53 Kolo se otáčí

Svítání odhalilo zkázu zahrady Zeleného obra. Zem byla pokrytá silnou vrstvou spadaného listí, místy sahající lidem až po kolena. Všechny květiny byly pryč, kromě několika, které se zoufale držely na okraji mýtiny. V půdě pod dubem toho mnoho růst nemohlo, ale kolem silného kmene nad hrobem Zeleného obra byl tenký kroužek květin a trávy. Dubu samotnému zůstala jen polovina listí, což však bylo mnohem víc než ostatním stromům, jako by nějaké pozůstatky Zeleného obra stále ještě bojovaly o to, aby se tu udržel.

Chladný vánek ustal, nahradilo ho rostoucí vlhké a dusné teplo. Motýli zmizeli, ptáci přestali zpívat. K odjezdu se tu připravovala tichá skupinka.

Rand se s pocitem ztráty vyšplhal do sedla svého ryzáka. Takhle by to být nemělo. Krev a popel, my jsme vyhráli!

„Přeju mu, aby našel to druhé místo,“ řekla Egwain nasedajíc na Belu. Mezi kosmatou kobylkou a Aldíb byla pro Moirain připevněna nosítka, která vyrobil Lan. Nyneiva měla jet vedle a vést bílou klisnu na otěži. Vědma pokaždé, když si všimla, že se na ni Lan dívá, sklopila zrak a vyhnula se pohledu na něj. Strážce se na ni díval pokaždé, když měla odvrácený zrak, ale nepromluvil na ni. Nikdo se nezeptal, co tím Egwain mínila.

„To není správné,“ prohlásil Loial s pohledem upřeným na dub. Ogier byl jediný, kdo ještě neseděl v sedle. „To není správné, aby se Stromový bratr poddal Morně.“ Podal otěže svého velkého koně Randovi. „Není to správné.“

Když ogier přistoupil k rozsochatému dubu, Lan otevřel ústa. Moirain, ležící v nosítkách, slabě pozvedla ruku, a strážce nakonec nic neřekl.

Loial si před dubem klekl, zavřel oči a rozpřáhl paže. Když zvedal hlavu k obloze, štětičky na uších mu stály. A zapěl.

Rand nepoznal, má-li píseň slova nebo jenom melodii. V tom dunivém hlase jako by zpívala sama země, a přesto si byl Rand jist, že opět slyší trylkovat ptáky a tiché šumění jarního vánku a motýlích křídel. Ztracen v písni si myslel, že trvala jen pár minut, ale když dal Loial ruce dolů a otevřel oči, Rand si s překvapením všiml, že slunce už stojí vysoko nad obzorem. Když ogier začal, teprve se dotýkalo vrcholků stromů. Listí, které ještě na dubu zůstalo, bylo jaksi zelenější a pevněji drželo na větvích. Květiny obklopující kmen byly vzpřímenější, bělozářky bílé a čerstvé, laskavec sytě karmínový.

Loial si otřel pot z širokého čela, vstal a převzal od Randa otěže. Dlouhé obočí měl svěšené a tvářil se zahanbeně, jako by si ostatní mohli myslet, že se předvádí. „Tolik jsem ještě nikdy nezpíval. Nebyl bych to zvládl, kdyby tu po Stromovém bratru něco nezbylo. Moje Stromové písně nemají jeho sílu.“ Když se usadil do sedla, v pohledu, který věnoval dubu a květinám, bylo určité uspokojení. „Aspoň tohle místečko nezapadne do Morny. Morna Stromového bratra nedostane.“

„Jsi dobrý člověk, ogiere,“ pravil Lan.

Loial se zazubil. „Já to budu brát jako poklonu, ale nevím, co by na to řekl starší Haman.“

Jeli v zástupu, Mat vedle strážce, kde mohl v případě potřeby využít svůj luk, a Perrin vzadu, se sekerou položenou přes sedlovou hrušku. Přejeli hřeben kopce a v okamžení byla všude kolem nich Morna, pokřivená a hnijící, samé jedovaté duhové barvy. Rand se ohlédl přes rameno, ale zahrada Zeleného obra už nebyla v dohledu. Stejně jako předtím se za nimi táhla jenom Morna. Pouze na okamžik měl dojem, že zahlédl vrcholek vysokánského dubu, jeho zelenou, košatou korunu, než se zachvěla a byla pryč. Zůstala jenom Morna.

Napůl čekal, že si průchod zpátky budou muset vybojovat, jako tomu bylo cestou sem, ale Morna byla tichá a klidná jako smrt. Ani jediná větévka se nezachvěla ve snaze po nich švihnout, nic neječelo ani nevylo, ani blízko, ani daleko. Morna jako by se krčila, ne aby vyrazila do útoku, ale jako by dostala velkou ránu a čekala na další. Dokonce i slunce nebylo tak rudé.

Když míjeli šňůru jezer, slunce ještě neurazilo dlouhou cestu za nadhlavník. Lan je vedl kus od jezer a ani se tím směrem nepodíval, ale Rand měl dojem, že sedm věží je vyšších, než když je viděl poprvé. Byl si jist, že zubaté vrcholky jsou výš od země, a nad nimi skoro cosi viděl, neposkvrněné věže lesknoucí se ve slunci a praporce se zlatým jeřábem, povlávající ve větru. Pohybovaly se na okraji jeho zorného pole, až Morna opět jezera zakryla.

Před západem slunce strážce vybral místo pro tábor a Moirain si nechala pomoci od Nyneivy s Egwain při stavění ochran. Aes Sedai cosi pošeptala ženám do uší, než začala. Nyneiva zaváhala, ale když Moirain zavřela oči, obě ženy se k ní připojily.

Rand si všiml, jak se Mat s Perrinem dívají, a napadlo ho, co je vlastně ještě překvapuje. Každá žena je Aes Sedai, pomyslel si nevesele. Světlo mi pomoz, já přece taky. Bezútěšně mlčel.

„Proč je to tak jiný?“ zeptal se Perrin, když Egwain s vědmou pomáhaly Moirain na lůžko. „Mám dojem...“ Pokrčil mohutnými rameny, jako by nemohl najít to správné slovo.

„Zasadili jsme Temnému mocný úder,“ odpověděla Moirain a s povzdechem se uložila. „Stín se bude dlouho vzpamatovávat.“

„Jak?“ chtěl vědět Mat. „Co jsme udělali?“

„Spěte,“ řekla Moirain. „Ještě jsme se z Morny nedostali.“

Ale příštího rána se stále nic nezměnilo, tedy aspoň Rand nic neviděl. Morna se samozřejmě cestou na jih vytrácela. Pokřivené stromy nahradily rovné. Dusné vedro zesláblo. Hnijící listy ustoupily pouze nemocným. A pak si uvědomil, že listy už jsou zcela zdravé. Les kolem nich byl narudlý, jak se na větvích nalévaly pupeny. V podrostu se otvírala poupata a kameny pokrývaly zelené plazivky. Tráva tak hustá a šťavnatá, jako byla tam, kde kráčel Zelený obr, a byla posetá lučními květy. Bylo to, jako by se jaro, kterému zima dlouho bránila v nástupu, nyní snažilo honem honem dohnat, co zameškalo.

Rand nebyl jediný, kdo se užasle rozhlížel kolem sebe. „Mocný úder,“ zamumlala Moirain a nic víc říci nechtěla.

Kamenný sloup označující hranici byl opletený šplhajícími šípkovými růžemi. Ze strážních věží vybíhali muži, aby je přivítali. Na jejich smíchu bylo cosi ohromeného a oči jim zářily úžasem, jako by nevěřili, že nohama pokrytýma ocelí došlapují na zelenou travičku.

„Světlo zvítězilo nad Stínem!“

„Velké vítězství u Tarwinova sedla! Máme zprávu! – Vítězství!“

„Světlo nám opět požehnalo!“

„Král Easar je silný ve Světle,“ odpovídal Lan na jejich pokřik.

Hlídači se chtěli postarat o Moirain, nebo s nimi aspoň poslat doprovod, ale ona všechno odmítala. I když ležela na zádech v nosítkách, přítomnost Aes Sedai působila tak mocně, že i obrnění muži ustupovali, klaněli se a plnili její přání. Jak Rand s ostatními jeli dál, provázel je jejich smích.

Pozdě odpoledne dorazili do Fal Dary a zjistili, že v pochmurnými hradbami obehnaném městě zvoní na oslavu. Skutečně celé město zvonilo. Rand pochyboval, že je ve městě jediný zvon, který by nevyzváněl, od nejmenších stříbrných rolniček na postrojích koní po velké bronzové zvony na vysokých zvonicích. Brány byly doširoka otevřené a muži se smíchem a zpěvem pobíhali po ulicích, v kadeřích na temeni měli vpletené květiny a další zastrkané ve štěrbinách v brnění. Obyčejní měšťané se ještě nevrátili z Fal Moranu, ale vojáci právě dorazili od Tarwinova sedla a jejich radost stačila úplně naplnit ulice.

„Vítězství v Sedle! Vyhráli jsme!“

„Zázrak v Sedle! Věk pověstí se vrátil!“

„Jaro!“ smál se prošedivělý starý voják, když Randovi kolem krku věšel věnec z bělozářek. Uzel na hlavě jich měl plný, až byl celý bílý. „Světlo nám požehnalo a znovu přišlo jaro!“

Když se muži dozvěděli, že chtějí do tvrze, obklopil je kroužek vojáků oděných v oceli a květinách a rychle jim pročistil cestu mezi oslavujícími.

Ingtar byl první, koho Rand uviděl, kdo se nesmál. „Přijel jsem pozdě,“ oznamoval Ingtar Lanovi s kyselým výrazem. „O hodinu později, abych to viděl. Mír!“ Slyšitelně skřípal zuby, ale pak se zatvářil zkroušeně. „Odpusťte. Pro svůj žal jsem zapomněl na své povinnosti. Vítej, Staviteli. Vítejte všichni. Rád vás zase všechny vidím v pořádku zpátky z Morny. Přivedu do komnat Moirain Sedai léčitelku a oznámím urozenému panu Agelmarovi...“

„Vezmi mě k urozenému panu Agelmarovi,“ přikázala Moirain. „Nás všechny.“ Ingtar otevřel ústa, aby něco namítl, ale pod jejím ohnivým pohledem se jenom uklonil.

Agelmar byl ve své pracovně, meče a brnění byly zpátky v držácích, a on byl druhým, kdo se nesmál. Ustaraně se mračil, a když zahlédl, jak Moirain přinášejí na nosítkách sloužící v livrejích, zachmuřil se ještě víc. Ženy v černé a zlaté rozčileně štěbetaly o tom, že k němu přinesli Aes Sedai, aniž jí umožnili se občerstvit nebo setkat se s léčitelkou. Loial nesl zlatou truhlici. Kousky zámku měla Moirain stále ve váčku. Praporec Luise Therina Rodovraha byl svinutý v jejích pokrývkách a zatím ještě přivázaný na Aldíbině sedle. Štolba, který odváděl bílou klisnu, dostal přesné rozkazy, aby dohlédl na to, že se pokrývky neporušené dostanou do komnat určených pro Aes Sedai.

„Mír!“ zamumlal pán z Fal Dary. „Jsi zraněná, Aes Sedai? Ingtare, proč jsi nenechal Aes Sedai dopravit na lůžko a nepřivedl k ní léčitelku?“

„Jen klid, urozený pane Agelmare,“ zarazila ho Moirain. „Ingtar udělal, co jsem mu nařídila. Nejsem tak křehká, jak si zřejmě všichni přítomní myslí.“ Pokynula dvěma ženám, aby jí pomohly na židli. Ty na chvíli spínaly ruce a prohlašovaly, že je příliš slabá, že by měla být v teple v posteli, že by k ní měli přivést léčitelku a uchystat jí horkou lázeň. Moirain nazvedla obočí. Ženy okamžitě zavřely ústa a spěchaly jí pomoci do židle. Jakmile se usadila, podrážděně je odehnala. „Musíme si promluvit, urozený pane Agelmare.“

Agelmar kývl a Ingtar pokynem ruky propustil sloužící. Pán z Fal Dary si ty, kteří zůstali, pečlivě prohlédl. Rand měl dojem, že si prohlíží zvláště Loiala a zlatou truhlici.

„Doslechli jsme se,“ řekla Moirain, jakmile se za Ingtarem zavřely dveře, „že jste u Tarwinova sedla slavně zvítězili.“

„Ano,“ řekl pomalu Agelmar a znovu se zatvářil ustaraně. „Ano, Aes Sedai, a taky ne. Půllidé a trolloci byli zničeni do posledního, ale my jsme se k boji skoro ani nedostali. Moji lidé tomu říkají zázrak. Pohltila je země. Pohřbily je hory. Zůstalo jenom pár draghkarů, příliš vyděšených, aby se zmohli na něco jiného, než že co nejrychleji odletěli k severu.“

„Vskutku zázrak,“ poznamenala Moirain. „A znovu přišlo jaro.“

„Zázrak,“ řekl Agelmar a vrtěl hlavou, „ale... Moirain Sedai, muži toho hodně namluví o tom, co se v Sedle událo. Že na sebe Světlo vzalo lidskou podobu a bojovalo za nás. Že k Sedlu přišel sám Stvořitel, aby udeřil na Stín. Ale já viděl muže, Moirain Sedai. Viděl jsem muže a to, co udělal, to nemůže být, to nesmí být.“

„Kolo tká, jak si kolo přeje, pane z Fal Dary.“

„Jak pravíš, Moirain Sedai.“

„A Padan Fain? Je v bezpečí? Až si odpočinu, musím si s ním promluvit.“

„Držíme ho, jak jsi nařídila, Aes Sedai, chvíli kňučí a chvíli se pokouší nařizovat strážným, ale... Mír, Moirain Sedai, co ty, v Morně? Našla jsi Zeleného obra? Viděl jsem jeho ruku ve všem tom rašení.“

„Našli jsme ho,“ prohlásila ledabyle Moirain. „Zelený obr je mrtvý, urozený pane Agelmare, a Oko světa je pryč. Mladí muži hledající slávu už se nebudou mít za čím vydávat.“

Pán z Fal Dary se zamračil a zmateně zavrtěl hlavou. „Mrtvý? Ale co květiny, co všechen ten růst?“

„Zvítězili jsme, urozený pane Agelmare. Zvítězili jsme, a země osvobozená od zimy je toho důkazem, ale obávám se, že poslední bitva ještě nebyla vybojována.“ Rand přešlápl, ale Aes Sedai na něj vrhla přísný pohled, a on zůstal stát. „Morna pořád stojí a kovárny Thakan’daaru pod Shayol Ghulem stále pracují. Zbylo ještě mnoho půllidí a bezpočet trolloků. Nikdy si nesmíte myslet, že v Hraničních státech už nemusíte být ostražití.“

„To si nemyslím, Aes Sedai,“ prohlásil Agelmar škrobeně.

Moirain kývla na Loiala, aby jí složil zlatou truhlici k nohám, a když tak učinil, otevřela ji a předvedla roh. „Valerský roh,“ oznámila a Agelmar zalapal po dechu. Rand měl dojem, že si snad klekne.

„S ním, Moirain Sedai, nezáleží na tom, kolik půllidí nebo trolloků zůstalo. S hrdiny dávných věků, kteří se navrátí ze svých hrobů, vpochodujeme do Spálených zemí a srovnáme Shayol Ghul se zemí.

„NE!“ Agelmarovi překvapením spadla brada, ale Moirain klidně pokračovala. „Neukazuji ti ho, abych se ti vysmívala, ale abys věděl, že v každé příští bitvě bude naše moc stejně veliká, jako moc Stínu. Jeho místo však není zde. Roh musíme dopravit do Illianu. A právě tam je místo, kde, pokud nadejde čas nové bitvy, se musí soustředit síly Světla. Žádám o eskortu tvých nejlepších mužů, aby dohlédli na to, že bude bezpečně dopraven do Illianu. Pořád tu jsou temní druzi, stejně jako půllidé a trolloci, a ti, kdo přijdou za zvukem rohu, budou následovat toho, kdo do něj zaduje. Musí být dopraven do Illianu.“

„Stane se, jak říkáš, Aes Sedai.“ Ale když Moirain přiklopila víko truhlice, pán z Fal Dary vypadal jako člověk, jemuž uzmuli poslední paprsek Světla.

O sedm dní později zvony Fal Dary stále ještě hlaholily. Lidé, vracející se z Fal Moranu, se připojili k oslavujícím vojákům. Na dlouhém balkonu, kde stál Rand, se křik a zpěv mísily s vyzváněním zvonů. Balkon byl nad soukromou Agelmarovou zahradou, zelenou a plnou květů, ale Rand jí nevěnoval pohled. I když slunce stálo vysoko nad obzorem, jaro v Shienaru bylo chladnější než to, na jaké byl uvyklý. Přesto se mu holá hruď a ramena leskly potem, jak máchal čepelí se znamením volavky. Každý jeho pohyb byl dokonalý, leč z místa, kde se vznášel v prázdnotě, vzdálený. I tak přemýšlel, kolik radosti by město zažilo, kdyby se lidé dozvěděli o praporci, který Moirain stále skrývala.

„Dobrá, ovčáku.“ Z místa, kde se s rukama zkříženýma na prsou opíral o zábradlí, ho kritickým pohledem sledoval strážce. „Vedeš si docela dobře, ale nedávej do toho tolik síly. Za pár týdnů se z tebe mistr šermíř nestane.“

Prázdnota zmizela jako propíchnutá bublina. „Nechci se stát mistrem šermířem.“

„Tohle je čepel mistra šermíře, ovčáku.“

„Chci jenom, aby na mě byl můj táta hrdý.“ Rukou pevně svíral drsnou kůži na jílci. Chci jenom, aby byl Tam můj táta. Zarazil meč do pochvy. „A stejně, já nemám ani pár týdnů.“

„Takže sis to nerozmyslel?“

„Ty bys to udělal?“ Lanův výraz se nezměnil. Výrazné rysy jeho tváře vypadaly, jako by se nikdy ani změnit nemohly. „Nepokusíš se mě zastavit? Ani Moirain Sedai?“

„Můžeš si dělat, co se ti zachce, ovčáku, nebo to, co pro tebe utká vzor.“ Strážce se narovnal. „Teď tě opustím.“

Rand se otočil, aby se podíval, jak Lan odchází, a zjistil, že tam stojí Egwain.

„Rozmyslel si co, Rande?“

Rand sebral košili a kabát, protože ho náhle rozrazila zima. „Odcházím, Egwain.“

„Kam?“

„Někam. Nevím.“ Nechtěl se jí podívat do očí, ale nemohl se na ni přestat dívat. Měla ve vlasech, které jí spadaly na ramena, zapletené červené šípkové růže. Plášť měla přitažený k tělu, tmavomodrý plášť, který měl kolem okrajů tence vyšité bílé květy podle shienarské módy, a ty květy se skládaly do linie vedoucí nahoru k jejímu obličeji. Líce však měla bledší než ty květy, a oči měla veliké a tmavé. „Pryč.“

„Jsem si jistá, že Moirain Sedai se nebude líbit, když prostě jenom tak odejdeš. Po... po tom, cos udělal, si zasloužíš nějakou odměnu.“

„Moirain ani neví, že žiju. Udělal jsem, co po mně chtěla, a tím to končí. Když jsem za ní zašel, ani na mě nepromluvila. Ne že bych se snažil k ní nějak přiblížit, ale ona se mi vyhýbá. Bude jí jedno, jestli odejdu, a mně je jedno, jestli jí na tom záleží.“

„Moirain ještě není úplně v pořádku, Rande.“ Egwain zaváhala. „Já musím jet do Tar Valonu, kvůli výcviku. Nyneiva jede taky. A Mat pořád potřebuje vyléčit z toho, co ho poutá k té dýce, a Perrin chce vidět Tar Valon, než půjde... někam. Mohl bys jít s náma.“

„A čekat, až kromě Moirain ještě nějaká Aes Sedai zjistí, co jsem zač, a zkrotí mě?“ Hlas měl drsný, skoro opovržlivý. Nedokázal to změnit. „To je to, co chceš?“

„Ne.“

Věděl, že jí nikdy nebude moci povědět, jak vděčný jí byl, že před tou odpovědí nezaváhala.

„Rande, nebojíš se...“ Byli tu sami, ale ona se rozhlédla kolem sebe a ztlumila hlas. „Moirain Sedai říká, že se nemusíš pravého zdroje dotýkat. Když se nedotkneš saidinu, když se nebudeš pokoušet usměrňovat jedinou sílu, budeš v pořádku.“

„Ó, já už se toho nikdy nedotknu. Ani kdybych si kvůli tomu nejdřív musel useknout ruku.“ Co když nemohu přestat? Nikdy jsem se ji nesnažil usměrňovat, dokonce ani u Oka. Co když nemohu přestat?

„Půjdeš domů, Rande? Tvůj otec musí umírat touhou tě zase uvidět. Dokonce i Matovu tátovi se musí hrozně stýskat. Já se do Emondovy Role vrátím příští jaro. Nebo možná o trochu později.“

Rand přejel dlaní po jílci meče a nahmátl bronzovou volavku. Můj otec. Domov. Světlo, jak bych chtěl vidět... „Domů ne.“ Někam, kde nejsou žádní lidé, kterým bych mohl ublížit, jestli toho nemohu nechat. Někam, kde budu sám. Náhle mu byla zima, jako by byl na balkoně sníh. „Odcházím pryč, ale domů ne.“ Egwain, Egwain, proč musíš být jedna z těch...? Položil jí ruku kolem ramen a zašeptal jí do vlasů. „Domů se už nikdy nevrátím.“

V Agelmarově soukromé zahradě, pod hustým loubím posetým bílými květy, se na lenošce zavrtěla Moirain. Na klíně jí ležely kousky pečeti a malý drahokam, který občas nosila ve vlasech, se otáčel a třpytil na řetízku, který jí visel z prstů. Slabá modrá záře kamene pohasla a Moirain se pousmála. Neměl žádnou moc, ten kámen, ale první věc, kterou se kdy o jediné síle naučila jako holčička v královském paláci v Cairhienu, bylo používat tenhle kámen k poslouchání lidí, kteří si mysleli, že jsou příliš daleko, aby je mohla slyšet.

„Proroctví bude naplněno,“ zašeptala Aes Sedai. „Drak se znovu zrodil.“

Загрузка...