18 Jak pluh obrací hlínu

Rand popadl saidin na dost dlouho, aby rozpletl ochranu, kterou prve spletl v rohu předpokoje, zvedl malý pohár se stříbrnou nožkou a řekl: „Ještě čaj.“ Luis Therin mu rozzlobeně mumlal v hlavě.

Vyřezávaná křesla, obtížená zlatem, stála ve dvou řadách proti sobě po obou stranách zlatého vycházejícího slunce, dva kroky širokého, zasazeného do podlahy z leštěného kamene, a další vysoké křeslo, tak silně pozlacené, až vypadalo, že je celé ze zlata, stálo na malém stupínku, který byl stejně zdobený, Rand však seděl se zkříženýma nohama na koberci, rozloženém pro tuto příležitost, se zeleným, zlatým a modrým vzorem tairenského bludiště. Naproti němu seděli tři kmenoví náčelníci, jimž by se nelíbilo, kdyby je přijal v křesle, i kdyby jim každému také jedno nabídl. Tvořili další bludiště, v němž se musel pohybovat opatrně. Rand byl v košili, rukávy měl vyhrnuté nad lokty, takže byli vidět rudozlatí draci, kteří se mu kroutili kolem předloktí a kovově se leskli. Aielům cadin’sory zakrývaly jejich draky, každý měl jednoho na levém předloktí. Snad jako připomínku, kým je – že byl také v Rhuideanu, kde většina mužů, kteří do něj vstoupili, našla smrt – snad to bylo zbytečné. Snad.

Tváře těch tří prozrazovaly jen málo, když se Aielové dívali, jak z rohu, kde byla uzavřena, přichází Merana. Janwinova vrásčitá tvář jako by byla vyřezaná ze starého dřeva, on takhle ale vypadal vždy, a pokud jeho modrošedé oči připomínaly bouřková mračna, tak i tohle bylo normální. Dokonce také jeho vlasy vypadaly jako bouřková mračna. Byl to však vyrovnaný muž. Indirian a jednooký Mandelain se tvářili, že přemýšlejí o něčem jiném, až na to, že ženu sledovali pohledem. Luis Therin se náhle odmlčel, jako by se také díval Randovýma očima.

Meraniny bezvěké rysy prozrazovaly ještě méně. Uhladila si pod sebe světle šedé suknice, klekla si vedle Randa a zvedla čajník. Čajník vypadal jako masivní koule z pozlaceného stříbra, s nožičkami a uchem ve tvaru levhartů a další se krčil na víčku, musela ho zvednout oběma rukama a trochu se zakymácela, když Randovi opatrně dolévala hrneček. Její chování působilo dojmem, že tohle dělá, neboť chce, z vlastních důvodů, jimž žádný z nich nemůže rozumět. Její chování křičelo Aes Sedai hlasitěji než její tvář. Bylo to dobře, nebo špatně?

„Nepovoluji jim usměrňovat bez dovolení,“ prohlásil. Kmenoví náčelníci mlčeli. Merana vstala, postupně je obešla, u každého si klekla a dolila čaj. Jenom Mandelain zakryl hrnek širokou dlaní, aby ukázal, že už čaj nechce. Druzí dva šálky podrželi a modrošedé a zelené oči ji sledovaly. Co viděli? Co víc mohl udělat?

Merana postavila těžký čajník na tlustý podnos s držadly ve tvaru levhartů a zůstala klečet. „Smím pánu Drakovi posloužit ještě nějak jinak?“

Hlas měla klidný, když jí ale ukázal zpět do rohu a ona vstala a obrátila se, na okamžik sevřela rukama suknice. Mohlo to však být jen proto, že jí tak zrak padl na Dashivu a Narishmu. Tito dva asha’mani – přesněji řečeno Narishma byl stále jen voják, u asha’manů tedy na nejnižší úrovni, a na límci neměl ani meč, ani draka – stáli lhostejně mezi dvěma vysokými zrcadly ve zlatých rámech, která lemovala zdi. Alespoň mladší muž vypadal na první pohled lhostejně. Palce měl zastrčené za opaskem, Merany si nevšímal a Randovi a Aielům nevěnoval o mnoho větší pozornost, přesto si na druhý pohled člověk uvědomil, že tmavé, příliš velké oči má nepokojné, jako by čekal, že se ze vzduchu z ničeho nic zjeví něco nečekaného. A kdo mohl říci, že nezjeví? Dashiva vypadal, že má hlavu v oblacích. Pohyboval rty, mrkal a mračil se do prázdna.

Když se Rand podíval na asha’many, Luis Therin zaprskal, mrtvého muže v Randově hlavě však zajímala hlavně Merana. Jenom hlupák si myslí, že lva nebo ženu lze skutečně zkrotit.

Rand hlas podrážděně potlačil do tlumeného bzučení. Luis Therin sice mohl prorazit, ne však bez námahy. Rand popadl saidín a znovu spletl ochranu, aby Merana neslyšela jejich hlasy. Když opět propustil pravý zdroj, zvýšilo to jeho podráždění, sykot v hlavě, kapky vody dopadající na rudé uhlíky. Ozvěna šíleného, vzdáleného běsnění Luise Therina.

Merana stála za bariérou, kterou neviděla ani necítila, hlavu měla zdviženou a ruce sepjaté v pase, jako by měla přes lokty přehozený šátek. Aes Sedai až do konečků prstů u nohou. Pozorovala jej a kmenové náčelníky chladnýma očima, světle hnědýma, se žlutými tečkami. Moje sestry si vůbec neuvědomují, jak moc tě potřebujeme, řekla mu dnes ráno přímo v této místnosti, ale my všechny, které jsme přísahaly, uděláme všechno, o co požádáš, pokud to neporuší tři přísahy. Právě se probudil, když ji přivedla Sorilea. Ani jedné zřejmě vůbec nezáleželo na tom, že je ještě v županu a ze snídaně si ukousl jen jedno sousto. Mám nemálo zkušeností při vyjednávání a zprostředkování. Mě sestry mají jiné schopnosti. Dovol nám ti sloužit, jak jsme se zavázaly. Dovol mně sloužit. Potřebujeme tě, ty nás však také potřebuješ.

Všudypřítomná Alanna mu ležela uhnízděná v koutku mysli. Znovu plakala. Nechápal, proč pořád brečí. Zakázal jí k sobě přístup, pokud ji nezavolá, nebo opustit pokoj bez doprovodu Děv-sestrám, které odpřisáhly, že mu budou sloužit, našly včera v noci pokoje v paláci, kde na ně mohl dohlížet – ale od chvíle, kdy se s ním spojila, cítil slzy, slzy a syrový žal, jako by ji drásaly drápy. Občas slaběji, občas silněji, přesto to tam bylo pořád. Alanna mu také říkala, že potřebuje sestry, které mu daly slovo, nakonec na něj ječela, byla rudá jako rak a po tvářích se jí koulely slzy, než od něj doslova utekla pryč. A taky mluvila o službě, ačkoliv Rand pochyboval, že Meraniny současné úkoly jsou to, co měla jedna či druhá na mysli. Snad by jim měl pořídit nějakou livrej, aby jim to bylo jasné?

Kmenoví náčelníci se dívali, jak je Merana pozoruje. Jejich myšlenky neprozradilo ani zachvění víčka.

„Moudré vám řekly, kde Aes Sedai stojí,“ prohlásil Rand neomaleně. Sorilea mu sice říkala, že to vědí, ale nad slunce jasné to bylo až ve chvíli, kdy je nepřekvapilo, když uviděli, jak Merana posluhuje a klaní se. „Viděli jste, jak přináší podnos a nalívá vám čaj. Viděli jste ji, jak přichází a dělá, co jí řeknu. Jestli chcete, tak ji nechám zatancovat gigu.“ Přesvědčit Aiely, že není na konci vodítka Aes Sedai, byla ta nejpotřebnější služba, kterou mu mohla právě teď kterákoliv ze sester prokázat. Kdyby to bylo nutné, nechal by je gigu tancovat všechny.

Mandelain si upravil šedozelený klípec na pravém oku, jako to dělal vždycky, když si chtěl něco promyslet. Přes čelo zpod kožené klapky až do poloviny lysiny se mu táhla naběhlá jizva. Když konečně promluvil, mluvil téměř tak neomaleně jako Rand. „Někteří říkají, že Aes Sedai udělá cokoliv, aby dostala, co chce.“

Indirian svraštil husté bílé obočí a zašilhal do svého šálku. Na Aiela byl pouze průměrně vysoký, takže byl menší než Rand o půl dlaně, přesto všechno na něm vypadalo dlouhé. Horko Pustiny jako by rozpustilo každou přebytečnou unci masa a taky pár navíc. Lícní kosti mu ostře vyčnívaly a oči měl jako smaragdy zasazené v jeskyních. „Nerad mluvím o Aes Sedai.“ Jeho hluboký, zvučný hlas byl vždycky překvapením, vzhledem k jeho vyzáblému zevnějšku. „Co se stalo, stalo se. Ať to s nimi vyřídí moudré.“

„Lepší mluvit o shaidských psech,“ poznamenal Janwin mírně. Což bylo skoro stejně překvapivé, vzhledem k jeho zuřivé tváři. „Během několika měsíců, za necelého půl roku přinejhorším, bude každý Shaido mrtvý – nebo z něj bude gai’šain.“ To, že mluvil mírně, ještě neznamenalo, že takový je. Druzí dva kývli. Mandelain se dychtivě usmál.

Pořád nebyli přesvědčení. Shaidové byli udaným důvodem k této schůzce, a to, že nebyli nejdůležitější, neznamenalo, že nejsou důležití. Ne nedůležití – Shaidové už dělali potíže dost dlouho – jenom v jeho knize nebyli na stejné stránce jako Aes Sedai. Znamenali však problém. Tři kmeny, které se připojily k Timolanovým Miagomům, již byly u Rodovrahovy Dýky a mohly dokázat to, co Janwin říkal, jenže tu byli někteří, z nichž nebylo možné nadělat gai’šainy, ani je zabit. Někteří byli kritičtější než jiní. „Co s moudrými?“ zeptal se.

Na chvíli ztuhli. Dokonce ani Aes Sedai neuměly udělat tak nečitelný obličej jako Aielové. Postavit se jediné síle je neděsilo, aspoň ne tam, kde to bylo vidět. Aielové věřili, že před smrtí nikdo neuteče, a ani stovka rozzuřených Aes Sedai by nedokázala přinutit osamělého Aiela shrnout závoj, když už ho jednou zvedl. Avšak zjištění, že boje u Dumajských studní se zúčastnily i moudré, je zasáhlo, jako kdyby slunce vyšlo v noci a měsíc ve dne na krvavě rudé obloze.

„Sarinde mi pověděla, že skoro všechny moudré poběží s algai’d’siswai,“ prohlásil nakonec Indirian zdráhavě. Sarinde byla moudrá, která ho následovala od Rudých pramenů, kmenové držby Codarrů. Nebo možná „následovala“ nebyl správný výraz. Moudré to dělaly zřídka. V každém případě většina codarrských moudrých, a také shiandských a darynských, půjde na sever s oštěpy. „Shaidské moudré... vyřídí... moudré.“ Znechuceně zkřivil rty.

„Všechno se mění.“ Janwinův hlas byl ještě mírnější než obvykle. Věřil, ale nechtěl. Moudré účastnící se boje bylo porušením zvyklostí starých jako sami Aielové.

Mandelain odložil šálek s přehnanou opatrností. „Corehuin chce znovu vidět Jair, než sny skončí, a já taky.“ Jako Bael a Rhuark, také on měl dvě ženy. Ostatní kmenoví náčelníci měli po jedné, až na Timolana, ale ovdovělý náčelník nezůstával vdovcem dlouho. Moudré to zařídily. „Uvidí ještě někdo z nás znovu vycházet slunce nad Trojí zemí?“

„V to doufám,“ řekl Rand pomalu. Jako pluh obrací hlínu, tak on obrátí životy lidí, a vše, co bylo, pohltí oheň jeho očí. Válečné polnice budou znít při jeho krocích, krkavci se budou krmit při jeho slovech a on ponese korunu z mečů. Dračí proroctví dávala jen malou naději na cokoliv kromě vítězství nad Temným, a i na to jenom nepatrnou. Rhuideanské proroctví, aielské proroctví, říkalo, že je zničí. Kvůli němu se prohnala kmeny bezútěšnost a prastaré zvyky byly rvány na kusy. Dokonce i bez Aes Sedai nebylo divu, že někteří náčelníci přemítali, je-li správné jít za Randem al’Thorem, ať už má draky na předloktí nebo ne. „V to doufám.“

„Kéž vždycky najdeš vodu a stín, Rande al’Thore,“ pozdravil Indirian.

Pak odešli. Rand tam seděl a mračil se do hrnku, v tmavé tekutině však žádné odpovědi nenašel. Nakonec odložil šálek na podnos a shrnul si rukávy. Merana na něj upírala oči, jako by se snažila vytáhnout jeho myšlenky. Taky působila krapet netrpělivě. Řekl jí, ať zůstane v rohu, pokud neuslyší hlasy. Nepochybně neviděla důvod, proč by neměla vyjít, když nyní byli náčelníci pryč. Vyjít a vykutat, co říkali.

„Věří podle vás, že tancuju na provázcích Aes Sedai?“ zeptal se Rand.

Mladý Narishma nadskočil. Vlastně byl jenom o málo starší než Rand, vypadal však jako chlapec o pět šest let mladší. Mrkl na Meranu, jako by ona znala odpověď, a nejistě se ošil. „Já... nevím, můj pane Draku.“

Dashiva zamrkal a přestal si mumlat. Jako pták naklonil hlavu na stranu a úkosem na Randa pohlížel. „Záleží na tom, pokud budou poslouchat?“

Záleží,“ řekl mu Rand. Dashiva pokrčil rameny a Narishma se zamyšleně zamračil. Ani jeden zřejmě nepochopil, Narishma k tomu ale možná přece jen dojde.

Kamenná podlaha za trůnem na stupínku byla pokrytá mapami, stočenými, složenými i rozloženými, jak je tam nechal. Pár jich posunul špičkou boty. S tolika se dalo žonglovat naráz. Severní Cairhien a hory zvané Rodovrahova Dýka a oblast kolem města. Illian a Maredské pláně k Far Maddingu. Ostrov Tar Valon a všechna okolní městečka a vesnice. Ghealdan a část Amadicie. Pohyb a barvy v hlavě. Luis Therin v dálce sténal a smál se, tiché šílené mumlání o zabití asha’manů, zabití Zaprodanců. Zabití sebe. Alanna přestala brečet, sklíčenost vystřídala tenká nitka hněvu. Rand si prohrábl vlasy a pevně si stiskl spánky. Jaké to bylo, když byl ve své lebce sám? Už si ani nevzpomínal.

Otevřelo se jedno křídlo vysokých dveří a vstoupila Děva, jedna z těch, co stály na stráži na chodbě. Riallin, s jasně žlutorudými vlasy a věčným úsměvem, jíž se dařilo vypadat baculatá. Tedy baculatá na Děvu. „Berelain sur Pendrag a Annoura Larisen si přejí vidět Car’a’carna,“ ohlásila. První jméno pronesla teple a přátelsky, druhé chladně a hluše, aniž se přestala usmívat.

Rand si povzdechl a otevřel ústa, aby jí řekl, ať je pošle dál, ale Berelain nečekala. Vřítila se dovnitř s poněkud klidnější Annourou hned za patami. Aes Sedai při pohledu na Dashivu a Narishmu lehce couvla a zvědavě se podívala, když si všimla, že Merana stojí v rohu. Ne tak Berelain.

„Co má tohle znamenat, můj pane Draku?“ dožadovala se a mávala mu pod nosem dopisem, který jí ráno předal. „Proč se mám vrátit do Mayene? Vládla jsem tu dobře tvým jménem a ty to víš. Nemohla jsem Colavaere zabránit, aby se nechala korunovat, ale aspoň jsem jí zabránila změnit zákony, které jsi vydal. Proč mě posíláš pryč? A proč mi to sděluješ v dopise? A ne do očí? V dopise mi děkuješ za mé služby a propouštíš mě jako úředníka, co dokončil vybírání daní.“

I když se vztekala, první z Mayene byla jednou z nejkrásnějších žen, jaké kdy Rand viděl. Černé vlasy jí v lesklých vlnách spadaly na ramena a rámovaly tvář, na niž by zíral i slepec. V jejích tmavých očích se mohl muž snadno utopit. Dnes na sobě měla měňavé stříbrné hedvábí, tenké a přiléhavé, mnohem vhodnější k přivítání milence v soukromí. Vlastně kdyby měla výstřih jen o vlásek hlubší, nemohla by tyhle šaty na veřejnosti vůbec nosit. Ani takhle si Rand nebyl jistý, že by měla. Když psal ten dopis, říkal si, že je to proto, že má moc práce a nemá čas se s ní hádat. Pravdou bylo, že se mu pohled na ni líbil až moc. Z nějakého důvodu začal mít pocit, že se – ne tak docela zmýlil, ale skoro.

Jakmile se objevila, Luis Therin přestal blekotat a tiše si pobrukoval, jako to dělal, když obdivoval nějakou ženu. Náhle si Rand uvědomil, že si tře ušní lalůček, a zděsil se. Pudově věděl, že to je další věc, kterou bezmyšlenkovitě dělával Luis Therin, stejně jako to pobrukování. Dal ruku k boku, ale rád by ji byl zase zvedl.

Světlo tě spal, tohle je moje tělo! zaprskal v duchu. Moje! Luis Therin překvapením a zmateně přestal pobrukovat. Potom mrtvý muž bez jediného slova uprchl zpátky do nejhlubších stínů Randova mozku.

Randovo mlčení účinkovalo. Berelain dala dopis dolů a její hněv se vytratil. Trochu. Upírala na něj zrak a nadechla se tak zhluboka, až mu z toho zahořely tváře. „Můj pane Draku –“

„Ty víš proč,“ uťal ji. Dívat se jí jenom do očí nebylo snadné. Zvláštní, náhle si přál, aby tu byla Min. Velmi zvláštní. Její vidění by mu teď totiž vůbec nepomohlo. „Když ses dneska ráno vracela z lodi Mořského národa, čekal na tebe v přístavu chlápek s nožem.“

Berelain opovržlivě pohodila hlavou. „Nedostal se ke mně ani na tři kroky. Doprovázel mě tucet mužů okřídlené gardy a pan kapitán Gallenne.“ Nurelle vedl část okřídlené gardy k Dumajským studnám, ale gardě jako takové velel Gallenne. Měla ve městě osm set gardistů kromě těch, kteří se vrátili s Nurellem. „Čekáš, že kvůli nějakému zlodějíčkovi stáhnu ocas mezi nohy?"

„Nehraj si na husu,“ zavrčel na ni. „Zlodějíček, když jsi kolem sebe měla tucet vojáků?“ Do tváří jí vyskočila červeň. Věděla to dobře. Nedal jí příležitost protestovat nebo vysvětlovat, ani k žádné jiné hlouposti. „Dobraine mi řekl, že už v paláci slyšel šeptat, že jsi zradila Colavaere. Ti, kdo ji podporovali, se možná bojí udělat baf na mě, ale zaplatí, aby někdo vrazil nůž do tebe.“ A taky do Faile, podle Dobraina. O to se však již postaral. „Ale nedostanou příležitost, neboť ty se vrátíš zpátky do Mayene. Dobraine zaujme tvoje místo tady, dokud na Sluneční trůn neusedne Elain.“

Prskala, jako by jí do šatů nalil studenou vodu. Oči měla nebezpečně vykulené. Když se ho přestala bát, byl rád, ale teď už si tím nebyl tak jistý. Když otevřela pusu, aby vybuchla, položila jí Annoura ruku na rameno a Berelain prudce otočila hlavu. Vyměnily si dlouhý pohled a Berelain přestala funět. Uhladila si sukně a zuřivě se narovnala. Rand rychle uhnul pohledem.

Merana stála jen těsně za ochranou. Randa napadlo, jestli prošla a couvla zpátky – jak jinak by mohla stát tak těsně u toho, co nemohla zachytit? Když otočil hlavu, ucouvla, až se skoro dotýkala zdi, a ani na okamžik z něj nespouštěla oči. Podle výrazu by mu klidně nalévala čaj každý den deset let, jen aby mohla slyšet, co tu bylo vyřčeno.

„Můj pane Draku,“ řekla Berelain s úsměvem „je tu pořád otázka Atha’an Miere.“ Hlas měla jako teplý med. Křivka jejích rtů by vykřesala pomyšlení na polibek i z kamene. „Paní vln Harine netěší, že ji necháváš tak dlouho sedět na lodi. Navštívila jsem ji už mnohokrát. Mohu tu zahladit nepříjemnosti, které podle mne urozený pán Dobraine vyřešit nedokáže. Myslím, že Mořský národ je pro tebe životně důležitý, ať už se o něm Dračí proroctví zmiňují nebo ne. Ty jsi v jejich proroctvích hlavním bodem, i když zatím odmítají prozradit jak.“

Rand zíral. Proč se tak tvrdě snaží udržet si těžkou práci, za kterou si od Cairhieňanů nevysloužila dobré slůvko ani předtím, než ji někdo chtěl zabít? Byla panovnice, zvyklá jednat s vladaři a vyslanci, ne s pouličními hrdlořezy a noži ve tmě. Teplý med nebo ne, nebylo to kvůli tomu, že by chtěla zůstat v blízkosti Randa al’Thora. Jednou se mu... no, nabídla... ale faktem bylo, že Mayene byla malá země a Berelain používala svou krásu, jako by muž používal meč, aby zabránila tomu, že její zemi spolkne mocnější soused, Tear. A tak prosté to bylo. „Berelain, nevím, co ještě můžu udělat, abych ti Mayene zaručil, ale napíšu ti co –“ Barvy mu hlavou vířily tak silně, že mu to zmrazilo jazyk. Luis Therin se chechtal. Žena, která zná nebezpečí a nebojí se, je poklad, který odmítne jen hlupák.

„Záruky.“ Med pohltila bezútěšnost a na povrch znovu vybublal hněv, tentokrát chladný. Annoura ji tahala za rukáv, ale Berelain nevěnovala Aes Sedai pozornost. „Zatímco já budu sedět s tvými zárukami v Mayene, ostatní ti budou sloužit. Budou žádat své odměny a služba, kterou jsem ti prokázala, vybledne a zestárne, zatímco jejich bude zářivá a nová. Když ti vznešený pán Weiramon předá Illian a požádá na oplátku o Mayene, co řekneš? Když ti předá Murandy a Altaru a všechno až k Arythskému oceánu?“

„Budeš mi sloužit, i když to bude pořád znamenat odchod?“ zeptal se jí tiše. „Nebudu tě mít sice na očích, budu tě však mít v srdci.“ Luis Therin se znovu zasmál takovým způsobem, že se Rand málem začervenal. Rád se díval, jenže to, co si Luis Therin občas myslel...

Berelain ho zvažovala umíněným pohledem a Rand úplně viděl, jak se Annouře v hlavě vynořují otázky a ona opatrně zvažuje, kterou má položit.

Riallin znovu otevřela dveře. „Aes Sedai přišla navštívit Car’a’carna.“ Podařilo se jí mluvit zároveň chladně i nejistě. „Jmenuje se Cadsuane Melaidhrin.“ Přímo kolem ní se prodrala překvapivě hezká žena s ocelově šedými vlasy svázanými na šíji do uzlu a ozdobenými zavěšenými zlatými ozdobami, a pak se všechno náhle událo naráz.

„Myslela jsem, že jsi mrtvá,“ vydechla Annoura a oči jí málem vypadly z důlků.

Merana s napřaženýma rukama proletěla ochranou. „Ne, Cadsuane!“ ječela. „Nesmíš mu ublížit! Nesmíš!“

Randa zasvrbělo, jak někdo v místnosti uchopil saidar, možná jich bylo víc, a rychle ustoupil stranou od Berelain a zároveň popadl pravý zdroj, zaplavil se saidínem a cítil, jak plní i asha’many. Dashiva zkřivil tvář, když se díval z jedné Aes Sedai na druhou. Narishma i přes jedinou sílu, již držel, popadl oběma rukama jílec meče a zaujal postavení zvané Levhart na stromě, připravený tasit. Riallin zvedla závoj a cosi vykřikla a náhle byl v místnosti tucet Děv, tváře měly zahalené, oštěpy připravené. Nebylo velkým překvapením, že tam Berelain stála s otevřenou pusou, jako by se všichni zbláznili.

Z nějakého důvodu osoba, která to vše způsobila, tahle Cadsuane, vypadala pozoruhodně klidná. Podívala se na Děvy a zakroutila hlavou, přičemž se zlaté hvězdičky, měsíčky a ptáčci v jejím účesu lehce zhoupli. „Snažit se vypěstovat v severním Ghealdanu růže možná je jako smrt, Annouro,“ pronesla suše, „ale hrob to ještě není. Ále, uklidni se, Merano, než někoho polekáš. Člověk by si myslel, že když už jsi odložila bílou novicky, začneš se chovat rozumněji.“

Merana otevírala a zavírala ústa a ze všech věcí se tvářila zahanbeně, svrbění náhle zmizelo. Rand však saidín nepustil a asha’manové taky ne.

„Kdo jsi?“ chtěl vědět. „Ze kterého adžah?“ Z červeného, podle Meraniny reakce, ale aby si sem červená sestra prostě jen tak přišla a sama, to vyžadovalo odvahu. „Co chceš?"

Cadsuane se na něho chvíli dívala a neodpovídala. Merana otevřela pusu, avšak šedovlasá žena se na ni podívala a zvedla obočí a bylo to. Merana skutečně zrudla a sklopila zrak. Annoura na nově příchozí stále zírala jako na ducha. Nebo na obra.

Cadsuane beze slova přeplula místností ke dvěma asha’manům a tmavozelené rozdělené suknice jí šustily. Rand začínal mít pocit, že se vždycky pohybuje takhle, půvabná, leč nemarnící čas a nedovolující, aby se jí cokoliv postavilo do cesty. Dashiva si ji prohlédl od hlavy k patě a ohrnul pysk. Přestože se mu dívala přímo do tváře, zřejmě si toho nevšimla, stejně jako si nevšímala toho, že Narishma drží meč, když mu dala prst pod bradu a obracela mu hlavu ze strany na stranu, než ucukl.

„Jaké krásné oči,“ zamumlala. Narishma nejistě zamrkal, než si mrzutě přitiskl pěst na prsa v pozdravu, který používali asha’manové. „Co tu chceš, Cadsuane?“ pokračoval Rand. „Podívej se na mě, Světlo tě spal!“

Poslechla, jen otočila hlavu. „Takže ty jsi Rand al’Thor, Drak Znovuzrozený. Myslela bych si, že i dítě jako Moirain tě dokáže naučit aspoň trochu způsobům.“

Riallin si přendala oštěp z pravé do levé ruky za puklíř k ostatním a pohnula rukou ve znakové řeči Děv. Pro jednou se žádná nezasmála. Pro jednou si byl Rand naprosto jistý, že to nebyl vtip o něm. „Jenom klid, Riallin,“ řekl a zvedl ruku. „Vy všichni, jenom klid.“

Cadsuane si nevšímala ani toho a usmála se na Berelain. „Takže tohle je ta tvoje Berelain, Annouro. Je mnohem hezčí, než jsem slyšela.“ Pukrle, které předvedla, i se skloněnou hlavou, bylo docela hluboké, přesto nějak nenaznačovalo poslušnost, nebyl v něm ani náznak, že by v něčem znamenala míň. Vlastně to byla jenom zdvořilost, nic víc. „Má paní první z Mayene, musím si promluvit s tímto mladým mužem a vyžádám si tvou rádkyni. Slyšela jsem, že zde máš mnoho povinností, takže tě od nich nebudu zdržovat.“ Bylo to nejjasnější možné propuštění, pokud by jí rovnou nepodržela otevřené dveře.

Berelain půvabně sklonila hlavu a pak se plavně otočila k Randovi a roztáhla suknice v tak hluboké úkloně, až se lekl, jestli vůbec ještě vydrží v šatech. „Můj pane Draku,“ pronesla, „žádám tvé svolení, abych směla odejít.“

Rand její úklonu opětoval, i když ne tak dokonale. „Povoluje se, má paní první, jak si přeješ.“ Podal jí ruku, aby jí pomohl vstát. „Doufám, že můj návrh zvážíš.“

„Můj pane Draku, budu ti sloužit, kdekoliv a jakkoliv si budeš přát.“ Její hlas zněl opět jako med. Usoudil, že je to kvůli Cadsuane. Výrazem rozhodně neflirtovala, tvářila se jen odhodlaně. „Nezapomeň na Harine,“ dodala šeptem.

Když se za Berelain zavřely dveře, Cadsuane řekla: „Na hrající si děti je vždy hezký pohled, viď, Merano?“ Merana civěla a obracela hlavu mezi Randem a šedovlasou sestrou. Annoura se tvářila, že se na nohou drží jen silou vůle.

Většina Děv odešla za Berelain, očividně usoudily, že zabíjet se nebude, avšak Riallin a dvě další zůstaly přede dveřmi a závoje nesundaly. Mohla to být shoda náhod, že na každou Aes Sedai tu byla jedna Děva. Dashiva si očividně myslel, že nebezpečí pominulo. Znovu se opřel o stěnu, natáhl nohu, pohyboval rty, paže zkřížil na prsou a zdánlivě pozoroval Aes Sedai.

Narishma se tázavě zamračil na Randa, ten však jen zavrtěl hlavou. Ta žena se ho snažila schválně vyprovokovat. Otázkou bylo, proč provokovat muže, o němž musela vědět, že ji dokáže utišit nebo zabít, aniž by se předřel. Luis Therin mumlal pořád to samé. Proč? Proč? Rand vyšel na stupínek, vzal si z trůnu Dračí žezlo, posadil se a čekal, co se stane. Ta žena rozhodně neuspěje.

„Dost zdobené, nemyslíš?“ prohodila Cadsuane k Annouře, rozhlížejíc se kolem. Kromě všeho toho zlata, kdy kolem místnosti vedly široké zlaté pásy nad zrcadly a ozdobné lišty pod stropem tvořil hotový les zlatých lístků. „Nikdy jsem se nemohla rozhodnout, jestli to víc přehánějí Cairhieňané nebo Tairenové, ale vedle jedněch i druhých by se Ebúdarec začervenal, dokonce i Cikán. To je čajový servis? Dala bych si čaj, jestli je čerstvý a horký.“

Rand usměrněním podnos zvedl – zpola čekal, že uvidí, jak špína rozežírá kov – a přenesl k trojici žen. Merana přinesla hrnečky navíc a na podnose stály ještě čtyři čisté. Rand nalil, vrátil čajník a čekal. Podnos se vznášel ve vzduchu, podepřený saidínem.

Na pohled tři velmi odlišné ženy a tři výrazně odlišné reakce. Annoura se na podnos dívala jako na svinutou zmiji, lehce zavrtěla hlavou a couvla. Merana se zhluboka nadechla a roztřesenou rukou zvedla šálek. Vědět, že muž dokáže usměrňovat, a muset se na to dívat, nebylo totéž. Cadsuane si ale šálek vzala a s potěšeným úsměvem k němu přivoněla. Nedalo se poznat, který ze tří mužů čaj nalil, ona se přesto podívala přes šálek přímo na Randa, rozvalujícího se s jednou nohou přehozenou přes lenoch křesla. „To je dobré, chlapče,“ prohodila. Děvy si nad závoji vyměnily šokované pohledy.

Rand se zachvěl. Ne. Nevyprovokuje ho. Ať už to chtěla z jakéhokoliv důvodu, nedovolí jí to! „Zeptám se tě ještě jednou,“ řekl. Zvláštní, že mohl mít tak chladný hlas. V jeho nitru to žhnulo jako nejžhavější ohně saidínu. „Co chceš? Odpověz, nebo odejdi. Dveřmi nebo oknem, tvoje volba.“

Merana znovu začala mluvit a Cadsuane ji znovu umlčela, tentokrát mávla rukou, aniž by spustila zrak z Randa. „Abych tě viděla,“ řekla klidně. „Jsem ze zeleného adžah, ne z červeného, ale nosím šátek déle než kterákoliv ze žijících sester a čelila jsem většímu počtu mužů, kteří dokázali usměrňovat, než čtyři červené dohromady, možná i deset. Ne že bych je lovila, pochop, ale mám na ně nos.“ Ta žena jako by klidně vykládala, že jednou dvakrát za život byla na jarmarku. „Někteří bojovali do hořkého konce, kopali a ječeli, i když už byli odstínění a svázaní. Jiní brečeli a prosili, nabízeli zlato, cokoli, vlastní duši, aby nemuseli do Tar Valonu. Ještě další plakali úlevou, pokorní jako jehňátka, vděční, že s tím konečně skoncují. Světlo, pravda je, že nakonec brečeli všichni. Nakonec jim kromě slz nic jiného nezbyde.“

Horko uvnitř vybuchlo v záchvatu vzteku. Podnos a těžký čajník přeletěly místnost, s hromovou ranou rozbily zrcadlo a odrazily se zpátky ve spršce skla, ze zploštělého čajníku tekl čaj a podnos se točil na podlaze, ohnutý do pravého úhlu. Všichni kromě Cadsuane nadskočili. Rand seskočil ze stupínku a tiskl Dračí žezlo tak pevně, až ho z toho rozbolely klouby. „To mě má vyděsit?“ zavrčel. „Čekáš, že budu žebrat, nebo že budu vděčný? Že budu brečet? Aes Sedai, mohl bych sevřít ruku a rozdrtit vás.“ Ruka, kterou zvedl, se mu třásla vzteky. „Merana ví, proč bych měl. Jenom Světlo ví, proč to neudělám.“

Žena se dívala na otlučený čajový servis, jako by měla všechen čas na světě. „Teď víš,“ řekla nakonec, stále neochvějně klidná, „že znám tvou budoucnost a tvou přítomnost. Milost Světla není pro muže, který dokáže usměrňovat. Někteří to vidí a věří, že Světlo je těmto mužům odepřeno. Já ne. Už jsi začal slyšet hlasy?“

„Co tím myslíš?“ zeptal se pomalu. Cítil, jak Luis Therin poslouchá.

Svrbění se vrátilo a on málem usměrnil, ale stalo se jen to, že se čajník zvedl a doplul před Cadsuane, kde se otáčel ve vzduchu, jak si ho prohlížela. „Někteří muži, kteří dokážou usměrňovat, začnou slyšet hlasy.“ Mluvila téměř nepřítomně a mračila se na zploštělou zlatostříbrnou kouli. „Je to součást šílenství. Hlasy, které si s nimi povídají, říkají jim, co mají dělat.“ Čajník se zlehka snesl na podlahu u jejích nohou. „Slýcháš nějaké?“

Kupodivu se Dashiva chraptivě rozchechtal, ramena se mu třásla. Narishma si olízl rty. Doteď se té ženy možná nebál, nyní ji ale začal sledovat pozorně jako štíra.

„Já se budu ptát,“ ucedil Rand důrazně. „Pořád na to zapomínáš. Já jsem Drak Znovuzrozený.“ Ty jsi skutečný, viď? přemítal. Odpovědi se nedočkal. Luisi Therine? Není šílený, ten hlas byl skutečný, ne jeho představa. Není šílený. Náhlá touha se smát taky nepomohla.

Cadsuane si povzdechla. „Jsi mladý muž, který vcelku nemá ponětí, kam jde nebo proč, ani co ho čeká. Vypadáš přetažený. Snad bychom si měli promluvit, až se trochu uklidníš. Nemáš námitky, abych si na chvíli odvedla Meranu a Annouru? Už jsem je hezky dlouho neviděla.“

Rand na ni civěl s otevřenou pusou. Připluje si sem, urazí ho, vyhrožuje mu, nedbale ohlásí, že ví o hlasech v jeho hlavě, a se vším tím chce odejít a promluvit si s Meranou a Annourou? Je snad ona šílená? Od Luise Therina zatím žádná odpověď. Ten muž je skutečný. Je!

„Jdi pryč,“ řekl. „Jdi pryč a...“ Nebyl šílený. „Všichni vypadněte! Ven!“

Dashiva na něj zamrkal, naklonil mírně hlavu, potom pokrčil rameny a vydal se ke dveřím. Cadsuane se usmívala tak, až zpola čekal, že mu znovu řekne, jaký je hodný hoch, pak sebrala Meranu a Annouru a hnala je k Děvám, které si sundávaly závoje a ustaraně se mračily. Narishma se na něj taky díval, váhal, dokud mu Rand ostře nepokynul. Nakonec byli všichni pryč a on zůstal sám. Sám.

Křečovitě odhodil Dračí žezlo. Hlavice oštěpu se zabodla do opěradla jednoho křesla a zelené třásně se houpaly.

„Nejsem šílený,“ oznámil prázdné místnosti. Luis Therin mu říkal věci. Bez hlasu toho mrtvého by se z Galininy truhlice nikdy nedokázal osvobodit. Ale používal jedinou sílu dřív, než ten hlas uslyšel. Přišel na to, jak přivolat blesk a vrhat oheň a vytvořit něco, co zabilo stovky trolloků. Ale možná to byl Luis Therin, jako ty vzpomínky na lezení po stromech ve švestkovém sadě, na cestu do síně Služebníků a tucet dalších, které se mu objevovaly. A možná si všechny ty vzpomínky vymýšlel, šílené sny šílené mysli, stejně jako ten hlas.

Uvědomil si, že přechází sem a tam a nemůže přestat. Měl pocit, že se musí pohybovat, jinak si v křečích potrhá svaly. „Nejsem šílený,“ funěl. Ještě ne. „Nejsem –“ Prudce se otočil po zvuku otevíraných dveří doufaje, že přichází Min.

Byla to zase Riallin, podpírající malou rozložitou ženu v tmavomodrých šatech se silně prošedivělými šaty a obyčejným obličejem. Tvář měla ztrhanou, oči zarudlé.

Chtěl jim říci, ať odejdou a nechají ho samotného. Samotného. Byl sám? Byl Luis Therin jen sen? Kdyby ho tak nechaly... Idrien Tarsinová byla hlavou školy, kterou tady v Cairhienu založil, žena tak praktická, že podle něj nejspíš nevěřila ani v jedinou sílu, protože ji neviděla ani se jí nemohla dotknout. Co ji mohlo dostat do tohohle stavu?

Přiměl se k ní přistoupit. Šílený nešílený, sám nesám, nebyl tu nikdo jiný, aby udělal, co je třeba. Dokonce ani tuhle maličkost. Povinnost těžší než hora. „Co se děje?“ zeptal se, jak nejmírněji dokázal.

Idrien se náhle rozeštkala, doklopýtala k němu a zhroutila se mu na prsa. Když jí konečně bylo rozumět a vypověděla svůj příběh, bylo mu do pláče taky.

Загрузка...