Koruna z mečů

23 Vedle tkalcovské dílny

Nyneiva si chtěla s Elain promluvit mimo doslech hostinské, jenomže právě teď neměla příležitost. Hostinská je vyhnala z pokoje ve slušné nápodobě žalářníka provázejícího vězně, její netrpělivost nenarušil ani ostražitý pohled, který vrhla na Matovy dveře. Vzadu v hostinci vedly kamenné schody bez zábradlí dolů do velké kuchyně plné vůní z pečených pokrmů. Tady nejkorpulentnější žena, jakou kdy Nyneiva viděla, vládla velkou dřevěnou lžící jako žezlem a usměrňovala tři další ženy, když vyndávaly křupavé hnědé bochníky z pecí a místo nich sázely rohlíky z bílé mouky. Na bílé kachlové peci mírně pobublával hrnec s hrubou bílou ovesnou kaší, která se ve zdejších končinách snídala.

„Enid,“ oslovila panímáma Ananová kulatou bábu „jdu na chvíli ven. Musím tyhle dvě děti zavést za někým, kdo má čas jim dělat mámu pořádně.“

Enid si otřela široké zamoučené ruce do bílého ručníku a s nesouhlasem se dívala na Nyneivu a Elain. Všechno na ní bylo kulaté, upocený olivový obličej, tmavé oči, prostě celé tělo. Vypadala, jako by ji vytvořili z velkých balonů, které nacpali do šatů. Na svatebním noži, který jí visel na sněhobílé zástěře, se jí jiskřil plný tucet kamenů. „Tohle jsou ty dvě štěkny, co o nich mluvila Caira, paní mistrová? Na vkus mladýho pána jsou dost namóděný, řekla bych. On je má radši mrštnější.“ To ji, podle jejího tónu, pobavilo.

Hostinská rozhořčeně potřásla hlavou. „Říkala jsem tý holce, ať si dává pozor na jazyk. Nedovolím, aby se o Tulačce vykládalo něco takovýho. Připomeň to Caiře za mě, Enid, a použij svou lžíci, abys upoutala její pozornost, jestli to bude nutný.“ Pohled, který vrhla na Nyneivu a Elain, byl tak přezíravý, že Nyneiva málem zalapala po dechu. „Věřil by někdo s trochou rozumu v hlavě, že tyhle dvě jsou Aes Sedai? Všechny peníze utratily za šaty, aby udělaly dojem na muže, a teď hladovějí, pokud se na něj neusmějí. Aes Sedai!“ Nedala Enid čas na odpověď, pravou rukou popadla za ucho Nyneivu, levou Elain a třemi rychlými kroky je vyhodila na dvůr.

Tak dlouho Nyneivě vydržel šok. Pak se vytrhla, nebo se o to aspoň pokusila, protože ji hostinská zrovna v té chvíli pustila, takže zavrávorala. Nesouhlasila s tím, že se nechá někam vláčet. Elain zvedla bradu a modré oči měla tak studené, že by Nyneivu nijak nepřekvapilo, kdyby se jí v kudrnách udělala námraza.

Panímáma Ananová měla ruce v bok a zřejmě si toho nevšimla. Nebo jí to spíš bylo lhostejné. „Jenom doufám, že po tomhle už Caiře nikdo neuvěří,“ pronesla klidně. „Kdybych si mohla být jistá, že budete mít dost rozumu, abyste zůstaly zticha, byla bych řekla a udělala víc, aby to bylo jistý.“ Byla klidná, ale ne příjemná nebo měkká. Zkazily jí dopoledne. „Teď pojďte za mnou, a ne abyste se ztratily, jinak někoho pošlu do paláce, aby to pověděl Merilille a Teslyn. To jsou dvě z opravdických sester a nejspíš by vás roztrhly vejpůl jako žábu.“

Elain přenesla pohled z hostinské na Nyneivu. Nemračila se ani nekabonila, přesto to byl velmi významný pohled. Nyneivu napadlo, jestli to dokáže snášet až do konce. Pomyšlení na Mata ji přesvědčilo. Všechno bylo lepší než tohle.

„My se neztratíme, panímámo Ananová,“ pravila a snažila se o pokoru. Myslela si, že to docela dobře zvládá, vzhledem k tomu, jak jí byla pokora cizí. „Děkuju, že nám pomáháš.“ Usmála se na hostinskou a dělala, co mohla, jak si nevšímala Elain, jejíž pohled byl teď ještě významnější, jakkoliv se to prve zdálo nemožné. Ale i přes ty pohledy bude muset zajistit, aby si ta žena dál myslela, že jí stojí za tyhle potíže. „Jsme vážně vděčný, panímámo Ananová.“

Panímáma Ananová po ní loupla okem, zafrkala a potřásla hlavou. Nyneiva se rozhodla, že až to skončí, přitáhne hostinskou do paláce, bude-li to nutné, a donutí ostatní sestry, aby ji v přítomnosti hostinské uznaly.

Takhle brzy byl dvůr prázdný, jen asi dvanáctiletý hoch tu nesl vědro a řešeto a poléval tvrdě udusanou hlínu, aby se neprášilo. Bílé dveře do stájí byly otevřené a před nimi stála kolečka a přes ně byly položené vidle. Ozývaly se zvuky, jako když někdo šlápne na velkou žábu. Nyneiva usoudila, že to někdo zpívá. Budou muset jet, aby se dostaly tam, kam mají namířeno? Dokonce i krátká procházka by byla nepříjemná, protože chtěly jít jenom přes náměstí a zpátky se vrátit dřív, než bude slunce vysoko, takže si nevzaly ani slunečníky, ani pláště s kapucemi.

Panímáma Ananová je však provedla přes dvůr a úzkou uličkou mezi stájí a vysokou zdí, nad kterou vykukovaly suchem postižené stromy. Nepochybně to byla něčí zahrada. Malá branka na konci vedla do prašné ulice tak úzké, že se sem ranní sluníčko ještě nedostalo.

„Vy, děti, se mě teď držte, ano,“ připomínala jim hostinská a vyrazila uličkou. „Ztratíte se a přísahám, že půjdu do paláce sama.“

Nyneiva se oběma rukama popadla za cop, aby hostinskou neuškrtila. Jak toužila po prvních šedinách. Nejdřív ostatní Aes Sedai, pak Mořský národ – Světlo, na ně nechtěla ani pomyslet! – a teď tahle Ananová! Nikdo vás nebral vážně, dokud jste neměly aspoň nějaké šedé vlasy. Dokonce ani bezvěká tvář Aes Sedai nemohla podle jejích odhadů zapůsobit stejně.

Elain si zvedla suknice, aby se jí necouraly v prachu, třebaže se jí od střevíčků zvedaly obláčky prachu a usazovaly se na lemu šatů. „Tak se na to podíváme,“ řekla Elain tiše hledíc přímo před sebe. Tiše, leč chladně. Vlastně velmi chladně. Uměla člověka rozcupovat na kousky, aniž by zvedla hlas, což Nyneiva obdivovala. Teď ji jenom chtěla dát pár pohlavků. „Mohly bychom být zpátky v paláci a popíjet borůvkový čaj a nechat se ovívat a čekat na to, až si pan Cauthon přestěhuje svoje věci. Třeba se Aviendha a Birgitte vrátí s něčím užitečným. Konečně bychom se mohly rozhodnout, co přesně s tím mužem podnikneme. Budeme za ním prostě chodit po ulicích Rahadu a zjistíme, co se stane, nebo ho necháme vybírat? Tohle dopoledne jsme mohly využít sty různými přínosnými způsoby, včetně toho, jestli je bezpečné vrátit se k Egwain – vůbec někdy – po tom, jakou dohodu nás donutil Mořský národ uzavřít. Dřív nebo později si o tom musíme promluvit, nechat to být nám nepomůže. Místo toho jdeme na kdovíjak dlouhou procházku, jestli budeme dál pokračovat takhle, tak budeme celou dobu mhouřit oči před slunkem, abychom navštívily ženy, které krmí uprchlice z Věže. Mne osobně chytání uprchlic dnes ráno nezajímá, vlastně ani nikdy jindy. Jsem si ale jistá, že mi to dokážeš vysvětlit tak, abych to pochopila. A já to chci tolik pochopit, Nyneivo. Nerada bych si myslela, že tě budu kopat přes celé náměstí Mol Hara pro nic za nic.“

Nyneiva svraštila obočí. Kopat ji? Elain začínala být vážně divoká, trávila moc času s Aviendhou. Někdo by měl těm dvěma vrazit pár facek, aby dostaly rozum. „Slunko ještě není tak vysoko, abys musela mhouřit oči,“ zavrčela. Naneštěstí to nebude trvat dlouho. „Mysli, Elain. Padesát žen, který dokážou usměrňovat a pomáhají divoženkám a ženám vyhozeným z Věže.“ Občas se cítila provinile, když používala výraz divoženka. Z úst většiny Aes Sedai to byla urážka, ona je ale hodlala donutit, aby to jednou začaly říkat s hrdostí. „A ona je nazývá ‚kruh‘. To mi nezní jako několik přátel. To zní organizovaně.“ Ulička se vinula mezi vysokými zdmi a zadními trakty, na kterých mnohde byly omítkou vidět holé cihly, a mezi palácovými zahradami a krámky, kde otevřenými zadními dveřmi mohly vidět stříbrotepce či švadleny nebo řezbáře při práci. Panímáma Ananová se ohlížela přes rameno, aby se ujistila, že jsou pořád za ní. Nyneiva se na ni usmívala a kývala a doufala, že to vypadá dychtivě.

„Nyneivo, kdyby si dvě ženy, které dokážou usměrňovat, vytvořily společenstvo, tak by se na ně Věž vrhla jako smečka vlků. A vůbec, jak může panímáma Ananová vědět, jestli to dokážou nebo ne? Žena, která to dokáže a není Aes Sedai, nechodí a nevytahuje se tím, víš. Nebo aspoň ne moc dlouho. V každém případě nechápu, jaký to znamená rozdíl. Egwain možná chce nějak přivést do Věže každou ženu, která dokáže usměrňovat, ale kvůli tomu tady my nejsme.“ Mrazivá trpělivost v Elainině hlase způsobila, že Nyneiva popadla svůj cop ještě pevněji. Jak může být ta ženská tak tupá? Vycenila zuby na panímámu Ananovou a podařilo se jí nezamračit na její záda, když se hostinská znovu otočila.

„Padesát žen není dvě,“ šeptala Nyneiva zuřivě. Mohly usměrňovat, musely. Na tom všechno záviselo. „Je zhola nemožný, aby tenhle kruh existoval ve stejným městě, kde je skladiště nacpaný angrialama a tak, aby o tom aspoň nevěděly. A jestli vědí...“ Nedokázala zabránit, aby se jí do hlasu nevkradlo uspokojení, „...najdeme tu mísu bez pana Matrima Cauthona. Můžem zapomenout na ty směšný sliby."

„To nebyl úplatek, Nyneivo,“ prohodila Elain nepřítomně. „Já je dodržím a ty taky, jestli máš aspoň trochu cti v těle, a já vím, že máš.“ Už teď strávila s Aviendhou až moc času. Nyneiva by byla moc ráda věděla, proč si Elain vůbec myslí, že se všechny musejí řídit tím nesmyslným aielským ji –, ať už je to cokoliv.

Elain se zamračeně kousala do rtu. Všechen led někam zmizel. Už byla zřejmě zase sama sebou. Nakonec řekla: „Bez pana Cauthona bychom nikdy do toho hostince nevstoupily, takže bychom se nikdy nesetkaly tady s pozoruhodnou panímámou Ananovou, ani by nás nezavedla k tomu kruhu. Takže jestli nás kruh dovede k míse, musíme říct, že on toho byl prapříčinou.“

Mat Cauthon. Jeho jméno jí vřelo v hlavě. Nyneiva si zakopla o nohu a pustila cop, aby zvedla sukně. Ulička nebyla hladká jako dlážděné náměstí, natož palácová podlaha. „Pozoruhodná,“ mručela. „Já ji ‚zpozoruhodním‘, až jí půjdou oči šejdrem. Ještě nikdo s náma takhle nezacházel, Elain, dokonce ani lidi, co o nás pochybovali, dokonce ani Mořskej národ ne. Většina lidí by si dávala bacha, i kdyby desetiletá holka prohlásila, že je Aes Sedai.“

„Většina lidí doopravdy ani neví, jak skutečně vypadá tvář Aes Sedai, Nyneivo. Myslím, že ona kdysi byla ve Věži. Zná věci, které by jinak nemohla.“

Nyneiva si odfrkla a zamračila se na záda ženy, která si to rázovala před nimi. Setalle Ananová mohla být ve Věži desetkrát nebo stokrát, avšak nakonec uzná, že Nyneiva z al’Mearů je Aes Sedai. A omluví se jí. A taky zjistí, jaké to je, když ji někdo vleče za ucho! Panímáma Ananová se ohlédla a Nyneiva po ní vrhla ztuhlý úsměv a kývla, jako by měla krk na závěsu. „Elain? Jestli tyhle ženský vědí, kde je ta mísa... Nemusíme Matovi říkat, že jsme ji našly.“ Nebyla to tak docela otázka.

„Nechápu proč,“ řekla Elain, a pak zničila všechny naděje tím, že dodala: „Ale budu se muset zeptat Aviendhy, abych si byla jistá.“

Kdyby si nemyslela, že by je ta ženská Ananová okamžitě opustila, Nyneiva by byla zaječela.

Klikatá ulička přešla v ulici a pak už se skoro vůbec nebavily. Nad střechami před nimi vykoukl rudý okraj slunečního kotouče a oslepoval je. Elain si jednou rukou velmi okatě zastínila oči. Nyneiva odmítla. Nebylo to tak zlé. Vlastně skoro ani nemhouřila oči. Čistá modrá obloha se vysmívala jejímu citu pro počasí, který jí stále říkal, že přímo nad městem zuří bouře.

Dokonce i takhle časně bylo v ulicích pár lakovaných kočárů a několik nosítek jasnějších barev, které nesli dva, občas tři bosí nosiči v zelenočerveně pruhovaných vestách. Klusali, protože nesli pasažéry skryté za příčlovými dřevěnými okenicemi. Po dláždění rachotily žebřiňáky a vozy a ulice se začaly plnit lidmi, otevíraly se krámky a zvedaly markýzy, učedníci ve vestách spěchali za svými posílkami a muži nosili na ramenou velké srolované koberce, žongléři, akrobati a hudebníci se připravovali na výhodných nárožích a objevovali se pouliční prodavači s podnosy plnými špendlíků a stužek či nevalného ovoce. V rybích a masných krámech s otevřenými boky už se pracovalo dávno. Ryby prodávaly pouze ženy a většina řezníků byla také ženského pohlaví, pouze hovězí prodávali muži.

Panímáma Ananová nasadila rychlé tempo, aby nahradila ztrátu času, a proplétala se davem, mezi kočáry, nosítky a žebřiňáky. Jenomže se musela stále zastavovat. Zřejmě to byla známá žena, kramáři a řemeslníci a jiné hostinské ji zdravili ze dveří. Kramáře a řemeslníky odbývala jen pár slovy a milým kývnutím, ale u každé hostinské se na chviličku zastavila. Poprvé si Nyneiva zoufale přála, aby to bylo naposled. Podruhé se za to modlila. Potřetí už jenom civěla přímo před sebe a marně se snažila neslyšet. Elain byla stále zachmuřenější a studenější. Bradu měla zvednutou, až byl div, že vůbec vidí, kam šlape.

Nyneiva musela zdráhávě přiznat, že tu je důvod. V Ebú Daru člověk v hedvábí mohl nanejvýš přejít náměstí, dál by ale pěšky nechodil. Všichni ostatní okolo na sobě měli vlnu či len, jen občas se objevila výšivka, občas se objevil žebrák, který dostal odložený kus hedvábného oděvu, odřený na lemech a s větším množstvím děr než látky. Jenom si přála, aby si panímáma Ananová vybrala nějaké jiné vysvětlení, proč je vede ulicemi. Přála si, aby nemusela donekonečna poslouchat o dvou nafoukaných holkách, které utratily všechny peníze za hezké šaty, aby udělaly dojem na jednoho muže. Mat z toho vyšel dobře, Světlo ho spal. Skvělý mladý muž, kdyby nebyla panímáma Ananová vdaná, a skvělý tanečník, jen s lehkým lotrovským nádechem. Všechny ženy se smály. Ne však ona nebo Elain. Ne přiblblé malé hubičky – Nyneivě došlo, co tím myslí – hubičky bez groše, co se honí za mužem, s měšci plnými měďáků a plíšků, aby obalamutily hlupáky, bezduchá motovidla, která by jinak musela žebrat nebo krást, kdyby panímáma Ananová neznala někoho, kdo by jim mohl dát práci v kuchyni.

„Nemusí se zastavovat v každý hospodě ve městě,“ zavrčela Nyneiva, když kráčely od Uškrcené husy, již tvořila tři rozlezlá poschodí, s hostinskou, která měla přes ubohé jméno svého podniku v uchu velké granáty. Panímáma Ananová se teď skoro neohlížela, aby viděla, zda ji následují. „Uvědomuješ si, že do žádný z těch nebudem nikdy moct strčit nos?“

„Přesně to má nejspíš na mysli.“ Každé Elainino slovo bylo kusem ledu. „Nyneivo, jestli jsi nás vyštvala na honičku za divokým prasetem...“ Nebylo třeba výhrůžku dokončit. S pomocí Birgitte a Aviendhy, a ty by jí pomohly, by jí Elain mohla dělat ze života Jámu smrti, dokud by nebyla spokojená.

„Ony nás dovedou rovnou k míse,“ trvala na svém a zahnala žebráka se strašlivou purpurovou jizvou, která mu zavírala oko. Těsto obarvené hadincem poznala dobře, když něco takového uviděla. „Já vím, že ano.“ Elain si odfrkla urážlivě významným způsobem.

Nyneiva přestala počítat mosty, které překročily, velké i malé, pod nimiž proplouvaly bárky. Slunce se vyšplhalo kus nad střechy. Ta ženská Ananová je nevedla nejrovnější cestou, kterou by mohla – skutečně si zřejmě zacházela k dalším a dalším hostincům – ale v podstatě postupovaly na východ a Nyneiva si myslela, že už musejí být skoro u řeky, když se k nim žena s oříškovýma očima náhle otočila.

„Teď si dávejte pozor na pusu. Mluvte, když vás někdo osloví, jinak ne. Ztrapníte mě a...“ Ještě se zamračila a cosi si zabručela pod fousy, nejspíš že dělá chybu, a trhla hlavou, že ji mají znovu následovat do domu s plochou střechou přímo naproti.

Nebyl to velký dům, jenom dvě poschodí bez jediného balkonu, popraskaná omítka a na několika místech vylézaly cihly, a ne zrovna v příjemné čtvrti. Na jedné straně rachotily tkalcovské stavy v tkalcovně a na druhé pronikavě páchly barvy z barvírny látek. U dveří však odpověděla komorná, prošedivělá ženská s hranatou bradou a rameny jako kovář, s ocelovým pohledem nezměkčeným ani potem zalitou tváří. Když Nyneiva vstupovala za panímámou Ananovou dovnitř, usmála se. Někde v domě usměrňovala žena.

Komorná s hranatou bradou Setalle Ananovou očividně znala od vidění, zareagovala však divně. Udělala velmi uctivé pukrle, přesto ji očividně překvapilo, že hostinskou vidí, a očividně pochybovala o tom, že tu vůbec je. Skoro se zakoktala, než je pustila dovnitř. Nyneivu a Elain však přivítala bez zajíkání. Zavedla je do obývacího pokoje na poschodí a důrazně jim řekla: „Ani se nehněte a na nic nesahejte, nebo vám naplácám na zadek,“ a zmizela.

Nyneiva se podívala na Elain.

„Nyneivo, to, že tu někdo usměrňuje, ještě neznamená –“ Ten pocit se změnil, na okamžik zesílil, potom zeslábl a byl slabší než prve. „Dokonce ani dvě ženy nic neznamenají,“ namítala Elain, ale mluvila pochybovačně. „To byla ta nejnevychovanější komorná, co jsem kdy viděla.“ Přitáhla si červenou židli s vysokým opěradlem a Nyneiva se po chvíli taky posadila, ale seděla jen na krajíčku. Z dychtivosti, ne strachu. Vůbec se nebála.

Místnost nebyla nijak velkolepá, ale modrobílé dlaždice na podlaze se leskly a světle zelené stěny vypadaly čerstvě vymalované. Nikde samozřejmě nebyl ani kousek zlacení, ale červené židle seřazené podél stěn a několik stolků, tmavěji modrých než dlaždice, byly jemně vyřezávané. Lampy visící z nástěnných držáků byly mosazné a vyleštěné do vysokého lesku. Ve vymeteném krbu byly pečlivě naskládané větvičky vždyzelenů a římsa byla vyřezávaná, ne jen prostý kámen. Řezby vypadaly zvláštně – lidé kolem Ebú Daru je nazývaly Třináct hříchů. Muž, jemuž oči téměř vyplňovaly obličej, jako Závist, chlapík s jazykem až ke kotníkům představoval Drb, muž s vyceněnými zuby a ohrnutými pysky, svírající na prsou peníze, Chamtivost a tak dál – ale vcelku ji místnost uspokojila. Kdokoliv si mohl dovolit takovýto pokoj, mohl si dovolit i novou omítku zvenčí, a jediný důvod, proč to neudělal, byl ten, že se chtěl držet při zemi a vyhnout se zájmu.

Komorná nechala dveře otevřené a náhle se sem z chodby donesly hlasy.

„Nemůžu uvěřit, žes je přivedla sem.“ Tón mluvčí byl napjatý nevírou a hněvem. „Víš, jak opatrné jsme, Setalle. Víš víc, než bys měla, a to víš určitě.“

„Moc mě to mrzí, Reanne,“ odvětila panímáma Ananová škrobeně. „Asi jsem nepřemýšlela. Já... podvoluji se, jak abych se zaručila za chování těch holek, tak i vašemu soudu.“

„Ovšemže ne!“ Reanne se v hlase ozval šok. „Totiž... chci říct, že jsi neměla, ale... Setalle, omluvám se, že jsem na tebe křičela. Řekni, že mi odpouštíš.“

„Nemáš žádný důvod se omlouvat, Reanne.“ Hostinské se podařilo mluvit lítostivě i váhavě zároveň. „Udělala jsem chybu, že jsem je sem přivedla.“

„Ne, ne, Setalle. Neměla jsem s tebou tak mluvit. Prosím, musíš mi odpustit. Prosím.“

Ta ženská Ananová a Reanne Coflyová vstoupily do obývacího pokoje a Nyneiva překvapeně zamrkala. Z té výměny čekala někoho mladšího než Setalle Ananová, ale Reanne měla víc šedivých vlasů a tvář plnou vrásek z úsměvu, i když se teď ustaraně mračila. Proč by se starší žena ponižovala před mladší a proč by to ta mladší dovolovala, jakkoliv polovičatě? Světlo ví, že tu panovaly jiné zvyky, o některých divnějších ani nechtěla přemýšlet, ale takhle moc se určitě nelišily. Ona nikdy příliš nepracovala na tom, aby se k ženskému kroužku doma chovala pokorně, ale tohle...

Reanne samozřejmě mohla usměrňovat – to čekala, no, doufala v to – ale nečekala její sílu. Reanne nebyla tak silná jako Elain, dokonce ani jako Nicola ne – Světlo spal tu zatracenou holku! – ale snadno by se vyrovnala řekněme Sheriam nebo Kwamese a Kiruně. Jenom málokterá žena byla takhle silná, a přes to, že sama byla mnohem silnější, překvapilo ji to. Ta ženská musela být jednou z divoženek. Věž by si našla způsob, jak dostat do spárů ženu jako tahle, i kdyby ji měly držet v šatech novicky celý život.

Když vstoupily, Nyneiva vstala a uhladila si sukně. Určitě ne z nervozity. Určitě ne. Ale kdyby tohle vyšlo...

Reanne si obě prohlédla ostrýma modrýma očima a výrazem hospodyně, která právě v kuchyni našla dvě čuňata, přišlá přímo z chlíva, takže z nich ještě padá bláto. Maličkým kapesníčkem si otřela obličej, i když v domě byl větší chládek než venku. „Asi s nimi budeme muset něco udělat,“ zamumlala, „jestli jsou to, co tvrdí.“ Hlas měla i teď dost zvýšený, melodický a téměř mladistvý. Když domluvila, z nějakého důvodu sebou trhla a loupla okem po hostinské, což vyvolalo další rundu váhavých omluv panímámy Ananové a zajíkavých pokusů panímámy Corlyové je odmítnout. V Ebú Daru, když byli lidé skutečně zdvořilí, omluvy mohly proudit tam a zpátky i hodinu.

Elain taky vstala, s nalepeným úsměvem, a zvedla obočí na Nyneivu, dlaní si podepřela loket a prst si položila na tvář.

Nyneiva si odkašlala. „Panímámo Corlyová, jmenuju se Nyneiva z al’Mearů a tohle je Elain z Trakandů. Hledáme –“

„Setalle mi o vás říkala,“ uťala ji modrooká žena hrozivě. I když měla šediny, Nyneiva usoudila, že je tvrdá jako kamenná zídka. „Ozbroj se trpělivostí, holka, a já to s tebou hned vyřídím.“ Obrátila se zpátky k Setalle a oťukala si obličej kapesníčkem. Z hlasu jí znovu zazněla špatně potlačovaná ostýchavost. „Setalle, jestli dovolíš, musím se těch holek vyptat –“

„Hele kdo se nám po všech těch letech vrátil,“ vybreptla malá bachratá ženština ve středních letech, jež vletěla do pokoje, ke své společnici. Přes červeným páskem přepásané ebúdarské šaty a osmahlý, potem se lesknoucí obličej měla čistý cairhienský přízvuk. Její stejně upocená společnice v tmavém suknu obchodnice prostého střihu byla o hlavu vyšší a stejně stará jako Nyneiva, s tmavýma zešikmenýma očima, silně zahnutým nosem a širokými ústy. „To je Garenia! Ona –“ Proud slov ustal, když si první žena uvědomila, že nejsou samy.

Reanne spráskla ruce jako v modlitbě, nebo možná jenom chtěla někoho praštit. „Berowin,“ řekla ostře, „ty jednou spadneš ze skály, protože se nepodíváš, kam šlapeš.“

„Mrzí mě to, nejs –“ Cairhieňanka zrudla a sklopila oči. Saldejka si začala pohrávat s kruhem červených kamenů, který měla připíchnutý na prsou.

Nyneiva se vítězoslavně podívala na Elain. Obě nově příchozí mohly usměrňovat a někde v domě pořád kdosi spřádal saidar. Další dvě, a i když Berowin moc silná nebyla, Garenia byla ještě silnější než Reanne. Vyrovnala by se Lelaine nebo Romandě. Ne že by na tom záleželo, ale teď jich bylo pět. Elain měla pořád umíněně zvednutou bradu, ale pak si povzdechla a kývla. Občas bylo třeba neuvěřitelné námahy, aby se o něčem nechala přesvědčit.

„Ty se jmenuješ Garenia?“ zeptala se panímáma Ananová a zamračila se na dotyčnou. „Hodně se podobáš někomu, koho jsem kdysi potkala. Zaryi Alkaeseové.“

Tmavé zešikmené oči překvapeně zamrkaly. Saldejská obchodnice si z rukávu vytáhla krajkou lemovaný kapesníček a otřela si tváře. „Tak se jmenuje sestra mé báby,“ řekla po chvíli. „Prý se jí dost podobám. Byla v pořádku, když jsi ji viděla? Když odešla, aby se stala Aes Sedai, na rodinu úplně zapomněla.“

„Sestra tvé báby.“ Hostinská se tiše zasmála. „No ovšem. Když jsem ji viděla, byla v pořádku, ale je to už hodně dávno. Byla jsem mladší než ty teď.“

Reanne stála vedle ní a málem ji popadla za loket, teď jim skočila do řeči. „Setalle, vážně je mi to líto, musím tě však požádat, abys odešla. Odpustíš mi, že tě nevyprovodím ke dveřím?“

Panímáma Ananová se omluvila, jako by to byla její chyba, že ji druhá žena nemůže vyprovodit ke dveřím, a při odchodu po Nyneivě a Elain hodila posledním pochybovačným pohledem.

„Setalle!“ vykřikla Garenia, jakmile byla hostinská ze dveří. „To byla Setalle Ananová? Jak se jí –? Světlo nebeský! Dokonce i po sedmdesáti letech by ji Věž –“

„Garenie,“ zarazila ji panímáma Corlyová zvlášť ostrým tónem. Pohled měla ještě ostřejší a Saldejka zrudla. „Když už jste vy dvě tady, můžeme je vyslechnout tři. Vy holky zůstaňte tam, kde jste, a mlčte.“ Tohle patřilo Nyneivě a Elain. Ostatní ženy odešly do rohu, kde se přikrčily a potichu se bavily.

Elain popošla k Nyneivě. „Nelíbilo se mi, když se mnou zacházely jako s novickou, ani když jsem byla novicka. Jak dlouho ještě v tom hodláš pokračovat?“

Nyneiva na ni zasyčela, ať je potichu. „Snažím se poslouchat, Elain,“ zašeptala.

Použít jedinou sílu samozřejmě nepřicházelo v úvahu. Ty tři by to okamžitě poznaly. Naštěstí nesetkaly žádné zábrany, možná nevěděly jak, a občas trochu zvedly hlas.

„...prý by mohly být divoženky,“ říkala Reanne a druhým dvěma ženám se ve tvářích objevilo zděšení a odpor.

„Tak je vyhodíme ze dveří,“ prohlásila Berowin. „Ze zadních dveří. Divoženky!“

„Pořád chci vědět, kdo je ta Setalle Ananová,“ skočila jim do toho Garenia.

„Jestliže se nedokážeš soustředit na problém,“ řekla jí Reanne, „možná bys měla strávit nějakou dobu na statku. Alise umí krásně zařídit, aby ses soustředila. Teď...“ Slova zase zněla jen jako bzučení.

Objevila se další komorná, štíhlá žena, hezká i přes nevrlý výraz, v šatech z hrubého šedého sukna a v dlouhé bílé zástěře. Na stůl postavila zeleně lakovaný podnos, koutkem zástěry si zbytečně otřela tvář a začala přeskládávat modře polévané hrníčky a ladící čajník. Nyneiva zvedla obočí. Tahle žena taky mohla usměrňovat, i když ne moc silně. Co tu dělá jako služka?

Garenia se ohlédla přes rameno a trhla sebou. „Co Derys udělala, že dostala pokání? Myslela jsem, že v den, kdy ona poruší nějaké nařízení, začnou ryby zpívat.“

Berowin si hlasitě odfrkla, ale její odpověď byla skoro neslyšitelná. „Chtěla se vdát. Odslouží si termín a odejde s Keraillem den po Půlměsíčním svátku. To pantátu Denala uklidní.“

„Třeba byste obě rády okopávaly pole pro Alise?“ ucedila suše Reanne a hlasy se znovu ztišily.

Nyneiva cítila příval vzrušení. Pravidla, alespoň pravidla jiných lidí, jí mohla být ukradená – jiní lidé obvykle neviděli situaci tak jasně jako ona, a tudíž si vytvářeli pitomá pravidla, například proč by se ta ženská Derys nemohla vdát, když chce? – avšak pravidla a pokání znamenala společenství. Měla pravdu. A další věc. Dloubala do Elain, dokud druhá žena nesklonila hlavu.

„Berowin má červenej pásek,“ šeptala. To ukazovalo na moudrou ženu, jednu z ebúdarských slavných léčitelek, o jejichž péči se vědělo široko daleko, že je nejlepší hned po léčení Aes Sedai. Prý dokážou vyléčit téměř cokoliv. Údajně to všechno prováděly s bylinkami a znalostmi, ale... „Kolik moudrých žen jsme zatím viděly, Elain? Kolik jich dokáže usměrňovat? Kolik jich bylo v Ebú Daru, nebo vůbec v Altaře?“

„Sedm včetně Berowin,“ přišla pomalá odpověď, „a jen u jedné jsem si jistá, že pochází odsud.“ Ha! Ostatní očividně ne. Elain se zhluboka nadechla, pokračovala však tiše. „Žádná ale nebyla zdaleka tak silná jako tyhle ženy.“ Alespoň nenaznačila, že se nějak spletly. Všechny tyto moudré ženy byly schopné. „Nyneivo, ty vážně naznačuješ, že moudré ženy... všechny moudré ženy... jsou...? To by bylo k neuvěření."

„Elain, tohle město má cech pro muže, kteří každou noc, hned, jakmile padne na vše kolem černá tma, zametají náměstí! Myslím, že jsme právě teď našly Starobylý nafoukaný sesterstvo moudrejch žen.“

Ta umíněná ženská jen zavrtěla hlavou. „Věž by tu měla stovku sester už před lety, Nyneivo. Dvě stovky. S čímkoliv takovým by hned v zárodku udělaly krátký proces.“

„Možná to Věž neví,“ řekla Nyneiva. „Možná se cech drží tak při zemi, že Věž nikdy ani nenapadlo, že by stály za námahu. Proti usměrňování, pokud nejsi Aes Sedai, žádnej zákon neexistuje, jenom proti tomu, kdybys tvrdila, že jsi Aes Sedai, nebo zneužila jedinou sílu. Nebo přivodila zneuctění.“ To znamenalo udělat něco, co by mohlo vrhnout špatné světlo na skutečné Aes Sedai, kdyby si někdo myslel, že jí dotyčná je, což podle jejího způsobu myšlení znamenalo zajít hodně daleko. Skutečná potíž ale byla v tom, že tomu nevěřila. Věž se tvářila, že všechno ví, a tenhle spíchnutý kruh, pokud by v něm ženy dokázaly usměrňovat, by nejspíš rozbila. Přesto muselo existovat nějaké jiné vysvětlení...

Prve jen mimoděk ucítila, jak někdo chytá pravý zdroj, teď si to však uvědomila velmi jasně. Spadla jí brada, když ji pramen vzduchu popadl za cop hned u hlavy a přetáhl ji přes celou místnost. Elain utíkala hned vedle ní, rudá vzteky jako rak. Nejhorší na tom bylo, že byly obě odstíněné.

Krátký běh skončil, když jim dovolily zastavit se před panímámou Corlyovou a ostatními dvěma, které všechny seděly zády ke zdi na červených židlích, všechny obklopené září saidaru.

„Řekly jsme vám, ať jste zticha,“ vyjela rázně Reanne. „Jestli se rozhodneme, že vám pomůžeme, budete muset vzít na vědomí, že očekáváme naprostou poslušnost, stejnou jako v Bílý věži samotný.“ Do posledních slov vložila úctu. „Řeknu vám, že bychom s vámi zacházely jemněji, kdybyste k nám nepřišly tak neobvyklým způsobem. Pramen svírající Nyneivin cop zmizel. Elain rozzlobeně pohodila hlavou, jakmile byla propuštěna.

Šokované ohromení se změnilo v zuřivé rozhořčení, když si Nyneiva uvědomila, že její štít drží Berowin. Většina Aes Sedai, které potkala, stály nad Berowin. Skoro všechny. Sebrala se a snažila se dostat k pravému zdroji, čekala, že se tkanivo roztříští. Alespoň těmhle ženským ukáže, že se nenechá... Tkanivo... se natáhlo. Kulatá Cairhieňanka se usmála a Nyneivě potemněla tvář. Štít se natahoval pořád dál, vyboulil se jako míč. A nepraskl. To bylo nemožné. Odstínit od pravého zdroje ji samozřejmě mohl kdokoliv, pokud ji zastihl nepřipravenou, a někdo slabší dokázal štít, jednou spletený, udržet, ale ne o tolik slabší. A štít se neměl natáhnout tak daleko, aniž by praskl. To bylo k nevíře!

„Jestli v tom budeš pokračovat, praskne ti cévka,“ poznamenala Berowin téměř společensky. „My se nesnažíme dosáhnout výš, než nač máme, ale dovednost se s časem vypiluje, a tohle je u mě skoro nadání. Dokázala bych udržet i Zaprodance.“

Nyneiva se zamračila a vzdala se. Mohla počkat. Jelikož neměla jinou možnost, mohla.

Přišla Derys s podnosem a rozdala hrnky tmavého čaje. Třem sedícím ženám. Na Nyneivu a Elain se ani nepodívala, předvedla dokonalé pukrle a vrátila se ke stolu.

„Mohly jsme pít borůvkový čaj, Nyneivo,“ řekla Elain a vrhla po ní takový pohled, že Nyneiva málem couvla. Možná bude lepší nečekat příliš dlouho.

„Buď zticha, holka.“ Tón panímámy Corlyové možná byl klidný, ale rozzlobeně se poplácala po tváři kapesníkem. „Naše hlášení o vás obou říká, že jste obě arogantní a hašteřivé, že se honíte za muži a lžete. K čemuž dodávám, že se nedokážete řídit ani prostými příkazy. To všechno se musí změnit, jestli chcete, abychom vám pomohly. Všechno. Tohle je velmi neobvyklé. Buďte vděčné, že s vámi vůbec mluvíme.“

„My vaši pomoc chceme,“ řekla Nyneiva. Přála si, aby se Elain přestala tak mračit. Bylo to horší než tvrdý pohled té ženské Corlyové. No, stejně špatné. „Rozhodně potřebujem najít jeden ter’angrial –“

Reanne ji přerušila, jako by nic neřekla. „Obvykle děvčata, která sem přivedou, známe předem, ale musíme se ujistit, že jste to, co říkáte. Kolikery dveře do Věžové knihovny smí mladší novicka použít a které?“ Usrkla čaje a čekala.

„Dvoje.“ Elain ukapával ze rtů jed. „Hlavní dveře na východě, když si ji sestra pošle, či malá dvířka v jihozápadním rohu, Dvířka novicek, když jde sama. Jak dlouho, Nyneivo?“

Garenia, která držela Elainin štít, usměrnila další tenký pramen vzduchu, a ne moc jemně. Elain sebou škubla a ještě jednou a Nyneiva sebou cukla a uvažovala, proč si nepoložila ruce na zadek. „Slušný tón je další požadavek,“ mumlala Garenia suše do hrnku.

„To je správná odpověď,“ řekla panímáma Corlyová, jako by se nic jiného nestalo. Ačkoli si Saldejku nad čajem prohlédla. „A kolik mostů je ve Vodní zahradě?“

„Tři,“ štěkla Nyneiva hlavně proto, že to věděla. O knihovně nevěděla, poněvadž nikdy nebyla mladší novicka. „Potřebujeme vědět –“ Berowin nemohla použít nic, aby usměrnila pramen vzduchu, ale panímáma Corlyová mohla a udělala to. Nyneiva jen stěží udržela hladkou tvář a zaťala ruce do sukní, aby je udržela v klidu. Elain měla tu drzost se na ni mrazivě usmát. Mrazivě, ale spokojeně.

Dostaly tucet dalších otázek, od kolik podlaží má obydlí mladších novicek – dvanáct – po za jakých okolností smí mladší novicka vstoupit do věžové sněmovny – když nese zprávu nebo má být vyhnána z Věže za nějaký zločin, nikdy jindy – a Nyneiva se zmohla tak na dvě slova, načež ji ta hrozná Corlyovic ženská vždycky uťala. Začala se cítit jako novicka ve sněmovně. Tam by taky nesměla nic říci. Tohle byla jedna z mála odpovědí, které znala, ale Elain naštěstí odpovídala hbitě, když ona mlčela. Nyneiva by si vedla lépe, kdyby se ptaly na přijaté. Aspoň o trochu lépe, ale je zajímalo to, co by měla znát mladší novicka. Byla jenom ráda, že je Elain ochotná hrát s sebou, i když podle bledých tváří a zdvižené brady to nebude trvat dlouho.

„Nyneiva tam asi opravdu byla,“ řekla Reanne nakonec, když si vyměnila pohled s druhými dvěma. „Kdyby ji Elain učila, aby prošla, myslím, že by byla odvedla lepší práci. Někteří lidé žijí pořád v mlze.“ Garenia si odfrkla a pak pomalu kývla. Berowin kývla na Nyneivin vkus trochu moc rychle.

„Prosím,“ řekla zdvořile. Uměla být zdvořilá, když k tomu byl důvod, tohle říkal každý. „Skutečně potřebujeme najít ter’angrial, který Mořský národ nazývá Větrná mísa. Je v jednom zaprášeným starým skladišti někde v Rahadu, a já myslím, že váš cech, váš kruh, musí vědět kde. Prosím, pomozte nám.“ Zíraly na ni tři kamenné tváře.

„Tady není žádnej cech,“ pravila panímáma Corlyová chladně, „jenom pár přítelkyň, který nenašly svý místo v Bílý věži...“ Znovu ten uctivý tón. „...a který jsou dost hloupý, aby občas podaly ruku, když je to potřeba. A nemáme ani nic společnýho s ter’angrialy, angrialy ani sa’angrialy. Nejsme Aes Sedai.“ „Aes Sedai“ bylo rovněž uctivé. „V každým případě tady nejste, abyste dávaly otázky. Máme jich pro vás víc, abychom zjistily, jak daleko jste došly, a pak vás vezmeme na venkov a svěříme do péče přítelkyně. Ona si vás nechá, dokud se nerozhodneme, co s váma dál. Dokud si nebudeme jistý, že vás sestry nehledají. Čeká vás nový život, nová příležitost, jenom když si dáte práci a uvidíte ji. Ať už vám ve Věži bránilo cokoliv, tady to neplatí, ať už to byl nedostatek pohotovosti, strach nebo cokoliv jiného. Nikdo vás nebude nutit se učit nebo dělat, co nezvládnete. To, co jste, stačí. Takže.“

„Stačí,“ řekla Elain mrazivě. „Stačilo už dávno, Nyneivo. Nebo chceš čekat kdovíjak dlouho na venkově? Ony to nemají, Nyneivo.“ Vyndala z váčku u pasu prsten s Velikým hadem a natáhla si ho na prst. Podle toho, jak se podívala na sedící ženy, by nikdo neuvěřil, že je odstíněná. Byla královnou, jíž došla trpělivost. Byla Aes Sedai do konečků prstů, to byla. „Jsem Elain z Trakandů, hlava rodu Trakandů. Jsem dědička Andoru a Aes Sedai ze zeleného adžah a požaduji, abyste mě okamžitě propustily.“ Nyneiva zasténala.

Garenia znechuceně ohrnula pysk a Berowin zděšeně vykulila oči. Reanne Corlyová lítostivě zakroutila hlavou, avšak když promluvila, hlas měla jako ze železa. „Doufala jsem, že Setalle změnila váš názor na tuhle lež. Vím, jak je to tvrdý, vydat se hrdě do Bílý věže a pak zjistit, že se musíte vrátit domů s neúspěchem. Ale nikdy to nesmíte říkat, dokonce ani žertem!“

„Já nežertovala!“ pronesla Elain měkce. Sníh je taky měkký.

Garenia se zamračeně předklonila a vytvořila pramen vzduchu, ale panímáma Corlyová zvedla ruku. „A ty, Nyneivo? Ty taky trváš na tomhle... šílenství?“

Nyneiva nabrala vzduch do plic. Tyhle ženské musejí vědět, kde je ta mísa. Musejí!

„Nyneivo!“ řekla Elain podrážděně. Nehodlala ji na tenhle den nechat zapomenout, i když budou muset uprchnout. Měla způsob, jak se neustále vracet ke každému malému klopýtnutí, který člověku vždycky podrazil nohy.

„Jsem Aes Sedai ze žlutého adžah,“ pravila Nyneiva unaveně. „Pravá amyrlin, Egwain z al’Vereů, nás v Salidaru pozvedla k šátku. Amyrlin není starší než Elain, to jste se musely doslechnout.“ V těch třech tvrdých tvářích se neobjevila sebemenší změna. „Poslala nás najít Větrnou mísu. S ní bychom mohly napravit počasí.“ Ani náznak změny. Snažila se potlačit hněv. Skutečně se snažila. Prostě to z ní vyletělo samo. „Musíte to chtít taky! Koukněte se kolem sebe! Temný dusí svět! Jestli máte jenom náznak, kde by ta mísa mohla být, tak nám to řekněte!“

Panímáma Corlyová kývla Derys, která přišla vzít hrnky a vrhla ustrašený, vykulený pohled na Nyneivu a Elain. Když odběhla ven z místnosti, tři ženy pomalu vstaly a stály před nimi jako ponuré soudkyně vyhlašující rozsudek.

„Lituju, že nepřijmete naši pomoc,“ řekla panímáma Corlyová chladně. „Lituju celý týhle věci.“ Sáhla do váčku a Nyneivě a pak Elain vtiskla do dlaně tři stříbrňáky. „Tohle vám trochu pomůže. Můžete taky dostat něco za ty šaty, i když ne to, co jste zaplatily. Na cestu to rozhodně není vhodný odění. Do zítřejšího rána budete pryč z Ebú Daru.“

„My nikam nejdeme,“ řekla jí Nyneiva. „Prosím, jestli víte –“ Stejně dobře mohla mlčet. Odměřený proud slov to nezastavilo.

„V tu dobu začneme rozesílat vaše popisy a zařídíme, aby se dostaly k sestrám do Tarasinského paláce. Jestli vás uvidí po východu slunce, zařídíme, aby se sestry dozvěděly, kde jste, a bělokabátníci taky. Bude jen na vás, jestli utečete, vzdáte se sestrám nebo zemřete. Jděte, nevracejte se a měly byste žít dost dlouho, jestli se vzdáte toho ohavného a nebezpečného klamu. My jsme s váma skončily. Berowin, vyprovoď je, prosím.“ Prošla mezi nimi a bez ohlížení vyšla z místnosti.

Nyneiva náhle cítila, jak ji to vleče ke dveřím. Kdyby se vzpírala, ničeho by tím nedosáhla, jen by ji možná doslova vyhodily, ale ona se vzdávala jen nerada. Světlo, jak nerada! Elain se jí vyrovnala, ztuhlé odhodlání odejít a skoncovat s celou záležitostí z ní přímo vyzařovalo.

V malé vstupní hale se Nyneiva rozhodla zkusit to ještě jednou. „Prosím, Garenie, Berowin, jestli máte nějakej náznak, tak nám to řekněte. Jakákoliv stopa, cokoliv. Musíte pochopit, jak je to důležitý. Musíte!“

„Nejvíc slepí jsou ti, kteří zavírají oči,“ ocitovala Elain a ne moc potichu.

Berowin zaváhala, ale Garenia ne. Přistrčila obličej přímo k Nyneivě. „Myslíš, že jsme hloupý, holka? Povím ti tohle. Kdyby bylo po mým, odvezli by vás na statek, ať říkáte cokoliv. Pár měsíců v Aliseině pozornosti by vás naučilo dávat si pozor na jazyk a být vděčný za pomoc, na kterou plivete.“ Nyneiva zvážila, že ji praští do nosu. Na to by nepotřebovala saidar.

„Garenie,“ vyjela Berowin ostře. „Omluv se! My nikoho nedržíme proti jeho vůli a ty to dobře víš. Okamžitě se omluv!“

A div divoucí, žena, která by, kdyby byla Aes Sedai, stála téměř na vrcholku, se úkosem podívala na ženu, která by byla skoro na dně, a zrudla jako rak. „Žádám o odpuštění,“ zamumlala Garenia k Nyneivě. „Občas se neovládnu a řeknu, nač nemám právo. Pokorně žádám o odpuštění.“ Další loupnutí okem po Berowin, která kývla, vyvolalo otevřenou úlevu.

Nyneiva ještě civěla s otevřenou pusou, když štíty zmizely a ji s Elain vyšouply na ulici a práskly za nimi dveřmi.