Hluboké pastviny

Čtvrtá kapitola

Na ostrově dny splývaly a bylo obtížné jeden od druhého odlišit. Počasí se ustálilo a slunce vycházelo na jasnou oblohu bez jediného mráčku. Nuda ale nehrozila, protože všichni měli hodně práce i učení.

Franklin si postupně osvojoval vědomosti, dovednosti a návyky a současně se zbavoval zlého snu, který ho v minulosti pohltil. Don měl někdy pocit, že jeho žák je jako přetažené pero, které se konečně začíná uvolňovat. Občas stále ještě podléhal nervozitě a netrpělivosti i ve chvílích, kdy k tomu nebyl zjevný důvod. Několikrát došlo i k výbuchům, které na krátkou dobu přerušily výcvikový program. Jednou to byla částečně Donova vina a vzpomínka na tu situaci ho stále znepokojovala.

To ráno nebyl Don ve formě. Bylo to díky dlouhé noci s chlapci, kteří právě dokončili kurs a stali se z nich čerství strážci třetí třídy (ve zkušební době). Byli hrdí na stříbrné delfíny na košilích. Nedalo se říct, že by měl přímo kocovinu, ale nebyl ve své kůži a jako na potvoru se právě ten den zabývali šířením zvuku pod vodou. I za normálních okolností to Don přecházel co nejrychleji s poznámkou: „Matematika mi nikdy moc nešla, ale zdá se, že pokud vezmete v úvahu stlačitelnost a teplotní křivky, dojdete k cíli…“

Většina studentů se s tím spokojila, ale Franklin měl nepříjemnou slabost babrat se v nepodstatných detailech. Začal kreslit křivky a sestavovat rovnice, zatímco Don ve snaze zakrýt svou indispozici za ním běsnil. Za chvíli bylo jasné, že si Franklin tentokrát ukrojil větší sousto, než byl schopný sám sežvýkat a obrátil se ke svému instruktorovi o pomoc. Don, který byl to ráno upjatý a bez nálady, nechtěl připustit, že neví a vzbuzoval dojem, že pomoc odmítá. Franklin se přestal ovládat, urazil se a odešel. Don se vypravil na ošetřovnu, protože zjistil, že prášky na zmírnění následků kocoviny přestaly účinkovat.

Takových situací ale naštěstí nastalo málo, protože oba muži dokázali ocenit schopnosti toho druhého a soustředili se na vlastnosti, které jsou pro partnerství nejdůležitější. Nicméně mezi vyučujícími ani ostatními studenty nebyl Franklin v oblibě. Částečně to bylo proto, že on sám o přátelství nejevil zájem, čímž si na malém ostrově získal pověst namyšlené netýkavky. Ostatním frekventantům kursů se nezamlouvaly ani jeho zvláštní výhody — především skutečnost, že bydlel sám v pokoji. Vyučující sice brblali, že dostali práci navíc, ale daleko víc jim vadilo, že o něm nic nevědí. Don se k vlastnímu překvapení občas přistihl, jak Franklina před kolegy obhajuje.

„Když ho poznáte blíž, zjistíte, že to není špatnej chlap,“ říkal. „Nechce o sobě mluvit, ale to je jeho věc. Stačí mi, že se za něj zaručili nahoře. Mimochodem, až ukončí výcvik, bude z něj lepší strážce než polovina lidí v týhle místnosti.“

Ozvalo se několik nesouhlasných zamručení a někdo se zeptal: „Už jsi na něj vyzkoušel nějaké fígle?“

„Ještě ne, ale chystám se na to. Připravil jsem mu skutečnou lahůdku. Dám vám vědět, jak obstál.“

„Pět ku jedné, že podlehne panice.“

„To beru. Začněte si šetřit peníze.“

Franklin o své finanční zodpovědnosti neměl tušení, a když vyjížděli s Donem podruhé na torpédech, neměl žádný důvod k podezření, že se na něj něco chystá. Tentokrát se hned od mola vydali na jih. Pluli asi deset metrů pod hladinou. Během několika minut minuli průplav prokopaný útesem, kterým se malá plavidla mohla dostat k výzkumné stanici, a propluli kolem pozorovací stanice, ze které mohli vědci v pohodlí zkoumat obyvatele moře. Silnými skleněnými okny bylo vidět dovnitř, ale v tu chvíli tam nikdo nebyl. Franklin si nečekaně uvědomil, že uvažuje, co právě dělá nadšená chovatelka žraloků.

„Vyrazíme k útesu Wistari,“ oznámil Don. „Rád bych vás procvičil v navigaci.“

Don stočil torpédo k západu a vydal se do větší hloubky. Viditelnost nebyla dobrá — méně než deset metrů — a držet se instruktora nebylo jednoduché. Don vzápětí zpomalil a kroužil na místě, aby dal Franklinovi instrukce.

„Rychlostí deset uzlů budete minutu sledovat kurs 250 a potom po stejnou dobu a stejnou rychlostí kurs 010. Tam se setkáme. Je vám to jasné?“

Franklin zopakoval instrukce a porovnali si čas na hodinkách. Franklinovi bylo jasné, že instruktor mu zadal trasu po dvou stranách rovnostranného trojúhelníku a sám se na místo vydá pomalu po třetí straně.

Franklin pečlivě nastavil kurs, stiskl pedál a ucítil sílu, s jakou se torpédo vydalo do modravé mlhy. Proud vody mezi mírně rozkročenýma nohama byl jediný vjem, který mu rychlost poskytovala. Bez štítu by ho voda okamžitě smetla. Občas se podíval na dno — v průlivu mezi ostrovem a útesy bylo jednotvárné a bez výrazných rysů — a jednou se ocitl nad hejnem vyplašených ryb, které se ve strachu rozprchly.

Franklin si poprvé uvědomil, že je pod vodou sám, obklopen živlem, který se teď stane jeho doménou. Voda ho bude podporovat a chránit, ale pokud by udělal chybu, nebo mu selhalo vybavení, během dvou, maximálně tří minut by ho zabila. To vědomí ho neděsilo. Ve srovnání se vzrůstající sebedůvěrou a pocitem zvládnutí všeho potřebného, které den ode dne narůstaly, nic neznamenalo. Začínal výzvu moře chápat a rozumět jí a zjistil, že ji touží přijmout. S radostí si uvědomil, že znovu našel smysl života.

První minuta uplynula. Zpomalil na čtyři uzly. První stranu trojúhelníku má za sebou a vydá se na další. Na jejím konci se setká s Donem.

Ve chvíli, kdy zatlačil ovládací páku do palubní desku, zjisti, že něco není v pořádku. Torpédo se zmítalo jako divoký kůň a bylo zcela neovladatelné. Snížil rychlost na nulu a plavidlo se začalo potápět ke dnu.

Franklin ležel nehnutě na vzdorovitém hřebci a v duchu analyzoval situaci. Nebyl nijak vyděšený, spíš mu vadilo, že nedokončí cvičení v navigaci. Volat Dona nemělo smysl, byl už mimo dosah vysílačky. Tyhle malé přístroje pracovaly na vzdálenost nanejvýš několika set metrů. Co podniknout?

V mysli se mu rojilo jedno řešení za druhým, ale většinu okamžitě zavrhl. Torpédo opravit nedokáže, protože všechny kontrolky jsou zapečetěné a navíc nemá žádné nářadí. Protože je mimo provoz kormidlo i výškové kormidlo, závada bude závažná a Franklin nedokázal odhadnout, jak mohlo k takové poruše dojít.

Byl necelých dvacet metrů pod hladinou a stále rychleji se blížil ke dnu. Ploché písčité dno už bylo vidět a Franklin na chvíli pocítil nutkání stisknout tlačítko, kterým by se vypustily nádrže torpéda a to by ho pak vyneslo na hladinu. Vzápětí si ale uvědomil, že to by bylo nejhorší řešení, ačkoli snaha dostat se v případě potíží pod vodou za vzduchem a sluncem je zcela přirozená. Další možností bylo klesnout až na dno a v klidu rozvážit, co podnikne. Kdyby se rozhodl vynořit, proud by ho mohl zanést do několikakilometrové vzdálenosti. Bylo mu jasné, že vysílačka ze stanice by ho brzy našla, ale on se chtěl z nepříjemné situace dostat vlastními silami bez vnější pomoci.

Torpédo přistálo na dně a zvířilo oblak písku, který ale proud vzápětí odnesl. V blízkosti se objevil malý kanic a zíral na vetřelce vykulenýma očima. Franklin neměl čas zabývat se čumily. Opatrně se spustil z torpéda a vydal se prozkoumat záď. Bez ploutví se pohyboval pod vodou s obtížemi, ale naštěstí bylo vozidlo vybaveno držadly, za která se mohl přitáhnout a bez problémů se pohybovat kolem celého torpéda.

Ujistil se, že jeho předpoklad byl správný. Obě kormidla bezvládně povlávala. Nebylo mu jasné, jak se to mohlo stát. Když za lopatky kormidla zatáhl, nekladly žádný odpor. Uvažoval, jestli by dokázal vyvést dráty ven a ovládat kormidlo i výškové kormidlo ručně. V kapse u opasku měl nylonový vlasec a nůž, ale nenašel způsob, jak vlasec připevnit k hladké lopatce kormidla.

Zdálo se, že bude muset domů po svých. Nebude na tom nic obtížného. Stačí zapnout motor, nastavit ho na nízké obrátky, nechat se táhnout těsně u dna a potom torpédo silou otočit správným směrem. Je to sice neohrabané, ale teoreticky je to možné a na nic lepšího nepřišel.

Podíval se na hodinky. Od chvíle, kdy chtěl změnit směr, uplynulo jen několik minut, takže se ve splnění úkolu příliš nezpozdi. Don je ještě klidný, ale za chvíli začne ztraceného žáka hledat. Možná by bylo nejlepší počkat tady, dokud se Don neobjeví, to jistě nepotrvá dlouho…

Tou dobou pojal Franklin podezření, které se vzápětí změnilo v přesvědčení. Vzpomněl si na řeči, které zaslechl a uvědomil si, že Don se před vyplutím choval — no, poněkud rozverně, jako by se chystal k nějakému žertíku.

Tak o tohle se jedná. To torpédo někdo poškodil. Don se možná teď potuluje těsně za hranicí viditelnosti, čeká, jak se zachová, a kdyby se ocitl ve vážných potížích, přispěchal by mu na pomoc. Franklin se rozhlédl kolem sebe a zkoumal, jestli nezahlédne obrys druhého torpéda. Nezahlédl nic, ale nijak ho to nepřekvapilo. Burley je chytrý, nenechá se tak snadno nachytat. Tohle ale zcela mění situaci, pomyslel si Franklin. Nejenže se musí dostat z potíží sám, ale musí ještě navíc zamotat hlavu Donovi.

Vrátil se k ovládacímu panelu, zapnul motor, zvýšil lehce otáčky a torpédo začalo neklidně poskakovat. Ode dna se zvedala oblaka písku. Chvíli zkoušel různé možnosti a zjistil, že stroj je možné ovládnout, ale je nutné neustále kontrolovat a upravovat vyvážení, aby se torpédo nemohlo vznést k hladině nebo zavrtat do dna. Franklinovi bylo jasné, že cesta zpátky mu bude tímto způsobem „chůze“ trvat dlouho, ale jinou možnost nemá. Určitě to dokáže.

Když urazil několik kroků pod dohledem překvapených ryb, napadla ho další myšlenka. Zdálo se to až příliš jednoduché, aby to bylo možné, ale za pokus to stojí. Lehl si na torpédo do normální polohy a vyvážení se snažil upravit pohyby těla dopředu a dozadu. Potom namířil přídí k hladině, natáhl ruce do proudu vody kolem, zapnul motor a nastavil rychlost.

Byl to záběr na zápěstí a neustále musel reagovat na pohyby torpéda. Po chvíli ale zjistil, že dokáže torpédo řídit rukama, i když to nebylo jednoduché. Připomínalo to řízení kola zkříženýma rukama. Při rychlosti pěti uzlů byl rozměr dlaní vhodný jako náhrada kormidel.

Uvažoval, jestli už někdo před ním řídil torpédo podobným způsobem a cítil se sám se sebou spokojený. Zkusil zvýšit rychlost na osm uzlů, ale tlak na dlaně a předloktí byl příliš silný, takže raději zpomalil dřív, než ztratil nad plavidlem kontrolu.

Franklin usoudil, že není důvod nedodržet místo dohodnuté schůzky. Zjistí, jestli tam na něj Don čeká. Dorazí sice o pět minut později, ale dokáže, že i přes nečekané překážky dokáže splnit úkol.

Když se dostal na místo, Dona tam nenašel. Instruktor zřejmě nepředpokládal, že by dokázal plavidlo řídit a ztratil ho z dohledu. Franklin se rozhodl, že se ještě rozhlédne kolem. Pokusil se o spojení vysílačkou, ale Burley neodpovídal. „Jedu domů!“ zakřičel do vodního světa kolem sebe, ale všude panovalo ticho. Don je zřejmě někde v okruhu pěti set metrů a se vzrůstajícím znepokojením svého žáka hledá.

Usoudil, že nemá smysl zůstávat pod hladinou a ztěžovat si navigaci a kontrolu polohy. Franklin vyjel se svým plavidlem na hladinu a zjistil, že se nachází necelých tři sta metrů od mola opravářské sekce. Když zatížil torpédo vzadu a vpředu ho naopak zvedal, mohl se plavit po hladině bez nejmenších potíží jako motorový člun. Během pěti minut se dostal zpátky na základnu.

Jakmile prošlo torpédo antikorozním nástřikem, který se používal pro všechna zařízení přicházející do styku se slanou vodou, Franklin se dal do práce. Vytáhl panel kontrolní jednotky a zjistil, že je to skutečně velice nezvyklé zařízení. Bez schématu ale nedokázal přesně určit, co rádiem ovládané relé, které ho zaujalo, dokáže. Nepochybně to budou zajímavé věci. Jistě jím bude možné vypnout motor, naplnit nebo vypustit vztlakové nádrže a změnit polohu obou kormidel. Franklin měl podezření, že v případě potřeby je jím možné vyřadit z činnosti i kompas a hloubkoměr. Někdo si dal hodně práce, aby s láskou upravil toto torpédo na vhodného koně pro důvěřivé studenty…

Vrátil panel na místo a oznámil službě návrat. „Viditelnost je mizerná,“ poznamenal. „Někde jsme se s Donem ztratili, tak jsem usoudil, že nejlepší bude vrátit se. Myslím, že každou chvíli se objeví i on.“

V jídelně zavládlo všeobecné překvapení, když se Franklin vrátil bez instruktora, v klidu se posadil a začetl se do nějakého časopisu. O čtyřicet minut později se s rámusem rozrazily dveře a objevil se Don. Rozhlédl se, a když našel svého ztraceného žáka, na tváři se mu zračila úleva a překvapení. Franklin na něj upřel nevinný pohled a zeptal se: „Co vás tak zdrželo?“

Burley se otočil ke kolegům a nastavil dlaně.

„Budeme platit, hoši,“ oznámil.

Dlouho mu trvalo, než si to uvědomil, ale bylo mu jasné, že začíná mít Franklina rád.