Dobrodružství Sherlocka Holmese

V — Pět pomerančových jadérek

Nahlédnu‑li do svých poznámek a záznamů o pátrání Sherlocka Holmese v letech 1882-1890, nacházím v nich tolik případů s tak podivuhodnými a zajímavými podrobnostmi, že se jen stěží rozhoduji, který z nich zvolit a který vypustit. Některé jsou však již známy z novin a v jiných se zase dostatečně neuplatnily mimořádné schopnosti, jimiž můj přítel tolik oplývá a které bych rád v této své práci ilustroval. Některým případům zabránil již předem svou geniální schopností analyzovat a vyprávění o nich by sice mělo začátek, ale ne konec, a jiné byly zas vyřešeny pouze částečně a osvětleny spíš na základě domněnky či úvahy než absolutním logickým důkazem, na který si můj přítel vždy tolik potrpěl. Jeden z těchto případů byl natolik pozoruhodný co do podrobností a tak děsivý ve svých důsledcích, že bych jej přece jen velmi rád zachytil, i když některé jeho body nebyly a také již zřejmě nikdy nebudou zcela vysvětleny.

Rok 87 nám přinesl celou řadu více či méně zajímavých, případů, o nichž si ponechávám záznamy. Mezi svým výčtem z těchto dvanácti měsíců nacházím zprávu o dobrodružství v paradolské komoře, o amatérské žebrácké společnosti, která si zařídila přepychový klub ve sklepení skladu s nábytkem, o událostech souvisejících se zmizením britské bárky Sofie Andersonové, o neobyčejných zážitcích Grice Patersona na ostrově Uffa a konečně o travičském případu v Camberwellu. Jak si snad ještě mnozí pamatují, zkusil tehdy Sherlock Holmes natáhnout hodinky mrtvého a dokázal tím, že je někdo natahoval před dvěma hodinami, a že si tedy šel mrtvý v tu dobu lehnout, a tento objev měl pro vyjasnění celého případu klíčový význam. Snad o tom o všem jednou v budoucnu i napíši, avšak žádný z těch případů nebyl tak zvláštní jak onen podivuhodný sled událostí, který chci nyní svým perem zachytit.

Stalo se to na sklonku září, kdy rovnodenní vichřice zuřily zvlášť prudce. Po celý den skučel vítr a déšť bušil do oken, takže jsme i zde, v samém srdci velkého, lidskýma rukama zbudovaného Londýna museli alespoň na okamžik pozvednout mysl od všedního života a uvědomit si, že všude kolem nás jsou obrovské živelní síly, které dorážejí na lidstvo mřížemi jeho civilizace jako nezkrocené zvíře v kleci. K večeru zuřila bouře stále hlasitěji a vítr naříkal a vzlykal v komíně jak malé dítě. Sherlock Holmes seděl zamyšlen po jedné straně krbu, přehlížel index svých záznamů o nejrůznějších zločinech a já se zatím na druhé straně ohně začetl do krásné námořní povídky od Clarka Russella, až se mi zdálo, jako by mi kvílení větru splývalo s textem a šplíchání deště přecházelo do táhlého hukotu mořských vln. Manželka odjela na návštěvu k tetě, takže jsem se na pár dní znovu nastěhoval do svého starého pokoje v Baker Street.

„Poslyšte,“ řekl jsem najednou a vzhlédl ke svému příteli, „nebyl to náhodou zvonek? Kdo k nám jen dneska může jít? Že by někdo z vašich přátel?“

„Nemám jiného přítele kromě vás,“ odpověděl Holmes. „A návštěvy k sobě moc nezvu.“

„Že by tedy klient?“

„Pak by muselo jít o velmi závažný případ. Jinak by se přece nikdo za takového počasí a v tak pozdní době neodhodlal ven. Spíš to však bude nějaká přítelkyně naší hospodyně.“

V této domněnce se však Sherlock Holmes zmýlil, neboť vzápětí se již ozvaly v předsíňce kroky a kdosi zaťukal na dveře. Holmes natáhl dlouhou ruku a natočil lampu, aby nesvítila na něj, ale na prázdnou židli, kam se nový příchozí musel posadit. „Dále!“ řekl.

Vstoupil mladý, podle zevnějšku tak dvaadvacetiletý muž, pečlivě upravený a dobře oblečený, s jistou jemností a ušlechtilostí ve vystupování. V ruce držel deštník, z něhož jen crčela voda, a dlouhý, mokrem se lesknoucí plášť do deště, takže bylo hned vidět, z jak strašlivé sloty přichází. Zaraženě se rozhlédl v prudkém světle lampy a já si povšiml, že je ve tváři bledý a oči má uštvané jak člověk pronásledovaný velkou úzkostí.

„Měl bych se vám snad nejprve omluvit,“ řekl a pozvedl zlatý skřipec. „Doufám, že jsem vás příliš nevyrušil. A mrzí mne, že jsem vnesl do vašeho útulného pokoje stopy bouře a deště.“

„Podejte mi deštník a plášť,“ vybídl ho Holmes. „Pověsím vám je tady na věšák a jistě co nevidět uschnou. Jak vidím, přijel jste od jihozápadu.“

„Ano, z Horshamu.“

„Ovšem, taková směs jílu a křídy, jakou vám vidím na špičkách bot, se hned tak někde jinde nenajde.“

„Přišel jsem vás požádat o radu.“

„Poradit není zvlášť těžké.“

„A také o pomoc.“

„Ta už někdy tak snadná nebývá.“

„Slyšel jsem o vás, pane Holmesi. Major Prendergast mi vyprávěl, jak jste ho zachránil před skandálem v tankervillském klubu.“

„Ach ano, ovšem. Nařkli ho, že hraje falešně karty.“

„Říkal mi o vás, že vyřešíte všechno na světě.“

„Pak trochu přeháněl.“

„A že vás nikdo nepřelstí.“

„Přelstili mě čtyřikrát — třikrát muž a jednou žena.“

„Ale co je to ve srovnání s počtem vašich úspěchů?“

„Je pravda, že většinou mívám úspěch.“

„A možná že se vám to podaří i v mém případě.“

„Přitáhněte si prosím židli k ohni a povězte mi laskavě podrobnosti vašeho případu.“

„Není to případ nijak obyčejný.“

„Žádný z případů, jimiž se zabývám, není obyčejný.“

„A přece bych, pane, pochyboval, že jste kdy při všech svých zkušenostech naslouchal záhadnějšímu a nevysvětlitelnějšímu řetězu událostí, než jaké se staly v naší rodině.“

„Velmi mne zajímáte,“ řekl Holmes. „Uveďte prosím všechna podstatná fakta od samého počátku a já se vás potom vyptám na podrobnosti, které se mi budou zdát nejdůležitější.“

Mladík si přitáhl židli ke krbu a nastavil žáru promáčené nohy.

„Jmenuji se John Openshaw,“ řekl, „ale pokud jsem již vše pochopil, má moje vlastní osoba s celou tou strašlivou záležitostí pramálo společného. Vlastně jsem ji spíš zdědil, a mám‑li vás seznámit se všemi skutečnostmi, musím se vrátit až do dob, kdy to začalo.

Nejprve byste měl vědět, že můj děd měl dva syny, mého strýce Eliáše a mého otce Josefa. Otec si pořídil menší továrničku v Coventry, a když bylo vynalezeno jízdní kolo, ještě ji rozšířil. Patentoval si nezničitelné Openshawovy pláště a podnik mu natolik vzkvétal, že jej nakonec výhodně prodal a slušně zabezpečen odešel na odpočinek.

Strýc Eliáš odjel zamlada do Ameriky a stal se plantážníkem na Floridě, kde se mu prý velmi dobře dařilo. Za války bojoval v Jacksonově armádě a později i u Hooda, kde byl povýšen na plukovníka. Když Lee složil zbraně, vrátil se strýc na své plantáže a zůstal tam ještě asi tři čtyři roky. V roce 1869 nebo 1870 se vrátil do Evropy a koupil si menší usedlost v Sussexu nedaleko Horshamu. Ve Státech hodně zbohatl a odjel prý odtamtud jen proto, že nenáviděl černochy a nesouhlasil s politikou republikánů, kteří jim poskytovali čím dál tím větší práva. Byl to podivný člověk, zlostný a prchlivý, ve vzteku víc než nevybíravých výrazů a úplně samotářský. Pochybuji, že za celá ta léta, kdy bydlel v Horshamu, se jednou podíval do města.

Měl zahradu a za domem pár luk a tam se procházel, ale kolikrát nevyšel celé týdny z pokoje. Pil hodně brandy a pořád kouřil, ale s nikým se nestýkal, nestál o přátele a ani s bratrem se nevídal.

Proti mně neměl nic, a dokonce si mě oblíbil; poznal mě, když mi už bylo asi dvanáct. To bylo kolem roku 1878, kdy žil v Anglii již asi osm či devět let. Prosil otce, aby mi dovolil u něj bydlet, a svým způsobem se ke mně choval velmi laskavě. Když byl střízlivý, hrával se mnou rád vrhcáby anebo v kostky a svěřil mi všechno jednání se služebnictvem a obchodníky, takže v šestnácti letech jsem byl už naprosto pánem domu. Měl jsem u sebe všechny klíče, chodit jsem si mohl, kam se mi zachtělo, a dělat, co mi bylo libo, jenom když jsem ho nerušil v jeho soukromí. V jednom si však vymínil výjimku — v podkroví měl jediný pokojík, vlastně skladiště haraburdí, a ten byl stále uzamčen a nikdo tam nesměl. Z klukovské zvědavosti jsem tam několikrát nahlédl klíčovou dírkou, ale nikdy jsem neviděl nic než sbírku starých lodních kufrů a balíků, jak by ostatně člověk v takové místnosti jen očekával.

Jednoho dne — bylo to v březnu roku 1883 — leželo na stole před plukovníkovým talířem jakési psaní s cizí známkou. Strýc často dopisy nedostával, účty platil vždy hotově a neměl žádné přátele. „Z Indie!“ zvolal, když vzal dopis do ruky. „A s razítkem z Pondicherry. Co to jen může být?“ Spěšně roztrhl obálku a z té vypadlo pět suchých pomerančových jadérek a skutálelo se na talíř. Rozesmálo mě to, ale smích mi ztuhl na rtech, když jsem pohlédl strýci do obličeje. Rty mu poklesly, oči měl vystouplé z důlků, tváře sinalé a vytřeštěně se díval na obálku, kterou držel pořád ještě v třesoucí se ruce. ,KKK!’ zvolal a potom dodal: ,Ach můj bože! Tak mě mé hříchy přece jen dostihly!’

,Co to znamená, strýčku?’ zeptal jsem se.

,Smrt,’ odpověděl, vstal a odešel do svého pokoje, zatímco já se ještě chvěl hrůzou. Vzal jsem obálku a viděl, že má na vnitřní straně chlopně těsně nad lepem červeným inkoustem třikrát načmáráno písmeno K. Nic jiného kromě těch uschlých jadérek v ní nebylo. Vstal jsem od snídaně, a když jsem vystupoval po schodech, srazil jsem se se strýcem, který šel právě dolů, v jedné ruce nesl starý rezavý klíč, zřejmě od podkroví, a v druhé malou mosaznou skříňku, připomínající pokladničku.

,Jen ať si dělají, co dovedou. Však já jim ještě ukážu,’ řekl a drsně zaklel. ,Vyřiď Marii, ať mi dnes v pokoji zatopí, a pošli do Horshamu pro advokáta Fordhama.’

Učinil jsem, jak mi nařídil, a když se advokát dostavil, vybídl mne strýc, abych přišel nahoru do pokoje. Oheň jasně plápolal a za krbovou mřížkou jsem spatřil hromádku černého jemného popela, jaký zůstává po spálených papírech, a vedle ní otevřenou mosaznou krabici. Pohlédl jsem na ni a s ustrnutím jsem si povšiml, že má na víku vyraženo trojí K, zrovna jak jsem to ráno viděl na obálce.

„Přál bych si, Johne, abys byl svědkem mé poslední vůle,“ řekl strýc. „Celé své jmění s jeho výhodami i nevýhodami zanechávám svému bratru Josefovi, tvému otci, a po něm je jistě podědíš ty. Budeš–li je užívat ve zdraví, je ti jen přáno, jestli však zjistíš, že je to nemožné, radím ti, chlapče, abys je odkázal svému největšímu nepříteli. Mrzí mne, že ti nechávám dědictví tak dvojsečné, ale těžko říci, jaký vezmou věci obrat. Podepiš laskavě tento dokument, jak ti pan Fordham ukáže.’

Podepsal jsem podle pokynů listinu a advokát si ji odnesl s sebou. Dovedete si jistě představit, jak na mne ta zvláštní událost hluboce zapůsobila, a dlouho jsem si nad ní ještě lámal hlavu a převracel si ji v duchu ze všech stran, ale pořád jsem z ní moudrý nebyl. Nemohl jsem se však zbavit jakéhosi neurčitého zlého tušení, které ve mně ta událost zanechala, i když můj strach slábl, jak míjely týdny a nestalo se nic, co by narušilo obvyklý chod našeho života. Na strýci jsem však pozoroval změnu. Pil víc než kdy jindy a ještě úzkostlivěji se vyhýbal jakékoli společnosti. Skoro celé dny trávil ve svém pokoji a zevnitř se zamykal, ale občas vyrážel v opilé nepříčetnosti z domu, běhal s revolverem v ruce po zahradě a křičel, že se nikoho nebojí a že ho žádný člověk ani ďábel nedonutí, aby seděl zavřený jak ovce v chlívku. Když ho však záchvat přešel, těžce se rozběhl ke dveřím, zamkl za sebou a zavřel ještě na petlici a vůbec už ani nezakrýval, jak je z hloubi duše vyděšený. V takových dnech jsem ho i za chladného počasí vídal, jak má obličej všecek zbrocený potem, jako by si ho právě umyl v umyvadle.

Abych však dospěl k závěru, pane Holmesi, a nezneužíval již vaší trpělivosti, jednou pak přišla noc, kdy strýc zas vyrazil ve svém opilém běsnění, ale už se k nám nevrátil. Vy dali jsme se ho hledat a našli ho ležet obličejem v malém, žabincem porostlém jezírku dole na zahradě. Nenesl žádné stopy násilí a vody tam bylo jen mělko, takže porota s přihlédnutím k jeho už dobře známé zvláštní povaze vynesla verdikt, že jde o sebevraždu. Já však jsem dobře věděl, jak se děsil již pouhé myšlenky na smrt, a jen těžko jsem dokázal sám sebe přesvědčit, že se tak najednou změnil a sám smrt vyhledal. Pomalu se začalo na všecko zapomínat a majitelem domu i pozemků se stal můj otec, pro něhož bylo navíc uloženo v bance asi na čtrnáct tisíc liber.“

„Okamžik,“ přerušil ho Holmes. „Vaše vyprávění vypadá na jedno z nejpozoruhodnějších, které jsem kdy vyslechl. Řekněte mi laskavě, kterého dne dostal váš strýc ten dopis a kdy došlo k údajné sebevraždě.“

„Dopis přišel 10. března 1883. A strýc zemřel sedm týdnů poté, v noci po druhém květnu.“

„Děkuji vám. Pokračujte, prosím.“

„Když se otec ujal horshamského sídla, pečlivě prohledal na mé naléhání komoru v podkroví, která bývala vždycky zamčená. Mosaznou skříňku jsme našli, ale její obsah byl zničen. Na vnitřku víka byla papírová nálepka opět s iniciálami KKK a pod nimi nápis ,Dopisy, zprávy, stvrzenky a seznamy’, který naznačoval, jaké to asi listiny plukovník Openshaw zničil. Jinak nebylo v podkroví nic zvlášť zajímavého, až na spoustu rozházených papírů a zápisníků napovídajících, jaký život vedl asi strýc v Americe. Některé pocházely z války a dokazovaly, že plnil vzorně své povinnosti a získal si pověst statečného vojáka. Jiné byly z let rekonstrukce jižních států a týkaly se hlavně politiky, protože strýc se zřejmě všemožně stavěl proti přivandrovalým politikům, které jim posílali ze Severu.

Otec se usadil v Horshamu počátkem roku čtyřiaosmdesát a žili jsme si šťastně až do ledna pětaosmdesátého roku. Čtvrtého dne po Novém roce jsme spolu seděli u snídaně a najednou slyším, jak otec překvapeně vykřikl. Držel v jedné ruce čerstvě otevřenou obálku a v natažené dlani druhé mu leželo pět suchých pomerančových jadérek.Vždycky se vysmíval mé historce o plukovníkovi a tvrdil, že jsem si ji vyfantazíroval, ale když se teď totéž stalo jemu, byl z toho celý zmatený a vyděšený.

,Co to má u všech všudy znamenat, Johne?’ vypravil ze sebe.

,Srdce mi v té chvíli ztěžklo v těle jak kus olova. ,Je to trojí K,’ řekl jsem.

Nahlédl do obálky. ,Opravdu,’ zvolal. ,Jsou tu ta písmena. Ale co je to napsáno pod nimi?’

,Položte papíry na sluneční hodiny!’ četl jsem, jak jsem mu nahlížel přes rameno.

,Jaké papíry? A na jaké sluneční hodiny?’ nechápal otec.

,Na sluneční hodiny v zahradě. Jiné tu nikde nejsou. A těmi papíry myslí asi ty zničené dokumenty.’

,Pchá!’ řekl otec, který se zuby nehty držel své odvahy. ,Tady jsme v civilizované zemi a na žádná taková šaškovství si nepotrpíme. Odkud to vlastně přišlo?’

,Z Dundee,’ odpověděl jsem, když jsem pohlédl na razítko.

,To si zas nejapně zažertoval nějaký vtipálek,’ řekl otec. ,Co já mám co dělat se slunečními hodinami a nějakými lejstry? Takový nesmysl mi ani nestojí za povšimnutí.’

,Rozhodně bych se obrátil na policii,’ řekl jsem mu.

,A oni se mi vysmějí, jaký jsem strašpytel. Ani nápad!’

,Tak dovol, ať s nimi promluvím já.’

,Ne, zakazuji ti to. Nepřipustím, abychom se plašili pro takové hlouposti.’

Marně jsem na něho naléhal, neboť byl velmi tvrdohlavý. Ale chodil jsem celé dny s chmurnými obavami v srdci.

Třetího dne po tom, co přišel dopis, si otec vyjel na návštěvu k majoru Freebodymu, který je velitelem pevnosti na Portsdown Hill. Uvítal jsem, že se tam vypravil, protože jsem měl dojem, že mimo domov je vzdálen nebezpečí. V tom jsem se však mýlil. Druhého dne po otcově odjezdu jsem dostal od majora telegram, abych ihned přijel. Otec se zřítil z vysokého křídového srázu, jakých je v okolí mnoho, a ležel v bezvědomí s roztříštěnou lebkou. Hned jsem se za ním rozjel, ale skonal, aniž nabyl vědomí. Vracel se zřejmě za soumraku z Farehamu, a protože neznal tamní krajinu a sráz nebyl chráněný, vynesla porota bez váhání verdikt, že šlo o ,smrt nešťastnou náhodou’. Probral jsem pečlivě všechny podrobnosti spojené s jeho smrtí, ale nemohl jsem přijít na nic, co by naznačovalo, že jde o vraždu. Tělo neneslo známky násilí, nikde se nenašly žádné stopy, otec nebyl oloupen a na okolních cestách nebyli spatřeni žádní neznámí lidé. A přece vám snad nemusím říkat, že jsem se ani zdaleka neupokojil, byl jsem téměř přesvědčen, že otec se stal obětí jakéhosi špinavého spiknutí.

Tímto strašlivým způsobem jsem nabyl svoje dědictví. Ptáte se mne snad, proč jsem se ho raději nevzdal? Odpovím vám. Byl jsem přesvědčen, že všechny ty tragédie vyplývají z jakési události v otcově životě a že by mi nebezpečí hrozilo stejně, ať bych žil pod kteroukoli střechou.

Můj ubohý otec skonal v lednu osmdesátého pátého roku a od té doby uplynuly již dva roky a osm měsíců. Mezitím jsem žil šťastně v Horshamu a začal jsem doufat, že naše rodina byla kletby zbavena a že snad její hrozba zanikla s minulou generací. Až příliš brzy jsem se však uchlácholil, neboť včera ráno mě úder zasáhl přesně ve stejné podobě jako mého otce.“

Mladík vytáhl z vesty zmačkanou obálku, otočil se ke stolu a vysypal na něj pět suchých pomerančových jadérek.

„V téhle obálce přišly,“ pokračoval. „Razítko má londýnské — z východní čtvrtě. Uvnitř jsou přesně tatáž slova, jaká dostal ve svém posledním dopise můj otec. ,KKK’ a potom: ,Položte papíry na sluneční hodiny.’ “

„A co jste podnikl?“

„Nic.“

„Nic?“

„Abych vám řekl pravdu, připadal jsem si úplně bezmocný.“ Mladík zabořil obličej do štíhlých bílých rukou. „Bylo mi jako chudákovi zajíci, když se k němu plazí had. Jsem zřejmě v moci jakéhosi neodvratitelného a neúprosného zla, před nímž mě neuchrání prozíravost ani opatrnost.“

„Ale, ale,“ zvolal Sherlock Holmes. „Musíte přece jednat, mladý muži, jinak jste ztracen. Nezachrání vás nic než energie. Na beznaděj teď není čas.“

„Byl jsem na policii.“

„Nu a?“

„Jenom se nad mým vyprávěním pousmáli. Inspektor zřejmě dospěl k názoru, že všechny ty dopisy psal nějaký vtipálek a úmrtí v naší rodině, jak to ostatně uvedla i porota, že byla jen dílem náhody a s výhrůžkami neměla žádnou souvislost.“

Holmes zalomil rukama. „Neuvěřitelná tupost!“ zvolal.

„Dali mi alespoň k dispozici policistu, který se mnou má zůstat v domě.“

„Přišel dnes s vámi?“

„Ne. Dostal příkaz, aby nevycházel z domu.“

Holmes se opět zoufale chytil za hlavu.

„Proč jste přišel za mnou?“ zeptal se. „A hlavně — proč jste nepřišel hned?“

„Nevěděl jsem o vás. Až dnes jsem se svěřil majoru Prendergastovi a ten mi poradil, abych se obrátil na vás.“

„Vždyť jste ten dopis dostal vlastně již před dvěma dny. Měl jste začít jednat hned. Nějaký další doklad již asi nemáte, podrobnost, která by nám něco napověděla a trochu nám pomohla?“

„Něco jsem přinesl,“ řekl John Openshaw. Hledal chvíli v kapse od pláště, vytáhl kus vybledlého modravého papíru a rozložil jej na stole. „Vzpomínám si, jak onoho dne, kdy strýc pálil papíry, jsem si povšiml, že kousky nesežehlých okrajů, které zůstaly v popelu, měly přesně tuto barvu. Tento jediný list jsem našel na podlaze strýcova pokoje a skoro bych věřil, že je to jeden z těch papírů, který ulétl možná stranou a unikl tak zničení. Je na něm sice také zmínka o jadérkách, ale jinak nemyslím, že by nám mohl být zvlášť prospěšný. Připadal mi spíš jako stránka z nějakého soukromého deníku. Ale písmo je nesporně strýcovo.“

Holmes natočil lampu a oba jsme se sklonili nad listem papíru, jehož otrhaný okraj prozrazoval, že byl skutečně vytržen z nějakého sešitu. Nahoře měl nadpis „Březen 1869“ a pod ním tyto nepochopitelné záznamy:

4. 3. Přijel Hudson. Pořád ty samé názory.

7. 3. Jádra poslána McCauleymu, Paramorovi a Swainovi ze Sv. Augustina.

9. 3. McCauley vypadl.

10. 3. John Swain vypadl.

12. 3. Návštěva u Paramora. Všechno v pořádku.

„Děkuji vám,“ řekl Holmes, složil papír a vrátil jej našemu hostu. „A teď už rozhodně nesmíte ztratit ani minutu. Nemůžeme si ani dovolit nějaké dlouhé rozhovory. Musíte se rozjet rovnou domů a jednat.“

„Ale co mám dělat?“

„Musíte teď udělat jen jedno. A udělat to hned. Ten kousek papíru, který jste nám ukázal, vložte do mosazné skříňky. Připojte k němu dopis a napište v něm. že všechny ostatní dokumenty spálil váš strýc a že už žádné jiné nemáte. Až to uděláte, rozhodně položte skříňku na sluneční hodiny, jak od vás dopis požadoval. Chápete mě?“

„Naprosto.“

„Nepomýšlejte zatím na pomstu a na nic podobného. Té dosáhneme, jak doufám, zákonnou cestou, ale musíme svou pavučinu nejprve upříst, zatímco jejich je už spředená. Nejprve je třeba odvrátit bezprostřední nebezpečí, které vám hrozí. A potom odhalit tajemství a potrestat viníky.“

„Děkuji vám,“ řekl mladík, vstal a oblékl si plášť. „Dal jste mi opět naději a s ní i nový život. Určitě se zařídím podle vaší rady.“

„Neztrácejte ani okamžik. A hlavně na sebe buďte opatrný, neboť je nesporné, že vám. hrozí skutečné a zcela bezprostřední nebezpečí. Jak se vracíte domů?“

„Vlakem z Waterloo.“

„Není ještě devět. Na ulicích je jistě dost lidi, takže věřím, že budete v bezpečí. Nicméně na sebe dejte co největší pozor.“

„Jsem ozbrojen.“

„To je dobře. Zítra začnu na vašem případu pracovat.“

„Uvidíme se tedy v Horshamu?“

„Ne, vaše tajemství je ukryto v Londýně. A tady je také budu hledat.“

„Zastavím se u vás tedy asi za den či dva a sdělím vám, co se stalo se skříňkou a s papíry. A podle vaší rady se zařídím do posledního písmene.“ Podal si s námi ruce a odešel. Venku stále ještě kvílel vítr a déšť lil a bušil do oken. I ta podivná historie jako by k nám přišla ze samého středu zuřivých živlů — přiváta coby chaluha za vichřice — a nyní se k němu zas navracela.

Sherlock Holmes seděl chvíli mlčky s hlavou skloněnou a očima upřenýma do rudé záře ohně. Pak si zapálil lulku, opřel se dozadu v křesle a díval se, jak se modravé kotoučky dýmu honí po stropě.

„Řekl bych, Watsone, že žádný z našich příběhů nebyl tak fantastický jako tento,“ poznamenal za chvíli.

„Až snad na Podpis čtyř.“

„Ano. Dost možná. A přece mi připadá, že Johnu Openshawovi hrozí mnohem větší zla než majoru Sholtovi.“

„Došel jste snad již k určité představě, co to může být za nebezpečí?“ zeptal jsem se ho.

„Nemám o tom nejmenších pochybností,“ poznamenal.

„A co to tedy je? Kdo je ten KKK a proč tolik pronásleduje tu nešťastnou rodinu?“

Sherlock Holmes zavřel oči, položil lokty na opěradla a ťukal si špičkami prstů o sebe.

„Umí–li někdo uvažovat vskutku dokonale,“ poznamenal, „a předloží–li se mu jediný fakt se všemi charakteristickými rysy, dokáže z něho vyvodit nejenom řetěz událostí, který k němu vedl, ale i výsledky, jaké z něj budou vyplývat. Tak jako Cuvier dokázal přesně určit celého živočicha, prohlédl‑li si jedinou jeho kost, měl by i pozorovatel, který důkladně prozkoumá jeden ze článků v řetězu událostí, správně odhadnout všechny ostatní před ním i po něm. Zdaleka jsme ještě nepochopili plody lidského ducha, které se dají pochopit jedině rozumem. Snad vyřeší tyto problémy studium a uvede konečně na správnou míru všechny ty, kdo hledali řešení pouze pomocí smyslů. Má–li se však umění myslet povznést až k nejvyšším vrcholům, pak ten, kdo uvažuje o tom či onom problému, musí umět využít všech dosažitelných faktů, což, jak brzy uvidíte, znamená ovládnout veškeré vědění, a to je i v těchto dobách bezplatného vzdělání a encyklopedií něco naprosto mimořádného. Není však přece tak zcela nemožné, aby člověk ovládl všechny znalosti, které mu mohou být k práci prospěšné, a já sám se o to vždy snažil. Pamatuji‑li si správně, jednou na počátku našeho přátelství jste velice přesně definoval mé nedostatky.“

„Ano,“ odpověděl jsem se smíchem. „Byl to pozoruhodný dokument. Pokud se pamatuji, ve filosofii, astronomii a politice jsem vás ocenil na nulu. S botanikou to bylo proměnlivé, v geologii jste měl hluboké znalosti, pokud šlo o určení blátivých skvrn z kteréhokoliv místa na padesát mil od města, v chemii jste byl vynikající, v anatomii nesystematický, v přehledu o senzacích a spáchaných zločinech zcela nedostižitelný a nadto jste uměl hrát na housle, boxovat a šermovat, ovládal jste advokátní praxi a dovedl sám sebe přiotrávit kokainem a tabákem. Takové byly, myslím, hlavní body mého rozboru.“

Holmes se nad tou poslední kvalifikací trochu ušklíbl. „Víte,“ řekl, „jsem názoru, a říkal jsem to i tehdy, že člověk má ve svém malém mozkovém podkroví schraňovat všechno vybavení, které se mu jednou třeba bude hodit, a zbytek může uložit do skladiště, lépe řečeno do knihovny, a v případě potřeby si jej vynajít. Ovšem v záležitosti, jaká nám byla svěřena dnes, rozhodně musíme shromáždit všechny dostupné prameny. Podejte mi laskavě písmeno K americké encyklopedie, stojí hned vedle vás na polici. Děkuji vám. A teď uvažme celou situaci a podívejme se, co z ní vyvodit. Především můžeme vycházet z předpokladu, že plukovník Openshaw měl velmi pádný důvod, proč odjet z Ameriky. Muž v jeho letech nemění snadno všechny své zvyky a není ochoten jen tak pro nic za nic vyměnit kouzelné podnebí Floridy za osamělý život v anglickém venkovském městečku. Výjimečná obliba v samotě, kterou projevoval v Anglii, naznačuje, že se někoho nebo něčeho bál, a můžeme proto přijmout coby svou pracovní hypotézu, že se obával někoho či něčeho, co ho vyhnalo z Ameriky. Pokud jde o to, co ho vyhnalo, přijdeme na to jen tehdy, zamyslíme‑li se nad hrozivými dopisy, které dostal on i jeho dědicové. Všiml jste si razítek na těch dopisech?“

„První byl z Pondicherry, druhý z Dundee a třetí z Londýna.“

„Z východního Londýna. Co z toho vyvozujete?“

„Jsou to všechno přístavy. Soudil bych proto, že pisatel byl na palubě nějaké lodi.“

„Výtečně. Tady již máme určitý klíč. Můžeme přijmout jako pravděpodobnost — a velmi silnou pravděpodobnost, že pisatel byl na palubě lodi. Uvažme však nyní další okolnost. V případě dopisu z Pondicherry uplynulo mezi hrozbou a jejím splněním sedm týdnů, v případě Dundee jen tři či čtyři dny. Říká vám to něco?“

„Loď tu musela urazit větší vzdálenost.“

„Dopis však musel také dojít z větší dálky.“

„Pak tomu vůbec nerozumím.“

„Lze přinejmenším předpokládat, že loď, na které se ten muž či muži plaví, je plachetnice. Zřejmě posílají vždy svoje podivná varování či znamení, než se vydají na cestu za svým posláním. Sám vidíte, jak rychle následoval čin za výstrahou, která došla z Dundee. Kdyby byli připluli z Pondicherry na parolodi, dorazili by téměř současně se svým dopisem. Mezitím však uplynulo sedm týdnů. Soudil bych, že těchto sedm týdnů představuje časový rozdíl mezi parníkem, který přivezl dopis, a plachetnicí, na níž připlul pisatel.“

„To je dost možné.“

„Víc než to. Je to pravděpodobné. A nyní vidíte, jak strašlivě naléhavý je náš nový případ a proč jsem nabádal mladého Openshawa k takové opatrnosti. Rána dopadla vždy koncem doby, kterou potřebovali pisatelé, aby urazili danou vzdálenost. Tento dopis však došel z Londýna, a musíme proto jednat bez nejmenšího otálení.“

„Dobrý bože!“ zvolal jsem. „Co ale může znamenat to ustavičné pronásledování?“

„Listiny, které měl u sebe Openshaw, byly zřejmě životně důležité pro onu osobu či osoby na plachetnici. Soudím, že jich rozhodně musí být víc, ne jenom jeden. Jediný člověk by nedokázal zabít dva lidi tak obratně, aby přitom oklamal koronerovu porotu. Je jich v tom nejspíš několik a musí to být lidé zámožní a rozhodní. Chtějí dostat ty papíry, ať jsou u kohokoliv. Tím přestává být KKK monogramem jednotlivce a stává se znakem určitého spolku.“

„Ale jakého spolku?“

„Což jste nikdy neslyšel -,“ řekl Sherlock Holmes, naklonil se ke mně a ztišil hlas, „doopravdy jste nikdy neslyšel o Kukluxklanu?“

„Jakživ ne.“

Holmes obracel listy v knize, která mu ležela na klíně. „Tady to máme,“ řekl po chvíli. „Kukluxklan. Pojmenování pochází z věrného napodobení zvuku při nabíjení ručnice. Tuto strašlivou tajnou společnost založili po válce Jihu proti Severu bývalí konfederační vojáci v jižních státech a její odbočky začaly rychle vznikat v nejrůznějších místech, zejména v Tennessee, Luisianě, Jižní a Severní Karolíně, v Georgii a na Floridě. Společnost využívala své moci k politickým cílům, zejména k zastrašování černošských voličů a vraždění či vyštvání těch, kdo se stavěli proti jejím názorům. Jejím násilnostem obvykle předcházelo varování, zaslané v nějaké fantastické, leč dobře již známé formě — v některých krajích v podobě dubových listů, jinde melounových či pomerančových jader. Oběť, jíž se takové výstrahy dostalo, se musela bud veřejně zříci svých názorů, anebo uprchnout ze země. Jestliže se pronásledovaný odmítl podvolit, vždy zahynul a obvykle velmi zvláštním a nečekaným způsobem. Společnost byla tak dokonale organizovaná a její metody natolik systematické, že se snad nezachoval doklad o jediném případu, kdy by její protivník ušel potrestání anebo kdy by pachatelé krutostí byli vypátráni. Po několik let organizace vzkvétala, třebaže se jí vláda Spojených států i lepší vrstvy v jižní společnosti snažily v jejím řádění bránit. V roce 1869 se však hnutí dost nečekaně zhroutilo a pak došlo již jen tu a tam k ojedinělým výpadům.

Jistě si povšimnete,“ řekl Holmes a položil svazek, „že náhlé zhroucení společnosti spadá přesně do doby, kdy se Openshaw i s jejími listinami vytratil z Ameriky. Jeho zmizení mohlo být stejně tak dobře příčinou jako důsledkem onoho zhroucení. Není pak divu, že on i jeho rodina byli pronásledováni tak nesmiřitelnými duchy. Jistě jste si domyslel, že záznamy i deník by mohly kompromitovat některou z předních osobností Jihu a že patrně mnohé z nich nemají ani ve spánku klid, dokud se těch dokumentů znovu nezmocní.“

„Takže stránka, kterou jsme viděli — “

„Vypadala přesně tak, jak se dalo čekat. Pokud si správně pamatuji, začínala slovy ,A, B a C zaslána pomerančová jádra’, což znamená, že jim společnost poslala výstrahu. Pak následují záznamy o tom, že A a B vypadli, což jest, že odjeli ze země, a konečně návštěva u C, která, jak se obávám, skončila pro C osudně. Věřím, doktore, že přece jen tu temnou historii poněkud osvětlíme, a jsem přesvědčen, že mladý Openshaw má zatím jedinou naději, udělá–li, co jsem mu poradil. Dnes k tomu však již nemůžeme nic dodat ani podniknout, a tak mi prosím vás podejte housle a pokusíme se alespoň na půl hodiny zapomenout na to prachbídné počasí a ještě bídnější jednání některých našich bližních.“

Ráno se vyjasnilo a slunce tlumeně prosvěcovalo mlžný závoj, který visel nad velikým městem. Když jsem sešel dolů, seděl Holmes již u snídaně.

„Odpusťte, že jsem na vás nepočkal,“ řekl mi. „Ale chci se dnes podívat na ten případ mladého Openshawa a tuším, že mne čeká velice rušný den.“

„Co chcete podniknout za kroky?“ zeptal jsem se.

„To záleží hlavně na výsledku prvního šetření. Možná že se nakonec přece jen rozjedu do Horshamu.“

„Nepojedete tam tedy rovnou?“

„Ne, začnu v City. Zazvoňte si, prosím, a služebná vám přinese kávu.“

Jak jsem tak čekal, zvedl jsem se stolu ještě neotevřené noviny a chvíli v nich listoval. Najednou jsem se zarazil nad jedním titulkem a zděšením mi až mráz přeběhl po zádech.

„Holmesi!“ zvolal jsem. „Je již pozdě!“

„Ach bože!“ řekl můj přítel a položil šálek. „Bál jsem se toho. Jak se to stalo?“ Mluvil klidně, ale poznal jsem na něm, že je do hloubi duše dojat.

„Padlo mi náhodou do oka jméno Openshaw a nadpis ,Tragédie u waterlooského mostu’. Poslechněte si, co tu píší: „Mezi devátou a desátou hodinou včerejšího večera zaslechl policejní strážmistr Cook z oddělení H, který měl právě službu v blízkosti waterlooského mostu, volání o pomoc a vzápětí pád do vody. Byla však velmi temná, bouřlivá noc, takže přes veškerou pomoc několika chodců se nepodařilo tonoucího zachránit. Přesto však byl vyhlášen poplach a s pomocí říční policie mrtvý konečně vyloven. Jak se ukázalo, byl jím mladý gentleman, podle obálky nalezené v kapse jménem John Openshaw a bytem nedaleko Horshamu. Policie se domnívá, že mladý muž spěchal, aby stihl poslední vlak z waterlooského nádraží, a ve svém spěchu a v mimořádné temnotě sešel z cesty až na kraj jednoho z malých přístavišť temžských parníků. Na těle nebyly shledány stopy násilí a je nade vši pochybnost, že zesnulý se stal obětí nešťastné náhody, která by měla vyburcovat naše úřady, aby si konečně povšimly, v jakém stavu jsou přístaviště na řece.’ “

Chvíli jsme seděli mlčky a Holmes byl tak sklíčen a otřesen, jak jsem ho ještě nikdy neviděl.

„Zranilo to mou pýchu, Watsone,“ řekl konečně. „Je jistě malicherné myslet teď na něco takového, ale vskutku jsem zraněn ve své pýše. Je to teď pro mne osobní záležitost, a dá–li mi Bůh dost zdraví, ještě tu bandu dostanu. Když si pomyslím, že mne přišel požádat o pomoc a já ho poslal na smrt!“ Vyskočil ze židle a v nezvladatelném vzrušení přecházel sem a tam pokojem, bledé tváře mu žhnuly a dlouhé štíhlé ruce se nervózně svíraly a zase rozvíraly.

„Musí to být ale prohnaní ďáblové!“ zvolal konečně. „Jak ho tam asi vlákali? Po nábřeží se přece k nádraží nechodí. Nejspíš bylo i za tak strašného počasí na mostě dost lidí a tam by se jim to bylo nepovedlo. Ale ještě uvidíme, Watsone, kdo nakonec vyhraje. A já teď musím jít.“

„Na policii?“

„Ne, budu si sám svou vlastní policií. Až upředu pavučinu, ať si pak policie mouchy pochytá, ale dřív ne.“

Mé lékařské povolání mi zabralo celý den a do Baker Street jsem se vrátil až pozdě večer. Sherlock Holmes však nebyl ještě doma. Přišel téměř až k desáté, bledý a zřejmě do krajnosti vyčerpán. Přistoupil k příborníku, ulomil si z bochníku kus chleba, dravě jej zhltl a zapil dlouhým douškem vody.

„Vždyť vy jste úplně vyhladovělý,“ poznamenal jsem.

„Padám hlady. Ale ani jsem si to neuvědomil. Od snídaně jsem nejedl.“

„Vůbec nic?“

„Ani sousto. Neměl jsem na něco takového čas ani pomyslet.“

„A jak jste pořídil?“

„Dobře.“

„Máte už nějakou stopu?“

„Držím ty darebáky přímo na dlani. Nebude dlouho trvat, než mladého Openshawa pomstíme. Ale víte co, Watsone, pošleme jim to jejich ďábelské znamení. Však oni vědí, proč to dělají.“

„Jak to myslíte?“

Sherlock Holmes vyndal ze skříňky pomeranč, rozloupl jej na několik dílků a vymáčkl z něho na stůl jadérka. Pět z nich si vybral a hodil do obálky. Na vnitřní stranu chlopně napsal: „Od S. H. pro J. C.“ Potom obálku zapečetil a nadepsal adresu: „Kapitán James Calhoun, bárka Osamělá hvězda, Savana, Georgie.“

„Pěkně to na něj počká, než dorazí do přístavu,“ řekl se smíchem. „Však potom ani oka nezamhouří. Uvidí v tom dopisu stejně jistou předzvěst svého osudu, jako ji viděl Openshaw.“

„A kdo je to ten kapitán Calhoun?“

„Vůdce té bandy. Ostatní dostanu také, ale nejdřív si to vyřídím s ním.“

„Jak jste ho ale vypátral?“

„Strávil jsem celý den nad Lloydovými záznamy a deskami se starými dokumenty,“ řekl Sherlock Holmes. „A sledoval jsem další cesty všech lodí, které přistály v lednu a únoru 1883 v Pondicherry. Za ty dva měsíce se tam hlásilo šestatřicet plavidel větší tonáže. Z nich nejnápadnější mi byla Osamělá hvězda, protože měla sice v záznamech, že pluje do Londýna, ale pojmenování po jednom ze států Unie.“

„Tuším, že po Texasu.“

„Nevěděl jsem přesně, po kterém, a nevím to ani teď, ale byl jsem si jist, že ta loď pochází z Ameriky.“

„A co pak?“

„Prohlédl jsem si záznamy z Dundee, a když jsem shledal, že tam Osamělá hvězda přijela v lednu 85, mé podezření se utvrdilo. Informoval jsem se pak na lodě kotvící právě v Londýně.“

„Nu a?“

„Osamělá hvězda sem připlula minulý týden. Zašel jsem k Albertově doku, ale dověděl jsem se, že ráno za odlivu odplula po řece a míří domů do Savany. Telegrafoval jsem do Gravesendu, ale sdělili mi, že před chvílí proplula kolem, a protože vane východní vítr, jsem si jist, že již minula Goodwines a blíží se k ostrovu Wight.“

„Co tedy uděláte?“

„Nebojte se, už ho nepustím. Ověřil jsem si, že on a jeho dva důstojníci jsou jedinými rodilými Američany na lodi. Ostatní jsou Finové a Němci. Vím také, že se všichni tři vzdálili včera večer z lodi. Zjistil jsem si to od skladníka, který jim nakládal zboží. Než stačí jejich plachetnice doplout do Savany, doveze tam již poštovní parník náš dopis a savanská policie bude zpravena, že tyto tři pány nutně potřebujeme v Londýně, neboť jsou obviněni z vraždy.“

I nejlépe zosnované lidské plány mívají však svá úskalí, a tak se také stalo, že vrazi Johna Openshawa nikdy nedostali pomerančová jadérka, která jim měla ukázat, že jim je na stopě někdo stejně lstivý a rozhodný, jako jsou oni. Ten rok duly totiž rovnodenní vichry zvláště vytrvale a prudce. Dlouho jsme čekali, co se dozvíme ze Savany o Osamělé hvězdě, ale zprávy stále nepřicházely, až jsme se konečně doslechli, že kdesi uprostřed Atlantiku byl v brázdě mezi vlnami spatřen pohupující se lodní stožár, který byl celý roztříštěný a měl vyryta písmena OH. Víc se však již o osudu Osamělé hvězdy nikdy nedovíme.