Hluboké pastviny

Dvacátá pátá kapitola

Petr se cestou po můstku k raketě, ze které za necelou půlhodinu uvidí vzdalující se Zemi, ani jednou neohlédl. Franklin chápal, proč má syn tvář odvrácenou na druhou stranu. Osmnáctiletý mladík na veřejnosti nepláče. Totéž platí pro ředitele důležitých úřadů ve středních letech, dodal v duchu.

Anna takovými zábranami netrpěla. Plakala nahlas a nedokázala ji uklidnit ani Indra. Až ve chvíli, kdy se dveře rakety zavřely a všechny ostatní zvuky překryla varovná siréna, která se spouští třicet minut před startem, přešly její vzlyky v posmrkávání.

Nával přihlížejících diváků, mezi kterými nechyběli přátelé a příbuzní, kameramani a představitelé Ministerstva vesmírných projektů, začal ustupovat před pohyblivými zábranami. Franklin držel za ruce manželku i dceru a nechal se unášet davem. Jaké naděje a obavy, bolesti a radosti teď prožívá! Snažil se rozpomenout na své pocity při prvním startu. Ta chvíle patřila určitě k největším okamžikům jeho života, ale vzpomínky na ni se vytratily, překryté třiceti lety dalších zážitků a zkušeností.

Petr teď startoval na cestě, po které se jeho otec pohyboval před několika desítkami let. Franklin synovi přál, aby ho mezi hvězdami čekalo víc štěstí než jeho. Toužil být alespoň na chvíli v Port Lowellu, až Irena přivítá chlapce, který by mohl být jejím synem a přemýšlel, jak nevlastního bratra přivítají Roy s Rupertem. Byl si jist, že ho rádi uvidí. Petr nebude na Marsu tak osamělý, jako kdysi poručík Walter Franklin.

Tiše sledovali, jak minuty ubíhají. Touhle dobou bude Petr určitě natolik zabraný do úvah o vzrušujícím vzdáleném světě, který mu bude po celý příští týden domovem, že mu na stesk z odloučení od rodiny nezbyde čas. Není možné se na něj zlobit, že upírá pohled na nový život, který před ním leží v celé své nepoznané lákavé svůdnosti.

A co tvůj vlastní život? zeptal se Franklin v duchu sám sebe. Když teď vypravil syna do světa, muže říct, že je úspěšný? Najít na tuto otázku pravdivou odpověď bylo těžké. Spousta jeho pokusů a snah skončila nezdarem, nebo dokonce katastrofou. Bylo mu jasné, že vyššího postavení ve státní službě už nedosáhne. Jistě, je hrdina, ale svou nečekanou podporou Maha Thery si proti sobě poštval spoustu lidí. Na povýšení už nemá naději, a vlastně o něj ani nestojí, protože chce během následujících pěti až deseti let dokončit reorganizaci Úřadu pro chov velryb. Mnohokrát mu dali jasně najevo, že když se zasloužil o změnu situace — obvykle se o ní mluvilo jako o šlamastyce — měl by ji také vyřešit.

Jedna věc mu nebyla stále jasná. Kdyby necítil podporu veřejnosti a co víc, trvalé přátelství senátora Chamberlaina, odhodlal by se prosazovat své nové přesvědčení? Jako hrdina milovaný celým světem, i když jen nakrátko, to měl jednoduché. Postavil se na místo pro svědka a přednesl svůj názor. Jeho nadřízení mohli proletět stropem, ale nezbývalo jim nic jiného, než to s předstíraným klidem velkoryse přijmout. Občas si přál, aby k té nehodě nedošlo, nebo aby ji aspoň nemusel řešit právě on. Konec konců, bylo jeho svědectví rozhodující? Měl podezření, že ano. Výsledek referenda byl těsný a Maha Thero by bez jeho podpory ničeho nedosáhl.

Do myšlenek mu pronikla tři ostrá zahoukání sirény. V následujícím tichu, které stále ještě zneklidňovalo pamětníky éry raket, se rozměrná stotunová loď vznesla a začala stoupat do prostředí, pro které je určena. Necelý kilometr nad planinou vytvořila vlastní gravitační pole, takže její pohyb přestal odpovídat pozemským měřítkům a označení nahoru a dolů. Nasměrovala příď k obzoru a chvíli visela ve vzduchu jako obrovský kovový obelisk, který se zázrakem ocitl v oblacích. Potom se za naprostého ticha proměnila v čáru a obloha byla pustá.

Napětí povolilo. Ozvalo se několik vzlyků, ale převládal smích a žertování, možná trochu přehnaně veselé na to, aby šlo od srdce. Franklin objal jednou rukou Indru, druhou Annu a vedl je k východu.

Nekonečná vesmírná moře odkázal synovi ochotně a s radostí. Jeho oceány mu úplně stačí. Přijal za své všechny jejich obyvatele, od obrovského Kolosu, připomínajícího pohybující se horu, až po čerstvě narozeného delfínka, který ještě neuměl pod vodou sát mateřské mléko.

Do jejich ochrany vkládal všechny své schopnosti a zkušenosti. Budoucí role úřadu mu už začínala být jasná. Strážci budou skutečnými ochránci všech živočichů žijících v moři. Všech? Ne, to by bylo samozřejmě absurdní. Nic nedokáže změnit nebo zmírnit neustálé krutosti a zabíjení, které v mořích a oceánech probíhá. Ale s velkými savci, kteří jsou s lidmi příbuzní, by mohlo uzavírání příměří v bitvě s Přírodou začít.

Těžko říct, co z toho během staletí vzejde. Dokonce i Lundquistův plán výcviku kosatek se může ukázat jen jako náznak skutečností, které přinese až budoucnost. Možná se svět dočká odpovědí na záhady, které ho pronásledují a jejichž řešení byl tak blízko ve chvíli, kdy ho zemětřesení připravilo o nejlepšího přítele.

Jedna kapitola jeho života — možná ta nejlepší — se uzavírá. Budoucnost přinese řadu problémů, ale nevěřil, že by se ještě někdy setkal s výzvami, které ho potkaly v minulosti. V jistém slova smyslu svůj díl práce odvedl, i když doladění podrobností teprve začíná.

Ještě jednou upřel pohled na prázdnou oblohu a v mysli mu jako bublina na vodě vytanula slova, která na zpáteční cestě ze základny v Grónsku pronesl Mahanayake Thera. Na tu mrazivou představu nikdy nezapomene. „Až ta doba přijde, člověk se od svých pánů dočká stejného zacházení, jaké uplatňoval k ostatním stvořením svého světa.“

Možná je blázen, když dopustil, aby jeho jednání a rozhodování ovlivnily podobné představy o neznámé budoucnosti, ale toho, co udělal zatím, nelitoval. Při pohledu do modrého nekonečna, které pohltilo jeho syna, mu hvězdy připadaly blízko. „Dej nám ještě sto let,“ zašeptal, „a my se ti budeme moct podívat do tváře s čistýma rukama i srdcem — ať budeš vypadat jakkoli.“

„Pojď, drahý,“ ozvala se Indra hlasem, prozrazujícím zbytky nejistoty. „Nemáš moc času. Z kanceláře mě žádali, abych ti připomněla — Výbor pro standardizaci jednotlivých úřadů se sejde za půl hodiny.“

„Já vím,“ odpověděl Franklin a důrazně se vysmrkal. „Ani by mě nenapadlo nechat je čekat.“