Milan Kundera


ŽERT


I


Tak jsem se po mnoha letech octl zase najednou doma. Stál jsem na

hlavním náměstí (po němž jsem nesčetněkrát prošel jako dítě, jako chlapec i

jako mladík) a necítil jsem žádné dojetí; naopak pomyslil jsem, že to ploché

náměstí, nad jehož střechami ční radniční věž (podobná vojáku se

starodávnou helmou), vypadá jako velké kasárenské cvičiště a že vojenská

minulost tohoto jihomoravského města, tvořícího kdysi val proti vpádům

Maďarů i Turků, vtiskla do jeho tváře rys neodvolatelné ohavnosti.

Po dlouhá léta mne nic netáhlo do mého rodiště; říkal jsem si, že jsem k

němu zlhostejněl, a zdálo se mi to přirozené: vždyť v něm už patnáct let

nežiji, zbylo mi tu jen pár známých či kamarádů (i těm se raděj vyhnu),

maminku tu mám pohřbenu v cizí hrobce, o kterou nepečuji. Ale klamal

jsem se: to, co jsem pojmenovával lhostejností, byla ve skutečnosti zášť; její

důvody mi unikaly, protože se mi v mém rodišti udály věci dobré i zlé ,jako

ve všech jiných městech, ale ta zášť byla tu; uvědomil jsem si ji právě v

souvislosti s touto cestou: úkol, za kterým jsem sem jel, mohl jsem totiž

konec konců splnit i v Praze, ale mne najednou začala nezadržitelně

přitahovat nabídnutá příležitost vykonat ho v rodném městě právě proto, že

to byl úkol cynický a přízemní, který mne s výsměchem zprošťoval

podezření, že bych se sem navracel pro sentimentální dojetí nad ztraceným

časem.

Ještě jednou jsem uštěpačně obhlédl nepěkné náměstí a pak jsem se k

němu otočil zády a dal se ulicí k hotelu, kde jsem měl zamluven nocleh.

Vrátný mi podal klíč s dřevěnou hruškou a řekl: "Druhé poschodí." Pokoj

byl nevábný: při stěně jedno lůžko, uprostřed malý stůl s jedinou židlí, vedle

postele honosný toaletní stolek z mahagonového dřeva se zrcadlem, u dveří

docela maličké oprýskané umyvadélko. Položil jsem aktovku na stůl a

otevřel okno: výhled byl do dvora a na domy, jež ukazovaly hoIelu holá a

špinavá záda. Zavřel jsem okno, zatáhl záclony a šel jsem k umývadlu, jež

mělo dva kohoutky, jeden označený červeně, druhý modře; zkusil jsem je a z

obou tekla studená voda. Podíval jsem se na stůl; ten ještě jakžtakž ušel,

láhev s dvěma sklenkami by se na něj docela dobře vešla, horší však bylo, že

u stolu mohl sedět jen jeden člověk, protože v místnosti nebyla druhá židle.

Přistavil jsem stůl k posteli a zkusil jsem si k němu na postel sednout, ale

postel byla příliš nízká a stolek příliš vysoký; postel se pode mnou navíc

natolik prohnula, že mi bylo rázem jasno, že nejenom může jen těžko sloužit

k sezení, ale že i funkci postele hude plnit pochybně. Opřel jsem se do ní

pěstmi; pak jsem si do ní lehl zvedaje opatrně obuté nohy do výše, abych

jimi neušpinil (celkem čistou) přikrývku a plachtu. Postel se pode mnou

propadla a ležel jsem v ní jak v houpací síti nebo jako v uzoučkém hrobě:

nebylo možno si představit, že by na této posteli se mnou ještě někdo ležel.

Sedl jsem si na židli, zadíval se do prosvětlených záclon a zamyslil se. V té

chvíli bylo slyšet z chodby kroky a hlasy; byli to dva lidé, muž a žena,

vyprávěli si a bylo rozumět každému jejich slovu: mluvili o nějakém Petrovi,

který utekl z domu, a o nějaké tetě Kláře, která je pitomá a kluka hýčká; pak

bylo slyšet klíč v zámku, otevření dveří a hlasy pokračovaly v sousedícím

pokoji; bylo slyšet ženiny vzdechy (ano, bylo slyšet i pouhé vzdechy!) a

mužovo předsevzetí, že si konečně s Klárou jaksepatří promluví.

Vstal jsem a byl jsem rozhodnut; umyl jsem si ještě v umyvadélku ruce,

otřel je do ručníku a odešel jsem z hotelu, i když jsem zpočátku nevěděl,

kam vlastně půjdu. Jen to jsem věděl, že nemám-li zdar celé své cesty (cesty

značně daleké a namáhavé) uvést v nejistotu pouhou nevhodností

hotelového pokoje, musím se, i když se mi do toho vůbec nechtělo, obrátit

na nějakého zdejšího známého s důvěrnou žádostí. Nechal jsem si rychle

projít hlavou všechny staré tváře z mládí, ale všechny jsem je hned zamítal,

už proto, že by mne důvěrnost požadované služby zavazovala k pracnému

přemosťovánÍ dlouhých let, kdy jsem se s nimi neviděl - a k tomu jsem

vůhec neměl chuť. Ale pak jsem si vzpomněl, že tu pravděpodobně žije

člověk, přistěhovalec, kterému jsem tu před léty sám zprostředkoval místo a

který bude, jak ho znám, velmi rád, dostane-li se mu příležitost oplatit mi

službu službou. Byl to podivín, zároveň úzkostlivě mravný a zároveň divně

neklidný a nestálý, s nímž, pokud vím, se rozvedla před léty žena prostě

proto, že žil všude jinde jen ne s ní a s jejich synem. Teď jsem už jen trnul,

jestli se mi znovu neoženil, protože to by ztěžovalo splnění mé žádosti, a

spěchal jsem rychle k nemocnici.

Zdejší nemocnice, to je komplex budov a pavilónů roztroušených na

rozsáhlé zahradní prostoře; vešel jsem do malé nevzhledné budky u brány a

poprosil vrátného za stolem, aby mne spojil s virologií; přisunul mi telefon

na kraj stolu a řekl: "Nula dva." Vytočil jsem si tedy nula dva a dověděl se, že doktor Kostka právě před několika vteřinami odešel a je na cestě k východu.

Sedl jsem si na lavičku poblíž brány, abych ho nemohl minout, okouněl jsem

po mužích, co tu bloumali v modrobíle pruhovaných nemocničních pláštích,

a pak jsem ho uviděl: šel zamyšleně, vysoký, hubený, sympaticky

nevzhledný, ano, byl to on. Vstal jsem z lavičky a šel jsem přímo proti němu

tak, jako bych do něho chtěl vrazit, pohlédl na mne dotčeně, ale vzápětí mne

poznal a rozpřáhl ruce. Zdálo se mi, že jeho překvapení je téměř šťastné a

bezprostřednost , s jakou mne vítal, mne potěšila.

Vysvětlil jsem mu, že jsem sem přijel před necelou hodinou kvůli nějaké

bezvýznamné záležitosti, která mne tu zdrží asi dva dny, a on ihned projevil

radostný údiv, že má první cesta vedla za ním. Bylo mi najednou

nepříjemné, že jsem za ním nepřišel nezištně , jen kvůli němu samotnému, a

že i otázka, kterou mu právě kladu (zeptal jsem se ho hodře, zda už se

podruhé oženil), jen předstírá opravdovou účast a je ve skutečnosti

vypočítavě praktická. Řekl mi (k mému uspokojení), že je stále sám.

Prohlásil jsem, že si toho musíme mnoho říct. Souhlasil a litoval, že má

bohužel čas sotva něco přes hodinu, protože se musí ještě do nemocnice

vrátit a večer pak odjíždí z města autobusem. "Vy nebydlíte zde?" zděsil

jsem se. Ujistil mne, že tu bydlí, že má v novostavbě garsoniéru, ale že "není

dobře člověku samotnému", Vysvitlo, že Kostka má v jiném městě dvacet

kilometrů odtud snoubenku, učitelku, prý dokonce s dvoupokojovým bytem.

"Odstěhujete se časem k ní?" ptal jsem se ho. Řekl, že by těžko hledal v

jiném městě tak zajímavé zaměstnání, jaké jsem mu tu pomohl najít, a

naopak jeho snoubenka by s obtížemi hledala místo zde. Začal jsem

proklínat (docela upřímně) těžkopádnost naší hyrokracie, která není s to

vyjít vstříc muži a ženě, ahy mohli společně žít. "Uklidněte se, Ludvíku," řekl

mi s milou shovívavostí, ,,není to tak docela nesnesitelué. Projezdím sice

něco peněz a něco času, ale moje samota zůstává nedotčena a já jsem

svobodný." "Nač vy tolik potřebujete svobodu?" zeptal jsem se ho. "Nač ji potřebujete vy?" oplatil mi otázku. "Jsem děvkař," odpověděl jsem.

"Nepotřebuji svobodu kvůli ženám, chci ji sám pro sebe," řekl a pokračoval:

"Víte co, pojd'te na chvíli ke mně, než budu muset odjet." Nepřál jsem si nic

jiného.

Vyšli jsme tedy z nemocnice a brzo došli ke skupině novostaveb, které

nesouladně trčely jedna vedle druhé z neurovnaného prašného terénu (bez

trávníků, bez chodníků, bez silnice) a tvořily smutnou scenérii na konci

města hraničícího s prázdnou rovinou dalekých polí. Vešli jsme do jedněch

dveří, stoupali po úzkém schodišti (výtah nefungoval) a zastavili se až ve

třetím poschodí, kde jsem uviděl na vizitce Kostkovo jméno. Když jsme

přešli předsíní do pokoje, byl jsem navýsost spokojen: v rohu stál široký a

pohodlný gauč přikrytý červenou vzorovanou dekou; kromě gauče byl v

pokoji stolek, křeslo, velká knihovna, gramofon a rádio.

Pochválil jsem Kostkovi pokoj a ptal jsem se, jakou má koupelnu. ".Žádný

přepych," řekl potěšen mým zájmem a zval mne do předsíně, odkud vedly

dveře do koupelny, malé, ale docela příjemné, s vanou, sprchou,

umývadlem. "Když tak vidím tenhle váš překrásný hyt, tak mne něco

napadá," řekl jsem. "Co děláte zítra odpoledne a večer?" "Bohužel,"

omlouval se zkroušeně, "mám zítra dlouhou službu, budu se vracet až kolem

sedmé. Nebudete volný večer?" "Večer snad budu volný," odpověděl jsem,

"ale nemohl byste mi předtím na odpoledne půjčit tenhle váš byt?"

Byl překvapen mou otázkou, ale ihned (jako by se bál, abych ho

nepodezíral z neochoty) mi řekl: "Velice rád se s vámi o něj podělím." A

pokračoval, jako by se úmyslně nechtěl dohadovat důvodů mé prosby:

"Máte·li potíže s ubytováním, můžete tu už dneska spát, protože se vrátím

až ráno a vlastně ani ráno ne, protože půjdu přímo do nemocnice." ,,Ne, to

je zbytečné. Ubytoval jsem se v hotelu. Jenomže hotelový pokoj je dost

nepříjemný a já bych zítra odpoledne potřeboval být v příjemném prostředí.

Samozřejmě, ne proto, abych v něm byl sám." "Ano," řekl Kostka a sklopil

mírně hlavu, "to jsem si domyslil." Po chvilce řekl: "Jsem rád, že vám mohu poskytnout něco dobrého." Pak ještě dodal: "Bude-li to pro vás ovšem

skutečně dobré."

Sedli jsme si pak ke stolku (Kostka uvařil kávu) a chvíli si povídali (seděl

jsem na gauči a zjišťoval při tom s potěšením, že je pevný, neprohýhá se, ani

nevrže). Potom Kostka prohlásil, že už bude musit zase odejít do nemocnice

a zasvěcoval mne proto rychle do některých tajemství domácnosti: kohoutek

od vany v koupelně je nutno pevně utáhnout, teplá voda teče proti všem

zvyklostem z kohoutku označeného písmenem S, zásuvka pro šňůru od

gramorádia je skryta pod gaučem, a ve skříňce je sotva načatá láhev vodky.

Potom mi dal svazek s dvěma klíči a ukázal mi, který klíč je dole od

domovních dveří a který od bytu. Vypěstoval jsem si během svého života, v

němž jsem spával na mnoha různých postelích a sedával u mnoha různých

stolů, zvláštní kult klíčů, a také Kostkovy klíče jsem zastrčil do kapsy s

tichým veselím.

Na odchodu vyslovil Kostka přání, aby mi jeho garsoniéra přinesla

"opravdu něco krásného". ,,Ano," řekl jsem mu, "umožní mi provést jednu krásnou destrukci." "Myslíte si, že destrukce mohou být krásné?" řekl

Kostka a já jsem se v duchu usmál, protože jsem ho v této otázce (pronesené

mírně, myšlené však bojovně) poznával právě takového, jaký byl, když jsem

se s ním více než před patnácti léty poprvé seznámil. Měl jsem ho rád a

zároveň mi byl trochu k smíchu a jako takovému jsem mu odpověděl: "Já

vím, že jste tichý dělník na věčném božím staveništi a že nerad slyšíte o

destrukcích, ale co mám dělat: já zedník boží nejsem. Ostatně jestli tu boží

zedníci stavějí stavby ze skutečných zdí, sotva by jim mohly naše destrukce

ublížit. Ale mně se zdá, že místo zdí vidím všude jen samé kulisy. A

destrukce kulis je docela spravedlivá věc."

Byli jsme zase tam, kde jsme se naposledy (snad někdy před devíti léty)

rozešli; náš spor měl v této chvíli podobu značně odtažitou, protože jeho

konkrétní podklad jsme dobře znali a nemuseli si znovu opakovat;

zopakovat jsme si potřebovali jen to, že jsme se nezměnili, že jsme oba stále

stejně sobě nepodobní (přičemž musím říci, že jsem tu nepodobnost měl na

Kostkovi rád a že jsem s ním právě proto s oblibou debatoval, protože jsem

si tak vždycky mohl zběžně znovu ozřejmit, kdo vlastně já sám jsem a co si

myslím). Aby mne tedy nenechal o sobě na pochybách, odpověděl mi: "To,

co jste řekl, zní hezky. Ale řekněte mi: Když jste takový skeptik, kde berete

tu jistotu, že umíte rozeznat kulisu od zdi? Nezapochyboval jste nikdy, že

iluze, kterým se vysmíváte, jsou opravdu jen iluze? Co když se mýlíte? Co

když jsou to hodnoty a vy jste ničitel hodnot?" A potom řekl: "Znevážená

hodnota a demaskovaná iluze mají totiž stejně zubožená těla, jsou si

podobné a není nic lehčího, než je zaměnit."

Doprovázel jsem Kostku přes město zpátky k nemocnici, pohrával jsem si

v kapse s klíči a bylo mi dobře v přítomnosti dávného známého, který byl s

to mne přesvědčovat o své pravdě kdykoli a kdekoli, třeba právě nyní po

cestě přes hrbolatý povrch nového sídliště. Kostka ovšem věděl, že máme

zítra před sebou celý večer, a proto po chvíli odbočil od filosofování k

běžným starostem, znovu se ujistil, že na něho zítra v bytě počkám, až se v

sedm hodin vrátí (nemá sám druhé klíče), a zeptal se mne, zda už opravdu

nic nepotřebuji. Sáhl jsem si na tvář a řekl jsem, že bych si už jen potřeboval

zajít k holiči, protože jsem nepříjemně zarostlý. "Výborně," řekl Kostka,

"zajistím vám protekční holení."

Nebránil jsem se Kostkově péči a nechal se zavést do malého holičského

krámku, kde před třemi zrcadly čněla tři velká otáčivá křesla a na dvou z

nich seděli mužové se zakloněnými hlavami a mýdlem na tváři. Dvě ženy v

bílých pláštích se skláněly nad nimi. Kostka přistoupil k jedné z nich a cosi jí

zašeptal; žena si utřela břitvu do ubrousku a zavolala dozadu za krámek:

vyšla odtud dívka v bílém plášti a ujala se opuštěného pána

v křesle, zatímco žena, s kterou mluvil Kostka, se mi uklonila a ukázala

rukou, abych si sedl do zbývajícího křesla. Podali jsme si s Kostkou na

rozloučenou ruce a já jsem usedl, hlavu opřel dozadu o nastavené opěradlo,

a protože se po tolika letech života nerad dívám na svou vlastní tvář, vyhnul

jsem se zrcadlu, umístěnému proti mně, zvedl jsem oči vzhůru a nechal je

bloudit po bílém flekatém stropě.

Nechal jsem oči na stropě i potom, když jsem ucítil na krku holiččiny

prsty, které mi zasouvaly za límec košile bílou plachtu. Pak holička

poodstoupila a já jsem slyšel jen pohyby břitvy o kožený brusný pás a utkvěl

jsem v jakémsi slastném nepohnutí plném příjemné lhostejnosti. Za chvíli

jsem ucítil na tváři prsty, vlhké a klouzavé, jak mi roztírají po kůži mýdlový

krém, a uvědomoval jsem si tu divnou a směšnou věc, že mne jakási cizí

žena, po které mi nic není a které není nic po mně, něžně hladí. Holička pak

začala mýdlo roztírat štětkou a mně se zdálo, že snad ani nesedím, ale jen

tak tkvím v bílém flekatém prostoru, do něhož jsem upíral zrak. A tu jsem si

představil (protože myšlenky i ve chvílích odpočinutí neustávají ve svých

hrách), že jsem bezbranná oběť a jsem dán ženě, která brousí břitvu, docela

napospas. A protože se mi mé tělo rozplývalo v prostoru a cítil jsem je tvář

dotýkanou prsty, představil jsem si snadno, že její něžné ruce drží (otáčejí,

hladí) mou hlavu tak, jako by ji vůbec neuvažovaly s tělem, nýbrž jen samu o

sobě, takže ostrá břitva, která čeká na příručním stolku, bude už moci tu

krásnou samostatnost hlavy jen dovršit.

Pak dotyky ustaly a slyšel jsem, jak holička poodstupuje, jak teď už

doopravdy bere břitvu do ruky, a tehdy jsem si řekl (neboť myšlenky

pokračovaly ve svých hrách), že musím uvidět, jak vlastně vypadá držitelka

(pozdvihovatelka) mé hlavy, můj něžný vrah. Odloupl jsem pohled ze stropu

a podíval se do zrcadla. A tu jsem užasl: hra, jíž jsem se bavil, nabyla náhle

podivně skutečných rysů; zdálo se mi totiž, že tu ženu, co se nade mnou v

zrcadle sklání, znám.

Jednou rukou přidržovala lalůček mého ucha, druhou seškrabávala

pozorně mýdlo s mé tváře; díval jsem se na ni a tu se mi totožnost, před

chvílí s úžasem zjištěná, začala pomalu rozplývat a ztrácet. Pak se naklonila

nad umývadlo, dvěma prsty odhodila z břitvy chomáč mýdla, vztyčila se a

mírně pootočila křeslo; v té chvíli se potkaly na okamžik naše pohledy a zase

se mi zdálo, že je to ona! Zajisté, ta tvář byla poněkud jiná, jako by patřila

její starší sestře, byla zešedlá, povadlá, poněkud propadlá; ale vždyť je to

patnáct let, co jsem ji naposledy viděl! Za tu dobu jí čas vtiskl na její pravou

tvář klamnou masku, ale je to naštěstí maska s dvěma otvory, jimiž na mne

smějí znovu pohlédnout její skutečné a pravé oči, takové, jaké jsem je znal.

Ale potom nastalo další matení stop: do krámu vstoupil nový zákazník,

posadil se za mými zády na židličku a čekal, až přijde na řadu; záhy oslovil

mou holičku; mluvil cosi o krásném létě a o koupališti, které se staví za

městem; holička odpovídala (vnímal jsem více její hlas než slova, ostatně

zcela bezvýznamná) a zjišťoval jsem, že ten hlas nepoznávám; zněl

samozřejmě, ledabyle, neúzkostně, skoro hrubě, byl to docela cizí hlas.

Myla mi nyní tvář, tiskla dlaně k mému obličeji a já (navzdory hlasu) jsem

znovu začínal věřit, že je to ona, že po patnácti létech cítím znovu její ruce

na své tváři, že mne zase hladí, hladí dlouze a něžně; (zapomínal jsem

docela, že to není hlazení, nýbrž umývání); její cizí hlas přitom stále cosi

odpovídal rozžvanivšímu se chlapíkovi, ale já jsem nechtěl věřit hlasu, chtěl

jsem věřit raději rukám, chtěl jsem ji poznat podle rukou; snažil jsem se

podle míry laskavosti v jejich dotecích rozpoznat, zda je to ona a zda mne

poznala.

Pak vzala ručník a vysoušela mi tvář. Žvanivý chlapík se hlasitě smál vtipu,

který sám řekl, a já jsem si všiml, že moje holička se nesměje, že tedy

pravděpodobně příliš nevnímá, co jí chlapík říká. Vzrušilo mne to, protože

jsem v tom viděl důkaz, že mne poznala a je skrytě rozrušena. Byl jsem

rozhodnut, že ji oslovím, jakmile vstanu z křesla. Sundala mi ubrousek zpod

krku. Vstal jsem. Vytahoval jsem z náprsní kapsy pětikorunu. Čekal jsem,

kdy se znovu setkají naše pohledy, abych ji mohl oslovit křestním jménem

(chlapík pořád cosi žvanil), ale ona měla nevšímavě odvrácenou hlavu,

pětikorunu si vzala rychle a věcně, takže jsem si náhle připadal jako blázen,

který uvěřil klamným přízrakům, a vůbec jsem nenašel odvahu ji oslovit.

Podivně neuspokojen jsem odešel z krámku; věděl jsem jen, že nevím nic a

že je to veliká hrubost, ztratit jistotu v totožnosti tváře kdysi tak milované.

Nebylo ovšem obtížné dovědět se pravdu. Spěchal jsem do hotelu (cestou

jsem spatřil na protějším chodníku starého přítele z mládí, primáše

cimbálové kapely, Jaroslava, ale jako bych prchal před vtíravou a hlučnou

hudbou, uhnul jsem rychle pohledem) a z hotelu jsem telefonoval Kostkovi;

byl dosud v nemocnici.

,,Prosím vás, ta holička, které jste mne svěřil, jmenuje se Lucie

Šebetková?"

"Dnes se jmenuje jinak, ale je to ona. Odkud ji znáte?" řekl Kostka.

"Z hrozně dávných dob," odpověděl jsem a nešel jsem ani k večeři, šel jsem

ven z hotelu (stmívalo se už), šel jsem se ještě toulat.


II


(1)


Dnes půjdu brzo spát, nevím sice, jestli usnu, ale půjdu brzo spát, Pavel

odjel odpoledne do Bratislavy, já zítra brzo ráno letadlem do Brna a dál

autobusem, Zdenička zůstane dva dny sama doma, vadit jí to nebude, moc o

naši společnost nestojí, totiž o mou společnost nestojí, Pavla zbožňuje,

Pavel je její první obdivovaný muž , však to s ní taky umí, jako to uměl se

všemi ženami i se mnou to uměl a pořád to se mnou umí, tento týden se ke

mně zase začal chovat jako kdysi dávno, hladil mne po tváři a sliboval, že se

pro mne na jižní Moravě staví, jak pojede zpátky z Bratislavy, prý si musíme

zase spolu popovídat, snad sám uznal,že už to tak dál nejde, snad se chce

vrátit k tomu, jak to mezi námi bylo, ale proč na to přišel až teď, když jsem

poznala Ludvíka? Je mi z toho úzko, ale nesmím být smutná, nesmím, ať

smutek není spojován s mým jménem, ta Fučíkova věta je mé heslo, a

nevadí mi, že je dnes to heslo z módy, možná, že jsem pitomá, ale ti, co mi to

říkají, jsou také pitomí, mají také svá hesla a slovíčka, absurdnost, odcizení,

nevím, proč bych měla svou pitomost vyměnit za tu jejich, nechci svůj život

rozlomit v půli, chci, aby to byl jeden můj život, jeden od začátku do konce,

a proto se mi tolik líbil Ludvík, protože když jsem s ním, nemusím měnit své

ideály a vkus, je obyčejný, prostý, veselý, jasný, a to je to, co miluju, jsem

vždycky milovala.

Nestydím se za to, jaká jsem, nemohu být jiná, než jsem byla a jsem do

osmnácti jsem znala jen klášterní klauzuru, tubera, dva roky sanatorium,

další dva roky dohánět zameškané studium, ani taneční jsem nepoznala, jen

spořádaný hyt spořádaných plzeňských občanů a učení a učení, skutečný

život byl za sedmi stěnami, když jsem pak přišla v devětačtyřicátém do

Prahy, byl to najednou zázrak, takové štěstí, že na ně nikdy nezapomenu, a

proto taky Pavla nikdy nemůžu vymazat z duše, i když ho už nemiluju, i

když mi ublížil, nemůžu, Pavel je moje mládí, Praha, fakulta, kolej a hlavně

Fučíkův soubor písní a tanců, dnes už nikdo neví, co to pro nás bylo, tam

jsem Pavla poznala, zpíval tenor a já alt, vystupovali jsme na stovkách

koncertů a estrád, zpívali jsme sovětské písně, naše budovatelské písně a

ovšem lidové písně, ty jsme zpívali nejraději, moravské písně jsem si tehdy

tak zamilovala, že jsem se cítila, já, Plzeňačka, Moravankou, staly se leit-

motivem mého života, splývají mi s tou dobou, s mým mládím, s Pavlem,

ozvou se mi pokaždé, když mi má vyjít slunce, ozývají se mi v těchto dnech.

A jak jsem se s Pavlem sb1ížila, to bych ani nemohla dnes nikomu říct, je

to jak příběh z čítanky, bylo výročí Osvobození a velká manifestace na

Staroměstském náměstí, náš soubor tam byl také, všude jsme chodili

dohromady, malá hrstečka lidí mezi desetitisíci, a na tribuně byli státníci od

nás i z ciziny, bylo mnoho projevů a mnoho aplausů a potom přistoupil k

mikrofonu také Togliatti a pronesl italsky krátký projev a náměstí

odpovědělo jako vždy voláním, tleskáním, skandováním. Náhodou stál

Pavel v té obrovské tlačenici vedle mne a já jsem slyšela, že do toho pokřiku

sám cosi volá, cosi jiného, cosi svého, podívala jsem se mu na ústa a

pochopila jsem, že zpívá, spíš křičel, než zpíval, chtěl, abychom ho uslyšeli a

přidali se k němu, zpíval italskou revoluční píseň, měli jsme ji v repertoáru a

byla tehdy moc populární, Avanti popolo, a la riscossa, bandiera rossa,

bandiera rossa ...

To byl celý on, nestačilo mu nikdy útočit jen na rozum, chtěl zasahovat

lidské city, zdálo se mi, že je to nádherné, pozdravit na pražském náměstí

italského dělnického vůdce italskou revoluční písní, toužila jsem, aby byl

Togliatti dojat, tak jako já jsem byla už předem dojata, přidala jsem se proto

ze všech sil k Pavlovým ústům a přidávali se další a další, přidal se postupně

celý náš soubor, ale křik náměstí byl strašlivě silný a nás byla hrstka, nás

bylo padesát a jich nejméně padesát tisíc, to byla hrozná převaha, to byl

zoufalý zápas, po celou první sloku jsme myslili, že podlehneme, že náš zpěv

nikdo ani nezaslechne, ale pak se stal zázrak, postupně se k nám přidávaly

další a další hlasy, lidé začali chápat a píseň se pomalu klubala z velkého

rámusu náměstí jak motýl z obrovské hlučící kukly. Nakonec ten motýl, ta

píseň, alespoň několik jejích posledních taktů, doletěl až k tribuně a my

jsme se dychtivě dívali na tvář prošedivělého Itala a byli šťastni, když se

nám zdálo, že reaguje pohybem ruky na píseň, a já jsem si dokonce byla

jista, i když jsem to nemohla z té dálky vidět, že vidím v jeho očích slzy.

A v tom nadšení a dojetí, nevím ani jak, chytla jsem najednou Pavla za

ruku a Pavel opětoval můj stisk, a když pak náměstí utichlo a k mikrofonu

přistoupil zas někdo jiný, měla jsem strach, aby mi ruku nepustil, ale

nepustil ji, drželi jsme se dál až do konce manifestace a nepustili jsme se ani

pak, davy se rozešly a mi jsme se procházeli několik hodin po kvetoucí

Praze.

O sedm let později, když už bylo Zdeničce pět let, na to nikdy

nezapomenu, řekl mi, nevzali jsme se z lásky, ale ze stranické disciplíny, já

vím, že to hylo v hádce, že to byla lež, že si mě Pavel vzal z lásky a teprve

potom se změnil, ale stejně je hrozné, že mi to mohl říct, vždyť právě on

vždycky dokazoval, že dnešní láska je jiná, že není útěkem od lidí, ale

posilou v boji, tak jsme ji také žili, v poledne jsme neměli čas ani poobědvat,

snědli jsme na sekretariátě ČSM dvě suché housky a pak jsme se zase třeba

celý den neviděli, čekávala jsem na Pavla kolem půlnoci, když se vracel z

nekonečných šesti, osmihodinových schůzí, opisovala jsem mu ve volném

čase referáty , které míval na nejrůznějších konferencích a školeních,

náramně mu na nich záleželo, to vím jen já, jak mu záleželo na úspěchu

jeho politickýc vystoupení, stokrát opakoval ve svých projevech, že nový

človčk se liší od starého tím, že ruší ve svém životě rozpor mezi soukromým

a veřejným, a najednou mi po letech vyčte, že tehdy soudruzi jeho soukromí

nechali na pokoji.

Chodili jsme spolu skoro dvě léta a už jsem se stávala trochu netrpělivá, na

tom není nic zvláštního, žádná žena se nechce spokojit s pouhou

studentskou známostí, Pavel se s ní spokojil, zvykl si na její pohodlnou

nezávaznost, v každém muži je kus sobce a je na ženě, aby bránila sama sebe

a své ženské poslání, Pavel tomu bohužel rozuměl méně než soudruzi ze

souboru, hlavně několik mých přítelkyň, ty se domluvily s ostatními a

nakonec si zavolali Pavla před výbor, nevím, co mu tam říkali, nikdy jsme

spolu o tom nemluvili, ale asi se s ním nemazlili, protože tehdy panovala

přísná morálka, bylo to přehnané, ale možná že je přece jen lepší přehánět

mravnost než nemravnost jak dnes. Pavel se mi dlouho vyhýbal, myslila

jsem, že jsem všechno pokazila, byla jsem zoufalá, chtěla jsem si vzít život,

ale potom za mnou přišel, třásla se mi kolena, prosil mne za odpuštění a dal

mi jako dar přívěsek s obrázkem Kremlu, svou nejdražší památku, nikdy ji

nesundám, to není jen památka na Pavla, to je víc, a rozplakala jsem se štěs-

tím a za čtrnáct dnů jsme měli svatbu a byl na ní celý soubor, trvala skoro

čtyřiadvacet hodin, zpívalo se a tančilo a já jsem říkala Pavlovi, kdybychom

se zradili my dva, zradili bychom všechny ty, co s námi slaví svatbu, zradili

bychom i manifestaci na Staroměstském náměstí i Togliattiho, chce se mi

dnes smát, co všechno jsme to potom vlastně zradili ...


(2)


Přemýšlím, co si zítra obleču, nejspíš růžový svetřík a šusťák, v tom mám

nejlepší postavu, nejsem už nejštíhlejší, ale co, třeba mám oplátkou za

vrásky zase jiné kouzlo, které nemá mladá holka, kouzlo prožitého osudu,

pro Jindru určitě ano, chudáček, pořád ho vidím, jak byl zklamán, že letím

už ráno a on pojede sám, je šťastný, když může být se mnou, rád se přede

mnou předvádí ve své devatenáctileté dospělosti, se mnou by určitě jel

stotřicítkou, abych ho obdivovala, ošklivoučký chlapeček, ostatně je docela

vzorný technik i šofér, redaktoři si ho rádi bereou do terénu na menší

reportáže, a vlastně co na tom, je to příjemné, když o někom vím, že mne

rád vidí, nejsem v posledních letech v rozhlase moc oblíbená, prý jsem

sekyrářka, fanatička, dogmatik, stranický pes a já nevím ještě co, jenomže já

se nebudu nikdy stydět za to, že mám partaj ráda a že pro ni obětuju

všechen svůj volný čas. Vždyť co mi nakonec zbylo v mém životě? Pavel má

jiné ženy, už po nich nepátrám, dcerka zbožňuje otce, má práce je už deset

let bezútěšně stejná, reportáže, rozhovory, pořady o splněných plánech,

kravínech, dojičkách, domácnost je stejná beznaděj, jenom strana se na mně

nikdy neprovinila a já jsem se neprovinila na ní, ani v těch chvílích, kdy ji

málem všichni chtěli opustit, když se v šestapadesátém provalily Stalinovy

zločiny, lidi se tehdy zbláznili, na všechno plivali, náš tisk prý lže,

znárodněné obchody nefungují, kultura upadá, družstva na vesnicích

neměla vznikat, Sovětský svaz je země nesvobody a nejhorší bylo, že tak

mluvili i komunisté na svých vlastních schůzích, i Pavel tak mluvil, a zase

mu všichni tleskali, Pavlovi vždycky tleskali, už od dětství mu tleskají,

jedináček, jeho matka spává v posteli s jeho fotografií, zázračné dítě, ale jen

průměrný muž, nekouří, nepije, ale bez potlesku neumí žít, to je jeho

alkohol i nikotin, a tak byl rád, že zase může chytat lidi za srdce, mluvil o

hrozných justičních vraždách s takovým citem, že lidé div neplakali, cítila

jsem, jak je šťasten ve svém rozhořčení, a nenáviděla jsem ho .

Strana naštěstí klepla hysteriky přes prsty, ztichli, ztichl i Pavel, místo

vysokoškolského docenta marxismu bylo příliš pohodlné, aby jím

hazardoval, ale něco tu už zůstalo ve vzduchu, zárodek apatie, nedůvěry,

pochybovačství, zárodek, který tiše a tajně bujel, nevěděla jsem , co proti

tomu dělat, a jen jsem k partaji přilnula ještě víc než dosud, jako by partaj

byla živá bytost, člověk, a zvláštní, že spíš žena než muž, moudrá žena,

mohu si s ní rozprávět docela důvěrně, když už si vlastně ani s nikým

nemám co říct, nejenom s Pavlem, ani jiní mě nemají moc rádi, však se to

ukázalo, když jsme museli řešit tu trapnou aféru, jeden náš redaktor, ženatý

muž, měl pomčr s techničkou od nás, mladou svobodnou holkou,

nezodpovědnou a cynickou, a redaktorova žena se tehdy v zoufalství

obrátiIa na náš výbor o pomoc, projednávali jsme ten případ mnoho hodin,

pozvali jsme si postupně k rozhovoru manželku, techničku i svědky z jejich

pracoviště, snažili jsme případ pochopit ze všech stran a být spravedliví,

redaktor dostal stranickou důtku, technička byla napomenuta a oba museli

před výborem slíbit, že se spolu rozejdou. Bohužel slova jsou jen slova, řekli

je jen proto, aby nás ukonejšili a scházeli se spolu dál, ale lež má krátké

nohy, dověděli jsme se o tom brzy a já jsem pak byla pro to nejpřísnější

řešení, navrhla jsem, aby byl redaktor vyloučen ze strany pro vědomé

klamání a podvádění strany, vždyť jaký je to komunista, když lže straně, já

nenávidím lež, ale můj návrh neprošel, redaktor dostal pouze důtku, zato

technička musela z rozhlasu odejít.

Pomstili se mi tehdy jaksepatří, udělali ze mne stvůru, bestii, úplná

kampaň, začali slídit po mém soukromém životě, to byla moje Achillova

pata, žena nemůže žít bez citu, to by nebyla žena, proč bych to zapírala,

hledala jsem lásku jinde, když jsem ji neměla doma, stejně jsem ji hledala

marně, jednou to na mne vypálili na veřejné schůzi, prý jsem pokrytec,

pranýřuju prý jiné lidi, že rozvracejí manželství, chtěla bych je vylučovat,

vyha- zovat, ničit, a sama jsem manželovi nevěrná, kde můžu, tak to říkali

na schůzi, ale za zády to říkali ještě hůř, prý jsem pro veřejnost jeptiška a v

soukromí jsem kurva, jako by nemohli pochopit, že já právě proto, že vím,

co je to nešťastné manželství, já právě proto jsem přísná na jiné, ne z

nenávisti k nim, ale z lásky, z lásky k lásce, z lásky k jejich domovu, k jejich

dětem, protože jim chci pomoci, vždyt' já mám taky dítě a domov a mám o

ně strach!

Ale co, možná že mají pravdu, možná že jsem opravdu zlá ženská a lidem

se opravdu má nechat svoboda a nikdo nemá právo se jim plést do jejich

soukromí, možná že jsme opravdu celý ten náš svět vymyslili špatně a já

jsem opravdu odporný komisař, který mluví do věcí, po kterých mu nic není,

ale já už jsem taková a nemohu jednat jinak, než cítím, ted' je už pozdě,

věřila jsem vždycky, že lidská bytost je přece nedělitelná, to jenom měšťák je

pokrytecky rozdělen na bytost veřejnou a bytost soukromou, to je moje

vyznání, podle toho jsem jednala vždycky, i tentokrát.

A že jsem snad byla zlá, to bez mučení přiznám, nenávidím tyhle mladé

holky, ty spratky, surové ve svém mládí, bez kouska solidarity k starší ženě,

vždyť jim taky jednou bude třicet a pětatřicet a čtyřicet, a ať mi nikdo neříká,

že ho milovala, co ta ví, co je láska, vyspí se s každým napoprvé, zábrany

nemá, nemá stud, uráží mne do krve, když mne někdo přirovnává k

takovým holkám jen proto, že jsem měla jako vdaná několik poměrů s

jinými muži. Jenomže já jsem vždycky hledala lásku, a jestli jsem se zmýlila

a nenašla ji tam, kde jsem ji hledala, s husí kůží jsem se odvrátila a šla pryč,

šla jinam, i když vím, jak by to bylo jednoduché zapomenout na mladistvý

sen o lásce, zapomenout na něj, překročit hranici a octnout se v říši podivné

svobody, kde neexistuje stud, ani zábrany, ani morálka, v říši podivné

hnusné svobody, kde je vše dovoleno, kde stačí jen naslouchat, jak uvnitř

člověka pulsuje sexus, to zvíře.

A já také vím, že kdybych překročila tu hranici, přestala bych být sama

sebou, stala bych se někým jiným, a nevím vůbec kým a děsím se toho, té

strašné změny, a proto hledám lásku, zoufale hledám lásku, do níž bych

mohla vejít taková, jaká dosud ještě jsem, se svými starými sny a ideály,

protože já nechci, aby se můj život rozlomil v půli, chci, aby zůstal celý od

začátku do konce, a proto jsem byla tak omámená, když jsem tě poznala,

Ludvíku, Ludvíku ...


(3)


To bylo vlastně hrozně legrační, když jsem vešla poprvé do jeho kabinetu,

ani mě nějak zvlášť nezaujal, spustila jsem docela bez ostychu, jaké

informace bych od něho potřebovala, jak si představuju ten rozhlasový

fejeton, ale když se potom dal se mnou do řeči, cítila jsem najednou, jak se

zaplétám, plácám, jak mluvím hloupě, a on když viděl, že jsem v rozpacích,

obrátil hned řeč na obyčejné věci, jestli jsem vdaná, jestli mám děti, kam

jezdím na dovolenou a taky řekl, že vypadám mladě a jsem hezká, chtěl mě

zbavit trémy, bylo to od něho milé, poznala jsem už chvastounů, co se umějí

jen vytahovat, i když neumějí ani z desetiny co on, to Pavel by mluvil jenom

o sobě, ale to právě bylo legrační, že jsem u něho byla celou hodinu a o jeho

ústavu jsem věděla tolik co předtím, smolila jsem pak doma fejeton a vůbec

mi to nešlo, ale možná že jsem byla ráda, že mi to nejde, měla jsem aspoň

záminku mu zatelefonovat, jestli by si nechtěl přečíst, co jsem napsala. Sešli

jsme se v kavárně, můj nešťastný fejeton měl čtyři stránky, přečetl ho,

galantně se usmál a řekl, že je výborný, dával mi najevo od počátku, že ho

zajímám jako žena a ne jako redaktorka, nevěděla jsem, jestli mne to má

těšit nebo urážet, ale byl při tom milý, rozuměli jsme si, není to žádný

skleníkový intelektuál, jací jsou mi protivní, má za sebou bohatý život,

pracoval i v dolech, řekla jsem mu, že mám právě takové lidi ráda, lidi s

gorkovským životopisem, ale nejvíc jsem ustrnula, že je z jižní Moravy, že

hrával dokonce v cimbálové kapele, nemohla jsem věřit svým uším, uslyšela

jsem leitmotiv svého života, viděla jsem z dálky přicházet své mládí a cítila

jsem, jak Ludvíkovi propadám.

Ptal se mne, co prý celé dny dělám, vyprávěla jsem mu o tom a on mi řekl,

pořád slyším ten jeho hlas, zpola žertovný, zpola soucitný, špatně žijete,

paní Heleno, a prohlásil pak, že prý se to musí změnit, že musím začít žít

jinak, že se musím trochu víc věnovat životním radostem. Řekla jsem mu, že

proti tomu nic nemám, že jsem byla vždycky vyznavačkou radosti, že mi

není nic protivnějšího než všechny ty módní smutky a chandry, a on mi řekl,

že to nic neznamená, co vyznávám, že vyznavači radosti bývají většinou ti

nejsmutnější lidé, ó, jakou máte pravdu, chtěla jsem křičet, a pak řekl

přímo, bez obalu, že prý pro mne přijde příštího dne ve čtyři hodiny před

rozhlas, že si spolu vyjedeme někam do přírody, za Prahu. Bránila jsem se,

jsem přece vdaná žena, nemohu si jen tak vyjíždět s cizím mužem do lesa, a

Ludvík na to odpověděl žertem, že prý není žádný muž, nýbrž jenom vědec,

ale posmutněl přitom, posmutněl! Viděla jsem to a zalila ., mne horkost z

radosti, že po mně touží, a že po mně touží o to víc, když mu připomínám, že

jsem vdaná, protože se mu tím vzdaluju, a člověk touží vždycky nejvíc po

tom, co se mu vzdaluje, pila jsem dychtivě to posmutnění z jeho tváře a

poznala jsem v té chvíli, že je do mne zamilován.

A další den šuměla z jedné strany Vltava, z druhé strany se zvedal strmý les,

bylo to romantické, mám ráda romantiku, chovala jsem se asi trochu

bláznivě, možná že se to nehodí na matku dvanáctileté holky, smála jsem se,

poskakovala, vzala jsem ho za ruku a donutila ho, aby se mnou kus běžel,

zastavili jsme se, bušilo mi srdce, stáli jsme tváří v tvář těsně u sebe a

Ludvík se maličko sklonil a lehce mne políbil, hned jsem se mu vytrhla a

zase ho dlytla za ruku a zase jsme kousek běželi, mám mírnou srdeční vadu

a srdce se mi rozbuší po sebemenší námaze, stačí jen, abych vyběhla jedno

patro do schodů, a tak jsem brzo zvolnila krok, dech se mi pomalu utišoval a

já jsem najednou tichounce zanotovala první dva takty své nejmilejší písně

Ej, svítilo slunečko nad našú zahrádkú ... a když jsem vytušila, že mi rozumí,

rozezpívala jsem se hlasitě, nestyděla jsem se, cítila jsem, jak ze mne padají

léta, starosti, zármutky, tisíce šedivých šupin, a potom jsme seděli v malé

hospůdce u Zbraslavi, jedli jsme chleba a buřt, všechno bylo docela obyčejné

a prosté, nevrlý hostinský, politý ubrus, a přece to bylo nádherné

dobrodružství, řekla jsem Ludvíkovi, jestlipak víte, že jedu za tři dny na

Slovácko dělat reportáž o Jízdě králů. Zeptal se mne, do kterého místa, a

když jsem mu odpověděla, řekl, že právě tam se narodil, zase taková shoda,

která mne omráčila, a Ludvík řekl, udělám si volno, pojedu tam s vámi.

Lekla jsem se, vzpomněla jsem si na Pavla, na to světýlko naděje, které mi

rozžal, nejsem cynická vůči svému manželství, jsem připravena udělat vše,

abych je zachránila, už kvůli Zdeničce, ale co bych lhala, hlavně kvůli sobě,

kvůlí všemu, co bylo, kvůli památce svého mládí, ale nenašla jsem sílu říci

Ludvíkovi ne, nenašla jsem tu sílu, a teď už jsou kostky vrženy, Zdenička

spí, já mám strach a Ludvík je už na Moravě a zítra mne bude čekat u

autobusu.


III

Ano; šel jsem se toulat. Zastavil jsem se na mostě přes Moravu a zadíval se

po směru jejího toku. Jak škaredá je Morava (řeka tak hnědá, jako by v ní

proudila spíš tekutá hlína než voda) a jak truchlivé je její nábřeží: ulice z

pěti jednoposchod'ových měšťanských domů, které nejsou spolu spojeny a

stojí každý zvlášť, podivínsky a siře; snad měly tvořit základ nábřeží, jehož

honosnost se pak už nikdy neuskutečnila; dva z nich mají na sobě z

keramiky a štukatury andílky a drobné výjevy, které jsou dnes už ovšem

oprýskány: anděl je bez křídla a výjevy jsou místy svlečeny na cihly, takže

ztrácejí srozumitelnost. Pak ulice sirých domů končí, jsou už jen železné

stožáry elektrického vedení, tráva, na ní několik opozdivších se hus, a potom

pole, pole bez obzorů, pole sahající nikam, pole, v nichž se ztrácí tekutá

hlína řeky Moravy.

Města mají známou schopnost nastavovat si vzájemně zrcadlo a já jsem v

této scenérii (znal jsem ji z dětství a docela nic mi tehdy neříkala) uviděl

najednou Ostravu, to hornické město podobné obrovské provizorní

noclehárně, plné opuštěných domů a špinavých ulic vedoucích do prázdna.

Byl jsem zaskočen; stál jsem tu na mostě jako člověk vystavený kulometné

palbě. Nechtěl jsem se dál dívat na sirou ulici pěti samotářských domů,

protože jsem nechtěl myslit na Ostravu. A tak jsem se obrátil čelem vzad a

dal se po břehu proti proudu řeky.

Tudy vedla cestička vroubená po jedné straně hustým stromořadím

topolů: úzká vyhlídková alej. Napravo od ní se svažoval k hladině břeh

zarostlý trávou a plevelem a dál přes řeku bylo vidět na protějším břehu

skladiště, dílny a dvory malých fabrik; nalevo od cesty bylo nejdřív vleklé

smetiště a potom širá pole propíchaná železnými konstrukcemi stožárů s

elektrickými dráty. Šel jsem nad tím vším po úzké cestě aleje, jako bych

kráčel po dlouhé lávce nad vodami - a přirovnávám-li celou tu krajinu k

širokým vodám, pak proto, že z ní na mne čišel chlad; a že jsem šel tou alejí,

jako bych se z ní snad mohl někam zřítit. Uvědomoval jsem si přitom, že ta

zvláštní přízračnost krajiny je jenom opisem toho, na co jsem po setkání s

Lucií nechtěl vzpomínat; jako by se potlačované vzpomínky přestěhovaly do

všeho, co jsem teď kolem sebe viděl, do pustoty polí a dvorů a skladišť, do

kalnosti řeky a do onoho všudypřítomného chladu, který celé té scenérii

dával jednotu. Pochopil jsem, že vzpomínkám neuniknu; že jsem jimi

obklíčen.

____________________________________________________

___________

[2]


O tom, jak jsem dospěl ke svému prvnímu životnímu ztroskotání (a jeho

nelaskavým prostřednictvím též k Lucii), nebylo by obtížné vyprávět

lehkovážným tónem a dokonce s jistou zábavností: všechno zavinil můj

neblahý sklon k hloupým žertům a Markétina neblahá nezpůsobilost

pochopit žert. Markéta patřila mezi ty ženy, které berou všechno vážně

(touto vlastností dokonale splývala se samým géniem doby) a jimž je dáno

sudičkami do vínku, že schopnost víry bude jejich nejsilnější vlastností. Tím

nechci eufemisticky naznačovat, že by snad byla hloupá; nikoli: byla dosti

nadaná a bystrá a ostatně natolik mladá (chodila do prvního ročníku a bylo

jí devatenáct let), že naivní důvěřivost patřila spíš k jejím půvabům než k

jejím nedostatkům, tím spíš, že byla provázena nesporným tělesným

půvabem. My všichni na fakultě jsme měli Markétu rádi a více či méně jsme

se o ni pokoušeli, což nám (alespoň některým z nás) nepřekáželo, abychom

si z ní zároveň nedělali mírnou a dobře míněnou legraci.

Legrace se ovšem špatně snášela s Markétou, a s duchem doby ještě hůře.

Byl první rok po únoru osmačtyřicátého roku; začal nový život, opravdu

zcela jiný, a tvář toho nového života, jak mi utkvěla ve vzpomínkách, byla

strnule vážná, přičemž podivné na té vážnosti bylo to, že se nemračila, nýbrž

měla podobu úsměvu; ano, ta léta o sobě prohlašovala, že jsou

nejradostnější ze všech let a každý, kdo se neradoval, byl okamžitě

podezirán, že ho vítězství dělnické třídy zarmucuje anebo (což nebylo o nic

menší provinění) že je individualisticky ponořen do svých niterných

smutků.

Neměl jsem tehdy mnoho niterných smutků, naopak jsem měl značný

smysl pro legraci, a přece se nedá říci, že bych před radostnou tváří doby

uspěl bez výhrad, protože mé legrace byly příliš nevážné, kdežto radost té

doby nemilovala taškářství a ironii, byla to radost, jak jsem řekl, vážná, hrdě

se titulující jako "historický optimismus vítězné třídy", radost asketická a

slavnostní, prostě Radost.

Vzpomínám si, jak jsme byli tehdy na fakultě organizováni do takzvaných

studijních kroužků, které se často scházely, aby provedly veřejnou kritiku a

sebekritiku všech svých členů a vypracovaly pak z ní na každého hodnotící

posudek. Měl jsem tehdy jako každý komunista mnoho funkcí (pracoval

jsem na významném místě ve Svazu vysokoškolského studentstva), a

protože jsem přitom nebyl ani špatný student, nemohlo pro mne takové

hodnocení dopadnout nijak špatně. Ale přece za věty uznání, v nichž se

vypisovala má aktivita, můj dobrý poměr k státu, práci a znalost marxismu,

přidávala se většinou i věta, že mám na sobě "pozůstatky individualismu".

Taková výhrada nemusila být nebezpečná, protože bylo dobrým zvykem

psát i do nejlepšího kádrového posudku nějakou kritickou poznámku,

někomu vytknout "malý zájem o revoluční teorii", jinému "chladný poměr k

lidem", jinému malou "bdělost a ostražitost", někomu třeba "špatný poměr k ženám", ovšem ve chvíli, kdy již nebyla sama o sobě, kdy se k ní přidala

další výhrada anebo kdy se člověk dostal do nějakého konfliktu nebo se stal

obětí podezření či útoku, mohly se takové "pozůstatky individualismu"

anebo "špatný poměr k ženám" stát seménkem zkázy. A v tom byla zvláštní

fatálnost, že takové semeno nosil si s sebou ve své kádrové kartě každý, ano,

každý z nás.

Někdy (spíš ze sportu než z opravdových obav) jsem se proti nařčení z

individualismu bránil a chtěl jsem, aby mi kolegové doložili, proč jsem

individualista. Neměli pro to dokladů zvlášť konkrétních; říkali: "Protože se

tak chováš." ,.Jak se chovám?" ptal jsem se. "Pořád se tak divně usmíváš."

"No a? Raduji se!" "Ne, ty se usmíváš, jako by sis něco pro sebe myslel."

Když soudruzi usoudili, že mé chování a usmívání je intelektuálské (jiné

proslulé pejorativum těch časů), uvěřil jsem jim na konec, protože jsem si

neuměl představit (bylo to prostě nad míru mé smělosti), že by se všichni

ostatní mýlili, že by se mýlila sama Revoluce, duch doby, kdežto já,

jednotlivec, bych měl pravdu. Začal jsem poněkud kontrolovat své úsměvy a

záhy pak v sobě pociťovat malou trhlinu otevírající se mezi tím, kým jsem

byl, a mezi tím, kým jsem (podle mínění ducha doby) být měl a snažil se být.

Ale kdo jsem tedy tehdy opravdu byl? Chci na tu otázku odpovědět zcela

poctivě: Byl jsem ten, kdo má několik tváří.

A tváří přibývalo. Asi měsíc před prázdninami jsem se začal sbližovat s

Markétou (chodila do prvního, já do druhého ročníku) a snažil jsem se jí

imponovat podobně hloupým způsobem, jakým se o to snaží dvacetiletí

mužové všech časů: nasazoval jsem si masku; předstíral jsem, že jsem starší

(duchem a zkušenostmi), než jsem byl; předstíral jsem, že mám od všech

věcí odstup, že se dívám na svět z výšky a že nosím kolem své kůže ještě

jinou, neviditelnou a neprůstřelnou kůži. Tušil jsem (ostatně správně), že

žertování je srozumitelným výrazem odstupu, a jestliže jsem žertoval

vždycky rád, žertoval jsem s Markétou zvlášť usilovně, vyumělkovaně a

únavně .

Ale kdo jsem tedy byl doopravdy? Musím to znovu opakovat:

Byl jsem ten, kdo má několik tváří.

Byl jsem vážný, nadšený a přesvědčený na schůzích; šťouravý a

popichovačný mezi nejbližšími kamarády; byl jsem cynický a křečovitě

duchaplný s Markétou; a když jsem byl sám (a myslil na Markétu), býval

jsem bezradný a školácky rozechvěný.

Byla snad ta poslední tvář ta pravá?

Ne. Všechny ty tváře byly pravé: Neměl jsem jako pokrytci tvář pravou a

tváře falešné. Měl jsem několik tváří proto, že jsem byl mlád a nevěděl jsem

sám, kdo jsem a kdo chci být. (Avšak disproporce mezi těmi všemi tvářemi

mne trémovala; nevrostl jsem zcela ani do jedné z nich a pohyboval jsem se

za nimi nemotorně a slepecky.

Psychologická i fyziologická mašinérie lásky je tak složitá, že v jistém

údobí života musí se mladý muž soustředit téměř výhradně na pouhé její

zvládání a uniká mu pak vlastní obsah lásky - žena, kterou miluje (podobně

jako třeba mladý houslista nemůže se dost dobře soustředit na obsah

skladby, dokud nezvládne manuální techniku natolik, aby na ni mohl při hře

přestat myslet). Mluvil-li jsem o svém školáckém rozechvění při myšlenkách

na Markétu, musím v tomto smyslu doplnit, že pramenilo ani ne tak z mé

zamilovanosti, jako z mé nešikovnosti a nejistoty, jejíž tíhu jsem cítil a která

se stala vládcem mých pocitů a myšlenek mnohem více než Markéta.

Tíhu těch rozpaků a nešikovnosti jsem nadzvedával tím, že jsem se nad

Markétou vytahoval: snažil jsem se s ní nesouhlasit nebo se přímo vysmívat

všem jejím názorům, což nebylo ani tak obtížné, protože to byla dívka při

své bystrosti (a při své kráse, která - jako každá krása - sugerovala okolí

zdánlivou nepřístupnost) důvěřivě prostoduchá; neuměla se nikdy podívat

za věc a viděla jen věc samu, chápala znamenitě botaniku, ale stávalo se, že

nerozuměla anekdotě, kterou jí vyprávěli kolegové; nechávala se strhnout

všemi entuziasmy doby, ale ve chvíli, kdy byla svědkem nějaké politické

praktiky konané ve smyslu zásady účel světí prostředky, stávala se stejně

nechápavou, jako když stála před

anekdotou svých kolegů; však proto také soudruzi usoudili, že potřebuje své

nadšení posílit vědomostmi o strategii a taktice revolučního hnutí, a

rozhodli, že se má o prázdninách zúčastnit čtrnáctidenního stranického

školení.

To školení mi přišlo velice nevhod, protože právě v těch čtrnácti dnech

zamýšlel jsem být s Markétkou sám v Praze a dovést náš vztah (který dosud

pozůstával z procházek, hovorů a několika polibků) k určitějším koncům;

neměl jsem na výběr než právě těch čtrnáct dnů (další čtyři týdny jsem měl

strávit na zemědělské brigádě a posledních čtrnáct dnů prázdnin být u

matky na Slovácku), takže jsem nesl s bolestnou žárlivostí, když Markéta

nesdílela můj smutek, na školení se nijak nehněvala, ba dokonce mi říkala,

že se na to těší.

Ze školení (konalo se v jakémsi zámku uprostřed Čech) mi poslala dopis,

který byl takový jako ona sama: plný upřímného souhlasu se vším, co žila;

všechno se jí líbilo, i ranní čtvrthodinka tělocviku, referáty, diskuse i písně,

které tam zpívali; psala mi, že tam vládne "zdravý duch"; a ještě z pilnosti

připojila úvahu o tom, že revoluce na Západě nedá na sebe dlouho čekat.

Když se to tak vezme, souhlasil jsem vlastně se vším, co Markéta tvrdila, i

v brzkou revoluci v západní Evropě jsem věřil; jen s jedním jsem

nesouhlasil: aby byla spokojená a šťastná, když se mi po ní stýskalo. A tak

jsem koupil pohlednici a (abych ji ranil, šokoval a zmátl) napsal jsem:

Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij!

Ludvík

____________________________________________________

___________

(3)


Na mou provokativní pohlednici mi Markéta odpověděla stručným lístkem

s banálním textem a na další má psaní, která jsem jí během prázdnin

posílal, se neozývala. Byl jsem kdesi na Šumavě, hrabal jsem sena s

vysokoškolskou brigádou a z Markétina mlčení na mne padal veliký smutek.

Psal jsem jí odtud skoro každý den dopisy, které byly naplněny prosebnou a

melancholickou zamilovaností; prosil jsem ji, abychom se mohli alespoň po-

sledních čtrnáct dnů prázdnin ještě vídat, byl jsem připraven nejezdit domů,

nevidět svou opuštěnou matku a jet kamkoli za Markétou; a to všechno

nejenom proto, že jsem ji měl rád, ale hlavně proto, že to byla jediná žena na

mém obzoru a že situace chlapce bez dívky byla pro mne nesnesitelná. Ale

Markéta na mé dopisy neodpovídala.

Nechápal jsem, co se děje. Přijel jsem v srpnu do Prahy a podařilo se mi ji

vyhledat doma. Šli jsme spolu na obvyklou procházku podél Vltavy a na

ostrov - Císařskou louku (tu smutnou louku s topoly a prázdnými hřišti) a

Markéta tvrdila, že se mezi námi nic nezměnilo a také se tak chovala,

jenomže právě ta křečovitě nepohnutá stejnost (stejnost polibku, stejnost

hovoru, stejnost úsměvu) byla deprimující. Když jsem Markétu prosil o

schůzku na další den, řekla mi, ať jí prý zatelefonuju, že se pak domluvíme.

Telefonoval jsem, cizí ženský hlas v telefonu mi oznámil, že Markéta odjela

z Prahy.

Byl jsem nešťastný, jak jen může být nešťastný dvacetiletý chlapec, když je

bez ženy, chlapec ještě dosti nesmělý, který poznal až dosud fyzickou lásku

jen několikrát, letmo a špatně, a který se jí přitom v mysli nepřetržitě obírá.

Dny byly k nepřečkání dlouhé a zbytečné, nemohl jsem číst, nemohl jsem

pracovat, chodil jsem třikrát denně do biografu na všechna odpolední i

večerní představení, jak jdou za sebou, jen abych nějak ubil čas, jen abych

nějak přehlušil houkavý sůví hlas, který vydávalo nepřetržitě mé nitro. Já, o

němž měla Markéta (dík mému usilovnému vytahování) dojem, že jsem již

málem znuděn ženami, netroufal jsem si oslovit dívky jdoucí po ulici, dívky,

jejichž krásné nohy mne bolely v duši.

Přivítal jsem proto docela, že přišlo konečně září, s ním opět škola a ještě o

pár dnů dříve má práce na Svazu studentstva, kde jsem měl vlastní místnost

a mnoho všelijaké práce. Avšak již druhého dne mne telefonicky pozvali na

stranický sekretariát. Od toho okamžiku si pamatuju všechno docela

podrobně: Byl slunný den, vyšel jsem z budovy Svazu studentstva a cítil

jsem, že smutek, jímž jsem byl celé prázdniny naplněn, ze mne zvolna

opadává. Muž má naštěstí kromě svých soukromých vášní i vášeň veřejné

práce a já jsem byl rád, že mne tato vášeň bere opět do svých rukou, takže

jsem šel na sekretariát s příjemnou zvědavostí. Zazvonil jsem a dveře mi

otevřel předseda výboru, vysoký mladík s úzkou tváří, světlými vlasy a

ledově modrýma očima. Řekl jsem "čest práci", on nepozdravil a řekl:"Běž

dozadu, čekají tě tam." Vzadu v poslední místnosti na sekretariátě mne

čekali tři členové stranického vysokoškolského výboru. Řekli, abych se

posadil. Posadil jsem se a pochopil jsem, že se děje něco neblahého. Všichni

tři soudruzi, které jsem dobře znal a byl jsem zvyklý se s nimi vesele bavívat,

tvářili se nepřístupně, tykali mi sice (jak je pravidlem mezi soudruhy), ale

nebylo to najednou přátelské tykání, nýbrž tykání úřední a hrozivé.

(Přiznám se, že od té doby mám k tykání averzi, má být původně výrazem

důvěrné blízkosti, ale jsou-li si tykající lidé vzájemně cizí, nabude okamžitě

opačného významu, je výrazem hrubosti, takže svět, v němž si lidé tykají

všeobecně, není světem obecného přátelství, nýbrž světem obecné neúcty.)

Seděl jsem tedy před třemi tykajícími vysokoškoláky, kteří mi položili

první otázku: zda prý znám Markétu. Řekl jsem, že ji znám. Ptali se mne,

jestli jsem si s ní dopisoval. Řekl jsem, že ano. Ptali se mne, jestli si

nepamatuju, co jsem jí psal. Rekl jsem, že si to nepamatuju, avšak

pohlednice s provokačním textem mi v té chvíli vytanula před očima a já

jsem začal tušit, oč jde. Nemůžeš si vzpomenout? ptali se mne. Ne, říkal

jsem. A co ti psala Markéta? Pokrčil jsem rameny, abych vzbudil dojem, že

mi psala o intimních věcech, o nichž tu nemohu hovořit. Nepsala ti něco o

školení? ptali se. Ano, psala, řekl jsem. Co ti o tom psala? Že se jí tam líbí,

odpověděl jsem. A co dál? Že jsou dobré referáty a dobrý kolektiv, odpovídal

jsem. Psala ti, že vládne na školení zdravý duch? Ano, řekl jsem, snad něco

takového psala. Psala ti, že poznává, co je to síla optimismu? ptali se dál.

Ano, řekl jsem. A co ty si myslíš o optimismu, zeptali se. O optimismu? Co

bych si o něm měl myslet? ptal jsem se. Považuješ se sám za optimistu? ptali

se dál. Považuju, řekl jsem nesměle. Mám rád legraci, jsem docela veselý

člověk, snažil jsem se zlehčit tón výslechu. Veselý může být i nihilista, řekl

jeden z nich, může se třeba smát lidem, kteří trpí. Veselý může být i cynik,

pokračoval. Myslíš si, že se dá vybudovat socialismus bez optimismu? zeptal

se jiný. Ne, řekl jsem. Tak ty tedy nejsi pro to, aby se u nás vybudoval

socialismus, řekl třetí. Jak to? bránil jsem se. Protože optimismus je pro

tebe opium lidstva, útočili. Jak to, opium lidstva? bránil jsem se stále.

Nevykrucuj se, napsals to. Marx nazval opiem lidstva náboženství, ale pro

tebe je opiem náš optimismus! Napsals to Markétě. Byl bych zvědav, co by

na to řekli naši dělníci a úderníci, kteří překračují plány, kdyby se dověděli,

že jejich optimismus je opium, navázal hned jiný. A třetí dodal: Pro

trockistu je budovatelský optimismus vždycky jen opiem. A ty jsi trockista.

Proboha, jak jste na to přišli? bránil jsem se. Napsals to nebo nenapsal?

Snad jsem něco takového z legrace

napsal, vždyť už jsou to dva měsíce, nepamatuji se na to. Můžeme ti to

připomenout, řekli a četli mi mou pohlednici: Optimismus je opiem lidstva.

Zdravý duch páchne blbostí! Ať žije Trockij! Ludvík. Věty zněly v malé

místnosti politického sekretariátu tak strašně, že jsem se jich v té chvíli bál a

cítil jsem, že mají ničivou sílu, jíž neodolám. Soudruzi, to měla být legrace,

řekl jsem a cítil, že mi nikdo nemůže uvěřit. Je vám to k smíchu? zeptal se

jeden ze soudruhů dvou dalších. Oba zavrtěli hlavou. To byste museli znát

Markétu! řekl jsem. My ji známe, odpověděli mi. Tak vidíte, řekl jsem,

Markéta bere všechno vážně, my jsme si z ní vždycky dělali trochu legraci a

snažili jsme se ji šokovat. To je zajímavé, řekl jeden ze soudruhů, nezdálo se

nám podle dalších tvých dopisů, že bys Markétu nebral vážně. Copak vy jste

četli všechny mé dopisy Markétě? Tak tedy, protože Markéta bere všechno

vážně, ujal se slova jiný, ty si z ní děláš legraci. Ale řekni nám, co je to, co

bere vážně? To je třeba strana, optimismus, kázeň, že? A tohle všechno, co

ona bere vážně, je tobě k smíchu. Soudruzi, pochopte, říkal jsem, vždyť já si

ani nepamatuju, jak jsem to psal, psal jsem to narychlo, takových pár vět, z

legrace, ani jsem na to nemyslel, co píšu, kdybych tím myslel něco zlého,

přece to nepošlu na stranické školení. To je snad jedno, jak jsi to psal. Ať jsi

to psal rychle nebo pomalu, na koleně nebo na stole, mohl jsi napsat jen to,

co je v tobě. Nic jiného jsi napsat nemohl. Možná že kdyby sis to byl víc

rozmýšlel, byl bys to nenapsal. Takhle jsi to napsal bez přetvářky. Takhle

alespoň víme, kdo jsi. Tak aspoň víme, že máš více tváří, tu jednu pro stranu

a tu druhou pro jiné. Cítil jsem, že moje obrana pozbyla jakýchkoli

argumentů. Opakoval jsem ještě několikrát ty stejné: že to byla legrace, že to

byla jen bezvýznamná slova, že za tím byla jen moje nálada a podobně.

Odmítli mne. Řekli, že jsem napsal své věty na otevřenou pohlednici, že je

mohl kdokoli číst, že ta slova měla objektivní dosah a že k nim nebyla

připsána žádná vysvětlivka o mé náladě. Pak se mne zeptali, co všechno

jsem z Trockého četl. Řekl jsem, že nic. Zeptali se mne, kdo mi ty knihy

půjčoval. Řekl jsem, že nikdo. Zeptali se mne, s jakými trockisty jsem se

scházel. Řekl jsem, že s žádnými. Řekli mi, že mne zbavují s okamžitou

platností funkce na Svazu studentstva a požádali mne, abych jim odevzdal

klíče od místnosti. Měl jsem je v kapse a dal jsem jim je. Potom řekli, že

stranicky můj případ vyřeší má základní organizace na přírodovědecké

fakultě. Vstali a dívali se mimo mne. :Rekl jsem "čest práci" a šel jsem pryč.

Pak jsem si vzpomněl, že mám v místnosti na Svazu studentstva mnoho

svých věcí. Neměl jsem nikdy velký smysl pro pořádek a tak jsem měl v

zásuvce psacího stolu kromě různých osobních písemností také své ponožky

a ve skříni mezi spisy nakrojenou bábovku, kterou mi poslala z domu

maminka. Odevzdal jsem sice před chvílí klíč na okresním sekretariátě, ale

vrátný v přízemí mne znal a dal mi erární klíč, který visel na dřevěné desce

mezi mnoha jinými klíči; pamatuju si všechno do detailu: klíč od mé

místnosti byl přivázán silným konopným provazem k malé dřevěné destičce,

na které bylo bílou barvou napsáno číslo mé místnosti. Tímto klíčem jsem

tedy odemkl a sedl si k psacímu stolu; otevřel jsem zásuvku a vytahoval z ní

všechny své věci; dělal jsem to pomalu a roztěkaně, protože jsem se snažil v

té malé chvíli relativního klidu rozmyslit, co se to vlastně se mnou stalo a co

mám dělat.

Netrvalo to dlouho a otevřely se dveře. Byli v nich zase ti tři soudruzi ze

sekretariátu. Tentokrát se již netvářili chladně a uzavřeně. Tentokrát měli

hlasy rozhořčené a hlasité. Zvlášť nejmenší z nich, kádrový referent výbom.

Uhodil na mne, jak jsem se sem vůbec dostal. Jakým právem. Zeptal se

mne, jestli nechci, aby mne dal odvést SNB. Co prý tu rabuju ve stole. Řekl

jsem, že jsem si jen přišel pro bábovku a ponožky. Řekl mi, že nemám

nejmenší právo sem chodit, i kdybych tu měl plnou skříň ponožek. Pak šel k

zásuvce a papír po papím, sešit po sešitu prohlížel. Byly to opravdu všechno

mé osobní věci, takže mi posléze dovolil, abych si je dával před jeho očima

do kufříku. Dal jsem si tam i ponožky, zmuchlané a špinavé, a dal jsem si

tam i bábovku, která stála ve skříni na umaštěném papím plném drobinek.

Střežili každý můj pohyb. Odešel jsem s kufříkem z místnosti a kádrový

referent mi na rozloučenou řekl, abych se tu už nikdy neukazoval.

Jak jen jsem se dostal z dosahu soudruhů z okresu a nepřemožitelné

logiky jejich výslechu, už se mi zdálo, že jsem nevinen, že na mých výrocích

přece nic zlého není a že musím jít za někým, kdo zná dobře Markétu a

komu se svěřím a kdo pochopí, že celá aféra je směšná. Vyhledal jsem

jednoho studenta z naší fakulty, komunistu, a když jsem mu všechno

vypověděl, řekl, že na okrese jsou příliš bigotní, že nerozumějí legraci a že

on, který zná Markétu, umí si dobře představit, oč šlo. Ostatně mám prý jít

za Zemánkem, který bude letos předsedou strany na naší fakultě a zná přece

dobře Markétu i mne.

____________________________________________________

__________

(4)


Že bude Zemánek předsedou organizae, jsem nevěděl, a zdálo se mi, že je

to výborná zpráva, protože jsem Zemánka opravdu dobře znal a byl jsem si

dokonce jist, že má ke mně veškeré sympatie už vzhledem k mému

slováckému původu. Zemánek totiž hrozně rád zpíval slovácké písničky;

byla to v té době velká móda zpívat lidové písně a zpívat je ne školácky, ale s

rukou nad hlavou a trochu surovým hlasem a tvářit se přitom jako opravdu

lidový člověk, kterého matka porodila při nějaké tancovačce pod cimbálem.

Já jsem byl na přírodovědecké fakultě vlastně jediný skutečný Moravský

Slovák, což mi přinášelo jakási privilegia; při každé slavnostní příležitosti, ať

při některých schůzích, oslavách nebo při Prvním máji, vybízeli mne

soudruzi, abych vytáhl klarinet a imitoval s dvěma třemi amatéry, kteří se

našli mezi kolegy, slováckou kapelu. Takto (s klarinetem, houslemi a basou)

šli jsme po dva roky v májovém průvodu a Zemánek, protože to byl hezký

kluk a rád se předvádčl, šel s námi, oblečen do vypůjčeného lidového kroje,

tančil v pochodu, vzpažoval ruku do výše a zpíval. Tento rodilý Pražák, který

na Slovácku nikdy nebyl, hrál si zálibně na lidového šuhaje a já jsem se na

něho díval s přátelstvím, protože jsem byl šťasten, že hudba mého domova,

který byl odedávna eldorádem lidového umění, je tak oblíbena a milována.

A Zemánek znal také Markétu, což byla druhá výhoda. Octli jsme se často

při různých studentských příležitostech všichni tři spolu; jednou (byla nás

tehdy větší studentská parta) jsem si vymyslil, že na Šumavě žijí trpasličí

kmeny, a dokládal jsem to citáty z údajného vědeckého spisu, který prý o

tomto pozoruhodném tématu pojednává. Markéta se divila, že o tom nikdy

neslyšela. Řekl jsem, že není divu: buržoazní věda přece úmyslně zatajovala

existenci trpaslíků, protože kapitalisté s trpaslíky obchodovali jako s otroky.

Ale o tom by se mělo psát! vykřikovala Markéta. Proč se o tom nepíše! Vždyť

to by byl přece argument proti kapitalistům!

Snad se o tom nepíše proto, pronesl jsem zamyšleně, že je celá věc

poněkud delikátní a pohoršlivá: trpaslíci měli totiž zcela mimořádnou

schopnost milostného výkonu, což byl důvod, proč byli velice vyhledáváni a

proč je naše republika tajně vyvážela za tučné devizy zejména do Francie,

kde si je najímaly stárnoucí kapitalistické dámy jako sluhy, aby jich ovšem

ve skutečnosti zneužívaly zcela jinak.

Kolegové zatajovali smích, probuzený ani ne tak zvláštní vtipností mého

výmyslu, jako spíš Markétinou zaujatou tváří vždy dychtivou pro něco

(eventuelně proti něčemu) hořet; kousali se do rtů, aby Markétce nekazili

její radost z poznání, a někteří (a z nich zejména právě Zemánek) se ke mně

přidávali, aby dotvrzovali mou zprávu o trpaslících.

Když se Markéta ptala, jak vlastně takový trpaslík vypadá, pamatuji si, že jí

Zemánek řekl s vážnou tváří, že profesor Čechura, kterého má Markéta čest

se všemi svými kolegy příležitostně vídat za universitní katedrou, je

trpasličího původu, a to bud' z obou nebo alespoň z jednoho rodiče.

Vyprávěl prý Zemánkovi docent Hůle, že bydlil o kterýchsi prázdninách ve

stejném hotelu s manžely Čechurovými, kteří oba dva dohromady měří

necelé tři metry. Jednoho dne ráno vešel do jejich pokoje netuše, že manželé

ještě spí, a užasl: leželi v jediné posteli, a to ne vedle sebe, nýbrž za sebou,

Čechura skrčen v dolní, Čechurová v horní půli lůžka.

Ano, dotvrdil jsem: potom je ovšem nejenom Čechura, ale i jeho žena

bezpochybně původem šumavský trpaslík, nebot' spávat za sebou je

atavistický zvyk všech tamních trpaslíků, kteří si ostatně v minulosti své

chatrče nikdy nestavěli na půdorysu kruhu nýbrž vždy na půdorysu

dlouhatánského obdélníku, protože nejen manželé, ale celé rody byly zvyklé

spávat v dlouhém řetězu za sebou.

Když jsem si v onom temném dni vybavil tohle naše plácání, zazdálo se mi,

že mi z něho bliká světélko naděje. Zemánek, který bude mít na starosti

vyřešení mého případu, zná můj způsob legrace a zná i Markétu a pochopí,

že lístek, který jsem jí psal, byl jen žertovnou provokací dívky, kterou jsme

všichni obdivovali a (snad právě proto) rádi znevažovali. Pověděl jsem mu

tedy při první příležitosti o svém maléru; Zemánek pozorně poslouchal,

krčil čelem a řekl, že uvidí.

Žil jsem zatím v provizóriu, chodil jsem do přednášek jako dřív a čekal

jsem. Často jsem byl předvolán před různé stranické komise, které se

snažily zejména zjistit, nepatřím-li k nějaké trockistické skupině, snažil jsem

se dokázat, že dohromady pořádně nevím, co to trockismus je, chytal jsem

se každého pohledu v očích vyšetřujících soudruhů a hledal v něm důvěru;

někdy ji opravdu našel a dovedl jsem pak takový pohled dlouho nosit s

sebou, uchovávat ho v sobě a vykřesávat z něho trpělivě naději.

Markéta se mi stále vyhýbala. Pochopil jsem, že to souvisí s aférou kolem

mé pohlednice, a v hrdé lítostivosti jsem se jí nechtěl na nic ptát. Jednoho

dne mne však sama zastavila na chodbě fakulty: "Chtěla bych s tebou o

něčem mluvit."

A tak jsme se zase po několika měsících octli na společné vycházce, byl už

podzim, byli jsme oba v dlouhých montgomerácích, ano, dlouhých, kus pod

kolena, tak jak se v té době (době zhola negalantní) chodilo, lehounce mžilo,

stromy na nábřeží byly bez listí a černé. Markéta mi vyprávěla, jak se to

všechno stalo: když byla na prázdninovém školení, zavolali si ji najednou

soudruzi z vedení a ptali se jí, zda dostává na školení nějakou

korespondenci, řekla, že ano. Ptali se odkud. Říkala, že jí píše maminka. A

nikdo jiný? Sem tam nějaký kolega, řekla.Můžeš nám říci jaký? zeptali se jí.

Jmenovala mne. A copak ti píše soudruh Jahn? Pokrčila rameny, protože se

jí nějak nechtělo citovat slova na mém lístku. Tys mu psala také? zeptali se.

Psala, řekla. Cos mu psala? zeptali se. Tak, řekla, o školení a vůbec. Tobě se

na školení líbí? zeptali se jí. Ano, moc, odpověděla. A napsalas mu, že se ti

líbí? Ano, napsala, odpověděla jim. A co on? zeptali se dál. On? odpověděla

váhavě Markéta, no on je divný, to byste ho museli znát. My ho známe, řekli,

a chtěli bychom vědět, co ti psal. Můžeš nám ukázat tu jeho pohlednici?

"Nesmíš se na mne zlobit," řekla mi Markéta, "musela jsem jim ji ukázat."

,,Neomlouvej se," řekl jsem Markétě, "znali ji stejně ještě dřív, než s tebou

mluvili; kdyby ji neznali, nebyli by si tě volali."

"Já se nijak neomlouvám, ani se za to nestydím, že jsem jim ji dala přečíst,

tak si to nesmíš vykládat. Jsi člen strany a strana má právo vědět, kdo jsi a

jak smýšlíš," ohradila se Markéta a pak mi řekla, že byla zděšena tím, co

jsem napsal, když přece všichni víme, že Trockij je největší nepřítel všeho,

zač bojujem a proč žijem.

Co jsem měl Markétě vykládat? Požádal jsem ji, aby pokračovala a řekla,

co bylo dál.

Markéta řekla, že si lístek přečetli a užasli. Ptali se jí, co na to říká. Řekla, že

je to hrozné. Ptali se jí, proč jim to sama nepřišla ukázat. Pokrčila rameny.

Ptali se jí, jestli neví, co je to bdělost a ostražitost. Sklonila hlavu. Ptali se jí,

jestli neví, kolik má strana nepřátel. Řekla jim, že to ví, ale že nevěřila, že by

soudruh Jahn... " Zeptali se jí, jestli mne dobře zná. Zeptali se jí, jaký jsem.

Řekla, že jsem divný. Že sice chvíli myslí, že jsem pevný komunista, ale že

někdy řeknu něco, co by komunista nikdy neměl říci. Ptali se jí, co například

takového říkám. Řekla, že si nic konkrétního nepamatuje, ale že mi nic není

svaté. Řekli, že je to vidět podle té pohlednice jasně. Řekla jim, že prý se se

mnou často o mnoho věcí hádala. A řekla jim ještě, že mluvím jinak na

schůzích a jinak s ní. Na schůzích jsem prý samé nadšení, kdežto s ní jen o

všem žertuju a všechno zlehčuju. Zeptali se jí, jestli si myslí, že může být

takový člověk členem strany. Pokrčila rameny. Zeptali se jí, zda by strana

vybudovala socialismus, kdyby její členové prohlašovali, že optimismus je

opium lidstva. Řekla, že taková strana by socialismus nevybudovala. Řekli jí,

že to stačí. A že prý mi nemá zatím nic říkat, protože chtějí dávat pozor, co

budu psát dál. Řekla jim, že už mne nechce nikdy vidět. Odpověděli jí, že by

to nebylo správné, že by mi naopak měla zatím psát, aby se ukázalo, co ve

mně ještě je.

"A tys jim potom ukazovala moje dopisy?" zeptal jsem se Markéty,

červenaje se až do hloubi duše při vzpomínce na své zamilované výlevy.

"Co jsem měla dělat?" řekla Markéta. "Ale sama jsem ti už po tom všem

opravdu nemohla psát. Nebudu si přece psát s někým jen proto, abych mu

dělala vějičku. Napsala jsem ti ještě pohlednici a dost. Nechtěla jsem se s

tebou vidět, protože jsem ti nesměla nic říct a bála jsem se, aby ses mne na

něco neptal a já ti nemusela do očí lhát, protože lžu nerada."

Zeptal jsem se Markéty, co ji tedy přimělo, aby se se mnou dnes sešla.

Řekla mi, že příčinou toho byl soudruh Zemánek. Potkal ji po prázdninách

na chodbě fakulty a vzal ji s sebou do malé místnůstky, kde měla stranická

organizace přírodovědecké fakulty svůj sekretariát. Řekl jí, že dostal zprávu

o tom, že jsem jí napsal na školení pohlednici s protistranickými výroky.

Zeptal se jí, co to bylo za věty. Řekla mu to. Zeptal se jí, co na to říká. Řekla

mu, že to odsuzuje. Řekl jí, že je to správné, a zeptal se jí, jestli se mnou

ještě chodí. Byla v rozpacích a odpověděla neurčitě. Řekl jí, že o ní došla na

fakultu ze školení velmi příznivá zpráva a že s ní fakultní organizace počítá.

Řekla, že je ráda. Řekl jí, že se jí nechce míchat do soukromí, ale že si myslí,

že člověk se pozná podle toho, s kým se stýká, jakého druha si vyvolí, a že by

nesvědčilo příliš v její prospěch, kdyby si vyvolila právě mne.

Tohle se prý Markétě po několika týdnech rozleželo v hlavě. Už se mnou

několik měsíců nechodila, takže Zemánkova pobídka byla vlastně zbytečná;

a přece právě tato pobídka ji přiměla k tomu, že začala přemýšlet, není-li

kruté a mravně nepřípustné vybízet někoho, aby se rozešel se svým druhem

jen proto, že ten druh pochybil, a nebylo-li tedy nespravedlivé i to, že se se

mnou sama už předtím rozešla. Navštívila soudruha, který o prázdninách

vedl školení, zeptala se ho, jestli stále platí příkaz, že mi nesmí nic říct, co se

kolem pohlednice událo, a když se dověděla, že už není důvodů něco tajit,

zastavila mne a požádala o rozhovor.

A teď se mi tedy svěřuje s tím, co ji trápí a tíží: ano, jednala špatně, když se

rozhodla, že se se mnou nebude vídat; žádný člověk přece není ztracený, i

kdyby se dopustil sebevětších chyb. Prý si vzpomínala na Alexeje Tolstého,

který byl bělogvardějec a emigrant, a přece se z něho nakonec stal velký

socialistický spisovatel. A vzpomínala si prý také na sovětský film Čestný

soud (film tehdy velmi populární v stranickém prostředí), v němž jakýsi

sovětský vědec-lékař dal svůj objev dříve k dispozici zahraniční veřejnosti

než veřejnosti domácí, což zavánělo kosmopolitismem a zradou; Markéta se

dojatě dovolávala hlavně závěru filmu: vědec byl nakonec odsouzen čestným

soudem svých kolegů, ale milující žena odsouzeného manžela neopustila,

nýbrž se snažila do něho vlít sílu, aby mohl těžkou vinu zase napravit.

"Tak ty jsi se rozhodla, že mne neopustíš," řekl jsem.

,,Ano," řekla Markéta a chytla mne za ruku.

"A prosím tě, Markéto, myslíš si, že jsem se dopustil velkého provinění ?"

"Myslím, že ano," řekla Markéta.

"Co myslíš, mám právo zůstat ve straně, nebo ne?"

"Myslím si, Ludvíku, že ne."

Věděl jsem, že kdybych vešel na hru, do níž se vžila Markéta a jejíž patos

prožívala, zdá se, celou duší, byl bych dosáhl všeho, čeho jsem se před

měsíci marně dobýval: poháněna patosem spasitelství jak parou parolod',

oddala by se mi nyní nepochybně ; i svým tělem. Ovšem pod jednou

podmínkou: že její spasitelství bude opravdu plně ukojeno; a aby bylo

ukojeno, musí souhlasit objekt spasení (běda, já sám!) se svou hlubokou,

nejhlubší provinilostí. Jenomže to já jsem nemohl. Byl jsem těsně před

vytouženým cílem Markétina těla, a přece jsem si je nemohl za tuto cenu

vzít, protože jsem nemohl připustit svou vinu a souhlasit s nesnesitelným

ortelem; nemohl jsem slyšet, jak někdo, kdo mi má být blízký, tu vinu i ten

ortel připouští.

Nesouhlasil jsem s Markétou, odmítl jsem ji a ztratil jsem ji, ale je to

pravda, že jsem se cítil nevinný? Zajisté, utvrzoval jsem se neustále o

směšnosti celé aféry, ale zároveň (a to se mi dnes z mnohaletého odstupu

zdá nejtrapnější i nejpříznačnější) jsem začínal vidčt tři věty na pohlednici

očima těch, kteří mne vyšetřovali; začal jsem se těch vět děsit a lekal jsem

se, že na mne pod pláštíkem legrace vyzrazují snad opravdu něco velmi

vážné- ho, totiž to, že jsem nikdy nesplynul zcela s tělem strany, že jsem

nikdy nebyl skutečným proletářským revolucionářem, nýbrž že jsem se na

základě pouhého (!) rozhodnutí "dal k revolucionářům" (pociťovali jsme

totiž proletářské revolucionářství, abych tak řekl, nikoli za věc volby, nýbrž

za věc podstaty: člověk revolucionářem buď je, a potom splývá s hnutím v

jediné kolektivní tělo, myslí jeho hlavou a cítí jeho srdcem, anebo jím není,

a pak mu nezbývá než pouze chtít jím být; ale pak je také nepřetržitě vinen

tím, že jím není: je vinen svou osamostatnělostí, jinakostí, svým

nesplynutím).

Když si dnes vzpomínám na svůj tehdejší stav, vybavuje se mi v analogii

nesmírná moc křesťanství, které sugeruje věřícímu jeho základní a

nepřetržitou hříšnost; i já jsem stál (a všichni jsme tak stáli) tváří v tvář

revoluci a její straně s hlavou ustavičně sklopenou, takže jsem se pozvolna

smiřoval s tím, že mé věty, jakkoli byly myšleny žertem, jsou přesto

proviněním, a hlavou se mi začalo odvíjet sebekritické zpytování: říkal jsem

si, že ty věty mne nenapadly jen tak náhodou, že mi přece už dříve (a zřejmě

právem) vytýkali soudruzi "pozůstatky individualismu" a "intelektuálství"; říkal jsem si, že jsem se začal příliš samolibě zhlížet ve svém vzdělání,

studentském stavu a intelektuálské budoucnosti a že můj otec, dělník, který

zemřel za války v koncentračním táboře, by sotva rozuměl mému cynismu;

vyčítal jsem si, že jeho dělnické smýšlení je ve mně, žel, asi mrtvo; vyčítal

jsem si všechno možné a smiřoval se i s nutností nějakého trestu; bránil

jsem se už pouze jedinému: abych byl vyloučen ze strany a označen tím za

jejího nepřítele; žít jako označený nepřítel toho, co jsem si vyvolil už jako

mladý chlapec a na čem jsem opravdu lpěl, mi připadalo zoufalé.

Takovou sebekritiku, která byla zároveň úpěnlivou obranou, jsem pronesl

stokrát v duchu, nejmíň desetkrát před různými výbory a komisemi a

nakonec i na rozhodující plenární schůzi naší fakulty, kde o mně a o mém

provinění pronesl Zemánek úvodní referát (působivý, brilantní,

nezapomenutelný) a navrhl jménem výboru; abych byl vyloučen ze strany.

Diskuse se po mém sebekritickém vystoupení rozvíjela v můj neprospěch;

nikdo se mne nezastal a nakonec všichni (bylo jich asi sto a mezi nimi moji

učitelé i moji nejbližší kolegové), ano všichni do jednoho pozvedli ruce, aby

schválili nejenom mé vyloučení ze strany, nýbrž (a to jsem vůbec nečekal) i

můj nucený odchod ze studia.

Ještě téže noci po schůzi jsem sedl na vlak a odjel domů, jenomže domov

mi nemohl přinést žádnou útěchu, už proto, že jsem se několik dnů vůbec

neodvážil říci mamince, která se pyšně zhlížela v mých studiích, co se stalo.

Zato hned druhého dne stavil se u mne Jaroslav, kamarád z gymnasia a z

cimbálové kapely, v níž jsem jako gymnasista hrával, a jásal, že mne zastihl

doma: prý se pozítří žení a musím mu jít za svědka. Nemohl jsem to

starému kamarádovi odmítnout a nezbývalo mi, než tedy oslavit svůj pád

svatebním veselím.

Jaroslav byl totiž ještě ke všemu zatvrzelý slovácký patriot a folklorista,

takže zneužil vlastní svatby pro své národopisné vášně a uspořádal ji podle

starých lidových zvyků: v krojích, s cimbálovou kapelou, se starosvatem

pronášejícím ozdobné řeči, s přenášením nevěsty přes práh, s písněmi a

prostě se všemi celodenními ceremoniemi, které ovšem rekonstruoval

mnohem spíš z národopisných knih než z živé paměti. Ale všiml jsem si

čehosi divného: kamarád Jaroslav, čerstvý vedoucí znamenitě prosperu-

jícího souboru písní a tanců, se sice držel všech možných starých zvyklostí,

ale (pamětliv zřejmě své kariéry a poslušen ateistických hesel) nešel se

svatebčany do kostela, přestože tradiční lidová svatba byla bez faráře a

božího požehnání nemyslitelná; nechal starosvata přednášet všechny lidové

obřadné řeči, ale pečlivě z nich vyškrtal jakékoli biblické motivy, přestože

právě ony tvořily hlavní obrazný materiál lidových svatebních promluv.

Smutek, který mi bránil ztotožnit se s opilým svatebním veselím, umožnil

mi, že jsem ucítil v pramenitosti těch lidových obřadů pach chloroformu a

na dně té zdánlivé spontánnosti jsem uviděl smítko falše. A když mne pak

Jaroslav požádal, abych si vzal (na sentimentální paměť svého někdejšího

účinkování v kapele) klarinet a zasedl mezi ostatní hráče, odmítl jsem to.

Vybavilo se mi totiž, jak jsem takhle hrával poslední dva roky na Prvního

máje a jak Pražák Zemánek tančil vedle mne v kroji, rozpřahoval ruce a

zpíval. Nemohl jsem vzít klarinet do ruky a cítil jsem, jak se mi všechno to

folklórní vřískání z duše protiví, protiví, protiví ...

____________________________________________________

___________

(5)


Pozbyv studia, pozbyl jsem i nároku na odklad vojenské služby, a tak jsem

už jen čekal na podzimní odvody; čekání jsem vyplnil dvěma dlouhými

brigádami: pracoval jsem nejdřív na silnici, která se opravovala někde u

Gottwaldova, ke konci léta jsem se přihlásil k sezónním pracím do Fruty,

továrny na zpracování ovoce, a pak konečně přišel podzim a já jsem jednoho

rána (po probdělé noční cestě vlakem) dobloudil do kasáren v neznámém

škaredém ostravském předměstí.

Stál jsem na kasárenském dvoře s jinými mladíky předvolanými ke

stejnému útvaru; neznali jsme se; v příšeří této prvotní vzájemné

neobeznámenosti vystoupí na druhých ostře do popředí rysy hrubosti a

cizosti; tak to bylo i tentokrát a jediné, co nás lidsky spojovalo, byla nejasná

budoucnost, o níž mezi námi přelétávaly stručné dohady. Někteří tvrdili, že

jsme u černých, jiní to popírali, někteří dokonce nevěděli vůbec, co to

znamená. Já jsem to věděl a přijímal jsem proto tyto domněnky s úlekem.

Pak pro nás přišel četař a odvedl nás do jednoho baráku; nahrnuli jsme se

do chodby a chodbou do jakési větší místnosti, kde byly kolem dokola samé

obrovské nástěnky s hesly, fotografiemi a neumělými kresbami; na čelní

straně byl z vystříhaného červeného papíru našpendlen velký nápis:

BUDUJEME SOCIALISMUS a pod tím nápisem byla židle a u ní stál

maličký vyhublý stařík. Četař ukázal na jednoho z nás a ten se musil posadit

na židli. Stařík mu uvázal kolem krku bílou plachtu, pak sáhl do aktovky,

kterou měl opřenu o nohu židle, vytáhl střihací strojek a zajel jím chlapci do

vlasů.

Na holičově židli začínal běžící pás, který nás měl přetvořit ve vojáky: ze

židle, na níž jsme pozbyli vlasů, jsme byli oddisponováni do sousední

místnosti, tam jsme se museli svléknout donaha, zabalit šaty do papírového

pytle, převázat provázkem a odevzdat u okénka; nazí a holohlaví jsme pak

šli přes chodbu do další místnosti, kde jsme vyfasovali noční košile; v

nočních košilích jsme šli do dalších dveří, kde jsme dostali vojenské boty -

půllitráky; v půllitrácích a noční košili jsme pak pochodovali přes dvůr do

dalšího baráku, kde jsme dostali košile, spodky, onuce, opasek a mundúr

(na blůzách byly černé výložky!); a konečně jsme došli k poslednímu

baráku, kde poddůstojník četl nahlas naše jména, rozděloval nás do

družstev a přiděloval nám v baráku místnosti a lůžka.

Tak hbitě byl každý z nás zbaven své osobní vůle a stal se něčím, co se

navenek podobalo věci (věci disponované, posílané, zařazované,

odvelované) a uvnitř člověku (trpícímu, nazlobenému, obávajícímu se); byli

jsme ještě téhož dne odveleni k nástupu, pak na večeři, pak na lůžka; ráno

jsme byli probuzeni a odvedeni na důl; na dole rozděleni podle družstev do

pracovních part a obdařeni nástrojem (vrtačkou, lopatou, kahancem), s

kterým téměř nikdo z nás neuměl zacházet; potom nás těžní klec zavezla

pod zem.

Když jsme s bolavým tělem vyfárali, čekali na nás poddůstojníci, seřadili

nás a odvedli zase do kasáren; naobědvali jsme se a odpoledne bylo

pořadové cvičení, po pořadovém cvičení úklid, politická výchova, povinný

zpěv; místo soukromého života místnost s dvacíti lůžky. A tak to šlo den ze

dne.

Zvěcnění, které nás postihlo, zdálo se mi být v prvních dnech zcela

neprůhledné; neosobní, nařízené funkce, které jsme vykonávali, zastoupily

veškeré naše lidské projevy; ta neprůhlednost byla ovšem jen relativní,

způsobená nejen skutečnými okolnostmi, ale též nenavyklostí zraku (jako

když se vstoupí ze světla do tmavé místnosti); po čase začala pomalu

průhlednět a i v tom " přítmí zvěcněnosti" začínalo být vidět na lidech

lidské. Musím ovšem přiznat, že já jsem byl jeden z posledních, kteří si

uměli na změněnou "světelnost" akomodovat zrak.

Bylo to tím, že jsem celou bytostí odmítal přijmout svůj úděl. Vojáci s

černými výložkami, mezi nimiž jsem se octl, cvičili totiž pouze pořadově,

beze zbraně, a pracovali v dolech. Byli za svou práci placeni (v tom směru na

tom byli lépe než jiní vojáci), ale to pro mne byla chabá útěcha, pomyslil-li

jsem, že to byli výhradně lidé, jimž mladá socialistická republika nechtěla

svěřit zbraň, protože je považovala za své nepřátele. Samozřejmě, že z toho

plynulo krutější zacházení i hrozivé nebezpečí, že se prezenční služba může

protáhnout déle než na povinné dva roky, ale já jsem se nejvíc děsil toho

prostého faktu, že jsem se octl mezi těmi, které jsem považoval za své

úhlavní nepřátele, a že mne k nim přeřadili (definitivně, neodvolatelně a s

doživotním cejchem) mí vlastní soudruzi. Prožíval jsem proto první čas mezi

černými jako urputný samotář; nechtěl jsem se sžít se svými nepřáteli,

nechtěl jsem se mezi nimi aklimatizovat. S vycházkami to bylo v tehdejší

době velmi zlé (na vycházku neměl voják nárok, dostával ji pouze jako

odměnu, což prakticky znamenalo, že se dostal ven tak jednou za čtrnáct dní

- v sobotu), ale já v těch dnech, kdy se vojáci vyhrnuli v partách do hospod a

za holkama, jsem býval raději sám; zalehl jsem na postel na ubikaci, snažil

jsem si něco číst, nebo dokonce studovat (matematikovi stačí ostatně k práci

tužka a papír) a stravoval jsem se ve své nepřizpůsobitelnosti; věřil jsem, že

tu mám jen jediný úkol: pokračovat v zápasu o svou politickou čest, o své

právo ,,nebýt nepřítel", o své právo dostat se odtud.

Navštívil jsem několikrát politruka útvaru a snažil se ho přesvědčit, že

jsem se octl mezi černými omylem; že jsem byl ze strany vyloučen pro své

intelektuálství a cynismus, ale ne jako nepřítel socialismu; vysvětloval jsem

znovu (už pokolikáté!) směšnou historii pohlednice, historii, která však už

vůbec nebyla směšná, nýbrž se stávala v souvislosti s mými černými

výložkami čím dál podezřelejší a zdála se skrývat něco, co zamlčuju. Musím

však po pravdě říci, že politruk mne vyslechl trpělivě a projevil téměř

nečekané pochopení pro mou touhu po ospravedlnění; opravdu se pak

někde nahoře (jak neviditelné určení místa!) tázal po mé věci, ale nakonec si

mne zavolal a řekl mi s upřímnou trpkostí:

"Proč jsi mne klamal? Dověděl jsem se, že jsi trockista."

Začal jsem chápat, že není síly, která by mohla změnit onen obraz mé

osoby, který je uložen kdesi v nejvyšší rozhodčí síni lidských osudů;

pochopil jsem, že tento obraz (jakkoli nepodobný mně) je mnohem

skutečnější než já sám; že je nikoli on mým, nýbrž já jeho stínem; že nikoli

jeho je možno vinit, že se mi nepodobá, nýbrž že nepodobností jsem vinen

já; a že ta nepodobnost je můj kříž, který nemohu na nikoho svalovat a který

musím nést.

Nicméně nechtěl jsem kapitulovat. Chtěl jsem svou nepodobnost skutečně

nést: být dále tím, kým bylo rozhodnuto, že nejsem.

Trvalo mi nějakých těch čtrnáct dnů, než jsem si jakžtakž zvykl na

namáhavou práci v dolech, v ruce s těžkou vrtačkou, jejíž chvění jsem cítil

vibrovat v těle až zas do příštího rána. Ale dřel jsem poctivě a s jakousi

zuřivostí; chtěl jsem podávat údernické výkony a brzy se mi to začalo dařit.

Jenomže nikdo v tom neviděl projev mé uvědomělosti. Byli jsme přece

všichni za svou práci placeni (strhávali nám sice na stravu a bydlení, ale i

tak jsme dostávali na ruku dost!), a proto i mnozí jiní, ať byli jakéhokoliv

smýšlení, pracovali se značnou vervou, aby urvali z těch zbytečných let

alespoň něco užitečného.

I když nás všichni považovali za zběsilé nepřátele režimu, zachovávaly se v

kasárnách všechny formy veřejného života běžné v socialistických

kolektivech; my, nepřátelé režimu, pořádali jsme pod dohledem politruka

desetiminutovky, měli jsme denně politické besedy, musili jsme pečovat o

nástěnky, do nichž jsme lepili fotografie socialistických státníků a malovali

hesla o šťastné budoucnosti. Hlásil jsem se zpočátku téměř demonstrativně

o všechny tyto práce. Ale ani v tom neviděl nikdo známku uvčdomělosti,

hlásili se o to přece i jiní, když potřebovali, aby si jich velitel všiml a povolil

jim vycházku. Nikdo z vojínů nevnímal tuto politickou činnost jako

politickou činnost, nýbrž jen jako bezobsažnou posunčinu, kterou je nutno

odvésti těm, kteří nás mají v moci.

A tak jsem pochopil, že i tento můj vzdor je marný, že už i svou

"nepodobnost" vnímám jen já sám a pro jiné je neviditelná.

Mezi poddůstojníky, jimž jsme byli vydáni napospas, byl černovlasý

Slováček, desátník, který se od ostatních lišil mírností a naprostým

nedostatkem sadismu. Byl mezi námi oblíben, i když někteří z nás říkali

zlomyslně, že jeho dobrota pramení pouze z jeho hlouposti. Poddůstojníci

měli samozřejmě na rozdíl od nás zbraň a čas od času chodili na střelecká

cvičení. Jednou se po takovém cvičení vrátil černovlasý desátníček s velkou

slávou, protože se prý umístil při hodnocení střelby jako první. Mnozí z nás

mu hned hlučně blahopřáli (napůl z dobrosrdečnosti, napůl z legrace);

desátníček se jen rděl.

Náhodou jsem s ním toho dne osamčl a aby řeč nestála, zeptal jsem se ho:

"Jak to děláte, že tak doblře střílíte?"

Desátníček se na mne pátravě podíval a potom řekl: "Já mám takový

způsob, jak si pomáhám. Já si představuju, že to není terč z plechu, ale

imperialista. A dostanu takový vztek, že se trefím."

Chtěl jsem se ho zeptat, jak si takového imperialistu představuje (jaký má

nos, vlasy, oči, klobouk), ale předběhl mou otázku a řekl mi vážným a

přemýšlivým hlasem: "Já nevím, proč mi všichni gratulujete. Vždyť kdyby

byla válka, já bych přece střílel proti vám!"

Když jsem to slyšel z úst tohoto dobráčka, který na nás neuměl nikdy ani

křiknout a kterého pak kvůli tomu od nás přeložili jinam, pochopil jsem, že

nit, která mne vázala k straně a k soudruhům, mi beznadějně vyklouzla z

ruky. Octl jsem se mimo svou životní dráhu.

____________________________________________________

__________

(6)


Ano. Všechny nitě byly přervány.

Zpřetrháno bylo studium, účast v hnutí, práce, vztahy s přáteli, zpřetrhána

byla láska i hledání lásky, zpřetrhán byl prostě celý smysluplný běh života.

Nezůstalo mi nic než čas. Ten jsem zato poznal tak intimně jako nikdy

předtím. Nebyl to už čas, jak jsem s ním přicházíval do styku kdysi, čas

metamorfovaný do práce, lásky, všebo možného úsilí, čas, který jsem

přijímal nevšímavě, protože i on byl nevtíravý a skrýval se decentně za mou

vlastní činností. Teď ke mně přišel obnažen, sám o sobě, ve své původní a

pravé podobě a donutil mne, abych ho pojmenoval jeho pravým jménem

(neboť ted' jsem žil pouhý čas, pouhý prázdný čas), abych na něj ani chvíli

nezapomínal, abych na něj stále myslil a cítil ustavičně jeho tíži.

Když hraje hudba, slyšíme melodii, zapomínajíce, že je to jen jedna z

podob času; když orchestr zmlkne, slyšíme čas; čas sám. Žil jsem v pauze.

Nikoli ovšem v orchestrální generálpauze (jejíž rozměr je pevně určen

znaménkem pomlky), nýbrž v pauze bez udaného konce. Nemohli jsme si

(jako to dělali u všech jiných útvarů) ustříhávat dílečky z krejčovského

centimetru, abychom viděli, jak se nám den po dni krátí dvouletá prezenční

služba; černí mohli být totiž na vojně drženi libovolně dlouho. Čtyřicetiletý

Ambroz z druhé roty tu byl už čtvrtý rok.

Být tehdy na vojně a mít doma ženu či snoubenku bylo velice trpké;

znamenalo to být v duchu ustavičně na marné stráži nad jejich

neuhlídatelnou existencí, hlídat v duchu ustavičně jejich osudnou vratkost.

A znamenalo to také ustavičně se těšit na jejich občasný příjezd a ustavičně

se třást o to, aby velitel neodmítl v ten den stanovené volno a žena nepřijela

k bráně kasáren nadarmo. Vyprávělo se mezi černými (s černým humorem),

že důstojníci čekají na tyto neukojené ženy vojáků, že se k nim přidávají a

sklízejí pak plody touhy, jež měly náležet vojákům zadrženým v kasárnách.

Avšak přece jen: u těch, kdo doma nějakou ženu měli, šla pauzou nit, snad

tenká, snad úzkostně tenká a přetrhnutelná nit, ale přece jen nit. Neměl

jsem takovou nit; s Markétkou jsem přerušil jakékoli styky, a pokud mi

docházely nějaké dopisy, tedy jen od maminky ... Co? a to není nit?

Ne to není nit; domov, pokud je to jen domov rodičů, to není nit; to je jen

minulost: dopisy, které ti píšou rodiče, jsou poselství z pevniny, od níž se

vzdaluješ; ba, takový dopis tě jenom uvědomí ve tvé vykolejenosti

připomínkou přístavu, z něhož jsi vyplul za podmínek tak poctivě, tak

obětavě vytvořených; ano, říká takový dopis, přístav tu stále ještě je, ještě

trvá, bezpečný a krásný ve své někdejšnosti, ale cesta, cesta je ztracena!

Zvykal jsem si tedy pomalu na to, že můj život ztratil svou kontinuitu, že

mi vypadl z rukou a že mi nezbude nic jiného než začít konečně být i vnitřně

tam, kde opravdu a neodvolatelně jsem. A tak se můj zrak postupně

akomodoval na ono přítmí zvěcněnosti a já začal vnímat lidi kolem sebe;

později než ostatní, ale přece naštěstí ne tak pozdě, abych se jim byl už zcela

odcizil.

Z onoho přítmí se nejdřív vynořil (stejně jako se mi vynořuje první z

přítmí mé paměti) Honza, Brňák (mluvil téměř nesrozumitelnou periferní

hantýrkou), který se dostal mezi černé, protože ztloukl esenbáka. Ztloukl ho

proto, že to byl prý jeho bývalý spolužák z měšťanky a pohádali se spolu, ale

to si soud vysvětlit nedal, Honza si odseděl půl roku v kriminále a přišel

odtud rovnou k nám. Byl vyučený montér a bylo mu zřejmě zcela jedno,

bude-li dělat zase někdy montéra nebo cokoli jiného; na ničem nelpěl a

projevoval ke své budoucnosti lhostejnost, jež byla zdrojem jeho drzé a

bezstarostné svobodnosti.

Vzácným pocitem svobody se mohl s Honzou měřit jen Bedřich, největší

podivín naší dvacetilůžkové světnice; dostal se mezi nás až dva měsíce po

regulérních zářijových odvodech, protože narukoval původně k pěchotnímu

útvaru, kde však tvrdošíjně odmítal vzít do ruky zbraň, protože se to příčilo

jeho osobitým a přísným náboženským zásadám; nevěděli si s ním tam

rady, zvlášť když zachytili jeho dopisy, které adresoval Trumanovi a

Stalinovi a v nichž pateticky vyzýval oba státníky, aby rozpustili ve jménu

socialistického sbratření všechny armády; z rozpaků mu zpočátku dokonce

dovolili, aby se účastnil pořadových cvičení, takže byl mezi ostatními vojíny

jediný beze zbraně a povely "na rameno zbraň" a "k noze zbraň" vykonával perfektně, ale prázdnýma rukama. Účastníl se i prvních politických lekcí a

horlivě se hlásil k diskusi, v níž horoval proti imperialistickým válečným

paličům. Když však o své újmě vyrobil a vyvěsil v kasárnách plakát, v němž

vyzýval ke složení všech zbraní, žaloval ho vojenský prokurátor pro vzpouru.

Slavný soud byl však natolik zmaten jeho mírovými proslovy, že ho dal

vyšetřit psychiatrům a po delším váhání ho zprostil žaloby a poslal mezi nás.

Bedřich byl rád; to na něm bylo pozoruhodné: byl jediný, kdo si černé vý-

ložky dobrovolně vybojoval a byl št'asten, že je má. Proto se tu cítil

svoboden - i když se jeho svobodnost projevovala ne jako u Honzy drzostí,

nýbrž právě naopak klidnou ukázněností a spokojenou pracovitostí.

Všichni ostatní byli mnohem víc naplněni obavami a tísní: třicetiletý

Maďar Varga z jižního Slovenska, který neznaje národnostních předsudků

bojoval za války v několika armádách a prošel několika zajetími na obou

stranách fronty; zrzavý Petráň, jehož bratr utekl přes hranice a zastřelil

přitom vojáka pohraniční stráže; prosťáček Josef, syn bohatého sedláka z

polabské vesnice (příliš uvykl modravé prostoře, nad níž se viklá skřivánek,

takže měl teď dusivou hrůzu z pekelného podzemí šachet a štol); dvacetiletý

Stáňa, ztřeštěný žižkovský frajer, na kterého napsal místní národní výbor

zdrcující posudek, protože se prý ožral v prvomájovém průvodu a močil pak

schválně u kraje chodníku na očích rozjásaných občanů; Pavel Pěkný,

student práv, který šel v únorových dnech demonstrovat s hloučkem kolegů

proti komunistům (pochopil záhy, že jsem patřil do stejného tábora jako ti,

kteří ho po únoru vyhodili z fakulty, a byl jediný, který mi dával najevo

zlomyslné zadostiučinění, že jsem se ted' dostal tam kam on).

Mohl bych vzpomínat na další vojáky, kteří se mnou sdíleli tehdejší osud,

ale chci se držet jen podstatného: nejraději jsem měl Honzu. Vzpomínám si

na jeden z našich prvních rozhovorů; bylo to o malé přestávce ve štole, kdy

jsme se octli (kousajíce přesnídávku) vedle sebe a Honza mne práskl do

kolena: "Co ty hluchoněmé, co ty seš vlastně zač?" Byl jsem tehdy opravdu

hluchoněmý (obrácen do svých věčných vnitřních sebeobhajob) a ztěžka

jsem se mu snažil vysvětlit (slovy, jejichž umělost a hledanost jsem vzápětí

hned sám nepříjemně cítil), jak jsem se sem dostal a proč sem vlastně

nepatřím. Řekl mi: "Vole a my sem patříme?" Chtěl jsem mu znovu objasnit

svůj názor (hledal jsem přirozenější slova) a Honza, polknuv poslední

sousto, řekl pomalu: "Kdybys byl tak vysoké, jak seš blbé, tak by ti slunko

propálilo lebku." Z té věty se na mne vesele šklebil plebejský duch periférie a

já jsem se náhle zastyděl nad tím, že se pořád zhýčkaně dovolávám

ztracených privilegií, když jsem své přesvědčení přece vystavěl právě na

odporu k privilegiím a zhýčkanosti.

Během času jsem se s Honzou velmi sblížil (Honza mne ctil, že jsem uměl

rychle zpaměti vyřešit všechny početní komplikace spojené s vyplácením

mzdy a zabránil tak několikrát, aby nás vzali na hůl); jednou se mi vysmál,

že trávím jako blbec vycházky v kasárnách, a vytáhl mne s partou ven. Na tu

vycházku si dobře pamatuju; byla nás tenkrát větší parta, asi osm, byl s

námi Stáňa, Varga a taky Čeněk, nedostudovaný umprumák z druhé čety

(dostal se k černým, protože na Umprum maloval tvrdošíjně kubistické

obrazy, zato ted', aby si získal sem tam nějakou výhodu, maloval do všech

vojenských místností velké uhlové kresby husitských bojovníků s palcáty a

cepy). Neměli jsme příliš mnoho možností, kam jít: do vnitřní Ostravy nám

byl přístup zakázán a byly nám povoleny jen některé čtvrti a v nich zas jen

některé hospody. Došli jsme do sousedního předměstí a měli jsme štěstí,

protože v bývalém sále sokolovny, na niž se žádný zákaz nevztahoval, byla

tancovačka. Zaplatili jsme u vchodu nepatrné vstupné a nahrnuli se dovnitř.

Ve velkém sále bylo mnoho stolů a mnoho židlí, lidí méně: všeho všudy

nějakých deset holek; mužů asi třicet a z nich polovina vojáků z tamních

dělostřeleckých kasáren, jak nás uviděli, hned zpozorněli a my jsme cítili na

kůži, že si nás prohlížejí a počítají. Usadili jsme se u dlouhého prázdného

stolu, poručili si láhev vodky, avšak ošklivá servírka stroze prohlásila, že je

zakázáno alkohol čepovat, takže Honza objednal osm limonád; pak vybral

od každého bankovku a vrátil se za chvíli s třemi láhvemi rumu, kterým

jsme si pak pod stolem skle- nice s limonádou dolévali. Dělali jsme to s

největší tajností, protože jsme viděli, jak nás dělostřelci bedlivě střeží, a

věděli jsme, že by nebyli nijak od toho, aby na nás nedovolené konzumování

alkoholu prozradili. Ozbrojené útvary k nám totiž chovaly hluboké

nepřátelství: viděli v nás jednak podezřelé živly, vrahy, zločince a nepřátele

připravené (ve smyslu tehdejší špionážní literatury) provést kdykoliv

úkladnou vraždu jejich pokojných rodin, jednak (a to bylo snad důležitější)

nám záviděli, že jsme měli peníze a mohli si všude dovolit pětkrát víc než

oni.

V tom byla totiž zvláštnost naší situace: neznali jsme než únavu a dřinu,

měli jsme každých čtrnáct dnů čerstvě zholené lebky, aby nám vlasy

nepřidávaly nepatřičného sebevědomí, byli jsme vyděděnci, kteří už v životě

nečekali nic dobrého, ale měli jsme peníze. Nebylo jich mnoho, ale pro

vojáka a jeho dvě vycházky za měsíc to bylo takové jmění, že se mohl v těch

několika hodinách svobody (na těch několika povolených místech) chovat

jako boháč a vynahradit si tak chronickou bezmoc ostatních dlouhých dnů.

Zatímco tedy na pódiu vyhrávala špatná dechová kapela střídavě polku a

valčík a na parketě se točilo několik párů, prohlíželi jsme si pokojně holky a

popíjeli limonádu, jejíž alkoholická příchuť nás už ted' povyšovala nad

všechny ostatní, co v sále seděli; byli jsme ve výborné náladě; cítil jsem, jak

mi stoupá do hlavy opojný cit veselé družnosti, cit kumpánství, který jsem

nezažil od té doby, co jsem naposledy hrával s Jaroslavem a ostatními v

cimbálové kapele. A Honza mezitím vymyslil plán, jak odtud dělostřelcům

odvést co nejvíc holek. Plán byl výborný ve své jednoduchosti a začali jsme

ho rychle uskutečňovat. Nejenergičtěji se pustil do díla Čeněk, a protože byl

vejtaha a komediant, prováděl svůj úkol k našemu potěšení co nejnápadněji:

vyzval k tanci velmi nalíčenou černovlásku a přivedl ji pak k našemu stolu;

nechal si nalit pro sebe a pro ni rumovou limonádu a řekl jí významně: "Tak

platí!"; černovláska přikývla a přit'ukla si. V té chvíli šel už kolem výrostek v

dělostřelecké tmiformě s dvěma desátnickými frčkami na výložkách, zastavil

se u černovlásky a řekl Čeňkovi co nejhrubším hlasem: "Dovolíš?"

"Samozřejmě, kamaráde, jenom si zaválči," řekl Čeněk. Zatímco černovláska

hopsala v idiotském rytmu polky s náruživým desátníkem, volal už Honza

pro taxík; za deset minut byl taxík tu a Čeněk se postavil k východu ze sálu;

černovláska dotančila tanec, omluvila se desátníkovi, že jde na záchod, a za

chvíli už bylo slyšet odjíždějící auto.

Po Čeňkovi dosáhl úspěchu starý Ambroz z druhé roty, který si našel

jakousi starší holku ubohého zevnějšku (to nebránilo čtyřem dělostřelcům,

aby se kolem ní zoufale netočili); za deset minut tu byl taxík a Ambroz odjel

s děvkou a s Vargou (který tvrdil, že s ním žádná holka nepůjde) do

smluvené hospody na druhém konci Ostravy za Čeňkem. Pak se podařilo

dvěma dalším z nás unést ještě jednu holku a zbyli jsme tu v sokolovně jen

tři:

Stáňa, Honza a já. Dělostřelci se na nás dívali čím dál zlověstnějšíma očima,

protože začali tušit souvislost mezi naším ztenčeným počtem a zmizením tří

žen z jejich loviště. Snažili jsme se tvářit nevinně, ale cítili jsme, že je rvačka

ve vzduchu. "Teď už jen poslední taxík pro náš čestný ústup," řekl jsem a

díval se lítostivě na blondýnu, s kterou se mi podařilo na začátku jednou

tančit, ale které jsem nenašel odvahu říct, aby se mnou odtud odjela; doufal

jsem, že to udělám při dalším tanci, jenomže si ji pak už dělostřelci tak

hlídali, že jsem se k ní nedostal. "Nedá se nic dělat," řekl Honza a zvedl se,

aby šel telefonovat. Ale jak šel přes sál, zvedali se dělostřelci od svých stolků

a nahrnuli se kolem něho. Rvačka visela ve vzduchu, byla už docela na spad-

nutí a mně se Stáňou nezbývalo nic jiného, než abychom vstali od stolu a

šourali se za ohroženým kamarádem. Hlouček dělo- střelců obklopoval

Honzu mlčky, ale pak se najednou mezi nimi objevil přiožralý roťák (měl asi

taky flašku pod stolem) a hrozivé mlčení přerušil: začal kázat, že prý jeho

otec byl za první republiky nezaměstnaný a on už nemá nervy se dívat, jak

se tady roztahujou tihle buržousti s černýma výložkama, že na to nemá

nervy a ať ho kamarádi hlídají, aby tomuhletomu (mínil Honzu) nedal přes

držku. Honza mlčel, a když se objevila mezi roťákovou řečí malá pauzička,

otázal se slušně, co by si soudruzi dělostřelci od něho přáli. Abyste votud

rychle táhli, řekli dělostřelci a Honza řekl, že to právě chceme, ale ať ho

nechají, aby si zavolal taxíka. V té chvíli se zdálo, že roťák dostane záchvat:

to je k posrání, křičel vysokým hlasem, to je k posrání, my se dřem, ven se

nedostanem, kostru honíme, prachy nemáme a voni, ti kapitalisti, ti

diverzanti, ti hajzli si budou jezdit taxíkem, a to prý ne, kdyby je měl zaškrtit

těmahle rukama, taxíkem odtud nepojedou!

Všichni byli upoutáni hádkou; okolo uniformovaných se nahrnuli i civilové

a personál sokolovny, který se bál incidentu. A v té chvíli jsem zahlédl svou

blondýnu; osaměla u stolu a (netečná k hádce) vstala a šla k záchodu;

nenápadně jsem se odpojil od hloučku a v předsíni u vchodu, kde byla šatna

a záchody (kromě šatnářky tam nikdo nebyl), jsem ji oslovil; spadl jsem do

situace jako neplavec do vody a ostych neostych, musil jsem jednat; hrábl

jsem do kapsy, vytáhl několik zmačkaných stovek a řekl jsem: "Nechcete s

námi? Bude větší legrace než tady!" Zadívala se na stovky a pokrčila

rameny. Řekl jsem, že na ni počkám venku a ona přikývla, zapadla na

záchod a za chvíli vyšla už oblečena do pláště; usmívala se na mne a

prohlásila, že je na mně hned vidět, že jsem jiný než druzí. Slyšel jsem to

docela rád, vzal jsem ji pod paží a vedl na druhou stranu ulice, za roh, odkud

jsme pak pozorovali, kdy se před vchodem do sokolovny (ozářeným jedinou

lucernou) objeví Honza se Stáňou. Blondýna se mne zeptala, jestli jsem

student, a když jsem přisvědčil, svěřila se mi, že jí včera ukradli ze šatny ve

fabrice prachy, které nebyly její, ale podnikové, a že je zoufalá, protože by ji

mohli dát kvůli tomu k soudu: zeptala se mne, jestli bych jí nemohl nějakou

stovku půjčit; sáhl jsem do kapsy a dal jí dvě pomačkané stokoruny.

Nečekali jsme dlouho a oba kamarádi vyšli s nasazenými lodičkami a v

pláštích. Pískl jsem na ně, ale v té chvíli se vyřítili z hospody tři jiní vojáci

(bez plášťů a bez čepic) a rozběhli se k nim. Slyšel jsem výhružnou intonaci

otázek, jejichž slova jsem

nerozeznával, ale jejichž smysl jsem vytušil: hledali moji blondýnu. Pak

jeden z nich skočil na Honzu a začala rvačka. Rozběhl jsem se za nimi. Stáňa

měl na sebe jednoho dělostřelce, ale Honza dva; byli by ho už málem srazili

k zemi, ale přiběhl jsem naštěstí v pravý čas a začal tlouct pěstmi do jednoho

z nich. Dělostřelci předpokládali, že budou v početní převaze a od chvíle,

kdy se síly vyrovnaly, ztratili původní rozběh; když se jeden z nich složil pod

Stáňovou ranou k zemi a začal úpět, využili jsme jejich zmatku a opustili

rychle bojiště.

Blondýna nás za rohem poslušně čekala. Když ji kamarádi uviděli,

propadli v třeštivé nadšení, říkali, že jsem kanón, chtěli mne objímat a já

jsem byl po velice dlouhé době poprvé zase upřímně a vesele št'asten. Honza

vytáhl zpod kabátu plnou láhev rumu (nechápu, jak se mu ji podařilo

uchránit během rvačky) a zvedl ji do výše. Byli jsme v nejlepší míře,

jenomže jsme neměli kam jít: z jedné hospody jsme byli vyhozeni, do jiných

jsme neměli přístup, taxík nám zuřiví sokové odepřeli a i venku byla naše

existence ohrožena trestnou výpravou, kterou na nás ještě mohli uspořádat.

Dali jsme se rychle pryč úzkou uličkou, šli jsme chvíli mezi domy a potom už

byla jenom z jedné strany zeď a z druhé ploty; u plotu se rýsoval žebřiňák a

vedle něho jakýsi polní stroj s plechovou sedačkou. "Trůn," řekl jsem a

Honza posadil blondýnu na sedačku, která byla právě tak metr nad zemí.

Podávali jsme si láhev z ruky do ruky, pili jsme všichni čtyři, blondýna měla

brzo plno řečí a vsadila se s Honzou: "Že bys mi nepůjčil stovku!" Honza byl

grand, vrazil jí stokorunu a holka měla za chvilku zvednutý kabát i

vyhrnutou sukni a za další chvilku si sama sundala kalhotky. Vzala mne za

ruku a přitahovala si mne k sobě, ale já jsem měl trému, vytrhl se jí a

přistrčil k ní Stáňu, který neprojevoval ani nejmenší váhavost a vstoupil

zcela rozhodně mezi její nohy. Setrvali spolu sotva dvacet vteřin; chtěl jsem

pak dát přednost Honzovi (jednak jsem se (chtěl chovat jako hostitel, jednak

jsem měl pořád trému), ale tentokrát byla blondýna rezolutnější, strhla mne

k sobě, a když jsem byl s to po povzbuzujících dotecích se s ní konečně

spojit, pošeptala mi něžně do ucha: "Jsem tady kvůli tobě, blbečku," a

potom začala vzdychat, takže jsem najednou měl opravdu pocit, že je to

něžná dívka, která mne miluje a kterou miluju, a ona vzdychala a vzdychala

a já jsem nepřestával, až jsem slyšel najednou Honzův hlas, pronášející

jakousi sprostotu, a vtom jsem si uvědomil, že to není dívka, kterou miluju,

a odstoupil jsem od ní náhle, bez ukončení, že se blondýna skoro ulekla a

řekla: "Co blbneš?", ale to už byl u ní Honza a hlasité vzdychání

pokračovalo.

Vrátili jsme se toho dne do kasáren až ke druhé hodině v noci. V půl páté

jsme už musili vstávat na nedělní dobrovolnou směnu, za niž bral náš velitel

prémie a my si vysluhovali naše obsobotní vycházky. Byli jsme nevyspalí,

měli jsme v těle alkohol, a přestože jsme se pohybovali v přítmí štoly jako

mátohy, vzpomínal jsem na prožitý večer rád.

Horší to bylo o čtrnáct dnů později; Honza měl kvůli nějakému incidentu

zakázané vycházky a já jsem se dostal ven s dvěma kluky z jiné čety, s

kterými jsem se znal jen velmi zběžně. Šli jsme skoro najisto za jakousi

ženskou, které se přezdívalo pro její obludnou délku Kandelábr. Byla to

šereda, ale nedalo se nic dělat, protože okruh žen, které jsme mohli získat,

byl značně omezen zejména našimi malými časovými možnostmi. Nutnost

využít za každou cenu volna (tak krátkého a tak řídce udíleného) vedla

vojáky k tomu, že dávali přednost jistému před snesitelným. Během času

byla získána vzájemně sdělovanými průzkumy síť (byť chatrná) takových

víceméně jistých (a ovšem sotva snesi-

telných) žen a byla dána k obecnému použití.

Kandelábr byl z té obecné sítě; nijak mi to nevadilo; když oba kluci

žertovali o její abnormální délce a asi padesátkrát opakovali žert, že si

musíme najít cihlu, abychom si ji dali pod nohy, až přijde na věc, bylo mi

tohle žertování (obhrouhlé a nudné) zvláštním způsobem příjemné a

podporovalo ve mně zuřivou chuť na ženu; na jakoukoli ženu; čím méně

individualizovaná, oduševnělá, tím lépe; tím lépe, bude·li to jakákoli žena.

I když jsem však hodně vypil, zuřivá chuť po ženě ze mne opadla, když

jsem holku zvanou Kandelábr uviděl. Připadalo mi všechno nechutné a

zbytečné, a protože tam nebyl ani Honza, ani Stáňa, nikdo, koho bych měl

rád, padla na mne příštího dne strašlivá kocovina, která do své skepse

zpětně zahrnula i příhodu před čtrnácti dny, a já jsem se zapřísahal, že už

nikdy nechci mít ani holku na sedačce polního stroje, ani opilý Kandelábr ...

Ozvala se snad ve mně nějaká morální zásada? Nesmysl; byla to prostě

nechuť. Ale proč nechuť, když ještě pár hodin předtím jsem měl zuřivou

chuť na ženu, přičemž zlobná zuřivost té chuti souvisela právě s tím, že mi

bylo programově jedno, kdo bude ta žena? Byl jsem snad jemnější než druzí

a ošklivily se mi prostitutky ? Nesmysl: zaskočila mne lítost.

Lítost z jasnozřivého poznání, že tato situace nebyla čímsi výjimečným, co

jsem volil z nadbytku, z rozmaru, z neposedné touhy poznat a prožít vše

(vznešené i sprosté), nýbrž že se stala základní, příznačnou a obvyklou

situací mého nynějšího života. Že jí byl přesně vymezen okruh mých

možností, že jí byl přesně nakreslen horizont mého milostného života, jenž

mi má od nynějška náležet. Že tato situace nebyla výrazem mé svobody (jak

bych ji mohl chápat, kdyby se mi přihodila třeba o rok dříve), nýbrž výrazem

mé determinace, mého omezení, mého odsouzení. A pocítil jsem strach.

Strach z tohoto žalostného horizontu, strach z tohoto údělu. Cítil jsem, jak

se má duše stahuje do sebe, jak začíná před tím vším couvat, a zároveň jsem

se hrozil, že nemá, kam by vycouvala z toho obklíčení.

____________________________________________________

___________

(7)


Tento smutek z žalostného milostného horizontu znali (či aspoň

nevědomě pociťovali) téměř všichni z nás. Bedřich (autor mírových

manifestů) bránil se mu rozjímavým nořením do hlubin svého nitra, v němž

zřejmě sídlil jeho mystický Bůh; v erotické sféře odpovídala této nábožné

niternosti samohana, kterou provozoval s rituální pravidelností. Ostatní se

hránili mnohem sebeklamavěji: doplňovali cynické výlety za děvkami

nejsentimentálnějším romantismem; kdekdo měl doma lásku, kterou si zde

soustředěným vzpomínáním oleštil do nejzářivějšího třpytu; kdekdo věřil v

dlouhotrvající Věrnost a ve věrné Čekání; kdekdo si tajně namlouval, že

holka, kterou ulovil opilou v hospodě, k němu chová svaté city. Stáňu

dvakrát navštívilo pražské děvče, s kterýni měl cosi před vojnou (a které

tehdy určitě nebral moc vážně), a Stáňa byl najednou naměkko a rozhodl se

(v souladu se svou zbrklou náturou), že se s ní okamžitě ožení. Říkal nám

sice, že to dělá jen proto, aby svatbou získal dva volné dny, ale já jsem věděl,

že je to jen rádobycynická výmluva. Bylo to v prvních dnech března, když

mu velitel opravdu povolil dva dny volna a Stáňa odjel na sobotu a na neděli

do Prahy se oženit. Pamatuju si to docela přesně, protože den Stáňovy

svatby stal se i pro mne velmi významným dnem.

Měl jsem povolenou vycházku, a protože mi po posledním volnu

utraceném s Kandelábrem bylo smutno, vyhnul jsem se kamarádů a šel

jsem sám. Nasedl jsem na lokálku, starou tramvaj jezdící po úzkých kolejích

a spojující vzdálené ostravské čtvrtě, a nechal se jí unášet. Nazdařbůh jsem

pak z tramvaje vystoupil a nazdařbůh zase nasedl na tramvaj jiné tratě; celá

ta nekončící ostravská periférie, v níž se v prapodivném skladu mísí fabrika

s přírodou, pole se smetišti, lesíky s haldami, činžáky s venkovskými

staveními, mne zvláštním způsobem přitahovala a rozrušovala; vystoupil

jsem znovu z tramvaje a dal se pěšky na dlouhou procházku: vnímal jsem

téměř s vášní tu divnou krajinu a snažil se přijít na kloub jejímu duchu;

snažil jsem se pojmenovat slovy to, co dává této krajině složené z tak

různorodých prvků jednotu a řád; šel jsem kolem idylického vesnického

domku obrostlého břečťanem a napadlo mne, že sem patří právě proto, že se

naprosto nehodí k oprýskaným činžákům, které stojí v jeho blízkosti, ani k

siluetám těžních věží a komínů a pecí, které tvoří jeho pozadí; šel jsem

kolem nízkých nouzových baráků, které byly samy jakousi osadou v osadě, a

viděl jsem kousek od nich stát vilu, sice špinavou a šedou, ale obklopenou

zahradou a železným plotem; na rohu zahrady rostla velká smuteční vrba,

která byla v této krajině jakýmsi zbloudilcem - a přece, říkal jsem si, snad

právě proto sem patřila. Byl jsem rozrušen všemi těmito

drobnými objevy nepatřičností, nejen že jsem v nich viděl jednotícího

jmenovatele této krajiny, ale především proto, že jsem v nich spatřoval

obraz svého vlastního osudu, svého vlastního vyhnanství v tom městě; a

ovšem: to promítnutí mého osobního příběhu do objektivity celého města

mi poskytovalo jakési smíření; chápal jsem, že sem nepatřím, stejně jako

sem nepatřila smuteční vrba a domek s břečťanem, stejně jako sem

nepatřily krátké ulice vedoucí do prázdna a nikam, ulice poskládané z dom-

ků, které sem přišly jakoby každý odjinud, nepatřil jsem sem, stejně jako

sem nepatřily - v krajině kdysi útěšně venkovanské- obludné čtvrtě nízkých

nouzových baráků, a uvědomoval jsem si, že právě proto, že sem nijak

nepatřím, musím tu být, v tomto úděsném městě nepatřičností, v městě,

které svázalo do bezohledných objetí vše, co je si cizí.

Pak jsem se octl v dlouhé ulici Petřkovic, někdejší vesnice, tvořící dnes

jedno z blízkých ostravských předměstí. Zastavil jsem se u většího

jednoposchoďového stavení, na jehož rohu byl ve svislé poloze upevněn

nápis: KINO. Napadla mne otázku, docela bezvýznamná, jaká jen může

napadnout bloumajícího chodce: jak to, že u slova KINO není též jméno

kina? Rozhlížel jsem se, ale na budově (jež ostatně ničím biograf

nepřipomínala) žádný jiný nápis nebyl. Mezi budovou a vedlejším domem

byla asi dvoumetrová mezera tvořící úzkou uličku; dal jsem se tudy a přešel

na dvůr; tu teprve bylo patrno, že budova má zadní přízemní trakt; na jeho

zdi byly zasklené skříňky s reklamními plakátky a fotografiemi z filmů; šel

jsem k nim, ale ani tu jsem nenašel jméno kina; rozhlédl jsem se a viděl

naproti za drátěným plotem na sousedním dvorku děvčátko. Zeptal jsem se

ho, jak se kino jmenuje; děvčátko se podívalo překvapeně a řeklo, že neví.

Smířil jsem se tedy s tím, že se kino nejmenuje; že v tomto ostravském

vyhnanství nemají kina ani na jméno.

Vrátil jsem se znovu (bez jakéhokoli záměru) zpět k zasklené skříňce, a tu

mi teprve padlo do oka, že film, který je ohlašován plakátkem a dvěma

fotografiemi, je sovětský film Čestný soud. Byl to tentýž film, jehož hrdinky

se dovolávala Markéta, když se jí zachtělo hrát v mém životě slavnou roli

slitovnice, týž film, jehož přísnějších stránek se dovolávali soudruzi, když

vedli proti mně stranické řízení; to vše mi ten film dostatečně znechutilo,

takže jsem už o něm nechtěl slyšet; ale vida, ani tu v Ostravě jsem neunikl

jeho vztyčenému prstu ... Nu což, nelíbí-li se nám zdvižený prst, stačí,

obrátíme-li se k němu zády. Udělal jsem to tak a odcházel z dvora zpět na

petřkovickou ulici.

A tehdy jsem poprvé uviděl Lucii.

Šla právě proti mně; vcházela na dvůr biografu: proč jsem ji neminul a

nešel dál? bylo to způsobeno zvláštní loudavostí mé vycházky? bylo to ve

zvláštním pozdně odpoledním osvětlení dvora, že jsem přece jen zůstal ještě

chvíli uvnitř něho a nevycházel na ulici? anebo to bylo v Luciině zjevu? Ale

vždyť ten zjev byl zcela obyčejný, a i když mne později právě tato obyčejnost

dojímala a přitahovala, čím to, že mne zarazila a zastavila hned na první

pohled? cožpak jsem takových dívčích obyčejností nepotkával na

ostravských ulicích více? anebo byla tato obyčejnost tak neobyčejná? Nevím.

Jisto je pouze, že jsem zůstal stát a díval se za dívkou: šla pomalým,

nespěchavým krokem ke skříňce a dívala se na fotografie z Čestného soudu;

pak se jen pomalu od nich odtrhla a šla dál otevřenými dveřmi dovnitř malé

haly s pokladnou. Ano, už tuším, byla to snad právě ta zvláštní Luciina

pomalost, co mne tak upoutalo, pomalost, z níž jako by vyzařovalo ode-

vzdané vědomí, že není kam spěchat a že je zbytečné vztahovat po něčem

netrpělivé ruce. Ano, snad opravdu právě ta pomalost plná smutku mne

přiměla, abych dívku zpovzdáli sledoval, jak jde k pokladně, jak vytahuje

drobné, bere lístek, nahlíží do sálu a pak se zase obrací a vychází na dvůr.

Nespouštěl jsem z ní oči. Zůstala stát zády ke mně s pohledem dál, za dvůr,

kde ohrazeny dřevěnými plůtky pokračovaly zahrádky a chalupy vesnických

domků až nahoru, kde je uzavíral obrys hnědého lomu. (Nemohu nikdy

zapomenout na ten dvůr, pamatuju si z něho každou drobnost, pamatuju si

drátěný plot, který dvůr dělil od sousedního dvora, kde na schůdcích

vedoucích do domu lelkovalo malé děvčátko; pamatuju si, že ty schody

lemovala zídka, na jejichž stupních stály dva prázdné květináče a šedivý

lavór; pamatuju si slunce, začmoudlé, svažující se k obzoru lomu.)

Bylo za deset minut šest, to znamenalo, že bylo deset minut do začátku

představení. Lucie se obrátila a vycházela zvolna přes dvůr na ulici; šel jsem

za ní; zavřel se za mnou obraz popleněného ostravského venkova a objevila

se zase městská ulice; padesát kroků odtud bylo malé náměstíčko, pečlivě

upravené, s několika lavičkami a parčíkem, za nímž prosvítala

pseudogotická stavba z červených cihel. Sledoval jsem Lucii: sedla si na

lavičku; pomalost ji neopouštěla ani na chvíli, mohl bych málem říci, že i

seděla pomalu; nerozhlížela se, netěkala, seděla, jako se sedí, když se čeká

na operaci nebo na něco, co nás upoutává natolik, že se nerozhlížíme a jsme

obráceni zrakem do sebe; snad mi právě tato okolnost umožnila, abych

bloumal okolo a prohlížel si ji, aniž si to uvědomovala.

Mluvívá se o láskách na první pohled; jsem si příliš dobře vědom toho, že

láska má sklon vytvářet sama ze sebe legendu a zpětně mytizovat své

počátky; nechci tedy tvrdit, že tu šlo o tak náhlou lásku; ale jakési jasnozření

tu opravdu bylo: tu esenci Luciiny bytosti, anebo - mám-li být zcela přesný -

esenci toho, čím pak Lucie pro mne byla, jsem pochopil, pocítil, uzřel naráz

a hned, Lucie mi přinesla sama sebe, jako se lidem přinášejí zjevené

pravdy.

Díval jsem se na ni, pozoroval jsem její venkovskou trvalou ondulaci

drobící vlasy do beztvaré masy kudrlinek, pozoroval jsem její hnědý

svrchníček, ubohý a odřený a snad i trochu krátký; pozoroval jsem její tvář

nenápadně pěknou, pěkně nenápadnou; cítil jsem, že je v té dívce klid,

prostota a skromnost a že to všechno jsou hodnoty, které potřebuju; zdálo

se mi, že jsme si ostatně velmi blízcí; že máme oba pro sebe (ač se neznáme)

tajemný dar samozřejmosti; zdálo se mi, že stačí pouze k dívce jít a oslovit ji

a že ve chvíli, kdy se mi (konečně) podívá do tváře, musí se usmát asi tak,

jako by před ní stál náhle bratr, kterého několik let neviděla.

Pak zvedla Lucie hlavu; dívala se vzhůru na věž s hodinami; (i tento pohyb

mám vmemorován do hlavy; pohyb dívky, která nenosí hodinky na ruce a

která si automaticky sedá čelem k hodinám). Vstala a šla ke kinu; chtěl jsem

se k ní připojit; nechyběla mi smělost, ale chyběla mi pojednou slova; měl

jsem sice prsa plná pocitů, ale v hlavě ani jednu slabiku; došel jsem za

dívkou zase až do malé předsíňky, kde byla pokladna a odkud bylo vidět do

sálu, jenž zel prázdnotou. Prázdnota hlediště čímsi odpuzuje; Lucie se

zastavila a rozpačitě rozhlédla; v tu chvíli vešlo do předsíně několik lidí a

hrnulo se k pokladně; předběhl jsem je a koupil si lístek na nemilovaný film.

Zatím dívka vešla do hlediště; šel jsem za ní, v poloprázdném sále ztratila

čísla na vstupenkách smysl a každý si sedl, jak chtěl; šel jsem do téže řady

jako Lucie a sedl si vedle ní. Pak se rozezněla vřískavá hudba z obehrané

desky, hlediště ztemnělo a na plátně se objevily reklamy.

Lucie si musila uvědomovat, že to není náhoda, sedl-li si voják s černými

výložkami právě vedle ní, jistě mne celou dobu vnímala a cítila mé

sousedství, snad je musila cítit o to víc, že jsem já sám byl na ni zcela

soustředěn; co se dělo na plátně, jsem nevnímal (jak směšná pomsta:

radoval jsem se, že film, jehož se mí mravokárci tak často dovolávali, míjí

ted' přede mnou na plátně, aniž mu věnuji pozornost).

Potom film skončil, rozsvítila se světla, hrstka diváků se zvedala ze svých

míst. Také Lucie vstala. Zvedla z klína složený hnědý svrchník a vsunula

ruku do jeho rukávu. Nasadil jsem si rychle lodičku, aby neuviděla dohola

ostříhanou lebku, a pomohl jí beze slova do druhého rukávu. Krátce se na

mne podívala a nic neřekla, snad jen nepatrně pohnula hlavou, ale nevěděl

jsem, mělo-li to znamenat děkovnou úklonu nebo byl-li to pohyb docela

mimoděčný. Potom drobnými kroky vycházela z řady. Oblékl jsem si také

rychle svůj zelený plášť (byl mi dlouhý a asi mi velmi neslušel) a šel jsem za

ní. Ještě v hledišti kina jsem ji oslovil.

Jako bych se po dobu dvou hodin, kdy jsem seděl vedle ní a myslil na ni,

ladil na její vlny: uměl jsem s ní najednou mluvit, jako bych ji dobře znal;

nezačal jsem rozhovor žádným vtipem nebo paradoxem, jak jsem míval ve

zvyku, ale byl jsem docela

přirozený - a byl jsem tím sám překvapen, protože jsem až doposud vždycky

před dívkami klopýtal pod tíhou škrabošek.

Ptal jsem se jí, kde bydlí, co dělá, jestli chodí často do kina. Řekl jsem jí, že

pracuju v dolech, že je to dřina, že se dostanu málokdy ven. Říkala, že je

zaměstnána ve fabrice, že bydlí v internátu, že musejí být v jedenáct doma,

že do kina chodí často, protože ji nebaví tancovačky. Řekl jsem jí, že bych s

ní šel rád do kina, až bude mít zase někdy volno. Řekla, že chodí raději sa-

ma. Zeptal jsem se jí, zda je to proto, že se cítí být v životě smutná.

Přisvědčila. Řekl jsem jí, že mi taky není veselo.

Nic nesbližuje lidi rychleji (byť třeba mnohdy zdánlivě a klamně) jako

smutné, melancholické porozumění; toto ovzduší klidné účasti, které

uspává jakékoli obavy a zábrany a je srozumitelné duši jemné i vulgární,

vzdělané i prosté, je nejjednodušším způsobem sblížení, a přece tak velmi

vzácným: je totiž třeba odložit vypěstované "držení duše", vypěstovaná gesta

a mimiku a být prostý; nevím, jak se mi toho (náhle, bez přípravy) podařilo

dosíci, jak se to mohlo podařit mně, který jsem slepecky tápával za svými

umělými tvářemi; nevím; ale pociťoval jsem to jako nečekaný dar a zázračné

vysvobození.

ŘíkaIi jsme si tedy o sobě nejobyčejnější věci; naše zpovědi byly stručné a

věcné. Došli jsme až k internátu a tam jsme chvíli stáli; lucerna vrhala světlo

na Lucii a já jsem se díval na její hnědý kabátek a hladil jsem ji nikoli po

tváři ani po vlasech, ale po odřené látce toho jímavého pláště.

Vzpomínám si ještě na to, že se lucerna pohupovala, že kolem přešly s

nepříjemně hlasitým smíchem mladé holky a otvíraly dveře internátu,

vzpomínám si na pohled vzhůru po zdi té budovy, v níž Lucie bydlela, zdi

šedé a holé s okny bez říms; vzpomínám si pak na Luciinu tvář, která byla

(ve srovnání s tvářemi jiných dívek, jež jsem znal z podobných situací) velice

klidná, bez mimiky a podobala se tváři žákyně, která je u tabule a pokorně

vypovídá (beze vzdoru a beze lsti) jen to, co ví, neusilujíc o známku ani o

pochvalu.

Dohodli jsme se, že napíšu Lucii pohlednici, abych jí oznámil, kdy budu

mít zase povolenu vycházku a kdy se uvidíme. Rozloučili jsme se (bez

polibků a doteků) a já jsem odcházel. Když jsem byl vzdálen několik kroků,

ohlédl jsem se a viděl jsem ji, jak stojí ve dveřích, neodmyká, stojí a dívá se

za mnou; teprve ted', když jsem byl vzdálen, vystoupila ze své zdrženlivosti a

její pohled (do té doby plachý) se na mne dlouze upíral. A potom zvedla

ruku jako někdo, kdo nikdy rukou nemával a neumí mávat, jenom ví, že se

na rozloučenou mává, a proto se nemotorně odhodlal k tomuto pohybu.

Zastavil jsem se a také jsem jí zamával; dívali jsme se na sebe z této dálky,

znovu jsem šel a znovu se zastavil (Lucie stále pohybovala rukou), a takto

jsem pomalu odcházel, až jsem konečně zašel za roh a zmizeli jsme si z očí.

____________________________________________________

___________

(8)


Od onoho večera se ve mně všechno změnilo; byl jsem opět obydlen; nebyl

jsem už jen tou žalostnou prázdnotou, v níž se proháněly (jak smetí ve

vyrabovaném pokoji) stesky, výčitky a žaloby; pokoj mého nitra byl náhle

uklizen a kdosi v něm žil. Hodiny, které v něm na stěně visely s rafičkami po

dlouhé měsíce nepohnutými, se pojednou roztikaly. To bylo významné: čas,

který až dosud plynul jako lhostejný proud od ničeho k ničemu (byl jsem

přece v pauze!) bez jakékoli artikulace, bez jakéhokoli taktu, začal opět

získávat svou zlidštěnou tvář: začal se členit a odpočítávat. Začal jsem lpět

na propustkách z kasáren a jednotlivé dny se mi měnily v příčle žebříku, po

němž jsem stoupal za Lucií.

Nikdy v životě jsem už nevěnoval žádné jiné ženě tolik myšlenek, tolik

mlčenlivého upření jako jí (neměl jsem na to ostatně už nikdy ani tolik

času). K žádné ženě jsem nepociťoval nikdy tolik vděčnosti.

Vděčností? Za co? Lucie mne především vytrhla z kruhu toho žalostného

milostného horizontu, jímž jsme byli všichni obklíčeni. Ovšem: i čerstvě

ženatý Stáňa se vytrhl svým způsobem z tohoto kruhu; měl teď doma, v

Praze, svou milovanou ženu, mohl na ni myslit, mohl si kreslit dalekou

budoucnost svého manželství, mohl se těšit tím, že je milován. Ale nebylo

mu co závidět. Uvedl činem sňatku do pohybu svůj osud, a už ve chvíli, kdy

sedal do vlaku a vracel se do Ostravy, pozbýval na něho jakýkoli vliv; a tak

týden po týdnu, měsíc po měsíci přikapávalo do jeho počáteční spokojenosti

víc a víc neklidu, víc a víc bezmocné starosti o to, co se děje v Praze s jeho

vlastním životem, od něhož tu byl oddělen a k němuž nesměl.

I já jsem setkáním s Lucií uvedl svůj osud do pohybu; ale neztrácel jsem

ho z dohledu; setkával jsem se s Lucií málo, ale přece jen téměř pravidelně a

věděl jsem, že na mne umí čekat čtrnáct dnů i déle a potkat mne po té

přestávce tak, jako bychom se rozešli včera.

Ale Lucie mne neosvobodila jen z obecné kocoviny způsobované

bezútěšností ostravských milostných avantýr. Věděl jsem už sice v té době,

že jsem prohrál svůj zápas a nezměním nic na svých černých výložkách,

věděl jsem, že je nesmyslné, abych se odcizoval lidem, s nimiž jsem měl dva

nebo více roků žít pohromadě, že je nesmyslné reklamovat neustále právo

na svou původní životní dráhu (jejíž privilegovanost jsem už začal chápat),

ale přece tato změna postoje byla jen rozumová, volní, a nemohla mne

zbavit vnitřního pláče nad "ztraceným osudem". Tento vnitřní pláč Lucie

zázračně utišila. Stačilo mi, že jsem ji cítil vedle sebe s celým teplým

okruhem jejího života, v němž nehrála vůbec žádnou úlohu otázka

kosmopolitismu a internacionalismu, bdělost a ostražitost, spory o definici

diktatury proletariátu, politika se svou strategií, taktikou a kádrovou

politikou.

Na těchto starostech (tak zcela dobových, že se jejich terminologie stane

již brzo nesrozumitelná) jsem ztroskotal, a právě na nich jsem lpěl. Mohl

jsem před různými komisemi uvádět desítky důvodů, proč jsem se stal

komunistou, ale to, co mne na hnutí nejvíc okouzlovalo, ba omamovalo, byl

volant dějin, v jehož blízkosti (ať už opravdu nebo zdánlivě) jsem se octl.

Tehdy jsme totiž skutečně rozhodovali o osudech lidí a věcí; a právě na

vysokých školách: v profesorských sborech bylo tehdy málo komunistů a tak

v prvních létech řídili vysoké školy komunističtí studenti téměř sami,

rozhodujíce o obsazení profesorských sborů, o reformě výuky i o učebních

osnovách. Opojení, které jsme zažívali, se obvykle nazývá opojení mocí, ale

(při troše dobré vůle) mohl bych volit i méně přísná slova: byli jsme

uhranuti dějinami; byli jsme opojeni tím, že jsme vyskočili na hřbet dějin a

cítili jej pod sebou; zajisté, vyvinulo se to pak většinou opravdu v ošklivou

touhu po moci, ale (tak jak jsou všechny lidské věci dvojznačné) byla v tom

(a snad zejména u nás mladíčků) zároveň docela ideální iluze, že právě my

zahajujeme tu epochu lidstva, kdy člověk (každý člověk) nebude ani mimo

dějiny, ani pod patou dějin, nýbrž je bude dirigovat a tvořit.

Byl jsem přesvědčen, že mimo okruh onoho dějinného volantu (jehož jsem

se opojeně dotýkal) není života, nýbrž jen živoření, nuda, vyhnanství, Sibiř.

A ted' jsem najednou (po půl roce Sibiře) viděl docela novou a nečekanou

možnost života: otevřela se přede mnou zapomenutá louka všednodennosti

ukrytá pod perutí letících dějin a na ní stála chudičká, bědná a přece

milováníhodná žena - Lucie.

Co věděla Lucie o té velké dějinné peruti? Sotva někdy zaslechla její zvuk;

nevěděla nic o dějinách; žila pod nimi; netoužila po nich, byly jí cizí;

nevěděla nic o velkých časných starostech, žila starostem malým a věčným.

A já jsem byl náhle vysvobozen; zdálo se mi, že pro mne přišla, aby mne

uvedla do svého šedivého ráje; a krok, jenž se mi zdál být před chvílí

strašný, krok, jímž jsem měl "vystoupit z dějin", byl pro mne najednou

krokem úlevy a štěstí. Lucie mne držela plaše za loket a já jsem se nechal

vést ...

Lucie byla má šedá uvaděčka. Ale kdo byla Lucie podle věcnějších dat?

Bylo jí devatenáct let, ale ve skutečnosti asi mnohem víc, tak jako bývá

mnohem víc let ženám, které měly tvrdý život a byly hozeny po hlavě z věku

dětství do věku dospělosti. Říkala, že pochází z Chebu, že ukončila

devítiletku a pak chodila do učení. O svém domově mluvila nerada a pokud

vůbec mluvila, tedy jen proto, že jsem ji k tomu nutil. Byla doma

nespokojena: ,,Naši mne neměli rádi," říkala a uváděla různé doklady:

matka se prý podruhé provdala; nevlastní otec prý pil a byl na ni zlý; jednou

ji podezírali, že jim zatajila nějaké peníze; také ji bili. Když nesoulad

dostoupil jisté výše, využila Lucie příležitosti a odešla do Ostravy. Tady už

žije celý rok; kamarádky má; ale raději chodí sama, kamarádky chodí tančit

a vodí si na internát kluky, a to ona nechce; je vážná: chodí raději do kina.

Ano, charakterizovala se jako "vážná" a spojovala tuto vlastnost s

návštěvami biografu; nejraději měla filmy z války, které se v té době hojně

promítaly; snad to bylo tím, že byly napínavé; ale snad ještě spíš tím, že v

nich bylo nahromaděno velké utrpeni a Lucie nad nimi zažívala pocity lítosti

a žalu, o nichž se domnívala, že ji povznášejí a utvrzují v její "vážnosti",

kterou měla na sobě ráda. Jednou se mi také zmínila, že viděla "moc krásný

film" - byl to Dovženkův Mičurin; velmi se jí líbil a uváděla proto tři důvody:

bylo tam, prý pěkně ukázáno, jak je krásná příroda; měla prý také vždycky

hrozně ráda květiny; a člověk, který nemá rád stromy, není prý hodný

člověk.

Nebylo by ovšem správné si myslit, že mne na Lucii přitahovala jen

exotičnost její prostoty; Luciina prostota, kusé vzdělání jí nijak nebránilo,

aby mi rozuměla. To porozumění nespočívalo ve zkušenostech nebo vědění,

ve schopnosti prodebatovat věc a poradit, nýbrž v tušivé vnímavosti, s níž

mi naslouchala.

Vybavuje se mi jeden letní den: dostal jsem tehdy vycházku dřív, než měla

Lucie po práci; vzal jsem si tedy s sebou knížku; usadil jsem se na zídku

plotu a četl jsem si; byl jsem na tom se čtením špatně, měl jsem málo času a

špatné spojení s pražskými známými; ale vzal jsem si s sebou už jako rekrut

do kufříku tři knížky veršů, které jsem si stále četl a které mi přinášely

útěchu: byly to básně Františka Halase.

Ty knížky sehrály v mém životě zvláštní roli, zvláštní už proto, že nejsem

čtenářem poezie a že to byly jediné knihy veršů, které jsem si kdy zamiloval.

Dostal jsem se k nim v době, kdy už jsem byl vyloučen ze strany; právě

tehdy se stalo Halasovo jméno znovu proslulé tím, že vedoucí ideolog

tehdejších let obvinil nedávno zemřelého básníka z morbidnosti, nevíry,

existencialismu a ze všeho, co v té době mělo zvuk politického anathema.

(Kniha, v níž shrnul své názory na českou poezii a na Halase, vyšla tehdy v

masovém nákladu a probíralo ji povinně na svých schůzkách tisíce

mládežnických kroužků.)

Člověk hledá ve chvílích neštěstí útěchu v tom, že svůj smutek spojuje se

smutkem jiných; i když je v tom snad cosi směšného, přiznám se k tomu:

vyhledal jsem si Halasovy verše proto, že jsem se chtěl seznámit s někým,

kdo byl také exkomunikován; chtěl jsem poznat, jestli se moje vlastní

mentalita opravdu podobá mentalitě exkomunikovaného; a chtěl jsem

zkusit, zda smutek, o němž onen mocný ideolog prohlašoval, že je chorobný

a škodný, neposkytne mi třeba svým souzněním nějakou radost (protože ra-

dost jsem ve své situaci těžko mohl hledat v radosti). Vypůjčil jsem si ještě

před odchodem do Ostravy všechny tři knížky od bývalého spolužáka, který

holdoval literatuře, a uprosil ho nakonec, aby je už po mně nechtěl zpátky. A

ty verše mne pak provázely.

Když mne toho dne Lucie našla na smluveném místě s knížkou v ruce,

zeptala se mne, co to čtu. Ukázal jsem jí rozevřenou knížku. Řekla udiveně:

"To jsou básničky." "Je ti divné, že čtu básničky?" Pokrčila rameny a řekla:

"Proč," ale myslím, že jí to divné bylo, protože jí básničky s největší

pravděpodobností splývaly s představou dětské četby. Toulali jsme se

divným ostravským létem plným sazí, černým létem, nad nímž pluly místo

bílých oblak vozíky s uhlím na dlouhých lanech. Viděl jsem, že Lucii knížka

v mé ruce pořád nějak přitahuje. A tak když jsme si sedli do řídkého hájku,

který je pod Petřvaldem, otevřel jsem knížku a zeptal se jí: ,,zajímá tě to?"

Kývla hlavou.

Nikomu předtím a nikomu potom jsem verše nepředčítal; mám v sobě

dobře fungující pojistku studu, která mi brání, abych se příliš otvíral před

lidmi, abych prohlašoval před druhými své city; a čtení veršů mi připadá,

jako bych nejen mluvil o svých citech, ale jako bych o nich mluvil stoje na

jedné noze; určitá nepřirozenost, která je v samém principu rytmu a rýmu,

uváděla by mne do rozpaků, kdybych se jí měl oddat jinak než v samotě.

Ale Lucie měla zázračnou moc (nikdo jiný po ní ji už neměl), že ovládala

tuto pojistku a zbavovala mne břemene ostychu. Mohl jsem si před ní

dovolit vše: i upřímnost, i cit, i patos.

A tak jsem četl:


Kláskem hubeným je tělo tvé

z nějž zrno vypadlo a nevzklíčí

jak klásek hubený je tělo tvé


Přadenem z hedvábí je tělo tvé

toužením popsané do vrásky poslední

jak přadeno z hedvábí je tělo tvé


Spáleným nebem je tělo tvé

číhavě v tkáni smrtka sní

jak spálené nebe je tělo tvé


Přetiché je tělo tvé

jeho pláč zachvívá mými víčky

jak tiché je tělo tvé


Držel jsem Lucii kolem ramene (potaženého tenkým plátnem květovaných

šatků), cítil jsem je v prstech a podlehl nabízející se sugesci, že verše, které

čtu (ta táhlá litanie), patří právě smutku Luciina těla, tichého, smířeného

těla odsouzeného k smrti. A četl jsem jí další básně a také tu, která mi

dodnes vyvolává její obraz a končí trojverším:


Slova zpozdilá vám nevěřím já věřím mlčení

je nad krásou je nade vším

slavnost porozumění


Najednou jsem ucítil v prstech, že Luciino rameno se zachvívá; že Lucie

pláče.

Co ji rozplakalo? Smysl těch veršů? Nebo spíš nepojmenovatelný smutek,

který vanul z melodie slova barvy mého hlasu? Anebo ji snad povznášela

slavnostní nesrozumitelnost básní a ona byla dojata k slzám tímto

povznesením? Anebo prostě v ní verše uvolnily tajemnou závoru a vyhrnula

se nahromaděná tíha?

Nevím. Lucie mne držela jak dítě okolo krku, hlavu měla přitisknutu na

zpocené plátno zelené uniformy, která mi obepínala prsa, a plakala, plakala,

plakala.

____________________________________________________

__________

(9)


Kolikrát mi v posledních létech vyčítaly nejrůznější ženy (jen proto, že

jsem jim neuměl oplácet jejich city), že jsem nafoukaný. Je to nesmysl,

nejsem vůbec nafoukaný, ale po pravdě řečeno, samotného mne zarmucuje,

že jsem si od dob své skutečné dospělosti neuměl najít opravdový vztah k

žádné ženě, že jsem žádnou ženu, jak se říká, nemiloval. Nejsem si jist, zda

znám příčiny tohoto svého nezdaru, nevím, zda tkvějí prostě ve vrozených

nedostatcích mého srdce, nebo zda spíš kotví v mém životopise; nechci být

patetický, ale je tomu tak: vracívá se mi velmi často ve vzpomínkách sál, v

němž sto lidí vzpažuje a dává tak povel k· tomu, aby můj život byl zlomen;

těch sto lidí netušilo, že přijde jednou šestapadesátý rok a pozvolná změna

poměrů; nic takového nemohli tušit a počítali tedy s tím, že mé vyvržení

bude doživotní. Nikoli z bolestínství, spíš z jakési zlomyslné svéhlavosti,

která je vlastností přemýšlení, jsem často tu situaci různě obměňoval a

představoval si, co by se třeba dělo, kdybych místo na vyloučení ze strany

byl navržen na oběšení. Nemohl jsem nikdy dojít k ničemu jinému, než že by

i v tomto případě všichni zvedli ruce, zvlášť když by v úvodním referátu byla

prospěšnost mého oběšení cituplně zdůvodněna. Od té doby, potkávám-li

nové muže a ženy, kteří by mohli být mými přáteli či milenkami, přenáším

si je v duchu do té doby a do toho sálu a ptám se, zda by zvedli ruku: žádný v

té zkoušce neobstál: všichni zvedali ruku, stejně jako ji zvedali (ať už

ochotně či neochotně, z víry či ze strachu) tehdejší mí přátelé a známÍ. A

uznejte: je těžko žít s lidmi, kteří by vás byli ochotní poslat do vyhnanství

nebo na smrt, je těžko se s nimi zdůvěrnit, je těžko je milovat.

Snad to bylo ode mne kruté počínání podrobovat lidi, s nimiž jsem se

stýkal, tak kruté imaginární zkoušce, když bylo nanejvýš pravděpodobné, že

by v mé blízkosti prožili víceméně klidný všední život mimo dobro a zlo a

nikdy by neprošli skutečným sálem, v němž se zvedají ruce. Snad někdo

dokonce řekne, že mé počínání mělo jediný účel: abych se v morální

samolibosti nadřazoval nad ostatní. Ale obvinění z domýšlivosti by opravdu

nebylo spravedlivé; sám jsem ovšem nikdy nezvedl ruku pro něčí zkázu,

viděl jsem však dobře, že je to zásluha dost problematická, protože práva

zvedat ruku jsem byl dostatečně včas zbaven. Dlouho jsem si sice snažil

namluvit alespoň to, že bych v podobných situacích ruku nezvedl, ale jsem

natolik poctivý, že jsem se musil nakonec sám sobě vysmát: já jediný že

bych ruku nezvedl? já jediný jsem spravedlivý? ach, ne, nenašel jsem v sobě

žádnou záruku, že bych byl lepší než jiní; jenomže co z toho má plynout pro

můj vztah k ostatním? Vědomí vlastní ubohosti mne s ubohostí jiných nijak

nesmiřuje. Protiví se mi z duše, když k sobě lidé cítí bratrský cit, protože v

sobě navzájem spatřili obdobnou nízkost. Netoužím po tomhle slizkém

bratrství.

Tak jak to, že jsem tehdy mohl milovat Lucii? Úvahy, jimž jsem dal před

chvílí průchod, mají naštěstí pozdější datum, takže jsem Lucii (v jinošském

věku, kdy jsem se víc rmoutil než přemýšlel) mohl přijímat ještě s lačným

srdcem a bez pochybovačství jako dar; dar z nebes (šedivě přívětivých

nebes). Byla to pro mne tehdy šťastná doba, možná má nejšťastnější: byl

jsem udřený, umlácený, ubuzerovaný, ale v mém nitru se den ze dne šířil

modřejší a modřejší mír. Je to legrační: kdyby ženy, které mi dnes mají za

zlé mou nafoukanost a podezírají mne, že považuji kdekoho za hlupáka,

znaly Lucii, nazvaly by ji s posměchem hlupačkou a nemohly by pochopit, že

jsem ji měl rád. A já jsem ji měl rád tak, že jsem si vůbec nepřipouštěl

myšlenku, že bych se s ní někdy rozešel; nikdy jsme o tom sice s Lucií

nemluvili, ale já sám jsem docela vážně žil v představách, že si ji jednou

vezmu za ženu. A jestli mne i napadlo, že by to byl nerovný svazek, tak mne

ta nerovnost spíš vábila než odpuzovala.

Měl bych být za těch pár šťastných měsíců vděčný i tehdejšímu veliteli;

poddůstojníci nás honili, jak jen mohli, hledali nám smítka v záhybech

uniformy, rozhazovali nám postele, když na nich našli jediný záhyb - ale

velitel byl slušný. Byl to starší chlapík, přeložili ho k nám od pěchotního

pluku a říkalo se, že ho tím degradovali. Byl tedy také postižený a snad ho to

s námi vnitřně smiřovalo; chtěl po nás samozřejmě pořádek, kázeň a sem

tam nějakou nedělní dobrovolnou směnu (aby mohl vykázat nadřízeným

politickou aktivitu), ale nikdy nás nehonil zbytečně a celkem bez potíží nám

poskytoval naše obsobotní vycházky; dokonce se mi zdá, že právě ono léto

jsem se mohl vídat s Lucií až třikrát do měsíce.

Ve dnech, kdy jsem byl bez ní, jsem jí psal; napsal jsem jí bezpočet dopisů,

pohlednic a lístků. Dnes už si neumím dost dobře představit, co jsem jí psal

a jak. Rád bych četl po sobě ty dopisy a zároveň jsem rád, že je nemohu číst;

člověk má velkou výhodu, že se nemůže potkat sám se sebou v mladším

vydání; bojím se, že bych si byl protivný a že bych pak po sobě roztrhal i toto

vyprávění, protože bych poznal, že svědectví, které tu o sobě podávám, je až

příliš prosáklé mým dnešním postojem, mým dnešním smýšlením. Ale které

vzpomínání není zároveň (a bezděčně) přemalováváním starého obrazu?

Které vzpomínání není současnou expozicí dvou tváří, té přítomné i té

minulé? Jaký jsem opravdu byl - bez prostřednictví dnešního vzpomínání -

to už nikdy nikdo nezjistí. Ale ostatně - mám-li se vrátit k věci - není tak

důležité, jaké mé dopisy byly; chtěl jsem se spíš zmínit o tom, že jsem jich

Lucii napsal velice mnoho - a Lucie mně ani jeden.

Nemohl jsem ji přimět, aby mi napsala; snad jsem ji vlastními dopisy

nějak zakřikl; snad se jí zdálo, že nemá o čem psát, že dělá pravopisné

chyby; snad se styděla za svůj neumělý rukopis, který jsem znal jen z

podpisu v její občanské legitimaci. Nebylo v mých silách jí naznačit, že právě

její neumělosti a neznalosti jsou mi drahé, ne snad proto, že bych ctil

primitivnost pro ni samu, ale že byly znakem Luciiny nedotčenosti a že mi

tak dávaly naději vepsat se do Lucie o to hlouběji, o to nesmazatelněji.

Lucie mi za moje dopisy jen plaše děkovala a brzy začala toužit po tom,

aby mi je něčím oplácela; a protože mi nechtěla psát, zvolila místo dopisů

květiny. Poprvé to bylo tak: bloumali jsme řídkým hájkem a Lucie se

najednou shýbla pro nějaký kvíteček (budiž mi odpuštěno, že neznám jeho

jméno: měl drobné fialové okvětí a tenký stonek) a podala mi ho. To mi bylo

milé a nijak mne to nezarazilo. Ale když mne na naší příští schůzce čekala s

celou kytičkou, začal jsem se trochu stydět.

Bylo mi dvaadvacet let, vyhýbal jsem se křečovitě všemu, co ba na mne

mohlo vrhnout stín zženštilosti nebo nedospělosti; styděl jsem se nosit po

ulici květiny, nerad jsem je kupoval, natož dostával. Namítl jsem Lucii v

rozpacích, že květiny dávají muži ženám a ne ženy mužům, ale když jsem

viděl, že je jí do pláče, rychle jsem je pochválil a vzal si je.

Nedalo se nic dělat. Květiny mne od té doby čekaly na každé naší schůzce a

já jsem se s tím nakonec smířil, protože mne odzbrojila spontánnost toho

daru a protože jsem viděl, že Lucie na tomto způsobu obdarovávání lpí;

snad to bylo proto, že sama trpěla nedostatkem jazyka, nedostatkem

výmluvnosti a viděla v květinách jistou formu řeči; ne snad ve smyslu

toporné symboliky starých květomluv, spíš ve smyslu ještě starším,

nejasnějším, instinktivnějším, předjazykovém; snad Lucie, která byla

vždycky spíš zamlklá než mluvná, toužila instinktivně po tom němém stadiu

člověka, kdy nebylo slova kdy lidé spolu rozmlouvali způsobem drobných

gest: ukázali si prstem strom, zasmáli se, dotkli se jeden druhého ...

Ať už jsem chápal nebo nechápal podstatu Luciina obdarovávání, byl jsem

jím nakonec pohnut a probudila se ve mně touha, abych i já ji obdaroval.

Lucie měla všehovšudy troje šaty, které si pravidelně střídala, takže naše

schůzky po sobě následovaly v rytmu třídobého taktu. Měl jsem všechny ty

šatky rád, právě proto, že byly odřené, nepříliš vkusné a obnošené; měl jsem

je stejně rád jako její hnědý svrchník (krátký a na manžetách odřený), který

jsem přece pohladil ještě dřív než Luciinu tvář. A přece jsem si usmyslil, že

Lucii koupím šaty, krásné šaty a mnoho šatů. Peněz jsem měl přece dost,

šetřit se mi nechtělo a utrácet v hospodách jsem přestal. A tak jsem zavedl

Lucii jednoho dne do obchodního domu s konfekcí.

Lucie si nejdřív myslila, že tam jdeme jen tak civět a pozorovat lidi, kteří

proudili po schodištích dolů a nahoru. V druhém poschodí jsem se zastavil u

dlouhých tyčí, z nichž visely v hustém zástupu dámské šaty, a Lucie, když

viděla, jak si je zvědavě prohlížím, přistoupila blíž a začala některé z nich

komentovat. "Tyhle jsou hezké," ukázala na jedny, na nichž byla pečlivě

vypodobněna červená kvítečka. Bylo tam opravdu málo hezkých šatů, ale

sem tam se něco lepšího našlo; vytáhl jsem jedny šaty a zavolal

obsluhujícího prodavače: "Mohla by si to slečna vyzkoušet?" Lucie by se

snad byla bránila, ale před cizím člověkem, prodavačem, si netroufala, takže

se octla za plentou, ani nevěděla jak.

Po nějaké chvíli jsem poodhrnul plentu a podíval se na Lucii; ačkoli šaty,

které zkoušela, nebyly nijak exkluzívní, téměř jsem užasl: jejich jakž takž

moderní střih udělal z Lucie pojednou jinou bytost. "Mohu se podívat?"

ozval se za mnou prodavač a zahrnul pak Lucii i zkoušené šaty

mnohomluvným obdivem. Pak se podíval na mne, na moje výložky a zeptal

se mne (ačkoliv kladná odpověď byla předem samozřejmá), jestli jsem u

politických. Kývl jsem hlavou. Mrkl, usmál se a řekl: "Měl bych tu nějaké

věci z lepší kvality; nechcete se podívat?" a ve chvilce tu bylo několik letních

a jedny exkluzívní večerní šaty. Lucie si je zkoušela jedny po druhých,

všechny jí slušely, ve všech byla jiná a v těch večerních jsem ji vůbec nemohl

poznat.

Uzlové zvraty ve vývoji lásky nebývají způsobovány vždycky dramatickými

událostmi, nýbrž často okolnostmi na první pohled zcela nenápadnými. Ve

vývoji mé lásky k Lucii sehrály takovou úlohu šaty. Až dotud byla pro mne

Lucie vším možným: dítětem, pramenem dojetí, pramenem útěchy,

balzámem i únikem ode mne samotného, byla pro mne skoro doslova vším -

kromě ženou. Naše láska v tělesném slova smyslu nepřesáhla hranici po-

libků. Ostatně i způsob, jak Lucie líbala, byl dětský (zamiloval jsem se do

těch dlouhých, ale cudných polibků zavřenými rty, které jsou suché a které

hladíce se vzájemně počítají si tak dojatě své jemné rýžky).

Zkrátka - až dosud jsem k ní cítil něhu, nikoli smyslnost; na nepřítomnost

smyslnosti jsem si tak zvykl, že jsem si ji ani neuvědomoval; můj vztah k

Lucii zdál se mi tak krásný, že mne nemohlo ani napadnout, že mu vlastně

něco chybí. Všechno spolu harmonicky splývalo: Lucie - její klášterně šedý

šat - a můj klášterně nevinný poměr k ní. Ve chvíli, kdy si Lucie oblékla jiné

šaty, byla náhle celá rovnice porušena; Lucie rázem utekla mým představám

o Lucii; pochopil jsem, že má před sebou i jiné možnosti a podoby než ty

jímavě venkovanské. Viděl jsem ji najednou jako hezkou ženu, jejíž nohy se

lákavě rýsují pod dobře střiženou sukní, jejíž proporce jsou dobře rozvrženy

a jejíž nenápadnost se rázem rozplyne v šatech, které mají výraznou barvu a

pěkný střih. Byl jsem docela omámen jejím náhle objeveným tělem.

Lucie bydlela v internátě v jednom pokoji s třemi dalšími dívkami;

návštěvy do internátu byly povoleny jen dva dny v týdnu, a to jen tři hodiny,

od pěti do osmi, přičemž se musel návštěvník dole ve vrátnici zapsat,

odevzdat legitimaci a při odchodu se opět hlásit. Kromě toho měly všechny

tři Luciiny spoluobyvatelkyně své mládence (jednoho či víc) a všechny se s

nimi potřebovaly setkávat v intimitě internátního pokoje, takže se věčně

hádaly, nenáviděly a vyčítaly si každou minutu, kterou jedna druhé ubrala.

To všechno bylo tak nepříjemné (ne-li potupné), že jsem se nikdy nesnažil

navštívit Lucii v jejím domově. Ale věděl jsem také, že všechny tři Luciiny

spolubydlící mají odjet asi za měsíc na třítýdenní zemědělskou brigádu.

Řekl jsem Lucii, že toho chci využít a sejít se s ní v ten čas u ní. Nepřijala to

ráda; zesmutněla a řekla, že prý je se mnou raději venku. Řekl jsem jí, že

toužím po tom, být s ní někde, kde nás nebude nikdo a nic rušit a budeme se

moci soustředit jen na sebe; a že chci také poznat, jak bydlí. Lucie mi

neuměla odporovat a já si dodnes pamatuju, jak jsem byl rozrušen, když

konečně souhlasila s mým návrhem.

____________________________________________________

___________

(10)


Už jsem byl v Ostravě skoro rok a vojna zpočátku nesnesitelná stala se mi

za tu dobu čímsi všedním a obvyklým; byla sice nepříjemná a namáhavá, ale

přesto se mi podařilo uprostřed ní žít, najít pár kamarádů a dokonce být

šťasten; bylo to pro mne krásné léto (stromy byly plné sazí a přesto se mi

zdály nesmírně zelené, když jsem je viděl očima právě osvobozenýma ze

šachetní tmy), ale jak to tak bývá, zárodek neštěstí je skryt právě uvnitř

štěstí: smutné události tehdejšího podzimu měly své početí v tom

zelenočerném létě.

Začalo to Stáňou. V březnu se oženil a už za pár měsíců mu začaly

docházet zprávy, že se mu jeho žena fláká po barech; zneklidněl, psal ženě

dopis za dopisem a docházely mu uklidňující odpovědi; ale potom (to už

bylo venku teplo) ho navštívila v Ostravě matka; strávil s ní celou sobotu a

vrátil se pak do kasáren bledý a zamlklý; nejdříve nechtěl nic říct, protože se

styděl, ale příští den se svěřil Honzovi a pak dalším a za chvíli to věděli

všichni, a když Stáňa viděl, že to všichni vědí, mluvil o tom sám, denně a

skoro pořád: že se mu žena kurví a že za ní pojede a že jí zakroutí krkem. A

hned šel žádat velitele o dva dny volna, jenomže velitel se mu je zdráhal dát,

protože právě v té době byly na Stáňu z dolů i z kasáren samé stížnosti, které

si způsoboval roztěkaností a podrážděností. Stáňa tedy prosil o volno na

čtyřiadvacet hodin. Velítel se smiloval a dal mu je. Stáňa odjel a od té doby

jsme ho již nikdy neviděli. Co se s ním dělo, vím jen z doslechu:

Přijel do Prahy, uhodil na ženu (nazývám ji ženou, ale byla to

devatenáctiletá holka!) a ona mu všechno bezostyšně (a snad s chutí)

přiznala; začal ji bít, bránila se, začal ji škrtit a nakonec ji práskl lahví přes

hlavu; holka padla na podlahu a zůstala bez hnutí. Stáňa okamžitě

vystřízlivěl, zachvátila ho hrůza a utekl; sehnal bůhvíjak nějakou chatu v

Krušných horách a tam žil ve strachu a v očekávání, kdy ho najdou a dají mu

pro vraždu provaz. Našli ho až po dvou měsících, ale nesoudili ho pro

vraždu, nýbrž pro dezerci. Jeho žena se totiž brzy po jeho odchodu probrala

z mdlob a kromě boule na hlavě neměla nejmenší úhonu na zdraví. Zatímco

seděl ve vojenské věznici, dala se s ním rozvést a je dnes ženou jednoho

známého pražského herce, na kterého se chodím dívat jen proto, abych si

vzpomínal na starého kamaráda, který pak smutně skončil: po vojně zůstal

pracovat v dolech; pracovní úraz ho připravil o nohu a špatně zhojená

amputace

o život.

Ta ženská, která se prý dodnes výborně vyjímá v bohémské společnosti,

nepřivedla do maléru jen Stáňu, ale nás všechny. Alespoň se nám to tak

jevilo, i když nemůžeme nijak přesně vědět, zda mezi ostudou kolem

Stáňova zmizení a ministerskou kontrolou, která přišla brzy poté do našich

kasáren, byla skutečně (jak všichni soudili) příčinná souvislost. At' tak či

onak, náš velitel byl odvolán a místo něho přišel mladý důstojník (mohlo

mu být sotva pětadvacet let) a s jeho příchodem se všechno změnilo.

Řekl jsem, že mu bylo asi pětadvacet, ale vypadal ještě mladší, vypadal

jako chlapeček; tím víc si dával záležet na tom, aby jeho vystupování bylo co

nejpůsobivější a zjednalo mu respekt. Říkali jsme si o něm, že své projevy

cvičí před zrcadlem a že se je učí nazpaměť. Nerad křičel, mluvil suše a dával

nám s největším klidem najevo, že nás všechny považuje za zločince: "Já

vím, že vy byste mě nejraději viděli viset," řeklo nám to dítě při svém

prvním projevu, "jenomže bude-li někdo viset, budete to vy a ne já."

Brzy došlo k prvním konfliktům. V paměti mi utkvěla hlavně příhoda s

Čeňkem, snad proto, že nám připadala velmi zábavná. Nemohu si odpustit,

abych o ní nevyprávěl: Za ten rok, co byl na vojně, udělal Čeněk již mnoho

velkých nástěnných kreseb, které za předchozího velitele docházely vždycky

uznánÍ. Čeněk, jak jsem již řekl, maloval nejraději Zižku a husitské

bojovníky; aby udělal radost kamarádům, rád doplňoval jejich skupiny

kresbou nahé ženy, kterou veliteli představil jako symbol Svobody nebo

symbol Vlasti. I nový velitel chtěl použít Čeňkových služeb, předvolal si ho a

požádal, aby něco namaloval pro místnost, kde se pořádaly hodiny politické

výchovy. Řekl mu při té příležitosti, že

by měl tentokrát nechat těch Zižků a "zaměřit se víc k současnosti", že by

měla být v obraze znázorněna Rudá armáda a její sepětí s naší dělnickou

třídou a také její význam pro vítězství socialismu v Únoru. Čeněk řekl:

"Provedu!" a dal se do práce; maloval několik odpolední na zemi na velikých

bílých papírech, které pak rýsováčky upevnil na celou průčelní stěnu

místnosti. Když jsme hotovou kresbu (vysokou půl druhého metru, širokou

nejmíň osm metrů) poprvé uviděli, úplně jsme oněměli; uprostřed stál v

hrdinném postoji teple oděný sovětský voják s automatem a v chlupaté

čepici na uši a kolem něho dokola bylo asi osm nahých žen. Dvě stály vedle

něho, koketně k němu vzhlížely, zatímco on je držel každou z jedné strany

kolem ramenou a bujaře se smál; ostatní ženské se kupily kolem dokola,

dívaly se na něho, vztahovaly k němu ruce nebo prostě jen tak stály (jedna

také ležela) a vystavovaly své pěkné tvary.

Čeněk se postavil před obraz (čekali jsme na příchod politruka a byli jsme

v místnosti sami) a udělal nám asi takovouhle přednášku: Tak tahle, co je

tady po pravici seržanta, to je Alena, kluci, to byla moje první ženská vůbec,

ta mě dostala, když mně bylo šestnáct, byla to důstojnická panička, takže se

nám sem vohromně hodí. Namaloval jsem ji, jak vypadala tenkrát, dnes už

jistě vypadá hůř, ale už tenkrát byla dost při těle, jak vidíte hlavně na bocích

(ukázal na ně prstem). Protože byla mnohem krásnější zezadu, nakreslil

jsem ji ještě jednou tady (přešel ke kraji obrazu a ukázal tam prstem na

nahou ženu, která se obracela zadkem do sálu a zdála se kamsi odcházet).

Vidíte její královskou zadnici velikostí možná trochu nad normu, ale tak to

právě máme rádi. Já jsem byl tehdy úplnej vůl, vzpomínám si, jak hrozně

ráda dostávala na ten zadek bití a jak jsem to pořád neuměl pochopit.

Jednou byly velikonoce a ona pořád mlela, abych nezapomněl přijít s

mrskačkou, a když jsem přišel, říkala, tak nabij paničku, nabij paničku,

dostaneš malovaný vajíčko, a já ji symbolicky pleskal přes sukni a ona

říkala, copak to je nějaký bití, vyhrň paničce sukni, a já jí musel vyhrnout

sukni a sundat kalhotky a pořád jsem ji blbec jen tak symbolicky pleskal a

ona se stala zlá a křičela, budeš bít pořádně, spratku! prostě byl jsem vůl,

zato tahle (ukázal na ženu po levici seržanta), to je Lojzka, tu jsem měl už v

dospělým věku, měla malý prsa (ukázal), dlouhý nohy (ukázal) a hrozně

hezkou tvář (taky ukázal) a chodila do stejného ročníku jako já. A tohle je

naše modelka ze školy, tu umím úplně nazpaměť a dvacet jinejch kluků ji

taky umí nazpaměť, protože stávala vždycky uprostřed klasy a učili jsme se

na ní malovat lidský tělo a té se žádnej z nás nedotkl, matinka ji vždycky

čekala před třídou a hned si ji odváděla domů, ta se nám ukazovala, pánbů jí

to vodpusť, jen ve vší počestnosti, kamarádi. Zato tahleta, to byla děvka,

páni (ukázal na ženskou, která se rozvalovala na jakémsi stylizovaném

kanapi), pojďte se podívat blíž (šli jsme), vidíte tu tečku na břichu? to měla

spálený od cigarety a prej jí to udělala jedna žárlivá ženská, s kterou měla

poměr, protože tahle dáma, páni, byla pod vobojí, ta měla sexus jak

natahovací harmoniku, páni, do toho sexu se vlezlo všechno na světě, tam

bychom se vlezli my všichni, jak tady jsme, i s našima manželkama, našima

holkama, i s našima dětma a prarodičema ...

Čeněk se dostával zřejmě k nejlepším pasážím svého výkladu, ale to už

vešel do místnosti politruk a museli jsme si sednout. Politruk byl na

Čeňkovy obrazy zvyklý už z dob starého velitele a nevěnoval tedy ani

novému obrazu žádnou pozornost, nýbrž se dal do hlasité četby jakési

brožury, v níž byly ozřejmovány rozdíly mezi armádou socialistickou a

kapitalistickou. Dozníval v nás dosud Čeňkův výklad a oddávali jsme se

tichému snění - ale pak se najednou objevil v místnosti chlapeček-velitel.

Přišel zřejmě zkontrolovat přednášku, ale dřív než byl s to přejmout

politrukovo hlášení a dát pokyn, abychom si zase sedli, už byl omráčen

obrazem na čelní stěně; nenechal ani politruka pokračovat v předčítání a

udeřil na Čeňka, co prý má ten obraz znamenat. Čeněk vyskočil, postavil se

před obraz a spustil: Zde se alegoricky znázorňuje význam Rudé armády pro

boj našeho národa; zde je zobrazena (ukázal na seržanta) Rudá armáda; po

jejím boku je symbolizována (ukázal na důstojnickou paničku) dělnická

třída a zde po druhé straně (ukázal na spolužákyni) je symbol měsíce Února.

Zde potom (ukazoval na další dámy) jsou symboly svobody, symbol

vítězství, zde symbol rovnosti; zde (ukázal na důstojnickou paničku

předvádějící svou zadnici) je vidět buržoazii, jak odchází ze scény dějin.

Čeněk skončil a velitel prohlásil, že obraz je urážkou Rudé armády, že

musí být okamžitě odstraněn; a proti Čeňkovi prý vyvodí všechny důsledky.

Zeptal jsem se (polohlasně) proč. Velitel mne uslyšel a zeptal se mne, jestli

mám nějaké námitky. Vstal jsem a řekl, že se mně ten obraz líbí. Velitel řekl,

že tomu rád věří, protože je to obraz pro onanisty. Řekl jsem mu, že Myslbek

dělal svobodu taky jako nahou ženu a Aleš že nakreslil řeku Jizeru dokonce

jako tři nahé ženy; že to tak dělali malíři všech dob.

Chlapeček-velitel se na mne nejistě podíval a opakoval svůj rozkaz, že má

být obraz odstraněn. Ale snad se nám ho podařilo opravdu zmást, protože

Čeňka nepotrestal; znelíbil si ho však a mne spolu s ním. Čeněk dostal velmi

brzy kázeňský trest a zanedlouho i já.

To bylo tak: naše četa pracovala jednou na odlehlém místě kasáren s

krumpáči a lopatami; lenivý desátník nás nestřežil příliš pozorně, takže

jsme se o své nástroje velmi často opírali, klábosili a ani si nevšimli, že

nedaleko od nás je chlapeček-velitel a pozoruje nás. Zjistili jsme to až ve

chvíli, kdy se ozval jeho strohý hlas: "Vojíne Jahne, ke mně!" Uchopil jsem

energicky lopatu a šel se postavit před ním do pozoru. "Takhle si

představujete práci?" zeptal se mne. Nevím už opravdu, co jsem mu

odpověděl, ale nehylo to nic drzého, protože jsem naprosto neměl v úmyslu

ztěžovat si v kasárnách život a popuzovat proti sobě pro nic za nic člověka,

jenž měl nade mnou veškeru moc. Po mé bezvýznamné a spíš rozpačité

odpovědi mu však ztvrdl pohled, pokročil ke mně, bleskurychle mne chytil

za ruku a přehodil mne přes záda perfektně naučeným chvatem džiu-džitsu.

Pak si ke mně dřepl a přidržel mne na zemi (nebránil jsem se, jen jsem se

divil). "Stačí?" řekl potom hlasitě (tak aby to opodál všichni slyšeli);

odpověděl jsem mu, že to stačí. Zavelel mi vztyk a před nastoupenou četou

pak prohlásil: "Dávám vojínu Jahnovi dva dny vězení. Ne proto, že byl ke

mně drzý. Jeho drzosti, jak jste viděli, jsem si s ním vyřídil ručně. Dávám

mu dva dny basy, protože se flákal, a vám je napařím příště také." Pak se

otočil a frajersky odešel.

Tehdy jsem k němu neuměl cítit nic jiného než nenávist, a nenávist vrhá

příliš ostré světlo, v němž se ztrácí plastičnost předmětů. Viděl jsem ve

veliteli prostě jen mstivou a úskočnou krysu, dnes ho však vidím především

jako člověka, který byl mlád a hrál. Mladí lidé přece za to nemohou, že hrají;

jsou nehotoví, ale jsou postaveni do hotového světa a musí v něm jako

hotoví jednat. Použijí proto honem forem, vzorů a předloh, těch, které se

jim líbí, které se nosí, které jim sluší - a hrají.

I náš velitel byl takto nehotový a byl najednou postaven před naše vojsko,

kterému nemohl vůbec rozumět; ale uměl si poradit, protože četba a

vyprávění mu poskytly vypracovanou masku pro analogické situace:

chladnokrevný hrdina rodokapsů, mladý muž železných nervů krotící bandu

zločinců, žádný patos, jen chladný klid, efektní suchý vtip, sebevědomí a

víra v sílu vlastních svalů. Cím více si byl vědom, že jeho vzezření je

chlapečkovské, tím fanatičtěji se té roli železného supermuže oddával, tím

usilovněji nám ho předváděl.

Ale copak jsem se střetl s takovým mladistvým hercem poprvé? Když mne

vyslýchali na sekretariátě kvůli pohlednici, hylo mi něco přes dvacet a mým

vyslýchatelům maximálně o rok dva více. I oni byli především chlapečci,

kteří přikryli své nehotové tváře maskou, která se jim zdála nejznamenitější,

maskou asketicky tvrdého revolucionáře. A co Markétka? Což se nerozhodla

hrát roli spasitelky odkoukanou dokonce jen ze špatného sezónního filmu?

A co Zemánek, který byl zničehonic prodchnut sentimentálním patosem

morálnosti? To nebyla role? A co já sám? Což jsem neměl dokonce několik

rolí, mezi nimiž jsem zmateně pohíhal, až mne pobíhajícího chytili?

Mládí je strašné: je to jeviště, po kterém chodí na vysokých koturnech a v

nejrůznějších kostýmech děti (prý nevinné!) a pronášejí naučená slova, jimž

jen zpola rozumějí, ale jimž jsou fanaticky oddány. A dějiny jsou strašné,

protože se tak často stávají hřištěm nedospělých; hřištěm pro mladičkého

Nerona, hřištěm pro mladičkého Napoleona, hřištěm pro zfanatizované

davy dětí, jejichž odkoukané vášně a primitivní role se rázem proměňují ve

skutečnost katastrofálně skutečnou.

Když na to pomyslím, převrací se mi v mysli veškerý pořádek hodnot a já

cítím hlubokou nenávist vůči mládí - a naopak jakési paradoxní odpuštění

zločincům historie, v jejichž zločinnosti najednou spatřuju jen hrůznou

nesvéprávnost nedospělosti.

A vzpomínám-li už na všechny nedospělé, vybavuje se mi hned i Alexej; i

on hrál svou velkou roli, která přesahovala jeho rozum i zkušenost. Měl

něco společného s velitelem: i on vypadal mladší na svůj věk; jeho

mladistvost (na rozdíl od velitelovy) byla však nepůvabná: hubené tělíčko,

krátkozraké oči pod tlustými skly brýlí, uhrovitá (věčně pubertální) plet'.

Navštěvoval původně jako prezenčák pěchotní důstojnickou školu, ale byl

náhle zbaven hodnosti a přeložen k nám. Schylovalo se totiž k proslulým

politickým procesům a v mnoha sálech (stranických, soudních, policejních)

byly v permanenci vztyčující se ruce, jež zbavovaly obviněné lidi důvěry, cti i

svobody; Alexej byl synem vysokého komunistického funkcionáře, který byl

před krátkou dobou zatčen.

Objevil se jednoho dne v našem družstvu a byla mu přidělena Stáňova

osiřelá postel. Díval se na nás podobně, jako jsem se na své nové druhy díval

ze začátku já; byl proto uzavřený a ostatní, když zjistili, že je členem strany

(dosud ho ze strany nevyloučili), začali si před ním dávat pozor na řeči.

Když ve mně Alexej poznal bývalého člena strany, stal se vůči mně

poněkud sdílný; svěřil se mi, že musí stůj co stůj obstát ve velké zkoušce,

kteron mu život přichystal, a nezradit nikdy stranu. Přečetl mi pak báseň,

kterou napsal (ač prý básně nikdy předtím nepsal), když se dověděl, že má

být přeložen mezi nás. Bylo tam takové čtyřverší:


Můžete mi, soudruzi,

psí hlavu nasadit a poplivat.

Já i s tou psí poplivanou hlavou, soudruzi,

zůstanu s vámi věrně v řadě stát.


Rozuměl jsem mu, protože já sám jsem to před rokem cítil stejně. Ale

tentokrát už přece jenom mnohem méně bolestně: uvaděčka do všednosti,

Lucie, mne odvedla z těch míst, kde se tak zoufale mučili Alexejové.

____________________________________________________

__________

(11)


Celou tu dobu, co zaváděl chlapeček velitel nové poměry v našem útvaru,

myslil jsem zejména na to, zda se mi podaří dostat vycházku; Luciiny

kamarádky odjely na brigádu a já jsem se už měsíc nedostal ven z kasáren;

velitel si dobře zapamatoval mou tvář, i moje jméno, a to je na vojně to

nejhorší, co se může stát. Dával mi teď najevo, kde mohl, že je každá hodina

mého života závislá od jeho libovůle. A s vycházkou to teď bylo vůbec zlé;

hned na počátku prohlásil, že ji budou dostávat pouze ti, kdo se zúčastní

pravidelně nedělních dobrovolných směn; a tak jsme se jich účastnili

všichni; ale to byl mizerný život, protože jsme neměli celý měsíc jediný den

bez štoly, a když někdo z nás dostal v sobotu opravdu volno až do dvou do

noci, šel potom na nedělní směnu nevyspalý a byl v dolech jako mátoha.

I já jsem začal chodit na nedělní směny, ovšem ani to mi nijak

nezaručovalo, že dostanu vycházku, protože zásluha nedělní směny mohla

být lehce znehodnocena špatně ustlanou postelí nebo jakýmkoli jiným

prohřeškem. Avšak samolibost moci se neprojevuje pouze krutostí, nýbrž i

(byť řidčeji) milosrdenstvím. Chlapečkovi velitelovi dělalo dobře, že mi

mohl po několika týdnech projevit i milost, a já jsem dostal na poslední

chvíli volno dva dny před návratem Luciiných kamarádek.

Byl jsem rozrušen, když si mne zapisovala ve vrátnici internátu brýlatá

stařena a dovolila mi jít nahorn po schodech do čtvrtého poschodí, kde jsem

zaklepal u dveří vzadu na konci dlouhé chodby. Otevřely se dveře, ale Lucie

zůstala za nimi skryta, takže jsem viděl před sebou jen sám pokoj, který se

na první pohled internátnímu pokoji vůbec nepodobal; zdálo se mi, že jsem

se octl v místnosti připravené pro jakousi náboženskou slavnost: na stole

zářila zlatá kytice jiřin, u okna se tyčily dva velké fíkusy a všude (na stole, na

posteli, na zemi, za obrazy) byly rozsypány a zastrkány zelené snítky

(asparágu, jak jsem vzápětí zjistil), jako kdyby byl očekáván příjezd Ježíše

Krista na oslátku .

Přitáhl jsem si Lucii k sobě (schovávala se mi stále za otevřenými dveřmi)

a políbil ji. Byla v černých večerních šatech a střevíčcích s vysokými

podpatky, které jsem jí koupil ještě téhož dne, kdy jsme kupovali šaty. Stála

tu mezi vší tou slavnostní zelení jako kněžka.

Zavřeli jsme za sebou dveře a já jsem si teprve potom uvědomil, že jsem

opravdu jen v obyčejném internátním pokoji a že pod tím zeleným rouchem

není nic než čtyři železné postele, čtyři oprýskané noční stolky, stůl a tři

židle. Ale to nemohlo nijak umenšit pocit uchvácení, který se mne zmocnil

od chvíle, kdy Lucie otevřela dveře: byl jsem vypuštěn po měsíci zas na pár

hodin ven; ale nejenom to: poprvé po celém roce jsem byl zase v malé

místnosti: ovanul mne opojný dech intimity a síla toho dechu mne téměř

porazila.

Na všech dosavadních procházkách s Lucií mne stále spojovala volnost

prostoru s kasárnami a s mým tamním údělem; všudypřítomný kolující

vzduch mne připevňoval neviditelným poutem k bráně, na níž byl nápis

Sloužíme lidu; zdálo se mi, že nikde není místa, kde bych mohl na chvíli

přestat "sloužit lidu"; nebyl jsem celý rok v malém soukromém pokoji.

To byla náhle úplně nová situace; zdálo se mi, že jsem na tři hodiny

absolutně svoboden; mohl jsem například bez obav shodit se sebe (proti

všem vojenským předpisům) nejenom čepici a opasek, ale i blůzu, kalhoty,

boty, všechno, a mohl jsem to eventuelně podle libosti i podupat; mohl jsem

dělat cokoli a odnikud mne nebylo vidět; v místnosti nadto bylo příjemné

teplo a to teplo i s tou svobodou mi stoupaly do hlavy jak svařený alkohol;

vzal jsem Lucii, objal ji, líbal a odnášel si ji na zeleně vystlanou postel. Ty

snítky na posteli (byla pokryta lacinou šedou dekou) mne rozrušovaly.

Neuměl jsem si je vysvětlit jinak než jako svatební symboly; napadlo mne (a

dojímalo mne to), že v Luciině prostotě nevědomě rezonují nejpradávnější

zvyklosti lidu, takže se chce rozloučit se svým panenstvím v slavnostní

obřadnosti,

Teprve po chvíli jsem si uvědomil, že i když mi Lucie opětuje polibky i

objetí, přece v nich zachovává patrnou zdrženlivost. Její ústa, i když mne

líbala dychtivě, přece jen zůstávala zamknuta; tiskla se sice ke mně celým

tělem, ale když jsem jí vsunul ruku pod sukni, abych ucítil na prstech kůži

jejích nohou, vyvinula se mi. Chápal jsem, že moje spontánnost, které jsem

se chtěl oddat v mámivé slepotě spolu s ní, je osamocena; pamatuju si, že

jsem v tom okamžiku (a bylo to sotva pět minut po mém vstupu do Luciina

pokoje) ucítil v očích slzy lítosti.

Usedli jsme si tedy vedle sebe (mačkajíce pod zadky ubohé snítečky) a

začli cosi mluvit. Po delší chvíli (hovor za nic nestál) pokusil jsem se Lucii

znovu obejmout, ale bránila se; začal jsem s ní tedy zápasit, ale vzápětí jsem

poznal, že to není krásný milostný zápas, nýbrž zápas, který převrací náš

láskyplný vztah v cosi škaredého, protože Lucie se bránila doopravdy,

zuřivě, skoro zoufale a byl to tedy skutečný zápas, nikoli milostná hra, a já

Загрузка...