Kapitola šestá NELIDÉ A OTÁZKY


Dřeli jsme do úmoru celou noc. V jídelně jsme sestrojili společně s Vanderhoosem improvizovaný diagnostér. Smolili jsme ho doslova z ničeho. Přístroječek zrozený z naší upřímné snahy byl nevýkonný, ubohoučký, se zoufale bídnou citlivostí, ale tu a tam nějaký ten údaj o fyziologii organismu dokázal změřit alespoň jakž takž. Pokud jde o indikátor okamžitých emocí, uměl náš minidiagnostér rozlišit jen tři základní stavy — intenzívní záporné pocity (červená kontrolka), intenzívní pozitivní emoce (zelená kontrolka) a zbytek pocitového spektra (bílá kontrolka). Jenže co se dalo dělat? Na palubní marodce jsme měli k dispozici báječný, mimořádně citlivý stacionární diagnostér, jenže nám bylo naprosto jasné, že Špunt určitě jen tak pro naše krásné oči nepřivolí, abychom ho šoupli do matově bílého sarkofágu s masivním hermetickým poklopem. Do devíti hodin ráno jsme se ale s tímto mimořádným úkolem nějak poprali, a v tu chvíli se vší naléhavostí vyvstal problém služby na SAP.

Vanderhoose jako kapitán ER-2 tady automaticky odpovídal za bezpečnost, nedotknutelnost a další vymoženosti tohoto druhu, a tak kategoricky odmítl nápad, že by se tato služba dala zrušit. Majka, která na stanovišti seděla celou druhou polovinu noci, se přirozeně kojila nadějí, že kdyby nikdo, tak ona se oficiálního setkání se Špuntem zúčastní rozhodně. Jenže se dočkala trpkého rozčarování. Ukázalo se, že kvalifikovaně ovládat diagnostér dokáže pouze Vanderhoose. Dále se vyjasnilo, že udržovat toto provizórium, které se každou chvíli mohlo samovolně rozladit, v provozuschopném stavu, umím zase jenom já. A jako by ani toho nebylo dost, Komov se v duchu jakýchsi vyšších, toliko xenopsychologicky zdůvodnitelných pohnutek rozhodl, že přítomnost ženy při první debatě se Špuntem nutno považovat za nežádoucí. Majka zbledlá zběsilým vztekem se zkrátka a dobře vrátila zpátky na hlídku; Vanderhoose při této nervy drásající scéně zachoval naprostou chladnokrevnost, namířil na naši odcházející kolegyni kuželové čidlo diagnostéru a všichni jsme se tak mohli přesvědčit, že přístroj funguje — červená kontrolka zhasla až ve chvíli, kdy Majka zmizela v ohybu chodby. Ostatně, na stanovišti SAP se veškeré dění v jídelně dalo sledovat prostřednictvím interkomu.

V devět patnáct palubního času vyšel Komov do středu jídelny a rozhlédl se. Vše bylo připraveno. Diagnostér běžel, na stole stála malebná formace mís se sladkostmi, osvětlení bylo přitlumeno na normální intenzitu zdejšího denního světla. Komov stručně zopakoval instrukce o chování během kontaktu, zapnul registrační aparaturu a vybídl nás, abychom zaujali svá místa. Čekali jsme.

Zjevil se v devět čtyřicet palubního času.

Zůstal stát ve dveřích, levou rukou se zapřel do rámu a pokrčil pravou nohu. Vytrval tak možná celou minutu a jednoho po druhém si nás prohlížel průzory v posmrtné masce. Ticho tu vládlo takové, že jsem slyšel jeho dech — pravidelný, mohutný a volný, jako by to pracoval dobře seřízený mechanismus. Zblízka a v jasném světle působil ještě podivnějším dojmem — jak ta póza, z normálního lidského hlediska přímo divoce nepřirozená a zároveň nenucená, tak lesklá, jako nalakovaná zelenomodrá kůže, nepříjemné disproporce mezi uspořádáním jeho svalstva a šlach a naší klasickou představou o kráse lidského těla, a nakonec i neobvyklé mohutné kolenní klouby či podivuhodně dlouhá a úzká chodidla. Zvláštní bylo i to, že nakonec nebyl tak malý, jak se zdálo — byl stejně vysoký jako Majka. A také to, že mu na prstech levé ruky chyběly nehty. A také to, že v pravé pěsti tiskl hrst čerstvých listů.

Nakonec se jeho pohled zastavil na Vanderhoosem. Díval se na něj tak dlouho a tak upřeně, že se mě zmocnilo pološílené podezření — co když ten kluk uhodl, k čemu slouží náš diagnostér — a náš čacký kapitán si samým napětím načechral ohnutým ukazovákem licousy a přes výslovný Komovův zákaz se lehce uklonil.

„Fenomenální!“ pronesl hlasitě a zřetelně Špunt Vanderhoosovým hlasem. Na indikátoru zadoutnala zelená kontrolka.

Kapitán si ještě jednou nervně načechral mohutné kotlety a patolízalsky se zubil. Špuntova tvář okamžitě ožila. Vanderhoose byl vyznamenán celou sérií úděsných grimas, které v bleskurychlém sledu střídaly jedna druhou. Na kapitánově čele vyrazil hojný studený pot. Nevím, jak by bylo všechno skončilo, ale Špunt se konečně odlepil ode dveří, lehce klouzl podél stěny a zastavil se vedle obrazovky videofonu.

„Co je to?“ zeptal se.

„Videofon,“ odpověděl Komov.

„Ano,“ řekl Špunt. „Všechno se pohybuje, a nic není. Jen obrázky.“

„Tohle je jídlo,“ upozornil ho Komov. „Chceš se najíst?“

„Jídlo je zvlášť?“ otázal se trochu nepochopitelně Špunt. „Tohle je jídlo? Nevypadá na to. Šššaráda!“

„Na co nevypadá?“

„Nevypadá na jídlo.“

„Ale okusit bys mohl.“ doporučil mu Komov a přisunul blíž k němu mísu s merengami.

Špunt neočekávaně padl na kolena, vztáhl k nám ruce a otevřel ústa. Nezmohli jsme se na slovo. Špunt zase celý strnul. Oči měl zavřené. Trvalo to jen několik sekund, potom se střelhbitě převalil na záda, posadil se, ostrým pohybem rozhodil po podlaze před sebou pomačkané listí. Po jeho obličeji přeběhlo už známé rytmické čeření. Rychlými a zjevně velice přesnými a jistými pohyby prstů se jal lístky posunovat, občas si přitom pomohl nohou. Všichni jsme se nadzvedli z křesel a sledovali ho s nataženými krky. Listí jako by se samo skládalo do zvláštního vzoru, svým způsobem pravidelného, ale nevyvolávajícího žádné určitější asociace. Špunt ještě jednou na okamžik strnul a závěrečným prudkým gestem shrábl své listy do pomačkané hromádky. Tvář už zase ztuhla.

„Už rozumím,“ oznámil nám, „to je vaše jídlo. Takhle já nejím.“

„Podívej se, jak se to dělá,“ oslovil ho Komov.

Natáhl ruku, uchopil jednu merengu, úmyslně pomalým pohybem ji donesl až k ústům, kousl si a začal přímo ukázkově žvýkat. Po mrtvolné Špuntově tváři přeběhla křeč.

„To se nesmí!“ téměř vykřikl. „Rukama se do pusy nesmí nic dávat. Bude zle!“

„Tak to zkus,“ navrhl mu znovu Komov, pohlédl na diagnostér a zarazil se. „Vlastně máš pravdu. Radši ne. Co budeme dělat?“

Špunt přisedl na levou patu a sytým basem pronesl:

„Čížci v čočce. Šušara. Vysvětli mi ještě jednou: Kdy odsud odejdete?“

„Teď bych ti to těžko vykládal,“ opáčil měkce Komov. „Moc potřebujeme, abychom se o tobě všechno dověděli. Vždyť jsi o sobě ještě vůbec nic neřekl… Až o tobě budeme vše vědět, tak odletíme, když si to budeš přát.“

„Ty o mně víš všechno,“ prohlásil Špunt Komovovým hlasem. „Víš, jak jsem vznikl. Víš, jak jsem se sem dostal. Víš, proč jsem za tebou přišel. Víš o mně všechno.“

Oči mi málem vylezly z důlků, ale Komova to zdánlivě nijak nepřekvapilo.

„Proč si myslíš, že o tobě vím všechno?“ zeptal se.

„Přemýšlel jsem. Pochopil jsem.“

„To je fenomenální,“ opáčil klidně Komov, „ale docela to tak není. Nevím nic o tom, jak jsi tu žil, než jsem přijel.“

„Odejdete hned, když se ode mě všechno dovíte?“

„Ano, když si to budeš přát.“

„Tak se ptej,“ řekl Špunt. „Ale rychle, chci se tě taky zeptat.“

Pohlédl jsem na indikátor. Jen tak — a okamžitě se mi z toho pohledu udělalo nanic. Ještě před pár vteřinami na panelu pokojně zářila bílá, kdežto teď jasná rubínová barva hlásila záporné emoce. Kradmo jsem pohlédl na Vanderhooseho a viděl jsem, jak je poplašený.

„Nejdřív mi prozraď,“ nedal se vyvést z míry Komov, „proč ses tak dlouho schovával.“

„Saprlot,“ vyslovil zřetelně Špunt a přenesl váhu na pravou patu. „Dávno jsem věděl, že lidé přijdou znovu. Čekal jsem, bylo mi zle. Pak jsem viděl, že lidé přišli. Začal jsem přemýšlet a pochopil jsem, že když jim řeknu, tak odejdou a zase bude dobře. Rozhodně odejdou, ale nevěděl jsem kdy. Lidé jsou čtyři. To je velmi mnoho. Dokonce i jeden je příliš mnoho. Ale je to lepší než čtyři. K jednomu jsem vstoupil a v noci s ním rozmlouval. Šššaráda. Tehdy mě napadlo, že jeden člověk mluvit nemůže. Přišel jsem ke čtyřem. Bylo moc veselo, hráli jsme si s obrazy, běželi jsme jako vlna. Zase Šššaráda. Večer jsem viděl, že jeden sedí sám. Přemýšlel jsem a pochopil, že čekáš na mě. Šel jsem k tobě. Sssicilská žežulka! Takhle to bylo.“

Mluvil ostře a trhaně, Komovovým hlasem. Jen výrazy a slovní spojení postrádající na první poslech jakýkoli smysl pronášel tím neznámým zvučným barytonem, Ruce a prsty ani na okamžik nezůstávaly v klidu a on sám se taky neustále pohyboval, ty pohyby byly bleskurychlé a zároveň je charakterizovala jakási nepostřehnutelná vláčnost, jako by se z jedné pózy do druhé doslova přeléval. Byla to fantastická podívaná — důvěrně známé stěny jídelny, vanilková vůně koláčů, všechno takové domácké — a ve zvláštním nafialovělém světle imitujícím místní jasný den se pohybovala plavně ohebná a bleskurychlá maličká stvůrka. A na panelu hořel jasný znepokojivý rubín.

„Jak jsi mohl vědět, že lidé přijdou,“ zeptal se Komov.

„Přemýšlel jsem a pochopil jsem.“

„A neřekl ti to třeba někdo?“

„Kdo? Kameny? Slunce? Křoviny? Jsem sám. Jen já a mé obrazy. Ale ty mlčí. S těmi si mohu jen hrát. Ne, lidé přišli a odešli.“ Rychlým pohybem přesunul několik listů na podlaze. „Zamyslel jsem se a pochopil — přijdou zas.“

„A proč ti bylo zle?“

„Protože lidé.“

„Lidé nikdy nikomu neškodí. Lidé chtějí, aby všude bylo dobře.“

„Já vím,“ odpověděl Špunt. „Už jsem přece říkal — lidé odejdou a bude dobře.“

„Z jakých lidských činů je ti zle?“

„Ze všech. Když tu jsou nebo mohou přijít, je špatně. Když odejdou navždy, bude dobře.“

Rudé světýlko na pultu diagnostéru mi provrtávalo duši i mozek. Neudržel jsem se a nenápadně jsem Komova pod stolem kopl. „A jak ses dověděl, že když lidem řekneš, tak odejdou?“ zeptal se Komov, jako bych byl vzduch.

„Věděl jsem, že lidé chtějí, aby bylo dobře.“

„Ale jak ses to dověděl? Přece ses s lidmi nikdy nesetkal.“

„Hodně jsem přemýšlel. Dlouho jsem nechápal. Pak jsem pochopil.“

„Kdys to pochopil? Už dávno?“

„Ne, nedávno. Když jsi odešel od jezera, chytil jsem rybu. Moc mě to překvapilo. Ryba kdovíproč umřela. Začal jsem přemýšlet a pochopil jsem, že rozhodně odejdete, když vám řeknu.“

Komov si skousl spodní ret.

„Usnul jsem na břehu oceánu,“ spustil najednou úplně jinak. „Když jsem se probudil, spatřil jsem na mokrém písku stopy lidských nohou. Popřemýšlel jsem si a pochopil jsem — když jsem spal, prošel kolem mě člověk. Ale jak jsem se to dověděl? Člověka jsem přece neviděl, viděl jsem jen stopy. Přemýšlel jsem. Předtím tu stopy nebyly, teď tu jsou; to znamená, že se objevily, když jsem spal. Jsou to lidské stopy, a ne stopy vln, ne stopy kamenů, které se skutálely z hor. To znamená, že kolem prošel člověk. Takhle my přemýšlíme. A jak přemýšlíš ty? Zničehonic přiletěli lidé. Ty o nich nic nevíš. Ale popřemýšlel jsi a pochopil, že rozhodně navždy odletí, když s nimi promluvíš. Takhle jsi přemýšlel?“

Špunt dlouho uvažoval, asi tak tři minuty. Na tváři a na jeho prsou se znovu strhl křepčivý tanec svalů. Obratné prsty pohybovaly pomačkanými lístky a přesouvaly je. Pak odkopl hromádku nohou a prohlásil zvučným barytonem:

„To je mi otázka. Bim-bam-bram-boračka!“

Vanderhoose ve svém koutě uštvaně zakašlal a Špunt se na něj v mžiku přeorientoval.

„Fenomenální!“ zvolal barytonem. „Vždycky jsem se tě chtěl zeptat, proč máš ty dlouhé vlasy na tvářích.“

Zavládlo mlčení. A já viděl, jak rubínové světýlko zhaslo a vystřídala je příjemná zeleň příjemnější kontrolky.

„Odpovězte mu, Jakove,“ vybídl kapitána přívětivě Komov.

„No…,“ zrůžověl v rozpacích Vanderhoose. „Jak bych ti to řekl, můj milý hochu…“ Bezděčně si licousy zušlechtil. „Je to hezké, líbí se mi to… Podle mého názoru je to postačující vysvětlení, co o tom soudíš?“

„Hezké… líbí…,“ opakoval Špunt. „Zvonečku!“ vyslovil najednou něžně. „Ne, nevysvětlils mi to. Ale to se stává. Jenom si říkám, proč zrovna na tvářích. Proč ne třeba na nose?“

„Na nose by to pěkné nebylo,“ poučil ho Vanderhoose. „A taky by mi při jídle lezly do pusy…“

„To je pravda,“ souhlasil Špunt. „Ale na tvářích se ti zase musejí zachytávat za větvičky, když prolézáš křovím. Mně se moje vlasy chytají vždycky, a to je mám jen nahoře.“

„Hm,“ připustil Vanderhoose. „Abych pravdu řekl, křovím prolézám málokdy.“

„Ani to nezkoušej,“ poradil mu Špunt. „Bude tě to bolet. Čížci v čočce.“

Tentokrát se milý kapitán k žádné odpovědi nevzchopil, ale podle všeho byl spokojen. Na indikačním štítku dál svítila zelená, Špunt viditelně pustil z hlavy všechny své starosti a náš čacký kapitán, který měl děti velmi rád, se v duchu nepochybně rozplýval dojetím. Navíc mu muselo nesmírně lichotit, že jeho licousy, které se až do této chvíle stávaly povýtce terčem jalových šprýmů, sehrály v úvodní fázi kontaktu tak významnou úlohu. Ale mezitím už došlo i na mě. Špunt mi zpříma pohlédl do očí a vyhrkl:

„A co ty?“

„Co já?“ snažil jsem se ve zmatku získat čas, a vybafl jsem proto dost agresivně.

Komov mi okamžitě a s neskrývaným potěšením kopanec vrátil.

„Mám k tobě jednu otázku,“ prohlásil. „Vždycky jsem ji měl. Ale ty ses bál. Jednou jsi mě div nezahubil — zasyčel jsi, zařval a praštil mě vzduchem. Běžel jsem až ke kopcům. A to velké, teplé, se světýlky, jak to narovnává hlínu — co to je?“

„Stroje,“ řekl jsem a odkašlal si. „Kybeři.“

„Kybeři,“ zopakoval Špunt. „Jsou živí?“

„Ne,“ odpověděl jsem. „Jsou to stroje. My jsme je udělali.“

„Udělali? Takové velké? A pohybuje se to? Fenomenální. Ale vždyť jsou velcí!“

„Míváme ještě větší,“ pochlubil jsem se.

„Ještě větší?“

„Mnohem větší,“ přidal se Komov. „Větší než ledovec.“

„A ti se taky pohybují?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Komov. „Ale přemýšlejí.“

A začal mu vysvětlovat, co jsou to kybernetické stroje. Bylo pro mě velice těžké usuzovat na podstatu jeho duševních pochodů. Kdybychom mohli vycházet z předpokladu, že taková hnutí jsou vyjadřována tělesnou aktivitou, vypadalo to na to, že je téměř omráčen. Zmítal se po jídelně jako kocour Toma Sawyera, který si lokl žaludečního likéru. Když mu Komov objasnil, proč se mí kybeři nedají považovat za živé ani za mrtvé, vyškrábal se na strop a vysíleně se tam zavěsil, přisátý k plastikové ploše chodidly i dlaněmi. Sdělení o mamutích strojích, které přemýšlejí rychleji než lidé, počítají rychleji než lidé, zkroutilo Špunta do koblížku, pak ho zase rozvinulo, vymrštilo z jídelny na chodbu a zase ho vrátilo zpět k našim nohám, celého zmučeného, funícího, zoufale se pitvořícího a příšerně koulejícího ohromnýma temnýma očima. Nikdy dřív a nikdy potom jsem neměl příležitost setkat se s pozornějším posluchačem. Smaragdová kontrolka na panelu zářila jako kočičí oko a Komov mluvil a mluvil, vyjadřoval se v přesných, jasných a na nejvyšší míru prostých větách, hovořil skoro bezbarvým plynulým hlasem a jen čas od času do svého projevu vsouval vějičky typu „Podrobněji si o tom pohovoříme později“ nebo „Ve skutečnosti je to mnohem složitější a zajímavější, ale ty bohužel zatím nevíš, co je to hemostatika".

Sotva skončil, Špunt skočil do křesla, objal si dlouhýma žilnatýma rukama ramena a zeptal se:

„A dalo by se to udělat tak, abych mluvil a kybeři mě poslouchali?“

„To už jsi udělal,“ ujistil jsem ho.

Nezvučně jako stín dohmátl rukama na stůl až přede mě.

„Kdy?“

„Skákal jsi před nimi a ten největší — říkáme mu Tom — se zastavoval a ptal se tě, jaké máš pro něj pokyny.“

„A proč jsem neslyšel otázku?“

„Viděl jsi ji. Vzpomínáš, jak se na něm rozsvěcelo červené světlo? To byla otázka. Tom ji pokládal po svém.“

Špunt se přelil na podlahu.

„Fenomenální!“ zaševelil tichounce mým hlasem. „To je hra. Fenomenální hra. Šššpačíček!“

„Co znamená to špačíček?“ zeptal se Komov.

„Nevím,“ odbyl ho netrpělivě Špunt. „Prostě slovo. Příjemně se to vyslovuje. Sssicilská žežulka. Šššpačíček.“

„A odkud ta slova znáš?“

„Vzpomínám si. Dva velcí laskaví lidé. Mnohem větší než vy… Bim-bam-bram-boračka. Šššpačíček. Čížci v čočce. Mar-ri, Mar-ri. Čížek chce papat.“

Tentokrát mi začal po zádech běhat mráz téměř nefalšovaný, Vanderhoose zbledl, licousy mu zplihly, a Špunt vykřikoval sytým barytonem další a další slova: Stačilo zavřít oči, a před naším vnitřním zrakem vyvstával obraz mohutného muže plného krve a radosti ze života, neohroženého, silného a vlídného… Pak se tón chlapcova hlasu poznenáhlu proměnil a on tichounce a s nevýslovnou něhou zavrkal:

„Kočinko moje, vlašťovičko…“ A k tomu laskavým ženským hlasem: „Zvonečku! Zase máme mokrou plínku…“

Umlkl a cvrnkl se do nosu.

„A tohle všechno si pamatuješ?“ zeptal se s potlačovaným rozechvěním Komov.

„Samo sebou,“ opáčil Špunt Komovovým hlasem. „Copak ty si všechno nepamatuješ?“

„Ne,“ přiznal se Komov.

„To proto, že nepřemýšlíš tak jako já,“ prohlásil přesvědčeně Špunt. „Já si pamatuju všechno. To, co se kolem mě někdy dělo, už nikdy nezapomenu. A když se mi někdy zdá, že něco zapomínám, stačí si pořádně popřemýšlet, a zase to vím. Kdyby tě o mně zajímalo tohle, tak ti to pak řeknu. Ale teď mi odpověz. Co je nahoře? Včera jsi říkal, že hvězdy. Co je to hvězdy? Shora padá voda. Někdy nechci, a stejně padá. Odkud se bere? Kde se berou lodě? Je to moc otázek, moc jsem přemýšlel. A odpovědí je tolik, že ničemu nerozumím. Vlastně ne, to ne. Je mnoho odpovědí, a všechny jsou jedna s druhou spojeny, jako listí…“ Shrábl své listí na podlaze do rozčepýřené hromádky. „Jedna druhou zakrývají, jedna druhé překážejí. Odpovíš mi?“

Komov tedy mluvil dál a Špunt se zase zmítal a třásl vzrušením. Všechno se mi před očima jen míhalo, tak jsem je zamhouřil a zkusil zauvažovat, jak je možné, že domorodci Špuntovi nevysvětlili ani tak základní věci; a jak ho dokázali zmanipulovat tak, že neměl nejmenší tušení o jejich existenci; a jak to Špunt dělá, že si tak přesně pamatuje všechno to, co musel slyšet jako kojenec; a jak je to ve skutečnosti vlastně příšerné — hlavně to, že ničemu ze zapamatovaného vůbec nerozumí.

Vtom Komov umlkl, do nosu mě udeřil ostrý čpavkový pach a já oči otevřel. Špunt v jídelně nebyl, nad hrstí rozsypaného listí už jen rychle tál slabý, úplně průhledný fantom. V dálce slabě mlaskla blána průlezu. Majčin hlas v interkomu se znepokojeně otázal:

„Kam to pelášil? Stalo se něco?“

Pohlédl jsem na Komova. Ten si šustivě mnul ruce a ve spokojeném zamyšlení se usmíval.

„Taktak…,“ zabručel nakonec. „Moc pěkně se nám to rýsuje… Majo!“ zavolal. „Co ty kníry, neobjevily se zase?“

„Osm kousků,“ hlásila Majka. „Teprve teď se ztratily, jinak za hřebenem trčely celou dobu, a barevné — žluté, zelené… Pořídila jsem několik snímků.“

„Šikovná holka,“ pochválil ji Komov. „A můžete si laskavě zapsat za uši, že při dalším setkání u toho rozhodně budete i vy… Jakove, sbalte všechny registrogramy a půjdeme s nimi ke mně. A vy, Stasi…“ Vstal, zamířil do kouta, kde stál velký palubní blok videografů. „Tady máte kazetu, Stasi, a jako všechny tyhle věci to odešlete spěšným impulsem rovnou do Centra. Kopii si necháme, musíme ji řádně analyzovat… Někde jsem tu viděl projektor. Myslím, že máme k dobru takové tři čtyři hodiny, pak přijde znovu… Aha, ještě něco. Stasi, prohlídněte všechno, co došlo. A vyhrabejte z toho radiogramy, které stojí za řeč. To znamená z Centra nebo ze základny, a pak osobně od Gorbovského či Mbogy.“

„O to už jste mě žádal,“ řekl jsem a povstal. „Musíte si ještě promluvit s Michailem Albertovičem.“

„Ach ano,“ Komov se zatvářil provinile. „Víte, Stasi, ono to sice nebude přesně podle předpisu… ale udělejte něco pro mě a odvysílejte to rovnou dvěma kanály — nejen přímo do Centra, i na základnu, jako důvěrné sdělení pro Sidorova… Na mou odpovědnost!“

„Vystačil bych si i se svou!“ zavrčel jsem u dveří.

Přišel jsem do velína, zasunul kazetu do automatu, zapnul vysílání a šel prohlížet radiogramy. Tentokrát jich nebylo mnoho, pouhé tři, Centrum už asi přijalo příslušná opatření. Jeden radiogram byl určitě z VCI a obsahoval pouze číslice, písmena řecké abecedy a pak nějaké znaky, které jsem znal jen díky tomu, že jsem u vysílačky taky seřizoval tiskárnu.

Druhý radiogram dorazil z Centra. Bader znovu naléhavě požadoval předběžné závěry o dalších potenciálních oblastech výskytu domorodců, tázal se na možné typy očekávaných kontaktů podle Bjulovovy klasifikační tabulky a tak podobně.

Poslední přišel ze základny. Od Sidorova. Ten se oficiálně dotazoval, v jakém pořadí má do zóny kontaktu vysílat objednané zařízení. Zamyslel jsem se a usoudil jsem, že první radiogram bude pro Komova zřejmě nejdůležitější, že nepředat třetí by bylo vůči Michailu Albertoviči prostě nevkusné a že Bader zatím může klidně poležet. Jaképak teď předběžné závěry!

Za půl hodiny automat zapípal konec vysílání. Vyjmul jsem kazetu ven, vzal dvě kartičky s důležitými radiogramy a rozběhl se za Komovem. Když jsem vstoupil, Komov s Vanderhoosem seděli u projektoru. Po obrazovce dopředu dozadu jako blesk poletoval Špunt a v pozadí bylo vidět naše napjaté obličeje. Vanderhoose se na obrazovku málem přilepil a licousy si tiskl v prstech.

„Vidíte to prudké zvýšení teploty? Až na třiačtyřicet stupňů… A teď si všiměte encefalogramu, Gennadiji… Tady, Petersova vlna, už je to tu zas…“

Na stole před sebou měl role registrogramů z našeho diagnostéru, množství dalších rolí se povalovalo po podlaze a na lůžku.

„Aha…,“ odtušil téměř nepřítomně Komov a jel ukazovákem po registrogramů. „Aha… Okamžik, a copak jsme to měli tady?“ zastavil projektor, otočil se pro jednu z pohozených rolí — a zahlédl mě. „Ano?“ otázal se s nelibostí.

Položil jsem před něj radiogramy.

„Co je to?“ změnil se ve ztělesněnou netrpělivost. „Ach tak…“ přeběhl radiogram z Informatoria očima, ušklíbl se a odhodil kartičku stranou. „To přece není ono… Ačkoli, jak oni mohou vědět…“ Potom pohlédl na kartičku se vzkazem od Sidorova a zvedl ke mně oči. „Odeslal jste mi to?“

„Ano.“

„Dobře, tak děkuju. Sestavte stručnou odpověď, že zařízení zatím nepotřebujeme, a podepište to mým jménem. A že až bude třeba, znovu si požádáme.“

„Dobře,“ přikývl jsem ještě jednou a šel po svých. Splnil jsem Komovův úkol a rozhodl se, že se zajdu podívat na Majku. Celá nasupená snaživě točila ovládacími prvky. Pokud jsem tomu správně porozuměl, cvičila si navádění děla na rozptýlené cíle. „Je to beznaděj,“ klesly jí ruce na kolena, sotva mě zaregistrovala. „Když po nás plivnou všichni najednou, máme po starostech. Nedá se to stihnout.“

„Za prvé se dá zvětšit aktivní úhel ničení,“ přilil jsem jí optimismu do žil. „Brizance se sice dost podstatně sníží, zato obsáhneš čtvrt obzoru jednou ranou, zvlášť při těchhle vzdálenostech… A za druhé: Copak ty věříš, že by tady po nás někdo plival?“

„A ty?“

„Podle mě to na takové věci moc nevypadá…“

„Tak proč tu sedím, když to na to nevypadá?“

Posadil jsem se na podlahu vedle jejího křesla.

„Upřímně řečeno nevím,“ přiznal jsem se, „ale v pozorování stejně musíme pokračovat. Když už se jednou ukázalo, že planeta je biologicky aktivní, je třeba držet se instrukcí. Tím spíš, že strážního průzkumníka vypustit nesmíme…“

„Je ti ho líto?“ zeptala se zničehonic Majka.

„Nevím,“ zaváhal jsem. „Proč líto. Je mi spíš trochu na mdloby. Ale lítost? Proč bych ho podle tebe měl litovat? Je živý, zvídavý… A rozhodně není k politování.“

„To jsem na mysli neměla. Nevím, jak bych ti to řekla… Když jsem to tak poslouchala a sledovala, jak s ním zachází Komov, bral mě vztek. Ten chlap na chudáka kluka úplně kašle, je mu jedno, že je to ještě dítě…“

„Počkej, jak to myslíš, že na něj kašle? Komov musí navázat kontakt, musí dodržovat určitou strategii… Neříkej mi, že nechápeš, že bez Špunta kontaktu nedosáhnem…“

„Chápu… A z toho je mi asi tak mizerně. Špunt přece o domorodcích nic neví… Je to slepý nástroj!“

„No, to bych neřekl,“ zapochyboval jsem. „Myslím si, že jsi zbytečně sentimentální. Tím spíš, že on už není člověk. Je to domorodec. A my se snažíme najít s ním společný jazyk. Abychom to dokázali, je třeba překonat některé překážky, rozluštit jisté rébusy… A k takovým úkolům musí člověk přistupovat střízlivě a s chladnou hlavou. City jsou tu k ničemu. Nemá smysl si něco namlouvat — on k nám taky žádnou lásku nechová. A ani chovat nemůže. Protože co je to vlastně kontakt? Kontakt je střetem dvou strategií!“

„Panebože!“ nakrčila opovržlivě nosík. „To jsou mi ale nudné žvásty. Proč tak koženě? Ty snad opravdu uděláš nejlíp, když budeš jen sestavovat programy. Kybertechniku!“

Neurazil jsem se. Viděl jsem, že Majka nemá žádné podstatné námitky v záloze a taky jsem cítil, že se upřímně trápí.

„Tebe zase pronásledují nějaké předtuchy, viď,“ řekl jsem. „Jenže stejně jako my si přece musíš uvědomovat, že Špunt je naše jediná nitka, která nás spojuje s tou neviditelnou společností. Když se Špuntovi nebudeme líbit, když si ho nezískáme…“

„No právě,“ přerušila mě. „Přesně o tohle mi jde. Ať si Komov říká a podniká, co chce, vždycky z toho na povrch leze jeho jediný zájem — kontakt! Vše obětujme ve jménu velkého cíle — vertikálního pokroku!“

„A jak by se tedy podle tebe měl chovat?“ zeptal jsem se.

Trhla ramenem.

„Nevím. Třeba by to snad mohl zkusit tak, jako to dělá Jakov… Ten je v každém případě jediný z vás tří, který se Špuntem mluví aspoň trochu lidsky.“

„Nezlob se na mě,“ zareagoval jsem dost dotčeně, „ale kontakt na licousové úrovni, to je snad…“

Nedomluvil jsem, ona taky nic neříkala a měli jsme jeden na druhého pěknou pifku. Majka s přehnanou pílí a důkladností kroutila knoflíky a čmárala černým křížem po zasněžených tesácích horského hřebene.

„Kruci tak už se přiznej,“ zaútočil jsem znovu. „Ty snad ani nechceš, aby se kontakt podařil!“

„Ale chci, proč bych nechtěla,“ namítla bez špetky entuziasmu. „Přece jsi viděl, jak mě potěšilo, když jsme poprvé pochopili co a jak… Ale když jsem potom poslouchala ty vaše hovory se Špuntem… nevím nevím. Možná je to proto, že jsem ještě nikdy u žádného kontaktu nebyla… Všechno jsem si to představovala jinak.“

„Ne,“ nesouhlasil jsem s ní. „O to teď nejde. Já už asi tuším, co se v tobě odehrává. Ty si prostě nedáš vzít, že je to člověk…“

„To už jsi říkal.“

„Ale ne, nech mě domluvit Ty si pro sebe pořád zdůrazňuješ to, co je v něm lidské. Tak ho jednou zkus brát z druhé strany. A to klidně ponechám stranou jeho mimikry, fantomy a kdovíco ještě — co má s námi společného? Do jisté míry snad vnější podobu, vzpřímenou chůzi… Dejme tomu hlasivky… A dál? Dokonce i svalstvo má vyvinuté po svém, přestože by se mohlo zdát, že to je záležitost genetiky. Tebe prostě mate, že umí mluvit… O tom není sporu, mluví báječně… Jenže ty si pořád neuvědomuješ, že právě to ho nám spíš vzdaluje! Nikdo z lidí není schopen naučit se mluvit během čtyř hodin. A on přitom nezvládl jen běžnou slovní zásobu, ale i intonaci, výslovnost, frazeologii… Je to stvůra, abys věděla! A ne člověk. Je to mistrovský padělek! Jen si to uvědom: Pamatovat si, co se s tebou dělo v kojeneckém věku, a možná — kdo to může vědět — i v prenatálním stavu, v lůně matčině… Copak to je lidské? Viděla jsi někdy androidy? Samozřejmě ne, kdežto já je viděl!“

„No a co?“ odsekla ponuře.

„Co, co! To, že teoreticky ideální android může být postaven jedině na bázi člověka. Bude to supermyslitel, supersilák, supercitlivá duše, supercokoli včetně superčlověka jako takového — ale člověk to nebude…“

„Jestli se nemýlím, chtěl bys mi tu navykládat, že si ho domorodci přestavěli na androidního robota, že?“ ironizovala Majka.

„Ale ne!“ zvolal jsem téměř v zoufalství. „Jen tě chci přesvědčit, že vše lidské je v něm nahodilé, je to prostě vlastnost výchozího materiálu… a že proto není třeba propadat sentimentálním splínům. Představ si to tak, že vyjednáváš s těmi barevnými obrklacky za obzorem…“

Majka mě najednou chytila za rameno a polohlasně upozornila:

„Dívej, on se vrací.“

Přizvedl jsem se ze země a pohlédl na obrazovku. Od bažiny rovnou k lodi rychle komíhaje nohama pelášila zkřivená postavička. Po zemi před Špuntem se zmítal krátký černofialový stín, špinavá kštice rozstřikovala ryšavé odlesky. Spěchal. Dlouhýma rukama tiskl k břichu cosi jako velký pletený koš vrchovatě naplněný kamením. Musel být příšerně těžký.

Majka stiskla tlačítko interkomu.

„Komove, tady stanoviště SAP. Špunt se blíží.“

„Rozumím,“ ozval se ihned Komov. „Jakove, na místo… Popove, vy Glumovovou nahradíte na stanovišti SAP! Majo, do jídelny!“

Neochotně vstala.

„Jen běž, běž,“ pobízel jsem ji škodolibě. „A prohlídni si ho pěkně zblízka, ty nádobo žalu!“

Prskla jako kočka a zmizela. Posadil jsem se na její místo. Špunt už byl docela blízko. Zpomalil krok, zadíval se na loď a ve mně stejně jako poprvé vyklíčil dojem, že se mi dívá přímo do očí.

Tentokrát jsem to sledoval od samého počátku — nad hřebenem, na šedofialovém nebi najednou z ničeho vznikla ta obludná tykadla obludného hmyzu — jako by je někdo vyvolal z nebytí. Stejně jako předtím se velebně prohýbala, zachvívala, chvílemi taky zkracovala. Napočítal jsem jich šest.

„Stanoviště SAP!“ ozval se Komov. „Kolik je na obzoru knírů?“

„Šest!“ hlásil jsem. „Tři bílé, dva červené a jeden zelený.“

„Tak vidíte, Jakove,“ řekl Komov, „je v tom přísná zákonitost. Tykadla vylétnou k nebi, jen když jde Špunt k nám.“

Vanderhooseho tlumený hlas opáčil:

„Skláním se před vaší jasnozřivostí, Gennadiji, ale i přesto prozatím považuji službu na SAP za nevyhnutelnou.“

„Na to máte právo,“ konstatoval suše Komov. „Majo, vy se posaďte sem…!“

Ohlásil jsem:

„Špunt mi zmizel v mrtvém prostoru. Táhne s sebou obrovskou lýkovou mošnu se šutry.“

„Rozumím,“ odpověděl Komov. „Tak se připravíme, kolegové.“

Byl jsem rázem jedno velké ucho a o to víc jsem sebou škubl, když z interkomu zahřměl rozsýpavý rachot. Prostě mi hned nedošlo, že Špunt vyvalil na podlahu všechen svůj náklad najednou. Slyšel jsem jeho mocný dech — a vtom nefalšovaný kojenecký hlásek zamňoukal:

„Mam-ma!“ A ještě jednou. „Mam-ma!“

Načež se celou lodí rozlehl už důvěrně známý zalykavý pláč ročního caparta. Tak známý — aspoň pro mě — že se ve mě cosi málem utrhlo, a ve stejném okamžiku jsem si uvědomil, co se stalo: Špunt spatřil Majku. Netrvalo to ani půl minuty, pláč ustal, jako když utne, znovu zarachotilo kamení a Komovův hlas dělně spustil:

„To je ta otázka. Proč mě všechno tak zajímá? Všechno tady kolem. Proč se ve mně pořád rodí otázky? Vždyť se mi z nich dělá nanic — dvacet otázek denně. Snažím se před nimi nějak chránit — běhám, celý den běhám, nebo plavu — ale nepomáhá to. A já začínám přemýšlet. Někdy přichází odpověď. To je spokojenost. Někdy přichází mnoho odpovědí, nemohu si vybrat. To je nespokojenost. Někdy odpověď nepřichází. To je neštěstí. Hrozně to svědí… Šššaráda. Nejdřív jsem si myslel, že otázky plynou z nitra. Jenže jsem chvíli popřemýšlel a pochopil jsem, že vše, co přichází zevnitř, mi musí přinášet spokojenost. Znamená to snad, že otázky přicházejí zvenčí? Je to tak? Přemýšlím jako ty. Ale pokud je to tak — kde tedy leží, kde visí, kde je jejich sídlo?“

Ticho. A zase Komovův hlas, tentokrát však opravdu z úst pravoplatného majitele. Rozdíl jsem téměř nepozoroval, obě promluvy se lišily snad jen tím, že Komov nehovořil tak úsečně a jeho hlas zněl méně ostře. Prostě se to dalo rozlišit, když člověk věděl, co se to tu odehrává.

„Na tvou základní otázku bych mohl odpovědět už teď,“ odvětil xenopsycholog pomalu, „ale bojím se, abych se nezmýlil, bojím se odpovědět chybně nebo nepřesně. Až o tobě budu vědět všechno, nebude takové nebezpečí hrozit.“

Pauza. Po podlaze zaskřípěly posouvané kameny.

„Fffragment!“ opáčil Špunt. „Ale tady je další otázka. Kde se berou odpovědi? Donutil jsi mě myslet. Vždycky jsem se domníval, že když je odpověď, je to spokojenost, a když odpověď nepřichází, je to nespokojenost. Říkal jsi mi, jak přemýšlíš ty. Tak jsem vzpomínal a vzpomněl jsem si, že takhle taky často přemýšlím, a často se dostavuje odpověď. Vidím ji, jak přichází. Tak připravuji objem pro kameny. Takovýhle.“ „Koš,“ napověděl Komov. „Ano, koš. Jeden prut obejme druhý, druhý obejme třetí atakdále — až je z toho koš. A je vidět, jak koš je. Ale mnohem častěji přemýšlím,“ znovu zarachotilo kamení, „a odpověď přede mě spadne hotová. Byla tu hromada prutů — a najednou hotový koš. Proč?“

„I na tuto otázku ti budu schopen odpovědět, až o tobě budu vědět všechno,“ řekl Komov.

„Tak se to dovídej!“ požadoval Špunt. „Dovídej se to co nejrychleji. Proč to ještě nevíš? Řeknu ti to sám.

Byla to loď, jenže moc velká, větší než ta tvoje, to až teď se smrskla, ale byla velká. To víš sám. Pak to bylo takhle.“

Z interkomu se ozval srdcervoucí praskot a řinčení, a hned nato nesnesitelně vysokým hláskem zaječelo dítě. A skrze ten hřmot, skrz utichající třesk, rány, zvonění rozbíjeného skla zachroptěl mužský přerývavý hlas:

„Marri…Marri…Marri…“

Dítě usedavě plakalo, chvílemi se hlásek div nestrhl, a po jistou dobu se nic jiného neozývalo. Pak jsem zaslechl nějaký šramot a tlumený sten. Někdo se plazil po podlaze poseté úlomky a střepy, něco se rámusivě odkutálelo stranou. A zaúpěl bolestně známý hlas:

„Šuro… Kde jsi, Šuro… To je bolest… Co se stalo? Kde jsi? Nic nevidím, Šuro… Tak ozvi se přece! Je to strašná bolest! Pomoz mi, nic nevidím…“

To vše na pozadí neumlkajícího dětského pláče. Pak žena utichla a chvíli po ní utichlo i dítě. Popadl jsem dech, namáhavě polkl a zjistil jsem, že pěsti mám zaťaté tak křečovitě, až se mi nehty zarývají do dlaně. Čelisti mi ztuhly na kámen.

„Trvalo to dlouho,“ oznámil nám Špunt slavnostně. „Pláč mě unavil. Usnul jsem. Když jsem se probudil, byla stejná tma jako předtím. Třásl jsem se zimou. Chtěl jsem tolik jíst a tolik jsem si přál teplo, že se to udělalo.“

Interkom vyvrhl celou kaskádu zvuků — zvuků naprosto neznámých. Rovnoměrný, stále vzrůstající hukot, rychlý cvakot, občasné, jakoby soví houkání, připomínající ozvěnu, basovité brumlání na hranici slyšitelnosti, pískot, skřípění, bzukot, měděné údery, jakési popraskávání…Trvalo to dost dlouho, několik minut. Nakonec všechno naráz utichlo a lehce zadýchaný Špunt se rozhodl:

„Ne. Takhle bych vám to neřekl. Takhle bych vyprávěním strávil tolik času, jak daleko vidím. Co mám dělat?“

„A nakrmili tě? Zahřáli tě?“ zeptal se Komov tak, jako by ho to ani moc nezajímalo.

„Stalo se, co jsem chtěl. A od té doby všechno bylo tak, jak jsem chtěl. Dokud nepřiletěla první loď.“

„Hm… A co bylo tohle?“ zeptal se zase Komov a — alespoň jak já to slyšel — velmi zdařile napodobil zvukovou kaši, kterou jsme právě vyslechli.

Pauza.

„Aha, už ti rozumím,“ ozval se nakonec Špunt. „Vůbec ti to nejde, ale já ti porozuměl, jenže odpovědět neumím. Ty sám přece nemáš slova, kterými bys to pojmenoval. A to znáš víc slov než já. Dej mi slova. Už jsi mi dal hodně užitečných slov, ale žádné z nich se nehodí.“

Pauza.

„Jaké to bylo barvy?“ pokračoval Komov ve výslechu.

„Žádné. Barva — to je, když se díváš očima. Tam se nedá dívat očima.“

„Kde tam?“

„Tam, co žiju. Hluboko. V zemi.“

„A jaké je to tam na omak?“

„Nádherné,“ zvolal Špunt. „Spokojenost. Sssicilská žežulka. U mě doma je to nejlepší. A tak to bylo pořád, dokud nepřišli lidé.“

„Ty tam i spíš?“ nedával mu někam odbočit Komov.

„Já tam všechno. Spím, jím, přemýšlím. Tady si jen hraju, protože se rád dívám očima. A tam je na hraní málo místa. Jako ve vodě, ale ještě míň.“

„Ale ve vodě se přece nedá dýchat,“ namítl Komov.

„Proč by se nedalo? Dá se. I hrát se tam dá. I když je tam málo místa.“

Pauza.

„Už o mně víš všechno?“ zajímal se po chvíli Špunt.

„Ne,“ usadil ho tvrdě Komov. „Nedověděl jsem se o tobě nic. Přece vidíš, že nemáme společná slova. Nemáš třeba nějaká svoje?“

„Slova…,“ zauvažoval Špunt. „To je když se pohybuje ústy a pak je slyšet ušima. Ne, to je jen u lidí. Věděl jsem, že jsou slova, protože si pamatuju. Bim-bam-bram-boračka. Co je to? To nevím. Zato už vím, k čemu hodně slov je. Dřív jsem to nevěděl. Byla to jen taková hra, aby přišla spokojenost.“

„Zkusme to takhle,“ zachmuřil se Komov. „Teď už víš, co znamená slovo oceán. Ale oceán jsi přece viděl a znal i dřív. Jak jsi mu říkal!“

Pauza.

„Poslouchám,“ připomněl se Komov.

„Co posloucháš? Proč? Už jsem to řekl. Ale takhle se to slyšet nedá. To je uvnitř.“

„A nemohl bys to třeba ukázat?“ požádal ho Komov. „Máš tu kameny, pruty…“

„Kameny a pruty nejsou k tomu, aby se něco ukazovalo,“ vysvětlil Špunt, řekl bych, že dost popuzeně. „Kameny a pruty jsou proto, aby se přemýšlelo. Když je otázka těžká, mám kameny a pruty. Když nevíš, jaká je to otázka, tak mám listí. Je tu hodně všelijakých věcí. Voda, led — ten dobře taje, a proto se to…“ Odmlčel se. „Nemám slova,“ oznámil nakonec. „Věcí je hodně. Vlasy… a mnoho takových, pro které nemám slova. Ale to všechno mám tam, co bydlím.“

Ozval se táhlý, zkormoucený povzdech. Asi Vanderhoose.

Vtom se ozvala taky Majka:

„A co když pohybuješ obličejem? Co to znamená?“

„Mam-ma…,“ zamroukal jemným kotěcím hláskem. „Tvář, ruce, tělo,“ pokračoval hlasem Majky, „to jsou také věci k přemýšlení. Těch věcí je hodně. Jmenoval bych je dlouho.“

Pauza.

„Co teď?“ zeptal se. „Už jsi to vymyslel?“

„Vymyslel,“ odpověděl Komov. „Vezmeš mě k sobě. Rozhlédnu se tam, a hned budu vědět hodně. Možná dokonce všechno.“

„Už jsem o tom přemýšlel,“ odpověděl Špunt. „Vím, že chceš ke mně. Já chci taky, ale nejde to. To je taky otázka! Když chci, tak jde všechno. Jenže u lidí to neplatí. Nechci, aby byli, a oni jsou stejně. Chci, abys ke mně přišel, ale nejde to. Lidi jsou pohroma.“

„Rozumím,“ přikývl Komov. „Tak tě vezmu s sebou k nám. Chceš?“

„Kam?“

„K nám. Tam, odkud jsem přišel. Na Zemi, kde žijí všichni lidé. To je taky způsob, jak se o tobě dovědět všechno, a dost rychle.“

„Ale to je přece moc daleko,“ namítl Špunt. „Nebo jsem ti nerozuměl?“

„Ano, je to moc daleko,“ souhlasil Komov. „Ale moje loď…“

„Ne!“ skočil mu příkře do řeči Špunt. „Ty nerozumíš. Nemůžu daleko. Nemůžu ani trochu daleko a moc daleko nemůžu už vůbec. Jednou jsem si hrál na krách. Usnul jsem. Probudil jsem se strachy. Byl to velký strach, hrozný. Dokonce jsem se rozkřičel. Fffragment! Kra odplula od břehu a já viděl jen vrcholky hor. Myslel jsem, že oceán spolkl zemi. Samozřejmě jsem se vrátil. Moc jsem to chtěl, a kra hned vyplula zpátky ke břehu. Ale teď už aspoň vím, že daleko nemůžu. Nešlo jen o to, že jsem se bál. Bylo mi zle. Jako z hladu, jenže mnohem hůř. Ne, k tobě nemůžu.“

„No tak dobrá,“ uklidnil ho Komov nuceně veselým tónem. „Asi už tě stejně přestalo bavit pořád odpovídat a mluvit. Vím, že rád pokládáš otázky. Ptej se a já zase budu odpovídat.“

„Ne,“ nesouhlasil Špunt. „Mám pro tebe hodně otázek. Proč padá kámen? Proč je prstů deset a přitom k počítání stačí jeden? Mnoho otázek. Ale teď se ptát nebudu. Teď je špatně. Ty nemůžeš ke mně, já nemůžu k tobě, nemáme slova. To znamená, že všechno se o mně zase nedovíš. Šššaráda! To znamená, že nemůžeš odejít. Moc tě prosím, přemýšlej, co s tím dělat. Pokud neumíš sám přemýšlet, ať za tebe přemýšlejí ty stroje, co jim to jde miliónkrát rychleji. Odcházím. Když mluvíš, nic mě nenapadá. A ty přemýšlej co nejrychleji, protože je mi hůř než včera. A včera mi bylo hůř než předevčírem.“

Zahřměly valící se kameny. Vanderhoose zase táhle a zničeně vzdychl. Než jsem stačil okem mrknout, Špunt už se jako vítr hnal přes staveniště ke kopcům. Viděl jsem ještě, jak přeskočil přistávací plochu a najednou zmizel, jako by tu nikdy nebyl. A ve stejném okamžiku jako na povel zmizela pestrobarevná tykadla za hřebenem.

„Tak,“ řekl Komov. „Nedá se nic dělat. Jakove, prosím vás, vy připravíte radiogram pro Sidorova. Ať sem to požadované zařízení přece jen pošle. Už vidím, že bez mentoskopu to nepůjde.“

„Dobrá,“ souhlasil Vanderhoose. „Ale na jedno bych vás rád upozornil, Gennadiji… Za celou rozmluvu se dnes zelená nerozsvítila ani jednou.“

„To jsem viděl,“ ujistil ho Komov.

„Uvědomujete si, že prakticky neustále jsme registrovali jen výrazně negativní emoce?“

Komovovu odpověď jsem nezaslechl.

Proseděl jsem na stanovišti SAP celý večer a vydržel jsem tam až do půlnoci. Za celou tu dobu se Špunt ani neukázal. Tykadla taky ne. A Majka taky ne!



Загрузка...