Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 12 Střípek okamžiku

Birgitte se hnala lesem, doprovázená oddílem třiceti Aielů s luky v rukou.

Dělali hluk – nebylo možné se tomu vyhnout – avšak Aielové ne tak silný, jak by měli. Vyskakovali na padlé kmeny a hbitě po nich přebíhali, nebo si nacházeli kameny, na něž stoupali. Vyhýbali se povislým větvím, shýbali se, uskakovali.

„Tady,“ řekla tlumeně, když obíhala úbočí členitého kopce. Jeskyně tam naštěstí stále byla, zarostlá šlahouny. Kolem protékala úzká říčka. Aielové vklouzli dovnitř a jejich pach zakryla voda.

Dva z mužů běželi dál po stezce, prošlapané divokými zvířaty, a nyní se pohybovali hlasitěji a otírali se o každou větev, kterou míjeli. Birgitte se připojila k těm, kteří se ukryli v jeskyni. Jeskyně byla temná a byla cítit plísní a zeminou.

Ukrývala se v této jeskyni před staletími, když žila v těchto lesích jako zbojník? Nevěděla. Jen vzácně si vzpomínala na některé ze svých minulých životů. Někdy to byly jen záblesky vzpomínek na přechodné roky během života stráveného ve světě snů, než ji Moghedien nepřirozenou cestou vtáhla do tohoto světa.

Při tom pomyšlení se jí dělalo zle. Bylo v pořádku se zrodit znovu, jako nezkušený a nový člověk. Ale nechat si vyrvat své vzpomínky, své uvědomění si vlastního já? Kdyby ztratila své vzpomínky na čas strávený ve světě snů, zapomněla by úplně na Gaidala? Zapomněla by na sebe?

Zaťala zuby. Tohle je Poslední bitva, ženská hloupá, pomyslela si. Koho to zajímá?

Alej i ano. Začala ji neodbytně pronásledovat jedna otázka. Co když tím, že byla vyvržena ze světa snů, byla Birgitte oddělena od rohu? Nevěděla, zda je to možné. Už si toho nepamatovala dost, aby byla schopná to říci.

Avšak pokud ano, ztratila Gaidala navždy.

Venku zašustilo listí a zapraskaly větvičky. Byl to takový rámus, že by byla přísahala, že kolem pochoduje tisícovka vojáků – ačkoli věděla, že trolloků je v pěsti pouze padesát. To bylo přesto víc, než její banda. Nedělala si starosti. Přestože si před Elain stěžovala, že toho o válčení moc neví, tohle ukrývání se v lese s oddílem dobře vycvičených druhů… to už dělala. V tuctech případů. Možná ve stovkách, i když její vzpomínky byly tak rozmazané, že to nevěděla jistě.

Když už trolloci téměř přešli kolem, společně s Aiely vyrazila z úkrytu. Bestie se vydaly po falešné stopě, kterou po sobě předtím zanechali dva Aielové, a Birgitte na ně zaútočila zezadu a mnoho jich skolila šípy dřív, než trolloci vůbec stačili něco udělat.

Zabít trolloky nebylo snadné. Často je mohly probodnout dva či tři šípy, než vůbec zpomalili. Nu, to se stalo jen tehdy, pokud jste netrefili oči nebo krk. Ona nikdy neminula. Stvůra za stvůrou se stávala obětí Birgittina luku. Trolloci byli na začátku dole na svahu pod jeskyní, což znamenalo, že každý, kterého s Aiely zabili, byl další mrtvola, přes níž se ostatní museli snažit vyšplhat, aby se k ní dostali.

Během pár vteřin se z padesátky stala třicítka. Jak se ta třicítka hnala vzhůru, polovina Aielů vytáhla oštěpy a postavila se jim, zatímco Birgitte a zbytek mužů seběhli několik kroků ze svahu a napadli trolloky z boku.

Z dvaceti zbylo deset, kteří se pokusili o útěk. Navzdory lesnaté krajině bylo snadné je sestřelit – třebaže to znamenalo trefovat je do nohou nebo zezadu do krku a srazit je k zemi, aby je oštěpy mohly dorazit.

Deset Aielů se postaralo o trolloky a každého probodli oštěpem, aby se ujistili, že je mrtvý. Ostatní posbírali šípy. Birgitte ukázala na Ničila a Ludina, dva z Aielů, a ti se k ní připojili při průzkumu okolí.

Cesta jí připadala povědomá, tyto lesy byly povědomé. Nejen kvůli minulým životům, které si už nepamatovala. Během staletí, kdy žila ve světě snů, v těchto lesích s Gaidalem strávili mnoho let. Pamatovala si, jak ji hladil po tvářích. Po krku.

O tohle nesmím přijít, napadlo ji a snažila se potlačit paniku. Světlo, nesmím. Prosím… Nevěděla, co se to s ní děje. Na něco si vzpomínala, na nejasný rozhovor o… o čem? Zapomněla to. Lidi nebylo možné od rohu odpoutat, nebo ano? Jestřábí křídlo by to mohl vědět. Bude se ho muset zeptat. Leda že to už udělala?

Ať shořím!

Pohyb v lese ji zmrazil na místě. Přikrčila se ke skále s lukem nataženým před sebou. Nedaleko zapraskalo křoví. Ničil s Ludinem při prvním zvuku zmizeli. Světlo, ti v tom ale byli dobří. Chvilku jí trvalo, než je našla, jak se ukrývají poblíž.

Zvedla prst, ukázala na sebe a pak před sebe. Ona to prozkoumá; oni ji budou krýt.

Birgitte neslyšně vyrazila. Ukáže těm Aielům, že nejsou jediní, kdo se umí vyhnout odhalení. Kromě toho tohle jsou její lesy. Nenechá se znemožnit dvěma chlapíky z pouště.

Kradla se vpřed a vyhýbala se mlází a vadnoucímu trnitému křoví. Nerostlo jich v poslední době víc? Připadalo jí, že to jsou jediné rostliny, které úplně neusychaly. Půda páchla vyčpěle, jak by žádný les neměl, ačkoli vše překrýval zápach smrti a hniloby. Prošla kolem další tlupy mrtvých trolloků. Měli na sobě uschlou krev. Byli mrtví už několik dní.

Elain svým jednotkám nařídila přinést své padlé zpátky. Těmito lesy se pohybovaly tisíce a tisíce trolloků jako lezoucí brouci. Elain chtěla, aby nacházeli pouze vlastní mrtvé, neboť doufala, že jim to nažene strach.

Birgitte mířila za zvuky. Spatřila velké stíny, přibližující se v kalném světle. Větřící trolloci.

Tvorové dál postupovali lesem. Byli nuceni se vyhýbat cestám, kde mohli narazit na smrtící léčku draků. Elainin plán vyžadoval, aby oddíly jako ten, jemuž velela Birgitte, na trolloky útočily a lákaly jejich jednotky hlouběji do lesa a snižovaly jejich počet.

Tato tlupa byla naneštěstí příliš početná, než aby se s nimi její oddíl mohl střetnout. Birgitte se stáhla, mávla na Aiely, ať ji následují, a společně tiše vyklouzli a vydali se zpátky k ležení.

Oné noci po neúspěchu s Lanovým vojskem se Rand utekl do svých snů.

Vyhledal klidné údolí a objevil se uprostřed hájku rozkvetlých planých třešní, jejichž vůně naplnila vzduch. Obsypané nádhernými bílými květy s růžovými středy vypadaly stromy téměř jako v plamenech.

Rand měl na sobě prosté šaty, jaké nosíval v Dvouříčí. Po měsících strávených v královském oděvu z vybraných látek zářivých barev mu volné vlněné kalhoty a plátěná košile připadaly velice pohodlné. Na nohy si obul pevné boty jako ty, které nosíval během dospívání. Padly mu tak, jak nikdy nemohly žádné nové, bez ohledu na to, jak dobře byly ušité.

Už neměl dovoleno nosit staré boty. Jestliže se na nich objevil byť i jen náznak obnošenosti, některý ze sloužících se postaral, aby zmizely.

Rand se zastavil ve snových kopcích a udělal si hůl. Pak vyrazil horami vzhůru. Toto nebylo skutečné místo, už ne. Vytvořil ho ze vzpomínek a touhy a nějak v něm smísil povědomost a zároveň pocit, že zkoumá. Vonělo svěže, shrnutým listím a mízou. Podrostem běhala zvířata. Někde v dálce zakřičel jestřáb.

Luis Therin věděl, jak takové střípky snu vytvářet. Přestože nebyl snílek, většina Aes Sedai té doby tak či onak Tel’aran’rhiod využívala. Jedna věc, kterou se naučili, byla, jak si odříznout plátek snu pro sebe, útočiště ve vlastní mysli, které mohli ovládat víc než obvyklé sny. Naučili se, jak při meditaci do takového úlomku vstoupit a zároveň tělu dopřát odpočinek jako při skutečném spánku.

Luis Therin věděl víc takových věcí. Jak sáhnout do něčí mysli, pokud dotyčný vstoupil do jeho snového střípku. Jak rozpoznat, jestli se do jeho snů vetřel někdo jiný. Jak své sny odhalit druhým. Luis Therin rád věci věděl, jako poutník, který chce mít v batohu vše, co by mu mohlo být k užitku.

Luis Therin tyto nástroje používal jen zřídka. Nechával je uložené na zadní polici své mysli, kde na ně sedal prach. Bylo by všechno jinak, kdyby si býval každou noc udělal čas a prošel se po podobném poklidném údolí? Rand nevěděl. A po pravdě řečeno, toto údolí již nebylo bezpečné. Prošel kolem hluboké jeskyně nalevo od něj. Tu sem neumístil. Byl to další Moridinův pokus ho přitáhnout? Rand prošel kolem, aniž se podíval.

Les už mu nepřipadal tak živý jako před chvílí. Rand kráčel dál a snažil se krajině vnutit svou vůli. Neměl v tom však dost cviku – takže les kolem šedl a působil vybledle.

Jeskyně se objevila znovu. Rand se zastavil u jejího ústí. Ovanul ho chladný vlhký vzduch, který mrazil na kůži a páchl plísní. Rand odložil hůl a vešel do jeskyně. Když vcházel do tmy, spředl kouli bílomodrého světla a zavěsil si ji vedle hlavy. Zář se odrážela od vlhkého kamene a osvětlovala hladké hrboly a pukliny.

Z hloubi jeskyně se ozvěnou odráželo namáhavé oddechování. Následovalo lapáni po dechu. A… šplouchání. Rand kráčel vpřed, ačkoli teď už uhádl, co to je. Začínal být zvědavý, jestli to zkusí znovu.

Došel do malé místnosti na konci chodby, možná deset kroků široké, kde kámen klesal do průzračného, dokonale kruhového jezírka. Modré hlubiny jako by se táhly dolů do nekonečna.

Žena v bílém uprostřed bojovala, aby se udržela na hladině. Látka jejích šatů se vlnila na vodě, kde vytvořila kruh. Tvář a vlasy měla mokré. Zatímco ji Rand pozoroval, vyjekla, potopila se a tloukla sebou v průzračné vodě.

Vzápětí se vynořila a lapala po dechu.

„Zdravím, Mierin,“ řekl Rand tiše. Zaťal pěst. Neskočí do té vody, aby ji zachránil. Toto byl střípek snu. To jezírko mohla být skutečně voda, ale pravděpodobněji znázorňovala něco jiného.

Vypadalo to, že ji jeho příchod vzpružil a její divoké zmítání začalo mít lepší výsledky. „Luisi Therine,“ řekla, jednou rukou si otřela tvář a prudce oddechovala.

Světlo! Kde je jeho klid? Cítil se zase jako dítě, kluk, který pokládal Baerlon za nejúžasnější město, co kdy postavili. Ano, měla jinou tvář, ale jemu na tvářích už příliš nezáleželo. Stále to byla stejná osoba.

Ze všech Zaprodanců si jediná Lanfear své nové jméno vybrala. Vždy takové chtěla.

Vzpomínal si. Vzpomínal. Jak společně navštěvovali velkolepé večírky. Její smích, nesoucí se i přes zvuk hudby. Jejich společné noci. Nechtěl si pamatovat, jak se miluje s jinou ženou, zvlášť ne s jednou ze Zaprodanců, ale nemohl si vybírat, co má mít v hlavě.

Tyto vzpomínky se mísily s jeho vlastními, když po ní toužil jako po urozené paní Seléné. Bláhová mladická žádostivost. Už to tak dávno necítil, ale vzpomínky zůstávaly.

„Můžeš mě osvobodit, Luisi Therine,“ řekla Lanfear. „On si mě vzal. Musím žadonit? On si mě vzal!“

„Zavázala ses Stínu, Mierin,“ řekl Rand. „Tohle je tvoje odměna. Čekáš, že tě budu litovat?“

Zdola se natáhlo něco černého, omotalo se jí kolem nohou a znovu ji strhlo do hlubin. Navzdory svým slovům Rand zjistil, že jde vpřed, jako by se chystal do jezírka skočit.

Zarazil se. Po dlouhém zápase si konečně zase připadal celý. To mu dávalo sílu, ale v jeho vyrovnanosti byla slabost – slabost, které se vždy obával. Slabost, kterou v něm Moirain oprávněně spatřovala. Slabost soucitu.

Potřeboval ji. Jako přilba potřebovala průzor, kterým jste viděli. Obojí se dalo zneužít. Přiznal si, že je to pravda.

Lanfear se vynořila, prskala vodu a vypadala bezmocně. „Musím žadonit?“ zeptala se znovu.

„Nemyslím, že bys toho byla schopná.“

Sklopila oči. „… prosím?“ zašeptala.

Randovi se sevřely vnitřnosti. Sám se při hledání Světla probojoval temnotou. Dal si druhou příležitost; neměl by ji dát i jinému?

Světlo! Byl na vážkách, když si vzpomněl, jaké to bylo v tom okamžiku, kdy uchopil pravou sílu. Ta muka a vzrušení, ta moc a hrůza. Lanfear se oddala Temnému. Avšak Rand svým způsobem také.

Hleděl jí do očí, pátral v nich, poznával je. Nakonec zavrtěl hlavou. „V těchhle klamech ses zlepšila, Mierin. Ale ne dost.“

Její výraz potemněl. Vzápětí jezírko zmizelo a nahradila jej kamenná podlaha. Lanfear tam seděla se zkříženýma nohama, oblečená ve stříbřitě bílých šatech. Tvář měla novou, ale sama byla stále stejná.

„Takže ses vrátil,“ řekla a neznělo to potěšeně. „No, už nemusím jednat s vesnickým prosťáčkem. To je alespoň nějaký klad.“

Rand si odfrkl a vešel do místnosti. Stále byla uvězněná – cítil kolem ní zatmění, jako stínovou kupoli, a sám zůstával vně. Nicméně to jezírko – a topení – bylo jen divadlo. Byla pyšná, ale když to situace vyžadovala, nebylo jí zatěžko předstírat slabost. Kdyby Rand dokázal přijmout vzpomínky Luise Therina dříve, nikdy by ho v Pustině tak snadno neošálila.

„Pak s tebou nebudu mluvit jako panna, co potřebuje hrdinu,“ řekla Lanfear, pozorujíc ho, jak obchází její vězení, „ale jako rovný s rovným při hledání útočiště.“

„Rovný?“ rozesmál se Rand. „Od kdy vůbec někoho považuješ za sobě rovného, Mierin?“

„Tebe moje uvěznění vůbec nezajímá?“

„Bolí mě,“ řekl Rand, „ale ne víc, než mě bolelo, když ses zaslíbila Stínu. Vědělas, že jsem byl u toho, když jsi to prozradila? Nevidělas mě, protože jsem nechtěl být vidět, ale sledoval jsem tě. Světlo, Mierin, přísahalas, že mě zabiješ.“

„Myslela jsem to vážně?“ zeptala se, obrátila a pohlédla mu do očí.

Myslela? Ne, nemyslela. Tehdy ne. Lanfear nezabíjela lidi, o kterých si myslela, že jí budou užiteční, a jeho vždy za užitečného považovala.

„Kdysi jsme sdíleli něco zvláštního,“ řekla. „Byl jsi můj…“

„Byl jsem tvoje ozdoba!“ obořil se na ni Rand. Zhluboka se nadechl a pokusil uklidnit. Světlo, v její společnosti to bylo tak těžké. „Minulost je minulost. Nezajímá mě a rád bych ti dal druhou šanci ve Světle. Bohužel tě znám. Jenom to děláš znovu. Všechny nás využíváš, včetně samotného Temného. Světlo tě vůbec nezajímá. Zajímá tě jenom moc, Mierin. Vážně chceš, abych věřil, že ses změnila?“

„Neznáš mě tak dobře, jak si myslíš,“ řekla a sledovala ho, jak obchází po obvodu jejího vězení. „Nikdy jsi neznal.“

„Tak mi to dokaž,“ řekl Rand a zastavil se. „Ukaž mi svou mysl, Mierin. Úplně mi ji otevři. Přenech mi nad sebou kontrolu tady, na tomto místě ovládnutých snů. Pokud jsou tvé úmysly čisté, osvobodím tě.“

„To, oč žádáš, je zakázáno.“

Rand se zasmál. „Kdy tě tohle zastavilo?“

Zdálo se, že to zvažuje; skutečně jí její uvěznění muselo dělat starosti. Kdysi by se takovému návrhu zasmála. Protože toto mělo být místo, které plně ovládal, pak kdyby mu to dovolila, mohl ji obnažit a zarýt se jí do mysli.

„Já…“ řekla Lanfear.

Popošel vpřed až těsně k okraji vězení. To chvění v jejím hlase… to mu připadalo skutečné. První upřímná emoce, kterou z ní dostal.

Světlo, pomyslel si a pátravě jí hleděl do očí. Vážně to udělá?

„Nemůžu,“ odmítla. „Nemůžu.“ Podruhé to řekla tišeji.

Rand vydechl. Zjistil, že se mu třese ruka. Tak blízko. Tak blízko ke Světlu, jako divoká kočka v noci, které chodí sem a tam před osvětlenou stodolou! Cítil, že má vztek, větší než předtím. Vždycky to tak dělala! Koketovala s tím, co je správné, ale pak si vždy vybrala vlastní cestu.

„S tebou jsem skončil, Mierin,“ řekl Rand, obrátil se a zamířil z místnosti. „Navždycky.“

„Pleteš se ve mně!“ zavolala. „Vždycky ses ve mně pletl! Copak ty by ses někomu takhle ukázal? Nemůžu to udělat. Od těch, kterým jsem důvěřovala, se mi dostalo příliš mnoha ran. Zradili mě ti, kteří mě měli milovat.“

„Ty z toho obviňuješ mě?“ zeptal se Rand a prudce se otočil.

Neodvrátila pohled. Majestátně seděla, jako by její vězení bylo trůn.

„Ty si to opravdu pamatuješ takhle, že ano?“ zeptal se Rand. „Myslíš, že jsem tě zradil kvůli ní?“

„Říkals, že mě miluješ.“

„To jsem nikdy neřekl. Nikdy. Nemohl jsem. Nevěděl jsem, co je to láska. Život dlouhý stovky let, a já lásku nikdy nepoznal, dokud jsem nepotkal ji.“ Na okamžik zaváhal a pak pokračoval tak tiše, že se jeho hlas v malé jeskyni ani neodrážel. „Tys to vážně nikdy necítila, že? Ale jistě. Koho bys mohla milovat? Tvoje srdce je už zadané, patří síle, po níž tak strašně toužíš. Nezbývá v něm žádné místo.“

Rand to nechal být.

Nechal to být tak, jak to Luis Therin nikdy nedokázal. Dokonce i poté, co objevil Ilienu, poté, co si uvědomil, jak ho Lanfear využívala, si ponechal nenávist a pohrdání. Čekáš, že tě budu litovat? zeptal se jí Rand.

Právě to nyní cítil. Litoval ženu, která nikdy nepoznala lásku, ženu, která si ji nikdy nedovolila poznat. Litoval ženu, která si nedokázala vybrat jinou stranu než svou vlastní.

„Já…“ řekla tiše.

Rand zvedl ruku a pak se jí otevřel. Jeho záměry, jeho mysl, jeho já kolem něj zakroužilo ve víru barev, citů a moci.

Vytřeštila oči na vír, který se před ní odvíjel jako obrázky na stěně. Nedokázal nic utajit. Viděla jeho motivy, jeho touhy, jeho přání ohledně lidstva. Viděla jeho záměry. Jít do Šajol Ghúlu, zabít Temného. Zanechat po sobě lepší svět než minule.

Nebál se jí ty věci odhalit. Dotkl se pravé síly a Temný proto znal jeho myšlenky. Nebylo zde nic překvapivého, přinejmenším nic, co by mělo být překvapivé.

Lanfear byla překvapená i tak. Spatřila pravdu a zírala na ni s otevřenou pusou – na pravdu, že hluboko v nitru to není Luis Therin, kdo tvoří Randovo jádro. Je to ovčák, vychovaný Tamem. Jeho životy se během několika okamžiků přehrály, jeho vzpomínky a pocity byly odhaleny.

Nakonec jí ukázal svou lásku k Ilieně – jako zářící krystal, položený na polici, kde je terčem obdivu. Pak svou lásku k Min, Aviendze a Elain. Jako planoucí hranici, hřejivou, uklidňující, vášnivou.

V tom co odhalil, nebyla žádná láska k Lanfear. Ani kousíček. Také potlačil odpor, který k ní Luis Therin cítil. A proto pro něj skutečně neznamenala nic.

Zalapala po dechu.

Záře kolem Randa vybledla. „Je mi líto,“ řekl. „Opravdu jsem to myslel vážně. S tebou jsem skončil, Mierin. V nadcházející bouři drž hlavu dole. Pokud tento boj vyhraju, už se nebudeš muset bát o svou duši. Nezůstane nikdo, kdo by tě mučil.“

Znovu se od ní odvrátil, vyšel z jeskyně a mlčící Lanfear zanechal za sebou.

Večer v Brémském lese doprovázela vůně plamenů v ohništích a zvuky tichého vzdychání mužů, kteří s meči po ruce upadali do neklidného spánku. Nepřirozený mrazivý chlad letního vzduchu.

Perrin procházel ležením mezi muži, jimž velel. Boj v těchto lesích byl tvrdý. Jeho lidé působili trollokům značné škody, ale Světlo, vypadalo to, že padlé zplozence Stínu vždycky nahradí další.

Poté, co se ujistil, že všichni jeho lidé dostali pořádně najíst, že jsou postaveny hlídky a že muži vědí, co dělat, pokud je v noci probudí útok zplozenců Stínu, šel najít Aiely. Hlavně moudré. Téměř všechny se shromáždily, aby se vydaly s Randem, až potáhne na Šajol Ghúl – prozatím se čekalo na jeho rozkaz – ale pár včetně Edarry jich zůstalo s Perrinem.

Ona a ostatní moudré se neřídily jeho rozkazy. A přesto, stejně jako Gaul, zůstávaly s ním, zatímco jejich lidé se vydali jinam. Perrin se jich nezeptal proč. Ve skutečnosti ho to nezajímalo. Mít je s sebou bylo užitečné a on byl vděčný.

Aielové ho nechali vstoupit do své části ležení. Našel Edarru, jak sedí u ohně, dobře obloženého kameny, které měly zabránit náhodnému odlétnutí jiskry. Vzhledem k tomu, jak byly tyto lesy suché, mohly vzplanout rychleji než stodola plná sena z poslední sklizně.

Když se Perrin usazoval vedle ní, pohlédla na něj. Aielanka vypadala mladě, ale on z ní cítil trpělivost, zvídavost a sebeovládání. Moudrost. Nezeptala se, proč za ní Perrin přišel. Čekala, až promluví sám.

„Umíš chodit ve snu?“ zeptal se Perrin.

V noční tmě si jej prohlížela; měl výrazný pocit, že toto nebyla otázka, kterou by měl nějaký muž – nebo cizinec – položit.

„Ne.“

„Víš o tom hodně?“ zeptal se Perrin.

„Něco.“

„Potřebuju se dozvědět, jak do světa snů vstoupit fyzicky. Nejen ve snech, ale ve svém skutečném těle. Slyšelas o něčem takovém?“

Prudce se nadechla. „O tom neuvažuj, Perrine Aybaro. Je to zlo.“

Perrin se zamračil. Síla ve vlčím snu – v Tel’aran’rhiodu - byla choulostivá věc. Čím silněji tam Perrin vkročil – čím pevněji tam byl – tím jednodušší pro něj bylo měnit tam věci a ovlivňovat je.

Bylo s tím však spojeno riziko. Vydal-li se do snu příliš silně, hrozilo, že se odřízne od svého spícího těla ve skutečném světě.

Zabíječ si s tím patrně nedělal starosti. Zabíječ tam byl silný, tak strašně silný; ten muž byl ve snu přítomen fyzicky. Perrin si tím byl stále jistější.

Náš zápas neskončí, pomyslel si Perrin, dokud z tebe nebude kořist, Zabíječi. Lovče vlků. Já tě zabiju.

„V mnoha směrech,“ zamumlala Edarra, upírajíc na něj pohled, Jsi ještě dítě, ačkoli jsi našel velkou čest.“ Perrin už si zvykl – ačkoli se mu to nelíbilo – na ženy, které vypadaly sotva o rok či dva starší než on a oslovovaly ho tak. „Nikdo z těch, kdo chodí ve snu, tě tuhle věc nenaučí. Je to zlo.“

„Proč je to zlo?“ zeptal se Perrin.

„Vstoupit do světa snů v těle tě připraví o část toho, co tě dělá člověkem. A co víc, když tam zemřeš – a jsi tam v těle – může tě to nechat zemřít navždy. Žádné další znovuzrození, Perrine Aybaro. Tvé vlákno ve vzoru by mohlo navždy skončit a ty sám bys byl zničen. O něčem takovém bys neměl uvažovat.“

„Služebníci Stínu to dělají, Edarro,“ řekl Perrin. „Podstupují to riziko, aby to tam ovládli. My musíme podstoupit stejné riziko, abychom je zastavili.“

Edarra tiše zasykla a zavrtěla hlavou. „Neusekávej si nohu ze strachu, že tě do ní uštkne had, Perrine Aybaro. Neudělej strašlivou chybu, protože se bojíš něčeho, co se zdá být horší. To je všechno, co k tomuto řeknu.“

Vstala, odešla a nechala ho sedět u ohně.