24 Útěk po Arinelle

Někde v dáli kapala voda, duté šplouchání se tolikrát odrazilo, až byl zdroj zvuku navždy ztracen. Všude byly kamenné mosty a šikmé plošiny bez zábradlí, všechny vycházely z širokých kamenných věží s rovným vrškem, všechny byly vyleštěné, hladké, s rudými a zlatými pruhy. Bludiště se v ponurém šeru rozkládalo nahoře a dole, jedna rovina za druhou, zdánlivě bez začátku či konce. Každý most vedl k věži, každá plošina k další věži, k dalším mostům. Ať se Rand podíval kterýmkoliv směrem, kam až jeho oko v šeru dohlédlo, viděl to stejné, nahoře stejně jako dole. Nebylo tu dost světla, aby něco jasně rozeznal, a on tomu byl skoro rád. Některé z těch plošin vedly k římsám, které byly přímo nad těmi dolními. Rand neviděl, odkud vycházely. Šel dála hledal svobodu, věda, že je to klam. Všechno byl klam. Klam poznal, šel za ním už mnohokrát, aby ho teď nepoznal. Ať šel, jak daleko chtěl, nahoru, dolů, doprava, doleva, pořád tu byl jenom svítící kámen. Kámen, ale vzduchem prostupoval vlhký pach čerstvě vykopané hlíny a odporně nasládlý pach hniloby. Zápach vycházející z předčasně otevřeného hrobu. Rand se snažil nedýchat, ale toho zápachu měl plný nos. Lnul mu ke kůži jako olej.

Koutkem oka zahlédl pohyb a na místě ztuhl, napůl přikrčený u vyleštěného cimbuří obtáčejícího vršek jedné z věží. Pátravé oči ho mohly zahlédnout z tisíce míst. Vzduch byl plný stínů, ale nikde nebyl stín natolik hluboký, aby se v něm dalo skrýt. Světlo nevycházelo ze svítilen, luceren nebo pochodní, prostě tu bylo, jako by vyvěralo ze samotného vzduchu. Stačilo tak právě na to, aby bylo trochu vidět, stačilo, aby byl člověk viděn. Jenže nehybnost poskytovala pouze chabou ochranu.

Cosi se pohnulo znovu, a teď to bylo vidět zcela jasně. Muž kráčející nahoru po vzdálené plošině, jemuž chybějící zábradlí a pád do nicoty dole nedělaly starosti. Plášť se mu při chvatných krocích vzdouval a muž obracel hlavu ze strany na stranu, jak po čemsi pátral. Vzdálenost byla příliš velká, aby Rand v šeru rozeznal něco víc než jen obrys postavy, ale nepotřeboval být blíž, aby poznal, že plášť toho muže je zrudlý čerstvou krví, že pátrající oči žhnou jako pohřební hranice.

Rand se snažil sledovat očima bludiště, aby viděl, kolik křižovatek Ba’alzamon potřebuje, než se k němu dostane, a pak to vzdal, nebylo to k ničemu. Vzdálenosti tu klamaly, další věc, kterou se naučil. Na místo, jež odsud vypadalo vzdálené, se mohl dostat za dalším rohem, a místo, které mu připadalo blízko, mohlo být zcela mimo jeho dosah. Jediné, co mohl dělat, jak tomu ostatně bylo od samého počátku, bylo jít pořád dál. Jít dál a nemyslet. Věděl, že myšlení je nebezpečné.

A přesto, jak se odvrátil od vzdálené postavy Ba’alzamona, nemohl přestat přemýšlet o Matovi. Byl Mat někde v tomhle bludišti? Nebo jsou dvě bludiště, dva Ba’alzamonové? Jeho mysl se od těchto myšlenek utekla, bylo příliš hrozivé o tom hloubat. Je to jako v Baerlonu? Tak proč mě nemůže najít? To bylo o trochu lepší. Maličká útěcha. Útěcha? Krev a popel, kde je v tom jaká útěcha?

Dvakrát třikrát se těsně minuli, i když si na to Rand vzpomínal jen matně, ale dlouho, velice dlouho – jak dlouho? – utíkal, zatímco ho Ba’alzamon marně pronásledoval. Bylo to jako v Baerlonu, nebo to byla jenom noční můra, jenom sen, jako sny jiných lidí?

Na chvíli – jenom na tak dlouho, než se nadechl – věděl, proč je tak nebezpečné myslet, nač je tak nebezpečné myslet. A tak jako předtím, pokaždé, když si dovolil uvěřit, že to, co ho obklopuje, je jenom sen, se vzduch zachvěla oči se mu zamlžily. Vzduch se změnil v rosol a pevně ho sevřel. Jenom na okamžik.

Z drsného žáru ho svědila kůže a v hrdle mu dávno vyschlo, jak se honil bludištěm z trnitého křoví. Jak dlouho už? Pot se mu odpařoval dřív, než se z něj utvořily kapky a pálily ho oči. Nad hlavou – a ne příliš vysoko nad hlavou – se převalovaly divoké, ocelově šedé mraky postříkané černou, ale v bludišti byl vzduch naprosto nehybný. Chvíli měl Rand dojem, že tomu bylo jinak, ale ta myšlenka se v žáru vypařila. Už tu byl dlouho. Myslet bylo nebezpečné, to věděl.

Vzorovaný chodník tvořily hladké kameny, světlé a kulaté, napůl ponořené v prachu suchém jako troud, který se i při nejlehčím kroku zvedal v hotových oblacích. Lechtal v nose a Randovi hrozilo, že se prozradí kýchnutím. Když se snažil dýchat ústy, prach mu ucpal hrdlo, až se rozkašlal.

Tohle místo bylo nebezpečné, to věděl také. Před sebou viděl tři otvory ve vysoké trnité stěně, za níž mu cesta zahýbala z dohledu. Ba’alzamon se mohl každou chvíli přiblížit zpoza kteréhokoliv rohu. Už se dvakrát třikrát setkali, i když se na to příliš nepamatoval, kromě toho, že se to stalo a že unikl... nějak. Bylo nebezpečné příliš přemýšlet.

V žáru lapal po dechu. Zastavil se, aby prozkoumal bludištní stěnu. Hustě propletené trnité keře, hnědé a suché, s krutými černými trny jako palec dlouhé háky. Byly příliš vysoké, aby se přes ně dalo nahlédnout, a příliš husté, aby bylo vidět skrz. Váhavě se stěny dotkl a vyjekl. Přes všechnu opatrnost ho do prstu bodl trn, pálilo to, jako by se píchl o rozpálenou jehlu. Klopýtal dozadu a podpatky se mu zachytávaly o kameny. Třepal rukou a kolem se rozstřikovaly kapky krve. Pálení sláblo, ale celá ruka ho brněla.

Náhle na bolest zapomněl. Podpatkem obrátil jeden hladký kámen a vydloubl ho z vyprahlé země. Podíval se na zem, a odtamtud na něj zíral prázdný oční důlek. Lebka. Lidská lebka. Podíval se blíž na chodník, na všechny ty ohlazené, bledé kameny, všechny přesně stejné. Rychle ustoupil, ale nemohl jít, aniž by po nich šlapal, a nemohl zůstat stát, aniž by stál na nich. Hlavou se mu mihla mlhavá myšlenka, že věci by nemusely být takové, jak vypadají, ale on ji spěšně zahnal. Tady bylo přemýšlení nebezpečné.

Trochu se sebral. Stát na jednom místě bylo taky nebezpečné. To byla jedna z věcí, které si mlhavě, leč s určitostí, uvědomoval. Proud krve, která mu tekla z prstu, zeslábl, teď už mu krev jenom kapala a brnění téměř ustalo. Cucaje si prst, vydal se po stezce směrem, kterým se díval. Jeden směr byl tady stejně dobrý jako jiný.

Teď si vzpomněl, jak mu kdysi kdosi vykládal, že z bludiště se lze dostat tak, že člověk na každém rohu zahne stejným směrem. V prvním otvoru v trnové stěně zabočil doprava a na dalším rohu zase doprava. A zjistil, že stojí tváří v tvář Ba’alzamonovi.

Po Ba’alzamonově tváři přeběhlo překvapení a krvavě rudý plášť zavlál, jak se muž prudce zastavil. V očích mu plály plameny, ale v žáru bludiště je Rand téměř necítil.

„Jak dlouho si myslíš, chlapče, že se mi můžeš vyhýbat? Jak dlouho si myslíš, že se můžeš vyhýbat svému osudu? Jsi můj!“ Rand vrávoral nazpět a přemítal, proč si sahá na opasek, jako by hledal meč. „Světlo, pomoz mi,“ zamumlal. „Světlo, pomoz mi.“ Nemohl si vzpomenout, co to znamená.

„Světlo ti nepomůže, chlapče, a Oko světa ti neposlouží. Ty jsi můj pes, a jestli nebudeš poslouchat mé příkazy, uškrtím tě mrtvolou Velkého hada!“

Ba’alzamon natáhl ruce a Rand náhle znal cestu ven, byla to jen mlhavá, nejasná vzpomínka, z níž čišelo nebezpečí, ale to nebylo ničím ve srovnání s dotekem Temného.

„Sen!“ zařval Rand. „Tohle je sen!“

Ba’alzamonovi se rozšířily oči, překvapením, či vztekem, nebo obojím, pak se vzduch zachvěl a jemu se rozmazaly rysy a on pak zmizel docela.

Rand se obracel na místě a rozhlížel se. Díval se na svůj vlastní odraz, který se mu tisíckrát vracel. Pak desetitisíckrát. Nahoře byla černota, dole byla černota, ale kolem něj stála zrcadla, zrcadla nastavená v nejrůznějších úhlech, zrcadla stála, kam až dohlédl, a všechna ukazovala jeho, přikrčeného, jak se obrací a rozhlíží se, vyděšený, s rozšířenýma očima.

Přes zrcadla přeplula červená skvrna. Prudce se otočil a snažil se ji zachytit, ale v každém zrcadle proplula za jeho vlastním obrazem a zmizela. Pak se objevila znovu, ale nebyla to skvrna. Ze zrcadel vystoupil Ba’alzamon, deset tisíc Ba’alzamonů, hledajících a přecházejících sem a tam před stříbrnými zrcadly.

Rand zjistil, že se dívá na odraz vlastní tváře, bledé a rozechvělé v chladu, který zalézal za nehty. Ba’alzamonův odraz se objevil za tím jeho a díval se na něj. Nic sice neviděl, ale stejně se díval. V každém zrcadle za ním zuřily plameny Ba’alzamonovy tváře, prolínaly se, obklopovaly ho a pohlcovaly. Rand chtěl vykřiknout, ale zamrzlo mu hrdlo. V těch nekonečných zrcadlech byla pouze jediná tvář. Jeho vlastní tvář. Ba’alzamonova tvář. Jediná tvář.

Rand sebou trhl a otevřel oči. Tma oslabená pouze bledým světlem. Zlehýnka dýchaje pohnul pouze očima. Po ramena ho zakrývala hrubá pokrývka a hlavu měl položenou v ohbí lokte. Pod rukama cítil hladká dřevěná prkna. Prkna paluby. Nocí se neslo vrzání lanoví. Rand zhluboka vydechl. Byl na Spršce. Bylo to pryč... aspoň pro tuto noc.

Bezmyšlenkovitě si strčil prst do úst. Ucítil krev a zadržel dech. Pomalu si přisunul ruku k očím, kde si ji mohl v matném měsíčním světle prohlédnout, kde se mohl podívat, jak se mu na špičce prstu tvoří kapka krve. Krev po tom, jak se píchl o trn.

Sprška pomalu spěchala po proudu Arinelly. Vítr zesílil, ale vanul ze směru, při kterém jim nebyly plachty k ničemu. I když se kapitán Domon dožadoval rychlosti, plavidlo se po hladině jenom plahočilo. Za noci házel muž na přídi ve světle lucerny do vody olovnici a hloubku oznamoval kormidelníkovi, a proud zatím za pomoci opačin nesl člun dál proti větru. V Arinelle se nebylo třeba obávat skalisek, ale bylo tu hojně mělčin a jesepů, kde mohl člun narazit a uvíznout s kýlem zabořeným do bahna, pročež by pak musel čekat na pomoc. Za dne pracovaly opačiny od slunce východu do slunce západu, ale vítr jim práci ztěžoval, jako by se snažil vytlačit člun proti proudu.

Ke břehu se už nepřiblížili, ani ve dne, ani v noci. Bayle Domon proháněl člun i posádku stejně tvrdě, spílal větru a proklínal pomalou plavbu. Posádce u vesel vynadal do lenochů a dával jim co proto za každou chybičku. Hlubokým, tvrdým hlasem jim na palubě maloval trolloky tři sáhy vysoké, rvoucí jim hrdla. Dva dny to stačilo, aby každý muž vyskočil. Pak začala vzpomínka na útok trolloků blednout a muži začali bručet, že by si na hodinku protáhli nohy na břehu a že je nebezpečné plout po řece v noci.

Posádka však bručela jenom potichu a koutkem oka sledovala, zda se kapitán Domon nevyskytuje na doslech, ale on se zjevně doslechl o všem, co se na jeho člunu šustlo. Pokaždé, když si posádka začala stěžovat, přinesl si tiše dlouhou kosinu a sekeru s ošklivým hákem, které po útoku našli ležet na palubě. Na hodinku je pověsil na stěžeň, a ti, kteří protestovali, si začali osahávat obvazy a bručení utichalo... přinejmenším na den, dokud si jeden či druhý člen posádky nezačal znovu myslet, že trolloky už nechali daleko za zády, a celý cyklus začal znovu.

Rand si všiml, že když členové posádky dají hlavy dohromady a začnou si špitat a mračit se, Tom Merrilin se od nich drží dál, i když obvykle poplácával lidi po zádech, vyprávěl vtipy a utahoval si z nich tak, že to i na rtech těch nejsedřenějších mužů vyvolávalo úsměvy. Tom tyto tajnůstkářské řeči ostražitě sledoval, ač přitom vypadal zcela zaujat zapalováním fajfky s dlouhou troubelí, nebo laděním harfy, či čímkoliv jiným, jenom ne tím, že by věnoval posádce sebemenší pozornost. Rand nechápal proč. Zdálo se, že posádka nedává vinu trojici, která se dostala na palubu s trolloky v patách, ale spíš Floranu Gelbovi.

První den dva bylo hubeného Gelba neustále vidět, jak zahání do kouta některého člena posádky a vypráví mu svou verzi událostí oné noci, kdy se Rand s ostatními nalodili. Gelbovo chování se měnilo od vychloubání ke kňučení a zase zpátky, a pokaždé, když ukázal na Toma nebo Mata, nebo, a to obzvlášť, na Randa, ohrnul rty a snažil se svalit vinu na ně.

„Jsou to cizinci,“ žaloval Gelb tiše a dával pozor na kapitána. „Co o nich víme? Ti trolloci přišli s nima, to o nich víme. Jsou s nima ve spojení.“

„Hrome, Gelbe, sklapni,“ zavrčel muž s vlasy staženými do culíku a malou modrou hvězdou vytetovanou na líci. Stáčel na palubě lano a pomáhal si přitom prsty u nohou a na Gelba se ani nepodíval. Všichni námořníci chodili i přes chladné počasí bosí, protože boty na vlhké palubě klouzaly. „Kdyby tě to mělo dostat z maléru, řek bys i o svý mámě, že je temná družka. Běž ode mě pryč!“ Plivl Gelbovi pod nohy a dál se věnoval lanu.

Celá posádka se pamatovala, jak Gelb špatně hlídal, a muž s culíkem mu odpověděl ještě tak nejslušněji. Nikdo s ním nechěl pracovat. Gelb zjistil, že dostává úkoly sám, všechny dost špinavé, jako oškrábat mastné hrnce v kuchyni nebo se po břiše plazit v podpalubí a v letitých nánosech špíny hledat, kudy sem zatéká. Brzy se přestal s lodníky bavit úplně. Ramena měl svěšená a halil se v ukřivděné mlčení – čím víc lidí se dívalo, tím ukřivděněji se tvářil, ale vyneslo mu to jenom bručení. Když však Gelbovi padly oči na Randa, Mata nebo Toma, mihla se mu v nich myšlenka na vraždu.

Když se Rand zmínil Matovi o tom, že by jim Gelb mohl dříve či později způsobit potíže, Mat se rozhlédl po člunu řka: „Můžeme věřit někomu z nich? Vůbec někomu?“ A pak se vydal najít místo, kde by mohl být sám, nebo aspoň tak sám, jak jen to jde na člunu měřícím od zdvižené přídě k zadnímu vazu, kde byla upevněna kormidelní vesla, třicet kroků. Mat od oné noci v Shadar Logothu trávil hodně času o samotě. Podle Randa nejspíš přemýšlel.

Tom poznamenal: „Pokud přijdou potíže, chlapče, nebude to od Gelba. Aspoň zatím ne. Nikdo z posádky ho nepodpoří, a on nemá odvahu na to, aby něco zkusil sám. Ale ostatní, no...? Domon si skoro myslí, že trolloci pronásledují jeho osobně, ale ostatní začínají mít pocit, že nebezpečí je už minulostí. Mohli by se rozhodnout, že už toho mají dost. Jak to zatím vypadá, jsou na vážkách.“ Popotahoval si plášť a Rand měl pocit, že kontroluje schované nože – svou druhou nejlepší sadu. „Jestli se vzbouří, chlapče, nenechají za sebou cestující, aby o tom vyprávěli. Královnin výnos možná nemá tak daleko od Caemlynu velkou sílu, ale každý vesnický starosta by s tím něco udělal.“ Tehdy i Rand začal lodníky pozorovat tak, aby si toho nevšimli.

Tom dělal, co mohl, aby lodníky odvedl od myšlenek na vzpouru. Každé ráno a večer vyprávěl velmi květnatým slohem příběhy a mezitím jim zahrál každou písničku, o kterou si řekli. Aby podpořil své tvrzení, že Rand s Matem se chtějí stát jeho učedníky, každý den si vyhradil trochu času, kdy je učil, a to byla pro posádku taky velká zábava. Ani jednoho z nich samozřejmě nenechal sáhnout na svou harfu, a cvičení na flétnu zpočátku u kejlíře vyvolávalo bolestné mrkání a u posádky výbuchy smíchu, i když se snažili zacpat si uši.

Naučil hochy některé jednodušší příběhy, trochu akrobacie a samozřejmě žonglování. Mat si stěžoval, že toho po nich Tom chce moc, ale ten si foukl do knírů a na oplátku se na něj zamračil.

„Nevím, jak předstírat učení, chlapče. Buď něco učím, nebo ne. Marš! Dokonce i vesnickej balík by měl být schopnej udělat obyčejnou stojku. Tak nahoru.“

Lodníci, kteří zrovna nepracovali, se vždycky seběhli a dřepli si kolem trojice do kruhu. Někteří dokonce zkoušeli to, co Tom učil, a smáli se své vlastní neohrabanosti. Gelb stával sám, všechno zachmuřeně pozoroval a srdečně je všechny nenáviděl.

Hodnou část každého dne Rand strávil opíráním se o lanoví a zíráním na břeh. Ne že by opravdu čekal, jak uvidí, že se na říčním břehu náhle objevuje Egwain nebo někdo z ostatních, ale člun plul tak pomalu, že v to občas doufal. Mohli je dohonit, aniž by přitom štvali koně. Pokud vyvázli. Pokud byli stále ještě naživu.

Řeka plynula bez jediné známky života, kromě Spršky se na ní neobjevil žádný jiný člun. Ale nedalo se tvrdit, že na ní není nic k vidění, ani k divení. Kolem poledne prvního dne protékala Arinella mezi vysokánskými útesy, které se po obou stranách táhly na půl míle. A po celé délce byl kámen přitesán do postav mužů a žen vysokých na pětadvacet sáhů, s korunami, které je označovaly za krále a královny. V tomto královském průvodu si ani dvě sochy nebyly podobné, a první od poslední dělily celé dlouhé roky. Vítr a déšť ty na severním konci ohladily, až se jejich rysy téměř nedaly rozeznat, a jak člun plul na jih, rysy i podrobnosti byly stále zřetelnější. Řeka olizovala nohy soch, které již byly částečně, a místy i docela, omleté. Jak dlouho tu asi stojí, divil se Rand. Za jak dlouho může řeka ohladit tolik kamene? Nikdo z posádky ani nevzhlédl od své práce, viděli starobylé řezby už mnohokrát.

Jindy, když se východní pobřeží opět změnilo v plochou travnatou pláň, tu a tam porostlou houštinou, odrazilo se od čehosi v dálce slunce. „Co to může být?“ podivil se Rand nahlas. „Vypadá to jako kov.“

Kapitán Domon zrovna procházel kolem. Zastavil se, přimhouřil oči a zadíval se na ten záblesk. „To je kov,“ prohlásil. Stále vyslovoval slova spojeně, ale Rand už mu rozuměl, aniž by musel hádat. „To je kovová věž. Viděl jsem ji zblízka, tak to vím. Obchodníci na řece ji používají jako maják. Při našem tempu budeme za deset dní v Bílým Mostu.“

„Kovová věž?“ řekl Rand, a Mat, opírající se vsedě se zkříženýma nohama o sud, se probral ze svého zadumání a zaposlouchal se.

Kapitán kývl. „Jo. Podle toho, jak to vypadá a jak je to cítit na dotek, je to zářící ocel, ale není na ní ani šupinka rzi. Padesát sáhů vysoká bude, a velká jako dům. Není na ní ani škrábnutí a ani stopa po vstupním otvoru.“

„Sázím se, že vevnitř bude poklad,“ ozval se Mat. Vstal a zahleděl se ke vzdálené věži. Řeka zatím unášela Spršku kolem. „Myslím, že ji museli vyrobit, aby chránila něco cennýho.“

„Možná, mládenče,“ zabručel kapitán. „Ale na světě jsou divnější věci než tohle. Na Tremalkingu, to je jeden z ostrovů Mořskýho národa, je kamenná ruka deset sáhů vysoká, která čouhá z kopce a drží křišťálovou kouli velkou jako tohle plavidlo. Pokud má být někde poklad, tak to bude určitě v tom kopci, ale ostrovani tam nikoho nenechají kopat, a Mořskej národ se houby stará o něco, co nesouvisí s plachtěním na těch jejich lodích a pátráním po Coramoorovi, to je jejich vyvolenej.“

„Já bych kopal,“ prohlásil Mat. „Jak daleko je ten... Tremalking?“ Před věž vklouzlo několik stromů, ale_Mat se stejně díval, jako by ji stále ještě viděl.

Kapitán Domon pokrčil rameny. „Ale ne, mládenče, žádnej poklad se nevyrovná tomu vidět svět. Když najdeš hrst zlata nebo klenoty ňákýho mrtvýho krále, to je fajn. Ale touha vidět nový a zvláštní věci, to tě táhne k obzoru. V Tanchiku – to je přístav v Arythským oceánu – stojí část Panarchova paláce, postavená ještě ve věku pověstí, tak se to povídá. Je tam stěna s vlysem, na kterým jsou zvířata, který žádnej člověk nikdy neviděl.“

„Každé dítě umí namalovat zvíře, které ještě nikdy nikdo neviděl,“ namítl Rand a kapitán se uchechtl.

„Jo, mládenče, to umí. Ale umí dítě udělat kosti těch zvířat? V Tanchiku je mají, všechny spojený, jako byly v tom zvířeti. Stojí v jedný části Panarchova paláce, kam může každej zajít a kouknout se. Rozbití zničilo tisíce divů, a od tý doby tu bylo půl tuctu říší, možná víc, některý se dokonce vyrovnaly i říši Artuše Jestřábího křídla, a každá zanechala věci, který stojí za to vidět a najít. Světelné tyče a šňůrobřity a srdcekámen. Křišťálovou krajku pokrývající celej ostrov, která bzučí, když svítí měsíc. Horu celou vyhloubenou jako mísa a uprostřed ní stojí stříbrnej jehlan, sto sáhů na výšku, a každej, kdo přijde na míli k němu, umře. Zchátralý trosky a rozbitý kousky, věci, který se objevují na dně moře, věci, o kterejch se nezmiňují ani nejstarší knížky. Já sám jich pár nasbíral. Věcí, o kterých se ti ani nesnilo, na víc místech, než v životě uvidíš. To je to, co tě táhne dál.“

„My jsme v Pískopcích taky občas vykopali nějaké kosti,“ řekl Rand pomalu. „Divné kosti. Patřily rybě – aspoň já si myslím, že to byla ryba – velké jako tenhle člun. Někteří lidé říkali, že kopat v kopcích nosí smůlu.“

Kapitán si ho mazaně přeměřil. „Už myslíš na domov, mládenče, a to ses právě vydal do světa? Svět se ti dostane pod kůži. Vydáš se hledat západ slunce, počkej a uvidíš... a jestli se ještě někdy vrátíš zpátky, tvoje vesnice už nebude dost velká, aby tě udržela.“

„Ne!“ Rand sebou trhl. Jak to bylo dlouho, co si naposled vzpomněl na domov, na Emondovu Roli? A na Tama? Celé dny. Připadaly mu jako měsíce. „Já se domů vrátím, jednou, až to půjde. Budu chovat ovce jako... jako můj otec, a jestli odtamtud už nikdy neodejdu, tak to bude moc brzo. Není to pravda, Mate? Jakmile to půjde, vrátíme se domů a zapomeneme, že tohle všechno vůbec existuje.“

Mat se zjevnou námahou odtrhl zrak od věže, mizející nahoře proti proudu. „Cože? Aha. Ano, jistě. Pojedeme domů. Jistě.“ Obrátil se k odchodu a Rand slyšel, jak si pro sebe tiše mumlá. „Sázím se, že prostě nechce, aby se za pokladem vydal i někdo jinej.“ Zřejmě si neuvědomil, že promluvil nahlas.

Čtvrtý den cesty po řece zastihl Randa na vrcholku stěžně, seděl tam s nohama omotanýma kolem stěhů. Sprška se mírně kolébala, ale deset sáhů nad hladinou i lehké vlnění způsobovalo, že se stěžeň kymácel v širokých obloucích sem a tam. Rand zaklonil hlavu a smál se do větru, který mu dul do tváří.

Vesla byla vytažená a odsud člun vypadal jako nějaký dvanáctinohý pavouk, plahočící se dolů po Arinelle. Už byl tak vysoko i dřív, v korunách stromů doma ve Dvouříčí, ale tentokrát mu ve výhledu nebránily větve. Celá paluba, lodníci u opačin, muži na kolenou drhnoucí palubu, muži pracující s provazy a poklopy, vypadali tak zvláštně, když se na ně člověk díval shora, všichni byli takoví přikrčení a zkrácení, takže Rand strávil hodinu jenom tím, že je pozorovala pohihňával se.

Pořád ještě se pochechtával, když se na ně podíval, ale teď si víc všímal ubíhajících břehů. Opravdu mu to tak připadalo, že on sám stojí na místě – tedy kromě houpání dopředu a dozadu, samozřejmě – a břehy pomalu klouzají kolem, že na obou stranách pochodují stromy a kopce. On sám se nehýbal a kolem něj plul celý svět.

Z náhlého popudu vytáhl nohy ze stěhů přidržujících stěžeň a rozpřáhl ruce i nohy, vyrovnávaje tak kymácení lodi. Po tři celá zhoupnutí takto vydržel, pak to náhle bylo pryč. Máchaje kolem sebe rukama i nohama přepadl dopředu a zachytil se předního stěhu. Nohy mu visely podél stěžně, a na tom vratkém místě se držel pouze díky tomu, že rukama svíral stěh, ale smál se. Z plných plic vdechoval svěží, studený vítr a rozjařeně se řehtal.

„Mládenče,“ ozval se Tomův chraplavý hlas. „Mládenče, jestli si hodláš zlomit ten svůj pitomej vaz, tak ne abys mi přitom spadl na hlavu.“

Rand se podíval dolů. Tom visel na příčkách provazového žebříku těsně pod ním a odhodlaně si měřil poslední sáh. Jako Rand, i kejklíř nechal plášť dole. „Tome,“ zvolal Rand nadšeně. „Tome, kdy ses sem dostal?“

„Když jsi nedával pozor na lidi, kteří na tebe hulákali zdola. Ať shořím, chlapče, všichni si už mysleli, že ses dočista pomátl.“ Rand pohlédl dolů a s překvapením viděl, že ho všichni pozorují. Jenom Mat, sedící se zkříženýma nohama na přídi, zády opřený o stěžeň, se na něj nedíval. Dokonce i muži u vesel k němu zvedali zraky, takže přestali zabírat do taktu. A nikdo jim za to nespílal. Rand otočil hlavu a pod rukou se podíval na záď. Kapitán Domon stál u kormidelního vesla, pěsti jako šunky založené v bok, a mračil se na něj nahoru na stěžeň. Rand se obrátila zazubil se na Toma. „Takže chceš, abych slezl?“

Tom důrazně přitakal. „To bych velice ocenil.“

„Tak dobře.“ Rand přehmátl na předním stěhu a seskočil z vrcholku stěžně. Zaslechl, jak Tom spolkl nadávku, když svůj pád zastavil a zůstal za ruce viset na předním stěhu. Kejklíř se na něj mračil a jednu ruku měl nataženou, aby ho zachytil. Rand se na Toma zazubil znova. „Už jdu dolů.“

Švihl nohama nahoru a zahákl koleno za silný provaz, který se táhl od stěžně na příď, pak se zachytil ohbím lokte a pustil se rukama. Pomalu, avšak stále rychleji, klouzal dolů. Těsně nad palubou natáhl nohy a spustil se na příď před Mata, nakročil, aby znovu získal rovnováhu, a s rozpřaženýma rukama se obrátil čelem k zádi, jako to Tom dělával, když udělal salto.

Posádka mu zatleskala, ale Rand se překvapeně podíval dolů na Mata a na to, co Mat držel a před ostatními zakrýval vlastním tělem. Zakřivenou dýku se zlatou pochvou vytepanou do podivných značek. Jílec byl ovinutý jemným zlatým drátkem, hlavici tvořil rubín velký jako nehet na palci a záštita byla ve tvaru hadů se zlatými šupinami a vyceněnými zuby.

Mat dýku ještě chvíli vytahoval z pochvy a dával ji zase zpátky. Neustále si pohrávaje s dýkou, zvedl pomalu hlavu. V očích měl nepřítomný pohled. Náhle ho zaostřil na Randa, trhl sebou a zastrčil si dýku pod kabát.

Rand si dřepl na paty a ruce zkřížil na kolenou. „Kdes to sebral?“ Mat neříkal nic, jen se rychle rozhlédl, zda není někdo cizí nablízku. Byli kupodivu sami. „Tos nevzal ze Shadar Logothu, že ne?“

Mat na něj zíral. „To je tvoje chyba. Tvoje a Perrinova. Vy dva jste mě odtáhli od pokladu a já ji měl zrovna v ruce. Mordeth mi to nedal. Vzal jsem si ji, takže Moirainino varování o darech se jí netýká. Neříkej to nikomu, Rande. Mohli by se mi ji pokusit ukrást.“ „Nikomu to neřeknu,“ ujistil ho Rand. „Myslím, že kapitán Do mon je poctivý, ale na ostatní bych nesázel, zvlášť ne na Gelba.“ „Nikomu,“ naléhal Mat. „Ani Domonovi, ani Tomovi, nikomu. My dva jsme tu jediní, kdo z Emondovy Role zůstal, Rande. Nemůžeme nikomu důvěřovat.“

„Jsou naživu, Mate. Egwain i Perrin. Já vím, že jsou živí.“ Mat se tvářil zahanbeně. „Ale zachovám tvoje tajemství. Zůstane to jenom mezi námi dvěma. Aspoň si teď nemusíme lámat hlavu kvůli penězům. Můžeme ji prodat a do Tar Valonu můžeme jet jako králové.“

„Jasně,“ řekl Mat po chvíli. „Jestli budeme muset. Jenom to neříkej nikomu, než ti to dovolím.“

„Řekl jsem, že to neudělám. Poslyš, měl jsi ještě nějaké další sny od chvíle, co jsme přišli na palubu? Jako v Baerlonu? Tohle je poprvé, co se tě můžu zeptat, aniž by nás poslouchalo nejmíň šest lidí.“

Mat odvrátil hlavu a úkosem se na Randa podíval. „Možná.“ „Co tím myslíš, možná? Buď se ti něco zdálo, nebo ne.“

„Dobrá, dobrá, zdálo. Nechci o tom mluvit. Dokonce na to nechci ani myslet. K ničemu to není.“

Než některý z nich mohl říci něco dalšího, dorazil na palubu Tom s pláštěm přehozeným přes ruku. Vítr mu cuchal bílé vlasy a dlouhé kníry měl naježené. „Podařilo se mi přesvědčit kapitána, že ses nezbláznil,“ oznamoval, „že je to součást tvýho výcviku.“ Zachytil se předního stěhu a zatřásl jím. „Ten tvůj hloupej kousek, jak jsi sklouzl po provaze, pomohl, ale měl jsi štěstí, že sis nesrazil ten svůj pitomej vaz.“

Rand stočil oči na stěh a sledoval ho nahoru na stěžeň a přitom mu poklesla brada. Opravdu sklouzl dolů po tomhle. A seděl nahoře na...

Náhle se tam viděl, s rozhozenýma rukama a nohama. Zvysoka si sedl na palubu a tak tak se zarazil, aby sebou neplácl na záda. Tom ho zamyšleně pozoroval.

„Nevěděl jsem, že tak skvěle snášíš výšky, mládenče. Mohli bychom vystupovat v Illianu, Ebou Daru, dokonce i v Tearu. Lidi z velkejch měst na jihu mají provazochodce rádi.“

„My jedeme do...“ V poslední chvíli se Rand vzpamatoval a rozhlédl se, zda je nikdo nemůže slyšet. Několik lodníků je pozorovalo, včetně Gelba, jenž se mračil jako obvykle, ale nikdo nemohl slyšet, co si vykládají. „Do Tar Valonu,“ dokončil větu. Mat pokrčil rameny, jako by mu bylo naprosto lhostejné, kam mají namířeno.

„Teďka, mládenče,“ řekl Tom a přisedl si k nim, „ale zítra... kdo ví? Tak to u kejklířů chodí.“ Ze širokého rukávu vytáhl hrst barevných míčků. „A když už jsi zase dole, zapracujeme na tý trojitý výměně.“

Randovi se pohled zatoulal na vrcholek stěžně a on se otřásl. Co se to se mnou děje? Světlo, co? Musel to zjistit. Musel se dostat do Tar Valonu, než se opravdu zblázní.

Загрузка...