Žert

jsem proto rychle ustoupil.

Snažil jsem se Lucii přesvědčit slovy; rozpovídal jsem se; mluvil jsem

patrně o tom, že ji mám rád a že láska znamená dát se jeden druhému se

vším všudy; neříkal jsem zajisté nic originálního (vždyť ani můj cíl nebyl

nikterak originální); přes svoji neosobitost byla to však argumentace zcela

nevývratná a Lucie se ji také nesnažila nijak vyvracet. Místo toho jen mlčela

anebo řekla: "Prosím ne, prosím ne," anebo: "Dnes ne, dnes ne ... " a

pokusila se (byla v tom dojemně neobratná) odvést řeč na jiné téma.

Zaútočil jsem na ni znovu; přece nejsi z těch holek, které člověka vydráždí

a pak se mu vysmějí, přece nejsi bezcitná a zlá ... a znovu jsem ji objal a

znovu začal krátký a smutný zápas, který mne (znovu) naplnil pocitem

škaredosti, protože byl tvrdý a nebylo v něm ani památky po lásce; jako by v

té chvíli Lucie zapomínala, že jsem tu s ní já, jako bych se proměňoval v

někoho docela cizího.

Zase jsem přestal a najednou se mi zdálo, že chápu, proč mne Lucie

odmítá; můj bože, jak to, že jsem to nepochopil hned? Vždyť Lucie je dítě,

vždyť se asi bojí lásky, je panna, má strach, strach z neznáma; předsevzal

jsem si okamžitě, že z mého jednání se musí vytratit ona naléhavost, která ji

snad odstrašuje, že musím být něžný, jemný, aby se milostný akt ničím

nelišil od našich něžností, aby byl jen jednou z něžností. Přestal jsem tedy

naléhat a začal jsem se s Lucií mazlit. Líbal jsem ji a hladil (trvalo to hrozně

dlouho a najednou mne to vůbec netěšilo, protože se mazlení stalo pouhou

lstí a prostředkem), mazlil jsem se tedy s Lucií (neupřímně a hraně) a snažil

jsem se ji přitom nenápadně položit. Dokonce se mi to podařilo; hladil jsem

ji po nadrech (tomu se Lucie nikdy nebránila); říkal jsem jí, že chci být

něžný k celému jejímu tělu, protože to tělo, to je ona, a já chci být něžný k ní

celé; dokonce se mi pak podařilo poněkud jí vyhrnout sukně a líbat ji deset,

dvacet centimetrů nad koleny; daleko jsem se však nedostal; když jsem chtěl

hlavu posunout až k Luciinu klínu, polekaně se mi vytrhla a vyskočila z

postele. Podíval jsem se na ni a viděl jsem, že v její tváři je jakési křečovité

úsilí, výraz, který jsem na ní dosud nepoznal.

Lucie, Lucie, stydíš se, že je tu světlo? Chtěla bys tmu? ptal jsem se jí a ona

se chytla mé otázky jako spásného žebříku a přisvědčovala, že se stydí

světla. Šel jsem tedy k oknu a chtěl jsem stáhnout žaluzie, ale Lucie řekla:

"Ne, nedělej to! Nestahuj je!" "Proč?" ptal jsem se. "Já se bojím," řekla.

"Čeho se bojíš, tmy nebo světla?" ptal jsem se. Mlčela a dala se do pláče.

Její odpor mne nijak nedojímal, zdál se mi nesmyslný, křivdivý,

nespravedlivý; trápil mne, nerozuměl jsem mu. Ptal jsem se jí, jestli se mi

brání proto, že je panna, jestli se bojí bolesti, kterou jí to způsobí. Na každou

takovou otázku mi poslušně přisvědčovala, protože v ní viděla pro sebe

nabídnutý argument. Vykládal jsem jí o tom, jak je to krásné, že je panna a

všechno pozná až se mnou, který ji miluju. "Copak ty se netěšíš na to, že

budeš moje žena se vším všudy?" Řekla, že ano, že se na to těší. Znovu jsem

ji objal a znovu se mi bránila. Jen stěží jsem přemáhal zlost. "Proč se mi

bráníš?" Řekla: "Prosím tě, až příště, ano, já chci, ale až příště, jindy, dnes

ne." ,,A proč ne dnes?" Odpověděla: "Dnes ne." "Ale proč?" Odpověděla:

"Prosím tě, dnes ne." ,,Ale kdy? Vždyť víš moc dobře, že tohle je poslední

příležitost, kdy můžeme být spolu sami, pozítří se vrátí tvoje kamarádky.

Kde pak budem spolu sami?" "Ty už něco najdeš," řekla, "Dobře," souhlasil jsem, "já tedy něco najdu, ale slib mi že tam se mnou půjdeš, protože to

sotva bude tak příjemný pokojík, jako je tenhle." "To nevadí," řekla, "to nevadí, to může být, kde chceš." "Dobře, ale slib mi, že tam budeš moje

žena, že se mi nebudeš vzpírat." "Ano," řekla. "Slibuješ?" "Ano."

Pochopil jsem, že slib je to jediné, co mohu od Lucie toho dne získat. Bylo

to málo, ale bylo to aspň něco. Potlačil jsem nevoli a strávili jsme zbytek

času v povídání. Když jsem odcházel, setřásl jsem si s uniformy smítka

asparágu, pohladil Lucii po tváři a řekl jí, že nebudu myslit na nic než na

naše příští setkání (a nelhal jsem).

____________________________________________________

__________

(12)

Několik dnů po poslední schůzce s Lucií (byl deštivý podzimní den) vraceli

jsme se ze šichty v útvarech do kasáren; silnice byla plná výmolů, v nichž

byly hluboké louže; byli jsme zastříkáni, unaveni, promočeni a toužili jsme

po odpočinku. Většina z nás nemčla už měsíc jedinou volnou neděli. Ale

hned po obědě si nás dal chlapeček-velitel nastoupit a oznámil nám, že při

odpolední prohlídce našich ubikací zjistil nepořádky. Předal nás potom

poddůstojníkům a přikázal jim, aby nám dali za trest do těla o dvě hodiny

déle.

Ježto jsme byli vojáci beze zbraně, dostávala naše pořadová a vojenská

cvičení zvlášť nesmyslný ráz; neměla žádný účel než znehodnocovat náš

životní čas. Vzpomínám si, že za chlapečka velitele jsme musili jednou celé

odpoledne přenášet těžká prkna z jeddnoho koutu kasáren na druhý a

potom další den zase zpátky a že jsme se takto v přenášení prken cvičili

plných deset dnů. Takovým přenášením prken bylo vlastně všechno, co jsme

na kasárenském dvoře po šichtě dělali. Tentokrát jsme tedy přenášeli nikoli

prkna, nýbrž svá těla; obraceli jsme je čelem vzad a vpravo bok, házeli jsme

je na zem a potom zase zvedali, běhali jsme s nimi tam a sem a vlekli jsme je

po zemi. Uběhly tři hodiny pořadových a objevil se velitel; dal

poddůstojníkům pokyn, aby nás odvedli na tělocvik.

Vzadu za baráky bylo menší hřiště, kde se dal hrát fotbal, ale kde se dalo i

cvičit nebo běhat. Poddůstojníci se rozhodli, že s námi uspořádají štafetové

závody; bylo nás v rotě devět družstev po deseti mužích - tedy devět

desítičlenných štafet. Poddůstojníci nás chtěli nejenom pořádně prohnat,

ale protože to byli většinou chlapci od osmnácti do dvaceti let a měli

klukovské touhy, chtělo se jim i závodit a dokázat nám, že jsme horší než

oni; a tak proti nám postavili svou vlastní štafetu složenou z deseti

desátníků a svobodníků.

Trvalo značnou chvíli, než nám vysvětlili svůj záměr a než jsme ho

pochopili: prvních deset běžců mělo vyběhnout od jedné strany hřiště ke

druhé; tam proti nim měla stát už připravená druhá řada běžců, která měla

utíkat zase tam, odkud vyběhli ti první, ale kde už mezitím měla být

připravena třetí řada běžců, a tak pořád dál. Poddůstojníci nás pracně

rozpočítávali a rozesílali na protilehlé konce hřiště.

Byli jsme po šichtě a po pořadových už k smrti utahaní a zuřili jsme při

pomyšlení, že máme ještě běhat; a tehdy jsem svěřil asi dvěma kamarádům

docela primitivní nápad: poběžíme všichni úplně pomalu! Nápad se hned

ujal, šířil se od úst k ústům a v unavené mase vojáků se to začalo najednou

spokojeně hýbat utajovaným smíchem.

Konečně jsme stáli každý na svém místě připraveni ke startu závodu, který

v celé své koncepci byl nesmysl sám: ačkoli jsme měli běžet v uniformě a

těžkých botách, musili jsme ke startu pokleknout; ačkoli jsme si měli štafetu

předávat zcela nevídaným způsobem (přejímající běžec běžel proti nám),

drželi jsme v ruce pravé štafetové kolíky a odstartoval nás skutečný výstřel

pistole. Svobodník v desáté dráze (první běžec poddůstojnického družstva)

vyrazil k velkému úprku a i my jsme se pozvedli se země (byl jsem v první

řadě běžců) a dali se v pomalém klusu vpřed; už po dvaceti metrech jsme

ztěží zadržovali smích, protože svobodník se již blížil druhé straně hřiště,

zatímco my jsme kousek od startu v nepravděpodobně vyřízeném zástupu

klusali supajíce a napodobujíce neobyčejné vypětí; vojáci shromáždění na

obou koncích hřiště nás začali hlasitě povzbuzovat: "Tempo, tempo, tempo

... " V polovině hřiště jsme minuli druhého běžce poddůstojnické štafety,

který už běžel proti nám a mířil k čáře, odkud jsme vyběhli. Konečně jsme

dorazili na konec hřiště a předali kolíky, ale to už na opačné straně za

našimi zády vyběhl s kolíkem třetí poddůstojník.

Vzpomínám si dnes na tu štafetu jako na poslední velkou přehlídku mých

černých kamarádů. Kluci měli ohromnou invenci: Honza napadal při běhu

na jednu nohu, všichni ho zuřivě povzbuzovali a on opravdu doběhl k

předávce (za velikého aplausu) jako hrdina dva kroky před ostatními. Cigán

Matloš upadl během závodu asi osmkrát na zem. Čeněk běžel a zvedal

kolena vysoko až k bradě (muselo ho to určitě namáhat mnohem víc, než

kdyby byl nasadil to nejrychlejší tempo). Nikdo nezradil hru: ani ukázněný a

smířený autor mírových manifestů Bedřich, který teď běžel vážně a důstojně

pomalým tempem s ostatními, ani Josef z vesnice, ani Pavel Pěkný, který

mne neměl rád, ani starý Ambroz, klerý běžel toporně vzpřímen s rukama

založenýma za zády, ani zrzavý Petráň, který ječel vysokým hláskem, ani

Maďar Varga, který křičel v běhu "Hurá!", nikdo z nich nepokazil tu

výbornou a jednoduchou inscenaci, která způsobovala, že my, kteří jsme

stáli kolem, jsme padali smíchem.

Pak jsme viděli, že k hřišti přichází od baráků chlapeček-velitel. Jeden z

desátníků ho uviděl a šel mu vstříc podat hlášení. Kapitán ho vyslechl a

přistoupil pak k okraji hřiště, aby pozoroval náš závod. Poddůstojníci (jejich

štafeta už dávno doběhla vítězně do cíle) znervózněli a začali na nás křičet:

"Tak rychle! hněte sebou! Švihat !", ale jejich povzbuzování docela zaniklo v

mocném povzbuzování našem. Poddůstojníci nevěděli co dělat, přemýšleli,

zda mají závod přerušit, pobíhali jeden od druhého, radili se, dívali se

úkosem na velitele, ale velitel se na ně ani nepodíval a jenom ledově

pozoroval závod.

Konečně přišlo na poslední řadu našich běžců; v té byl také Alexej; byl

jsem velice zvědav, jak poběží, a nezmýlil jsem se: chtěl zkazit hru: vyběhl

vpřed vší silou a po dvaceti metrech měl nejméně pětimetrový náskok. Ale

pak se stalo cosi divného: jeho tempo se zmírnilo a náskok zůstával stále

stejný; pochopil jsem rázem, že Alexej nemůže zkazit hru, ani kdyby chtěl:

vždyť to byl neduživý hoch, kterému hned po dvou dnech museli chtě nechtě

přidělit lehčí práce, vždyť neměl svaly ani dech! Ve chvíli, kdy jsem to

pochopil, zdálo se mi, že teprve jeho běh je korunou celé legrace; Alexej se

dřel jak mohl, a byl přitom k nerozeznání od kluků, kteří se flákali pět kroků

za ním ve stejném tempu; poddůstojníci i velitel musili být přesvědčeni, že

Alexejův prudký start patří k celé komedii stejně jako Honzovo předstírané

kulhání, Matoušovy pády a naše povzbuzování. Alexej běžel se zaťatými

pěstmi stejně jako ti za ním, kteří předstírali velkou námahu a okázale

supěli. Jenomže Alexej cítil skutečnou bolest ve slabinách a přemáhal ji s

největší námahou, takže mu po tváři stékal skutečný pot; když byli v

polovině hřiště, Alexej zvolnil tempo ještě víc a řada pomalu běžících

uličníků ho zvolna dobíhala; když byl třicet metrů od cíle, předběhli ho;

když byl dvacet metrů od cíle, přestal běžet a došel zbytek kulhavou chůzí;

držel si ruku na levé straně slabin.

Pak si nás nechal velitel nastoupit. Ptal se, proč jsme běželi tak pomalu.

,.Byli jsme unaveni, soudruhu kapitáne: Žádal, aby zvedli ruku všichni, kdo

byli unaveni. Zvedli jsme ruku. Díval jsem se dobře na Alexeje (stál v řadě

přede mnou); jediný nezvedl ruku. Ale velitel si ho nevšiml. Řekl: ,.Dobře,

tak tedy všichni." ,.Ne," ozvalo se. ,.Kdo nebyl unaven?" Alexej řekl: "Já."

,.Vy ne?" podíval se na něho velitel. ,.Jak to, že jste nebyl unaven?" ,.Protože jsem komunista," odpověděl Alexej. Na ta slova zahučela rota temným

smíchem. "To jste vy, co jste došel do cíle poslední?" ptal se velitel. ,,Ano,"

řekl Alexej. "A nebyl jste unaven," řekl velitel. "Ne," odpověděl Alexej.

,.Když jste nebyl unaven, sabotoval jste výcvik schválně. Dávám vám čtrnáct

dnů vězení pro pokus o vzpouru. Vy ostatní jste byli unaveni, tak máte

omluvu. Protože vaše výkony v dolech za moc nestojí, unavujete se zřejmě

na vycházkách. V zájmu vašeho zdraví má rota zaraženy vycházky na dva

měsíce."

Ještě než odešel do basy, měl se mnou Alexej rozhovor. Vytkl mi, že se

nechovám jako komunista, a zeptal se mne s přísnýma očima, zda jsem pro

socialismus či ne. Odpověděl jsem mu, že jsem pro socialismus, ale že tady v

kasárnách u černých je to absolutně lhostejné, protože tady existuje jiné

dělení než venku: zde jsou na jedné straně ti, kteří ztratili svůj vlastní osud,

a na druhé straně ti, kteří jim ho drží v hrsti a dělají si s ním, co chtějí. Ale

Alexej se mnou nesouhlasil: čára mezi socialismem a reakcí vede prý všudy;

naše kasárna nejsou přece než prostředek, jímž se bráníme proti

nepřátelům socialismu. Zeptal jsem se ho, jak chlapeček-velitel brání

socialismus proti nepřátelům, když právě jeho, Alexeje, posílá na čtrnáct

dnů do basy a jedná vůbec s lidmi tak, aby z nich vychoval socialismu

nepřátele co nejzavilejší, a Alexej přiznal, že se mu velitel nelíbí. Když jsem

mu však řekl, že kdyby i zde v kasárnách byla rozhodující dělicí čára mezi

socialismem a reakcí, nemohl by tu on, Alexej, vůbec nikdy být, odpověděl

mi prudce, že je tu plným právem. ,.Můj otec byl zatčen pro špionáž.

Rozumíš, co to je? Jak mi má strana důvěřovat? Strana má povinnost mi

nedůvěřovat !"

Pak jsem mluvil s Honzou; naříkal jsem (v myšlenkách na Lucii), že se ted'

nedostaneme dva měsíce ven. ,.Vole," řekl mi, "co máš strach. Chodit se

bude víc než jindy."

Veselá sabotáž běžeckého závodu posílila v mých kamarádech cit solidarity

a probudila v nich značnou činorodost. Honza vytvořil jakousi malou radu,

která začala rychle zkoumat možnosti tajných odchodů z kasáren. Během

dvou dnů bylo všechno přichystáno; byl zřízen tajný fond pro uplácení; byli

podplaceni dva poddůstojníci v naší ubikaci; našlo se nejvhodnější místo,

kde se nenápadně nastřihl v plotě drát; to místo bylo na konci kasáren, kde

už byla jen ošetřovna a kde první domky vesnice byly od plotu vzdáleny

pouhých pět metrů; v nejbližším domku bydlil havíř, kterého jsme znali ze

šachty; kamarádi s ním rychle domluvili, že bude nechávat branku v plotě

nezamčenu; unikající voják musel se tedy dostat nenápadně k plotu a pak

jen rychle prolézt a uběhnout pět metrů; jakmile se octl za brankou domku,

byl v bezpečí: prošel domkem a vyšel na druhé straně v předměstské ulici.

Odchod byl tedy poměrně bezpečný; nebylo však možné, aby byl příliš

zneužíván; kdyby jeden a tentýž den odešlo z kasáren tajně příliš mnoho

vojáků, jejich nepřítomnost by byla lehce zjistitelná; proto musela Honzova

spontánně utvořená rada odchody regulovat a určovat pořadí, kdy kdo může

opustit kasárna.

Jenomže ještě dřív, než na mne došla řada, celý Honzův podnik se

zhroutil. Velitel provedl osobně v noci prohlídku ubikací a zjistil, že tři

vojáci chybějí. Udeřil na poddůstojníka (velitele světnice), který

nepřitomnost vojáků nehlásil, a jako by šel najisto, zeptal se ho, kolik za to

dostal. Poddůstojník podlehl dojmu, že velitel všechno ví, a nesnažil se ani

zapírat. K veliteli byl předvolán Honza a poddůstojník v konfrontaci

dosvědčil, že od něho dostával peníze.

Chlapeček-velitel nám dal šach mat. Poddůstojníka, Honzu i tři vojáky,

kteří byli té noci na tajné vycházce, poslal vojenskému prokurátorovi. (Ani

jsem se nestačil se svým nejlepším kamarádem rozloučit, všechno se odbylo

rychle během dopoledne, kdy jsme byli na směně; teprve mnohem později

jsem se dověděl, že všichni dostali u soudu tresty, Honza celý rok vězení.)

Nastoupené rotě oznámil, že doba zakázaných vycházek se prodlužuje o

další dva měsíce a nad celou rotou se zavádí režim kárné roty. A zažádal o

postavení dvou hlídkových věží v rozích tábora, o reflektory a o dva

psovody, kteří by kasárna střežili se svými vlčáky.

Velitelův zásah byl tak náhlý a tak úspěšný, že jsme všichni podlehli

dojmu, že Honzův podnik byl někým prozrazen. Nedá se říci, že by mezí

černými udavačství nějak zvlášť kvetlo; všichni jsme jím svorně opovrhovali,

ale všichni jsme věděli, že jako možnost je ustavičně přítomno, protože je

nejúčinnčjším prostředkem, který se nám nabízí, abychom si zlepšili

podmínky, dostali se včas domů, dostali dobrý posudek a zachránili si

jakžtakž budoucnost. Ubránili jsme se (velkou většinou) této nejnižší

nízkosti, ale neubránili jsme se tomu, abychom z ní až příliš snadno ne-

podezírali druhé.

I tentokrát se toto podezření rychle ujalo a měnilo se valem v pocit davové

jistoty (i když se ovšem velitelův zásah dal vyložit i jinak než udáním) a s

bezpodmínečnou určitostí se soustředilo na Alexeje. Odpykával si tehdy

právě poslední dny basy; chodil s námi ovšem denně fárat a byl tedy celou

dobu na jámě s námi; všichni tvrdili, že měl tudíž veškeru možnost o

Honzově podniku něco ("svýma fízlovskýma ušima") zaslechnout.

Ubohému brýlatému studentovi se děly nejhorší věci: parťák (jeden z nás)

mu začal znovu přidělovat nejhorší úseky práce; ztrácelo se mu pravidelně

nářadí, které pak musel ze svého platu hradit; musil vyslechnout narážky a

urážky a nést stovky drobných nepříjemností; na dřevěnou stěnu, k níž byla

přistavena jeho postel, napsal kdosi velkými černými písmeny z kolomazí:

POZOR, KRYSA.

Několik dnů poté, co Honzu s ostatními čtyřmi provinilci odvedla eskorta,

nakoukl jsem pozdě odpoledne do pokoje našeho družstva; byl prázdný a

jenom Alexej se tam shýbal nad svou postelí a stlal ji. Zeptal jsem se, jak to,

že stele. Odpověděl, že prý mu kluci každý den několikrát rozhazují postel.

Řekl jsem mu, že jsou všichni přesvědčeni, že udal Honzu. Protestoval skoro

plačtivě; prý o ničem nevěděl a prý by nikdy neudával. "Proč říkáš, že bys

neudával," řekl jsem. "Považuješ se za spojence velitele. Z toho logicky

plyne, že bys udával." ,,Nejsem velitelův spojenec! Velitel je sabotér!" řekl a

přeskakoval mu hlas. A pak mi svěřil svůj názor, ke kterému prý došel, když

mohl v base dlouho o samotě přemýšlet: Útvary černých vojáků zřídila

strana pro lidi, kterým nemůže zatím svěřit zbraň, ale které chce pře-

vychovat. Třídní nepřítel však nespí a chce stůj co stůj zabránit, aby se

převýchovný proces dařil; chce, aby černí vojáci byli udržováni v zuřivé

nenávisti proti komunismu a mohli být rezervou kontrarevoluce. To, že

chlapeček-velitel zachází se všemi tak, aby v nich vzbuzoval hněv, je prý

zřejmá součást nepřátelského plánu. Prý ani netuším, kde všude má strana

nepřátele. Velitel je určitě nepřátelským agentem. Alexej ví, co je jeho

povinnost, a napsal o velitelově činnosti podrobný rozklad. Podivil jsem se:

"Cože? Cos napsal? A kams to poslal?" Odpověděl, že napsal na velitele

stížnost straně.

Vyšli jsme ven z baráku. Zeptal se mne, jestli se nebojím ukazovat se s ním

před ostatními. Řekl jsem mu, že je blbec, když se tak ptá, a dvojnásobný

blbec, když si myslí, že jeho dopis dojde adresátu. Odpověděl mi, že je

komunista a že musí jednat za všech okolností tak, aby se nemusil stydět. A

znovu mi připomněl, že i já jsem komunista (i když vyloučený ze strany) a že

bych se měl chovat jinak, než se chovám: "Jsme jako komunisté odpovědni

za všechno, co se tu děje." Bylo mi to k smíchu; řekl jsem mu, že

odpovědnost není myslitelná bez svobody. Odpověděl mi, že se cítí

dostatečně svoboden k tomu, aby jednal jako komunista; že musí dokázat a

dokáže, že je komunista. Když to říkal, třásla se mu brada; ještě dnes si po

létech vybavuju ten okamžik a uvědomuju si mnohem víc než tehdy, že

Alexejovi bylo něco málo přes dvacet let, že to byl mladíček, chlapec a že

jeho osud na něm plandal jak obří oblek na malé postavičce.

Vzpomínám si, že krátce po rozhovoru s Alexejem se mne zeptal Čeněk

(přesně ve smyslu Alexejových obav), co prý s tou krysou mluvím. Rekl jsem

mu, že je Alexej vůl, ale že krysa není; a řekl jsem mu, co mi Alexej pověděl

o své stížnosti na velitele . Na Čeňka to neudělalo žádný dojem: "Jestli je

vůl, nevím," řekl, "ale krysa je určitě. Kdo se umí veřejně zříct vlastního

fotra, je krysa." Nerozuměl jsem mu; divil se, že o tom nevím; sám polit- ruk

jim přece ukazoval noviny staré několik měsíců, kde je otištěno Alexejovo

prohlášení: zříká se svého otce, který prý zradil a poplival to nejsvětější, co

jeho syn zná.

Toho dne kvečeru se na strážní věži (v minulých dnech vystavěné) poprvé

objevily reflektory a osvětlovaly ztemnělý tábor; kolem drátěného plotu

chodil psovod se psem. Do mne padl strašlivý stesk: byl jsem bez Lucie a

věděl jsem, že ji neuvidím celé dva měsíce. Napsal jsem jí toho večera

dlouhý dopis; psal jsem jí, že ji dlouho neuvidím, že nesmíme vycházet z

kasáren a že je mi líto, že mi odepřela to, po čem jsem toužil a co by mi ve

vzpomínkách pomáhalo přečkat ty smutné týdny.

Den poté, co jsem dopis hodil do schránky, cvičili jsme odpoledne na

dvoře obligátní čelem vzad, pochodem v chod a k zemi. Prováděl jsem

přikázané pohyby docela automaticky a téměř jsem nevnímal velícího

desátníka ani své mašírující a padající kolegy; nevnímal jsem ani okolí: ze

tří stran baráky a z jedné strany drátěný plot, podél něhož vedla zvenku

silnice. Občas někdo kolem drátů prošel, občas se u nich i někdo zastavil

(většinou děti, samy nebo s rodiči, kteří jim vysvětlovali, že za dráty jsou

vojáčci a že cvičí). To všechno se mi proměnilo v neživou kulisu, v obrazy na

zdi (všechno, co bylo za dráty, byly obrazy na zdi); proto jsem se k plotu

podíval, až když někdo tím směrem polohlasně zavolal: "Co čumíš, kočko?"

Pak jsem ji teprve uviděl. Byla to Lucie. Stála u plotu v hnědém svrchníku,

v tom starém a ošuntělém (napadlo mi, že jsme při letních nákupech

zapomněli, že léto skončí a přijdou chladna) a v černých mondénních

střevíčcích s vysokými podpatky (rovněž můj dar), které se k chatrnosti

svrchníku naprosto nehodily. Stála nepohnutě u drátů a dívala se na nás.

Vojáci komentovali její podivně trpělivý zjev čím dál zaujatěji a ukládali do

svých poznámek veškerou pohlavní zoufalost lidí držených v

nedobrovolném celibátu. I poddůstojník si všiml roztěkanosti vojáků a

spatřil brzy i její původ; pocítil patrně zlost nad vlastní bezmocností:

nemohl dívku od drátů vykázat; vně drátu byla říše relativní svobody, kam

nedoléhaly jeho rozkazy. Pohrozil tedy vojákům, aby nechali poznámek, a

zvýšil hlas i tempo výcviku.

Lucie chvílemi popocházela, chvílemi se docela ztratila z mého dohledu,

ale zase se vrátila k místu, odkud na mne bylo vidět. Polom byl konec

pořadového cvičení, ale já jsem nemohl za ní, (protože nás odveleli na

hodinu politické výchovy; poslouchali jsme věty o táboru míru a o

imperialistech a teprve za hodinu jsem mohl vyběhnout ven (stmívalo se už)

a podívat se, jestli je Lucie dosud u plotu; byla tam, běžel jsem k ní.

Říkala mi, abych se na ni nezlobil, že mne má ráda, že ji mrzí, jestli je mi

kvůli ní smutno. Rekl jsem jí, že nevím, kdy se s ní budu moct shledat.

Řekla, že to nevadí, že za mnou bude chodit sem. (Kolem šli právě vojáci a

zavolali na nás nějakou sprostotu.) Ptal jsem se jí, jestli jí nebude vadit, že

na ni budou vojáci pokřikovat. Řekla, že jí to vadit nebude, že mne má ráda.

Podala mi skrze dráty stonek růže (ozvala se trubka; volali nás k nástupu);

políbili jsme se okem drátěného plotu.

____________________________________________________

___________

(13)

Lucie za mnou chodila k plotu kasáren téměř den co den, pokud jsem měl

dopolední směnu a trávil tedy odpoledne v kasárnách; den co den jsem

dostával kytičku (jednou mi je při prohlídce kufříků vyházel četař všechny

na zem) a vyměňoval si s Lucií několik málo vět (vět zcela stereotypních,

protože jsme si vlastně neměli co říci; nevyměňovali jsme si myšlenky či

zprávy, nýbrž jsme se pouze ujišťovali v jediné mnohokrát řečené pravdě);

přitom jsem jí nepřestával téměř denně psát; byla to doba naší

nejintenzívnější lásky. Reflektory na strážní věži, psi poštěkávající kvečeru,

frajerský chlapeček, který tomu všemu velel, neměli příliš mnoho místa v

mé mysli, která se soustřeďovala jen na Luciin příchod.

Byl jsem vlastně velice šťasten uvnitř těch kasáren střežených psy i uvnitř

štol, kde jsem se opíral do otřásající vrtačky. Byl jsem šťasten i sebevědomý,

protože jsem měl v Lucii bohatství, které neměl nikdo z mých kamarádů, ale

ani nikdo z velitelů; byl jsem milován, byl jsem milován veřejně a

demonstrativně. I když Lucie nepředstavovala ideál ženy pro mé kamarády,

i když se její láska projevovala - jak soudili - dost podivínsky, přece jen to

byla láska ženy a to vzbuzovalo údiv, nostalgii i závist.

Čím delší dobu jsme byli odříznuti od světa a od žen, tím více se mluvilo o

ženách, do všech podrobností, do všech detailů. Byla vzpomínána mateřská

znamení, byla kreslena (tužkou na papír, krumpáčem do hlíny, prstem do

písku) linie jejich ňader a zadků; byly spory o to, která zadnice

vzpomínaných a nepřítomných žen má náležitější tvar; byly přesně

evokovány výroky i vzdechy při souložích; to vše hylo probíráno v nových a

nových opakováních a pokaždé doplněno o další nuance. I já jsem byl ovšem

dotazován a kamarádi byli o to zvědavější právě na moje zprávy, že dívku, o

níž budu mluvit, teď denně vídali a mohli si ji tedy dobře představit a

spojovat její konkrétní zjev s mým vyprávěním. Nemohl jsem to kamarádům

odepřít, nemohl jsem dělat nic jiného než vyprávět; a tak jsem vyprávěl o

Luciině nahotě, kterou jsem nikdy neviděl, o milování, které jsem nikdy

nezažil, a přede mnou vyvstával najednou přesný a detailní obraz její tiché

vášně.

Jak to bylo, když jsem ji miloval poprvé?

Viděl jsem to při svém vyprávění jako nejskutečnějšÍ skutečnost: bylo to u

ní v internátním pokojíku; svlékala se přede mnou poslušně, oddaně a přece

s jakýmsi přemáháním, protože byla přece děvče z venkova a já jsem byl

první muž, který ji viděl nahou. A mne vzrušovala k šílenství právě ta

oddanost smíšená s ostychem; když jsem k ní přistoupil, skrčila se a zakryla

si rukama klín ...

Proč nosí pořád ty černé střevíčky s vysokými podpatky?

Vyprávěl jsem, že jsem jí je koupil proto, aby v nich chodila přede mnou

nahá; styděla se, ale dělala všechno, co jsem po ní chtěl; já jsem byl vždycky

co nejdéle oblečený a ona chodila nahá v těch střevíčcích (to se mi strašně

líbilo, aby ona byla nahá a já oblečený!), šla ke skříni, kde bylo víno, a nahá

mi nalévala ...

A tak když přicházela Lucie k plotu, díval jsem se na ni nejenom já, ale se

mnou nejméně deset kamarádů, kteří věděli přesně, jak Lucie miluje, co při

tom říká a jak vzdychá, a vždycky významně konstatovali, že je opět v

černých střevíčcích na vysokých podpatcích a představovali si ji, jak po nich

chodí nahá v malé místnůstce.

Každý z mých kamarádů mohl vzpomínat ua nějakou ženu a podílet se o ni

takto s ostatními, ale jenom já jsem mohl kromě vyprávění nahídnout i

pohled na tuto ženu; jenom moje žena byla skutečná, živá a přítomná.

Kamarádská solidarita, která mne přiměla malovat přesně obraz Luciiny

nahoty a jejího milování, způsobila, že moje touha po Lucii bolavě

zkonkrétněla. Sprostoty kamarádů, kteří komentovali Luciiny příchody,

mne přitom nijak nepobuřovaly; nikdo z kamarádů mi tím Lucii nebral

(chránil ji přede všemi i přede mnou drátěný plot a psi); zato naopak všichni

mi ji dávali: všichni mi zaostřovali její vzrušující obraz, všichni ho malovali

se mnou a dodávali mu zběsilé lákavosti; vzdal jsem se kamarádům a

všichni dohromady jsme se vzdali touze po Lucii. Když jsem pak přicházel

za ní k plotu, cítil jsem, jak se chvěji; nemohl jsem vůbec mluvit samou

touhou; nemohl jsem pochopit, že jsem s ní chodil půl roku jako nesmělý

studcnt a neviděl v ní vůbec ženu; byl jsem ochoten dát všechno za jedinou

soulož s ní.

Tím nechci říct, že můj vztah k ní zesurověl, zploštěl, že ztratil na něze. Ne,

řekl bych, že to bylo jedinkrát v mém životě, kdy jsem prožíval totální touhu

po ženě, v níž bylo angažováno vše, co ve mně je: tělo i duše, chtíč i něha,

stesk i zběsilá vitalita, touha po sprostotě i touha po útěše, touha po

okamžiku rozkoše i po věčném držení. Byl jsem cele angažován, cele napjat,

cele soustředěn a vzpomínám si na ty chvíle dnes, ve věku pelichající touhy,

jako na ztracený ráj (podivný ráj, kolem něhož obchází psovod se psem a v

němž řve povely desátník).

Byl jsem rozhodnut, že udělám vše, abych se s Lucií setkal mimo kasárna;

měl jsem její slib, že se mi příště "nebude bránit" a že se se mnou setká,

kdekoli budu chtít. Ten slib mi mnohokrát potvrdila při našich krátkých

rozmluvách skrze plot. Stačilo tedy jen odvážit se nebezpečné akce.

Měl jsem všechno rychle promyšleno. Po Honzovi tu zůstal přesný plán

útěků, který velitel neobjevil. Plot zůstal stále nenápadně nastřižen a

domluva s horníkem, který bydlil naproti kasárnám, nebyla zrušena, stačilo

ji jen obnovit. Kasárna byla ovšem dokonale střežena a odchod během dne

nemožný. I za tmy obcházely stráže se psem kasárna a svítily reflektory,

avšak bylo to už zřejmě spíš pro efekt a velitelovo potěšení než proto, že by

nás někdo podezíral, že budeme utíkat; za prozrazený útěk hrozil vojenský

soud, a to bylo příliš velké riziko. Právě proto jsem si řekl, že by se mi útěk

mohl podařit.

Šlo už jen o to, najít pro sebe a pro Lucii vhodný útulek, který by pokud

možno nebyl příliš daleko od kasáren. Horníci z okolí našich kasáren

většinou fárali na stejném dole jako my, a tak se mi brzy podařilo s jedním z

nich (padesátiletým vdovcem) uzavřít

dohodu (nestála mne víc než tři stovky v tehdejší měně), že mi půjčí byt.

Dům, kde bydlil (jednoposchod'ový šedivý dům), bylo vidět z kasáren;

ukázal jsem ho Lucii od plotu a vyložil jí svůj plán; neradovala se; varovala

mne, že bych kvůli ní neměl podstupovat nebezpečí, a souhlasila nakonec

jen proto, že neuměla odporovat.

Potom nadešel smluvený den. Začal dost podivně. Hned po návratu ze

směny si nás nechal nastoupit chlapeček·velitel a měl jeden ze svých častých

projevů. Obvykle nás strašil válkou, která je na spadnutí, a tím, jak náš stát

zatočí s reakcionáři (jimiž mínil převším nás). Tentokrát přidal ke svému

projevu nové myšlenky: Třídní nepřítel se prý vloudil přímo do

komunistické strany; ale ať prý si pamatují špióni a zrádci, že se

zakuklenými nepřáteli bude naloženo stokrát hůř než s těmi, kteří

neskrývají své mínění, protože zakuklený nepřítel je prašivý pes. "A jednoho

z nich máme mezi námi," řekl pak chlapeček velitel a vyvolal z řady

"'chlapečka-Alexeje. Potom vytáhl z kapsy jakási lejstra a strčil mu je před

oči: "Tenhle dopis znáš?" "Znám," řekl Alexej. "Seš prašivý pes. Ale seš taky udavač a fízl. Jenomže psí hlas do nebe nejde." A před jeho očima dopis

roztrhal.

"Mám pro tebe ještě jeden dopis," řekl pak a podával Alexejovi otevřenou

obálku: "Čti nahlas!" Alexej vytáhl z obálky papír, přelétl ho očima - a mlčel.

"Čti!" opakoval velitel. Alexej mlčel. "Ty nebudeš číst?" zeptal se velitel znovu a když Alexej mlčel, zavelel: "K zemi!" Alexej padl na blátivou zem.

Chlapeček-velitel nad ním chvíli stál a my všichni jsme věděli, že ted'

nemůže přijít nic jiného než vztyk, k zemi, vztyk, k zemi a že Alexej bude

muset padat a vstávat a padat a vstávat. Ale velitel v povelech nepokračoval,

odvrátil se od Alexeje a začal pomalu obcházet přední řadu vojáků;

kontroloval očima jejich ústroj, došel ,až na konec řady (trvalo to několik

minut) a pak se zas pomalu vracel k ležícímu vojákovi: "Tak a ted' čti," řekl a

opravdu: Alexej pozvedl nad zem zablácenou bradu, natáhl před sebe

pravou ruku, v níž celou dobu tiskl dopis, a leže na břichu předčítal:

"Oznamujeme vám, že dne patnáctého září tisíc devět set padesát jedna jste

byl vyloučen z Komunistické strany Československa. Za krajský výbor ... "

Pak poslal velitel Alexeje zpátky do útvaru, předal nás desátníkovi a byla

pořadová.

Po pořadových byla politická výchova a kolem půl sedmé (byla už tma)

stála Lucie u drátů; přišel jsem k ní a ona jen kývla, že je všechno v pořádku,

a odešla. Pak byla večeře, čepobití, večerka a šli jsme spat; čekal jsem chvíli

ve své posteli, až usne desátník - velitel naší světnice. Pak jsem si nazul

půllitráky a tak, jak jsem byl, v dlouhých bílých podvlékačkách a noční

košili, jsem vyšel z místnosti. Prošel jsem chodbou a octl se na dvoře; bylo

mi v mém nočním odění značně zima. Místo, kde jsem se chtěl provléknout

plotem, bylo vzadu za ošetřovnou, což bylo výborné, protože kdyby mne

někdo potkal, mohl bych tvrdit, že je mi špatně a že jdu vzbudit doktora. Ale

nepotkal mne nikdo; obešel jsem ošetřovnu a přikrčil se do stínu její zdi; re-

flektor líně vrhal světlo na jedno místo (strážný na věži přestal zřejmě brát

svůj úkol příliš vážně) a plocha dvora, kterým jsem musel projít, byla ve

tmě; došel jsem šťastně k ošetřovně a přitiskl se k její zdi; ted' už šlo jen o to

nenarazit na psovoda, který se svým vlčákem obchází celou noc plot; bylo

ticho (nebezpečné ticho, které mi překáželo v orientaci) ; stál jsem tu asi

deset minut, když jsem zaslechl štěkání psa; bylo to kdesi vzadu na druhé

straně kasáren. Vyskočil jsem tedy od zdi a běžel (bylo to sotva pět metrů) k

drátěnému plotu, který tu po Honzově úpravě poněkud odstával od země.

Přikrčil jsem se a podlezl; teď už jsem nesměl váhat; udělal jsem dalších pět

kroků k dřevěnému plůtku havířského stavení; všechno bylo v pořádku:

branka byla otevřená a já jsem se octl na malém dvorku přízemního domku,

jehož okno (se spuštěnou žaluzií) bylo osvětleno. Zaťukal jsem na ně a za

maličkou chvilku se objevil ve dveřích obrovitý muž a zval mne hlučně dál.

(Skoro jsem se lekal té hlučnosti, protože jsem nemohl zapomenout na to, že

jsem sotva pět metrů od kasáren.)

Dveřmi se vcházelo přímo do pokoje: stanul jsem na prahu poněkud

zaražen: uvnitř sedělo kolem stolu (stála na něm otevřená láhev) asi pět

dalších chlapíků a popíjeli; když mne uviděli, rozesmáli se nad mým

oděvem; tvrdili, že mi muselo být v té noční košili zima, a hned mi nalili

sklenku; ochutnal jsem: byl to zředěný špiritus; pobídli mne a vypil jsem

sklenku ex; rozkašlal jsem se; to je znovu přimělo k bratrskému smíchu a

nabídli mi židli: vyptávali se mne, jak se mi povedl "přechod přes hranice", a

znovu se zadívali na moje směšné odění a smáli se, nazývajíce mne

"podlíkačkama na útěku". Byli to havíři vesměs ve věku mezi třicítkou a

čtyřicítkou a pravděpodobně se zde scházeli častěji; pili, ale nebyli opilí; po

počátečním překvapení (v kterém byl i kousek úleku) zbavovala mne nyní

jejich bezstarostná přítomnost tísně. Nechal jsem si nalít ještě jednu sklen-

ku toho neobyčejně silného a čpavého nápoje. Majitel domku odešel

mezitím do vedlejšího pokoje a vrátil se s tmavým mužským oblekem. "Bude

ti to dobrý?" zeptal se. Uvědomil jsem si, že havíř je nejméně o deset

centimetrů delší než já a rovněž značně tlustší, ale řekl jsem: "Musí mi to

být dobrý." Oblékl jsem ui kalhoty na podvlékačky a bylo to zlé: aby mi

nepadaly, musel jsem je přidržovat v pase rukou. ,,Nemáte někdo pásek?"

ptal se můj dárce. Pásek nikdo neměl. "Aspoň špagát," řekl jsem. Špagát se

našel a za jeho pomoci kalhoty jakžtakž držely. Pak jsem si oblékl sako a

chlapi rozhodli, že vypadám (nevím dost dobře proč) jako Charlie Chaplin,

že mi chybí jen buřinka a hůl. Chtěl jsem jim udělat radost a stoupl jsem si

patami k sobě a špičkami od sebe. Tmavé kalhoty se krabatily nad bytelným

nártem půllitráků; chlapům se to líbilo a tvrdili, že dnes pro mne každá fena

udělá, co mi bude vidět na očích. Nalili mi třetí sklenku špiritusu a

vyprovodili mne ven. Muž mne ujistil, že můžu zaklepat na okno kdykoli v

noci, až se budu chtít zase převléci.

Vyšel jsem na temnou, špatně osvětlenou předměstskou ulici. Trvalo mi to

nejméně deset minut, než jsem zdaleka obešel celá kasárna a dostal se do

ulice, kde na mne čekala Lucie. Abych se tam dostal, musil jsem projít

kolem osvětlené brány našich kasáren; pocítil jsem v sobě maličký strach;

ale ukázalo se, že docela zbytečně: civilní převlek mne chránil dokonale a

voják střežící bránu, když mne viděl, mne nepoznal, takže jsem bez úhony

došel k sjednanému domu. Otevřel jsem domovní dveře (osvětlovala je

osamělá pouliční lucerna) a šel jsem popaměti (nikdy jsem v tom domě

nebyl a znal jsem všechno jen z haví

řova vylíčení): schodiště vlevo, první poschodí, první dveře proti schodům.

Zaklepal jsem. Ozval se klíč v zámku a otevřela mi Lucie.

Objal jsem ji (přišla sem kolem šesté hodiny, kdy majitel bytu odcházel na

noční směnu, a od té doby tu na mne čekala); zeptala se mne, jestli jsem pil;

řekl jsem, že ano, a vyprávěl jsem jí o tom, jak jsem se sem dostal. Řekla, že

se celou dobu třásla, jestli se mi nic nestane. (V té chvíli jsem si uvědomil, že

se opravdu třese.) Vyprávěl jsem jí o tom, jak jsem se na ni nesmírně těšil;

držel jsem ji přitom v náručí a cítil jsem, jak se chvěje čím dál víc. "Co je ti?"

ptal jsem se jí. "Nic," odpovídala. "Proč se chvěješ?" "Měla jsem o tebe strach," řekla a vyvinula se mi lehce z objetí.

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Byl to malý pokoj se stroze stručným

zařízením: stůl, židle, postel (ustlaná postel s lehce našpiněným ložním

prádlem); nad postelí visel jakýsi svatý obrázek; na protější stěně byla skříň,

na které stály zavařovačky s naloženým ovocem (jediná trochu důvěrnější

věc v tomto pokoji) a nad vším hořela ze stropu žárovka, sama, bez stínidla,

nepříjemně razící do očí a ostře osvětlující mou postavu, jejíž smutnou

směš- nost jsem si v té chvíli bolestně uvědomil: obrovité sako, špagátem

upevněné kalhoty, zpod nichž čouhají černé nárty půllitráků, a nade vším

pak má čerstvě oholená lebka, která musila ve světle žárovky zářit jak bledá

luna.

"Lucie, proboha, odpust', že takhle vypadám," řekl jsem a znovu jsem

vysvětloval nutnost svého převleku. Lucie mne ujišt'ovala, že na tom

nezáleží, ale já (stržen alkoholickou spontánností) jsem prohlásil, že takto

nemohu před ní stát a shodil jsem se sebe rychle sako i kalhoty; jenomže

pod sakem byla noční košile a strašlivé vojenské dlouhé podvlékačky, což

byl úbor ještě mnohem komičtější než ten, který ho před chvílí překrýval.

Šel jsem k vy. pínači a zhasl světlo, ale žádná tma mne nepřišla vysvobodit,

protože oknem svítila do pokoje pouliční lucerna. Stud ze směšnosti byl

větší než stud z nahoty a já jsem se sebe rychle shodil košili a spodky a stál

jsem proti Lucii nahý. Objal jsem ji. (Znovu jsem cítil, jak se chvěje.) Řekl

jsem jí, aby se svlékla, aby se sebe shodila všechno, co nás dělí. Hladil jsem

ji rukama po celém těle a opakoval znovu a znovu svou prosbu, ale Lucie

řekla, ať chvíli počkám, že nemůže, že ted' hned nemůže, že nemůže tak

rychle.

Vzal jsem ji za ruku a posadili jsme se na postel. Dal jsem jí hlavu do klína

a zůstal chvíli klidný; a tu jsem si uvědomil veškeru nepříhodnost své

nahoty (lehounce osvícené špinavým světlem venkovní lucerny); napadlo

mne, že všechno dopadlo právě naopak, než jsem o tom snil: neobsluhuje

oblečeného muže nahá dívka, ale nahý muž tu leží v klíně oblečené ženy;

připadal jsem si jak nahý Kristus sňatý z kříže v rukou litující Marie a

zároveň jsem se hned lekl této představy, protože jsem sem nepřišel pro

útěchu a pro soucit, ale pro něco docela jiného - a znovu jsem začal na Lucii

naléhat, líbat ji (na tvář i na šaty) a pokoušel se ji nenápadně rozpínat.

Ale nedosáhl jsem ničeho; Lucie se mi znovu vyvinula; ztratil jsem docela

původní rozběh, důvěřivou nedočkavost, vyčerpal jsem najednou všechna

svá slova i doteky. Zůstal jsem ležet na postcli nahý, natažený a nehybný a

Lucie seděla nade mnou a hladila mne drsnýma rukama po tváři. A ve mně

se pomalu rozkládaly nelibost a hněv: připomínal jsem Lucii v duchu

všechna rizika, která jsem podstoupil, abych se s ní dnes setkal: připomínal

jsem jí (v duchu) veškeré tresty, které by mne mohl dnešní výlet stát. Ale to

byly jen povrchní výčitky (proto jsem je také Lucii-byť mlčky - svěřoval).

Skutečný pramen hněvu byl však mnohem hlubší (styděl hych se ho svěřit):

myslil jsem na svou ubohost, smutnou ubohost neúspěšného mládí, ubohost

nekonečných týdnů bez ukojení, ponižující nekonečnost nesplněné touhy;

vybavovalo se mi marné dobývání Markéty, ohavnost blondýny na žacím

stroji a znovu marné dobývání Lucie. A chtělo se mi hlasitě žalovat: proč

musím být ve všem dospělý, jako dospělý souzen, vylučován, označován za

trockistu, jako dospělý posílán do dolů, ale proč v lásce nesmím být dospělý

a musím polykat všechnu potupu nedospělosti? Nenáviděl jsem Lucii,

nenáviděl jsem ji o to víc, že jsem věděl, že mne má ráda, protože její odpor

byl tím nesmyslnější, nepochopitelnější a zbytečnější a dováděl mne k

zběsiloslti. A tak po půlhodině zarytého mlčení zaútočil jsem na ni znovu.

Převalil jsem se na ni; použil jsem vší své síly, podařilo se mi vyhrnout jí

sukni, roztrhnout podprsenku, dostat se rukou na její nahé ňadro, ale Lucie

se bránila čím dál zuřivěji a (ovládána stejně slepou silou jako já) nakonec

se ubránila, vyskočila z postele a stoupla si ke skříni.

"Proč se mi bráníš?" křičel jsem na ni. Neuměla mi odpovědět, cosi

mluvila o tom, abych se nezlobil, abych jí odpustil, ale neřekla nic

vysvětlujícího, nic rozumného. "Proč se mi bráníš? Copak nevíš, jak tě mám

rád? Ty jsi šílená!" křičel jsem na ni. "Tak mne vyžeň," řekla, stále

přitisknuta ke skříni. "Vyženu tě, opravdu tě vyženu, protože mne nemáš

ráda, protože si ze mne děláš blázny!" Křičel jsem na ni, že jí dávám

ultimatum, že bude bud' moje, nebo že ji nikdy nechci vidět.

Znovu jsem k ní přistoupil a objal ji. Tentokrát se nevzpírala, ale ležela v

mé náruči jako bezvládná bytost. "Co si myslíš o tom svém panenství, pro

koho je chceš chránit?" Mlčela. "Co mlčíš?" "Ty mě nemáš rád," řekla. "Já že tě nemám rád?" ,,Nemáš mě rád. Já jsem si myslila, že mě máš rád ... "

Rozplakala se.

Klekl jsem si před ní; líbal jsem jí nohy, prosil jsem ji. Ale ona plakala a

tvrdila, že ji nemám rád.

Najednou mne chytil nepříčetný vztek. Zdálo se mi, že jakási nadpřirozená

síla mi stojí v cestě a pokaždé mi odtrhne od rukou to, pro co chci žít, co si

vytoužím, co mi náleží; že je to tatáž síla, která mi vzala stranu a soudruhy a

vysokou školu; která mi pokaždé všechno bere a vždycky pro nic za nic a bez

důvodu. Chápal jsem, že tato nadpřirozená síla vystupuje ted' proti mně v

Lucii, a nenáviděl jsem Lucii, že se stala nástrojem této nadlidské síly;

uhodil jsem ji přes tvář - protože se mi zdálo, že to není Lucie, ale ta

nepřátelská moc; křičel jsem, že ji nenávidím, že ji už nechci vidět, že ji už

nikdy nechci vidět, že ji už nikdy v životě nechci vidět.

Hodil jsem jí do ruky její hnědý svrchník (měla ho přehozený přes židli) a

křikl na ni, ať jde.

Oblékla si kabát a šla.

A já jsem si lehl na postel a měl jsem prázdno v duši a chtěl jsem ji volat

nazpět, protože se mi po ní stýskalo už v té chvíli, kdy jsem ji vyháněl,

protože jsem věděl, že je tisíckrát lepší být s Lucií oblečenou a zdráhající se,

než být bez Lucie; protože být bez Lucie znamenalo být v absolutní

opuštěnosti.

To všechno jsem věděl, a přece jsem nezavolal, aby se vrátila. Dlouho jsem

ležel na posteli v půjčeném pokoji, protože jsem si neuměl představit, že

bych se v tomto rozpoložení setkal s lidmi, že bych se objevil v domku u

kasáren, žertoval s horníky a od- povídal jim na jejich vesele nestoudné

otázky.

Nakonec (byla už velmi pozdní noc) jsem se přece jenom zvedl a šel.

Lucerna svítila naproti domu, který jsem opouštěl. Obešel jsem kasárna,

zaťukal na okno domku (už se tam nesvítilo), počkal asi tři minuty, svlékl

pak za přítomnosti zívajícího haviře šaty, odpověděl cosi neurčitého na jeho

dotaz po zdaru mého podniku a vydal se (opět v noční košili a

podvlékačkách) ke kasárnám. Byl jsem zoufalý a bylo mi všechno jedno.

Vůbec jsem nedával pozor, kde je psovod, bylo mi jedno, kam je namířený

reflektor. Prolezl jsem drátem a klidně šel směrem k svému baráku. Octl

jsem se právě u zdi ošetřovny, když jsem uslyšel: "Stůj!" Zastavil jsem se.

Osvítila mne baterka. Slyšel jsem vrčení psa. "Co tu děláte?"

"Bliju, soudruhu četaři," odpověděl jsem opíraje se rukou o zeď.

"Tak dělejte, dělejte!" odpověděl četař a pokračoval se psem v pochůzce.

____________________________________________________

___________

(14)

Udělal jsem za poslední větou artikulační přeryv, pauzu, kterou odděluji

své vzpomínání na jednotlivé kapitoly. Nejsem si jist, zda právcm, protože

řetěz událostí rychle za sebou následujících nekončil u mého setkání s

četařem, ale vrcholil příštího rána.

Do postele jsem se té noci dostal již bez komplikací (desátník tvrdě spal),

ale marně jsem se pokoušel usnout, takže jsem byl rád, když nepříjemný

hlas dozorčího (řvoucího: "Budíček!") ukončil špatnou noc. Vklouzl jsem do

bot a běžel do umývárny, abych na sebe našplíchal studenou osvěžující

vodu. Když jsem se vrátil, viděl jsem u Alexejovy postele hlouček

polooblečených kamarádů, kteří se tlumeně pochichtávali. Bylo mi rázem

jasné, oč jde: Alexej (ležel na břichu, hlavu v podušce, přikrytý dekou) spal

jako dub. Připomnělo mi to ihned Frantu Petráška z třetí čety, který kdysi ze

vzteku na svého velitele čety předstíral ráno tak tvrdý spánek, že jím

cloumali postupně tři různí nadřízení a všichni marně; nakonec musel být

vynesen i s postelí na důr, a teprve když na něho namířili hasičskou

stříkačkou, začal si líně protírat oči. Jenomže u Alexeje se nedalo počítat s

žádnou revoltou a jeho tvrdý spánek nemohl být nic jiného než důsledek

fyzické slabosti. Z chodby teď přicházel do místnosti desátník (velitel naší

světnice) a nesl v náručí velikánský hrnec vody; kolem něho bylo několik

našich vojáků, kteří ho zřejmě přiměli k tomuto prastarému blbému žertu s

vodou, jenž tak výborně hoví poddůstojnic - kému mozku všech dob a všech

režimů.

Popudila mne v té chvíli ta dojemná shoda mezi mužstvem a

poddůstojníkem (jindy tak opovrhovaným); popudilo mne, že společná

nenávist k Alexejovi smazala pojednou všechny staré účty mezi ním a jimi.

Velitelova včerejší slova o Alexejově udavačství si všichni zřejmě vysvětlili

ve smyslu vlastního podezření a pocítili v sobě náhle vlnu vřelého souhlasu s

velitelovou krutostí. Ostatně, což není mnohem pohodlnější nenávidět s

mocným komunistou tohoto bezmocného, nežli s bezmocným toho

mocného? Vstoupil mi do hlavy oslepující vztek na všechny kolem, na tu

schopnost nemyslivě věřit každému nařčení, na tu jejich pohotovou krutost,

kterou si chtějí napřimovat bité sebevědomí - a předešel jsem desátníka a

jeho hlouček. Přistoupil jsem k posteli a řekl hlasitě: "Alexeji, vstávej, ty

vole!"

V té chvíli mi kdosi zkroutil zezadu ruku a přinutil mne, že jsem si musil

kleknout. Ohlédl jsem se a viděl jsem, že je to Pavel Pěkný. "Proč to kazíš, ty

bolšáne?" zasyčel na mne. Vytrhl jsem se mu a vrazil mu facku. Byli bychom

se do sebe určitě dali, ale ostatní nás rychle tišili, protože měli strach, aby se

Alexej předčasně neprobudil. Ostatně byl tu už desátník s hrncem. Stoupl si

nad Alexeje, zařval "Budíček! ... " a zároveň na něho vylil všechnu vodu,

které bylo v hrnci nejmíň deset litrů.

A stala se podivná věc: Alexej zůstal ležet, tak jako předtím. Desátník byl

chvíli v rozpacích a pak zařval: "Vojíne! Vztyk!" Ale vojín se nehýbal. Četař

se k němu shýbl a zatřásl jím (deka byla promočená a promočená byla i

postel s prostěradlem a kapalo z ní na podlahu). Podařilo se mu obrátit

Alexejovo tělo do opačné polohy, takže jsme viděli jeho tvář: byla propadlá,

bledá, nepohnutá.

Desátník křikl: ,,Lékaře!" Nikdo se nehýbal, všichni se dívali lili Alexeje v

promočené noční košili a desátník znovu křikl: "Lékaře!" a ukázal na

nějakého vojína, který hned odběhl.

(Alexej ležel a nehýbal se, byl drobnější a neduživější než kdy jindy,

mnohem mladší, byl jako dítě, jenom rty měl pevně semknuté, jako je děti

nemívají, a kapaly z něho kapky. Někdo řekl: "Prší ... ")

Pak přišel lékař, chytil Alexeje za zápěstí a řekl: "No jo." Potom z něho sňal

mokrou deku, takže tu ležel před námi v celé své (malé) délce a bylo vidět

promočené dlouhé bílé spodky, z nichž čouhala bosá chodidla. Doktor se

rozhlédl kolem a zvedl z nočního stolku dvě tuby; podíval se do nich (byly

prázdné) a řekl: "To by stačilo na dva." Pak stáhl z nejbližší postele

prostěradlo a přikryl jím Alexeje.

Zdrželi jsme se tím vším, takže jsme se pak museli jen v běhu nasnídat a za

tři čtvrtě hodiny jsme již sjížděli do podzemí. A pak byI konec šichty a byla

zase pořadová a zase politická výchova a povinný zpěv a uklízení a večerka a

spánek a já jsem myslil na to, že Stáňa je pryč, že můj nejlepší kamarád

Honza je pryč (už jsem ho nikdy neviděl a jenom jsem se doslechl, že po

skončené vojně utekl přes hranice do Rakouska), a že také Alexej je pryč;

podjal se své veliké role slepě a statečně a nemohl za to, že ji najednou

neuměl hrát dál, že neuměl stát pokorně a trpělivě s psí hlavou dál v řadě, že

neměl už sil; nebyl to můj kamarád, byl mi cizí urputností své víry, ale svým

osudem mi byl ze všech nejjbližší; zdálo se mi, že do své smrti skryl i výčitku

namířenou proli mně, jako by mi chtěl vzkázat, že ve chvíli, kdy člověka

strana vyřadí ze svého celku, ten člověk nemá proč žít. Pociťoval jsem

pojednou jako svou vinu, že jsem ho neměl rád, protože ted' byl nenávratně

mrtev a já jsem pro něho nikdy nic neudělal, ačkoli jenom já jsem pro něho

tady něco udělat mohl.

Ale neztratil jsem jen Alexeje a nenávratnou příležitost zachránit člověka;

jak to dnes z odstupu vidím, ztratil jsem právě tehdy i teplý družný cit

solidarity ke svým černým druhům a s ním i poslední možnost vzkřísit k

plnému životu svou zakřiknutou důvěru v lidi. Začal jsem pochybovat o ceně

naší solidarity, jež byla vynucena jen tlakem okolností a pudem

sebezáchovy, ženoucím nás do svorného houfu. A začal jsem si uvědomovat,

že náš černý kolektiv je stejně s to uštvat jiného člověka (poslat ho do

vyvržení a na smrt) jako kolektiv lidí, co zvedali jednomysluě ruce, a jako

snad každý kolektiv lidí.

Bylo mi v těch dnech, jako by mnou procházela poušť; byl jsem poušť na

poušti a chtělo se mi volat Lucii. Nemohl jsem najednou vůbec pochopit,

proč jsem tak nepříčetně toužil po jejím těle; zdálo se mi teď, že to snad

vůbec není tělesná žena, ale jen průsvitný sloup tepla, který kráčí říší

nekonečného chladu, sloup tepla, který se ode mne vzdaluje, který jsem od

sebe odehnal.

A byl pak další den a já jsem po šichtě při pořadových cvičeních nespustil

oči z plotu a čekal zda přijde; ale u plotu se za celou dobu zastavila jen bába,

která nás ukazovala ušmudlanému děcku. A tak jsem večer napsal dopis,

dlouhý a žalostný, a prosil jsem Lucii, aby zas přišla, že ji musím vidět, že už

po ní vůbec nic nechci, jen to, aby vůbec byla, abych ji mohl vidět a vědět, že

je se mnou, že je, že vůbec je ...

Jako na výsměch se v ty dny náhle oteplilo, obloha byla modrá a byl

nádherný říjen. Listí na stromech bylo barevné a příroda (ta ubohá

ostravská příroda) slavila podzimní loučení v bláznivém vytržení. Nemohl

jsem to nepovažovat za výsměch, protože na moje zoufalé dopisy

nedocházela žádná odpověď a u drátů se zastavovali (pod vyzývavým

sluncem) jen strašlivě cizí lidé. Asi po čtrnácti dnech mi došel jeden z mých

dopisů zpátky: byla na něm. přeškrtnuta adresa a inkoustovou tužkou

připsáno: adresát se odstěhoval.

Zachvátilo mne zděšení. Tisíckrát jsem si od svého posledního setkání s

Lucií opakoval v duchu všechno, co jsem jí tehdy řekl a co ona řekla mně,

stokrát jsem se proklínal a stokrát se před sebou olspravedlňoval, stokrát

jsem uvěřil tomu, že jsem si Lucii navždycky zapudil, a stokrát jsem se

ujišťoval, že mne Lucie přece umí pochopit a že mi odpustí. Ale poznámka

na obálce zněla jako ortel.

Nemohl jsem již ovládnout svůj neklid a provedl jsem hned další den

bláznivý kousek. Říkám bláznivý, ale nebyl vlastně o nic nebezpečnější než

můj poslední útěk z kasáren, takže přídomek bláznivosti mu vtiskl spíš

zpětně jeho nezdar než jeho riskantnost. Věděl jsem, že Honza to přede

mnou provedl několikrát, když měl v létě nějakou Bulharku, jejíž muž býval

dopoledne v zaměstnání. Napodobil jsem ho tedy: přišel jsem ráno s

ostatními na šichtu, vzal si známku, kahanec, ušpinil si tvář sazemi a pak

jsem se nenápadně ztratil; běžel jsem do Luciina internátu a vyptával se

vrátné. Dověděl jsem se, že Lucie odtud asi před čtrnácti dny odešla s

kufříkem, do něhož sbalila všechen svůj majetek; nikdo neví, kam šla,

nikomu nic neřekla. Zděsil jsem se: nestalo se jí něco? Vrátná se na mne

podívala a mávla rukou: ",Prosím vás, to tyhle brigádnice dělají. Přijedou,

odjedou, nikomu nic neřeknou." Zajel jsem do jejího podniku a vyptával se v

osobním oddělení; ale nedověděl jsem se nic víc. Bloumal jsem pak po

Ostravě a vrátil se k jámě ke konci směny, abych se zamíchal mezi

kamarády, kteří vyfárali; ale zřejmě mi něco uniklo u Honzovy metody těch-

hle útěků; všechno na mne prasklo. Za čtrnáct dnů jsem stál před

vojenským soudem a dostal deset měsíců kriminálu pro dezerci.

Ano a zde, v okamžiku, kdy jsem ztratil Lucii, začalo vlastně teprve to

dlouhé údobí beznaděje a pustoty, jehož obrazem se mi na chvíli stala kalná

periferní scenérie mého rodného města, do něhož jsem přijel na krátkou

návštěvu. Ano, od tohoto okamžiku to teprve začalo: Během těch deseti

měsíců, co jsem byl v kriminále, mi zemřela maminka a já jsem jí nemohl

ani na pohřeb. Pak jsem se vrátil do Ostravy mezi černé a sloužil jsem ještě

další plný rok. V té době jsem podepsal slib, že po vojně zůstanu tři roky

pracovat v dolech, protože se rozšířila zpráva, že ti, kdo nepodepíší, by

zůstali v kasárnách ještě o nějaký rok déle. A tak jsem tedy ještě tři roky v

civilu fáral.

Nevzpomínám na to rád, nemluvím o tom rád a je mi mimochodem

protivné, vychloubají-li se dnes svým osudem ti, kteří byli tehdy podobně

jako já vyvrženi vlastním hnutím, v něž věřili. Ano, zajisté, kdysi jsem si také

heroizoval svůj vyvrženecký osud, ale byla to falešná pýcha. Musil jsem

časem sám sobě nemilosrdně připomenout, že jsem se nedostal k černým

proto, že jsem byl statečný, že jsem bojoval, že jsem poslal svou myšlenku

utkat se s jinými myšlenkami; ne, mému pádu nepředcházelo žádné

důstojné drama, byl jsem spíš objektem než subjektem celého svého

příběhu a nemám se tedy (nechci-li považovat za hodnotu trápení, smutek či

dokonce marnost) vůbec čím chlubit.

Lucie? Ach ano: celých patnáct let jsem ji nespatřil a dlouho jsem se o ní

dokonce ani nic nedověděl. Teprve po návratu z vojny jsem se doslechl, že je

snad někde v západních Čechách. Ale to už jsem po ní nepátral.

____________________________________________________

___________

IV

_______________________________________________

___________

(1)

Vidím cestu, která se vine poli. Vidím hlínu té cesty, rýhovanou úzkými

koly venkovských povozů. A vidím meze podél té cesty, travnaté meze tak

zelené, že se neovládnu a pohladím rukou jejich hebký svah.

Pole kolem dokola jsou drobná políčka, žádná sjednocená družstevní pole.

Cože? To není dnešní krajina, kterou jdu? Co je to kdy za krajinu?

Jdu dál a přede mnou se objevuje na mezi šípkový keř. Je plný drobných

planých růžiček. A já se zastavuju a jsem šťasten. Usedám si pod keř do

trávy a po chvilce si lehám. Cítím, jak se má záda dotýkaji travnaté země.

Ohmatávám ji zády. Držím ji na svých zádech a prosím ji, aby se nebála být

těžká a doléhala na mne vší svou tíhou.

Pak slyším dusání kopyt. V dálce se objevuje obláček prachu. Přibližuje se

a zároveň prosvítá a řídne. Vynořují se z něho jezdci. Na koních sedí mladí

muži v bílých uniformách. Ale čím více se blíží, tím je zřetelnější ledabylost

těch uniforem. Některé ka- bátce jsou zapnuté a svítí z nich zlaté knoflíky,

některé jsou rozepnuté a někteří mladíci jsou jen v košilích. Jedni mají na

hlavě čapku, jiní jsou prostovlasí. Ó ne, to není vojsko, to jsou dezertéři, to

jsou zběhové, zbojníci! To je naše jízda! Povstal jsem se země a díval se

vstříc. První z jezdců vytasil šavli a vztyčil ji vzhůru. Jízda se zastavila.

Muž s vytasenou šavlí sklonil se nyní k šíji koně a zadíval se na mne.

"Ano, jsem to já," říkám.

"Král!" říká s údivem muž. "Poznávám tě."

Sklopil jsem hlavu, šťasten, že mne znají. Jezdí tu již tolik staletí a znají

mne.

"Jak žiješ, králi?" ptá se muž. "Bojím se, kamarádi," řekl jsem.

"Honí tě?"

"Ne, ale je to horší než honba. Cosi se proti mně chystá. Nepoznávám lidi

kolem sebe. Vejdu domů a uvnitř je jiný pokoj a jiná žena a všechno jiné.

Myslím si, že jsem se zmýlil, vyběhnu ven, ale zvenku je to opravdu můj

dům! Zvenčí můj, zevnitř cizí. A tak je to, kam se hnu. Děje se cosi, čeho se

bojím, kamarádi."

Muž se mne zeptal: "Nezapomněls ještě jezdit?" Teprve ted' jsem si všiml,

že vedle jeho koně stojí osedlaný kůň bez jezdce. Muž na něj ukázal. Vsunul

jsem nohu do třmenu a naskočil. Kůň sebou trhl, ale já již sedím pevně a s

rozkoší svírám koleny jeho hřbet. Muž vytahuje z kapsy rudou roušku a

podává mi ji: "Ovaž si tvář, ať tě nepoznají!" Ovázal jsem si tvář a byl jsem

pojednou slepý. "Kůň tě povede," slyším mužův hlas.

Celá jízda se dala do klusu. Cítil jsem po obou svých bocích klusající

jezdce. Dotýkal jsem se lýtky jejich lýtek a slyšel jsem odfrkování jejich koní.

Asi hodinu jsme takto jeli, tělo u těla. Potom jsme stanuli. Stejný mužský

hlas mne znovu oslovuje: "Jsme na místě, králi!"

"Kde na místě?" ptám se.

"Neslyšíš šumět velikou řeku? Stojíme na břehu Dunaje. Zde jsi v bezpečí,

králi."

"Ano," říkám, "cítím, že jsem v bezpečí. Chtěl bych si sundat šátek."

"Nesmíš, králi, ještě ne. Nepotřebuješ vůbec svoje oči. Oči by tě jenom

klamaly."

"Ale já chci vidět Dunaj, je to má řeka, má řeka-matka, chci ji vidět!"

"Nepotřelmješ svoje oči, králi. Budu ti všechno vyprávět. Tak je to

mnohem lepší. Kolem nás je donedohledna rovina. Pastviny. Sem tam jsou

křoviny, sem tam ční dřevěná tyč, vahadlo studně. Ale my jsme v trávě u

břehu. Kousek od nás už přechází tráva v písek, protože řeka tu má písečné

dno. Ale ted' sesedni s koně, králi."

Sesedli jsme a usedli na zem.

"Chlapci rozdělávají oheň," slyším mužův hlas, "slunce už splývá s

dalekým obzorem a bude brzy chladno."

"Chtěl bych vidět Vlastu," říkám najednou.

" Uvidíš ji."

"Kde je?"

"Nedaleko odtud. Pojedeš za ní. Tviij kůň tě k ní dovede."

Vyskočil jsem a prosil, abych za ní směl jet ihned. Ale mužská ruka mne

uchopila za rameno a tlačila k zemi. "Sed', králi. Musíš si odpočinout a najíst

se. Budu ti zatím o ní vyprávět."

"Vyprávěj, kde je?"

"Hodinu cesty odtud je dřevěný domek s doškovou střechou. Je obehnán

dřevěným plůtkem."

"Ano, ano," přisvědčuji a cítím u srdce šťastnou tíhu, "všechno je ze dřeva.

Tak to má být. Nechci, aby v tom domku byl jediný kovový hřebík."

"Ano," pokračuje hlas, "plot je z dřevěných tyček, které jsou opracovány

tak zběžně, že je v nich rozeznat původní tvar větví."

"Všechny věci ze dřeva se podobají kočce nebo psu," říkám. "Jsou to spíš

bytosti než věci. Mám rád dřevěný svět. Jenom v něm jsem doma."

"Za plotem rostou slunečnice, měsíčky a jiřiny, a roste tam taky stará

jabloň. Na prahu domku stojí teď právě Vlasta."

"Jak je oblečená?"

"Má lněnou sukni, trochu ušpiněnou, protože se vrací z chléva. V ruce má

dřevěný džber. Je bosá. Ale je krásná, protože je mladá."

"Je chudobná," říkám, "je to chudobná děvečka."

"Ano, ale přitom je to královna. A protože je královna, musí být skryta. Ani

ty k ní nesmíš, aby nebyla prozrazena. Smíš k ní jen pod rouškou. Dovede tě

k ní kůň."

Vyprávění muže bylo tak krásné, že mne zachvátila sladká malátnost.

Ležel jsem na trávníku, slyšel hlas, ten hlas pak utichl a bylo slyšet jen

šumění vody a praskání ohně. Bylo to tak krásné, že jsem se bál otevřít oči.

Ale nedalo se nic dělat. Věděl jsem, že už je čas a že je musím otevřít.

____________________________________________________

___________

(2)

Pode mnou byly tři matrace na leštěném dřevu. Leštěné dřevo nemám rád.

Také ohýbané kovové tyče, na nichž gauč stojí, nemám rád. Nade mnou ze

stropu visí růžová skleněná koule se třemi bílými pásky, které ji obtáčejí. Tu

kouli taky nemám rád. Ani příborník naproti, za jehož sklem je vystaveno

mnoho jiného zbytečného skla. Ze dřeva je tu jen v koutě černé harmonium.

Jen to mám rád v tomto pokoji. Zůstalo tady po tatínkovi. Tatínek před

rokem zemřel.

Vstal jsem z gauče. Necítil jsem se odpočatý. Byl pátek odpoledne, dva dny

před nedělní Jízdou králů. Všechno viselo na mně. Všechno, co se týká

folklóru, visí totiž vždycky v našem okrese na mně. Čtrnáct dnů jsem

pořádně nespal samými starostmi, sháněním, hádáním, obstaráváním.

Pak vešla do pokoje Vlasta. Říkám si často, že by měla ztloustnout. Tlusté

ženy bývají dobračky. Vlasta je hubená a ve tváři už má mnoho drobných

vrásek. Zeptala se mě, jestli jsem se nezapomněl po cestě ze školy stavit v

prádelně pro prádlo. Zapomněl. "To jsem si mohla myslet," řekla a zeptala

se mne, jestli dnes budu konečně jednou doma. Musil jsem jí říct, že ne.

Mám za chvíli ve městě schůzi. Na okrese. "Slibovals, že se dnes budeš s

Vladimírem učit." Pokrčil jsem rameny. "A kdo na té schůzi bude?"

Vyjmenovával jsem jí účastníky a Vlasta mne přerušila: "Hanzlíková také?"

"Jo," řekl jsem. Vlasta se zatvářila uraženě. Věděl jsem, že je zle. Hanzlíková

měla špatnou pověst. Vědělo se o ní, že se s kdekým vyspala. Vlasta mne

nepodezírala, že bych snad s paní Hanzlíkovou něco měl, ale zmínka o ní ji

vždycky podráždila. Pohrdala schůzemi, kterých se zúčastňovala

Hanzlíková. Nedalo se s ní o tom mluvit - a tak jsem raději rychle zmizel z

domu.

Na schůzi jsme projednávali poslední přípravy na Jízdu králů. Bylo to pod

psa. Národní výbor na nás začíná šetřit. Ještě před několika léty podporoval

folkloristické slavnosti velkými částkami. Dnes musíme my podporovat

národní výbor. Svaz mládeže už mládež ničím nevábí, ať je tedy svěřeno

pořádání Jízdy jemu, aby byl přitažlivější! Výtěžku z Jízdy králů se kdysi

používalo pro podporu jiných, méně výnosných folkloristických podniků,

tentokrát prý připadne Svazu mládeže, který si ho využije po svém. Žádali

jsme SNB, aby po dobu Jízdy králů uzavřeli silnici. Ale právě toho dne jsme

dostali zamítavou zprávu. Prý není možné, kvůli Jízdě králů rušit provoz.

Ale jak bude Jízda králů vypadat, když se budou koně plašit mezi auty?

Samé starosti.

Teprve kolem osmé hodiny jsem šel ze schůze. Na náměstí jsem uvidčl

Ludvíka. Šel po druhé straně chodníku opačným směrem než já. Skoro jsem

se lekl. Co tu dělá? Potom jsem zahlédl jeho pohled, který na mně na vteřinu

spočinul a rychle zase uhnul stranou, Dělal, že mne nevidí. Dva staří

kamarádi. Osm let v jedné lavici! A dělá, že mne nevidí!

Ludvík, to byla první prasklina v mém životě. A teď už si docela zvykám, že

je můj život málo pevný dům. Byl jsem nedávno v Praze a zašel do jednoho z

těch malých divadel, která začala šmahem vznikat v šedesátých létech a

získala si rychle oblibu, protože byla spravována mladými lidmi v

studentském duchu. Hráli kus s nevalným dějem, ale byly tam vtipné

písničky a dobrý džez. Zničehonic nasadili si džezoví hráči klobouky s

pérem, jaké se nosí u nás k lidovému kroji, a začali napodobovat cimbálovou

kapelu. Vřískali, juchali, napodobovali naše taneční pohyby a to naše ty-

pické vzpažení ruky ... Trvalo to snad jen pár minut, ale publikum se mohlo

uválet smíchem. Nevěřil jsem svým očím. Ještě před pěti léty by si z nás

dělat šašky nikdo netroufl. A nikdo by se tomu ani nesmál. A teď jsme k

smíchu. Jak to, že jsme najednou k smíchu?

A Vladimír. Ten mi v posledních týdnech dal. Okresní národní výbor dal

popud Svazu mládeže, aby ho letos vybrali jako krále. Odpradávna znamená

vyvolení krále poctu otci. A letos to měla být pocta pro mne. Chtěli mne v

mém synovi odměnit za všechno, co jsem tu pro lidové umění udělal. Ale

Vladimír se vzpíral. Vymlouval se jak mohl. Říkal, že chce jet v neděli do

Brna na mocyklové závody. Pak dokonce tvrdil, že se bojí koně. A nakonec

řekl, že nechce dělat krále, když je to nařízeno shora. Že nechce žádné

protekce.

Kolikrát jsem se už nad tím rmoutil. Jako by chtěl odstranit ze svého

života všechno, co by mu mohlo připomínat můj život. Nechtěl nikdy chodit

do dětského souboru písní a tanců, který vznikl na můj popud při našem

souboru. Už tehdy se vymlouval. Prý nemá hudební nadání. Přitom hrával

docela dobře na kytaru a scházel se s kamarády, aby si zpívali nějaké

americké písničky.

Ovšem Vladimír má teprve patnáct let. A má mě rád. Je to jemný chlapec.

Mluvili jsme spolu před několika dny o samotě a snad mne pochopil.

____________________________________________________

___________

(3)

Pamatuju si to dobře. Seděl jsem na otáčivé židličce, Vladimír proti mně

na gauči. Opíral jsem se loktem o zavřené víko harmonia, milovaného

nástroje. Od dětství jsem ho slýchával. Otec na něj denně hrál. Hlavně

lidové písně v prostých harmonizacích. Jako bych slyšel daleké zurčení

pramenů. Kdyby tohle chtěl Vladimír pochopit. Kdyby tohle chtěl pochopit.

Všechny národy mají své lidové umění. Ale mohou si je většinou od své

kultury bez nesnází odmyslit. My ne. Každý západoevropský národ má

nejméně od středověku docela nepřetržitý kulturní vývoj. Debussy se může

odvolat na rokokovou hudbu Couperinovu a Rameauovu, Couperin a

Rameau na středověké trubadúry. Max Reger se může dovolávat Bacha,

Bach starých německých polyfoniků. Thomas Maun si klidně sáhne přes

několik staletí k středověkému Faustovi.

Český národ přestal v 17. a 18. století téměř existovat. V 19. století se

vlastně podruhé narodil. Mezi starými evropskými národy byl dítětem. Měl

sice též svou starou minulost, velkou kulturu, ale ta byla od něho oddělena

příkopem dvou set let, kdy už česky nemluvila šlechta ani měšt'ané. Čeština

se stáhla z měst na venkov a patřila jen negramotným. I mezi nimi

nepřestala však tvořit dál svou kulturu. Kulturu skromničkou a zrakům

Evropy docela skrytou. Kulturu písní, pohádek, zvykových obřadů, přísloví a

říkadel. A přece to byla přes dvěstěletý příkop jediná uzoučká lávka.

Jediná lávka, jediný můstek. Jediný kmínek nepřetržité tradice. A tak ti,

kdo začali vytvářet na prahu 19. století novou českou literaturu a hudbu,

roubovali ji právě na něj. Proto první čeští básníci a hudebníci tak často

sbírali pohádky a písně. Proto jejich první básnické a hudební pokusy byly

často jen parafrázemi na lidovou poezii a lidové melodie.

Vladimíre, tohle kdybys pochopil. Tvůj tatík není jen potrhlý fanda na

folklór. Snad je taky trochu fanda, ale skrze to fandovství míří hloub. Slyší v

lidovém umění proudit mízu, bez níž by česká kultura uschla. Do zvuku

tohoto proudění je zamilován.

To zamilování vzniklo za války. Chtěli nám dokázat, že nemáme právo

existovat, že jsme jen slovansky mluvící Němci. Musili jsme se ujistit, že

jsme existovali a existujeme.Všichni jsme tehdy putovali k pramenům. Ad

fontes. I největší modernisté. Halas i Holan, Martinů, i Emil Filla. Všichni

putovali pokorně k lidovému umění.

A tehdy došlo i na mne. Hrával jsem v malém studentském džezu na basu.

Tatínek mne v hudbě cepoval a uměl jsem hrát na všechny smyčcové

nástroje. A jednou za mnou přišel doktor Bláha, předseda slováckého

krúžku. Prý abychom zase vzkřisili cimbálovou kapelu. Že je to naše

vlastenecká povinnost. Ukázat, že jsme Slované. Že máme starou lidovou

kulturu.

Kdo by to mohl tehdy odříci? Šel jsem tam a hrál jsem na housle.

Probouzeli jsme lidové písně ze smrtelného spánku. V devatenáctém

století přestěhovali totiž vlastenci lidové umění do zpěvníků v nejvyšší čas.

Civilizace začala folklór rychle vytlačovat. A tak se na zlomu století rodí

národopisné kroužky, aby stěhovaly lidové umění ze zpěvníků zas nazpět do

života. Nejdřív ve městech. Pak i na venkově. A zejména v našem kraji.

Pořádají se lidové slavnosti, Jízdy králů, podporují se lidové kapely. Bylo to

velké úsilí, ale nic by z něho nebylo. Folkloristé neuměli křísit tak rychle, jak

rychle civilizace uměla pohřbívat. Až válka do nás vlila novou sílu.

Když jde o krk, má to i svoje přednosti. Človčk prohlédá k jádru tam, kde

předtím viděl jen neprůhlednou skořápku. Byla válka, hrálo se o život

národa. Slyšeli jsme lidové písně a chápali jsme najednou, že ony jsou

nejpodstatnější podstatou. Zasvětil jsem jim život. Splývám jimi s proudem,

který teče hluboko vespod. Jsem vlnou toho proudu. Jsem vlnou a řekou

zároveň. A je mi tak dobře.

Za války jsme všechno víc prožívali. Byl poslední rok okupace, v naší vsi

pořádali Jízdu králů. Ve městě byla kasárna a na chodnících mezi publikem

se tlačili i němečtí ofcíři. Z naší Jízdy se stala demonstrace. Houf pestrých

chlapců na koních se šavlemi. Nezdolná česká jízda. Poselstvo z hloubi

dějin. Všichni Češi to tak tehdy chápali a hořely jim oči. Bylo mi tehdy

patnáct let a zvolili mne králem. Jel jsem mezi dvěma pážaty a měl jsem

zahalenou tvář. A byl jsem pyšný. I můj otec byl pyšný, věděl, že mne zvolili

králem na jeho počest. Byl vesnický učitel, vlastenec, všichni ho měli rádi.

Věřím, Vladimíre, že věci mají svůj smysl. Věřím, že lidské osudy jsou

navzájem spojeny tmelem moudrosti. Vidím jakési znamení v tom, že letos

zvolili králem tebe. Jsem pyšný jako před dvaceti léty. Pyšnější. Protože

chtějí v tobě uctít mne. A já si té pocty vážím, proč bych to zapíral. Chci ti

odevzdat své království. A chci, abys je ode mne přijal.

Snad mne pochopil. Slíbil mi, že volbu krále přijme. Že pojede.

____________________________________________________

___________

(4)

Kdyby chtěl pochopit, jak je to zajímavé. Neumím si představit nic

zajímavějšího. Nic napínavějšího.

Například toto. Hudební vědci dlouho tvrdili, že evropské lidové písně

pocházejí z baroka. V zámeckých kapelách hrávali a zpívali venkovští

hudebníci a ti pak přenášeli hudebnost zámecké kultury do lidového života.

Takže prý lidová píseň vůbec není svébytný umělecký projev. Je odvozená z

umělé hudby.

Lidové písně na území Čech jsou skutečně příbuzné s umělou barokní

hudbou. Jenomže co bylo dřív? Slepice nebo vejce? Nevím, proč bychom

měli dělat dlužníka právě jen z lidové písně.

Ale ať už si to bylo v Čechách jakkoli. Písně, které zpíváme na jižní

Moravě, se z umělé hudby vysvětlit nedají ani při největší snaze. To nám

bylo jasné na první pohled. Už třeba z hlediska tonality. Umělá barokní

hudba byla psána v dur a moll. Naše písně se však zpívají v tóninách, o nichž

se zámeckým kapelám ani nesnilo!

Třeba v lydické. To je ta se zvětšenou kvartou. Vyvolá ve mně vždycky

stesk po pradávných pastorálních idylách. Vidím pohanského Pana a slyším

jeho píšťalu. Hle.

Barokní i klasicistická hudba ctila fanaticky spořádanost velké septimy. K

tónice znala cestu jen přes ukázněný citlivý tón. Malé septimy, která kráčela

zdola k tónice velkou sekundou, se děsila. A já mám v našich lidových

písních rád právě tu malou septimu, ať už zní aiolsky, dóricky či

mixolydicky. Pro její melancholii a zádumčivost. I proto, jak odmítá pošetile

spěchat k základnímu tónu, kterým všechno končí, píseň i život:

Ale jsou písně v tóninách tak zvláštních, že je nelze pojmenovat jménem

žádné z takzvaných církevních tónin. Stojím nad nimi docela v úžase.

Moravské písně jsou tonálně nepředstavitelně různé. Jejich myšlení bývá

záhadné. Započnou mollově, končí durově, váhají mezi několika tóninami.

Často, když je mám harmonizovat, nevím vůbec, jak mám jejich tóninu

pochopit.

A jak jsou mnohoznačné tonálně, jsou mnohoznačné i rytmicky. Zejména

ty netaneční, ty táhlé. Bartók jim říkal parlandové. Jejich rytmus se vlastně

vůbec nedá zapsat do našeho notového systému. Anebo to řeknu jinak. Z

hlediska našeho notového systému zpívají všichni lidoví zpěváci své písně

rytmicky nepřesně a špatně.

Jak to vysvětlit? Leoš Janáček tvrdil, že ta složitost a nezachytitelnost

rytmu je způsobena různými, okamžitými náladami pěvce. Záleží prý na

tom, kde se zpívá, kdy se zpívá, v jaké náladě se zpívá. Lidový zpěvák prý

svým zpěvem reaguje na barvu květů, na povětrnost i prostor krajiny.

Ale není to trochu moc poetický výklad? Už v prvním ročníku na

universitě seznámil nás docent se svým experimentem. Nechal zpívat

nezávisle na sobě několik různých lidových interpretů tutéž rytmicky

nezachytitelnou píseň. Měřením na přesných elektronických přístrojích

zjistil, že ji všichni zpívají zcela shodně.

Rytmická komplikovanost písní není tedy způsobena nepřesností,

nedokonalostí nebo náladou zpěváka. Má své tajemné zákony. V určitém

typu moravské taneční písně je například druhá polovina taktu vždycky o

zlomek vteřiny delší než první. Ale jak v notách zachytit tuhle rytmickou

složitost? Metrický systém umělé hudhy spočívá na symetrii. Celá nota se

dělí na dvě půle, půlová na dvě čtvrťové, takt se dělí na dvě, tři, čtyři stejné

doby. Ale co s taktem, který se dělí na dvě nestejně dlouhé doby? Dnes je

pro nás nejtěžším oříškem, jak vůbec zapsat do not původní rytmus

moravských písní.

Ale ještě tvrdším oříškem je, odkud se vůbec tohleto složité rytmické

myšlení vzalo. Jeden badatel vystoupil s teorií, že táhlé písně se zpívaly

původně při jízdě na koních. V jejich podivném rytmu zůstal prý otištěn

koňský krok a jezdcův pohyb. Jiní považovali za pravděpodobnější vidět

pramodel těchto písní v pomalém, houpavém kroku, jímž korzovala mládež

za večerů dědinou. Jiní zas v pomalém rytmu, jímž vesničané kosí trávu

To všechno jsou možná jen domněnky. Jedno je ale jisté. Naše písně se

nedají odvodit z barokní hudby. České snad ano. Snad. Naše určitě ne. Naše

vlast se sice skládá ze tří zemí, z Čech, Moravy a Slovenska, ale hranice

lidové kultury ji dělí na dvě půle: na Čechy se západní Moravou a na

Slovensko s východní Moravou, kde je můj domov. V Čechách byla vyšší

civilizační úroveň, větší styk měst s venkovem a vesničanů se zámkem. Na

východě byly také zámky. Ale venkov byl od nich svou primitivností

mnohem více oddělen. Venkované tu nechodili hrát do žádných zámeckých

kapel. Ostatně zde, v kulturním pásmu Uher, zastávali funkci českých

zámeckých kapel cikáni. Ale nehráli zemanům a baronům menuety a

sarabandy italské školy. Hráli své čardáše a dumky, a to byly zase lidové

písně, jen poněkud přetvořené sentimentální a ornamentální cikánskou

interpretací.

V těchto podmínkách se mohly u nás uchovat lidové písně i z nejstarších

dob. To je vysvětlení, proč jsou tak nesmírně různé. Pocházejí z různých fázi

svých dlouhých pomalých dějin. A tak, když stojíš tváří v tvář celé naší

lidové hudební kultuře, je to, jako by před tebou tančila žena z Tisíce a jedné

noci a shazovala postupně závoj po závoji.

Hle. První závoj. Je z hrubé látky potištěné triviálními vzorci. To jsou

nejmladší písně pocházející z posledních padesáti, sedmdesáti let.

Přicházely k nám ze západu, z Čech. Přinášely je dechové kapely. Učitelé je

učili ve škole zpívat naše děti. Jsou to většinou durové písně běžného

západoevropského typu, jen trochu přizpůsobené naší rytmice.

A druhý závoj. Ten je už mnohem pestřejší. To jsou písně maďarského

původu. Provázely vpád mad'arského jazyka do slovanských oblastí Uher.

Cikánské kapely je šířily v devatenáctém století po celých Uhrách. Kdo by je

neznal. Čardáše a verbuňky s příznačným synkopickým rytmem v kadenci.

Když tanečnice shodí tenhle závoj, objeví se další. Hle. To už jsou písně

zdejšího slovanského obyvatelstva z osmnáctého a sedmnáctého století .

Ale ještě krásnější je čtvrtý závoj. To jsou ještě starší písně. Jejich věk sahá

až do čtrnáctého století. Tehdy k nám putovali po hřbetech Karpat od

východu a jihovýchodu Valaši. Pastevci. Jejich pastevecké a zbojnické písně

nevědí nic o akordech a harmoniích. Jsou myšleny jen melodicky v

systémech archaických tónin. Píšťaly a fujary daly zvláštní ráz jejich

melodice.

A když spadne tenhle závoj, není už pod ním žádný jiný. Tanečnice tančí

docela nahá. To jsou nejstarší písně. Jejich vznik sahá do dávných

pohanských dob. Spočívají na nejstarším systému hudebního myšlení. Na

systému čtyř tónů, systému tetrachordálním. Trávnice. Žňové písně. Písně

nejúžeji spjaté s obřady patriarchální vesnice.

Béla Bartók ukázal, že v této nejstarší vrstvě podobají se sobě k

nerozeznání písně slovenské, jihomoravské, mad'arské a chorvatské. Když si

v duchu představíš tuto zeměpisnou oblast, vynoří se ti před očima první

velká slovanská říše z 9. století, Říše velkomoravská. Její hranice byly

rozmetány před tisíci léty, a přesto v té nejstarší vrstvě lidových písní

zůstaly dodnes otištěny!

Lidová píseň, nebo lidový obřad, to je tunel pod dějinami, v němž se

zachovalo mnoho z toho, co nahoře dávno zničily války, revoluce i

bezohledná civilizace. Je to tunel, kterým vidím daleko zpět. Vidím

Rostislava i Svatopluka, první moravská knížata. Vidím starý slovanský svět.

Ale proč mluvit stále jen o slovanském světě? Ta doba měla taky svou

mezinárodnost! Lámali jsme si hlavu nad jedním záhadným textem lidové

písně. Zpívá se v ní o chmelu v jakési nejasné souvislosti s vozem a kozou.

Kdosi jede na koze, kdosi jede na voze. A chmel je vychvalován, že prý dělá

nevěsty z panen. Ani lidoví zpěváci, kteří píseň zpívali, jejímu textu

nerozuměli. Jen setrvačnost prastaré tradice uchovala v písni spojení slov,

které už dávno ztratilo srozumitelnost. Nakonec se objevilo jediné možné

vysvětlení: starořecká Dionýsova slavnost. Satyr na kozlu a bůh třímající

tyrsos ovinutý chmelem.

Antika! Nemohl jsem tomu uvěřit! Ale potom jsem studoval na universitě

dějiny hudebního myšlení. Hudební struktura našich nejstarších lidových

písní je opravdu shodná s hudební strukturou antické hudby. Lydický,

frygický a dórský tetrachord. Sestupné chápání stupnice, které považuje za

základní tón horní tón, nikoli spodní, jak se tomu stane teprve ve chvíli, kdy

začne hudba myslit harmonicky. Naše nejstarší písně patří tedy do stejné

epochy hudebního myšlení jako písně zpívané ve starém Řecku. Dochovává

se nám v nich čas antiky!

Moravský malíř Úprka pozval kdysi na začátku století na Moravu sochaře

Rodina. Ukazoval mu také Jízdu králů. Rodin byl prý zcela u vytržení nad

tou nádherou a zvolal: To je Hellas! O Rodinových sochách tu nikdo zbla

neví, ale tenhle výrok zná každý. Všichni v něm ovšem vidí jen výraz ohdivu.

Ale já vím, že ten výrok má docela přesný význam!

____________________________________________________

___________

(5)

Dnes při večeři jsem pořád viděl Ludvíkovy oči, jak se odvracejí. A cítil

jsem, jak o to víc lpím na Vlád'ovi. A lekal jsem se najednou, zda jsem ho

nezanedbával. Zda se mi podařilo vtáhnout ho kdy do svého světa. Po večeři

zůstala Vlasta v kuchyni a já jsem šel s Vladimírem do pokoje. Snažil jsem se

mu vyprávět o písničkách. Vždyť je to tak zajímavé. Tak napínavé. Ale jaksi

se mi to nedařilo. Připadal jsem si jako učitel. Bál jsem se, že Vláďu nudím.

Vláďa ovšem seděl a mlčel a vypadal, že poslouchá. Je hodný. Byl ke mně

vždycky hodný. Ale vím já, co je vlastně v té jeho palici?

Když už jsem ho dost dlouho mučil svým povídáním, nakoukla do pokoje

Vlasta a řekla, že je čas spát. Co se dá dělat, ona je duší domu, jeho

kalendářem, jeho hodinami. Nebudeme odporovat. Běž, synáčku, dobrou

noc.

Nechal jsem ho v pokoji s harmoniem. Spává tam na gauči s

poniklovanými trubkami. Já spávám vedle v ložnici na manželské posteli

vedle Vlasty. Nepůjdu ještě spát. Spal bych špatně. Převaloval bych se

dlouho na lůžku ve strachu, že Vlastu probudim. Půjdu ještě na chvíli do

zahrady. Je teplá noc a je vidět hvězdy. Zahrada u starého přízemního

stavení, které obýváme, je plna starobylých venkovských vůni. Pod hrušní je

tam lavička. Dělal ji otec mého otce. Je z hrubého, letmo opracovaného

dřeva. Z dvou prkének a čtyř kolíků.

Zatracený Ludvík. Proč se právě dnes objevil. Bojím se, že je to černé

znamení. Můj nejdávnější kamarád! Vždyť právě na téhle lavičce jsme spolu

tolikrát sedávali jako kluci. Měl jsem ho rád. Už od primy gymnasia, kdy

jsem ho poznal. Měl v jednom prstě víc než my v celém těle, ale nikdy se

nevytahoval. Na školu a na učitele kašlal a bavilo ho dělat všechno, co se

příčilo školnímu řádu.

Proč jsme se právě my dva tak skamarádili? Musely v tom mít prsty

sudičky. Byli jsme oba napůl sirotci. Mně umřela maminka při porodu. A

Ludvíkovi, když mu bylo třináct, odvedli tatínka do koncentráku a už ho

nikdy neuviděl.

Proč Němci zatkli starého Jahna, nikdo pořádně nevěděl. Někteří tvrdili s

úsměškem, že měl na svědomí čachry a šmelinu. Byl zaměstnán jako

zednický polír u německé firmy a podařilo se mu nějakým podvodem

obstarávat si navíc potravinové lístky. Ludvík tvrdil, že je dával nějaké

židovské rodině, která měla hlad. Kdoví. Ti židé se už nikdy nevrátili, aby to

mohli dosvědčit.

Ludvík byl nejstarší syn. A tehdy už také jediný, protože mladší bratříček

mu zemřel. Po otcově zatčení zůstali tedy matka a syn sami. Třeli velkou

nouzi. Návštěva gymnasia šla do peněz. Zdálo se, že Ludvík bude musit ze

školy odejít. Ale v hodinu dvanáctou přišla spása.

Nenáviděná spása. Ludvíkův otec měl sestru, která už dávno před válkou

udělala štěstí s bohatým zdejším stavitelem. S bratrem zedníkem se pak

skoro nestýkala. Ale když ho zatkli, její vlastenecké srdce začalo plát.

Nabídla švagrové, že si Ludvíka vezme na starost. Měla sama jen jednu

přihlouplou dceru a Ludvík v ní vzbuzoval svým nadáním závist. Nejenomže

ho finančně podporovali, ale začali ho denně k sobě zvát. Na obědy, na

večeře. Představovali ho městské smetánce, která se u nich scházela. Ludvík

jim musel prokazovat vděčnost, protože na jejich podpoře záviselo jeho

studium.

Přitom je měl rád jak vodu v botě. Jmenovali se Koutečtí a to jméno se pro

nás od té doby stalo pojmenováním pro všechny nadutce. Stavitel Koutecký

byl mecenáš. Skupoval spousty obrazů od krajinářů našeho kraje. Od těch,

co mají jméno. Byli to kýčaři, až bůh brání. Paní Koutecká stávala prý před

obrazem a nadšeně vzdychala: "Ó, ten má dálku!" Soudili obrazy výhradně

podle loho, jakou měly dálku.

Na švagrovou se Koutecká dívala přes prsty. Zazlívala bratrovi, že se

neuměl oženit. A ani po jeho zatčení k ní nezměnila vztah. Dělové hlavně své

dobročinnosti zamířila jen na samotného Ludvíka. Viděla v něm potomka

své krve a toužila ho změnit ve vlastního syna. Existenci švagrové

považovala za politováníhodný omyl. Nikdy ji k sobě ani nepozvala. Ludvík

to všechno viděl a skřípal zuby. Lnul k mamince. Kolikrát se chtěl vzepřít.

Ale maminka ho vždycky s pláčem uprosila, aby byl rozumný a projevoval

Kouteckým vděk.

O to raději chodil Ludvík k nám. Byli jsme jako dvojčata. Tatínek ho měl

málem raději než mne. Těšilo ho, že Ludvík hltá jeho knihovnu a ví o každé

knížce. Když jsem začal účinkovat ve studentském džezu, Ludvík tam chtěl

být se mnou. Koupil si v bazaru laciný klarinet a naučil se na něj v krátké

době docela slušně hrát. Hráli jsme pak v džezu spolu, a když za námi přišel

doktor Bláha a útočil na naše vlastenectví, šli jsme společně do cimbálové

kapely.

Ke konci války se vdávala Kouteckých dcera. Stará Koutecká rozhodla, že

svatba musí být parádní. Za ženichem a nevěstou chtěla mít pět párů

družiček a mládenců. Tu povinnost uvalila i na Ludvíka a určila mu do páru

jedenáctiletou dcerušku místního lékárníka. Ludvík ztratil všechen vtip.

Styděl se před námi, že musí dělat kašpara v tyátru procovské svatby. Chtěl

být pokládán za dospělého a hanba ho fackovala, když musel nastavit paži

jedenáctiletému vyžleti. Zuřil, že ho Koutečtí vystavují jako doklad své

dobročinnosti. Zuřil, že musí při obřadu líbat poslintaný kříž. Večer utekl ze

svatební hostiny a přiběhl za námi do zadního sálku hospody. Hráli jsme,

popíjeli a dělali si z něho blázny. Rozčilil se a prohlásil, že nenávidí měšťáky.

Pak proklel kostelní obřad, řekl, že plije na církev a že z ní vystoupí.

Nebrali jsme jeho slova vážně, ale Ludvík to skutečně udělal několik dnů

po skončení války. Koutecké tím ovšem smrtelně pohoršil. Nevadilo mu to.

S radostí se s nimi rozešel. Začal ostopryč sympatizovat s komunisty.

Docházel na přednášky, které pořádali. Kupoval si knížky, které vydávali.

Náš kraj byl silně katolický a naše gymnasium zvlášť. Pro Ludvíkovy

komunistické názory jsme neměli příliš mnoho porozumění. Přesto jsme

však byli ochotni mu je odpouštět jako zajímavou výstřednost. Uznávali

jsme jeho privilegia.

V sedmačtyřicátém roce jsme maturovali. Ještě téhož dne odevzdal Ludvík

na počest své dospělosti na okresním sekretariátu přihlášku do strany. A na

podzim jsme se rozjeli do světa. Ludvík odjel studovat do Prahy. Já do Brna.

Oba jsme nechali doma dva opuštěné lidi. Ludvík maminku, já tatínka. Brno

je naštěstí od nás dvě hodiny vlakem. Jezdíval jsem na sobotu a neděli

domů. Za tatínkem a za kapelou. Ale Ludvíka jsem po maturitě celý rok

nevidčl.

____________________________________________________

___________

(6)

To byl právě osmačtyřicátý rok. Celý život se začal motat hlavou dolů.

Když za námi přišel Ludvík o prázdninách do kroužku, přivítali jsme ho

rozpačitě. Nikdo z nás nebyl komunista. V únorovém převratu jsme viděli

nástup diktatury. Ludvík si přinesl klarinet, ale nepotřeboval ho. Celou noc

jsme prodebatovali.

Začal snad tehdy nesoulad mezi námi? Myslím, že ne. Ludvík si mne ještě

téže noci téměř zcela získal. Vyhýbal se, jak mohl, sporům o politice a mluvil

o našem kroužku. Že prý bychom měli pochopit smysl naší práce velkoryseji

než dosud. Jaký to prý má smysl oživovat pouze ztracenou minulost? Kdo se

ohlíží zpátky, skončí prý jak Lotova žena.

A co tedy máme dělat, křičeli jsme na něj.

To se ví, odpovídal, musíme opatrovat dědictví lidového umění, ale to

nestačí. Přišla nová doba. Pro naši práci se otvírají široké obzory. Musíme

vytlačit z obecné hudební kultury všedního dne odrhovačky a šlágry,

bezduché kýče, kterými měšťáci krmili lid. Na jejich místo musí nastoupit

skutečné, původní umění lidu, z něhož vytvoříme současný životní a

umělecký sloh.

Zvláštní. To, co Ludvík říkal, byla přece stará utopie nejkonzervativnějších

moravských patriotů. Ti vždycky bouřili proti bezbožné zkaženosti městské

kultury. Slyšeli v melodiích charlestonu ďáblovu píšťalu. Ale co na tom. Tím

srozumitelněji nám zněla Ludvíkova slova.

Ostatně jeho další úvaha už zněla originálněji. Mluvil o džezu. Džez vyrostl

přece z lidové černošské hudby a ovládl celý západní svět. Nechme prý

stranou fakt, že se džez stal postupně komerčním zbožím. Nám může sloužit

za povzbuzující důkaz, že lidová hudba má zázračnou moc. Že z ní může

vyrůst obecný hudební sloh epochy.

Poslouchali jsme Ludvíka a obdiv se v nás mísil s odporem. Dráždila nás

jeho jistota. Tvářil se, jako se tehdy tvářili všichni komunisté. Jako by měl

tajnou smlouvu se samou budoucností a směl jednat jejím jménem. Byl nám

protivný asi také proto, že byl najednou jiný, než jsme ho znali. Byl pro nás

vždycky kumpán a posměváček. Ted' mluvil pateticky a neostýchal se

velkých slov. A byl nám ovšem protivný i tím, jak samozřejmě a bez váhání

spojoval osud naší kapely s osudem komunistické strany, i když nikdo z nás

komunista nebyl.

Ale na druhé straně nás jeho slova přitahovala. Jeho myšlenky odpovídaly

našim nejtajnějším snům. A povyšovaly nás najednou přímo do historické

velikosti. Příliš lichotily naší lásce k moravské písni, abychom je mohli

odmítnout. A já osobně jsem dvoj- násob nemohl. Měl jsem Ludvíka rád. A

měl jsem taky rád tatínka, který posílal do pekel všechny komunisty.

Ludvíkova slova vytvářela přes tu propast most.

Nazývám ho v duchu Krysařem. Bylo to tak. Zapískal na flétnu a my už

jsme se za ním sami hrnuli. Tam, kde byly jeho myšlenky příliš skicovité,

přiskakovali jsme mu na pomoc. Vzpomínám si na svou vlastní úvahu.

Mluvil jsem o evropské hudbě, jak se vyvíjela od dob baroka. Po údobí

impresionismu byla již unavena sama sebou. Vyčerpala už téměř všechnu

svoji mízu, jak pro své sonáty a symfonie, tak pro své odrhovačky. Proto na

ni zapůsobil džez jako zázrak. Z jeho tisíciletých kořenů začala do sebe

dychtivě sát čerstvou mízu. Džez učaroval nejen evropským vinárnám a

tančírnám. Učaroval i Stravinskému, Honeggerovi, Milhaudovi, Martinů,

kteří otevřeli své skladby jeho rytmům. Ale pozor ! Ve stejné době, vlastně

ještě o desetiletí dřiv vlila evropské hudbě do žil svou čerstvou a

neunavenou krev i východoevropská lidová hudba. Z ní přece čerpal mladý

Stravinskij, Janáček, Bartók a Enescu! Východoevropskou lidovou hudbu a

džez postavil tedy do paralely sám vývoj evropské hudby. Jejich podíl na

formování moderní vážné hudby 20. století byl rovnocenný. Jen s hudbou

širokých vrstev to bylo jinak. Do ní se lidová hudba východni Evropy téměř

neotiskla. Zde ovládl pole suverénně džez. A zde začíná tedy náš úkol. Hic

Rhodus, hic salta!

Ano, je to tak, utvrzovali jsme se: V kořenech naší lidové hudby se skrývá

stejná síla jako v kořenech džezu. Džez má svou zcela zvláštní melodiku, na

níž je stále patrná původní šestitónová stupnice starých černošských zpěvů.

Ale i naše lidová píseň má osobitou melodiku, tonálně dokonce mnohem

různotvárnější. Džez má originální rytmiku, jejíž báječná složitost vyrostla

na tisícileté kultuře afrických bubeníků a tamtamistů. Ale i naše hudba je

rytmicky zcela svébytná. Konečně džez vyrůstá z principů improvizace. Ale i

podivuhodná souhra lidových hudců, kteří nikdy neznali noty, spočívá na

improvizaci.

Jen jedno nás od džezu dělí. Džez se rychle vyvíjí a mění. Jeho sloh je v

pohybu. Vždyť jaká je to strmá cesta od primitivních neworleánských

začátků, přes hot džez, swing, ke cool džezu a dál. Neworleánskému džezu se

ani nesnilo o harmoniích, jichž používá dnešní džez. Naše lidová hudba je

nehybná spící princezna z minulých století. Musíme ji probudit. Musí

splynout se současným životem a vyvíjet se spolu s ním. Vyvijet se jako džez:

aniž přestane být sama sebou, aniž ztratí svou melodiku a rytmiku, musí si

vytvářet své nové a nové slohové fáze. A musí mluvit o našem století. Stát se

jeho hudebním zrcadlem. To není lehké. To je obrovský úkol. A je to úkol,

který se dá splnit jenom v socialismu.

Co to má společného se socialismem, pro testovali jsme.

Vyložil nám to. Starý venkov žil kolektivním životem. Společné obřady

provázely celý vesnický rok. Lidové umění nežilo než uvnitř těchto obřadů.

Romantikové si představovali, že dívka žnoucí trávu byla přepadena

inspirací a vytryskla z ní píseň jak pramen ze skály. Ale lidová píseň vzniká

jinak než umělá báseň. Básník tvoří, aby vyjádřil sebe sama, svou

jedinečnost a svou odlišnost. Lidovou písní se člověk neodlišoval, nýbrž

spojoval s ostatními. Lidová píseň vznikala jako krápník. Kapku po kapce se

obalovala novými motivy a novými variantami. Předávali si ji z pokolení na

pokolení a každý, kdo ji zpíval, k ní něco nového přidal. Každá píseň měla

mnoho tvůrců a všichni skromně mizeli

za svým výtvorem. Žádná lidová píseň neexistovala jen tak sama pro sebe.

Měla svoji funkci. Byly písně zpívané při svatbách, písně zpívané při

dožínkách, písně zpívané při masopustu, písně pro vánoce, pro senoseč, pro

tanec a pro pohřeb. Ani milostné písně neexistovaly mimo určité navyklé

obřady. Večerní vesnické promenády, zpívání pod okny dívek, namlouvání,

to všechno mělo svůj kolektivní ritus a v tom ritu měly písně své ustálené

místo.

Kapitalismus rozbil ten starý kolektivní život. Lidové umění tak ztratilo

svou půdu, svůj smysl bytí, své funkce. Marně by je někdo křísil k životu,

pokud by trvaly takové

společenské podmínky, v nichž žije člověk oddělen od člověka, sám pro

sebe. Ale socialismus lidi osvobodí ze jha osamocení. Lidé budou žít v nové

kolektivitě. Budou spojeni jedním společným zájmem. Jejich soukromý

život splyne s veřejným. Budou opět spjati desítkami společných obřadů,

vytvoří si své nové kolektivní zvyky. Některé převezmou z minulosti.

Dožínky, masopusty, taneční zábavy, pracovní zvyky. Některé vytvoří nové.

První máje, mítinky, slavnosti Osvobození, schůze. Zde všude najde své

místo lidové umění. Zde se bude vyvíjet, měnit a obnovovat. Chápeme to už

konečně?

Vybavoval se mi před očima den, kdy u stromů v našich ulicích byli

přivázáni vojenští koníci. Několik dnů předtím dobyla Rudá armáda našeho

města. My jsme oblékli slavnostní kroje a šli jsme do parku hrát. Pili jsme a

hráli nepřetržitě mnoho hodin. Ruští vojáci nám odpovídali svými písněmi.

A já jsem si tehdy říkal, že nastává nová epocha. Epocha Slovanů. Tak jako

Románi a Germáni jsme i my dědicové antiky. Na rozdíl od nich jsme

prospali a prodřímali mnoho staletí. Ale zato jsme ted' dobře vyspalí. Svěží.

Jsme na řadě. Jsme na řadě!

Tento pocit se mi ted' znovu vracel. Znovu a znovu jsem o tom uvažoval.

Džez má své kořeny v Africe, svůj kmen v Americe. Naše hudba má své živé

kořeny v hudebnosti evropské antiky. Jsme uchovatelé staré a vzácné

hřivny. Všechno to bylo tak naprosto logické. Myšlenka zapadala do

myšlenky. Slované přinášejí revoluci. S ní novou kolektivitu a nové

bratrství. S ní nové umění, které bude žít v lidu a s lidmi tak jako kdysi staré

vesnické písně. Veliká mise, kterou nás pověřila historie, nás chlapce kolem

cimbálu, byla zároveň neuvěřitelná a zároveň i neuvěřitelně logická.

A brzo se ukázalo, že neuvěřitelné se začíná opravdu naplňovat. Nikdo

nikdy neudělal pro naše lidové umění tolik jako komunistická vláda.

Ohromné finanční částky věnovala na vznikání nových souborů. Lidová

hudba, housle a cimbál ozývaly se dennodenně z rozhlasu. Moravské a

slovenské lidové písně zaplavily vysoké školy, První máje, mládežnické

veselice a estrády. Džez nejenomže zmizel úplně z povrchu naší vlasti, ale

stal se symbolem západního kapitalismu a jeho úpadku. Mládež přestávala

tančit tanga a boogie-woogie a o svých veselicích a slavnostech se chytala

kolem ramenou a tančila v kruhu chorovody. Komunistická strana usilovala

o to, vytvořit nový sloh života. Tak jako v Sovětském svazu. Opírala se o

slavnou Stalinovu definici nového umění: socialistický obsah v národní

formě. Tu národní formu nemohlo propůjčit naší hudbě, tanci, poezii nic

než právě lidové umění.

Naše kapela plula na vzdutých vlnách této politiky. Stala se brzy známá v

celé zemi. Doplnila se o zpěváky a tanečníky a vznikl z ní mohutný soubor,

který vystupoval na stovkách pódií a každý rok jezdil účinkovat do ciziny. A

nezpívali jsme jenom postaru o Janíčkovi, který zabil milou, ale i nové

písně, které jsme v souboru sami vytvořili. Třeba o tom, že "dobré je, dobré

je, že už není pána", nebo píseň o Stalinovi, o rozoraných mezích, o

družstevních dožínkách. Naše píseň nebyla už jen vzpomínkou na staré

časy. Žila. Patřila k nejsoučasnější historii. Provázela ji.

Komunistická strana nás horlivě podporovala. A tak naše politické

výhrady rychle roztávaly. Já sám jsem vstoupil do strany hned na začátku

devětačtyřicátého roku. A ostatní kamarádi z našeho souboru se ke mně

přidávali.

____________________________________________________

___________

(7)

Ale to jsme byli pořád přátelé. Kdy mezi nás padl první stín?

To se ví, že to vím. Moc dobře to vím. Bylo to na mé svatbě. Studoval jsem

v Bmě na vysoké hudební škole housle a na universitě jsem poslouchal

přednášky, z hudební vědy. Když už jsem byl v Brně třetí rok, začínal jsem

být nesvůj. Tatínkovi se doma dařilo čím dál hůř. Prodělal si mozkovou

mrtvici. Dopadlo to dobře, ale musil na sebe od té doby dávat veliký pozor.

Myslil jsem pořád na to, že je doma sám a že kdyby se mu něco stalo,

nemohl by mi ani poslat telegram. Vracíval jsem se v sobotu domů se

strachem a v pondělí ráno jsem odjížděl do Brna s novou úzkostí. Jednou

jsem už tu úzkost nevydržel. Trápila mne v pondělí, v úterý mne trápila víc a

ve středu jsem naházel všechny šaty do kufru, zaplatil bytné a řekl jí, že se

už nevrátím.

Vzpomínám dodnes, jak jsem šel tehdy z nádraží domů. Do naší vsi těsně

sousedící s městem se jde přes pole. Byl podzim a byla chvíle před

stmíváním. Foukal vítr a na polích byli kluci a pouštěli k nebi na

dlouhatánských šňůrách papírové draky. Taky mi kdysi tatínek udělal

draka. Potom se mnou chodil na pole, vyhodil draka do vzduchu a utíkal,

aby se do papírového těla opřel vzduch a vynesl ho vzhůru. Moc mě to

nebavilo. Tatínka to bavilo víc. A právě to mě toho dne ve vzpomínce

dojímalo a já jsem zrychlil krok. Blesklo mi hlavou, že tatínek posílal draky

do vzduchu za maminkou.

Představuji si totiž odmalička až do dneška svou maminku v nebi. Ne, v

pánaboha už dávno nevěřím, ani v život věčný a v nic takového. To není

víra, o čem mluvím. To jsou představy. A ty představy mne obklopují a

zalidňují mojí samotu. Nevím, proč bych se jich měl vzdávat. Osiřel bych

bez nich. Vlasta mi vyčítá, že jsem snílek. Prý nevidím věci takové, jaké jsou.

Ne, vidím věci, jaké jsou, ale kromě tčch viditelných věcí vidím i ty

neviditelné. Vymyšlené představy nejsou na světě pro nic za nic. Mají svůj

důvod, proč tu jsou. Jsou mezi námi doma. A naopak. Právě ony dělají z

našich domů domovy.

Dověděl jsem se o své mamince, až když už dávno nežila. Proto jsem pro ni

nikdy neplakal. Spíš jsem se vždycky těšil tím, že moje maminka je mladá a

krásná a že je v nebi. Ostatní děti neměly maminky tak mladé, jako byla

moje.

Představuji si rád svatého Petra, jak sedí na štokrleti u okénka, kterým je

vidět dolů na zem. Moje maminka za ním chodívá často k tomu okénku. Petr

pro ni všechno udělá, protože je hezká. Nechá ji, aby se dívala. A maminka

nás vidí. Mě i tatínka.

Maminčina tvář nebyla nikdy smutná. Naopak. Když se na nás dívala

okýnkem v Petrově vrátnici, velmi často se na nás smála. Kdo žije ve

věčnosti, netrpí steskem. Není netrpělivý. Ví, že lidský život trvá vteřinu a že

setkání je blízké. Ale když jsem žil v Brně a nechával tatínka samotného,

zdávalo se mi, že maminčina tvář je smutná a vyčítavá. A já jsem chtěl žít s

maminkou v míru.

Spěchal jsem tedy domů a viděl draky, jak stoupají k nebi, jak tkvějí pod

nebesy. Byl jsem šťasten. Nelitoval jsem ničeho, co opouštím. Měl jsem

ovšem rád svoje housle. Měl jsem rád i hudební vědu. Ale po kariéře jsem

netoužil. Ani nejstrmější životní dráha mi nevynahradí radost vrátit se

domů a být zase obklopen tím, co člověk dostane při narození: obzorem

rodné krajíny, intimitou několika stěn, mamínkou, tatínkem. Vracel jsem se

domů s velkou úlevou.

Když jsem tatínkovi oznámil, že se už do Brna nevrátím, hrozně se zlobil.

Nechtěl, abych si kvůli němu kazil život. A tak jsem mu namluvil, že mě ze

školy vyhodili pro nevalný prospěch. Uvěřil tomu nakonec a zlobil se na

mne ještě víc. Ale to mě příliš netrápilo. Ostatně nevrátil jsem se domů

flákat. Hrál jsem nadále jako primáš v kapele našeho souboru. Na hudební

škole jsem získal místo učitele houslí. Mohl jsem se věnovat tomu, co mám

rád.

Mezi to patřila také Vlastička. Bydlila v sousední vsi, která dnes -- stejně

jako moje dědina - tvoří už předměstí našeho města. U nás v souboru

tančila. Poznal jsem ji v době, kdy jsem studoval v Brně a byl jsem rád, když

jsem se s ní po svém návratu mohl skoro denně vídat. Ale skutečné

zamilování přišlo o něco později - a znenadání, když jednou při zkoušce

spadla tak nešťastně, že si zlomila nohu. Odnášel jsem ji v náručí do rychle

přivolané sanitky. Cítil jsem na rukou její tělíčko, vratké a slahé.

Uvědomoval jsem si najednou s údivem, že mám metr devadesát výšky a sto

kilo váhy, že bych mohl kácet duby a ona je lehoučká a nebohá. Zalykal jsem

se soucitem a bylo mi v něm tak dobře, že jsem si přál, aby ta chvíle

neodcházela. Aby zůstala. Aby prosákla vše, co mezi námi bude.

Byla to chvíle jasnozření. Ve Vlastině zraněné postavičce uviděl jsem náhle

jinou, mnohem známější postavu. Jak to, že jsem na to nepřišel už dávno?

Vlasta byla přece "chudobná děvečka", postava z tolika lidových písní!

Chudobná děvečka, která na světě nemá než tu svou poctivost, chudobná

děvečka, které ubližují, chudobná děvečka v otrhaných šatkách, chudobná

děvečka - sirotek.

Doslova tak to ovšem nebylo. Měla rodiče a nebyli vůbec chudobní. Ale

právě proto, že to byli velcí sedláci, začala je nová doba tlačit ke zdi.

Vlastička přicházela do souboru často s pláčem. Předepisovali jim vysoké

dodávky. Jejího tatínka prohlásili za kulaka. Zrekvírovali mu traktor a polní

stroje. Vyhrožovali mu zatčením. Litoval jsem ji a těšil jsem se představou,

že se jí ujmu. Chudobné děvečky.

Od té doby, co jsem ji takto poznával, osvícenou slovem z lidové písničky,

bylo mi, jako bych jen znova prožíval lásku tisíckrát prožitou. Jako bych ji

hrál z nějakých prastarých not. Jako by si mě přezpívávaly lidové písně.

Odevzdán tomuto zvučícímu proudu, snil jsem o svatbě a těšil se na ni.

Dva dny před svatbou přijel zničehonic Ludvík. Bouřlivě jsem ho přivítal.

Ihned jsem mu oznamoval tu velkou novinu své svatby a prohlásil jsem, že

mi musí jako můj nejmilejší kamarád jít za svědka. Slíbil mi to. A přišel.

Kamarádi ze souboru mi udělali pravou moravskou svatbu. Hned ráno

přišli všichni k nám s muzikou a v krojích. Padesátiletý Vondráček,

cimbalista ze souboru, byl nejstarším družbou. Padla na něho povinnost

starosvata. Můj tatínek pohostil nejdřív všechny slivovicí, chlebem a

špekem. Starosvat pak všem pokynul, aby se utišili, a zvučným hlasem

zarecitoval:

"Mně zvláště vážení panicové a panny,

pánové a paní!

Z té příčiny jsem vás do příbytku tohoto zavolal,

že zde přítomný mládenec žádost dal,

abychom s ním do příbytku otce Vlasty Netáhalové vážili cestu,

protože jeho dceru, šlechetnou pannu si zvolil za nevěstu ... "

Starosvat, nejstarší družba, je náčelníkem, duší, ředitelem celého obřadu.

Tak tomu vždycky bylo. Tak tomu bylo po tisíc let. Ženich nebyl nikdy

subjektem svatby. Byl jejím předmětem. Neženil se. Ženili ho. Kdosi se ho

svatbou zmocnil a on už na ní plul jako na veliké vlně. To nebyl on, kdo

jednal, kdo mluvil. Za něho jednal i mluvil starosvat. Ale nebyl to ani

starosvat. Byla to dlouhověká tradice, která si podávala člověka po člověku a

strhávala ho do svého sladkého proudu. V tom proudu byl každý podoben

každému a stával se lidstvem.

Vypravili jsme se tedy pod vedením starosvata do sousední dědiny. Šli

jsme přes pole a kamarádi hráli v chůzi. Před Vlastiččiným domkem nás už

čekal houf krojovaných lidí z nevěstiny strany. Starosvat zarecitoval:

"Jsme unavení pocestní.

Uctivě prosíme,

zda do tohoto poctivého příbytku vstoupiti smíme,

protože žízníme a hladovíme."

Z houfce lidí stojících před vraty vystoupil starší muž v kroji. "Jste-li dobří

lidé, jste vítáni." A pozval nás dál. Nahrnuli jsme se mlčky do síně. Byli

jsme, jak nás představil starosvat, pouzí unavení pocestní a neprozrazovali

jsme proto zprvu svůj pravý úmysl. Starý muž v kroji, mluvčí nevěstiny

strany, nás vyzval: "Máte-li na srdci něco, co vás tíží, mluvte."

Starosvat začal tedy mluvit, zpočátku nejasně a v jinotajích, a onen muž v

kroji mu stejným způsobem odpovídal. Teprve po delších oklikách prozradil

starosvat, proč jsme přišli.

Na to mu položil starý muž tuto otázku:

"Táži se vás, milý družbo,

proč tento poctivý ženich tuto poctivou děvečku

za manželku pojímati chce?

Je to pro květ či pro ovoce?"

A starosvat odpovídal:

"Dobře známá věc to všem, že květ nastává v kráse a spanilosti,

takže se jím srdce potěší.

Ale květ odchází

a ovoce nadchází.

Tak my tuto nevěstu nepojímáme pro květ, ale pro ovoce,

protože z ovoce nám užitek pochází."

Ještě chvíli si odpovídali, až to nevěstin mluvčí ukončil: "Povolejme tedy

nevěstu, ať řekne, zda svoluje či ne." Pak odešel do vedlejší místnosti a za

chvíli se vrátil a vedl za ruku ženu v kroji. Byla hubená, vytáhlá, kostnatá a

tvář měla zahalenu šátkem: "Tu máš nevěstu."

Ale starosvat vrtěl hlavou a my všichni jsme dávali najevo hlasitým

hlučením svůj nesouhlas. Starý muž nás chvíli přemlouval, ale nakonec

musel odvést maskovanou ženu zpátky. Teprve pak nám přivedl Vlastu. Byla

v černých holínkách, červené fěrtůšce a pestré kordule. Na hlavě měla

věneček. Zdála se mi krásná. Vložil její ruku do mé ruky.

Potom se starý muž obrátil k nevěstině matce a zavolal plačtivým hlasem:

"Ó maměnko!"

Nevěsta se mi při těch slovech vytrhla z rukou, klekla si na zem před svou

matku a sklopila hlavu. Starý muž pokračoval:

"Maměnko milá, odpusťte mi, v čem jsem vám ublížila!

Maměnko přemilá, proboha vás prosím, odpust'te mi,

v čem jsem vám ublížila!

Maměnko předrahá, pro pět ran božích vás prosím,

odpust'te mi, v čem jsem vám ublížila!"

Byli jsme jen němí herci podstrčení pod dávno nazpívaný text. A text byl

krásný, byl úchvatný a všecko to byla pravda. Pak začala hrát zase hudba a

šli jsme do města. Obřad byl na radnici, i tam nám hrála hudba. Pak byl

oběd. Po obědě jsme šli do slovácké búdy. Hrálo se a tancovalo.

Večer pak sundaly družičky Vlastě s hlavy její rozmarýnový věneček a

slavnostně mi ho odevzdaly. Z rozpuštěných vlasů jí upletly cop, omotaly ho

kolem hlavy a hlavu zavázaly do čepce. To byl obřad, který symbolizoval

přechod z panenství do ženství. Vlasta už ovšem dávno nebyla panna. A

neměla tedy už vlastně na symbol věnečku právo. Ale to se mi nezdálo

důležité. V nějaké vyšší rovině, mnohem závaznější, pozbývala panenství

právě a jedině teď, když mi družičky odevzdávaly její věneček.

Bože, co je to, že mne vzpomínka na rozmarýnový věneček dojímá víc než

naše skutečné první milování, než skutečná Vlastiččina panenská krev?

Nevím, jak to, ale je to tak. Ženy zpívaly písně, v nichž ten věneček

odplouval po vodě a vlny mu rozplétaly červené pentle. Chtělo se mi plakat.

Byl jsem opilý. Viděl jsem před očima ten věnec, jak pluje, jak ho podává

potok říčce, říčka řece, řeka Dunaji a Dunaj moři. Viděl jsem před očima ten

věnec a jeho nenávratnost. V té nenávratnosti to bylo. Všechny základní

životní situace jsou nenávratné. Aby byl člověk člověkem, musí tou

nenávratností projít s plným vědomím. Vypít ji do dna. Nesmí švindlovat.

Nesmí se tvářit, že ji nevidí. Moderní člověk švindluje. Snaží se obejít

všechny mezníky a projít zadarmo od života k smrti. Lidový člověk je

poctivějšÍ. Dozpívá se až na dno každé základní situace. Když Vlastička

zkrvavila ručník, který jsem pod ni položil, netušil jsem, že se setkávám s

nenávratností. Ale v této chvíli jsem jí nemohl nikam uniknout. Ženy zpívaly

písně o loučení. Postoj, postoj, ty malý pacholku, až já sa rozlúčím s mú

milú maměnkú. Postoj, postoj, nerochaj bičíkem, ni já sa rozlúčím s mým

milým tatíčkem. Postoj, postoj, nepoháňaj koní, mám tady sestřičku, nechce

sa mi od ní. S bohem buďte, moje kamarádky, už mňa od vás vezú, nepusťá

mňa zpátky.

A pak už byla noc a svatebčané nás vyprovázeli k našemu stavení. Tam

jsme se zastavili a Vlastiččini kamarádi a kamarádky nám zazpívaly,

abychom neubližovali na novém místě ubohému chudému děvčátku, že ji

doma měli rádi, ať ji máme rádi také.

Otevřel jsem vrata. Vlasta se zastavila na prahu a ještě se obrátila k houfu

přátel, shromážděných před domem. Tu někdo z nich zanotoval ještě jednu,

ještě posledni píseň:

"Na prahu stála

pěkná se zdála

jak růža růžička.

S prahu kročila,

krásu ztratila

moja galánečka."

Pak se za námi zavřely dveře a byli jsme sami. Vlastičce bylo dvacet let a

mně o něco víc. Ale já jsem myslil na to, že překročila práh a že od této

magické chvíle bude z ní krása opadávat jak listí ze stromu. Viděl jsem v ní

to budoucí opadáváni. Odstartované opadávání. A měl jsem ji právě proto

nesmírně rád. Myslil jsem na to, že není jen květ, ale že v tomto okamžiku je

už v ní přítomen i budoucí okamžik ovoce. Cítil jsem v tom všem neoblomný

řád, řád, s kterým splývám a s kterým souhlasím. Myslil jsem v této chvíli i

na Vladimíra, kterého jsem tehdy neznal a jehož podobu jsem vůbec netušil.

Myslil jsem přesto na něho a díval jsem se skrze něho dál do dálek jeho dětí.

Ulehli jsme pak s Vlastou do vysoko nastlané postele a zdálo se mi, že je to

sama moudrá nekonečnost lidského pokolení, která nás vzala do měkké

náruče.

____________________________________________________

___________

(8)

Co mi Ludvík na svatbě udělal? Dohromady nic. Měl zamrzlá ústa a byl

divný. Když se odpoledne hrálo a tančilo, nabízeli mu kamarádi klarinet.

Chtěli, aby s nimi hrál. Odmítl to. Brzo potom odešel docela. Měl jsem

naštěstí pořádně v hlavě, než abych tomu věnoval přílišnou pozornost. Ale

druhého dne jsem viděl, že jeho odchod zůstal na včerejšku jako malá

skvrnka. Alkohol, který se mi rozkládal v krvi, rozšiřoval tu skvrnku do

slušné šíře. A ještě víc než alkohol Vlasta. Nikdy neměla Ludvíka ráda. Ženy

si instinktivně třídí kamarády svého muže na ty neškodné a na ty

nebezpečné. Ludvíka zařadila Vlasta do té druhé kategorie a byla vždycky

ráda, že žije v Praze.

Když jsem jí oznámil, že mi Ludvík půjde za svědka, moc ji to nepotěšilo. A

nazítří po svatbě jí přišlo vhod, že mi může připomenout jeho včerejší

chování. Prý se celou dobu tvářil, jako bychom ho všichni obtěžovali. Je

nafoukaný, má rohy, nosem div nebe neprovrtá.

Ale ještě téhož dne večer nás Ludvík sám navštívil. Donesl Vlastě nějaké

dárky a omlouval se. Ať prý mu odpustíme, že včera za nic nestál. Vyprávěl

nám, co se mu přihodilo. Vyletěl ze strany i ze školy. Neví, co s ním dál

bude.

Nevěřil jsem svým uším a nevěděl jsem, co mám říci. Ostatně Ludvík

nechtěl být litován a odváděl řeč rychle jinam. Náš soubor měl za čtrnáct dní

odjet na velké zahraniční turné. Hrozně jsme se na to, my venkované, těšili.

Ludvík to věděl a začal se mě na naši cestu vyptávat. Ale já jsem si ihned

uvědomoval, že Ludvík od dětství toužil po cizině a teď už se tam sotva kdy

dostane. Lidé s politickou skvrnou se tehdy a ještě mnoho let poté za

hranice nepouštěli. Viděl jsem, jak se ocitáme každý někde docela jinde, a

snažil jsem se to zamlčet. Nemohl jsem proto mluvit nahlas o naší cestě,

protože bych tak ozářil náhlou propast mezi našimi osudy. Chtěl jsem tu

propast přikrýt tmou a bál jsem se každého slova, které by ji mohlo osvítit,

Ale nenacházel jsem žádné slovo, které by ji neosvěcovalo. Každá věta,

týkající se jen trochu našeho života, nás usvědčovala, že jsme se dostali

každý někam jinam. Že máme jiné možnosti, jinou budoucnost. Že jsme

unášeni opačným směrem. Snažil jsem se mluvit o něčem, co by bylo natolik

všední a bezvýznamné, aby z toho naše cizost nevyčuhovala. Ale to bylo ještě

horšÍ. Bezvýznamnost rozhovoru byla trapná a rozmluva se stala rychle

nesnesitelnou.

Ludvík se brzo rozloučil a odešel. Přihlásil se na brigádu někam mimo

naše město a já jsem odjel se souborem za hranice. Od té doby jsem ho

neviděl několik let. Poslal jsem mu na vojnu jeden nebo dva dopisy. Po

jejich odeslání zůstal ve mně vždycky stejný pocit neuspokojenosti jako po

naší poslední rozmluvě. Neuměl jsem stát tváří v tvář Ludvíkovu pádu.

Styděl jsem se za to, že můj život je úspěšný. Zdálo se mi nesnesitelné

adresovat Ludvíkovi z výše své spokojenosti slova povzbuzení či soucitn.

Raději jsem se snažil předstírat, že se mezi námi nic nezměnilo. Popisoval

jsem mu v dopisech, co děláme, co je nového v souboru, jakého máme

nového cimbalistu a jaké jsme zažili příběhy. Tvářil jsem se, jako by můj

svět byl nadále naším společným světem. A cítil jsem nepříjemnost té

přetvářky.

Pak jednoho dne dostal můj tatínek úmrtní oznámení. Ludvíkova

maminka zemřela. Nikdo z nás vůbec nevěděl, že byla nemocná. Když se mi

ztratil Ludvík z očí, ztratila se mi s ním z očí i ona. Teď jsem držel parte v

ruce a uvědomoval si svou nevšímavost vůči lidem, kteří jen trochu málo

poodstoupili z cesty mého života. Mého úspěšného života. Cítil jsem se

vinen, i když jsem se vlastně ničeho nedopustil. A potom jsem si všiml

něčeho, co mě poděsilo. Pod úmrtní zprávou byli podepsáni za veškeré

příbuzenstvo manželé Koutečtí. O Ludvíkovi ani zmínka.

Přišel den pohřbu. Měl jsem od rána trému, že se setkám s Ludvíkem. Ale

Ludvík nepřijel. Za rakví šla jen hrstka lidí. Ptal jsem se Kouteckých, kde je

Ludvík. Pokrčili rameny a řekli, že nevědí. Zástup s rakví zastavil u velké

hrobky s těžkým mramorovým kamenem a s bílou sochou anděla.

Bohaté stavitelově rodině všechno vzali, takže ted' žila jen z malého

důchodu. Zůstala jí právě jen ta veliká rodinná hrobka s bílým andělem. To

všechno jsem věděl, ale nechápal jsem, proč spouštějí rakev právě tam.

Teprve později jsem se dověděl, že Ludvík byl tehdy v kriminále. Jeho

maminka byla jediná v našem městě, kdo to věděl. Všem to zatajila. V

naprosté samotě žila se svou chorobou, která ji nakonec přivedla do

nemocnice a na hřbitov.

Když byla mrtva, rozhořel se v Kouteckých znovu plamen příbuzenské

lásky. Ujali se mrtvého těla nemilované švagrové a prohlásili je za své.

Konečně se pomstili nevděčnému synovci. Uloupili mu matku. Přikryli ji

těžkým mramorovým kamenem, nad kterým stojí bílý anděl s kadeřavými

vlasy a s ratolestí. Pořád se mi pak ten anděl vybavoval. Kučeravý anděl s

prolhanou ratolestí míru. Vznášel se nad zdrancovaným životem kamaráda,

jemuž byla uloupena i těla mrtvých rodičů. Anděl loupeže.

____________________________________________________

___________

(9)

Vlasta nemá ráda žádné extravagance. Sedět pro nic za nic v noci na

zahrádce je extravagance. Uslyšel jsem energické zaklepání na okenní sklo.

Za oknem se tměl přísný stín ženské postavičky v noční košili. Jsem

poslušný. Neumím odporovat slabším. A protože měřím metr devadesát a

uzvednu v ruce metrákový pytel, nenašel jsem dosud v životě nikoho, komu

bych se mohl vzepřít.

A tak jsem šel domů a uložil se podél Vlasty. Abychom nemlčeli, zmínil

jsem se o tom, že jsem dnes potkal Ludvíka. ,,No a?" ,"ckla s okázalým

nezájmem. Marná sláva. Nejde jí pod nos. Dodnes ho nemůže ani cítit.

Ostatně nemá si nač stěžovat. Od naší svatby měla příležitost se s ním vidět

jen jednou. To bylo v šestapadesátém roce. A tehdy jsem propast, která nás

oddělovala, neuměl zalhat ani sám sobě.

Ludvík měl už za sebou vojnu, kriminál i několik let práce v dolech.

Zařizoval si v Praze pokračování ve studiu a do našeho města si přijel vyřídit

jen nějaké policejní formality. Znovu jsem měl trému z našeho setkání. Ale

nesetkal jsem se se zlomeným bolestínem. Naopak. Ludvík byl jiný, než

jsem ho dosud znal. Byla v něm drsnost, hranatost a snad i více klidu. Nic,

co by volalo po soucitu. Zdálo se mi, že lehce překleneme propast, které

jsem se tak bál. Abychom rychle navázali nit, pozval jsem ho na zkoušku

naší kapely. Věřil jsem, že je to pořád i jeho kapela. Co na tom, že máme

jiného cimbalistu, jiného kontráše, jiného klarinetistu a že ze staré

kumpanie jsem zbyl jen já. Čas utíká a to nás nemůže vyvést z míry. Důležité

je, že jsme vepsáni i na tom prchajícím čase.

Ludvík si sedl na židli vedle cimbalisty a jenom poslouchal, jak zkoušíme.

Hráli jsme nejdřív naše nejoblíbenější písničky, ty, které jsme hrávali ještě

na gymnasiu. Potom nějaké nové, které jsme objevili v zapadlých

podhorských dědinách. Nakonec jsme přišli k několika písničkám, na nichž

si nejvíc zakládáme. To už nejsou skutečné lidové písně, ale písně, které

jsme my sami v souboru vytvořili z ducha lidového umění. A tak jsme zpívali

písničky o mezích, které se mají rozorat, aby z mnoha malých soukromých

polí byl jeden velký družstevní lán, písničky o chudácích, kteří dnes neumějí

otročit a jsou pány ve své zemi, písničku o traktoristovi, kterému se dobře

daří na traktorové stanici. Všechno to byly písničky, jejichž hudba byla k

nerozeznání od původních lidových písní a jejichž slova byla přitom

současnější než noviny. Mezi těmi písněmi jsme měli nejraději píseň o

Fučíkovi, hrdinovi, který byl za okupace mučen nacisty a o němž si ted'

"pěsničku ludé zpívajú".

Ludvík seděl na židličce a díval se, jak cimbalistovy ruce běhají s paličkami

po strunách. Do malé skleničky si každou chvíli naléval z láhve víno.

Pozoroval jsem ho přes kobylku svých houslí. Byl zamyšlen a ani jednou ke

mně nepozvedl hlavu.

Pak se začaly do místnosti trousit manželky, což je znamení, že zkouška

brzo skončí. Pozval jsem Ludvíka k sobě. Vlasta nám připravila něco k

večeři a pak šla spát a nechala nás spolu. Ludvík mluvil o všem možném. Ale

já jsem cítil, že je tak hovorný jen proto, aby nemusel mluvit o tom, o čem

jsem chtěl mluvit já. Jak jsem ale mohl mlčet se svým nejlepším kamarádem

o tom, co byl náš největší společný majetek? A tak jsem přerušil Ludvíka v

jeho bezvýznamném klábosení. Cos říkal našim písničkám? Ludvík mi

odpověděl bez váhání, že se mu líbily. Ale já jsem ho nenechal vyváznout

lacinou zdvořilostí. Vyptával jsem se ho dál. Co říká těm novým písničkám,

které jsme objevili v zapadlých vesnicích? A co říká těm novým písničkám,

které jsme sami složili?

Ludvíkovi se do debaty nechtělo. Ale krůček po krůčku jsem ho do ní

vtahoval, až se nakonec rozpovídal. Těch pár starých lidových písniček, ty

jsou prý opravdu krásné. Ale jinak se mu náš repertoár nelíbí.

Přizpůsobujeme se příliš obecnému vkusu. Není prý divu. Vystupujeme

před nejširší veřejností a chceme se líbit. A tak prý stíráme z našÍch písní

všechno, co je na nich osobitého. Stíráme jejich nenapodobitelný rytmus a

přizpůsobujeme je konvenční rytmice. Vybíráme si písně z nejmladší

chronologické vrstvy, všelijaké čardáše a verbuňky, protože ty jsou

nejpřístupnější a nejlíbivější.

Oponoval jsem. Jsme přece na začátku cesty. Chceme, aby se lidová píseň

co nejvíc rozšířila. Proto ji musíme poněkud přizpůsobit širšímu vkusu.

Nejdůležitější přece je, že jsme již vytvořili současný folklór, nové lidové

písně, které mluví o našem dnešním životě.

Nesouhlasil. Právě ty nové písně ho nejvíc tahaly za uši. Jaká prý ubohá

napodobenina! A jaká faleš!

Dodnes je mi smutno, když si to vybavím. Kdo nám vyhrožoval, že

skončíme jak Lotova žena, když se budeme jenom ohlížet zpátky? Kdo

fantazíroval o tom, že z lidové hudby vzejde nový sloh epochy? Kdo vyzýval,

abychom uvedli lidovou hudbu do pohybu a donutili ji kráčet po boku

současných dějin?

Byla to utopie, řekl Ludvík.

Jak to, utopie? Ty písničky jsou! Existují!

Vysmál se mi. Vy v souboru je zpíváte. Ale ukaž mi jediného člověka mimo

soubor, který si je zpívá! Ukaž mi jediného družstevníka, který by si sám pro

svou radost zpíval ty vaše písničky o družstvech! Vždyť by se mu zkřivila

huba, jak jsou nepřirozené a falešné! Ten propagační text odstává od té

kvazilidové hudby jak špatně přišitý límec! Kvazimoravská písnička o

Fučíkovi! Jaký nesmysl! Pražský novinář! Co má společného s Moravským

Slováckem?

Namítal jsem, že Fučík patří všem a že snad i my si o něm smíme zazpívat

po našem.

Copak o něm zpíváte po našem? Zpíváte podle receptu agitpropu a ne po

našem! Jenom si vybav text té písničky! A proč vůbec píseň o Fučíkovi?

Copak jenom on bojoval v ilegalitě? Jenom on byl mučen?

Ale on je nejznámější ze všech!

Ovšem! Propagační aparát chce mít pořádek v galerii mrtvých hrdinů.

Chce mít mezi hrdiny hlavního hrdinu, aby ho mohl náležitě propagačně

vybavit.

Nač ty posměšky? Každá doba má své symboly!

Dobrá, ale ono je právě zajímavé, kdo se stal symbolem! Stovky lidí byly

tehdy stejně statečné a jsou zapomenuty. A padli i proslulí. Politikové,

spisovatelé, vědci, umělci. A nestaly se z nich symboly. Jejich fotografie

nevisí na sekretariátech a školách. A mají často za sebou velké dílo. Jenomže

právě dílo vadí. Dá se těžko upravit, přistřihnout, proškrtat. Dílo je na

překážku v propagační galerii hrdinů.

Reportáž psanou na oprátce nenapsal nikdo z nich!

Právě! Co s hrdinou, který mlčí? Co s hrdinou, který nevyužije posledních

chvil života k divadelnímu výstupu? K pedagogické lekci? To Fučík, i když

zdaleka nebyl proslulý, považoval za nesmírně důležité sdělit světu, co ve

vězení myslí, cítí, prožívá, co lidstvu vzkazuje a doporučuje. Psal to na malé

motáčky a riskoval životy jiných lidí, kteří je propašovávali z vězení a

uschovávali. Jak vysoce asi cenil své vlastní myšlenky a pocity! Jak vysoce

oceňoval sám sebe!

Tohle jsem už nemohl snést. Tak Fučík byl prostě samolibý domýšlivec?

Ale Ludvík se nedal zastavit. Ne, domýšlivost prý nebyla to hlavní, co ho

nutilo psát. To hlavní byla slabost. Protože být statečný v samotě, beze

svědků, bez odměny souhlasu, jen sám před sebou, k tomu je zapotřebí

veliké hrdosti a síly. Fučík potřeboval pomoc publika. Vytvářel si v samotě

cely alespoň fiktivní publikum. Potřeboval být viděn! Dodávat si sil

aplausem! Alespoň fiktivním aplausem! Proměnit vězení v jeviště a učinit

svůj úděl snesitelný tím, že ho nejen žil, ale i předváděl a hrál! Že se zhlížel v

kráse vlastních slova gest!

Byl jsem připraven na Ludvíkův smutek. I na trpkost. Ale s touhle zlobou,

s tou ironickou záští jsem nepočítal. Čím mu ublížil umučený Fučík? Vidím

hodnotu člověka ve věrnosti. Vím, že byl Ludvík nespravedlivě trestán. Ale

tím hůř! Protože pak má jeho změna názorů až příliš průhlednou motivaci.

Copak člověk může změnit celý svůj životní postoj jen proto, že byl uražen?

To všechno jsem Ludvíkovi řekl do očí. Ale pak se stalo zase něco

neočekávaného. Ludvík mi už neodpověděl. Jako by z něho najednou opadla

ta hněvivá horečka. Díval se na mne pátravě a potom řekl docela tichým a

klidným hlasem, abych se nezlobil. On se možná mýlí. Řekl to tak divně a

chladně, že jsem moc dobře věděl, že to nemyslí upřímně. Ale já jsem

nechtěl náš rozhovor ukončit takovou neupřímností. Přes všechnu

roztrpčenost byl jsem stále veden svým původním přáním. Chtěl jsem se s

Ludvíkem domluvit a obnovit staré přátelství. I když jsme se tak tvrdě

střetli, přece jsem doufal, že někde na konci dlouhé hádky můžeme najít kns

společného území, na němž nám kdysi spolu bývalo dobře a které budeme

moci zase spoluobývat. Ale marně jsem se pokoušel pokračovat v rozmluvě.

Ludvík se omlouval, že rád přehání a že se nechal bohužel zase unést. Prosil

mne, abych zapomněl na to, co říkal.

Zapomenout? Proč bychom měli zapomenout na vážný rozhovor? Neměli

bychom v něm raději pokračovat? Až další den den vytušil pravý smysl této

žádosti. Ludvík u nás spal i snídal. Po snídani jsme měli ještě půl hodinky

času na rozhovor. Vyprávěl mi o tom, kolik úsilí musí vynaložit, aby směl na

fakultě dostudovat poslední dva roky. Jakým životním cejchem je pro něho

jeho vyloučení ze strany. Jak mu nikde nedůvěřují. Že jen pomocí několika

přátel, kteří ho znají ještě z předúnorové doby, bude snad znovu přijat na

školu. Mluvil potom o jiných nových známých, kteří jsou v podobné situaci

jako on. Mluvil o tom, jak jsou sledováni a jak se zaznamenává pečlivě každý

jejich výrok. Jak jsou dotazováni lidé z jejich okolí a jak často nějaké horlivé

nebo zlomyslné svědectví jim může na několik dalších let zkazit život. Pak

odbočil v řeči zase na nějaké bezvýznamné téma, a když jsme se loučili, řekl,

že byl rád, že mne viděl, a znovu mne poprosil, abych zapomněl na to, co mi

včera říkal.

Souvislost mezi touto žádostí a mezi poukazem na osudy jeho známých

byla příliš jasná. Omráčila mne. Ludvík se mnou přestal mluvit proto, že se

bál! Bál se, že naše rozmluva nezůstane utajena! Bál se, že ho udám! Bál se

mne! To bylo strašné. A znovu zcela neočekávané. Propast, která byla mezi

námi, byla mnohem hlubší, než jsem tušil. Byla tak hluboká, že nám

nedovolovala ani dokončovat rozhovory.

____________________________________________________

___________

(10)

Vlasta už spí. Chudinka, chvílemi lehounce chrápe. Všichni už u nás spí. A

já tu ležím veliký, veliký, veliký a myslím na svou bezmoc. Tehdy jsem ji tak

strašně pocítil. Předtím jsem důvěřivě předpokládal, že všechno je v mých

rukou. S Ludvíkem jsem si přece nikdy neublížil. Proč bych se s ním nemohl

při dobré vůli zase sblížit?

Ukázalo se, že to v mých rukou není. Ani naše odcizení, ani naše sblížení

nebylo v mých rukou. Doufal jsem tedy, že je v rukou času. Čas míjel. Od

doby našeho posledního setkání uplynulo devět let. Ludvík mezitím

dostudoval, dostal výborné místo, je vědec v oboru, který ho zajímá.

Pozoruji z dálky jeho osud. Pozoruji ho s láskou. Nemohu Ludvíka

považovat nikdy ani za svého nepřítele ani za cizího člověka. Je to můj

přítel, ale zakletý. Jako by se opakoval příběh z pohádky, kdy princova

nevěsta byla proměněna v hada nebo v žábu. V pohádkách vždycky všechno

zachránila princova věrná trpělivost.

Ale čas mi zatím přítele neprobouzí ze zakletí. Dověděl jsem se během té

doby několikrát, že se stavoval v našem městě. Ale nikdy se u mne

nezastavil. Dnes jsem ho potkal a vyhnul se mi. Zatracený Ludvík.

Od té doby, co jsme spolu naposledy mluvili, to všechno začalo. Rok od

roku jsem cítil, jak kolem mne přibývá siroby a uvnitř mne klíčí úzkost. Bylo

čím dál víc únavy a čím dál míň radosti a úspěchů. Soubor míval každý rok

svá zahraniční turné, ale pak pozvání ubývalo a dnes už nás nezvou skoro

nikam. Pracujeme pořád, čím dál usilovněji, ale kolem nás je ticho. Stojím

ve vyprázdněném sále. A zdá se mi, že to byl Ludvík, kdo rozkázal, abych byl

sám. Protože k samotě neodsuzují člověka nepřátelé, ale kamarádi.

Od té doby jsem čím dál častěji utíkával na polní cestu obklopenou

drobnými políčky. Na polní cestu, kde z meze roste osamělý šípkový keř.

Tam se setkávám s posledními věrnými. Je tam dezertér se svými chlapci. Je

tam potulný muzikant. A je tam za obzorem dřevěný domek a v něm Vlasta -

chudobná děvečka.

Dezertér mne nazývá králem a slibuje mi, že se mohu kdykoli uchýlit pod

jeho ochranu. Stačí prý jen přijít k šípkovému keři. Tam prý se vždycky

najdem.

Bylo by to tak jednoduché, najít klid ve světě představ. Ale snažil jsem se

vždycky žít v obou světech zároveň a neopouštět jeden pro druhý. Nesmím

opouštět skutečný svět, i když v něm všechno prohrávám. Nakonec bude

snad stačit, když se mi podaří to jediné. To poslední:

Odevzdat svůj život jako jasné a srozumitelné poselství jednomu jedinému

člověku, který ho pochopí a ponese dál. Dřív nesmím odjet s dezertérem k

Dunaji.

Ten jediný člověk, na kterého myslím, který je mou jedinou nadějí po

všech porážkách, je ode mne oddělen stěnou a spí. Pozítří si sedne na

hnědého koně. Bude mít přes tvář pentle. Budou ho nazývat králem. Pojd',

synáčku. Usínám. Budou tě nazývat mým jménem. Budu spát. Chci tě vidět

ve snu na koni.

____________________________________________________

___________

V

_________________________________________

_________

(1)

Spal jsem dlouho a docela dobře; vzpomínky, kterým jsem se dal večer (a

až do noci) napospas, neměly při vší trpkosti vliv na rytmus mého fyzického

života, vycvičený přísnou životosprávou, kterou jsem na sebe uvalil, když

mne po třicítce poprvé napadlo, že nejsem ušetřen obecného údělu stárnutí.

Vzbudil jsem se až po osmé hodině, nepamatoval jsem si žádné sny, ani

dobré ani zlé, hlava mne nebolela, jenom se mi nechtělo vstávat a já jsem se

nijak této nechuti nebránil, protože v ní od jisté doby odmítám vidět

zlozvyk, nýbrž ji chápu jako dobrodějný příznak lenošivého mládí.

Zůstal jsem tedy ležet; spánek postavil mezi mne a setkání z pátečního

večera jakousi stěnu, větrolam, za kterým jsem se cítil (alespoň na chvíli)

ukryt. Ne snad že by se toho rána Lucie vytratila z mého vědomí, ale vrátila

se zase do své někdejší abstraktnosti.

Do své abstraktnosti? Ano: Když mi Lucie v Ostravě tak záhadně a krutě

zmizela, neměl jsem nejdřív žádnou praktickou možnost po ní pátrat. A jak

potom (po mém propuštění z vojny) ubíhala léta, ztrácel jsem pomalu touhu

po takovém pátrání. Říkal jsem si, že Lucie, ať už jsem ji miloval jakkoli, ať

byla sebevíc jediná, je zcela neodmyslitelná od situace, v níž jsme se spolu

potkali a zamilovali se. Zdálo se mi, že je jakási chyba v úvaze, jestliže člověk

abstrahuje milovanou bytost od všech okolností, v nichž ji poznal a v nichž

ona žije, když se ji snaží v urputném vnitřním soustředění očistit od všeho,

co není ona sama, tedy i od příběhu, který spolu prožili a jenž tvoří konturu

jejich lásky.

Nemiluji přece na ženě to, čím je ona sama sobě a pro sebe, nýbrž to, čím

se obrací ke mně, čím je pro mne. Miluji ji jako postavu našeho vzájemného

příběhu. Co by byla postava Hamleta bez Elsinorského zámku, bez Ofelie,

bez všech konkrétních situací, jimiž prochází, čím by byla bez textu své role,

čím by byla abstrahována od toho všeho? Co by z ní zbylo než jakási

prázdná, němá, iluzorní podstata? I Lucie zbavená ostravských předměstí,

růží prostrkovaných přes drát, odřených šatků, zbavená mých vlastních

nekonečných týdnů a vleklé beznaděje, přestala by být pravděpodobně tou

Lucií, kterou jsem miloval.

Ano, takto jsem to chápal, takto jsem si to vysvětloval a tak, jak ubíhal rok

za rokem, skoro jsem se bál ji znova potkat, protože jsem věděl, že bychom

se setkali na místě, kde Lucie už nebude Lucií a já nebudu mít čím navázat

přetrženou nit. Tím ovšem nechci říci, že jsem ji přestal milovat, že jsem na

ni zapomněl, že mi snad vybledla; naopak; zůstala ve mně ustavičně v

podobě ticehé nostalgie; toužil jsem po ní, jako se touží po něčem, co je de-

finitivně ztracené.

A právě proto, že se mi Lucie stala něčím definitivně minulým (něčím, co

jako minulé stále žije a jako přítomné je mrtvé), ztrácela postupně v mých

myšlenkách svou tělesnost, hmotnost a konkrétnost a stávala se čím dál více

jakousi legendou, mýtem vepsaným na pergamen a uloženým v kovové

skříňce do základů mého života.

Snad právě proto se mohlo stát to zcela neuvěřitelné: že jsem si v

holičském křesle nebyl jist její podobou. A proto se i mohlo stát příštího

rána, že jsem (ošálen pauzou spánku) měl pocit, že mé včerejší setkání

nehylo skutečné; že i ono se snad odehrálo v rovině legendy, věštby či

hádanky. Jestliže jsem v pátek večer byl zasažen Luciinou skutečnou

přítomností a vržen náhle zpátky do dávného období, jemuž panovala,

tohoto sobotního rána jsem se už jen s klidným (a dobře vyspaným) srdcem

ptal: proč jsem ji potkal? což má mít Luciin příběh ještě nějaké

pokračování? co znamená toto setkání a co mi chce říci?

Cožpak příběhy, kromě toho, že se dějí, že jsou, také něco říkají? Nemusím

snad zdůrazňovat, že jsem člověk veskrze střízlivý. Ale snad ve mně přece

jen zůstalo něco z iracionálních pověr, například právě tohleto podivné

přesvědčení, že veškeré životní příběhy, které mne potkávají, mají navíc

nějaký smysl, něco znamenají; že život svým vlastním příhěhem něco o sobě

vypovídá, že nám postupně zrazuje nějaké své tajemství, že před námi stojí

jako rébus, jehož smysl je třeba vyluštit, že příběhy, které ve svém

životě žijem, jsou mytologií toho života a že v té mytologii je klíč k pravdě a

k tajemství. Že je to klam? Je to možné, je to dokonce pravděpodobné, ale

nemohu se zbavit té potřeby ustavičně luštit svůj vlastní život (jako by v

něm opravdu byl skryt nějaký smysl, význam, pravda), nemohu se zbavit té

potřeby, i kdyby nebyla ničím než potřebou jakéhosi hraní (jako je hraním

luštění rébusů).

Ležel jsem tedy na vrzavé hotelové posteli a nechal si jít hlavou myšlenky

na Lucii, tentokrát už zase proměněnou v pouhou myšlenku, v pouhý

otazník. Hotelová postel byla opravdu, jak jsem ji v předchozí větě

charakterizoval, vrzavá,. a když jsem si tuto její vlastnost znovu uvědomil,

vyvolalo mi to (náhle, rušivě) myšlenku na Helenu. Jako by ta vrzající postel

byl hlas volající mne k povinnosti, vzdychl jsem si, shodil nohy z postele,

sedl si na okraj lůžka, protáhl se, prohrábl si vlasy, podíval se z okna na

ohlohu a pak vstal. Páteční setkání s Lucií, jakkoli bylo dalšího dne

odhmotněno, přece jen v sobě zachycovalo a utlumovalo můj zájem o

Helenu, zájem ještě před několika dny tak intenzívnÍ. V této chvíli zůstalo z

něho už pouhé vědomí zájmu; zájem přeložený do řeči paměti; pocit

povinnosti vůči ztracenému zájmu, o němž mne rozum ujišťoval, že se ve vší

intenzitě určitě zase vrátí.

Šel jsem k umývadlu, shodil pyžamový kabátek a otevřel dokořán

kohoutek vodovodu; vsunul jsem ruce pod proud vody a skoro překotně

jsem ji plnými dlaněmi šplíchal na krk, na ramena, na tělo; vydrhl jsem se

ručníkem; chtěl jsem v sobě rozproudit krev. Lekl jsem se totiž najednou;

lekl jsem se své lhostejuosti k Heleninu příjezdu, lekl jsem se, aby mi ta

lhostejnost (momentální lhostejnost) nezkazila příležitost, která přišla jen

jedenkrát a sotva se podruhé vrátí. Řekl jsem si, že se pořádně nasnídám a

že si dám po snídani vodku.

Sešel jsem dolů do kavárny, avšak našel jsem tam jen zástup židlí, jež

trčely žalostně nohama vzhůru odloženy na neprostřených stolcích, a babku

ve špinavé zástěře, která se mezi nimi ploužila.

Šel jsem do recepce hotelu a zeptal se vrátného, který tam seděl za pultem

zabořen do vypolštářované židle a do hluboké nevšímavosti, jestli se mohu v

hotelu nasnídat. Aniž se pohnul, řekl, že mají dnes v kavárně zavírací den.

Vyšel jsem na ulici. Byl pěkný den, mráčky se povalovaly po obloze a mímý

vítr zvedal z chodníku prach. Spěchal jsem na náměstí. U řeznictví stál

zástup mladších i starších žen; držely v ruce tašky a síťovky, čekaly trpělivě a

tupě, až na ně dojde uvnitř v obchodě řada. Mezi chodci, kteří bloumali

nebo spěchali ulicí, upoutali mne po chvíli ti, kteří drželi v ruce jako

miniatumí pochodeň kornoutek s červenou čepičkou zmrzliny, kterou

olizovali. To jsem se již octl na náměstí. Tam stojí rozložitý

jednoposchoďový dům s dvěma věžičkami po stranách střechy; v jeho

přízemní frontě jsou čtyři výkladní skříně a nad každou z nich skleněné

lunety; na jedné jsou vymalováni tři muži v krojích, jak se drží kolem

ramenou a otvírají ústa, na druhé muž se ženou (rovněž v krojích), na třetí

slunečnice a na čtvrté soudek vína. Tam byla samoobsluha.

Vešel jsem dovnitř. Byla to velká místnost s dlážděnou podlahou a stolky

na vysokých nohách, u nichž stáli lidé, pojídali obložené chlebíčky a pili

kávu nebo pivo.

Zde se mi nechtělo snídat. Upřel jsem se od rána na představu vydatné

snídaně s vejci, slaninou a číškou alkoholu, který by mi

vrátil ztracenou

vitalitu. Vzpomněl jsem si, že o kus dál, na druhém náměstí s parčíkem a

morovým sloupem, je jiná restaurace. Není sice nikterak vábná, ale stačilo

mi, že by tam byl stůl a židle a jeden jediný číšník, na kterém bych si vynutil,

co by se dalo.

Minul jsem morový sloup; podstavec podpíral světce, světec podpíral

oblak, oblak podpíral anděla, anděl podpíral další obláček a na tom obláčku

seděl další anděl, ten poslední; bylo ráno; uvědomil jsem si tuto

samozřejmost znovu, když jsem se zadíval na morový sloup, na tu dojemnou

pyramidu světců, obláčků a andělů, kteří tu v těžkém kameni předstírali

nebesa a jejich výšky, zatímco skutečná nebesa byla bled'ounce (jitřně)

modrá a zoufale vzdálená tomuto prašnému úseku země.

Přešel jsem tedy parčík s úhlednými trávníky a lavičkami (ale přesto

dostatečně holý, aby neporušoval ovzduší prázdné prašnosti) a chytil za

kliku dveří vedoucích do restaurace. Bylo zavřeno. Začal jsem chápat, že

vytoužená snídaně zůstane snem, a lekalo mne to, protože jsem v dětinné

umíněnosti považoval vydatnou snídani za rozhodující podmínku pro zdar

celého dne. Uvědomil jsem si, že okresní města nepočítají s podivíny chtějí-

cími vsedě snídat a že otvírají své hospody až mnohem později. Nepokoušel

jsem se tedy už ani hledat další hospodu, obrátil jsem se a přecházel znovu

parčík opačným směrem.

A zase jsem potkával proti sobě lidi, nesoucí v ruce kornoutky s růžovou

čepičkou, a znovu jsem pomyslel, že se ty kornoutky podobají pochodním a

že je v té podobě možná i jistý smysl, protože ty pochodně nejsou pochodně,

ale travestie pochodní, a to, co slavnostně v sobě nesou, ta růžová stopa

požitku, to není žádná rozkoš, ale travestie rozkoše, což pravděpodobně

vystihuje nevyhnutelnou travestovanost všech pochodní i rozkoší tohoto

prašného maloměsta. A pak jsem si řekl, že když půjdu proti těmto lízají-

cím světlonošům, dovedou mne pravděpodobně k nějaké cukrámě, v níž

snad bude stolek a židle a snad i čemá káva a zákusek.

Nedovedli mne k cukrámě, nýbrž k mléčné jídelně; byla tam velká fronta

lidí, čekajících na kakao či mléko s loupáčky, a byly tam zase stolky na

vysokých nohách, u kterých lidé pili a jedli, a v zadní místnosti byly také

stolky se židlemi, ale ty byly obsazeny. Stoupl jsem si tedy do fronty a po

třech minutách popocházejícího čekání jsem si koupil sklenici kakaa a dva

loupáčky, postavil se pak k vysokému stolku, na němž stálo asi šest dopitých

sklenic, vyhlédl jsem si místečko, které bylo nepolité, a tam jsem postavil

svou sklenici.

Najedl jsem se v zarmucující rychlosti: snad za tři minuty byl jsem již zase

na ulici; bylo devět hodin; měl jsem skoro dvě hodiny čas: Helena vyletěla

toho dne prvním letadlem z Prahy a v Brně měla nasednout na autobus,

který sem přijíždí před jedenáctou hodinou. Uvědomoval jsem si, že tyhle

dvě hodiny budou dokonale prázdné a dokonale zbytečné.

Mohl jsem si jít ovšem prohlédnout stará místa dětství, mohl jsem se v

sentimentálním zadumání zastavit u rodného domu, kde žila do posledních

dnů moje maminka. Vzpomínávám na ni často, ale zde ve městě, kde její

kostřička je zašantročena pod cizím

mramorem, jako by i vzpomínky na ni byly otráveny: mísily by se mi do nich

pocity někdejší bezmoci a jeduplná trpkost - a tomu se bráním.

A tak mi nezbylo než usednout na náměstí na lavičku, po chvíli zase vstát,

jít k výkladům obchodu, prohlížet tituly knih v knihkupectvÍ, pak konečně

přijít na spásnou myšlenku a koupit si v trafice Rudé právo, znovu si

sednout na lavičku, přeletět nevábné titulky, přečíst si v zahraniční rubrice

dvě zajímavější zprávy, pak zase vstát z lavičky, Rudé právo složit a

nepoškozené vsunout do nádoby na odpadky; pak jít zvolna ke kostelu,

zastavit se před ním, pohlédnout vzhůru na jeho dvě věže, pak vystoupit po

širokých chrámových schodech a vejít do chrámové předsíně a dál do

kostela, plaše, aby se lidé zbytečně nepohoršovali, že ten, kdo vstoupil, se

nekřižuje a přišel se tu jen projít, jako se chodí do parku nebo na opuštěné

korzo.

Když se do kostela nahrnulo trochu víc lidí, začal jsem si mezi nimi

připadat jako vetřelec, který neví, jak se tu má postavit, jak sklonit hlavu

nebo sepnout ruce, vyšel jsem tedy zase ven, podíval se na hodiny a zjistil, že

můj mezičas je ještě stále dlouhý. Snažil jsem si přivolat myšlenku na

Helenu, chtěl jsem na ni myslet, abych dlouhé chvíle nějak využil; ale ta

myšlenka se nechtěla nijak rozvíjet, nechtěla se hnout z místa a byla s to

vyvolat mi nanejvýš pouhou Heleninu vizuální podobu. Je to ostatně známá

věc: když muž čeká na ženu, nachází v sobě jen ztěžka schopnost přemýšlet

o ní a nezbývá mu nic jiného než prostě přecházet sem a tam (klidněji či

neklidněji) pod jejím strnulým obrazem.

A tak jsem přecházel. Napříč naproti kostelu jsem uviděl stát před starou

budovou radnice (dnešním Městským národním výborem) asi deset

prázdných kočárků. Nemohl jsem si ten úkaz dost rychle vysvětlit. Pak

jakýsi mladý muž přitlačil udýchaně další kočárek k těm ostatním, žena

(poněkud nervózní), která muže provázela, vytáhla z kočárku svitek bílých

látek a krajek (obsahujících nepochybně dítě) a oba pak spěchali dovnitř

radnice. Maje na paměti půl druhé hodiny, kterou musím ubít, dal jsem se

za nimi.

Už na širokém schodišti postávalo dosti zevlujících lidí, a jak jsem stoupal

po schodech vzhůru, bylo jich čím dál víc, nejvíce na chodbě v prvním

poschodí, zatímco schody vedoucí odtud výš byly už zase prázdné. Událost,

kvůli níž se tu lidé sešli, měla se tedy patrně odbývat v tomto poschodí,

nejspíše v místnosti, do níž vedly z chodby dveře dokořán otevřené a

zaplněné značným shlukem lidí. Šel jsem tam a octl jsem se v malém sálku,

kde stály asi v sedmi řadách židle a na nich už posedávali lidé, jako by

očekávali nějaké představení. V čele sálu bylo pódium, na něm podlouhlý

stůl přikrytý červenou látkou, na stole váza s velikou kyticí, na stěně za

pódiem dekorativně zřasená státní vlajka; dole před pódiem (a asi tři metry

od první řady hlediště) stálo v půlkruhu osm židlí obrácených směrem k

pódiu; vzadu na druhé straně sálku bylo malé harmonium s otevřenou

klávesnicí a u něho seděl se sklopenou lysou hlavou brýlatý starý pán.

Několik židlí v hledišti sálku bylo ještě neobsazených; usedl jsem tedy na

jednu z nich. Dlouho se nic nedělo, ale lidé se nijak nenudili, nakláněli se k

sobě, šeptali si a byli zřejmě plni očekávání. Mezitím zvolna naplnili sál

všichni ostatní, co stáli v houfech na chodbě; obsadili zbylých pár židlí a

obstoupili stěny.

Pak začalo konečně očekávané dění: za pódiem se otevřely dveře; objevila

se v nich brýlatá paní v hnědých šatech, s dlouhým tenkým nosem; pohlédla

do sálu a pozvedla pravou ruku. Lidé kolem mne utichli. Pak se ta žena

obrátila dozadu, do místnosti, z níž přišla, jako by tam někomu kynula nebo

něco říkala, ale vzápětí se zas vrátila a přitiskla se zády ke stěně, zatímco

jsem v té chvíli spatřil na její tváři (i když byla ke mně obrácena z pouhého

profilu) slavnostní, strnulý úsměv. Všechno bylo zřejmě dokonale

synchronizováno, neboť přesně se zahájením úsměvu ozvaly se za mými

zády zvuky harmonia.

Několik vteřin poté objevila se ve dveřích u pódia mladá žlutovlasá žena,

rudá ve tváři, bohatě naondulovaná i nabarvená, s vylekaným výrazem ve

tváři a s bílým balíkem nemluvněte v náručí. Brýlatá paní, aby jí

nepřekážela v cestě, přitiskla se ještě víc ke zdi a její úsměv měl pobízet

nositelku děcka vpřed. A nositelka šla, šla nejistým krokem, svírajíc

nemluvně; za ní se vynořila další žena s nemluvnětem v náručí a za ní

(husím pochodem) celý malý zástup; pozoroval jsem stále první z nich:

dívala se nejdříve kamsi pod strop, pak ale klesla pohledem a její oči se

zřejmě setkaly s pohledem někoho v hledišti, což ji vyvedlo z míry, takže

odtrhla rychle pohled a usmála se, jenomže ten úsměv (bylo doslova znát

námahu, kterou na něj musela vynaložit) rychle zmizel a zůstaly jí po něm

jen křečovitě strnulé rty. To všechno se v její tváři událo během několika

vteřin (co ušla sotva šest metrů ode dveří); protože šla příliš rovně a

nezahnula včas podél půlkrnhu židlí, musela se ted' brýlatá hnědá paní

rychle oddělit od zdi (tvář se jí poněkud zachmuřila), přikročit k ní,

dotknout se jí mírně rukou a připomenout jí tak směr, kterým má jít. Žena

rychle opravila uchýlení a obcházela půlkruh židlí, následována dalšími

nositelkami dětí. Bylo jich dohromady osm. Ušly konečně předepsanou

dráhu a stály ted' zády k obecenstvu každá před jednou židlí. Hnědá žena

ukázala rukou k zemi; ženy to postupně chápaly a (stále zády k obecenstvu)

usedaly (i s balíky děcek) na židle.

Z tváře brýlaté paní zmizel stín nespokojenosti, už se zase usmívala a šla k

pootevřeným dveřím do zadní místnosti. Stanula v nich na chvíli a pak opět

několika rychlými kroky ustoupila do sálu a přitiskla se ke zdi. Ve dveřích se

objevil asi dvacetiletý muž v černých šatech a bílé košili, jejíž límec

ozdobený malovanou kravatou se mu zařezával do krku. Měl sklopenou

hlavu a klátivým krokem se dal na pochod. Za ním šlo dalších sedm mužů

rozličného věku, vesměs však v tmavých šatech a slavnostních košilích.

Obešli židle, na nichž seděly ženy s dětmi, a zastavili se. V té chvíli projevilo

však několik z nich určitý nepokoj a začali se rozhlížet kolem sebe, jako by

cosi hledali. Brýlatá paní (na jejíž tváři se okamžitě objevil už známý stín

znepokojení) hned přiběhla, a když jí jeden z mužů cosi šeptal, přikývla

souhlasně hlavou a rozpačití muži si rychle vyměnili místa.

Hnědá paní rychle obnovila úsměv a šla znovu ke dveřím u pódia. Ani

nemusila tentokrát kynout či dávat znamenÍ. Ze dveří vyšel nový zástup a

musím říci, že to byl tentokrát zástup ukázněný a znalý, jenž kráčel bez

rozpaků a s eleganci skoro profesionální: byl složen z dětí asi desetiletých:

šly za sebou vždycky střídavě chlapeček a holčička; chlapečci měli dlouhé

tmavomodré kalhoty, bílou košili a červený šátek, jehož jeden cíp jim visel

na zádech a druhé dva byly pod krkem svázány na uzel; holčičky měly.

tmavomodré sukničky, bílé halenky a kolem krku také červený šátek;

všichni nesli v rukou kytičku růžÍ. Šli, jak jsem již řekl, jistě a samozřejmě, a

to nikoli tak jako předchozí zástupy do půlkruhu kolem židlí, nýbrž rovně

podél pódia; pak se zastavili a udělali vlevo v bok, takže jejich řada stála teď

pod pódiem po celé jeho délce a byla obrácena tvářemi k půlkruhu sedících

žen a do sálu.

A zase uplynulo několik vteřin a ve dveřích u pódia se znovu objevila

postava, tentokrát nikým nenásledovaná, a zamířila rovnou na pódium za

ten dlouhý stůl potažený červenou látkou. Byl to muž středního věku a

neměl vlasy. Šel důstojně, vzpřímeně, v černých šatech, v ruce držel červené

desky; zastavil se uprostřed délky stolu a obrátil se tváří k obecenstvu,

kterému se přitom mírně uklonil. Bylo vidět, že má otylou tvář a kolem krku

širokou červenomodrobílou stuhu, jejíž oba konce byly spojeny velkou

zlatou medailí, která mu visela přibližně v místech žaludku a ve chvíli, kdy

se ukláněl, zhoupla se několikrát mírně nad stolem.

V té chvíli začal náhle (aniž se přihlásil o slovo) docela nahlas mluvit jeden

z těch chlapečků, co stáli dole pod pódiem. Říkal, že prý přišlo jaro a že prý

tátové a mámy se radují a že celá země se prý raduje. Mluvil chvíli v tomto

duchu a pak ho přerušila jedna z holčiček a říkala něco podobného, co

nemělo docela jasný smysl, ale v čem se znovu opakovala slova máma, táta a

jaro a několikrát také slovo růže. Pak ji zase přerušil jiný chlapeček a toho

zase přerušila jiná holčička, ale nedá se říci, že by se spolu hádali, protože

všichni tvrdili přibližně totéž. Jeden chlapeček například prohlásil, že dítě je

mír. Naproti tomu holčička, co mluvila hned po něm, řekla, že dítě je květ.

Všechny děti se pak sjednotily právě na této myšlence, zopakovaly ji ještě

jednou unisono a vykročily vpřed napřahujíce ruku, v níž držely kytičku.

Protože jich bylo právě osm tak jako žen, co seděly v půlkruhu na židlích,

dostala každá žena po kytičce. Děti se vrátily zase pod pódium a od té chvíle

byly už tiché.

Zato muž, co stál na pódiu nad nimi, rozevřel červené desky a začal z nich

číst. I on mluvilo jaru, o květech, o mámách a tátech, také mluvil o lásce a

tom, že láska prý nese ovoce, ale potom se najednou začal jeho slovník

proměňovat a objevovala se v něm slova povinnost, odpovědnost, stát,

občan, najednou už neříkal táta a máma, nýbrž otec a matka a vypočítával,

co všechno jim (otcům a matkám) stát poskytuje, a že oni jsou za to povinni

vychovat státu ze svých dětí vzorné občany. Pak prohlásil, že to prý všichni

přítomní rodiče slavnostně stvrdí svým podpisem a ukázal na roh stolu, kde

ležela tlustá kniha vázaná v kůži.

Hnědá paní přistoupila v té chvíli za matku, která seděla na konci

půlkruhu, dotkla se jejího ramene, matka se ohlédla a paní jí vzala z rukou

nemluvně. Matka pak vstala a šla ke stolu. Muž se stuhou kolem krku knihu

rozevřel a podal matce péro. Matka se podepsala a vrátila se ke své židli, kde

jí hnědá paní vrátila opět dítě. Pak šel ke stolu příslušný muž a podepsal se;

pak podržela hnědá paní děcko vedlejší matce a poslala ji ke stolu; po ní se

podepsal příslušný muž, po něm zase další matka, další muž, a tak to šlo až

do konce. Pak se ozvaly zase tóny harmonia a lidé, kteří seděli se mnou v

publiku, nahrnuli se k matkám a k otcům a brali je za ruce. Šel jsem s nimi

dopředu sálu (jako bych snad také chtěl někoho brát za ruce), a tu mě

najednou ten muž, co měl kolem krku stuhu, osloví mým jménem a ptá se

mne, jestli ho nepoznávám.

Samozřejmě že jsem ho nepoznával, i když jsem ho pozoroval celou tu

dobu, co řečnil. Abych nemusel odpovědět záporně na trochu nepříjemnou

otázku, zatvářil jsem se překvapeně a zeptal se ho, jak se mu vede. Řekl, že

to docela ujde, a v té chvíli jsem ho náhle poznal: ovšem, byl to Kovalík,

spolužák z gymnasia, poznával jsem teď jeho rysy, které byly v poněkud

ztučnělé tváři jakoby rozmazané; ostatně Kovalik patřil mezi nejméně

nápadné spolužáky, nebyl ani hodný ani darebák, ani družný ani samotář,

učil se prostředně - byl prostě nenápadný; nad čelem mu tehdy trčely vlasy,

které mu nyní scházely - mohl bych tedy uvést několik omluv pro to, že jsem

ho hned nepoznal.

Zeptal se mne, co tu dělám, mám-li tu mezi matkami příbuzné. Řekl jsem

mu, že tu příbuzné nemám, že jsem sem přišel jenom ze zvědavosti. Usmál

se spokojeně a začal mi vysvětlovat, že zdejší národní výbor udělal velmi

mnoho, aby občanské obřady se odbývaly vskutku důstojně, a dodal se

skromnou hrdostí, že on, jako referent pro občanské záležitosti, má na tom

zásluhu a že ho za to chválili i z kraje. Zeptal jsem se ho, jestli to, co se tu

odbývalo, byly křtiny. Řekl mi, že to nebyly křtiny, nýbrž vítání nových

občanů do života. Byl zřejmě rád, že se může rozhovořit. Říkal, že tu stojí

proti sobě dvě velké instituce: katolická církev se svými obřady, které mají

tisíciletou tradici, a proti ní občanské instituce, které musí tyto tisícileté

obřady vytlačit svými novými obřady. Říkal, že lidé se přestanou chodit křtít

a vdávat do kostela teprve tehdy, až naše občanské obřady budou mít tolik

důstojnosti a krásy, co obřad církevní.

Řekl jsem mu, že to zřejmě není tak lehké. Souhlasil se mnou a řekl, že prý

je rád, že oni, referenti pro občanské záležitosti, nacházejí konečně trochu

podpory u našich umělců, kteří si snad už uvědomili, že je to čestný úkol,

dát našemu lidu opravdu socialistické pohřby, svatby a křtiny (hned se

opravil a řekl vítání občanů doživota). Dodal, že verše, které toho dne

recitovali pionýři, jsou opravdu krásné. Přisvědčil jsem mu a zeptal se ho,

jestli by nebyl účinnější způsob, jak odnaučit lidi církevním obřadům, dát

jim naopak plnou možnost vyhnout se jakémukoli obřadu. Zeptal jsem se

ho, zda si nemyslí, že podstatou moderního člověka je právě nechuť k

ceremoniím a obřadnictví a že má-li se už něco podporovat, tedy snad právě

tato nechuť.

Řekl mi, že lidé si svoje svatby a pohřby nikdy nedají vzít. A že také z

našeho hlediska (dal důraz na slovo naše, jako by mi tím chtěl dát na

srozuměnou, že i on několik let po vítězství socialismu vstoupil do

komunistické strany) by bylo škoda nevyužít těchto obřadů k tomu,

abychom lidi připoutali k naší ideologii a k našemu státu.

Zeptal jsem se svého starého spolužáka, co dělá s lidmi, kteří se takového

obřadu nechtějí zúčastnit, jsou-li vůbec takoví lidé. Rekl mi, že takoví lidé

samozřejmě jsou, protože ještě všichni nezačali myslet nově, že ale

nedostaví-li se, dostanou další a další pozvánky, takže nakonec většina z

nich k obřadu stejně přijde, byť třeba s týdenním nebo čtrnáctidenním

zpožděním. Zeptal jsem se ho, jestli účast na obřadu je povinná. Odpověděl

mi s úsměvem, že není, ale že podle účasti na obřadu hodnotí národní výbor

uvědomělost občanů a jejich poměr ke státu a že si to nakonec každý občan

uvědomí a přijde.

Řekl jsem Kovalíkovi, že je tedy národní výbor na své věřící stejně přísný

jako církev na své. Kovalík se usmál a řekl, že se nedá nic dělat. Potom mě

pozval, abych si šel za ním sednout do kanceláře. Rekl jsem mu, že už

bohužel nemám mnoho času, protože tu na někoho musím čekat u

autobusu. Zeptal se mne, jestli jsem se tu viděl s někým "z kluků" (měl na

mysli spolužáky). Rekl jsem mu, že bohužel ne a že jsem rád, že jsem se

potkal alespoň s ním, protože až budu potřebovat pokřtít dítě, přijedu

schválně sem za ním. Smál se a uhodil mne pěstí do ramene. Podali jsme si

ruce a já jsem vyšel opět na náměstí s vědomím, že do příjezdu autobusu

chybí ještě čtvrt hodiny.

Čtvrthodina není už dlouhá doba. Prošel jsem náměstím, šel jsem znovu

kolem holičského krámku, znovu jsem do něho nahlédl výkladem (přestože

jsem věděl, že tam Lucie nemůže být, že tam bude až odpoledne), a pak už

jsem jenom bloumal na autobusovém nádražÍ a představoval jsem si

Helenu: její tvář ukrytou pod vrstvou snědého pudru, její nazrzlé, zřejmě

odbarvené vlasy, její postavu, zdaleka ne štíhlou, ale přece jen podržující si

základní poměr proporcí, který je nutný k tomu, abychom vnímali ženu jako

ženu, představoval jsem si všechno to, co ji staví na dráždivou hranici

nechutného a vábivého, i její hlas, hlasitější než je příjemné, i její mimiku,

která svou nadměrností prozrazovala bezděky netrpělivou touhu ještě se

líbit.

Viděl jsem Helenu jen třikrát ve svém životě, což je dost málo na to, abych

si uměl v paměti přesně podržet její podobu. Pokaždé když jsem si ji chtěl

vyvolat, zdůraznil se mi v představě některý z jejích rysů natolik, že se mi

Helena ustavičně proměňovala ve svou karikaturu. Jakkoli však byla moje

představivost nepřesná, domnívám se, že právě svými zkresleninami

zachycovala na Heleně něco podstatného, co se skrývalo pod její vnější

podohou.

Nemohl jsem se tentokrát zbavit zejména představy Heleniny zvláštní

tělesné nepevnosti, rozměklosti, která měla být charakteristická nejen pro

její věk, její mateřství, ale zejména pro jakousi psychickou anebo erotickou

bezbrannost bez úspěchu zakrývanou sebevědomým způsobem řeči, pro její

erotickou "danost napospas". Bylo v tom opravdu něco z Heleniny podstaty,

anebo se v tom spíš projevoval můj vlastní poměr k Heleně? Kdo ví. Auto-

bus měl za chvíli přijet a já jsem toužil uvidět Helenu právě takovou, jakou

mi ji interpretovaly moje představy. Skryl jsem se do vchodu jednoho z

domů, které stály na náměstí obklopujícím autobusové nádraží, a chtěl jsem

ji odtud chvíli pozorovat, jak se bezmocně rozhlíží a jak ji napadá myšlenka,

že sem jela zbytečně a že mne tu nepotká.

Velký rychlíkový autobus s přívěsným vozíkem zastavil na náměstí a mezi

prvními z něho vystoupila Helena. Byla oblečena do modrého šusťáku,

italského pláště, který se v té době kupoval v Tuzexu a propůjčoval všem

svým nositelkám mladistvě sportovní podobu. I Helena (měla vyhrnutý

límec a přepásaný pás) v něm vypadala výborně. Rozhlédla se, popošla

dokonce kousek, aby viděla plochu náměstí skrytou za autobusem, ale

nezůstala bezradně stát na místě, nýbrž se bez váhání otočila a dala se

směrem k hotelu, kde jsem byl ubytován a kde měla zamluvený nocleh i ona.

Potvrdil jsem si znovu, že představivost mi poskytuje Helenu pouze v

deformaci (ta sice pro mne bývá chvílemi dráždivá, avšak vychyluje Helenu

často až do sféry nechutného a téměř štítivého). Naštěstí bývala Helena

vždycky hezčí ve skutečnosti než v mých představách, což jsem si uvědomil i

tentokrát, když jsem ji viděl zezadu na vysokých podpatcích kráčet k hotelu.

Dal jsem se za ní.

Byla už skloněna v recepci, opřena loktem o stůl, na němž si ji netečný

vrátný zapisoval do knihy. Slabikovala mu své jméno: "Helena Zemánková,

Ze-mán-ko-vá ... " Stál jsem za ní a poslouchal její nacionále. Když si ji

vrátný zapsal, zeptala se ho Helena: "Je tu ubytován soudruh Jahn?" Vrátný

zamručel, že ne. Přistoupil jsem k Heleně a položil jsem jí zezadu ruku na

rameno.

____________________________________________________

___________

(2)

Všechno, co se odehrávalo mezi mnou a Helenou, bylo dílem přesně

promyšleného plánu. Jistěže ani Helena nevstupovala do svého svazku se

mnou bez jakéhokoli záměru, ale její záměr sotva překročil ráz vágní ženské

touhy, která si chce uchovat svou spon- tánnost, svou sentimentální poezii a

která se proto nesnaží chod událostí předem režírovat a aranžovat. Zato já

jsem jednal od počátku jako pečlivý aranžér příběhu, jejž mám prožít, a

neponechával jsem náhodné inspiraci ani volbu svých slova návrhů, ani

třeba volbu místnosti, kde jsem chtěl s Helenou zůstat o samotě. Bál jsem se

sebeméně riskovat, že minu nabízející se příležitost, na níž mi tak nesmírně

záleželo, ne proto, že by byla Helena zvlášť mladá, zvlášť příjemná nebo

zvlášť hezká, nýbrž jen a jen proto, že se jmenovala, tak jak se jmenovala; že

jejím mužem byl člověk, jehož jsem nenáviděl.

Když mi jednoho dne v našem ústavu oznámili, že má za mnou přijít

nějaká soudružka Zemánková z rozhlasu a že ji mám informovat o našich

výzkumech, vzpomněl jsem si sice ihned na někdejšího kolegu ze studií, ale

považoval jsem shodu jmen za pouhou hříčku náhody, a bylo-li mi

nepříjemné, že ji posílají za mnou, bylo to z docela jiných důvodů.

V našem ústavu se z toho stal už nezrušitelný zvyk, že veškeré novináře

posílají právě za mnou a že právě mne vysílají jménem ústavu přednášet,

když nás o to žádají různé vzdělávací společnosti. V této zdánlivé cti skrývá

se pro mne cosi dost smutného: zahájil jsem vlastní vědeckou práci téměř o

deset let později než moji ostatní kolegové (vždyť ještě ve svých třiceti letech

jsem byl vysokoškolák); pár let jsem se snažil všemi silami tu ztrátu dohonit,

ale pak jsem pochopil, že by bylo příliš trudné obětovat druhou půli života

úpěnlivému (a asi marnému) dohánění ztracených let, a rezignoval jsem.

Naštěstl bylo v té rezignaci obsaženo i odškodnění: oč méně jsem se hnal za

úspěchem ve své úzké specializaci, tím více jsem si mohl dopřávat přepychu

dívat se skrze svůj obor na jiné vědecké obory, na bytí člověka i na bytí světa

a zakoušet tak radost (jednu z nejsladších) z přemítání a uvažovánÍ.

Nicméně kolegové dobře vědí, že způsobuje-li takové uvažování osobní

potěchu, je málo co platné pro moderní vědeckou kariéru, která si vyžaduje,

aby vědec nadšeně kutal ve své specializaci či podspecializaci jako nevidomý

krtek a neztrácel čas zoufáním, že ztrácí z očí obzory. A tak mi mou rezignaci

kolegové napůl závidí a napůl mne pro ni přezírají, což mi pak dávají s las-

kavou ironií na vědomí, když mne nazývají "filosofem ústavu" a posílají za

mnou redaktorky z rozhlasu.

Snad z těchto důvodů, ale jistě i proto, že jsou většinou plytcí, frázovití a

drzí, nemám novináře rád. To, že Helena nebyla redaktorkou novin, nýbrž

rozhlasu, jenom zvýšilo mou averzi. Noviny mají totiž v mých očích jednu

velkou polehčující okolnost: jsou nehlučné. Jejich nezajímavost je tichá;

nevnucuje se; je možno je odložit, dát do kbelíku na smetí nebo dokonce do

sběru. Nezajímavost rozhlasu nemá tuto polehčující okolnost; pronásleduje

nás v kavárnách, restauracích, dokonce i ve vlacích, ba i na návštěvách u

lidí, kteří již neumějí žít bez ustavičného krmení uší.

Avšak odpuzoval mne i způsob, jak Helena mluvila. Pochopil jsem, že než

přišla do našeho ústavu, měla svůj fejeton už předem vymyšlený a hledala

ted' k obvyklým frázím už jen několik konkrétních dat a příkladů, které se

chtěla ode mne dovědět. Seč jsem mohl, snažil jsem se jí tuto práci

znesnadnit; mluvil jsem úmyslně složitě a nesrozumitelně a všechny názory,

které si s sebou přinesla, jsem se jí snažil rozvrátit. Když už hrozilo

nebezpečí, že by mi mohla přece jen porozumět, snažil jsem se jí uniknout

tím, že jsem zdůvěrněl; říkal jsem jí, že jí sluší její zrzavé vlasy (ačkoli jsem

si myslil pravý opak), ptal jsem se jí, jak se jí líbí její práce v rozhlase a co

ráda čte. A v tiché úvaze, kterou jsem vedl hluboko pod naším rozhovorem,

jsem došel k myšlence, že shoda jmen nemusí být jen náhodná. Tato

redaktorka, frázovitá, hlučná, konjunkturální, zdála se mi být spřízněna s

mužem, jehož jsem znal rovněž jako frázovitého, hlučného a

konjunkturálního. Zeptal jsem se proto lehkým tónem skoro koketní

konverzace na pana manžela. Ukázalo se, že stopa souhlasí, a několik

dalších otázek identifikovalo Pavla Zemánka docela bezpečně. Nemohu

ovšem říci, že by mne v té chvíli napadlo sblížit se s ní tím způsobem, k

němuž později došlo. Naopak: odpor, který jsem k ní cítil při samém jejím

příchodu, se po tomto zjištění jen prohloubil. Začal jsem v prvních chvílích

hledat záminku, pro kterou bych přerušil s nevítanou redaktorkou rozhovor

a dal ji napospas jinému pracovníkovi; pomyslil jsem i na to, jak by bylo

krásné, kdybych tuto ženu plnou úsměvů a rozšafnosti mohl vyhodit za

dveře, a litoval jsem, že je to nemožné.

Avšak právě ve chvíli, kdy jsem byl nejvíc naplněn nechutí, pohnuta mými

důvěrnějšími otázkami a poznámkami (jejich ryze pátrací funkci nemohla

postřehnout), projevila se Helena několika zcela přirozenými ženskými

gesty a má zášť dostala náhle nové zabarvení: viděl jsem v Heleně za clonou

rédaktorské posunčiny ženu, konkrétní ženu, která může fungovat jako

žena. Rekl jsem si nejdřív s vnitřním úšklebkem, že si Zemánek zaslouží

právě takovou ženu, která je pro něho zajisté i dostatečným trestem, ale

vzápětí jsem se musil opravit: přezíravý soud, v který jsem chtěl rychle věřit,

byl příliš subjektivní, ba dokonce příliš chtěný; tato žena bývala určitě

docela hezká a není důvodů předpokládat, že by jí Pavel Zemánek dodnes s

chutí nepoužíval jako ženy. Pokračoval jsem dál v lehkém tónu hovoru, aniž

jsem dával najevo, o čem uvažuji. Cosi mne nutilo, abych objevoval

redaktorku, která seděla proti mně, co nejvíc v jejích ženských rysech, a tato

snaha řídíla automaticky směr rozhovoru.

Prostřednictví ženy dovede vtisknout nenávisti některé vlastnosti

příznačné pro sympatii: například zvědavost, chuť po blízkosti, touhu

překročit práh intimity. Dostával jsem se do jakéhosi vytržení: představoval

jsem si Zemánka, Helenu a celý jejich svět (cizí svět) a se zvláštní rozkoší

jsem v sobě hýčkal zášť (pozornou, skoro něžnou zášt') k Heleninu zjevu,

zášť k zrzavým vlasům, zášť k modrým očím, zášť ke krátkým ježícím se

řasám, zášť ke kulaté tváři, zášť k zvednutému smyslnému chřípí, zášť k

mezírce mezi dvěma předními zuby, zášť k zralé macatosti těla. Pozoroval

jsem ji, jako se pozorují ženy, které milujeme; pozoroval jsem ji tak, jako

bych si všechno chtěl vrýt do paměti, a aby nemohla zpozorovat záštiplnost

mého zájmu, volil jsem v našem rozhovoru slova čím dál tím lehčí a čím dále

milejší, takže se Helena stávala čím dál ženštější. Musil jsem myslet na to, že

její ústa, prsa, oči, vlasy náležejí Zemánkovi, a bral jsem to všechno v duchu

do rukou, vážil, potěžkával, zkoušel, zda se to dá rozdrtit v dlani anebo roz-

bít úderem o stěnu, a pak jsem to zase pozorně prohlížel, zkoušel to vidět

Zemánkovýma a pak zase svýma očima.

Snad mnou proběhla i myšlenka, zcela nepraktická a platonická, že by bylo

možno tuto ženu hnát z planinky naší lichotné konverzace dál a dál až k

cílové pásce postele. Ale byla to jen myšlenka, jedna z těch, které proletí

jako jiskra hlavou a zase zhasnou. Helena prohlásila, že mi děkuje za

informace, které jsem jí poskytl, a že už mne nebude zdržovat. Rozloučili

jsme se a já jsem byl rád, že odešla. Podivné vytržení pominulo a pociťoval

jsem k ní už zase jen čirou nechuť a bylo mi trapné, že jsem se k ní před

chvílí choval s takovým zdůvěrňujícím zájmem a laskavostí (i když jen

předstíranou).

Naše setkání bylo by jistě zůstalo bez pokračování, kdyby o několik dnů

později Helena sama nebyla zatelefonovala a nepožádala mne o schůzku.

Snad opravdu potřebovala, abych jí zkorigoval text jejího fejetonu, ale mně

se v té chvíli zazdálo, že je to záminka a že tón, jímž se mnou mluví,

dovolává se spíše té důvěrně lehké než té odborně vážné části našeho

minulého rozhovoru. Vešel jsem na tento tón rychle a bez rozmýšlení a už

jsem z něho neustoupil. Sešli jsme se v kavárně a já jsem zcela provokativně

pomíjel všechno, co se týkalo Helenina fejetonu; bagatelizoval jsem

bezostyšně její redaktorské zájmy; viděl jsem, že ji tím vyvádím poněkud z

míry, ale zároveň jsem chápal, že právě v těchto chvílích ji začínám ovládat.

Pozval jsem ji, aby si se mnou vyjela ven za Prahu. Protestovala a dovolávala

se toho, že je vdaná, Ničím mi nemohla udělat větší radost. Prodléval jsem u

této její námitky pro mne tak drahé; hrál jsem si s ní; vracel se k ní;

žertovalo ní. Nakonec byla ráda, že od ní může odvést hovor tím, že na můj

návrh rychle přistoupila. Pak už šlo všechno přesně podle plánu. Vysnil

jsem si ho silou patnáct let trvající zášti a pocítil jsem v sobě až

nepochopitelnou jistotu, že se zdaří a beze zbytku naplní.

A plán se naplňoval zdárně. Vzal jsem u vrátnice Heleně malý cestovní

kufřík a doprovodil ji nahoru do jejího pokoje, který byl mimochodem

stejně ošklivý jako můj. I Helena, která měla zvláštní schopnost nazývat věci

lepšími, než jsou, musila to přiznat. Řekl jsem jí, že si z toho nemá nic dělat,

že si s tím budem vědět rady. Podívala se na mne neobyčejně významným

pohledem. Potom řekla, že se chce umýt, a já jsem jí řekl, že je to správné a

že na ni počkám v hale hotelu.

Přišla dolů (měla pod rozepnutým šusťákem černou sukni a růžový

svetřík) a já jsem se mohl ujistit znovu, že je elegantní. Řekl jsem jí, že se

půjdeme naobědvat do Lidového domu, že je to špatná restaurace, ale přece

nejlepší, jaká tady je. Řekla mi, že jsem zdejší rodák a že se tedy svěřuje mé

péči a nebude mi v ničem odporovat. (Vypadalo to, jako by se snažila volit

svá slova malounko dvojsmyslně; ta snaha byla směšná a potěšující.) Šli

jsme zase tou cestou, kterou jsem šel ráno, když jsem marně toužil po dobré

snídani, a Helena ještě několikrát zdůraznila, že je ráda, že poprvé poznává

mé rodné město, ale i když tu byla skutečně poprvé, nijak se nerozhlížela,

neptala se, co je v té či oné budově, a vůbec se nechovala jako návštěvník

vstupující poprvé,do cizího města. Přemýšlel jsem, zda je ten nezájem

způsoben určitým zteřením duše, která už neumí pociťovat vůči vnějšímu