48 Morna

Vítr škubal Lanovým pláštěm, takže ho občas nebylo vidět ani ve slunečním světle, a Ingtar a stovka kopiníků vyslaných, aby je doprovodili k hranici pro případ, že by se setkali s nájezdem trolloků, se chrabře předváděli ve dvojstupu ve všem tom brnění s rudými praporci a koňmi zakutými v oceli, následujíce Ingtarovu korouhev se šedou sovou. Velkolepostí se mohli rovnat stovce královniných gardistů, ale byly to věže daleko před nimi, které si Rand prohlížel. Na prohlížení shienarských kopiníků měl celé ráno.

Každá věž se vysoko tyčila na vrcholku kopce, půl míle od sousedních věží. Zvedaly se na východ a na západ, a za nimi další. Kolem každého kamenného sloupu se vinula široká rampa, kroutila se až do poloviny věže zakončené střílnami, kde ústila do těžké brány. Výpadový oddíl by byl chráněn hradbou, dokud by nedorazil na zem, ale nepřátelé, kteří by se snažili dostat k bráně, by se šplhali pod krupobitím šípů, kamení a vřelého oleje litého z velkých kotlů umístěných na cimbuří, jehož střílny klesaly a rozšiřovaly se směrem k vnějšímu okraji. Na vrcholku každé věže se pod vysokým železným kalichem, kde bylo možné zažehnout signální oheň v případě, že nesvítilo slunce, třpytilo velké ocelové zrcadlo, nyní opatrně sklopené dolů. Odsud se posílaly signály k věžím dál od hranice, a od nich zase k dalším, až byly předány do vnitrozemských pevností, odkud vyjížděli kopiníci, aby odvrátili nájezd. V normálních časech by tomu tak bylo.

Z vršku nejbližší věže pozorovali jejich příjezd muži. Na každé věži jich bylo jenom pár a zvědavě vyhlíželi střílnami. V nejlepších dobách byly věže osazeny dostatečně tak, aby se samy ubránily, protože jejich obrana závisela spíš na pevných zdech, než na silných pažích. Jenže dnes každý muž, kterého bylo možné postrádat, ba více, jel k Tarwinovu sedlu. Pokud kopiníci Sedlo neudrží, na tom, zda věže padnou, už nebude záležet.

Když projížděli mezi věžemi, Rand se otřásl. Bylo to skoro jako by projel stěnou chladnějšího vzduchu. Tohle byla hranice. Krajina za ní se nijak nelišila od Shienaru, ale tam, někde za bezlistými stromy, ležela Morna.

Ingtar kousek za prostým kamenem, postaveným na dohled věží, zvedl ocelovou pěst, aby zastavil své kopiníky. Byl to hraniční kámen označující hranici mezi Shienarem a tím, co kdysi bývalo Malkierem.

„Omluv mne, Moirain Aes Sedai. Omluv mne, Dai Shane. Omluv mne, Staviteli. Urozený pan Agelmar mi nařídil, že nemám jezdit dál.“ Ingtar z toho byl viditelně nešťastný, nespokojený se životem jako takovým.

„Tak jsme to měli v plánu, urozený pan Agelmar a já,“ pravila Moirain.

Ingtar si trpce odfrkl. „Omlouvám se, Aes Sedai.“ Ale jeho omluva nezněla, jako by to myslel vážně. „To, že jsme vás doprovázeli sem, může znamenat, že to nestihneme k Sedlu, než bitva skončí. Byl jsem oloupen o možnost postavit se s ostatními, a zároveň mi zakázali vyjet za hraniční kámen, jako bych nikdy nebyl v Morně. A můj pán Agelmar mi ani neřekne proč.“ Za mřížkou hledí se při poslední větě tázavě zadíval na Aes Sedai. Opovržlivě přejel pohledem Randa a ostatní. Zjistil, že budou doprovázet Lana do Morny.

„Klidně bych si to s ním vyměnil,“ zamumlal Mat k Randovi. Lan se na oba přísně podíval. Mat sklopil zrak a zrudl.

„Každý z nás má ve vzoru své místo, Ingtare,“ řekla Moirain pevně. „Odsud se musíme vydat sami.“

Ingtarova poklona byla strnulejší, než odpovídalo jeho brnění. „Jak si přeješ, Aes Sedai. Teď vás musím opustit a rychle vyrazit, abych to stihl k Tarwinovu sedlu. Tam nám aspoň bude... dovoleno... postavit se trollokům.“

„To po tom opravdu tak dychtíš?“ zeptala se Nyneiva. „Po boji s trolloky?“

Ingtar jí věnoval zmatený pohled a pak se zadíval na Lana, jako by mu to strážce mohl vysvětlit. „To je to, co dělám, paní,“ vykládal pomalu. „To je to, proč žiji.“ Natáhl k Lanovi ruku v ocelové rukavici, dlaň otevřenou. „Suravye ninto manshima taishite, Dai Shan. Mír nechť je příznivě nakloněn tvému meči.“ Otočil koně a vyjel se svým korouhevníkem a stovkou kopiníků k východu. Jeli krokem, ale rychlým, krokem, kterým koně v těžkém brnění zvládnou i velkou vzdálenost.

„To je zvláštní, co říkají,“ ozvala se Egwain. „Proč to používají takhle? Mír.“

„Když něco znáš pouze ze svých snů,“ odpověděl Lan a pobídl Mandarba kupředu, „stane se ti to víc než talismanem.“

Jak Rand následoval strážce kolem hraničního kamene, obrátil se v sedle a zadíval se zpátky, dívaje se, jak Ingtar a jeho kopiníci mizí za holými stromy, jak mizí i hraniční kámen a poslední věže na vrcholcích kopců, které ještě byly nad stromy vidět. Rand upadl do ostražitého mlčení a Mat pro změnu nic neříkal.

Toho rána se za svítání otevřely brány Fal Dary. Urozený pan Agelmar, nyní ve zbroji a přilbici jako jeho vojáci, vyjel pod korouhví s černým jestřábem a třemi liškami z Východní brány ke slunci, z něhož byl vidět pouze červený proužek nad vrcholky stromů. Jako ocelový had vlnící se do taktu bubínků, vinul se zástup cestou z města. Vždy čtyři jezdci jeli vedle sebe, Agelmar v čele zástupu, který zmizel v lese dřív, než poslední kopiníci opustili faldarskou tvrz. V ulicích je nikdo nezdravil a nepobízel je na cestu, ozývaly se pouze jejich bubínky a praporce práskající ve větru, ale vojáci upírali oči k vycházejícímu slunci odhodlaně. Na východě se připojí k dalším ocelovým hadům z Fal Moranu, v čele se samotným králem Easarem a jeho syny, jedoucími po jeho boku, a z Ankor Dailu, jenž držel Východní Pomezí a strážil Páteř světa. Dále s hady z Mos Shirare, Fal Sionu a Camron Caanu, a všech ostatních pevností Shienaru, velkých i malých. Spojeni do většího hada zamíří k severu, k Tarwinovu sedlu.

Ve stejné době začal další hromadný odchod, tentokrát z Královské brány, a zástup mířil do Fal Moranu. Vozíky a povozy, lidé v sedle i opěšalí, ženoucí svůj dobytek, nesoucí na zádech své děti, s tvářemi protaženými jako ranní stíny. Jen neochotně opouštěli své domovy, možná navždy, kráčeli pomalu, a přesto je poháněl strach z věcí příštích, takže se pohybovali nepravidelně, chvíli vláčeli nohy, pak zase popoběhli pár kroků, aby opět zpomalili a šourali se prachem. Někteří se zastavili před městem a dívali se za zástupem ozbrojených vojáků, vinoucím se k lesu. V očích jim vykvetla naděje, ozvaly se modlitby, modlitby za vojáky, modlitby za ně samotné, než se znovu obrátili a plahočili se dál.

Nejmenší zástup vycházel z Malkierské brány. Ve městě zůstalo jen pár lidí, vojáci a několik starců, jejichž ženy již byly mrtvé a odrostlé děti se vydaly na pomalou pouť na jih. Poslední hrstka, která měla zajistit, že ať už se u Tarwinova sedla stane cokoliv, Fal Dara nepadne bez obrany. Poslední zástup vedla Ingtarova šedá sova, ale byla to Moirain, kdo je bral na sever. Byl to ten nejdůležitější zástup, a také nejzoufalejší.

Přinejmenším ještě hodinu poté, co minuli hraniční kámen, se krajina ani les nezměnily. Strážce je hnal nejrychlejším krokem, jaký koně dokázali udržet, ale Randa stále zajímalo, kdy vlastně dorazí do Morny. Kopce se postupně zvedaly výš, ale stromy, popínavé rostliny a podrost se nijak nelišily od těch, které viděl v Shienaru, byly šedé a bez listí. Randovi začínalo být tepleji, dost teplo, aby si pověsil plášť na sedlovou hrušku.

„Tohle je nejlepší počasí, jaké jsme za celý rok zažili,“ prohodila Egwain a taky si svlékla plášť.

Nyneiva zavrtěla hlavou a zamračila se, jako by naslouchala větru. „Není to v pořádku.“

Rand kývl. On to také cítil, i když nedokázal přesně pojmenovat to, co cítí. Špatný nebyl jenom ten první záchvěv tepla venku, na který si vůbec letos vzpomínal. Bylo to víc než prostý fakt, že takhle daleko na severu by tak teplo být nemělo. Musela to být Morna, ale krajina byla pořád stejná.

Slunce se vyšplhalo vysoko, rudá koule, která nemohla ani přes bezmračnou oblohu vydávat tolik tepla. O chvíli později si Rand rozepjal i kabát. Po tvářích mu stékal pot.

Nebyl sám. Mat si svklékl kabát a otevřeně ukazoval zlatou dýku s rubínem a růžkem šátku si otřel obličej. Zamrkal a znovu šátek stočil do úzkého proužku a ovázal si ho kolem hlavy, nízko do čela. Nyneiva s Egwain se ovívaly. Jely sklesle, jako by z nich vyprchalo veškeré nadšení. Loial si stáhl halenu s vysokým límcem i košili. Ogierovi rostl na prsou úzký proužek chloupků, hustých jako srst. Všem okolo se omlouval.

„Musíte mi odpustit. Država Shangtai je v horách a je tam chladno.“ Široké nozdry se mu chvěly, větřil ve vzduchu, který byl s každou minutou teplejší. „Tohle horko se mi nelíbí, ani to vlhko.“

Rand si uvědomil, že tu je vlhko. Připomínalo mu to Slatinu doma ve Dvouříčí uprostřed léta. V těch mokřadlech si při každém nadechnutí připadal, jako by dýchal přes vlněnou přikrývku namočenou v horké vodě. Tady ale žádné bažiny nebyly – jenom pár jezírek a potůčků, které někomu uvyklému na Luh připadaly jenom jako stružky – ale vzduch tu byl jako ve Slatině. Jenom Perrin, stále v kabátě, dýchal bez potíží. Perrin a strážce.

Občas se tu objevila zeleň i na listnatých stromech. Rand natáhl ruku k větvičce a zastavil se těsně u lístků. Narudlé nové lístečky byly pokryty odpornými žlutými skvrnkami a černými flíčky, jako by byly nemocné.

„Říkal jsem vám, že nemáte na nic sahat.“ Strážcův hlas byl zcela bezvýrazný. Pořád měl na sobě měňavý plášť, jako by na něj horko nedělalo větší dojem než zima. Občas se zdálo, že se jeho hranatý obličej vznáší bez podpory nad Mandarbovým hřbetem. „V Morně mohou květiny zabíjet a listy zmrzačit. Je tu malý tvoreček, kterému se říká větevník. Rád se skrývá tam, kde je listí nejhustší, jméno má podle toho, jak vypadá, a čeká, až se ho někdo dotkne. Když to někdo udělá, kousne. Není jedovatý. Šťávy začnou trávit větevníkovu kořist za něj. Jediná věc, která tě může zachránit, je useknout si pokousanou ruku nebo nohu. Ale větevník tě nekousne, dokud se ho nedotkneš. Jiní tvorové v Morně kousnou i bez toho.“

Rand trhl rukou zpátky, aniž se lístků dotkl, a otřel si dlaň do nohavice.

„Takže už jsme v Morně?“ ozval se Perrin. Zvláštní, nemluvil nijak vyděšeně.

„Jenom na okraji,“ utrousil Lan temně. Jeho hřebec šel dál, takže mluvil přes rameno. „Skutečná Morna leží ještě před námi. V Morně jsou tvorové, kteří loví podle sluchu, a někteří se občas zatoulají i sem na jih. Občas přejdou Dhoomské hory. Jsou mnohem horší než větevníci. Jestli chcete zůstat naživu, buďte zticha a držte se u sebe.“ Pokračoval rychlým krokem dál, nečekaje na odpověď.

Míli za mílí byl rozklad Morny stále patrnější. Stromy tu byly víc olistěné, ale listí bylo pokryté žlutými a černými skvrnami a tečkami a modročervenými proužky, které připomínaly otravu krve. Každý lístek i liána vypadaly, jako by byly nafouklé, připravené se při prvním dotyku rozprsknout. Na stromech a bylinách visely květy jako parodie na jaro, nechutně bledé a dužnaté a voskové květy, a Rand měl dojem, že mu před zrakem hnijí. Když se nadechl nosem, udělalo se mu nevolno z těžkého nasládlého zápachu rozkladu. Když se pokusil dýchat ústy, málem se zalkl. Vzduch chutnal jako zkažené maso. Koním pod kopyty čvachtalo, jak rozdupávali hnijící nafouklé kusy rostlin.

Mat se předklonil v sedle a zvracel, až měl žaludek úplně prázdný. Rand hledal prázdnotu, ale klid mu proti pálení žluči, která mu stoupala do hrdla, příliš nepomáhal. Mat nicméně zvracel o míli dál znovu, i když nic nevyzvrátil, a o chvíli později zase. Egwain vypadala, že je jí také špatně, neustále polykala. Nyneiva měla v bledé tvář odhodlaný výraz, zuby stisknuté a oči upřené na Moirainina záda. Vědma by nepřipustila, že se necítí dobře, dokud to neudělá Aes Sedai první, ale Rand měl dojem, že nebude muset čekat dlouho. Moirain mhouřila oči a rty měla bledé.

Přes horko a vlhko si Loial kolem nosu a úst omotal šátek. Když se setkal s Randovým pohledem, vyzařovaly ogierovi z očí vztek a znechucení. „Slyšel jsem...“ začal hlasem tlumeným látkou, ale zarazil se a s úšklebkem si odkašlal. „Fuj! Chutná to jako... Fuj! O Morně jsem slyšel i četl, ale nic nemohlo popsat...“ Gestem se mu nějak podařilo zahrnout všechem ten zápach stejně jako odpudivé rostlinstvo. „Že dokonce Temný musel tohle udělat stromům! Fuj!“

Strážce se to samozřejmě nijak nedotýkalo, přinejmenším Rand na něm nic nepoznal, ale k jeho překvapení se to nedotklo ani Perrina. Tedy ne způsobem, jakým to působilo na ostatní. Velký mládenec si prohlížel ohavný les, jímž projížděli, jako by se díval na nepřítele nebo na jeho korouhev. Hladil sekeru u pasu, aniž by si zjevně uvědomoval, co dělá, a mumlal si pro sebe. Při jeho vrčeni Randovi naskakovala husí kůže. I v plném slunci mu oči zářily zlatem a vzteky.

Když se slunce sklonilo k obzoru, žár nepominul. V dálce na severu se zvedaly hory vyšší než pohoří Oparů a černaly se proti obloze. Od ostrých štítů občas zavál poryv ledového větru až k nim. Rozpálený vlhký vzduch vysál většinu horského chladu, ale i ten zbytek byl studený ve srovnání s vedrem, které, byť na chviličku, nahradil. Randovi připadalo, že se mu pot na skráních mění v ledové perličky. Když vítr utichl, perličky se opět roztavily a rozzlobeně mu stékaly po lících a žár se vrátil s obnovenou silou. Když je na chvíli obklopil vítr, odvál i zápach, ale Rand by se byl raději obešel bez toho, kdyby to bylo možné. Chlad mrazil jako v hrobě a přinášel s sebou uprášenou zatuchlost právě otevřené hrobky.

„Do noci k horám nedorazíme,“ ozval se Lan, „a jezdit v noci je nebezpečné i pro samotného strážce.“

„Nedaleko odsud je vhodné místo,“ řekla Moirain. „Bude to dobré znamení, když se tam utáboříme.“

Strážce se na ni bezvýrazně podíval a váhavě kývl. „Ano. Někde se utábořit musíme. Klidně se můžeme utábořit tam.“

„Když jsem je našla, bylo Oko světa za těmi průsmyky,“ poznamenala Moirain. „Nejlepší je překročit Dhoomské hory za světla, za poledne, kdy jsou síly Temného v tomto světě nejslabší.“

„Mluvíš, jako by Oko nebylo vždycky na stejném místě.“ Egwain mluvila k Aes Sedai, ale byl to Loial, kdo odpověděl.

„Ani dva ogieři je nenašli na tom stejném místě. Zelený obr se zřejmě vyskytuje tam, kde je ho třeba. Ale vždycky ho našli za těmi průsmyky. Jsou pěkně zrádné, tedy ty průsmyky, a hlídají je stvoření Temného.“

„Než si s nimi budeme lámat hlavu, nejdřív k těm průsmykům musíme dorazit,“ podotkl Lan. „Zítra už budeme skutečně v Morně.“

Rand se rozhlédl po okolním lese. Každičký lístek i květ byly napadené nějakou chorobou, každá popínavka ještě nedorostla, a již uhnívala, a Rand se musel otřást. Jestli tohle není skutečná Morna, tak co to je?

Lan zamířil k západu, směrem k zapadajícímu slunci. Strážce udržoval tempo, kterým jel již od začátku, ale podle toho, jak držel ramena, bylo zřejmé, že tak činí s nechutí.

Když vyjeli na kopec a strážce přitáhl koni otěže, slunce se změnilo v ponurou rudou kouli těsně nad vrcholky stromů. Před nimi se k západu táhla spleť jezer. Voda se v šikmých slunečních paprscích temně třpytila a jezírka připomínala různě velké perly v náhrdelníku s několika šňůrami. V dálce, obklopeny vodou, se tyčily kopce se zubatými vrcholky, tmavé v dloužících se večerních stínech. Na jediný kratičký okamžik se sluneční paprsky zachytily na rozlámaných vrcholcích a Randovi se zadrhl dech v hrdle. To nebyly kopce. To byly roztříštěné zbytky sedmi věží. Rand si nebyl jist, zda si toho povšiml i někdo jiný. Scéna rychle zmizela. Strážce sesedal a ve tváři měl asi tolik pocitů jako kámen.

„Nemohli bychom se utábořit dole u vody?“ zeptala se Nyneiva a ručníkem si otírala tvář. „Musí tam být chladněji.“

„Světlo,“ zafuněl Mat, „chtěl bych strčit hlavu do vody. Možná bych ji už nevytáhl.“

Právě v tom okamžiku cosi rozvířilo hladinu nejbližšího jezera. Jak se pod hladinou převalovalo mohutné tělo, tmavá voda světélkovala. Tělo silné jako člověk svým vlnivým pohybem vytvářelo na hladině vlny, které se šířily dál a dál, až se nakonec na chvíli v soumraku zvedl nad vodu ocas a jeho špička, připomínající vosí žihadlo, vylétla na pět pídí do vzduchu. Po celé délce se kroutila tlustá chapadla jako obludní červi, bylo jich tolik, jako má stonožka nohou. Tvor se pomalu zanořil do vody a zmizel, až jenom slábnoucí vlnky prozrazovaly, že tam vůbec něco bylo.

Rand zavřel ústa a vyměnil si pohled s Perrinem. Perrin měl v žlutých očích stejně nevěřícný výraz, jako musel mít i Rand. Nic tak velkého přece nemohlo žít v tak malém jezeře. Na těch chapadlech přece nemohly být ruce. Prostě nemohly.

„Ale když se nad tím zamyslím,“ prohodil Mat slabě, „tak se mi tady vlastně docela líbí.“

„Rozestavím kolem tohoto kopce ochrany,“ řekla Moirain. Už sesedla z Aldíb. „Skutečná zábrana by přitáhla pozornost, o niž nestojíme, jako med přitahuje vosy, ale jestli se některý z Temného tvorů, nebo někdo, kdo slouží Stínu, dostane na míli od nás, poznám to.“

„S tou zábranou bych byl šťastnější,“ utrousil Mat, když se postavil na zem, „dokud by držela ty... ty tvory na druhý straně.“

„Ale no tak, Mate, buď zticha,“ vyjela Egwain stroze ve chvíli, kdy Nyneiva řekla: „Aby na nás ráno při odjezdu čekali? Ty jsi trouba, Matrime Cauthone.“ Mat se na obě ženy mračil, ale neřekl nic.

Když obě ženy sesedly, Rand vzal Beliny otěže a vyměnil si úsměv s Perrinem. Na okamžik to bylo skoro jako doma, kdy Mat s oblibou říkal, co neměl, v té nejhorší možné chvíli. Pak se Perrinovi ztratil úsměv ze rtů. V slábnoucím světle soumraku jeho oči skutečně zářily, jako by za nimi plálo žluté světlo. Rand se také přestal usmívat. Vůbec to není jako doma.

Rand, Mat a Perrin pomohli Lanovi odsedlat a spoutat koně, zatímco ostatní začali připravovat tábor. Loial si cosi bručel, když chystal strážcovu pícku, ale tlusté prsty měl velice obratné. Egwain plnila kotlík na čaj vodou z vaku a broukala si přitom. Rand se už nedivil, že strážce trval na tom, aby si vzali tolik měchů s vodou.

Položil ryzákovo sedlo vedle ostatních, od zadní rozsochy odvázal sedlové brašny a stočené pokrývky, obrátil se a ztuhl, jak ho zasáhl strach. Ogier i obě ženy byli pryč. Také pícka a všechny proutěné koše z nákladního koně. Vrcholek kopce byl prázdný, zbyly tu jenom večerní stíny.

Rand znecitlivělou rukou hrábl po meči a matně si uvědomoval, jak Mat nadává. Perrin už měl sekeru vytaženou a rozhlížel se kolem po nebezpečí.

„Ovčáci,“ zabručel Lan. Strážce bezstarostně vykročil k vrcholku a při třetím kroku zmizel.

Rand si vyměnil poplašený pohled s Matem a Perrinem a pak se všichni vrhli k místu, kde zmizel strážce. Náhle se Rand zastavil. Jelikož mu Mat vrazil do zad, udělal ještě krok. Egwain vzhlédla od kotlíku stojícího nad píckou. Nyneiva právě zavírala dvířka druhé zapálené lucerny. Byli tu všichni, Moirain seděla se zkříženýma nohama, Lan se opíral o loket a Loial vytahoval z vaku knihu.

Rand se opatrně ohlédl. Kopce byly tam, kde byly i předtím. Stromy a jezera za nimi se pomalu nořily do šera. Rand se bál udělat krok dozadu, bál se, že všichni znovu zmizí a tentokrát je možná nenajde. Perrin se opatrně protáhl kolem něj a zhluboka se nadechl.

Moirain si jich všimla, jak tam postávají s otevřenými ústy. Perrin vypadal zahanbeně. Vrátil sekeru do smyčky u pasu, jako by si myslel, že si toho třeba nikdo nevšiml. Moirain se zvlnily rty v úsměvu. „Je to prosté,“ řekla. „Prostý ohyb, takže každý, kdo se podívá na nás, dívá se místo toho kolem nás. Nemůžeme si dovolit, aby v noci něčí oči zahlédly ve tmě naše světla. A Morna není místo, kde by měl být člověk v noci potmě.“

„Moirain Sedai říká, že bych to mohla zvládnout taky.“ Egwain zářily oči. „Říká, že už teď ovládám dost jediné síly.“

„Ne bez výcviku, dítě,“ připomínala Moirain. „I nejjednodušší věci týkající se síly mohou být pro necvičeného nebezpečné, i pro ty kolem nich.“ Perrin si odfrkl a Egwain tak znejistěla, až si Rand domyslel, že své schopnosti již zkoušela.

Nyneiva položila lucernu. Spolu s plamínkem pícky vydávaly lucerny dostatečné světlo. „Až pojedeš do Tar Valonu, Egwain,“ řekla opatrně, „možná pojedu s tebou.“ Hodila pohledem po Moirain a tvářila se vzdorně. „Bude pro ni dobrý, když kolem sebe uvidí známou tvář mezi všemi těmi cizáky. Kromě Aes Sedai bude potřebovat ještě někoho, kdo by jí radil.“

„Možná to bude opravdu nejlepší, vědmo,“ pravila prostě Moirain.

Egwain se zasmála a zatleskala. „Ó, to bude nádhera. A ty, Rande, pojedeš taky, že?“ Rand si právě sedal naproti ní u pícky, jenže teď se zarazil a pak pomalu dosedl. Měl dojem, že nikdy neměla oči větší ani jasnější, velice připomínaly tůně, v nichž by se mohl utopit. Egwain na tvářích naskočily skvrny a ona se zasmála „Perrine, Mate, vy dva taky pojedete s námi, že jo? Budeme všichni spolu.“ Mat zavrčel cosi, co mohlo znamenat cokoliv, a Perrin jenom pokrčil rameny, ale ona to brala jako souhlas. „Vidíš, Rande. Budeme všichni spolu.“

Světlo, muž by se opravdu mohl utopit v těch očích, a ještě přitom být šťastný. Rozpačitě si odkašlal. „Mají v Tar Valonu ovce? To je jediné, co umím, chovat ovce a pěstovat tabák.“

„Myslím,“ prohodila Moirain, „že pro tebe v Tar Valonu nějakou práci najdu. Pro vás všechny. Možná to nebudou ovce, ale něco, co vás bude zajímat.“

„Aha,“ řekla Egwain, jako by bylo rozhodnuto. „Já to vím. Až budu Aes Sedai, udělám tě svým strážcem. Být strážcem se ti bude líbit, že jo? Mým strážcem?“ Mluvila sebejistě, ale Rand z jejích očí vyčetl otázku. Chtěla odpověď. Potřebovala ji.

„Rád bych se stal tvým strážcem,“ pravil. Ona není pro tebe, ani ty pro ni. Proč mi to Min musela říkat?

Na kraj se pomalu a těžce snášela temnota a všichni byli unavení. Loial byl první, kdo si lehl a připravil se ke spánku, ostatní ho však brzy následovali. Nikdo se nepřikryl, pokrývky použili jen jako polštář. Moirain přidala cosi do oleje v lucernách, co z vršku zahnalo puch Morny, ale nezmenšilo to vedro. Měsíc vydával chvějivé, slabé světlo, ale podle toho, jaké bylo v noci teplo, mohlo být klidně slunce v nadhlavníku.

Rand zjistil, že nemůže spát, i když Aes Sedai ležela na sáh od něj, aby ochránila jeho sny. To dusno ho udržovalo v bdělém stavu. Vedle Loialova tichého chrápání se Perrin dočista ztrácel, ale to nebránilo ostatním, aby podlehli únavě. Strážce byl stále vzhůru, seděl nedaleko, meč na kolenou, a pozoroval temnotu okolo. K Randovu překvapení byla vzhůru i Nyneiva.

Vědma se na Lana dlouho mlčky dívala, pak nalila do hrnku čaj a přinesla mu ho. Když Lan natáhl ruku a zamumlal své díky, Nyneiva hned neodešla. „Měla jsem vědět, že jsi král,“ řekla tiše. Oči upírala strážci do tváře, ale hlas se jí mírně třásl.

Lan se na ni díval stejně upřeně. Rand měl dojem, že strážcovy rysy poněkud změkly. „Nejsem král, Nyneivo. Jenom muž. Muž, k jehož jménu se neváže ani tolik, zač by vydalo políčko toho nejchudšího sedláka.“

Nyneiva promluvila pevnějším hlasem. „Některé ženy netouží po zemi ani po zlatě. Jenom po muži.“

„A ten muž, který by takovou ženu požádal, aby přijala tak málo, by jí nebyl hoden. Ty jsi skvělá žena, krásná jako východ slunce, a divoká jako válečník. Ty jsi hotová lvice, vědmo.“

„Vědmy se zřídkakdy vdávají.“ Nyneiva se odmlčela a zhluboka se nadechla, jako by se potřebovala uklidnit. „Ale jestli pojedu do Tar Valonu, mohlo by se ze mě stát něco jiného než vědma.“

„Aes Sedai se vdávají stejně zřídka jako vědmy. Jen pár mužů vydrží žít se ženou, která má takovou moc, která je zastíní svou září, ať si to přeje, či nikoliv.“

„Někteří muži jsou dost silní. Jednoho takového znám.“ Pokud o tom mohlo být pochyb, její výraz jasně říkal, koho tím myslela.

„Jediné, co mám, je můj meč a válka, kterou nemůžu vyhrát, ale v níž nikdy nemůžu přestat bojovat.“

„Říkala jsem ti, že mi na tom nezáleží. Světlo, přinutils mě říci víc, než se sluší. Zahanbíš mě natolik, že se tě budu muset zeptat?“

„Nikdy tě nezahanbím.“ Ten laskavý tón ve strážcově hlase, skoro něžný, zněl Randovým uším podivně, ale Nyneivě se rozzářily oči. „Budu nenávidět muže, kterého si vybereš, protože to nebudu já, a milovat ho, protože tě učiní šťastnou. Žádná žena si nezaslouží dostat jako zásnubní dar vědomí, že se brzy stane vdovou. Ty ze všech nejméně.“ Odložil nedotčený hrnek na zem a vstal. „Musím zkontrolovat koně.“

Nyneiva tam zůstala klečet ještě dlouho poté, co odešel.

Rand, ač nespal, zavřel oči. Měl pocit, že by vědma nebyla ráda, kdyby ji viděl plakat.

Загрузка...