Kapitola čtvrtá PŘÍZRAKY A LIDÉ


Probudil jsem se pozdě s olověnou hlavou, ve které dozrávalo pevné odhodlání sejít se hned po snídani někde o samotě s Vanderhoosem a poctivě mu všechno vyklopit. Myslím, že ještě nikdy v životě jsem se necítil tak nešťastný. Všechno pro mě skončilo, proto jsem se ani nenamáhal s rozcvičkou — jen jsem tělo vystavil intenzivnější iontové sprše a zničeně jsem se odplahočil do jídelny. Až ve dveřích jsem si uvědomil, že po těch včerejších nepříjemnostech jsem dočista zapomněl instruovat kuchaře o požadavcích na dnešní snídani, což mi zasadilo poslední ránu. Zahuhlal jsem nesrozumitelný pozdrav, uvědomil si, že sklíčeností a hanbou rudnu jako vařený rak, posadil se na svou židli a plaše jsem obhlédl stůl, samozřejmě s úpornou snahou nesetkat se s jediným pohledem. Byla to věru klášterní snídaně, taková postní krmě. Všichni se živili černým chlebem a mlékem. Vanderhoose si svou skývu vylepšil solí. Majka si skývu pomázla máslem. Komov skývu žvýkal jen tak na sucho a mléka se ani nedotkl.

Já neměl chuť na nic, už představa, že něco pojídám, mi připadala příšerná. Vzal jsem do ruky sklenici mléka a usrkl. Koutkem oka jsem zaznamenal, že mě sleduje Majka a že by se moc ráda zeptala, co se to se mnou děje. Jenže se na nic nezeptala a Vanderhoose se jal velmi květnatě a procítěně nahlas meditovat, jaká je to z hlediska lékařské vědy užitečná věc, taková redukční dieta, a jak je dobře, že tentokrát máme právě tuto snídani a ne jinou. Podrobně nám vysvětlil, co že je to půst a co je to velký půst a s neskrývanou úctou se rozpovídal o prvních křesťanech, kteří své věci spolehlivě rozuměli. Zároveň nám ihned přiblížil veselé masopustní hodování, ale dosti brzy si uvědomil, že se příliš nechal unést věrným líčením lívanců s kaviárem, nakládanými rybami a dalšími pochoutkami, zarazil se a začal si trochu nejistě uhlazovat licousy. Zábava vázla. Dělal jsem si o sebe velké starosti. Majka si o mě taky dělala velké starosti. Pokud jde o Komova, ten stejně jako včera nebyl ve své kůži. Oči měl zarudlé, většinou se díval do stolu, čas od času zvedal hlavu a ohlížel se, jako by na něj někdo volal. Nadrobil kolem sebe až hanba mluvit a drtil chléb v prstech dál, až jsem měl chuť plácnout ho přes prsty jako dítě. A tak jsme seděli jako opaření a chudák Vanderhoose se samou snahou mohl přetrhnout, jak nás chtěl rozptýlit a rozveselit.

Zrovna se mořil s nějakou sáhodlouhou a velenudnou historkou, kterou si jako obvykle vycucal z prstu a nějak ji nemohl docucat ke zdárnému konci, když Komov náhle vyrazil zvířecký, přiškrcený zvuk, jako by se mu suché chlebové sousto vzpříčilo v krku. Zvedl jsem oči od stolu a zděsil jsem se. Komov seděl nepřirozeně vzpřímený, s oběma rukama zaťatýma do hrany stolu, rudé oči upřené někam za mě mu lezly z důlků a pokožka obličeje vůčihledně bledla. Ohlédl jsem se. A ztuhl. U zdi mezi filmotékou a šachovým stolkem stál můj noční přízrak.

Teď jsem ho viděl naprosto zřetelně. Byl to člověk, nebo přinejmenším humanoid — maličký, vychrtlý, docela nahý. Kůži měl tmavou, skoro černou, leskla se jako namaštěná. Tvář jsem nepostřehl nebo si ji nezapamatoval, ale nápadné bylo, že stejně jako v mé noční můře byl ten človíček celý pokřivený a jakoby rozmazaný. A stejně nápadné byly i jeho oči, velké, tmavé, naprosto nehybné a slepé jako oči sochy.

„Ale to je on! To je on!“ zakřičel Komov.

Ukazoval prstem přesně na opačnou stranu a tam se před mýma očima přímo ze vzduchu zhmotnila nová postava. Byl to stále týž znehybnělý blýskavý přízrak, ale teď strnul v póze typické pro překotný pohyb, v běhu, vypadal jako fotografie sprintéra při startu. A ve stejném okamžiku se mu Majka vrhla pod nohy. Křeslo s rachotem odletělo stranou, bojovně vřeštící Majka proskočila postavičkou a vrazila do obrazovky videofonu; jen jsem si stačil všimnout, jak se přízrak rozkolísal a začal tát, protože Komov už řval:

„Dveře! Dveře!“

Ano, kdosi malý, šedivý a matový jako stěna jídelny se neslyšně rozběhl, proklouzl dveřmi a zmizel na chodbě. Vrhl jsem se za ním.

Dnes už je až hanba na to vzpomínat, ale tehdy mi bylo úplně jedno, co je to za bytost, odkud se vzala, proč tu je a co tu chce — zaplavila mě nezměrná úleva, protože už jsem věděl, že touto minutou nadobro skončily všechny mé blouznivé vidiny a strachy a taky se mě zmocnilo vášnivé přání dohnat, popadnout, zkroutit do kozelce a přivléct.

Ve dveřích jsem se srazil s Komovem, povalil ho na zem, zakopl o něj a po čtyřech vycválal na chodbu, která už byla prázdná, pokud samozřejmě nepočítáme řízný puch čpavku. Komov něco křičel, drobně zaklapaly pantoflíčky, já vyskočil, proběhl přechodovou komorou a průlezem, který ještě nestačil znovu zarůst blanou, jsem se vyřítil ven, do nafialovělé sluneční záře.

Zahlédl jsem ho hned. Utíkal ke staveništi, běžel lehce, sotva se bosýma nohama dotýkaje přemrzlého písku, zdál se stále stejně pokroucený a v běhu nepřirozeně komíhal roztaženými lokty, jen už nebyl ani tmavý, ani matově bílý, ale světle fialový a na jeho vychrtlých bocích a ramenou pableskovalo sluníčko. Běžel přímo k mým kyberům a já zpomalil, protože jsem očekával, že se poleká a odbočí vpravo, nebo vlevo, jenže on se nelekl, proskočil sotva deset metrů od Toma a já nevěřil vlastním očím — ten majestátní blbeček ihned patolízalsky signalizoval obvyklé Čekám na další pokyny!

„K močálu!“ ozýval se za mnou udýchaný Majčin hlas. „Zatlač ho k močálu!“

Jenže tam náš maličký domorodec utíkal i bez našeho přičinění. Je třeba uznat, že běhat uměl báječně a vzdálenost mezi ním a mnou se zkracovala jen po centimetrech. V uších mi svištěl vítr, daleko za mnou cosi vykřikoval Komov, ale toho bezkonkurenčně přehlušovala Majka:

„Víc doleva, doleva!“ ječela v zápalu honecké vášně.

Vzal jsem to víc doleva, na už hotový rovný úsek přistávací plochy s velmi výhodným zdrsněným povrchem, a hned mi to šlo líp, teď jsem uprchlíka opravdu doháněl. „Mně neutečeš!“ přesvědčoval jsem se. „Kdepak, kamaráde, teď už mi nepláchneš. A já ti to pěkně spočítám…“ Nespouštěl jsem zrak z jeho pravidelně pracujících lopatek, z míhajících se holých lýtek, z chomáčků páry, které mu unikaly přes rameno. Doháněl jsem ho a zmocňoval se mě pocit triumfu. Přistávací plocha končila, ale k šedému závoji nad bažinou zbývalo sotva sto kroků a já ho dobíhal.

Když se dostal na břeh třasoviska, do řídkého porostu trpasličího rákosí, zastavil se. Jako by na okamžik zaváhal — ohlédl se a já znovu viděl ty temné oči, které už nebyly strnulé a neživé, zdály se naopak velice čilé a snad i rozesmáté; najednou přidřepl, objal si rukama kolena a dál se valil jako koblížek. Zpočátku jsem dost dobře nechápal, co se to odehrává. Ještě před okamžikem tu přece stál člověk, zvláštní člověk, možná spíš nečlověk, ale rozhodně s lidskou podobou, a ten mi zmizel a přes třasovisko, přes neprůchodný, bezedný močál, se kutálelo nesmyslné šedé klubko a rozstřikovalo kolem sebe bahno a kalnou vodu. A jak se kutálelo! Než jsem stačil doběhnout na břeh, ztratilo se klubko v cárech mlhy a za šedavým závěsem bylo slyšet jen tichnoucí šramoty, pleskání a pronikavý svist.

To už přidusala těžce oddechující Majka a zastavila se vedle mě.

„Utek,“ konstatovala dopáleně.

„Je pryč,“ přikývl jsem.

Několik vteřin jsme jen stáli a vhlíželi se do kalných klubek mlhy. Majka si setřela z čela pot a poznamenala:

„Babičce jsem utek, dědečkovi jsem utek…“

„…a tobě, ubytovatelko, teprv uteču,“ dokončil jsem a podíval se dozadu.

Aha! Troubové se hnali jako o závod, kdežto mudrci, račte vědět, stáli a dívali se. Byli jsme tu s Majkou jen dva. Malé postavičky Komova a Vanderhooseho se černaly hned vedle lodi.

„Obstojný přespoláček,“ zhodnotila situaci i náš výkon Majka, která se taky dívala k lodi. „Dobře tři kilometry, co o tom soudíte, kapitáne?“

„Jsem téhož názoru, kapitáne,“ reagoval jsem pohotově.

„Poslyš,“ zadumala se, „a nemohlo se stát, že se nám to jen zdálo?“

Shrábl jsem ji do náruče. Pocit svobody, dokonalého duševního zdraví, nadšení, pocit zářivých perspektiv ve mně vybuchl s novou silou.

„Jak ty můžeš něčemu takovýmu rozumět, mřeně moje mrňavý!“ vyhrkl jsem, div jsem se nerozplakal štěstím, a třásl jí jako pytlem otrub. „Jak ty můžeš rozumět halucinacím! Ty jim ani rozumět nemusíš! Žij si klidně a šťastně a takovýma věcma si hlavinku nemoř.“

Majka zmateně mrkala, pokusila se z mého objetí vyvinout, ale já s ní ještě naposled řádně zalomcoval, pevně ji uchopil kolem ramen a vlekl zpátky k lodi.

„Co je ti?“ bránila se chabě Majka. „Blázníš, nebo co…? A už mě proboha pusť, k čemu tyhle telecí důvěrnosti.“

„Kráčejme směle,“ deklamoval jsem euforicky. „Kráčejme! Oblíbenec doktora Mbogy nám asi pěkně zasolí — cítí mé srdéčko, že jsme to s tou honičkou krapet přepískli, anžto jsme se na ni měli vykašlat…“

Majka se mi vytrhla, zůstala stát, pak klesla do podřepu objala si kolena, přitiskla se k nim čelem a zkusila se překulit dopředu.

„Ne,“ zakroutila hlavou, když se znovu vztyčila. „To mi nejde na rozum.“

„Ani to nepotřebuješ,“ uklidnil jsem ji. „Komov nám to všechno vysvětlí. Nejdřív nás sepsuje, že by od nás pes kůrku nevzal, ale pak vše vysvětlí…“

„Je ti taky taková zima?“ poskočila na místě. „Běžíme, ne?“

A rozběhli jsme se. První příval jásavé úlevy pominul a já si zkusil srovnat v hlavě, co se tu odehrálo.

Vypadá to tak, že planeta je ve skutečnosti obydlená. A jak obydlená! Téměř normálně vzrostlými humanoidními bytostmi, možná dokonce inteligentními, možná dokonce civilizovanými!

„Stasi,“ oslovila mě v běhu Majka, „a co když je to Panťan?“

„Kde by se vzal?“ podivil jsem se.

„No… to nevím, ale uvažovat by se o tom dalo, ne? Všechny detaily projektu přece neznáme. Třeba přesun už začal.“

„Ale ne,“ prohlásil jsem přesvědčivě. „Na Panťana nevypadal. Panťani jsou urostlí rudokožci… A hlavně jsou oblečení, můj ty smutku, kdežto tohle je naháč!“

Zastavili jsme se až před průlezem a já jí dal galantně přednost.

„Brrr,“ otřásla se a zimomřivě si mnula ramena. „Tak co, jde se na koberec?“

„Na peršan,“ přikývl jsem.

„Přímo z Tabrízu.“

„Pětkrát šest metrů,“ upřesnil jsem.

Opatrně jsme se prokradli až do velína, ale uniknout nevítané pozornosti se nám nepodařilo. Už jsme byli očekáváni. Komov přecházel s rukama za zády z rohu do rohu, Vanderhooseho spodní čelist v plné pohotovosti mířila do prázdna a kapitán si licousy namotával na ukazováky — pravý na pravý, levý na levý. Sotva jsme se ocitli v Komovově zorném poli, zastavil se, ale Majka ho nepustila ke slovu.

„Unikl nám,“ oznámila samozřejmě. „Přímo přes bažinu, a to naprosto unikátním způsobem.“

„Mlčte prosím,“ přerušil ji Komov.

Teď to začne, pomyslel jsem si a horečně se přelaďoval na to, jak budu muset odmlouvat a odsekávat. Jenže jsem neuhodl. Komov nás vybídl, abychom se posadili, sám si také sedl a obrátil se na mě:

„Poslouchám vás, Popove. Vyprávějte všechno od začátku až do konce. Do těch nejmenších detailů.“

Zajímavé bylo, že mě to nijak nepřekvapilo. Takto nastolená otázka mi připadala docela přirozená. A já vyprávěl opravdu všechno: o šramotech, o zvláštním pachu, o dětském pláči, o ženině sténání, o zvláštním včerejším podvečerním dialogu i o černém přízraku z dnešní noci.

Majka mi naslouchala s úžasem, kdežto Komov mi neúhybně hleděl přímo do očí — ty jeho byly opět přimhouřené, pozorné a chladné, tvář ztvrdla, kousal si spodní ret a čas od času propletl prsty a praskal klouby. Když jsem skončil, bylo chvíli úplné ticho. Pak se Komov zeptal;

„Jste si jist, že to byl dětský pláč?“

„No… ano… V každém případě něco velmi podobného…“

Vanderhoose si hlučně povzdechl a pleskl dlaní do opěradla křesla.

„A tys to všechno musel přetrpět!“ zvolala účastně Majka. „Chudáčku Stasi!“

„Musím ti upřímně říct, Stasi…,“ hodlal mentorovat Vanderhoose, ale Komov ho přerušil.

„A ty kameny?“

„Co kameny?“ nepochopil jsem.

„Kde se vzaly ty kameny?“

„Myslíte na staveništi? Asi je tam natahali kybeři. Proč se na to ptáte?“

„Zajímá mě, kde je ti kybeři vzali…“

„Nnno…,“ začal jsem, a slova mi zmrzla v ústech. To je vlastně pravda, kde je vzali?

„Široko daleko je jen písčitá pláž,“ pokračoval Komov. „Nikde ani kamínek. Kybeři staveniště vůbec neopustili. Kde se tedy na přistávací ploše vzaly kameny a kde se tam vzaly větve?“ prohlédl si nás všechny a ušklíbl se. „To jsou zatím otázky jen rétorické. Můžu pouze dodat, že za naší zádí, přímo pod koncovým majákem, je z kamenů sestavená celá mozaika. A zajímavá mozaika. Možná by stálo za to dodat… ale promiňte, Stasi. Už jste skončil? Děkuji. Tak si poslechněte, jak se celou tu dobu vedlo mně.“

Ukázalo se, že Komovovi taky nebylo do zpěvu. I když jeho zkoušky byly trošku jiného druhu. Povahy spíš intelektuální. Už druhý den po příletu, když vypouštěl do jezera pantské ryby, zpozoroval ve vzdálenosti sotva dvaceti kroků od místa, kde stál, jasně rudou skvrnu, která se rozplynula a zmizela dřív, než se k ní odhodlal přiblížit. Příštího dne objevil na samém vrcholu kóty 12 leklou rybku, evidentně jednu z těch, které sotva vypustil. Ráno čtvrtého dne se probudil s přímo hmatatelnou jistotou, že v jeho kajutě někdo je. Nikdo cizí tam nakonec nebyl, ale Komov zaslechl mlasknutí průlezové blány. Když vyšel z lodi, objevil za prvé mozaiku z kamenů za zádí a za druhé další kameny a klacky na přistávací ploše. Po debatě se mnou se definitivně utvrdil v přesvědčení, že se v okolí lodi děje něco nedobrého. Téměř jistě už věděl, že pátrací skupiny musely přehlédnout nějaký mimořádně důležitý faktor, a jen hluboká víra v to, že rozumný život se přehlédnout nedá, ho odradila od těch nejrozhodnějších kroků. Omezil se jen na komplex opatření, který by zabránil vpádu „zvědavých povalečů". Právě proto se snažil, seč byl, nastylizovat znalecký posudek tak, aby nevyvolával ani ty nejmenší pochyby. Moje stísněnost potvrzovala předběžný Komovův závěr, že neznámé bytosti mohou hravě proniknout na palubu. Rozhodl se, že si na příští vniknutí zvlášť počká, a dnes ráno měl štěstí.

„Shrnuji,“ prohlásil, jako by dospěl ke konci přednášky. „Přinejmenším tato oblast planety je přes komplexní údaje předběžného průzkumu obývána velkými obratlovci, přičemž máme všechny důvody pro předpoklad, že jde o inteligentní bytosti. Řekl bych, že jsou to troglodyti, kteří se přizpůsobili podmínkám života pod zemí. Z právě viděného lze dále usuzovat, že průměrný domorodec anatomicky připomíná člověka, disponuje širokým rejstříkem mimikrických schopností až po schopnost vytvářet ochranné dezinformační fantomy. Musíme zdůraznit, že z velkých obratlovců je doposud zaregistrována jen u některých pandorských hlodavců, na Zemi pak jsou něčeho podobného schopny pouze nečetné druhy hlavonohých měkkýšů. A teď bych chtěl zvlášť zdůraznit, že přes tyto mimolidské, povýtce nehumanoidní potence je tento domorodec anatomicky, ale i svou fyziologií, konkrétně v aspektech neurologických, nebývalé blízký pozemšťanům. Skončil jsem.“

„Jak to — skončil?“ nechtěl jsem věřit svým uším. „A co moje hlasy? Přece to nebyly halucinace?“

Komov přezíravě zkřivil ústa.

„Uklidněte se, Stasi. Jste v naprostém pořádku. Vaše,hlasy‘ se dají snadno vysvětlit, protože hlasové ústrojí toho stvoření je zhruba stejné jako naše. Příbuznost hlasového aparátu, plus nevšední imitační dispozice, plus hypertrofovaná fonetická paměť…“

„Počkat,“ skočila mu do řeči Majka. „Chápu, že mohli odposlechnout naše debaty, ale co ten ženský hlas?“

Komov přikývl.

„Ano, musíme předpokládat, že byli přítomni agónii.“

Majka tiše hvízdla.

„To mi připadá příliš vykonstruované,“ zabručela nakonec pochybovačně.

„Tak mi nabídněte jiné vysvětlení,“ namítl ledovým tónem Komov. „Mimochodem, už brzy bychom měli znát i jména obětí. Pokud se pilot jmenoval Alexandr…“

„No dobře, dobře,“ nedalo to tentokrát mně, „ale co ten dětský pláč…?“

„Můžete s neotřesitelnou jistotou tvrdit, že to byl dětský pláč?“

„S čím jiným bych si tak charakteristický zvuk mohl splést?“

Komov se na mě zadíval, pevně přitiskl ukazovákem horní ret k zubům a zdušeně vyštěkl. Normálně štěkal, jiný výraz se pro ten zvuk nehodí.

„Co bylo podle vás tohle?“ zeptal se. „Pes?“

„Vypadalo to na psa,“ kývl jsem uznale.

„No tak vidíte, a přitom jsem pronesl poměrně běžnou frázi v jednom z leonidských nářečí.“

Cítil jsem se zaskočen. Drahnou dobu se nikdo z nás ostatních nezmohl na slovo. Všechno bylo nepochybně tak, jak to líčil Komov. Všechno se vysvětlilo, všechno do sebe krásně zapadalo, jenže… Vědomí, že všechny strachy jsou za námi a že právě naše parta měla to štěstí a objevila další humanoidní rasu, bylo samozřejmě velmi příjemné, jenže to zároveň znamenalo velmi radikální zásah do našich dalších osudů. A nejen našich. V tuto chvíli muselo být i nezasvěcenému jasné, že s projektem Archa je konec. Planeta je obydlená, a pro Panťany budeme muset hledat jinou. A jestli se navíc ukáže, že domorodci jsou inteligentní, nás odsud samozřejmě vystrnadí a místo nás sem přibude tým Komise pro kontakty. Všechny tyto reality celkem snadno svitly nejen mně, ale i ostatním. Vanderhoose se rozmrzele zatahal za mužnou ozdobu obličeje a mínil:

„A proč by vlastně měli být inteligentní? Podle mě zatím nic neukazuje na to, že by to byly rozumné bytosti, co o tom soudíte, Gennadiji?“

„Netvrdím, že by na každý pád měli být rozumní,“ namítl Komov. „Jen jsem naznačil, že pro podobný výklad jsou tu všechny důvody.“

„A kde je teda máte, ty vaše důvody?“ pokračoval kapitán ještě mrzutěji. Nic mu nebylo tolik proti mysli jako opuštění vysezeného dolíčku. Tato jeho slabůstka — vroucí láska k vysezeným a zahřátým dolíčkům — byla veřejným tajemstvím. „Tomuhle říkáte všechny důvody? Nanejvýš snad ta vnější podoba.“

„Nejde jen o anatomii,“ ničil ho dál Komov. „Obrazec z kamenů za zádí má jasný a pevný řád, jsou to nějaké znaky. Totéž se týká kamenů a větviček na ranveji… Nechtěl bych nic tvrdit kategoricky, ale takové indicie mluví pro pokus navázat kontakt, je to pokus, který podnikají humanoidi na úrovni pračlověka či počátků prvobytné pospolné společnosti. Tajný průzkum a zároveň snad dary, snad výstraha…“

„Máte pravdu, takhle by to být mohlo,“ hlesl Vanderhoose a zasmušil se.

Následovala další asi minuta rozechvělého ticha a pak se Majka tiše zeptala:

„A z čeho vlastně plyne, že co do stavby těla a psychiky k nám mají tak blízko?“

Komov spokojeně pokýval hlavou.

„V tomto ohledu pracujeme jen se zprostředkovanými důkazy a hypotézami,“ vysvětlil rozšafně. „Ale jsou to důkazy a hypotézy dosti pádné. Především si uvědomme, že domorodci hravě pronikají do lodi. Loď je prostě pustí dovnitř. Pro srovnání připomínám, že ani Tagořan, a dokonce ani Panťan, kteří jsou s námi téměř totožní, průlezovou blánu nepřekoná. Neotevře se jim…“ A já se plácl do čela:

„Můj ty smutku! Ale to znamená, že všichni hošánci byli v pořádku! Domorodci prostě pobíhali kolem Toma a on se bál, aby nenajel na člověka… nakonec asi usoudili, že je to živá bytost, mávali a gestikulovali rukama a náhodou mu vydali pokyn Nebezpečí! Okamžitě do lodi! To je totiž velmi jednoduchý signál,“ a hned jsem ho ukázal. „A hošánci se okamžitě přetlačovali, kdo se do podpalubí procpe jako první… No jasně, takhle to bylo… Však jsem to před chvílí viděl na vlastní oči — Tom na domorodce reagoval, jako by to byl normální člověk.“

„Co máte na mysli?“ otázal se rychle Komov.

„Přece to, že když se dostal před Tomova čidla, ten trouba okamžitě signalizoval Čekám na další pokyny.“

„To je velmi užitečný postřeh,“ pochválil mě Komov. Vanderhoose si ztěžka povzdechl.

„Hm,“ ozvala se Majka. „Takže projektu Archa je odtroubeno. Škoda.“

„Co asi přijde teď?“ zeptal jsem se, aniž jsem oslovil někoho konkrétního.

Odpovědi jsem se nedočkal. Komov sáhl po svých zápiscích, zvedl je a my pod nimi spatřili mikrodiktafon.

„Velice se omlouvám,“ zazubil se roztomile. „Abychom tu zbytečně neztráceli čas, hned jsem naši diskusi zaznamenal. Děkuji vám za trefně nastolené a zformulované otázky. Vás bych, Stasi, poprosil, abyste to ve spěšném impulsu odvysílal přímo do centra. A kopii pošlete na základnu.“

„Chudák Sidorov,“ nevydržel to Vanderhoose. Komov po něm střelil pohledem a znovu se soustředil na své záznamy. Majka odsunula křeslo a vstala.

„Ať je to jak chce, s ubytovatelskými povinnostmi už si nemusím lámat hlavu,“ pokrčila rameny. „Půjdu se balit.“

„Okamžik,“ zarazil ji Komov. „Padla tu otázka, co bude dál. Prosím, odpovídám. Jako zplnomocněnec Komise pro kontakty přebírám velení. Celé naše pásmo prohlašuji za zónu předpokládaného kontaktu. Vy, Jakove, sestavte příslušný radiogram. Veškeré práce na projektu se s okamžitou platností zastavují. Kybersoustavu demobilizovat a uložit do podpalubí. Loď bude napříště možno opustit jen s mým výslovným souhlasem. Předpokládám, že dnešní štvanice už zasela do procesu kontaktu první překážky. Nová nedorozumění jsou krajně nežádoucí. Vás, Majo, moc prosím, abyste glyder okamžitě zaparkovala do hangáru. Stas bude tak laskav a začne se věnovat kybersoustavě…“ Výstražně zvedl ukazovák. „Nejdřív ovšem odvysíláte záznam naší debaty…“ Usmál se a chtěl něco dodat, ale vtom zapraskal dešifrátor radiostanice.

Vanderhoose natáhl dlouhou paži až do příjmové kapsy, vyjmul odtud kartičku s radiogramem a přeběhl očima po řádcích. Obočí mu užasle povyjelo vzhůru.

„Tak tomuhle už vůbec nerozumím,“ zamumlal, hodil kartu na stůl a vzrušeně začal přecházet po velíně.

Kartičky jsem se zmocnil já a Majka mi napjatě supěla těsně vedle ucha. Radiogram byl skutečně nečekaný:


Spěšné! Nulagraficky! Centrum, Komise pro kontakty, Gorbovskij — náčelníkovi základny Archa Sidorovovi. Okamžitě zastavit všechny práce na projektu Archa. Připravit eventuální evakuaci personálu a zařízení. Poznámka — zplnomocněnému představiteli Komkonu Komovovi. Prohlašuji pásmo ER-2 za oblast potenciálního kontaktu. Jmenuji vás vedoucím.


„Tomu říkám formát!“ netajila se Majka nadšením. „Gorbovskij se zkrátka nezapře!“

Komov se zastavil a podmračeně si nás prohlédl.

„Všechny žádám, aby přistoupili k plnění mých pokynů. Jakove, najděte mi prosím kopii našeho znaleckého posudku.“

Zabrali se s Vanderhoosem do studia kopie, Majka spěchala uložit glyder, kdežto já se usadil k radiostanici a připravoval jsem k odvysílání záznam naší diskuse. Neuplynuly ale ani dvě minuty a dešifrátor zavrčel znovu. Komov Vanderhooseho odstrčil z cesty a vrhl se k přístroji. Naklonil se přes mé rameno a lačně hltal řádky, které naskakovaly na kartičce.


Spěšné! Nulagraficky! Centrum, Komise pro kontakty, Bader — kapitánovi ER-2 Vanderhoosemu. Potvrďte obratem nález dvou (kontrola — dvou) těl na palubě Pelikána a stav palubního deníku, zmiňovaného ve vašem posudku.


Komov kartičku vyjmul z dešifrátoru a podal ji Vanderhoosemu.

„Aha… tak takhle to je,“ pokyvoval hlavou. „Taktak…“ Obrátil se ke mně. „Stasi, co teď děláte?“

„Kóduju,“ odvětil jsem chmurně. Ničemu jsem nerozuměl.

„Podejte mi diktafon,“ přikázal mi Komov. „Zatím počkáme.“ Diktafon si uložil do náprsní kapsy a pečlivě ji zapnul. „Uděláme to jinak. Jakove, potvrďte, oč vás žádají. A vy to, Stasi, odvysíláte. No a vás, Jakove, budu moc prosit… v tom se vyznáte líp než já. Učiňte mi zkrátka něco k vůli — prohrabte naši filmotéku a prohlédněte veškerou oficiální dokumentaci týkající se palubních deníků.“

„O palubních denících vím i beztak všechno,“ ohradil se kapitán ukřivděně. „Radši mi rovnou řekněte, co vás zajímá.“

„Zatím bohužel sám nevím, co mě zajímá. Rozhodně bych ale rád věděl, jestli byl palubní deník zničen záměrně, nebo náhodou. No a stalo-li se to záměrně, tak proč. Musíte sám vidět, že Bader pase po tom samém… A dejte si záležet, Jakove. Přece musí existovat nějaká pravidla, která by počítala s případným vymazáním deníkových záznamů.“

„Taková pravidla neexistujou,“ zavrčel si pod nos Vanderhoose, ale přesto odkráčel učinit Komovovi něco k vůli.

Komov se neprodleně pustil do psaní odpovědi a já zatím zimničně tápal v dohadech, co se to děje, proč se strhl takový mumraj a jak v Centru mohly vyvolat nějaké podezření jednoznačné formulace naší znalecké zprávy. Přece si tam nemohli myslet, že bychom tělesné pozůstatky pozemšťanů popletli s kostrou nějakého domorodce a přidali mrtvolu navíc. Jak se ale Gorbovskij mohl dovtípit, co se tu děje? Všechny mé snahy však byly plané a já jen smutně sledoval provozní monitory, na kterých bylo vše tak pochopitelné a jasné, a hořce jsem si pomyslel, že podoba mezi takovým průměrným natvrdlíkem a kyberem je snad až příliš tristní. Co třeba dělám teď já. Sedím, tupě plním pokyny, když mi řekli, abych kódoval, tak jsem kódoval, a když si pak vzpomněli, že bych měl přestat, tak jsem přestal, ale co se tu odehrává, proč to všechno, jak to asi dopadne — tomu prostě nerozumím. Přesně jako můj Tom: dře se, nebožák, v potu tváře, snaží se co nejlépe splnit všechny mé příkazy a přitom nemá ani potuchy, že už za deset minut zase přijdu, zaženu ho i s jeho kamarády do skladiště, že celá jeho práce byla jen k tomu, aby přišla vniveč, a on sám že bude napříště k nepotřebě…

Komov mi předal odpověď, já text připravil, odeslal, a když už jsem se chystal, že se přestěhuju ke svému pultu, ozval se zničehonic signál základny…

„To je É er dvě?“ informoval se klidný hlas. „Tady Sidorov.“

„É er dvě slyší!“ reagoval jsem okamžitě. „Hovoří kybertechnik Popov. Koho byste potřeboval, Michaile Albertoviči?“

„Mohl byste mi zavolat Komova?“

Ten už seděl ve vedlejším křesle.

„Poslouchám tě, Athosi,“ ohlásil se nevzrušeně.

„Co se to tam u vás odehrává?“ zeptal se Sidorov.

„Máme tu domorodce,“ odpověděl Komov po krátké pauze.

„Nešlo by to trochu podrobněji?“ vybídl ho Sidorov.

„Především ber v potaz, Athosi, že nevím a nechápu, jak se Gorbovskij o našem objevu dověděl,“ řekl Komov. „My sami jsme to začali opatrně rozmotávat sotva před dvěma hodinami. Připravil jsem pro tebe základní informace, už jsme to tu kódovali, a najednou se nám to všechno tak zvrtlo, že jsem nucen požádat tě o pár hodin strpení. Dědek Bader mě přivedl na takovou myšlenku… Zkrátka to ještě chvilku vydrž…“

„Chápu,“ ozval se Sidorov. „Ale samotný fakt existence domorodců lze považovat za hodnověrný?“

„Absolutně,“ odpověděl Komov.

Zaslechli jsme Sidorovův kradmý povzdech.

„No tak dobře,“ řekl nakonec. „Nedá se nic dělat. Začneme se vším znovu.“

„Je mi moc a moc líto, že to takhle dopadlo,“ málem se omlouval Komov. „To mi věř.“

„Nevadí,“ řekl Sidorov. „Nějak to přežijem.“ Odmlčel se. „Co hodláš podnikat dál? Budeš čekat na komisi?“

„Ne. Začneme ještě dneska. A moc tě prosím, abys mi É er dvě nechal i s posádkou k dispozici.“

„Jako by se stalo,“ souhlasil okamžitě Sidorov. „Už tě nebudu rušit. Kdybys něco potřeboval…“

„Děkuju, Athosi. A nezoufej si, to se dá zase do pořádku.“

„Doufejme.“

Rozloučili se, Komov si skousl nehet na palci, s jakýmsi nepochopitelným podrážděním pohlédl na mě a zahájil další zadumaný pochod po velíně. Už jsem začínal tušit, v čem je zakopaný pes. Komov se Sidorovem byli staří kamarádi, studovali spolu, pak dlouho působili na stejném pracovišti, ale Komov měl vždycky a ve všem štěstí, kdežto Sidorovovi se potajmu říkalo Smolař Athos. Těžko říct, jak se to celé utvářelo. Dnes to tak každopádně bylo a Komov si v nastalé situaci musel připadat dost trapně. Zvlášť po tom nulagramu od Gorbovského. Budilo to dojem, jako by Komov Centrum informoval přes Sidorovovu hlavu…

Jako myška jsem se přestěhoval ke svému pultu a zastavil kybery. Komov seděl u stolu, hryzal si nehet na palci a nepřítomně třeštil oči na poházené papíry. „Proč prosím vás…!“ vymrštil se znenadání, ale hned se zarazil. „Aha, kybersoustava… Prosím, prosím… Ale jakmile budete hotov, okamžitě si sedněte zpátky k radiostanici!“

Zahnal jsem hošánky do skladiště, demobilizoval je, zajistil pro případ havarijního startu a pak jsem chvíli postál v otevřených vratech podpalubního hangáru a hleděl na opuštěné staveniště, na bílé stěny nehotové meteostanice, na stále stejně ideální a lhostejně bílý ledovec… Planeta už se mi jevila v poněkud jiném světle. Něco se tu změnilo. Ta mlha, roje trpasličích keřů, skalisté ostrohy pokryté nafialovělými skvrnami sněhu jako by dostaly nějaký určitější smysl. Ticho tu samozřejmě vládlo dál, ale prázdno už jsem necítil, a to bylo dobře.

Vrátil jsem se do lodi, nahlédl do jídelny, kde se dohřátý Vanderhoose přehraboval ve filmotéce, rozporuplné pocity ve mně jen kvasily, a tak jsem se pro slovo útěchy odebral k Majce.

Ta měla celou podlahu zakrytou obří mapou a plazila se po ní s lupou v oku. Ani se neotočila.

„Ničemu nerozumím,“ vydechla bezradně. „Tady podle mě nemají kde žít. Všechny jen trochu vhodné oblasti jsme prozkoumali. Přece se necachtají v tom močále?“

„Proč ne?“ zeptal jsem se a nenuceně přistál na židli.

Zvedla se do svého oblíbeného tureckého sedu a změřila si mě skrz lupu.

„Humanoid nemůže žít v bažině,“ prohlásila autoritativně.

„Proč ne?“ namítl jsem. „I na Zemi přece žily kmeny, které si své osady budovaly na pilotech.“

„Jenže tady v té bažině žádné takové stavby nejsou,“ ujistila mě Majka.

„A co když žijí pod hladinou, jako vodouši, v takových vzdušných bublinách?“

Zamyslela se.

„To ne,“ zakroutila lítostivě hlavou. „Byl by špinavý, natahal by nám do lodi bahno…“

„A co když to na kůži je vodostálá vrstva, vlastně vodobahnostálá? Jen si vzpomeň, kam nám utekl. A co ten způsob překonávání močálu, proč to?“

Polemika zuřila plnou silou. Pod tlakem četných hypotéz, které jsem chrlil, byla Majka nucena přiznat, že teoreticky domorodcům nic nebrání, aby skutečně vegetovali ve vzduchových bublinách, i když ona osobně by se přikláněla spíš ke Komovovi, který zdejší obyvatele považuje za jeskynní lidi. „Kdybys jen viděl, jaké jsou tam soutěsky. Do těch bychom se teď měli vsoukat…“ Jezdila prstem po barevných šmouhách na papíře. Ta místa vypadala nehostinně dokonce už v mapě. Nejdřív pásmo sopečných homolí, porostlých zakrslými dřevinami, za ním skalnaté předhůří zbrázděné bezednými zlomy, nakonec samotný hřeben, divoký, krutý, pokrytý věčným sněhem, a za hřebenem nekonečná kamenitá náhorní plošina, nudná, dokonale neživá pláň rozporcovaná křížem krážem hlubokými kaňony. Byl to skrz naskrz promrzlý, ztuhlý svět, svět naštětěných minerálů, a už při myšlence, že by tu měl žít člověk a bosýma nohama našlapovat po té šedivé drti, mi začínal běhat mráz po zádech.

„Tohle ještě nic není,“ utěšovala mě Majka. „Mohla bych ti ukázat taky infrasnímky těch míst, pod náhorní plošinou jsme zaznamenali rozsáhlé oblasti podzemního tepla, takže jestli žijí v jeskyních, zimou určitě netrpí.“ Okamžitě jsem se do ní zakousl — a co tedy jedí? „Když jsme ochotni hledat tu jeskynní lidi, tak proč bychom nemohli uvažovat o jeskynní zvěři,“ argumentovala Majka. „Neřkuli o mechu, houbách a koneckonců i rostlinstvu, kterému k fotosyntéze stačí infračervené záření.“ Představil jsem si ten život, ubohou parodii na to, co považujeme za život my, úporný, ale neduživý zápas o existenci, obludnou jednotvárnost dojmů, a bylo mi těch domorodců k pláči líto. A prohlásil jsem, že péče o takovou rasu je také úkol patřičně vděčný a ušlechtilý. Majka namítla, že to je něco zcela jiného, že Panťané jsou odsouzeni k zániku a že kdyby nebylo nás, prostě by zmizeli, jejich dějiny by končily, kdežto pokud jde o zdejší společnost, tak je zatím jen pánubohu známo, jestli nás k něčemu potřebuje.

To je náš odvěký spor. Já si myslím, že lidstvo toho ví dost, aby bylo v stavu posoudit, jaký vývoj je historicky perspektivní a jaký před sebou naopak historickou perspektivu nemá. Majka o téže věci silně pochybuje. Tvrdí, že zatím toho víme beznadějně málo. Narazili jsme na celkem dvanáct inteligencí, z nichž tři byly nehumanoidní. Jaké styky nás pojí s těmi nehumanoidními, nemůže zatím zřejmě soudit ani Gorbovskij: Ani on přesně neví, jestli jsme s nimi vstoupili do nějakého kontaktu, nebo ne, a pokud ano, bylo-li to obapolné přání, nebo jsme se vnutili, a pokud jsme se vnutili, mohlo se stát, že nás neberou jako vesmírné bratry v rozumu, ale jako mimořádně vzácný přírodní úkaz, takové meteority s velmi zvláštními charakteristikami. U humanoidů je to mnohem přehlednější: z devíti humanoidních ras jen tři souhlasily mít s námi co do činění alespoň v omezeném rámci, jenže přitom takoví Leoniďané sice ochotně poskytují veškeré informace o sobě, zato naše pozemské velice zdvořile, leč o to kategoričtěji odmítají. Přes očividné výhody kvaziorganických mechanismů, které jsou mnohem racionálnější a ekonomičtější než ochočená zvířata, se tohoto druhu techniky rozhodně zříkají. Proč asi? S velkou chutí a vervou jsme s Majkou řešili problém proč, řádsky jsme se do toho zamotali, nepozorovaně jsme zaujali obrácená stanoviska (což se nám s Majkou stává dnes a denně) a ona nakonec prohlásila, že jsou to všechno bludy a žvásty.

„O to nejde. Chápeš ty vůbec, v čem spočívá stěžejní úkol jakéhokoli kontaktu?“ zeptala se. „Uvědomuješ si, proč lidstvo už dvě stě let usiluje o kontakty, jásá, když nějaký klapne, a málem by se věšelo, když se nic nedaří?“

To jsem přirozeně chápal.

„Jde o studium rozumu,“ řekl jsem. „O zkoumání nejvyššího a nejdokonalejšího produktu vývoje přírody.“

„V zásadě máš pravdu,“ pohladila mě po hlavičce, „ale to jsou jen slova, protože ve skutečnosti nás nezajímá problém rozumu jako takového, ale základní aspekty toho našeho, lidského, jinak řečeno jsme předmětem našeho zájmu zase my sami. Už padesát tisíc let se pokoušíme pochopit, co jsme zač, ale při pohledu zevnitř tuto úlohu nevyřešíme, stejně jako není možné zvednout sebe sama za vlasy. Musíme se na sebe podívat zvenčí, cizíma očima, docela cizíma…“

„A k čemu by nám to bylo, mohla bys mi to vysvětlit?“ zaútočil jsem tvrdě.

„Hlavně k tomu,“ poučila mě, „abychom si rozuměli i jako společenství galaktické, v jaké se lidstvo mění. Jak si například ty představuješ lidstvo za sto let?“

„Jak si ho představuju?“ pokrčil jsem rameny. „Asi stejně jako ty… Konec biologické revoluce, překonání galaktické bariéry, vstup do nulasvěta… dejme tomu široce uplatňované kontaktní vidění, realizace P-abstrakcí…“

„Otázka nezněla, jak si představuješ úspěchy lidstva za sto let. Ptala jsem se, jak vidíš lidstvo samo, až bude o sto let dál.“

Zmateně jsem zamrkal. Neviděl jsem v tom rozdíl. Majka měla v očích vítězoslávu.

„Slyšels někdy něco o Komovových tezích?“ zeptala se. „Slyšel jsi teorii vertikálního pokroku a podobně…?“

„Vertikální pokrok, říkáš?“ Na něco takového jsem si matně vzpomínal. „Počkej… To je ten Borovik, Mikawa… ano?“

Sáhla do zásuvky stolu a začala se v ní přehrabovat.

„Tys tenkrát hopsal v baru se svou Táněčkou… A Komov si mezitím svolal ostatní chlapce do knihovny… Na!“ podala mi krystalofon. „A poslechni si to.“

Neochotně jsem si přihákl krystal na ucho a začal poslouchat. Bylo to něco jako přednáška, přednášejícím byl Komov a záznam začínal uprostřed slova. Mluvil beze spěchu, nanejvýš srozumitelně a bylo jasné, že se snaží po celou dobu zůstat práv odborné úrovni posluchačstva. Uváděl mnoho příkladů a nešetřil duchaplnostmi. Z řečeného mu plynulo zhruba toto.

Člověk pozemský už vykonal veškeré úkoly, které před ním stály, a stává se člověkem galaktickým. Sto tisíc let se lidstvo plahočilo úzkou křivolakou jeskyní, hynulo pod závaly, naráželo na konce slepých chodeb, ale v dáli před nimi vždy zářil čistý blankyt, světlo, cíl, a tak jsme se z kamenného sevření dostali pod širé otevřené nebe a rozptýlili se po obrovité rovné pláni.

Ano, ta rovina je skoro nekonečná, máme kam se rozptýlit. Ale dnes vidíme, že rovina zůstane rovinou, zato nad ní se klene nebe. Nová dimenze. Ano, na rovině je nám dobře a třeba realizacemi P-abstrakcí se i tady můžeme zabývat až do alelujá… Zdálo by se, že vzhůru, k této nové dimenzi, nás nic nežene… Jenže galaktickým člověkem se nemůže stát obyčejný pozemšťan, který i v prostorách Galaxie bude žít podle pozemských zvyklostí a zákonů. Galaktické lidství je něco víc. S jinými zákony existence, s jinými cíli tohoto nového bytí. A my neznáme ani ty zákony, ani cíle. V podstatě by nám tedy mělo běžet o zformulování ideálu člověka galaktického. Ideál pozemšťana se utvářel po tisíciletí, na základě praxe předků, na zkušenostech nejrůznějších forem života na naší planetě. Podle stejného principu musíme tedy ideál galakťana budovat na základě výsledků galaktických podob života, na základě dějin jiných inteligencí, na něž v Galaxii narazíme. Zatím si neumíme představit ani to, jak se k takovému úkolu postavit, a to bychom se s ním měli vyrovnat tak, abychom počet eventuálních omylů a obětí omezili na minimum. Lidstvo si před sebe nikdy nestaví úkoly, k jejichž řešení není připraveno. To je hluboce pravdivá, ale zároveň trýzni…

Uprostřed slova záznam také končil.

Upřímně řečeno jsem zase ztrácel půdu pod nohama. Co má tohle společného s ideálem galakťana? Pokud o tom já můžu něco soudit, ve vesmíru se z lidí žádní galakťani nestávají. Naopak bych řekl, že lidé si do kosmu odnášejí Zemi, pozemské představy o útulnosti a pohodlí, pozemské zvyky a pozemskou morálku. Když už na to přijde, pro mě, a koneckonců i pro všechny moje přátele, je ideálem budoucnosti naše maličká planeta, která by se rozrostla až po nejzazší hranice Galaxie a možná i za ně. Asi v tomto duchu jsem se jal volně teoretizovat a sdělovat své okamžité závěry Majce, a v tom jsme si uvědomili, že v kajutě je — už asi drahnou chvíli — přítomen Vanderhoose. Stál opřený o stěnu, probíral se svými rysími štětinami a prohlížel si nás se zádumčivě roztržitým velbloudím úsměvem. Vstal jsem a přisunul mu židli.

„Dík,“ odmítl. „Radši postojím.“

„A co si o tom myslíte vy?“ soustředila se hned na něj Majka.

„O čem?“

„O vertikálním pokroku.“

Kapitán chvíli mlčel, pak zdrženlivě zasupěl a pronesl:

„Zatím nikdo neví, kdo jako první objevil vodu, ale ryby to rozhodně nebyly.“

Oba nás vyburcoval k vrcholnému rozumovému úsilí. Majka zazářila, zvedla ukazovák a zvolala:

„Ohó!“

„To není z mé hlavy,“ připustil melancholicky Vanderhoose. „Je to hodně starý aforismus. Líbí se mi už dávno, ale příležitost, kdy bych ho mohl uplatnit, se už léta ne a ne namanout…“ Asi minutu mlčel a pak dodal: „Jo, ještě ten palubní deník. Představte si, že taková zásada skutečně existovala.“

„Jaký palubní deník?“ zeptala se užasle Majka. „Proč najednou palubní deník?“

„Komov mě žádal, abych vyhledal předpisy přikazující za určitých okolností zničit palubní deník,“ vysvětlil se smutkem v očích Vanderhoose.

„No a?“ zeptali jsem se s Majkou jedním dechem.

Vanderhoose se zase odmlčel a mávl rukou.

„Je to ostuda,“ zakroutil nešťastně hlavou. „Ukázalo se, že jedno takové pravidlo skutečně platí. Vlastně platilo. Našel jsem ho ve starém Registru instrukcí. V novém už není. Tak jak jsem to mohl vědět? Nejsem přece historik…“

A zase se na dlouho zamyslel. Majka netrpělivě poposedla.

„Ano,“ pokýval hlavou kapitán. „Je to takhle: když vás potká těžká havárie na neznámé planetě obydlené rozumnými bytostmi — a je lhostejné, zda jsou to humanoidi nebo nehumanoidi, podstatnější je, že už dospěli do stadia rozvinuté technické civilizace — jste povinni zničit veškeré kosmické mapy a palubní deníky.“

Vyměnili jsme si s Majkou významný pohled.

„Ten nešťastný velitel Pelikánu,“ pokračoval Vanderhoose, „asi předpisy velmi dobře znal. Tohle pravidlo je staré možná dvě stě let, vymysleli si ho už na úsvitu kosmoplavby, jen tak, pro každý případ, ve snaze počítat se vším. Jako by bylo možné počítat se vším…,“ povzdechl si. „Je to pravda, člověka mohlo napadnout, proč ten deník přišel zničit. No a Komovovi to došlo. A víte, jak na mou informaci zareagoval?“

„Nevíme,“ řekl jsem. „Jak?“

„Přikývl a přešel k dalším záležitostem,“ usmála se Majka.

Vanderhoose si ji obdivně prohlédl.

„Přesně tak!“ potvrdil. „Přikývl a přešel… Já bych na jeho místě jásal, jaký jsem to mistr dedukce…“

„A co z toho plyne?“ naléhala Majka. „Chceš naznačit, že jsou to humanoidi, případně nehumanoidi, každopádně ve stadiu vyspělé technické civilizace? Tomu nerozumím. Ty tomu rozumíš?“ obrátila se ke mně.

Tenhle Majčin zvyk hrdě hlásat, že ničemu nerozumí, mě dokáže náramně pobavit. A náramně často se k tomuto úskoku uchyluju taky.

„Asi se k Pelikánu přihnali na kolech,“ usoudil jsem.

Majka hašteřivě zamávala rukama.

„Ale tady přece po nějaké technické civilizaci není ani památky,“ zavrčela nedůtklivě. „O nehumanoidech ani nemluvě…“

„Vanderhoose, Glumovová, Popove! Prosím, abyste se okamžitě dostavili do velína!“ oznámil do toho Komovův hlas z interkomu.

„Už je to tady!“ vyskočila Majka.

Nahrnuli jsme se do prostorné místnosti jako velká voda. Komov stál u stolu a ukládal do plastikového pouzdra přenosný translátor. Soudě podle poloh páček byl translátor připojen na palubní počítač. Komov se zdál nezvykle ustaraný, ale tvářil se nad očekávání lidsky, a dokonce se alespoň pro tuto chvíli zbavil oné až otravně tradiční ledové cílevědomosti.

„Odcházím ven,“ oznámil nám. „Jakove, vás určuji svým zástupcem. Hlavní bude zajistit nepřetržité sledování všech údajů a bezporuchový provoz palubního počítače. Jakmile se domorodci objeví, okamžitě mě informujte. Doporučuji zorganizovat nepřetržitou službu u panoramatické obrazovky, na tři směny. Majo, vy nastupte teď. Stasi, tamhle jsou radiogramy, které okamžitě odešlete. Řekl bych, že není třeba vysvětlovat, proč nikdo nemá vycházet z lodi. To je všechno. Pusťte se do práce.“

Posadil jsem se k radiostanici a pustil se do práce. Komov s Vanderhoosem, kteří stáli za mnou, se o čemsi tlumeně dohadovali. Probral jsem radiogramy. Tak vida, zatímco my ostatní jsme se mořili se světobornými filozofickými problémy, Komov pracoval jako včelička. Téměř všechno to byly odpovědi. Pořadí důležitosti jsem si musel určit sám, protože žádné zvláštní pokyny jsem nedostal.


ER-2, Komov — Centrum, Gorbovskému. Děkuji za lichotivý návrh, nepovažuji se za oprávněna odtrhovat vás od důležitějších záležitostí, veškeré novinky budu sdělovat neprodleně.

ER-2, Komov — Centrum, Baderovi. Okolnosti mě nutí vzdát se funkce hlavního xenologa projektu Archa. Doporučuji Amiredžibiho.

ER-2, Komov — Evropské tiskové středisko, Dombinimu. Přítomnost vašeho vědeckého komentátora zde považuji za předčasnou. Jako zdroj informací doporučuji přímo Centrum, Komisi pro kontakty.


A tak dále a tak podobně. Asi pět radiogramů putovalo do Centrálního informatoria. Jejich obsah mi byl španělskou vesnicí.

Když jsem byl v nejlepším, zacvrčel dešifrátor.

„Odkud to je,“ zeptal se přes rameno z druhého konce velína Komov. Stál vedle Majky a sledoval panoramatickou obrazovku.

„Centrum, historické oddělení,“ přečetl jsem.

„Aha, no konečně,“ ožil Komov a zamířil ke mně. „Čtěte dál.“


„Projekt Archa, Vanderhoosemu, Komovovi. Informace. Loď, kterou jste objevili, registrační číslo to a to, byla identifikována jako expediční hvězdolet Pelikán. Domovský přístav Deimos, startoval 2. ledna 33 k volnému průzkumu v zóně C. Poslední zaznamenaná zpráva je ze 6. května 34 z oblasti Stín. Posádka: Marie-Louisa Semjonovová, Alexandr Pavlovic Semjonov. 21. dubna 33 přibyl cestující: Pierre Alexandrovič Semjonov. Archív.


Bylo tam ještě něco, ale Komov za mými zády se rozesmál a já se k němu užasle otočil. Komov se chechtal, Komov zářil.

„Přesně tohle jsem si myslel!“ prohlásil s těžko potlačovanou převahou a my na něj zírali s otevřenými hubami. „Bůh je mi svědkem, že jsem si to myslel! Je to člověk! Rozumíte, mládeži?! Člověk!“



Загрузка...