26 Bílý Most

Poslední nejistý tón melodie, která vzdáleně připomínala píseň „Vítr, jenž vrbkou třese“, milosrdně dozněl a Mat odložil Tomovu flétnu zdobenou zlatem a stříbrem. Rand si sňal ruce z uší. Lodníci stáčející na palubě lana si hlasitě oddechli úlevou. Na chvíli se ozývalo pouze šplouchání vody o trup člunu, pravidelné skřípění vesel a tu a tam ve větru zahvízdalo lanoví. Vítr dul přímo proti nim, takže Sprška měla plachty, které v této chvíli nebyly k ničemu, svinuté.

„Hádám, že bych ti měl poděkovat,“ zamumlal Tom Merrilin nakonec, „žes mě naučil, jak pravdivý to starý rčení je. Uč ho co hrdlo ráčí, ale vepř na flétnu nikdy hrát nebude.“ Lodníci vybuchli smíchy. Mat zvedl flétnu, jako by ji po nich chtěl hodit. Tom Matovi nástroj obratně vyškubl z pěsti a vrátil ho do pouzdra z pevné kůže. „Myslel jsem, že vy ovčáci všichni trávíte čas u stáda, a přitom hrajete na píšťalu nebo flétnu. Člověk holt nemá věřit tomu, o čem se sám nepřesvědčí.“

„Rand je ovčák,“ zabručel Mat. „On hraje na píšťalu, ne já.“

„No ano, on má jisté vlohy. Možná bychom měli raději pracovat na žonglování, chlapče. Aspoň k tomu máš podle mne jistý nadání.“

„Tome,“ ozval se Rand, „nevím, proč se tolik snažíš.“ Ohlédl se na lodníky a ztišil hlas. „Koneckonců, my se přece nechceme stát kejklíři. Je to jenom takový převlek, dokud nenajdeme Moirain a ostatní.“ Tom se zatahal za knír a zdánlivě pečlivě studoval hladkou, tmavohnědou kůži na flétnovém pouzdru, které mu leželo na kolenou. „A co když je nenajdeme, chlapče? My přece ani nevíme, jestli jsou naživu.“

„Jsou,“ prohlásil pevně Rand. Obrátil se k Matovi pro podporu, ale Mat vraštil obočí, ústa měl jako tenkou čárku a oči upíral na palubu. „No tak, řekni něco,“ vybídl ho Rand. „To, že neumíš hrát na flétnu, tě přece nemohlo tak namíchnout. Já to taky neumím, aspoň ne moc dobře. Tys přece nikdy nechtěl umět hrát na flétnu.“

Mat vzhlédl a stále ještě se mračil. „Co když jsou mrtví?“ řekl tiše. „Musíme přijmout fakta, ne?“

V té chvíli hlídka na přídi zavolala: „Bílý Most! Bílý Most před námi!“

Lodníci se rozběhli za svými úkoly, aby člun připravili k přistání, a Rand dlouhou chvíli hleděl Matovi do očí. Nemohl uvěřit, že by jeho přítel jen tak mimochodem vyslovil něco takového. Mat se na něj mračil s hlavou vtaženou mezi ramena. Rand by toho tolik rád řekl, ale nedokázal to všechno vměstnat do slov. Musí věřit, že ostatní jsou naživu. Musí. Proč? rýpl si hlásek v jeho hlavě. Aby se to všechno vyvrbilo jako v těch Tomových příbězích? Hrdinové najdou poklad a porazí zločince a budou žít šťastně až do smrti? Některé z oněch příběhů však nekončily takhle. Občas i hrdinově umírali. A jsi ty hrdina, Rande al’Thore? Jsi hrdina, ovčáku?

Náhle se Mat zapýřil a odvrátil zrak. Randovi se přetrhl tok nepříjemných myšlenek a on vyskočil, aby se vřavou kolem prodral k zábradlí. Mat se k němu pomalu připojil, a ani se nesnažil uhýbat z cesty lodníkům, kteří mu vběhli do cesty.

Muži pobíhali po člunu, bosýma nohama dupali po palubě, tahali za lana a některé provazy přivazovali, jiné naopak odvazovali. Někteří vynášeli na palubu velké žoky z naolejované kůže, které byly skoro k prasknutí nacpány vlnou, zatímco jiní připravovali lana silná jako Randovo zápěstí. Přes všechen spěch se však pohybovali s jistotou lidí, kteří to všechno už dělali tisíckrát, nicméně kapitán Domon dusal po palubě, hulákal rozkazy a proklínal ty, kteří se na jeho vkus nehýbali dostatečně rychle.

Randovu pozornost zcela upoutala scéna, která se vynořovala na dohled, jak člun proplouval mírným zákrutem Arinelly. Rand o tomto místě slyšel v písních a příbězích, které vyprávěli formani, ale teď uvidí legendu na vlastní oči.

Bílý most se klenul vysoko nad širokým řečištěm, byl dvakrát vyšší než stěžeň Spršky, možná víc, a celičký se ve slunečním světle mléčně bíle třpytil. Sbíral světlo, až se zdálo, že září. Do silného proudu se nořily štíhlé pilíře ze stejného materiálu a vypadaly příliš křehké, aby unesly váhu tak širokého mostu. Celá stavba vypadala jako z jednoho kusu, jako by ji z jediného kamene vytesala či vymodelovala ruka nějakého obra. Vysoká klenba jako by se vznosným půvabem vyskakovala z vody, takže při pohledu na most člověk zapomínal na jeho velikost. Vedle něj vypadalo město rozkládající se na východním břehu řeky jako místo pro trpaslíky, přestože Bílý Most byl mnohem větší než Emondova Role. Bylo to město s kamennými a cihlovými domy, které byly vysoké jako ty v Tarenském Přívozu, a dřevěnými moly, která se táhla daleko do řečiště. Arinella byla posetá malými bárkami a rybáři vytahovali sítě. A nad tím vším se klenul Bílý most a zářil.

„Vypadá to jako sklo,“ prohodil Rand, aniž by se obracel na někoho určitého.

Kapitán Domon se za ním zastavil a zastrčil si palce za široký opasek.

„Ne, mládenče. Ať je to, co je to, nejni to sklo. Ať prší, jak chce, tohle neklouže, a nejlepší majzlík a nejsilnější ruka do toho neudělaj ani škrábaneček.“

„Pozůstatek z věku pověstí,“ ozval se Tom. „Vždycky jsem si to myslel.“

Kapitán zarputile zavrčel. „Možná. Ale stejně je to užitečný. Moh to postavit i někdo jinej. To nemusí bejt práce Aes Sedai, ať se picnu. Ani to nemusí bejt tak starý. Pohni s tím, ty zatracenej nekňubo!“ A odspěchal pryč.

Rand se díval s ještě větším úžasem. Z věku pověstí. Takže most byl postaven Aes Sedai. Jedna věc je o něm slyšet vyprávět, jiná ho uvidět, dotknout se jej. Ty to znáš, že? Na chvíli se Randovi zazdálo, že se na mléčně bílé stavbě zavlnil stín. Odtrhl od mostu zrak a zadíval se na blížící se mola, ale koutkem oka vysoký most stále viděl.

„Zvládli jsme to, Tome,“ řekl a přinutil se zasmát. „A bez vzpoury.“

Kejklíř si jenom odkašlal a zafuněl do knírů, ale dva lodníci, kteří opodál připravovali kotevní lano, na Randa vrhli ostrý pohled a sehnuli se zpátky ke své práci. Rand se přestal smát a po zbytek cesty k Bílému Mostu se snažil na ty dva nedívat.

Sprška ladně zabočila k prvnímu molu, silným trámům spočívajícím na těžkých, dehtem napuštěných pilotách, a pomocí zpětného chodu vesel, kolem jejichž listů se pěnila voda, zastavila. Lodníci vytáhli vesla a hodili uvazovací lana mužům na molu. Ti je okázale upevnili, a další přehodili žoky s vlnou přes okraj lodi, aby chránili bok člunu před nárazem do pilot.

Ještě než člun zcela přirazil k molu, objevily se na konci mola kočáry. Vysoké kočáry, natřené lesklým černým lakem, a každý měl na dveřích velkými zlatými nebo šarlatovými písmeny vyvedeno jméno. Pasažéři vystoupili z vozíků, a jakmile byla spuštěna lodní lávka, spěchali na palubu. Každého z mužů s hladkými tvářemi v sametových kabátcích, hedvábím lemovaných pláštích a atlasových střevících následoval sloužící v prostém oděvu s železem obitou pokladnicí.

S líčenými úsměvy přistoupili ke kapitánu Domonovi. Úsměv jim však zmizel ze rtů, když Domon náhle zařval: „Ty!“ Napřáhl prst někam za ně, načež se Floran Gelb na opačné straně lodi prudce zarazil. Boule na čele, kterou mu způsobila Randova bota, mu už zmizela, ale on si to místo stále občas mnul, jako by si ji chtěl připomenout. „Na mým plavidle jsi na hlídce usnul naposled! A jestli to bude záležet na mně, tak na veškerejch plavidlech. Vyber si stranu – molo, nebo řeku – ale zmiz z mý lodě! Hned!“

Gelb se nahrbil a Randa a jeho přátele, zvláště Randa, přejel nenávistným, jedovatým pohledem. Šlachovitý mužík se rozhlédl po palubě, zda ho někdo nepodpoří, ale nezdálo se, že by v to příliš doufal. Jeden po druhém se všichni členové posádky narovnali od toho, co právě dělali, a chladně mu pohled opláceli. Gelb viditelně splaskl, ale pak se znovu zachmuřil, mračil se dvakrát víc než předtím. Zamumlal nějakou nadávku a vrhl se dolů do kajut pro posádku. Domon za ním poslal dva muže, aby dohlédli na to, že neprovede nějakou lumpárnu, a se zabručením ho propustil. Když se kapitán obrátil zpátky ke kupcům, ti si opět nasadili úsměvy a klaněli se, jako by vůbec nebyli přerušeni.

Na Tomovu výzvu začali Mat s Randem sbírat své věci. Kromě šatstva, co měli na sobě, toho ani jeden neměli mnoho. Rand měl pokrývky a sedlové brašny a otcův meč. Chvíli meč podržel a zalila ho taková vlna stesku po domově, že ho začaly pálit oči. Napadlo ho, zda ještě někdy Tama uvidí. Nebo domov. Domov. Zbytek života strávíš na útěku, budeš utíkat a budeš se bát vlastních snů. Otřásl se a s povzdechem si přes kabátec připjal opasek.

Gelb se vrátil na palubu následován svými dvěma dozorci. Díval se přímo před sebe, ale Rand pořád cítil nenávist, která z něj ve vlnách vyzařovala. S rovnými zády a potemnělou tváří kráčel Gelb na ztuhlých nohou dolů po lávce a drsně se protlačil davem na molu. Ve chvilce jim zmizel z dohledu, ztratil se za kočáry kupců.

V přístavišti nebylo právě mnoho lidí, hlavně prostě odění dělníci, rybáři spravující sítě a pár měšťanů, kteří se sem přišli podívat na první loď, jež letos dorazila ze Saldeie. Žádná z dívek nebyla Egwain a nikdo se ani trochu nepodobal Moirain nebo Lanovi, ani komukoliv jinému, koho tu Rand doufal potkat.

„Možná nepřišli do přístavu,“ řekl.

„Možná,“ připustil stroze Tom a pečlivě si na zádech upravoval pouzdra s nástroji. „Vy dva dávejte pozor na Gelba. Jestli to půjde, něco nám provede. A my chceme Bílým Mostem projít tak tiše, aby si každý pět minut poté, co nás potká, ani nevzpomněl, že jsme tu byli.“

Cestou dolů po lávce jim pláště povlávaly ve větru. Mat měl svůj luk navlečený přes prsa. I po všech těch dnech, co strávili na člunu, se na něj pár lodníků dívalo s podivem. Oni měli luky krátké.

Kapitán Domon opustil kupce a zahradil Tomovi cestu k lávce.

„Už odcházíš, kejklíři? Nepřemluvím tě, abys s náma jel dál? Poplujeme až dolů do Illianu, kde lidi mají kejklíře v úctě. Na světě nejni pro tvý umění lepší místo. Dostal bych tě tam včas na Sefanskej svátek. To je soutěž, víš. Sto zlatých marek tomu, kdo nejlíp vypráví Hledání Valerského rohu.“

„To je slušná cena, kapitáne,“ opáčil Tom s vybranou úklonou a pláštěm mávl, až se záplaty zatřepotaly, „a velká soutěž, která právem přitahuje kejklíře z celýho světa. Ale,“ dodal suše, „obávám se, že si při tvých cenách nemůžu tu cestu dovolit.“

„Jo, no, co se toho dotejče...“ Kapitán vytáhl z kapsy kožený váček a hodil ho Tomovi. Když ho Tom zachytil, ve váčku zacinkalo. „Tady ti vracím za cestu a ještě něco navíc. Ty škody nebyly tak velký, jak jsem si myslel, a ty sis vyprávěním a harfou cestu odpracoval. Moh bych ti dát jednou tolik, kdybys zůstal na palubě až k Bouřlivýmu moři. A na břeh bych tě vysadil v Illianu. Dobrej kejklíř si tam přijde na celý jmění i bez soutěže.“

Tom zaváhal a zvažoval váček v dlani, ale vložil se do toho Rand. „Máme se tu sejít s přáteli, kapitáne, a pak spolu pojedeme do Caemlynu. Illian si musíme nechat na jindy.“

Tom hořce zvedl koutky úst, foukl si do dlouhatánských knírů a vsunul váček do kapsy. „Možná když tady ty lidi, co se s nima máme potkat, nebudou, kapitáne.“

„Jo,“ prohodil Domon kysele. „Budete na to myslet. Špatný je, že si nemůžu nechat na palubě Gelba, aby se měli ostatní na koho zlobit, ale udělám, co říkám. Hádám, že teď budu muset zpomalit, i kdyby to znamenalo, že do Illianu dorazím za třikrát delší dobu, než bych měl. No, možná ti trolloci opravdu šli po vás třech.“

Rand zamrkal, ale mlčel. Mat však tak opatrný nebyl.

„Proč myslíš, že ne?“ chtěl vědět. „Jdou po tom samým pokladu, co my.“

„Možná,“ zabručel kapitán, nicméně příliš přesvědčeně to neznělo. Prohrábl si bradku a ukázal na kapsu, kam Tom dal peníze. „Dvakrát tolik, jestli se vrátíš, aby chlapi přišli na jiný myšlenky a nemysleli na to, jak je honím. Přemýšlej o tom. Vyplouvám ráno za svítání.“ Obrátil se na patě a odkráčel zpátky ke kupcům, kterým se rozmáchlými gesty omlouval za to, že museli čekat.

Tom pořád váhal, ale Rand ho popohnal dolů po lávce, aniž by mu poskytl čas něco namítnout, a kejklíř se nechal postrkovat. Jak Tom procházel, lidé v přístavišti mumlali, když si všimli jeho záplatovaného pláště, a někteří na něj i zavolali, aby zjistili, zda bude vystupovat. Tolik k tomu nedat se vidět, pomyslel si Rand znechuceně. Do západu slunce bude vědět celý Bílý Most, že je ve městě kejklíř. Přesto však hnal Toma dál a Tom, zahalený v trucovité mlčení, se ani nesnažil zpomalit, aby se nad vší tou pozorností nadouval.

Kočí se na Toma dívali ze svých vysokých kozlíků, ale důstojnost jejich postavení jim očividně zapovídala na něj pokřikovat. Rand neměl ponětí, kam vlastně jdou, takže prostě zabočil do první ulice, která vedla podél řeky a pod most.

„Musíme najít Moirain a ostatní,“ řekl. „A to rychle. Mělo nás napadnout, že bychom měli vyměnit Tomův plášť.“

Tom se náhle otřásl a zastavil se. „Hostinský nám řekne, jestli tady jsou, nebo jestli tudy projeli. Ten správný hostinský. Hostinští znají všechny novinky a klepy. Jestli tu nejsou...“ Podíval se z Randa na Mata a zpátky. „My tři si musíme promluvit.“ Když vyrazil od řeky do města, plášť mu povlával kolem kotníků. Rand s Matem si pospíšili, aby s ním vůbec udrželi krok.

Široký, mléčně bílý oblouk, který dal městu jméno, dominoval Bílému Mostu zblízka stejně jako z dálky, ale jak se jednou Rand ocitl v ulicích, uvědomil si, že město je stejně velké jako Baerlon, i když tu nebyla taková tlačenice. V ulicích jezdilo jen pár vozů tažených koňmi, voly, osly či lidmi, ale žádné kočáry. Ty s největší pravděpodobností patřily kupcům a byly všechny u řeky v přístavišti.

Ulice byly lemovány krámky všeho druhu, a mnoho řemeslníků pracovalo před svými dílnami pod znameními pohupujícími se ve větru. Trojice minula muže, který drátoval hrnce, a krejčího, jenž zákazníkovi na světle ukazoval rozvinutý štůček látky. Švec sedící na zápraží ťukal kladívkem do podpatku vysoké boty. Pouliční prodavači vykřikovali své nabídky na broušení nožů a nůžek, či se snažili kolemjdoucí nalákat na malé tácky s ovocem a zeleninou, ale trojice chodců si nikdo příliš nevšímal. Krámky, kde se prodávalo jídlo, předváděly stejně ubohé plodiny, jak si to Rand pamatoval z Baerlonu. Dokonce i obchodníci s rybami nabízeli přes všechny čluny na řece jen malé hromádky drobných rybiček. Časy ještě nebyly zlé, ale každý věděl, co přijde, jestli se počasí brzy nezmění, a ti, kdo se právě ustaraně nemračili, měli pohled zaměřený do dálky na cosi sice neviditelného, leč rozhodně ne hezkého.

Tam, kde Bílý most sestupoval uprostřed města, bylo velké dlážděné náměstí, jehož kameny byly sešlapány pokoleními nohou a oježděny koly vozů. Náměstí obklopovaly hostince, krámky a vysoké domy z červených cihel se znameními, na nichž byla stejná jména, jichž si Rand všiml na kočárech v přístavišti. Do jednoho z těchto hostinců, zdánlivě náhodně vybraného, se teď Tom vrhl. Na znamení nade dveřmi, houpajícím se ve větru, byl kráčející muž s rancem na zádech na jedné straně a ten samý muž s hlavou na polštáři na druhé, a stálo na něm Pocestného spočinutí.

Šenk byl až na tlustého hostinského, který ze sudu čepoval pivo, a dva muže v hrubých dělnických šatech, zachmuřeně zírající u stolu v pozadí do svých džbánků s pivem, prázdný. Když vstoupili, vzhlédl k nim pouze hostinský. Místnost byla rozdělena stěnou sahající do výše ramen, která se táhla odpředu dozadu, na dvě části se stoly a hořícím krbem u každé z protějších stěn. Randa líně napadlo, zda jsou všichni hostinští obtloustlí a plešatějící.

Tom si zamnul ruce, prohodil k hostinskému nějakou poznámku o zimě a poručil horké kořeněné víno, načež rychle dodal: „Mohli bychom si tu někde s kamarády nerušeně popovídat?“

Hostinský kývl k nízké stěně. „Druhá strana je to nejlepší, co mám, pokud byste nechtěli pokoj. To když lodníci přijdou od řeky. Zdá se, že půlka z nich má námitky proti tý druhý půlce. Já si to tu nehodlám nechat roztřískat, takže je držím pěkně od sebe.“ Celou dobu si prohlížel Tomův plášť, a teď naklonil hlavu na stranu a v očích se mu objevil vykutálený pohled. „Zůstanete? Už jsme tu neměli kejklíře ani nepamatuju. Lidi by slušně zaplatili za něco, co by jim odvedlo myšlenky od toho, co se děje. Já bych ti dokonce slevil za pokoj a jídlo.“

Nepovšimnutě, pomyslel si Rand chmurně.

„Jsi příliš šlechetný,“ prohlásil Tom s ladnou úklonou. „Možná tvoji nabídku přijmu. Prozatím mi postačí trocha soukromí.“

„Přinesu vám víno. Kejklíř si tu přijde na slušný peníze.“

Stoly na opačné straně stěny byly prázdné, ale Tom si vybral jeden přímo uprostřed. „Tak nás nikdo nemůže vyslechnout, abychom to nevěděli,“ vysvětlil. „Slyšeli jste toho chlapa? Prej mi něco sleví. A já bych mu zdvojnásobil obchody jenom tím, že bych tu seděl. Každej poctivej hostinskej dá kejklíři pokoj a jídlo a ještě něco navíc.“

Holé stoly nebyly právě nejčistší a podlahu už nikdo nezametl celé dny, pokud ne týdny. Rand se rozhlédl kolem sebe a ošklíbl se. Pantáta al’Vere by nikdy nepřipustil, aby byl jeho hostinec tak špinavý, i kdyby kvůli tomu měl nemocný vstát a jít na to dohlédnout. „Hledáme jenom informace. Pamatuješ?“

„Proč tady?“ chtěl vědět Mat. „Prošli jsme kolem hostinců, co vypadaly čistější.“

„Rovnou od mostu,“ řekl Tom, „vede cesta do Caemlynu. Každý, kdo prochází Bílým Mostem, přijde na tohle náměstí, pokud nepluje po řece, a my víme, že naši přátelé neplují. Jestli se o nich nic nedovíme tady, tak se o nich nedovíme ani jinde. Nechte mluvit mě. Tohle se musí udělat opatrně.“

Právě tehdy se objevil hostinský a v jedné ruce nesl za ucha tři otlučené cínové džbánky. Tlouštík přejel stůl utěrkou, postavil na něj džbánky a přijal od Toma peníze. „Jestli zůstaneš, nemusíš za pití platit. Máme dobrý víno.“

Tomův úsměv se dotkl pouze jeho rtů. „Promyslím to, hostinský. A co je vůbec novýho? Byli jsme daleko a nic nevíme.“

„Velký novinky, to teda jo. Velký novinky.“

Hostinský si přehodil utěrku přes rameno a přitáhl si židli. Zkřížil ruce na stole, s povzdechem se uhnízdil a utrousil, jaká je to úleva, když nemusí stát na nohou. Jmenoval se Bartim a o svých nohou se rozhovořil do značných podrobností, o kuřích okách a puchýřích a o tom, kolik času stráví na nohou a v čem si je namáčí, dokud Tom znovu nezavedl řeč na novinky, načež Bartim plynule změnil téma.

Novinky to byly skutečně tak velké, jak tvrdil. Logain, falešný to Drak, byl po veliké bitvě u Lugardu zajat, když se snažil přemístit vojsko z Ghealdanu do Tearu. Proroctví, chápete? Tom kývl a Bartim pokračoval. Cesty na jih jsou plné lidí a ti šťastnější si svůj majetek nesou na zádech. Tisíce lidí prchalo všemi možnými směry.

„Nikdo z nich,“ Bartim se poťouchle uchechtl, „Logaina samozřejmě nepodporoval. Ó, ne, nenajdete moc lidí, kteří by to připustili, ne teď. Jsou to jenom běženci, kteří se během války snaží najít bezpečný místo.“

K zajetí Logaina samozřejmě přispěly Aes Sedai. Když to Bartim říkal, uplivl si přitom, a ještě jednou, když říkal, že falešného Draka odvezly na sever do Tar Valonu. Bartim je slušný chlap, říkal, vážený člověk, a co se jeho týče, můžou Aes Sedai odtáhnout až do Morny a vzít si ten svůj Tar Valon s sebou. On by se k žádné Aes Sedai nepřiblížil ani na tisíc mil, kdyby bylo po jeho. Jistě, cestou na sever zastavovaly v každé vesnici i městě, aby Logaina předvedly lidem, tak to aspoň Bartim slyšel. Aby lidem ukázaly, že falešný Drak byl jat a svět je opět v bezpečí. Bartim by to byl rád viděl, i kdyby to mělo znamenat dostat se blíž k Aes Sedai. Lákalo ho to vydat se do Caemlynu.

„Vezou ho ukázat královně Morgase.“ Hostinský se uctivě dotkl čela. „Já královnu nikdy neviděl. Člověk by měl vidět královnu, nemyslíte?“

Logain uměl dělat některé „věci“, a z toho, jak Bartim uhýbal pohledem a olizoval si rty, bylo zřejmé, co má na mysli. Před dvěma lety viděl posledního falešného Draka, když ho vedli krajem, ale to byl jenom chlapík, který si myslel, že by se mohl stát králem. Tenkrát nebylo Aes Sedai potřeba. Vojáci ho měli přikovaného k vozu. Zasmušilý chlapík, který úpěl na voze, a pokaždé, když po něm lidé házeli kamením nebo ho píchali klacky, si zakrýval rukama hlavu. Což lidé dělali často a vojáci se je nesnažili zarazit, pokud nehrozilo, že ho zabijí. Nejlepší bylo ukázat lidem, že na něm koneckonců není nic zvláštního. On „věci“ provádět neuměl. Tenhle Logain ale bude něco k vidění. Něco, o čem by Bartim mohl vyprávět vnukům. Jenom kdyby se mohl utrhnout z hostince.

Rand naslouchal se zájmem, který nemusel předstírat. Když Padan Fain přinesl do Emondovy Role zprávu o falešném Drakovi, muži, který skutečně vládne jedinou silou, byla to největší novinka ve Dvouříčí za celá léta. Události, které následovaly, zatlačily vzpomínku na falešného Draka do pozadí, ale pořád to bylo něco, o čem si lidé budou léta vykládat a budou o tom vyprávět i svým vnukům. Bartim jim nejspíš poví, že Logaina viděl, ať už to bude pravda, nebo ne. Nikoho nikdy ani nenapadne vyprávět o tom, co se stalo nějakým vesničanům z Dvouříčí, pokud to nebudou přímo lidé z Dvouříčí.

„To,“ řekl Tom, „bude dobrej příběh, příběh, kterej se bude vyprávět tisíc let. Přál bych si tam být.“ Znělo to, jako by mluvil pravdu, a Randa napadlo, že nejspíš i mluví. „Stejně bych se na něj mohl zajet kouknout. Neříkal jsi, kudy se vydali. Třeba jsou kolem nějací další pocestní? Mohli by o tom slyšet.“

Bartim odmítavě mávl umorousanou rukou. „Na sever, to je všechno, co se tady kolem ví. Jestli ho chceš vidět, jeď do Caemlynu. To je všechno, co vím, a jestli je v Bílým Mostu něco novýho, tak to vím já.“

„To bezpochyby,“ pravil Tom sladce. „Řek bych, že spousta cizinců, co tudy prochází, se zastavuje tady. Tvoje znamení mi padlo do oka už u paty Bílýho mostu.“

„Nejen od západu, to musíte vědět. Před dvěma dny tu byl jeden chasník, Illianec, s veřejným prohlášením celým zabaleným do mašlí a pečetí. Četl to rovnou tam, na náměstí. Říkal, že to veze až do pohoří Oparů, možná až k Arythskýmu oceánu, jestli budou volný průsmyky. Říkal, že poslali lidi, aby to přečetli v každý zemi na světě.“ Hostinský potřásl hlavou. „Pohoří Oparů. Slyšel jsem, že je celej rok zahalený v mlze, a v tý mlze žijou tvorové, co vám sedřou kůži z těla dřív, než stačíte utýct.“ Mat si pohrdlivě odfrkl, čímž si od Bartima vysloužil přísný pohled.

Tom se naléhavě předklonil. „Co v tom prohlášení stálo?“

„No o tom hledání rohu přece,“ vyhrkl Bartim. „Copak jsem to neříkal? Illianci svolávají každýho, kdo se chce zavázat ke hledání, do Illianu. Umíš si to představit? Zavázat svůj život legendě? Hádám, že nějaký ňoumy asi najdou. Vždycky se nějací najdou. Tenhle chlapík tvrdil, že nastává konec světa. Poslední bitva s Temným.“ Bartim se uchechtl, ale znělo to dutě, protože to byl smích člověka, který se snaží sám sebe přesvědčit, že je čemu se smát. „Hádám, si myslí, že by se měl Valerský roh najít dřív, než k tomu dojde. Tak co si myslíš o tomhle?“ Chvíli si zamyšleně hryzal klouby na ruce. „Jistě, já nevím, jestli bych se s nima po tyhle zimě hádal. Po tý zimě a tom chlápkovi Logainovi a těch dvou před ním taky. Proč všichni ti chlapíci v posledních letech tvrdili, že jsou Draci? A ta zima. Něco to znamenat musí. Co myslíš ty?“

Tom ho zřejmě neslyšel. Tichým kejklířským hlasem začal sám pro sebe recitovat:

„V poslední, marné řeži pouhé

proti počátku noci dlouhé

hory tu na stráži stojí

a mrtvými se teď rojí,

protože hrob mé volání neumlčí.“

„To je vono.“ Bartim se zazubil, jako by opravdu slyšel, jak mu dav lidí předává peníze, zatímco naslouchá Tomovu vyprávění. „To je vono. Hledání Valerského rohu. Jak to začneš vyprávět, budou tady viset i z trámů na stropě. Všichni znají to prohlášení.“

Tom stále vypadal, že je tisíc mil daleko, takže promluvil Rand: „Hledáme přátele, kteří tudy procházeli. Od západu. Prošlo tudy za poslední týden dva hodně cizích lidí?“

„Pár,“ připustil pomalu Bartim. „Vždycky se tu nějací najdou, z východu i ze západu.“ Každého z trojice si prohlédl a náhle vypadal ostražitě. „Jak vypadali ti vaši přátelé?“

Rand otevřel ústa, ale Tom, který se náhle vrátil do přítomnosti, po něm náhle vrhl varovný pohled. S nazlobeným povzdechem se kejklíř obrátil k hostinskému. „Dva muži a tři ženy,“ řekl váhavě. „Mohli být spolu, nebo taky ne.“ Zhruba je popsal, každého pár slovy, dost na to, aby je každý, kdo je viděl, poznal, aniž by však prozradil, co jsou zač.

Bartim se podrbal na hlavě, čímž si rozhrábl řídnoucí vlasy, a pomalu vstal. „Zapomeň na vystupování tady, kejklíři. Vlastně bych ocenil, kdybyste dopili víno a odešli. Jestli jste chytrý, odejdete z Bílýho Mostu.“

„Ptal se po nich i někdo jiný?“ Tom se napil, jako by odpověď byla ta nejméně zajímavá věc na světě, a zvedl k hostinskému obočí. „Kdo to asi byl?“

Bartim si znovu prohrábl vlasy a popošel, jako by odcházel, pak sám pro sebe přikývl. „Asi před týdnem, tak nějak, přešel přes most takovej chlápek s kuním ksichtem. Každýho napadlo, že to nemá v hlavě v pořádku. Pořád si pro sebe něco vykládal, a i když stál, pořád se hejbal. Vyptával se na ty samý lidi... některý z nich. Ptal se, jako by to bylo důležitý, a pak se choval, jako by mu odpověď byla šumafuk. Nejdřív vykládal, že na ně tady musí počkat, a hned zas, že musí jít dál, že strašně pospíchá. Jednu chvíli kňučel a žadonil, druhou si kladl požadavky jako král. Jednou dvakrát mu málem dali po hubě, blázen neblázen. Hlídka ho kvůli jeho vlastnímu bezpečí skoro zavřela do vězení. Ten samej den odešel do Caemlynu, mluvil sám k sobě a brečel. Cvok, jak jsem říkal.“

Rand se tázavě podíval na Toma s Matem a oni oba zavrtěli hlavou. Jestli ten chlapík s kuním obličejem hledal je, nebyl to nikdo, koho znali.

„Jsi si jistý, že to byli ti samí lidi, které hledáme?“ zeptal se Rand.

„Některý. Ten bojovník a ženská v hedvábí. Ale o ně se moc nestaral. Hlavně mu šlo o ty tři vesnický kluky.“ Očima přejel z Randa na Mata a zpátky tak rychle, až si Rand skoro nebyl jistý, zda ten pohled opravdu viděl, nebo si ho jenom představoval. „Zoufale se je snažil najít. Ale byl to cvok, jak jsem říkal.“

Rand se zachvěl a napadlo ho, kdo ten blázen byl a proč je hledá. Temný druh? Použil by Ba’alzamon šílence?

„On byl blázen, ale ten druhej...“ Bartim nejistě uhnul očima a suchým jazykem si olízl rty, jako by neměl dost slin, aby si je navlhčil. „Další den... další den přišel ten druhej poprvý.“ Odmlčel se.

„Druhej?“ pobídl ho nakonec Tom.

Bartim se rozhlédl kolem, i když jejich polovina rozdělené místnosti byla až na ně prázdná. Dokonce se zvedl na špičky a nahlédl za nízkou stěnu. Když nakonec promluvil, velice rychle šeptal.

„Byl celej v černým. Kapuci pláště měl pořád staženou, takže mu nebylo vidět do obličeje, ale cítils, že na tebe zírá, cítils, jak tě mrazí v zádech. On... promluvil na mě.“ Bartim sebou trhl a chvíli si hryzal ret, než pokračoval. „Znělo to, jako když se had plazí po suchým listí. Úplně se mi sevřel žaludek. Pokaždý, když se vrátí, dává ty samý otázky. Stejný otázky, jaký dával ten blázen. Nikdo ho nikdy nevidí přicházet – prostě se tu najednou zjeví, ve dne nebo v noci, a ty úplně ztuhneš na místě. Lidi se začínají ohlížet přes rameno. A co je nejhorší, fortnýři tvrdí, že nikdy neprošel žádnou bránou, dovnitř ani ven.“

Rand jen s námahou udržel bezvýraznou tvář. Tiskl zuby, až ho bolely. Mat se kabonil a Tom si prohlížel víno. Viselo nad nimi slovo, které ani jeden nechtěl vyslovit nahlas. Myrddraal.

„Myslím, že bych si pamatoval, kdybych někdy někoho takovýho potkal,“ utrousil Tom po chvíli.

Bartim zuřivě přikyvoval. „Ať shořím, že by sis to pamatoval. Pro světlou pravdu, pamatoval. On... chce ty samý kluky, co ten blázen, jenom říká, že je s nima holka. A...“ Bartim na Toma vrhl postranní pohled – „a bělovlasej kejklíř.“

Tom zvedl obočí. Rand si však byl jist, že překvapení jen hraje. „Bělovlasý kejklíř? No, já jsem těžko jedinej postarší kejklíř na světě. Ujišťuju tě, že toho chlapíka neznám, a on nemá žádnej důvod mě hledat.“

„To je možný,“ prohlásil temně Bartim. „On to neřek tolika slovy, ale měl jsem z toho dojem, že by ho vůbec nepotěšilo, kdyby se těm lidem někdo pokusil pomoct, nebo je třeba schovat. No, povím vám, co jsem mu řek. Neviděl jsem je, ani jsem o nich neslyšel, a to je pravda. Ani jednoho z nich,“ dodal významně. Náhle hodil Tomovy peníze na stůl. „Prostě dopijte to víno a jděte. V pořádku? V pořádku?“ A jak nejrychleji mohl se odkolébal pryč, přičemž se pořád ohlížel přes rameno.

„Mizelec,“ vydechl Mat, když hostinský odešel. „Mělo mě napadnout, že nás tady bude hledat.“

„A vrátí se,“ dodal Tom, naklonil se nad stůl a ztišil hlas. „Říkám, protáhněme se zpátky na člun a přijměme nabídku kapitána Domona. Budou nás hledat hlavně na silnici do Caemlynu, a my zatím budeme na cestě do Illianu, tisíc mil od místa, kde nás myrddraalové budou čekat.“

„Ne,“ prohlásil pevně Rand. „Počkáme na Moirain a ostatní v Bílém Mostu, nebo pojedeme do Caemlynu. Tak, nebo tak, Tome. Rozhodneme se pro jedno z toho.“

„To je šílenství, chlapče. Věci se změnily. Poslouchej mě. Bez ohledu na to, co tenhle hostinský říká, až se na něj myrddraal upřeně podívá, vyklopí mu o nás všechno až po to, co jsme pili a kolik prachu jsme měli na botách.“ Rand se zachvěl, vzpomněl si na mizelcův bezoký pohled. „A co se týče Caemlynu... myslíš, že půllidi nevědí, že chcete jet do Tar Valonu? Teď je vhodná chvíle sednout na loď a vyrazit na jih.“

„Ne, Tome.“ Rand ta slova ze sebe vypravil jen s námahou, neboť si představil, že je tisíc mil od místa, kde ho hledají mizelci, ale zhluboka se nadechl a podařilo se mu promluvit, aniž by se mu třásl hlas. „Ne.“

„Mysli, chlapče! Illian! Na tváři země není skvostnějšího města. A hledání rohu! Roh nehledali už skoro sto let. Čeká tu na zpracování celý nový cyklus příběhů. Jenom si to představ. O ničem takovým se ti nikdy ani nesnilo. Než si myrddraalové uvědomí, kam jste se ztratili, budete staří a šediví a tak unavení koukáním na vnoučata, že vám bude jedno, jestli vás najdou.“

Rand se zatvářil umíněně. „Kolikrát to mám opakovat? Najdou nás, ať půjdeme kamkoliv. V Illianu bude taky čekat mizelec. A jak unikneme těm snům? Chci vědět, Tome, co se to se mnou děje, a proč. Já jedu do Tar Valonu. S Moirain, jestli to půjde, bez ní, jestli budu muset. Sám, jestli budu muset. Musím to vědět.“

„Ale Illian, chlapče! A bezpečná cesta dolů po řece, zatímco oni hledají jinde. Krev a popel, sny ti nemůžou ublížit.“

Rand mlčel. Sny nemůžou ublížit? Způsobují snové trny skutečné krvácení? Skoro si přál, aby byl Tomovi pověděl i o tomhle snu. Odvážil by ses to vůbec někomu říci? Ve tvých snech je Ba’alzamon, ale co je teď mezi snem a bděním? Komu se odvážíš prozradit, že se tě dotýká Temný?

Tom to zřejmě pochopil. Kejklířův výraz změkl. „Ani tyhle sny, mládenče. Jsou to jenom sny, ne? Pro Světlo, Mate, promluv s ním. Já vím, že ty aspoň po Tar Valonu netoužíš ani v nejmenším.“

Mat zrudl ve tváři, napůl rozpaky, napůl hněvem. Uhnul před Randem očima a zamračil se na Toma. „Proč všechny ty starosti a námaha? Chceš zpátky na člun? Tak se vrať na člun. My se o sebe postaráme.“

Kejklíři se hubená ramena roztřásla tichým smíchem, ale hlas měl stále napjatý a nahněvaný. „Myslíte, že toho o myrddraalech víte dost na to, abyste jim dokázali uniknout, jo? Jste připravení jít do Tar Valonu sami a vydat se amyrlininu stolci? Poznáte vůbec jedny adžah od druhých? Světlo mě spal, chlapče, jestli si myslíš, že se vůbec dokážete dostat do Tar Valonu, tak mi řekněte, a já půjdu.“

„Jdi,“ zavrčel Mat a ruka mu vklouzla pod plášť. Rand si šokované uvědomil, že svírá dýku ze Shadar Logothu a snad je i připraven ji použít.

Z opačné strany nízké stěny rozdělující místnost se k nim donesl nevázaný smích a ozval se čísi pohrdlivý hlas.

„Trolloci? Oblíkni si kejklířskej plášť, člověče. Jseš namol! Trolloci! Báchorky z Hraničních států!“

Ta slova zchladila hněv jako vědro studené vody. Dokonce i Mat se obrátil ke stěně a oči se mu rozšířily.

Rand se trochu zvedl, aby viděl za stěnu, a zase si sedl, protože se mu udělalo mdlo. Na opačné straně stěny seděl u zadního stolu s oněmi dvěma muži, kteří tu byli, když přišli, Floran Gelb. Oba muži se mu smáli, ale poslouchali. Bartim vedle otíral stůl, který to vážně potřeboval. Sice se na Gelba a dvojici hostů nedíval, ale také poslouchal, protože pořád dokola leštil utěrkou jedno místo a nakláněl se k nim, až se zdálo, že upadne.

„Gelb,“ špitl Rand, když se sesul na židli. Ostatní se napjali. Tom rychle prohlédl jejich část místnosti.

Na opačné straně se ozval i druhý muž. „Ne, ne, trolloci fakt existovali. Ale za trollockejch válek je všechny pobili.“

„Báchorky z Hraničních států!“ zopakoval ten první.

„Je to pravda, to ti povídám,“ namítal hlasitě Gelb. „Byl jsem v Hraničních státech. Viděl jsem trolloky, a byli to trolloci, jako že tu sedím. Ti tři tvrdili, že ti trolloci jdou po nich, ale já věděl svý. Proto jsem nezůstal na Spršce. Už nějakou dobu jsem Bayla Domona podezíral, ale ti tři byli určitě temný druzi. Povím vám...“ Zbytek toho, co měl Gelb na srdci, se utopilo ve smíchu a drsných žertech.

Randa zajímalo, za jak dlouho se hostinský dozví popis „těch tří“. Jestli to už nevěděl. Jestli si to už nedal do souvislosti s oněmi třemi cizinci, které právě viděl. Z jejich půlky šenku vedly jenom jedny dveře, a cestou k nim by museli projít přímo kolem Gelbova stolu.

„Možná ten člun není tak špatnej nápad,“ zamumlal Mat, ale Tom zavrtěl hlavou.

„Už ne.“ Kejklíř promluvil rychle a tiše. Vytáhl váček, který mu dal kapitán Domon, a spěšně rozdělil mince na tři hromádky. „Do hodiny bude tý historky plný město, ať už tomu budou lidi věřit, nebo ne, a ten půlčlověk se to může každou chvíli doslechnout. Domon vypluje až zítra ráno. Přinejlepším ho budou celou cestu do Illianu honit trolloci. No, on to z nějakýho důvodu tak trochu čeká, ale to nám stejně k ničemu není. Musíme utíkat, a to rychle.“

Mat si rychle nacpal mince, které před něj Tom přisunul, do kapsy. Rand si svou hromádku bral poněkud pomaleji. Peníz, který mu dala Moirain, v ní nebyl. Domon jim dal stejnou hodnotu ve stříbře, ale Rand si z jakéhosi důvodu, který mu nebyl zcela jasný, přál, aby místo toho měl peníz Aes Sedai. Vsunul si mince do kapsy a tázavě se podíval na kejklíře.

„Pro případ, že by nás něco rozdělilo,“ vysvětlil Tom. „Nejspíš se to nestane, ale kdyby... no, vy dva to sami určitě zvládnete. Jste dobrý kluci. Jenom se držte dál od Aes Sedai, je-li vám život milý.“

„Myslel jsem, že zůstáváš s námi,“ řekl Rand.

„To zůstanu, chlapče. To zůstanu. Ale jsou nám teď v patách a Světlo samo ví... No, to je jedno. Není moc pravděpodobný, že se něco stane.“ Tom se odmlčel a podíval se na Mata. „Doufám, že ti už nebude vadit, když s váma zůstanu,“ podotkl suše.

Mat pokrčil rameny. Prohlédl si oba své společníky a znovu pokrčil rameny. „Jsem jenom nervózní. Nemůžu se toho zřejmě zbavit. Pokaždý, když se někde na chvilku zastavíme, tak jsou tam a jdou po nás. Pořád mám pocit, jako by mi někdo zezadu koukal na hlavu. Co uděláme?“

Z opačné strany stěny se ozval výbuch smíchu, který opět přerušil Gelb, jenž se snažil oba muže přesvědčit, že mluví pravdu. Mat byl zvědavý, jak dlouho mu to ještě bude trvat. Dříve nebo později si Bartim musí dát dohromady Gelbovu trojici a je tři.

Tom odsunul židli a vstal, ale přikrčil se. Nikdo, kdo by se nepříliš pozorně díval z opačné strany stěny, by si ho nevšiml. Kývl na oba hochy, aby ho následovali, a špitl: „Buďte potichu.“

Okna po obou stranách krbu na jejich straně stěny vedla do boční uličky. Tom si jedno pečlivě prohlédl a pak je vysunul jen natolik, aby se mohli protáhnout ven. Podařilo se mu to velice potichu, přes rozjařenou hádku na opačné straně dlouhé stěny to nemohlo být slyšet na víc jak na sáh.

Jakmile se dostali ven, Mat vyrazil rovnou k ústí uličky, ale Tom ho zachytil za ruku. „Ne tak rychle,“ zarazil ho kejklíř. „Ne, dokud nevíme, co děláme.“ Tom okno znovu stáhl, jak to jen zvenčí šlo, a obrátil se, aby si prohlédl uličku.

Rand sledoval jeho pohled. Až na pár sudů na dešťovou vodu u zadní stěny hostince a vedlejší budovy, krejčovské dílny, byla ulička prázdná a udusaná hlína vyprahlá.

„Proč to děláš?“ vyptával se Mat znovu. „Bez nás budeš ve větším bezpečí. Proč s náma zůstáváš?“

Tom na něj dlouho hleděl. „Měl jsem synovce, Owaina,“ vysvětloval znaveně, svlékaje si plášť. Za řeči položil na zem své pokrývky a pouzdra s nástroji pečlivě položil nahoru. „Byl to jediný syn mýho bratra, můj jediný žijící příbuzný. Dostal se do potíží s Aes Sedai, ale já měl na práci... jiný věci. Nevím, jestli bych byl mohl něco udělat, ale když jsem to nakonec zkusil, bylo příliš pozdě. Owain umřel pár let potom. Dalo by se říct, že ho Aes Sedai zabily.“

Tom se narovnal, aniž se na ně podíval. Hlas měl pořád vyrovnaný, ale když se odvracel, zahlédl Rand v jeho očích slzy. Jestli se mi povede udržet vás dva od Tar Valonu dál, možná bych mohl na Owaina přestat myslet. Počkejte tady.“ Pořád ještě se jim odmítl podívat do očí a odspěchal k ústí uličky. Než vyšel na náměstí, zpomalil. Jednou se rychle rozhlédl, pak ledabyle vyšel na ulici a z dohledu.

Mat se napůl zvedl, aby ho následoval, a pak si zase sedl. „Tohle by tu nenechal,“ prohodil a dotkl se kožených pouzder na nástroje. „Věříš mu?“

Rand si trpělivě dřepl vedle sudů. „Co je to s tebou, Mate? Takový přece nejsi. Už jsem tě neslyšel zasmát celý dny.“

„Nelíbí se mi, když mě honí jako králíka,“ odsekl Mat. Povzdechl si a opřel si hlavu o cihlovou stěnu hostince. I tak však vypadal napjatě. Oči mu ostražitě jezdily sem a tam. „Promiň. To tím, jak pořád utíkáme, a taky všichni ti cizinci a... a prostě všechno tohle. Jsem z toho celej nesvůj. Kouknu se na někoho a nemůžu si pomoct, napadne mě, jestli o nás nepůjde říct mizelcům, nebo jestli nás nepodvede, nebo neoloupí, nebo... Světlo, Rande, tebe to neznervózňuje?“

Rand se zasmál, krátce a z hloubi hrdla. „Na to, abych byl nervózní, jsem moc vyděšený.“

„Co si myslíš o tom, co Aes Sedai udělaly jeho synovci?“

„Nevím,“ odpověděl nejistě Rand. Věděl jenom o jednom způsobu, jak se může muž zaplést s Aes Sedai. „Hádám, že nebyl jako my.“

„Ne. Ne jako my.“

Chvíli se jen tak opírali o stěnu a mlčeli. Rand si nebyl jist, jak dlouho tak čekali. Pár minut, nejspíš, ale jemu to připadalo jako hodina, než se Tom vrátil, přičemž pořád čekali, že Bartim nebo Gelb otevřou okno a udají je temným druhům. Pak se v ústí uličky objevil muž, vysoký muž s kapuci pláště staženou do očí, pláště, proti světlu v ulici černého jako noc.

Rand se vyhrabal na nohy a rukou svíral jílec Tamova meče tak pevně, až ho z toho bolely klouby. V ústech mu vyschlo a marně se snažil polknout. Mat se přikrčil s rukou pod pláštěm.

Muž se blížil a Randovi se s každým jeho krokem stahovalo víc a víc hrdlo. Náhle se ten muž zastavil a odhodil kápi. Randovi se málem podlomila kolena. Byl to Tom.

„No, když jste mě nepoznali vy,“ kejklíř se zubil, „hádám, že to bude jako převlek stačit i pro strážný u brány.“

Tom se protáhl kolem nich a začal si přendávat věci ze záplatovaného pláště do nového tak hbitě, že Rand ani jeden předmět nerozeznal. Rand si až nyní všiml, že jeho nový plášť je tmavohnědý. Zhluboka, trhaně se nadechl. Hrdlo měl pořád stažené. Hnědý, ne černý. Mat měl ruku stále pod pláštěm a zíral na Tomova záda, jako by uvažoval o tom, že schovanou dýku přece jen použije.

Tom se na ně ohlédl, a pak se podíval pozorněji. „Teď není vhodná doba na rozmary.“ Obratně začal ovinovat svůj starý plášť kolem pouzder s nástroji, a to vnitřkem ven, takže záplaty nebyly vidět. „Vyjdeme odsud po jednom, ale dost těsně za sebou, abychom na sebe viděli. Tak by si nás neměli zvlášť pamatovat. Dokážeš se nahrbit?“ dodal k Randovi. „Ta tvoje výška je stejně špatná jako praporec.“ Hodil si ranec na záda, vstal a přetáhl si kapuci přes hlavu. Bělovlasého kejklíře nepřipomínal ani v nejmenším. Byl to prostě další pocestný, muž příliš chudý, aby si mohl dovolit koně, natož kočár. „Jdeme. Už jsme ztratili dost času.“

Rand ochotně souhlasil, ale i tak zaváhal, než vykročil z uličky na náměstí. Nikdo z několika roztroušených lidí jim nevěnoval druhý pohled – většina se na ně nepodívala vůbec – ale Rand byl napjatý a čekal, až nějaký temný druh vykřikne a obyčejní lidé se změní v lůzu žíznící po krvi. Přejel očima náměstí a lidi, kteří se věnovali svým denním záležitostem, a když je od nich odtrhl, byl v půlce náměstí myrddraal.

Odkud se tu mizelec vzal, na to Rand ani neměl čas pomyslet, ale kráčel rovnou k nim třem se smrtícím klidem, lovec upírající pohled na kořist. Lidé před černě oděnou postavou uhýbali a vyhýbali se i pohledu na ni. Náměstí se vyprázdnilo, jak si lidé uvědomovali, že mají práci někde jinde.

Černá kápě Randa přimrazila na místě. Snažil se přivolat prázdnotu, ale bylo to jako snažit se nahmátnout kouř. Mizelcův skrytý pohled se mu zařízl do kostí a dřeň mu změnil v rampouchy.

„Nedívejte se mu do tváře,“ zamumlal Tom. Hlas měl roztřesený a chraplavý a mluvil, jako by svá slova vyrážel násilím. „Světlo vás spal, nedívejte se mu do tváře!“

Rand odtrhl pohled – málem zaúpěl, bylo to, jako by si z obličeje odtrhl pijavici – ale i když upřel zrak na dlažební kameny, pořád viděl blížícího se myrddraala, kočku hrající si s myšmi, pobavenou jejich chabou snahou uniknout, až nakonec čelisti scvaknou. Mizelec už byl v půli cesty. „To tu budeme jenom tak postávat?“ zamumlal Rand. „Musíme utéct... dostat se pryč.“ Ale nedokázal své nohy přimět k pohybu.

Mat roztřesenou rukou konečně vytáhl dýku s rubínem na jílci. Rty měl stažené tak, že mu byly vidět zuby. Byl to škleb plný strachu.

„Myslíš...“ Tom se odmlčel, polkl a ochraptěle pokračoval. „Myslíš, že mu můžeš utýct, jo, chlapče?“ Začal si pro sebe mumlat. Rand rozuměl pouze jedinému slovu. „Owain.“ Náhle se Tom zamračil. „Nikdy jsem se s váma neměl zaplíst, hoši. Nikdy jsem neměl.“

Shodil z ramen svinutý kejklířský plášť a strčil ho Randovi do ruky. „Postarej se o to. Až řeknu utíkejte, tak poběžíte a zastavíte se až v Caemlynu. U královnina požehnání. Hospoda. Pamatujte si to pro případ... Prostě si to pamatujte.“

„Nerozumím tomu,“ ozval se Rand. Myrddraal byl už jen dvacet kroků od nich. Rand měl nohy jako olověná závaží.

„Prostě si to pamatujte!“ štěkl Tom. „U královnina požehnání. Teď. UTÍKEJTE!“

Oběma položil ruku na rameno a strčil do nich, aby pochopili, a Rand vyrazil klopýtavým krokem s Matem po boku.

„UTÍKEJTE!“ Tom se také pohnul a nesrozumitelně přitom řval. Neběžel však za nimi, ale směrem k myrddraalovi. Zamával rukama, jako když pořádal své nejlepší představení, a objevily se mu v nich dýky. Rand se zastavil, ale Mat ho táhl za sebou.

Mizelce to taky překvapilo. Uprostřed ledabylého kroku klopýtl. Švihl rukou k jílci černého meče, jejž měl zavěšený u pasu, ale kejklíře jeho dlouhé nohy rychle přenesly přes vzdálenost, která je dělila. Tom do myrddraala vrazil dřív, než tomu se povedlo meč napůl vytáhnout z pochvy, a oba se zřítili na zem na zmítající se hromadu. Zbylých pár lidí z náměstí uprchlo.

„UTÍKEJTE!“ Vzduchem na náměstí prolétl oslepující modrý blesk a Tom začal křičet, ale ještě zvládl vyslovit jedno slovo. „UTÍKEJTE!“

Rand poslechl. Pronásledoval ho kejklířův křik.

Tiskna Tomův ranec k hrudi, běžel, jak nejrychleji dovedl. Panika se z náměstí šířila na celé město a Rand s Matem vedle sebe prchali na hřebenu vlny strachu. Jak hoši probíhali kolem, kramáři opouštěli své zboží. Přes výlohy krámků s prásknutím zavírali okenice a v oknech domů se objevovaly vyděšené obličeje, které vzápětí mizely. Lidé, co nebyli dost blízko, aby něco viděli, teď prchali zmateně ulicemi a vůbec nevnímali okolí. Vráželi jeden do druhého, a ti, kteří byli sraženi na zem, se buď dostali na nohy, nebo byli pošlapáni. Bílý Most se hemžil jako rozkopnuté mraveniště.

Když s Matem dobíhali k bráně, Rand si náhle vzpomněl, co mu Tom říkal o jeho výšce. Aniž by zpomalil, nahrbil se, jak jen to šlo, aby přitom nevypadal, že se krčí. Ale brána samotná, silné dřevo s černými železnými pruty, byla otevřená. Dva fortnýři, v železných šišácích a drátěných košilích přehozených přes levně vypadající červené kabátce s bílými límečky, ohmatávali své halberdy a neklidně vyhlíželi k městu. Jeden z nich se ohlédl po Randovi s Matem, ale oni nebyli jediní, kdo vybíhal z brány. Hnal se tudy celý proud lidí, muži lapající po dechu tiskli své ženy, plačící ženy nesly batolata a táhly vzlykající děti, řemeslníci s pobledlými tvářemi, stále ještě v zástěrách, nepřítomně svírali své nástroje.

Nebude nikoho, kdo by si zapamatoval, kudy se dali, pomyslel si ohromeně Rand, jak běžel ven. Tome! Ó, Světlo mě chraň, Tome!

Mat vedle něj klopýtl, znovu nabral rovnováhu a běželi dál, dokud poslední z prchajících lidí neodpadli, běželi, dokud město a Bílý most daleko za nimi nezmizely z dohledu.

Nakonec Rand padl na kolena do prachu a odřeným hrdlem nasával mohutnými doušky vzduch do plic. Silnice se před nimi táhla prázdná, až jim mizela z očí mezi stromy. Mat ho zatahal za rukáv.

„Pojď! Tak pojď!“ Mat také lapal po dechu. Tvář měl zpocenou a uprášenou a vypadal, že se každou chvíli zhroutí. „Musíme jít dál.“

„Tom,“ vydechl Rand. Objal pevněji ranec z Tomova pláště. Cítil uvnitř tvrdá pouzdra s nástroji. „Tom.“

„Je mrtvej. Viděls to. Slyšels to. Světlo, Rande, je mrtvej!“

„Myslíš si, že Egwain a Moirain a ostatní jsou taky mrtví? Jestli jsou, tak proč po nich myrddraalové pořád jdou? No, řekni mi to!“

Mat klesl vedle Randa na kolena do prachu. „Tak dobrá. Možná jsou pořád naživu. Ale Tom... Sám jsi to viděl! Krev a popel, Rande, to samý se může stát i nám.“

Rand pomalu kývl. Silnice za nimi byla pořád prázdná. Tak napůl čekal – aspoň doufal – že uvidí Toma, jak míří k nim, a když jim vypráví, jaké má s nimi potíže, fouká si do knírů. U královnina požehnání v Caemlynu. S námahou se zvedl a hodil si Tomův ranec na záda vedle svých pokrývek. Mat ho pozoroval, měl zúžené a ostražité oči.

„Tak jdeme,“ řekl Rand a vydal se po silnici ke Caemlynu. Zaslechl, jak si Mat cosi bručí, ale po chvíli Randa dohonil.

Plahočili se po prašné silnici, mlčky, hlavy skloněné. Vítr vytvářel prašné víry, které jim přebíhaly přes cestu. Rand se občas ohlédl, ale silnice za nimi byla vždycky prázdná.

Загрузка...