Žert

světu obvyklou zvědavost, anebo spíš tím, že se Helena soustřed'uje cele na

mne a na víc jí nezbývá; chtěl jsem se přiklánět k té druhé možnosti.

Pak jsme šli zase kolem morového sloupu; světec podpíral oblak, oblak

anděla, anděl jiný oblak, jiný oblak jiného anděla; nebe bylo teď modřejší

než ráno; Helena si svlékla šusťák, přehodila si ho přes ruku a řekla, že je

teplo; to teplo jen zvýšilo vtíravý dojem prašné pustoty; sousoší trčelo

uprostřed náměstí jako kus ulomeného nebe, které se nemůže vrátit zpět;

řekl jsem si v tu chvíli, že i my dva jsme svrženi na toto podivně pusté

náměstí s parkem a restaurací, že jsme sem nenávratně svrženi; že i my dva

jsme odkudsi ulomeni; že marně napodobujeme nebesa a výšky, že nám je

nikdo nevěří; že naše myšlenky i slova se marně šplhají do vysoka, když

naše činy jsou nízké jak tato země sama.

Ano, zachvátil mne silný pocit mé vlastní nízkosti; byl jsem jím překvapen;

ale ještě víc jsem byl překvapen tím, že jsem se té nízkosti neděsil, nýbrž že

jsem ji přijal s jakýmsi potěšením, nemám-li přímo říci s radostí anebo s

úlevou, a že jsem to potěšení zvyšoval jistotou, že žena, která mi jde po

boku, je vedena do pochybných hodin tohoto odpoledne pohnutkami jen o

málo vyššími, než jsou mé.

V Lidovém domě bylo už otevřeno a protože bylo teprve tři čtvrtě na

dvanáct, byl restaurační sál dosud prázdný. Stoly byly prostřeny; proti

každé židli byl polévkový talíř přikrytý papírovým ubrouskem, na němž ležel

příbor. Nikdo tu nebyl. Usedli jsme si k jednomu stolu, zvedli příbor s

ubrouskem, položili ho vedle talíře a čekali. Po několika minutách se objevil

ve dveřích do kuchyně číšník, obhlédl unaveným zrakem sál a chtěl se zase

vrátit do kuchyně.

"Pane vrchní!" zavolal jsem.

Obrátil se tedy zase znovu do sálu a udělal několik kroků směrem k

našemu stolu. "Přál jste si?" řekl, když byl asi pět metrů od nás. "Rádi

bychom obědvali," řekl jsem. ,,Až ve dvanáct," odvětil a zase se obrátil, aby

odešel do kuchyně. "Pane vrchní!" zavolal jsem znovu. Otočil se. "Prosím

vás," musil jsem volat, protože stál daleko od nás: "Máte vodku?" "Ne, vodka není." "Tak co byste tam měli?" "Měli bychom tam," odpovídal mi ze svých dálek, "režnou nebo rum." "To je dost špatné," volal jsem, "ale doneste nám dvě režné."

"Ani se vás neptám, jestli pijete režnou," l'ekl jsem Heleně. Helena se

zasmála: "Ne, na režnou zvyklá nejsem."

"To nevadí," řekl jsem. "Zvyknete si. Jste na Moravě a režná je

nejrozšířenější kořalka moravského lidu."

"To je výborné!" radovala se Helena. "To já mám takhle nejraději, takovou

docela obyčejnou hospodu, kam chodí šoféři a montéři a kde je docela

obyčejné jídlo a pití."

"To snad jste zvyklá dávat si rum do piva?" "To ani ne," řekla Helena.

,,Ale máte ráda takové lidové prostředí."

,,Ano," řekla. "Nesnáším nóbl podniky, motá se tam kolem vás deset

číšníků, servírují vám z deseti talířů ... "

"To se ví, není nad takovou hospodu, kde si vás číšník ani nevšimne a kde

je hodně kouře a smradu. A hlavně není nad režnou. To byl kdysi můj

studentský nápoj. Na lepší alkohol jsem neměl peníze."

"Já mám taky ráda ty nejobyčejnější jídla, třeba bramborák, nebo

špekáčky s cibulí, neznám nic nad to ... "

Jsem už tak zkažen nedůvěrou, že když se mi někdo (a ženy zejména)

vyznává z toho, co má nebo nemá rád, vůbec to neberu vážně, nebo přesněji

řečeno, chápu to pouze jako svědectví o jeho autostylizaci. Nevěřil jsem ani

na okamžik, že by se Heleně dýchalo lépe v zaplivaných a špatně větraných

lokálech (o něž v naší zemi naprosto není nouze) než v čistých a dobře

větraných restauracích, nebo že by jí víc chutnal sprostý alkohol a laciné

jídlo než pokrmy z vybrané kuchyně. Ale přesto nebylo pro mne její pro-

hlášení bezcenné, protože na ni prozrazovalo zálibu ve zcela určité póze,

póze již dlouho přežilé a vyšlé z módy, póze z let, kdy revoluční snobismus

se kochal vším, .co bylo "obyčejné", "lidové", "všední", "syrové", stejně jako chtěl pohrdat vším, co bylo "překultivované'" "zhýčkané", co páčhlo

kinderstube, co se podezřele spojovalo s představou smokingu a příliš

dobrého chování. Poznával jsem v této Helenině póze dobu svého mládí a v

Heleně jsem poznával především Zemánkovu ženu. Má dopolední

roztěkanost se rychle ztrácela a já jsem se začínal soustřed'ovat.

Číšník nám donesl na tácku dva kalíšky režné, postavil je před nás a

položil nám na stůl i list papíru, na němž byl napsán psacím strojem (zřejmě

přes několikerý průpisový papír) nezřetelnýn, rozmazaným písmem seznam

jídel.

Pozvedl jsem číšku a řekl jsem: "Tak si tedy přiťukneme na tu režnou, na

tu obyčejnou režnou!"

Zasmála se, přiťukla si a potom řekla: "Vždycky jsem toužila po člověku,

který by byl prostý a přímý. Nevyumělkovaný. Jasný."

Spolkli jsme doušek a já jsem řekl: "Takových lidí je málo." "Jsou," řekla Helena. "Vy jste takový."

"To snad ne," l'ekl jsem.

"Jste."

Užasl jsem znovu nad neuvěřitelnou lidskou schopností přetvářet

skutečnost k obrazu přání či ideálů, ale neváhal jsem a přijal jsem Heleninu

interpretaci své vlastní osoby.

"Kdo ví. Možná," řekl jsem. "Prostý a jasný. Ale co je to prostý a jasný? Je to všechno v tom, aby byl člověk takový, jaký je, nestyděl se chtít to, co chce, a

toužit po tom, po čem touží. Lidé bývají otroky předpisů. Někdo jim řekl, že

mají být takoví a takoví, a oni se snaží takovými být a do smrti se ani sami o

sobě nedovědí, kdo byli a kdo jsou. Nejsou pak nikým a ničím, jednají

podvojně, nejasně, zmateně. Člověk především musí mít odvahu být sám

sebou. Říkám vám, Heleno, od počátku, že se mi líbíte a že po vás toužím, i

když jste vdaná žena. Nemohu to říkat jinak a nemohu to neříkat."

To, co jsem říkal, bylo mírně trapné (i když Helena, která po mých slovech

sklopila hlavu, tu trapnost nevnímala), ale bylo to nutné. Ovládání ženského

smýšlení má totiž svá neúchylná pravidla; kdo se rozhodne ženu

přemlouvat, vyvracet jí rozumnými argumenty její stanovisko apod., sotva

kam dojde. Daleko moudřejší je vystihnout základní ženinu autostylizaci

(základní zásadu, ideál, přesvědčení) a snažit se pak uvést (pomocí sofismat,

alogické demagogie apod.) žádoucí ženino jednání s touto základní

autostylizací v harmonický vztah. Například Helena horovala o "prostotě",

"nevyumělkovanosti", "jasu". Tyto její ideály měly zcela bez pochyby původ v někdejším revolučním puritanismu a spojovaly se s představou člověka

"čistého", "nezkaženého", mravně zásadového a přísného. Ale protože svět Heleniných zásad byl svět založený nikoli na úvaze (systému názorů), nýbrž

(jako u většiny lidí) jen na alogických sugescích, nebylo nic prostšího než

pomocí jednoduché demagogie spojit představu "jasného člověka" právě s

jednáním zcela nepuritánským, imorálním, cizoložným a zabránit tak, aby

se v příštích hodinach dostalo žádoucí (tj. cizoložné) Helenino chování do

neurotizujícího konfliktu s jejími vnitřními ideály. Muž smí chtít po ženě

cokoli, ale nechce-li jednat jako surovec, musí jí umožnit, aby jednala v

souladu se svými nejhlubšími sebeklamy.

Mezitím se začali trousit do restaurace lidé a brzo byla většina stolů

obsazena. Číšník vyšel opět z kucbyně a obcházel stoly, aby zjišťoval, co má

komu přinést. Podal jsem Heleně jídelní lístek. Řekla, že prý se lépe vyznám

v moravské kuchyni a vrátila mi ho.

Nebylo ovšem vůbec třeba vyznat se v moravské kuchyni, protože jídelní

lístek byl přesně stejný jako ve všech hospodách tohoto typu a sestával z

úzkého výběru stereotypních jídel, mezi nimiž lze těžko volit, nebot' jsou

všechna stejně nevábná. Hleděl jsem (posmutněle) do nezřetelně tištěného

papíru, ale číšník už stál nade mnou a čekal netrpělivě na objednávku.

"Malý moment," řekl jsem.

"Chtěli jste obědvat už před čtvrt hodinou a přitom ještě nemáte vybráno,"

napomenul mne a odešel.

Naštěstí přišel za chvíli znovu a my jsme si směli poručit španělského

ptáčka s dalšími režnými a sifonem. Na Helenu alkohol dobře působil a

prohlásila, že život je krásný přes všechny nedostatky, které tu snad ještě

jsou. Ostatně prý záleží jen na lidech, jaký si tu život zařídí. Rozžvýkával

jsem šlachovitého španělského ptáčka s kyselou okurku a prohlásil jsem

(plnými ústy), že se tento lokál stává opravdu krásným, když tu mohu sedět

s ní.

Helena byla rudá ve tváři (zřejmě zásluhou režné), což podtrhovalo

kulatost její tváře a ubíralo jí na eleganci, ale já (zřejmě rovněž zásluhou

režné) jsem jí to velkoryse promíjel a s veselou škodolibostí jsem si řekl, že

je to vlastně velká milost osudu, je-li Helena pohledná aspoň tak, jak je,

protože i kdyby byla ošklivá, hrbatá nebo beznohá, stejně bych o ni usiloval

a chtěl se jí zmocnit.

Helena (žvýkajíc ptáčka) prohlásila, že je to nádherné (používala s oblibou

slova "nádherný"), že tu sedíme najednou v neznámém městě, o němž

vždycky tolik snila, když ještě chodila do souboru a zpívala písničky, které

pocházely z tohoto kraje. Pak řekla, že je to asi špatné, ale že je jí se mnou

opravdu dobře, prý si nemůže pomoci, je to proti její vůli, ale je to silnější

než její vůle a je to tak. Řekl jsem jí na to, že je největší ubohost stydět se za

svůj vlastní cit. Pak jsem zavolal číšníka, že chci platit.

Když jsme vyšli z restaurace, čněl před námi zase morový sloup. Připadal

mi směšný. Ukázal jsem na něj: ,,Dívejte se, Heleno, kam se ti svatí šplhají.

Jak se derou nahoru! Jak se jim chce do nebe! A nebe na ně kašle! Nebe o

nich vůbec neví, o těchhle okřídlených venkováncích!"

"To je pravda," řekla Helena, v níž čerstvý vzduch posílil dílo alkoholu.

"Proč to tady vůbec je, tyhlety sochy svatých, proč tady nepostaví něco, co

by oslavovalo život a ne nějakou mystiku!" Nebyla však docela prosta

kontroly, takže připojila otázku: "Nebo kecám? Kecám? Že nekecám?"

"Nekecáte, Heleno, máte úplně pravdu, život je krásný a nikdy ho

nebudeme s to dosti oslavit."

"Ano," říkala Helena, "ať říká kdo chce co chce, život je nádherný, já vůbec nemám ráda škarohlídy, i když bych mohla nejvíc naříkat, ale nenaříkám,

proč bych naříkala, řekněte, proč bych měla naříkat, když může v životě

přijít takovýhle den: je to tak nádherné: cizí město a já jsem tu s vámi ... "

Nechal jsem Helenu mluvit, jen chvílemi, když mezi její řečí vznikla pauza,

řekl jsem něco, čím jsem podpořil pokračování jejích promluv. Brzy jsme

stáli před novostavbou, kde bydlí Kostka.

"Kde to jsme," zeptala se Helena.

"Víte co," řekl jsem, "ty veřejné vinárny za nic nestojí. Mám v tomhle

domě malou soukromou vinárnu. Pojďte."

"Kam mne to vedete?" protestovala Helena, jdouc za mnou do domu.

"Pravá soukromá slovácká vinárna; nikdy jste v takové nebyla?"

"Ne," řekla Helena.

Odemkl jsem ve třetím poschodí dveře a vešli jsme dovnitř.

____________________________________________________

___________

(3)

"To není žádná vináma, to je obyčejný byt," řekla Helena, když vešla

dovnitř a nakoukla z předsíně do Kostkova pokoje.

"Není to obyčejný byt; obyčejný byt by to byl, kdybyste jej obývala vy nebo

já; zvláštnost tohoto bytu spočívá v tom, že není ani můj ani váš; nikde se tu

neválí vaše nebo moje prádlo, vaše nebo moje vzpomínky, nepáchne to tu

ani mým ani vaším domovem; je to cizí byt, a právě proto je pro nás dva

čistý a právě proto se tu můžeme cítit volni."

Podařilo se mi myslím pronést znamenitou obhajobu samého principu

vypůjčeného bytu, ale moje výmluvnost byla celkem zbytečná. Helena se

nijak nepozastavovala nad tím, že ji vedu do cizího bytu, a nepotřebovala k

tomu žádný komentář. Naopak, zdálo se, že od chvíle, co překročila práh,

byla rozhodnuta přejít od koketerie (která mluví v dvojsmyslech a tváří se

jako hra) k onomu jednání, které má už jen jediný smysl a význam a které si

dělá iluzi, že není hrou, nýbrž životem samým. Zastavila se uprostřed

Kostkova pokoje, poohlédla se dozadu na nme a já jsem viděl v jejím

pohledu, že už jen čeká, kdy k ní přistoupím, kdy ji políbím a kdy ji obejmu.

Byla v okamžiku tohoto poohlédnutí přesně tou Helenou, kterou jsem míval

ve svých představách: Helenou bezmocnou a danou napospas.

Přistoupil jsem k ní; zvedla ke mně tvář; místo polibku (tak očekávaného)

jsem se usmál a vzal do prstů ramena jejího modrého pláště. Pochopila a

rozepjala si ho. Odnesl jsem ho na věšák do předsíňky. Ne, v této chvíli,

když už bylo všechno připraveno (moje chuť i její odevzdanost), jsem

nechtěl spěchat a riskovat, že ve spěchu minu snad něco z toho všeho, co

jsem chtěl mít. Zavedl jsem bezvýznamný rozhovor; řekl jsem jí, aby se

posadila, upozorňoval jsem ji na všelijaké podrobnosti v Kostkově bytě,

otevřel jsem skříňku, v níž byla láhev vodky, na kterou mne Kostka včera

upozomil, a zatvářil jsem se nad ní překvapeně; otevřel jsem ji pak, postavil

na stolek dva malé pohárky a nalil.

"Budu opilá," řekla.

,,Budeme opilí oba," řekl jsem (i když jsem věděl, že sám nebudu opilý, že

nechci být opilý, protože si chci zachovat neporušenou paměť).

Neusmála se; byla vážná; napila se a řekla: "Víte, Ludvíku, já bych byla

strašně nešťastná, kdybyste si myslel, že jsem panička, jako jsou ostatní

paničky, co se nudí a touží po dobrodružství. Já nejsem naivní a vím, že jste

jistě poznal nmoho žen a ženy vás samy naučily, abyste je bral na lehkou

váhu. Ale já bych byla nešťastná ... "

"Já bych byl také nešťastný," řekl jsem, ,,kdybyste byla panička jako jiné

paničky a brala jste na lehkou váhu každé milostné dobrodružství, které vás

z manželství odvádí. Kdybyste byla takóvá, nemělo by pro mne naše setkání

žádný smysl."

"Opravdu?" řekla Helena.

"Opravdu, Heleno. Máte pravdu, že jsem měl mnoho žen a že mne naučily,

abych se je nebál bezstarostně střídat, ale setkání s vámi je něco jiného."

"Neříkáte to jen tak?"

"Neříkám. Když jsem vás poprvé potkal, pochopil jsem brzy, že už léta,

mnoho let čekám právě na vás."

"Vy přece nejste frázista. Vy byste to neříkal, kdybyste to necítil" "Ne,

neříkal, neumím ženám nalhávat city, to je jediná věc, kterou mne nikdy

nenaučily. A proto vám nelžu, Heleno, i když to zní neuvěřitelně: když jsem

vás poprvé poznal, pochopil jsem, že právě na vás jsem čekal mnoho let. Že

jsem na vás čekal, aniž jsem vás znal. A že vás ted' musím mít. Že je to

nevylmtitelné jako osud."

"Můj bože," řekla Helena a přivřela oči; měla rudé fleky na tváři, snad z

alkoholu, snad z rozrušení, a byla to teď ještě víc ta Helena z mých představ:

bezmocná a daná napospas.

"Kdybyste věděl, Ludvíku, vždyť se mnou to bylo právě tak.

Já jsem věděla už od první chvíle, že tohle setkání s vámi není žádný flirt, a

právě proto jsem se toho bála, protože jsem vdaná žena a věděla jsem, že

tohleto s vámi je pravda, že vy jste moje pravda a že proti tomu nic

nezmůžu."

,,Ano, i vy jste moje pravda, Heleno," řekl jsem.

Seděla na gauči, měla veliké oči, které se na mne dívaly, aniž si mne

prohlížely, a já jsem seděl na židlí proti ní a hltavě jsem ji pozoroval. Položil

jsem jí ruce na kolena a zvolna jí vyhrnoval sukně, až se objevil okraj

punčoch a podvazky, které na Heleniných už tlustých nohách vzbuzovaly

dojem čehosi smutného a ubohého. A Helena seděla nereagujíc na můj

dotek jediným gestem či pohledem.

"Kdybyste všechno věděl ... " "Co věděl?"

,,O mně. Jak žiju. Jak jsem žila."

"Jak jste žila?"

Usmála se trpce.

Najednou jsem dostal strach, aby Helena nesáhla k banálnímu prostředku

nevěrných paniček, nezačala zlehčovat své manželství a okrádat mne tak o

jeho hodnotu ve chvíli, kdy se stávalo mou kořistí: "Jen mi proboha

neříkejte, že máte nešťastné manželství, že muž vás nechápe."

"Nechtěla jsem to říct," řekla Helena poněkud zmatena mým útokem, "i

když ... "

"I když si to v této chvíli myslíte. Každá žena si to začne myslit, když je

sama s jiným mužem, ale právě tady začíná všechna nepravdivost, a vy

přece chcete zůstat pravdivá, Heleno. Jistě jste svého manžela milovala, vy

nejste žena, která se oddává bez lásky."

"Nejsem," řekla Helena tiše.

"Kdo je vlastně váš muž?" zeptal jsem se. Pokrčila rameny a usmála se:

"Muž."

"Jak dlouho se znáte?"

"Jsem třináct let vdaná a známe se déle." "To jste byla ještě studentka."

"Ano. V prvním ročníku."

Chtěla si stáhnout vyhrnutou sukni, ale chytil jsem ji za ruce a nedovolil jí

to. Ptal jsem se dál: "A on, kde jste se seznámili?"

"V souboru."

"V souboru? Váš muž tam zpíval?"

"Ano, zpíval. Jako my všichni."

"Tak vy jste se seznámili v souboru ... To je krásné prostředí pro lásku."

"Ano."

"Celá ta doba byla krásná."

"Vy si na ni také rád vzpomínáte?"

,,Byla to nejkrásnější doba mého života. Váš muž byl vaše první láska ?"

"Mně se teď nechce myslet na mého muže," bránila se.

"Chci vás znát, Heleno. Chci o vás ted' vědět všechno. Čím víc vás budu

znát, tím víc vás budu mít. Měla jste před ním ještě někoho?"

Helena přikývla: "Měla."

Pocítil jsem téměř zklamání, že Helena ještě někoho měla a že je tím

umenšena významnost jejího svazku s Pavlem Zemánkem:

"Skutečnou lásku?"

Zavrtěla hlavou: "Hloupá zvědavost." "Takže vaše první láska byl váš

muž." Přikývla hlavou: "Ale to už je dávno." "Jak vypadal?" otázal jsem se tiše.

"Proč to chcete vědět?"

"Chtěl bych vás mít se vším, co je ve vás, se vším, co je v téhle vaší hlavě ...

" a pohladil jsem ji po vlasech.

Jestliže něco brání ženě vyprávět před milencem o manželovi, tak to

málokdy bývá noblesa a takt (touha po uchování čistoty v nečistém) nebo

opravdový ostych, nýbrž pouhopouhá obava, aby se to snad milence nějak

nedotklo. Když tu obavu milenec roz- ptýlí, bývá mu žena vděčná, cítí se pak

volněji a hlavně: má o čem povídat, protože témata hovorů nejsou

nekonečná a vlastní manžel je pro ženu téma nejvděčnější, protože jedině v

něm se cítí jistá, jedině v něm je odbornicí, a každý člověk je přece šťasten,

když se může projevit ve své odbornosti a pochlubit se jí. I Helena se

rozpovídala docela volně o Pavlu Zemánkovi, když jsem ji ujistil, že mi to

není proti mysli, a dala se dokonce vzpomínkou unést natolik, že k jeho

obrazu nepřidávala žádné temné skvrny a vyprávěla mi se zaujetím i

věcností, jak se do něho zamilovala (do vzpřímeného světlovlasého hocha),

jak k němu uctivě vzhlížela, když se stal politickým vedoucím jejich souboru

(nebyl však žádný suchar! byl tisíckrát veselejší než celá ta dnešní mládež!),

jak ho obdivovala spolu se všemi svými kamarádkami (uměl báječně

mluvit!) a jak jí jejich milostný příběh splývá harmonicky s celou tehdejší

dobou, na jejíž obhajobu řekla několik vět (copak jsme měli nejmenší tušení

o tom, že Stalin dal střílet věrné komunisty?), ne snad proto, že by chtěla v

řeči odbočovat k politickému tématu, ale proto, že se v tomto tématu cítila

být sama osobně obsažena. Způsob, jakým kladla důraz na obhajobu doby

svého mládí i to, jak se s tou dobou ztotožňovala (jakoby jí byla domovem a

ona o něj nyní přišla), měl málem charakter malé demonstrace, jako by

chtěla Helena říci: měj si mě celou a bez jakýchkoli podmínek kromě jedné:

že mi dovolíš být takovou, jaká jsem, že si mne vezmeš i s mým názorem.

Takové demonstrování názoru v situaci, kdy nejde o názor, nýbrž o tělo, má

v sobě cosi abnormálního, co prozrazuje, že právě názor dotyčnou ženu

nějak neurotizuje: bud' se bojí podezření, že vůhec žádný názor nemá, a

proto ho rychle předvádí, anebo (což bylo v Helenině případě

pravděpodobnější), že o svém názoru tajně pochybuje, je v něm nahlodána a

chce jistoty mermomocí znovu nabýt třeba tím, že pro něj dává v sázku

něco, co je pro ni nespornou hodnotou, tedy sám milostný akt (možná se

zbabělou podvědomou jistotou, že milenci bude určitě záležet víc na

milování než na polemice s názorem). Tahle Helenina demonstrace mi

nebyla nepříjemná, protože mne přibližovala k jádru mé vášně.

"Dnešní mladí lidé jsou jiní než my," říkala. "Ti už dostali všechno

zadarmo, ti už přišli k hotovému, ti nerozumějí, proč mne dodnes dojímá,

když slyším ruskou častušku."

"Ale vždyť vy jste také přišla k hotovému. Na konci války vám bylo čtrnáct;

když byl Únor, bylo vám sedmnáct let."

,,Ano, ale to všechno přesto patří k mému životu. Vidíte tohle?" ukázala na

malý stříbrný plíšek, který měla upevněný na kratičkém řetízku k

náramkovým hodinkám. Naklonil jsem se k němu a Helena mi vysvětlila, že

kresba, která je na něm vyryta, představuje Kreml. "To mám od Pavla," a

vyprávěla mi historii přívěsku, který prý dala před mnoha a mnoha léty

jedna zamilovaná ruská dívka jednomu ruskému chlapci, Sašovi, který

odcházel do veliké války, na jejímž konci se dostal až do Prahy, kterou

zachránil před záhubou, ale která přinesla záhubu jemu. V horním poschodí

vily, v níž bydlil s rodiči Pavel Zemánek, zřídilo tehdy sovětské vojsko malou

nemocnici a těžce zraněný ruský lejtnant Saša tam prožil poslední dny svého

života. Pavel se s ním sblížil a trávil s ním celé dny. Když umíral, dal Saša

Pavlovi na památku přívěsek s kresbou Kremlu, který nosil celou válku na

šňůrce kolem krku. Pavel ten dar choval jako nejdražší relikvii. Jednou -

ještě jako snoubenci - se spolu Helena a Pavel pohněvali a myslili si, že se

snad spolu rozejdou; tehdy za ní Pavel přišel a na usmířenou jí dal tuto

lacinou ozdobu (a nejdražší památku) a Helena ji od té doby nedá dolů s

ruky, protože ta malá věc zdá se jí být štafetou, poselstvím (ptal jsem se jí,

jakým poselstvím, odpověděla "poselstvím radosti"), které musí donést až

do konce.

Seděla proti mně (s vyhrnutou sukní a odhalenými podvazky,

připevněnými na módních černých lastexových kalhotkách) a tvář měla

mírně zrudlou (alkoholem a snad i momentálním rozcitlivěním), jenomže v

té chvíli se mi její zjev ztrácel za obrazem někoho jiného: Helenino

vyprávění o třikrát darovaném přívěsku vyvolalo mi totiž prudce (nárazem)

celou bytost Pavla Zemánka.

Vůbec jsem nevěřil v existenci rudoarmejce Saši; ostatně i kdyby existoval,

stejně by jeho reálná existence docela mizela za velkým gestem, jímž ho

proměnil Pavel Zemánek v postavu své životní legendy, ve svatou sochu, v

nástroj dojímání, v sentimentální argument i nábožný objekt, který jeho

žena (zřejmě stálejší než on) bude uctívat (usilovně a vzdorně) až do své

smrti. Zdálo se mi, že srdce Pavla Zemánka (srdce neřestně exhibicionující)

je tu, je přítomno; a rázem jsem se octl uprostřed té patnáct let staré scény:

sál velké posluchárny přírodovědecké fakulty; v čele na pódiu za

podlouhlým stolem sedí Zemánek, vedle něho tlustá dívka s kulatou tváří,

copem, ve škaredém svetříku, a z druhé strany mladík, zástupce okresu. Za

pódiem je veliká černá tabule a vlevo od ní visí v rámečku portrét Julia

Fučíka. Proti dlouhému stolu se zvedají stupňovité lavice posluchárny, v

nichž sedím i já, který se teď, po patnácti letech, dívám svýma tehdejšíma

očima a vídím před sebou Zemánka, jak oznamuje, že se bude projednávat

"případ soudruha Jahna", vidím ho, jak říká: ,"přečtu vám dopisy dvou

komunistů." Udělal po těch slovech malou pauzu, vzal do ruky jakousi

tenkou knížku, prohrábl si dlouhé zvlněné vlasy a začal číst vemlou,vavým,

skoro něžným hlasem.

"Trvalo to dlouho, smrti, než jsi přišla. A přece jsem doufal, že se s tebou

seznámím až za mnoho let. Že budu ještě žít životem svobodného člověka,

že budu ještě mnoho pracovat a mnoho milovat a mnoho zpívat a světem

vandrovat ... " Poznával jsem Reportáž psanou na oprátce. "Miloval jsem

život a pro jeho krásu šel jsem do pole. Miloval jsem vás, lidé, a byl jsem

šťasten, když jste mou lásku opětovali, a trpěl jsem, když jste mi nerozuměli

... " Tento text napsaný tajně ve věznici a ozářený svitem hrdinství byl v té

době snad nejčtenější knihou; Zemánek nám předčítal ty nejslavnější

pasáže, které znal kdekdo nazpaměť. ,,Ať smutek nikdy nepatří k mému

jménu. To je má závěť pro vás, táto a mámo a sestry moje, pro tebe, Gustino

moje, pro vás, soudruzi, pro všechny, s nimiž jsem se měl rád ... " Na stěně

visela Fučíkova podobizna, reprodukce slavné kresby Maxe Švabinského,

stařičkého secesního malíře, virtuózního zpodobitele symbolických alegorii,

baculatých žen, motýlů a všeho líbezného; po válce prý za ním přišli

soudruzi s prosbou, aby podle dochované fotografie zpodobil Fučíka, a

Švabinský ho nakreslil (z profilu) přejemnou čarou podle svého vkusu:

téměř dívčího, rozdychtěného, čistého a tak krásného, že snad i ti, kteří

Fučíka osobně znali, dávali přednost ušlechtilé kresbě před vzpomínkou na

skutečnou tvář. A Zemánek četl dál, o tom, jak si Fučík zpíval na cele 267 se

spoluvězněm oteckem Peškem; jeho hlas dostával ted' jasné a radostné

zabarvení: "Slunce! Tak štědře svítí ten okrouhlý kouzelník, tolik zázraků

činí před lidskýma očima ... Ach, otecko, chtěl bych přece jednou vidět

východ slunce ... " A Zemánek četl dál a všichni v sále byli tiší a pozorní a

tlustá dívka za stolem nespouštěla ze Zemánka obdivné oči; a potom mu

najednou ztvrdl hlas a zněl téměř výhrůžně; četl o Mirkovi, který ve vězení

zradil: "Hle, toto býval člověk s páteří, který neuhýbal kulkám, když bojoval

na španělské frontě, a který se neshrbil, když procházel krutou zkušenosti

koncentračního tábora ve Francii. Ted' bledne pod rákoskou v ruce

gestapáka a zrazuje, aby chránil svůj zub. Jak na povrchu byla ta statečnost,

když ji mohlo setřít několik ran. Tak na povrchu, jako jeho přesvědčení ...

Ztratil vše, protože začal myslit na sebe. Aby zachránil svou kůži, obětoval

kamarády. Propadl zbabělosti a ze zbabělosti zradil ... " Na stěně visela

Fučíkova krásná tvář, tak jako visela v tisíci jiných veřejných místnostech

naší země, a byla tak krásná, že dívaje se na ni, cítil jsem se nízký nejenom

svým proviněním, ale i svou podobou. A Zemánek četl dál: "Život nám

mohou vzít, viď, Gustino, ale naši čest a lásku nám vzít nemohou. Oh, lidé,

dovedete si představit, jak bychom žili, kdybychom se znovu shledali po tom

všem strádání? Znovu shledali v životě svobodném, krásném volností a

tvořením? Až bude to, po čem jsme toužili a oč jsme usilovali a zač ted' jdem

umírat?" Zemánek přečetl s patosem poslední věty a odmlčel se.

Pak řekl: "To byl dopis komunisty, psaný ve stínu šibenice. Přečtu vám

ted' jiný dopis." A přečetl tři krátké, směšné, hrozné věty z mé pohlednice.

Potom se odmlčel, všichni se odmlčeli a já jsem věděl, že jsem ztracen. Ticho

trvalo dlouho a Zemánek, ten vynikající režisér, je úmyslně nepřerušoval a

teprve po chvíli mne vyzval, abych se vyjádřil. Věděl jsem, že už nic nemohu

zachránit; když má obrana tak málo působila jindy, jak by mohla působit

dnes, kdy Zemánek postavil mé věty pod absolutní míru Fučíkových muk?

Ovšem nemohl jsem nic jiného dělat, než vstát a mluvit. Vyložil jsem znovu,

že věty měly být pouhý žert, avšak odsoudil jsem nemístnost a hrubost

takového žertu a mluvil jsem o svém individualismu, intelektuálství, o své

odtrženosti od lidu, našel jsem v sobě dokonce i samolibost, skepsi,

cynismus a jen jsem se zapřísahal, že při tom všem jsem straně oddán a

nejsem její nepřítel. Pak byla diskuse a soudruzi usvěďčovali mé stanovisko

z rozpornosti; ptali se mne, jak může být straně oddán člověk, který sám

přiznává, že je cynik; jedna kolegyně mi připomněla mé lehkovážné výroky

o ženách a ptala se mne, zda tak může mluvit komunista; jiní pronášeli

abstraktní úvahy o maloměšťáctví a dosazovali mne do nich jako konkrétní

doklad; všeobecně tvrdili, že má sebekritika byla plytká a neupřímná. Potom

se mne zeptala soudružka s copem, která seděla za stolem vedle Zemánka:

"Co myslíš, co by asi řekli na tyhle tvé výroky ti soudruzi, které mučili na

gestapu a kteří se nedožili?" (Vzpomněl jsem si na tatínka a uvědomil jsem

si, že všichni se tváří, jako by o jeho smrti nevěděli.) Mlčel jsem. Opakovala

otázku. Nutila mne, abych odpověděl. Řekl jsem: ,,Nevím." "Přemýšlej

trochu," naléhala, "možná, že na to přijdeš." Chtěla, abych vyslovil imagi-

nárními ústy mrtvých soudruhů přísný soud nad sebou, ale mne najednou

zalila vlna vzteku, vzteku docela nepředvídaného a neočekávaného, a já

jsem se vzepřel mnohatýdennímu sebekritickému utvrzování a řekl jsem:

"Ti stáli mezi životem a smrtí. Ti určitě nebyli malicherní. Kdyby četli mou

pohlednici, možná, že by se jí zasmáli."

Ještě před chvílí mi dávala copatá soudružka možnost alespoň něco uhájit.

Měl jsem poslední příležitost pochopit přísnou kritiku soudruhů, ztotožnit

se s ní, přijmout ji a na základě toho ztotožnění domáhat se jistého

pochopení i z jejich strany. Ale svou nepředpokládanou odpovědí vyřadil

jsem se náhle ze sféry jejich myšlení, odmítl jsem hrát roli, jež se obecně

hrála na stovkách a stovkách schůzí, na stovkách disciplinárních jednání, ba

brzy poté i na stovkách soudních líčení: roli obviněného, jenž se sám

obviňuje a vášnivostí sebeobviňování (naprostým ztotožněním s

obviňovateli) si vyprošuje smilování nad sebou.

Zase bylo chvíli ticho. Pak promluvil Zemánek. Řekl, že si neumí

představit, co by mohlo být na mých protistranických výrocích k smíchu.

Dovolával se znovu Fučíkových slov a řekl, že kolísání a skepse se v

kritických situacích zákonitě proměňují ve zradu a že strana je pevnost,

která v sobě žádné zrádce nesnese. Pak řekl, že jsem svým vystoupením

dokázal, že jsem vůbec nic nepochopil, že nejenom nepatřím do strany, ale

nezasloužím si ani, aby dělnická třída vynakládala prostředky na mé

studium. Dal návrh, abych byl vyloučen ze strany a odešel ze školy. Lidé v

sále pozvedli ruce a Zemánek mi řekl, že mám odevzdat stranickou

legitimaci a odejít.

Vstal jsem a položil před Zemánka na stůl legitimaci. Zemánek se na mne

už ani nepodíval; neviděl mne už. Ale já jeho ženu ted' vidím, sedí přede

mnou, opilá, s červenými tvářemi a sukní omotanou kolem pasu. Její silné

nohy jsou nahoře obroubeny černí lastexových kalhotek; jsou to nohy,

jejichž otvírání a zavírání stalo se rytmem, jenž pulsoval desetiletím

Zemánkova života. Na ty nohy jsem ted' položil své dlaně a zdálo se mi, že

držím v rukou sám Zemánkův život. Díval jsem se do Heleniny tváře, do

jejích očí, které reagovaly na můj dotek tím, že se maličko přivřely.

____________________________________________________

___________

(4)

"Svlékněte se, Heleno," řekl jsem tichým hlasem.

Vstala z gauče, okraj vyhrnuté sukně jí sklouzl zpátky ke kolenům. Dívala

se mi do očí strnulým pohledem a pak beze slova (a nespouštějíc ze mne

zrak) si začala na boku rozpínat sukni. Uvolněná sukně jí sklouzla po nohou

k zemi; levou nohou z ní vystoupila a pravou si ji podala do ruky a odložila

na židli. Stála tu ted' ve svetříku a v kombiné. Pak si přetáhla přes hlavu

svetřík a odhodila ho k sukni.

,,Nedívejte se," řekla. "Chci vás vidět," řekl jsem.

,,Nechci, abyste mne viděl při svlékání."

Přistoupil jsem k ní. Chytil jsem ji z obou stran pod pažemi a tak jak jsem

jí sjížděl rukama dolů k bokům, cítil jsem pod hedvábím kombiné, poněkud

zvlhlého potem, její měkké silné tělo. Nakláněla hlavu a rty se jí pootvíraly

mnohaletým návykem (zlozvykem) polibku. Ale já jsem ji nechtěl líbat, chtěl

jsem se na ni spíš dlouho, co nejdéle dívat.

"Svlékněte se, Heleno," řekl jsem znovu a sám jsem poodstoupil

a svlékl si sako.

"Je tu moc světlo," řekla.

"To je dobře," řekl jsem a pověsil sako na opěradlo židle. Přetáhla přes

hlavu kombiné a odhodila je k svetříku a k sukni; odepjala punčochy a

stáhla je jednu po druhé s nohou; punčochy neodhazovala; udělala dva

kroky k židli a opatrně je na ni položila; pak vypjala hruď a dala ruce za

záda, trvalo to několik vteřin a pak se dozadu vypjatá ramena (jako při

výponu) zase uvolnila a klesla dopředu a s nimi klesala i podprsenka,

klouzala s prsů, jež byly v této chvíli oba poněkud stísněny rameny a pažemi

a tiskly se tedy k sobě, velké, plné, bledé a ovšem poněkud těžké a skleslé.

"Svlékněte se, Heleno," opakoval jsem ještě naposledy. Helena se mi

podívala do očí a pak si stahovala černé lastexové kalhotky, které svou

pružnou látkou pevně svíraly její boky; odhodila je za punčochami a

svetříkem. Byla nahá.

Neprodlévám u všech jednotlivých detailů té scény z nějaké zvláštní záliby

v ženském obnažování, nýbrž proto, že každý z těch detailů jsem pozorně

zaznamenával: nešlo mi přece o to dojít rychlé rozkoše s jednou z žen (tedy s

jakoukoli ženou), šlo o to, zmocnit se zcela určitého cizího intimního světa a

musel jsem ten cizí svět pojmout během jediného odpoledne, jediného

milostného aktu, v němž jsem neměl být pouze tím, kdo se oddává milování,

ale zároveň i tím, kdo loupí i hlídá prchavou kořist a musí být proto v

absolutním střehu.

Zmocňoval jsem se Heleny až do této chvíle jen pohledy. Stál jsem i nyní

stále kus od ní, kdežto ona naopak toužila po rychlém příchodu teplých

doteků, které by přikryly tělo vystavené chladnosti pohledu. Cítil jsem

málem na dálku těch několika kroků vlhkost jejích úst i smyslnou

netrpělivost jejího jazyka. Ještě vteřinu, dvě a přistoupil jsem k ní. Objali

jsme se, stojíce vprostřed pokoje mezi dvěma židlemi plnými našich šatů.

"Ludvíku, Ludvíku, Ludvíku ... " šeptala. Vedl jsem ji ke gauči. Položil.

,,Pojď, pojď," říkala. "Pojď ke mně, pojď ke mně."

Fyzická láska jen zcela zřídka splývá s láskou duše. Co vlastně duše dělá,

když tělo srůstá (pohybem tak odvěkým, obecným a nevariabilním) s jiným

tělem? Co si jen všechno umí vymýšlet v těch chvílích, dávajíc tak znovu

najevo svou převahu nad setrvačnou jednotvárností tělesného života! Jak

umí tělem pohrdat a použít ho (i jeho protějšku) jen jako předlohy pro

zběsilé fantazie, tisíckrát tělesnější než obě těla sama! Anebo opačně: jak je

umí znevážit tím, že je zanechá jeho kyvadélku a pustí zatím své myšlenky

(unavené již vrtochem vlastního těla) docela jinam: k šachové partii,

vzpomínce na oběd a k rozečtené knize ...

Není nic vzácného v tom, splynou-li spolu dvě cizí těla. A snad i splynutí

duší se někdy uděje. Ale tisíckrát vzácnější je, splyne-li tělo se svou vlastní

duší a je-li s ní zajedno ve své vášni. Ale i to se někdy stává, když člověk

opravdu miluje; snad; věřím v to; chci v to stále věřit .

Ale co tedy dělala má duše ve chvílích, jež trávilo mé tělo fyzickou láskou s

Helenou?

Má duše viděla ženské tělo. Byla lhostejná k tomu tělu. Věděla, že to tělo

má pro ni smysl jen jako tělo, které právě takto vídává a miluje někdo třetí,

někdo kdo tu není, a právě proto se pokoušela dívat se na to tělo očima toho

třetího, nepřítomného; právě proto se snažila stát se jeho médiem; bylo tu

vidět nahé tělo ženy, bylo vidět ohnutou nohu, záhyb na břiše a prso, ale

všechno to dostávalo význam teprve ve chvílích, kdy se mé oči proměnily v

oči toho třetího nepřítomného; do tohoto cizího pohledu vstupovala pak

náhle má duše a stávala se jím; nezmocňovala se jen ohnuté nohy, záhybu

na břiše a prsu, zmocňovala se jich tak, jak je viděl ten třetí nepřítomný.

A nejenom že se má duše stávala médiem toho třetího nepřítomného, ale

poroučela i mému tělu, aby se stalo médiem jeho těla, a poodstupovala

potom a dívala se na ten svíjivý zápas dvou těl, dvou manželských těl, aby

pak náhle dala mému tělu příkaz být zase sebou samým a vstoupit do této

manželské soulože a rozrušit ji brutálně.

Na Helenině šíji zmodrala žíla a jejím tělem proběhla křeč; otočila hlavu

na bok a její zuby se zakously do polštáře.

Pak šeptala mé jméno a její oči zaprosily o pár chvil oddechu. Ale má duše

mi poručila nepřestávat; hnát ji z rozkoše do rozkoše; uštvat ji; měnit

polohy jejího těla, aby nezůstal skryt a utajen jediný pohled, jímž se na ni

díval ten třetí nepřítomný; ne, nedopřát jí oddechu a opakovat znova a

znova tu křeč, v které je skutečná a přesná, autentická, v které nic

nepředstírá, v které je vryta do paměti tomu třetímu, tomu, který tu není,

jako cejch, jako pečeť, jako šifra, jako znak. Uloupit tedy tuto tajnou šifru!

tuto královskou pečeť! Vyloupit třináctou konmatu Pavla Zemánka; všechno

proslídit a všechno zpřeházet; zanechat mu v ní spoušť!

Díval jsem se do Heleniny tváře, začervenalé a zohavené grimasou; položil

jsem na tu tvář dlaň; položil jsem ji na ni jako na předmět, který můžeme

obracet, převracet, drtit či mačkat, a cítil jsem, že ta tvář přijímá mou dlaň

právě tak: jako věc, jež chce být převracena a drcena; obrátil jsem jí hlavu na

bok; pak zase na druhou stranu; několikrát jsem jí hlavu takto obrátil a pak

se náhle to obracení proměnilo v první políček; a druhý; a třetí. Helena

začala vzlykat a křičet, ale nebyl to křik bolesti, nýbrž křik vzrušení, její

brada se mi zvedala vstříc a já jsem ji bil a bil a bil; a potom jsem viděl, jak

nejenom její brada, ale i její prsa se mi zvedají vstříc a bil jsem ji

(nadzvedávaje se nad ní), přes paži a přes boky a přes prsa ...

Všechno končí; i toto krásné pustošení nakonec skončilo. Ležela na břichu

křížem přes gauč, unavená, vyčerpaná. Na jejích zádech bylo vidět hnědé

kulaté mateřské znamení a níž, na její zadnicí, červené čmouhy od ran.

Vstal jsem a potácivě přešel místnost; otevřel jsem dveře a vešel do

koupelny; otočil jsem kohoutkem a studenou vodou si omyl tvář, ruce i tělo.

Zvedl jsem hlavu a uviděl se v zrcadle; moje tvář se usmívala; když jsem ji

takto uviděl - usmívající se - přišel mi úsměv k smíchu a rozesmál jsem se.

Utřel jsem se pak ručníkem a usedl na okraj vany. Chtěl jsem tu alespoň pár

vteřin být sám, vychutnávat tu vzácnou slast náhlého osamění a radovat se

ze své radosti.

Ano, byl jsem spokojen; byl jsem možná docela šťasten. Cítil jsem se

vítězem a všechny příští minuty a hodiny mi připadaly zbytečné a

nezajímaly mne.

Pak jsem se vrátil zpátky do pokoje.

Helena už neležela na břichu, nýbrž na boku, a dívala se na mne. "Pojď za

mnou, miláčku," řekla.

Mnozí lidé, když se tělesně spojí, domnívají se (aniž by o tom valně

přemýšleli), že se spojili i duševně, a vyjadřují pak tuto mylnou víru tím, že

se cítí automaticky oprávnění si tykat. Já, poněvadž jsem mylnou víru v

synchronní soulad duše a těla nikdy nesdílel, přijal jsem Helenino tykání v

rozpacích a s nechutí. Neuposlechl jsem jejího pozvání a šel jsem k židli, na

níž byly naházeny mé šaty, abych si oblékl košili.

,,Neoblékej se," zaprosila však Helena, natáhla ke nmě ruku a řekla znovu:

"Pojď za mnou."

Nepřál jsem si nic jiného, než aby chvíle, které právě teď nastaly, pokud

možno vůbec nebyly, a musely-li být, aby byly tedy aspoň co

nejnenápadnější, nejbezvýznamnější, aby nic nevážily, aby byly lehčí než

prach; nechtěl jsem se již dotýkat Helenina těla, děsil jsem se jakékoli něhy,

ale stejně jsem se děsil i jakéhokoli napětí a dramatizování situace; proto

jsem se nakonec nerad vzdal své košile a přisedl si k Heleně na gauč. Bylo to

strašné: přisunula se ke nmě a položila mi hlavu na nohu; líbala mne, brzy

jsem měl nohu vlhkou; ale nebyla to vlhkost polibků: Helena zvedla hlavu a

já jsem viděl, že její tvář je plná slz. Otírala si je a říkala: "Miláčku, nezlob

se, že pláču, nezlob se, miláčku, že pláču," a přisunula se ještě blíž, objala

mé tělo a rozvzlykala se.

"Co je ti," řekl jsem.

Vrtěla hlavou a řekla: ,,Nic, nic, můj blázínku," a začala mne horečně líbat

po tváři a po celém těle. "Jsem zamilovaná," řekla potom, a když jsem na to

nic neřekl, pokračovala: "Budeš se mi smát, ale mně je to jedno, jsem

zamilovaná, jsem zamilovaná," a když jsem dále mlčel, řekla: "Jsem

šťastná," pak se zvedla a ukázala na stůl, kde stála nedopitá láhev vodky:

"Víš co, nalej mi!"

Nechtělo se mi nalévat Heleně ani sobě; hrozil jsem se, že alkohol dále

požívaný by hloubil nebezpečné pokračování tomuto odpoledni (které bylo

krásné, ale jen pod tou podmínkou, že již skončilo, že již bylo za mnou).

"Miláčku, prosím tě," ukazovala stále na stůl a doplnila omluvně: ,,Nezlob

se, jsem prostě šťastná, chci být šťastná ... "

"Na to snad nepotřebuješ vodku," řekl jsem.

"Nezlob se, mám na ni chuť."

Nedalo se nic dělat; nalil jsem jí pohárek vodky. "Ty už nebudeš?" zeptala

se; zavrtěl jsem hlavou. Vypila číšku a řekla: "Nech mi to tady." Postavil

jsem láhev i skleničku na zem ke gauči.

Probírala se velmi rychle z chvilkové únavy; stávala se z ní náhle holčička,

chtěla se radovat, být veselá a dávat najevo své štěstí. Cítila se zřejmě zcela

volná a samozřejmá ve své nahotě (měla na sobě jen náramkové hodinky, z

nichž se cinkavě houpal obrázek Kremlu na krátkém řetízku) a hledala

nejrůznější polohy, v jakých by jí bylo nejlépe: zkřížila nohy pod sebe a

seděla na Turka; pak zase nohy zpod sebe vytáhla a opřela se o loket; pak si

zase lehla na břicho a tlačila mi tvář do klína. V nejrůznějších obměnách mi

vyprávěla o tom, jak je šťastná; přitom se mě pokoušela líbat, což jsem

snášel se značným sebezapřením zvláště proto, že její ústa byla příliš vlhká a

že se nespokojovala jenom s mými rameny neho tvářemi, ale snažila se

dotknout i mých rtů (a já se štítím vlhkých polibků, pokud právě nejsem

zaslepen tělesnou touhou).

Potom mi také řekla, že nikdy nic podobného nezažila; řekl jsem jí (jen

tak), že přehání. Začala se dušovat, že v lásce nikdy nelže a že prý nemám

důvodů jí nevěřit. Rozváděla svou myšlenku dál a tvrdila, že to věděla, že to

věděla už při našem prvním setkání; že tělo má prý svůj bezpečný instinkt;

že jsem jí prý samozřejmě imponoval svým rozumem a elánem (ano,

elánem, nevím, jak ho ve mně objevila), ale že kromě toho věděla (i když

teprve ted' ztrácí ostych a může o tom mluvit), že i mezi našimi těly vznikla

okamžitě ta tajná dohoda, jakou lidské tělo podepíše snad jen jednou za

život. ,.A proto jsem tak šťastná, víš?" a svěsila nohy dolů z gauče, shýbla se

pro láhev a nalila si další číši. Vypila ji a řekla se smíchem: "Co mám dělat,

když ty už nechceš! Musím pít sama!"

Jakkoli jsem považoval příběh za ukončený, nemohu říci, že bych slyšel

Helenina slova nerad; utvrzovalamne ve zdaru mého díla i v mé

spokojenosti. A spíš jen proto, že jsem nevěděl co mluvit a nechtěl jsem

přitom vypadat příliš zamlkle, namítl jsem jí, že asi přehání, mluví-li o

zážitku, který se děje jen jednou za život; vždyť se svým manželem prožívala

přece velkou lásku, jak se mi sama svěřila.

Helena se po mých slovech docela vážně zamyslela (seděla na gauči s

mírně roztaženýma nohama opřenýma o zem, lokty se opírala o kolena a v

pravé ruce držela vypitý pohárek) a řekla tiše: ,.Ano."

Snad si myslela, že patetičnost zážitku, jenž jí byl před chvílí dopřán, ji

zavazuje i k patetické upřímnosti. Opakovala "ano" a pak řekla, že by to asi

bylo nesprávné a špatné, kdyby ve jménu toho dnešního zázraku (tak

nazývala naši fyzickou lásku) znevažovala něco, co bylo kdysi. Zase se napila

a rozpovídala se o tom, že právě ty nejsilnější zážitky jsou takové, že se

navzájem nedají srovnat; a že pro ženu je prý něco úplně jiného láska v

dvaceti a láska v třiceti; abych prý jí dobře rozuměl; nejenom psychicky, i

fyzicky.

A pak (trochu nelogicky a bez souvislosti) prohlásila, že prý jsem si stejně s

jejím manželem čímsi podoben! Ze prý ani neví čím; že sice vypadám docela

jinak, ale že ona se nemýlí, že má hezpečný instinkt, kterým vidí do člověka

hlouběji, za jeho vnější podobu.

"To bych opravdu rád věděl, čím já se podobám tvému manželovi," řekl

jsem.

Řekla mi, že se nemám zlobit, že jsem se jí přece já sám na něho ptal a

chtělo něm slyšet a že jenom proto se o tom osměluje mluvit. Ale chci-li

slyšet skutečnou pravdu, musí mi to říci: jen dvakrát v životě byla někým

přitahována tak mocně a bezpodmínečně: svým manželem a mnou. To, co

nás sbližuje, je prý jakýsi tajemný životní elán; radost, která z nás vyzařuje;

věčné mládí; síla.

Chtějíc vysvětlit mou podobnost s Pavlem Zemánkem, používala Helena

slov značně matných, nicméně se nijak nedalo vyvrátil, že tu podobnost

viděla a cítila (a dokonce prožívala!) a že na ní urputně trvala. (Prý jsme si

tak podobni, že to snad ani nebyla nevěra, když se milovala se mnou.)

Nemohu říci, že by mne ta bylo urazilo nebo ranilo, ale ustrnul jsem prostě

nad trapností a nezměrnou pitomostí toho tvrzení; přistoupil jsem k židli,

na níž byly mé šaty, a začal jsem se zvolna oblékat.

"Miláčku, já jsem se tě něčím dotkla?" vycítila Helena mou nelibost, vstala

z gauče a šla ke mně; začala mne hladit po tváři a prosila mne, abych se na

ni nehněval. Bránila mi, abych se oblékal. (Z nějakých tajemných důvodů jí

připadalo, že moje kalhoty a košile jsou její nepřátelé.) Začala mne

přesvědčovat o tom, že mne má opravdu ráda, že neužívá toho slova

nadarmo; že bude mít snad příležitost mi to dokázat; že to věděla hned na

začátku, když jsem se jí na manžela ptal, že to není rozumné o něm mluvit;

že nechce, aby mezi nás vstupoval nějaký jiný muž, nějaký cizí muž; ano,

cizí, protože její manžel je pro ni už dávno cizím člověkem. ,,Můj blázínku,

vždyť já s ním už tři roky nežiji. Nerozvádíme se jenom kvůli dětem. On má

svůj život, já mám svůj život. Jsme dneska opravdu dva cizí lidé. On už je

jenom moje minulost, moje hrozně stará minulost."

"To je pravda?" zeptal jsem se.

"Ano, to je pravda," řekla.

"Nelži tak hloupě," řekl jsem.

"Nelžu, žijeme v jednom bytě, ale nežijeme jako muž s ženou; už mnoho

let spolu nežijeme jako muž s ženou."

Dívala se na mne prosebná tvář ubohé zamilované ženy. Ujišťovala mne

ještě několikrát po sobě, že mluví pravdu, že mne neklame: že nemusím na

jejího muže žárlit; že její muž je pouhá minulost; že dnes nebyla vlastně

nevěrná, protože neměla komu být nevěrná; a nemusím se prý bát: naše

milování bylo nejenom krásné, ale i čisté.

Najednou jsem v jasnozřivém úleku chápal, že vlastně nemám důvodu jí

nevěřit. Když to poznala, ulevilo se jí a hned mne několikrát prosila, abych

řekl nahlas, že jí věřím; pak si nalila pohárek vodky a chtěla, abychom si

přiťukli (odmítl jsem to); políbila mne; naskočila mně husí kůže, ale neuměl

jsem odvrátit tvář; přitahovaly mne její pitomě modré oči a její (pohyblivé a

stále se vrtící) nahé tělo.

Jenomže to nahé tělo jsem ted' viděl zcela nově; viděl jsem je obnažené;

obnažené z oné dráždivosti, která obestírala dosud všechny ty nedostatky

věku (tučnost, pokleslost, přezrálost), v nichž se zdála být zkoncentrována

celá historie i současnost Helenina manželství a jež mne proto přitahovaly.

Teď však, když přede mnou Helena stála holá, bez manžela i pout k

manželovi, bez manželství, jen jako ona sama, ztratila rázem její tělesná

nepěknost svoji vzrušivost, a stala se též jen sama sebou- tedy pouhou

nepěkností.

Helena netušila již nic o tom, jakou ji vidím, stávala se čím dá] opilejší a

čím dál spokojenější; byla šťastna, že věřím ujištěním o její lásce, a nevěděla

honem, jak dát pocitům štěstí průchod: zničehonic jí napadlo otevřít rádio

(dřepla si před ně zády ke mně a kroutila chvíli knoflíkem); na jedné stanici

se ozval džez; Helena vstala a zazářily jí oči; napodobila nemotorně vlnivé

pohyby twistu (díval jsem se zděšeně na její prsa, která přitom lítala ze

strany na stranu). "Je to tak správné?" smála se. "Víš, že jsem tyhle tance nikdy netančila?" Velice hlasitě se smála a šla mě obejmout; prosila mne,

abych tančil s ní; hněvala se na mne, že jsem odmítal; říkala, že tyhle tance

neumí tančit, ale že je chce tančit a že ji to musím naučit; že vůbec chce,

abych ji mnoho věcí naučil, že se mnou chce být znovu mladá. Prosila, abych

ji ujistil, že je ještě mladá; (udělal jsem to). Uvědomila si, že jsem oblečený a

že je nahá; začala se tomu smát; zdálo se jí to nepředstavitelně neobvyklé;

ptala se, jestli tu má ten pán nějaké veliké zrcadlo, aby nás tak mohla vidět.

Zrcadlo tu nebylo, byla tu jen zasklená knihovna; snažila se nás uvidět v

jejím skle, ale obraz byl příliš nezřeteluý; přistoupila pak ke knihovně a

rozesmála se, když přečetla na hřbetech knih nápisy: Bible, Kalvín: Insti-

tuce, Listy proti Jezuitům, Hus; vytáhla pak bibli, postavila se do slavnostní

pózy, otevřela namátkou knihu a začala z ní číst kazatelským hlasem.

Zeptala se mne, byla-li by dobrým knězem. Řekl jsem jí, že jí velice sluší,

když předčítá z bible, ale že se už musí oblékat, protože pan Kostka za chvíli

přijde. "Kolik je hodin?" zeptala se. "Půl sedmé," řekl jsem. Chytila mne za zápěstí levé ruky, kde nosím hodinky, a zakřičela: "Ty lháři! Je teprve tři

čtvrtě na šest! Chceš se mne zbavit!"

Toužil jsem, aby byla pryč; aby se její tělo (tak zoufale hmotné)

odhmotnilo, aby roztálo, proměnilo se v potůček a odteklo, nebo aby se

proměnilo v páru a uniklo oknem - ale tělo bylo tu, tělo, jež jsem nikomu

neuzmul, nikoho v něm nepřemohl a nezničil, odložené tělo, opuštěné

manželem, tělo, které jsem chtěl zneužít a které zneužilo mne, a ted' se z

toho drze raduje, poskakuje a vyvádí.

Nijak se mi nepodařilo zkrátit své podivné utrpení. Teprve před půl

sedmou se začala oblékat. Uviděla přitom na své paži červenou čmouhu od

mé rány; pohladila si ji; řekla, že bude mít na mne památku do té doby, než

prý mne zase uvidí; pak se rychle opravila: uvidí mne přece zajisté ještě

mnohem dřív, než ta památka na jejím těle zmizí; stála proti mně (jednu

punčochu měla oblečenou, druhou držela v ruce) a chtěla po mně, abych jí

slíbil, že se opravdu uvidíme ještě předtím; přikývl jsem; bylo jí to málo,

chtěla, abych jí slíbil, že se do té doby ještě mnohokrát uvidíme.

Oblékala se dlouho. Odešla několik minut před sedmou.

____________________________________________________

___________

(5)

Otevřel jsem okno, protože jsem toužil po větru, který by rychle odvál

každou památku na toto marné odpoledne, každý zbytek pachů i pocitů. Pak

jsem uklidil rychle láhev, srovnal podušky na gauči, a když se mi zdálo, že

jsou všechny stopy uklizeny, zabořil jsem se do křesla u okna a těšil se

(skoro úpěnlivě) na Kostku: na jeho mužský hlas (velice jsem toužil po

hlubokém mužském hlase), na jeho dlouhý, hubený zjev s plochou hrudí, na

jeho klidné vyprávění, podivínské i moudré, i na to, že mi něco řekne o

Lucii, která byla na rozdíl od Heleny tak sladce nehmotná, abstraktní, tak

zcela již vzdálená konfliktům, napětím i dramatům; a přece ne tak zcela bez

vlivu na můj život: blesklo mi hlavou, že ho snad ovlivňuje tak, jako se

astrologové domnívají, že ovlivňují lidský život pohyby hvězd; jak jsem tu

tak seděl zabořen do křesla (pod otevřeným oknem, jímž jsem vyháněl

Helenin pach), napadlo mne, že asi znám vyluštění svého pověrečného ré-

busu a že vím, proč se Lucie mihla přes scénu těchto dvou dnů: jen proto,

aby proměnila v nic mou mstu, aby proměnila v páru všechno, za čím jsem

sem jel; neboť Lucie, žena, kterou jsem tolik miloval a která mi zcela

nepochopitelně v poslední chvíli unikla, je přece bohyní unikání, bohyní

marného běhu, bohyní páry; a mou hlavu drží stále ve svých rukou.

____________________________________________________

___________

VI

_________________________________________

_________

(1)

Už jsme se mnoho let neviděli a vlastně jsme se v životě viděli jen

několikrát. To je podivné, protože ve svých představách se s Ludvíkem

Jahnem setkávám velmi často a obracím se k němu v samomluvách jako ke

svému hlavnímu odpůrci. Zvykl jsem si natolik na jeho nehmotnou

přítomnost, že jsem byl zmaten, když jsem ho včera najednou po mnoha

létech potkal jako skutečného člověka z masa a kostí.

Nazval jsem Ludvíka svým odpůrcem. Mám právo ho tak nazývat? Setkal

jsem se s ním přece shodou okolností pokaždé, když jsem se octl téměř bez

pomoci, a právě on mi vždycky pomohl. Avšak pod tímto vnějším

spojenectvím zela vždy hlubina vnitřního nesouhlasu. Nevím, zda si ji

Ludvík uvědomoval do té míry jako já. Rozhodně přikládal našemu

vnějšímu spojení větší význam než naší vnitřní různosti. Byl nesmiřitelný

vůči vnějším odpůrcům a tolerantní vůči neshodám vnitřním. Já ne. Já

právě naopak. Tím nechci říci, že Ludvíka nemám rád. Miluji ho, jako

milujeme svoje odpůrce.

____________________________________________________

___________

(2)

Poprvé jsem ho poznal v čtyřicátém sedmém roce na některé z bouřlivých

schůzí, jimiž tehdy vřely vysoké školy. Rozhodovalo se o budoucnosti

národa. Všichni to tušili a také já jsem to tušil a byl jsem při všech

diskusích, sporech i hlasováních na straně komunistické menšiny proti

většině, kterou tehdy na vysokých školách tvořili lidovci a národní socialisté.

Mnozí křest'ané, katolíci i evangelíci, mi to měli tehdy za zlé. Považovali za

zradu, že jsem se spojil s hnutím, které si vepsalo do štítu bezbožectví. Když

se s nimi dnes potkávám, domnívají se, že jsem aspoň po patnácti létech

nahlédl konečně svůj tehdejší

omyl. Ale musím je zklamat. Nezměnil jsem dodnes nic na svém postoji.

Komunistické hnutí je ovšem bezbožné. Ale jen křesťané, kteří nechtějí

vidět břevno v oku svém, mohou z toho vinit komunismus sám. Říkám

křesťané. Ale kde vlastně jsou? Vidím kolem dokola jen samé zdánlivé

křesťany, kteří žijí přesně tak, jak žijí nevěrci. Jenomže být křesťanem, to

znamená žít jinak. To znamená jít cestou Kristovou, napodobovat Krista. To

znamená vzdát se osobních zájmů, blahobytu i moci a obrátit se tváří v tvář

chudým, poníženým a trpícím. Ale což tohleto dělaly církve? Můj otec byl

dělník věčně nezaměstnaný a pokorně věřící v Boha. Obracel k němu

zbožnou tvář, ale církev neobrátila nikdy tvář k němu. Zůstal opuštěn mezi

bližními, opuštěn uvnitř církve, sám se svým Bohem, až do své nemoci a

smrti.

Církve nepochopily, že dělnické hnutí je hnutí ponížených a vzdychajících,

kteří touží po spravedlnosti. Zcela proti duchu Ježíšovu se od nich odvrátily.

Neměly zájem starat se s nimi a pro ně o království Boží na zemi. Spojily se s

utiskovateli a vzaly takto dělnickému hnutí Boha. A ted' mu chtějí vyčítat, že

je bezbožné? Jaké farizejství! Ano, socialistické hnutí je bezbožné, ale já v

tom vidím Boží důtku, určenou nám, křesťanům! Důtku za naši bezcitnost

vůči chudým a trpícím.

A co mám dělat v této situaci? Mám se děsit toho, že ubývá příslušníků

církví? Mám se děsit toho, že jsou ve školách děti vyučovány v

protináboženském myšlení? Jak bláhové! Skutečné náboženství nemá

zapotřebí přízně světské moci. Světská nepřízeň jen posiluje víru.

A mám snad bojovat proti socialismu, protože je naší vinou bezbožný?

Ještě větší bláhovost! Mohu jen hluboce litovat tragického omylu, který

odvedl socialismus od Boha. Mohu jen vysvětlovat ten omyl a pracovat k

jeho odčinění.

Ostatně proč ten neklid, bratři křesťané? Všechno se děje z Boží vůle a já

se často ptám, zda Bůh záměrně nedává lidstvu poznat, že člověk se nemůže

beztrestně posadit na jeho trůn a že i sebespravedlivější uspořádání

světských poměrů se bez jeho účasti zvrtne a zkazí.

Pamatuju se na ta léta, kdy se lidé u nás cítili být už na krok od ráje. A byli

pyšni, že je to jejich ráj, k němuž nepotřebují nikoho na nebesích. A pak se

jim rozplynul náhle pod rukama...

____________________________________________________

___________

(3)

Ostatně před Únorem přišlo komunistům moje křesťanství vhod.

Poslouchali rádi, když jsem vysvětloval sociální obsah Evangelia, brojil proti

zpuchřelosti starého světa majetku a válek a dokazoval příbuznost

křesťanství a komunismu. Šlo jim přece o to, získat na svou stranu co

nejširší vrstvy, a chtěli tedy získat i věřící. Ale brzo po Únoru se všechno

začalo měnit. Jako asistent zastal jsem se několika posluchačů, protože měli

být pro politické smýšlení svých rodičů vyloučeni z fakulty. Protestoval jsem

proti tomu a dostal se do konfliktu s vedením školy. A tu se najednou začaly

ozývat hlasy, že člověk tak vyhraněně křesťansky orientovaný nemůže prý

dost dobře vychovávat socialistickou mládež. Zdálo se, že budu muset

bojovat o svou existenci. A tehdy se mně doneslo, že se mne na plenární

schůzi strany zastal student Ludvík Jahn. Říkal, že by to prý byl holý

nevděk, kdybychom zapomněli, co jsem pro stranu znamenal před Únorem.

A když mu předhazovali mé křesťanství, řekl, že bude v mém životě jistě

přechodnou fází, kterou dík svému mládí překonám.

Šel jsem tehdy za ním a poděkoval mu za to, že se mne zastal. Řekl jsem

mu však, že bych ho nerad klamal a že ho chci proto upozornit, že jsem

starší než on a není naděje, že bych svou víru "překonal". Dali jsme se do

debaty o boží jsoucnosti, o konečnosti a věčnosti, o tom, jaký měl Descartes

vztah k náboženství, zda byl Spinoza materialista a o mnohých jiných

věcech. Nedohodli jsme se. Zeptal jsem se Ludvíka nakonec, zda nelituje, že

se mne zastal, když vidí, jak jsem nenapravitelný. Řekl mi, že náboženská

víra je moje soukromá věc a že po ní konec konců nikomu nic není.

Od té doby jsem se s ním už na fakultě nesešel. O to více se naše osudy

sblížily svou podobou. Asi čtvrt roku po našem rozhovoru vyloučili Jahna ze

strany i z fakulty. A za dalšího půl roku jsem odešel z fakulty i já. Byl jsem

vyhozen? Vyštván? To nemohu říci. Je pravda jen to, že hlasů proti mně a

proti mému přesvědčení bylo čím dál víc. Je pravda, že mi někteří kolegové

naznačovali, že bych měl učinit nějaké veřejné prohlášení ateistického rázu.

A je pravda, že jsem měl na přednáškách několik nepříjemných výstupů s

útočnými komunistickými posluchači, kteří chtěli urážet mou víru. Návrh

na můj odchod z fakulty visel opravdu ve vzduchu. Ale je také pravda, že

jsem měl mezi komunisty na fakultě stále dosti přátel, kteří si mne vážili pro

můj před únorový postoj. Stačilo snad jen málo: jen to, abych se sám začal

bránit a byli by se jistě postavili za mne. Ale já jsem to neudělal.

____________________________________________________

___________

(4)

"Následujte mne," řekl Ježíš svým učedníkům a oni bez odmluv odcházeli

od svých sítí, od svých lodic, od svých domovů a rodin a šli za ním. "Nikdo,

kdo vloží ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží."

Slyšíme-li hlas Kristovy výzvy, musíme ho následovat bezpodmínečně. To

je dobře známo z Evangelia, avšak v moderní době to všechno zní jen jako

báje. Jakápak výzva, jaképak následování v našich prozaických životech?

Kam a za kým bychom měli odcházet opouštějíce své sítě?

A přece k nám hlas výzvy doléhá i v našem světě, máme-li bdělý sluch.

Výzva k nám však nepřichází poštou jako doporučená depeše. Přichází

maskována. A málokdy v kostýmu růžovém a svůdném. "Nikoli skutek,

který si vyvolíš, nýbrž to, co tě potká proti tvé volbě, tvému myšlení a tvé

žádosti, tou cestou se dej, tam já volám, tam bud' učedníkem, to je tvůj čas,

tudy šel tvůj mistr ... "

Měl jsem mnoho důvodů lpět na svém asistentském místě. Bylo poměrně

pohodlné, skýtalo mi mnoho volného času pro další studium a slibovalo

doživotní dráhu vysokoškolského učitele. A přece jsem se zalekl právě toho,

že na svém místě lpím. Zalekl jsem se toho o to víc, že jsem v téže době viděl

nuceně odcházet z vysokých škol mnoho cenných lidí, pedagogů i

posluchačů. Zalekl jsem se svého lpění na dobrém bydlu, které mne klidnou

zajištěností oddaluje od neklidných osudů mých bližních. Pochopil jsem, že

návrhy na můj odchod ze školy jsou výzvou. Slyšel jsem, že mne kdosi

odvolává. Že mne kdosi varuje před pohodlnou kariérou, která by

spoutávala mou mysl, víru i mé svědomí.

Má žena, s kterou jsem měl tehdy pětileté dítě, naléhala ovšem všemožně,

abych se bránil a udělal všechno pro své setrvání na škole. Myslila na

synáčka, na budoucnost rodiny. Nic jiného pro ni neexistovalo. Když jsem se

podíval do její už tehdy stárnoucí tváře, polekal jsem se té nekonečné

starostlivosti, starostlivosti o zítřejší den i příští rok, tíživé starostlivosti o

všechny budoucí dny a roky až do nedohledna. Lekl jsem se té tíhy a slyšel

jsem v duchu Ježíšova slova: "Nepečujte o zítřejší den, neboť zítřejší den

pečovati bude o své věci. Dostiť má den na svém trápení."

Moji nepřátelé čekali, že se budu trápit starostmi, a já jsem zatím v sobě

pocítil nečekanou bezstarostnost. Domnívali se, že se budu cítit omezen ve

své svobodě, a já jsem naopak právě tehdy objevil pro sebe pravou svobodu.

Pochopil jsem, že člověk nemá, co by ztratil, že všude je jeho místo, všude

tam, kam šel Ježíš, což znamená: všude mezi lidmi.

Po počátečním údivu a lítosti vyšel jsem zlobě svých protivníků vstříc.

Přijal jsem jejich ukřivdění jako šifrovanou výzvu.

____________________________________________________

___________

(5)

Komunisté zcela nábožensky předpokládají, že člověk, který se nějak

provinil před tváří strany, může dojít rozhřešení, odejde-li na určitou dobu

pracovat mezi zemědělce nebo dělníky. Takto odcházívalo v létech po Únoru

mnoho příslušníků inteligence na kratší či delší čas do dolů, továren, na

stavby a státní statky, aby sc po tajemném očištění v těchto prostředích

mohli opět vrátit do úřadů, škol či sekretariátů.

Když jsem nabídl vedení školy, že odejdu z fakulty a nežádal jsem žádné

nové vědecké místo, nýbrž chtěl odejít mezi lidi, nejraději jako odborný

pracovník někam na státní statek, pochopili to komunisté na mé škole,

přátelé i nepřátelé, nikoli ve smyslu mé, nýbrž jejich víry: jako výraz zcela

mimořádné sebekritičnosti. Ocenili to a pomohli mi najít velmi dobré místo

na státním statku v západních Čechách, místo s dobrým ředitelem a v

krásné krajině. Na cestu mne obdařili vzácně příznivým kádrovým

posudkem.

Byl jsem na novém působišti opravdu šťasten. Cítil jsem se znovuzrozen.

Státní statek byl zřízen v opuštěné a jen zpola dosídlené pohraniční vsi,

odkud byli po válce vystěhováni Němci. Kolem dokola táhly se kopce,

většinou holé, pokryté pastvinami. V jejich údolích byly roztroušeny ve

značných vzdálenostech domky nadmíru roztáhlých vsí. Časté mlhy

kráčející krajinou kladly se mezi mne a zalidněnou zemi jako pohyblivý

paraván, takže svět byl jako v pátém dni stvoření, kdy snad Bůh dosud

váhal, zda jej odevzdá člověku.

Avšak i lidé sami byli tu původnější. Stáli tváří v tvář přírodě, nekonečným

pastvinám, stádům krav a ovcí. Bylo mi mezi nimi dobře. Dostal jsem brzo

mnoho nápadů, jak lépe využít rostlinstva v této kopcovité krajině: hnojiva,

způsob uskladňování sena, výzkumné pole léčivých rostlin, skleník. Ředitel

mi byl vděčný za moje nápady a já jsem byl vděčný jemu, že mi umožňuje,

abych si užitečnou prací vydělával svůj chléb.

____________________________________________________

___________

(6)

To bylo roku 1951. Září bylo chladné, ale v polovině října se najednou

oteplilo a byl nádherný podzim až do hloubky listopadu. Kupky sena schly

na kopcovitých lukách a jejich vůně se šířila daleko krajinou. V trávě se

zjevovala křehká tělíčka ocúnů. A tehdy se začalo vyprávět po okolních vsích

o mladé tulačce.

Výrostci ze sousední vsi šli na posečená luka. Bavili se hlasitě, pokřikovali

na sebe, a tu prý najednou uviděli, jak z jedné kupky vylezlo děvče,

rozcuchané, se stébly ve vlasech, děvče, které tu nikdo z nich nikdy neviděl.

Rozhlédlo se vyplašeně kolem dokola a začalo utíkat k lesu .. Zmizelo jim

dřív, než se za ním rozhodli běžet.

K tomu vyprávěla selka z téže vsi, jak jednoho dne odpoledne, když

pořádala cosi na dvoře, zjevila se u ní zničehonic dívka asi dvacetiletá,

oblečená ve velmi obnošeném kabátě, a prosila ji se sklopenou hlavou o

krajíček chleba. ,,Děvče, kam jdeš?" zeptala se jí selka. Dívka odpověděla, že

má dalekou cestu. ,,A to jdeš pěšky?" "Ztratila jsem peníze," odpověděla.

Selka se neptala dál a podala jí chléb a mléko.

A k těmhle vyprávěním se přidal i pastýř z našeho statku. Když byl v

kopcích, položil si prý k pařezu namazaný krajíc a konvičku s mlékem.

Odešel na chvíli za stádem a když se vrátil, chléb i konvička záhadně

zmizely.

Všech těch zpráv se ihned ujímaly děti a rozmnožovaly je dychtivou

fantazií. Viděly ji k večeru, jak se koupe v rybníku za vsí, přestože byl

začátek listopadu a voda již velmi chladná. Když se někomu něco ztratilo,

děti to hned přijímaly jako zprávu o její existenci. Jindy zvečera ozýval se

odkudsi z dálky tenký zpěv ženského hlasu. Dospělí tvrdili, že v některé

chalupě v kopci pustili naplno rádio, ale děti věděly, že to ona, divoženka,

jde po hřebeni pahorků, má rozpuštěné vlasy a zpívá.

Jednou večer rozdělaly oheň za vsí, přikládaly na něj bramborovou nať a

do žhavého popela házely brambory. Pak se zadívaly k lesu a jedno děvčátko

začalo volat, že ji vidí, jak se na ně dívá z lesního přítmí. Jakýsi chlapec vzal

na ta slova hroudu a hodil ji směrem, kam ukazovalo děvče. Kupodivu,

žádný křik se neozval, ale stalo se něco jiného. Všechny děti okřikly chlapce

a div ho neztloukly.

Ano, bylo tomu tak: obvyklá dětská krutost se nikdy nezachytila na povčsti

o zbloudilé dívce, i když byly s její představou spojeny drobné krádeže. Měla

od počátku tajemné sympatie. Nakláněla jí snad lidská srdce právě nevinná

nepatrnost těch krádeží? Anebo její mladičký věk? Nebo ji chránila andělská

ruka?

Ať tak či onak, hozená hrouda roznítila lásku dětí k zbloudilé dívce. Ještě

téhož dne nechaly u dohořelého ohniště hromádku upečených brambor,

přikryly je popelem, aby nevystydly, a zapíchly do té kupky ulomenou

smrkovou větvičku. Našly pro dívku i pojmenováni. Na papír vytržený ze

sešitu napsaly tužkou velkými písmeny: Zbloudilko, to je pro tebe. Papír

položily k hromádce a zatížily hroudou. Potom odešly a skryly se do

okolních křů vyhlížejíce plachou postavu děvčete. Večer přecházel v noc a

nikdo nepřicházel. Děti musily nakonec opustit úkryt a odejít domů. Ale

hned ráno se rozběhly k včerejšímu místu. A stalo se. Kupka brambor

zmizela i s papírem a větvičkou.

Děvče se stalo hýčkanou vílou dětí. Nechávaly jí hrneček s mlékem, chléb,

brambory i psaníčka. A nikdy neopakovaly pro své dárky totéž místo.

Nenechávaly jí potravu na určeném místě, jako by se nechávala žebrákům.

Hrály si s ní hru. Hru na schovávaný poklad. Vyšly od místa, kde jí poprvé

zanechaly kupku brambor, a postupovaly dále od vsi směrem do krajiny.

Zanechávaly své poklady u pařezů, u velikého balvanu, u Boží muky, u

šípkového keře. Nikomu neprozradily místa, kam dárky skrývaly. Nikdy

neporušily tuto pavučinově jemnou hru, nikdy dívenku nevyčíhaly a

nezaskočily. Ponechaly jí její neviditelnost.

____________________________________________________

___________

(7)

Ta pohádka trvala krátce. Jednou se vypravil ředitel našeho statku s

předsedou místního národního výboru daleko do krajiny prohlédnout

několik dosud nevbydlených domků, co tu zbyly po Němcích, aby v nich

zřídili noclehárnu pro zemědělské dělníky, pracující daleko od vsi. Po cestě

je překvapil déšť, který se rychle proměnil v liják. Nablízku byl jen nízký

smrčkový lesík a na jeho okraji šedivá chalupa - seník. Přiběhli k němu,

otevřeli dveře zajištěné jen dřevěným kolíkem a vlezli dovnitř. Světlo

vnikalo otevřenými dveřmi i škvírami ve střeše. Uviděli v seně uválený

prostor. Natáhli se tedy do něho, poslouchali údery kapek o střechu,

vdechovali opojnou vůlli a klábosili. Tu pojednou prohrabávaje se rukou ve

stěně sena, jež se tyčila po jeho pravici, ucítil předseda pod uschlými stébly

cosi tvrdého. Byl to kufřík. Starý, škaredý, laciný kufřík z vulkánu. Nevím,

jak dlouho váhali oba muži před tajemstvím. Jisto je, že kufřík otevřeli a

našli v něm čtvery dívčí šaty a všechny nové a krásné. Pěknost těch šatů

kontrastovala prý podivně s venkovskou zašlostí kufříku a vnukla podezření

na krádež. Pod šaty bylo ještě pár kusů dívčího prádla a v něm zachumlán

balíček dopisů svázaný modrou stužkou. To bylo vše. Dodnes nic nevím o

těch dopisech a nevím ani, zda si je ředitel s předsedou přečetli. Vím jen, že

podle nich zjistili jméno adresátky: Lucie Šebetková.

Když rozjímali nad nečekaným nálezem, objevil předseda v seně ještě další

předmět. Oprýskanou konévku na mléko. Tu modře emailovanou konévku,

o jejíž záhadné ztrátě vyprávěl už po čtrnáct dnů každý večer v hospodě

pastýř ze statku.

Potom mělo už všechno neodvratný pruběh. Předseda počkal skryt ve

smrčině a ředitel sešel dolů do vsi a poslal za předsedou vesnického

esenbáka. Dívka se za setmění vracela do své vonné nocležny. Nechali ji

vejít, nechali ji za sebou zavřít dvířka, počkali půl minuty a pak vešli za ní.

____________________________________________________

___________

(8)

Oba muži, kteří Lucii v seníku chytili, byli dobří lidé. Předseda, bývalý

deputátník, poctivec, otec šesti dětí, připomínal staré vesnické písmáky.

Esenbák byl naivní obhroublý dobrák s mohutným knírem pod nosem.

Žádný z nich by kuřeti neublížil.

A přece jsem pociťoval hned poprvé podivnou trýzeň, když jsem slyšel o

Luciině polapení. Dodnes se mi svírá srdce, když si představuji ředitele s

předsedou, jak se hrabou v jejím kufříku, jak mají v rukou veškeru stydkou

předmětnost její intimity, něžná tajemství jejího ušpiněného prádla, jak

nahlížejí někam, kam je zakázáno nahlížet.

A stejný pocit trýzně mám dosud, představím-li si doupátko v seně, z

něhož není žádného úniku a jehož jediné dveře jsou zastoupeny dvěma

velikými chlapy.

Když jsem se později dovídal o Lucii více, uvědomoval jsem si s údivem, že

v obou těchto trýznivých situacích osvětlila se mi hned napoprvé sama

podstata jejího osudu. Obě ty situace byly obrazem zprznění.

____________________________________________________

___________

(9)

Té noci nespala již Lucie v seníku, nýbrž na železné posteli v krámku, který

má SNB upraven jako svou denní úřadovnu. Další den ji vyslýchali na

národním výhoru. Dověděli se, že až dosud pracovala a bydlila v Ostravě. Ze

odtud utekla, neboť tam nemohla vydržet. Když se chtěli dovědět něco

konkrétnějšího, narazili na urputné mlčení.

Proč utíká sem, do západních Čech? Řekla, že její rodiče bydlí v Chehu.

Proč nešla k nim? Vystoupila z vlaku daleko před domovem, protože se

cestou začala bát. Její otec ji celý život jen tloukl.

Předseda národního výboru oznámil Lucii, že ji pošlou zpátky do Ostravy,

odkud bez řádné výpovědi odešla. Lucie jim řekla, že na první stanici uteče z

vlaku. Chvíli na ni křičeli, ale pak pochopili, že tím nic nespraví. Zeptali se jí

tedy, zda ji mají poslat domů, do Chebu. Vrtěla zuřivě hlavou. Byli na ni

ještě chvíli přísní, a potom předseda podlehl vlastní měkkosti. "Co tedy

chceš?" Zeptala se, jestli hy nemohla zůstat pracovat zde. Pokrčili rameny a

řekli jí, že se zeptají na státním statku.

Ředitel zápasil ustavičně s nedostatkem pracovních sil. Přijal návrh

národního výboru bez váhání. Pak mi oznámil, že konečně dostanu do

skleníku dávno požadovanou pracovnici. A ještě téhož dne mi předseda

národního výboru přišel představit Lucii.

Pamatuju se dobře na ten den. Byla druhá půle listopadu a podzim až dotud

slunný ukázal poprvé svou větrnou a mračnou tvář. Poprchávalo. Stála v

hnědém kabátě, s kufříkem, se sklopenou hlavou a neúčastnýma očima

vedle vysokého předsedy. Předseda držel v ruce modrou konévku a pronášel

slavnostně: "Jestlis dělala něco zlého, my jsme ti odpustili a důvěřujeme ti.

Mohli jsme tě poslat zpátky do Ostravy, ale nechali jsme tě tady. Dělnická

třída potřebuje všude poctivé lidi. Tak ji nezklam."

Šel potom odevzdat do kanceláře konvičku pro našeho pastýře a já jsem

zavedl Lucii do skleníku, představil ji jejím dvěma spolupracovnicím a

vysvětlil jí její práci.

____________________________________________________

___________

(10)

Lucie mi zastiňuje ve vzpomínkách všechno, co jsem tehdy prožíval. Přesto

se mi v jejím stínu postava předsedy národního výboru rýsuje dosti zřetelně.

Když jste seděl včera v křesle proti mně, Ludvíku, nechtěl jsem se vás

dotýkat. Řeknu vám to tedy aspoň teď, když už jste proti mně zase tak, jak

vás nejlépe znám, jako má představa a stín: Bývalý deputátník, který chtěl

vytvořit ráj pro své trpící bližní, ten zanícený poctivec a nadšenec proná-

šející naivně vznešená slova o odpuštění, důvěře a dělnické třídě, byl mému

srdci i mému myšlení mnohem blíže než vy, i když mi osobně nikdy

neprojevil nějakou přízeň.

Tvrdil jste kdysi, že socialismus vyrostl na kmeni evropského racionalismu

a skepticismu, na kmeni nenáboženském a protináboženském a není jinak

myslitelný. Ale chcete opravdu dál vážně tvrdit, že bez víry v prvotnost

hmoty nelze vybudovat socialistickou společnost? Myslíte opravdu, že lidé

věřící v Boha nemohou znárodnit továrny?

Jsem si zcela jist, že ta linie evropského ducha, jež vychází z poselství

Ježíšova, vede k sociální rovnosti a k socialismu mnohem zákonitěji. A když

si vybavuju nejvášnivější komunisty z prvního období socialismu v mé zemi,

třeba právě předsedu, který odevzdal do mých rukou Lucii, zdají se mi

mnohem víc podobní náboženským horlitelům než voltairiánským

pochybovačům. Ta revoluční doba od roku 1948 až do roku 1956 měla málo

co společného se skepticismem a s racionalismem. Byla to doba velké

kolektivní víry. Člověk, který s tou dobou souhlasně šel, měl pocity podobné

náboženským: vzdával se svého já, své osoby, svého soukromí ve prospěch

něčeho vyššího, něčeho nadosobního. Marxistické poučky byly sice původu

docela světského, ale význam, který se jim přikládal, podobal se významu

Evangelia a biblických přikázání. Vytvořil se okruh myšlenek, které byly

nedotknutelné, tedy v naší terminologii svaté.

Toto náboženství bylo kruté. Nepovýšilo nás mezi své kněží, snad oběma

nám ublížilo. Ale přesto ta doba, jež minula, byla mi stokrát bližší než doba,

která se zdá dnes přicházet, doba posměchu, skepse, leptání, malicherná

doba, na jejímž proscéniu vystu- puje ironický intelektuál, zatímco v pozadí

se kupí dav mládeže, hrubé, cynické a zlé, bez nadšení a bez ideálů, hotové

se na potkání pářit i zabíjet.

Ta odcházející či odešlá doba měla v sobě aspoň něco z ducha velkých

náboženských hnutí. Škoda že nedovedla jít až do konce ve svém

náboženském sebepoznání. Měla náboženská gesta a city, ale uvnitř

zůstávala prázdná a bez Boha. Ale já jsem tehdy stále věřiI, že Bůh se

smiluje, že se dá poznat, že posvětí nakonec tu velkou světskou víru. Čekal

jsem marně.

Ta doba zradila nakonec svou náboženskost a doplatila na racionalistické

dědictví, k němuž se hlásila jen proto, že nerozuměla sama sobě. Ten

racionalistický skepticismus leptá křesťanství už dvě tisíciletí. Leptá a

nerozleptá. Ale komunistickou teorii, svůj vlastní výtvor, zničí během

několika desetiletí. Ve vás ji už zničil, Ludvíku. Vy sám to dobře víte.

____________________________________________________

___________

(11)

Ještě tak když se lidé mohou přenést v představách do říše pohádek, jsou

plni ušlechtilosti, soucitu a poezie. V říši všednodenního života jsou

pohříchu naplněni spíš opatrností, nedůvěřivostí a podezíráním. Tak se

chovali i vůči Lucii. Jakmile odešla z dětských pohádek a stala se skutečnou

dívkou, spoludělnicí a spolunocležnicí, byla okamžitě předmětem

zvědavosti, v níž nechyběla zlomyslnost, jakou chovají lidé vůči andělům

svrženým z nebes a vůči vílám vyhnaným z báje.

Lucii bylo málo platné, že byla mlčenlivá. Asi po měsíci došly na státní

statek z Ostravy její kádrové materiály. Dověděli jsme se z nich, že pracovala

nejdříve v Chebu jako učednice v kadeřnictví. Po mravnostním deliktu

strávila rok v polepšovně a odtud pak přišla do Ostravy. V Ostravě se

osvědčila jako dobrá pracovnice. V internátu se chovala vzorně. Před svým

útěkem měla jediné a zcela nečekané provinění: byla přistižena, jak krade

květiny na hřbitově.

Zprávy byly strohé a místo aby odhalily Luciino tajemství, spíš je jen

obdařily větší záhadností.

Slíbil jsem řediteli, že si Lucii vezmu na starost. Přitahovala mne.

Pracovala mlčenlivě a se zaujetím. Byla klidná ve své plachosti. Nenacházel

jsem v ní nic z výstřednosti dívky žijící několik týdnů jako tulačka.

Prohlásila několikrát, že je na statku spokojená a že odtud nechce odejít.

Byla mírná, ochotná v každém sporu ustoupit a získávala si proto postupně

své spolupracovnice. Přesto však zůstávalo v její nemluvností cosi, co

prozrazovalo bolavý osud a ublížení duše. Nic jsem si nepřál víc, než aby se

mi vyzpovídala, ale věděl jsem také, že užila v životě dost otázek a vyptávání

a že v ní pravděpodohně vyvolávají představu výslechu. A tak jsem se

nevyptával a začal jsem vyprávět sám. Denně jsem si s ní povídal. Mluvil

jsem o svých plánech zřídit na statku plantáž léčivých bylin. Vyprávěl jsem

jí, jak za starých časů léčili se vesničtí lidé odvary a roztoky z různých rost-

lin. Vyprávěl jsem jí o bedrníkn, kterým lidé léčili choleru a mor, vyprávěl

jsem jí o lomikamenu, který skutečně láme kameny, močové a žlučové.

Lucie naslouchala. Měla rostliny ráda. Ale jaká svatá prostota! Nic o nich

nevěděla a neuměla téměř jedinou pojmenovat.

Nastávala již zima a Lucie neměla nic kromě svých krásných letních šatků.

Pomohl jsem jí udělat rozvrh v jejím peněžním hospodářství. Přinutil jsem

ji, aby si koupila nepromokavý plášť a svetr a později ještě další věci: boty,

pyžamo, punčochy, zimník ...

Jednoho dne jsem se jí ptal, zda věří v Boha. Odpověděla způsobem, který

se mi zdál pozoruhodný. Neřekla totiž ani ano ani ne. Pokrčila rameny a

řekla: "Nevím." Zeptal jsem se jí, zda ví, kdo to byl Ježíš Kristus. Řekla, že

ano. Ale nevěděla o něm nic. Jeho jméno spojovalo se v ní neurčitě s

představou vánoc, pletlo se jí cosi o ukřižování, ale byla to jen potrhaná

mlhovina dvou tří představ, které nedávaly dohromady žádný smysl. Lucie

nepoznala dosud víru ani nevíru. Pocítil jsem v té chvíli malou závrať

podohnou snad té, již pociťuje zamilovaný člověk, když zjistí, že v jeho

milované ho nepředešlo dosud jiné mužské tělo. ",Chceš, abych ti o něm

vyprávěl?" zeptal jsem se a ona přikývla. Pastviny a kopce byly tehdy již

zasněžené. Vyprávěl jsem. Lucie poslouchala ...

____________________________________________________

___________

(12)

Musila nést příliš mnoho na svých křehkých ramenou. Potřebovala

někoho, kdo by jí pomohl, ale nikdo to neuměl. Pomoc, kterou nabízí

náboženství, Lucie, je prostá: Odevzdej se. Odevzdej se i se svým nákladem,

pod kterým padáš. V tom je veliká úleva, žít odevzdaně. Já vím, že ses

neměla komu odevzdat, protože ses bála lidí. Ale je tu Bůh. Odevzdej se mu.

Bude ti lehce.

Odevzdat se, to znamená odložit minulý život. Vyjmout ho z duše.

Vyzpovídat se. Řekni mi, Lucie, proč jsi utekla z Ostravy? To bylo kvůli těm

květinám na hrobě?

Taky.

A proč jsi hrala ty květiny?

Bylo jí smutno, proto si je dávala ve svém pokojíku v internátu do vázičky.

Trhala květiny i ve volné přírodě, ale Ostrava je černé město a kolem ní

skoro žádná příroda není, jen haldy, ploty, parcely a sem tam nějaký řídký

hájek plný sazí. Krásné květiny našla Lucie jenom na hřbitově. Květiny

vznešené, květiny slavnostní. Mečíky, růže a lilie. A také chryzantémy, jejich

veliké květy z křehkých okvětních lístků ...

A jak tě chytili?

Chodila často a ráda na hřbitov. Nejenom kvůli květinám, které si odtud

odnášela, ale také proto, že tam bylo krásně a byl tam klid a ten klid ji

utěšoval. Každý hrob byla zvláštní samostatná zahrádka a ona proto ráda

zůstávala u jednotlivých hrobů a prohlížela si pomníky s jejich smutnými

nápisy. Aby byla nerušena, napodobila zvyk některých návštěvníků

hřbitova, zejména těch starších, a poklekala tváří v tvář pomníku. Tak se jí

jednou také zalíbil hrob ještě skoro čerstvý. Rakev tam byla zasypána teprve

několik dnů. Hlína na hrobě byla kyprá, ležely na ní věnce a vpředu ve váze

stála nádherná kytice růží. Lucie klečela a smuteční vrba se nad ní klenula

jak důvěrná a šeptající nebesa. Lucie se rozplývala v nevyslovitelném blahu.

A právě tehdy přicházel k tomu hrobu starší pán se svou ženou. Snad to byl

hrob jejich syna, či bratra, kdo ví. Viděli u hrobu klečet neznámou dívku.

Užasli. Kdo je ta dívka? Zdálo se jim, že se v jejím zjevení skrývá pro ně

nějaké tajemství, rodinné tajemství, snad neznámá příbuzná či neznámá

milenka zesnulého ... Stanuli a báli se ji rušit. Dívali se na ni zpovzdáli. A tu

viděli, že dívka vstává, bere z vázy tu krásnou kytici růží, kterou tam oni

sami před několika dny dali, obrací se a odchází. A tebdy se za ní rozběhli.

Kdo jste, ptali se jí. Byla zmatena, nevěděla co říci, koktala. Ukázalo se, že ta

neznámá dívka vůbec neznala jejich mrtvého. Přivolali na pomoc

zahradnici. Žádali, aby se legitimovala. Křičeli na ni a prohlašovali, že není

nic strašnějšího než okrádat mrtvé. Zahradnice potvrdila, že to není první

krádež květin na jejím hřbitově. Přivolali tedy strážníka, znovu na ni uhodili

a Lucie se ke všemu přiznala.

____________________________________________________

___________

(13)

"Nechať mrtví pochovávají své mrtvé," řekl Ježíš. Květiny na hrobech patří

živým. Tys neznala Boha, Lucie, ale toužila jsi po něm. V kráse pozemských

květin zjevovalo se ti nadpozemské. Ne. potřebovalas květiny pro nikoho.

Jen pro sebe. Pro prázdno ve tvé duši. A chytili tě a ponížili. Ale to byl jediný

důvod, proč jsi utekla z černého města?

Mlčela. Pak zavrtěla hlavou. Někdo ti ublížil?

Přikývla.

Vypravuj, Lucie!

Byla to místnost docela malá. U stropu byla žárovka, která neměla stínítko

a chlípně obnažena visela křivě z ohjímky. U stěny postel, nad ní visel obraz

a na tom obraze byl krásný muž, byl v modré říze a klečel. Byla to Zahrada

Getsemanská, ale to Lucie nevěděla. Tam ji tedy přivedl a ona se bránila a

křičela. Chtěl ji znásilnit, trhal s ní šaty a ona se mu vytrhla a utekla pryč.

Kdo to byl, Lucie?

Voják.

Tys ho měla ráda?

Ne, neměla ho ráda.

Ale proč jsi s ním tedy šla do té místnosti, kde byla jen holá žárovka a

postel?

Byla to jen ta prázdnota v duši, která ji k němu táhla. A nenašla si pro ni,

nebohá, než výrostka, vojáka v prezenční službě.

Ale pořád tomu přesně nerozumím, Lucie. Když jsi s ním nejdřív šla do té

místnosti, kde byla jen holá postel, proč jsi mu z ní potom utíkala?

Byl zlý a surový jako všichni.

O kom mluvíš, Lucie? Kteří všichni?

Mlčela.

Koho jsi znala před tím vojákem! Mluv! Vypravuj, Lucie!

____________________________________________________

___________

(14)

Bylo jich šest a ona sama. Šest, od šestnácti do dvaceti let. Jí bylo šestnáct.

Tvořili partu a mluvili o partě s úctou, jako by to byla pohanská sekta. Toho

dne mluvili o zasvěcování. Donesli několik lahví špatného vína.

Zúčastňovala se chlastu se slepou oddaností, do níž vkládala všechnu

neukojenou lásku dcery k matce a otci. Pila, když oni pili, smála se, když oni

se smáli. Potom jí poručili, aby se svlékla. Nikdy to dosud před nimi

nedělala. Ale protože, když váhala, svlékl se nejprve sám vůdce party,

pochopila, že rozkaz se neobrací nikterak proti ní samé, a oddaně se

podrobila. Důvěřovala jim, důvěřovala i jejich hrubosti, byli její záštitou a

štítem, nedovedla si představit, že by je ztratila. Byli její matkou, byli jejím

otcem. Pili, smáli se a dávali jí další příkazy. Roztáhla nohy. Bála se, věděla,

co to znamená, ale poslouchala. Pak zakřičela a tekla z ní krev. Kluci hlučeli,

zvedali sklenky a lili sprosté šumivé víno na záda vedoucího party, na její

tělíčko a mezi jejich nohy a křičeli jakási slova o Křtu a Zasvěcení a potom se

od ní vůdce zvedl a přistoupil k ní další člen party, přicházeli podle stáří,

naposledy ten nejmladší, kterému bylo taky šestnáct jako jí, a to už Lucie

nemohla, to už nemohla vydržet bolestí, už si chtěla odpočinout, už chtěla

být sama, a protože on byl ten nejmladší, odvážila se ho odstrčit. Ale právě

proto, že byl nejmladší, nechtěl být ponížen! Byl přece členem Party, její

plnoprávný člen! Chtěl to dokázat a dal proto Lucii facku přcs tvář a nikdo z

party se jí nezastal, protože všichni věděli, že nejmladší je v právu a že se

dožaduje toho, co mu patří. Lucii vytryskly slzy, ale neměla odvahu vzepřít

se a roztáhla tedy své nožky pošesté...

Kde to bylo, Lucie?

Byt jednoho z party, jeho rodiče byli oba na noční, byla tam kuchyň a

jeden pokoj, v pokoji stůl, pohovka a postel, nade dveřmi v rámečku nápis

Dej Bůh štěstí a nad postelí v rámu krásná paní v modré říze držela u prsu

dítě.

Panna Maria?

Nevěděla.

A dál, Lucie, co bylo dál?

Dál se to pak často opakovalo, v tom bytě a taky v jiných bytech a taky

venku v přírodě. Stal se z toho v partě zvyk.

A líbilo se ti to, Lucie?

Nelíbilo, zacházeli s ní od té doby hůř a pyšněji a hruběji, ale nebylo odtud

cesty dopředu ani zpět, nikam.

A jak to skončilo, Lucie?

Jednoho večera v jednom takovém prázdném bytě. Přišla tam policie a

všechny je sebrala. Kluci z party měli na svědomí nějaké krádeže. Lucie o

tom nevěděla, ale vědělo se, že s partou táhla, a vědělo se i o tom, že partě

poskytovala všechno, co jí jako dívenka poskytovat mohla. Byla zostuzena

po celém Chebu a doma do modra ztlučena. Chlapci dostali různé tresty a ji

poslali do polepšovny. Tam zůstala rok - do svých sedmnácti let. Za nic na

světě se pak již nechtěla vrátit domů. A tak přišla do černého města.

____________________________________________________

___________

(15)

Překvapilo mne a zarazilo, když mi předevčírem v telefonu Ludvík

prozradil, že zná Lucii. Naštěstí ji znal jen letmo. Měl prý v Ostravě jakousi

povrchní známost s dívkou, která s ní bydlila v internátu. Když se mne pak

na ni včera znovu zeptal, vyprávěl jsem mu všechno. Potřeboval jsem už

dávno shodit ze sebe to břímě, ale nenašel jsem až dosud člověka, jemuž

bych se mohl svěřit s důvěrou. Ludvík je mi nakloněn a je přitom dostatečně

vzdálen mému životu a tím víc životu Luciinu. Nemusil jsem se tedy bát, že

vydám Luciino tajemství do nebezpečí.

Ne, co mi Lucie svěřila, jsem nepověděl nikomu než včera Ludvíkovi.

Nicméně to, že byla v polepšovně a kradla na hřbitově květiny, věděli tehdy

z kádrových materiálů na statku všichni. Jednali s ní docela vlídně, ale její

minulost jí ustavičně připomínali. Ředitel o ní mluvil jako "o malé

vykrádačce hrobů", Myslil to docela dobrácky, ale Luciiny minulé hříchy se

těmi řečmi udržovaly při ustavičném životě. Lucie byla stále a nepře- tržitě

vinna. A přitom nic nepotřebovala víc než úplné odpuštění. Ano, Ludvíku,

potřebovala odpuštění, potřebovala projít tou tajuplnou očistou, která je

vám neznámá a nepochopitelná.

Lidé sami nedovedou totiž odpouštět a není to ani v jejich moci. Nemají v

moci učinit ničím hřích, který se stal. To není v silách samotného člověka.

Zbavit hřích jeho platnosti, odčinit jej, vygumovat ho z času, učinit tedy

něco ničím, to je výkon tajemný a nadpřirozený. Jen Bůh, protože se

vymyká pozemským zákonitostem, protože je svobodný, protože dovede

tvořit zázraky, může smýt hřích, může ho proměnit v nic, může ho odpustit.

Člověk může odpustit člověku jen proto, že se opírá o odpuštění Boží.

Ani vy, Ludvíku, protože nevěříte v Boha, neumíte odpouštět. Stále si

pamatujete plenární schůzi, na které zvedli všichni jednomyslně proti vám

ruku a souhlasili s tím, aby byl zničen váš život. Vy jste jim to nikdy

neodpustil. Nejenom jim jako jednotlivým osobám. Bylo jich tam asi sto a to

už je množství, které se může stát jakýmsi malým modelem lidstva. Vy jste

to nikdy neodpustil lidstvu. Vy mu od té doby nedůvěřujete a cítíte k němu

zášť. Dovedu vás pochopit, ale to nic nemění na tom, že taková obecná zášť k

lidem je strašná a hříšná. Stala se vaším prokletím. Protože žít ve světě, v

němž není nikomu odpuštěno, kde jsou všichni nevykoupitelní, to je totéž

jako žít v pekle. Vyžijete v pekle, Ludvíku, a já vás lituji.

____________________________________________________

___________

(16)

Vše, co na této zemi patří Bohu, může patřit d'áblu. I pohyby milenců v

lásce. Pro Lucii se staly sférou ohavnosti. Spojily se jí s tvářemi zvlčilých

výrostků z party a později s tváří dotírajícího vojáka. Ó, vidím ho před sebou

jasně, jako bych ho znal! Mísí banální slova o lásce, sladká jak sirup, se

sprostým násilnictvím samce drženého bez žen za kasárenskými dráty! A

Lucie náhle poznává, že něžná slova jsou jen falešný závoj na vlčím těle

sprostoty. A celý svět lásky propadá se jí dolů, do jámy zhnuseni.

Zde byl zdroj nemoci, zde jsem musil začíti. Člověk jdoucí po mořském

pobřeží a zběsile mávající ve vztažené paži lucernou může být šílenec. Ale za

noci, když je ve vlnách zbloudilá lod'ka, je tentýž muž zachráncem. Zem, na

které žijeme, je hraniční území mezi nebem a peklem. Žádné počínání není

samo o sobě dohré ani zlé. Teprve jeho místo v řádu činí je dobrým či zlým.

Ani tělesné milování, Lucie, není samo o sobě dobré či špatné. Bude-li v

souhlase s řádem, jejž stanovil Bůh, budeš-li milovat věrnou láskou, bude i

milování dobré a budeš šťastna. Protože Bůh to tak stanovil, že "opustí

člověk otce i matku a připojí se k manželce své i budou dva jedno tělo".

Hovořil jsem s Lucií den co den, den co den jsem jí opakoval, že je jí

odpuštěno, že se nemá svíjet sama v sobě, že má rozepnout svěrací kazajku

své duše, že se má pokorně odevzdat Božímu řádu., v němž i láska těla najde

svoje místo.

A tak míjely týdny ...

Pak přišel jarní den. Na kopcovitých stráních kvetly jabloně a jejich

koruny se v mírném větru podobaly rozhoupaným zvonům. Zavřel jsem oči,

abych slyšel jejich sametový tón. A pak jsem oči otevřel a viděl jsem Lucii v

modrém pracovním plášti a v ruce s motykou. Dívala se dolů do údolí a

usmívala se.

Pozoroval jsem ten úsměv a dychtivě v něm četl. Je to možné? Vždyť

Luciina duše byla až dosud ustavičný útěk, útěk před minulostí i před

budoucností. Všeho se bála. Minulost i budoucnost byly pro ni vodními

propastmi. Držela se s úzkostí děravého člunku přítomnosti jako vratkého

útočiště.

A hle, dnes se usmívá. Bez podnětu. Jen tak. A ten úsměv mi říkal, že se

dívá do budoucnosti s důvěrou. A bylo mi v té chvíli jako plavci, jenž se po

mnoha měsících doplavil k hledané zemi. Byl jsem šťasten. Opřel jsem se o

křivý kmen jabloně a opět na chvíli zavřel oči. Slyšel jsem vánek a sametové

zvonění bílých korun, slyšel jsem trylky ptáků a ty trylky se mi proměňovaly

před zavřenýma očima v tisíce luceren a světel nesených neviditelnýma

rukama k veliké slavnosti. Neviděl jsem ty ruce, ale slyšel jsem vysoké tóny

hlasů a zdálo se mi, že jsou to děti, veselý dětský průvod ... A tu jsem náhle

cítil na své tváři ruku. A hlas: "Pane Kostko, vy jste tak hodný ... " Neotevřel jsem oči. Nepohnul jsem rukou. Viděl jsem stále ptačí hlasy proměněné v

lampiónový rej, slyšel jsem stále zvonění jabloní. A hlas dořekl slaběji: "Já

vás mám ráda."

Snad jsem měl počkat jen na tuto chvíli a potom rychle odejít, protože můj

úkol byl splněn. Ale ještě dřív, než jsem si stačil cokoli uvědomit, zaskočila

mne blouznivá slabost. Byli jsme docela sami v širé krajině mezi ubohými

jablůňkami a já jsem Lucii objal a ulehl s ní do přírodního lože.

____________________________________________________

___________

(17)

Stalo se, co se nemělo stát. Když jsem uviděl skrze Luciin úsměv její

usmířenou duši, byl jsem u cíle a měl jsem odejít. Ale já jsem neodešel. A to

bylo pak zlé. Žili jsme spolu dál na jednom jediném statku. Lucie byla

šťastná, zářila, podobala se jaru, které kolem nás přecházelo již zvolna v

léto. Ale já místo toho, abych byl též šťasten, děsil jsem se toho velkého

ženského jara vedle sebe, které jsem sám probudil a které se ke mně

obracelo všemi svými otvírajícími se květy, o nichž jsem věděl, že mi

nepatří, že mi nesmějí patřit. Měl jsem přece v Praze svého syna a svou

ženu, která trpělivě čekala na mé řídké návštěvy domova.

Bál jsem se přerušit s Lucií započaté důvěrnosti, abych ji neranil, ale

neodvážil jsem se v nich pokračovat, protože jsem věděl, že na ně nemám

právo. Toužil jsem po Lucii, ale zároveň jsem se bál její lásky, protože jsem

nevěděl, co si s ní počít. Jen s největší námahou jsem s ní udržoval

přirozenost někdejších rozhovoru. Vstoupily mezi nás mé pochyby. Zdálo se

mi, že moje duchovní pomoc Lucii je nyní demaskována. Že jsem po Lucii

vlastně tělesně toužil od okamžiku, kdy jsem ji uviděl. Že jsem jednal jako

svůdce halící se do roucha utěšitele a kazatele. Že všechny ty hovory o Ježíši

a o Bohu byly tedy jen zástěrkou nejpřízemnější tělesné touhy. Zdálo se mi,

že ve chvíli, kdy jsem popustil své pohlavnosti, pošpinil jsem čistotu svého

původního úmyslu a přišel jsem načisto o své zásluhy před Bohem.

Ale jenom jsem došel k této myšlence, obrátila se moje úvaha čelem vzad:

jaká ješitnost, křičel jsem v duchu na sebe, jaká samolibá touha, chtít být

zasloužilý, chtít se líbit Bohu! Co znamenají lidské zásluhy před Ním? Nic,

nic, nic! Lucie mne miluje a její zdraví závisí na mé lásce! Co když ji vrhnu

zpět do zoufalství jen proto, abych já byl čistý? Nebude mnou pak Bůh právě

proto pohrdat? A je-li moje láska hříchem, co znamená víc, Luciin život,

nebo má bezhříšnost? Bude to přece můj hřích, jen já ho ponesu, jen já sám

sebe odsoudím svým hříchem!

Do těchto úvah a pochyb přišel náhle zásah zvenčí. Proti mému řediteli

vymyslili na ústředí politické obvinění. Ředitel se bránil zuby nehty a tak

mu vyčetli navíc ještě to, že se obklopuje podezřelými živly. Jedním z těch

živlů jsem byl také já: člověk, který prý byl pro protistátní smýšlení vyhozen

z vysoké školy, klerikál. Ředitel marně dokazoval, že nejsem ani klerikál, ani

jsem nebyl z vysoké školy vyhozen. Čím víc se mne zastával, tím více

dokazoval své sepětí se mnou a tím více si škodil. Má situace byla téměř

beznadějná.

Křivda, Ludvíku? Ano, to je to slovo, které nejčastěji vyslovujete, když

slyšíte o téhle příhodě nebo jiných podobných příhodách. Ale já nevím, co je

to křivda. Kdyby nad věcmi lidskými nebylo už nic jiného a kdyby činy měly

jen ten význam, který jim připisují jejich tvůrci, byl by pojem "křivda"

oprávněný a i já bych mohl mluvit o křivdě, byl-li jsem víceméně vyhozen ze

státního statku, kde jsem předtím obětavě pracoval. Snad by pak bylo i

logické, abych se této křivdě bránil a zuřivě se bil za svá malá lidská práva.

Jenomže události mají většinou jiný význam, než jim připisují jejich slepí

autoři; jsou často zastřenými pokyny shůry a lidé, kteří je dopustili, jsou jen

nevědomí zpravodajové vyšší vůle, o které nemají tušení.

Byl jsem si jist, že je tomu tak i tentokrát. Přijal jsem proto události na

statku s úlevou. Viděl jsem v nich jasný pokyn: Odejdi od Lucie dříve, než

bude pozdě. Tvůj úkol je splněn. Jeho ovoce ti nenáleží. Tvá cesta vede

jinudy.

A tak jsem udělal totéž co před dvěma léty na přírodovědecké fakultě.

Rozloučil jsem se s plačící a zoufalou Lucií a vyšel jsem zdánlivé pohromě

vstříc. Nabídl jsem sám, že ze státního statku odejdu. Ředitel mi v tom sice

bránil, ale já jsem věděl, že to dělá ze slušnosti a že je v hloubi duše rád.

Jenomže tentokrát dobrovolnost mého odchodu už nikoho nedojala.

Nebyli tu předúnoroví přátelé komunisté, kteří by mi vystlali cestu na

odchodnou dobrými posudky a radami. Odcházel jsem ze statku jako člověk,

jenž sám uznává, že je nehoden vykonávat v tomto státě jakoukoli

významnější práci. A tak jsem se stal stavebním dělníkem.

____________________________________________________

___________

(18)

Byl podzimní den roku 1956. To jsem se s Ludvíkem potkal poprvé po pěti

létech v jídelním voze rychlíku, který jede z Prahy do Bratislavy. Já jsem jel

na stavbu nějaké továrny na východní Moravě. Ludvík rozvázal právě

pracovní poměr v Ostravských dolech a podal si v Praze žádost, aby směl

dostudovat. Teď se vracel domů na Slovácko. Málem jsme se nepoznali. A

když jsme se poznali, byli jsme navzájem překvapeni svými osudy.

Vzpomínám si dobře na to, s jakou účastí jste, Ludvíku, poslouchal, když

jsem vám vyprávělo svém odchodu ze školy, i o intrikách na státním statku,

které způsobily, že jsem se stal zedníkem. Děkuji vám za tu účast. Zuřil jste,

mluvil jste o nespravedlnosti, křivdě, o neúctě k inteligenci i o absurdnosti

kádrové politiky. A rozzlobil jste se i na mne: vyčítal jste mi, proč jsem se

nebránil, proč jsem vzdával boj. Prý nikdy nemáme odnikud odcházet

dobrovolně. Ať je nucen náš protivník sáhnout k nejhoršímu! Nač ulehčovat

jeho svědomí?

Vy horník, já zedník. Naše osudy dost podobné a my dva přece tak různí.

Já odpouštějící, vy nesmiřitelný, já pokojný, vy vzdorný. Jak blízcí

vnějškem, jak dalecí vnitřně jsme si byli!

O té naší vnitřní vzdálenosti jste věděl mnohem méně než já. Když jste mi

vyprávěl podrobně o tom, proč vás vyloučili v padesátém roce ze strany,

domníval jste se s naprostou samozřejmostí, že jsem na vaší straně a

pohoršuju se stejně jako vy nad bigot- ností soudruhů, kteří vás trestali,

protože jste si dělal legraci z toho, co oni považovali za svaté. Co na tom?

ptal jste se s upřímným údivem.

Povím vám něco: v Ženevě, v čase, kdy ji ovládal Kalvín, žil chlapec, možná

podobný vám, inteligentní hoch, posměváček, u něhož našli zápisník s

pošklebky a útoky na Ježíše Krista a Evangelium. Co na tom? myslil si

zajisté ten chlapec tak podobný vám. Vždyť nedělal nic zlého, jen žertoval.

Sotva znal nenávist. Znal patrně jen nevážnost a lhostejnost. Byl popraven.

Ach, nepovažujte mne za stoupence takové krutosti. Chci jen říci, že žádné

velké hnutí mající přetvořit svět nesnáší posměšek a zlehčování, protože to

je rez, která všechno rozleptává.

Vždyť sledujte jen dál svůj postoj, Ludvíku. Vyloučili vás ze strany,

vypověděli ze školy, zařadili na vojně mezi politicky nebezpečné vojáky a

poslali pak na další dva nebo tři roky do dolů. A co vy? Zatrpkl jste do dna

duše, přesvědčen o nesmímé křivdě. Ten pocit křivdy dodnes určuje veškerý

váš životní postoj. Nerozumím vám! Proč mluvíte o křivdě? Poslali vás mezi

černé vojáky - mezi nepřátele komunismu. Dobrá. A to byla křivda? Nebyla

to pro vás spíš veliká příležitost? Mohl jste přece působit mezi nepřáteli! Je

důležitější a větší poslání? Což neposílá Ježíš své učedníky "jako ovce mezi

vlky"? "Nepotřebují zdraví lékaře, ale nemocní," pravil přece Ježíš.

"Nepřišel jsem volati spravedlivých, ale hříšných ... " Ale vy jste netoužil jít mezi hříšné a nemocné!

Namítnete mi, že mé srovnání je nepřípadné. Ze Ježíš posílal své učedníky

"mezi vlky" se svým požehnáním, kdežto vy jste byl nejdřív sám vyobcován a

proklet a pak teprve poslán mezi nepřátele jako nepřítel, mezi vlky jako vlk,

mezi hříšné jako hříšný.

Ale což popíráte, že jste byl skutečně hříšný? Což jste se opravdu před tváří

svého sboru ničím neprovinil? Kde se ve vás bere ta pýcha? Člověk oddaný

své víře je pokorný a má pokorně přijímat i nespravedlivý trest. Ponížení

budou povýšeni. Kající budou očištěni. Ti, jimž se děje křivda, mají

příležitost ověřit svou věrnost. Jestli jste zatrpkl vůči svému sboru jen proto,

že vám naložil na bedra příliš těžký náklad, vaše víra byla slabá a ve zkoušce,

která vám byla udělena, jste neobstál.

Ve vašem sporu se stranou nestojím při vás, Ludvíku, protože vím, že

velké věci se dají na tomto světě vytvořit jen se sborem lidí bezmezně

oddaných, kteří svůj život pokorně odevzdávají vyššímu záměru. Vy nejste,

Ludvíku, bezmezně oddaný. Vaše víra je vetchá. Jak by nebyla, když jste se

věčně odvolával jen sám na sebe a na svůj ubohý rozum!

Nejsem nevděčný, Ludvíku, vím, co jste udělal pro mne i pro mnohé jiné

lidi, jimž dnešní zřízení nějak ublížilo. Využíváte svých předúnorových

známostí s významnými komunisty i svého nynějšího postavení k tomu, že

se přimlouváte, intervenujete, pomáháte. Mám vás za to rád. Ale přece vám

ještě naposledy řeknu: podívejte se na dno své duše! Nejhlubší pohnutkou

vaší dobročinnosti není láska, ale nenávist! Nenávist k těm, kteří vám kdysi

ublížili, k těm, kdo zvedli v sále ruku proti vám! Vaše duše nezná Boha a

nezná proto ani odpuštění. Toužíte po odvetě. Ztotožňujete si ty, kteří kdysi

ublížili vám, s těmi, co ubližují jiným, a mstíte se jim. Ano, vy se mstíte! Jste

pln nenávisti, i když pomáháte lidem! Cítím to z vás. Cítím to z každého

vašeho slova. Ale co zplodí nenávist, než odvetnou zášť a řetěz dalších záští?

Žijete v pekle, Ludvíku, znovu vám to opakuji, žijete v pekle a já vás lituji.

____________________________________________________

___________

(19)

Kdyby Ludvík slyšel moji samomluvu, mohl by si říci, že jsem nevděčný.

Vím, že mi velice pomohl. Tehdy v tom šestapadesátém roce, když jsme se

setkali ve vlaku, rmoutil se nad mým životem, litoval mých schopností a

začal okamžitě přemýšlet, jak pro mne najít zaměstnání, které by mne těšilo

a v němž bych se mohl lépe uplatnit. Překvapil mne tehdy, jak rychle a

účelně jednal. Promluvil ve svém rodišti se svým kamarádem. Chtěl, abych

tam učil na střední škole přírodopis. Bylo to odvážné. Protináboženská

propaganda byla tehdy v plném proudu a přijmout na střední školu věřícího

učitele bylo téměř nemožné. To ostatně uvážil i Ludvíkův kamarád a

vymyslel jiné řešení. A tak jsem se dostal na virologické oddělení zdejší

nemocnice, kde už osm let pěstuji na myších a králících viry a baktérie.

Je to tak. Nebýt Ludvíka, nebydlil bych tu, a ani Lucie by tu nebydlila.

Za několik let po mém odchodu ze statku se vdala. Nemohla zůstat na

statku, protože její muž hledal své působiště ve městě. Přemýšleli, kde

zakotvit. A tehdy dosáhla na svém muži, aby se přestěhoval sem, do města,

kde jsem žil.

Nedostal jsem v životě větší dar, větší odměnu. Má ovečka, má holubička,

dítě, které jsem uzdravil a nakojil svou vlastní duší, vrací se ke mně. Nechce

po mně nic. Má svého muže. Ale chce mi být nablízku. Potřebuje mne.

Potřebuje mne občas slyšet. Vidět mne při nedělní bohoslužbě. Potkat mne

na ulici. Byl jsem šťasten a cítil jsem v té chvíli, že už nejsem mlád, že jsem

starší, než tuším, a že Lucie byla možná moje jediné životní dílo.

Že je to málo, Ludvíku? Nikoli. Je to dosti a já jsem šťasten. Jsem št'asten,

šťasten, šťasten ...

____________________________________________________

___________

(20)

Ó jak sám sebe klamu! Jak se urputně snažím utvrdit v správnosti své

životní cesty! Jak se vychloubám mocí své víry před nevěřícím!

Ano, podařilo se mi Lucii přivést k víře v Boha. Podařilo se mi ji utišit a

vyléčit. Zbavil jsem ji hnusu z tělesné lásky. Nakonec jsem ustoupil z cesty.

Ano, ale co dobrého jsem jí tím přinesl?

Její manželství nedopadlo dohře. Její manžel je hrubec, je jí veřejně

nevěrný a proslýchá se, že ji týrá. Lucie mi to nikdy nepřiznala. Věděla, že by

mne to zarmucovalo. Udržovala svůj život přede mnou jako atrapu štěstí.

Ale žijeme v malém městě, kde se nic neutají.

Ó jak se dovedu klamat! Pochopil jsem politické intriky proti řediteli

státního statku jako šifrovaný pokyn Boží, abych odešel. Ale jak rozeznat

Boží hlas mezi tolika jinými hlasy? Co když hlas, který jsem tehdy slyšel, byl

jen hlas mé zbabělosti?

Měl jsem přece v Praze ženu a dítě. Nelpěl jsem na nich, ale neuměl jsem

se také s nimi rozejít. Bál jsem se neřešitelné situace. Bál jsem se Luciiny

lásky, nevěděl jsem, co si s ní počít. Děsil jsem se komplikací, do nichž by

mne uvedla.

Tvářil jsem se jako anděl, který jí přináší spasení, a ve skutečnosti jsem byl

jen jeden z dalších jejích prznitelů. Pomiloval jsem ji jednou jedenkrát a

odvrátil jsem se od ní. Tvářil jsem se, že jí přináším odpuštění, a zatím jen

ona mně měla co odpouštět. Byla zoufalá a plakala, když jsem odjížděl, a

přece za několik let sem za mnou přijela a ubytovala se tu. Mluvila se mnou.

Obracela se na mne jako na přítele. Odpustila mi. Ostatně je to zcela jasné.

Nestávalo se mi to často v životě, ale tato dívka mne milovala. Měl jsem její

život v rukou. Měl jsem v moci její štěstí. A utekl jsem. Nikdo se na ní nikdy

neprovinil tolik jak já.

A tu mne napadá, že používám domnělých Božích výzev jen jako záminek,

abych se mohl vyvléci ze svých lidských povinností. Bojím se žen. Bojím se

jejich tepla. Bojím se jejich nepřetržité přítomnosti. Děsil jsem se života s

Lucií, stejně jako se děsím, pomyslím-li, že bych se trvale přestěhoval do

učitelčina dvoupokojového bytu v sousedním městě.

A proč jsem vlastně před patnácti léty odešel dobrovolně z fakulty?

Nemiloval jsem svou ženu, která byla o šest let starší než já. Nesnášel jsem

už ani její hlas, ani její tvář a pravidelný tikot domácích hodin jsem nemohl

vystát. Nemohl jsem s ní žít, ale nemohl jsem jí také ublížit rozvodem,

protože byla dobrá a nikdy se na mně ničím neprovinila. A tak jsem

pojednou uslyšel spásný hlas vznešené výzvy. Slyšel jsem Ježíše, jak volal,

abych opustil své sítě.

Ó Bože, je to opravdu tak? Jsem opravdu tak uboze směšný? Řekni, že to

tak není! Ujisti mne! Ozvi se, Bože, ozvi se hlasitěji! Vůbec tě neslyším mezi

tou změtí nejasných hlasů!

____________________________________________________

___________

VII

_______________________________________________

___________

(1)

Když jsem se vrátil pozdě večer od Kostky k sobě do hotelu, byl jsem

rozhodnut, že hned ráno odjedu do Prahy, protože tu už nemám vůbec co

pohledávat: mé klamné poslání v rodném městě skončilo. Měl jsem však

naneštěstí v hlavě takový kolotoč, že jsem se do hloubi noci převaloval na

lůžku (vrzavém lůžku) a nemohl usnout; když jsem konečně usnul, spal

jsem jako na vodě, často jsem se probouzel, a teprve ráno jsem zapadl do

hlubšího spánku. Tak se stalo, že jsem se probudil pozdě, až k deváté

hodině, kdy už ranní autobusy i vlaky odjely a nejbližší spojení na Prahu se

naskýtalo až kolem druhé hodiny odpolední. Když jsem si to uvědomil,

přepadlo mne málem zoufalství: cítil jsem se tu jako trosečník a toužil jsem

najednou žíznivě po Praze, po své práci, po psacím stolku ve svém bytě, po

knihách. Ale nedalo se nic dělat; musil jsem skousnout zuby a sejít dolů do

restaurace, abych posnídal.

Vstoupil jsem tam opatrně, protože jsem se bál, abych se nesetkal s

Helenou. Ale nebyla tam (zřejmě už pobíhala v sousední vsi s

magnetofonem přes rameno a obtěžovala kolemjdoucí mikrofonem a

hloupými otázkami); zato byla restaurační místnost docela přeplněna jinými

lidmi, kteří hlučíce a kouříce seděli u svých piv, černých káv, režných a

koňaků. Běda, pochopil jsem, že ani tentokrát nedopřeje mi rodné město

slušnou snídani.

Vyšel jsem na ulici; modrá obloha, potrhané mráčky, počínající dusno,

prach lehounce se vznášející, ulice ústící do rovného širokého náměstí s

čnící věží (ano s tou, jež se podobala vojáku s helmicí), to všechno mne

ovanulo smutkem pustoty. Z dálky sem doléhal přiopilý křik táhlé slovácké

písně (v níž se mi zdál být zaklet stesk, step a dlouhé jízdy naverbovaných

hulánů) a v mysli se mi vynořila Lucie, ten příběh dávno minulý, který se v

této chvíli té táhlé písni podobal a oslovoval mé srdce, kterým prošlo (jako

by prošlo stepí) tolik žen, aniž tam po sobě cokoli zanechaly, tak jako

vznášející se prach nezanechává žádné stopy na tomto plochém, širokém

náměstí, usedne mezi dlažební kostky a zase se zvedne a poryvem větru se

plouží dál.

Kráčel jsem po těch poprášených dlažebních kostkách a cítil tíživou

lehkost prázdnoty, která ležela na mém životě: Lucie, bohyně páry, vzala mi

kdysi samu sebe, včera mi převrátila v nic mou přesně promyšlenou mstu a

vzápětí mi proměnila i vzpomínku na sebe v cosi zoufale směšného, v jakýsi

groteskní omyl, protože to, co mi vyprávěl Kostka, svědčilo o tom, že jsem

vzpomínal po všechna ta léta na někoho jiného než na ni, protože jsem

vlastně nikdy nevěděl, kdo Lucie je.

Vždycky jsem si s oblibou říkal, že Lucie je pro mne čímsi abstraktním,

legendou a mýtem, ale ted' jsem chápal, že v těchto poetizujících termínech

se skrývala pravda zcela nepoetická: že jsem ji neznal; že jsem ji neznal

takovou, jaká skutečně byla, jaká byla sama v sobě a pro sebe. Nevnímal

jsem na ní (v slepém egocentrismu) nic než ty stránky její bytosti, které se

bezprostředně obracely ke mně (k mé opuštěnosti, k mé nesvobodě, k mé

touze po něze a laskavosti); nebyla pro mne ničím víc než funkcí mé vlastní

životní situace; všechno, čím tuto konkrétní životní situaci přesahovala,

všechno, čím byla jen sama sebou, mi unikalo. Ale byla-li pro mne opravdu

jen funkcí situace, bylo zcela logické, že ve chvíli, kdy se situace změnila

(kdy nastala jiná situace, kdy já sám jsem zestárl a změnil se), zmizela i

moje Lucie, protože dále už byla jen tím, co mi na ní uniklo, co se mne

netýkalo, čím mne přesahovala. A proto bylo také zcela logické, že jsem ji po

patnácti letech vůbec nepoznal. Byla už dávno pro mne (a já jsem ji

neuvažoval jinak než jako ,,bytost pro mne") jiným a neznámým člověkem.

Patnáct let šla za mnou depeše o mé porážce a dostihla mne. Podivín

Kostka (kterého jsem vždycky bral jen zpola vážně) znamenal pro ni víc, víc

pro ni udělal, víc ji znal a lépe (nechci říci více, protože síla mé lásky byla

maximální) ji miloval: svěřila se mu se vším - mně s ničím; učinil ji šťastnou

-já nešt'astnou; poznal její tělo - já nikdy. A přece k tomu, abych byl tehdy

dosáhl těla, po němž jsem tak zoufale toužil, stačilo jen jediné a zcela prosté:

abych jí rozuměl, abych se v ní vyznal, abych ji miloval nejen pro to, čím se

obracela ke mně, ale i pro to, co se mne na ní bezprostředně netýkalo, čím

byla sama sobě a pro sebe. A já jsem to neuměl a ublížil tak sobě i jí. Zalila

mne vlna hněvu vůči mně samotnému, vůči mému tehdejšímu věku,

pitomému lyrickému věku, kdy je člověk sám sobě příliš velkou záhadou,

aby se mohl obracet k záhadám, jež jsou mimo něho, a kdy jsou pro něho

druzí (i ti nejmilovanější) jen pohyblivými zrcadly, v nichž s úžasem

shledává svůj vlastní cit, své vlastní dojetí, svon vlastní cenu. Ano, já jsem

celých těch patnáct let vzpomínal na Lucii jen jako na zrcadlo, které mi

uchovávalo můj tehdejší obraz!

Vybavil se mi chladný pokoj s jedinou postelí, do něhož svítila zvenčí

lucerna přes špinavé sklo, vybavilo se mi divoké Luciino odpírání. Bylo to

všechno jak špatný vtip: já ji pokládal za pannu a ona se mi bránila právě

proto, že panna nebyla a bála se asi okamžiku, kdy poznám pravdu. Anebo

měla její obrana ještě jiné vysvětlení (které koresponduje s tím, jak chápal

Lucii Kostka): drastické první sexuální zážitky zošklivily Lucii milostný akt a

zbavily ho pro ni významů, které mu přikládá většina lidí; vyprázdnily ho

zcela od něhy a milostného citu; pro toto děvčátko- kurvičku bylo tělo čímsi

ošklivým a láska čímsi netělesným; duše vstoupila s tělem do tiché a

umíněné války.

Tento výklad (tak melodramatický a přece tak pravděpodobný)

promlouval ke mně znovu o té truchlivé roztržce (sám jsem ji tak dobře znal

v mnoha různých podobách) mezi duší a tělem a vyvolal mi (protože smutné

se tu ustavičně překřikovalo se směšným) příběh, jemuž jsem se kdysi velice

smál: jedna moje dobrá známá, žena značně lehkých mravů (jichž jsem sám

sdostatek zneužíval), zasnoubila se s jistým fyzikem a byla odhodlána tento-

krát konečně prožít lásku; aby ji však mohla pocítit jako skutečnou lásku

(odlišenou od desítek milostných poměrů, jimiž prošla), odmítala snoubenci

až do svatební noci tělesný styk, chodila s ním večerním stromořadím, tiskla

mu ruku, líbala se s ním pod lucernami a dopřávala tak své duši, aby se

mohla (nezatěžována tělem) vysoko vznášet a propadat závratím. Měsíc po

svatbě se s nim rozvedla a hořce si stěžovala, že zklamal její velký cit,

protože se projevil jako špatný a téměř impotentní milenec.

Z dálky se ozýval stále přiopilý křik táhlé slovácké písně a mísil se s

groteskní pachutí vzpomenutého příběhu, s prašnou prázdnotou města i s

mým smutkem, do něhož se nyní ještě navíc ozval z mých vnitřností hlad.

Ostatně byl jsem pár kroků od mléčného baru; zacloumal jsem dveřmi, ale

byly zamčené. Nějaký občan šel kolem a řekl mi: "Jo, dneska je celej mléčnej

bar na slavnosti." "Na Jízdě králů?" "Jo, mají tam svůj stánek."

Zaklel jsem, ale musil jsem se smířit; dal jsem se směrem ozývající se

písně. K folkloristické slavnosti, které jsem se zuřivě vyhýbal, vedl mne můj

kručící žaludek.

____________________________________________________

___________

(2)

Únava. Od samého rána únava. Jako bych snad celou noc pro. flámoval.

Ale já celou noc spal. Jenomže můj spánek, to už je jen odstředěné mléko

spánku. Přemáhal jsem u snídaně zívání. Pak se k nám pomalu začali trousit

lidé. Vladimírovi kamarádi a různí okouněči. Chasník z družstva přivedl na

náš dvůr koně pro Vladimíra. A mezi těmi všemi se najednou objevil

Kalášek, kulturní referent okresního národního výboru. Už dva roky s ním

vedu válku. Byl v černých šatech, tvářil se slavnostně a vedle sebe měl

elegantní paní. Redaktorka pražského rozhlasu. Prý s nimi musím jít. Paní

si chce natočit rozhovory pro pořad o Jízdě králů.

Dejte mi svátek! Nebudu dělat šaška. Redaktorka se rozplývala nadšením,

že mne osobně poznává, a ovšem i Kalášek se přidal. Že prý je to moje

politická povinnost, abych šel. Tatrman. Odolal bych jim. Rekl jsem, že můj

syn bude dnes králem a že chci být při tom, jak se připravuje. Ale Vlasta mi

vpadla do zad. Prý je to její věc, připravit syna. Já prý ať jdu a mluvím do

rozhlasu.

A tak jsem nakonec poslušně šel. Redaktorka byla nakvartýrována v

místnosti národního výboru. Měla tam magnetofon a mladého kluka, který

ho obsluhoval. Mohla si jazyk umluvit a pořád se smála. Pak si dala

mikrofon před ústa a položila první otázku Kaláškovi.

Kalášek odkašlal a spustil. Pěstování lidového umění je prý nedílnou

součástí komunistické výchovy. Okresní národní výbor to plně chápe. Proto

i plně podporuje. Přeje jim plný úspěch a plně sdílí. Děkuje všem, kteří se

podíleli. Nadšení organizátoři a nad- šené školní děti, které plně.

Únava, únava. Pořád stejné věty. Patnáct let slyšet pořád stejné věty. A

slyšet je tentokrát od Kaláška, který přece na lidové umění kašle. Lidové

umění je mu prostředkem. Prostředkem, jak se pochlubit novou akcí. Jak

plnit směrnici. Jak podtrhnout svou zásluhu. Nehnul pro Jízdu králů prstem

a šetří na nás každým krej- carem. Přesto bude Jízda králů připsána k dobru

právě jemu. Je vládcem okresní kultury. Bývalý obchodní příručí, který

nerozezná housle od kytary.

Redaktorka si nastrčila mikrofon před ústa. Jak jsem prý spokojen s

letošní Jízdou králů. Chtěl jsem se jí vysmát. Vždyť Jízda králů ještě

nevyjela! Ale vysmála se ona mně. Jsem prý tak zkušený folklorista, že jistč

vím, jak dopadne. Ano, oni vědí všechno předem. Průběh všech budoucích

věcí je jim už znám. Budoucnost se už dávno udála a hude se pro ně už jen

opakovat.

Měl jsem chuť jí říct všechno, co si myslím. Že Jízda dopadne hůř než jiná

léta. Že lidové umění ztrácí rok od roku stoupence. Že ztrácí i někdejší zájem

institucí. Že už téměř nežije. To, že se jakási lidová hudba ozývá pořád z

rozhlasu, nás nemůže klamat. Všechny ty orchestry lidových nástrojů a

soubory lidových písní a tanců, to je spíš opera nebo opereta nebo zábavní

hudba, ale ne lidové umění. Orchestr lidových nástrojů s dirigentem,

partiturou, Hotovými pulty! Málem symfonická instrumentace! Jaká

zpotvo· řenina! To co znáte, paní redaktorko, z orchestrů a souborů, to je jen

staré romantické hudební myšlení, které si vypůjčilo lidové melodie!

Skutečné lidové umění už nežije, ne, paní redaktorko, už nežije.

Chtěl jsem to o překot vychrlit do mikrofonu, ale řekl jsem nakonec něco

jiného. Jízda králů byla krásná. Síla lidového umění. Záplava barev. Plně

sdílím. Děkuji všem, kdo se podíleli. Nadšení organizátoři a školní děti,

které plně.

Styděl jsem se, že mluvím tak, jak oni chtějí. Jsem tak zbabělý? Nebo tak

ukázněný? Nebo tak unavený?

Byl jsem rád, že jsem dořečnil a mohu se rychle ztratit. Těšil jsem se

domů. Na dvoře bylo mnoho čumilů a všelijakých pomocníků, kteří zdobili

koně mašlemi a pentlemi. Chtěl jsem vidět Vladimíra, jak se připravuje.

Vešel jsem do domu, ale dveře do obývacího pokoje, kde ho oblékali, byly

zamčené. Zaklepal jsem a zavolal. Zevnitř se ozvala Vlasta. Tady nemáš co

dělat, tady se obléká král. Sakra, povídám, proč bych tam neměl co dělat? Je

to proti tradici, odpověděl mi zevnitř Vlastin hlas. Nevím, proč by bylo proti

tradici, aby byl otec při oblékání krále, ale nevymlouval jsem jí to. Slyšel

jsem v jejím hlase zaujetí a těšilo mne to. Těšilo mne, že jsou zaujati mým

světem. Mým ubohým a osiřelým světem.

A tak jsem šel zase na dvůr a kecal s lidmi, kteří zdobili koně. Byl to těžký

tažný kůň z družstva. Trpělivý a klidný.

Pak jsem uslyšel hluk lidských hlasů doléhající z ulice skrze zavřená vrata.

A potom volání a bouchání. Přišla moje chvíle. Byl jsem rozčilen. Otevřel

jsem vrata a vystoupil před ně. Jízda králů byla seřazena před naším

domem. Koně ozdobení pentlemi a fábory. Na nich mladíci v barevných

krojích. Jako před dvaceti léty. Jako před dvaceti léty, když sem přijeli pro

mne. Když prosili mého otce, aby jim dal svého syna jako krále.

Úplně vpředu, těsně u našich vrat, seděla na koních obě pážata, v ženských

krojích a se šavlemi v ruce. Čekala na Vladimíra, aby ho provázela a střežila

po celý den. K nim ted' vyjel z houfu jezdců mladý muž, zastavil koně těsně

přede mnou a začal se svými verši:

"Hýlom, hýlom, poslúchajte!

Tatínku milý, přišli jsme vás požádat,

zda byste nám mohli vašeho syna dnes za krále dat!"

Potom sliboval, že budou krále dobře hlídat. Že ho provedou mezi

nepřátelskými vojsky. Že ho nedají do rukou nepřátel. Že jsou připraveni

bojovat. Hýlom, hýlom.

Ohlédl jsem se dozadu: v tmavém průjezdu našeho stavení seděla už na

ozdobeném koni postava v ženském kroji, nabíraných rukávcích, s

barevnými stuhami přes tvář. Král. Vladimír. Najednou jsem zapomněl na

svou únavu a rozmrzení a bylo mi dobře. Starý král posílá do světa mladého

krále. Obrátil jsem se a šel jsem k němu. Stál jsem těsně u koně a stoupl

jsem si na špičky, abych byl ústy co nejblíže jeho zakryté tváři. "Vlád'o,

šťastnou cestu!" zašeptal jsem mu. Neodpověděl. Nepohnul se. A Vlasta mi s

úsměvem řekla: Nesmí ti odpovědět. Nesmí až do večera promluvit jediné

slovo.

____________________________________________________

___________

(3)

Trvalo to sotva čtvrt hodiny a octl jsem se ve vesnici (v dobách mého

jinošství byla od města oddělena pásem polí, ale dnes již s ním vytvořila

téměř souvislý celek); zpěv, který jsem slyšel už ve městě (doléhal tam

vzdáleně a teskně), ozýval se nyní v plné síle, a to z ampliónů připevněných

na domech nebo na sloupech elektrického vedení (já hlupák ustavičně

klamaný: ještě před chvílí jsem se nechal rozesmutnět tesknotou a údajnou

opilostí toho hlasu, a zatím to byl jen hlas reprodukovaný, za nějž bylo

vděčit vysílacímu zařízení na národním výboru a dvěma ohraným deskám!);

kousek před návsí byla vztyčena slavobrána s velkým papírovým

transparentem, na němž bylo napsáno červeným ozdobným písmem

VÍTÁME VÁS; lidé se tu již hustěji houfovali, byli většinou v civilních

šatech, ale objevilo se mezi nimi sem tam i několik starých mužů v lidových

krojích: v holínkách, bílých lněných kalhotách a vyšívané košili. To už se

ulice rozšiřovala v náves: mezi silnicí a řadou domků prostíral se ted' široký

pruh trávy s řídce vysázenými stromky, mezi nimiž bylo postaveno (pro

dnešní slavnost) několik stánků, u nichž se prodávalo )pivo, limonáda,

burské oříšky, čokoláda, perníky, párky s hořčicí a oplatky; v jednom stánku

měl své stanoviště městský mléčný bar: zde nabízeli mléko, sýry, máslo,

mléčné koktejly, jogurt a kyselou smetanu; alkohol (kromě piva) se

neprodával u žádného stánku, ale přesto se mi zdálo, že většina lidí je opilá;

tlačili se u stánků, překáželi jeden druhému, lelkovali; sem tam se někdo

nahlas rozezpíval, ale byl to vždy jen marný nápřah hlasu (doprovázený

opilým nápřahem paže), dva tři takty písně, které hned utonuly v hluku

náměstí, do něhož se z ampliónu ozývala nepřehlušitelně gramofonová

deska s lidovou písní. Po celém náměstí se už povalovaly (ač bylo časně a

Jízda králů dosud nevyjela) kalíšky od piva z voskovaného papíru i papírové

tácky se skvrnami od hořčice.

Stánek s mlékem a jogurtem čpěl abstinentismem a lidi odrazoval; když se

mi podařilo dostat téměř bez čekání kalíšek mléka a loupáček, poodstoupil

jsem do poněkud vylidněného prostoru, aby do mne nikdo nevrážel, a usrkl

jsem mléka. V té chvíli se ozval z druhého konce náměstí povyk: Jízda králů

vjížděla na náves.

Černé kloboučky s kohoutím pérem, široké zřasené rukávy bílých košili,

modré vesty s červenými chomáčky vlny, barevné papírové pentle vlající s

koňských těl zaplnily prostor návsi; a hned se do lidského bzučení a písně z

ampIiónů ozvaly i nové zvuky: ržání koní a vyvolávání jezdců:

"Hýlom, hýlom, poslúchajte,

horní, dolní, domácí i přespolní,

co se přihodilo túto svatodušní neděli.

Máme krále chudobného, ale velmi poctivého,

ukradli mu tisíc volů

z prázdného dvoru ... "

Vznikl pro sluch i pro oko zmatený obraz, kde se všechno vzájemně

překřikovalo: folklór z ampliónu s folklórem na koních; barevnost krojů a

koní s nehezkou hnědí a šedí špatně ušitých civilních šatů publika; usilovná

spontánnost krojovaných jezdců s usilovnou starostlivostí pořadatelů, kteří

s červenými páskami na rukávě pobíhali mezi koňmi i mezi publikem a

snažili se udržet vzniklý chaos v mezích jakéhosi pořádku, což nebylo zda-

leka jednoduché nejenom pro neukázněnost diváků (naštěstí nepříliš

početných), ale zejména proto, že provoz na silnici nebyl uzavřen;

pořadatelé stáli na obou koncích jízdního houfu a dávali autům znamení,

aby zpomalila jízdu; a tak se mezi koňmi prodírala osobní i nákladní auta i

řvoucí motocykly, z čehož se koně stávali neklidní a jezdci nejistí.

Upřímně řečeno, když jsem se tak urputně vyhýbal tomu, abych se účastnil

této (a jakékoli jiné) folkloristické slavnosti, bál jsem se něčeho jiného, než

co jsem právě teď viděl: počítal jsem s nevkusem, počítal jsem s nestylovým

míšením skutečného lidového umění s kýčem, počítal jsem se zahajovacími

projevy hloupých řečníků, počítal jsem se všemožnými aktualizacemi

(nedivil bych se, kdyby čilí funkcionáři udělali z Jízdy králil třeba jízdu

partyzánů), ano, počítal jsem se vším nejhorším, s bombastem a falši, ale

nepočítal jsem s tím, co od samého počátku neúprosně celou tuto slavnost

poznamenávalo, nepočítal jsem s touhle smutnou, málem dojemnou

nebohostí; utkvívala tu na všem: na těch pár stáncích, na tom nepočetném,

ale dokonale neukázněném a nesoustředěném publiku, na tom sváru

běžného denního provozu s anachronickou slavností, na těch plašících se

koních, na tom řvoucím ampliónu, který se strojovou setrvačností

vykřikoval do světa (dvě stále stejné lidové písně, takže zcela překřičel

(spolu s racholem motocyklů) mladičké jezdce, kteří s napínajícími se žilami

na krku vyvolávali své verše.

Odhodil jsem kalíšek od mléka a Jízda králů, když se již dostatečně

představila shromážděnému publiku na návsi, vydala se na svou

mnohahodinovou pouť dědinou. Dobře jsem to všechno znal, vždyť jsem

kdysi, poslední rok před koncem války, sám jel jako páže (oblečen do

slavnostního ženského kroje a maje v ruce šavli) po boku Jaroslava, který

byl tehdy králem. Neměl jsem chuť dojímat se vzpomínkami, ale (jako by

mne nebohost slavnosti odzbrojovala) nechtěl jsem se ani násilně odvracet

od obrazu, který se mi naskýtal; dal jsem se zvolna za jezdeckým houfem,

klerý se nyní rozvinul do šíře: uprostřed silnice tiskla se k sobě trojice

jezdců: uprostřed král a z každé strany vedle něho páže se šavlí a v ženských

šatech. Kolem nich pobíhalo volněji ještě několik jezdců z vlastní královy

družiny - tak řečení ministři. Ostatní houf se rozdělil na dvě samostatná

křídla, která jela po obou stranách ulice; i zde byly úlohy jezdců přesně

vymezeny: byli tu praporečníci (s praporem, jehož žerd' měli zastrčenu v

holínce, takže červená vyšívaná látka se třepotala po boku koně), byli tu

vyvolávači (před každým domem vyvolávali veršovanou zprávu o králi

poctivém, ale chudobném, jemuž ukradli tři tisíce z prázdné prkenice, jemuž

ukradli tři sta volů z prázdného dvoru), a konečně výběrčí (kteří jen vyzývali

k podarování: "Na krále, matičko, na krále!" a nastavovali proutěný košík na

dary).

____________________________________________________

___________

(4)

Děkuju ti, Ludvíku, je to teprve osm dnů, co tě znám, a miluju tě jako

nikdy nikoho, miluji tě a věřím ti, nepřemýšlím o ničem a věřím, protože i

kdyby mne rozum klamal, cit klamal, duše klamala, tělo je nezáludné, tělo je

poctivější než duše a moje tělo ví, že nezažilo nikdy to, co včera, smyslnost,

něhu, krutost, rozkoš, rány, mé tělo nikdy na nic takového nepomyslilo,

naše těla si včera přísahala a naše hlavy ať teď jdou poslušně s našimi těly,

znám tě teprve osm dnů a děkuju ti, Ludvíku.

Děkuju ti také proto, žes přišel v nejvyšší čas, žes mne zachránil. Od rána

byl dnes krásný den, obloha modrá, ve mně bylo modro, všechno se mi ráno

dařilo, pak jsme šli natáčet k domu rodičů Jízdu, jak prosí o krále, a tam ke

mně najednou přistoupil, lekla jsem se, nevěděla jsem, že už je tu, nečekala

jsem, že přijede z Bratislavy tak brzo, a taky jsem nečekala, že bude tak

krutý, představ si, Ludvíku, byl tak sprostý a přijel s ní!

A já, pitomá, jsem do poslední chvíle věřila, že moje manželství není ještě

úplně ztracené, že se dá ještě zachránit, já pitomá bych byla málem pro to

zpackané manželství obětovala i tebe a odepřela ti zde setkání, já pitomá,

zase jsem se málem nechala opít tím jeho sladkým hlasem, když mi říkal, že

se tu pro mne staví cestou z Bratislavy a že se mnou chce velmi mnoho

mluvit, upřímně mluvit, a zatím přišel s ní, s tím spratkem, s tím zajícem,

dvaadvacetiletá holka, o třináct let mladší než já, je to tak potupné prohrát

jen proto, že jsem se narodila dřív, člověk by vyl bezmocí, ale nesměla jsem

výt, musela jsem se usmát a podat jí zdvořile ruku, děkuju ti, že jsi mi dal

sílu, Ludvíku.

Když poodešla, povídal, že teď máme možnost si o všem pohovořit

upřímně ve třech, tak prý to bude nejčestnější, čestnost, čestnost, znám tu

jeho čestnost, už dva roky koleduje o rozvod a ví, že se mnou z očí do očí nic

nepořídí, spoléhá se, že se tváří v tvář té holce zastydím, že se neodvážím

hrát potupnou roli urputné manželky, že se složím, rozpláču a dobrovolně

vzdám. Nenávidím ho, klidně mi vrazí nůž pod žebra, právě když pracuju,

když reportuju, když potřebuju klid, měl by si vážit aspoň mé práce, měl by

ji trochu ctít, a takhle je to pořád, už mnoho let, pořád jsem zatlačovaná

dozadu, pořád prohrávám, stále jsem ponižovaná, ale teď se ve mně

probudil vzdor, cítila jsem za sebou tebe a tvou lásku, cítila jsem tě ještě v

sobě a na sobě, a ti krásní barevní jezdci kolem mne, křičící a jásající, jako

by volali, že jsi, že život je, že budoucnost je, a já jsem v sobě pocítila hrdost,

kterou jsem už málem ztratila, ta hrdost mne zaplavila jako povodeň,

podařilo se mi pěkně se usmát a řekla jsem mu: K tomu snad není zapotřebí,

abych jezdila do Prahy s vámi, nebudu vás rušit a mám tu rozhlasový vůz a

co se týče té domluvy, o kterou ti jde, to se dá vyřídit velmi rychle, mohu ti

představit muže, s kterým chci žít, určitě se všichni velmi dobře domluvíme.

Možná, že jsem provedla ztřeštěnost, ale jestli jsem ji provedla. tak ať,

stálo to za ten okamžik sladké pýchy, stálo to za to, on okamžitě pětinásobně

zvlídněl, zřejmě byl rád, ale bál se, jestli to myslím opravdu vážně, nechal si

to ode mne opakovat, řekla jsem mu tvoje plné jméno, Ludvík Jahn, Ludvík

Jahn, a řekla jsem nakonec výslovně, neboj se, na mou čest, nepoložím už

ani stéblo do cesty našemu rozvodu, neboj se, nechci tě, ani kdybys ty mne

chtěl. Řekl na to, že jistě zůstaneme dobrými přáteli, usmála jsem se a řekla

jsem, že o tom nepochybuji.

____________________________________________________

___________

(5)

Před mnoha léty, kdy jsem ještě hrával na klarinet v kapele, lámali jsme si

hlavu, co vlastně Jízda králů znamená. Když prchal poražený uherský král

Matyáš z Čech do Uher, musela ho prý jeho jízda zde, v moravské krajině,

skrývat před českými pronásledovateli a živit jeho i sebe žebrotou. Říkalo se,

že Jízda králů je památka na tuto historickou událost, ale stačilo jen trochu

pátrat ve starých listinách, aby se zjistilo, že zvyk Jízdy králů je mnohem

starší než vzpomínaný příběh. Odkud se tedy vzal a co znamená? Pochází

snad až z pohanských dob a je památkou na obřady, při nichž byli chlapci

přijímáni za muže? A proč jsou vůbec král a jeho pážata v ženských šatech?

Je to obraz toho, jak kdysi nějaká vojenská družina (ať už Matyášova nebo

mnohem starší) převáděla svého vůdce v převlečeni krajinou nepřátel, ane-

bo je to pozůstatek staré pohanské pověry, podle níž převlek ochraňuje před

zlými duchy'? A proč nesmí král po celou dobu promluvit jediné slovo? A

proč se obřad jmenuje Jízda králů, když je v ní král jen jeden? Co to všechno

znamená? Kdo ví. Je mnoho hypotéz a žádná není doložená. Jízda králů je

tajemný obřad; nikdo neví, co vlastně znamená, co chce říci, ale tak jako

egyptské hieroglyfy jsou krásnější pro ty, kteří je neumějí číst (a vnímají je

pouze jako fantastické kresby), je i Jízda králů snad proto tak krásná, že

obsah jejího sdělení je dávno ztracen a do popředí o to víc vystupují gesta,

barvy, slova, upozorňující samy na sebe a na svou vlastní podobu a tvar.

A tak počáteční nedůvěra, s níž jsem pozoroval zmateně se rozjíždějící

Jízdu králů, k mému údivu ze mne opadala a já jsem byl pojednou zcela

zahleděn na barevný jízdní houf pomalu se šinoucí domek od domku;

ostatně i amplióny, které ještě před chvílí pouštěly do okolí pronikavý

zpěvaččin hlas, ted' zmlkly a bylo slyšet (pominul-li jsem občasný rachot

vozidel, který jsem si již dávno zvykl odčítat od svých sluchových dojmů) jen

zvláštní hudbu vyvolávání.

Chtělo se mi zůstat stát, zavřít oči a jenom poslouchat: uvědomoval jsem

si, že právě tady, uprostřed slovácké vesnice, slyším verše, verše v

prapůvodním smyslu toho slova, jak je nikdy neuslyším z rádia, z televizoru

ani z jeviště, verše jako slavnostní rytmické volání, jako útvar na pomezí řečí

a zpěvu, verše sugestivně uchvacující patosem samého metra, jak patrně

uchvacovaly, když se ozývaly z jeviště antických amfiteátrů. Byla to

nádherná a mnohohlasá hudba: každý z vyvolávačů volal své verše mono-

tónně na jednom tóně, ale každý na jiném, takže se hlasy spojovaly

bezděčně v akord; přitom chlapci nevolali zároveň, každý z nich začal své

vyvolávání jindy, každý u jiného domku, takže se hlasy ozývaly z různých

stran a v nestejnou chvíli, připomínajíce tak několikahlasý kánon; jeden

hlas nž končil, druhý byl uprostřed a do něho už na jiné tónové výšce zahájil

své volání další hlas.

Jízda králů šla dlouho hlavní ulicí (ustavičně plašena automobilovou

frekvencí) a pak se u jednoho nároží rozdělila: pravé křídlo postupovalo dál,

levé zabočilo do uličky vpravo; tam byl hned na kraji malý žlutý domek s

plůtkem a předzahrádkou hustě naplněnou barevnými květinami. Vyvolávač

se pouštěl do rozmarných improvizací: volal, že u tohoto domku stojí pěkná

pumpa a ta paní, co v tom domku bydlí, má syna lumpa; zeleně natřená

pumpa stála opravdu před domem a tlustá čtyřicátnice, zřejmě potěšena

titulem, který dostal její syn, se smála a podávala výběrčímu na koni, jenž

volal: "Na krále, matičko, na krále !", papírovou bankovku. Výběrčí si ji dal

do košíku, který měl upevněný u sedla, ale hned tu byl druhý vyvolávač a

volal na čtyřicátníci, že prý je pěkná mladice, ale ještě pěknější je její slivo-

vice, a udělal z dlaně kornout a zakláněje hlavu přiložil si ho k ústům.

Všichni dokola se smáli a čtyřicátnice v spokojených rozpacích odběhla do

domku; slivovici tam měla zřejmě připravenu, protože se vrátila za malou

chvilku s láhví a kalíškem, do něhož nalévala a podávala jezdcům.

Zatímco královo vojsko popíjelo a žertovalo, stál opodál král s dvěma

pážaty nepohnutě a vážně, tak jako je snad skutečně údělem králů zahalit se

do vážnosti a stát osamoceně a nezúčastněně uprostřed hlučících voj sk.

Koně obou pážat stáli těsně po obou stranách koně králova, takže se holínky

všech tří jezdců téměř dotýkaly (koně měli na hrudi veliká perníková srdce

plná ozdob ze zrcátek a barevných polev, na čele měli papírové růže a žíně

jejich hřívy byly promíšeny pentlemi z barevného krepového papíru).

Všichni tři mlčící jezdci byli v ženských šatech; měli široké sukně, nabírané

škrobené rukávy a na hlavě bohatě zdobené čepce; jen král měl místo čepce

zářivou stříbrnou čelenku a z té visely dolů tři dlouhé a široké stuhy, po

stranách modré, uprostřed červené, které zcela zakrývaly jeho tvář a

dodávaly mu tajemný a patetický vzhled.

Byl jsem u vytržení nad touto strnulou trojicí; seděl jsem sice před dvaceti

léty na zdobeném koni právě tak jako oni, ale protože jsem tehdy viděl Jízdu

králů zevnitř, neviděl jsem vlastně nic. Teprve teď ji skutečně vidím a

nemohu odtrhnout oči: král sedí (pár metrů ode mne) vztyčen a podobá se

střežené soše zahalené clo praporu; a možná, projelo mi najednou hlavou,

možná že to vůbec není král, možná že to je královna; možná že to je

královna Lucie, která se mi přišla zjevit ve své pravé podobě, protože její

pravá podoba je právě zakrytá podoba.

A napadlo mne v té chvíli, že Kostka, spojující v sobě urputnou

přemýšlivost s blouznivostí, je podivín, takže všechno, co vyprávěl, je sice

možné, leč nejisté; znal ovšem Lucii a snad o ní mnoho věděl, ale to

podstatné přece jen nevěděl: vojáka, který se o ni pokoušel ve vypůjčeném

hornickém bytě, Lucie opravdu milovala; sotva jsem mohl brát vážně, že

Lucie trhala květiny pro své vágní nábožné touhy, když pamatuji, že je

trhala pro mne; a jestli to Kostkovi zatajila a spolu s tím celý něžný půlrok

naší lásky, pak si uchovala i vůči němu nedotknutelné tajemství, a ani on ji

neznal; a pak je ovšem nejisté, zda se vůbec do tohoto města odstěhovala

kvůli němu; možná se sem dostala náhodou, ale je též docela možné, že sem

šla kvůli mně, vždyť věděla, že jsem tu míval domov! Cítil jsem, že zpráva o

jejím prvotním znásilnění je pravdivá, ale o přesnosti jednotlivostí jsem ted'

už pochyboval: příběh byl chvílemi zřetelně zbarven zakrvaveným pohledem

člověka, jehož vzrušil hřích, a jinde ho zase zbarvovala modrost tak modrá,

jaké je s to jen člověk, pohlížející často k nebesům; bylo to jasné: v Kostkově

vyprávění spájela se pravda s básní a byla to zas jen nová legenda (snad

bližší pravdě, snad krásnější, snad hlubší), překrývající legendu někdejší.

Díval jsem se na zahaleného krále a viděl jsem Lucii, jak projíždí

(nepoznaná a nepoznatelná) slavnostně (a výsměšně) mým životem. Pak (z

jakéhosi vnějšího donucení) sklouzl jsem pohledem kousek stranou a padl

očima přímo do pohledu muže, který se na mne zřejmě již chvíli díval a

usmíval. Řekl: "Buď zdráv," a běda, přikročil ke mně. "Tě bůh," řekl jsem.

Nastavil mi ruku; stiskl jsem mu ji. Pak se otočil za sebe a zavolal na dívku,

které jsem si všiml teprve nyní: "Co stojíš? Pojd', představím tě." Dívčina

(vytáhlá, ale pěkná, s tmavými vlasy a tmavýma očima) přistoupila ke mně a

řekla: "Brožová." Podala mi ruku a já jsem řekl: ,,Jahn. Těší mne." "Člověče, neviděl jsem tě už moře let," řekl s přátelskou bodrostí; byl to Zemánek.

____________________________________________________

___________

(6)

Únava, únava. Nemohl jsem se jí zbavit. Jízda odjela s králem na náves a

já jsem se za ní jen pomalu loudal. Zhluboka jsem dýchal, abych únavu

přemohl. Zastavoval jsem se se sousedy, kteří vylezli z domků a okouněli.

Cítil jsem najednou, že i já jsem už usedlý strejcovský soused. Že už

nepomýšlím na žádné cesty, na žádná dobrodružství. Že jsem beznadějně

přivázán k dvěma, třem ulicím, v nichž žiji.

Na náves jsem došel, až už se Jízda zvolna rozjížděla dlouhou hlavní ulicí.

Chtěl jsem se šourat za ní, ale tu jsem uviděl Ludvíka. Stál sám na

travnatém pásu u silnice a díval se zamyšleně na mládence na koních.

Zatracený Ludvík! Ať jde k čertu! Ať jde na krkavčí zámek! Dosud se vyhýbal

on mně, dnes se vyhnu já jemu. Obrátil jsem se zády a odešel jsem k lavičce

stojící na návsi pod jabloňkou. Tady si sednu a budu jen poslouchat, jak se z

dálky nese vyvolávání jezdců.

A tak jsem seděl, poslouchal a díval se. Jízda králů se zvolna vzdalovala.

Tísnila se uboze k oběma stranám silnice, po které jezdily ustavičně auta a

motocykly. Za ní šel hlouček lidí. Žalostně malý hlouček. Rok od roku je

méně lidí na Jízdě králů. Zato je tu letos Ludvík. Co tu vlastně dělá? Aby tě

čert vzal, Ludvíku. Teď už je pozdě. Teď už je na všechno pozdě. Přišel jsi

jenom jako špatné znamenÍ. Černé předznamenánÍ. Sedm křížků. A právě

když je můj Vladimír králem.

Odvrátil jsem oči. Na návsi už postávalo jen pár lidí kolem stánků a kolem

vchodu do hospody. Většinou byli opilí. Opilci jsou nejvěrnější stoupenci

folkloristických podniků. Poslední stoupenci. Mají aspoň jednou za čas

vznešený důvod se napít.

Pak si ke mně sedl na lavičku stařeček Pecháčků. Prý už to není jako za

starých časů. Přisvědčil jsem mu. Není. Jakpak musely tyhle Jízdy být

krásné před mnoha desetiletími nebo staletími! Nebyly asi tak barevné jako

dnes. Dnes je to trochu kýč a trochu pouťová maškaráda. Perníková srdce na

hrudích koní! Tuny papírových pentlí nakoupených ve velkoobchodě! Dřív

bývaly kroje také barevné, ale prostší. Koně byli zdobeni jen jediným rudým

šátkem, který měli uvázán pod šíjí přes prsa. Ani král neměl škrabošku z

barevných vzorovaných pentlí, nýbrž z pouhé roušky. Zato měl ještě růži v

ústech. Aby nemohl promluvit. Nic nebylo na Jízdách králů cirkusového.

Byly baladické.

Ano, stařečku, před staletími to bylo lepší. Nikdo nemusel shánět pracně

mladíky, aby se laskavě uvolili zúčastnit se Jízdy. Nikdo nemusel předem

proschůzovat mnoho dní a hádat se, kdo bude Jízdu organizovat a komu

připadne její výtěžek. Jízda králů vytryskla zevnitř vesnického života jak

pramen. A hnala se z vesnice po okolních dědinách vybírat na svého

maskovaného krále. Někde v cizí vesnici se potkala s jinou Jízdou králů a

vznikla bitka. Obě strany bránily zuřivě svého krále. Často blýskaly nože a

šavle a tekla krev. Když Jízda zajala cizího krále, pila pak v hospodě do

němoty na útraty jeho otce.

Ba ba, stařečku, máte pravdu. To bylo jinší, když se tehdá díval na Jízdu

králů ten francouzský sochař. Rodin se jmenoval, jo. Ale co, i když já jsem

jel jako král, za okupace, i tehdy to bylo jinačí než dnes. A ještě i po válce to

pořád stálo za to. Mysleli jsme si, že vytvoříme úplně nový svět. A že lidé

budou zase jako kdysi žít ve svých lidových tradicích. Že i Jízda králů bude

zase tryskat z hloubi jejich života. Chtěli jsme tomu tryskání pomáhat. Orga-

nizovali jsme zuřivě lidové slavnosti. Ale pramen se nedá naorganizovat.

Pramen bud' tryská nebo není. Vidíte to, stařečku, jak to už jenom ždímáme,

ty naše písničky a Jízdy králů a to všechno. To už jsou jenom poslední

kapky, poslední kapičky.

Ach jo. Jízdu králů už nebylo vidět. Zahnula asi do nějaké vedlejší uličky.

Ale bylo slyšet její volání. To volání bylo nádherné. Zavřel jsem oči a

představil jsem si na chvíli, že žiji jindy. V jiném století. Dávno. A pak jsem

otevřel oči a řekl jsem si, že je to dobře, že Vladimír je králem. Je králem

říše téměř mrtvé, ale nejnádhernější. Říše, které budu věrný až do jejího

konce.

Vstal jsem z lavičky. Kdosi mne pozdravil. Byl to starý Koutecký. Dlouho

jsem ho neviděl. Šel špatně a opíral se o hůl. Nikdy jsem ho neměl rád, ale

přišlo mi najednou líto jeho stáří. "Kampak," zeptal jsem se ho. Řekl, že prý

si dělá každou neděli zdravotní vycházku. "Jak se vám líbila jízda?" zeptal

jsem se. Mávl rukou: "Ani jsem se na ni nedíval." "Proč?" zeptal jsem se ..

Mávl znovu nazlobeně rukou a mně v té chvíli blesklo, proč se nedíval. Mezi

diváky byl Ludvík. Koutecký se s ním nechtěl potkat stejně

jako já.

"Ani se vám nedivím," řekl jsem. "Já mám v Jízdě králů syna a taky se mně

nějak nechce se za ní trmácet." "Vy tam máte syna? Vlád'u?" "Ano," řekl jsem, "jede jako král." Koutecký řekl: "To je zajímavé." "Proč by to bylo zajímavé," zeptal jsem se. "To je moc zajímavé," řekl Koutecký a zasvítila mu očka. "Proč?" ptal jsem se znovu. "Vlád'a je přece s naším Milošem," řekl Koutecký. Nevěděl jsem, s jakým Milošem. Vysvětlil mi, že je to jeho vnuk,

syn jeho dcery. ,,Ale to není možné," řekl jsem, "vždyť jsem ho viděl, ještě

před chvílí jsem ho viděl, jak od nás vyjížděl na koni!" "Já jsem ho taky

viděl. Miloš ho od vás odvážel na motocyklu," řekl Koutecký. "To je

nesmysl," řekl jsem, ale přece jsem se hned ptal: "Kam jeli?" "Jo, když o tom nic nevíte, tak vám to nebudu říkat," řeld Koutecký a rozloučil se se mnou.

____________________________________________________

___________(7)

Vůbec jsem nepočítal s tím, že se potkám se Zemánkem (Helena mi přece

tvrdila, že pro ni přijede až odpoledne), a bylo mi ovšem krajně nepříjemné,

že ho tu potkávám. Ale nedalo se nic dělat, stál tu ted' přede mnou a byl si

naprosto podobný: měl své žluté vlasy pořád stejně žluté, i když si je už

nečesal dozadu v dlouhých kadeřích, nýbrž je měl krátce ostříhané a sčesané

podle módy do čela, držel se pořád stejně vzpřímeně a šíji tlačil dozadu stále

stejně křečovitě, maje na ní hlavu ustavičně mírně zakloněnu; byl stále

stejně žoviální a spokojený, nezranitelný, obdařený přízní andělů i mladou

dívkou, jejíž krása mi okamžitě navodila vzpomínku na trapnou

nedokonalost těla, s nímž jsem trávil včerejší odpoledne.

Doufaje, že naše setkání bude co nejkratší, snažil jsem se odpovídat na

běžné konverzační banality, kterými mne zahrnul, běžnými konverzačními

banalitami: prohlásil znovu, že jsme se léta neviděli, a divil se, že se po tak

dlouhé době potkáváme právě zde, "v téhle díře, kde čert dobrou noc dává";

řekl jsem mu, že jsem se tady narodil; řekl, abych mu prominul, že tu v tom

případě určitě čert nikdy dobrou noc nedával; slečna Brožová se zasmála; já

jsem na vtip nereagoval a řekl jsem, že se nedivím, potkávám-li ho tu,

protože, pokud si pamatuji, byl přece vždycky milovníkem folklóru; slečna

Brožová se znovu zasmála a řekla, že kvůli Jízdě králů sem nepřijeli; zeptal

jsem se jí, jestli se jí Jízda králů nelíbí; řekla, že ji to nebaví; zeptal jsem se jí

proč; pokrčila rameny a Zemánek řekl: "Milý Ludvíku, časy se změnily."

Jízda králů přešla mezitím zase o dům dále a dva jezdci zápasili s koňmi,

kteří začali neklidně jankovat. Jeden jezdec pokřikoval na druhého, vinil ho

ze špatného ovládání koně a zvolání "ty vole" a "blbče!" mísila se poněkud směšně do rituálu slavnosti. Slečna Brožová řekla: "To by bylo krásné,

kdyby se to splašilo!" Zemánek se tomu vesele smál, ale jezdcům se za

chvilku podařilo koně uklidnit a hýlom hýlom se ozývalo už zase klidně a

vznešeně prostorou vsi.

Šli jsme zvolna za hlaholící jízdou postranní vesnickou ulicí lemovanou

předzahrádkami plnými květin a já jsem marně shledával nějakou

přirozenou a nenásilnou záminku pro to, abych se mohl se Zemánkem

rozloučit; musel jsem pokorně jít po boku jeho pěkné slečny a pokračovat v

pomalé výměně konverzačních vět: dověděl jsem se, že v Bratislavě, kde byli

moji společníci ještě dnes časně ráno, je stejně hezké počasí jako zde;

dověděl jsem se, že sem přijeli Zemánkovým autem a hned za Bratislavou

museli vyměňovat svíčky; pak jsem se také dověděl, že slečna Brožová je

Zemánkovou posluchačkou. Věděl jsem od Heleny, že Zemánek přednáší na

vysoké škole marx-leninismus, ale přesto jsem se ho ted' zeptal, co vlastně

vyučuje. Odpověděl mi, že filosofii (způsob, jak pojmenoval svůj obor, zdál

se mi příznačný; ještě před několika léty by řekl, že přednáší marxismus, ale

v posledních létech upadl tento předmět natolik v oblibě, zejména u

mládeže, že Zemánek, pro něhož otázka obliby byla vždy hlavní otázkou,

ukryl marxismus cudně do obecnějšího pojmu). Podivil jsem se a řekl jsem,

že přece Zemánek, jak si dobře pamatuji, studoval biologii; i v této mé

poznámce byla zlomyslnost narážející na častý diletantismus

vysokoškolských učitelů marxismu, kteří se dostali ke svému oboru nikoli

prostřednictvím vědeckého úsilí, nýbrž mnohdy jen jako propagandisté

státního zřízení. V té chvíli se vložila do rozhovoru slečna Brožová a

prohlásila, že učitelé marxismu mají v hlavě místo mozku politickou

brožuru, ale že Pavel je úplně jiný. Zemánkovi přišla slečnina slova vhod;

mírně protestoval, čímž dal najevo svou skromnost, a zároveň vyprovokoval

slečnu k dalším chválám. A tak jsem se dovídal, že Zemánek patří k

nejoblíbenějším kantorům na škole, že ho posluchači zbožňují právě pro to,

pro co ho nemají rádi ve vedení školy: že říká vždycky to, co si myslí, že je

odvážný a stojí při mládeži. Zemánek stále mírně protestoval, a tak jsem se

dovídal od slečny další podrobnosti o různých konfliktech, které Zemánek v

posledních létech měl: jak ho snad dokonce chtěli vyhodit z místa, protože

se nedržel ve svém přednášení strnulých a zastaralých osnov a chtěl mládež

seznámit se vším, co se děje v moderní filosofii (prý o něm za to prohlásili,

že k nám chce pašovat "nepřátelskou ideologii"); jak zachránil posluchače,

kterého chtěli vyloučit ze školy pro nějaký klukovský incident (hádka s

policajtem), jejž prý rektor školy (Zemánkův nepřítel) kvalifikoval jako

studentovo politické provinění; jak potom posluchačky fakulty uspořádaly

tajné hlasování o nejoblíbenějšího pedagoga školy a zvítězil on. Zemánek

proti té záplavě chvály už ani neprotestoval a já jsem řekl (s ironickým, žel

sotva srozumitelným podtextem), že slečně Brožové rozumím, protože

pokud si pamatuji, byl i za mých studentských dob Zemánek velmi oblíbený

a populární. Slečna Brožová mi horlivě přitakala: prý se tomu nediví,

protože Pavel umí báječně mluvit a dovede každého protivníka rozsekat v

debatě. "Což o to," zasmál se ted' Zemánek, "jenomže když já je rozsekám v

debatě, oni mne zas mohou rozsekat jinak a mnohem účinnějšími

prostředky, než je debata."

V jisté samolibosti poslední věty jsem poznával Zemánka takového, jakého

jsem ho znal; ale obsahu těch slov jsem se zděsil: Zemánek zřejmě opustil

radikálně své někdejší názory a postoje, a kdybych dnes žil v jeho blízkosti,

stál bych v konfliktech, které prožíval, chtě nechtě na jeho straně. A právě to

bylo hrozné, právě na to jsem vůbec nebyl připraven a nepočítal s tím, i když

taková změna postoje nebyla ovšem ničím zázračným, naopak, byla běžná,

prodělali si ji mnozí a mnozí, a pomalu si ji jistě prodělává celá společnost.

Jenomže právě u Zemánka jsem s touto změnou nepočítal; zkameněl mi v

paměti v té podobě, v jaké jsem ho naposledy viděl, a já jsem mu ted' zuřivě

upíral právo být jiný, než jakého jsem ho znal.

Někteří lidé prohlašují, že milují lidstvo, a druzí jim právem namítají, že

milovat lze jen v singuláru, tedy jen jednotlivé lidi; souhlasím s tím a

dodávám, že co platí o lásce, platí i o nenávisti. Člověk, ta bytost prahnoucí

po rovnováze, vyrovnává tíhu zla, která mu byla hozena na hřbet, tíhou své

nenávisti. Ale zkuste namířit nenávist na pouhé abstraktno principů, na

nespravedlivost, fanatismus, krutost, anebo došli-li jste k tomu, že

nenáviděníhodný je sám lidský princip, zkuste nenávidět lidstvo! Takové

nenávisti jsou příliš nadlidské a tak člověk, aby ulehčil svému hněvu (vědom

si jeho omezených sil), soustředí ho nakonec vždycky jen na jednotlivce.

A proto jsem se zděsil. Najednou mne napadlo, že se teď Zemánek může

každou příští chvíli dovolat své proměny (kterou mi ostatně až podezřele

rychle demonstroval) a požádat mne v jejím jménu o odpuštění. To se mi

zdálo hrozné. Co mu řeknu? Co mu odpovím? Jak mu vysvětlím, že se s ním

nemohu smířit? Jak mu vysvětlím, že bych tím rázem ztratil vnitřní

rovnováhu? Jak mu vysvětlím, že by se tím jedno rameno mých vnitřních

vah rázem vymrštilo vzhůru? Jak mu vysvětlím, že nenávistí k němu vyrov-

návám tíhu zla, jež dopadla na mé mládí, na můj život? Jak mu vysvětlím, že

právě v něm vidím vtěleno všechno své životní zlo? Jak mu vysvětlím, že ho

potřebuju nenávidět?

____________________________________________________

___________

(8)

Těla koní zaplňovala úzkou ulici. Viděl jsem krále z dálky několika metrů.

Seděl na svém koni opodál ostatních. Po jeho bocích dva jiní koně s dvěma

jinými chlapci, jeho pážaty. Byl jsem zmaten. Měl mírně ohnutá záda, jako

je mívá Vladimír. Seděl klidně, jakoby bez zájmu. Je to on? Snad. Ale stejně

dobře to může být i někdo jiný.

Prodral jsem se blíž. Musím ho přece poznat. Vždyť mám do paměti

vepsáno jeho držení těla, každé jeho gesto! Vždyť ho mám rád, a láska má

přece svůj instinkt!

Stál jsem ted' těsně u něho. Mohl bych ho oslovit. Bylo by to tak

jednoduché. Ale bylo by to zbytečné. Král nesmí promluvit.

Pak se Jízda hnula zase o dům dál. Teď ho poznám! Krok koně ho musí

přimět k pohybu, jímž se mi prozradí. Král se při nakročení koně opravdu

poněkud napřímil, ale nijak mi to neprozradilo toho, kdo je pod rouškou.

Křiklavé stuhy na jeho tváři byly zoufale neprůhledné.

____________________________________________________

___________(9)

Jízda králů popojela už zase o několik domů dál, my s hloučkem jiných

zvědavců popošli jsme s ní a naše konverzace přeskočila na další témata:

slečna Brožová přešla od Zemánka k sobě a rozvykládala se o tom, jak ráda

jezdí autostopem. Mluvila o tom s takovým důrazem (poněkud

afektovaným), že mi bylo ihned jasné, že provádí svou generační

manifestaci; každá generace má totiž soubor svých vášní, lásek a zájmů, jež

vyznává s jistou urputností, aby se tak odlišila od starších a utvrdila v

generační svébytnosti. Podrobení takové generační mentalitě (té pýše stáda)

mi bylo vždycky protivné. Když slečna Brožová rozvíjela provokativní úvahu

(slyšel jsem ji od jejích vrstevníků už asi popadesáté), že se lidstvo dělí na ty,

kteří zastavují stopařům (lidé svobodomyslní, dobrodružní, lidští), a na ty,

kteří jim nezastaví (pad'ouři, socialističtí měšťáci, lidé nelidští), nazval jsem

ji žertem "dogmatikem autostopu". Odpověděla mi prudce, že není

dogmatikem, ani revizionistou, ani sektářem, ani úchylkářem, že není

uvědomělá ani neuvědomělá, že to všechno jsou slova, která jsme vymyslili

my, která náležejí nám a jim jsou cizí.

,,Ano," řekl Zemánek, "jsou jiní. Naštěstí jsou jiní. I jejich slovník je

naštěstí jiný. Nezajímají je naše úspěchy ani naše viny. Nevěřil bys, ale u

přijímacích zkoušek na vysokou školu ti mladí už ani nevědí, co to byly

procesy, Stalin je pro ně jen jméno, a Bucharin, Kameněv, Rajk už pro ně

nejsou ani jména. Představ si, že většina z nich nevěděla ani, kdo byl

Clementis."

"Jenomže právě to se mi zdá hrozné," řekl jsem.

"Nesvědčí to o jejich vzdělanosti. Ale je v tom pro ně vysvobození.

Nepustili do svého vědomí náš svět. Odmítli ho se vším všudy."

"Slepota vystřídala slepotu."

"Neřekl bych to tak. Imponují mi totiž. Mám je rád právě proto, že jsou

docela jiní. Milují svá těla. My jsme je zanedbávali. Rádi cestují. My jsme

trčeli na jednom místě. Milují dobrodružství. My jsme proseděli život na

schůzích. Mají rádi džez. My jsme nepodařeně imitovali folklór. Věnují se

sobecky sobě samým. My jsme chtěli spasit svět. Ve skutečnosti jsme svým

mesiášstvím svět málem zničili. Oni ho snad svým sobectvím zachrání."

____________________________________________________

___________

(10)

Jak je to možné? Král! Vztyčená postava na koni zahalená do pestrých

barev! Kolikrát jsem ho viděl a kolikrát jsem si ho představoval!

Nejdůvěrnější představa! A ted' se změnila ve skutečnost a veškerá

důvěrnost je pryč. Je to najednou jen barevná larva a já nevím, co je v ní.

Ale co je tedy důvěrného na tomto skutečném světě, když ne můj král?

Můj syn. Nejbližší člověk. Stojím před ním a nevím, je-li to on či ne. Co tedy

vím, nevím-li ani toto? Jaké mám jistoty na tomto světě, není-li ani toto

moje jistota?

____________________________________________________

___________

(11)

Zatímco se Zemánek oddával chvalozpěvu na mladou generaci, díval jsem

se na slečnu Brožovou a smutně jsem zjišťoval, že je to dívka pěkná a

sympatická, a cítil jsem závistivou lítost, že mi nepatří. Šla vedle Zemánka,

byla hovorná, chytala se ho každou chvíli za ruku, důvěrně se na něho

obracela a já jsem si uvědomoval (jako si to uvědomuju rok od roku častěji),

že jsem od dob Lucie neměl dívku, kterou bych měl rád a které bych si vážil.

Život se mi vysmíval, když mi poslal připomínku mého životního nezdaru

právě v podobě milenky tohoto muže, kterého jsem den předtím klamně

porážel v groteskní sexuální bitvě.

Čím víc se mi slečna Brožová líbila, tím víc jsem si uvědomoval, jak zcela

náleží smýšlení svých vrstevníků, pro něž já a moji vrstevníci splýváme v

jedinou nerozlišenou masu a jsme pro ně všichni deformováni stejně

nesrozumitelnou hantýrkou, stejně přepolitizovaným myšlením, stejnými

úzkostmi (jevícími se jako zbabělost či strach), stejně podivnými zážitky z

jakési černé a jim už vzdálené doby. Už jim ani nestojí za to rozlišovat, kdo z

nás té době přidával na tíži a kdo z nás se snažil tu tíži vlastními rameny

odvalovat. Není to pro ně zajímavé, protože dnes už ji dějiny odvalují samy a

bez nás (ano, zajisté, to je jen klamné zdání, že bez nás, ale co na tom, zda s

námi či bez nás, když ji odvalují určitě ne pro nás, ale právě pro ně).

V té chvíli jsem náhle chápal, že podobnost mezi mnou a Zemánkem

nespočívá jen v tom, že se Zemánek proměnil ve svých názorech a přiblížil

se tak ke mně, nýbrž že ta podobnost je hlubší a zasahuje celé naše osudy:

pohled slečny Brožové a jejích vrstevníků činí nás podobnými i tam, kde

jsme stáli zuřivě proti sobě. Cítil jsem najednou, že kdybych byl donucen

(bránil bych se tomu!) vyprávět před slečnou Brožovou příběh svého vylou-

čení ze strany, zdál by se jí vzdálený a příliš literární (ach ano, téma tolikrát

popsané v tolika špatných románech!), a byli bychom jí v tom příběhu stejně

protivní já i Zemánek, moje i jeho myšlení, jeho i můj postoj (oba stejně

patetické, oba stejně zrůdné). Viděl jsem, jak se nad naším sporem, který

jsem cítil jako stále současný a živý, zavírají smiřující vody času, který, jak

známo, umí smazávat rozdíly mezi celými epochami, natož mezi dvěma

ubohými jedinci. Ale já jsem se zuby nehty bránil, abych přijal návrh na

smíření, který nabízí sám čas; nežiji přece ve věčnosti, jsem zakotven do

pouhých sedmatřiceti let svého života a nechci se od nich odpoutávat (tak

jak se od nich odpoutal Zemánek, když se tak rychle podrobil mentalitě těch

mladších), ne, nechci se vyzout ze svého osudu, nechci se odpoutat od svých

sedmatřiceti let, i když představují úsek času tak zcela nepatrný a prchavý,

už teď zapomínaný, už teď zapomenutý.

A jestli se ke mně Zemánek důvěrně nakloní a začne mluvit o tom, co bylo,

a dožadovat se smíru, já odmítnu ten smír; ano, já odmítnu ten smír, i když

se za něj bude přimlouvat slečna Brožová i všichni její vrstevníci i sám čas.

____________________________________________________

___________

(12)

Únava. Najednou se mi zachtělo nade vším mávnout rukou. Odejít a

přestat se o všechno starat. Nechci být už v tomhle světě hmotných věcí,

kterým nerozumím a které mne klamou. Existuje ještě jiný svět. Svět, kde

jsem doma a kde se vyznám. Je tam cesta, šípkový keř, dezertér, potulný

muzikant a maminka.

Pak jsem se přece jenom přemohl. Musím. Musím dovést do konce svou

při se světem hmotných věcí. Musím nahlédnout až na dno všech omylii a

klamů.

Mám se někoho ptát? Jezdců v Jízdě? Mám se nechat všemi vysmát?

Vybavovalo se mi dnešní ráno. Oblékání krále. A najednou jsem věděl, kam

mám jít.

____________________________________________________

___________

(13)

Máme krále poctivého, ale velmi chudobného, volali jezdci už zase o pár

domků dál, a my jsme šli za nimi. Bohatě opentlené zadky koní, zadky

modré, růžové, zelené a fialové poskakovaly před námi a Zemánek pojednou

ukázal jejich směrem a řekl mi: "Tam je Helena." Podíval jsem se tím

směrem, ale viděl jsem stále jenom barevná koňská těla. Zemánek ukázal

znovu: "Tam." Uviděl jsem ji zpola zacloněnou jedním koněm a tu jsem

ucítil, jak rudnu: způsob, jak mi ji Zemánek ukázal (neřekl ,,má žena", nýbrž

"Helena"), svědčil o tom, že ví, že ji znám.

Helena stála na kraji chodníku a držela v natažené ruce mikrofon; od

mikrofonu vedla šňůra do magnetofonu, který visel přes rameno mladému

chlapci v koženém saku a texaskách a se sluchátky na uších. Zůstali jsme

stát nedaleko nich. Zemánek řekl (zničehonic a jakoby nic), že Helena je

výborná ženská, že nejenom pořád báječně vypadá, ale že je i ohromně

schopná a že se mi vůbec nediví, že si s ní rozumím.

Cítil jsem horkost svých tváří: Zemánek neřekl svou poznámku útočně,

řekl ji naopak velice přívětivým tónem, a o podstatě situace mne nenechával

na pochybách ani pohled slečny Brožové, která se na mne dívala významně

a usmívavě, jako by mi urputně chtěla vyjádřit svou informovanost i své

sympatie, ne-li přímo své spojenectví.

Zemánek zatím pokračoval v ležérních poznámkách o své manželce a

snažil se mi dát najevo (oklikou i náznakem), že všechno ví, ale že

neshledává nic v nepořádku, protože je vůči Heleninu soukromí zcela

liberální; aby dodal svým slovům bezstarostnou lehkost, ukázal na

mladíčka, který nesl magnetofon, a řekl, že ten chlapec (co prý vypadá s

těmi sluchátky na uších jako velký brouk) je do Heleny už dva roky

nebezpečně zamilován a že si mám dát na něho pozor. Slečna Brožová se

zasmála a zeptala se, kolik mu před dvěma léty bylo. Zemánek řekl, že

sedmnáct a že je to pro zamilovanost dostatečný věk. Pak prohlásil žertovně,

že Helena ovšem na zajíčky není a že je vůbec ctnostná paní, ale že takový

kluk, čím je neúspěšnější, tím je zuřivější a určitě by nebyl od rány. Slečna

Brožová (v duchu bezvýznanmého žertování) podotkla, že bych snad na

chlapce stačil.

"Nevím, nevím," řekl Zemánek usmívaje se.

"Nesmíš zapomínat, že jsem pracoval v dolech. Mám od té doby svaly,"

chtěl jsem také jen něco bezvýznamného prohodit a neuvědomil jsem si, že

tou připomínkou žertovnost konverzace překračuju.

"Vy jste pracoval v dolech?" ptala se slečna Brožová.

"Tihle dvacetiletí kluci," držel se Zemánek zarputile svého tématu, ,,když

jsou v partě, jsou opravdu nebezpeční a dovedou pěkně spořádat člověka,

který se jim nelíbí."

,,A jak dlouho?" ptala se slečna Brožová.

"Pět let," řekl jsem.

"A kdy?"

"Ještě před devíti léty."

"Tak to už je dávno, to vám ty svaly zase splaskly," řekla, protože chtěla k

přátelskému žertování přihodit rychle vlastní žertíček. Jenomže já jsem v té

chvíli skutečně pomyslil na své svaly a na to, že mi vůbec nesplaskly, že jsem

naopak stále ve výborné kondici a že bych blondýna, s nímž si tu vyprávím,

dovedl zbít všemi existujícími způsoby - a co je nejdůležitější i nejsmutnější:

že nemám než ty svaly, chci-li mu vrátit starý dluh.

Znovu jsem si představil, že se na mne Zemánek obrátí žoviálně a s

úsměvem a požádá mne, abychom zapomněli na všechno, co mezi námi

bylo, a cítil jsem se zaskočen: Zemánkovu žádost o odpuštění podporuje

totiž nejen jeho názorová proměna, nejen čas a jeho ptačí perspektiva, nejen

slečna Brožová a její vrstevníci, ale i Helena (ano, všichni teď stojí při něm a

proti mně!), protože odpouští-li mi Zemánek mé cizoložství, uplácí si mne

tím, abych i já jemu odpustil.

Když jsem (ve své představě) viděl tu jeho vyděračskou tvář, jistou si

svými velkými spojenci, zachvátila mne taková touha ho udeřit, že jsem se

opravdu viděl, jak ho biji. Kolem dokola se motali křičící jezdci, slunce bylo

nádherně zlaté, slečna Brožová cosi povídala a já jsem měl před zuřivýma

očima krev stékající po jeho tváři.

Ano, to bylo v představě; ale co udělám ve skutečnosti, až mne požádá,

abych mu odpustil?

S hrůzou jsem si uvědomoval, že neudělám nic.

Došli jsme zatím k Heleně a jejímu technikovi, který si právě snímal s uší

sluchátka. "Vy už jste se seznámili?" zatvářila se Helena udiveně, když mne

uviděla se Zemánkem.

"My už se známe velmi dávno," řekl Zemánek.

"Jak to?" divila se.

"Známe se ze studentských dob, studovali jsme na stejné fakultě," řekl

Zemánek a mně se zdálo, že je to už jeden z posledních můstků, po němž

mne vede na to potupné místo (podobné popravišti), kde mne požádá o

odpuštění.

"Bože, to jsou náhody," řekla Helena.

"Tak to na světě chodí," řekl technik, aby dal najevo, že je také na světě.

"Vás dva jsem nepředstavila," uvědomila si Helena a řekla mi: "To je

Jindra. Jindra Kadlečka."

Podal jsem si s Jindrou (nevzhledným pihovatým chlapcem) ruce a

Zemánek řekl Heleně: "Tak jsme si se slečnou Brožovou myslili, že tě

vezmeme s sebou, ale já už dobře chápu, že by se ti to nehodilo, že chceš jet

zpátky s Ludvíkem ... "

" Vy pojedete s námi?" zeptal se mne ted' chlapec v texaskách a opravdu se

mi zdálo, že se mne neptá příliš přátelsky.

"Máš tady auto?" zeptal se mne Zemánek. "Nemám auto," odpověděl jsem.

"Tak se svezeš s nimi a máš to v pohodlí a v nejlepší společnosti," řekl.

,,Ale já jedu stotřicítkou! Abyste se nebál!" řekl chlapec v texaskách.

"Jindro!" okřikla ho Helena.

"Mohl bys jet s námi," řekl Zemánek, "ale já myslím, že dáš nové přítelkyni přednost před starým přítelem." Nazval mne žoviálně a jakoby

mimochodem přítelem a já jsem si byl jist, že potupné smíření je již kousek

od nás; ostatně Zemánek se ted' na chvíli odmlčel, jako by zaváhal, a zdálo

se mi, že mne v příští chvíli odvolá stranou, abychom spolu mluvili mezi

čtyřma očima (sklopil jsem hlavu, jako bych ji kladl pod sekeru), ale mýlil

jsem se: Zemánek se podíval na hodinky a řekl: "Vlastně už nemáme moc

času, protože chceme být před pátou v Praze. No nic, musíme se loučit.

Ahoj, Heleno," podal ruku Heleně, pak řekl ještě ahoj mně a technikovi a

všem nám podal ruce. Také slečna Brožová nám podala všem ruce, vzala

Zemánka pod paží a odcházeli.

Odcházeli. Nemohl jsem od nich odtrhnout oči: Zemánek šel vzpřímeně, s

hrdě (vítězně) vztyčenou blond hlavou a tmavovláska se vznášela vedle

něho; byla i zezadu krásná, měla lehkou chůzi, líbila se mi; líbila se mi

téměř bolestně, protože její odcházející krása byla ke mně ledově lhostejná,

stejně jako byl vůči mně lhostejný Zemánek (jeho srdečnost, výmluvnost,

jeho paměť i jeho svědomí), stejně jako byla vůči mně lhostejná celá má mi-

nulost, se kterou jsem si tu dal v rodném městě schůzku, abych se jí pomstil,

ale která tu prošla kolem mne nevšímavě, jako by mne neznala.

Dusil jsem se ponížením a hanbou. Netoužil jsem po ničem jiném než

zmizet, osamět a smazat celý tenhle špinavý a bludný příběh, tento hloupý

žert, smazat Helenu i Zemánka, smazat před včerejšek, včerejšek i dnešek,

smazat to, smazat, aby po tom všem nezůstala ani stopa. ,,Nebudete se

zlobit, když řeknu soudružce redaktorce pár slov mezi čtyřma očima?"

zeptal jsem se technika.

Vzal jsem pak Helenu stranou; chtěla mi něco vysvětlovat, říkala cosi o

Zemánkovi a jeho slečně, omlouvala se mi zmateně, že prý mu musila

všechno říct; ale v té chvíli mne již nic nezajímalo; byl jsem naplněn jedinou

touhou: být odtud pryč, pryč odtud a z celé té historie; udělat za vším tečku.

Věděl jsem, že nesmím Helenu dále klamat; byla vůči mně nevinná a já jsem

jednal nízce, protože jsem si ji proměnil v pouhou věc, v kámen, který jsem

chtěl (a neuměl) vrhnout po někom jiném. Dusil jsem se výsměšným

nezdarem své msty i nízkostí vlastního jednání a byl jsem rozhodnut udělat

všemu konec alespoň nyní, sice pozdě, ale přece dříve, než bude víc než

pozdě. Nemohl jsem jí však nic vysvětlovat; nejenom proto, že bych ji

pravdou ranil, ale i proto, že by ji sotva pochopila. Uchýlil jsem se tedy k

pouhé rezolutnosti konstatování: několikrát jsem jí opakoval, že jsme spolu

byli naposledy, že se s ní již nesejdu, že ji nemiluji a že to musí pochopit.

Ale bylo to mnohem horší, než jsem tušil: Helena zbledla, roztřásla se,

nechtěla mi věřit, nechtěla mne pustit; zažil jsem malé martyrium, než jsem

se jí konečně mohl vyprostit a odejít.

____________________________________________________

___________

(14)

Kolem dokola byli koně a fábory a já jsem tam zůstala stát a dlouho jsem

tam stála, a potom ke mně přišel Jindra, chytil mne za ruku, stiskl mi ji a

ptal se, co je vám, co je vám, a já jsem mu tu ruku nechala v jeho a říkala

jsem, nic, Jindro, nic mi není, co by mi bylo, a měla jsem jakýsi cizí, vysoký

hlas, a pokračovala jsem v divné překotnosti, co ještě máme natáčet, to

vyvolávání máme, máme dva rozhovory, teď musím namluvit ještě

komentář, takhle jsem mluvila o věcech, na které jsem přitom vůbec

nemohla myslit, a on mlčky stál vedle mne a drtil mi ruku.

Ještě nikdy se mne vlastně nedotkl, byl vždycky nesmělý, ale všichni

věděli, že je do mne zamilovaný, a ted' tedy stál vedle mne a drtil mi ruku, a

já jsem blábolila o našem připravovaném pořadu a nemyslela jsem na to,

myslila jsem na Ludvíka a taky, to je legrační, blesklo mi hlavou, jak tu ted'

vypadám před Jindrou, jestli nejsem tím rozrušením ohavná, ale snad ne,

nebrečela jsem přece, jsem jenom rozrušená, nic víc ...

Víš co, Jindro, nech mne ted' chvíli, já si půjdu napsat ten komentář a

hned ho namluvíme, ještě mne chvíli držel a ptal se něžně, co je vám,

Heleno, co je vám, ale já jsem se mu vyvinula a šla jsem na národní výbor,

kde jsme měli půjčenou místnost, přišla jsem tam, konečně jsem byla sama,

prázdná místnost, dopadla jsem na židli a hlavu jsem položila na stůl a

chvíli jsem tak zůstala. Příšerně mne bolela hlava. Otevřela jsem kabelku,

jestli tam nemám prášky, ale nevím, proč jsem ji otvírala, věděla jsem, že