Hluboké pastviny

Osmá kapitola

V místnosti byli čtyři lidé a všichni mlčeli. Hlavní instruktor si nervózně kousal ret, Don Burley seděl a vypadal zaskočený a Indra dusila pláč. Ovládnout se dokázal jen doktor Myers, který tiše klel, jaká nevysvětlitelná smůla jim tuhle situaci přinesla. Byl by přísahal, že Franklin je na nejlepší cestě k uzdravení a všechny vážné krize má už za sebou. A teď tohle!

„Můžeme udělat jediné,“ ozval se hlavní instruktor. „Vyšleme všechna plavidla na pátrací akci.“

Don Burley se pomalu choulil do sebe, jako by mu na zádech spočívala obrovská tíha.

„Uplynulo už dvanáct hodin. Za tu dobu mohl urazit osm set kilometrů. Na stanici je navíc jen šest kvalifikovaných pilotů.“

„Já vím — bude to jako hledat jehlu v kupce sena. Ale nic jiného dělat nemůžeme.“

„Občas může několik minut přemýšlení nahradit hodiny pátrání,“ ozval se doktor Myers. „Po celém dni čekání už pár minut nic neznamená. Pokud dovolíte, rád bych si promluvil se slečnou Langenburgovou mezi čtyřma očima.“

„Samozřejmě — pokud souhlasí ona.“

Indra přikývla. Za to, co se stalo, dávala vinu sobě — za to, že hned po návratu na ostrov nešla za doktorem Myersem. Intuice ji tehdy zklamala a teď jí napovídala, že už není nejmenší naděje. Modlila se, aby se znovu mýlila.

„Indro,“ oslovil ji Myers, když ostatní odešli z místnosti, „jestli chceme Franklinovi pomoct, musíme dát hlavy dohromady a pokusit se odhadnout, co mohl udělat. Přestaňte si za to dávat vinu — vy za to nemůžete. Mám pocit, že za to nemůže nikdo.“

Nebo možná já, dodal v duchu zachmuřeně. Ale kdo to mohl tušit? O astrofobii toho víme ještě tak málo, i dnes… a bůh ví, že to není právě můj obor.

Indře se podařilo vykouzlit na tváři statečný úsměv. Do včerejška měla pocit, že je dospělá a dokáže se o sebe postarat v každé situaci. Ale včerejšek jí připadal nekonečně vzdálený.

„Řekněte mi, prosím vás, co vlastně Walterovi je? Možná by mi to pomohlo pochopit, co se stalo.“

Byl to rozumný požadavek a Myers došel ke stejnému závěru dřív, než ho vyslovila.

„Dobře — ale mějte na paměti, že je to velice důvěrné, hlavně kvůli Walterovi. Říkám to jen vám, protože došlo k výjimečné situaci. Když budete znát fakta, mohla byste mu pomoct.

Ještě před rokem byl Walter vysoce kvalifikovaným astronautem. Zastával místo hlavního inženýra na lince na Mars, což, jak jistě víte, je velice zodpovědné postavení. A to byl teprve na začátku kariéry.

No, při jedné z cest došlo k nějaké závadě a bylo nutno vypnout napájení. Walter se vydal ven do kosmického prostoru v pohyblivém skafandru. Nebylo to nic nezvyklého. Než dokončil práci, skafandr se porouchal. Ne, nešlo o to, že by netěsnil, nebo že by se roztrhl. Zasekla se pohonná jednotka a Franklin nemohl vypnout motory, které mu umožňovaly pohyb v kosmu.

Tak se ocitl miliony kilometrů od lidí a stále rychleji se vzdaloval od lodi. A aby toho nebylo dost, když motory začaly pracovat, narazil na loď a urazil anténu vysílačky. Nemohl tedy s nikým mluvit ani přijímat zprávy — nemohl přivolat pomoc ani zjistit, co pro něj dělají jeho přátelé. Byl zcela sám a během několika minut už loď neviděl.

Nikdo, kdo se v takové situaci neocitl, si nedokáže představit, jaké to je. Můžeme se o to pokusit, ale nikdo neví, co to je ocitnout se v naprosté izolaci obklopený hvězdami, aniž by člověk tušil, jestli se dočká záchrany. Takovým pocitům se nic na Zemi nepřibližuje — ani mořská nemoc v té nejhorší podobě, a to už je něco.

Trvalo čtyři hodiny, než ho zachránili. Ta situace nebyla nijak zvlášť nebezpečná a on to zřejmě věděl, ale to na věci nic nemění. Radar na lodi ho okamžitě zaměřil, ale vydat se za ním mohli až po dokončení opravy. Když ho dopravili na palubu — no, řekněme, že byl v bídném stavu.

Nejlepším psychiatrům trvalo rok, než ho dali trochu dohromady, ale jak vidíte, ani jejich práce nebyla dokonalá. A byla tu jedna věc, kterou nedokázali ovlivnit ani oni.“

Myers se odmlčel a uvažoval, jak to Indra přijme a nakolik to ovlivní její vztah k Franklinovi. Zdálo se, že prvotní šok už zvládla a naštěstí nepatřila mezi hysterky, se kterými bylo velice obtížné něco podniknout.

„Víte, Walter byl ženatý. Manželku a děti měl na Marsu a měl je moc rád. Jeho žena patřila ke druhé generaci osadníků a děti tvořily už třetí generaci. Celý život prožily na Marsu, v jeho gravitačním poli — byly tam počaty a narodily se tam. Na Zemi přijet nemohou, v místních podmínkách by nepřežili.

A Walter se už nemůže vypravit do kosmu. Dokázali jsme jeho mysl záplatovat natolik, že na Zemi dokáže celkem efektivně fungovat. Ale už nikdy nesnese volný pád, pocit, že kolem něj je volný prostor. Tak se stal ve svém vlastním světě vyhnancem, který se už nikdy nemůže setkat se svou rodinou.

Dělali jsme pro něho, co jsme mohli a stále jsem přesvědčený, že se to povedlo. Při práci tady mohl využít své znalosti i dovednosti a z psychologického hlediska jsme měli dost důvodů předpokládat, že by mu to mohlo prospět, a že by si tu mohl vybudovat nový život. Myslím, že ty důvody jsou vám jasné stejně dobře jako mně, Indro — možná i lépe. Jste mořská bioložka a spojení člověka s mořem je vám jasné. S vesmírem takové vazby nemáme, takže se tam nikdy nebudeme cítit jako doma — alespoň dokud zůstaneme lidmi.

Sledoval jsem Franklina po celou dobu pobytu tady. Věděl o tom a nijak mu to nevadilo. Byl na tom stále líp a novou práci si zamiloval. Don byl s jeho pokroky velice spokojen, Franklin byl nejlepším žákem, jakého kdy měl. A když jsem se dozvěděl — a neptejte se odkud — že s vámi začal chodit, byl jsem nadšený. Musel si totiž vybudovat nový život úplně od základů, víte. Doufám, že vám nevadí můj profesionální pohled, ale když jsem se dozvěděl, že volný čas tráví s vámi, a že se dokonce snaží získat nějaký navíc, bylo mi jasné, že se přestal ohlížet do minulosti. A teď — takový zvrat. Přiznám se vám, že to nechápu. Říkáte, že jste se dívali na vesmírnou stanici, ale to mi nepřipadá jako důvod dostatečné. Když sem Walter přišel, trpěl značnou hrůzou z výšek, ale to už se srovnalo. Mimochodem, stanici musel zahlédnout ráno nebo večer už mnohokrát. Muselo v tom být ještě něco jiného, o čem zatím nevíme.“

Doktor na chvíli zmlkl a potom se co nejohleduplněji zeptal: „Řekněte mi, Indro — milovali jste se?“

„Ne,“ odpověděla bez zaváhání a beze studu. „K ničemu takovému nedošlo.“

Bylo sice těžké tomu uvěřit, ale věděl, že dívka mluví pravdu. Z jejího hlasu jasně zaslechl, že toho lituje.

„Uvažoval jsem, jestli důvodem zkratu nebyl pocit viny vůči manželce. Možná si toho není vědomý, ale zřejmě mu ji připomínáte, právě proto jste ho zaujala. Ale ani to by nebylo dostatečným vysvětlením, zapomeňme na to.

Víme, že dostal záchvat, velice těžký. Podání sedativa bylo to nejlepší, co jste za daných okolností mohla udělat. Jste si naprosto jistá, že nedal po návratu ani slovem najevo, co má v úmyslu?“

„Naprosto. Řekl mi jen: Doktoru Myersovi nic neříkej. Tvrdil, že byste pro něj nemohl nic udělat.“

Možná měl pravdu, pomyslel si Myers zachmuřeně a nijak ho to netěšilo. Existuje jediný důvod, proč by se člověk bránil setkání s někým, kdo by mu mohl pomoct. Když se ten člověk rozhodne, že jemu už pomoci není.

„Ale slíbil,“ pokračovala dívka, „že za vámi zajde ráno.“

Myers neodpovídal. Oběma bylo jasné, že tento slib byla jen lest.

Indra se zoufale upnula k poslední naději.

„Kdyby měl v úmyslu udělat něco — drastického,“ pronesla třesoucím se hlasem, „nechal by někomu nějakou zprávu.“

Myers na ni smutně pohlédl. Sám měl už ve věci jasno.

„Jeho rodiče jsou po smrti,“ odpověděl. „S manželkou se rozloučil už dávno. Jakou zprávu měl zanechat?“

Indře bylo jasné, že doktor mluví pravdu. Ona je možná jediný člověk na Zemi, ke kterému Franklin cítil náklonnost. A s ní se rozloučil…

Myers váhavě vstal.

„Nemůžeme dělat nic, jedině zahájit pátrání. Existuje možnost, že jen na plný plyn brázdí vody a během dopoledne se s provinilým výrazem vrátí. Takové věci tu už byly.“

Pohladil Indru po rameni a pomohl jí vstát. „Nepodléhejte smutku, moje milá. Všichni podniknou, co je v jejich silách.“ Ale v duchu mu bylo jasné, že je pozdě. Pozdě už bylo před několika hodinami, ale občas nastaly chvíle, kdy šla logika stranou.

Vydali se společně ke kanceláři hlavního instruktora, kde na ně oba muži čekali. Doktor Myers otevřel dveře — a zůstal jako přimrazený. Chvíli měl pocit, že má další dva pacienty — nebo že sám zešílel. Don s hlavním instruktorem zapomněli na subordinaci, objímali se, poskakovali a hystericky se smáli. Hysterie to skutečně byla a jejím důvodem byla úleva. Nebylo pochyb ani o důvodu jejich smíchu.

Doktor asi pět vteřin zíral na podivný výjev a potom se rozhlédl po místnosti. Všiml si, že na podlaze leží kus papíru. Bez prodlení k němu vykročil a zprávu zvedl.

Musel si ji několikrát přečíst, než pochopil smysl. Vzápětí i jeho zaplavila úleva a nahlas se rozesmál.