Spunt

Kapitola pátá LIDÉ A NELIDÉ

„Všichni na svá místa!“ zavelel vesele Komov, chopil se svých pouzder s přístroji a křepče odpochodoval.

Pohlédl jsem na Majku. Stála uprostřed velína jako solný sloup se zamženým pohledem a nezvučně ševelila rty — třídila poznatky.

Pohlédl jsem na Vanderhooseho. Obočí se mu přestěhovalo až někam doprostřed čela, licousy trčely do stran a snad i vzhůru a on tak poprvé, co se pamatuju, nebudil dojem savce, ale mořského ježka čerstvě vytaženého z hlubin. Na panoramatické obrazovce podél staveniště směrem k bažině bodře našlapoval Komov ověšený aparaturou.

„Taktakták!“ protáhla spokojeně Majka. „Nojo, proto ty hračky…“

„Proč?“ zajímal se Vanderhoose.

„Hrál si s nimi,“ vysvětlila mu Majka.

„Kdo?“ nechápal kapitán. „Komov?“

„Ne. Semjonov.“

„Semjonov?!“ žasl dál Vanderhoose. „Hm… No a co z toho?“

„Semjonov mladší,“ dodal jsem netrpělivě. „Cestující. Dítě.“

„Jaké dítě?“

„Semjonovovo dítě!“ nevydržela Majka. „Už chápete, proč měli to šicí zařízení? A čepičky, dupačky a plenky…“

„Plenky…,“ hlesl jako ozvěna zcela rozložený Vanderhoose. „Jo tak ono se jim narodilo dítě! A já si pořád lámal hlavu, kde to najednou splašili pasažéra, a ještě ke všemu jmenovce! Kde by mě bývalo napadlo… No samozřejmě!“

Zazpíval volací signál radiostanice. Roztržitě jsem přepnul na příjem. Byl to Vadik. Mluvil chvatně a polohlasem — asi se bál, aby mu na to někdo nepřišel…

„Co se tam u vás děje, Stasiku? Ale rychle, co nevidět startujem…“

„Rychle se to vykládat nedá,“ odpověděl jsem celý popuzený.

„Tak jen v bodech. Našli jste loď Poutníků?“

„Jakých Poutníků?“

„No těch… jak je hledá Gorbovskij.“

„A kdo to našel?“

„No vy! Co jiného jste mohli najít!“ A jeho hlas se změnil jako mávnutím kouzelného proutku. „Kontrola spojení! Konec!“

„Co že našli?“ přeptal se Vanderhoose. „Ještě nějakou jinou loď?“

Mávl jsem rukou.

„Ale, znáš to, zvědavci… Takže kluk se narodil v dubnu třiatřicet a naposledy se ozvali v květnu čtyřiatřicet… Jakove, jak často se měli hlásit?“

„Jednou za měsíc,“ odpověděl ihned Vanderhoose. „Loď putující v režimu volného průzkumu…“

„Okamžik,“ přerušil jsem ho, „tak to máme, květen, červen…“

„Třináct měsíců,“ napověděla s despektem Majka.

Nevěřil jsem a přepočítal si to sám.

„Skutečně,“ zakroutil jsem hlavou, ale nechtěl jsem tomu věřit.

„To je nemožné.“

„A co vám připadá nemožné?“ otázal se opatrně trochu natvrdlý kapitán.

„V den havárie bylo nemluvněti třináct měsíců,“ vysvětlila Majka. „Jak to mohlo přežít?“

„To domorodci,“ usoudil jsem. „Semjonov vymazal palubní deník. Což znamená, že někoho zahlédl… A Komov na mě neměl co štěkat. Byl to normální dětský pláč. Přece vím, jak brečí roční capart… Všechno to zaznamenali, a když vyrostl, dali mu to poslechnout…“

„Jenže na takový záznam potřebovali techniku,“ skočila mi do řeči Majka.

„Nemuseli to nutně nějak zaznamenávat, třeba si to pamatovali,“ namítl jsem, „na detailech nesejde.“

„Aha,“ zauvažoval Vanderhoose. „Semjonov viděl nějaké humanoidy, nebo možná nehumanoidy patřící k vyspělé technické civilizaci.“

„Na technickou civilizaci to tu moc nevypadá,“ zapochybovala Majka.

„Spíš to bude v té nehumanoidnosti,“ prozřel jsem náhle. „Panstvo,“ pokračoval jsem, „jestli tuhle planetu obývají nehumanoidi, tak je to případ, že… Zkrátka člověk-prostředník, rozumíte? Je to člověk i nečlověk, humanoid i nehumanoid! Něco takového tu ještě nebylo. O podobné možnosti se nikdo z lidí zatím neodvážil ani snít!“ Byl jsem nadšením bez sebe. Majka taky. Ty perspektivy nás oslepovaly. Mlhavé, nezřetelné, ale duhově jásavé perspektivy. Lidstvo se dočkalo superunikátního zrcadla, lidstvu se otevírají dveře do zatím zcela nepřístupného, nezbadatelného světa zásadně jiné psychologie a Komovovy hypotetické ideje vertikálního pokroku se tak konečně dočkaly reálného experimentálního základu…

„Ale proč by se nehumanoidi piplali s lidským mládětem?“ zapochyboval Vanderhoose. „K čemu by jim to bylo, a jak se taky v něčem takovém mohou vyznat?“

Perspektivy mírně pohasly, ale Majka už měla v záloze další všetečnosti:

„Na Zemi je přece známa řada případů, kdy nehumanoidní tvorové vychovali lidské mládě!“

„No prosím, prosím — ale to bylo na Zemi!“ zdůraznil smutně Vanderhoose.

A ta skepse byla namístě. Všechny známé inteligentní nehumanoidní populace jsou člověku mnohem vzdálenější než vlk, a dokonce třeba i než chobotnice. I takový seriózní odborník jako Krüger, prohlašuje, že inteligentní měkkýši z Garotty nepovažují vlastní vjemy jakkoli související s člověkem a s veškerou jeho technikou za projev reálného světa, ale za plod své nepředstavitelné obrazotvornosti… „A přesto přežil a vyrostl!“ nedala si pokoj Majka. A taky měla pravdu.

Já sám jsem vlastně taky skeptik. Nemám rád přehánění a nemírné fantazírování. Na rozdíl od Majky. Jenže v tomto případě se jiný předpoklad nenabízel. Roční dítě. Samo. Ledová pustina. Je jasné, že sám od sebe by přežít nemohl. A na druhé straně ten smazaný palubní deník. Co se tu ještě dá vymyslet? Nějací humanoidní přivandrovalci, kteří se náhodou vyskytli někde nablízku, hošíka vykrmili a zase odletěli? Nesmysl.

„Třeba nepřežil,“ vyslovila další předpoklad Majka. „Třeba je ten pláč a hlasy jeho rodičů všechno, co po něm zůstalo.“

Na vteřinku jsem byl ochoten věřit, že se nám všechno bortí pod rukama. Ta Majka si taky věčně něco vymýšlí. Ale hned jsem se vzpamatoval:

„A jak se teda dostává do lodi? Jak diriguje moje kybery? Kdepak, panstvo, buď jsme se v kosmu konečně setkali s naprosto přesnou — chápete to?! — úplně přesnou replikou lidstva, nebo je to kosmický Mauglí. Nevím, co je pravděpodobnější.“

„Já taky ne,“ připojila se Majka.

„Ani já,“ rozhodil rukama Vanderhoose.

Z interkomu zazněl Komovův hlas:

„Paluba, pozor! Jsem na místě. Vy důkladně sledujte okolní terén. Sám odsud mnoho nevidím. Došly nějaké radiogramy?“

Pohlédl jsem do příjmové kapsy.

„Celý balíček,“ hlásil jsem.

„Celý balíček!“ hlásil Vanderhoose do mikrofonu.

„Stasi, odvysílal jste ty moje?“

„Éé… všechny ještě ne,“ zamumlal jsem provinile a chvátal k radiostanici.

„Máte tam pěkný chlívek!“ vypeskoval nás Komov. „Nechte rozumování a pusťte se do práce. Zapomeňte na všechno, Majo, sledujte obrazovku. Popove, pevně doufám, že poslední z mých radiogramů bude do deseti minut v éteru. A vy, Jakove, mi zatím přečtěte, co došlo na mé jméno.“

Když jsem ukončil vysílání a rozhlédl se, zjistil jsem, že všichni pracujeme jako mravenečkové. Majka seděla na své pozorovatelně — panoramatická obrazovka ukazovala Komova, vlastně jen droboučkou postavičku při samém břehu, nad bažinou se převalovala mlha, ale jinak se v okruhu celých viditelných sedmi kilometrů na všechny strany od lodi nic ani nepohnulo. Komov k nám seděl zády. Asi čekal, že se náš Mauglí znovu vykutálí z bažiny. Majka se zvolna otáčela, sledovala okolní krajinu a čas od času si každý jen trochu podezřelý úsek přiblížila transfokátorem — v takových případech se na pomocných monitorech objevoval detail povadlého keře, fialového stínu písečného přesypu, nebo jen neurčitá skvrna v řídkých metlicích trpasličích stromů.

Vanderhoose monotóně mumlal do mikrofonu: „Varianty psychotypu dvojtečka šestnáct en lomeno třicet dva théta nebo šestnáct em… jako máma… Lomeno třicet jedna epsilon…“ „Stačí…,“ přerušoval ho Komov, „čtěte další.“ „Země, Londýn, Cartright, vážený Gennadiji, ještě jednou vám zdvořile připomínám vás slib podat informace…“ „Stačí, další!“ „Tiskové středisko…“ „Stačí, dál! Vlastně ne — Jakove, čtěte jen to, co přišlo z Centra nebo ze základny.“ Pauza. Vanderhoose přebírá kartičky. „Centrum, Bader — nulaaparatura, kterou jste požadoval, už je na cestě. Sdělte vaše předběžné závěry k těmto bodům: zaprvé, další pravděpodobné zóny výskytu domorodců…“ „Stačí, další.“

Ozvala se základna. Sidorov sháněl Komova.

„Komov čeká na kontakt, Michaile Albertoviči,“ vysvětlil jsem skoro provinile.

„Už to začalo?“

„Ne.“

Sidorov si odkašlal.

„No tak dobře, spojím se s ním později. To nespěchá.“ Odmlčel se. „Máte trému?“

Zaposlouchal jsem se do svých vnitřních hlasů.

„Tréma bych tomu neříkal… Připadám si… nějak jinak… Jako ve snu. Jako v pohádce.“

Teď si povzdechl.

„Nebudu rušit,“ řekl. „A přeju hodně úspěchů.“

Poděkoval jsem. Pak jsem se lokty opřel o pult, bradu pohodlně usadil do dlaní a znovu se soustředil na hlasy vlastního nitra. Asi jsem to řekl dobře, je to takové divné. Člověk nečlověk. Už se o něm skutečně nedá mluvit jako o člověku. Lidský jedinec vychovaný vlky se sám stává vlkem. Kdyby se ho ujali medvědi, bude z něj medvěd. A co kdyby se člověčího mláděte ujala chobotnice a vychovala ho ona? Kdyby ho nesežrala, ale chtěla se o něj postarat… Jenže ani v tom nevězí jádro pudla. Jak vlku či medvědovi, tak chobotnici je inteligence cizí. V každém případě ta, již xenologové pod tímto pojmem chápou. A co když našeho Mauglího vychovaly rozumné bytosti, ale zároveň tak trochu chobotnice…? Někdo ho přece musel naučit rozsévání krycích fantomů, někdo v něm musel vypěstovat ty zvláštní mimikry — lidský organismus takové kousky nesvede, což znamená, že jde o umělou fyziologickou výbavu. Počkat, ale k čemu tady mimikry? Před čím se asi má umět bránit? Planeta je přece pustá! Tohle by ovšem znamenalo, že pustá není.

Představil jsem si obrovské jeskyně zalité matoucím nafialovělým světlem, ponurá zákoutí, ve kterých číhá smrtelné nebezpečí, a malého chlapce, který se krade při lepkavé stěně a je připraven v kterékoli sekundě zmizet, rozplynout se ve zvolna tající stín. Nešťastný hoch. Naší povinností je co nejdřív ho odsud odvézt… Stop, stop a ještě jednou stop! Samé bludy. Nic takového se nestává. Nestává se, aby existoval složitý, moudrý a zkušenostmi poučený život a kolem něj nekypěl život prostší a hloupější. Kolik druhů živých organismů jsme tu celkem napočítali? Snad jedenáct nebo dvanáct, a to je celé spektrum od nepatrného viru až po lidské mládě. Ne, to se nestává. Něco tu není v pořádku. Nevadí, už brzy tomu přijdem na kloub. Kluk nám vyklopí první poslední. Ale co když nevyklopí? Kolikpak toho lidem navykládala lidská vlčata o vlcích? S čím ten Komov tak zatvrzele počítá? A najednou se mi chtělo hned teď, okamžitě, bez prodlení, položit Komovovi otázku, s čím počítá.

Vanderhoose dočetl poslední radiogram, pohodlně se v křesle natáhl, založil si ruce za hlavu a skoro zasněně pronesl:

„Já ty Semjonovovy přece znal. A musím vám říct, že to byli báječní, ale zároveň dost výluční lidé. Romantici starých časů. Šura znal všechny ty staré zákony jako své boty a věčně věků je citoval. Nám připadaly směšné a staromódně praštěné, kdežto on v nich nacházel jistou poezii… Katastrofa, agónie, na palubu se derou odporné obludy… Zničit palubní deník, vymazat každou stopu, kterou lze v prostoru zanechat — vždyť na druhém konci té stopy je Země! Ano, to na něj vypadá.“ Odmlčel se. „Řeknu vám, že takových, co hledají osamění, je mnohem víc, než se obecně soudí. Osamění nemusí být tak špatná věc, co o tom soudíte?“

„Pro mě by to nebylo,“ sdělila mu úsečně Majka, aniž odtrhla oči od obrazovek.

„Protože jsi mladá,“ poučil ji kapitán. „Ve tvém věku se Šura Semjonov taky rád přátelil s mnoha lidmi a měl rád, když o jeho přátelství stáli. A rád pracoval v houfu, ve velkém hlučném spolku vrstevníků. A rád pořádal intelektuální bitvy, těšil ho trvalý stav napětí a všudypřítomný duch soutěživosti; v čem se soutěžilo, na tom koneckonců nesešlo — mohly to být skoky s křídly, závody ve vyprávění vtipů na čas, nebo v odříkávání nějakých tabulek zpaměti… prostě cokoli. A v přestávkách mezi takovými soutěžemi rád z plna hrdla vyzpěvoval za doprovodu nekofonu kuplety vlastní výroby…“ Vanderhoose se neubránil dalšímu vzdechu. „Což obvykle přechází s příchodem první skutečné lásky… Ačkoli, o tom já nic nevím. Vím jen tolik, že ve dvacátém roce Šurik s Marií odešli k volnému průzkumu. Od té doby už jsem je neviděl. Jednou jsem si s nimi povykládal po videu… Pracoval jsem tehdy jako dispečer a Šurik mě žádal o povolení k odletu z Pandory.“ Posmutněl. „Šurův otec, Pavel Alexandrovič, mimochodem ještě žije. Rozhodně ho navštívím, až se vrátíme…“ Utichl. „Abyste věděli, tak já jsem volný průzkum nikdy neschvaloval. Je to archaický zvyk. Ti lidé bloudí po vesmíru sami, je to nebezpečné, vědecký přínos je mizivý a někdy ti lidé prostě překážejí… Vzpomínáte si na tu historii s Kammererem? Pořád se tváří, jako bychom už ovládli celý vesmír, jako bychom v kosmu byli doma. Jenže tak to není. A nikdy to tak nebude. Vesmír vždycky zůstane vesmírem a člověk jen člověkem. Bude sice zkušenější a zkušenější, ale žádné zkušenosti nemohou být dost rozsáhlé, abychom se ve vesmíru mohli cítit jako doma… Já myslím, že Šura s Marií ve vesmíru taky nic neobjevili, přinejmenším nic takového, o čem by stálo za to vykládat třeba jen v palubní jídelně u stolu.“

„Ale byli šťastní,“ usadila ho Majka, stále ještě odvrácená.

„Proč myslíš?“

„Protože jinak by se vrátili! K čemu by tu něco hledali, když byli šťastní i tak?“ pohlédla podmračeně na kapitána. „Co kromě štěstí má vůbec cenu hledat?“

„Mohl bych ti odpovědět, že když je někdo šťastný, nehledá už vůbec nic,“ opáčil důstojně Vanderhoose, „ale na tak zásadní spor se necítím připraven, stejně jako ty, co o tom soudíš? Dříve nebo později jistě začneme fenomén štěstí připisovat i životnímu stylu nehumanoidů a…“

„Paluba!“ vyrušil ho z úvah Komovův hlas. „Zvýšit pozornost!“

„Přesně to jsem teď chtěl říct!“ připojil se k němu Vanderhoose a Majka se znovu otočila k obrazovkám.

Sledovali jsme je všichni tři. Slunce už stálo docela nízko, těsně nad vrcholky, a vulkanické homole se oblékly do podvečerních stínů. Jasně svítila přistávací plocha, čapka par nad bažinou se zdála těžká a nehybná a její šošolka, skrz kterou se pracně dralo ochabující sluneční světlo, se nalila hustým fialovým tónem. Všechno kolem bylo nápadně nehybné, dokonce i Komov.

„Je pět hodin,“ poznamenal polohlasně Vanderhoose. „Co takhle oběd? Gennadiji, co byste řekl nějakému jídlu?“

„Nic nepotřebuju,“ odpověděl Komov. „Vzal jsem si pár krajíců s sebou. Ale vy se najezte, může se stát, že za chvíli nebudete mít na jídlo ani pomyšlení.“

Zvedl jsem se.

„Jde se vařit. Čím mohu sloužit?“

A Vanderhoose vyjekl:

„Už ho vidím!“

„Kde?“ skočil mu do řeči Komov dřív než tu krátkou frázi stačil dokončit.

„Jde k nám po pobřeží, směrem od ledovce. Je asi tak šedesát stupňů od vašeho stanoviště vlevo.“

„Aha,“ přidala se Majka, „Už ho taky mám. Opravdu, jde sem.“

„Nevidím ho!“ ozval se netrpělivě Komov. „Potřebuju dálkoměrné údaje.“

Vanderhoose sklonil obličej k dálkoměru a nadiktoval souřadnice. Už jsem ho taky zaregistroval — těsně při černé vodě, jako by dost neochotně, se směrem k lodi sunula nazelenalá, nápadně pokřivená postavička.

„Ať dělám, co chci, nevidím ho,“ ozval se otrávený Komov. „Popisujte mi každý jeho pohyb.“

„Takže…,“ odkašlal si Vanderhoose a připravil se k reportování. „Jde co noha nohu mine, dívá se sem k nám… a v rukou nese náruč nějakých prutů… Teď zastavil a dloube se špičkou nohy v písku… Brrr, taková morna, a on je úplně nahatý… Jde dál… Teď to vypadá, jako by se díval na vás, Gennadiji… To je zajímavé, anatomii rozhodně nemá lidskou, přesněji řečeno, ne tak docela lidskou… Zase se zastavil a pořád se dívá směrem k vám. Je vůbec možné, abyste ho neviděl, Gennadiji? Teď jste se z našeho pohledu ocitli v jedné rovině, je od vás blíž než od lodi…“

Pierre Alexandrovič Semjonov, kosmický Mauglí, se blížil. K lodi se přiblížil na nějakých dvě stě metrů a když Majka zvětšila detail tváře, daly se rozeznat dokonce i řasy. Mezi dvěma horskými štíty se zřejmě naposledy ukázalo zapadající slunce, ještě jednou se úplně rozsvětlilo a po pláži se rozběhly dlouhatánské stíny.

Bylo to opravdu dítě, asi tak dvanáctiletý kluk, neohrabaný výrostek, kostnatý, nohatý, s ostrými ramínky a lokty, ale tím jeho podobnost s obyčejným klukem končila. Už obličej měl ke klukovskému daleko, i když lidské tahy tváři nechyběly, byla však naprosto nehybná, strnulá, ustydlá, zkamenělá jako maska. Žily v ní jen oči, lesklé, velké tmavé oči, které jako by vystřelovaly napravo nalevo průřezy v té masce. Uši se zdály velké, odstálé, pravé znatelně větší než levé a od levého boltce ke klíční kosti se táhl tmavý nerovný šrám, hrubá, rozeklaná, nepravidelně srostlá stará rána. Nazrzlé vlasy v různě silných a hutných provázcích visely na čelo a ramena, případně trčely vzhůru a do stran. Strašidelná, nepříjemná tvář modravě zeleného odstínu se leskla, jako by byla napuštěna nějakým tukem. Stejný lesk mělo ostatně celé chlapcovo tělo. Byl úplně nahý, a když došel téměř až k lodi a náruč klacků odhodil na zem, bylo vidět, jaký je celý žilnatý a šlachovitý, bez sebemenších stop nějaké dojemné dětské bezbrannosti. Zdál se kostnatý, to ano, ale ne vyzáblý, na tom podivuhodném, dospěle tuhém těle bylo vidět také další hrozivě rozšklebené stopy po havárii — hluboká jizva na levém boku, klikatící se přes všechna žebra až k bedernímu kloubu musela zůstat po ráně, která navždy zkřivila jeho postavu, stejně hluboký byl i šrám na pravé noze a také uprostřed hrudníku zela nepřirozená propadlina. Bylo jasné, že mu tu muselo být ouvej. Planeta lidské mládě snaživě žvýkala a rozkousávala, ale nakonec si ho zřejmě přestavěla k obrazu svému.

Už byl asi dvacet kroků od nás, na samé hranici mrtvého prostoru, kam oči kamer nedosáhly. Pod nohama mu ležela hromádka prutů, on stál se spuštěnýma rukama a díval se na loď; o našich objektivech samozřejmě nemohl mít nejmenší tušení, ale vypadalo to, jako by se nám díval přímo do očí. A jeho postoj byl nelidský. Nevím, jak to vyložit nejlépe. Prostě lidé takhle nestávají. A nikdy se do takové pózy nedostanou. Ani když odpočívají, ani v nějakém očekávání, ani ve chvílích napětí. Levou nohu nechal mírně vzadu a lehce ji ohnul v koleni, a přesto celou vahou spočíval právě na ní. Levé rameno přitom vystrčil kupředu. Přirovnat se dal snad jen k diskobolovi těsně před vrhem, jenže to je poloha, ve které dlouho nevydržíte, protože je nepohodlná a taky nepohledná — a on tak navzdory všemu stál, stál tak celých několik minut, než náhle přidřepl a začal přebírat své pruty. Řekl jsem „přidřepl“, ale tak to nebylo: chlapec dosedl na patu levé nohy, pravá se neohnula a doslova vystřelila dopředu. Už jen dívat se na něj bylo odpudivé, zvlášť když se přehraboval v těch klaccích a pomáhal si přitom nataženou pravou nohou. Nakonec k nám zvedl lesklý obličej a vztáhl k nám ruce — v každé pěsti třímal po proutku — a pak přišlo něco, co si už vůbec netroufám zodpovědně popsat.

Můžu říct jen jedno: ten strnulý obličej se probudil, vlastně ne, nejen probudil, on vybuchl. Nevím, kolik má člověk v měkkých partiích hlavy mimických svalů, ale ty všechny se daly do pohybu zároveň, a každý konal něco jiného, každý se neustále smršťoval a zase ochaboval, každý ve vlastním složitém rytmu. Marně si lámu hlavu, s čím to srovnat. Snad s čeřením vodní hladiny, či s hrou slunečních odlesků na té hladině, jenže to je pohyb jednotvárný a přitom chaotický, jednotvárný ve své chaotičnosti, zatímco tady ohňostrojem záchvěvů prosvítal jakýsi zcela pravidelný rytmus, jakýsi smysluplný řád, to nebyl chorobný, konvulzívní třas, agónie, panika. To byl tanec svalstva, pokud se to tak dá pojmenovat. Ten tanec vyprýštil z tváře, pak se připojila ramena, hruď, rozezpívaly se ruce a zatřepotaly se suché pruty v pěstích, křížily se, navzájem proplétaly, zápolily spolu, a přitom šramotily, bubnovaly a cvrlikaly, jako by loď stála v louce plné cvrčků. Netrvalo to ani minutu, ale mně z toho zalehly uši a tmělo se mi před očima. Až ten pohybový koncert zvolna uhasl. Tanec a zpěv odešly z klacíků do rukou, z rukou do ramen, potom do tváře a vše se opět utišilo. Znovu na nás zírala strnulá maska. Chlapec se bez nejmenší námahy zvedl, překročil hromádku prutů a najednou zmizel v mrtvém prostoru.

„Proč mlčíte?“ zalykal se rozčilením Komov. „Jakove, no tak Jakove! Slyšíte mě? Proč mlčíte?“

To už jsem se stačil probrat z omámení a očima jsem na obrazovce vyhledal železného Gennadije. Xenopsycholog stál křečovitě ztuhlý, díval se k lodi a od jeho nohou se po písku táhl nekonečný stín. Vanderhoose si odkašlal a hlesl:

„Slyším.“

„Co se stalo?“

„Já si na to netroufnu,“ zakroutil bezradně hlavou. „Co třeba někdo z vás, omladino?“

„Mluvil!“ dostala ze sebe Majka stísněně. „To k nám mluvil…“

„Poslyšte,“ vložil jsem se do té útržkovité debaty, „a nešel náhodou k průlezu?“

„Možné to je,“ přikývl Vanderhoose. „Gennadiji, zmizel nám v mrtvém pásmu. Možná už se blíží k průlezu…“

„Sledujte vchod zevnitř,“ zavelel horečně Komov. „Pokud vstoupí na palubu, okamžitě mi to sdělte a zamkněte se na velíně…“ Chvíli bylo ticho. „Očekávám vás za hodinu,“ pronesl nějakým novým tónem, normální, klidnou a civilní dikcí, a jako by se přitom zpola odvrátil od mikrofonu. „Stihnete to za hodinu?“

„Nerozumím,“ zkoprněl Vanderhoose.

„Zamkněte se!“ zařval Komov rovnou do mikrofonu. „Když se dostane do lodi, tak se zamkněte!“

„To jsem pochopil,“ urazil se kapitán, „ale kde nás chcete čekat za hodinu?“

Ticho.

„Čekám vás za hodinu,“ zopakoval Komov, a asi se při tom zase díval někam stranou, protože mikrofon bral hlas špatně. „Stihnete to za hodinu?“

„Kde?“ zoufal si Vanderhoose. „Kde nás čekáte za hodinu?“

„Jakove, slyšíte mě?“ začal ztrácet klid i Komov.

„Teď vás slyším výborně,“ odpověděl Jakov a zmateně se na nás ohlédl. „Říkal jste, že nás čekáte za hodinu. Ale kde?“

„Rozhodně jsem nic takového…,“ rozzuřil se Komov, ale toho uprostřed fráze přehlušil Vanderhooseho hlas, stejně dutý jako před chvílí Komovův:

„Není už nejvyšší čas k obědu? Stasovi se tam už musí stýskat, co o tom soudíš, Majko?“

Majka se hystericky zachichotala.

„To je přece on…,“ řekla a píchla prstem do obrazovky. „To je on… tam…“

„Co se děje, Jakove?“ naléhal už zase Komov.

A byl tu další hlas, takový neskutečný — ani jsem si hned neuvědomil, komu patří — a ten jako by konejšil:

„Já tě, stará vojno, zase postavím na nohy, a uvedu tě do společnosti…“

Majka zabořila obličej do dlaní, zalykala se a škytala v záchvatu nervního smíchu a kolena si přitahovala až k bradě.

„Nic zvláštního, Gennadiji,“ uklidnil ho Vanderhoose a otřel si kapesníkem zapocené čelo. „Jenom takové malé nedorozumění. Náš klient promlouvá našimi hlasy. Slyšíme ho díky systému vnější akustiky. Docela maličké nedorozumění…“

„Vidíte ho?“

„Ne… Ačkoli… teď se zrovna objevil znovu.“

Chlapec opět stál u svých prutů. Už v jiné, ale podle našeho názoru stejně nepohodlné poloze, jako byla ta předešlá. A opět nám hleděl přímo do očí. Jeho ústa se pootevřela, rty se nepřirozeně zkřivily, obnažily dásně a zuby v levém koutku a my zaslechli Majčin hlas:

„Protože kdybych měla ty vaše licousy, možná bych život opravdu brala jinak…“

„Mluví jako Majka,“ hlásil už nevzrušeně Vanderhoose. „A teď se podíval na vás. Ještě ho pořád nevidíte?“

Komov mlčel. Chlapec pořád stál s hlavou otočenou ke Komovovi — naprosto nehybný, jako vytesaný z kamene, bizarní socha ve zhoustlém soumraku. A já si uvědomil, že tohle není on. Figura se rozplývala, už jsem skrz ni viděl tmavý okraj vody při břehu.

„Aha, už ho mám!“ ozval se spokojeně Komov. „Stojí dvacet kroků od lodi, souhlasí?“

„Souhlasí,“ přikývl Vanderhoose.

„Nesouhlasí,“ opravil jsem ho.

Vanderhoose zpozorněl a naklonil se blíž k obrazovce.

„Nojo, asi nesouhlasí,“ připustil. „Asi je to ten, jak tomu říkáte, Gennadiji? Fantom?“

„Okamžik,“ přerušil ho Komov. „Řekl bych, že tentokrát ho vidím doopravdy. Jde ke mně!“

„Vidíš ho?“ zeptala se mě Majka.

„Ne,“ zakroutil jsem hlavou. „Už je tma.“

„Tmou to není,“ mínila Majka.

Asi měla pravdu. Slunce už zašlo a šero bylo stále sytější, ale Komova jsem ještě pořád zřetelně rozeznával, viděl jsem i mizející přelud, startovací plochu, ledovec v dálce, ale chlapec mi zmizel.

Pak jsem si všiml, že Komov se posadil.

„Už tu bude,“ poznamenal polohlasem. „Budu mít dost práce. Prosím nerušit. Dál důkladně sledujte každé hnutí na monitorech, ale žádné lokátory, nebo nedej bože nějaké aktivní průzkumné prostředky! Pokuste se vystačit si s infraoptikou. Konec.“

„Úspěšný lov,“ popřál do mikrofonu Vanderhoose a vstal. Tvářil se slavnostně. Přísně na nás pohlédl přes špičku nosu, nacvičeným vláčným pohybem si načechral licousy a zadeklamoval: „Stáda naše v chlévech dlí, my volni jsme do jitřní zoře…“

Majka křečovitě zívla a usoudila:

„Mně se snad chce spát, nebo co to je? Že by nervy?“

„Nechci vás strašit, ale teď si asi moc nepospíme,“ konstatoval Vanderhoose. „Uděláme to takhle: Majka si zatím půjde lehnout. Já zůstanu u monitorů a Stas může spát u radiostanice. A já ho za čtyři hodiny vzbudím, aby mě vystřídal. Co o tom soudíš, Stasi?“

Nic jsem nenamítal, přestože jsem pochyboval, že Komov vydrží tak dlouho sedět venku na mraze. Majka zívala a protestovat ji taky ani nenapadlo. Když odešla, navrhl jsem Vanderhoosemu, že bychom si mohli uvařit kávu, ale on to pod nějakou komickou záminkou odmítl — asi chtěl, abych si odpočinul. Tak jsem se uvelebil v křesle u vysílačky, prohlédl nové radiogramy, a když jsem nenarazil na nic spěšného, předal jsem je kapitánovi.

Vanderhoose mlčel. Spát se mi nechtělo ani trochu. Pořád mi nešlo z hlavy, jací asi jsou, ti vychovatelé Pierra Semjonova. Lidské mládě vychované mezi vlky běhá po čtyřech a vyje. Člověk medvědí je na tom podobně. Protože výchova je pro modus vivendi každé bytosti určující. Není všemocná, to ne, ale určující rozhodně. Ale proč náš Mauglí v takovém případě chodí vzpřímeně? Chodí po nohou, aktivně a šikovně užívá rukou, což samo o sobě není vlastností vrozenou, ale vypěstovanou. Umí mluvit. Určitě nechápe ani slovo z toho, co pronáší, ale část mozku s řečovým centrem je zaktivizována přímo velkolepě… Všechno si pamatuje na první poslech! Zvláštní, velmi zvláštní. Nehumanoidi, které už známe, by rozhodně nedokázali lidské dítě takhle vychovat. Snad ještě nakrmit ho, možná ochočit. Prozkoumat ve svých nevídaných laboratořích, připomínajících obrovský funkční model zažívacího traktu — to by asi taky uměli. Ale uvidět v něm člověka, identifikovat v tom tvorečkovi jeho lidství — pochybuju… Že by to nakonec opravdu byli humanoidi?

„V každém případě jsou humánní v tom nejširším slova smyslu, jaký se vůbec dá vymyslet,“ pronesl najednou Vanderhoose, „když tomu malému človíčkovi zachránili život, a musejí být víc než geniální, protože ho dokázali vychovat tak, aby se člověku aspoň podobal, i když sami o nějakých rukou a nohou možná nemají ponětí. Co o tom soudíš, Stasi?“

Neurčitě jsem zamručel a on si další své soudy nechal pro sebe.

Ve velíně bylo ticho. Základna se neozývala, Komov také další spojení nenavazoval — seděl jako socha, ozařovaný přízračnými záblesky duhových praporců polární záře. Chlapce jsem při nejlepší vůli ani nezahlédl. Kontakt však patrně běžel jako na drátkách, protože velký palubní počítač chvílemi tiše mlaskal a předl, jak zpracovával a třídil informace získané přes translátor. Na chvilku jsem si zdříml a pokud si dobře vzpomínám, zdálo se mi o nějakých chmurných osminožcích s neholenými tvářemi, v modrých teplákových soupravách a s roztaženými paraplaty, kteří mě učili chodit, a mně to bylo tak k smíchu, že jsem neustále padal a vyvolával tak jejich krajní nevoli. Probudilo mě měkké a přesto nepříjemné hnutí až někde v srdci. Něco se stalo. Vanderhoose seděl přihrbený jako útočící šelma před panoramatickou obrazovkou s prsty zaťatými do opěradel křesla.

„Stasi!“ zavolal tiše, zřejmě už podruhé. „Ano?“

„Podívej se sem!“

Už jsem obrazovku sledoval i bez jeho nabádání, ale zatím jsem na ní nezaznamenal nic pozoruhodného. Stejně jako předtím tam jen plápolaly a přelévaly se nebeské plameny. Komov se za tu dobu ani nepohnul. Vzdálený ledovec odrážel záplavu růžového a zeleného svitu. A pak jsem to spatřil.

„Nad horama?“ zeptal jsem se šeptem.

„Přesně.“

„Co to je?“

„Nevím.“

„Už je to tam dlouho?“

„Nevím. Všiml jsem si toho asi před dvěma minutami. Nejdřív jsem si myslel, že je to smršť…“

Taky mě to zpočátku napadlo. Nad bledou křivolakou linií horského hřbetu se na pozadí duhových praporců k obloze zvedalo něco na způsob dlouhatánského bičiště — taková tenká křivka, jako škrábanec na obrazovce. Bičiště sotva znatelně vibrovalo, ohýbalo se, občas jako by se začalo sklánět, ale znovu se napřimovalo, a hned bylo jasné, že ten veleprut není hladký, nýbrž kloubnatý jako bambus. Trčel za hřebenem, ke kterému to mohlo být nejméně deset kilometrů, jako by za ním seděl nějaký gigantický rybář s udicí. Propůjčoval známé scenérii nereálnou podobu dekorací v loutkovém divadýlku. Dívat se na to bylo stejně nepřirozené a hrůzně směšné, jako kdyby se za vrcholky vynořil rovnou obličej toho gigantického rybáře. Zkrátka se to vymykalo jakýmkoli představám o normálních proporcích. „Že by oni?“ zeptal jsem se přiškrceně.

„Považuji za vyloučené, aby tohle bylo přirozeného původu,“ uvažoval Vanderhoose nahlas, „ale umělé to přece taky být nemůže.“ Stejný dojem jsem z toho měl i já. „Musíme to hlásit Komovovi,“ napověděl jsem mu. „Odpojil se,“ utrousil přes rameno kapitán, který už seřizoval dálkoměr. „Vzdálenost se nemění, dělá to asi čtrnáct kilometrů. A ta věc hrozně vibruje, celá se třese. Výkyvy jsou minimálně stometrové. Něco nepředstavitelného.“

„Jak je to vysoké?“ zeptal jsem se.

„Kolem šesti set metrů.“

„No nazdar!“

Vanderhoose vyskočil jako čertík a stiskl dvě tlačítka najednou — vnější havarijní výzvu VŠICHNI OKAMŽITĚ ZPĚT NA PALUBU a vnitřní signál VŠICHNI OKAMŽITĚ DO VELÍNA. Pak se otočil ke mně a nezvykle úsečným hlasem přikázal:

„Stasi! Poklusem na stanoviště SAP. Příďové PMD uveď do stavu plné pohotovosti. Seď tam a čekej. Bez povelu nic nepodnikej!“

Vyběhl jsem do chodby. Za dveřmi se ozývalo přidušené sekané zvonění poplachu. Proti mně už se řítila Majka a v běhu si natahovala větrovku. Byla obutá jen v domácích pantoflích naboso.

„Co se stalo?“ ptala se mě rozespale sípavým hlasem už na dálku.

Mávl jsem rukou a sjel po strmých schůdcích do střediska aktivních prostředků. Zmocnil se mě takový lehce zimničný stav, ale vcelku jsem si připadal dost klidný. V jistém smyslu se mě dokonce zmocňovala pýcha — situace, která se zatím jen lehce načrtávala, se zdála být vzácně dramatická. Či přinejmenším natolik dramaticky vzácná, že to asi bylo poprvé od vzniku naší lodi, kdy do SAP vůbec někdo zašel — samozřejmě s výjimkou pozemního personálu na kosmodromech, které provádějí preventivní prohlídky automatiky.

Zabořil jsem se do křesla, zapnul panoramatickou obrazovku, odpojil jsem automatiku PMD a především zablokoval záďový aparát, abych v tom blázinci náhodou nepálil pod loď. Potom jsem se chopil ovladačů ručního zaměřovače a po krajině na monitoru se začal pomalu posouvat tenký černý kříž — přeškrtl tesákovitý ledovec, přebrodil mlhovinovou kaši nad močálem, na chviličku ukřižoval Komova, který stál zády k nám a v záři pestrobarevných záblesků nebeských varhan se díval k horám… Musíme se dostat ještě trochu výš. Tady je, černý, roztřesený, naprosto neskutečný. A vedle další, o něco kratší, ale roste přímo před očima, natahuje se a taky se prohýbá… Propánajána, jak tohle asi dělají? Když si jen člověk uvědomí, kolik to vyžaduje energie, a jaký na to musí být materiál! Taková podívaná se člověku hned tak nenaskytne… Teď to vypadalo, jako by se za horami ukrýval zrůdný šváb a vystrčil odtud vousy. Provedl jsem hrubé nastavení úhlu dopadu a nastavil zaměřovači kříž tak, abych jedinou salvou zasáhl oba cíle. Stačilo už jen sešlápnout pedál…

„Stanoviště SAP!“ houkl Vanderhoose

„Zde!“

„Připraven?“

„Připraven!“

Řekl bych, že nám to znělo ohromně vojácky.

„Vidíš oba cíle?“ zeptal se už obyčejným hlasem kapitán.

„Ano. Dostanu je oba jediným impulsem.“

„Tak pozor. Čtyřicet stupňů na východ je třetí cíl.“

Podíval jsem se tím směrem, a opravdu, v šalebném polosvitu polární záře se prohýbal a třepotal ještě jeden obrovitý hmyzí knír. To se mi ani trochu nechtělo líbit. Stihnu to, nebo ne? Zbytečné starosti — já to prostě musím stihnout… V duchu jsem si přehrál, jak spouštím impuls a pak dvěma bleskurychlými pohyby otáčím dělo proti třetímu cíli. Jasně, to stihnu.

„Třetí cíl vidím,“ hlásil jsem Vanderhoosemu.

„Výborně,“ pochválil mě kapitán. „Ale to ti povídám, zachovat chladnou hlavu. A pálit jen na můj povel!“

„Rozkazu jsem rozuměl!“ broukl jsem.

Byl jsem si jasně vědom toho, že pokud po naší lodi prásknou nějakým tím… zakřivovačem prostoru, tak už se nějakého povelu těžko dočkám. Nemohl jsem se ubránit jemnému třasu. Bolestivě jsem si stiskl dlaně, abych se ještě vzchopil. Letmo jsem se podíval, jak je na tom Komov. Komov na tom byl víc než obstojně. Opět zaujal původní posez a k obřím knírům byl otočen bokem. Rázem jsem se uklidnil, už proto, že jsem vedle xenopsychologa konečně objevil droboučkou černou postavičku. Až se mi udělalo mdlo.

Co to se mnou najednou je? Mám já nějaké důvody pro takovou paniku? No bože, tak vystrčili kníry… Jsou to řádské kníry, všechna čest, já bych řekl kníry přímo ohromujících rozměrů. Jenže nejspíš to nebudou žádné kníry, nýbrž něco jako antény. Možná nás prostě pozorují. My pozorujeme je a oni nás. Přesněji řečeno nesledují nás, ale především svého odchovance Pierra Alexandroviče Semjonova — jak se mu tu mezi námi vede a zda mu náhodou neubližujem.

Mám-li být upřímný, tak tohle protimeteorické dělo je strašlivá zbraň a tady bych ho rozhodně použil jen velmi nerad. Jedna věc je srovnat se zemí nějaké skalisko, když je třeba vyčistit a upravit přistávací plochu, nebo dejme tomu zavalit horskou soutěsku a vytvořit tak umělý vodojem, a něco docela jiného spustit palbu proti živému cíli… Čertví, jestli už se PMD někdy užilo jako obranného prostředku. Nejspíš ano. Je znám kupříkladu případ, už si přesně nevzpomínám, kde se to stalo, kdy nákladní automat ztratil ovladatelnost, řítil se přímo na základnu a nezbylo než ho odpálit. Pokud mě paměť neklame, vyšetřoval se svého času ještě jeden incident: na jakési biologicky aktivní planetě byla průzkumná loď „vystavena soustředěnému, nezvládnutelnému vlivu biosféry“. Tedy — jestli opravdu byla něčemu takovému vystavena nebo ne, to se podnes neprokázalo, ale kapitán dospěl k závěru, že tomu tak je a vypálil z příďového děla. Spálil pod sebou všechno od obzoru k obzoru, takže přizvaní experti při vyšetřování jen bezradně krčili rameny. Z jejich závěru každopádně vyplynulo, že nejlepší bude, když si ten kapitán dost dlouho nezalétá… Není divu — PMD je děsivý obranný prostředek. Krajní prostředek. Abych takovýmto trudným úvahám nějak unikl, provedl jsem záměry cílů a vypočítal jejich výšku a průměr. Vzdálené byly čtrnáct a půl a šestnáct kilometrů, vysoké pět set a sedm set metrů, hodnoty průměru byly u obou objektů zhruba stejné — u základny asi padesát metrů, na samém konečku tykadla méně než metr. A všechna tři — tedy i to poslední — byla opravdu kloubnatá jako bambusové tyče. Taky se mi zdálo, že na jejich povrchu rozeznávám nějaký pohyb směřující zdola vzhůru, taková peristaltika to byla, ale možná šlo jen o hru nebeského světla. Pokusil jsem se zhodnotit vlastnosti materiálu, z něhož by se dalo něco podobného vyrobit — a dospěl jsem k očividným nesmyslům. Kdybych je tak mohl pořádně prohmatat lokátorem, nebo vyslat strážního průzkumníka pro vzorek, jenže to bohužel nejde. Zatím se neví, jak by objekty na takový zájem reagovaly. A taky to není důležité. Důležité je, že ta místní civilizace je s největší pravděpodobností technologická. Vysoce vyvinutá. Což jsme také měli dokázat. Jasné není jen to, z jakého důvodu se zahrabali pod zem, proč ponechali svou planetu napospas vládě tmy, prázdna a ticha. Ačkoli, každá civilizace přece může mít, a má, o komfortu a pohodlí vlastní představy. Třeba taková Tagora.

„Stanoviště SAP!“ zaječel mi těsně u ucha Vanderhoose, až jsem nadskočil. „Jak vidíte cíle?“

„Cíle vidím…,“ zareagoval jsem automaticky, ale okamžitě jsem se zarazil — kníry nad pohořím byly fuč. „Cíle zmizely,“ konstatoval jsem skleslým hlasem.

„My tam chrápeme, co, stanoviště SAP!“

„Nechrápeme… Ještě teď tu byly, viděl jsem je na vlastní oči…“

„A copak jsi na ty vlastní oči viděl?“ otázal se jízlivý Vanderhoose

„Cíle. Tři cíle.“

„A dál?“

„No… teď tam nejsou.“

„Hm…,“ odtušil kapitán. „Ale ztratily se divně, co o tom soudíš?“

„To ano,“ souhlasil jsem vděčně. „Moc divně. Byly tam, a najednou jsou pryč.“

„Komov se vrací,“ oznámil Vanderhoose. „Uvidíme, třeba z toho bude moudřejší než my.“

Opravdu, Komov ověšený pouzdry se trochu prkenným krokem — musely mu z toho dlouhého sezení pěkně natéct a zdřevěnět nohy — vracel zpět k lodi. Tu a tam se ještě otočil, dalo se předpokládat, že se tak loučí s Pierrem Alexandrovičem, ale samotného Pierra Alexandroviče vidět nebylo.

„Konec poplachu! Všeho nech, ty naše kuchyňko a uháněj ke sporáku. Uvař mu něco horkého a posilujícího, bude určitě promrzlý jak rampouch. Jestli se nemýlím, hlas měl při posledním spojení spokojený, co o tom soudíš, Majko?“

Bleskově jsem se přesunul do kuchyně a začal spěšně připravovat vitamínový punč, kávu a lehkou přesnídávku. Moc jsem se bál, abych nepřišel třeba jen o jediné slovo, které Komov vypustí z úst. Když jsem však doklusal se servírovacím stolkem před sebou do velína, Komov ještě nic neříkal. Stál u stolu, energicky si třel zkřehlé tváře, na stole před ním ležela největší a nejpodrobnější mapa celé naší oblasti a Majka mu ukazovala místa, odkud se vysunuly knírové antény.

„Ale nic tam není, na to bych přísahala!“ tvrdila rozčileně Majka. „Promrzlé skály, stometrové kaňony, vulkanické propasti, ale ani stín něčeho živého. Prolétala jsem nad těmi místy stokrát. Nenajdete tam ani keříček.“

Komov pohlédl na mě, s roztržitým vděkem kývl, sáhl po šálku s punčem, zabořil do něj obličej a začal hlučně usrkávat; přestože se musel málem opařit, s požitkem odfukoval.

„Navíc je povrch terénu příliš křehký,“ pokračovala Majka přesvědčeně. „Takové konstrukce by neunesl. Musí to vážit desetitisíce, možná statisíce tun.“

„No ano,“ přikývl Komov a rázně odložil šálek zpátky na stolek. „Je to moc zvláštní, bezesporu.“ Rychle a s velkou silou si promnul ruce. „Promrzlý jsem jako pes, až na kost,“ oznámil nám. Tohle byl docela jiný Komov, než jakého jsme znali — rudonosý, ruměný, přívětivý, s lesklýma veselýma očima. „Je to divné, mládeži, moc divné. Ale rozhodně ne to nejpodivnější, nač se dá ve vesmíru narazit. Na cizích planetách o všelijaké zvláštnosti nikdy není nouze.“ Žuchl do křesla a slastně natáhl nohy před sebe. „Řeknu vám, že dneska už mě sotva něco překvapí. Za čtyři hodiny jsem vyslechl takové věci… Leccos si samozřejmě budeme muset poctivě prověřit. Ale jsou tu dva přímo fundamentální fakty, které jsou mimo vší pochybnost. Za prvé se náš Špunt… říká se mu tu Špunt… už naučil plynně mluvit a rozumět prakticky všemu, co se mu říká. Je to kluk, který se za celý svůj uvědomělý život ani jednou nesetkal s lidmi.“

„Co myslíte tím plynně?“ zeptala se nedůvěřivě Majka. „Za čtyři hodiny výuky plynně?“

„Za čtyři hodiny výuky plynně — přesně tak!“ potvrdil triumfálně Komov. „Ale to jen za prvé. Za druhé Špunt nezdolně věří, že je jediným obyvatelem této planety.“

Tomu jsme nerozuměli.

„Proč jediným?“ zeptal jsem se. „Jak by mohl být jediný?“

„Špunt je skálopevně přesvědčen,“ pronesl s důrazem na každém slově Komov, „že kromě něj nežije na této planetě ani jediný inteligentní domorodec.“

V nastalém tichu Komov povstal.

„Čeká nás dost práce,“ oznámil. „Zítra ráno se Špunt chystá vykonat u nás oficiální návštěvu.“