Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 39 Ti, kdo bojují

NEDOKÁŽEŠ TO POCHOPIT, ZE NE? naléhal Rand na temnotu. JE TO MIMO TVÉ CHÁPÁNÍ. ZLOMÍŠ NÁS, A MY STÁLE BOJUJEME! PROČ? NEZABIL JSI NÁS? NEZNIČIL JSI NÁS?

TEBE, odvětil Temný. MÁM TEBE.

Rand vykročil vpřed. V tomto místě nicoty se zdálo, že kolem něj vzor víří jako tapiserie. TADY JE TVÁ CHYBA, ŠEJ’TANE – VLÁDCE TEMNOTY, VLÁDCE ZÁVISTI! VLÁDCE NIČEHO! TADY JE DŮVOD, PROČ NEUSPĚJEŠ! NEŠLO O MĚ. NIKDY NEŠLO O MĚ!

Šlo o ženu, rozervanou a poraženou, svrženou z trůnu a proměněnou v loutku – ženu, která se plazila, když to bylo nutné. Ta žena stále bojovala.

Šlo o muže, kterého opakovaně opustila láska, muže, který nacházel význam ve světě, který by ostatní nechali projít kolem. Muže, který si pamatoval příběhy a vzal pod ochranná křídla hloupé kluky, když by bylo chytřejší jít dál. Ten muž stále bojoval.

Šlo o ženu s tajemstvím a nadějí pro budoucnost. Ženu, která hledala pravdu dřív, než mohli jiní. Ženu, která obětovala svůj život a pak jí byl vrácen. Ta žena stále bojovala.

Šlo o muže, kterému vzali rodinu, který však svému žalu čelil se vztyčenou hlavou a chránil, koho chránit mohl.

Šlo o ženu, která odmítla uvěřit, že nemůže pomoci, že nemůže vyléčit zraněné.

Šlo o hrdinu, který neustále trval na tom, že není hrdina.

Šlo o ženu, která se neohnula, když ji bili, a z níž zářilo Světlo na všechny, kdo se na ni dívali. Včetně Randa.

Šlo o ně všechny.

Stále znovu a znovu to viděl ve vzoru, který se táhl kolem něj. Rand kráčel eóny a věky a jeho ruka procházela stužkami světla vzoru.

TADY JE PRAVDA, ŠEJ’TANE, řekl Rand a s napřaženýma rukama, kolem nichž se mu prostíralo předivo vzoru, udělal další krok vpřed. POKUD SE NEVZDÁME, NEMŮŽEŠ ZVÍTĚZIT. TAK TO JE, ŽE ANO? V TOMTO BOJI NEJDE O VÍTĚZSTVÍ V BITVĚ. ZDOLAT MĚ… NIKDY NEŠLO O TO MĚ PORAZIT. ŠLO O TO MĚ ZLOMIT.

TO SES POKUSIL UDĚLAT S NÁMI SE VŠEMI. TO JE DŮVOD, PROČ SES NÁS OBČAS POKOUŠEL DÁT ZABÍT, ZATÍMCO JINDY JAKO BY TI NA TOM NEZÁLEŽELO. ZVÍTĚZÍŠ, AŽ NÁS ZLOMÍŠ. ALE NEZLOMILS. NEMŮŽEŠ.

Temnota se zachvěla. Nicota se třásla, jako by pukala samotná klenba nebes. Temný vyzývavě vykřikl.

V prázdnotě Rand kráčel dál a temnota se třásla.

POŘÁD MOHU ZABÍJET, zahřměl Temný. POŘÁD JE MOHU VŠECHNY DOSTAT! JÁ JSEM PÁN HROBŮ. PÁN BITVY JE MŮJ. VŠICHNI BUDOU NAKONEC MOJI!

Rand s napřaženou rukou vykročil vpřed. V dlani mu ležel svět, na tom světě světadíl, na světadílu bojiště a na bojišti dvě těla na zemi.

Mat bojoval a po boku mu stál Tam s taseným mečem. Připojili se k nim Karede a Smrtonosná garda, pak Loial a ogierové. Armády tuctu zemí a národů bojovaly a mnozí se k němu připojili, když se hnal přes náhorní plošinu.

Nepřítel měl přesilu tři ku jedné.

Mat bojoval a řval ve starém jazyce. „Za Světlo! Za čest! Za slávu! Za samotný život! “

Zabil jednoho trolloka, pak dalšího. Půl tuctu během několika okamžiků, ale cítil, že bojuje proti samotnému příboji. Kdykoli srazil temnotu, její místo zaujali další. Trolloci, pohybující se ve tmě, osvětlení pouze příležitostnou lucernou nebo hořícím šípem, zabodnutým do země.

Trolloci nebojovali jednotně. Můžeme je zlomit, pomyslel si Mat. Musíme je zlomit! Tohle byla jeho příležitost. Prorazit teď, dokud jsou Šařané omráčení Demandredovým pádem.

SYN BITEV. VEZMU SI HO. VEZMU SI JE VŠECHNY, PROTIVNÍKU. JAKO JSEM SI VZAL KRÁLE NIČEHO.

Krev a zatracenej popel. Co byla ta nicota v jeho hlavě? Mat usekl hlavu jednomu trollokovi a pak si otřel čelo, zatímco Karede a Smrtonosná garda ho na chvilku kryli.

Mat noční bojiště cítil. Bylo zde tolik, tolik trolloků a Šařanů.

„Je jich příliš mnoho!“ vykřikl nedaleko Arganda. „Světlo, zaplaví nás! Musíme se stáhnout! Cauthone, slyšíš mě?“

Dokážu to, říkal si Mat. Já tuhle bitvu můžu vyhrát. Armáda mohla porazit početnějšího nepřítele, ale Mat potřeboval hybnou sílu a vhodnou příležitost. Šťastný hod kostkami.

Rand stál nad vzorem a shlížel na padlé muže v zemi, kde jako by zemřela naděje. „Nedíval ses dost pozorně. V jedné věci se mýlíš. Tak moc se mýlíš…“

Osamělý a zahnaný do kouta se ve skalní puklině choulil chlapec. Děsiví netvoři s noži a tesáky – ztělesnění samotného Stínu – se probíjeli do jeho úkrytu, natahovali se po něm drápy jako nože a rvali mu kůži.

Vyděšený, plačící, krvácející chlapec zvedl zlatý roh ke rtům.

Mat přivřenýma očima sledoval bitvu, která jako by se kolem něj ztlumila.

Tak moc se mýlíš, Šej’tane, zašeptal v Matově mysli Randův hlas.

Pak už ten hlas nebyl v Matově mysli. Zřetelně jej slyšeli všichni na bitevním poli.

Ten, kterého ses mnohokrát pokusil zabít, řekl Rand, ten, který ztratil své království, ten, jemuž jsi všechno vzal…

Zkrvavený od rány mečem v boku se poslední král Malkieru potácivě zvedl na nohy. Lan zvedl ruku do vzduchu a v ní držel za vlasy Demandredovu hlavu, hlavu generála armád Stínu.

Ten muž, zakřičel Rand. Ten muž stále bojuje!

Mat cítil, jak se bojiště utišilo. Všichni stáli zmrazení na místě.

V tu chvíli zazněl jemný, ale mocný zvuk, jasný zlatý tón; jediný dlouhý tón, který obklopil vše. Zvuk rohu, čistý a nádherný.

Mat už ten zvuk kdysi jednou slyšel.

Mellar poklekl vedle Elain a přitiskl jí medailon k hlavě, aby jí zabránil usměrňovat. „Tohle mohlo dopadnout úplně jinak, má královno,“ řekl. „Mělas být povolnější.“

Světlo. Ten žádostivý pohled byl odporný. Pochopitelně jí dal roubík, ale ona mu nedopřála to uspokojení a nerozbrečela se.

Ona si najde cestu, jak z toho ven. Musí ze sebe setřást ten medailon. Jistě, pokud by se jí to povedlo, stále tu byl ten usměrňovač. Ale kdyby se dokázala zbavit medailonu a pak rychle zaútočit…

„Škoda, že ta tvoje mrňavá hlavní kapitánka nežije, aby se mohla dívat,“ řekl Mellar. „Věřím, že ta hlupačka vážně věřila, že je Birgitte z pověstí.“ Elain zaslechla v dálce tichý zvuk. Země se rozechvěla. Zemětřesení.

Pokusila se soustředit, ale dokázala myslet jen na to, že Birgitte měla celou dobu pravdu. Bylo naprosto dobře možné, aby děti zůstaly v bezpečí, jak Min předpověděla, zatímco Elain sama bude mrtvá.

Kolem nich se ze země zvedala bílá mlha jako vinoucí se duše mrtvých.

Mellar náhle ztuhl.

Elain zamrkala a zvedla k němu oči. Z Mellarovy hrudi vpředu trčelo něco stříbřitého. Vypadalo to jako… hrot šípu.

Mellar se obrátil a nůž mu vypadl z prstů. Za ním stála nad svou mrtvolou Birgitte Stříbrný luk, rozkročená nad bezhlavým tělem. Zvedla luk, zářivý jako čerstvě vyleštěné stříbro, a vypustila další šíp, který jako by v letu zanechával světelnou stopu, než zasáhl Mellara do hlavy a přibodl ho k zemi. Příštím výstřelem zabila Mellarova usměrňovače a hrůzopán zemřel po zásahu stříbrného šípu dříve, než mohl něco udělat.

Kolem nich stáli Mellarovi muži jako ochromení a vyjeveně civěli na Birgitte. Šaty, které na sobě měla, doslova zářily. Krátký bílý kabát, široké světle žluté kalhoty a tmavý plášť. Dlouhé zlaté vlasy jí ve složitém copu visely až k pasu.

„Jsem Birgitte Stříbrný luk,“ oznámila Birgitte, jako by chtěla rozehnat pochybnosti. „Valerský roh zazněl a povolal všechny do Poslední bitvy. Hrdinové se vrátili!“

Lan Mandragoran držel zvednutou hlavu jednoho ze Zaprodanců – jejich velitele, který měl být neporazitelný.

Armáda Stínu nemohla nevědět, co se stalo, nikdo z nich, ať stál na bojišti kdekoli. Hlas, který se vynořil odnikud, jim to ohlásil. To, že útočník stojí, zatímco Vyvolený leží mrtvý… to je ohromilo. Vyděsilo.

A pak v dálce zazněl roh.

„Postupujte vpřed!“ zaječel Mat. „Postupujte vpřed!“ Jeho vojsko se divoce vrhlo na trolloky a Šařany.

„Cauthone, co to bylo za zvuk?“ vyptával se Arganda, který doklopýtal k Okovi. Muž měl stále jednu ruku v závěsu a v druhé držel zakrvácený palcát. Kolem Mata bojovali a vrčeli smrtonoši a kosili trolloky.

Mat zaječel a vrhl se do boje. „To byl zatracenej Valerskej roh! Pořád můžeme dneska v noci vyhrát!“

Roh. Kdo na ten zatracený roh zatroubil? Nu, jak se zdá, Mat už není s tou věcí svázaný. Jeho smrt v Rhuideanu musela pouto přetrhnout.

Teď může to břímě nést nějaký jiný hloupý nešťastník. Mat zavyl bojový pokřik, usekl jednomu trollokovi ruku a pak mu probodl hruď. V celé armádě Stínu zavládl při zatroubení rohu zmatek. Trolloci nejblíž Lanovi se jeden přes druhého drali pryč ve snaze uniknout. To znamenalo, že řady trolloků, bojujících na svahu, prořídly a nezůstaly jim žádné zálohy. A vypadalo to, že jim nikdo nevelí.

Myrddraalové stojící poblíž zvedli meče proti vlastním trollokům a pokoušeli se prchající bestie přimět obrátit a bojovat, ale z oblohy se snášely planoucí šípy, vystřelované Dvouříčskými, a zabodávaly se do mizelců.

Tame al’Thore, pomyslel si Mat, zatraceně, já ti pošlu svůj nejlepší pár bot. Světlo mě spal, pošlu. „Ke mně!“ zakřičel Mat. „Všichni jezdci, kteří udrží zbraň, ke mně!“

Mat kopnutím pobídl Oka do cvalu a prodral se mezi trolloky, kteří stále bojovali. Matův útok da! Furykovi Karedemu a jeho pár zbývajícím mužům příležitost ten otvor v trollocké hordě rozšířit. Poté se za Matem vevalila dovnitř celá armáda zbývajících Hraničářů a hrnula se směrem k Lanovi.

Šarská armáda jevila známky oslabení, ale stále pokračovala v útoku, neboť vojenská kázeň nutila vojáky dělat to, co jejich srdce chtěla ukončit. Lanovo vítězství jim bitvu nevyhrálo přímo – nepřátel bylo příliš mnoho – ale bez Demandreda ztratil Stín vedení. Dokonce i na mizelcích byl nedostatek velení znát. Trolloci se začali stahovat a přeskupovat.

Mat s Hraničáři se přehnali přes Výšiny a dorazili k místu, kde stál Lan. Mat seskočil z koně a popadl Lana za rameno ve chvíli, kdy se král Malkieru zapotácel. Lan věnoval Matoví zachmuřený děkovný pohled a pak obrátil oči v sloup, pustil Demandredovu hlavu na zem a začal se hroutit.

Přijel k nim muž v černém kabátě. Mat si neuvědomil, že zde Narišma stále je a bojuje po boku Hraničářů. Kandorský aša’man seskočil z koně, vzal Lana za druhou paži a soustředil se.

Krátké léčení stačilo, aby Lana přivedlo zpátky k vědomí.

„Vytáhni ho na koně, Narišmo,“ přikázal Mat. „Až se dostaneme zpátky k naší armádě, můžeš na něm pracovat dál. Jestli se ti trolloci dole rozhodnou vylézt zpátky na Výšiny, nechci zůstat trčet za nepřátelskými liniemi.“

Vyrazili zpátky na severovýchod, a když zezadu projížděli kolem pravého křídla trolloků, pustili se do něj meči a kopími, což netvory ještě víc vyvedlo z míry. Jakmile se dostali za ně, Hraničáři otočili koně a opět zaútočili přímo na trollockou hordu, která se rozhlížela kolem všemi směry, nejistá, odkud přijde další útok. Mat a Narišma s Lanem ve vleku jeli dál k vlastním zadním liniím. Narišma sundal Malkiera z koně a nechal ho lehnout na zem, aby pokračoval v léčení, zatímco Mat se zastavil, aby se zamyslel nad jejich situací.

Za ním se sbírala mlha. Mata napadla strašlivá myšlenka. Ignoroval děsivou možnost. Valerský roh stále zněl, vzdálený, ale nezaměnitelný zvuk. Světlo, pomyslel si Mat. Zatracený pařezy na bojišti. Kdo na něj zatroubil? Která strana?

Tvořila se mlha, jako když ze země po bouři vylézají žížaly. Shlukla se do dmoucího se mračna, bouřkového mraku na zemi, a po ní se hnala těla na koních. Postavy z pověstí. Buad z Albhainu, majestátní jako kterákoli královna. Amaresu se zvednutým zářícím mečem. Hend Kovář, s tmavou kůží, kladivem v jedné a bodcem v druhé ruce.

V čele hrdinů jela mlhou nějaká postava. Artuš Jestřábí křídlo, vysoký a majestátní, s orlím nosem, jel se Spravedlností, svým mečem, přehozeným přes rameno. Přestože jej zbytek té asi stovky hrdinů následoval, jeden se jako mlžná čára oddělil a tryskem odjel. Mat na toho jezdce dobře neviděl. Kdo to byl a kam tak rychle jel?

Mat si narazil klobouk hlouběji do čela a pobídl Oka na setkání se starodávným králem. Myslím, že jestli se mě pokusí zabít, uvažoval Mat, budu vědět, která strana ho přivolala. Mat si přehodil ašandarei přes sedlo. Mohl bojovat s Artušem Jestřábí křídlo? Světlo, mohl kdokoli porazit jednoho z hrdinů rohu?

„Zdravím, Jestřábí křídlo,“ zavolal Mat.

„Hráči,“ odvětil Jestřábí křídlo. „Starej se lépe o to, co ti bylo určeno. Téměř jsem se obával, že k tomuto boji nebudeme povoláni.“

Mat vydechl úlevou. „Zatracenej popel, Jestřábí křídlo! Nemusels to tak protahovat, ty zatracenej kozomilče. Takže bojujete za nás?“

„Samozřejmě, že bojujeme za Světlo,“ řekl Jestřábí křídlo. „Nikdy bychom nebojovali za Stín.“

„Ale mně řekli…“ začal Mat.

„Řekli ti to špatně,“ prohlásil Jestřábí křídlo.

„Kromě toho,“ dodal se smíchem Hend, „kdyby nás druhá strana dokázala přivolat, byl bys teď mrtvý!“

„Já jsem umřel,“ řekl Mat a promnul si jizvu na krku. „Zjevně si mě ten strom vyžádal.“

„Ne strom, Hráči,“ řekl Jestřábí křídlo. „To bylo jindy, nemůžeš si to pamatovat. Je to vhodné, protože ti v obou případech zachránil život Luis Therin.“

„Nezapomeň na něj,“ obořila se na něj Amaresu. „Viděla jsem tě mumlat, že se bojíš jeho šílenství, ale neustále zapomínáš, že každý tvůj nádech, každý krok, který uděláš, je jen díky jeho shovívavosti. Drak Znovuzrozený ti daroval život. Dvakrát.“

Krev a zatracenej popel. Dokonce i mrtvá ženská s ním zacházela jako Nyneiva. Kde se to učily? Byly to nějaké tajné hodiny?

Jestřábí křídlo kývl k něčemu poblíž. Randův prapor; Dannil ho stále držel zvednutý. „Přijíždíme sem, abychom se shromáždili pod tímto praporem. Díky němu pro tebe můžeme bojovat, Hráči, a protože tě Drak vede – přestože to dělá z dálky. To stačí.“

„No,“ řekl Mat s pohledem upřeným na prapor. „Řek bych, že když už jste tady, můžete teď bojovat v bitvě. Já svý muže stáhnu.“

Jestřábí křídlo se zasmál. „Myslíš, že naše stovka může vybojovat celou bitvu?“

„Jste zatracení hrdinové rohu,“ prohlásil Mat. „Tohle děláte, ne?“

„Můžeme být poraženi,“ řekla pěkná Blaes z Matučinu a dotančila s koněm vedle Jestřábího křídla. Tuon se nemohla zlobit, když se trochu podívá na hrdinku, ne? Čekalo se, že na ně lidé budou zírat. „Když budeme těžce zranění, budeme se muset stáhnout a uzdravit ve světě snů.“

„Stín ví, jak nás zneschopnit,“ dodal Hend. „Svaž nám ruce a nohy a nebudeme moct v bitvě nijak prospět. Nezáleží na tom, že je člověk nesmrtelný, když se nemůže hýbat.“

„Můžeme bojovat zdatně,“ řekl Jestřábí křídlo Matovi. „A půjčíme ti svoji sílu. Toto není jen naše válka. Jsme jen jednou její součástí.“

„Zatraceně skvělý,“ řekl Mat. Roh stále zněl. „Tak mi pověz tohle. Když jsem na tu věc nezatroubil já, a neudělal to ani Stín… tak kdo?“

Silné trolločí drápy rozsekly Olverovi paži. S pevně zavřenýma očima, z nichž proudily slzy, uvězněný v malé puklině ve skalním výběžku, nepřestával troubit na roh.

Je mi to líto, Mate, pomyslel si, když ruka porostlá tmavou srstí hrabala po rohu. Jiná ho popadla za rameno a drápy se zaryly tak hluboko, až Olverovi začala po paži stékat krev.

Vyrvali mu roh z rukou.

Je mi to líto!

Trollok Olvera trhnutím vytáhl.

Pak ho pustil.

Omámený Olver sletěl na zem a pak vyskočil, když mu do klína spadl roh. Popadl ho, třásl se a mrkáním vyháněl z očí slzy.

Nad ním vřely stíny. Vrčely. Co se to dělo? Olver opatrně zvedl hlavu a zjistil, že někdo stojí rozkročený nad ním. Postava bojovala jako blesk, čelila tuctu trolloků najednou a její hůl vířila při obraně všemi směry.

Olver zahlédl mužovu tvář a zatajil se mu dech. „Noale? “

Noal udeřil jednoho z trolloků do ruky a přiměl couvnout a pak zalétl pohledem k Olverovi a usmál se. Přestože stále vypadal staře, z očí mu zmizela únava, jako by z něj sňali těžké břímě. Nedaleko stál bílý kůň se zlatým sedlem a otěžemi, nejskvostnější zvíře, jaké kdy Olver viděl.

„Noale, říkali, žes umřel!“ vykřikl Olver.

„Umřel,“ potvrdil Noal a pak se zasmál. „Vzor se mnou ještě neskončil, synku. Zatrub na roh. Hrdě na něj zatrub, Trubači!“

Olver to udělal a troubil na roh, zatímco Noal bojoval s trolloky v malém kruhu kolem Olvera. Noal. Noal byl jedním z hrdinů rohu! Dusot kopyt cválajících koní ohlašoval další, kteří přijížděli zachránit Olvera před zplozenci Stínu.

Náhle Olver pocítil hřejivé teplo. Ztratil tolik lidí, ale jeden z nich… jeden… se pro něj vrátil.