Dobrodružství Sherlocka Holmese

XI — Berylová korunka

„Holmesi,“ řekl jsem, když jsem jednoho rána stanul u našeho arkýřového okna a zahleděl se do ulice. „Tamhle jde nějaký blázen. Je ale smutné, že ho příbuzní nechají chodit ven bez dohledu.“

Můj přítel povstal lenivě z křesla, zastavil se za mnou s rukama v kapsách županu a podíval se mi přes rameno. Bylo jasné mrazivé únorové ráno a na zemi ještě ležela vysoká pokrývka včerejšího sněhu, který se zářivě třpytil v zimním slunci. Středem Baker Street v něm vozidla projela hnědý drolivý pás, ale po obou jeho stranách a na haldách při kraji ulice se sníh bělel ještě docela stejně, jako když čerstvě napadal. Šedý chodník byl již umeten a seškrábán, ale pořád to po něm ještě nebezpečně klouzalo a chodců tu bylo mnohem méně než obvykle. Od Metropolitní stanice nepřicházel vlastně nikdo jiný než onen pán, jehož výstřední chování mě tak zarazilo.

Byl to gentleman asi padesátiletý, vysoký, statný a impozantní, mohutného a výrazného obličeje a velitelské postavy. Oblečen byl střízlivě, ale nákladně do černého žaketu, lesklého klobouku, pěkných hnědých kamaší a dobře střižených perlově šedých kalhot. Jeho chování se však podivně odráželo od tak důstojného odění i zevnějšku, neboť utíkal, co mu nohy stačily, a občas si trochu povyskočil jako člověk, který není zvyklý dlouhé chůzi. V běhu se prudce rozmachoval, škubal hlavou a obličej se mu křivil do prapodivných grimas.

„Co mu jen může být?“ zeptal jsem se. „Dívá se po číslech domů.“

„Myslím, že jde k nám,“ řekl Holmes a zamnul si ruce.

„K nám?“

„Jistě, řekl bych, že se jde se mnou odborně poradit. Symptomy jsou mi už dobře známé. Ha, ha! Neříkal jsem vám to?“ Holmes ještě ani nedomluvil, a cizí pán se už celý uřícený a udýchaný vrhl k našim dveřím a zatahal za zvonec, až se celý dům rozezvučel hlasitým cinkáním.

Vzápětí se už přiřítil do našeho pokoje, stálé se ještě prudce rozmachoval a sotva dechu popadal, ale v očích měl tolik smutku a zoufalství, že nám úsměvy rázem ztuhly na rtech a vystřídalo je zděšení a soucit. Chvíli ze sebe nemohl náš host vypravit ani slovo, jen se potácel na místě a rval si vlasy jak člověk dohnaný k samé hranici příčetnosti. Pojednou se vrhl vpřed a narazil hlavou do zdi s takovou silou, že jsme se k němu oba rozběhli a odvlekli ho do středu pokoje. Sherlock Holmes ho energicky vstrčil do křesla, sedl si vedle něj, hladil ho po ruce a měkce, konejšivě na něj hovořil, jak už to v takových případech výborně uměl.

„Přišel jste mi asi něco povědět, že?“ řekl. „Ale hodně jste se tím spěchem unavil. Počkejte, prosím vás, až se trochu vzpamatujete, a pak se velmi rád zamyslím nad jakýmkoli problémem, který mi chcete svěřit.“

Pán ještě asi minutu seděl a hruď se mu dmula a klesala, jak se pokoušel ovládnout svoje vzrušení. Pak si utřel kapesníkem čelo, stiskl rty a obrátil se k nám.

„Máte mě nejspíš za blázna, že?“ řekl.

„Vidím, že jste se octl v těžkých nesnázích,“ odpověděl Holmes.

„Bůh ví, že ano! A div mě nepřipraví o rozum, jak znenadání a strašlivě mě potkaly. Snesl bych možná veřejné zostuzení, i když na mé cti nikdy neulpěla ani skvrnka. I soukromé trápení jednou člověka potkat musí, ale dolehla na mě obě najednou a v tak děsivé podobě, až to mnou otřáslo do hloubi duše. A kromě toho nejde jen o mne. Nenajde‑li se východisko z té strašlivé situace, utrpí tím i jedna z nejvznešenějších rodin této země.“

„Prosím vás, uklidněte se, pane,“ řekl Holmes, „a povězte mi přesně, kdo jste a co vás potkalo.“

„Mé jméno jste už pravděpodobně slyšeli,“ odpověděl náš host. „Jsem Alexander Holder z bankovní firmy Holder a Stevenson na Threadneedle Street.“

Jméno jsme vskutku znali; patřilo staršímu společníkovi druhého největšího soukromého bankovního koncernu v City. Co se jen mohlo stát, že jeden z nejpřednějších londýnských občanů se náhle octl v tak zoufalém postavení? Napjatě jsme čekali a náš host se po chvíli vší silou vůle opět vzchopil a začal vyprávět.

„Musím jednat co nejrychleji,“ řekl, „a když mi policejní inspektor poradil, abych vás požádal o spolupráci, pospíšil jsem si přímo k vám. Do Baker Street jsem se rozjel podzemní dráhou a od stanice jsem běžel pěšky, protože drožky jsou ve sněhu hrozně pomalé. Nejsem nikterak zvyklý pohybu, a proto jsem přišel tak udýchaný. Teď je mi již lépe, a vypovím vám všechna fakta, jak nejstručněji a nejjasněji dokáži.

Jistě dobře víte, že v úspěšném bankovnictví záleží stejně na schopnostech, jak nalézt pro fondy výnosné investice, jako na rozšiřování konexí a počtu vkladatelů. Jedním z nejvýhodnějších prostředků, jak investovat, je forma půjček v případech, kdy jde o zcela nepochybnou záruku. Udělali jsme v tomto směru v posledních letech mnoho práce a četným vznešeným rodinám jsme poukázali značné částky na záruku jejich obrazů, knihoven či rodinného stříbra a zlata.

Včera ráno jsem seděl ve své kanceláři v bance, když tu mi najednou jeden z mých úředníků přinesl navštívenku. Přímo jsem užasl, když jsem si přečetl jméno, neboť šlo právě o — ale snad ani vám bych neměl prozradit více, než že jde o jméno důvěrně známé po celém světě — jedno z nejvznešenějších, nejurozenějších a nejslavnějších jmen Anglie. Zůstal jsem zcela ohromen nad ctí, jíž se mi dostalo, a když můj návštěvník vstoupil, pokusil jsem se to vyjádřit slovy, ale on přešel rovnou k věci, jako by chtěl co nejrychleji odbýt záležitost, která mu není zvlášť příjemná.

,Slyšel jsem, pane Holdere,’ pravil, ,že půjčujete peníze.’

,Jistě, firma může poskytnout půjčku, má–li dobré záruky,’ odpověděl jsem.

,Potřebuji naprosto nutně padesát tisíc liber,’ řekl. ,A to hned. Samozřejmě že bych si takovou maličkost mohl desetkrát vypůjčit od svých přátel, ale raději bych to pokládal za záležitost obchodní a vyřídil si tento obchod sám. Jistě pochopíte, že při mém postavení by nebylo obzvláště prozíravé, abych byl komukoli zavázán.’

,Smím se vás zeptat, na jak dlouho tu částku potřebujete?’ otázal jsem se.

,Příští pondělí očekávám větší sumu a pak vám určitě uhradím, co mi vyplatíte, i s úrokem, jaký budete pokládat za přiměřený.’

,S největší radostí bych vám bez dalšího vyjednávání vyplatil částku z vlastní kapsy, ale takovou tíhu by přece jen neunesla,’ řekl jsem. ,Pokud však jednám jménem firmy, již v zájmu svého společníka musím i ve vašem případě trvat na tom, aby byla dodržena veškerá obchodní opatření.’

,I mně by to tak bylo milejší,’ řekl a pozvedl čtvercové safiánové pouzdro, které měl položeno vedle židle. ,Slyšel jste již nepochybně o berylové korunce?’

,Jistě, je to snad nejvzácnější veřejné vlastnictví v celém impériu,’ řekl jsem.

,Přesně tak.’ Otevřel pouzdro a tam v hebkém, jako krev rudém sametu ležel překrásný klenot, o němž jsme hovořili. ,Je v ní devětatřicet obrovských berylů,’ řekl, ,a cena zlata, v kterém jsou zasazeny, se nedá ani stanovit. Podle nejnižšího odhadu by měla korunka nepochybně dvojnásobnou cenu než suma, o niž jsem vás žádal. Jsem ochoten zanechat ji ve vašich rukou jako záruku.’

Vzal jsem převzácné pouzdro do ruky a poněkud zmatené jsem se díval chvíli na ně a chvíli na svého vznešeného klienta.

,Pochybujete snad o její hodnotě?’ zeptal se.

‚Naprosto ne. Nejsem si pouze jist -’

,Mám‑li právo dát korunku z ruky? Nad tím se nemusíte znepokojovat. Ani ve snu by mne nenapadlo něco takového učinit, kdybych nevěděl s naprostou jistotou, že se o ni za čtyři dny mohu opět přihlásit. Jde čistě o formu. Považujete to za dost pevnou záruku?’

,Za víc než dostatečnou.’

,Jistě chápete, pane Holdere, že vám prokazuji nejpevnější důvěru, kterou jsem ve vás pojal na základě všech svých informací. Spoléhám nejen na vaši diskrétnost a na to, že nebudete o celé záležitosti s nikým hovořit, ale především že korunku ochráníte s největší obezřelostí, neboť vám jistě nemusím připomínat, že kdyby se s ní cokoli stalo, došlo by k obrovskému veřejnému skandálu. Sebemenší poškození by znamenalo tolik co její úplná ztráta, neboť na celém světě neexistují beryly, které by se mohly rovnat kamenům v této korunce, a její drahokamy jsou proto naprosto nenahraditelné. Nechávám vám ji však s plnou důvěrou a přijdu si pro ni osobně v pondělí dopoledne.’

Viděl jsem, že můj klient chce již odejít, a nezdržoval jsem ho, jen jsem zavolal pokladníka a nařídil mu, aby vyplatil pánovi padesát tisíc liber. Když jsem však znovu osaměl se vzácným pouzdrem, které tu přede mnou leželo na stole, uvědomil jsem si s jistými obavami, jakou jsem na sebe vzal nesmírnou odpovědnost. Šlo přece o majetek celého národa, a kdyby se s ním cokoli nešťastného přihodilo, vyvolalo by to bezpochyby strašlivý skandál. Litoval jsem již, že jsem vůbec přistoupil na to, abych se klenotu ujal. Bylo však již pozdě a na věci se nedalo nic změnit, takže jsem uzamkl pouzdro do svého soukromého sejfu a pustil se znovu do práce.

Když nastal večer, pomyslel jsem si, že by bylo věru nehorázné nechávat tak cennou věc v kanceláři. Kolikrát byly již bankovní sejfy vypáčeny, a proč by se něco takového nemohlo jednou stát i mně? V jak strašné situaci bych se pak octl! Rozhodl jsem se proto, že příštích několik dnů budu s sebou nosit pouzdro domů a zase do kanceláře, abych je měl neustále na dosah ruky. S tímto předsevzetím jsem si zavolal drožku a rozjel se i s klenotem do svého domu v Streathamu. Neoddechl jsem si, dokud jsem jej neodnesl nahoru a nezamkl do sekretáře ve své šatně.

A nyní bych vám měl zřejmě prozradit něco o své domácnosti, pane Holmesi, neboť bych byl rád, abyste podrobně poznal celou situaci. Můj kočí a sluha spí mimo dům, takže je můžeme rovnou vynechat. Mám tři služebné, které jsou u mne již řadu let, a o jejich naprosté spolehlivosti jsem nikdy nezapochyboval. Mladší služebná Lucy Parrová u mne pracuje teprve několik měsíců. Přišla však s výtečným doporučením a velmi dobře se osvědčila. Je to moc hezké děvče a má spoustu ctitelů, kteří se tu a tam potloukají kolem domu. To je jediná chyba, jakou jsme na ní shledali, jinak však věříme, že je to po všech stránkách naprosto svědomité děvče.

To je vše, pokud jde o služebnictvo. Má rodina je tak malá, že nebude trvat dlouho, než vám o ní vše vypovím. Jsem vdovec a mám jediného syna Artura. Dočkal jsem se na něm však velkého zklamání, pane Holmesi, bolestného zklamání. Vím, že vinu mohu přičítat jenom sám sobě. Lidé mi říkají, že jsem ho příliš rozmazlil. A asi tomu tak bude. Když má milovaná žena zemřela, upnul jsem se k němu vší svou láskou. Nesnesl jsem, aby mu třeba jen na okamžik vymizel úsměv z tváře. Nikdy jsem mu neodmítl jediné přání. Snad by pro nás oba bývalo lepší, kdybych se k němu choval trochu přísněji, ale myslel jsem to opravdu dobře.

Přál jsem si pochopitelně, aby se po mně ujal obchodu, ale Artur neměl k peněžnictví nejmenší sklony. Byl divoký, neukázněný, a abych se přiznal, nemohl jsem mu nikdy svěřit větší peněžní částku. Ještě jako mladík vstoupil do jakéhosi šlechtického klubu, a protože má příjemné vystupování, spřátelil se brzy se spoustou bohatých mladých mužů, kteří si mohou dovolit nákladné záliby. Naučil se hrát den co den karty a rozhazovat na dostizích, takže za mnou co chvíli přišel a prosil mě, abych mu vyplatil alespoň část kapesného předem, protože potřebuje uhradit jakési čestné dluhy. Několikrát se již snažil odtrhnout se od tak nebezpečné společnosti, ale pokaždé ho tam znovu přivábil sir George Burnwell, který má na mého syna nemalý vliv.

Sám jsem se věru nedivil, že mu Artur tak podléhá, neboť nezřídka přivedl sira George Burnwella domů a tu jsem si uvědomil, že i mě jeho chování téměř okouzluje. Je starší než můj syn, světák každým coulem, člověk, který všude byl a všechno viděl, obratný v řeči a vyložený krasavec. Zamyslím‑li se však nad ním s chladnou hlavou, vzdálen jeho oslňující osobnosti, a vzpomenu‑li na jeho cynické poznámky a pohled, který jsem zachytil v jeho očích, tu jsem přesvědčen, že je to člověk, který si naprosto nezaslouží důvěru. Takový alespoň dělá dojem na mne i na mou holčičku Marii a ta dovede svým ženským postřehem leckoho prohlédnout.

A teď bych vám snad měl něco povědět o ní. Je to má neteř, když však můj bratr před pěti lety zemřel a zanechal ji na světě zcela samotnou, přijal jsem ji za vlastní a od té doby jako by mi byla dcerou. Je to sluníčko mého domova — milá, laskavá a krásná, dovede všechno výborné zařídit a postarat se o domácnost, ale nadto je i něžná, tichá a jemná, jak jen má žena být. Je mou pravou rukou. Ani představit si nedovedu, co bych si bez ní počal. Jen v jedné věci nevyhověla mému přání. Můj syn ji dvakrát požádal, aby se za něj provdala, neboť ji oddaně miluje, ale vždycky jej odmítla. Myslím si, že kdyby ho někdo dokázal dovést na správnou cestu, pak je to jedině ona, a že by mu to manželství změnilo celý život, ale běda, teď je již pozdě — nenapravitelně pozdě!

A nyní jste, pane Holmesi, poznal všechny, kdo žijí pod mou střechou, a já mohu pokračovat ve svém nešťastném příběhu.

Když jsme onoho večera pili po večeři v salónu kávu, vyprávěl jsem Arturovi a Marii, co se přihodilo a jaký to cenný poklad skrýváme pod střechou. Jen jméno klienta jsem zamlčel. Kávu nám přinesla Lucy Parrová, ale jsem si jist, že v té chvíli v pokoji již nebyla; ovšem nemohl bych přísahat, byly‑li dveře zavřené. Marii a Artura to nesmírně zajímalo a chtěli se na korunku podívat, ale já se rozhodl, že ji raději nebudu vyndávat.

,A kam jsi ji uložil?’ zeptal se mne Artur.

,Do svého sekretáře.’

,Pak jenom pevně doufám, že nás v noci nikdo nevykrade,’ poznamenal.

,Vždyť jsem ji zamkl,’ odpověděl jsem.

,Prosím tě, ten sekretář se dá otevřít kdejakým klíčem. Jako kluk jsem se do něj dostal jednou klíčem od skříně ve skladišti.’

Často mluvil tak nevázaně, takže jsem si jeho slov ani moc nevšímal. Večer však za mnou přišel do pokoje velmi zkroušený.

,Poslyš, tati,’ oslovil mne se sklopenýma očima, ,nemohl bys mi půjčit dvě stě liber?’

,To bych nemohl!’ odpověděl jsem mu zostra. ,Pokud jde o peníze, byl jsem k tobě již velkorysý až dost.’

,Byl jsi skutečně nesmírně šlechetný,’ řekl. ,Ale já ty peníze nutně potřebuji, jinak se už nemohu v klubu ani ukázat.’

,To bych také jen uvítal!’ zvolal jsem.

,Ano, ale jistě nechceš, abych byl úplně zneuctěn,’ namítl, ,takovou potupu bych nesnesl. Nějak ty peníze sehnat musím, a jestli mi je nedáš, opatřím si je jinak.’

Rozčililo mě to do krajnosti, protože se na mě v tomto měsíci obracel o peníze už potřetí. ,Nedám ti ani penci,’ zvolal jsem, načež se uklonil a bez dalšího slova vyšel z pokoje.

Když odešel, odemkl jsem sekretář, přesvědčil se, že je můj poklad v bezpečí, a zase jej uzamkl. Pak jsem obešel celý dům, abych se podíval, je‑li vše v pořádku, i když obvykle jsem tuto povinnost nechával na Marii. Jak jsem sestupoval ze schodů, zahlédl jsem Marii u jednoho postranního okna v hale a zamířil jsem k ní. Právě je zavírala a zajišťovala.

,Poslyšte, tatínku,’ řekla mi s trochu ustaraným výrazem, ,dovolil jste Lucy, aby si večer vyšla ven?’

,Rozhodně ne.’

,Právě se vrátila zadním vchodem. Zřejmě se jenom sešla s někým u branky, ale nepřipadá mi to zvlášť bezpečné a měli bychom jí to zakázat.’

,Měla by sis s ní ráno promluvit, anebo bude‑li ti to milejší, promluvím s ní sám. Je určitě všude zamčeno?’

,Docela určitě, tatínku.’

,Tak tedy dobrou noc.’ Políbil jsem ji, odešel do své ložnice a zanedlouho usnul.

Snažím se vám, pane Holmesi, vypovědět všechno, co může jakkoli souviset s případem, a prosím vás, abyste se mne na cokoli zeptal, nevyjádřím‑li se někdy dost přesně.“

„Naopak, líčíte všechno naprosto jasně.“

„Přicházím nyní k části příběhu, ve které bych chtěl být zvlášť přesný. Nemám nikterak tvrdý spánek a tentokrát na mne starosti doléhaly zřejmě tak tíživě, že jsem spal ještě lehčeji než obvykle. A tu mě asi ve dvě ráno probudil jakýsi šramot v domě. Než jsem se probudil úplně, ustal, ale i tak jsem měl pocit, jako by se před chvilkou kdesi nablízku tichounce zavřelo okno. Ležel jsem a napjatě poslouchal. A náhle jsem k svému zděšení zaslechl vedle v pokoji tiché kročeje. Celý rozechvělý strachem jsem vyklouzl z postele a nahlédl do své šatny.

,Arture!’ vykřikl jsem. ,Ty ničemo! Ty zloději! Jak ses mohl opovážit dotknout se korunky?’

Plynové světlo přitlumeně svítilo, jak jsem je večer zanechal, a u svítilny stál jen tak v kalhotách a košili můj nešťastný chlapec a v ruce držel korunku. Zřejmě s ní kroutil nebo ji vší silou ohýbal. Když jsem vykřikl, pustil korunku na zem a zbledl jak stěna. Rychle jsem klenot zvedl a prohlížel si jej. Chyběl mu jeden ze zlatých růžků i s třemi beryly.

,Ty vyděrači!’ křičel jsem, úplně bez sebe vzteky. ,Zničil jsi nejvzácnější klenot! A navždy jsi mne zneuctil! Kde jsou ty ukradené drahokamy?’

,Ukradené?’ zvolal.

,Jistě, ty zloději!’ křičel jsem a lomcoval jím.

,Určitě žádné nechybějí. Přece se nemohly ztratit!’ řekl.

,Chybějí tři. A ty dobře víš, kde jsou. Nebo ti mám vyčinit nejen do zlodějů, ale i lhářů? Copak jsem neviděl na vlastní oči, jak jsi se snažil ještě kus odtrhnout?’

,Už ses mi naspílal až dost,’ řekl. ,A nemíním to déle snášet. Rozhodl ses, že mě budeš urážet, a já už o celé věci proto ani nepromluvím. Ráno odejdu z tvého domu a půjdu si po svých.’

,Však si tě odvede policie!’ křičel jsem napůl šílený zármutkem a zlostí. ,Tomuhle přijdu na kloub!’

,Ode mne se nedovíš nic,’ řekl vášnivě, jak bych to od něj byl nikdy nečekal. ,A jestli si zavoláš policii, ať si vypátrá, co umí.’

Mezitím byl už celý dům vzhůru, protože jsem v hněvu mluvil pořádně nahlas. První přiběhla do pokoje Marie, a když spatřila korunku a výraz v Arturově tváři, pochopila vše a se strašlivým výkřikem padla v bezvědomí na zem. Poslal jsem služebnou pro policii a svěřil ihned veškeré pátrání do jejích rukou. Inspektor s vrchním strážmistrem již vstupovali do domu a tu se mne Artur, který stál zamračen a se založenýma rukama, zeptal, zda ho míním obvinit z krádeže. Odpověděl jsem mu, že nejde již o soukromou záležitost, nýbrž o veřejnou, neboť zničená korunka je majetkem celého národa. A já rozhodně nemíním bránit tomu, aby se ve všem postupovalo podle zákona.

,Nedej mě aspoň zatknout rovnou,’ prosil mne Artur. ,Umožníš–li mi, abych se na pět minut vzdálil z domu, bude to k tvému i mému prospěchu.’

,Jistě, abys pak utekl anebo někde schoval, co jsi ukradl,’ řekl jsem. V tu chvíli jsem si znovu uvědomil, v jaké jsem strašlivé situaci, a zapřísahal jsem ho, aby pamatoval, že není ohrožena jen moje čest, ale i osoby stojící mnohem výš, a že může dojít ke skandálu, který by otřásl celým národem. Může jej ještě odvrátit, jestli mi řekne, co udělal s třemi chybějícími kameny.

,Uvědom si alespoň, že jsi byl přistižen při činu, a sebekajícnější doznání už tvoji strašnou vinu nezmenší,’ naléhal jsem. ,Chceš–li však napravit, alespoň co je v tvých silách, přiznej se, kde jsou beryly, a potom se na vše zapomene a bude ti odpuštěno.’

,Nech si své odpuštění pro toho, kdo o ně stojí,’ odpověděl mi a s úšklebkem se odvrátil. Viděl jsem, že je už úplně zatvrzelý a že ho žádnými slovy nepohnu. Zbývalo tedy jen jediné. Zavolal jsem inspektora, aby vzal syna do vazby. Policie ihned zahájila prohlídku nejenom u něj osobně, ale i v jeho pokoji a v každém koutě domu, kde jenom mohl drahokamy ukrýt. Nenašla po nich však sebemenší stopu a na zatraceného kluka jsme mohli naléhat jak chtěli a vyhrožovat mu sebevíc, a nedostali jsme z něj ani slovo. Dnes ráno byl odveden do cely a já vyřídil nejprve všechny formality a pak jsem se rozběhl k vám snažně vás poprosit, abyste vynaložil všechen svůj um a záležitost vyjasnil. Policie přiznala zcela otevřeně, že si s ní zatím neví rady. Pokud jde o výlohy, můžete vynaložit sebevětší částku, jakou uznáte za vhodnou. Sám jsem již nabídl odměnu tisíc liber. Můj bože, co si jen počnu! Za jedinou noc jsem ztratil svou čest, drahokamy i syna. Ach, co jen budu dělat!“

Sherlock Holmes seděl chvíli mlčky, obočí stažené a oči upřeny do ohně.

„Míváte hodné hostů?“ zeptal se.

„Žádné, až na mého společníka a jeho rodinu a občas nějaké Arturovy přátele. V poslední době se u nás párkrát stavil sir George Burnwell. Jinak myslím nikdo.“

„A chodíte často do společnosti?“

„Artur ano. My jsme však většinou s Marií doma. Žádný z nás o společnost zvlášť nestojí.“

„To je u mladé dívky poněkud neobvyklé.“

„Marie je velmi klidné povahy. A není už ani zvlášť mladá. Je jí čtyřiadvacet.“

„Z vaší výpovědi soudím, že celá záležitost byla i pro ni velkým otřesem.“

„Zapůsobila na ni strašně. Je ještě rozrušenější než já.“

„Žádný z vás nepochybuje o vině vašeho syna?“

„Jak o ní můžeme pochybovat, když jsem ho na vlastní oči viděl s korunkou v ruce?“

„Nepokládám to za tak docela nezvratný důkaz. Byl zbytek korunky nějak poškozen?“

„Ano, byl zkroucený.“

„A nemyslíte si, že se váš syn možná pokoušel jej vyrovnat?“

„Bůh vám žehnej! Děláte pro něj i pro mne, co jenom můžete. Ale čeká vás přetěžký úkol. Co měl v té šatně vůbec co pohledávat? A jestli tam přišel za nevinným účelem, proč nic neřekl?“

„Ano. O to právě jde. A proč si nevymyslel nějakou lež, jestli se provinil? Podle mne se jeho mlčení dá vysvětlit dvojím zcela různým způsobem. Na celém případě je však několik pozoruhodných podrobností. Co usoudila policie o hluku, který vás probudil ze spánku?“

„Domnívala se, že Artur možná tak hlasitě zavřel dveře ložnice.“

„To je věru pravděpodobné! Člověk, který se chystá k zločinu, práskne asi dveřmi, aby probudil celou domácnost! A co vám řekli policisté k zmizení drahokamů?“

„Proklepávají ještě celé dřevěné ostění a prohledávají nábytek. Doufají, že třeba drahokamy najdou.“

„Venku je hledat nenapadlo?“

„Ano, projevili neobyčejnou energii. Bez prodlení prozkoumali celou zahradu.“

„Můj milý pane,“ pravil Holmes, „což jste ještě nepochopil, že celá záležitost sahá mnohem hlouběji, než se vám i policii zpočátku zdálo? Připadala vám jako naprosto jednoduchý případ — mně však se zdá mnohem složitější. Uvažte jen, co vyplývá z vaší teorie. Předpokládáte, že váš syn vstal z postele, podstoupil tak nesmírné riziko, že se vkradl do vaší šatny a otevřel váš sekretář, vyndal korunku, vší silou z ní kousek ulomil, někam odešel a ukryl tam tři z třiceti devíti drahokamů, a to tak obratně, že je nikdo nemůže najít, a pak se se zbývajícími třiceti šesti vrátil do pokoje a vystavil se krajnímu nebezpečí, že bude objeven. Ptám se vás nyní, připadá vám taková teorie vůbec pravděpodobná?“

„Ale co jiného si mám myslet?“ zvolal bankéř a zoufale rozpřáhl ruce. „Jestli měl nevinné motivy, proč tedy všechno nevysvětlí?“

„Je na nás, abychom to vypátrali,“ odpověděl Holmes. „A proto se, pane Holdere, jestliže vám to vyhovuje, vydáme společně do Streathamu a vynaložíme asi hodinu, abychom trochu podrobněji prozkoumali všechny podrobnosti.“

Můj přítel trval na tom, abych je při výpravě provázel, a já jsem jen dychtivě souhlasil, protože příběh, který jsem vyslechl, vzbudil mou zvědavost i soucit. Musím se přiznat, že stejně jak nešťastnému otci mi připadalo jasné, že vinen je bankéřův syn, avšak pevně jsem věřil v Holmesův úsudek a v duchu jsem tušil, že má–li Holmes svoje výhrady k vysvětlení, které už všichni přijali za jedině možné, určitě zbývá ještě důvod k naději. Holmes po celou cestu do jižní předměstské čtvrti skoro nepromluvil, seděl s bradou opřenou o hruď a kloboukem staženým přes oči, ponořen do nejhlubších myšlenek. Zato našeho klienta tak povzbudil slabounký záblesk naděje, která se před ním zjevila, že se chvílemi se mnou i rozpovídal o svých obchodních záležitostech. Krátká cesta vlakem a ještě kratší procházka nás přivedla k Fairbanku, skromnému sídlu velkého finančníka.

Fairbank byl rozlehlý čtvercový dům z bílého kamene, postavený kus od silnice. Ke dvěma velkým železným mřížím, které uzavíraly vchod, tu vedla široká kočárová cesta a před domem se rozkládal zasněžený trávník. Napravo rostlo nevelké houští a sahalo až k pěšince, která se táhla mezi dvěma úpravně zastřiženými živými ploty od silnice ke dveřím kuchyně a kudy zřejmě chodili do domu různí dodavatelé. Nalevo vedla cesta ke stájím, ale ta již k pozemku nepatřila, byl to veřejný, i když málokdy užívaný průjezd. Holmes nás nechal stát u dveří a začal pomalu obcházet dům, nejprve kolem průčelí, potom po cestičce pro dodavatele a zahradou až na cestu ke stájím. Trvalo mu to tak dlouho, že jsme zatím s panem Holderem zašli do jídelny a čekali u ohně, až se vrátí. Seděli jsme mlčky, když tu se otevřely dveře a vstoupila mladá dáma. Byla trošičku vyšší než průměrné postavy, štíhlá a tmavovlasá, s tmavýma očima, které vypadaly tím tmavší, že byla ve tváři bílá jak křída. Nepamatuji se, že bych kdy viděl tak smrtelně bledý ženský obličej. I na rtech by se jí krve nedořezal, zato oči měla rozpálené pláčem. Tiše vstoupila do pokoje a já z ní měl dojem většího smutku než ráno z bankéře, smutku o to nápadnějšího, že to byla zřejmě žena velice neohrožená, která se dovedla nesmírně ovládat. Aniž si mne povšimla, přistoupila rovnou k strýci a se sladkou ženskou něhou ho pohladila.

„Dal jste příkazy, aby pustili Artura na svobodu, viďte, tatínku?“ zeptala se.

„Ne, ne, holčičko, ta věc se musí prozkoumat až do konce.“

„Ale já jsem naprosto přesvědčena, že je nevinen. Víte přece, jaký mají ženy instinkt. Určitě nic zlého neudělal a jednou budete litovat, že jste se k němu zachoval tak tvrdě.“

„Proč tedy mlčí, když je nevinen?“

„Kdo ví? Třeba se rozzlobil, že ho tak podezíráte.“

„Jak bych ho také nepodezíral, vždyť jsem ho viděl na vlastní oči s korunkou v ruce.“

„Ach ano, ale on ji jistě jen zvedl a chtěl si ji prohlédnout. Opravdu je nevinen, věřte mi to. Víte co, necháme už celou věc v tichosti a nebudeme o ní mluvit. Vždyť je to strašné jenom si pomyslet, že je náš drahý Artur ve vězení!“

„Nikdy po tom nepřestanu pátrat, dokud se drahokamy nenajdou — nikdy, Marie! Jsi náklonností k Arturovi tak zaslepená, že zapomínáš, jak strašné následky by to mělo pro mne. Naprosto nemíním nic ututlat, naopak přivezl jsem si z Londýna jistého gentlemana, který ji blíže prozkoumá.“

„Tohoto gentlemana?“ zeptala se a otočila se ke mně.

„Ne, jeho přítele. Chtěl zůstat chvíli o samotě. Prohlíží si teď cestu ke stájím.“

„Cestu ke stájím?“ Udiveně pozvedla tmavé obočí. „Co tam chce najít? Ale tohle je jistě on. Doufám, pane, že se vám podaří dokázat, v co sama pevně věřím — že můj bratranec Artur je v tomto zločinu zcela nevinen.“

„Sdílím naprosto váš názor a spolu s vámi věřím, že to můžeme dokázat,“ opáčil Holmes, vrátil se na rohožku a oklepal si z bot sníh. „Mám zřejmě tu čest mluvit se slečnou Marií Holderovou. Smím vám položit několik otázek?“

„Jistěže, pane, jestliže vám to pomůže osvětlit tu strašnou záhadu.“

„Sama jste včera v noci nic neslyšela?“

„Nic, teprve když strýc začal nahlas mluvit. Jak jsem to zaslechla, běžela jsem dolů.“

„Večer jste zavírala dveře a okna. Zajistila jste dobře všechna okna?“

„Ano.“

„A byla i ráno pevně zavřená?“

„Ano.“

„Vaše služebná má prý mládence? Zmínila jste se tuším včera večer před strýcem, že si za ním vyšla ven?“

„Ano, jde o děvče, které nám servírovalo v salóně a mohlo vyslechnout strýčkovy poznámky o korunce.“

„Ach tak. Domníváte se, že mohla vyjít z domu, svěřit se se vším svému milému a společně možná pak zosnovali loupež.“

„Co jsou nám ale platné takové mlhavé teorie,“ zvolal netrpělivě bankéř, „vždyť jsem vám přece řekl, že jsem přistihl Artura s korunkou v ruce.“

„Mějte jen trochu strpení, pane Holdere, k tomu se ještě vrátíme. Jak to bylo s tím děvčetem, slečno Holderová? Neviděla jste je snad, jak se vrací kuchyňskými dveřmi?“

„Ano, šla jsem se podívat, jsou‑li dveře na noc zamčené, a tu jsem viděla, jak vklouzla dovnitř. V šeru jsem spatřila i toho muže.“

„Znáte ho snad?“

„Ale samozřejmě, je to zelinář a vozí nám zeleninu. Jmenuje se Francis Prosper.“

„Nestál nalevo od dveří — totiž kousek dál na cestičce a ne přímo u vchodu?“

„Ano, stál.“

„A nemá dřevěnou nohu?“

Ve výrazných očích mladé ženy se kmitlo cosi jako strach. „Vy jste úplný čaroděj,“ řekla. „Jak to všechno víte?“ Usmála se, ale Holmesův štíhlý dychtivý obličej jí úsměv neopětoval.

„Velmi rád bych se teď podíval nahoru,“ řekl Holmes. „Ale pravděpodobně se budu ještě chtít porozhlédnout venku. Snad bych si měl nejprve prohlédnout dolní okna.“

Rychle přecházel od jednoho okna k druhému a zastavil se až u velikého okna, které vedlo z haly na cestu ke stájím. Otevřel je a podrobně si prohlížel silnými zvětšovacími skly jeho římsu. „A teď půjdeme nahoru,“ řekl po chvíli.

Bankéřova šatna byla prostě zařízená menší místnost s šedým kobercem, velkým sekretářem a dlouhým zrcadlem. Holmes přistoupil nejdříve k sekretáři a upřeně se zadíval na zámek.

„Kterým klíčem byl otevřen?“ zeptal se.

„Tím, o kterém se zmínil můj syn — od skříně ve skladišti.“

„Máte jej tady?“

„Leží na toaletce.“

Sherlock Holmes si vzal klíč a odemkl sekretář.

„Zámek je úplně nehlučný,“ řekl. „Není pak divu, že vás neprobudil. A v tomto pouzdru je zřejmě korunka. Musíme se na ni podívat.“ Otevřel pouzdro, vyndal diadém a položil jej na stůl. Byla to překrásná ukázka klenotnického umění a těch šestatřicet kamenů vypadalo tak nádherně, že jsem něco takového jakživ nespatřil. Po jedné straně měla korunka zohýbaný a naprasklý kraj, odkud byl zřejmě ulomen výstupek se třemi beryly.

„A nyní, pane Holdere,“ řekl Holmes, „tu máme výstupek odpovídající růžku, který se naneštěstí ztratil. Buďte tak laskav a ulomte jej.“

Bankéř zděšeně ucouvl. „O něco takového bych se nepokusil ani ve snu,“ namítl.

„Tak to zkusím já,“ Holmes uchopil korunku a vší silou se ji pokoušel ohnout, ale marně. „Trochu se přece jen poddává, to cítím,“ řekl, „ale nezlomil bych ji za nic na světě, i když mám výjimečnou sílu v prstech. Obyčejný smrtelník by to rozhodně nedokázal. A co myslíte, že by se stalo, kdybych ji přece jen zlomil, pane Holdere? Třesklo by to jak výstřel z pistole. A vy mi budete povídat, že to všechno se odehrálo jen na pár kroků od vaší postele, a vy jste nic neslyšel?“

„Sám nevím, co si o tom mám myslet. Jako kdybych tápal ve tmě.“

„Však ono se nám trochu rozjasní, jen co se ještě na chvilku zamyslíme. Co o tom soudíte, slečno Holderová?“

„Přiznám se, že jsem stejně zmatena jako můj strýc.“

„Když jste spatřil svého syna, neměl na nohou boty ani střevíce?“

„Ne, jenom kalhoty a košili.“

„Děkuji vám. V tomto šetření nám nesporně přálo výjimečné štěstí, a nepodaří–li se nám celou věc objasnit, je to jen naše chyba. Ale dovolíte‑li, pane Holdere, rád bych teď pokračoval v pátrání venku.“

Na své přání se odebral do zahrady sám a nám vysvětlil, že každé zbytečné stopy by mu úkol ještě víc ztížily. Věnoval se své práci něco přes hodinu a pak se vrátil s nohama celýma od sněhu a s výrazem stejně nevyzpytatelným jako vždy.

„Viděl jsem zřejmě vše, co se tu vidět dá, pane Holdere,“ pravil, „a posloužím vám teď nejlépe, vrátím‑li se do svého domu.“

„Ale co drahokamy, pane Holmesi. Kde jsou?“

„Na to vám nemohu odpovědět.“

Bankéř zalomil rukama. „Nikdy je již neuvidím!“ zvolal. „A můj syn? Dáváte mi naději?“

„Mé mínění se nikterak nezměnilo.“

„Jaká to temná historie se tedy pro boha živého odehrála včera v noci v mém domě?“

„Navštívíte‑li mne zítra mezi devátou a desátou ranní na Baker Street, rád vám ji pokud možno trochu objasním. Předpokládám, že mi k jednání poskytujete naprostou carte blanche za jediné podmínky, že vám získám zpět drahokamy a že mi nikterak neomezujete částku, kterou možná budu nucen vynaložit.“

„Dal bych vám celé své jmění, jen abyste ty kameny našel.“

„Výborně. Ihned se tedy do věci pustím a ráno s ní budu hotov. Sbohem a není vyloučeno, že se tu do večera stavím znovu.“

Bylo mi jasné, že si můj přítel utvořil již na celý případ svůj názor, ale ani mlhavě jsem si nedokázal představit, k jakým závěrům dospěl. Na zpáteční cestě jsem se několikrát pokoušel trošičku na něm vyzvídat, ale převedl vždycky řeč na jiné téma, až jsem se pokusů v zoufalství vzdal. Nebyly ještě ani tři hodiny, když jsme se znovu vrátili do svého pokoje. Holmes odešel rovnou do ložnice a za chvíli sešel zas dolů oblečen jako nejobyčejnější tulák. Límec měl vyhrnutý, kabát oblýskaný a ošuntělý, k tomu červenou kravatu a sešlapané boty a vypadal vskutku jak dokonalý prototyp svého druhu.

„Není to snad nejhorší,“ řekl, když se podíval do zrcadla nad krbem. „Škoda jen, že nemůžete se mnou, Watsone, ale bohužel se nedá opravdu nic dělat. Možná že se pouštím po stopě celého případu, a možná že jenom za bludným světlem, ale alespoň brzy zjistím, na čem jsem. Vrátím se pravděpodobně už za pár hodin.“ Uřízl si z kýty, která ležela na příborníku, plát hovězího, vložil jej mezi dva velké krajíce chleba, vstrčil to prosté jídlo do kapsy a vydal se na svou výpravu.

Právě jsem posvačil, když se Sherlock Holmes vrátil, zřejmě ve výtečné náladě, a v ruce mával starou botou s pružnými postranicemi. Hodil ji do kouta a nalil si šálek čaje.

„Stavil jsem se tu jen tak, jak jsem šel kolem,“ řekl. „Ale hned zase musím dál.“

„Ale kam?“

„Až na druhý konec West Endu. Vrátím se pravděpodobně dost pozdě. Kdybych se zdržel, raději na mne nečekejte.“

„A jak pokračujete?“

„Docela slušně. Co jsme se neviděli, zajel jsem znovu do Streathamu, ale v domě jsem se nestavil. Je to opravdu docela rozkošný problémek a nechtěl bych o něj přijít ani za svět. Ale proč tady sedím a vykládám, musím přece ze sebe honem shodit ty ostudné šaty a obléknout se zase jak pravý ctihodný gentleman.“

Poznal jsem z jeho chování, že má pádnější důvody ke spokojenosti, než mi napověděl slovy. Oči mu šelmovsky svítily a do bledých tváří se mu dokonce vkradlo i trochu barvy. Vyběhl nahoru a za chvíli jsem ho již slyšel, jak bouchl dveřmi od haly, z čehož jsem pochopil, že se pustil znovu do své tak zajímavé honby.

Čekal jsem na něj do půlnoci, ale nikde nebylo ani náznaku, že by se byl měl k návratu, a odebral jsem se proto do své ložnice. Ani mě nepřekvapilo, že se tak zdržel, neboť pouštěl‑li se po čerstvé stopě, často býval pryč celé dny a noci. Nemám tušení, v kolik se vrátil, ale když jsem po ránu sešel k snídani, seděl již u stolu s šálkem kávy v jedné ruce a s novinami v druhé, docela svěží a upravený.

„Omluvíte mne snad, že jsem se dal do snídaně bez vás, Watsone,“ řekl mi, „ale jistě si vzpomínáte, že čekáme dost časně ráno svého klienta.“

„Jistě, vždyť už je po deváté,“ odpověděl jsem. „Ani by mě nepřekvapilo, kdyby se tu teď objevil. Zdálo se mi aspoň, že jsem zaslechl zvonek.“

Byl to skutečně náš přítel finančník. Úplně mnou však otřáslo, jak strašlivě se změnil. Jindy tak široký a masivní obličej měl teď ztrhaný a propadlý a vlasy jakoby nejméně o odstín bělejší. Vstoupil tak unaveně a malátně, že to působilo ještě bolestněji než jeho včerejší prudkost, a ztěžka se sesul do křesla, které jsem mu přistrčil.

„Nevím, čeho jsem se dopustil, že mám být tak krutě trestán,“ zahořekoval. „Před dvěma dny jsem byl ještě šťastný a zámožný člověk a neměl jsem na světě jedinou starost. A teď mám dožít svůj život docela opuštěn a zneuctěn. Stíhá mě neštěstí za neštěstím. Opustila mě i má neteř Marie.“

„Cože, opustila vás?“

„Ano, ráno jsme našli její postel netknutou, pokoj prázdný a na stole v hale mě čekal dopis. Večer jsem jí spíš ze zármutku než ze zlosti vyčetl, že kdyby se byla provdala za mého syna, mohlo to s ním jinak dopadnout. A to jsem asi neměl dělat. Marie se ve svém dopise odvolává na mou výčitku: ,Můj nejdražší strýčku, stále si myslím, že jsem celé to neštěstí uvalila na Vaší hlavu já a že kdybych se byla zachovala jen trochu jinak, nemuselo k té strašlivé tragédii dojít. Již nikdy bych nemohla při takovém pomyšlení být šťastna pod Vaší střechou, a musím proto od Vás odejít navždy. Nestrachujte se o moji budoucnost, neboť je o ni postaráno, a hlavně po mně, prosím Vás, nepátrejte, bylo by to zcela zbytečné a nijak byste mi tím neprospěl. Zaživa i po smrti věčně Vám oddaná Marie.’ Co může ten dopis znamenat, pane Holmesi? Myslíte, že naráží na sebevraždu?“

„Ne, na nic takového. Je to snad nejlepší možné řešení. Domnívám se, pane Holdere, že budete mít brzy po starostech.“

„Opravdu? Co to říkáte? Vy jste se něco dověděl, pane Holmesi, něco jste vypátral! Kde jsou drahokamy?“

„Pokládal byste tisíc liber za každý z nich za příliš přehnanou sumu?“

„Dal bych i deset tisíc.“

„To by snad ani nebylo nutné. Tři tisíce k urovnání stačí. A k tomu snad ještě malá odměna. Máte s sebou šekovou knížku? Tady je pero. Napište raději rovnou čtyři tisíce.“

S úplně omráčeným výrazem vyplnil bankéř žádaný šek. Holmes přistoupil ke svému psacímu stolu, vzal z něho malý trojhranný kousek zlata se třemi drahokamy a hodil jej na stůl.

Náš klient jej s radostným výkřikem popadl.

„Našel jste je!“ zvolal. „Jsem zachráněn! Jsem zachráněn!“

Jeho radost byla stejně tak vášnivá jako včerejší smutek a bankéř si něžně tiskl zachráněné drahokamy k hrudi.

„Ještě však někomu něco dlužíte, pane Holdere,“ řekl dost přísně Sherlock Holmes.

„Kolik že dlužím?“ Bankéř se rovnou chápal pera. „Jenom mi řekněte částku a já ji hned vyplatím.“

„Ne, mně už nedlužíte nic. Jste však povinován co nejpokornější omluvou jistému šlechetnému chlapci, svému synovi, který se v této záležitosti zachoval tak, že kdybych měl jednou syna a ten něco takového dokázal, byl bych naň skutečně hrdý.“

„Artur tedy ty kameny nevzal?“

„Řekl jsem vám již včera a opakuji to i dnes, že ne.“

„Víte to jistě! Pak se k němu musíme rovnou rozjet a říci mu, že pravda již vyšla najevo.“

„On to již ví. Když jsem vyjasnil celou záležitost, zašel jsem za ním, abych si s ním pohovořil, ale zjistil jsem, že odmítá vypovídat, a sám jsem mu proto řekl, jak se vše zběhlo. Nezbývalo mu než přiznat, že to tak skutečně bylo, a vysvětlit ještě několik podrobností, které mi nebyly zcela jasné. Když mu však sdělíte dnešní novinu, řekne možná vše.“

„Pro boha živého, prozraďte mi už, co je v tom za podivné tajemství!“

„Prozradím a také vám krok za krokem vypovím, jak jsem je objasnil. Nejprve mi však dovolte, abych vám sdělil něco, co se mi bude říkat nejhůře a co vám způsobí největší bolest. Všechno bylo domluveno mezi sirem Georgem Burnwellem a vaší neteří Marií. A také spolu uprchli.“

„S mou Marií! To je přece nemožné!“

„Je to naneštěstí více než možné — je to jisté. Vy ani váš syn jste neznali pravou povahu toho člověka, když jste mu umožnili přístup do rodinného kruhu. Je to jeden z nejnebezpečnějších mužů v Anglii — zkrachovaný sázkař, zlosyn, kterému již ani nic jiného nezbývá, člověk bez srdce a bez svědomí. Vaše neteř ho nedokázala prohlédnout. Když ji zapřísahal svou láskou jako už na sta žen před ní, lichotilo jí, že v něm jediná vzbudila pravý cit. Jen ďábel ví, co jí napovídal, ale stala se nakonec jeho nástrojem a scházela se s ním každý večer.“

„Tomu naprosto nevěřím, tomu odmítám věřit,“ zvolal se sinalým obličejem bankéř.

„Řeknu vám tedy, co se té noci odehrálo ve vašem domě. V domnění, že jste již odešel do svého pokoje, proklouzla vaše neteř dolů a oknem, které vede na cestu ke stájím, se domlouvala se svým milencem. Stál tam tak dlouho, že jeho stopy pronikly celou vrstvou sněhu. Tehdy mu Marie řekla o korunce. A v něm tak zahořela hříšná lačnost po zlatu, že ji přemluvil, aby mu pomohla. Vaše neteř vás jistě má velmi ráda, avšak jsou ženy, v nichž láska k milenci utlumí každý jiný cit, a k nim patří zřejmě i ona. Sotva vyslechla jeho pokyny, všimla si, že jdete dolů po schodech, a tak zavřela rychle okno a začala vám vykládat, že služebná si vyšla na schůzku s milým, s tím, co má dřevěnou nohu, což bylo ostatně všechno pravda.

Váš chlapec Artur si šel po rozmluvě s vámi lehnout, ale tížily ho starosti, jak zaplatí v klubu dluhy, a spal velmi špatně. Uprostřed noci náhle zaslechl, jak kolem jeho dveří prošly tiché kročeje. Vstal vyhlédl z pokoje a nadmíru ho překvapilo, když spatřil sestřenku, jak se potichu krade chodbou a mizí ve vaší šatně. Jak zkamenělý úžasem si rychle něco oblékl a čekal ve tmě, co se z té podivné návštěvy vyvine. Za chvilku vyšla Marie z pokojíku a váš syn spatřil ve světle lampy na chodbě, že nese v ruce vzácnou korunku. Seběhla ze schodů a on celý strnulý hrůzou běžel za ní a skryl se za záclonou poblíže vašich dveří, odkud bylo vidět, co se děje dole v hale. Viděl ji, jak otvírá co nejopatrněji okno, podává komusi do tmy korunku, pak okno zase zavírá a utíká do svého pokoje, docela blízko kolem záclony, za kterou tu stál schovaný.

Dokud nezmizela ze scény, nemohl podniknout vůbec nic, aniž by z tak strašlivého činu prozradil ženu, kterou miloval. V okamžiku, kdy odešla, si však uvědomil, jak hrůzné neštěstí by to znamenalo pro vás a jak bezodkladně nutné je získat ten klenot zpátky. Tak jak byl, skoro neoblečen a bos, seběhl rychle dolů, otevřel okno, vyskočil do sněhu a rozběhl se po cestě, kde spatřil v měsíčním svitu temnou postavu. Sir George Burnwell se dal na útěk, ale Artur jej dohonil a pustili se do rvačky, při níž váš syn tahal za jeden konec korunky a jeho protivník za druhý. V šarvátce udeřil váš syn sira George a rozsekl mu čelo. Pak náhle cosi prasklo a váš syn zjistil, že drží v ruce korunku. Rozběhl se s ní zpátky, zavřel okno, vyšel nahoru do pokoje a právě si všiml, že se korunka při rvačce zkroutila, a chtěl ji narovnat, když jste se objevil vy.“

„Je to vůbec možné?“ vydechl bankéř.

„Moc jste ho potom rozzlobil, protože věděl, že by si od vás zasloužil nejvřelejší díky, a vy jste mu začal spílat. Ale nemohl vysvětlit, jak se věci opravdu mají, neboť by zradil osobu, která si od něj ani příliš ohledů nezasloužila. Rozhodl se však, že se zachová galantně, a její tajemství nevyjevil.“

„Proto tak vykřikla a omdlela, když spatřila korunku,“ zvolal pan Holder. „Ach můj bože, jaký jsem to byl zaslepený bloud! A on mě tolik prosil, abych ho aspoň na pět minut propustil! Jistě se chtěl podívat, chlapec můj zlatý, jestli ten chybějící kousek nezůstal na místě rvačky. A já mu tak krutě ukřivdil!“

„Když jsem přišel do domu,“ pokračoval Holmes, „nejprve jsem jej co nejopatrněji obešel, abych se přesvědčil, nezůstaly‑li ve sněhu stopy, které by mi něco prozradily. Věděl jsem, že od předešlého večera nesněžilo a že hodně mrzlo, takže otisky zůstaly jistě patrné. Prošel jsem po cestičce ke kuchyni, ale ta byla celá sešlapaná a stopy tu byly k nerozeznání. Těsně za cestičkou, za kuchyňskými dveřmi, stála však zřejmě předešlého večera žena a mluvila s jakýmsi mužem, který po sobě zanechal místo jedné stopy kulatý otisk prozrazující, že má dřevěnou nohu. Poznal jsem také, že je kdosi vyrušil, neboť žena se spěšně rozběhla ke dveřím, jak o tom svědčily hluboké stopy špiček a lehké dotyky pat, a její milý tam ještě chvilku postál a odešel. Pomyslel jsem si v té chvíli, že šlo nejspíše o vaši služebnou a jejího milého, o kterých jste mi vyprávěl, a další mé šetření to jenom potvrdilo. Prošel jsem potom zahradou, ale nenašel jsem nic než tu a tam nějaké ty stopy, které patřily patrně policistům, avšak když jsem pak dospěl na cestu ke stájím, ležel tu přede mnou vepsán do sněhu dlouhý a složitý příběh.

Vedla tu dvojí stopa muže obutého v pevných botách a druhá dvojitá stopa, o níž jsem s nadšením zjistil, že ji zanechal kdosi, kdo přišel bos. Z toho, co jste mi vyprávěl, jsem ihned usoudil, že to byl zřejmě váš syn. První muž prošel k domu i zpátky zvolna, druhý však utíkal co nejrychleji a jeho šlépěje místy překrývaly i otisky bot, z čehož je jasné, že bosý muž běžel za obutým. Šel jsem po stopách a zjistil, že vedou k oknu od haly, kde obutý postával tak dlouho, až prošlapal všechen sníh. Pak jsem je sledoval k druhému konci, vzdálenému asi sto kroků od domu, na cestě ke stájím. Našel jsem místo, kde se obutý náhle otočil, kde byl sníh celý udusán, jako kdyby tu došlo k rvačce, a konečně i pár kapek krve svědčících o tom, že jsem se nemýlil. Obutý potom uprchl po cestě a další skvrnka po krvi mi prozradila, že z těch dvou byl poraněn on. Potom však doběhl až k hlavni silnici, kde jak jsem zjistil, byl chodník umeten, takže tu stopa končila.

Sotva jsem vstoupil do domu, prozkoumal jsem, jak jistě pamatujete, lupou římsu a rám halového okna a ihned jsem zjistil, že tudy někdo prolezl ven. Rozeznal jsem i obrys kročeje, jak kdosi našlápl vlhkou nohou na římsu, když lezl zase dovnitř. A tehdy jsem si již začal vytvářet mínění, co se tu v noci zběhlo. Za oknem zřejmě čekal jakýsi muž a někdo mu přinesl onen klenot, to vše spatřil váš syn, pronásledoval zloděje, utkal se s ním, oba se tahali o korunku a spojenými silami ji zlomili, což by žádný z nich sám nedokázal. Váš syn se vrátil s kořistí do domu, ale kousek jí přece zanechal v rukou protivníka. Až potud mi bylo vše jasné. Teď se však naskýtala otázka, kdo byl ten muž a kdo mu donesl korunku?

Věřím na starou teorii, že vyloučíme‑li vše, co nepřichází v úvahu, zůstane potom pravda, i když vypadá jakkoli nepravděpodobně. Věděl jsem ovšem, že vy jste mu korunku nedonesl, takže zbývala jen vaše neteř a služebné. Kdyby se však krádeže dopustila některá ze služebných, proč by bral váš syn vinu na sebe? K tomu by přece neměl nejmenší důvod. Jelikož však miloval svoji sestřenku, naskýtalo se výtečné vysvětlení, proč její tajemství neprozradil — zvlášť šlo‑li o tajemství tak zahanbující. Když jsem si uvědomil, že jste ji večer viděl u okna a že omdlela, když znovu spatřila korunku, proměnil se můj dohad v jistotu.

Kdo však mohl být jejím společníkem? Zřejmě milenec, protože kdo jiný by v ní dokázal převážit lásku a vděčnost, jakou k vám zřejmě cítí? Věděl jsem, že chodíte jen málokdy do společnosti a že se stýkáte pouze s omezeným okruhem přátel. Do toho však patřil i sir George Burnwell. Doslechl jsem se o něm již dříve jako o muži, který má špatnou pověst, pokud jde o ženy. To jistě on přišel v těch botách, po nichž tu zůstaly stopy, a ponechal si chybějící kameny. Věděl sice, že Artur jej odhalil, ale asi si namlouval, že je v bezpečí, protože chlapec o něm nemohl prozradit ani slovo, aniž by současně nekompromitoval vlastni rodinu.

Jistě si už sám domyslíte, co jsem pak asi podnikl. Zašel jsem v přestrojení tuláka k domu sira George, spřátelil se tam s jeho sluhou, vypátral od něj, že se jeho pán v noci řízl do hlavy, a konečně jsem s vynaložením šesti šilinků všechno dotvrdil tím, že jsem si od něj odkoupil jeden pár sirových odložených bot. S těmi jsem se pak vydal zase do Streathamu a přesvědčil se, že padnou přesně do nalezených stop.“

„Povšiml jsem si včera večer, že se nám potlouká po cestě nějaký bídně oblečený pobuda,“ poznamenal pan Holder.

„Přesně tak. To jsem byl já. Když jsem zjistil, že už mám svého muže jako na dlani, zašel jsem domů a převlékl se. Čekal mě choulostivý úkol, neboť jsem dobře věděl, že rozhodně nesmí dojít k soudnímu vyšetřování, má–li se zabránit skandálu, a byl jsem si vědom, že tak prohnaný darebák dobře ví, jak máme v této věci spoutané ruce. Vydal jsem se k němu tedy na návštěvu. Nejdříve ovšem všechno zapíral. Když jsem mu dopodrobna vysvětlil, co se stalo, začal se stavět na zadní a strhl ze zdi obušek. Věděl jsem ovšem, s kým mám tu čest, a než se po mně stačil rozehnat, přiložil jsem mu k hlavě pistoli. Pak už se trochu umoudřil. Řekl jsem mu, že za kameny, které má u sebe, jsme ochotni bohatě zaplatit — po tisíci librách za kus. A tehdy se u něj poprvé projevil náznak lítosti. ,Čert aby to vzal!’ zaláteřil, ,a já je prodal všechny najednou za šest stovek.“ Brzy jsem od něho dostal adresu kupce, který je měl u sebe, ale nejprve jsem mu musel slíbit, že nepřistoupíme k žalobě. Vydal jsem se pak rovnou za kupcem a po dlouhém smlouvání z něho vymámil po tisíci librách všechny tři kameny. Pak jsem se stavil u vašeho syna, sdělil mu, že je vše v pořádku, a kolem druhé ráno jsem se konečně dostal do postele po dni, o němž snad sám mohu prohlásit, že byl dost perný.“

„Byl to však den, který zachránil Anglii před obrovským veřejným skandálem,“ pravil bankéř a povstal. „Pane, nenacházím slov, abych vám poděkoval, ale sám uvidíte, jak vděčen jsem vám za vše, co jste pro mne udělal. Vaše umění skutečně předčilo všechny chvály, které jsem o vás kdy slyšel. Teď se však musím rozběhnout za svým milým chlapcem a omluvit se mu za křivdu, jíž jsem se na něm dopustil. Zdrtilo mne však, co jste mi prozradil o mé nebohé Marii. Ani vy mi patrně nemůžete prozradit, kde se teď nachází.“

„Můžeme myslím s jistotou prohlásit,“ opáčil Holmes, „že se nachází tam, kde je teď sir George Burnwell. A je rovněž i jisté, že ať se prohřešila sebevíc, budou brzy její hříchy více než po zásluze potrestány.“