Žert

žádné prášky s sebou nemám, ale pak jsem si vzpomněla, že Jindra mívá u

sebe všelijaké léky, na věšáku visel jeho pracovní plášť, strčila jsem ruku do

jeho kapes a opravdu, měl tam jakousi tubu, ano, to je proti bolestem hlavy,

zubů, proti ischiasu a zánětu trojklaného nervu, proti bolestem duše to není,

ale aspoň mé hlavě to pomůže.

Šla jsem k vodovodu, který byl v koutě sousední místnosti, nalila jsem

vodu do sklenky od hořčice a zapila dvě tahlety. Dvě, to je dost, to mi snad

pomůže, ovšem od bolesti duše mi algena nepomůže, leda že bych snědla

celou tubu, protože algena ve velkém množství je jed a Jindrova tuba je

skoro plná, to by možná stačilo.

Ale to byl jen nápad, pouhá představa, jenomže ta představa se mi ted'

pořád vracela, musila jsem myslit na to, proč vůbec žiji, jaký to má smysl,

abych ještě dál žila, ale to vlastně není pravda, na nic takového jsem

nemyslila, vůbec jsem v té chvíli mnoho nemyslila, jen jsem si představila,

že bych nežila, a bylo mi z toho náhle sladce, tak divně sladce, že se mi

najednou chtělo smát a asi jsem se opravdu začala smát.

Položila jsem si na jazyk ještě jednu tabletku, vůbec jsem nebyla

rozhodnuta, že se otrávím, jenom jsem tiskla tu tubu v ruce a říkala jsem si

"držím v ruce svoji smrt" a byla jsem okouzlena tou jednoduchostí, bylo mi,

jako bych se krůček po krůčku přibližovala k hluboké propasti, ne snad

abych do ní skočila, nýbrž jen abych se do ní podívala. Nalila jsem si vodu

do sklenky, zapila tabletu a šla zase zpátky do naší místnosti, bylo tam

otevřené okno a bylo pořád zdaleka slyšet hýlom hýlom, domácí i přespolní,

ale do toho rámusila auta, surová nákladní auta, surové motocykly,

motocykly přehlušující všechno, co je na světě krásné, všechno, čemu jsem

věřila a proč jsem žila, ten rachot byl nesnesitelný a nesnesitelná byla i ta

bezmocná slabost vyvolávajících hlásků, a tak jsem zavřela okno a znovu

jsem pocítila tu dlouhou vytrvalou bolest v duši.

Za celý život mi Pavel tak neublížil jako ty, Ludvíku, jako ty v jedné jediné

minutě, Pavlovi odpouštím, rozumím mu, jeho plamen rychle shoří, musí si

hledat novou potravu a nové diváky a nové publikum, ubližoval mi, ale ted'

přes tu svou čerstvou bolest ho vidím beze zloby a docela mateřsky,

fanfarón, komediant, usmívám se nad jeho mnohaletou snahou vykroutit se

z mé náruče, ach jdi si, Pavle, jdi si, rozumím ti, ale tobě, Ludvíku,

nerozumím, ty jsi za mnou přišel v masce, přišel jsi mne vzkřísit a

vzkříšenou zničit, tebe, jen tebe proklínám, proklínám a zároveň prosím,

abys přišel, abys přišel a smiloval se.

Můj bože, třeha je to jenom nějaké strašné nedorozumění, možná že ti Pavel

něco řekl, když jste spolu byli sami, co já vím, ptala jsem se tě na to,

zapřísahala jsem tě, abys mi vysvětlil, proč mne už nemiluješ, nechtěla jsem

tě pustit, čtyřikrát jsem tě zadržela, ale tys nechtěl nic slyšet, jenom jsi říkal,

že je konec, konec, definitivně konec, neodvolatelně konec, tak dobře,

konec, přisvědčila jsem ti nakonec a měla jsem vysoký sopránový hlas, jako

by mluvil někdo jiný, nějaká holčička před pubertou, řekla jsem tím

vysokým hlasem, přeju ti tedy hezkou cestu, to je legrační, vůbec nevím,

proč jsem ti přála hezkou cestu, ale pořád se mi to dralo na jazyk, přeju ti

hezkou cestu, přeju ti tedy hezkou cestu ...

Možná že nevíš, jak tě miluji, určitě nevíš, jak tě miluji, možná si myslíš, že

jsem jen panička, která hledala dobrodružství, a netušíš, že jsi mi osudem,

životem, vším ... Možná že mne tu najdeš, jak ležím přikryta bílou plachton,

a pak pochopíš, že jsi zabil to nejcennější, co jsi měl v životě ... anebo

přijdeš, můj bože, a já ještě budu živa a ještě mne budeš moci zachránit a

budeš klečet u mne na kolenou a plakat a já tě budu hladit po rukou, po

vlasech a odpustím ti, všechno ti odpustím ...

____________________________________________________

___________

(15)

Nedalo se opravdu nic jiného dělat, musel jsem zakřiknout ten špatný

příběh, ten špatný žert, který se nespokojoval sám sebou, ale obludně se

množil v další a další hloupé žerty, chtěl jsem vymazat celý tento den, jenž

povstal nedopatřením, jen proto, že jsem se ráno pozdě probudil a nemohl

už odjet, ale chtěl jsem vymazat i všechno, co k tomuto dni směřovalo,

všechno to hloupé snažení o Helenu, jež spočívalo rovněž jen na omylu.

Spěchal jsem, jako kdybych za sebou cítil Heleniny pronásledující kroky, a

napadlo mne: i kdyby to bylo možné a já opravdu vymazal těch několik

zbytečných dnů ze svého života, co to pomůže, když celý můj životní příběh

byl počat v omylu, špatným žertem pohlednice, tou náhodou, tím

nesmyslem? A pocítil jsem děs, že věci vzniklé omylem jsou stejně skutečné

jako věci vzniklé právem a nutně.

Jak rád bych odvolal svůj životní příběh! Jenomže jakou mocí bych ho

mohl odvolat, když omyly, z nichž povstal, nebyly jen mými omyly? Vždyť

kdo se to tehdy mýlil, když hloupý žert mé pohlednice byl vzat vážně? Kdo

se to mýlil, když Alexejův otec (dnes ostatně už dávno rehabilitovaný, avšak

o nic méně mrtvý) byl zatčen a vězněn? Ty omyly byly tak běžné a tak

všeobecné, že naprosto nebyly výjimkou nebo "chybou" v řádu věcí, nýbrž

naopak právě ony tvořily řád věcí. Kdo se to tedy mýlil? Sama historie? Ta

božská, ta rozumná? Ale proč by to vlastně měly být její omyly? Tak se to

jeví jen mému lidskému rozumu, ale má-li historie vskutku nějaký vlastní

rozum, proč by to musel být rozum bažící po spravedlnosti, rozum

domáhající se lidského pochopení, rozum učitelsky vážný? Co když historie

žertuje? A tu jsem si uvědomil, jak bezmocné je chtít odvolat svůj vlastní

žert, když já sám s celým svým životem jsem zahrnut do žertu mnohem

všeobsáhlejšího (pro mne nedohledného) a naprosto neodvolatelného.

Uviděl jsem na návsi (už ztichlé, protože Jízda králů objížděla druhý konec

vsi) o zeď opřenou velikou tabuli oznamující červenými písmeny, že dnes ve

čtyři odpoledne bude v zahradní restauraci koncertovat cimbálová kapela.

Vedle té tabule byly dveře do hospody, a protože mi zbývaly do odjezdu

autobusu skoro dvě hodiny a byl čas oběda, vešel jsem dovnitř.

____________________________________________________

___________

(16)

Tak strašně se mi chtělo jít ještě o kousíček blíž k té propasti, chtěla jsem

se nahnout nad zábradlí a dívat se do ní, jako by mi měl ten pohled přinést

útěchu a smíření, jako bychom tam dole, aspoň tam dole, když ne jinde, jako

bychom tam dole na dně propasti se mohli spolu najít a být spolu, bez

nedorozumění, bez zlých lidí, bez stárnutí, beze smutku a navždy ... Přešla

jsem znovu do druhého pokoje, měla jsem v sobě zatím čtyři tablety, to nic

není, to jsem ještě od té propasti moc daleko, to se ještě nedotýkám ani

zábradlí. Vysypala jsem si na dlaň zbylé prášky. Pak bylo slyšet z chodby, že

někdo otvírá dveře, lekla jsem se a hodila jsem si prášky do úst a zbrkle je

polykala, bylo to příliš velké sousto, cítila jsem, jak mne tlačí bolestně v

jícnu, i když jsem zapíjela, jak jsem mohla.

Byl to Jindra, ptal se, jak se mi daří práce, a já jsem najednou byla docela

jiná, spadla ze mne zmatenost, už jsem neměla ten vysoký cizí hlas a byla

jsem cílevědomá a rozhodná. Prosím tě, Jindro, to je dobře, žes přišel, něco

bych od tebe potřebovala. Začervenal se, řekl, že pro mne vždycky všechno

udělá a že je rád, že je mi už dobře. Ano, už je mně dobře, jenom chvilku

počkej, chci něco napsat, a sedla jsem si a vzala papír a psala. Ludvíku, můj

nejdražší, milovala jsem tě celou duší i tělem a moje tělo i moje duše nevědí

teď, proč by žily. Loučím se s tebou, miluju tě, sbohem, Helena. Ani jsem po

sobě nečetla, co jsem napsala, Jindra seděl naproti mně, díval se na mne a

nevěděl, co píšu, složila jsem rychle papír a chtěla jsem ho dát do obálky,

obálka ale nikde nebyla, prosím tě, Jindro, nemáš obálku?

Jindra šel klidně ke skříni u stolu, otevřel ji a začal se v ní hrabat, jindy

bych ho napomenula, aby se nehrabal v cizích věcech, ale tentokrát jsem

chtěla jen rychle, rychle obálku, podal mi ji, byla na ní hlavička místního

národního výboru, dala jsem do ní dopis, zalepila a na obálku napsala

Ludvík Jahn, prosím tě, Jindro, pamatuješ si toho člověka, jak s námi stál,

když tam byl taky můj muž a ta slečna, ano, ten černovlasý, já teď odtud

nemohu a potřebovala bych, abys ho někde našel a dal mu to.

Zase mne chytil za ruku, chudáček, co si asi myslil, jak si asi vysvětloval

moje rozčilení, ve snu ho nemohlo napadnout, oč jde, jenom cítil, že se něco

zlého se mnou děje, zase mi držel ruku a přišlo mi to najednou strašlivě

žalostné a on se ke mně sklonil a ohjal mne a přitiskl mi ústa na ústa, chtěla

jsem se bránit, ale on mne držel silně a nmě projelo hlavou, že je to poslední

muž v životě, kterého líbám, že je to můj poslední polibek, a bylo mi

najednou úplně bláznivě a objala jsem ho také a stiskla ho a pootevřela ústa

a cítila jeho jazyk na svém jazyku a jeho ruce na svém těle a cítila jsem v té

chvíli závratný pocit, že teď jsem vlastně docela svobodná a že na ničem

nezáleží, protože jsem všemi opuštěná a můj svět se zřítil a já jsem proto

docela volná a můžu dělat, co se mi zachce, jsem volná jak ta holka, co jsme

ji vyhodili z podniku, nic mne od ní nedělí, můj svět je rozbitý a už ho nikdy

neslepím, už nemám, proč bych byla věrná a komu bych byla věrná, jsem

najednou docela svobodná jako ta technička, ta kurvička, co byla každý

večer v jiné posteli, kdybych žila dál, byla bych taky každý večer v jiné

posteli, cítila jsem Jindrův jazyk v ústech, jsem svobodná, věděla jsem, že ho

mohu pomilovat, chtěla jsem ho pomilovat, kdekoli pomilovat, třeba tady na

stole nebo na prkenné podlaze, honem a rychle a hned, naposledy se

pomilovat, před koncem se pomilovat, ale to už Jindra vstal, usmíval se

pyšně, že prý už jde a že bude spěchat zpátky.

____________________________________________________

___________

(17)

Malou místností s pěti šesti stoly, hustě zakouřenou a přeplněnou, se řítil

číšník, maje na natažené paži veliký tác s kopcem talířů, na nichž jsem

rozeznal smažené řízky s bramborovým salátem (pravděpodobně jediné

nedělní jídlo), a prorážeje si neurvale cestu mezi lidmi a stoly, vyběhl z

místnosti na chodbu. Šel jsem za ním a zjistil jsem, že na konci chodby jsou

otevřené dveře do zahrady, v níž se rovněž obědvá. Vzadu pod lípou byl

volný stolek; usedl jsem tam.

Z dálky přes střechy vesnice ozývalo se jímavé hýlom hýlom, ozývalo se tak z

dálky, že sem do hospodské zahrady obklíčené stěnami domů doléhalo zpola

neskutečně. A ta zdánlivá neskutečnost mi navodila myšlenku, že to všechno

kolem mne vůbec není přítomnost, nýbrž jen samá minulost, patnáct,

dvacet let stará minulost, že hýlom hýlom je minulost, Lucie je minulost,

Zemánek je minulost a Helena byla jen kámen, který jsem chtěl na tu

minulost vrhnout; celé tyhle tři dny byly jen divadlem stínů.

Cože? Jen tyhle tři dny? Celý můj život, zdá se mi, byl vždycky příliš

přeplněn stíny a přítomnost v něm zaujímala pravděpodobně dost

nedůstojné místo. Představuji si jedoucí chodník (to je čas) a na něm

člověka (to jsem já), který běží proti směru, kterým se pohybuje chodník;

chodník se však pohybuje rychleji než já a proto mne zvolna unáší do cíle, ke

kterému běžím; ten cíl (podivný cíl, který je umístěn vzadu!) je minulost

politických procesů, minulost sálů, v nichž se vzpažují ruce, minulost

strachu, minulost černých vojáků a Lucie, minulost, kterou jsem uhranut,

kterou se snažím rozluštit, rozmotat, rozplést a která mi brání, abych žil, jak

má žít člověk, totiž čelem vpřed. A přitom je to minulost den ze dne

vzdálenější (protože chodník se pohybuje rychleji než já), a proto i čím dál

nerozluštitelnější a nerozmotatelnější, takže běžím (s očima obrácenýma k

minulosti a s citem pro spravedlnost neukojeným) naveskrz marný běh.

A je tu hlavní pouto, kterým bych se chtěl s minulostí, jež mne

hypnotizuje, spojit, a to pouto je msta, jenomže msta, jak jsem se přesvědčil

právě v těchto dnech, je stejně marná, jako je marný všechen můj běh

zpátky. Ano, tehdy, když Zemánek předčítal v posluchárně fakulty Fučíkovu

Reportáž psanou na oprátce, tehdy jsem měl jit k němu a uhodit ho přes

tvář, jedině tehdy. Časovým odkladem mění se msta v cosi klamavého, v

osobní náboženství, v mýtus odtržený den ze dne více od zúčastněných lidí,

kteří zůstávají v mýtu msty stejní, ačkoliv ve skutečnosti (chodník je v

ustavičném pohybu) jsou dávno někým jiným: dnes stojí jiný Jahn před

jiným Zemánkem a rána, kterou jsem zůstal dlužen, je nevzkřisitelná,

nerekonstruovatelná, definitivně ztracená, takže udeřil-li jsem nyní, po

létech, je má rána zcela nesrozumitelná, a protože je nesrozumitelná,

nabývá pak docela jiných, cizích, mnou nezamýšlených významů, stává se

něčím jiným, než byla v mém záměru, může se obrátit nejrůznějším směrem

a já ji nemohu ani řídit, tím méně ospravedlnit.

Krájel jsem na talíři velkou placku smaženého řízku a zase mi dolehlo k

uším hýlom hýlom nesoucí se slabě a teskně přes střechy vesnice; představil

jsem si v duchu zahaleného krále a jeho Jízdu a sevřelo se mi srdce nad

nesrozumitelností lidských gest:

Už po mnoho staletí vyjíždějí tak jako dnes v moravských dědinách chlapci

s podivným poselstvím, jehož písmena, psaná v neznámé řeči, předvádějí s

dojemnou věrností, aniž jim rozumějí. Nějací dávní lidé chtěli jistě něco

důležitého říci a ožívají dnes ve svých potomcích jako hluchoněmí řečníci,

promlouvající k publiku krásnými a nepochopitelnými gesty. Jejich

poselství nebude nikdy rozluštěno nejenom proto, že k němu není klíč, ale i

proto, že lidé nemají trpělivost naslouchat mu v době, kdy je již shro-

mážděno tak nepřehledné množství poselství dávných i nových, že jejich

překřikující se sdělení jsou nevnímatelná. Už dnes jsou dějiny jen tenká

šňůrka pamatovaného nad oceánem zapomenutého, ale čas kráčí a přijde

doba vysokých letopočtů, jež nezvětšená paměť jednotlivcova nebude vůbec

s to pojmout; celá staletí a tisíciletí budou z ní proto vypadávat, staletí

obrazů a hudby, staletí objevů, bitev, knih, a bude to zlé, protože člověk

ztratí ponětí o sobě samém a jeho historie, nepojmutelná, neobsáhnutelná,

se scvrkne do několika schematických smyslu zbavených zkratek. Tisíce

hluchoněmých Jízd králů budou vyjíždět vstříc těm dalekým lidem s

žalobnými a nesrozumitelnými poselstvími, a nikdo nebude mít čas je

vyslyšet.

Seděl jsem v koutku zahradní restaurace nad prázdným talířem, snědl

jsem řízek, ani jsem nevěděl jak, a uvědomoval jsem si, že jsem zahrnut (už

nyní, už ted'!) - do toho nevyhnutelného a nesmírného zapomenutí. Přišel

číšník, vzal talíř, mávl utěrkou smetaje s mého ubrusu několik drobinek a

spěchal k jinému stolu. Zachvátila mne lítost nad tímto dnem nejen proto,

že byl marný, ale že ani ta marnost z něho nezůstane, že bude zapomenut i s

tímto stolem, i s tou mouchou, která mi bzučí kolem hlavy, i s tím žlutým

prachem, který mi na ubrus trousí kvetoucí lípa, i s tou pomalou a špatnou

ohsluhou tak příznačnou pro momentální stav společnosti, v níž žiji, že i ta

společnost bude zapomenuta a ještě mnohem dříve budou zapomenuty její

chyby a omyly a křivdy, jimiž jsem se trápil a stravoval a které jsem se

marně snažil napravovat, trestat a odčiňovat, marně, protože cokoli se stalo,

stalo se a je neodčinitelné.

Ano, tak to je: většina lidí se klame dvojí chybnou vírou: věří na věčnou

památku (lidí, věcí, činů, národů) a v odčinitelnost (činů, omylů, hříchů,

křivd). Obě jsou to falešné víry. Ve skutečnosti je to právě naopak: vše bude

zapomenuto a nic nebude odčiněno. Úlohu odčinění (pomstění i odpuštění)

zastoupí zapomenutí. Nikdo neodčiní křivdy, jež se staly, ale všechny křivdy

budou zapomenuty.

Znovu jsem se zadíval pozorně kolem sebe, protože jsem věděl, že bude

zapomenuta lípa, stůl, lidé u stolu, číšník (unavený po poledním shonu) i

tato hospoda, která (z ulice nevlídná) byla odtud ze zahrady docela přívětivě

obrostlá vinnou révou. Díval jsem se do otevřených dveří její chodby, do níž

právě mizel číšník (to unavené srdéčko tohoto již vylidněného a ztišeného

zákoutí) a z níž (sotva se tma zavřela za číšníkem) se vynořil chlapec v

koženém saku a texaskách; vkročil do zahrady a rozhlédl se; pak mne uviděl

a zamířil ke mně; teprve po několika vteřinách jsem si uvědomil, že je to

Helenin technik.

Snáším úzkostně situace, kdy milující a nemilovaná žena vyhrožuje svými

návraty, a tak když mi chlapec podal obálku ("To vám posílá paní

Zemánková"), chtěl jsem především čtení dopisu nějak oddálit. Řekl jsem

mu, aby se ke mně posadil; uposlechl mne (opřel se loktem o stůl a s

pokrčeným čelem zíral spokojeně do prosluněné lípy) a já jsem položil

obálku před sebe na stůl a zeptal se: "Nedáme si něco?"

Pokrčil rameny; navrhl jsem vodku, ale odmítl ji, protože prý řídí; dodal

však, že mám-li chuť, bude se prý na mne rád dívat. Chuť jsem vůbec neměl,

ale protože přede mnou na stole ležela obálka, kterou se mi nechtělo otvírat,

byla mi vítána jakákoli jiná činnost. Požádal jsem tedy číšníka, jenž šel

kolem, aby mi donesl vodku.

"Copak mi Helena chce, nevíte?" zeptal jsem se.

"Jak bych to mohl vědět. Přečtěte si dopis," odpověděl.

"Něco naléhavého?" ptal jsem se.

"Myslíte, že jsem se to musel naučit nejdřív nazpaměť pro případ

přepadení?" řekl.

Vzal jsem obálku do prstů (byla to úřední obálka s natištěným nápisem

Místní národní výbor); pak jsem ji zase položil na ubrus před sebe, a nevěda

co říct, řekl jsem: "Škoda, že nepijete."

"Jde přece také o vaši bezpečnost," řekl. Pochopil jsem narážku i to, že

nebyla řečena zbůhdarma, nýbrž že chlapec chce využít přítomnosti u mého

stolu, aby si ujasnil zpáteční cestu a naděje na osamění s Helenou. Byl

docela milý; na jeho tváři (malé, bledé a pihovaté, se zvednutým krátkým

nosem) bylo vidět všechno, co se dělo uvnitř něho; ta tvář byla tak

průhledná snad proto, že to byla tvář' nenapravitelně dětská (řekl jsem

nenapravitelně, protože ta dětskost tkvěla v abnormální drobnosti rysů,

které se věkem nestávají o nic mužnějšími, takže i ze stařecké tváře dělají

jen zestárlou dětskou tvář). Ta dětskost sotva může těšit dvacetiletého

chlapce, protože ho v tom věku diskvalifikuje, takže mu pak nezbývá, než ji

všemi prostředky zastírat (tak jako ji kdysi zastíral - ach nekončící divadlo

stínů! - chlapeček-velitel v našich kasárnách): oblečením (chlapečkova

kožená bunda byla ramenatá, slušivá a dobře ušitá) i chováním (chlapec

vystupoval sebevědomě, trošku obhrouble a chvílemi zdůrazňoval jakousi

ležérní lhostejnost). V tomhle zastírání byl pohříchu ustavičně zrazován sám

sebou: červenal se, neovládal dost dobře hlas, který mu ve chvílích

sebemenšího rozčilení začal lehce přeskakovat (i toho jsem si všiml už při

prvním setkání), ale neovládal ani své oči a svou mimiku (chtěl mi sice

naznačit svou lhostejnost k tomu, zda s nimi pojedu či nepojedu do Prahy,

ale když jsem ho právě ted' ujistil, že zůstanu zde, jeho oči se neutajitelně

rozzářily).

Když po chvíli donesl číšník na náš stůl omylem nikoli jeden, nýbrž dva

kalíšky vodky, chlapec mávl rukou a řekl, ať ji číšník neodnáší, že si ji tedy

taky vypije. "Přece vás nenechám samotnýho," řekl mi a zvedl pohárek: "Tak

na vaše zdraví!"

"Na vaše!" řekl jsem a přiťukli jsme si.

Dali jsme se pak do hovoru a dověděl jsem se, že chlapec počítá s

odjezdem asi za dvě hodiny, protóže Helena chce natočený materiál ještě na

místě zpracovat, eventuelně namluvit ještě vlastní komentář, aby to celé

mohlo jít už zítra do vysílání. Zeptal jsem se ho, jak se mu s Helenou

pracuje. Zase mírně zčervenal a odpověděl, že Helena tomu rozumí, že je ale

příliš ras na svoje spolupracovníky, protože je ochotná pracovat kdykoli přes

čas a neohlíží se na to, že jiní třeba spěchají domů. Zeptal jsem se ho, jestli

on také spěchá domů. Řekl, že ne; že jeho osobně to docela baví. A pak,

využívaje toho, že jsem se sám na Helenu ptal, zeptal se nenápadně a jakoby

mimochodem: "Odkud se vlastně s Helenou znáte?" Řekl jsem mu to a on

vyzvídal dál:

"A Helena je príma, co?"

Zvlášť když se mluvilo o Heleně, tvářil se okázale spokojeně, a já jsem i to

připisoval vůli po zastírání, protože o jeho beznadějném uctívání Heleny se

zřejmě všude vědělo a on se musel všemožně bránit koruně nešťastně

zamilovaného, koruně, jak známo, potupné. Jakkoli jsem tedy chlapcovu

spokojenost nebral docela vážně, přesto teď ubírala aspoň trochu na tíži

dopisu, který ležel přede mnou, takže jsem ho konečně zvedl s ubrusu a

otevřel:

"Mé tělo a má duše ... nevědí, proč by žily ... Loučím se ... "

Uviděl jsem na druhém konci zahrady číšníka a zakřičel jsem: "Platit!"

Číšník kývl hlavou, ale nenechal se vykolejit ze své oběžné dráhy a zmizel

zase v chodbě.

"Pojďte, nemáme čas," řekl jsem chlapci. Zvedl jsem se a přešel jsem

rychle zahradu; chlapec šel za mnou. Prošli jsme chodbou a sálem až k

východu z restaurace, takže číšník musel chtě nechtě běžet za námi.

"Řízek, polévku, dvě vodky," diktoval jsem mu.

"Co se děje?" ptal se zkrotlým hlasem chlapec.

Zaplatil jsem číšníkovi a požádal chlapce, aby mne rychle vedl za Helenou.

Dali jsme se do rychlé chůze.

"Co se stalo?" zeptal se.

"Jak je to daleko?" ptal jsem se já.

Ukázal rukou dopředu a já jsem přešel z chůze do běhu; běželi jsme oba a

za chvíli jsme byli před národním výborem. Byl to přízemní domek, bíle

nalíčený, do ulice obrácený vraty a dvěma okny. Vešli jsme dovnitř. Z tmavé

chodby vedly dveře doprava; chlapec je otevřel; octli jsme se v nevlídné

kanceláři: pod oknem tam stály přiraženy proti sobě dva psací stoly; na

jednom z nich ležel otevřený přístroj magnetofonu, blok papíru a dámská

kabelka (ano, Helenina); u obou stolů byly židle a v rohu místnosti stál

kovový věšák. Visely z něho dva pláště: Helenin modrý šusťák a špinavý

pánský baloňák.

"Tady je to," řekl chlapec.

"Tady vám dávala ten dopis?"

"Ano."

Jenomže v této chvíli byla kancelář beznadějně pustá; zavolal jsem:

"Heleno!" a lekl jsem se toho, jak můj hlas zní nejistě a stísněně. Nic se

neozývalo. Zavolal jsem znovu: "Heleno!" a chlapec se zeptal:

,,Něco si udělala?"

"Vypadá to tak," řekl jsem.

"Psala vám o tom v tom dopise?"

,,Ano," řekl jsem. "Žádnou jinou místnost jste neměli k dispozici?"

,,Ne," řekl.

"Co v hotelu?"

"Odhlásili jsme se už ráno."

"Tak musí být tady," řekl jsem a uslyšel ted' zas chlapcův hlas, jak

přeskakuje a stísněně volá: "Heleno!"

Otevřel jsem dveře do vedlejší místnosti; byla to zase kancelář: psací stůl,

koš na papír, tři židle, skříň a věšák; (věšák byl stejný jako v první kanceláři:

kovová tyč stojící na třech nožkách a nahoře se rozpínající - obdobně jako

dole - ve tři kovové větve: protože z věšáku nevisely žádné pláště, stál tu siře

a lidsky; z jeho železné nahoty a směšně vzpažených ruček šla na mne

úzkost); nad psacím stolem bylo okno, ale jinak tu byly jen samé holé stěny;

žádné dveře už odtud nikam nevedly; obě kanceláře byly zřejmě jediné dvě

místnosti v domku.

Šli jsme zpátky do první místnosti; vzal jsem se stolu blok papírů a

zalistoval jím; byly tam však těžko čitelné poznámky, které se týkaly (soudě

podle některých slov, která jsem stačil přečíst) popisu Jízdy králů; žádný

vzkaz, žádná další slova na rozloučenou. Otevřel jsem kabelku: byl tam

kapesník, peněženka, růž na rty, pudřenka, vytroušené dvě cigarety,

zapalovač; žádná tuba s léky, žádná lahvička s vypitým jedem. Přemýšlel

jsem horečně, co si mohla Helena udělat, a ze všeho se mi nejvíc nabízela

představa jedu; avšak po jedu by musela zbýt lahviěka nebo tuba. Šel jsem k

věšáku a hrábl do kapes dámského šusťáku: byly prázdné.

"Není na půdě?" řekl najednou chlapec netrpělivě, protože se mu mé

pátrání v místnosti, i když trvalo než pár vteřin, zdálo patrně neúčelné.

Vyběhli jsme na chodbu a uviděli jsme tam dvoje dveře: jedny byly v horní

třetině zasklené a bylo jimi vidět nezřetelně na dvůr; otevřeli jsme druhé,

bližší, za nimiž se objevilo schodiště, kamenné, temné a pokryté vrstvou

prachu a sazí. Vyběhli jsme nahoru; obklopilo nás přítmí, neboť ve střeše byl

jediný vikýř (se špinavým sklem), jímž prosvítalo jen matné, šedivé světlo.

Kolem dokola se rýsovalo plno harampádí (bedny, zahradní nástroje,

motyky, rýče, hrábě, ale i hromady fasciklů a stará zlámaná židle); klopýtali

jsme.

Chtěl jsem volat "Heleno !", ale strachem jsem nemohl; bál jsem se mlčení,

jež by následovalo. Také chlapec nevolal. Přehazovali jsme harampádí a

prohmatávali mlčky temné kouty; cítil jsem, jak jsme oba rozčileni. A ta

největší hrůza šla na nás z našeho vlastního mlčení, kterým jsme si

přiznávali, že už nečekáme od Heleny odpověď, že už jen hledáme její tělo,

ať už visící či ležící.

Nenašli jsme však nic a vrátili se dolů do kanceláře. Přehlédl jsem znovu

celý inventář, stoly, židle, věšák, který držel ve vzpažené ruce její plášť, a pak

v druhé místnosti znovu: stůl, židle, skříň a zase věšák se zoufale

vzpaženými prázdnými ručkami. Chlapec zvolal (zbůhdarma) Heleno! a já

jsem (zbůhdarma) otevřel skříň, takže se odhalily police plné fasciklů,

psacích potřeb, lepicích pásek a pravítek.

"Přece tady musí ještě něco být! Záchod! Nebo sklep!" řekl jsem a vyšli

jsme znovu na chodbu; chlapec otevřel dveře na dvůr. Dvůr byl malý; v jeho

rohu stála klec s králíky; za dvorkem byla zahrada zarostlá hustou

neposečenou trávou, z níž se zvedaly kmeny ovocných stromů (v dalekém

koutku mysli jsem si stačil uvědomit, že zahrada je krásná: že mezi zelení

včtví visí kusy modrého nebe, že kmeny stromů jsou drsné a křivé a že mezi

nimi svítí několik křiklavě žlutých slunečnic); na konci zahrady jsem uviděl

v idylickém stínu jabloně dřevěný domeček venkovského záchodku. Rozběhl

jsem se k němu.

Otáčivé prkénko přibité jedním velkým hřebíkem k úzké veřeji (aby mohlo

ve vodorovné poloze zvenčí uzavírat dveře) bylo otočeno svisle. Vložil jsem

prsty do škvíry mezi dveřmi a veřejí a zjistil jsem malým tlakem, že je

záchodek zevnitř uzavřený; nemohlo to znamenat nic jiného, než že je tam

Helena. Řekl jsem tiše: "Heleno! Heleno!" Nic se neozývalo; jen jabloňka,

do níž se opíral mírný vítr, šustila větvemi o dřevěnou stěnu domečku.

Věděl jsem, že mlčení ze zavřeného domečku znamená to nejhorší, ale

věděl jsem také, že nezbývá nic jiného než dveře vytrhnout, a že to musím

udělat právě jen já. Vložil jsem znovu prsty do škvíry mezi veřejí a dveřmi a

trhl jsem vší silou. Dveře (zajištěné nikoli háčkem, ale jak to často na

venkově bývá, jen pouhou šňůrkou) nekladly odpor a otevřely se dokořán.

Proti mně na dřevěné lavici v pachu latríny seděla Helena. Byla bledá, ale

živá. Dívala se na mne vyděšenýma očima a reflexivním pohybem si

stahovala vyhrnutou sukni, která však i při největším úsilí dosáhla sotva do

půli stehen; Helena svírala její okraj oběma rukama a tiskla nohy k sobě.

"Ježíši, běžte pryč!" křičela úzkostně.

"Co je s vámi?" křičel jsem na ni. "Co jste snědla?"

"Běžte pryč ! Nechte mne!" křičela.

Za mými zády se teď objevil i chlapec a Helena křičela: "Jindro, běž pryč,

běž pryč!" Nadzvedla se nad latrinu a natáhla ruku po dveřích, jenomže já

jsem vkročil dovnitř mezi ni a dveře, takže vrávorajíc musela znovu

dosednout na kulatý otvor lavice.

Ještě ve stejné vteřině se z ní znovu vztyčila a vrhla se na mne se zoufalou

silou (opravdu zoufalou, protože to byly jen zbytečky síly, co jí zůstaly po

velkém vysílení). Svírala mne oběma rukama za klopy saka a tlačila mne

ven; octli jsme se dole před prahem záchodku. "Jsi zvíře, zvíře, zvíře!"

křičela (pokud se dá nazvat křikem zuřivé přemáhání zesláblého hlasu) a

lomcovala mnou; potom mne náhle pustila a dala se na útěk po trávníku

směrem ke dvorku. Chtěla utéci, ale byla zrazena: opustila latrínu ve

zmatku, aniž se mohla upravit, takže její kalhotky (ty, které jsem znal od

včerejška, lastexové, co plní zároveň funkci podvazkového pásu) zůstaly jí

omotány kolem kolenou a bránily jí v chůzi; (sukni měla sice spuštěnou, ale

hedvábné punčochy na nohách byly shrnuty, takže jejich horní tmavší lem i

s přidržujícími podvazky jí sahal pod kolena a bylo ho vidět pod okrajem

sukně); udělala několik krátkých krůčků či poskoků (měla střevíčky s vy-

sokými podpatky), ušla sotva tři metry a upadla (upadla do prosluněné

trávy pod větve stromu poblíž vysoké křiklavé slunečnice); vzal jsem ji za

ruku a chtěl ji zvednout; vytrhla se mi, a když jsem se k ní znovu sklonil,

začala kolem sebe nepříčetně bít, takže jsem musel snést několik ran,

uchopit ji vší silou, přitáhnout k sobě, zvednout a sevřít do náruče jako do

svěrací kazajky. "Zvíře, zvíře, zvíře, zvíře," sípala zuřivě a bila mne volnou

rukou do zad; když jsem jí (co nejmírněji) řekl: "Heleno, klid," plivla mi do

tváře.

Nepouštěl jsem ji ze sevření a říkal: "Nepustím vás, dokud mi neřeknete,

co jste snědla."

"Jděte pryč, pryč, pryč!" opakovala zběsile, ale potom najednou ztichla,

ustala ve svém odporu a řekla mi: "Pusťte," řekla to tak docela jiným

(tichým a unaveným) hlasem, že jsem povolil své sevření a podíval se na ni;

viděl jsem s úděsem, jak se její tvář svrašťuje strašnou námahou, jak jsou

její čelisti křečovitě semknuty, jak se její oči přestávají dívat a její tělo se

mírně pokrčuje a předklání.

"Co je s vámi?" řekl jsem a ona se beze slova obrátila a odcházela zpátky k

záchodku; odcházela chůzí, na kterou nikdy nezapomenu: pomalými

krátkými krůčky svých spoutaných nohou, krůčky nepravidelně rychlými;

byly to tři čtyři metry, a přece se během té krátké vzdálenosti několikrát

zastavila a bylo v té chvíli vidět (podle mírného pokrčení jejího těla), že

svádí těžký zápas s běsnícími vnitřnostmi; konečně došla k záchodku, vzala

za jeho dveře (které zůstaly otevřeny dokořán) a zavřela je za sebou.

Zůstal jsem stát tam, kde jsem ji zvedl se země; a když se teď ze záchodku

ozval hlasitý naříkavý dech, ustoupil jsem ještě dál. A pak jsem si teprve

uvědomil, že vedle mne stojí chlapec. ,,Zůstaňte tady," řekl jsem mu.

"Musím sehnat lékaře."

Vešel jsem do kanceláře; telefon jsem uviděl hned ode dveří; stál na

psacím stole. Horší to bylo se seznamem; nikde jsem ho tu neviděl; chytil

jsem za držadlo prostřední zásuvky psacího stolu, ale byla zavřená a všechny

malé zásuvky v boční části stolu rovněž; zamčený byl i druhý psací stůl. Šel

jsem do druhé místnosti; tam měl psací stůl jen jednu zásuvku; byla sice

otevřená, ale kromě několika fotografií a nože na papír tam nic nebylo.

Nevěděl jsem, co mám dělat, a zmocnila se mne (teď, když jsem věděl, že

Helena žije a že jí sotva hrozí smrt) únava; stál jsem chvíli v místnosti a tupě

civěl na věšák (hubený kovový věšák, který zvedal ruce vzhůru, jako by se

vzdával na milost a nemilost); pak jsem (spíš z rozpaků) otevřel skříň; na

hromadě fasciklů jsem uviděl modrozelený telefonní seznam brněnského

kraje; šel jsem s ním k telefonu a nalistoval nemocnici. Už jsem vytočil číslo

a slyšel ve sluchátku vyzvánění, když vběhl do místnosti chlapec.

"Nevolejte nikoho! Je to zbytečný!" volal.

Nechápal jsem.

Vytrhl mi sluchátko z ruky a položil je na vidlici. "Je to zbytečný, říkám

vám."

Chtěl jsem, aby mi vysvětlil, co se děje.

"Žádná otrava to není!" řekl a šel k věšáku; hrábl rukou do kapsy pánského

baloňáku a vytáhl tubu; otevřel ji a převrátil; byla prázdná.

"To je to, co snědla?" zeptal jsem se.

Přikývl.

"Jak to víte?"

"Řekla mi to."

"To je vaše tuba?"

Přikývl. Vzal jsem mu ji z ruky; byl na ní nápis Algena.

"Vy myslíte, že analgetika v takovém množství jsou neškodná?" křičel jsem

na něho.

"Tam nebyly algeny," řekl.

"Tak co tam bylo?" křičel jsem.

"Laxativa," odsekl.

Křičel jsem na něho, aby si ze mne nedělal blázny, že musím vědět, co se

stalo, a nejsem na jeho drzosti zvědav.Poroučel jsem mu, aby mi okamžitě

odpověděl.

Když mne slyšel křičet, rozkřikl se na mne také: "Řekl jsem vám, že tam

byla laxativa! Má celej svět vědět, že mám nemocný střeva!" A já jsem

pochopil, že to, co se mi zdálo být hloupým vtipem, je pravda.

Díval jsem se na něho, na jeho zrudlou tvářičku, na jeho tupý nos (malý a

přece dostatečně velký, aby se na něj vešlo značné množství pih), a byl mi

jasný smysl toho všeho tuba od algeny měla skrýt směšnost jeho choroby

stejně jako texasky a mohutná bunda směšnost jeho dětské vizáže; styděl se

za sebe a s námahou nesl životem svůj jinošský úděl; měl jsem ho v té chvíli

rád; zachránil svým studem (tou noblesou jinošství) Heleně život a mně

spánek pro příští léta. S tupou vděčností jsem se díval na jeho odstávající

uši. Ano, zachránil Heleně život; avšak za cenu její nesmírně trapné potupy;

to jsem věděl a věděl jsem také, že je to potupa pro nic za nic, potupa beze

smyslu a bez nejmenšího stínu spravedlnosti; věděl jsem, že je to nová

neodčinitelnost v řetězu neodčinitelností; cítil jsem se vinen a přepadla mne

nutkavá (i když nejasná) potřeba běžet za ní, rychle běžet za ní, zvednout ji z

té potupy, ponížit a pokořit se před ní, vzít na sebe všechnu vinu a všechnu

odpovědnost za nesmyslně krutý příběh.

"Co na mne čumíte!" vybafl na mne chlapec. Neodpověděl jsem mu a vyšel

jsem kolem něho na chodbu; obrátil jsem se ke dveřím na dvůr.

"Co tam dete dělat?" chytil mne zezadu za látku saka na rameni a snažil se

mne přitáhnout k sobě; zadívali jsme se sobě na vteřinu do očí; chytil jsem

mu ruku za zápěstí a oddělal ji se svého ramene. Obešel mne a postavil se

mi do cesty. Pokročil jsem k němu a chtěl jsem ho odstrčit. V té chvíli se

rozpřáhl a udeřil mne pěstí do prsou.

Rána byla slaboučká, ale chlapec odskočil a stál proti mně znovu v

naivním boxerském postoji; v jeho výrazu mísila se bázeň se zbrklou

odvahou.

"Nemáte u ní co dělat!" křikl na mne. Zůstal jsem stát. Napadlo mne, že

chlapec má možná pravdu: že neodčinitelné už asi ničím neodčiním. A

chlapec, když viděl, že stojím a nebráním se, křičel dál: "Ste jí odporný! Sere

na vás! Řekla mi to! Sere na vás!"

Nervové přepětí činí člověka bezbranným nejen proti pláči, ale i proti

smíchu; reálnost chlapcových posledních slov způsobila, že mi zacukalo v

koutcích. To chlapce rozběsnilo; zasáhl mne tentokrát do rtu a druhou ránu

jsem stěží zachytil. Pak zase ustoupil a dal pěsti boxersky před obličej, takže

mu za nimi bylo vidět jen jeho odstávající prorůžovělé uši.

Řekl jsem mu: ,,Nechte už toho. Já tedy půjdu."

Volal ještě za mnou: "Posero! Posero! Já vím, žes v tom měl prsty! Já si tě

ještě najdu! Vole! Vole!"

Vyšel jsem na ulici. Byla prázdná, jako bývají prázdné ulice po slavnosti;

jen mírný vítr zvedal prach a hnal ho před sebou po ploché zemi, pusté jak

má hlava, má prázdná přiomráčená hlava, v které se dlouhou chvíli

neobjevovala jedna jediná myšlenka ...

Teprve později jsem si najednou uvědomil, že držím v ruce prázdnou tubu

od algeny; podíval jsem se na ni: byla strašně ušmudlaná: zřejmě sloužila už

dlouho jako stálý převlek chlapcovým laxativům.

Ta tuba mi pak po další dlouhé chvíli vyvolala v mysli jiné tuby, dvě tuby

Alexejových dormiralů; a tu mne napadlo, že chlapec Heleně vlastně vůbec

nezachránil život: vždyť i kdyby v tubě byly skutečně algeny, sotva by mohly

Heleně způsobit víc než žaludeční nevolnost, tím spíš, že jsme chlapec i já

byli docela nablízku; Helenino zoufalství vyřizovalo si své účty se životem v

naprosto bezpečné vzdálenosti od prahu smrti.

____________________________________________________

___________

(18)

Stála v kuchyni nad sporákem. Stála zády ke mně. Jako by se nic nedělo.

"Vladimír?" odpověděla, aniž se obrátila: "Vždyť jsi ho viděl! Jak se tak

můžeš ptát?" "Lžeš," řekl jsem: "Vladimír dnes ráno odjel s Kouteckého vnukem na motocyklu. Přišel jsem, abych ti řekl, že to vím. Vím, proč vám

ráno přišla vhod ta pitomá redaktorka. Vím, proč jsem nesměl být při

oblékání krále. Vím, proč král dodržoval zákaz mlčení ještě dřív, než ho

zařadili do Jízdy. Všechno jste výborně vymysleli."

Moje jistota Vlastu mátla. Ale brzy nabyla duchapřítomnosti a chtěla se

zachránit útokem. Byl to divný útok. Divný už proto, že protivníci nestáli

sobě tváří v tvář. Stála ke mně zády, tváří obrácenou k bublající polévce. Její

hlas byl nezvýšený. Skoro lhostejný. Jako by to, co mi říká, byla nějaká stará

samozřejmost, kterou jen dík mé nechápavosti a mému podivínství musí

teď zbytečně nahlas vyslovovat. Když to tedy chci slyšet, tak prý ať to slyším.

Vladimír od počátku nechtěl dělat krále. A Vlasta se mu nediví. Kdysi si

dělávali chlapci Jízdu králů sami. Teď to organizuje deset organizací a

schůze o tom má i okresní výbor strany. Nic už dnes lidé nemohou dělat

sami a z vlastní vůle. Všechno je řízeno shora. Dřív si chlapci vybírali krále

sami. Tentokrát jim shora doporučili Vladimíra, aby se zavděčili jeho otci, a

všichni museli poslechnout. Vladimír se stydí, že je protekční dítě. Protekční

děti nikdo nemá rád.

"Chceš říct, že se za mne Vladimír stydí?" "Nechce vypadat jako protekční

dítě," opakovala Vlasta. "Proto se kamarádí s rodinou Kouteckých? S těmi

omezenci? S těmi měšťáckými blbci?" ptal jsem se. "Ano. Proto," přisvědčila Vlasta: "Miloš nesmí kvůli dědečkovi vůbec studovat. Jenom proto, že měl

děda stavitelskou firmu. Vladimír má dveře všude otevřené. Jenom proto, že

jeho otec jsi ty. Vladimírovi je to trapné. Umíš to pochopit?"

Poprvé v životě jsem k ní cítil hněv. Podvedli mne. Chladně mne celou

dobu oba pozorovali, jak se těším. Jak jsem sentimentální, jak jsem

rozrušený. Klidně mne klamali a klidně mne pozorovali. "Copak bylo

potřeba mne takhle klamat?"

Vlasta solila nudle a řekla, že prý je to se mnou těžké. Žiji prý ve svém

světě. Jsem snílek. Nechtějí mi brát mé ideály, ale Vladimír je jiný. Nemá

smysl pro moje písničky a juchání. Nebaví ho to. Nudí ho to. Musím se s tím

prý smířit. Vladimír je moderní člověk. Je po jejím otci. Ten měl vždycky

smysl pro pokrok. Byl první sedlák v jejich vesnici, který měl už před válkou

traktor. Pak jim všechno vzali. Ale stejně od té doby, co jejich pole patří

družstvu, už dávno tolik nenesou.

"Nezajímají mě vaše pole. Chci vědět, kam jel Vladimír. Jel na

motocyklové závody do Brna. Přiznej se!"

Stála ke mně zády, solila nudle a vedla svou. Vladimír je po dědovi. Má

jeho bradu a oči. A Vladimíra nebaví Jízda králů. Ano, když to chci slyšet, jel

na závody. Jel se dívat na závody. Proč by ne. Zajímají ho víc motocykly než

opentlené kobyly. Co na tom. Vladimír je moderní člověk.

Motocykly, kytary, motocykly, kytary. Blbý a cizí svět. Zeptal jsem se: "Co

je to prosím tě moderní člověk?"

Stála zády ke mně, solila nudle a odpověděla mi, že ani náš byt nesmí

málem moderně zařídit. Co jsem nadělal řečí kvůli moderní stojací lampě!

Ani moderní lustr se mi nelíbil. A všem je přece jasné, že ta moderní stojací

lampa je krásná. Všude se dnes ku. pují takové lampy.

"Mlč," řekl jsem jí. Ale nebylo ji možno zastavit. Byla v ráži. Obrácena ke

mně zády. Malými, zlými, hubenými zády. To mne snad nejvíc rozčilovalo.

Ta záda. Záda, která nemají oči. Záda, která jsou stupidně sebejistá. Záda, s

nimiž se nelze domluvit. Chtěl jsem ji umlčet. Obrátit čelem k sobě. Ale cítil

jsem k ní takový odpor, že jsem se jí nechtěl dotýkat. Otočím ji k sobě jinak.

Otevřel jsem kredenc a vzal do ruky talíř. Pustil jsem ho na zem. Rázem

zmlkla. Ale neotočila se. Další talíř a další talíře. Stála pořád zády ke mně.

Skrčená do sebe. Viděl jsem jí na zádech, že má strach. Ano, měla strach, ale

byla vzdorná a nechtěla se vzdát. Přestala míchat a vařečku svírala

nepohnutě v ruce. Držela se jí jako útočiště. Nenáviděl jsem ji a ona mne.

Nehýbala se a já jsem z ní nespouštěl oči, i když jsem shazoval s poliček

kredence na podlahu další a další kusy nádobí. Nenáviděl jsem ji a

nenáviděl jsem v tu chvíli celou její kuchyň. Moderní typovou kuchyň s mo-

derní kredencí, moderními talíři a moderními sklenkami.

Necítil jsem se rozčilen. Díval jsem se klidně, smutně, skoro unaveně na

podlahu plnou střepin, rozházených hrnců a kastrolů. Házel jsem na

podlahu svůj domov. Domov, který jsem miloval, k němuž jsem se utíkal.

Domov, v němž jsem cítil něžnou vládu své chudobné děvečky. Domov, jejž

jsem si zalidnil pohádkami, písněmi a dobráckými skřítky. Hle, na těchhle

třech židlích jsme sedávali u našich obědů. Ach, ty vlídné obědy, u nichž byl

chlácholen a balamucen hloupý a důvěřivý živitel rodiny. Bral jsem do ruky

jednu židli po druhé a ulamoval jsem z nich nohy. Pokládal jsem je na

podlahu k hrncům a rozbitým sklenkám. Obrátil jsem nohama vzhůru

kuchyňský stůl. Vlasta stála u sporáku stále stejně nepohnutá a obrácená ke

mně zády.

Odešel jsem z kuchyně k sobě do pokoje. V pokoji byla růžová koule na

stropě, stojací lampa a škaredý moderní gauč. Na harmoniu ležely v černém

pouzdře mé housle. Vzal jsem si je. Máme ve čtyři hodiny hrát v zahradě

restaurace. Ale teď je jedna. Kam půjdu?

Slyšel jsem z kuchyně vzlykot. Vlasta plakala. Byl to srdceryvný vzlykot a

já jsem cítil kdesi hluboko v sobě bolestnou lítost. Proč se nerozplakala o

deset minut dřív? Mohl jsem se nechat přemoci starým sebeklamem a

uvidět v ní zase chudobnou děvečku. Ale bylo už pozdě.

Vyšel jsem z domu. Nad střechami vesnice neslo se vyvolávání Jízdy králů.

Máme krále poctivého, ale chudobného. Kam mám jít? Ulice patřily Jízdě

králů, domov Vlastě, hospody opilcům. Kam patřím já? Jsem starý,

opuštěný, vyhoštěný král. Poctivý a ožebračený král. Král bez nástupce.

Poslední král.

Naštěstí jsou za vsí pole. Cesta. A za deset minut řeka Morava. Lehl jsem si

na břeh. Pouzdro s houslemi jsem si dal pod hlavu. Ležel jsem tak dlouho.

Hodinu, možná dvě. A myslil jsem na to, že jsem na konci. Tak najednou a

nečekaně. A je to tady. Neuměl jsem si představit pokračování. Žil jsem

vždycky zároveň ve dvou světech. Věřil jsem v jejich vzájemnou harmonii.

To byl klam. Teď jsem z jednoho toho světa vyhoštěn. Z toho skutečného

světa. Zbývá mi jen ten vymyšlený. Ale já nemohu žít jen ve vymyšleném

světě. I když tam na mne čekají. I když mne volá dezertér a má pro mne

volného koně a červenou roušku přes tvář. Ó ted' jsem ho chápal! Teď jsem

rozuměl, proč mi zakazoval sundávat šátek a chtěl mi vše jenom vyprávět!

Teď jsem teprve chápal, proč musí mít král zahalenou tvář! Ne aby nebyl

viděn, nýbrž aby neviděl!

Neuměl jsem si vůbec představit, že bych vstal a šel. Neuměl jsem si

představit jediný krok. Ve čtyři hodiny mne čekají. Ale já nebudu mít sílu se

zvednout a jít tam. Jenom tady je mi dobře. Tady u řeky. Tady teče voda,

pomalu a od věků. Pomalu teče a já tu budu pomalu a dlouze ležet.

A potom mne někdo oslovil. Byl to Ludvík. Čekal jsem další ránu. Ale

nebál jsem se už. Nic mne už nemohlo zaskočit.

Přisedl si ke mně a zeptal se mne, jestli se už chystám na odpolední

vystoupení. "Copak ty tam chceš jít?" zeptal jsem se ho. ,,Ano," řekl. "Ty jsi sem proto přijel?" zeptal jsem se. "Ne," řekl, "proto jsem sem nepřijel. Ale věci končí jinak, než předpokládáme." "Ano," řekl jsem, "docela jinak."

"Toulám se tu už hodinu po polích. Netušil jsem, že tě tu najdu." "Já taky

ne." "Mám k tobě prosbu," řekl pak a nedíval se mi do očí. Stejně jako Vlas-ta. Nedíval se mi do očí. Ale u něho mi to nevadilo. U něho mne to těšilo, že

se mi nedívá do očí. Zdálo se mi, že v tom nedívání je stud. A ten stud mne

hřál a léčil. "Mám k tobě prosbu," řekl. "Jestli bys mne nenechal s vámi

dneska hrát."

____________________________________________________

___________

(19)

Do odjezdu nejbližšího autobusu scházelo několik hodin, a tak jsem se dal,

poháněn vnitřním neklidem, postranními uličkami ven z vesnice, za humna,

do polí a snažil jsem se vyhnat z mysli veškeré myšlenky na uplynulý den.

Nebylo to lehké: cítil jsem svědivě ret poraněný chlapcovou pěstičkou a

znovu se mi vynořoval nejasný, obrysovitý zjev Lucie připomínající mi, že

všude, kde jsem se snažil vyrovnat s křivdou, kterou jsem utrpěl, nalezl jsem

posléze sama sebe jako křivdícího. Odháněl jsem tyto myšlenky, protože

všechno, co mi stále dokola opakovaly, jsem v této chvíli již dobře věděl;

snažil jsem se mít mysl prázdnou a nechat do ní vstupovat jen daleké (už

sotva slyšitelné) vyvolávání jezdců, které mne unášelo kamsi mimo mne a

mimo můj trapný příběh, poskytujíc mi tak úlevu.

Obešel jsem polními cestami celou ves, až jsem došel k břehu Moravy a dal

se po jejím proudu; na protějším břehu bylo několik hus, v dálce rovinatý les

a jinak jen pole a pole. A pak jsem uviděl, že v dálce ve směru mé chůze leží

na travnatém břehu postava. Když jsem přišel blíž, poznal jsem ho: ležel na

zádech, tvář měl obrácenu do nebe a pod hlavou měl pouzdro s houslemi

(kolem dokola byla pole, rovná a daleká, jak byla před staletími, jen

probodaná v těchto místech ocelovými stožáry nesoucími těžké dráty

vysokoproudého napětí). Nic nebylo lehčího než se mu vyhnout, protože

civěl do nebe a neviděl mne. Ale já jsem se mu tentokrát vyhnout nechtěl,

spíš jsem se chtěl vyhnout sám sobě a myšlenkám, jež se mi vnucovaly, a tak

jsem přistoupil až k němu a oslovil ho. Zvedl ke mně oči a mně se zdálo, že

ty oči jsou bojácné a plaché, a uvědomil jsem si (poprvé po mnoha létech

jsem ho teď viděl zblízka), že z jeho hustých vlasů, které mu vysokou

postavu vždycky ještě o pár centimetrl1 zvyšovaly, zůstal jen prořídlý porost

a na temeni mu leží jen několik smutných praménkl1 zakrývajících holou

kůži; ty odešlé vlasy mi připomněly dlouhá léta, co jsem ho neviděl, a přišlo

mi najednou líto té doby, té mnohaleté doby, kdy jsme se neviděli, kdy jsem

se mu vyhýbal (z dálky sotva slyšitelně doléhalo volání jezdců), a pocítil

jsem k němu náhle překotnou a provinilou lásku. Ležel pode mnou

nadzvedávaje se na lokti, byl veliký a neobratný a pouzdro s houslemi bylo

černé a droboučké jak rakev s nemluvňátkem. Věděl jsem, že jeho kapela

(kdysi též moje kapela) bude dnes odpoledne ve vsi hrát, a požádal jsem ho,

abych si směl dnes zahrát s nimi.

Tu prosbu jsem vyslovil dřív, než jsem byl s to ji sám domyslit do konce

(slova jako by přišla dřív než myšlenka), vyslovil jsem ji tedy zbrkle, ale

přece docela v souladu se svým srdcem; byl jsem totiž v této chvíli naplněn

smutnou láskou; láskou k tomuto světu, jejž jsem před léty zcela opustil,

dalekému a dávnému světu, v němž jezdci objíždějí ves s maskovaným

králem, v němž se chodí v bílých zřasených košilích a zpívají se písně, světu,

který mi splývá s obrazem rodného města i s obrazem mé matky (mé

zašantročené matky) a mého mládí; během celého dne ve mně ta láska tiše

narůstala a v této chvíli propukla téměř plačtivě; miloval jsem ten dávný

svět a zároveň jsem ho prosil, aby mi poskytl útočiště a spasil mne.

Ale jak to a jakým právem? Což jsem se ještě předevčírem nevyhnul

Jaroslavovi jen proto, že mi jeho zjev hlučel protivnou hudbou folklóru?

Neblížil jsem se ještě dnes ráno folkloristické slavnosti s nechutí? Co ve mně

tedy najednou uvolnilo ty staré závory, které mi patnáct let bránily, abych

št'astně vzpomínal na mládí strávené v cimbálové kapele, abych se vracel

dojatě do rodného města? Snad to, že se před několika hodinami posmíval

Zemánek Jízdě králl1? On mi snad zprotivil lidové písně a on mi je teď zas

očistil? Jsem opravdu jen druhý konec kompasové střelky, jejíž špicí je on?

Jsem na něm opravdu v tak potupné závislosti? Ne, nebyl to jenom

Zemánkův posměch, co způsobilo, že jsem mohl pojednou zase milovat svět

krojů, písniček a cimbálových kapel; mohl jsem ho milovat, protože jsem ho

už ráno (nečekaně) nalezl v jeho nebohosti; v jeho nebohosti a zejména v

jeho opuštěnosti; byl opuštěn bombastem a reklamou, opuštěn politickou

propagandou, opuštěn sociálními utopiemi, opuštěn houfy kulturních

úředníků, opuštěn pozérským vyznavačstvím mých vrstevníků, opuštěn (i)

Zemánkem; ta opuštěnost ho očišt'ovala; ta opuštěnost byla vyčítavá,

očišťujíc ho, běda, jako někoho, kdo už má na kahánku; ta opuštěnost ho

ozařovala jakousi neodolatelnou poslední krásou; ta opuštěnost mi ho

navracela zpět.

Vystoupení kapely mělo se konat v téže zahradní restauraci, v níž jsem

před nedlouhou dobou obědval a četl Helenin dopis; když jsme tam s

Jaroslavem přišli, sedělo tam již pár starších lidí (trpělivě čekajících na

hudební odpoledne) a asi stejný počet opilců se potácel od stolu ke stolu;

vzadu kolem rozložité lípy stálo několik židlí, o kmen lípy byla opřena v

šedivém rubáši basa a kousek od ní stál otevřený cimbál, u něhož seděl muž

v bílé zřa- sené košili a tichounce bloudil paličkami po strunách; ostatní čle-

nové kapely stáli opodál a Jaroslav mi je šel představit: kontráš (vysoký

černovlasý mladík v kroji) je lékař zdejší nemocnice; brýlatý basista je

osvětový inspektor okresního národního výboru; klarinetista (bude tak

laskav, půjčí mi klarinet a bude se se mnou střídat) je učitel; cimbalista je

plánovač z továrny; kromě cimbalisty, kterého jsem si pamatoval, úplně

nová parta. Když mne jim pak Jaroslav představil slavnostně jako starého

veterána, jednoho ze zakladatelů kapely a tedy čestného klarinetistu,

posedali jsme si na židličky kolem lípy a začali hrát.

Už jsem klarinet dlouho nedržel v ruce, ale píseň, kterou jsme začali, jsem

dobře znal a tak jsem brzo shodil počáteční ostych, zvlášť když spoluhráči

mne po skončené písni chválili a nechtěli věřit, že hraji poprvé po tak

dlouhé době; potom číšník (tentýž, jemuž jsem před několika hodinami

platil v zoufalém spěchu oběd) přistavil pod korunu lípy stůl a na něj pro

nás postavil šest sklenek a proutěný demižón vína; začali jsme mírně

popíjet. Po několikáté písni jsem kývl na učitele; vzal si ode mne klarinet a

znovu prohlásil, že hraji výtečně; byl jsem šťasten nad tou pochvalou, opřel

jsem se o kmen lípy, a zatímco jsem se díval na kapelu, jak teď hraje beze

mne, zaplavoval mne dlouho nezakoušený cit vřelé družnosti a já jsem mu

děkoval, že mi na konci trpkého dne přišel na pomoc. A tu se mi vynořila

před očima znovu Lucie a napadlo mne, že teď teprve vím, proč se mi obje-

vila v holičském krámu a den poté v Kostkově vyprávění, jež bylo legendou i

pravdou zároveň: snad mi chtěla povědět, že její osud (osud zprzněného

děvčátka) je blízký mému osudu; že my dva jsme se sice minuli,

neporozuměli si, ale naše životní příběhy jsou blíženecké, spřízněné,

odpovídají si, protože jsou to oba příběhy zpustošení; tak jako zpustošili

Lucii tělesnou lásku a obrali tak její život o nejelementárnější hodnotu, i

můj život byl okraden o hodnoty, o něž se mínil opírat a jež byly svým

původem ryzí a nevinné; ano, nevinné: tělesná láska, jakkoli zpustošená v

životě Luciině, je přece nevinná, stejně jako písně mého kraje byly a jsou

nevinné, jako cimbálová kapela je nevinná, jako můj domov, jenž se mi

zprotivil, je nevinný, stejně jako Fučík, na jehož obraz jsem se neuměl

podívat bez odporu, byl vůči mně zcela nevinný, stejně jako slovo soudruh,

přestože mi znívalo výhrůžně, je nevinné stejně jako slovo ty a slovo

budoucnost a mnoho jiných slov. Vina byla jinde a byla tak veliká, že její

stín padal široko daleko na celý svět nevinných věcí (i slov) a pustošil je. Žili

jsme, já i Lucie, ve zpustošeném světě; a protože jsme neuměli zpustošené

věci litovat, odvrátili jsme se od nich, ubližujíce tak jim i sobě. Lucie,

dívenko tak velice milovaná, tak špatně milovaná, toto jsi mi přišla po létech

říci? Přišla ses přimlouvat za zpustošený svět?

Skončila píseň a učitel mi podával klarinet; prohlásil, že už dnes nebude

hrát, že hraji lépe než on a že si zasloužím, abych si zahrál co nejvíc, když

kdo ví, kdy zase přijdu. Zachytil jsem Jaroslavův pohled a řekl jsem, že bych

byl moc rád, kdybych

mohl zas co nejdřív za kapelou přijet. Jaroslav se zeptal, jestli to myslím

doopravdy. Přisvědčil jsem mu a dali jsme se do hry. Jaroslav už dávno

přestal sedět, stál se zakloněnou hlavou, housle měl opřeny proti všem

pravidlům až dole o prsa a popocházel při hře; také kontráš a já jsme každou

chvíli povstávali, zvlášť když jsme chtěli poskytnout co největší prostor

elánu improvizace. A právě ve chvílích, kdy jsme se oddávali improvizačním

dobrodružstvím, která si vyžadují fantazie, přesnosti i velkého vzájemného

porozumění, stával se Jaroslav duší nás všech a já jsem se obdivoval, jaký

znamenitý muzikant je tento obrovitý chlapík, který patří rovněž (a on

především) mezi zpustošené hodnoty mého života; byl mi vzat a já jsem si

ho (ke své škodě i hanbě) nechal vzít, přestože to byl snad můj nejvěrnější,

nejbezelstnější, nejnevinnější druh.

Mezitím se zvolna proměnilo publikum shromážděné v zahradě: k

několika poloobsazeným stolům, které naši hru zpočátku sledovaly s docela

vřelým zájmem, přibyl početný houf mladíků a holek (snad ze vsi, spíš z

města), který obsadil zbylé stoly, porou· čel si (velmi hlasitě) pivo a víno a

brzy (tak jak stoupala zvolna hladina alkoholu) začal dávat najevo svou

divokou potřebu být viděn, být slyšen, být uznán. A tak se prostředí zahrady

rychle proměňovalo, stávalo hlučnější a nervóznější (mladíci se potáceli

mezi stoly, pokřikovali na sebe a na své holky), až jsem se přistihl, že se

přestávám soustřeďovat na hru a příliš často se dívám ke stolům zahrady a

pozoruju s nezapíranou nenávistí tváře výrostků. Když jsem viděl ty

dlouhovlasé hlavy, které kolem sebe okázale a teatrálně plivaly sliny i slova,

vracela se mi moje stará zášť k věku nedospělosti a zdálo se mi, že vidím

před sebou samé herce, na jejíchž tvářích jsou naraženy masky mající

představovat stupidní mužnost, pyšnou nelítostnost a hrubost; a neviděl

jsem žádné ospravedlnění v tom, že pod maskou je snad jiná (lidštější) tvář,

protože hrůzné se mi zdálo být právě to, že tváře pod maskami jsou zuřivě

oddány nelidskosti a sprostotě masek.

I Jaroslav měl zřejmě podobné pocity jako já, protože najednou svěsil

housle a prohlásil, že ho vůbec nebaví hrát před tímhletím publikem.

Navrhl, abychom odešli; abychom se dali polní cestou oklikou k městu, tak

jak jsme kdysi chodívali, kdysi dávno; je přece krásný den, za chvíli se začne

stmívat, bude teplý večer, budou svítit hvězdy, někde u šípkového keře v

polích se prý zastavíme a budeme hrát jenom pro sebe, pro svoje potěšení,

tak jak jsme to kdysi dělávali; ted' jsme si prý zvykli (hloupě zvykli) hrát

jenom pro organizované příležitosti, a toho má prý už Jaroslav dost.

Nejdřív všichni souhlasili skoro nadšeně, protože zřejmě i oni pociťovali,

že jejich láska k lidové hudbě se potřebuje vyjádřit v intinmějším prostředí,

ale pak namítl basista (osvětový inspektor), že podle dohody tu musíme hrát

až do devíti, že s tím počítají soudruzi z okresu i vedoucí restaurace, že je to

tak plánováno, že musíme splnit úkol, k němuž jsme se zavázali, že bychom

jinak porušili organizaci slavnosti a že si venku v přírodě můžeme zahrát

jindy.

V té chvíli rozžali v zahradě lampy visící na dlouhých drátech napjatých od

stromu ke stromu; protože ještě nebyla tma, nýbrž sotva počínající

soumrak, nešířily kolem sebe zář, nýbrž jen tkvěly v šednoucím prostoru jak

velké nehybné slzy, bělavé slzy, jež nelze setřít a jež nesmějí skanout; byla v

tom jakási náhlá a nesrozumitelná tesknota a nebylo jí možno nijak

vzdorovat. Jaroslav znovu opakoval (tentokrát skoro prosebně), že už tu

nechce dál být, že by chtěl jít do polí k šípkovému keři a tam hrát jen pro

svou radost, ale pak mávl rukou, opřel housle o hruď a začal hrát.

Tentokrát jsme se však už nenechali rozptylovat publikem a hráli jsme

ještě mnohem soustředěněji než zpočátku; čím bylo prostředí zahradní

restaurace lhostejnější a hrubší, čím víc nás obklopovalo svým hlučným

nezájmem vytvářejíc z nás opuštěný ostrov, čím nám bylo teskněji, tím více

jsme se obraceli sami k sobě, hráli tedy spíš sami pro sebe než pro jiné,

takže se nám podařilo zapomnět na všechny kolem a učinit si z hudby jakési

okruží, uvnitř něhož jsme byli mezi hlučícími opilci jako v skleněné kajutě

spuštěné do hloubi studených vod.

"Keby boly hory samé papírové a voda atrament, hvezdy písarové, keby to

spisoval šetek široký svět, ešče by nespísal mej lásky destament," zpíval

Jaroslav nesundávaje housle zpod brady a já jsem se cítil šťasten uvnitř

těchto písní (uvnitř skleněné kajuty těchto písní), v nichž smutek není

hravý, smích není křivý, láska není směšná a nenávist není plachá, kde lidé

milují tělem i duší (ano, Lucie, zároveň tělem i duší!), kde v nenávisti sahají

po noži nebo po šavli, v radosti tančí, v zoufalství skáčou do Dunaje, kde

tedy láska je ještě láskou a bolest bolestí, kde původní cit není ještě

vyklouben ze sebe sama a hodnoty jsou dosud nezpustošené; a zdálo se mi,

že uvnitř těchto písní jsem doma, že z nich jsem vyšel, že jejich svět je mé

původní poznamenání, můj domov, jemuž jsem se zpronevěřil, ale jenž je

tím víc mým domovem (protože nejúpěnlivější hlas má domov, na němž

jsme se provinili); ale hned jsem si také uvědomoval, že tento domov není z

tohoto světa (a jaký je to tedy domov, není-li z tohoto světa?), že to, jak tu

zpíváme a hrajeme, je jenom vzpomínka, památka, obrazné uchování

čehosi, co už není, a cítil jsem, jak pevnina tohoto domova mi klesá dolů pod

nohama, jak se propadám, jak držím klarinet u úst a propadám se dolů do

hloubi let, do hloubi staletí, do nedohledné hloubi (kde láska je láskou,

bolest bolestí), a říkal jsem si s údivem, že můj jediný domov je právě toto

propadání, tento hledavý a touživý pád, a oddával jsem se mu tedy dál,

zakoušeje sladkou závrať.

Potom jsem pohlédl na Jaroslava, abych si ověřil na jeho tváři, zda

zůstávám ve své exaltaci osamocen, a všiml jsem si (jeho tvář ozařovala

lucerna zavěšená v koruně lípy nad námi), že je velice bledý; všiml jsem si,

že už přestal do své hry prozpěvovat, že má sevřené rty; že jeho bojácné oči

se staly ještě polekanější; že v melodii, kterou hraje, se ozývají falešné tóny;

a že ruka, v níž drží housle, mu poklesává dolů. A potom najednou přestal

hrát a sedl si na židli; přiklekl jsem k němu. "Co je ti?" ptal jsem se ho; tekl mu po čele pot a rukou se držel za levou paži nahoře u ramene. "Hrozně mě

bolí," řekl. Ostatní si neuvědomovali, že je Jaroslavovi špatně, a zůstávali ve

svém hudebním transu bez prvních houslí a bez klarinetu, jejichž odmlky

využil cimbalista, aby dal vyniknout svému nástroji, doprovázenému teď jen

kontra houslemi a basou. Přistoupil jsem ke kontrášovi (pamatoval jsem si,

že mi ho Jaroslav představil jako lékaře) a zavolal jsem ho k Jaroslavovi.

Hrál ted' jen cimbál s basou, zatímco kontráš vzal Jaroslava za zápěstí levé

mky a dlouho, velice dlouho je držel; pak mu nadzvedl víčka a pozoroval mu

oči; pak se dotkl jeho zpoceného čela. "Srdce?" zeptal se. "Ruka a srdce,"

řekl Jaroslav a byl zelený. Ted' už si nás všiml i basista, opřel basu o lípu a

šel k nám, takže zněl už jen cimbál, protože cimbalista nic netušil a byl

št'asten, že hraje sólo. "Zavolám do nemocnice," řekl kontráš. Přistoupil

jsem k němu: "Co je to?" "Má úplně nitkovitý puls. Ledový pot. Bude to

infarkt." "Sakra," řekl jsem. "Neboj se, vylíže se z toho," utěšil mne a dal se rychlým krokem k budově restaurace. Proplétal se mezi lidmi už značně

opilými, kteří si vůbec nevšimli, že naše kapela přestala hrát, protože byli

zcela zaujati sami sebou, svými pivy, žvásty a urážkami, které v opačném

koutě zahrady vyústily ve rvačku.

Ted' už i cimbál utichl a všichni obklopili Jaroslava, který pohlédl na mne

a řekl, že je to všechno tím, že jsme tu zůstali, že tu nechtěl zůstat, že chtěl

jít do polí, zvlášť když já jsem přišel, zvlášť když já jsem se vrátil, že jsme si

mohli v přírodě krásně hrát. "Nemluv," řekl jsem mu, "potřebuješ úplný

klid," a pomyslil jsem na to, že se sice z infarktu pravděpodobně vylíže, jak

předpověděl kontráš, ale že to už potom bude docela jiný život, život bez

vášnivého oddání, bez zuřivého hraní v kapele, život pod patronátem smrti,

druhý poločas, poločas po porážce, a přepadl mne pocit (nemohl jsem v té

chvíli nijak změřit jeho oprávněnost), že osud často končívá daleko před

smrtí, že moment konce osudu není totožný s momentem smrti, a že

Jaroslavův osud je u konce. Zavalen velikou lítostí pohladil jsem ho po jeho

olysalém temeni, po jeho smutných dlouhých vláscích přikrývajících pleš a

uvědomil jsem si s úlekem, že má cesta do rodného města, v němž jsem

chtěl zasáhnout nenáviděného Zemánka, končí tím, že držím na rukou

zasaženého kamaráda (ano, viděl jsem v té chvíli sám sebe, jak ho držím v

námčí, jak ho držím a nesu, nesu ho, velkého a těžkého, jako bych nesl své

vlastní nejasné provinění, viděl jsem se, jak ho nesu lhostejným davem a jak

přitom

pláču).

Stáli jsme tak kolem něho asi deset minut, pak se objevil znovu kontráš,

dal nám znamení, my jsme Jaroslavovi pomohli vstát, a podpírajíce ho,

zvolna jsme ho vedli hlučící vřavou opilých výrostků na ulici, kde s

rozžatými světly čekal bílý vůz sanitky.

____________________________________________________

___________

Dopsáno 5. prosince 1965

[Žatva] SVAZEK 325

____________________________________________________

___________

MILAN KUNDERA

ŽERT

____________________________________________________

___________

Obálku a vazbu navrhl Václav Požárek

Foto na předsádce od Pavla Koska

Vydal jako svou 2699. publikaci

Československý spisovatel

v Praze roku 1967

Odpovědný redaktor Arno Linke

Vytiskl Tisk, n. p., Brno, provoz 2

Stran 296. AA 15,86, VA 16,63. 601/22/865

1. vydání, náklad 30 000 výtisků

13/33. D-02*70019

22-047-67

Kčs 19,-