Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 20 Do Thakan’daru

Později toho dne, kdy se sešla s Randem, před sebe Egwain napřáhla Vorův sa’angrial a spředla oheň. Vlákna se propletla, drobné zářící stužky, které ve vzduchu před ní vytvořily složité tkanivo. Téměř cítila, jak ji zalévá jejich horko a zbarvuje jí kůži zářivě oranžovou barvou.

Dokončila tkanivo a vzduchem s řevem prolétla jako balvan velká ohnivá praskající koule. Dopadla na vzdálený vršek jako meteorit. Výbuch rozmetal trolločí lučištníky a jejich mrtvoly rozházel kolem.

Romanda otevřela vedle Egwain průchod. Romanda patřila k těm žlutým, které trvaly na tom, že zůstanou na bojišti, aby v naléhavých případech poskytovaly léčení. Ona i její nepočetné pomocnice byly při záchraně životů neocenitelné.

Dnes nicméně žádná příležitost k léčení nebude. Trolloci se stáhli zpátky do kopců, jak Bryne předpokládal. Po půldruhém dni odpočinku se mnoho Aes Sedai zotavilo. Nenabraly zpátky všechny síly – ne po týdnu vysilujícího boje – ale nabraly jí dost.

Gawyn s taseným mečem proskočil průchodem vzápětí poté, co se otevřel. Egwain jej následovala, společně s Romandou, Lelaine, Leanou, Silvianou, Raemassou a hrstkou strážců a vojáků. Vyšli na vrcholek, který Egwain právě vyčistila. Sežehlá zčernalá půda pod jejíma nohama byla stále teplá; ve vzduchu se vznášel zápach spáleného masa.

Tento pahorek se nacházel přesně uprostřed trollocké armády. Všude kolem se zplozenci Stínu všemi směry drali do bezpečí. Romanda držela průchod a Silviana začala spřádat vzduch, aby vytvořila větrnou kopuli na ochranu proti šípům. Ostatní ženy začaly sesílat tkaniva ven.

Trolloci reagovali pomalu – čekali v těchto horách, připravení nahrnout se jako záplava do údolí, až tam vstoupí Egwainino vojsko. Za normálních okolností by to byla katastrofa. Trolloci mohli Egwaininy jednotky zasypat střelami a její jezdectvo by při pokusu vyšplhat se do kopců bylo v nevýhodě. Vršky pahorků by trollokům a mizelcům poskytly lepší rozhled, čímž by rozpoznali slabá místa v Egwaininých řadách a podle toho mohli zaútočit.

Egwain a její velitelé netoužili nepříteli takovou výhodu poskytnout. Netvoři se rozprchli, když se situace obrátila proti nim, a Aes Sedai se zmocnily vrcholků. Část trolloků se pokusila zaútočit a zase je získat zpět, ale ostatní se drali pryč, aby si zachránili život. Další přišla na řadu Egwainina těžká jízda, který prohřměla údolími. To, co předtím představovalo pro trolloky velice výhodnou pozici, se změnilo na vražedné pole; když Aes Sedai zlikvidovaly trolločí lučištníky, mohla těžká jízda zabíjet v podstatě nerušeně.

To otevřelo cestu pěšákům, kteří napochodovali v útvaru, aby trolloky smetli dozadu a natlačili je na úbočí, a Aes Sedai je tak mohly zabíjet po celých houfech. Trolloci si už naneštěstí na boj proti jediné síle přivykli. Buď to, nebo je myrddraalové důrazněji poháněli.

Brzy začaly na kopce útočit uspořádanější oddíly trolloků, zatímco dalším se podařilo postavit se na odpor pěšákům. Bryne má pravdu, pomyslela si Egwain a zlikvidovala oddíl trolloků, který se prodral téměř až k ní. Mizelci jsou s trolloky zase spojení. V poslední době se zplozenci Stínu zdráhali tuto taktiku používat, protože zabít mizelce znamenalo vyřídit i všechny trolloky s ním spojené. Nicméně Egwain tušila, že je to jediný způsob, jak trolloky přimět šplhat vstříc téměř jisté smrti na těchto pahorcích.

Kdyby dokázala najít myrddraala spojeného s trolloky poblíž, mohla by je všechny zastavit jediným dobře zaměřeným tkanivem ohně. Mizelci byli bohužel prohnaní a začali se ukrývat mezi trolloky.

„Přibližují se,“ řekla udýchaně Lelaine.

„Stáhněte se,“ přikázala Egwain.

Proklouzly Romandiným průchodem, následované svými strážci. Romanda prošla jako poslední a průchodem proskočila ve chvíli, kdy na vršek jejich kopce pronikla tlupa trolloků. Jeden z netvorů, medvědovitá obludnost s chundelatou srstí, se vrhl průchodem za ní.

Okamžitě padl mrtev a z jeho mršiny stoupal slabý kouř. Jeho kumpáni hulákali a vrčeli na druhé straně. Egwain pohlédla na ostatní ženy, pak pokrčila rameny a vystřelila plameny přímo skrz průchod. Pár jich v křečích padlo mrtvých, zatímco ostatní zahodili zbraně a s vytím se drali pryč.

„To je účinné,“ poznamenala Leana, založila si ruce, zvedla dokonalé obočí a pohlédla na průchod. Byli uprostřed Poslední bitvy, a ta ženská si přesto každé ráno našla čas na to, aby se nalíčila.

Průchod je zavedl zpátky do ležení, které bylo nyní převážně prázdné. Vzhledem k tomu, že zálohy se seřadily a byly připravené na povel vyrazit, zůstával v ležení jen pětisetčlenný oddíl, střežící Bryneův velitelský stan.

Pořád u pasu nosila váček s falešnými zámky. Randova slova s ní otřásla. Jak získají zámky zpět? Pokud by je přisluhovači stínu rozbili v nesprávný okamžik, byla by to katastrofa.

Rozbili je už? Poznal by to svět? Egwain cítila hrůzu, které se nedokázala zbavit. Ale válka přesto pokračovala a ona neměla jinou možnost než bojovat. Pokud to bude možné, přijdou na způsob, jak zámky získat zpátky. Rand přísahal, že se o to pokusí. Nebyla si jistá, co by mohl dělat.

„Bojují tak tvrdě,“ řekl Gawyn.

Egwain se obrátila a spatřila ho, jak stojí kousek od ní a dalekohledem si prohlíží bojiště. Cítila z něj touhu. Věděla, že když nemá muže, kterým by velel, jako dřív míval molodce, připadá si v těchto bojích k ničemu.

„Trolloky pohánějí myrddraalové,“ řekla Egwain. „Jsou spojení, aby je mizelci mohli lip ovládat.“

„Ano, ale proč se brání tak urputně?“ zeptal se Gawyn, který stále hleděl dalekohledem. „Tahle země je nezajímá. Je zjevné, že o tyhle kopce přišli, a přesto bojují tak divoce. Trolloci jsou prostí – bojujou a vyhrávají, nebo se rozprchnou a ustoupí. Nedrží pozice. Tady se o to snaží. Je to, jako… jako kdyby si mizelci mysleli, že dokonce i po takové pohromě mají stále dobré postavení.“

„Kdo ví, proč mizelci dělají to, co dělají?“ poznamenala Lelaine, která se založenýma rukama hleděla skrz stále otevřený průchod.

Egwain se otočila a také se podívala skrz. Vrcholek kopce byl nyní prázdný, podivně oddělený od bitvy. Její vojáci se s trolloky srazili v malém údolí mezi kopci a tam dole probíhal krutý boj. Slyšela hekání, jekot, řinčení. Do vzduchu se vztyčily krvavé píky, jak byl oddíl lidí zatlačován na ústup a dopředu se přesunuli halapartníci, aby se pokusili trolloky zpomalit.

Zplozenci Stínu utrpěli strašlivé ztráty. Bylo to zvláštní; Bryne čekal, že ustoupí.

„Něco není v pořádku,“ řekla Egwain a zježily se jí chloupky na pažích. Pro tuto chvíli si přestala dělat starosti se zámky. Její vojsko bylo v nebezpečí. „Sežeňte Aes Sedai a nechte armádu stáhnout.“

Ostatní ženy na ni hleděly, jako by se zbláznila. Gawyn se jako blesk rozběhl k velitelskému stanu, aby vydal rozkazy. Neptal se.

„Matko,“ řekla Romanda a nechala uzavřít průchod. „Co se…“

Něco rozčíslo vzduch na druhé straně Egwainina válečného ležení, odvrácené od bitevního pole. Čára světla, delší než jakýkoli průchod, který Egwain kdy viděla. Byla téměř stejně široká jako samotné ležení.

Čára světla se obrátila do sebe a otevřel se jim pohled, který nevedl do jižního Kandoru. Místo toho to bylo místo plné kapradin a stromů s povislými větvemi – ačkoli byly hnědé jako vše ostatní, stále byly cizí a neznámé.

V této neznámé krajině tiše stála ohromná armáda. Vlály nad ní tisíce praporů zdobené znaky, které Egwain nepoznávala. Pěšáci na sobě měli po kolena dlouhé odění, které vypadalo jako jakási vycpávaná zbroj, posílená řetězem sestaveným do velkých čtverců. Další měli kovové košile, které vypadaly sešité ze vzájemně propojených mincí.

Mnozí drželi sekery, přestože velmi zvláštního vzezření. Měly dlouhé tenké topory, na koncích vyboulené, a hlavy seker byly úzké a tenké, téměř jako krumpáče. Rukojeti všech jejich zbraní – od tyčových až po meče – měly podobný účelný tvar. Hladké a nestejně široké, vyrobené z nějakého tmavě rudého dřeva, které bylo na bocích pomalováno barevnými tečkami.

Uvědomit si toto všechno trvalo Egwain jen pár vteřin a v duchu pátrala po nějakých známkách toho, odkud tato podivná armáda pochází. Nenašla nic, čeho by se mohla chytit. A pak ucítila usměrňování. Záře saidaru obklopila stovky žen, všechny na koních, všechny ve zvláštních šatech, ušitých pouze z tuhého černého hedvábí. Šaty nebyly u pasu převázané, ale místo toho poměrně těsně stažené kolem ramen a rozšiřující se směrem dolů. Z poutek vepředu visely těsně pod krkem dlouhé obdélníkové střapce v nejrůznějších barvách. Všechny ženy měly potetované tváře.

„Propusťte sílu,“ řekla Egwain a pustila saidar. „Nenechte je, ať vás ucítí!“ Vrhla se stranou v patách s Lelaine, kolem níž záře rovněž uhasla.

Romanda si Egwain nevšímala a zaklela. Začala spřádat průchod, kterým by mohly utéct.

Do místa, kde Romanda stála, náhle narazil tucet různých tkaniv. Žena neměla ani šanci vykřiknout. Egwain s ostatními se prodíraly ležením, zatímco tkaniva jediné síly ničila stany, pohlcovala zásoby a celé místo zapálila.

Egwain dorazila k velitelskému stanu právě ve chvíli, kdy Gawyn vyklopýtal ven. Popadla ho a strhla na zem právě ve chvíli, kdy jim těsně nad hlavou prolétla ohnivá koule a narazila do shluku stanů opodál.

„Světlo!“ řekl Gawyn. „Co to je?“

„Sařané.“ Uřícená Lelaine se schoulila k nim.

„Víš to jistě?“ zašeptala Egwain.

Lelaine přikývla. „Zpráv od Cairhieňanů z dob před aielskou válkou je spousta, i když nejsou moc poučné. Nebylo jim dovoleno vidět mnoho, ale to, co viděli, se téhle armádě hodně podobalo.“

„Armádě?“ zeptal se Gawyn, natáhl se na bok a zahleděl se mezi stany k vojsku, které pochodovalo nepřirozeně širokým průchodem. „Krev a zatracenej popel!“ zaklel a zase se přikrčil. „Jsou jich tisíce!“

„Mnohem víc, než s čím by se dalo bojovat,“ souhlasila Egwain, zatímco zuřivě přemýšlela. „Ne když jsme takhle sevření mezi nimi a trolloky. Musíme ustoupit.“

„Právě jsem předal Bryneovi rozkaz stáhnout jednotky,“ řekl Gawyn. „Ale… Egwain. Kam půjdeme? Trolloci vpředu, ta armáda za náma! Světlo. Rozdrtí nás mezi sebou!“

Bryne zareaguje rychle. Pošle průchodem posla ke kapitánům v předních liniích. Ale ne…

Egwain popadla Gawyna a odtáhla ho od velitelského stanu právě ve chvíli, kdy zevnitř ucítila usměrňování. Lelaine vykřikla a vrhla se pryč opačným směrem.

Sarské ženy na usměrňování okamžitě zareagovaly. Zem pod stanem se rozervala a zničila ho ve výbuchu drtivé síly. Do vzduchu se rozlétly kameny, hroudy hlíny a roztrhané kusy látky.

Egwain byla sražena dozadu a Gawyn ji odtáhl k převrácenému lehkému vozu, který dostal zásah, jedno kolo měl roztříštěné a náklad palivového dříví se z něj vysypal ven. Gawyn Egwain zatáhl na chráněné místo těsně pod okrajem vozu vedle vypadlého dřeva. Schoulili se tam, přestože se na dřevě mihotaly plameny a zem před nimi hořela. Horko bylo velmi nepříjemné, ale ne nesnesitelné.

Egwain se tiskla k zemi, mrkala očima, v nichž ji pálil kouř, a pátrala, zda neuvidí nějaké stopy po Lelaine. Nebo… Světlo! Uvnitř stanu byli Siuan a Bryne, společně s Yukiri a mnoha lidmi z velitelského štábu.

Egwain s Gawynem se schovávali, zatímco na tábor pršely plameny a trhaly zemi. Sařané útočili na každý pohyb, který zahlédli; několik služebných, které běžely kolem, bylo okamžitě upáleno.

„Jakmile přestane padat ten oheň,“ řekl Gawyn, „připrav se utíkat.“

Plameny zmizely, ale když k tomu došlo, prohnali se ležením jezdci v šarské zbroji. Hulákali a vřískali, stříleli z luků na každého, koho zahlédli, a tucty lidí zabili šípem do zad. Potom do ležení vyrazili šarští vojáci, pochodující v těsných formacích. Egwain nervózně čekala a snažila se vymyslet, jak vyklouznout.

Neviděla žádnou možnost. Gawyn Egwain odtáhl dál dozadu, pomazal jí tváře sazemi a pokynul jí, ať se přitiskne k zemi a pak přes ně oba přetáhl svůj strážcovský plášť. Díky kouři z nedaleko hořícího dřeva je snad nikdo neuvidí.

Srdce jí bušilo v hrudi. Gawyn jí něco přitiskl na tvář, kapesník, který polil vodou z měchu. Další si držel na obličeji sám a dýchal skrz. Vzala si ten, který jí podával, ale stěží dýchala. Vojáci byli tak blízko.

Jeden z vojáků se obrátil k vozíku a zahleděl se na hromadu dřeva, ale když se mu podařilo prohlédnout kouřem směrem k nim, zdálo se, že nic nevidí. Egwain mlčky dumala nad strážcovským pláštěm. Pokud si dají pozor a nebudou se hýbat, budou díky jeho proměnlivé barvě téměř neviditelní.

Proč jeden takový plášť nemám? pomyslela si podrážděně. Proč by je měli mít jenom strážci?

Vojáci měli plné ruce práce s vyháněním sloužících. Ty, kteří utíkali, zabili šípy vystřelenými z luků s velmi dalekým dostřelem. Sloužící, kteří se pohybovali pomaleji, obklíčili a přinutili lehnout si na zem.

Egwain toužila uchopit zdroj a něco udělat. Přivolat na ty vetřelce oheň a blesky. Stále měla Vorův sa’angrial. Mohla by…

Tyto úvahy potlačila. Byla obklíčená nepřáteli a rychlá reakce usměrňovaček ukazovala, že hledají Aes Sedai. Kdyby jen na okamžik spřádala, zabili by ji dřív, než by stačila uprchnout. Choulila se vedle Gawyna pod jeho pláštěm a doufala, že žádná ze šarských usměrňovaček nepůjde tak blizko, aby vycítila její schopnosti. Mohla by použít tkanivo, kterým by tuto schopnost ukryla, ale to by znamenalo nejdřív usměrnit. Troufala si to udělat?

Skrývali se dobře hodinu či déle. Kdyby nebylo tak dokonale zataženo, a krajině tak nevládl trvalý soumrak, určitě by si jich všimli, plášť neplášť. V jednu chvíli málem vykřikla, když pár šarských vojáků vychrstlo vědra vody na hromadu dříví, udusilo oheň a oba je promáčelo.

Nedokázala rozeznat nic ze své vlastní armády, přestože se obávala nejhoršího. Šarské usměrňovačky a velká část jejich vojska rychle procházely táborem směrem k bitevnímu poli. Když je Bryne a amyrlin pryč a zezadu se k nim přibližuje nečekaný nepřítel…

Egwain se dělalo zle. Kolik lidí umíralo či bylo mrtvých? Gawyn ji chytil za paži, když ucítil, jak se hýbe, a pak zavrtěl hlavou a neslyšně pronesl pár slov. Počkáme do noci.

Oni umírají! vyslovila nehlasně.

Nemůžeš pomoct.

Měl pravdu. Nechala se od něj držet, nechala se uklidňovat jeho známou vůní. Ale jak mohla prostě čekat, zatímco vojáky a Aes Sedai, kteří se na ni spoléhají, masakrují? Světlo, tam venku byla obrovská část Bílé věže! Pokud tato armáda padne a ty ženy s ní…

Jsem amyrlinin stolec, připomněla si odhodlaně. Budu silná. Přežiju. Dokud žiju, Bílá věž stojí.

Nechala Gawyna, aby ji držel.

Aviendha se plazila po skále jako zimní ještěrka hledající teplo. Špičky jejích prstů, přestože mozolnaté, ji začínaly pálit následkem krutého chladu. Šajol Ghúl byl studený a vzduch tu páchl, jako by vyvěral z hrobky.

Nalevo od ní se plížil Rhuark, napravo Kamenný pes jménem Šaen. Oba měli červenou čelenku siswai’aman, Po Šaenově pravici se plazila Amys. Pro jednou nikdo nic nenamítal proti tomu, aby se moudré připojily k předsunutým zvědům. Na místě jako toto a v době jako tato mohly oči toho, kdo dokáže usměrňovat, vidět něco, co běžné oči ne.

Navzdory svým náhrdelníkům se Aviendha nehlučně kradla vpřed. Na těchto kamenech nerostly žádné rostliny, dokonce ani plíseň či lišejník. Nyní se nacházeli hluboko uvnitř Spálených zemí. Téměř tak hluboko, jak bylo možné se dostat.

Rhuark dosáhl hřebene jako první a Aviendha viděla, jak ztuhl. Ona sama dorazila jako další, podívala se přes okraj skály a přitom se držela u země, aby ji nezahlédli. Dech se jí zadrhl v hrdle.

Slyšela vyprávět příběhy o tomto místě. O obrovské výhni poblíž úpatí svahu, kolem níž protékala jediná, černá řeka. Voda byla tak jedovatá, že zabila každého, kdo by se jí dotkl. Údolí bylo poseté ohni jako otevřenými ranami, které dávaly okolní mlze červenou barvu. Jako mladá Děva s vyvalenýma očima poslouchala, když letitá správkyně střechy vyprávěla o tvorech, kteří pracují v kovárnách Stínu, tvorech, kteří nejsou mrtví ani živí. Zvířecí stvůry, tiché a strašlivé, se pohybovaly krokem, v němž nebyl život – jako tikající ručičky hodin.

Klecím plných lidí, jejichž krev bude prolita, aby zakalila nově kované čepele, věnovali kováři jen málo pozornosti. Vězňové by stejně tak mohli být kusy železa. Přestože byla Aviendha příliš daleko, než aby slyšela nářek těchto lidí, cítila ho. Prsty na kamenech se jí napjaly.

Nad údolím čněl samotný Šajol Ghúl, jehož černé svahy se zvedaly k obloze jako zubatý nůž. Úbočí byla posetá puklinami jako kůže člověka, který dostal sto ran bičem, a každý zásah po sobě zanechal šrám, z něhož stoupala pára. Snad právě tato pára vytvářela mlhu, která halila údolí. Mlha vřela a vzdouvala se, jako kdyby údolí bylo pohár naplněný nějakou tekutinou.

„Strašlivé místo,“ zašeptala Amys.

Aviendha v jejím hlase nikdy neslyšela takovou hrůzu. Aviendhu z toho zamrazilo téměř stejně jako z ostrého větru, který jí tahal za oděv. Vzduchem se rozléhalo vzdálené zvonem, jak dělníci pracovali v kovárnách. Z nejbližší výhně stoupal sloup černého kouře a nerozptyloval se. Jako pupeční šňůra se zvedal vzhůru k mrakům, z nichž se strašlivě často blýskalo.

Ano, Aviendha slýchala příběhy o tomto místě. Ty příběhy nedokázaly vylíčit celou pravdu. Toto místo se nedalo popsat. Bylo třeba ho zažít.

Zezadu se ozvalo škrábání a za chvilku se k Rhuarkovi doplazil Rodei Ituralde. Na mokřiňana se pohyboval tiše.

„Byl jsi tak netrpělivý, že ses nemohl dočkat našeho hlášení?“ zeptal se Rhuark tiše.

„Žádné hlášení nedokáže popsat to, co vlastní oči,“ řekl Ituralde. „Neslíbil jsem, že počkám vzadu. Řekl jsem vám, ať jdete napřed. A vy jste šli.“ Zvedl dalekohled a vpředu ho zastínil rukou, i když to s ohledem na mraky nejspíš nebylo nutné.

Rhuark se zamračil. Společně s ostatními Aiely, kteří přišli na sever, souhlasil, že bude následovat mokřiňanského generála, ale nelíbilo se jim to. Ani by nemělo. Vykonají tuto věc, aniž jim to bude příliš příjemné. Uspokojení dokázalo zabíjet.

Ať je to dost, pomyslela si Aviendha, která se obrátila zpátky k údolí. Dost pro můj lid. Dost pro Randa a úkol, který musí splnit.

Z vize zkázy svého lidu, kterou prožila, se jí dělalo zle a děsila ji, ale také ji probrala. Pokud by konec Aielů byl tou obětí, která je třeba, aby Rand zvítězil, podstoupila by ji. Křičela by a proklínala Stvořitelovo jméno, ale tu cenu by zaplatila. Každý válečník by to udělal. Bylo by lepší, aby byl jeden národ zničen, než aby svět zcela padl pod nadvládu Stínu.

Dá-li světlo, nedojde k tomu. Dá-li Světlo, její kroky ohledně Drakova míru Aiely ochrání. Nedovolí, aby ji možnost selhání zastavila. Budou bojovat. Když se tančilo s oštěpy, vždy bylo jednou z možností, že se probudí ze sna.

„Zajímavé,“ řekl Ituralde tiše, stále se dívaje dalekohledem. „Co si myslíte vy, Aielové?“

„Musíme nějak odpoutat pozornost,“ řekl Rhuark. „Můžeme slézt po svahu na východ od kovárny, osvobodit zajatce a to místo rozbít. Tak myrddraalové přestanou dostávat nové zbraně a Temný se bude soustředit na nás, a ne na Kar’a’karna.“

„Jak dlouho to Drakovi bude trvat?“ zeptal se Ituralde. „Co myslíte, Aielové? Kolik času mu dáme na záchranu světa?“

„Bude bojovat,“ řekla Amys. „Vstoupí do hory a utká se s Oslepitelem. Bude to trvat tak dlouho, jak je třeba. Možná pár hodin? Neviděla jsem žádný souboj, který by trval o moc víc, dokonce ani mezi dvěma skvělými bojovníky.“

„Předpokládejme,“ usmál se Ituralde, „že půjde o víc než jen o souboj.“

„Já nejsem hloupá, Rodele Ituralde,“ odvětila Amys klidně. „Pochybuju, že Kar’a’kam bude bojovat s oštěpy a štíty. Ale když očistil zdroj, nestalo se to během jediného dne? Možná toto bude stejné.“

„Možná,“ řekl Ituralde. „Možná ne.“ Sklonil dalekohled a pohlédly na Aiely. „Na kterou možnost byste se raději připravili?“

„Na tu nejhorší,“ řekla Aviendha.

„Takže to naplánujeme tak, abychom vydrželi, jak dlouho bude Drak potřebovat,“ řekl Ituralde. „Dny, týdny, měsíce… roky? Tak dlouho, jak bude třeba.“

Rhuark pomalu přikývl. „Co navrhuješ?“

„Průsmyk do údolí je úzký,“ řekl Ituralde. „Zvědové hlásí, že většina zplozenců Stínu, kteří v Momě zůstali, je venku za průsmykem. Dokonce i oni tráví na tomhle proklatém místě co nejméně času. Kdyby se nám podařilo průsmyk uzavřít a zmocnit se údolí – zabít ty, co pracují v kovárnách, a těch pár mizelců, co tam dole je – mohli bychom tohle místo udržet celé věky. Vy Aielové dobře ovládáte taktiku rychlých výpadů. Ať shořím, ale to vím z vlastní zkušenosti. Vy zaútočíte na kovárnu a my se pustíme do uzavření průsmyku.“

Rhuark přikývl. „To je dobrý plán.“

Všichni čtyři sešli po hřebeni dolů, kde čekal Rand, oblečený v červené a zlaté a s rukama založenýma za zády, doprovázený oddílem dvaceti Děv a šesti aša’many, a k tomu Nyneivou a Moirain. Zdálo se, že ho něco velice trápí – cítila jeho úzkost – ačkoli by měl být potěšen. Přesvědčil Seančany, aby bojovali. Co ho na setkání s Egwain al’Vere tak rozrušilo?

Rand se obrátil a zahleděl se vzhůru na vrchol Šajol Ghúlu. Když na něj zíral, jeho emoce se změnily. Vypadal jako člověk, který hledí na pramen ve Trojí zemi a vychutnává si představu studené vody. Aviendha cítila jeho očekávání. Také samozřejmě cítil strach. Žádný válečník se nikdy nedokázal strachu zcela zbavit. Ovládal ho, přemáhal ho touhou bojovat a podrobit se zkoušce.

Muži ani ženy nemohli sami sebe zcela poznat, ne doopravdy, dokud se nedostali až na samé hranice svých možností. Dokud netančili s oštěpy se smrtí, necítili, jak se jejich prolitá krev rozlévá po zemi, a nezarazili zbraň do tlukoucího srdce nepřítele. Rand al’Thor to chtěl, a ona mu proto rozuměla. Bylo zvláštní si po vší té době uvědomit, jak jsou si podobní.

Přistoupila k němu a on se posunul tak, aby stál těsně vedle ní a dotýkali se rameny. Neobjal ji a ona ho nevzala za ruku. Nevlastnil ji a ona nevlastnila jeho. Skutečnost, že se přesunul tak, aby oba hleděli stejným směrem, pro ni znamenala mnohem víc, než by mohlo jakékoli jiné gesto.

„Stíne mého srdce,“ řekl tiše s pohledem upřeným na svého aša’mana, který otevíral průchod, „cos viděla?“

„Hrobku,“ odpověděla.

„Moji?“

„Ne. Tvého nepřítele. Místo, kde byl kdysi pohřbený, a místo, kde bude zase spát.“

V Randově nitru se něco zatvrdilo. Ctila to, toto jeho předsevzetí.

„Ty ho chceš zabít,“ zašeptala Aviendha. „Samotného Oslepitele.“

„Ano.“

Čekala.

„Jiní mi říkají, že jsem blázen, když uvažuju o něčem takovém,“ řekl Rand. Jeho stráže se vydaly průchodem zpátky na Merrilor.

„Žádný bojovník by neměl jít do bitvy, aniž by měl v úmyslu ji dokončit,“ řekla Aviendha. Pak zaváhala, neboť ji napadlo něco jiného.

„O co jde?“ zeptal se Rand.

„Tedy, největší vítězství by bylo udělat ze svého nepřítele gai’šaina.“

„Pochybuju, že by se tomu podvolil,“ řekl Rand.

„Nedělej si legraci,“ řekla a dloubla ho loktem do boku, až vyhekl. „Je třeba to zvážit, Rande al’Thore. Která cesta ji’e’toh je lepší? Je uvěznění Temného totéž, jako udělat z něj gai’šaina? Pokud ano, pak by to byla vhodná volba.“

„Nejsem si jistý, že mě tentokrát zajímá, co je ‚vhodné‘, Aviendho.“

„Bojovník vždycky musí zvažovat ji’e’toh,“ řekla přísně. „Copak jsem tě nic nenaučila? Nemluv tak, nebo mě před ostatními moudrými opět zahanbíš.“

„Doufal jsem – vzhledem k tomu, kam náš vztah pokročil – že jsme s kázáním skončili, Aviendho.“

„Ty sis myslel, že když jsme se sblížili, bude s kázáním konec?“ zeptala se zmateně. „Rande al’Thore, trávila jsem čas mezi mokřiňanskými manželkami a viděla jsem, že…“

Zavrtěl hlavou, prošel průchodem a Aviendha jej následovala. Vypadal pobaveně, což bylo dobré. Jeho úzkost se částečně vytratila. Ale tohle ve skutečnosti nebyl žert. Mokřiňané neměli dobrý smysl pro humor. Někdy vůbec nechápali, kdy se smát.

Na druhé straně průchodu vyšli do ležení, tvořeného mnoha různými skupinami. Rand velel Děvám a siswai aman, společně s většinou moudrých. Těsně za aielským táborem tábořily Aes Sedai. Rand velel asi třem tuctům – všechno to byly Aes Sedai, které mu osobně přísahaly věrnost, a většina z nich byla spojena s jeho asa’many. To znamenalo další dva tucty aša’manů na různých úrovních.

Také měl Rodela Ituraldeho a jeho vojsko, tvořené převážně Domanci. Jel s nimi i jejich král s chomáčem vousů a znamínkem krásy na tváři, ale velení přenechal hlavnímu kapitánovi. Panovník pokynul a Ituralde k němu zamířil, aby podal hlášení. Zdálo se, že Alsalam se v Randově přítomnosti necítí dobře, a neúčastnil se žádných výprav, když tam byl Drak. Aviendze takové uspořádání vyhovovalo. Nebyla si jistá, že tomuto Alsalamovi věří.

Za aielskými stany tábořilo další početné vojsko, tairenská armáda včetně elitní jednotky známé jako obránci Kamene pod velením muže jménem Rodrivar Tihera. Jejich král byl s nimi také a s výjimkou Randa byl v jejich vojsku považován za nejvyšší autoritu.

Tairenové budou tvořit klíčovou součást plánu Rodela Ituraldeho. Jakkoli Aviendhu rozčilovalo, že to musí přiznat, Ituralde měl pravdu. Aielové nebyli obranné vojsko, a přestože by v nutném případě dokázali průsmyk udržet, lepší bude je využít k útočným manévrům.

Tairenové se k udržení území hodili dokonale. Měli dobře vycvičené setniny pikenýrů a celý prapor kušiníků s novými klikami, o kterých se kováři právě dozvěděli. Celý minulý týden strávili předěláváním kuší po novém způsobu.

V Randově vojsku byla ještě jedna skupina, pro Aviendhu nejvíc matoucí ze všech. Obrovské množství Dračích spřísahanců. Tábořili společně a nad jejich ležením vlál prapor zobrazující draka se starodávným znakem Aes Sedai v pozadí. Tuto skupinu tvořili prostí lidé, vojáci, urození páni a dámy a pár Aes Sedai a strážců. Patřili ke všem národům včetně Aielů a spojovalo je jediné: odložili veškerou věrnost a zlomili všechna pouta, aby bojovali v Poslední bitvě. Aviendha slyšela znepokojivé řeči, že mnozí z Aielů mezi nimi jsou gaťšainové, kteří svlékli bílou a prohlašovali, že si ji znovu obléknou, až vyhrají Poslední bitvu.

Říkalo se, že Randův příchod sejme z lidí všechna pouta. V jeho blízkosti se přísahy tříštily a jakákoli věrnost či spojenectví bylo druhořadé ve srovnání s potřebou mu sloužit v této poslední bitvě lidstva. Jedna její část to chtěla nazvat mokřiňanskou hloupostí, ale možná to slovo používala příliš lehce. Moudré musely hledět bystřejšíma očima.

Teď když se ocitli na opačné straně průchodu, si Aviendha konečně dovolila propustit saidar. Svět kolem ní zmarněl a ten pocit života a zázraku se vypařil. Pokaždé, když propustila jedinou sílu, cítila se trochu prázdná, když radost a vzrušení pominuly.

Ituralde s Rhuarkem se vydali za králem Darlinem a společně začali rozmlouvat o bitevních plánech. Aviendha se připojila k Randovi, který mířil ke svému stanu.

„Dýka fungovala,“ řekl Rand. Natáhl se a dotkl se černé pochvy, v níž se ukrývala tupá dýka. „Artham. Slyšel jsem o nich mluvit, tehdy ve věku pověstí, ale nikdo žádnou nevyrobil. Zajímalo by mě, komu se to nakonec podařilo…“

„Víš jistě, že fungovala?“ zeptala se Aviendha. „Mohl tě sledovat, ale neodhalit se.“

„Ne, jeho pozornost bych cítil,“ řekl Rand. „Fungovala. S tímhle mě neucítí, dokud se neobjevím přímo u Vrtu. Jakmile zjistí, že tam jsem, bude pro něj těžké mě v duchu vidět a udeřit na mě přímo. Aviendho, to, žes tohle ve správný okamžik našla a poznala, že mi to Elain dala… Vzor nás všechny vetkává tam, kde musíme být.“

Rand se usmál a pak dodal: „Když mi Elain tu dýku dávala, zněla smutně. Myslím, že jedna její část si ji chtěla nechat, protože by jí to umožnilo proklínat Temného jménem, aniž by přitáhla jeho pozornost.“

„Je toto skutečně vhodná chvíle pro lehkovážnost?“ zeptala se Aviendha a zamračila se na něj.

„Jestli někdy byla vhodná chvíle se smát, je to teď,“ řekl Rand, přestože se zdálo, že se z jeho hlasu smích vytratil. Když došli ke stanu, jeho znepokojení se vrátilo.

„Co tě trápí?“ zeptala se ho Aviendha.

„Mají zámky,“ řekl Rand.

„Cože!“

„Ví o tom jenom Egwain, ale je to tak. Ukradli je, možná z místa, kde jsem je měl ukryté, možná poté, co jsem je předal Egwain.“

„Pak jsou rozbité.“

„Ne,“ řekl Rand. „To bych cítil. Myslím, že musejí vyčkávat. Možná vědí, že když zámky rozbijí, vyklidí mi cestu k tomu, abych jeho věznici znovu vytvořil. Rozbijí je přesně v ten nesprávný okamžik, aby Temnému dovolili dotknout se světa a možná mu dali sílu mě porazit, když se mu postavím…“

„Najdeme způsob, jak tomu zabránit,“ prohlásila Aviendha rozhodným hlasem.

Podíval se na ni a usmál se. „Pořád válečnice.“

„Jistě.“ Co jiného by byla?

„Starosti mi dělá ještě něco jiného. Až vstoupím dovnitř, abych se mu postavil, Zaprodanci se mě pokusí napadnout. Temný mě nevidí a neví, kde jsem, a proto poslal část svých vojsk na každou ze čtyř front. Stín tvrdě dotírá na Lana a snaží se ho zničit – v Cairhienu na Elain Temný tlačí téměř stejně tak zle. Zdá se, že jen Egwain má nějaký úspěch.

Pátrá po mně na všech bojištích a vydává na to svoje netvory v obrovských počtech. Až zaútočíme na Šajol Ghúl, měli bychom být schopní držet údolí proti celým armádám. Zaprodanci ale dorazí průchody. To, že držíme průsmyk, je nezadrží, a hrůzopány také ne, ať už muže či ženy. Můj střet s Temným je přitáhne, stejně jako předtím očištění – ovšem tisíckrát naléhavěji. Přijdou s ohněm a hřměním a budou zabíjet.“

„My taky.“

„S tím počítám,“ řekl Rand. „Ale nemůžu si dovolit vzít tě do sluje s sebou, Aviendho.“

Pocítila sklíčenost, ale zaútočila na ni, probodla ji a nechala zemřít. „Myslela jsem si to. Nemysli si, že mě pošleš někam pryč do bezpečí, Rande al’Thore. Nebudeš…“

„To bych si nedovolil,“ odpověděl. „Kdybych se o to chtěl pokusit, bál bych se o život – a teď už není nikde bezpečno. Nemůžu tě vzít do jeskyně, protože tě bude třeba v údolí, kde budeš číhat na Zaprodance a zámky. Já tě potřebuju, Aviendho. Potřebuju, abyste všechny tři dávaly pozor, abyste během tohohle boje byly mýma rukama, mým srdcem. Min pošlu k Egwain. Jsem si jistý, že se tam něco stane. Elain bude bojovat na jihu a ty… potřebuju tě v údolí Thakan’dar, abys mi hlídala záda.

Nechám rozkazy Aes Sedai a aša’manům, Aviendho. Ituralde velí naším vojákům, ale ty velíš našim usměrňovačům u Šajol Ghúlu. Musíte nepřátelům zabránit, aby za mnou vstoupili do jeskyně. V téhle bitvě jste můj oštěp. Jestli se ke mně dostanou, zatímco budu v jeskyni, budu bezmocný. To, co musím udělat, si mě vyžádá celého – všechnu mou pozornost, každou kapku síly, kterou mám. Budu jako mimino, které leží v divočině, bezbranné proti divoké zvěři.“

„A jak se to liší od toho, jaký obvykle jsi, Rande al’Thore?“ zeptala se.

Zasmál se. Bylo příjemné ten úsměv vidět a zároveň cítit. „Myslel jsem, žes říkala, že teď není čas na lehkovážnost.“

„Někdo se musí postarat, abys zůstal skromný,“ řekla Aviendha. „Neprospělo by ti, kdyby ses považoval za úžasného jenom proto, že zachraňuješ svět.“

Znovu se zasmál a odvedl ji ke stanu, kde byla Min. Čekaly tam i Nyneiva s Moirain, jedna s mrzutým výrazem, druhá s klidným. S vlasy, které nebyly dost dlouhé, aby se daly splést do copu, vypadala Nyneiva nezvykle. Dnes si je stáhla nahoru a vzadu sepnula.

Moirain mlčky seděla na velkém kameni, s Callandorem - Mečem, který není mečem – položeným na klíně. Jednu ruku měla v ochranitelském gestu položenou na jílci. Tom seděl vedle ní, ořezával kus dřeva a tiše si pohvizdoval pod vousy.

„Měl jsi mě vzít s sebou, Rande,“ prohlásila Nyneiva a založila si ruce.

„Mělas práci,“ odvětil Rand. „Zkusilas to, jak jsem ti řekl?“

„Pořád dokola,“ řekla Nyneiva. „Ten kaz se nedá obejít, Rande. Nemůžeš Callandor použít. Bude to příliš nebezpečné.“

Rand došel k Moirain, natáhl ruku a ona mu Callandor podala. Zvedl ho před sebe a zahleděl se skrz jeho křišťálovou hmotu. Meč začal slabě zářit. „Min, mám pro tebe úkol,“ zašeptal. „Egwain se daří dobře a já cítím, že její fronta bude klíčová. Chci, abys šla a hlídala ji a seančanskou císařovnu, kterou jsem požádal, aby se, až budou její síly připravené, připojila k téhle bitvě.“

„Chceš, aby se Seančani připojili k Egwain?“ zeptala se Moirain zděšeně. „Je to moudré?“

„V poslední době nepoznám moudrost od drzosti,“ řekl Rand. „Ale cítil bych se lip, kdyby ty dvě frakce někdo hlídal. Min, uděláš to?“

„Doufala jsem…“ Min odvrátila pohled.

Doufala, že ji vezme do jeskyně, doplnila v duchu Aviendha. Ale to on samozřejmě neudělá.

„Je mi líto, Min,“ řekl Rand. „Ale potřebuju tě.“

„Udělám to.“

„Rande,“ ozvala se Nyneiva. „Až na něj zaútočíš, vezmeš si s sebou Callandor? Jeho slabina… dokud budeš do té… véci usměrňovat, kdokoli se tě může zmocnit. Můžou tě využít a natahovat do tebe skrz Callandor jedinou sílu, dokud tě nespálí – zůstaneš bezmocný, zatímco oni budou mít dost síly, aby srovnali hory se zemí a ničili města.“

„Vezmu si ho,“ řekl Rand.

„Ale to je past!“ vyhrkla Nyneiva.

„Ano,“ řekl Rand a znělo to unaveně. „Past, do které musím nakráčet a nechat ji, ať nade mnou sklapne.“ Náhle zaklonil hlavu a rozesmál se. „Jako vždycky! Proč by mě to mělo překvapovat? Pošli zprávu, Nyneivo. Řekni to Ituraldemu, Rhuarkovi, králi Darlinovi. Zítra vtrhneme do Šajol Ghúlu a zmocníme se ho! Když musíme strčit hlavu do lví tlamy, tak se ujistíme, že se naším masem zadusí!“