Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 15 Provaz kolem krku

Tarasinský palác nebyl ani zdaleka nejtěžší místo, kam se Mat vloupal.

Opakoval si to stále dokola, když visel z balkónu dvě patra nad zahradami.

Jednou rukou svíral mramorovou římsu, zatímco druhou si na hlavě přidržoval klobouk, a ašandarei měl přivázané na zádech. Svůj tlumok schoval dole v zahradách. Noční vzduch ho chladil na tvářích, po nichž mu stékal pot.

Nad ním řinčela dvojice příslušníků Smrtonosné gardy, která přecházela po balkóně. Krev a zatracenej popel. Copak si ti chlápci nikdy nesundávají zbroj? Vypadali jako brouci. Sotva je dokázal rozeznat. Balkón byl obehnaný železnou zástěnou, aby lidé zdola neviděli na ty na balkóně, ale Mat byl tak blízko, že skrz ni přecházející smrtonoše viděl.

Světlo, ti jsou tady dlouho! Mata začínala bolet paže. Muži si mumlavě vyměnili pár slov. Možná se chystají sednout a dát si čaj. Vytáhnout si knížku a začít číst až do noci. Tuon by ty dva vážně měla vyhodit. Proč se tady na balkóně jen tak klidně baví? Venku by mohli být nájemní vrazi!

Světlu díky, ti dva nakonec odešli. Mat se pokusil napočítat do deseti, než se vyhoupne nahoru, ale vydržel jen do sedmi. Odsunul nezajištěnou část zástěny a vyškrábal se přes zábradlí balkónu.

Mat tiše vydechoval a paže měl rozbolavělé. Tento palác – bez ohledu na smrtonoše – nebyl ani zdaleka tak neproniknutelný, jako byl Kámen, a tam se Mat dostal. Tady měl samozřejmě další výhodu: kdysi v tomto paláci žil a mohl volně přicházet a odcházet. Většinou. Poškrábal se na krku a šátku, který na něm nosil. Chvilku mu připadal jako stužka, která se zdála být řetězem.

Matův otec míval takové rčení: vždycky musíš vědět, kterou cestou pojedeš. Každý věděl, že není většího poctivce nad Abella Cauthona, ale některým lidem -jako těm v Tarenském Přívozu – se nedalo věřit víc, než kam člověk doplivne. Abell vždycky řikával, že při handlování s koňmi musí být jeden připravený vyrazit a vždycky vědět, kudy se vydá.

Za dva měsíce života v tomto paláci našel Mat všechny cesty ven – každou škvíru a chodbu, každé uvolněné okno. Které zástěny na balkónech lze snadno odsunout, které bývají dobře zajištěné. Když jste se mohli vyplížit ven, mohli jste se vplížit dovnitř. Chvíli si na balkóně odpočinul, ale do pokoje, k němuž patřil, nevešel. Byl ve druhém patře, kde přebývaly stráže. Možná by se tudy dokázal vkrást dovnitř, ale vnitřnosti budovy byly vždy lépe střežené než kůže. Nejlepší bude dostat se nahoru zvenčí.

Což znamenalo nedívat se dolů. Vyšplhat po budově naštěstí nebylo těžké. Kámen a dřevo se spoustou úchytů. Pamatoval si, jak to Tylin jednou vytýkal.

Když Mat vylezl na zástěnu, vytáhl se nahoru a zamířil vzhůru do třetího patra, stékal mu po čele pot, jako když mravenci lezou dolů po mraveništi. Ašandarei ho občas zezadu udeřilo do nohou. Vítr k němu přinášel vůni moře. Vysoko nahoře věci vždycky voněly lépe. Možná to bylo proto, že hlavy jsou cítit lépe než nohy.

To je ale pitomost, řekl si Mat. Cokoli, jenom ať nemyslí na tu výšku. Vytáhl se na kus zdiva, jedna noha se mu smekla a zakymácel se. Chvilku těžce oddechoval a pak šplhal dál.

Tam. Nad sebou viděl Tylinin balkón. Její komnaty jich pochopitelně měly několik; on mířil k tomu v její ložnici, ne k tomu u obývacího pokoje. Ten byl nad náměstím Mol Hara, a kdyby šplhal tudy, byl by nápadný jako moucha na bílém nákypu.

Znovu se zahleděl vzhůru na arabeskami zdobený železný balkón. Vždycky přemýšlel, jestli by do něj dokázal vyšplhat. Rozhodně uvažoval o tom, že vyleze z něj.

Nu, nebude hlupák, aby něco podobného zkoušel znovu. Jenom tentokrát a nerad. Matrim Cauthon věděl, jak si dávat pozor na krk. Nepřežil tak dlouho díky tomu, že by hloupě riskoval, ať už má štěstí, nebo ne. Pokud chce Tuon žít ve městě, kde se ji velitel její armády snaží nechat zabít, je to její volba.

V duchu přikývl. Vyšplhá nahoru, velice rozumně jí vysvětlí, že musí odjet z města a že ji tenhle generál Galgan zrazuje. Pak si on sám může jít po svém a najít si místo, kde se hraje v kostky. Konec konců, proto přece do města přišel. Jestliže byl Rand na severu, tam, kde všichni trolloci, pak se od něj Mat chce držet co nejdál. Bylo mu Randa líto, ale každý, kdo je při smyslech, by pochopil, že Mat nemá na vybranou. Před očima se mu začaly vytvářet barevné víry, ale Mat je potlačil.

Rozumný. Bude velice rozumný.

Zpocený a s rozbolavělýma rukama se Mat s klením vytáhl na balkón ve třetím patře. Jedna ze zástěn tady byla uvolněná, tak jako v dobách, kdy žil v paláci. Stačila mu chvilka práce s malým drátěným háčkem. Vstoupil na krytý balkón, sundal ašandarei a pak se natáhl na záda a těžce supěl, jako by právě běžel z Andoru až do Tearu.

Po pár minutách se vyškrábal na nohy a vyhlédl z otevřené zástěny tři patra dolů. Z toho výstupu měl Mat pořádnou radost.

Zvedl ašandarei a zamířil ke dveřím balkónu. Tuon se nepochybně přestěhovala sem, do Tylininých komnat. Byly nejlepší v paláci. Mat pootevřel dveře. Jenom nakoukne a…

Z přítmí před ním něco vylétlo a narazilo do dveří těsně nad jeho hlavou.

Mat padl k zemi, převalil se, jednou rukou vytáhl nůž a druhou popadl ašandarei. Dveře se silou nárazu šipky z kuše, které trčela ze dřeva, pootevřely.

Vzápětí vykoukla Selucia. Pravou stranu hlavy měla hladce oholenou, druhou zakrytou látkou. Měla smetanově zbarvenou kůži, ale každý muž, který by ji považoval za měkkou, by se brzy přesvědčil o opaku. Selucia by i smirkový papír mohla naučit něco o tom, jak být drsný.

Namířila na něj malou kuší a Mat se přistihl, že se usmívá. „Já to věděl!“ vykřikl. „Ty jsi osobní stráž. Vždyckys byla.“

Selucia se zamračila. „Co tady děláš, ty hlupáku?“

„Ale, jenom jsem si vyšel na procházku,“ řekl Mat, vstal a zastrčil nůž. „Říká se, že noční vzduch člověku prospívá. Mořský vánek. Takový věci.“

„Ty ses sem vyšplhal?“ zeptala se Selucia a podívala se na zábradlí, jako by hledala provaz nebo žebřík.

„Cože? Ty sem normálně nešplháš? Je to skvělý na ruce. Zlepšuje to stisk.“

Útrpně na něj pohlédla a Mat se zazubil. Jestli Selucia číhá na atentátníky, je Tuon nejspíš v pořádku. Kývl ke kuši, která na něj stále mířila. „Nechceš to…“

Chvíli mlčela, pak vzdychla a zbraň sklonila.

„Mnohokrát díky,“ řekl Mat. „Mohla bys tím někomu vystřelit oko a normálně by mi to nevadilo, ale v poslední době mi nějak docházejí oči.“

„Cos dělal?“ zeptala se Selucia suše. „Hráls kostky s medvědem?“

„Selucie!“ zvolal Mat a prošel kolem ní, aby vstoupil do komnat. „To byl skoro vtip. Řekl bych, že s trochou námahy bychom v tobě mohli vypěstovat smysl pro humor. To by bylo tak nečekaný, že bychom tě mohli strčit do cirkusu a nechat si za tebe platit. ‚Pojďte se podívat na úžasnou smějící se só’džin. Dneska večer pouhý dva měďáky…’“

„Tys to oko někde vsadil, co?“

Mat klopýtl a otevřel dveře. Uchechtl se. Světlo! Bylo to nezvykle blízko pravdě. „Velmi chytré.“

Tu sázku jsem vyhrál, pomyslel si, bez ohledu na to, jak to vypadá. Matrim Cauthon byl jediný člověk, který hrál o osud celého světa. Příště by si samozřejmě mohli místo něho najít nějakého jiného hloupého hrdinu. Jako Randa nebo Perrina. Ti dva byli tak nasáklí hrdinstvím, že jim prakticky teklo z pusy a po bradě. Potlačil obrazy, které se snažily vytvořit. Světlo! Musí na ty dva přestat myslet.

„Kde je?“ zeptal se Mat, zatímco se rozhlížel po ložnici. Povlečení na posteli bylo rozházené – skutečně si nepředstavoval růžové stužky, přivázané k čelu postele – ale Tuon nebylo nikde vidět.

„Venku,“ odpověděla Selucia.

„Venku? Je půlnoc!“

„Ano. Doba, kdy by ji navštívil jenom nájemný vrah. Máš štěstí, že jsem se netrefila, Matrime Cauthone,“

„To nevadí, zatraceně,“ řekl Mat. „Jsi její tělesná stráž.“

„Nevím, co tím myslíš,“ řekla Selucia a ukryla malou kuši v šatech. „Já jsem só’džin císařovny, kéž žije věčně. Jsem její hlas a pravdomluvčí.“

„Skvělý,“ řekl Mat a pohlédl na postel. „Sloužíš tady jako návnada, je to tak? S připravenou kuší, kdyby se sem pokusili vplížit nějací vrahové?“

Selucia nic neřekla.

„Tak co, kde je?“ naléhal Mat. „Zatracenej popel, ženská! Tohle je vážný. Samotnej generál Galgan si najímal chlapy, aby ji zabili!“

„Tohle?“ zeptala se Selucia. „Ty si děláš starosti s tímhle?“

„To teda zatraceně dělám.“

„S Galganem si není třeba dělat starosti,“ řekla Selucia. „Je příliš dobrý voják, než aby ohrozil naši současnou snahu o stabilizaci. To s Krisou by sis měl dělat starosti. Přivedla si ze Seančanu tři vrahy.“ Selucia zalétla pohledem k balkónovým dveřím. Mat si poprvé všiml skvrny na podlaze, která mohla být od krve. „Zatím jsem dostala dva. Škoda. Předpokládala jsem, že jsi třetí.“ Pozorovala ho, jako by zvažovala, že by – proti vší logice – mohl být ten vrah.

„Jsi zatraceně šílená,“ prohlásil Mat, stáhl si klobouk a sebral ašandarei. „Jdu za Tuon.“

„Tak už se nejmenuje, kéž žije věčně. Je známa jako Fortuona; neměl bys jí oslovovat ani jedním tím jménem, ale místo toho ‚nejvyšší’ nebo ‚nejvznešenější‘.“

„Budu jí říkat, jak zatraceně chci,“ prohlásil Mat. „Kde je?“

Selucia si ho prohlížela.

„Já nejsem vrah,“ řekl.

„Nemyslím si, že jsi. Snažím se rozhodnout, jestli by chtěla, abych ti řekla, kde je-“

„Jsem její manžel, ne?“

„Ticho,“ řekla Selucia. „Právě ses mě pokoušel přesvědčit, že nejsi vrah, a teď vytáhneš tohle? Hlupáku. Je v palácových zahradách.“

„Je…“

„… půlnoc,“ dořekla Selucia. „Ano, já vím. Ona vždy nenaslouchá… logice.“ Zaslechl v jejím hlase náznak podráždění. „Má s sebou celý oddíl Smrtonosné gardy.“

„Je mi jedno, jestli s sebou má samotnýho Stvořitele,“ vyštěkl Mat a vydal se zpátky k balkónu. „Pěkně si ji posadím a pár věcí jí vysvětlím.“

Selucia šla za ním, opřela se o dveře a vrhla po něm, pochybovačný pohled.

„Dobrá, možná si ji ve skutečnosti neposadím,“ řekl Mat, který otevřenou zástěnou hleděl dolů do zahrad. „Ale vysvětlím jí – logicky – proč se v noci nemůže jenom tak potulovat venku po zahradě. Alespoň se o tom zmíním. Krev a zatracenej popel. To jsem ale vysoko, že jo?“

„Běžní lidé používají schody.“

„Hledají mě všichni vojáci ve městě,“ řekl Mat. „Myslím, že se Galgan snaží, abych zmizel.“

Selucia našpulila rty.

„Nevědělas o tom?“ zeptal se Mat.

Zaváhala a pak zavrtěla hlavou. „Není nemožné, že by tě Galgan sledoval. Za běžných okolností by princ krkavců představoval soupeře. Galgan je generálem našich vojsk, ale tu pozici často zastává princ krkavců.“

Princ krkavců. „Ani mi to zatraceně nepřipomínej,“ řekl Mat. „Myslel jsem, že to byl můj titul, když jsem se oženil s Dcerou Devíti měsíců. Když povýšila, nezměnil se?“

„Ne,“ odvětila Selucia. „Ještě ne.“

Mat přikývl a pak si povzdechl při pohledu na sestup, který ho čeká. Zvedl jednu nohu na zábradlí.

„Můžeš jít jinudy,“ řekla Selucia. „Pojď, než si srazíš ten svůj hloupý vaz. Ještě nevím, jaké má s tebou úmysly, ale pochybuji, že to zahrnuje, že spadneš a zabiješ se.“

Mat vděčně seskočil z balkónového zábradlí a následoval Selucii do pokoje. Otevřela šatník a odtamtud vedl vstup do tmavé chodby, sevřené kamenem a dřevem, z nichž byl palác postaven.

„Krev a zatracenej popel?“ řekl Mat, když dovnitř strčil hlavu. „To tady bylo celou dobu?“

„Ano.“

„Tak takhle se to mohlo dostat dovnitř,“ zamumlal Mat. „Musíte to zabednit, Selucie.“

„Dělám něco lepšího. Když císařovna spí – kéž žije věčně – spí v podkroví. V této místnosti nikdy. Nezapomněli jsme, jak snadno Tylin dostali.“

„To je dobře,“ řekl Mat. Otřásl se. „Našel jsem tu věc, co to udělala. Už nikomu krk nerozerve. Tylin s Naleseanem to můžou oslavit společným tanečkem. Sbohem, Selucie. Děkuju ti.“

„Za chodbu?“ zeptala se. „Nebo že se mi nepodařilo tě zastřelit?“

„Za to, že mě zatraceně neoslovuješ Výsosti jako Musenge a ostatní,“ zamumlal Mat, když vcházel do chodby. Našel na zdi pověšenou lucernu a pomocí troudu a křesacího kamene ji zapálil.

Za ním se Selucia zasmála. „Jestli ti tohle vadí, Cauthone, čeká tě velice rozčilující život. Existuje jen jeden způsob, jak přestat být princem krkavců, a to je provaz kolem krku.“ Zavřela dveře šatníku.

To je tak milá ženská, pomyslel si Mat. Skoro dával přednost tomu, když s ním nemluvila. Zavrtěl hlavou, vydal se chodbou a uvědomil si, že mu neřekla, kam přesně vede.

Rand v doprovodu dvou Děv kráčel Elaininým ležením na východním okraji Brémského lesa. Tábor byl temný, neboť už nastal večer, ale málokdo spal. Připravovali se nazítří strhnout tábor a přesunout se s vojskem směrem ke Cairhienu.

Dnes večer měl s sebou Rand pouze dvě stráže. S těmi se cítil téměř odhalený, ačkoli bývaly doby, kdy jakýkoli počet stráží pokládal za přehnaný. Nevyhnutelné otáčení kola změnilo jeho náhled stejně jistě, jako měnilo roční doby.

Kráčel po lucernami osvětlené pěšině, po níž dříve zjevně chodívala zvěř. Ležení zde nestálo dost dlouho, aby v něm vyšlapali pěšinky. Noční klid narušovaly tiché zvuky; nakládání zásob na vozíky, broušení mečů, vydávání jídla hladovým vojákům.

Muži na sebe nevolali. Nejenže byla noc, ale armády Stínu se nacházely nedaleko v lese a trolloci měli dobré uši. Bylo lepší si zvyknout mluvit potichu a nehulákat z jedné strany ležení na druhou. Lucerny byly zacloněné, aby vydávaly jen slabé světlo, a ohně na vaření udržovali jen v nezbytně nutné míře.

Rand, který nesl dlouhý balík, sešel z pěšiny a cestou k Tamovu stanu prošel šustící vysokou trávou na mýtině. Toto bude rychlý výlet. Kýval na vojáky, kteří ho cestou zdravili. Ohromilo je, že ho vidí, ale nebyli překvapení, že je v táboře. Elain své vojsko o jeho předchozí návštěvě zpravila.

Já těmhle armádám velím, řekla, když se posledně loučili, ale ty jsi jejich srdce. Ty jsi je shromáždil, Rande. Bojují pro tebe. Prosím, když přijdeš, nech se vidět.

Atak to dělal. Přál si, aby je mohl lépe ochránit, ale to břemeno bude prostě muset nést. Ukázalo se, že tajemství není v tom, zatvrdit se tak, že se téměř zlomí. Není v tom, být bez citu. Bylo v tom, kráčet v bolesti, jako byla bolest v ráně na jeho boku, a přijmout tu bolest jako svou součást.

Tamův stan střežili dva muži z Emondovy Role. Napřímili se a zasalutovali a Rand jim kývl na pozdrav. Ban al’Seen a Dav al’Thone – kdysi by ho ani nenapadlo, že je uvidí salutovat. Ale šlo jim to dobře.

„Máte důležitý úkol, chlapi,“ řekl jim Rand. „Stejně důležitý jako každý na tomhle bojišti.“

„Bránit Andor, můj pane?“ zeptal se zmateně Dav.

„Ne,“ odvětil Rand. „Hlídat mého otce. Koukejte, abyste to dělali pořádně.“ Vešel do stanu a Děvy nechal venku.

Tam stál nad cestovním stolem a studoval mapy. Rand se usmál. Tam měl ve tváři stejný výraz, jako když prohlížel ovci, která se zachytila ve křoví.

„Zdá se, že si myslíš, že potřebuju hlídat,“ řekl Tam.

Rand usoudil, že odpovědět na tu poznámku by bylo stejné, jako vydat se k místu, kde se ukrývali lučištníci, a vyzývat ty uvnitř, aby se ho pokusili trefit. Místo toho položil balík na stůl. Tam si dlouhý, v látce zabalený předmět prohlédl, a pak za látku zatáhl. Ta se odvinula a odhalila velkolepý meč s černě lakovanou pochvou, pomalovanou propletenými červenými a zlatými draky.

Tam tázavě vzhlédl.

„Dals mi svůj meč,“ řekl Rand. „A já jsem ti ho nemohl vrátit. Tohle je místo něj.“

Tam tasil meč z pochvy a vytřeštil oči. „Tohle je příliš znamenitý dar, synku.“

„Pro tebe není nic příliš znamenité,“ zašeptal Rand. „Nic.“

Tam zavrtěl hlavou a zasunul meč zpátky do pochvy. „Jenom skončí v truhle, zapomenutý jako ten poslední. Nikdy jsem tu věc neměl nosit domů. Staral ses o něj až moc.“ Chystal se meč vrátit.

Rand položil svoji ruku na jeho. „Prosím. Mistr šermíř si zaslouží vhodnou zbraň. Vezmi si ho – uleví to mému svědomí. Světlo ví, že každé břemeno, které dokážu odlehčit, mi v nadcházejících dnech pomůže.“

Tam se zašklebil. „To je špinavý trik, Rande.“

„Já vím. Poslední dobou trávím čas se všemožnými nechutnými typy. S králi, úředníky, urozenými pány a paními.“

Tam meč zdráhavé přijal.

„Ber to jako poděkování,“ řekl Rand, „celého světa. Kdybys mě před lety nepoučil o plameni a prázdnotě… Světlo, Tame, teď bych tady nebyl. Byl bych mrtvý, tím jsem si jistý.“ Rand sklopil pohled k meči. „Když na to pomyslím. Kdybys nechtěl, aby se ze mě stal dobrý lučištník, nikdy bych se nenaučil to, co mě v drsných časech udržovalo při smyslech.“

Tam si odfrkl. „Plamen a prázdnota nejsou o střílení z luku.“

„Ano, já vím. Je to šermířská technika.“

„Nejsou ani o mečích,“ řekl Tam, zatímco si připevňoval meč na opasek.

„Ale…“

„Plamen a prázdnota jsou o soustředění,“ řekl Tam. „A o klidu. Kdybych mohl, naučil bych to každého člověka v téhle zemi, ať je voják, nebo ne.“ Jeho výraz změkl. „Světlo, co to dělám? Poučuju tě? Pověz mi, kdes ten meč vzal?“

„Našel jsem ho.“

„Je to nejlepší čepel, co jsem kdy viděl.“ Tam ji znovu vytáhl a prohlížel si vrstvy kovu. „Je prastará. A používaná. Hojně používaná. Určitě se o ni někdo staral, ale neležela u nějakého vojevůdce ve vitríně s trofejemi. Tou čepelí vládli muži. Zabíjeli s ní.“

„Patřila… spřízněné duši.“

Tam se mu pátravě zahleděl do očí. „No, tak to myslím, že bych ji měl vyzkoušet. Pojď.“

„V noci?“

„Sotva začal večer,“ řekl Tam. „Je to příhodný čas. Na cvičišti nebude narváno.“

Rand zvedl obočí, ale ustoupil stranou, když Tam obešel stůl a vyšel ze stanu. Rand jej následoval, Děvy se zařadily za něj a společně zamířili za otcem na nedaleké cvičiště, kde šermovalo několik strážců, osvětlených zářícími lucernami na tyčích.

Poblíž stojanu s dřevěnými cvičnými zbraněmi Tam tasil nový meč a provedl pár figur. Přestože měl šedé vlasy a kolem očí vrásky, pohyboval se jako hedvábná stužka ve větru. Rand nikdy neviděl otce bojovat, dokonce ani cvičně. Po pravdě pro jednu jeho část bylo těžké si představit, jak mírný Tam al’Thor zabíjí cokoli jiného než tetřívka k večeři.

Nyní to viděl. Tam al’Thor, osvětlovaný mihotavým světlem luceren, vklouzl do šermířských figur jako do pohodlných bot. Rand kupodivu pocítil žárlivost. Ne přímo na svého otce, ale na každého, kdo si mohl dopřát klid cvičení s mečem. Rand zvedl ruku a pak pahýl té druhé. Mnohé z figur vyžadovaly obě ruce. Bojovat tak, jak to předváděl Tam, nebylo totéž jako boj s krátkým mečem a štítem, jak to dělalo mnoho mužů v pěchotě. Toto bylo něco jiného. Rand možná stále mohl bojovat, ale tohle nedokázal. Stejně jako člověk, kterému chybí noha, nemohl tancovat.

Tam dokončil Zajíce nacházejícího noru a jediným plynulým pohybem zastrčil meč do pochvy. Od čepele, zasouvající se do pochvy, se odráželo oranžové světlo luceren. „Je nádherný,“ řekl Tam. „Světlo, váha, provedení… je vykovaný pomocí jediné síly?“

„Nevím,“ řekl Rand.

Nikdy nedostal příležitost s ním bojovat.

Tam si od pážete vzal pohár vody. Pár novějších rekrutů, kteří pracovali dlouho do noci, v dálce nacvičovalo formace s píkami. Každá chvilka cvičení byla drahocenná, zvlášť pro ty, kteří se v předních řadách boje neocitali často.

Noví rekruti, pomyslel si Rand, zatímco je pozoroval. Ti jsou taky moje břemeno. Každý muž, který bojuje.

Najde způsob, jak Temného porazit. Jestli to nedokáže, bojovali by tito muži mamě.

„Máš starosti, synu,“ řekl Tam a vrátil pohár pážeti.

Rand se uklidnil a otočil se k Tamovi. Ze svých starých vzpomínek si pamatoval něco z jedné knihy. Klíč k vůdcovství je ve zčeřených vlnách. Nemohli jste nalézt klid na vodě, v níž to dole vřelo. Stejně tak nemohla skupina nalézt klid a soustředění, když její vůdce neměl klid v nitru.

Tam ho pozoroval, ale nijak nekomentoval Randovu masku sebeovládání, kterou náhle nasadil. Místo toho se Tam natáhl stranou a vzal ze stojanu jeden z vyvážených cvičných mečů. Hodil ho Randovi, který ho chytil ve stoje s druhou rukou založenou za zády.

„Otče,“ řekl Rand varovně, když si jeho otec bral další cvičný meč. „Tohle není dobrý nápad.“

„Slyšel jsem, že se z tebe stal dost dobrý šermíř,“ řekl Tam a párkrát se cvičným mečem rozmáchl, aby vyzkoušel, jak je vyvážený. „Rád bych viděl, co umíš. Říkej tomu třeba otcovská pýcha.“

Rand vzdychl, zvedl druhou paži a ukázal pahýl. Lidské oči měly tendenci po něm sklouzávat, jako kdyby viděly šedého muže. Lidem se nelíbila představa, že je Drak Znovuzrozený poškozený.

Nikdy před nimi nedal najevo, jak unavený se v nitru cítí. Tělo měl opotřebované jako mlýnský kámen, který sloužil po celá pokolení. Stále byl dostatečně houževnatý, aby odvedl svou práci, a on ji odvede, ale Světlo, někdy se cítil tak unavený. Nést na ramenou naděje milionů bylo těžší než zvednout jakoukoli horu.

Tam nevěnoval pahýlu pozornost. Vytáhl kapesník, omotal si ho kolem jedné ruky a pomocí zubů utáhl. „Pravačkou nedokážu nic sevřít,“ řekl a znovu máchl mečem. „Bude to férový boj. No tak, synu.“

V Tamově hlase zněla autorita – autorita otce. Byl to stejný tón, jaký kdysi používal, aby Randa vytáhl z postele nebo ho přinutil jít vykydat hnůj.

Rand nedokázal ten hlas neuposlechnout, ne Tamův. Měl to v sobě. Vzdychl a vykročil. „Už nemusím bojovat mečem. Mám jedinou sílu.“

„To by bylo důležité,“ řekl Tam, „kdyby tenhle zápas měl něco společného s bojem.“

Rand se zamračil. Co…

Tam se na něj vrhl.

Rand ho váhavě odrazil. Tam přešel do Pírek ve větru, zatočil mečem a uštědřil Randovi druhý úder. Rand ustoupil a znovu úder vykryl. Něco se v něm pohnulo, jakási dychtivost. Když na něj Tam zaútočil podruhé, Rand zvedl meč a – instinktivně – dal ruce k sobě.

Až na to, že neměl druhou ruku, kterou by meč dole sevřel. Jeho sevření tak bylo slabé, a když Tam znovu udeřil, málem Randovi vyrazil meč ze sevření.

Rand zaťal zuby a ustoupil. Co by řekl Lan, kdyby viděl tak mizerný výkon jednoho ze svých studentů? Co by řekl? Řekl by: „Rande, nezaplétej se do šermiřských soubojů. Nemůžeš je vyhrávat. Už ne.“

Tam provedl klamný výpad doprava a pak se obrátil a pořádně Randa bouchl do stehna. Rand uskočil dozadu. Noha ho bolela. Tam ho skutečně udeřil, a tvrdě. Ten muž se rozhodně nedržel zpátky.

Jak to bylo dlouho, co Rand cvičil s někým, kdo byl skutečně ochotný mu ublížit? Příliš mnoho lidí s ním zacházelo, jako by byl ze skla. To Lan nikdy nedělal.

Rand se vrhl do boje a pokusil se o Kance řítícího se dolů horou. Chvilku do Tama bušil, ale pak mu zásah Tamova meče opět téměř vyrazil zbraň z ruky. Dlouhé meče, určené mistrům šermířům, bylo těžké bez druhé ruky správně zpevnit.

Rand zavrčel, opět zaujal obouruční postoj a opět selhal. Už se naučil vypořádat se s tím, co ztratil – přinejmenším v běžném životě. Od chvíle, kdy o ruku přišel, netrávil čas šermem, třebaže to měl v úmyslu.

Připadal si jako židle, které chybí jedna noha. S určitým úsilím mohl udržovat rovnováhu, ale ne příliš dobře. Bojoval, zkoušel jednu figuru za druhou, ale stěží Tamovým útokům odolával.

Nedokázal to. Ne dost dobře, tak proč se namáhal? Při této činnosti byl vadný. Šerm nedával smysl. Obrátil se, zalitý potem, stékajícím mu z čela, a odhodil kabát. Pokusil se znovu a opatrně našlapoval po podupané trávě, ale Tam ho opět porazil a téměř mu podrazil nohy.

Tohle je k ničemu! Proč bojovat s jednou rukou? Proč nenajít jiný způsob? Proč…

Tam to dělal.

Rand dál bojoval a bránil se, ale soustředil pozornost na Tama. Jeho otec musel boj jednou rukou cvičit; Rand to viděl v jeho pohybech, ve způsobu, jakým se nepokoušel – instinktivně – popadnout jílec zavázanou rukou. Když tak o tom přemýšlel, Randa napadlo, že měl nejspíš jednoruký šerm cvičit. Ruku si bylo možné zranit mnoha různými způsoby a některé figury se zaměřovaly na útoky na paže. Lan mu říkal, ať si zkouší i obrácený úchop. Možná by potom následoval boj jednou rukou.

„Nech to být, synu,“ řekl Tam.

„Nech být co?“

„Všechno.“ Tam se k němu přiřítil, vrhal stíny ve světle luceren a Rand vyhledal prázdnotu. Plamen pohltil všechny emoce a zanechal Randa zároveň prázdného a celého.

Příští útok mu málem rozbil hlavu. Rand zaklel a přešel do Volavky v rákosí, jak ho to učil Lan, s mečem zdviženým, aby blokoval další úder. A zase se chybějící rukou neúspěšně pokusil sevřít jílec. Není možné, aby se člověk za jediný večer odnaučil celé roky výcviku!

Nech to být.

Nad cvičištěm se přehnal vítr, který se sebou přinesl pachy umírající země. Bažiny, plíseň, trouchnivění. Bažiny žily. Plíseň byla živá věc. Aby strom ztrouchnivěl, život musel pokračovat.

Muž s jednou rukou byl stále muž, a když ta ruka svírala meč, byl stále nebezpečný.

Tam provedl Jestřába vidícího zajíce, velice útočnou figuru. S rozmáchlým mečem na Randa zaútočil. Rand několik příštích okamžiků spatřil dřív, než proběhly. Viděl se, jak ve správném postoji zvedá meč, aby útok odrazil – v postoji, který, když teď neměl druhou ruku, vychýlí jeho meč z rovnováhy. Viděl Tama, jak seká dolů do meče, aby ho Randovi vyrazil z ruky. Viděl další ránu opačným směrem, která Randa zasáhne do krku.

Tam ránu zarazí dřív, než dopadne. Rand souboj prohraje.

Nech to být.

Rand změnil úchop meče. Neuvažoval o tom, proč; udělal, co mu připadalo správné. Když se Tam přiblížil, Rand vymrštil levačku vzhůru, aby stabilizoval ruku, zatímco stočil meč stranou. Tamův úder dopadl a meč sklouzl po Randově, ale nevyrazil mu ho z ruky.

Tamův zpětný úder přišel přesně tak, jak Rand čekal, ale zasáhl Randa do lokte, do lokte paže, která mu nebyla k ničemu. Vlastně ne tak úplně k ničemu. Účinně meč odrazila, přestože mu do paže vystřelila bolest z rány.

Tam ztuhl a oči se mu rozšířily – nejprve překvapením, že byl jeho úder zablokován, pak zjevně v obavě z toho, jak Randa udeřil do paže. Nejspíš mu zlomil kost.

„Rande,“ řekl Tam„ já…“

Rand ustoupil, založil si poraněnou ruku za zády a zvedl meč. Zhluboka se nadechoval vůní světa, který byl sice zraněný, ale ne mrtvý.

Zaútočil. Ledňáček útočí v kopřivách. Rand si to tak nevybral; prostě se to stalo. Snad to bylo jeho postojem, s napřaženým mečem a druhou paží založenou za zády. To jej snadno přivedlo k útočné figuře.

Tam ránu ostražitě vykryl a ustoupil na hnědé trávě stranou. Rand se rozmáchl stranou a plynule přešel do další figury. Přestal se snažit vypnout své instinkty a jeho tělo se změně přizpůsobilo. V bezpečí prázdnoty nemusel uvažovat nad tím, jak k tomu dochází.

Nyní už šlo o skutečný boj. Meče do sebe hlasitě narážely, Rand držel ruku za zády a cítil, jaký by měl být jeho příští úder. Nebojoval tak dobře, jako kdysi. Nemohl; některé figury nebyly v jeho možnostech a nemohl útočit takovou silou jako dřív.

Tamovi se vyrovnal. Do určité míry. Každý šermíř by z jejich boje poznal, kdo je lepší. Nebo by přinejmenším dokázal říci, kdo má výhodu. Tu měl Tam. Rand byl mladší a silnější, ale Tam byl právě tak pevný. On jednoruční šerm cvičil. Tím si byl Rand jistý.

Bylo mu to jedno. To soustředění… to soustředění mu chybělo. Musel se starat o tolik věcí, tolik toho musel nést, že nebyl schopen oddat se něčemu tak prostému, jako je souboj. Nyní mohl a vložil se do toho celým srdcem.

Pro tuto chvíli nebyl Drak Znovuzrozený. Nebyl dokonce ani syn se svým otcem. Byl student s mistrem.

Tady si připomněl, že bez ohledu na to, jak dobrý je, bez ohledu na to, kolik si toho nyní pamatuje, se toho stále může hodně naučit.

Bojovali dál. Rand nepočítal, kdo kterou výměnu vyhrál; prostě jen bojoval a užíval si ten klid. Nakonec se cítil příjemně vyčerpaný – ne tím opotřebovaným způsobem, jak tomu v poslední době bylo. Bylo to vyčerpání z dobře odvedené práce.

Zpocený Rand pozdravil Tama zvednutým mečem na znamení toho, že končí. Tam také ustoupil a zvedl meč. Starší muž se zubil.

Hrstka strážců, stojících poblíž luceren kousek od nich, začala tleskat. Nebylo to početné publikum – pouze šest mužů – ale Rand si jich nevšiml. Děvy ho pozdravily zdviženými oštěpy.

„Byla to docela tíha, co?“ řekl Tam.

„Jaká tíha?“ odvětil Rand.

„Ta ztracená ruka, cos tahal.“

Rand sklonil pohled k pahýlu. „Ano. Myslím, že byla.“

Tylinina tajná chodba vedla do zahrad, do nichž ústila velmi těsným otvorem nedaleko místa, kde Mat předtím začal šplhat. Vyplazil se ven, oprášil si prach z ramenou a kolen a pak zaklonil hlavu a zahleděl se na balkón vysoko nahoře. Nejdřív vystoupal vysoko do budovy a pak se vyplížil jejími útrobami. Možná se v tom ukrývalo nějaké poučení. Snad to, že by se měl Matrim Cauthon poohlédnout po tajných chodbách dřív, než se rozhodne šplhat do třetího patra.

Tiše vešel do zahrady. Rostlinám se příliš nedařilo. Ty kapradiny by měly mít víc listů a stromy byly holé jako Děva v potním stanu. Nic překvapivého. Celá země usychala rychleji než kluk o Bel Tinu, který neměl s kým tancovat. Mat si byl docela jistý, že je to Randova vina. Nebo Temného. Všechny zatracené potíže, které Mat v životě měl, se daly vystopovat k jednomu či druhému. Ty zatracené barvy…

Mech byl stále naživu. Mat nikdy neslyšel, že by se v zahradách pěstoval mech, ale přísahal by, že ho na kamenech udržují v určitých vzorech. Možná, že když všechno uhynulo, zahradníci používali, co se dalo.

Chvíli musel hledat, nakukovat kolem uschlých keřů a květinových záhonů, než Tuon našel. Očekával, že ji zastihne sedět v poklidném rozjímání, ale měl to tušit.

Mat se krčil u kapradí, nezpozorován asi tuctem smrtonošů, kteří stáli kolem Tuon, zatímco prováděla sérii bojových postojů. Osvětlovala ji dvojice luceren, které vydávaly podivnou nehybnou modrou záři. Něco v nich hořelo, ale nebyl to obyčejný plamen.

Světlo zářilo na její jemné hladké kůži, která měla odstín dobré půdy. Oblékla si světlé asolma, šaty s rozparkem na bocích, pod nimiž bylo vidět modré kamaše. Tuon měla drobnou postavu; kdysi udělal tu chybu, že předpokládal, že to značí křehkost. Ani náhodou.

Když už se teď neukrývala, opět si oholila hlavu, jak se sluší. Jakkoli to bylo zvláštní, holá hlava jí slušela. Pohybovala se v modré záři a se zavřenýma očima prováděla sled bojových pozic. Vypadalo to, jako by zápasila s vlastním stínem.

Mat před bojem beze zbraně dával přednost dobrému noži, nebo ještě lépe, svému ašandarei. Čím víc bylo mezi ním a chlápkem, co se ho pokoušel zabít, místa, tím lépe. Zdálo se, že Tuon žádnou zbraň nepotřebuje. Když ji sledoval, uvědomil si, jak velké štěstí měl té noci, kdy ji sebral. Beze zbraně byla smrtící.

Zpomalila, v jemném vzoru před sebou mávla rukama a pak je rychle vytrčila na bok. Nadechla se a natáhla ruce na opačnou stranu, až se celé její tělo zkroutilo.

Miluje ji?

Ta otázka Mata znervózňovala. Celé týdny mu škrábala na okraji mysli jako krysa, která se snaží dostat k zrní. Nebyl to ten typ otázky, kterou by si měl Matrim Cauthon pokládat. Matrima Cauthona zajímala jen děvčata, co mu seděla na klíně, a další vrh kostkou. Otázky v záležitostech, jako je láska, bylo nejlepší přenechat ogierům, kteří měli dost času, aby seděli a pozorovali stromy růst.

Oženil se s ní. To byla nehoda, ne? Ty zatracené lišky mu řekly, že se s ní ožení. Ona se provdala za něj. Stále nevěděl proč. Mělo to něco společného s těmi znameními, o nichž mluvila? Jejich námluvy byly spíš hra, než romantika. Mat hrál rád, a vždy hrál tak, aby vyhrál. Cenou byla Tuonina ruka. Když ji teď má, co s ní bude dělat?

Jako rákos vlnící se ve větru pokračovala ve figurách. Náklon na jednu stranu, vlnivý pohyb na druhou. Aielové nazývali boj tancem. Co by si o tom mysleli? Tuon se pohybovala stejně ladně jako kterýkoli Aiel. Pokud byla bitva tancem, většinou se tančilo na hudbu drsné nálevny. Tady ale hrála kolébavá melodie mistrovského pěvce.

Za Tuon se něco pohnulo. Mat se napjal a zazíral do tmy. Aha, jenom zahradník. Obyčejně vypadající chlapík s čapkou a pihovatými tvářemi. Sotva stál za povšimnutí. Mat ho pustil z hlavy a předklonil se, aby na Tuon lépe viděl. Při pohledu na její krásu se usmál.

Proč by byl zahradník touhle dobou venku? napadlo ho. Musí to být divný chlapík.

Mat se na muže opět podíval, ale bylo těžké ho rozpoznat. Zahradník se zastavil mezi dvěma příslušníky Smrtonosné gardy. Zdálo se, že je jim to jedno. Matoví by mělo být také. Musejí tomu muži důvěřovat…

Mat sáhl do rukávu a vytáhl nůž. Zvedl ho, aniž přemýšlel proč. Přitom lehce zavadil o křoví.

Tuon prudce otevřela oči a navzdory slabému světlu je upřela přímo na Mata. Spatřila nůž v jeho ruce, připravené jej vrhnout.

Pak se ohlédla přes rameno.

Mat hodil a od otáčejícího se nože se odráželo modré světlo. Prolétl ani ne na délku prst od Tuoniny brady a zasáhl do ramene zahradníka, který právě zvedal vlastní. Muž se zajíkl a klopýtl dozadu. Mat by ho byl raději zasáhl do krku, ale nechtěl riskovat, že zasáhne Tuon.

Místo aby se zachovala rozumně a ustoupila, Tuon na muže skočila a vymrštila ruce k jeho krku. Mat se tomu usmál. Naneštěstí muž právě tak tak stačil – protože ona byla trochu vyvedená z rovnováhy – couvnout a prodrat se mezi zmatenou Smrtonosnou gardou. Matova druhá dýka zasáhla zem za patami vraha, který mizel do noci.

Vzápětí na Matovi přistáli tři muži – každý vážící asi jako malý dům a vrazili mu obličej do země. Jeden mu šlápl na zápěstí a další mu vyrval ašandarei.

„Přestaňte!“ vyštěkla Tuon. „Pusťte ho! Jděte po tom druhém, vy hlupáci!“

„Druhém, Veličenstvo?“ zeptal se jeden ze smrtonošů. „Žádný jiný tady nebyl.“

„Tak komu patří tahle krev?“ zeptala se Tuon a ukázala na tmavou skvrnu na zemi, kterou po sobě vrah zanechal. „Princ krkavců si všiml toho, čeho vy ne. Prohledejte to tady!“

Smrtonoši z Mata pomalu slezli. Zasténal. Čím ty chlapy krmí? Cihlami? Nelíbilo se mu, když ho oslovovali „Výsosti“, ale trocha úcty by byla milá. Tedy pokud to zabrání tomu, aby si na něj sedali.

Vyškrábal se na nohy a natáhl ruku k rozpačitému smrtonošovi. Chlapík měl na tváři víc jizev než kůže. Podal Matovi ašandarei a pak odešel pomoci s prohledáváním zahrad.

Tuon si založila ruce a události s ní očividně nijak neotřásly. „Rozhodl ses svůj návrat ke mně odložit, Matrime.“

„Odložit svůj… Přišel jsem tě zatraceně varovat, ne se k tobě ‚vrátit’. Patřím sám sobě.“

„Můžeš si předstírat, co chceš,“ řekla Tuon a ohlédla se přes rameno, zatímco smrtonoši tloukli do křoví. „Ale musíš být tady. Jsi pro říši důležitý a já mám pro tebe využití.“

„To zní úžasně,“ zabručel Mat.

„Co to bylo?“ zeptala se Tuon tiše. „Toho muže jsem si nevšimla, dokud jsi nepřitáhl mou pozornost. Tyhle stráže jsou nejlepší v celé říši. Támhle Darua jsem viděla, jak holou rukou chytil letící šíp, a Barrin jednou zabránil nějakému muži, aby na mě dýchl, protože měl podezření, že je to vrah s ústy plnými jedu. Měl pravdu.“

„Říká se tomu šedý muž,“ odpověděl Mat a otřásl se. „Je na nich cosi zrůdně obyčejnýho – je těžký si jich všimnout nebo se na ně zaměřit.“

„Šedý muž,“ řekla pomalu Tuon. „Další oživlé mýty. Jako ti tvoji trolloci.“

„Trolloci jsou skuteční, Tuon. Zatraceně…“

„Ovšemže jsou trolloci skuteční,“ řekla. „Proč bych tomu nevěřila?“ Vzdorovitě se na něj podívala, jako by ho vyzývala, aby se zmínil, že je nazývala mýtem. „Tenhle šedý muž také vypadá skutečně. Jinak nelze vysvětlit, proč ho moje stráže nechaly projít.“

„Smrtonosný gardě docela věřím,“ řekl Mat a mnul si rameno, do něhož se mu předtím jeden z mužů opřel kolenem. „Ale nevím, Tuon. Generál Galgan se snaží nechat tě zabít; mohl by spolupracovat s nepřítelem.“

„Nesnaží se mě doopravdy zabít,“ řekla Tuon lhostejně.

„Copak ses zatraceně zbláznila?“ zeptal se Mat.

„Jsi ty zatraceně pitomý?“ zeptala se ona. „Najímal jen vrahy z této země, ne skutečné zabijáky.“

„Šedý muž je z týhle země,“ podotkl Mat.

To ji umlčelo. „S kýms prohrál oko?“

Světlo! Budou se ho na to všichni ptát takhle? „Prošel jsem drsným místem,“ řekl. „Přežil jsem to, a na ničem jiným nezáleží.“

„Hmm. A zachránils ji? Tu, kterou jsi chtěl zachránit?“

„Jak ses o tom dozvěděla?“

Neodpověděla. „Rozhodla jsem se, že nebudu žárlit. Máš štěstí. To chybějící oko ti sluší. Předtím jsi byl příliš hezký.“

Příliš hezký? Světlo. Co to mělo znamenat?

„Mimochodem, rád tě vidím,“ řekl Mat. Chvilku čekal. „Obvykle, když člověk řekne něco takovýho, je zvykem mu odpovědět, že ho taky ráda vidíš.“

„Teď jsem císařovna,“ řekla Tuon. „Na nikoho nečekám a nejsem ‚ráda‘, že se někdo vrátil. Jejich návrat je očekáván, protože mi slouží.“

„Ty víš, jak to udělat, aby se člověk cítil milovaný. No, já vím, co ke mně cítíš.“

„A to je co?“

„Ohlédla ses přes rameno.“

Zavrtěla hlavou. „Zapomněla jsem, že jsi nanejvýš dobrý v tom, říkat věci, co nemají smysl, Matrime.“

„Když jsi mě uviděla,“ vysvětlil Mat, „s dýkou v ruce – jako bych ji po tobě chtěl hodit – nezavolalas stráže. Nebála ses, že jsem tě sem přišel zabít. Ohlídla ses přes rameno, abys zjistila, na co mířím. To je myslím to nejláskyplnější gesto, který se muži od ženy může dostat. Leda snad že by ses mi na chvilku chtěla posadit na klín…“

Neodpověděla. Světlo, vypadala tak chladně. Když je teď císařovna, bude všechno jiné? Nemohl ji už ztratit, že ne?

Brzy dorazil Furyk Karede, kapitán Smrtonosné gardy, a za ním Musenge. Karede vypadal, jako by právě našel vlastní dům v plamenech. Ostatní smrtonoši mu salutovali a vypadalo to, že před jeho pohledem úplně chřadnou.

„Císařovno, mé oči jsou sklopené,“ řekl Karede a lehl si před ní tváří k zemi. „Jakmile dorazí nový oddíl, aby se postaral o tvou ochranu, připojím se k těm, kteří tě zklamali, a společně před tebou vykrvácíme.“

„Vaše životy patří mně,“ řekla Tuon, „a vy je neukončíte, dokud vám k tomu nedám svolení. Tento vrah neměl přirozený původ, ale bylo to stvoření Stínu. Tvé oči nejsou sklopené. Princ krkavců vás naučí, jak tohoto tvora najít, takže vás již znovu nepřekvapí.“

Mat si byl docela jistý, že šedí muži mají přirozený původ, ale to měli i trolloci a mizelci. Nezdálo se vhodné na to Tuon upozorňovat. Kromě toho jeho pozornost upoutalo něco jiného z toho, co rozkazovala.

„Cože to udělám?“ zeptal se Mat.

„Naučíš je to,“ řekla Tuon zlehka. „Jsi princ krkavců. Toto bude součástí tvých povinností.“

„O tom si musíme promluvit,“ řekl Mat. „Všichni mi pořád nemůžou říkat ‚Výsosti‘, to nepůjde, Tuon. Prostě nepůjde.“

Neodpověděla. Čekala, zatímco pátrání pokračovalo, a nezdálo se, že by se chtěla vrátit do paláce.

Nakonec k ní opět přistoupil Karede. „Nejvyšší, v zahradách po té věci není ani stopy, ale jeden z mých mužů našel krev na zdi. Domnívám se, že vrah uprchl do města.“

„Je nepravděpodobné, že by to dnes v noci zkusil znovu,“ řekla Tuon, „když nás varoval. Nešiřte to, co se stalo, mezi obyčejnými vojáky a strážemi. Informujte můj hlas, že naše lest už nezabírá a že budeme muset zvážit nějakou novou.“

„Ano, císařovno,“ řekl Karede a opět se hluboce poklonil.

„Prozatím,“ řekla Tuon, „běžte, a zajistěte okolí. Já budu trávit čas se svým chotěm, který žádal, abych se postarala, aby se ‚cítil milovaný’.“

„Zrovna takhle jsem to…“ začal Mat, zatímco smrtonoši se rozplývali ve tmě.

Tuon si Mata chvíli prohlížela a pak se začala svlékat.

„Světlo!“ vyhrkl Mat. „Tys to myslela vážně?“

„Neposadím se ti na klín,“ řekla Tuon, vytáhla jednu ruku ze šatů a odhalila ňadra, „i když ti možná dovolím, aby tys seděl na mém. Dnes v noci jsi mi zachránil život. To ti vyslouží zvláštni výsadu. To..

Zmlkla, neboť ji Mat popadl a políbil. Překvapeně se napjala. V zatracený zahradě, pomyslel si. Všude kolem v doslechu stojí vojáci. Nu, pokud čekala, že se Matrim Cauthon bude ostýchat, bude překvapená.

Ukončil polibek. Jeji tělo se tisklo k jeho a Mata potěšilo, když zjistil že Tuon ani nedýchá.

„Nebudu tvoje hračka,“ řekl Mat přísně. „To nedovolím, Tuon. Pokud chceš, aby to bylo takhle, odejdu. Pamatuj. Občas dělám hlupáka. S Tylin to tak rozhodně bylo. S tebou to nedovolím.“

Zvedla ruku a s překvapivou něhou se dotkla jeho tváře. „Nevyslovila bych ta slova, která jsem vyslovila, kdybych tě pokládala jenom za hračku. Muž, kterému chybí oko, stejně není žádná hračka. Prošels bitvou; každý, kdo tě teď uvidí, to bude vědět. Nebudou tě považovat za hlupáka a já nepotřebuji hračku. Místo toho budu mít prince.“

„A miluješ mě?“ vymáčkl ze sebe.

„Císařovna nemiluje,“ řekla. „Je mi líto. Jsem s tebou, protože to tak předpovídají znamení, a proto s tebou zplodím Seančanu dědice.“

Mat poklesl na duchu.

„Nicméně,“ řekla Tuon. „Snad mohu přiznat, že… tě ráda vidím.“

No, pomyslel si Mat, tohle asi stačí. Prozatím.

Znovu ji políbil.