Spunt

Kapitola osmá POCHYBY A ROZHODNUTÍ

Špunt odcházel na západ, přes duny a houštiny rovnoběžně s pobřežím. Zpočátku ho třetí oko plně zaměstnávalo a provokovalo. Co chvíli se zastavoval, obruč si stahoval, obracel ji v rukou a na našich monitorech se míhalo jednou bledé nebe, pak zase namodrale zelená škraboškovitá tvář, či písek potažený jíním. Když se čelenky nabažil, nechal ji na pokoji. Těžko říct, zda se pohyboval jinak než obvykle, nebo si třetí oko nasadil ke straně, ale dojem vznikal takový, jako by objektiv nemířil přímo po směru chůze, ale mírně doprava. Po obrazovce trhaně proplouvaly jednotvárné písečné přesypy, prokřehlé keře, tu a tam jsme zahlédli šedavé vrcholky hor či náhle se zjevivší černou pláň oceánu se třpytivými ledovci na obzoru.

Řekl bych, že Špunt se jen tak potuloval — bloumal bez cíle, kam ho oči vedly, ale možná se snažil dostat co nejdál od nás. Několikrát vystoupil na vysokou dunu a díval se zpátky k lodi. Na obrazovce se objevoval oslnivě bílý kužel naší ER-2, stříbřitá stuha ranveje, oranžový Tom, osiřele přilepený ke stěně nedostavěné meteostanice. My jsme ho ovšem na panoramatické obrazovce neobjevili.

Asi po hodině chůze náhle zabočil k horám. Slunce se v této fázi opíralo přímo do objektivu a jeho rozlišovací schopnost se zhoršila… Duny se postupně vytratily, Špunt volně procházel řídkým lesíkem, překračoval shnilé větve, kličkoval mezi pokroucenými kmeny se zpola sloupanou skvrnitou kůrou, po hnědé hlíně napité ledovou vláhou. Jednou se vyškrábal na osamělý žulový balvan, chvíli se rozhlížel, pak seskočil dolů, zvedl ze země dva černé oslizlé pahýly a šel dál, tu a tam klapaje klacky o sebe. Ten klapot se zpočátku zdál chaotický, nahodilý, ale pak jím prostoupil snad bzukot, snad hodně vysoký hukot. Tento nepřetržitý a nepříjemný zvuk byl stále hlasitější. Nejspíš ho vyluzoval sám Špunt, těžko říct, zda šlo o píseň, či o samomluvu.

S touto zvukovou kulisou dál procházel mezi stromy a stále častěji narážel na hromádky drobných kamenů, valouny porostlé lišejníkem a obrovské úlomky nějakých skal. Na obrazovce se znenadání objevilo jezero. Špunt ani na okamžik nezaváhal, vstoupil do něj, pár vteřinek jsme viděli hladinu probuzenou jeho vpádem a pak obraz pohasl a zmizel — Špunt se ponořil.

Byl pod vodou velmi dlouho a já už se strachoval, že miniaturní vysílač utopil, takže nic neuvidíme, ale asi tak za deset minut se obraz, tentokrát kalný a rozmazaný, ukázal znovu. Nejdřív jsme nedokázali rozeznat vůbec nic, až posléze v pravé části monitoru zasvítila světlejší skvrna, a z té se vyklubal obrázek dlaně s mrskající se nestvůrnou pantskou rybičkou.

Když se objektiv oka osušil dokonale, ukázalo se, že Špunt běží. Přímo na nás se řítily kmeny stromů, aby v poslední chvíli uskakovaly vpravo či vlevo. Uháněl jako vítr, ale dusot ani zrychlený dech nebylo slyšet — jen šumění větru — a za propletencem větví se míhalo studené slunce. A najednou se stalo cosi, co zpočátku bylo mimo naše chápání — Špunt se naráz zastavil před šedým balvanem a po lokty do něj ponořil ruce.

Třeba tam byl dobře zamaskovaný otvor, to nevím. Spíš bych myslel, že ne. Když ruce po několika vteřinách vyprostil, byly černé a lesklé, a ten černý lesk těžce kanul z konečků prstů a s jasným a mokrým plácnutím dopadal na zem… Ruce se ze zorného pole objektivu ztratily a Špunt běžel dál.

Zastavil se před bizarní stavbou připomínající šikmou věž; chvíli mi trvalo, než jsem si v hlavě srovnal, že je to havarovaný Pelikán. Konečně jsem viděl na vlastní oči, jak strašlivě ho havárie zdemolovala a co s tou hromadou trosek udělala dlouhá léta na této planetě. Nebyla to příjemná podívaná. Špunt se pomalu blížil k vraku, nahlédl do rozšklebené propasti hlavního průlezu (obrazovka se na okamžik ponořila do hluboké tmy), a stejně pomalu obešel nešťastnou loď kolem dokola. Znovu se zastavil u vchodu, zvedl ruku a přiložil černou dlaň s roztaženými prsty k boku prožranému korozí. Stál tak asi minutu, znovu se ozval ten bzukot a hučení a já bych býval přísahal, že zpod štíhlých prstů stoupají pramínky modravého dýmu. Konečně ruku sundal a o krok ustoupil. Na zčernalém mrtvém plášti bylo jasně znát zřetelný plastický otisk — chlapecká ruka s roztaženými prsty.

„A vy moji čížci v čočce!“ pronesl sytý baryton.

„Zvonečku!“ vystřídal ho ženský hlas.

„Ziko!“ ozval se mu baryton téměř šeptem. „Zikuško!“

Kojenecký pláč.

Otiskl dlaně, prudce odskočil stranou a zmizel. Po obrazovce ubíhalo horské úbočí — žula zbrázděná puklinami, staré splazy a mrtvé kamenopády, ostrohranná drť, která na lomech oslnivě jiskřila, neduživý travnatý porost, hluboké, neproniknutelně temné průrvy. Špunt stoupal do strmého svahu, viděli jsme jeho ruce, jak se zachytávají za výstupky a zrnité kameny, terén v houpavém rytmu kroků zmizel pod spodním okrajem obrazovky, akustika přenášela chlapcův hlučný, ale rovnoměrný dech, pohyb se zrychlil a získal na pravidelnosti, všechno se mi před očima zamíhalo, svah se najednou propadl někam stranou a dolů a my zaslechli ostrý a chraptivý Špuntův smích, který skončil stejně nenadále, jako začal. Špunt letěl, o tom nebylo pochyb.

Na obrazovce zářilo šedofialové nebe, jen při jednom okraji nejasně pulsovaly nějaké kalné poloprůhledné cáry, něco jako potrhaná záclona. Napříč přeplulo světle šeříkové slunce, uprášená záclona všechno zakryla a hned zase zmizela. Vlevo dole jsme teď mohli sledovat náhorní plošinu přikrytou šeříkovým oparem, příšerné šrámy propastných soutěsek, nepravděpodobně ostré skalní štíty zakované do věčného sněhu — mrtvý, rozpukaný a naježený neradostný svět, táhnoucí se jistě daleko za obzor. A viděli jsme mohutné lakově lesklé Špuntovo koleno zavěšené nad prázdnem, a také jeho ruku, pevně třímající hmatatelné nic. Mám-li být upřímný, v tu chvíli jsem přestal věřit vlastním očím a radši jsem se podíval, zda je naše technika v pořádku. Byla. Vanderhoose byl z právě uviděného taky celý tumpachový. Majka nedůvěřivě mhouřila oči a kroutila krkem, jako by jí vadil límec. Jen Komov byl ledově klidný a nehybný — opřel se lokty o panel pod monitory a bradu si pohodlně uložil na propletené prsty.

Špunt mezitím už padal k zemi. Kamenitá poušť se nezadržitelně blížila, lehce se natáčela kolem neviditelné osy a už bylo jasné, kam se ta osa noří — do černé praskliny, která roztínala hnědou kamenitou pláň. Prasklina rostla, rozestupovala se, její okraj ozářený sluncem se zdál hladký a dokonale kolmý a na to, že by snad bylo k zahlédnutí její dno, nebylo ani pomyšlení — panovala tam naprostá tma. A do té tmy se náš Špunt střemhlav zřítil: obraz zmizel, Majka otočila knoflíkem rozlišovače až na doraz, ale ani maximální rozlišení neukázalo nic než nezřetelné čůrkovité šedé proužky svisle přetínající obrazovku. Po chvíli Špunt vyrazil pronikavý skřek a pohyb ustal. „Zabil se!“ málem jsem vykřikl hrůzou. Majka mi bolestivě sevřela zápěstí.

Na monitorech se nejasně rýsovaly nějaké matné nepohyblivé útvary a slyšet bylo velmi zvláštní zvukovou kulisu — žbluňkání, ochraptělé kuňkání a sykot. Z mlh se vynořila známá silueta černé ruky a zase se ztratila. Útvary se daly do pohybu, střídaly se v pomalém sledu, kuňkání a žbluňkání periodicky sílilo a zase utichalo… Cosi krátce zavylo a to vytí vyvolalo mnohonásobnou ozvěnu. „Přepněte na infravidění,“ rozdrtil mezi zuby Komov. Majka doslova skočila po ovládacích prvcích infravidění. Obrazovka sice zesvětlala, ale já stejně jako předtím nic konkrétního nerozlišoval.

Všechno zaplavila fosforeskující mlha. Pravda, tohle nebyla obyčejná mlha, dala se v ní vytušit jistá struktura, bylo to něco jako řez živou tkání při pohledu přes rozostřený mikroskop, a v této strukturované mlhovině se místy daly tušit světlejší sraženiny a shluky pulsujících zrn; to vše jako by viselo ve vzduchu, někdy se to docela ztrácelo a pak zase vynořovalo a Špunt tím procházel, jako by to nebylo nic reálného. Šel se svítícíma rukama nataženýma před sebe a kolem to šplouchalo, sípělo, zurčelo a zvučně tikalo.

Šel dlouho a my jsme si ani neuvědomovali, že ta struktura vybledá, rozplývá se a že na obrazovce zůstává jen mléčný svit a sotva patrný obrys roztažených chlapcových prstů. Až nakonec zastavil. Zjistili jsme to především díky tomu, že zvuky se přestaly přibližovat a vzdalovat. Ale byly stále stejné. Celá lavina, celý vodopád zvuků. Ochraptělé hluky, basový brum, seškrcené popiskování…, něco šťavnatě kanulo a dopadalo se zvonivými cákanci… Jemné vibrace, skřípot, měděné hřmění… A nakonec klidnou mléčnou září prostoupily temné skvrny, desítky temných skvrn, velkých i malých; nejdřív je skoro nebylo vidět, obrysy se překreslovaly jen pomalu, ale potom se začaly podobat čemusi důvěrně známému — až jsem si nakonec definitivně ujasnil, co to je… Bylo to naprosto vyloučeno, ale já už se té myšlenky nemohl zbavit. Lidé. Desítky, stovky lidí, nějaký dav, pravidelně uspořádané zástupy, viděné z mírného nadhledu… A pak se to stalo. Na pouhý zlomek okamžiku se obraz dokonale vyjasnil. Ostatně — ten zlomek byl příliš kratičký na to, aby se cokoli dalo identifikovat. Hned nato se nám až do mozku zaryl zoufalý výkřik, obraz se převrátil a zmizel nadobro. Celý tenhle výjev však překryl nepříčetný Komovův řev: „Proč jste to udělala?“

Obrazovka byla neživá. Komov už nepřirozeně zpříma stál a zaťatými pěstmi se opíral o pult. Díval se na Majku. Zdála se mi bledá, ale klidná. Také vstala a nehnutě zírala Komovovi do očí. Mlčela.

„Co se stalo?“ dotázal se nejistě Vanderhoose. Taky nic nechápal.

„Buď jste nezodpovědná výtržnice, nebo…“ Komov už se ovládl. „S okamžitou platností vás vylučuji ze skupiny pro kontakt. Zakazuji vám opouštět loď, vstupovat do velína a na stanoviště SAP. Běžte pryč.“

Majka stejně jako předtím nevydala ani hlásku, otočila se a odešla. Bez dlouhého otálení a uvažování jsem se rozběhl za ní.

„Popove!“ zastavil mě ostře Komov.

Strnul jsem.

„Prosím, vyšlete do Centra tento záznam. Spěšně!“

Hleděl mi málem až pod šedou kůru mozkovou a já se cítil prabídně. Takového Komova jsem nezažil ještě nikdy. Takovýto Komov měl neoddiskutovatelné právo nařizovat, ukládat domácí vězení a vůbec potlačovat jakýkoli pokus o rebelii už v zárodku. Obával jsem se, abych se už v příští vteřině nerozpadl na dva kusy. Jako Špunt, šlehlo mi hlavou.

Vanderhoose si odkašlal a pronesl:

„Tedy…Gennadiji. Co kdybychom to nevysílali do Centra, ale rovnou na základnu… Gorbovskij už je přece na základně. Nebylo by lepší postoupit poslední zprávy tam, co o tom soudíte?“

Komov ještě stále propaloval očima mou maličkost. Ty oči v uzoučkých střílnách mezi víčky připomínaly ledové krystalky.

„Ano, samozřejmě,“ přikývl, jako by se nic nedělo. „Kopii na základnu, Gorbovskému. Děkuji za upozornění, Jakove. A vy můžete začít, Stasi.“

Co mi zbývalo? Ale nelíbilo se mi to ani trochu. Kdybychom nosili brigadýrky, jako to bývalo zastará, otočil bych si ji štítkem dozadu. Jenže jsem žádnou brigadýrku neměl, tak jsem se omezil jen na to, že jsem se při vytahování kazety z rekordéru vyzývavě zeptal:

„A co tak strašného se vlastně stalo? Co vám udělala?“

Komov byl zticha. Už znovu seděl, okusoval si spodní ret a prsty bubnoval do opěradla křesla. Vanderhoose roztáhl licousy do vějířků a také vyčkávavě sledoval tázaného.

„Zapnula reflektor,“ odpověděl mi konečně.

Nic mi nedocházelo.

Komov nedodal už nic, jen ukázal na utopenou klávesu před sebou.

„Jo tak!“ protáhl pobouřeně kapitán.

Kdežto já neřekl nic. Já vzal kazetu a šel si po svých. Musel jsem uznat, že tady není co dodat. Lidi kolikrát s popraskem a ostudou z vesmíru vyletí za mnohem bezvýznamnější poklesky. Majka zapnula havarijní záblesk zabudovaný do obruče třetího oka. Uměl jsem si představit, jaké to asi pro obyvatelstvo jeskyně, uvyklé věčné tmě, muselo být, když se v té temnotě byť jen na okamžik rozsvítilo malé sluníčko. Průzkumník, který ztratí vědomí, se podle tohoto záblesku dá vyhledat z oběžné dráhy, a to dokonce i na osvětleném povrchu planety… dokonce i pod lavinou hlíny a kamene… nebo třeba… Jeho záblesk totiž obsáhne celé vlnové spektrum. Ještě jsem neslyšel o případu, že by se nepodařilo tímto zábleskem zaplašit i ty nejdivočejší a nejkrvelačnější živočichy. I tachorg, o němž je známo, že se nelekne ničeho, při záblesku překotně brzdí a snaží se co nejrychleji zastavit svůj nezadržitelný cval… Ta ženská se snad zbláznila, pomyslel jsem si unyle. Přeskočilo jí… Ale zachoval jsem tvář a už u vysílačky jsem jen tak mimochodem podotkl:

„No bože! To se stane, že se člověk splete a zmáčkne něco jiného…“

„No ano, skutečně,“ přidal se ke mně rozšafa Vanderhoose. „Takhle to asi bylo. Zřejmě chtěla rozsvítit infračervený reflektor… Tlačítka jsou hned vedle sebe… Co o tom soudíte, Gennadiji?“

Komov mlčel. Něco kutil na pultu před sebou. Ani dívat se na něj jsem nehodlal. Uvedl jsem do chodu vysílací automat a demonstrativně se odvrátil.

„Je to samo sebou nepříjemné, moc nepříjemné,“ huhlal nejistě Vanderhoose. „To jsou mi patálie… Opravdu, tohle by se nakonec mohlo promítnout i do… Svévolný aktivní zásah… A pro ně nic příjemného…Hm… poslední dobou jsme všichni trochu přetažení, Gennadiji. Není divu, že se to děvče přehlédlo… Abych pravdu řekl, sám jsem uvažoval, jak to udělat… aby byl obraz poněkud jasnější… Nebožáček Špunt. Řekl bych, že to on tak zavřeštěl…“

„Tady je to,“ přerušil ho Komov. „Račte se pokochat. Tři a půl okénka na záznamu…“

Zaslechl jsem kapitánovo rozpačité funění. Neudržel jsem se a ohlédl se po nich. Za jejich hlavami skloněnými k sobě nebylo nic vidět, a tak jsem vstal a přistoupil až za jejich záda. Na obrazovce se ukázalo to, co jsem zahlédl v poslední chvilce, ale nestačil to strávit. Obraz byl jasný, ostrý a kontrastní, ale já stejně netušil, co má tohle znamenat. Bylo tam plno lidí. Spousty černých, naprosto stejných figur, rozestavěných šachovnicově po obrovském prostranství. Vypadalo to na nějaké rozlehlé, dobře osvětlené náměstí. Přední postavy byly dost velké, ty v dalších řadách se v souladu se zákony perspektivy postupně zmenšovaly. Ba co víc, řady se zdály nekonečné a někde v dálce se spojovaly v jednolité černé pruhy.

„To je Špunt,“ pronesl Komov. „Poznáváte ho?“

Konečně mi svitlo — no ano, je to Špunt, bezpočtukrát zopakovaný ve statisících zrcadel.

„Vypadá to na mnohonásobný odraz,“ usoudil váhavě Vanderhoose.

„Odraz…,“ zahučel nespokojeně Komov. „A kde v tom případě máte odraz toho záblesku? A kde je Špuntův stín?“

„To nevím,“ přiznal se poctivě kapitán. „Máte pravdu, nějaký stín by tam být měl.“

„A co si o tom myslíte vy, Stasi?“ otočil se Komov ke mně.

„Nic,“ odtušil jsem skoupě a vrátil se na své místo.

Ve skutečnosti jsem pochopitelně uvažoval, až se mi ze závitů kouřilo, ale nic jsem vymyslet nedokázal. Ze všeho nejvíc mi to celé připomínalo formalistickou perokresbu.

„Tak, tak, moc jsme se toho nedověděli,“ uzavřel Komov. „Ani ten příslovečný srsti chomáč nestojí za řeč…“

„Jejdanečku…,“ zalamentoval tiše Vanderhoose, ztěžka se zvedl a někam zmizel.

Nejradši bych býval taky vypadl a šel se podívat, co je s Majkou. Pohlédl jsem na chronometr — do skončení relace zbývalo ještě takových deset minut. Za mými zády šustil papíry Komov. Pak se jeho ruka natáhla přes mé rameno a na pult přede mě dolehl modrý blanket s textem dalšího radiogramu.

„To bude moje oficiální vyjádření,“ řekl mi. „Jakmile doběhne záznam, odešlete tohle.“

Přečetl jsem si těch několik řádek:

ER-2, Komov — základna, Gorbovskému, kopie Centrum, Baderovi. Zasíláme záznam pořízený minitelevizním vysílačem typu TO. Nositel Špunt, záznam byl pořizován od 13,46 do 17,02 palubního času. K neplánovanému ukončení došlo v důsledku nenadálé iniciace havarijního záblesku, způsobené mou nedbalostí. Situace v dané chvíli nepřehledná.

Nejdřív jsem si řekl, že špatně rozumím a pročetl jsem si text ještě jednou. Ohlédl jsem se na Komova. Už zase dřepěl v předešlé poloze s bradou zapřenou do propletených prstů a díval se na panoramatickou obrazovku. Nemůžu říct, že by mě snad zalila vlna vřelého vděku. Ne, to se nestalo. Na něco takového jsem k tomuto člověku choval příliš málo sympatií. Ale jinak — komu čest, tomu čest. V podobné situaci se jen málo lidí dokáže zachovat tak rozhodně a přitom prostě. A nesejde na tom, proč se tak zachoval: jestli proto, že by mu snad bylo Majky líto (to sotva), nebo že by se zastyděl za svou přehnanou příkrost (což mi připadalo pravdě bližší), anebo nakonec proto, že patří k onomu typu vedoucích pracovníků, kteří přehmaty svých podřízených naprosto upřímně a nepředstíraně považují za své vlastní. V každém případě se Majčina černočerná vyhlídka na to, jak beznadějně vymizí ze všech vesmírných programů, nápadně projasnila, zatímco profesionální renomé samotného Komova utrpělo dosti povážlivou trhlinu. Budiž, Gennadiji Jurjeviči, kdyby něco, tak tohle vám počítáme k dobru. Jelikož podobné skutky třeba všemožně podporovat. A s Majkou si to ještě proberem. Co jí to proboha napadlo! Copak je malá? Tady přece nejsme proto, abychom si tu hráli na maminku a na tatínka.

Automat cinkl a já se mohl zakousnout do Komovova hlášení. Vstoupil Vanderhoose, který před sebou postrkoval servírovací stolek. Naprosto nehlučně a s neobyčejnou grácií, která by dělala čest tomu nejkvalifikovanějšímu serviskyberovi, postavil ke Komovovu pravému lokti podnos s talíři. Komov roztržitě poděkoval. Já si vzal sklenici tomatové šťávy, vypil ji a dopřál si ještě jednu. „A co salát?“ otázal se dotčeně Vanderhoose. Zkroutil jsem hlavu přes rameno a oznámil do Komovových zad: „Jsem hotov. Můžu jít?“

„Ano,“ přivolil Komov, aniž by se obrátil. „Ale zůstaňte prosím na palubě.“

V chodbě mi Vanderhoose důvěrně sdělil:

„Majka obědvá.“

„Hysterka!“ prskl jsem vztekle.

„Naopak. Řekl bych, že je klidná a spokojená. A ani stín nějakého pokání,“ ubezpečil mě kapitán.

Do jídelny jsme vstoupili společně. Majka seděla u stolu, jedla polévku a koukala do nějaké knížky.

„Těbůh, mukle,“ pozdravil jsem ji a posadil se i se sklenicí proti ní.

Majka zvedla oči od knížky a spříseženecky na mě mrkla.

„Jak se vede představenstvu?“ informovala se nezávazným konverzačním tónem.

„Prodlévá v tíživém zadumání,“ řekl jsem a zkoumavě si ji prohlížel. „Momentálně uvažuje, jestli tě má ihned pověsit na vratiráhně, nebo tě dopravit až do Doveru a tam tě nechat zakovat do řetězů.“

„A co je na obzoru?“

„Zatím beze změn.“

„Výborně,“ děla potěšeně, „teď už nepřijde nikdy.“

Řekla to s jasným uspokojením. Oči měla veselé a stejně jako před pár hodinami ke všemu odhodlané. Usrkl jsem své rajčatové šťávy a zašilhal po Vanderhoosem — právě se svatouškovskou tváří pojídal můj salát. A já si to konečně uvědomil: však on náš pan kapitán velebí nebesa, že tomuhle tažení nemusí velet sám.

„Vypadá to na to, milá zlatá, že jsi nám celý kontakt překazila,“ řekl jsem.

„Ó já hříšnice,“ konstatovala stručně a znovu zabořila pohled do knihy. Jenže nečetla. Čekala na pokračování.

„Budeme doufat, že tak zlé to není,“ vmísil se do rozmluvy Vanderhoose. „Budeme doufat, že to je další drobná komplikace.“

„Myslíte si, že se vrátí?“ zeptal jsem se nevěřícně.

„Myslím, že ano,“ přikývl s povzdechem. „Příliš rád pokládá otázky. A teď už se mu v hlavě jistě stačila vyrojit záplava nových.“ Dojedl salát a vstal. „Jdu na velín,“ oznámil nám. „Po pravdě řečeno, je to celé moc nepěkná historie. Já ti samozřejmě rozumím, Majko, ale v žádném případě tě neomlouvám. Takhle se nejedná, abys věděla…“

Neodpověděla a on se i se servírovacím stolkem důstojně vzdálil. Jakmile jeho kroky utichly, zeptal jsem se, veden snahou mluvit zdvořile, ale stroze:

„Udělalas to náhodou, nebo schválně?“

„Co máš na mysli?“ získávala čas s očima zahloubanýma do knihy.

„Komov to totiž vzal na sebe,“ oznámil jsem jí.

„Jak na sebe?“

„Uvedl, že havarijní záblesk byl iniciován díky jeho nedbalosti.“

„Jak šlechetné,“ pronesla uštěpačně a odložila knížku. „Opravdu velkomyslné gesto!“

„To je všechno, co mi k tomu můžeš říct?“

„A co bys asi tak chtěl? Upřímné doznání? Pokání? Slzičky do hrníčku?“

Znovu jsem usrkl šťávy. Zatím jsem se ovládal. „Především bych rád věděl, jestli to bylo náhodou, nebo úmyslně.“

„Úmyslně. Čím ještě mohu sloužit?“

„Ještě bych rád věděl, pročs to udělala.“

„Udělala jsem to proto, aby tenhle bezpříkladný skandál jednou provždy skončil. A dál?“

„Jaký skandál? O čem to mluvíš?“

„Protože to bylo odporné!“ pronesla téměř nenávistně. „Protože to bylo nelidské. Protože jsem nemohla sedět s rukama v klíně a pozorovat, jak se ta odporná fraška postupně mění v tragédii.“ Knížku odhodila. „A neloupej po mně očima. Já nepotřebuju, aby se mě někdo zastával! Ach ach, jaká velkorysost! Jak je skvělý, ten oblíbenec doktora Mbogy! Stejně odejdu. Odejdu někam do školy učit děti, aby uměly včas chytit za ruku všechny tyhle fanatiky abstraktních představ a pitomečky, kteří jim přizvukujou!“

Bůh je mi svědkem, že jsem měl dobrou vůli uchovat si až do konce vybraný, korektní postoj. Ale teď mi došla trpělivost.

„To je zpupnost!“ vyhrkl jsem stěží hledaje slova. „Chováš se zpupně! Zpupně!“

Pokusil jsem se o ještě jeden doušek, ale ukázalo se, že sklenice je prázdná. Ani jsem si nevšiml, kdy jsem ji vlastně vypil. „A dál?“ zeptala se s pohrdavým úsměškem. „To je všechno,“ ubezpečil jsem ji s očima ponuře zahleděnýma na prázdnou sklenici. Už jsem skutečně neměl co dodat. Všechnu munici jsem vystřílel. Asi jsem za Majkou nešel proto, abych se dobral příčin jejího jednání, ale abych jí vynadal.

„Pokud je to všechno, drahoušku, tak plav zpátky do velína a ocicmávej se tam se svým Komovem, jakož i se svým Tomem a veškerou další kybertechnikou. Protože my, pokud to ještě nechápeš, jsme jenom lidi a nic lidského nám není cizí.“

Odstrčil jsem sklenici a zvedl se. Dál nebylo o čem mluvit. Měl jsem kamarádku, a tu kamarádku už nemám. Co se dá dělat, nějak to spolknem.

„Dobrou chuť,“ popřál jsem jí a na neohebných nohou vyšel na chodbu.

Srdce mi bušilo až v krku, rty se uboze třásly. Zamkl jsem se ve své kajutě, svalil se na postel a zabořil nos do polštáře. V hlavě mi trpkým a bezedným prázdnem kroužila, narážela do sebe a rozpadala se nevyřčená slova. Je to hloupé. Hloupé, rozumíš? Prosím, já dokážu pochopit, že se ti celý ten nápad nemusí zamlouvat. Takových věcí, které se leckomu nezdají, je na světě plno. Tebe sem koneckonců nikdo nezval, ocitla ses tu náhodou, tak se chovej, jak se od tebe očekává. Ty přece o kontaktech nemáš páru, ubytovatelko… Proto máš dělat to, co se od tebe žádá. Jakou ty můžeš mít představu o abstraktních ideách? A proč tě tolik rozčiluje, že jsou abstraktní? Dnes mohou ještě být abstraktní, kdežto zítra se dějiny zastaví, když je nezvládnem… No tak dobře, tak se ti to nelíbí. Ale to je snad jednodušší přestat na tom dělat… A přitom nám to tak ohromně klapalo, už jsme se s ním sblížili, však je to báječný kluk, ten Špunt, a hlavička, s tím by se daly hory přenášet! Ubytovatelko, ubytovatelko! A ty by sis chtěla říkat kamarádka… Teď nemám ani Špunta, ani kamarádku… Ale Komov je taky případ — nejdřív jede jako parní válec, s nikým se neporadí, jednu maličkost člověku pořádně nevysvětlí… Pročež pr, pánové, už nikdy žádné kontakty! Až tenhle blázinec skončí, okamžitě si zažádám o přeřazení na projekt Archa 2. Společně s Vadikem, s Tanou, s rozumbradou Ninon… Budu tam dřít jako soumar, žádné zbytečné řečičky a rozptylování, a hlavně žádné kontakty… Nepozorovaně jsem z těch úvah usnul a musel jsem chrápat tak, až pokličky nadskakovaly, jak říkával můj dědeček. Však jsem taky za poslední dva dny naspal sotva čtyři hodiny. Vanderhoose měl co dělat, aby mě probudil do služby.

„Co Majka?“ zeptal jsem se v rozespalosti, ale hned jsem se vzpamatoval. A kapitán se tvářil, jako by to býval neslyšel.

Osprchoval jsem se, rychle se oblékl a běžel do velína. Z obrazovky svítily varhanovité praporce nad horami a od oceánu vanul silný vítr — trhal čapku mlhy nad horkým bahnem močálu, přišlapával zubožené keře do písku a odhazoval na pláž okamžitě mrznoucí chomáče pěny. Na přistávací ploše se osiřele tyčil Tom, lehce skloněný proti větru. Všechny jeho signální návěsti oznamovaly, že se ocitl v prostoji, žádné další úkoly před sebou nemá a je připraven neprodleně splnit jakýkoli pokyn. Smutný výjev. Zapnul jsem vnější akustiku, asi minutu jsem poslouchal řev oceánu, svištění a vytí větru, drobivé bubnování zmrzlých kapek do pláště lodi a zase jsem se odpojil.

Pokusil jsem se představit si, co asi teď dělá Špunt, vzpomněl jsem si na žhavou buněčnou mlhu, na rozplizlé hrudky světla, lépe řečeno nikoli světla, ale tepla, samozřejmě tepla, a na tu klidnou záři, na záhadné shromáždění odrazů, které žádnými odrazy nebyly… No co, asi je mu tam teplo, cítí se tam dobře, protože je tam zvyklý, a hlavně má o čem přemýšlet. Asi se vmáčkl do nějakého kamenného koutku a pracně se vyrovnává s křivdou, jíž se od Majky dočkal. („Mam-ma.“ „Ano, zvonečku!“ vzpomněl jsem si.) Ze Špuntova hlediska musí ta její skopičina vypadat jako šeredný podraz. Být na jeho místě, už bych mezi nás nikdy nepřišel… A jak se přitom chudák Komov zaradoval, když zjistil, že Majka Špuntovi nasadila třetí oko. „Jste pašák, Majko,“ pochválil ji. „Je to velmi slibná šance, já bych to teda nerisknul…“ No a prosím, z takového nápadu by nakonec stejně nic nebylo. Konstruktéři toho dost nedomýšleli. Rozhodně měli třetí oko vybavit stereoobjektivem, i když je fakt, že tenhle systém je určen pro zcela jiné účely… Něco jsme ale přece jen vyslídili. Třeba jak letěl. Jenže jakým způsobem se vznesl a letěl, proč letěl, na čem letěl…? A ta scéna u havarovaného Pelikána… Planeta neviditelných. Ano, asi by tu byly k vidění zajímavé věci, kdyby Komov povolil vypustit strážního průzkumníka. Kdoví, třeba to teď dovolí. I když — možná bychom se obešli i bez strážního průzkumníka a stačilo by všechno až po obzor prohmatat analyzačním lokátorem…

Zazpíval volací signál radiostanice. Zapnul jsem příjem. Neznámý hlas nesmírně zdvořile, řekl bych dokonce plaše poprosil, zda bych nemohl zavolat Komova.

„Kdo ho volá?“ zeptal jsem se nepříliš přívětivě.

„Ale, jen jeden člen Komise pro kontakty. Nějaký Gorbovskij.“ Do slova a do písmene jsem padl na zadek. „Potřeboval bych prohodit pár slov s Gennadijem Jurjevičem. Doufám, že ho nebudu rušit ze spánku…“

„Hned to bude, Leonide Andrejeviči,“ zamumlal jsem. „Okamžíček, Leonide Andrejeviči…“ A zbrkle jsem skočil po páčce interkomu. „Komov okamžitě na velín,“ zakoktal jsem. „Spěšný hovor se základnou!“

„Tak spěšné to zase není…,“ protestoval mírně Gorbovskij.

„Volá vás Leonid Andrejevič Gorbovskij!“ dodal jsem slavnostně, aby sebou Komov trochu hodil.

„Mladý muži…,“ oslovil mě znovu Gorbovskij.

„Stanoviště obsluhuje Stas Popov, kybertechnik!“ zahlásil jsem se. „Během mé služby se nic zvláštního nestalo!“

Gorbovskij se odmlčel a pak v rozpacích zabručel:

„Pohov…“

Ozval se zvuk chvatných kroků a do velína málem vběhl Komov. Tvář přepadlá, oči skelné, pod očima tmavé kruhy. Zvedl jsem se a pustil ho do křesla.

„Komov u aparátu,“ oznámil. „To jste vy, Leonide Andrejeviči?“

„Ano, já. Dobrý den…,“ pozdravil ho Gorbovskij. „Poslouchejte, Gennadiji, a nešlo by nějak udělat, že bychom se viděli? Jsou tu nějaké knoflíky…“

Komov po mně loupl očima a mé ruce se samy natáhly k panelu a zapnuly také vizor. My spojaři ho máme obvykle odpojený. Z mnoha důvodů.

„Výborně!“ zaradoval se Gorbovskij. „Už vás začínám vidět!“

A na naší obrazovčičce se také rozsvítila tvář, kterou jsem znal z nesčetných portrétů a barvitých líčení — dlouhá, jakoby lehce promáčklá tvář Leonida Andrejeviče Gorbovského. Pravda, na těch portrétech obvykle vypadal jako antický filozof, kdežto tentokrát byl tvářnosti mírně zapšklé, zklamané a na jeho širokém kachním nose se k mému velkému údivu skvěl škrábanec — řekl bych, že čerstvý. Když se obraz uklidnil, poodstoupil jsem a jako myška se posadil na místo u svého pultu. Choval jsem neobyčejně silné podezření, že bych vzápětí mohl být zapuzen, a tak jsem se jal soustředěně obzírat okolí lodi drásané uragánem.

A Gorbovskij začal:

„Za prvé přijměte mé upřímné díky, Gennadiji. Prohlédl jsem si vaše materiály a musím vám sdělit, že je to něco naprosto výlučného. Je to přímo šíleně zajímavé. Je to vynalézavé, elegantní… bleskové…“

„Lichotíte mi,“ opáčil Komov úsečně. „Ale…?“

„Proč ale?“ podivil se Gorbovskij. „Snad chcete říct,a‘, ne? Většina členů komise se přiklání k témuž názoru. Ani se nechce věřit, že jste tak obrovský kus práce stihli udělat za dva dny.“

„To v žádném případě není moje zásluha,“ poznamenal suše Komov. „Prostě příznivé okolnosti, nic víc.“

„Ale ne, to neříkejte,“ namítl živě Gorbovskij. „Jistě mi nechcete vyvracet, že jste předem věděl, s kým máte tu čest. A to není jednoduché — předvídat. A pak — byla tu vaše rozhodnost, intuice, energie…“

„Lichotíte mi, Leonide Andrejeviči,“ zopakoval Komov nepatrně zvýšeným hlasem.

Gorbovskij chvíli neříkal nic a pak se najednou docela tiše zeptal: „Gennadiji, jak si představujete další Špuntův osud?“ Pocit, že teď hned, neodkladně, v jediném okamžení, nejvyšším možným tempem a s rezolutností vylučující odpor, budu z velína vykázán, dostoupil vrcholu. Schoulil jsem se málem do klubíčka a přestal jsem dýchat. A Komov prostě řekl:

„Špunt bude prostředníkem mezi Zemí a zdejší civilizací.“

„Rozumím vám,“ přikývl Gorbovskij. „Bylo by to nádherné. Ale co když ke kontaktu nedojde?“

„Leonide Andrejeviči,“ oslovil Komov svého váženého partnera drsně, „snad abychom začali mluvit přímo. Navrhuji, abychom nahlas zformulovali všechno to, o čem oba uvažujem, a především to, čeho se obáváme. Snažím se Špunta proměnit v nástroj pozemšťanů. V zájmu tohoto cíle se všemi prostředky a zcela nelítostně, dá-li se to tak vyjádřit, snažím obnovit v něm člověka. Největší potíž spočívá v tom, že lidská psychika, hlavně náš vztah k vnějšímu světu, je domorodcům, kteří Špunta vychovali, svrchovaně cizí. A domorodci nás vytrvale zapuzují, nechtějí nás. Tímto základním postojem je skrz naskrz prosáknuto i chlapcovo vědomí. Naštěstí, nebo na neštěstí, jak se komu líbí, ponechali ve chlapcově osobnosti tolik lidského, že nám tím sami poskytli možnost pokusit se o jeho zpětné polidštění. Situace, v níž jsme se ocitli, je bezesporu kritická. Je to těžký konflikt a má představa východiska je riskantní, toho jsem si vědom, ale rozhodně je to konflikt řešitelný. Potřebuji skutečně už jen pár dní, abych Špunta připravil k nejdůležitějšímu kroku. Odhalím mu skutečný stav věcí, osvobodím jeho podvědomí a chlapec se beze zbytku stane naším spolupracovníkem. Vy si přece musíte uvědomovat, jakou cenu pro nás taková spolupráce má, Leonide Andrejeviči… Počítám se řadou obtíží a kolizních situací. To podvědomé přání, abychom odešli, se po zjištění, kdo vlastně je a jak se jeho život utvářel, může přetavit ve zcela uvědomělou snahu ochránit před námi svůj domov, své zachránce a vychovatele. Mohou vzniknout i jiné třecí plochy. Přesto jsem si jist, že dokážeme Špunta přesvědčit, jak užitečný by pro obě naše civilizace mohl být vztah rovnocenného partnerství, a co by on z tohoto vztahu mohl po celý život získávat, aniž by nějak ohrozil zájmy kterékoli z obou stran. Že by mohl být na své zcela mimořádné postavení pyšný a že jeho další život by byl radostný a opravdu plný…“ Komov se odmlčel. „Myslím, že jsme povinni toto riziko podstoupit. Podobný případ se nám už nikdy nenaskytne. Takové je moje stanovisko, Leonide Andrejeviči.“

„Chápu,“ kývl Gorbovskij. „Znám vaše teorie a jsem si vědom jejich hodnoty… Umím si představit, ve jménu čeho se do tohoto rizika ženete. Jistě však se mnou budete souhlasit, že žádné riziko nesmí přesáhnout určitou mez. Pochopte, že jsem od samého počátku byl na vaší straně. Věděl jsem, co dáváme všanc, až na mě kolikrát sahala hrůza, ale pořád jsem si říkal: Třeba to vyjde! Takové perspektivy, takové možnosti…! A také jsem si myslel, že stáhnout se můžeme vždycky. Kde by mě bývalo napadlo, že chlapec bude tak komunikabilní a že se během pouhých dvou dnů dostanem tak daleko.“ Gorbovskij udělal pauzu. „Jenže ke kontaktu nedojde, Gennadiji. Je třeba zatroubit k ústupu.“

„Ke kontaktu dojde,“ zarputil se Komov.

„Nedojde,“ opakoval měkce, ale naléhavě Gorbovskij. „Určitě už sám moc dobře víte, že tentokrát jsme narazili na uzavřenou civilizaci. S rozumem, který se uzavřel do sebe.“

„To není uzavřenost,“ namítl Komov. „To je kvaziuzavřenost. Sterilizovali celou planetu a zjevně ji v tomto stavu uměle udržují. Z neznámého důvodu zachránili a vychovali Špunta. A navíc jsou o lidstvu velmi obstojně informováni. Tomu já říkám kvaziuzavřenost, Leonide Andrejeviči.“

„Podívejte se, Gennadiji, absolutní uzavřenost je vždycky jistý teoretický ideál. V praxi musí přirozeně vždy zůstávat nějaká funkční aktivita směřující ven, dejme tomu prostě hygienická. A pokud jde o Špunta… Jsou to přirozeně všechno jen dohady, ale pokud je to civilizace dost stará, mohl se její humanismus posunout do roviny nepodmíněného sociálního reflexu, sociálního pudu. Dítě bylo zachráněno proto, že pro pospolitost je to přirozená potřeba…“

„To všechno je moc hezké,“ přerušil ho nepříliš zdvořile Komov, „ale na dohady není čas. Důležité je, že je to kvaziuzavřenost a že skulinky pro kontakt zatím stále zůstávají. Proces eventuálního sblížení bude ovšem zdlouhavý. Budeme potřebovat nepoměrně víc času než na navázání normálních svazků s doposud známými civilizacemi otevřeného typu… Ne, Leonide Andrejeviči, o tom všem už jsem uvažoval a vy sám jistě chápete, že jste mi neřekl nic nového. V tomto okamžiku jsou tu jen naše dva protichůdné názory — nic míň a nic víc. Vy navrhujete, abychom to rovnou vzdali, kdežto já hodlám tuto jedinou šanci vytěžit až do dna.“

„Gennadiji, nejsem sám, kdo si myslí, že ke kontaktu nedojde,“ řekl tiše Gorbovskij.

„A kdopak ještě?“ otázal se Komov s lehkou ironií. „August Johann Maria Bader?“

„Ne, nejen Bader. Upřímně řečeno jsem si jeden trumf nechal v rukávě, Gennadiji… Copak vás ještě ani nenapadlo, že Šura Semjonov nesmazal palubní deník na planetě, ale už ve vesmíru — ne proto, že viděl inteligentní nestvůry, ale proto, že byl už na oběžné dráze napaden a dospěl k závěru, že na planetě žije vysoce rozvinutá agresivní civilizace? Nás to napadlo. Samozřejmě ne hned — nejdřív jsme stejně jako vy vyvodili správné závěry z nesprávných předpokladů. Ale jakmile nám v hlavě vzklíčila tato myšlenka, ještě jednou jsme důkladně prošmejdili prostor kolem celé planety. Asi před dvěma hodinami přišla zpráva, že byl konečně objeven.“ Gorbovskij umlkl.

Musel jsem vynaložit přímo titánské úsilí, abych nezařval: „Kdo?! No tak kdo byl nalezen?“ Gorbovskij podle mého názoru na takovou reakci čekal. Ale nedočkal se. Komov mlčel jako zařezaný. A Gorbovskij byl nucen pokračovat.

„Je skvěle maskovaný. Pohlcuje prakticky veškeré druhy záření. Kdybychom se po něm nepídili, nikdy bychom ho nenašli, a to jsme uplatnili převratnou novinku — už mi to tu vysvětlovali, jenže já stejně ničemu nerozuměl — nějaký vakuový koncentrátor. Každopádně jsme ho nějak vyhmátli a přihákovali se k němu jako piráti. Je to automatický satelit, něco jako ozbrojený strážný. Podle některých konstrukčních řešení lze usuzovat, že ho tu instalovali Poutníci. Už dávno, před statisíciletími. Naštěstí pro účastníky projektu Archa nesl jen dvě mobilní nálože. První byla odpálena už v prehistorických dobách a my se nejspíš nikdy nedovíme, kdo byl ten nešťastník. No a tu druhou slízli chudáci Semjonovovi. Poutníci považovali tuto planetu za zakázanou, jiné vysvětlení nemám. Můžete se ptát proč. Ve světle toho, co víme, se nabízí jediná odpověď: z vlastní zkušenosti pochopili, že místní civilizace je nekomunikabilní, navíc uzavřená a kontakt, který by byl vnucen, by pro ni mohl znamenat dramatické otřesy. Kdyby na mé straně byl jen August Johann Maria Bader… Pokud si dobře vzpomínám, vždy jste se o Poutnících vyslovoval s velkou úctou, Gennadiji.“ Gorbovskij znovu umlkl. „Nejde ovšem jen o to. I kdybychom bez ohledu na rozhodnutí Poutníků zkusili za stejných okolností tuto uzavřenou komunitu velmi opatrně a velmi postupně otevřít… V nejhorším případě by se naše negativní zkušenosti rozhojnily o ještě jednu. Postavili bychom tu nějakou výstražnou značku a odporoučeli se. Byla by to záležitost jen dvou našich civilizací… Jenže teď se mezi dvěma civilizacemi jako mezi perlíkem a kovadlinou ocitla třetí, a za tu třetí, respektive za jejího představitele, kterému říkáme Špunt, neseme již několik dní plnou odpovědnost, Gennadiji.“

Uslyšel jsem, jak Komov zničeně vydechl, a nastalo dlouhé ticho. Když se konečně rozpovídal znovu, hlas měl velmi neobvyklý, nějak nalomený. Rozpovídal se o Poutnících — nejdřív se divil tomu, jak se mohli dopustit takové nepředloženosti, jako je instalace podobného automatického vrahouna, ale sám si hned vzpomněl na nepřímé důkazy, které svědčily o zvyku Poutníků putovat vesmírem vždy v celých eskadrách, což znamená, že každý osamělý hvězdolet zákonitě považují za automatickou sondu. Neodpustil si také poznámku, že i na Zemi je načase, aby skončila ta půlstoletá barbarská epocha samotářských letů volného průzkumu — přináší to příliš mnoho obětí, příliš málo užitku a spousty trapných omylů. „To ano,“ souhlasil Gorbovskij, „už jsem na to taky myslel.“ Pak Komov připomněl řadu případů, kdy záhadně mizely automatické kosmolety směřující k některým neznámým planetám. „Pořád jsme se nemohli dostat k tomu, abychom si na ty záhady pořádně posvítili — a vida, teď je můžem vidět ve zcela novém světle.“

„Skutečně!“ zaradoval se Gorbovskij. „Velmi zajímavá myšlenka.“ S chutí si popovídali o té strážní družici, podivili se, jak je možné, že nesla jen dvě nálože, pokusili se alespoň zhruba odhadnout, jaké z tohoto pohledu musely být představy Poutníků o hustotě osídlení vesmíru, dospěli k závěru, že se nakonec příliš neliší od těch našich, ale samo sebou se nabízí také myšlenka, že měli v úmyslu se sem jednou vrátit a pak to kdovíproč neudělali — možná má tedy pravdu Borovik, který předpokládá, že Poutníci Galaxii opustili. Komov položertem vyslovil předpoklad, že Poutníci jsou vlastně ti zatracení domorodci — uhonění, přesycení dojmy, informacemi a zkušenostmi, a proto dnes uzavření do sebe. Gorbovskij si neodpustil narážku související s Komovovou oblíbenou teorií a začal ho také žertem vyslýchat, jak takovou evoluci Poutníků hodnotit z hlediska hypotézy vertikálního pokroku.

Pak se zmínil o zdraví doktora Mbogy, uprostřed věty přeskočili na potřebu co nejrychlejšího zpacifikování nějaké ostrovní říše a na roli, již by v této pacifikaci měl sehrát nějaký Karl Ludwig, jemuž neznámo proč říkali také Poutník; od milého Karla Ludwiga přešli hladce a plynule k otázkám mezí kompetence Rady galaktické bezpečnosti, a shodli se na tom, že do této kompetence patří jen civilizace humanoidní… Velice brzy jsem přestal chápat, o čem je řeč, a hlavně proč se mluví právě o tom, o čem se právě mluví.

A Gorbovskij najednou řekl:

„Dočista jsem vás umořil, Gennadiji, nezlobte se. A běžte si odpočinout. Byla to velice příjemná debata. Zvlášť když jsme se tak dlouho neviděli.“

„Zato teď se samozřejmě brzy uvidíme znovu,“ poznamenal trpce Komov.

„Ano, řekl bych tak za dva tři dny. Bader už je na cestě. Borovik taky, řekl bych, že zítra bude na základně celý Komkon.“

„Takže do pozítřka na shledanou,“ rozloučil se Komov.

„Pozdravujte taky tu vaši službu… Jmenuje se Stas, jestli se nemýlím. Je takový… předpisový, nebo jak to říct. A Jakova, taky Jakova ode mě pozdravujte. I ostatní členy posádky.“

Ještě jednou se rozloučili.

Seděl jsem dál jako myška a bezmyšlenkovitě civěl na panoramatickou obrazovku. Za mými zády už se neozýval jediný zvuk. Minuty se vlekly nesnesitelně pomalu. Z přání otočit se mi zkameněl krk a píchalo mě pod lopatkou. Bylo mi dokonale jasné, že Komov je zdeptán. Protože sám jsem si připadal zadupán do země. Hledal jsem odpověď za Komova, ale v hlavě mi jako jehla na staré desce přeskakovalo stále totéž: No a co má být, že tu byli Poutníci? To je toho, nějací Poutníci. Já sám jsem třeba taky tak trochu Poutník…

Najednou se Komov zeptal:

„No a vy? Jaký na to máte názor vy, Stasi?“

Div jsem bez rozmyslu neplácl: „Prosím vás, na nějaké Poutníky se můžem klidně to…,“ ale včas jsem se opanoval. Abych si nezadal, poseděl jsem ještě vteřinku ve stále stejné poloze, a teprve pak jsem se i s celým křeslem otočil. Komov s bradou usazenou na propletených prstech sledoval pohaslou obrazovku vizoru. Oči měl zpola zavřené, ústa téměř truchlivá.

„Asi budeme muset čekat…,“ řekl jsem. „Co jiného…? Protože Špunt už asi nepřijde… a když ano, tak si dá načas…“

Komov pohnul koutkem úst.

„Copak Špunt, ten přijde. Na to se příliš rád ptá… Víte, kolik už teď musí mít připraveno nových otázek?“

Bylo to téměř slovo od slova totéž, co v jídelně vykoumal Vanderhoose.

„V takovém případě by možná…,“ zabručel jsem nerozhodně, „by možná bylo lepší opravdu…“

Co já k tomu mohl říct? Co mohl po Komovovi a po samotném Gorbovském říct řadový kybertechnik, stár dvacet let, praxe v terénu šest a půl dne — možná vcelku obstojný, pracovitý, snaživý, se zájmem o věc atakdále, ale zároveň nutno říct rozumu nepříliš pronikavého, takový prosťáček a polovzdělanec…

„Možná,“ přikývl unaveně Komov. Zvedl se a šoupaje podrážkami o podlahu se odšoural k východu, ale na prahu se ještě otočil. Jeho obličej se stáhl do trpitelského šklebu. Téměř vykřikl: „Copak nikdo z vás nechápe, že Špunt je jediný případ, případ v podstatě nemožný, a proto jediný a poslední svého druhu? Něco takového se už nikdy nestane. Rozumíte? Nikdy!“

Odešel a já zůstal sedět tváří k vysílačce a zády k panoramatické obrazovce. Nikdy…! No jistě, už nikdy. Proč se v tom takhle plácáme? Chudák Komov, chudinka Majka, chudák Špunt… Kdo z nich je asi největší chudák? Nezbývá, abychom odtud opravdu odešli. Špuntovi se uleví, Majka půjde studovat pedagogiku, takže nejvíc asi zkusí Komov. Něco takového se snad ani nedá vymyslet — badatel narazí, a osobně narazí! na superunikátní možnost své vývody experimentálně doložit, a najednou je všechno napadrť. Najednou se právě Špunt, který se měl stát věrným pomocníkem, neocenitelným prostředníkem, hlavním beranidlem, drtícím všechny nesnáze a překážky, sám mění v překážku největší… Otázku přece nemůžeme stavět podle principu „Špuntova budoucnost, nebo vertikální pokrok lidstva?“ … Je to taková logická rošťárna, něco jako Zenónovy aporie. Nebo v tom není protimluv? A opravdu je otázku třeba stavět takto? Lidstvo je přece jenom… Zamyšleně jsem se otočil tváří k panoramatické obrazovce, roztržitě na ni pohlédl — a jen jsem vyhekl. Všechny ty kardinální problémy mi okamžitě vypadly z hlavy.

Uragán se docela utišil. Celá krajina zbělala sněhem a jinovatkou, ale důležitější bylo, že hned vedle lodi, těsně na okraji zorného pole našich kamer někdo byl a já už věděl, že je to Špunt, osamělý, drásaný na kusy mezi dvěma civilizacemi, a nemůže se odhodlat k tomu, aby vstoupil…

Cvalem jsem vyrazil na chodbu. V přechodové komoře jsem automaticky popadl kožich, ale hned jsem ho zase odhodil, celým tělem nalehl na blánu a doslova vypadl ven. Špunt už tam nebyl. Hlupák Tom rozsvítil návěst a dožadoval se pokynů. Všechna ta bělost mihotala v rozechvělém světle polární záře. Jen těsně u průlezu se pod mýma nohama černal nějaký kulatý předmět. Chvilku mi trvalo, než jsem se přiměl sklonit se k němu.

Byl to náš míč. A na míč někdo narazil obruč se třetím okem. Objektiv byl vymlácený a celá čelenka vypadala tak, jako by se dostala doprostřed kamenopádu.

A na sněhové duchně nikde ani stopy.