Dobrodružství Sherlocka Holmese

IX — Inženýrův palec

Ze všech případů, které byly Sherlocku Holmesovi svěřeny v letech, kdy jsme si byli nejvíce blízcí, jsem ho jen na dva upozornil já — první z nich souvisel s palcem inženýra Hatherleyho a druhý s šílenstvím plukovníka Warburtona. Warburtonův případ skýtal sice možná přesnému a přemýšlivému pozorovateli vděčnější pole působnosti, avšak záležitost inženýra Hatherleyho byla již od samého svého počátku tak zvláštní a ve všech svých podrobnostech natolik dramatická, že stojí patrně spíše za zaznamenání, i když Sherlock Holmes při jejím řešení zdaleka nemohl uplatnit všechny své deduktivní metody, jimiž dosahoval tak pozoruhodných výsledků. Pokud vím, přinesly tu historii nejedny noviny, ovšem jak všechna podobná vyprávění nemůže zdaleka vyznít tak působivě, vypoví–li se en bloc v jediném tiskařském půlsloupku, jak když se události pomalu odvíjejí čtenáři přímo před očima a každým novým objevem, vytvářejícím stupínek na cestě k úplné pravdě, se záhada postupně vyjasňuje. Hluboce na mne zapůsobily i okolnosti, za nichž k případu došlo, a ani dva roky, které již od té doby uplynuly, nedokázaly jejich účinek oslabit.

K událostem, jež se tu právě chystám shrnout, došlo v létě roku 1889, nedlouho po mém sňatku. Vrátil jsem se opět ke své lékařské praxi a nakonec jsem se i odstěhoval z Holmesova domu na Baker Street, i když jsem se nezřídka u svého přítele stavil, a někdy ho dokonce i přemluvil, aby pozapomněl na své bohémské zvyklosti a zašel k nám na návštěvu. Klientela se mi stále rozrůstala, a protože jsem náhodou bydlel v blízkosti Paddingtonského nádraží, měl jsem několik pacientů i mezi tamními zaměstnanci. Jednoho z nich jsem vyléčil z bolestivé a vleklé choroby a on pak pěl neúnavně chválu na mé vynikající schopnosti, a jak jen vypátral nějakého trpitele, na kterého měl sebemenší vliv, ihned ho za mnou poslal.

Jednoho rána mě krátce před sedmou vzbudila služebná, která zaklepala na dveře a oznamovala mi, že za mnou přišli nějací dva pánové z Paddingtonu a čekají v ordinaci. Věděl jsem již ze zkušenosti, že úrazy na železnici bývají jen zřídkakdy lehké, a tak jsem se honem oblékl a spěchal dolů. Jak jsem sbíhal ze schodů, vyšel z místnosti můj starý spojenec, nádražní hlídač, a pečlivě za sebou zavřel.

„Mám ho vevnitř,“ šeptal a ukazoval palcem přes rameno. „Ale už je mu líp.“

„Koho že tam máte?“ zeptal jsem se, neboť si počínal, jako by mi zavřel v ordinaci kdovíjak exotického tvora.

„Nového pacienta přece,“ šeptal. „Říkal jsem si, že bych ho raději měl zavést až sem, aby nám nakonec ještě nefrnkl. A tak ho tu teda máte, živého a celého. Ale teď už musím jít, pane doktor, mám taky svoje povinnosti zrovna tak jako vy.“ Ani jsem mu nestačil poděkovat a můj spolehlivý přítel spěšně odešel.

Vešel jsem do ordinace a spatřil jakéhosi gentlemana sedícího za stolem. Oděn byl zcela nenápadně, do obleku z drsného tvídu, a na mé knihy si odložil měkkou soukennou čepici. Jednu ruku měl ovázánu kapesníkem, jímž rudě prosakovala krev.

Byl ještě mladý, podle mého soudu ne víc než pětadvacetiletý, a měl výrazný mužný obličej. Teď však byl v tváři bledý jak stěna a působil dojmem člověka, který je čímsi silně vzrušen a ovládá se jen s největším přemáháním.

„Omluvte mne laskavě, že vás budím tak časně ráno, pane doktore,“ řekl. „Ale utrpěl jsem v noci těžký úraz. Přijel jsem ráno na Paddingtonské nádraží, a když jsem se vyptával, kde bych našel lékaře, zavedl mě jakýsi dobrý chlapík laskavě až k vám. Dal jsem vaší služebné navštívenku, ale jak vidím, nechala ji ležet vedle na stolku.“

Vzal jsem kartičku a četl: „Pan Viktor Hatherley, inženýr pro obor hydraulických strojů, Victoria Street 16 A, 3. patro.“ Takové tedy bylo jméno, povolání a bydliště mého ranního návštěvníka. „Mrzí mne, že jsem vás nechal čekat,“ řekl jsem. „Zřejmě jste právě přijel a noční cestování bývá obvykle dost nudné.“

„Rozhodně bych nemohl tvrdit, že mám za sebou nudnou noc,“ řekl můj návštěvník a rozesmál se. Smál se na celé kolo, pronikavě a ječivě, zakláněl se na židli a celý se smíchy otřásal. Všechen lékařský instinkt se ve mně vzbouřil proti takovému smíchu.

„Hned toho nechte!“ vzkřikl jsem. „Vzchopte se přece!“ a nalil jsem mu z karafy trochu vody.

Marně jsem se však pokoušel ho uklidnit. Dostal prudký hysterický záchvat, jak se to někdy stává u silných povah, jestliže prodělají nějakou těžkou krizi. Po chvíli se však zase ovládl a seděl přede mnou vyčerpán a zrudlý rozpaky.

„Choval jsem se jak pěkný blázen,“ vypravil ze sebe.

„Ale kdepak. Vypijte si tohle!“ Nalil jsem mu do vody trochu brandy a po chvíli se mu začala do bledých tváří, v nichž jako by nebyla kapka krve, vracet barva.

„Už je mi trochu líp,“ řekl můj host. „Ale teď byste byl snad, pane doktore, tak laskav a ošetřil mi palec, či lépe řečeno místo, kde jsem ještě nedávno palec měl.“

Odvinul kapesník a ukázal mi ruku. Pohled na ni otřásl i mými otrlými nervy. Z ruky trčely čtyři prsty a na místě, kde býval palec, zbyla jen strašlivá rudá houbovitá plocha. Palec byl zřejmě useknut či vytržen ze samých kořenů.

„Pro boha živého!“ zvolal jsem. „To je ovšem strašlivé zranění! Muselo velmi krvácet.“

„Ano, ztratil jsem spoustu krve. Když jsem byl zraněn, omdlel jsem a zřejmě jsem dlouho ležel v bezvědomí. Jakmile jsem se však probral a zjistil, že palec ještě krvácí, ovázal jsem si pevně kapesníkem zápěstí a podložil je klacíkem.“

„Počínal jste si výtečně. Byl by z vás dobrý chirurg.“

„Šlo přece o oběh kapaliny a ten spadá do mého oboru.“

„Ta rána byla způsobena velice těžkým a ostrým nástrojem,“ řekl jsem, když jsem mu prohlížel ruku.

„Jistě, něčím, co nápadně připomíná řeznickou sekyrku,“ odpověděl.

„Šlo zřejmě o nešťastnou náhodu?“

„Naprosto ne!“

„Tedy o vražedný útok!“

„A o pořádně vražedný.“

„Naháníte mi hrůzu.“

Pečlivě jsem mu vysušil ránu tampónem, ošetřil a nakonec jsem ji přikryl kouskem mulu a ovázal karbolovým fáčem. Pacient seděl opřen na židli, ani okem nemrkl a jen tu a tam se kousl do rtu.

„Jak je vám teď?“ zeptal jsem se, když jsem byl s ošetřením hotov.

„Báječně! Po vaší brandy a obvazech jsem jako znovuzrozený. Pořádně mě to zranění vyčerpalo, ale mám ještě moc co zařizovat.“

„Snad byste o tom raději neměl mluvit. Zřejmě vás to velmi rozrušuje.“

„Ne, teď mi to již nevadí. Budu muset vypovědět všechno policii, i když nebýt tak hmatatelného důkazu, jako je moje zranění, ani bych se jim nedivil, kdyby mé výpovědi nevěřili, protože je opravdu víc než podivná a jen těžko ji mohu dokázat. A i kdyby mi přece uvěřili, mohu uvést jen tak mlhavé údaje, že se stejně stěží dostane spravedlnosti zadost.“

„Ha, ha!“ zvolal jsem, „chcete‑li rozřešit podobný problém, vřele bych vám doporučoval, abyste nechodil rovnou na policii, ale obrátil se nejprve na mého přítele Sherlocka Holmese.“

„Jistě, o tom pánovi jsem už slyšel,“ řekl můj návštěvník, „a byl bych velice rád, kdyby se záležitosti ujal, i když se policii musím samozřejmě svěřit také. Nedal byste mi na svého přítele doporučení?“

„Udělám něco lepšího. Zavedu vás k němu.“

„Byl bych vám nesmírně zavázán.“

„Vezmeme si drožku a hned se za ním rozjedeme. Stihneme ho právě u snídaně a můžeme s ním maličkost pojíst. Co myslíte, vydržíte to?“

„Ano. Nebudu mít klidu, dokud svůj příběh někomu nevypovím.“

„Požádám tedy služebnou, aby zavolala drožku, a za chvilku jsem u vás.“ Vyběhl jsem nahoru, vysvětlil všechno ve stručnosti manželce a za pět minut jsem již seděl ve fiakru, který mne odvážel spolu s mým novým známým k Baker Street.

Jak jsem očekával, přecházel Sherlock Holmes v županu po obývacím pokoji, pročítal v Timesech inzeráty pátrající po pohřešovaných osobách a kouřil svou ranní lulku nacpanou všemi drobty a zbytky ze včerejšího kouření, jak si je pečlivě sušil a shrnoval na hromádku na rohu krbové římsy. Přijal nás se svou poklidnou srdečností, objednal čerstvou slaninu s vejci a zasedl s námi k vydatnému jídlu. Když jsme posnídali, usadil našeho nového známého na divan, podložil mu hlavu polštářem a postavil mu na dosah ruky sklenici s brandy a vodou.

„Je vidět, že jste neprodělal jen tak ledajakou zkušenost, pane Hatherley,“ řekl. „Lehněte si, prosím vás, a počínejte si úplně jako doma. Vypovězte nám všechno, co můžete, ale budete‑li se cítit jen trochu unaven, odpočiňte si a posilněte se tady tím životabudičem.“

„Děkuji vám,“ řekl můj pacient, „ale co mne pan doktor ošetřil, jsem zase ve své kůži a myslím, že vaše brandy mě postavila na nohy už úplně. Nechci vás však zbytečně připravovat o drahocenný čas, a proto již raději rovnou začnu se svými prapodivnými zážitky.“

Holmes se usadil v rozložitém křesle s unaveným výrazem a ztěžklými víčky, která zastírala jeho dychtivou zvídavou povahu, a já se posadil proti němu. V tichosti jsme pak naslouchali prazvláštní historii, kterou před námi se všemi podrobnostmi rozvíjel náš návštěvník.

„Nejprve bych vám měl říci,“ začal, „že již nemám rodiče, ženat že také nejsem a bydlím docela sám ve svém londýnském bytě. Povoláním jsem inženýr pro obor hydraulických strojů a získal jsem nemalé zkušenosti, protože jsem sedm let pracoval u známé greenwichské firmy Venner a Matheson. Před dvěma lety mi uplynula smluvní lhůta, a protože jsem asi v té době zdědil po smrti svého ubohého otce i větší peněžní částku, rozhodl jsem se, že se osamostatním, a najal jsem si kancelář na Victoria Street.

První krok ve vlastním podnikání bývá asi pro každého těžký. Pro mne byly začátky obzvláště krušné. Za dva roky se ke mně jen dvakrát obrátil někdo o radu a jednou jsem dostal malou zakázku, což bylo úplně vše, co mi mé povolání přineslo. Na hotovosti mi zbývá již jen sedmadvacet a půl libry. Den co den jsem vyčkával od devíti ráno do čtyř odpoledne ve svém těsném doupěti, ale časem jsem začal ztrácet odvahu a pomalu jsem dospíval k názoru, že se snad nikdy neuplatním.

Včera však, právě když jsem chtěl odejít z kanceláře, vstoupil můj úředník a sděloval mi, že na mne čeká jakýsi gentleman a chce se mnou obchodně mluvit. Přinesl mi i jeho navštívenku s vyrytým jménem ,plukovník Lysander Stark’. Vzápětí za ním vstoupil i plukovník, vyšší, neobyčejně hubený muž. V životě jsem snad neviděl tak vyzáblého člověka. Celý obličej jako by se mu zašpičatil do nosu a brady a kůži měl pevně napjatou na vystouplých kostech. Zřejmě byl však vychrtlý odjakživa, a ne až po nějaké nemoci, protože oči mu živě svítily, chůzi měl ráznou a choval se zcela sebejistě. Oblečen byl jednoduše, ale úpravně, a pokud jde o léta, byl bych mu hádal něco ke čtyřicítce.

,Pan Hatherley?’ zeptal se s lehkým německým přízvukem. ,Byl jste mi doporučen, pane Hatherley, nejen jak člověk dokonale zběhlý ve svém oboru, ale i diskrétní a schopný zachovat tajemství.’

Uklonil jsem se, velmi polichocen, jak by se ostatně po takovém oslovení cítil každý mladý muž. ,Smím se vás zeptat, kdo mi dal takové doporučení?’ otázal jsem se.

,Snad bych vám to prozatím raději neměl říkat. Z téhož pramene jsem se dověděl, že nemáte rodiče ani manželku a že žijete docela sám v Londýně.’

,To je zcela pravda,’ odpověděl jsem, ,ale jistě mi prominete, řeknu‑li vám, že skutečné nechápu, co to má společného s mou odbornou kvalifikací. Domníval jsem se, že jste si se mnou přišel pohovořit v nějaké odborné záležitosti.’

,Samozřejmě. Ale sám uvidíte, že co jsem vám říkal, mělo skutečně svůj význam. Mám pro vás odbornou zakázku, ale velice mi záleží na tom, aby byla udržena v tajnosti — v naprosté tajnosti, jak jistě chápete, a to lze očekávat mnohem spíš od muže, který žije sám než uprostřed rodiny.’

,Zaváži‑li se vám mlčením, můžete se naprosto spolehnout, že svůj slib dodržím,’ řekl jsem.

Velmi upřeně mne při těch slovech pozoroval a já měl dojem, že se snad v životě na mne nikdo nedíval tak podezíravě a zkoumavě.

,Slibujete tedy?’ řekl po chvíli.

,Ano, slibuji.’

,Naprosté a úplné mlčení, než se práce ujmete, během ni i potom? Nikdy se o ní nikomu nezmíníte slovem ani písmem?’

,Dal jsem vám přece slovo.’

,Dobrá.’ Pojednou vyskočil, přelétl rychlostí blesku pokoj a prudce otevřel dveře. Chodbička za nimi byla prázdná.

,Všechno v pořádku,’ řekl a vrátil se. ,Dobře však vím, jak bývají úředníci zvědaví na záležitosti svých zaměstnavatelů. Můžeme si tedy v klidu promluvit.’ Přitáhl si židli těsně k mé a znovu se na mne zahleděl zkoumavým zamyšleným pohledem.

Podivné a zároveň i směšné počínání vyzáblého muže mi už začínalo být odporné, a pocítil jsem dokonce cosi jako strach. Nechtěl jsem za nic na světě přijít o klienta, ale přesto jsem se neovládl, abych nedal najevo svou netrpělivost.

,Prosím vás, pane, abyste přešel k věci,’ řekl jsem. ,Můj čas je vzácný.’ Bůh nechť mi odpustí ten dovětek, ale sám ani nevím, jak mi přešel přes rty.

,Jak by vám vyhovovalo padesát guinejí za jednu noc práce?’ zeptal se mne můj host.

,Opravdu výborně.’

,Říkám za jednu noc, ale spíš bych měl mluvit o jediné hodině. Chtěl bych se s vámi prostě poradit, protože se nám porouchal hydraulický lis. Když nám ukážete, v čem je závada, snadno si ji opravíme sami. Co byste řekl takové zakázce?’

,Práce mi připadá snadná a odměna více než štědrá.’

,Přesně tak. Rádi bychom, abyste za námi přijel dnes v noci posledním vlakem.’

,Ale kam?’

,Do Eyfordu v Berkském hrabství. Je to malá vesnička na pomezí Oxfordského hrabství, asi na sedm mil od Readingu. Dostanete se tam vlakem z Paddingtonu asi ve čtvrt na dvanáct.´

,Výborně.’

,Přijedu vám naproti kočárem.’

,Pojedeme tedy ještě dál?’

,Ano, naše malá usedlost je skutečně uprostřed venkova. Dobrých sedm mil od eyfordského nádraží.’

,Pak se tam dostaneme sotva před půlnocí. A zpátky už asi nic nepojede. Musel bych se u vás zdržet přes noc.’

,Však vás snadno někam uložíme.’

,Není to ovšem příliš praktické. Neměl bych raději přijet v nějakou vhodnější dobu?’

,Podle našeho soudu bude nejlepší, když přijedete pozdě v noci. Veškerá nepohodlí vám přece vynahrazujeme honorářem; platíme vám, úplně mladému a neznámému muži, tolik, že bychom si za to jistě obstarali mínění nejproslulejších odborníků ve vašem povolání. Jestli nemáte ovšem o práci zájem, klidně ji ještě můžete odmítnout.’

Pomyslel jsem na padesát guinejí a na to, jak by mi právě přišly vhod. ,Není třeba,´ řekl jsem, ,ochotně se přizpůsobím všem vašim požadavkům. Rád bych však získal přesnější představu, co vlastně ode mne chcete.’

,Samozřejmě. Naprosto chápu, že slib mlčení, který jsme na vás požadovali, probudil vaši zvědavost. A nechci vás vůbec k ničemu nutit, dokud vám všechno do nejmenších podrobností nevysvětlím. Nemůže nás tu doufám nikdo poslouchat?´

,Určitě ne.’

,Věc se má tedy takto. Jak asi víte, existuje velice cenný nerost, který se jmenuje valchářská hlinka a v Anglii se nalézá jen asi na dvou místech?´

,Slyšel jsem o tom.’

,Koupil jsem nedávno menší usedlost, opravdu nic velkého, asi na deset mil od Readingu. A měl jsem to štěstí, že jsem na jednom svém poli náhodou objevil nános valchářské hlinky. Když jsem ho však prozkoumal blíž, zjistil jsem, že jde o poměrně slabou vrstvu, která spojuje dvě mnohem větší naleziště po pravé i levé straně, ale obě leží na pozemcích mých sousedů. Ti dobří lidé ovšem ani netuší, že mají na svých pozemcích poklad cenný jak zlatý důl. Rád bych si od nich půdu přirozeně odkoupil, dokud nepřijdou na to, jakou má opravdu hodnotu, ale chybí mi bohužel kapitál. Zasvětil jsem proto do svého tajemství několik přátel a ti mi poradili, abychom tiše a potají zpracovávali vlastní malý nános a získali tak peníze na zakoupení sousedních polí. Nějaký čas už to tak provozujeme a k usnadnění práce jsme si dali instalovat hydraulický lis. Jak jsem vám již však vysvětlil, lis se nám nedávno porouchal a chtěli bychom se s vámi o závadě poradit. Střežíme ovšem svoje tajemství jak oko v hlavě, a kdyby se najednou prozradilo, že k nám chodí odborníci na hydraulické stroje, sousedé by se jistě začali dohadovat proč, a jak by jednou všechno vyšlo najevo, můžeme se s nadějí na zakoupení pozemků a uskutečnění svých plánů navždy rozloučit. Proto jsem od vás také vyžadoval slib, že nikomu svou dnešní cestu do Eyfordu neprozradíte. Vysvětlil jsem vám to doufám dost jasně?’

,Rozumím vám velmi dobře,´ odpověděl jsem. ,Jen jedno mi nejde na rozum, proč užíváte k těžbě valchářské hlinky hydraulického lisu, když se dá, pokud vím, docela dobře získávat i ve formě drobného štěrku?’

,Máme už prostě vlastní metody,´ odbyl mne můj host. ,Stlačujeme hlinku do cihel, aby se při odvozu neprozradilo, oč vlastně jde. Ale to je už pouhý detail. Svěřil jsem se vám teď se vším, pane Hatherley, a prokázal jsem vám svou plnou důvěru.´ Ještě to ani nedořekl a již vstával. ,Budu vás tedy čekat v Eyfordu v 11.15.’

,Určitě přijedu.’

Jistě si dovedete oba představit, že když jsem později vše v klidu uvážil, sám jsem nad tak nečekanou zakázkou, která mi najednou byla svěřena, přímo žasl. Na jedné straně jsem ji samozřejmě jen vítal, protože honorář převyšoval přinejmenším desetinásobně částku, již bych si za podobnou službu stanovil sám, a bylo dost možné, že mi jedna objednávka přinese další. Na druhé straně na mne však vzezření i chování mého klienta zapůsobilo krajně nepříznivě a ani jeho vysvětlení o nálezu valchářské hlinky mi nedokázalo dostatečně objasnit, proč je tak nutné, abych se k němu vydával v noci, a proč se tolik obává, abych své poslání někomu neprozradil. Nakonec jsem však všechny pochybnosti pustil z hlavy, vydatně povečeřel, rozjel se na Paddingtonské nádraží a do slova i písmene poslušen příkazů jsem si tajemství nechal pro sebe.

V Readingu jsem nejenže musel přestoupit na jiný vlak, ale i přejít na jiné nádraží. I tak jsem však stihl poslední spojem do Eyfordu a po jedenácté hodině dorazil na slabě osvětlené nádražíčko. Vystupoval jsem docela sám a i na nástupišti nebylo živé duše, jen opodál klimbal vrátný se svítilnou v ruce. Když jsem však prošel brankou nádražních vrat, čekal již na mne můj ranní společník ve stínu na protější straně ulice. Beze slova mě popadl za paži a spěšně mne vedl ke kočáru, který tu stál s otevřenými dvířky. Zatáhl po obou stranách okna, zaťukal na dřevěnou přepážku a už jsme se řítili pryč, jak rychle jen kůň stačil.“

„Jeden kůň?“ vpadl mu do řeči Holmes.

„Ano, jen jeden.“

„Všiml jste si, jakou měl barvu?“

„Ano, zahlédl jsem ho ve světle boční svítilny, když jsem nastupoval do kočáru. Byl to hnědák.“

„Vypadal unaveně nebo čerstvě?“

„Docela čerstvě a pěkně se leskl.“

„Děkuji vám. Promiňte, že jsem vás přerušil. A nyní, prosím vás, pokračujte ve svém neobyčejně zajímavém vyprávění.“

„Rozjeli jsme se tedy a ujížděli nejméně hodinu. Plukovník Lysander Stark mi dopoledne tvrdil, že je k nim jenom sedm mil, ale podle toho, jak rychle jsme jeli a jak dlouho nám to trvalo, bych to odhadoval spíše na dvanáct. Plukovník vedle mne seděl celou tu dobu mlčky, ale když jsem se po něm několikrát pokradmu podíval, všiml jsem si, že si mne upřeně prohlíží. Silnice nemají v tom kraji asi zvlášť dobré, protože to s námi strašně kodrcalo a nadskakovalo. Pokoušel jsem se vyhlédnout z okna a trochu se podívat po krajině, ale okna byla z matného skla a vůbec nic jsem neviděl, jen tu a tam nejasný záblesk, jak nás míjela jakási světla. Tu a tam jsem utrousil nějakou poznámku, abych trochu přerušil jednotvárnost naší cesty, ale plukovník mi odpovídal jen jednoslabičně a rozhovor brzy uvázl. Konečně jsme sjeli z kodrcavé silnice na hladký štěrk zahradní cesty a kočár zastavil. Plukovník Lysander Stark seskočil na zem, a sotva jsem sestoupil za ním, vtáhl mne rychle do otevřené chodby. Vystoupili jsme vlastně z kočáru přímo do haly, takže jsem průčelí domu ani nezahlédl. Jakmile jsem přestoupil přes práh, dveře se za námi s těžkým bouchnutím zavřely a jen nejasně jsem zaslechl rachot kol, jak kočár ujížděl pryč.

V domě byla tma jako v ranci a plukovník tápavě přecházel po hale, hledal zápalky a něco si tiše mumlal. Pojednou se na druhém konci chodby otevřely dveře a zazářil k nám dlouhý zlatý kužel světla. Šířil se a šířil a vtom se objevila jakási žena se svítilnou v ruce. Držela světlo nad hlavou, nakláněla obličej kupředu a zvědavě si nás prohlížela. I v té tmě jsem viděl, že je velmi hezká, a z lesku, jímž se jí na tmavých šatech odráželo světlo, jsem poznal, že jsou z přepychové látky. Promluvila pár slov jakousi cizí řečí a z jejího tónu se mi zdálo, že se na něco ptá. Můj společník jí drsně a krátce odpověděl a tu sebou trhla tak prudce, že jí lampa div nevypadla z ruky. Plukovník Lysander Stark k ní pak přistoupil a cosi jí pošeptal, vstrčil ji zase do místnosti, odkud přišla, a zamířil se svítilnou v ruce ke mně.

,Budete snad tak laskav a posečkáte chvilku v tomto pokoji,´ řekl mi a doširoka přede mnou otevřel další dveře. Vedly do tichého, prostě zařízeného pokojíka, který měl uprostřed kulatý stůl a na něm rozházeno několik knih. Plukovník Stark postavil svítilnu na pianino u dveří. ,Nenechám vás dlouho čekat,’ řekl a zmizel ve tmě.

Pohlédl jsem na knihy rozložené na stole, a třebaže vůbec neumím německy, poznal jsem, že dvě z nich jsou jakási vědecká pojednání a ostatní svazky poezie. Potom jsem přešel k oknu, jestli snad nezahlédnu alespoň něco ze zdejší krajiny, ale okno bylo zabedněné dubovou okenicí s těžkým mřížovím. Dům byl kromobyčejně tichý. Kdesi na chodbě hlasitě tikaly starobylé hodiny, ale jinak tu vládlo ticho jak v hrobě. Začal na mne doléhat jakýsi neurčitý pocit strachu. Kdo jsou vlastně ti Němci a co tu dělají, proč žijí v tak podivném odlehlém domě? A kde se vůbec ten dům nalézá? Věděl jsem jenom, že asi na deset mil od Eyfordu, ale neměl jsem ani tušení, zda směrem na sever, jih, východ či západ. V okruhu těch deseti mil leží ovšem Reading a dost možná i jiná větší městečka, takže dům nemusí stát na tak docela opuštěném místě. Avšak to naprosté ticho mne utvrzovalo, že jsme určitě někde na samotě. Přecházel jsem sem a tam po pokoji, tiše si pohvizdoval, abych si dodal odvahy, a říkal jsem si, že si za tuhle noc padesát guinejí rozhodně zasloužím.

Náhle se dveře mého pokoje pomalu otevřely, bez sebemenšího šramotu, který by trochu narušil úplné ticho v domě. Stála v nich ona neznámá žena, za zády se jí černala temnota haly a vzrušený překrásný obličej jí ozařovalo žluté světlo lampy. Ihned jsem poznal, že je k smrti vyděšená, a z výrazu její tváře se mi až srdce sevřelo strachem. Pozvedla třesoucí se prst na znamení, abych byl zticha, ustavičně se jak vyplašený kůň ohlížela do tmy za sebou a šeptem na mne lámanou angličtinou vyhrkla několik slov.

,Vy by měl utéct,’ řekla a mně se zdálo, že se vší silou ovládá, aby to vyslovila alespoň trochu klidně. ,Měl by utéct. Určitě by tu neměl zůstávat. To není dobré.’

,Ale madam,’ namítl jsem, ,ještě jsem přece nesplnil úkol, kvůli kterému jsem přijel. Nemohu odjet, dokud se alespoň nepodívám na stroj.’

,Vám neprospívá tu čekat,’ pokračovala. ,Můžete projít tady dveřmi, nikdo nebrání.’ Když však viděla, že se jen usmívám a vrtím hlavou, odhodila všechno své sebeovládání a lomíc rukama vrhla se ke mně. ,Pro lásku boží!’ šeptala, ,utečte, než bude pozdě!’

Jsem však poněkud tvrdohlavý, a když se mi postaví do cesty překážka, mám tím spíš chuť se s ní vypořádat. Pomyslel jsem na odměnu padesáti guinejí, na únavnou cestu a na nepříjemnou noc, která mě zřejmě čeká. To všechno že bych měl podstupovat jen tak pro nic za nic? Proč bych měl utíkat, dokud nesplním zakázku a nedostanu odměnu, na kterou mám právo? Co konečně vím, ta žena může trpět nějakou utkvělou představou. A tak jsem znovu jen rozhodně zavrtěl hlavou, i když mnou její jednání otřáslo mnohem víc, než jsem byl ochoten přiznat, a prohlásil jsem, že zůstanu. Chtěla mne znovu zapřísahat, ale vtom někde za námi bouchly dveře a na schodech se ozvaly kroky. Žena chviličku poslouchala, potom zoufale rozhodila rukama a zmizela stejně náhle a nehlučně, jako se objevila.

Do pokoje teď vstoupil plukovník Lysander Stark a malý tlustý mužíček s hustým vousem, který mu vyrůstal ze záhybů dvojité brady. Byl mi představen jako pan Ferguson.

,To je můj tajemník a správce,’ řekl plukovník. ,Ale mimochodem, měl jsem pocit, že jsem za sebou zavřel. Doufám, že vám sem příliš netáhlo.“

,Naopak,’ řekl jsem. ,Otevřel jsem si sám, protože mi bylo v pokoji trochu dusno.’

Podíval se na mne dost podezíravě, jako ostatně ne poprvé. ,Snad bychom se měli raději pustit do práce,’ řekl. ,Zavedeme vás s panem Fergusonem ke stroji.’

,Pak bych si měl vzít asi klobouk.’

,Ale kdepak, máme lis v domě.’

,Copak těžíte valchářskou hlinku doma?’

,Samozřejmě že ne. Jen ji tu lisujeme. Ale o to se nestarejte! Chceme na vás jen, abyste stroj prohlédl a řekl nám, kde má závadu.’

Vyšli jsme společně po schodech, nejprve plukovník a za ním tlustý správce a já. Starý dům připomínal bludiště, sestával ze samých chodeb, předsíněk, úzkých točitých schodišť a nízkých dvířek s prahy, které sešlapaly mnohé generace. V prvním poschodí nebyly žádné koberce a ani stopy po nábytku, ze stěn odprýskávala malba a v zelených nezdravých skvrnách na nich vyrážela plíseň. Snažil jsem se tvářit co nejsamozřejměji, ale třebaže jsem varování neznámé ženy neuposlechl, také jsem na ně nezapomněl a nespouštěl jsem své společníky z očí. Ferguson byl zřejmě mrzout a moc toho nenamluvil, ale z toho mála, co řekl, jsem aspoň poznal, že je můj krajan.

Plukovník Lysander Stark stanul konečně u nízkých dvířek a odemkl je. Otvíraly se do čtvercové komůrky, tak malé, že všichni tři bychom se tam byli najednou asi nevešli. Ferguson zůstal venku a plukovník mne vybídl, abych za ním vstoupil.

,Jsme teď vlastně v hydraulickém lisu,´ řekl, ,a nebylo by zrovna nejpříjemnější, kdyby ho najednou někdo spustil. Strop této komory je ve skutečnosti spodek pístu, který dopadá vahou mnoha tun na tuto kovovou podlahu. Venku je několik bočných sloupců s vodou, které přejímají sílu, přenášejí ji a násobí, ale to sám už dobře znáte. Stroj se spouští docela snadno, ale jde trochu ztuha a nemá už tolik síly. Snad byste si jej laskavě prohlédl a ukázal nám, jak jej spravit.’

Vzal jsem si od něj svítilnu a podrobně celý stroj prozkoumal. Byl skutečně obrovský a jisté dokázal vyvinout nesmírný tlak. Když jsem však vyšel ven a stlačil páky, jimiž byl ovládán, ihned jsem podle nepatrného sykotu shledal, že zřejmě někde uchází a voda proudí i do jednoho postranního válce. Bližším ohledáním jsem zjistil, že se kroužek těsnící vrchol hnací tyče nepatrně poškodil, takže nekryje úplně ložisko a tím zřejmě také dochází ke ztrátě tlaku. Předvedl jsem to vše svým společníkům, kteří mě velmi pozorně poslouchali a položili mi několik praktických otázek, jak mají postupovat při opravě. Když jsem jim všechno vysvětlil, vrátil jsem se do hlavni komory stroje, protože mi zvědavost nedala, abych si ji pořádně neprohlédl. Jen jsem lis viděl, bylo mi jasné, že historka o valchářské hlince je holý výmysl, protože nikdo by si určitě nepořídil tak silný stroj na tak neúměrně snadnou práci. Stěny tu byly dřevěné, ale podlaha sestávala z jediné desky, a když jsem si ji prohlédl podrobněji, seznal jsem, že je pokryta vrstvou jakési kovové usazeniny. Sklonil jsem se a začal ji seškrabávat, abych si zjistil, co je to přesně za kov, ale vtom jsem zaslechl tlumený německý výkřik a spatřil nad sebou mrtvolně bledý plukovníkův obličej.

,Co to tam děláte?’ ptal se mne plukovník.

Měl jsem zlost, že jsem se dal nachytat na tak průhlednou historku, jakou mi plukovník napovídal. ,Obdivuji vaši valchářskou hlinku,’ řekl jsem. ,Určitě bych vám byl o závadě stroje řekl víc, kdybych byl věděl, k jakému účelu se používá.’

Sotva jsem to však dořekl, již jsem svých neuvážených slov litoval. Plukovník krutě stiskl rty a z šedých očí mu vyšlehly zlověstné plameny.

,Dobrá,’ řekl, ,poznáte tedy stroj se vším všudy.’ Poodstoupil, zabouchl dvířka a otočil klíčem v zámku. Vrhl jsem se ke dveřím a začal lomcovat klikou, ale zůstávala zcela nehnuta a nepoddala se ani pod mými kopanci a ranami. ,Haló!’ křičel jsem. ,Haló! Plukovníku! Pusťte mne odtud!’

Nikdo mi však neodpovídal a tu jsem najednou zaslechl zvuk, při němž mi až srdce stouplo do hrdla. Kousek ode mne klaply páky a zasyčel ucházející válec. Plukovník spustil stroj! Svítilna stála dosud na podlaze, kam jsem ji položil, když jsem začal zkoumat spodní desku, a v jejím světle jsem spatřil, jak ke mně klesá černý strop, sice pomalu a trhaně, ale jak jsem sám nejlépe věděl, se silou, která mě v minutě dokáže rozdrtit na beztvarou kaši. Rozkřičel jsem se hrůzou, znovu se vrhl ke dveřím a začal rvát nehty zámek. Zapřísahal jsem plukovníka, aby mě pustil, ale mé výkřiky utonuly v nemilosrdném řinčení pák. Strop byl už asi jen na stopu či dvě nade mnou a stačilo natáhnout ruku, abych nahmatal jeho drsný povrch. Blesklo mi hlavou, že bude hodně záležet i na mé poloze, v jakých bolestech zemru. Položím‑li se tváří k zemi, dopadne mi všechna ta tíha na páteř, a až jsem se hrůzou otřásl, když jsem pomyslel na to strašlivé zapraštění.

V poloze opačné by mě snad čekala lehčí smrt, ale jak najít odvahu, abych si lehl obličejem vzhůru a díval se, jak ke mne sestupuje černý stín smrti? Nemohl jsem už ani stát zpříma, když tu jsem najednou zahlédl něco, co do mne vlilo zase trošičku naděje.

Řekl jsem vám již, že podlaha a strop byly železné a stěny ze dřeva. Když jsem se ještě naposled rychle rozhlédl kolem, spatřil jsem pojednou tenký paprsek světla, který pronikal mezi dvěma prkny, a vzápětí začal kdosi odsouvat jakousi nevelkou desku a světlo se stále rozšiřovalo. V prvním okamžiku jsem nemohl ani uvěřit, že se mi skutečně otvírají dveře k záchraně před jistou smrtí. Ale vzápětí jsem se již vrhl k otvoru a napůl v mdlobách zůstal ležet za stěnou. Deska se za mnou zase zasunula, ale třesk roztříštěné lampy a hned za ním náraz dvou kovových ploch mi prozradily, že jsem unikl skutečně o vlásek.

Vzpamatoval jsem se, až když mi někdo vší silou škubal za zápěstí, a tu mi svitlo, že ležím na kamenné podlaze jakési úzké chodbičky a nade mnou že se sklání mladá žena, levou rukou mnou lomcuje a v pravé drží svíci. Byla to ona dobrá přítelkyně, jejíž varování jsem si ve své bláhovosti tak málo vzal k srdci.

,Pojďte! Pojďte!’ volala zoufale. ,Za chvíli jsou tu. A uvidí, že vy utekl. Neztrácejte už vzácný čas, honem pojďte!’

Tentokrát jsem už její radou neopovrhl. Z posledních sil jsem se postavil na nohy a běžel s ní chodbičkou a dolů po točitých schodech. Schůdky ústily do širší chodby, a zrovna když jsme tam dobíhali, zaslechli jsme, jak kdosi úprkem utíká a jak na sebe po domě volají dva hlasy, které si navzájem odpovídají — jeden z poschodí, kde jsme právě byli, a druhý zezdola. Má průvodkyně se zastavila a bezradně se kolem sebe rozhlédla. Pak rychle otevřela dveře do jakési ložnice, jejímž oknem jasně zářil měsíc.

,Máte jedinou naději,’ řekla. ,Je to vysoko, ale možná že vy se odvážíte a skočíte.’

Ještě to ani nedořekla a na druhém konci chodby již zazářilo světlo. Zahlédl jsem v něm postavu plukovníka Lysandera Starka, který se řítil k našemu pokoji, v jedné ruce svítilnu a v druhé jakousi zbraň podobnou řeznické sekyrce. Bez meškání jsem přeběhl pokoj, prudce otevřel okno a vyhlédl ven. V měsíčním světle vypadala zahrada poklidně, sladce a konejšivě a určitě neležela víc než třicet stop pode mnou. Vylezl jsem na okenní římsu, ale nemohl jsem se odhodlat a seskočit; chtěl jsem nejdřív vědět, co se stane mezi mou zachránkyní a tím surovcem, který mne pronásleduje. Kdyby ji napadl, byl jsem rozhodnut vrátit se do pokoje a přispět jí na pomoc, ať už to bylo sebenebezpečnější. Sotva mi tato myšlenka bleskla hlavou, doběhl plukovník ke dveřím a chtěl se prodrat kolem ní dovnitř, ale žena se mu vrhla kolem krku a snažila se ho zadržet.

,Fritzi! Ach Fritzi! Vzpomeň si, co jsi mi naposled slíbil!’ bědovala zoufale. ,Říkal jsi přece, že se to už nikdy nestane. On nic neřekne! Uvidíš, že bude mlčet!’

,Zbláznila ses, Eliso!’ okřikl ji a snažil se vyprostit z jejího objetí. ,Vždyť nás úplně zničíš. Ten chlap toho moc viděl. Říkám ti, pusť mě!’ Odstrčil ji, vrhl se k oknu a rozehnal se po mně svou těžkou zbraní. Než ke mně stačil doběhnout, spustil jsem se rychle z okna a visel jsem zachycen prsty o okenní drážku s rukama vzepřenýma na římse. A vtom jsem ucítil tupou bolest, sevření mi povolilo a spadl jsem do zahrady.

Pád ze mne trochu vyrazil dech, ale nezranil jsem se, takže jsem rychle vstal a co mi síly stačily jsem se rozběhl křovím pryč, neboť jsem dobře věděl, že jsem ještě zdaleka nevyvázl z nebezpečí. Jak jsem však běžel, najednou se se mnou začalo všechno točit a žaludek mi stoupal až do krku. Pohlédl jsem na ruku, v níž mi bušila bolest, a tu jsem teprve zjistil, že mám useknutý palec a z rány že mi proudem teče krev. Zkoušel jsem ovázat ruku kapesníkem, ale najednou mi začalo v uších hučet a vzápětí jsem upadl v hlubokém bezvědomí do růžových keřů.

Sám nevím, jak dlouho jsem o sobě nevěděl. Ležel jsem zřejmě hodně dlouho, protože než jsem se probral, měsíc už zapadl a rozednívalo se. Šaty jsem měl úplně provlhlé rosou a rukáv od pláště prosáklý krví ze zraněného palce. Palčivá bolest mi rázem připomněla všechny podrobnosti mého nočního dobrodružství a honem jsem vyskočil ve strachu, že ještě zdaleka nejsem před svými pronásledovateli v bezpečí. Tu jsem se kolem sebe rozhlédl, ale ke svému úžasu jsem neviděl dům ani zahradu. Probral jsem se v ohybu živého plotu kousek od hlavní silnice a pod ní docela nedaleko jsem spatřil jakousi podlouhlou budovu. Zamířil jsem k ní a tu jsem zjistil, že je to nádraží, na které jsem v noci přijel. Nebýt ošklivé rány na ruce, málem bych byl uvěřil, že všechno, co se událo v těch děsivých hodinách, byl jenom zlý sen.

Zpola omámen jsem vešel na nádraží a zeptal se, kdy jede ranní vlak. Za necelou hodinu měl odjíždět vlak na Reading. Zjistil jsem, že službu má tentýž vrátný, kterého jsem tu včera viděl. Když jsem se ho však vyptával, slyšel‑li někdy o plukovníku Lysanderu Stárkovi, jméno mu vůbec nic neříkalo. Všiml si v noci kočáru, který tu na mne čekal? Ne, nic takového neviděl. Je někde nablízku policejní stanice? K nejbližší jsou tři míle cesty.

Tak daleko bych byl určitě nedošel, protože jsem byl hodně zesláblý a dělalo se mi špatně. Rozhodl jsem se proto, že se vrátím do města a teprve tam vypovím policii, co se mi stalo. Přijel jsem krátce po šesté, dal si ošetřit ránu a pan doktor byl potom tak laskav, že mne zavedl k vám. Vkládám teď celý případ do vašich rukou a zařídím se přesně podle vašich rad.“

Když jsme vyslechli podivuhodné vyprávění našeho hosta, seděli jsme oba chvíli mlčky. Sherlock Holmes pak sundal z police jednu z těch těžkých obyčejných knih, kam si ukládal svoje výstřižky.

„Mám tady inzerát, který vás jistě bude zajímat,“ řekl. „Vyšel asi před rokem ve všech novinách. Poslechněte si ho: ,9. t. m. zmizel pan Jeremiáš Hayling, 26 let, inženýr pro obor hydraulických strojů. Odešel z domova v deset večer a od té doby je nezvěstný. Oblečen byl… atd. atd.’ Tak vidíte! Nic bych za to nedal, že jeho zmizení spadá asi tak do doby, kdy plukovník potřeboval naposled prohlédnout stroj.“

„Proboha!“ zvolal můj pacient. „To by pak vysvětlovalo i slova té dívky.“

„Bezpochyby. Je zcela jasné, že plukovník je chladně uvažující a přitom zoufalý člověk, který je naprosto odhodlán nedat si ve své hře nikým zabránit, jako ti nemilosrdní piráti, kteří nenechají naživu jedinou duši ze zajaté lodi. Teď je však každá chvilka drahá a cítíte‑li se dost silný, stavíme se nejprve ve Scotland Yardu a pak se rozjedeme rovnou do Eyfordu.“

Asi za tři hodiny nato jsme již seděli společně ve vlaku a ujížděli z Readingu do malé vesničky v Berkském hrabství. Naši společnost tvořili Sherlock Holmes, inženýr Hatherley, inspektor Bradstreet ze Scotland Yardu, jeden detektiv a já. Bradstreet si rozložil na sedadle vojenskou mapu zdejší krajiny a opisoval na ní kružítkem kruh, v jehož středu ležel Eyford.

„A teď se podívejte,“ řekl. „Vymezil jsem vám desetimílový okruh kolem vesnice. Místo, které hledáme, musí být někde v blízkosti tohoto okruhu. Říkal jste přece, že jste jeli deset mil, že, pane?“

„Jeli jsme dobrou hodinu.“

„A to si myslíte, že když jste ztratil vědomí, vás vezli celou tu cestu zpátky?“

„Zřejmě ano. Mlhavě si pamatuji, jak mě někdo zvedl a někam odnášel.“

„Vůbec ovšem nechápu, proč vás vlastně ušetřili, když vás našli ležet v bezvědomí na zahradě,“ řekl jsem. „Že by ta žena nakonec svými prosbami zločince obměkčila?“

„O tom bych silně pochyboval. Jakživ jsem neviděl zatvrzelejší tvář.“

„Však to brzy vyjasníme,“ řekl Bradstreet. „Svůj kruh jsem už nakreslil, ale teď by mě zajímalo, v kterém jeho bodě hledat ty lidi.“

„Myslím, že bych vám jej mohl ukázat,“ řekl Holmes klidně.

„Snad už jste si neudělal svůj názor!“ zvolal inspektor. „Tak pojďme, uvidíme, kdo se s vámi shodne. Já bych tvrdil, že náš dům leží na jihu, protože tam je kraj nejopuštěnější.“

„A já bych hádal, že na východě,“ řekl můj pacient.

„Já jsem spíš pro západ,“ poznamenal detektiv. „Je tam několik úplně tichých vesniček.“

„A já pro sever,“ ozval jsem se, „protože tam nejsou žádné kopce, a náš přítel přece říkal, že mu připadalo, jako by kočár nejel nikdy do vrchu.“

„Tak vida, jak se mohou názory různit,“ zasmál se inspektor. „Nakonec jsme se rozdělili o celý kompas. Komupak byste dal svůj rozhodující hlas vy?“

„Nikomu, všichni jste na omylu.“

„Ale všichni se přece mýlit nemůžeme.“

„Samozřejmě že můžete. Já volím tento bod,“ řekl Holmes a ukázal prstem přímo do středu kruhu. „A tady je také najdeme.“

„Ale co těch dvanáct mil jízdy?“ vydechl Hatherley.

„Šest tam a šest zpátky. Nic nemůže být jednoduššího. Sám jste přece říkal, že když jste nastupoval do kočáru, byl kůň odpočatý a lesklý. Bylo by to snad možné, kdyby již předtím ujel dvanáct mil po hrbolatých cestách?“

„A víte, že to vypadá na docela pravděpodobný trik,“ poznamenal Bradstreet zamyšleně. „O tom, co je to za bandu, není ovšem pochyb.“

„Naprosto ne,“ řekl Holmes. „Jsou to penězokazci ve velkém a tím strojem zpracovávali amalgám, který používali místo stříbra.“

„Víme už určitou dobu, že nám tu někde řádí prohnaná banda,“ řekl inspektor. „Vyrábí půlkoruny po tisících kusech. Vysledovali jsme ty podvodníky až do Readingu, ale dál jsme se nedostali, dovedli za sebou zahladit stopy tak mazaně, že musí jít o hodně zkušené rošťáky. Teď se mi však zdá, že je dík šťastné náhodě konečně přece jen dopadneme.“

Inspektor se však mýlil, neboť zločincům nebylo souzeno, aby upadli do rukou spravedlnosti. Když jsme si to přisupěli s vláčkem na eyfordské nádraží, spatřili jsme, jak se za malou skupinkou stromů valí k obloze obrovský sloupec dýmu a zůstává viset nad krajinou jak velké pštrosí pero.

„Snad tu někde nehoří?“ zeptal se Bradstreet, když vlak zas odjel.

„Hoří, pane,“ odvětil přednosta stanice.

„Kdy vypukl ten požár?“

„Slyšel jsem, že v noci, pane, ale pořád se šíří a celé stavení je už v jednom plameni.“

„Čí je ten dům?“

„Doktora Bechera.“

„Poslyšte,“ vložil se do hovoru inženýr, „není ten doktor Becher Němec, takový hubeňour s dlouhým ostrým nosem?“

Přednosta stanice se na celé kolo rozesmál. „Kdepak, pane, doktor Becher je Angličan a v celé farnosti sotva najdete člověka s tak pěkně vypaseným bříškem. Ale bydlí u něj nějaký gentleman, prý jeho pacient, a to je opravdu cizinec a vypadá, jako by mu trochu dobrého berkského hovězího přišlo jen k duhu.“

Přednosta ještě ani nedomluvil a už jsme se všichni hnali k požáru. Silnice vedla do mírného svahu, na kterém stála doširoka rozložená, bíle omítnutá budova. Z každičké její spáry a z každého okna šlehal teď oheň a dole v zahradě se marně snažily tři hasičské vozy plameny zdolat.

„Tady je to!“ zvolal Hatherley nanejvýš vzrušen. „Tady je ta štěrková cesta a pod těmihle růžovými keři jsem zůstal ležet. A z toho druhého okna jsem vyskočil.“

„Alespoň jste se jim pomstil,“ řekl Holmes. „Dřevěné stěny určitě chytly od vaší petrolejky, jak ji rozmačkal lis, a vaši pronásledovatelé měli zřejmě jen myšlenky na to, jak vás chytit, a včas si požáru nevšimli. Teď se však dobře dívejte, jestli neuvidíte mezi tím davem své přátele z včerejší noci, i když se velice obávám, že jsou už na sto mil odtud.“

Holmesovy obavy se také splnily, neboť od toho dne jako by se po krásné ženě, zlověstně vyhlížejícím Němci a zamračeném Angličanovi země slehla. Jen jeden rolník zahlédl předtím časně zrána vůz naložený několika lidmi a velkými bednami, který ujížděl co nejrychleji směrem k Readingu, ale tam také všechny stopy po uprchlících končily a ani Holmes nedokázal při vší své vynalézavosti vypátrat sebemenší náznak, kde by se mohli nacházet.

Hasiče krajně udivilo podivné vybavení, které nalezli uvnitř, a ještě víc je zarazilo, když objevili na okenní římse v druhém poschodí docela nedávno useknutý lidský palec. Do západu slunce se jim konečně podařilo požár uhasit, ale mezitím se propadla střecha a změnila celý dům v takové rozvaliny, že ze stroje, na který náš nový známý tolik doplatil, nezbylo až na pokroucené válce a železné trubky vůbec nic. V kůlně na zahradě se našly velké zásoby niklu a plechu, ale žádné mince, což možná vysvětluje, proč vůz, o kterém se již mluvilo, byl tolik přetížen bednami.

Jak se náš inženýr dostal ze zahrady až na místo, kde nabyl později vědomí, by bylo navždy zůstalo tajemstvím, nebýt tu měkké půdy, která nám mnohé prozradila. Ukázalo se, že jej odnesly dvě osoby, z nichž jedna měla velice drobné a druhá až neobvykle velké nohy. Z toho zřejmě vyplývalo, že zamlklý Angličan nebyl tak troufalý anebo krutý jak jeho druh a že pomohl ženě odnést omdlelého muže do bezpečí.

„To jsem si tedy sehnal práci!“ poznamenal smutně náš inženýr, když jsme zas nasedli do vlaku a vraceli se do Londýna. „Přišel jsem o palec, padesát guinejí jsem nedostal a co jsem vlastně získal?“

„Zkušenost,“ řekl mu Holmes se smíchem. „A ta pro vás může mít přece jen nějakou hodnotu, i když nepřímou. Stačí, když ji odějete do slov, a budete mít po celý život pověst výtečného společníka.“