Dobrodružství Sherlocka Holmese

II — Spolek ryšavců

Loni na podzim jsem zašel jednoho dne za svým přítelem Sherlockem Holmesem a zastihl jej zabraného do rozhovoru s jakýmsi statným červenolícím postarším pánem s ohnivé ryšavými vlasy. S omluvou, že vyrušuji, jsem se již mínil honem vzdálit, ale Holmes mne prudce vtáhl do pokoje a zavřel za mnou dveře.

„Ani nevíte, jak mi přicházíte vhod, můj milý Watsone,“ řekl srdečně.

„Myslel jsem, že máte práci.“

„Také že mám. Až nad hlavu.“

„Počkám snad tedy raději vedle v pokoji.“

„Ani nápad. Tento gentleman, pane Wilsone, mi byl nejednou společníkem a pomáhal mi řešit mnohé z mých nejúspěšnějších případů, takže mi jistě nesmírně přispěje i v případě vašem.“

Tlustý pán povstal ze židle, maličko se mi uklonil na pozdrav a tázavě se na mne zadíval drobnýma, sádlem zarostlýma očkama.

„Sedněte si třeba tady na pohovku,“ pravil Holmes a sám sklesl zpátky do křesla a zaklínil si špičky prstů do sebe, jak to měl ve zvyku, když se zahloubal nad nějakým případem. „Vím, milý Watsone, že si stejně jako já potrpíte na všechno, co je bizarní a co se vymyká konvencím a jednotvárnosti všedního života. Prokázal jste tuto svou zálibu nadšením, s nímž jste zaznamenal, a prominete‑li mi ta slova, někdy trochu i přikrášlil mnohá má malá dobrodružství.“

„Vaše případy mne vždycky nesmírně zajímaly,“ poznamenal jsem.

„Pak si snad pamatujete na mou poznámku, než jsme se pustili do toho jednoduchého problémku, který nám předložila slečna Marie Sutherlandová, že nejpodivuhodnější dojmy a nejneobvyklejší kombinace přináší obvykle sám život, neboť je vždycky mnohem odvážnější než nejbujnější obrazotvornost.“

„O tomto názoru jsem si však dovolil pochybovat.“

„Já vím, doktore, ale nakonec se mnou budete přece jen muset souhlasit, nebo vás zahrnu tolika údaji, že stejně pod jejich tíhou ustoupíte a dáte mi za pravdu. Tady pan Jabez Wilson byl tak laskav, že mne dnes ráno navštívil a začal mi vyprávět příběh tak pozoruhodný, že jsem něco podobného zřejmě již dlouho neslyšel. Jednou jsem před vámi tuším poznamenal, že nejpodivuhodnější a nejneobvyklejší úkazy nedoprovázejí obvykle zločiny těžké, ale lehčí, ba někdy že je dokonce i pochybné, zda vůbec k nějakému zločinu došlo. Z toho, co jsem o případu vyslechl, nemohu ještě posoudit, jde‑li o zločin či nikoliv, ale samotný sled událostí je tak zvláštní, že mi již dávno něco takového nikdo nevyprávěl. Snad byste byl, pane Wilsone, tak laskav a začal ještě jednou. Nežádám to na vás jen proto, že můj přítel doktor Watson úvodní část neslyšel, ale i že jde o příběh zcela mimořádný a rád bych vyslechl z vašich úst každou jeho sebemenší podrobnost. Naslouchám‑li jen trochu povědomému sledu událostí, vypomáhám si obvykle tisíci podobnými případy, které mi vyvstanou na mysli. Avšak ve vašem případě musím uznat, že jde, alespoň podle mého nejhlubšího přesvědčení, o fakta naprosto jedinečná.“

Náš tělnatý klient vypjal s dávkou jisté pýchy hruď a vytáhl z náprsní kapsy převlečníku špinavé pomuchlané noviny. Jak se tak se skloněnou hlavou a novinami vyrovnanými na klíně zahleděl na sloupec inzerátů, pozorně jsem si jej prohlížel a snažil se na něm po vzoru svého druha vyčíst náznaky, které pravděpodobně prozrazoval jeho oděv i vzezření.

Ale příliš jsem toho svou prohlídkou nevypozoroval. Náš návštěvník prozrazoval každým svým rysem průměrného, docela obyčejného britského obchodníka, tlustého, trošičku domýšlivého a těžkopádného. Oblečen byl do dost širokých šedivých kostkovaných kalhot, nepříliš čistého žaketu na prsou rozepnutého, a do obnošené vesty s těžkým mosazným řetězem od hodinek, z něhož visel coby ozdoba čtverhranný kovový přívěsek s malinkou dírkou. Na židli vedle něj ležel ošoupaný cylindr a vybledlý hnědý plášť s pomačkaným sametovým límcem. Ať jsem se díval jak chtěl, nebylo na něm nic pozoruhodného až na tu plamenně zrzavou hlavu a výraz krajního zklamání a rozmrzelosti.

Sherlock Holmes postřehl svým bystrým pohledem, čím se to zabývám, a když si povšiml, jak tázavě se na něj dívám, s úsměvem zavrtěl hlavou. „Až na naprosto očividná fakta, že se náš klient živil nějakou dobu manuální prací, že šňupe, je zednářem, byl kdysi v Číně a v poslední době se hodně zabýval psaním, na něm rovněž nic jiného nevidím.“

Pan Jabez Wilson se napřímil v křesle, ukazováček pořád ještě namířený do novin, ale oči upřené na mého společníka.

„Pro boha živého, jak jste to všechno poznal, pane Holmesi?“ zeptal se. „Odkud například víte, že jsem pracoval manuálně? Vždyť je to svatá pravda, začínal jsem jak tesař v loděnici.“

„Prozradily mi to vaše ruce, milý pane. Pravičku máte o dobré číslo větší než levičku. Napracovala se až dost a máte na ní vyvinutější svaly.“

„Ale jak jste přišel na to šňupání a svobodné zednářství?“

„Nechci podceňovat vaši inteligenci a vysvětlovat vám, z čeho jsem to vyčetl, zvláště máte‑li poněkud v rozporu s přísnými pravidly svého spolku na klopě odznak s růžicí a kompasem.“

„Ovšem, samozřejmě, dočista jsem zapomněl. Ale jak jste přišel na to, že hodně píšu?“

„Čím jiným si mám vysvětlit, máte‑li pravou manžetu do výšky pěti palců docela oblýskanou a na levém rukávě ošoupané předloktí, tak si je pokládáte na stůl?“

„Ale co ta Čína?“

„Ryba, kterou máte vytetovánu těsně nad pravým zápěstím, odnikud jinud než z Číny pocházet nemůže. Trochu jsem studoval tetování, a dokonce jsem sám přispěl k literatuře o tomto předmětu. Zabarvit rybí ploutve tak jemně do růžová dokáží jedině v Číně. A když navíc vidím, jak máte k řetízku od hodinek zavěšenu čínskou minci, je mi vše ještě jasnější.“

Pan Jabez Wilson se z celého srdce rozesmál. „U všech ďasů!“ řekl. „Já si už myslel, kdovínač moudrého jste přišel, ale teď vidím, že na tom přece jenom nic zvláštního není.“

„Začínám mít pocit, že se dopouštím chyby, když všechno tak otevřeně vysvětluji, Watsone,“ řekl Holmes. „Víte přece, že ,0mne ignotum pro magnifico’, a jestli budu takhle upřímný, dočista se svou ubohou reputací ztroskotám. Nemůžete snad ten inzerát najít, pane Wilsone?“

„Ale ano, už ho mám,“ odpověděl pan Wilson a ukázal tlustým červeným prstem do středu sloupce. „Tady je. Tímhle to všechno začalo. Přečtěte si to radši sám, pane.“

Vzal jsem od něho noviny a četl jsem:

„Co to má proboha znamenat?“ zvolal jsem, když jsem si dvakrát přečetl to prapodivné oznámení.

Holmes se uchechtl a stočil se v křesle, jak měl ve zvyku, když byl v obzvláště dobré náladě, „Je to poněkud nekonvenční, že?“ řekl.

„A teď začněte pěkně od Adama, pane Wilsone, a povězte nám všechno o sobě, o své domácnosti i o tom, jak ovlivnil tento inzerát vaše majetkové poměry. Povšimněte si nejprve, doktore, co to je za noviny a kdy vyšly.“

„Je to The Morning Chronicle z 27. dubna 1890. Přesně dva měsíce starý.“

„Velmi správně. Tak prosím, pane Wilsone.“

„Nu, je to přesně tak, jak jsem vám zrovna povídal, pane Sherlocku Holmesi,“ řekl Jabez Wilson a otřel si čelo. „Mám malou zastavárnu na Coburg Square blízko City. Není to nijak velký podnik a v posledních několika letech mě taktak udržel nad vodou. Dříve jsem míval dva pomocníky, ale teď zaměstnávám jen jednoho, a nebýt toho, že se chce přiučit obchodu a je ochoten pracovat za poloviční plat, sotva bych ho zaplatil.“

„A jakpak se jmenuje ten ochotný mládenec?“ zeptal se Sherlock Holmes.

„Jmenuje se Vincent Spaulding a žádný mladíček to už není. Těžko říci, kolik mu vlastně je. Schopnějšího pomocníka bych si ani přát nemohl, pane Holmesi, a jsem si moc dobře vědom, že by si mohl snadno polepšit a vydělat někde i dvakrát tolik, než má u mne. Ale co bych mu nasazoval brouka do hlavy, když je docela spokojený?“

„Opravdu, proč byste to dělal? Máte zřejmě veliké štěstí, že jste získal zaměstnance, který je ochoten pracovat za mnohem nižší mzdu, než se dnes žádá. To se v našich dobách hned tak každému zaměstnavateli nepovede. Kdoví, jestli ten váš pomocník není stejná rarita jako ten inzerát.“

„Však on má taky své chyby,“ řekl pan Wilson. „Jakživ jsem neviděl, aby byl někdo takový blázen do fotografování. Místo aby se hleděl něčemu přiučit, cvaká si pořád aparátem a co chvíli zalézá do sklepa jak králík do nory, aby si obrázky vyvolal. To je jeho hlavní chyba, ale celkem je to moc dobrý pracovník. Nemá žádné nectnosti.“

„A jak se domnívám, je pořád ještě u vás?“

„Ano, pane. On a jeho čtrnáctileté děvče, které mi trochu vaří a poklízí — jinak není v domácnosti nikdo, protože jsem vdovec a děti nemám. Žijeme všichni tři klidně, pane, a i když nejsme nijak bohatí, máme aspoň střechu nad hlavou a žádné dluhy.

Trochu vzruchu vnesl do našeho života až ten inzerát. Spaulding si to ke mně přižene najednou do kanceláře — dneska je tomu právě osm neděl — v ruce nese zrovna tyhlety noviny a řekne:

,Ani nevíte, co bych za to dal, pane Wilsone, kdybych měl zrzavé vlasy.’

,A proč?’ ptám se.

,Protože se už zas uvolnilo místo ve Spolku ryšavců. Pro šťastlivce, který je dostane, znamená docela pěknou sumičku, a volných míst bývá prý více než zájemců, takže správci majetku si ani nevědí rady, co s penězi. Kdyby mi tak chtěly vlasy najednou změnit barvu, čeká mě pěkné místečko, jenom se do něj posadit.’

,Ale jděte, a o co vlastně jde?’ vyptával jsem se. Víte, pane Holmesi, jsem člověk zgruntu domácký, a protože obchody přicházejí za mnou, místo co bych se honil za nimi, kolikrát nevytáhnu celé týdny paty z domu. A tak jsem nikdy moc nevěděl, co se ve světě děje, a rád si vyposlechl nějakou tu novinku.

,Copak jste nikdy neslyšel o Spolku ryšavců?’ ptal se Spaulding a užasle se na mě díval.

,Jakživ ne.’

,To je mi opravdu divné, protože byste se na některé to uprázdněné místo moc dobře hodil.’

,A co by z toho koukalo?’ zeptal jsem se.

,Jen asi dvě stě liber ročně, ale zato byste se tam nepředřel a stačil klidně i další zaměstnání.’

Dovedete si jistě představit, jak zvědavě jsem ho poslouchal, protože obchody mi už kolik let valně nešly a dvě stě liber navíc by se mi bylo dobře hodilo.

,Řekněte mi o tom spolku všechno, co víte,’ žádal jsem Spauldinga.

,Podívejte,’ řekl mi a ukázal na inzerát. ,Sám vidíte, že se ve Spolku uvolnilo místo, a tady je adresa, kde se můžete vyptat na další podrobnosti. Pokud já vím, založil jej jistý americký milionář Ezekiah Hopkins, zřejmě dost velký podivín. Sám byl zrzavý a soucítil se všemi, kdo měli také ryšavé vlasy, a po jeho smrti se zjistilo, že veškeré svoje obrovské jmění zanechal svým pověřencům s pokynem, aby jeho úroky vynakládali na úhradu snadného zaměstnání pro muže s takovou barvou vlasů. Jak jsem slyšel, je to skvěle placené místo a skoro nic se tam nemusí dělat.’

,Ale jistě se o ně budou hlásit spousty zrzavých mužů,’ namítl jsem.

,Ani ne tolik, jak byste čekal,’ odpověděl mi Spaulding. ,Víte, právo na ně mají jen Londýňané a navíc dospělí. Ten Američan prý odjel ještě jako chlapec z Londýna a chtěl se svému starému městu nějak odvděčit. A slyšel jsem také, že kdo má vlasy jen světle ryšavé nebo temně zrzavé, se ani hlásit nemusí, přijmou prý jenom člověka s opravdu zářivou, plamenně ohnivou barvou. Kdybyste se chtěl přihlásit vy, pane Wilsone, stačí jen si tam zajít, ale třeba vám těch pár set liber za takovou štrapácí ani nestojí.’

Jak jste si snad povšimli, pánové, mají mé vlasy opravdu temný a živý odstín, takže jsem si řekl, že bych se v takové soutěži možná přece jen uplatnil. Vincent Spaulding byl patrně do celé věci podrobně zasvěcen a pomyslel jsem si, že by mi mohl být k užitku. Nařídil jsem mu proto, aby stáhl rolety a rozjel se rovnou se mnou. To víte, že si také rád trochu vyrazil, a tak jsme zavřeli krám a vydali se na adresu uvedenou v inzerátu.

Co živ budu, nikdy už asi něco takového neuvidím, pane Holmesi. Od severu, jihu, východu a západu se hrnul do City každý, kdo měl jen trochu nazrzlé vlasy, aby se přihlásil na inzerát. Na Fleet Street se mačkala jedna zrzavá hlava na druhé a Papežský dvůr vypadal jak kára prodavače pomerančů. Jakživ bych byl nevěřil, že se v celé Anglii najde tolik zrzků, co jich přilákal tenhle jediný inzerát. Svítili všemi odstíny — slámovým, citrónovým, pomerančovým, cihlovým, játrovým i hliněným — a někteří měli zas barvu irských setrů, ale jak Spaulding předpovídal, mohli se jen málokteří pochlubit opravdovým leskem živého plamene. Když jsem viděl, co jich tam čeká, nejradši bych byl v zoufalství všeho nechal, ale Spaulding nechtěl o něčem takovém ani slyšet. Sám nevím, jak to dokázal, ale nějak se protlačil, protáhl a prokličkoval davem a dovedl mě rovnou na schody vedoucí ke kanceláři. Po schodišti se sunuly dva proudy zrzků — jedni šli nahoru ještě plni naděje a druzí zklamaně sestupovali dolů, ale my jsme se mezi ně nějak vklínili a za chvilku jsme stáli v kanceláři.“

„Byl to rozhodně velmi zábavný zážitek,“ poznamenal Holmes, když se jeho klient odmlčel a osvěžil si pořádnou dávkou šňupacího tabáku paměť. „Pokračujte laskavě ve své nesmírně zajímavé výpovědi.“

„Kancelář byla prázdná až na dvě dřevěné židle a konferenční stolek a za ním seděl drobný mužík, který byl ještě zrzavější než já. Jak kolem procházeli zájemci, prohodil s každým pár slov, ale pak na nich na všech objevil nějakou chybu, která je ze soutěže vyřadila. Přece jen se nezdálo tak snadné to uvolněné místo dostat. Když jsme však přišli na řadu my, choval se ke mně drobný mužíček o moc přívětivěji než k ostatním, a jakmile jsme vstoupili, zavřel za námi dveře, aby si s námi mohl v klidu promluvit.“

,Tohle je pan Jabez Wilson,’ řekl můj pomocník, ,který je ochoten přijmout uvolněné místo ve Spolku.’

,A má k němu skutečně obdivuhodné předpoklady,’ odvětil druhý. ,Opravdu všechno, co žádáme. Nevzpomínám si, že bych kdy viděl tak krásnou barvu.’ Poodstoupil o krok dozadu, naklonil trochu hlavu a díval se mi tak upřeně na vlasy, že mi bylo až trapně. Pak ke mně pojednou přiskočil, chytil mne za ruku a vřele mi blahopřál k mému úspěchu.

,Jakékoli otálení by bylo ve vašem případě do nebe volající nespravedlností,’ řekl. ,Ale jistě mi prominete, když se přece jen napřed přesvědčím.’ S těmito slovy mne popadl oběma rukama za vlasy a zatahal za ně, až jsem vykřikl bolestí. ,Opravdu vám vyhrkly slzy,’ poznamenal, když mne pustil. ,Je tedy zřejmě všechno v pořádku. Víte, musíme se mít velmi na pozoru, protože jsme se již dvakrát nechali zmýlit parukou a jednou obarvením. Mohl bych vám toho o podobných podvodech navyprávět, až byste si navždycky znechutil lidskou povahu.’ Přistoupil k oknu a co nejhlasitěji zavolal, že místo je obsazeno. Zezdola se ozvalo zklamané mručení, zájemci se začali rozcházet do všech stran a nakonec nezbyla nablízku jediná zrzavá hlava až na mou a úředníkovu.

,Jmenuji se Duncan Ross,’ pravil ten pán, ,a pobírám rovněž důchod z nadace, kterou nám zanechal náš ušlechtilý dobrodinec. Jste ženat, pane Wilsone? Máte děti?’

Odpověděl jsem, že ne.

Nato se rázem zachmuřil.

,Jaká škoda!’ řekl vážně. ,To je skutečně velká překážka. Nesmírně mne mrzí, co mi tu říkáte. Nadace byla ovšem založena pro další rozšiřování a rozkvět rudovlasých a také pro jejich zachování. Že jste svobodný, je skutečně krajně nepříjemné.’

Užuž jsem propadal zklamání, pane Holmesi, protože jsem myslel, že místo přece jen nakonec nedostanu, ale pan Ross se chvilku rozmýšlel a potom prohlásil, že to přece jen půjde.

,V každém jiném případě,’ řekl, ,by měla závada osudné důsledky, ale má–li někdo vlasy jako vy, musíme mu to přičíst k dobru. Kdy byste se mohl ujmout svých povinností?’

,To nebude tak snadné, protože mám už svůj obchod,’ řekl jsem.

,Na to se neohlížejte, pane Wilsone,’ domlouval mi Vincent Spaulding. ,Však já to za vás zastanu.’

,Jakou bych měl pracovní dobu?’ otázal jsem se.

,Od deseti do dvou.’

V zastáváme se obchody uzavírají většinou večer, pane Holmesi, a hlavně ve čtvrtek a v pátek odpoledne, těsně před výplatami, takže se mi docela hodilo, že si mohu dopoledne trochu přivydělat. Kromě toho jsem věděl, že se mohu na Vincenta Spauldinga spolehnout a že zařídí všechno, co se vyskytne.

,To by mi velmi vyhovovalo,’ řekl jsem. ,A jaký je plat?’

,Čtyři libry týdně.’

,A práce?’

,Čistě formální.’

,Čemu říkáte čistě formální?’

,Musel byste po celou tu dobu setrvávat v kanceláři anebo alespoň v budově. Jakmile byste se jen jednou vzdálil, přijdete navždycky o místo. Poslední vůle je v tomto směru naprosto jasná. Kdybyste přes den odešel, porušujete její podmínky.’

,Vždyť jde jen o čtyři hodiny denně a ani by mi nenapadlo někam chodit,’ řekl jsem.

,Neplatí tady žádná omluva,’ upozornil mne pan Duncan Ross, ,nemoc, nějaké jednání, nic. Musíte setrvat na místě, anebo o své postavení přijdete.’

,A co mám dělat?’

,Budete opisovat Britskou encyklopedii. Tady v knihovně najdete první díl. Inkoust, pera a pijáky si musíte obstarat sám, ale stůl a židli vám poskytneme my. Můžete začít již zítra?’

,Samozřejmě,’ odpověděl jsem.

,Pak tedy sbohem, pane Wilsone, a dovolte mi, abych vám znovu blahopřál k významnému postavení, jež jste tak šťastně získal.’ Vypoklonkoval mne ze dveří a já se vracel i se svým pomocníkem domů, tak blažen štěstím, které mne potkalo, že jsem ani nevěděl, co říci a co si počít.

Přemýšlel jsem o tom všem celý den a k večeru mě dobrá nálada dočista přešla, protože jsem sám sebe přesvědčil, že celá ta věc musí být veliký humbuk anebo podvod, i když mě vůbec nenapadalo, k čemu by mohla sloužit. Připadalo mi naprosto k nevíře, že by někdo mohl udělat takovou poslední vůli a že by nějaká instituce byla ochotna zaplatit tolik peněz za něco tak snadného, jako je opisování Britské encyklopedie. Vincent Spaulding se snažil všemožně mě rozveselit, ale než jsem si šel lehnout, nevěřil jsem po všem tom přemýšlení vůbec ničemu. Ráno jsem se však rozhodl, že se přece jen podívám, co se bude dít, koupil jsem si za penci lahvičku inkoustu a s brkem a sedmi archy kancelářského papíru se vydal do Papežského dvora.

K mému překvapení a nadšení bylo všechno v naprostém pořádku. Stůl byl už pro mne připraven a pan Duncan Ross mě očekával, aby dohlédl, jak se pustím do práce. Ukázal mi, že mám začít písmenem A, a potom odešel, ale čas od času se přišel podívat, jestli si vím se vším rady. Ve dvě hodiny mi popřál příjemného dne, pochválil mne, kolik jsem toho opsal, a zamkl za mnou dveře kanceláře.

A tak to šlo den za dnem, pane Holmesi, a v sobotu vstoupil ředitel a vyplatil mi za mou týdenní práci čtyři zlaté sovereigny. Příští týden to dopadlo docela stejně a týden nato jakbysmet. Přicházel jsem každé ráno v deset hodin a odcházel ve dvě odpoledne. Pan Duncan Ross mne začal navštěvovat stále řidčeji, pak se zastavil jen jednou za dopoledne a časem se už neobjevil vůbec. Stejně jsem se samozřejmě ani neodvážil byť jen na okamžik vyjít z místnosti, protože jsem nikdy najisto nevěděl, jestli se náhodou nevrátí, a zaměstnání mi tak vyhovovalo, že jsem nechtěl nic riskovat, abych o ně nepřišel.

Tak uplynulo osm neděl a já už napsal všechno o lordu Abbotovi a jeho rodině, o Apollónovi, o architektuře, Atice a Atlantském oceánu a doufal jsem, že svou pílí dospěju brzy k písmenu B. Stálo mě to štosy kancelářského papíru a málem jsem už zaplnil svými spisy celou polici. A pak najednou všechno zničehonic skončilo.

„Skončilo?“

„Ano, pane. Právě dnes ráno. Přišel jsem jako obvykle v deset do práce, ale dveře byly zavřené a zamčené a uprostřed na nich připínáčkem připíchnuta malá čtvercová lepenková cedulka. Tady je, můžete si ji sám přečíst.“

Přidržel před námi kousek bílé lepenky, velké asi jak lístek z poznámkového bloku. Stálo na ní:

Zadívali jsme se s Sherlockem Holmesem na to kratičké oznámení i na žalostný obličej za ním a celá záležitost nám najednou připadla tak směšná, že jsme se dali oba do hurónského smíchu.

„Nechápu, co je na tom tak směšného,“ zvolal náš klient, zrudlý až po kořínky ohnivých vlasů. „Jestli pro mne nedokážete udělat nic víc, než že se mi budete takhle vysmívat, obrátím se raději jinam.“

„Ne, jen to ne,“ zvolal Sherlock Holmes a znovu ho posadil do křesla, z něhož pan Wilson již napůl povstal. „Za nic na světě bych si nechtěl dát váš případ ujít. Je tak neobvyklý, že působí až osvěžujícím dojmem. Ale nebudete‑li se zlobit, musím se přece jen přiznat, že je trošičku k smíchu. Co jste, prosím vás, podnikl, když jste našel na dveřích ten nápis?“

„Byl jsem doslova omráčen, pane. Nevěděl jsem vůbec, co si počít. Zašel jsem do vedlejších kanceláří, ale tam zřejmě nikdo o celé věci nic nevěděl. Nakonec jsem si došel k domácímu, což je nějaký účetní, který bydlí v přízemí, a zeptal se ho, co se stalo se spolkem ryšavců. Prohlásil, že jakživ o takové instituci neslyšel. Zeptal jsem se ho tedy, kdo je pan Duncan Ross, ale odpověděl mi, že to jméno vůbec nezná.

,Přece ten pán z kanceláře číslo čtyři,’ řekl jsem.

,Ten zrzavý?’ ,Ano.’

,Ale ten se přece jmenuje William Morris. Je to advokát a užíval mou místnost jen přechodně, dokud mu neupravili nové kanceláře. Včera se odstěhoval.’

,Kde bych ho mohl najít?’

,Jistě na jeho nové adrese.’ Adresu mi ochotně dal. Ano, tady je: King Edward Street 17, blízko katedrály svatého Pavla.

Rovnou jsem se tam pustil, pane Holmesi, ale když jsem dům našel, byla v něm jen dílna na nákolenice a o panu Williamu Morrisovi ani o panu Duncanu Rossovi tam jakživ nikdo neslyšel.“

„A co jste udělal potom?“ zeptal se Holmes.

„Jel jsem domů na Saxe-Coburg Square, abych se poradil se Spauldingem. Ale nemohl mi nijak pomoci. Utěšoval mne, že když chvilku posečkám, dostanu jistě nějakou zprávu poštou. Ale tím jsem se přece nemohl spokojit, pane Holmesi! Nechtěl jsem jen tak bez boje přijít o takové místo, a pustil jsem se proto rovnou k vám, protože jsem o vás už slyšel, jaký jste hodný a jak poradíte i chudým lidem, když to opravdu potřebují.“

„A velmi moudře jste si počínal,“ řekl Holmes. „Váš případ je mimořádně zajímavý a rád se jej ujmu. Z toho, co jste mi řekl, usuzuji, že z něho možná vyplynou mnohem závažnější důsledky, než se nám na první pohled může zdát.“

„Však už dost závažné byly!“ řekl pan Jabez Wilson. „Přišel jsem přece o čtyři libry týdně.“

„Pokud jde o vás osobně,“ poznamenal Holmes, „ani bych neřekl, že si máte na ten prapodivný spolek co stěžovat. Naopak, jak já tomu rozumím, zbohatl jste o třicet liber, nehledě na to, že jste se podrobně poučil o všech heslech spadajících pod písmeno A. Nijak jste na tom neprodělal.“

„Ne, pane. Ale rád bych se o tom spolku něco dověděl, co je to vlastně zač a jaký mělo smysl, že se mnou sehráli takovou komedii — jestli to vůbec byla komedie. Ten žert je přece přišel dost draho, stál je dvaatřicet liber.“

„Tento bod se vám pokusíme vyjasnit. Ale nejprve bych se vás chtěl na něco přeptat, pane Wilsone. Jak dlouho u vás byl ten pomocník, který vás upozornil na inzerát?“

„Tehdy tak asi měsíc.“

„Jak se k vám dostal?“

„Přihlásil se mi na inzerát.“

„Byl jediný zájemce?“

„Ne, hlásilo se jich asi dvanáct.“

„A proč jste si vybral zrovna jeho?“

„Protože se mi hodil a přišel mě lacino.“

„Vlastně na poloviční mzdu.“

„Ano.“

„Jakýpak je ten Vincent Spaulding?“

„Menší, podsaditý, ohromně čilý, s úplně bezvousým obličejem, i když mu táhne jistě na třicítku. Na čele má bílý flíček po kyselině.“

Holmes se vzrušeně napřímil v křesle.

„Však jsem si to myslel,“ řekl. „A nepovšiml jste si někdy, nemá–li propíchnuté uši od náušnic?“

„To má, pane. Říkal, že mu je propíchla cikánka, když byl ještě kluk.“

„Hm,“ řekl Holmes a hluboce zamyšlen se znovu posadil do křesla. „Je pořád ještě u vás?“

„Jistě, pane, před chvilkou jsem s ním mluvil.“

„A staral se dobře o váš obchod, když jste byl pryč?“

„Nemohu si na něj stěžovat, pane. Dopoledne stejně nebývá nikdy moc na práci.“

„To postačí, pane Wilsone. Za den či za dva vám velmi rád sdělím své mínění o celém případu. Dnes je sobota a doufám, že do pondělka už můžeme dospět k nějakému závěru.“

„Tak co, Watsone?“ řekl Holmes, když náš návštěvník odešel. „Co o tom o všem soudíte?“

„Vůbec se v tom nevyznám,“ odpověděl jsem upřímně. „Je to pro mne naprostá záhada.“

„Čím bizarnější případ, tím bývá obvykle průhlednější,“ řekl Holmes. „Největší hádankou zůstávají obyčejné bezvýrazné zločiny, právě tak jako je nejtěžší identifikovat všední tvář. Ale s touto záležitostí si musím pospíšit.“

„Co teď hodláte udělat?“ optal jsem se.

„Zakouřit si,“ odpověděl. „Je to problém tak na tři lulky a prosím vás, abyste na mne padesát minut nemluvil.“ Stočil se v křesle, kolena si přitáhl k jestřábímu nosu a tak tam seděl s očima zavřenýma a s černou hliněnou lulkou, která mu trčela z obličeje jak zobák nějakého podivného ptáka. Usoudil jsem, že nejspíše usnul, a sám jsem již také začal klímat, když tu se náhle vymrštil z křesla s pohybem člověka, který právě učinil nějaké rozhodnutí, a odložil lulku na krbovou římsu.

„V St. James's Hall hraje dnes odpoledne Sarasate,“ poznamenal. „Co říkáte, Watsone? Nemohli by vás pacienti na pár hodin postrádat?“

„Nemám dnes zrovna nic na práci. Má praxe není nikdy moc vyčerpávající.“

„Nasaďte si tedy klobouk a pojďte. Nejdříve bych se chtěl trochu projít po City a cestou třeba někde poobědvat. Všiml jsem si, že na programu je hodně německé hudby a ta mi dnes vyhovuje víc než italská nebo francouzská. Je zahloubaná a já se chci také zahloubat. Tak půjdeme!“

Zajeli jsme podzemní drahou až k Aldersgate a došli krátkou procházkou na Saxe‑Coburg Square, dějiště podivuhodné historky, kterou jsme ráno vyslechli. Bylo to šedivé, rádoby vznešené náměstíčko se čtyřmi řadami ponurých jednopatrových domků obrácených k malému ohrazenému plácku, kde vedl svůj těžký boj s nezdravým, kouřem prosáklým vzduchem malý zaplevelený trávníček a pár povadlých vavřínových keřů. Tři zlacené koule a hnědá cedulka na rohovém domě, na níž bylo bílým písmem napsáno Jabez Wilson, prozrazovaly místo, kde náš rudovlasý klient provozoval své obchody. Sherlock Holmes se zastavil před krámkem s hlavou trochu nachýlenou ke straně, bedlivě si jej prohlížel a oči mu mezi přivřenými víčky přímo zářily. Nato přešel pomalu ulicí a zase zpátky k rohu a pořád si ještě dychtivě prohlížel domky. Nakonec se vrátil k zastavárně, asi třikrát zabušil energicky hůlčičkou o chodník, přistoupil ke dveřím a zaklepal. Než jsme se nadáli, otevřel bystře vyhlížející a čistě oholený chlapík a pozval Holmese, aby vstoupil.

„Děkuji vám,“ pravil Holmes. „Chtěl jsem se vás jen zeptat, kudy se odtud dostaneme na Strand.“

„Třetí ulicí doprava a čtvrtou doleva,“ odpověděl muž bez váhání a zavřel dveře.

„Pašák,“ poznamenal Holmes, když jsme odcházeli. „Podle mého soudu je to čtvrtý nejprohnanější chlap v Londýně, a pokud jde o odvahu, nejsem si tak docela jist, zda by neměl nárok na třetí místo. Leccos jsem o něm už slyšel.“

„Pomocník pana Wilsona sehrál zřejmě nemalou roli v té záhadě Spolku ryšavců,“ řekl jsem. „Jistě jste se ho ptal na cestu jen proto, abyste si ho prohlédl.“

„Ani ne tak jeho.“

„A co tedy?“

„Spíše kolena jeho kalhot.“

„A co jste na nich viděl?“

„To, co jsem čekal.“

„A proč jste tak bušil do chodníku?“

„Můj drahý doktore, teď není čas na rozprávky, musíme bedlivě pozorovat. Jsme přece zvědy na nepřátelském území. O Saxe‑Coburg Square již něco víme. Což abychom nyní prozkoumali stezky, které leží za ním?“

Když jsme zahnuli za roh z pochmurného Coburg Square, octli jsme se v ulici, která se od našeho náměstíčka lišila jako líc obrazu od jeho rubu. Byla to jedna z hlavních tepen, jimiž se vede doprava ze City k severu a západu. Vozovku zabíral nepřetržitý proud obchodních povozů, který se valil jak za přílivu a odlivu do města i ven, a chodníky se černaly uspěchanými roji chodců. Zadívali jsme se na řady elegantních výkladních skříní a vznešených obchodních budov a jen těžko jsme si dokázali představit, že z druhé strany skutečně sousedí s omšelým tichým náměstíčkem, které jsme právě nechali za sebou.

„Počkejte chvilku,“ pravil Holmes, když se zastavil na rohu a pohlédl do ulice. „Rád bych si zapamatoval, v jakém pořadí tu stojí domy. Mám už takového koníčka, že se snažím dopodrobna poznat Londýn. Tak tady máme Mortimera, obchod s tabákem, malý obchůdek s novinami, coburskou pobočku City a Suburban Bank, vegetariánskou restauraci a skladiště McFarlaneových dílen — to je ta firma, co vyrábí kočáry. Tím se dostáváme až k druhému bloku. A když jsme teď udělali kus práce, doktore, je načase, abychom si poslechli trochu hudby. Dáme si obložený chléb a šálek kávy a potom vzhůru do říše houslových tónů, kde vládne slast, jemnost a harmonie a kde nás žádní zrzaví klienti nemohou sužovat svými hádankami.“

Můj přítel miloval hudbu a sám nejenže výtečně hrál, ale patřil i k uznávaným skladatelům. Celé odpoledne proseděl v křesle, oddávaje se naprosto dokonalému štěstí, mírně pokyvoval dlouhými štíhlými prsty do taktu hudby a jeho jemně se usmívající tvář a hloubavé zasněné oči tak málo připomínaly Holmese — stopaře, Holmese — nemilosrdného, bystrého a obratného pronásledovatele zločinu, až bylo téměř k nevíře, že jde o jednoho a téhož člověka. V jeho pozoruhodné povaze se střídavě projevovalo dvojí založení a často jsem si říkával, že úžasná přesnost a lstivost je pouze reakcí na poetické zádumčivé nálady, které v něm občas převládly. Dokázal se přenést z nejhlubší zadumanosti až k dravé energii, a jak jsem dobře věděl, nebyl nikdy tak nebezpečný, jako když celé dny proseděl ve svém křesle uprostřed svých improvizací a švabachem tištěných knih. Tehdy se ho najednou zmocnila lovecká vášeň a jeho vynikající rozumové schopnosti dosáhly až intuitivní výše, takže ti, kdo již poznali jeho metody, se na něj dívali někdy podezíravě jako na člověka, jehož vědomosti přesahují možnosti ostatních smrtelníků. Když jsem ho tak odpoledne viděl, zabraného do hudby v St. James's Hall, tušil jsem, že těm, po jejichž stopě se pustil, nastávají věru zlé časy.

„Chcete jít asi domů, že, doktore,“ řekl mi, když jsme vyšli ven.

„Ano, docela rád bych se stavil doma.“

„A já si chci vyřídit jakousi záležitost, která mi zabere několik hodin. V Coburg Square jde o něco opravdu vážného.“

„A proč by to mělo být vážné?“

„Osnuje se tam těžký zločin. Zatím mám všechny důvody k přesvědčení, že mu ještě stačíme zabránit. Jenže všechno se komplikuje tím, že je dnes sobota. Večer bych potřeboval vaši pomoc.“

„V kolik hodin?“

„Stačí tak v deset.“

„V deset jsem tedy na Baker Street.“

„Výborně. A poslyšte, doktore, možná že je to trochu nebezpečné, takže si laskavě zastrčte do kapsy svůj vojenský revolver.“ Zamával mi, otočil se na podpatku a vzápětí mi zmizel v davu.

Nemyslím si o sobě, že jsem snad nechápavější než moji sousedé, ale pokaždé když mluvím s Sherlockem Holmesem, dolehne na mne pocit, že jsem hotový hňup. Slyšel jsem přece totéž co on a viděl všechno co on, a přece mi z jeho slov vysvitlo, že nejen jasně chápe, co se stalo, ale i předvídá, k čemu dojde, zatímco pro mne zůstávala celá ta záležitost pořád ještě zmatená a trochu i směšná. Když jsem ujížděl ke svému domu v Kensingtonu, ještě jsem o tom všem přemýšlel, počínaje podivuhodnou historkou rudovlasého opisovače Britské encyklopedie přes naši návštěvu na Saxe‑Coburg Square až po zlověstná slova, s nimiž se se mnou Sherlock Holmes loučil. Na jakou noční výpravu se to chce vydat a proč mám přijít ozbrojen? Kam půjdeme a co tam budeme dělat? Holmes mi již naznačil, že ten bezvousý pomocník v zastavárně je nesmírně nebezpečný člověk, který hraje dost možná i vysokou hru. Snažil jsem se vypátrat, jakou asi, ale v zoufalství jsem toho nechal a odložil všechno až na večer, kdy se mi jistě dostane vysvětlení.

Ve čtvrt na deset jsem vyšel z domu a zamířil přes park a po Oxford Street až do Baker Street. Před vchodem stály dva fiakry, a když jsem vstoupil do chodby, zaslechl jsem shora jakési hlasy. Vešel jsem do pokoje, kde Holmes právě živě rozmlouval se dvěma muži: v jednom z nich jsem poznal významného policejního detektiva Petra Jonese a druhý byl vysoký štíhlý pán se smutným obličejem, v dokonale lesklém klobouku a v žaketu, který působil až tísnivě důstojným dojmem.

„Ha, ha! naše společnost je tedy úplná!“ řekl Holmes, zapjal si krátkou námořnickou kazajku a sundal z police jezdecky bičík s těžkou rukojetí. „S panem Jonesem ze Scotland Yardu se asi znáte, že, Watsone? Dovolte, abych vám představil pana Merryweathera, který se s námi pustí do dnešního nočního dobrodružství.“

„Jak vidíte, doktore, lovíme opět v dvojicích,“ řekl Jones svým trochu domýšlivým tónem. „Když jde o to, zahájit pořádnou honbu, není tady nad našeho přítele. Potřebuje jen starého psa, aby mu pomohl kořist uštvat.“

„Jen aby to nakonec nebyla kachna,“ poznamenal pan Merryweather mrzutě.

„Panu Holmesovi můžete věřit na slovo,“ řekl policista povzneseně. „Má sice zvláštní metody, které jsou někdy, omluví–li mne, když to tak řeknu, trochu až příliš teoretické a fantastické, ale kus detektiva v něm je. Vůbec nepřeháním, řeknu‑li, že asi dvakrát, jako v případě Sholtovy vraždy a pokladu z Agry, byl téměř blíž pravdě než sama policie.“

„Dobrá, když to říkáte vy, pane Jonesi, jsem zcela srozuměn,“ řekl uctivě cizí pán. „Stejně se však musím přiznat, že je mi líto mého bridže. Poprvé po sedmadvaceti letech zmeškám svou sobotní partii.“

„Třeba nakonec poznáte, že jste dnes večer hrál mnohem výš než kdy jindy a že jste nikdy nezažil tak napínavou hru,“ řekl Sherlock Holmes. „Vám, pane Merryweathere, jde asi tak o třicet tisíc liber a vám, Jonesi, o muže, po kterém již dávno pasete.“

„O Johna Claye, vraha, zloděje, lupiče a padělatele. Je ještě mladý, pane Merryweathere, ale stojí v čele celého podsvětí a žádnému jinému zločinci v Londýně bych tak rád nenasadil náramky jako jemu. Je to pozoruhodný chlapík, ten John Clay. Jeho děd byl vévoda z královského rodu a on sám studoval v Etonu a Oxfordu. Je stejné prohnaný jako obratný, a i když narážíme na každém kroku na jeho stopy, nikdy nevíme, kde po něm pátrat. Jeden týden vybere pokladnu ve Skotsku a druhý věnuje někde v Cornwallu peníze na postavení sirotčince. Honím se za ním už léta. a ještě jsem ho ani neviděl.“

„Doufám, že budu mít to potěšení a dnes večer vám jej představím. Měl jsem rovněž s panem Johnem Clayem párkrát co dělat a souhlasím s vámi. že stojí v čele celého podsvětí. Ale již je půl jedenácté a je načase, abychom vyrazili. Kdybyste laskavě nasedli do prvního fiakru, pojedeme s Watsonem v druhém.“

Sherlock Holmes toho za celou cestu moc nenamluvil, seděl opřen dozadu a pobrukoval si melodie, které jsme slyšeli odpoledne. Ujížděli jsme nekonečným bludištěm ulic ozářených plynovými lampami, až jsme dorazili na Farringdon Street.

„Teď jsme již docela blízko,“ poznamenal můj přítel. „Ten Merryweather je bankovním ředitelem a na celé věci je osobně zainteresován. Myslel jsem si, že nebude na škodu, když s sebou vezmeme i Jonese. Není špatný chlapík, i když je ve svém povolání hotový břídil. Ale jedno se mu musí uznat. Je statečný jak buldok, a když se mu podaří dostat někoho do spárů, drží se ho jak klíště. Ale jsme na místě a ostatní již na nás čekají.“

Dojeli jsme na tutéž rušnou tepnu, kde jsme se octli dopoledne. Propustili jsme drožky a prošli pod vedením pana Merryweathera úzkým průchodem k postranním dveřím, které před námi bankovní ředitel otevřel. Uvnitř byla malá chodbička zakončená mohutnou železnou branou. Pan Merryweather odemkl i bránu a vedl nás po točitých kamenných schodech o poschodí níž k dalším hrozivě vyhlížejícím dveřím. Tady se zastavil, rozsvítil svítilnu a kráčel před námi temnou, zeminou páchnoucí chodbou, a když otevřel další dveře, vedl nás dále do prostorné klenby či sklepení, zastavěného všude kolem bednami a mohutnými krabicemi.

„Shora se k vám hned tak nikdo nedostane,“ poznamenal Holmes, když si podržel ve výšce svítilnu a rozhlédl se.

„Zezdola také ne,“ řekl pan Merryweather a udeřil holí do dlaždic, které vroubily podlahu. „Proboha, vždyť to zní docela dutě!“ poznamenal a překvapeně vzhlédl.

„Jsem skutečně nucen vás požádat, abyste se choval poněkud tišeji,“ řekl mu Holmes přísně. „Již tak jste ohrozil veškerý úspěch naší výpravy. Směl bych vás poprosit, abyste se laskavě posadil tady na jednu bednu a do ničeho se nepletl?“

Zamračený pan Merryweather se usadil na bedně s nesmírně dotčeným výrazem ve tváři, zatímco Holmes poklekl na podlahu a s pomocí svítilny a lupy začal podrobně zkoumat pukliny mezi kamením. Pár vteřin mu zřejmě stačilo k úplné spokojenosti a opět vyskočil a zastrčil lupu do kapsy.

„Máme nejméně hodinu času,“ poznamenal, „protože těžko mohou něco podniknout, dokud se náš dobrý majitel zastavárny bezpečně neuloží ke spánku. Pak budou ovšem jednat bez odkladu, neboť čím dříve svou práci dokončí, tím více času jim zbude na únik. Jak jste se jistě dovtípil, doktore, jsme právě ve sklepě pobočky, kterou má v City jedna z nejvýznamnějších londýnských bank. Pan Merryweather je jejím generálním ředitelem a sám vám vysvětlí, z jakého důvodu se nejtroufalejší zločinci Londýna právě teď tolik zajímají o toto sklepení.“

„Jde o naše francouzské zlato,“ zašeptal ředitel. „Několikrát jsme byli varováni, že by se někdo mohl pokusit se ho zmocnit.“

„O vaše francouzské zlato?“

„Ano. Před několika měsíci se nám naskytla příležitost, jak zvýšit svoje prostředky, a vypůjčili jsme si k tomuto účelu třicet tisíc napoleonských franků od Francouzské banky. Bohužel se proslechlo, že jsme dosud neměli příležitost peníze vybalit a že pořád ještě leží u nás ve sklepě. V bedně, na které právě sedím, je uloženo mezi olověnými fóliemi na dva tisíce napoleonských franků. Naše zásoby ražených mincí jsou v současné době rovněž mnohem vyšší, než je zvykem přechovávat v jediné bankovní pobočce, a naši ředitelé již začali pochybovat, zda je to vůbec rozumné.“

„A docela právem,“ poznamenal Holmes. „Ale nyní je již načase, abychom si trochu rozdělili úkoly. Za hodinu se už všechno nejspíše rozjede. Zatím budeme muset zastínit tu temnou svítilnu, pane Merryweathere.“

„A sedět ve tmě?“

„Bohužel ano. Přinesl jsem si v kapse balíček karet, protože jsem si myslel, že když jsme se tu tak sešli v partie carrée, přece jen si svůj bridž zahrajete. Ale jak vidím, nepřítelovy přípravy již tolik pokročily, že nemůžeme riskovat a nechat rozsvíceno. Ale především se musíme domluvit, jaké kdo zaujme postavení. Jsou to odvážlivci, a i když je přistihneme v nevýhodě, zle by se s námi mohli vypořádat — kdybychom nebyli dost opatrní. Já se postavím tady za tu bednu a vy se schovejte za tuto. Jakmile na ně posvítím, ihned se k nim vrhněte. A kdyby začali pálit, klidně je bez výčitek odstřelte, Watsone.“

Přikrčil jsem se za dřevěnou bednu a položil na ni odjištěný revolver. Holmes zaclonil posuvnou záklopkou přední část svítilny, takže jsme zůstali v nejčernější tmě — v tak naprosté tmě, jakou jsem nikdy předtím nezažil. Jen pach rozpáleného kovu nás ujišťoval, že světlo tu pořád ještě je s námi, připraveno vyšlehnout, jakmile bude zapotřebí. Měl jsem již nervy samým čekáním vybičované do krajnosti, a když jsme se uprostřed chladného vlhkého vzduchu sklepení octli najednou ještě v temnotě, poněkud mi to vzalo náladu i odvahu.

„Mají jen jednu cestu k úniku,“ zašeptal Holmes. „A to zpět do domu na Saxe‑Coburg Square. Doufám, že jste zařídil, oč jsem vás žádal, Jonesi?“

„U předního vchodu čeká inspektor a dva důstojníci.“

„Pak jsme ucpali všechny otvory. A teď musíme být zticha a čekat.“

Čas se neuvěřitelně vlekl. Když jsme si později srovnali poznámky, zjistili jsme, že jsme čekali jen hodinu a čtvrt, ale mně se zdálo, že snad již uplynula celá noc a kdesi nad námi že začíná svítat. Nohy i paže mne již bolely a tuhly, protože jsem se bál pohnout, ale nervy jsem měl až do krajnosti vybičované a sluch mi tak zintenzivněl, že jsem nejen slyšel tiché oddechování svých společníků, ale dokázal jsem i rozeznat hlubší a těžší dech zavalitějšího Jonese od tenkého, jakoby vzdychavého dechu bankovního ředitele. Ze svého stanoviště jsem viděl přes bednu až k podlaze. A tu jsem náhle spatřil záblesk světla.

Zprvu se od kamenného dláždění odrážela jen slabounká jiskřička. Pak se však světlo začalo prodlužovat, až se rozrostlo ve žlutou čáru, a potom jako by se před námi otevřela zem, se docela nečekaně a tiše objevila ruka, bílá, téměř ženská ruka, hmatající kolem sebe uprostřed malého světelného kruhu. Snad minutu, snad déle trčela ta ruka s neklidnými prsty z podlahy. Pak zase zmizela stejně náhle, jako se objevila, a všechno se opět ponořilo do tmy až na jedinou slabounkou jiskřičku, která prozrazovala, kde je mezi kamením štěrbina.

Ruka však zmizela jen nakrátko. Jeden z širokých bílých kamenů se pojednou s trhavým rachotem převrátil a v podlaze se rozevřel čtvercový zející otvor, jímž proudila dovnitř záře svítilny. Přes jeho okraj se vyhoupl nevinný chlapecký obličej, dychtivě se rozhlédl kolem a jeho majitel se vzepřel na rukou po obou stranách otvoru, vzepjal se nejprve do výše ramen a potom pasu a zaklesl se jedním kolenem o okraj. Vzápětí již stál vedle otvoru a vytahoval za sebou svého druha, který byl stejně pružný a drobný jako on a měl bledý obličej a kštici nápadně zrzavých vlasů.

„Vzduch je čistý,“ zašeptal první. „Nenech tam to dláto a vaky. Páni drazí! Stačí po tom skočit, Archie, a všechno je naše.“

Sherlock Holmes se vymrštil a popadl vetřelce za límec. Druhý zločinec se honem spustil otvorem dolů a to už jsem slyšel praskot roztržené látky, jak ho Jones chytil za šosy. Ve světle se mihla hlaveň revolveru, ale vtom dopadl na mužovo zápěstí Holmesův bičík a zbraň zařinčela o kamennou podlahu.

„Nemá to smysl, Johne Clayi,“ řekl Holmes mírně, „stejně nemáte nejmenší naději.“

„To chápu,“ odpověděl oslovený naprosto klidně. „Doufám jen, že se podařilo uniknout mému příteli, i když vidím, že vám zůstaly v ruce šosy jeho kabátu.“

„U dveří na něj čekají tři muži,“ odpověděl Holmes.

„Skutečně? Zřejmě jste zařídil všechno do nejmenších podrobností. Rád bych vám k tomu blahopřál.“

„Já vám rovněž,“ odpověděl Holmes. „Ten nápad s ryšavci byl vskutku zcela neotřelý a vyšel vám výborně.“

„Za chvilku se se svým kamarádem zas shledáte,“ řekl Jones.

„Dovede se spouštět do hloubek rychleji než já. Ale teď držte, ať vám můžu pěkně nasadit náramky.“

„Opovažte se mne dotknout svýma špinavýma rukama,“ ohradil se náš vězeň, když mu pouta zařinčela u zápěstí. „Zřejmé si neuvědomujete, že mám v žilách královskou krev. A když na mne již mluvíte, říkejte mi laskavě pane a nezapomeňte mne slušně poprosit.“

„Dobrá,“ řekl Jones, pobaveně se na něj podíval a ušklíbl se. „Prosím vás tedy, pane, abyste se laskavě odebral nahoru, neboť musíme sehnat drožku, která zaveze Vaši Výsost na policejní stanici.“

„To již je přijatelnější,“ pravil John Clay vážně. Křepce se nám třem uklonil a klidně odešel v doprovodu detektiva.

„Skutečně, pane Holmesi,“ řekl pan Merryweather, když jsme vycházeli za davem a Jonesem ze sklepení, „ani nevím, jak vám může naše banka dost poděkovat a jak se vám odvděčit. Vždyť vy jste nepochybně vypátral a znemožnil jeden z nejnebezpečnějších pokusů o bankovní loupež, jaký vůbec pamatuji.“

„Měl jsem s panem Johnem Clayem také pár nevyrovnaných účtů,“ řekl Holmes. „Celá záležitost mě stála menší výlohy a předpokládám, že mi je banka uhradí. Jinak je mi však bohatou odměnou zážitek, který pro mne byl v mnoha ohledech nesporně jedinečný, a samozřejmě i pozoruhodné vyprávění o Spolku ryšavou.“

„Víte, Watsone,“ vysvětloval mi Sherlock Holmes, když jsme k ránu usedli v Baker Street nad sklenkou whisky se sodou. „Od samého počátku mi bylo naprosto jasné, že jediným možným smyslem celého toho fantastického podniku s inzerátem a opisováním encyklopedie musí být snaha dostat našeho nepříliš bystrého zastaváře den co den na pár hodin z domova. Způsob byl sice poněkud nezvyklý, ale skutečně mohli těžko navrhnout cokoli lepšího. Metodu vymyslel jistě vynalézavý Clay inspirován barvou vlasů svého společníka. Lákadlu, jako jsou čtyři libry týdně, by jistě hned tak nikdo neodolal, a co znamenala taková částka pro ně, když hráli o tisíce? Uveřejnili tedy inzerát, jeden darebák si obstaral na čas kancelář, druhý přemluvil zastaváře, aby se na něj přihlásil, a společně si tak zajistili, že byl každé dopoledne mimo domov. Jakmile jsem slyšel, že pomocník pana Wilsona nastoupil za poloviční plat, bylo mi hned jasné, že musel mít silný motiv, proč o to místo tolik stál.“

„Ale jak jste přišel na to, jaký to byl motiv?“

„Kdyby měl pan Wilson v domácnosti ženy, předpokládal bych pouhou nízkou intriku. Ta však nepřicházela v úvahu. Podnik je nevelký a v domě není také nic, co by vysvětlovalo tak pracné přípravy a výdaje, k jakým se odhodlali. Muselo jim tedy jít o něco mimo dům. Ale o co? Vzpomněl jsem si, jakou má pomocník zálibu ve fotografování a jak odbíhá, kdykoli je to jen trochu možné, dolů do sklepa. Sklep! Jím končila celá ta zamotaná šaráda. Pak jsem se na záhadného pomocníka informoval a zjistil jsem, že mám co dělat s nejchladnokrevnějším a nejtroufalejším zločincem v Londýně. Prováděl cosi ve sklepě — cosi, co mu zabralo po celý měsíc řadu hodin denně. A opět — co to jen mohlo být? Nutně jsem dospěl k závěru, že si prohrabává tunel k nějaké jiné budově.

Sem až jsem dospěl, než jsme navštívili místo činu. Jistě vás překvapilo, když jsem udeřil holí o chodník. Chtěl jsem si zjistit, vede‑li sklep před budovou nebo za ní. Vpředu nebyl. Pak jsem zazvonil, a jak jsem doufal, otevřel mi pomocník. Párkrát jsme se už střetli, ale nikdy jsme si nestáli tváří v tvář. Stejně jsem se mu skoro nepodíval do obličeje. Chtěl jsem vidět jeho kolena. Jistě jste si sám povšiml, jak je měl prošoupaná, zmačkaná a umazaná. Prozrazovala celé hodiny hrabání ve sklepě. Teď zbývalo jen zjistit, kam se to chtějí prohrabat. Zašel jsem za roh, shledal jsem, že pozemek našeho přítele sousedí s pobočkou City and Suburban Bank, a tušil jsem, že jsem u řešení svého problému. Když jste odjel po koncertu domů, zašel jsem do Scotland Yardu a k předsedovi správní rady a výsledek jste již viděl sám.“

„A jak jste poznal, že chtějí svůj pokus podniknout právě dnes?“ otázal jsem se.

„To, že zavřeli kancelář spolku, naznačovalo, že jim je již lhostejné, zůstane‑li pan Jabez Wilson doma — jinými slovy, že svůj tunel dokončili. Bylo však v jejich nejvlastnějším zájmu, aby ho použili co nejdříve, neboť mohl být objeven anebo banka mohla zlato někam převézt. Sobota by se jim k tomu hodila nejlépe, protože by jim poskytla dva dny na útěk. Ze všech těchto důvodů jsem očekával, že se objeví dnes v noci.“

„Promyslel jste to báječně,“ zvolal jsem v nelíčeném obdivu. „Je to tak dlouhý řetěz, a přece do sebe všechny jeho články skvěle zapadají.“

„Alespoň jsem se nenudil,“ odpověděl Sherlock Holmes a zívl. „Ale běda, již mě ta nuda zase přepadá. Celý svůj život se jenom snažím uniknout před všedností světa. A tyto malé problémky mi k tomu pomáhají.“

„A jakým jste přitom dobrodincem lidstva!“ řekl jsem.

Pokrčil rameny. „Snad je to přece jen všechno alespoň trochu k užitku,“ poznamenal. „Neboť jak napsal Gustave Flaubert George Sandové: L'homme c'est rien — l'oeuvre c'est tout.[2]“