluvila, v poutu se opět objevila radost. „Prostě jsem tě získala a ty jsi můj strážce a já jsem za tebe zodpovědná. Tohle cítím stejně silně jako přísahu, kterou jsem složila, že tě budu poslouchat. Stejně silně. Takže tě nepřepustím žádné, dokud nebudu vědět, že tě správně zvládne. Kdo se s tebou spojil? Jestli je schopná, tak jí tě nechám.“

Už jenom z možnosti, že by Cadsuane mohla získat jeho pouto, mu po zádech přejížděly rampouchy. Alanna ho přes pouto nikdy nedokázala ovládat a on si nemyslel, že by to některá sestra zvládla, ale s Cadsuane by to nikdy neriskoval. Světlo!

„Proč si myslíš, že jí na mně nezáleží?“ chtěl vědět místo odpovědi na Alanninu otázku. Důvěra nedůvěra, tuhle věc nikdo nezjistí, pokud tomu bude moci zabránit. To, co Elain, Min a Aviendha udělaly, věžový zákon možná povoloval, ale kdyby se ukázalo, že se s ním takto propojily, hrozilo by jim něco horšího než jen trest od Aes Sedai. Posadil se na krajíček postele a obracel flétnu v rukou. „Jenom proto, že odmítla moje pouto? Možná nebere následky na tak lehkou váhu jako ty. Přišla za mnou do Cairhienu a zůstala tam ještě dlouho poté, než aby k tomu měla jiný důvod než mě. Opravdu mám věřit, že jenom přijela navštívit přátele, když tu náhodou jsem já? Přivedla tě do Far Maddingu, aby mě našla."

„Rande, každý den chtěla vědět, kde jsi,“ namítla Alanna pohrdavě, „ale velice pochybuju, že v Seleisinu je jediný ovčák, který by si neříkal, kde asi jsi. Celý svět to chce vědět. Věděla jsem, že jsi daleko na jihu, že ses už celé dny nepohnul. Nic víc. Když jsem zjistila, že s Verin jedou sem, musela jsem žebrat – na kolenou! – než mě s sebou vzala. Ale já sama jsem nevěděla, že jsi tady, než jsem projela tím průchodem v kopcích nad městem. Předtím jsem si myslela, že možná budu muset cestovat až skoro do Tearu, než tě najdu. Cadsuane mě to moc dobře naučila, když jsme jely sem, takže si nemysli, že se mi v budoucnu dokážeš tak snadno vyhýbat.“

Cadsuane že Alannu naučila cestovat? Nicméně to pořád nevysvětlovalo, kdo to naučil Cadsuane. Tedy ne že by na tom záleželo. „A Damer a ti další dva se nechali spojit dobrovolně? Nebo si je sestry prostě vzaly tak, jako ty sis vzala mě?“

Lehce zruměněla, hlas však měla klidný. „Slyšela jsem, jak Merise žádá Jahara. Trvalo mu dva dny, než to přijal, a pokud jsem viděla, tak na něj rozhodně netlačila. Za ostatní mluvit nemůžu, ale jak říkala Cadsuane, můžeš se jich vždy zeptat sám. Rande, musíš pochopit, že ti muži se báli vrátit do té vaší ‚Černé věže‘.“ Kysele zkřivila rty. „Báli se, že je budou vinit z toho útoku na tebe. Kdyby prostě utekli, honili by je jako zběhy. Slyšela jsem, že takový je tvůj platný rozkaz. Kam jinam by teda mohli jít než za Aes Sedai? A bylo dobře, že to udělali.“ Usmála se, jako kdyby právě spatřila něco nádherného, a začala mluvit vzrušeně. „Rande, Damer objevil způsob, jak vyléčit utišení! Světlo, můžu to vyslovit, aniž by mi to zamrzlo na jazyku. Vyléčil Irgain, Ronaille a Sashalle. Ty ti taky přísahaly věrnost, stejně jako všechny ostatní.“

„Co tím myslíš, všechny ostatní?“

„Myslím tím všechny sestry, které drží Aielové. Dokonce i červené.“ Říkala to zpola nevěřícně, což bylo docela v pořádku, ale když položila obě nohy na podlahu a naklonila se k němu, zatvářila se napjatě. „Jedna každá z nich přísahala a přijala trest, jaký jsi uložil Nesune a ostatním, prvním pěti, jež přísahaly. Cadsuane jim nevěří. Nedovolila by jim vzít si své strážce. Připouštím, že zprvu jsem si nebyla jistá, ale věřím, že jim můžeš věřit. Přísahaly tobě. Víš, co to pro sestru znamená. Nemůžeme porušit přísahu, Rande. Prostě to není možné.“

Dokonce i červené. Překvapilo ho, když mu těch prvních pět zajatkyň nabídlo svou věrnost. Elaida je poslala, aby ho unesly, a ony to udělaly. Byl si jistý, že přísahu složily jen proto, že je ta’veren, ale to jenom změnilo šance, změnilo to, co by se mohlo stát jedenkrát z milionu případů, v jistotu. Bylo velice těžké uvěřit, že by červená za jakýchkoliv okolností přísahala muži, jenž dokáže usměrňovat.

„Potřebuješ nás, Rande.“ Vstala a nakročila, jako by chtěla začít přecházet, ale zůstala stát a jen na něj upřeně civěla. Uhlazovala si sukně, ale jako by si to ani neuvědomovala. „Potřebuješ podporu Aes Sedai. Bez ní budeš muset každý stát dobýt, a v tom sis zatím příliš dobře nevedl. Povstání v Cairhienu ti může připadat ukončené, ale ne všem se líbí, že byl Dobraine jmenovaný správcem ve tvém jméně. Hodně lidí by mohlo přejít k Toramu Riatinovi, pokud se znovu objeví. Vznešený pán Darlin je v pohodlí v Kameni, jak jsme se doslechli, a prohlásil se tvým správcem v Tearu, ale vzbouřenci neopustili Haddon Mirk, aby ho podpořili. A v Andoru sice Elain z rodu Trakandů možná tvrdí, že tě bude podporovat, jakmile získá trůn, ale vymanévrovala tvé vojáky z Caemlynu, a já budu nosit zvony do Morny, jestli je nechá v Andoru, až uspěje. Sestry ti můžou pomoct. Elain nás vyslechne. Vzbouřenci v Cairhienu a Tearu je vyslechnou. Bílá věž zastavuje války a končí povstání už tři tisíce let. Smlouva, kterou Rafela a Merana vyjednaly s Harine, se ti nemusí líbit, ale dostaly všechno, oč jsi žádal. Světlo, člověče, dovol nám ti pomoci!“

Rand pomalu kývl. Mohl by to být způsob, jak na lidi udělat dojem svou mocí, když mu Aes Sedai slíbí věrnost. Strach, že by s ním mohly manipulovat s nějakými vlastními záměry, ho zaslepil před vším ostatním. Nerad to přiznával. Byl hlupák.

Člověk, jenž věří všem, je hlupák, ozval se Luis Therin, a člověk, který nevěří nikomu, je taky hlupák. Všichni jsme hlupáci, když žijeme dost dlouho. Mluvil skoro jako duševně zdravý.

„Vrať se do Cairhienu,“ nakázal Alanně Rand. „Vyřiď Rafele a Meraně, že chci, aby zašly za těmi vzbouřenci v Haddon Mirku. Ať si s sebou vezmou taky Beru a Kirunu.“ O těch čtyřech kromě Alanny Min říkala, že jim může věřit. Co to říkala o těch pěti, které s sebou přivedla Cadsuane? Že mu každá bude jistým způsobem sloužit. Jenže to nestačilo. „Chci Darlina Sisneru za svého správce a zákony, které jsem vydal, budou platit dál. Můžou dohodnout cokoliv jiného, pokud to ukončí povstání. Pak... Co se děje?“

Alannin výraz se změnil a ona se sesula zpět do křesla. „Já jen, že jsem jela celou tu cestu, a ty mě hned zase posíláš pryč. Asi je to nejlepší, když je ta holka tady.“ Povzdechla si. „Ani nevíš, čím jsem v Cairhienu prošla, když jsem pouto maskovala jen natolik, aby mě to, co vy dva provádíte, celou noc nebudilo. Je to těžší než ho zamaskovat úplně, ale já nerada úplně ztrácím spojení se svými strážci. Jenže vrátit se do Cairhienu bude skoro stejně špatné.“

Rand si odkašlal. „Proto chci, abys to udělala.“ Ženy, jak zjistil, mluvily o některých věcech mnohem otevřeněji než muži, ale stále ho šokovalo, když to dělaly. Doufal, že Elain a Aviendha pouto maskují, když se miluje s Min. Když byli spolu v posteli, kromě ní žádná neexistovala, a totéž platilo, když byl s Elain. O tom se ale s Alannou rozhodně bavit nechtěl. „Možná to tu vyřídím, než skončíš v Cairhienu. Kdyby ne... Kdybych to nezvládl, můžeš se sem vrátit. Ale budeš se ode mě držet dál, dokud neřeknu opak.“ I s tím omezením poutem znovu proplula radost.

„Takže ty mi neřekneš, kdo se s tebou spojil, co?“ Rand zavrtěl hlavou a ona si povzdechla. „Měla bych jít.“ Vstala, vzala si plášť a přehodila si ho přes ruku. „Cadsuane je dost netrpělivá. Sorilea jí vynadala, že nás hlídá jako matka, a to ona dělá. Jistým způsobem.“ U dveří se zastavila na poslední otázku. „Proč tu jsi, Rande? Cadsuane je to možná jedno, ale mně ne. Zachovám to tajemství, jestli chceš. Já nikdy v državě nedokázala zůstat déle než pár dní. Proč tu chceš zůstávat ty, když tu ani necítíš pravý zdroj?“

„Pro mě to možná není tak zlé,“ zalhal. Uvědomil si, že by jí to mohl říci. Věřil jí, že tajemství zachová. Ale ona ho považovala za svého strážce a byla zelená. Žádné vysvětlení by ji nedonutilo nechat ho, aby tomu čelil sám, jenomže ve Far Maddingu se nedokázala sama bránit o nic lépe než Min, možná hůř. „Běž, Alanno. Už jsem ztratil dost času.“

Když byla pryč, znovu se opřel zády o stěnu a pohladil flétnu. Místo hraní však přemýšlel. Min říkala, že potřebuje Cadsuane, ale Cadsuane se o něj zajímala jen ze zvědavosti. Nevychované zvědavosti. Musel ji nějak zaujmout. Jak by to, ve Světle, měl udělat?

Verin se s nepatrnými obtížemi vysoukala z nosítek na nádvoří Aleisina paláce. Na takové věci prostě nebyla stavěná, ale ve Far Maddingu to byl nejrychlejší způsob dopravy. Kočáry každou chvíli uvázly mezi lidmi a na některá místa se vůbec nedostaly. Jak se smrákalo, vlhký vítr od jezera byl stále studenější. Verin vylovila dvě stříbrné pence z měšce a dala je nosičům. Neměla to dělat, neboť to byli Aleisini chlapci, to ale Eadwina nemohla vědět. Oni neměli přijmout, ale stříbro jim bleskově zmizelo v kabátech a mladší z nich, pohledný chlapík ve středních letech, se jí dokonce uklonil, než zas oba zvedli nosítka a odklusali do stájí, což byla nízká budova v rohu u přední hradby. Verin si povzdechla. Chlapec ve středních letech. Netrvalo dlouho a začala mít dojem, že Far Madding nikdy neopustila. Musela si na to dávat pozor. Mohlo by to být nebezpečné, a nejen kdyby Aleis nebo někdo jiný odhalil její klam. Tušila, že rozkaz odsuzující Verin Mathwin do vyhnanství nebyl nikdy zrušen. Far Madding mlčel, když Aes Sedai porušila zákon, ale radní neměly důvod se Aes Sedai bát, a Věž, ze svých vlastních důvodů, na oplátku mlčela, když tu občas sestru připoutali k soudnímu bičování. A Verin nehodlala být posledním důvodem k mlčení Věže.

Aleisin palác se pochopitelně nemohl ani zdaleka rovnat Slunečnímu paláci nebo královskému paláci v Andoru ani jiným palácům, ze kterých vládli králové a královny. Byl to majetek Aleis, nesouvisel s její hodností první radní. Všude kolem stály další paláce, menší i větší, obklopené vysokými hradbami ze všech stran kromě té otočené k Výšinám. Jediné místo, kudy se dalo dostat ke kopci, byl prudký útes spadající do vody. Přesto palác nebyl zrovna malý. Barsallské ženy se věnovaly obchodu a politice již od doby, kdy se město ještě jmenovalo Fel Moreina. Barsallský palác na obou poschodích obklopovala velice vysoká sloupořadí a krychle z nádherného bílého mramoru pokrývala většinu prostranství uvnitř hradeb.

Cadsuane našla v obývacím pokoji, který by poskytoval pěkný výhled na jezero, nebýt zatažených závěsů, aby se tu uchovalo teplo stoupající z velkého mramorového krbu. Cadsuane tu seděla, košík se šitím položený na intarzovaném stolku vedle křesla, a klidně vyšívala. Ale nebyla sama. Verin přehodila plášť přes čalouněné opěradlo křesla a posadila se.

Elza se na ni skoro nepodívala. Obvykle příjemně se tvářící zelená stála před Cadsuane, tvářila se dost divoce, tvář měla rudou a oči jí plály. Elza si vždycky dávala pozor na to, aby sestrám prokazovala patřičnou úctu, možná až příliš. K tomu, aby ignorovala Verin, natož aby se postavila Cadsuane, musela být dost rozrušená. „Jak jsi ji mohla nechat jít?“ ptala se Cadsuane. „Jak ho bez ní máme najít?“ Aha, takže o to šlo.

Cadsuane se dál skláněla nad vyšívacím kruhem a dělala malé stehy. „Můžeš počkat, až se vrátí,“ pronesla klidně.

Elza zaťala ruce v pěst. „Jak můžeš být tak chladná?“ vyjela. „Je to Drak Znovuzrozený! Toto místo pro něj může být smrtelná past! Musíš –!“ Zuby jí cvakly, když Cadsuane zvedla prst. Víc neudělala, ale od ní to stačilo.

„Už jsem ten tvůj výlev snášela hodně dlouho, Elzo. Můžeš jít. Hned!“

Elza zaváhala, ale vlastně neměla na vybranou. Stále celá rudá udělala pukrle, pěsti zaťaté do sukní, a vyrazila z místnosti bez dalšího otálení.

Cadsuane si položila výšivku do klína a opřela se. „Uděláš mi čaj, Verin?“

Verin sebou proti své vůli trochu trhla. Druhá sestra se na ni ani jednou nepodívala. „Jistě, Cadsuane.“ Na čtyřnohém podstavci na servírovacím stolku stál stříbrný čajník a čaj byl naštěstí ještě teplý. „Bylo moudré nechat Alannu jít?“

„Těžko jsem jí mohla zabránit, aniž bych dovolila, aby kluk zjistil víc, než by měl, ne?“ optala se.

Verin si dávala načas, když čaj nalévala do šálku z tenkého modrého porcelánu. Nebyl to porcelán Mořského národa, ale byl velmi jemný. „Máš tušení, proč ze všech míst přišel zrovna do Far Maddingu? Málem jsem si spolkla jazyk, když jsem si uvědomila, že důvodem, proč přestal skákat sem a tam, by mohlo být to, že je tady. Jestli má v plánu něco nebezpečného, možná bychom se měly pokusit ho zarazit.“

„Verin, může si dělat, cokoliv se mu zlíbí, naprosto cokoliv, pokud se dožije Tarmon Gai’donu. A dokud můžu být po jeho boku dost dlouho, abych ho zase naučila smát se a plakat.“ Zavřela oči, přetřela si spánky a povzdechla si. „Mění se v kámen, Verin, a jestli znovu nezjistí, že je člověk, tak vyhrát Poslední bitvu by nemuselo být o moc lepší než ji prohrát. Mladá Min mu řekla, že mě potřebuje. Tolik jsem z ní dostala, aniž bych vzbudila její podezření. Ale musím počkat, až on přijde za mnou. Viděla jsi, jak se s Alannou a ostatními nemazlí. Bude dost tvrdé ho učit, pokud o to požádá. Bojuje s radami, myslí si, že musí všechno udělat a naučit se sám, a jestli ho nedonutím o to usilovat, tak se to nenaučí vůbec.“ Spustila ruce na výšivku v klíně. „Dneska mám zřejmě svěřovací náladu. To se mi obvykle nestává. Jestli někdy skončíš s tím čajem, mohla bych se ti svěřit ještě s něčím.“

„Aha ano, ovšem.“ Verin rychle naplnila druhý šálek a malou fíólu vrátila do kapsáře neotevřenou. Bylo dobré být si Cadsuane konečně jistá. „Dáš si med?“ zeptala se popleteně. „Nikdy si to nepamatuju."