25 Kočovníci

Bela se ploužila pod bezzubým sluncem, jako by tři vlci, kteří klusali kousek stranou, byli jenom vesničtí voříšci, ale to, jak po nich občas hodila očima, až bylo vidět bělmo, ukazovalo, že nic takového si ve skutečnosti nemyslí. Egwain na jejím hřbetě měla přesně stejné pocity. Neustále vlky sledovala koutkem oka a občas se obracela v sedle, aby se ohlédla. Perrin si byl jist, že hledá zbytek smečky, i když to pokaždé, když něco takového naznačil, rozhořčeně popřela. Popírala, že by se bála vlků běžících vedle nich, popírala, že by si dělala starosti s tím, co má zbytek smečky za lubem. Popírala to a neustále byla ve střehu, měla ostražitý výraz a neklidně si olizovala rty.

Zbytek smečky byl daleko, o tom ji mohl ujistit. A k čemu, i kdyby mi uvěřila? Zvlášť, kdyby mi uvěřila. Tenhle košík s hady nehodlal otevírat, dokud nebude muset. Nechtěl ani pomyslet na to, jak to ví.

V kožešinách oděný muž klusal před nimi, občas sám vypadal skoro jako vlk, a když se na dohled objevili Strakuše, Hopsal a Vichr, ani se neohlédl, i když to také poznal.

Oba vesničané z Emondovy Role se onoho prvního rána probudili za svítání a zjistili, že Elias kuchtí dalšího králíka, přičemž je bezstarostně pozoroval. Kromě Strakuše, Hopsala a Vichra nebyli v dohledu žádní jiní vlci. V bledém světle začínajícího dne bylo pod rozsochatým dubem stále ještě šero a holé stromy za ním vypadaly jako prsty ohlodané až na kost.

„Jsou tu někde kolem,“ odpověděl Elias, když se Egwain zeptala, kam odešel zbytek smečky. „Dost blízko, aby nám mohli přijít na pomoc, kdyby to bylo nutný. A dost daleko, aby se vyhnuli trablům s lidma, do kterých se dostaneme. Když jsou dva lidi spolu, dřív nebo pozdějc se nějaký trable vždycky objeví. Kdybychom je potřebovali, budou tady.“

Jak Perrin trhal kousky pečeného králíka, rozbřesklo se mu v hlavě. Směr, jenž si matně uvědomil. Jistě! To je směr, kde... Horká šťáva z králíka náhle ztratila všechnu chuť. Kousl do jedné z hlíz, které Elias pekl ve žhavém popelu – chutnaly trochu jako tuříny – ale chrť k jídlu ztratil.

Když se vydali na cestu, Egwain trvala na tom, že se všichni budou v jízdě střídat, a Perrin se s ní ani nenamáhal pohádat. „Nejdřív ty,“ oznámil jí.

Kývla. „A pak ty, Eliasi.“

„Moje nohy mi docela stačí,“ prohlásil Elias. Podíval se na Belu a kobylka zakoulela očima, jako by byl jedním z vlků. „Kromě toho si nemyslím, že by chtěla, abych na ní jezdil.“

„To je nesmysl,“ opáčila pevně Egwain. „Nemá smysl si kvůli tomu stavět hlavu. Jediná rozumná věc je, aby každý z nás chvíli jel. Podle tebe máme před sebou ještě dlouhou cestu.“

„Řekl jsem ne, děvče.“

Egwain se zhluboka nadechla a Perrin by byl rád věděl, jestli se jí podaří šikanovat Eliase tak, jak to dělala jemu, když si uvědomil, že tu stojí s otevřenými ústy a mlčí. Elias se na ni díval, jenom se díval těma žlutýma vlčíma očima. Egwain před kostnatým mužem ustoupila, olízla si rty a ještě o krok couvla. Než se Elias otočil, couvala celou cestu k Bele a vyškrábala se jí na hřbet. Jak se muž obracel a zamířil k jihu, Perrin měl dojem, že i jeho úsměv připomíná vlčí úsměv.

Tři dny takto putovali, celý den šli a jeli na jih a na východ a zastavovali se teprve, až padl soumrak. Elias spěchem městských lidí zjevně opovrhoval, ale také nebyl na marnění čas, když bylo třeba někam dojít.

Tři vlci byli k vidění jen zřídka. Každou noc přicházeli na chvíli k ohni, a i přes den se občas nakrátko ukázali, objevili se opodál, když to člověk nejméně čekal, a stejným způsobem zmizeli. Perrin však věděl, že tam jsou, i kde jsou. Věděl, kdy se vydali dopředu prozkoumat stezku a kdy sledovali jejich stopy vzadu. Poznal, kdy opustili svá obvyklá loviště a Strakuše poslala smečku zpátky, aby na ni počkala. Občas mu trojice vlků mizela z myšlenek, ale již dávno předtím, než je mohl znovu zahlédnout, si uvědomoval, že se vracejí. Dokonce i když se stromy postupně ztrácely a zůstaly jen od sebe vzdálené háje oddělené širokými pásy suché trávy, byli vlci jako duchové, když nechtěli být viděni, ale Perrin by na ně stejně mohl kdykoliv ukázat prstem. Nevěděl, jak to ví, a snažil se sám sebe přesvědčit, že to si s ním jenom pohrává jeho představivost, ale k ničemu to nebylo. Stejně, jako to věděl Elias, věděl to i Perrin.

Snažil se na vlky nemyslet, ale oni se mu přesto vkrádali do myšlenek. Od chvíle, kdy se setkali s Eliasem a vlky, se mu už o Ba’alzamonovi nezdálo. Pokud si po probuzení ze svých snů něco pamatoval, byly to obyčejné věci, které by se mu stejně dobře mohly zdát doma... před Baerlonem... před Jarnicemi. Obyčejné sny – s jedním nádavkem. V každém snu, který si pamatoval, byla chvíle, kdy se narovnal od výhně mistra Luhhana, aby si otřel pot z čela, nebo se obrátil od tance s dívkami na Trávníku, nebo zvedl hlavu od knihy před krbem, a ať byl venku či pod střechou, nedaleko něj stál vlk. Ten vlk k němu vždycky stál zády, a Perrin vždycky věděl – ve snech to byla zřejmě zcela normální věc, dokonce i u večeře v síni Alsbet Luhhanové – že vlk se žlutýma očima dává pozor na to, co by mohlo přijít, stráží ho před tím, co by mohlo přijít. Pouze když byl úplně vzhůru, mu ten sen připadal zvláštní.

Tři dny cesty se Strakuší, Hopsalem a Vichrem měli dostatek králíků a veverek a Elias jim ukazoval rostlinky, z nichž Perrin poznal jen pár, které se hodily k jídlu. Jednou králík vyskočil Bele zpod kopyt, a než Perrin stačil nasadit kámen do praku, Elias ho dostal tesákem na dvacet kroků. Jindy Elias srazil vypaseného bažanta šípem do křídla. Jedli mnohem lépe, než když byli sami, ale Perrin by se byl raději vrátil k odměřeným dávkám, kdyby to mělo znamenat jinou společnost. Nebyl si jistý, jak se cítí Egwain, ale on by klidně hladověl, kdyby se mohl obejít bez vlků. Tři dny, do onoho odpoledne.

Před nimi stál háj, větší než většina těch, co viděli, měřil dobré čtyři míle napříč. Slunce sedělo nízko na západě a na jejich pravou stranu vrhalo protáhlé stíny. Zvedal se vítr. Perrin cítil, jak vlci přestali přebíhat za nimi a beze spěchu se vydali dopředu. Větřili, avšak necítili žádné nebezpečí. Egwain právě jela na Bele. Nastal čas poohlédnout se po vhodném tábořišti na noc, a lesík před nimi k tomu vypadal jako stvořený.

Jak se přiblížili ke stromům, vyrazili z úkrytu tři mastifové, hafani s velkou tlamou, vysocí jako vlk a mnohem těžší, měli ohrnuté pysky a hluboce, dunivě vrčeli. Zastavili se, jakmile se dostali na otevřené prostranství, ale od trojice lidí je oddělovalo slabých šest sáhů a v tmavých očích jim svítila chuť zabíjet.

Bela, už tak dost neklidná kvůli vlkům, zaržála a málem shodila Egwain na zem, ale Perrin měl vmžiku roztočený prak. Na psy nebylo třeba používat sekeru, kámen do žeber zahnal i nejhorší psisko.

Elias ho pokynem ruky zarazil, aniž by odtrhl oči od napjatých psů. „Šššt! Teď ne!“

Perrin se na něj zmateně podíval, ale nechal ruku s prakem klesnout. Egwain se podařilo zvládnout Belu a obě s kobylkou psy ostražitě pozorovaly.

Mastifové měli zježenou srst na hřbetě a uši přitisknuté k hlavě a jejich vrčení znělo jako zemětřesení. Náhle Elias zvedl prst k rameni a hvízdl. Dlouhé, pronikavé hvízdání stoupalo výš a výš a pořád nekončilo. Vrčení postupně ustalo. Psi ustupovali, kňučeli a obraceli hlavu, jako by chtěli jít, ale něco jim v tom bránilo. Oči stále upírali na Eliasův prst.

Elias pomalu sklonil ruku, a s ní klesal i hvízdavý tón. Psi ho následovali, až leželi na břiše s vyplazeným jazykem. Všichni tři vrtěli ocasem.

„Vidíte,“ řekl Elias a vydal se ke psům. „Zbraně nejsou nutný.“ Mastifové mu lízali ruce a on je škrábal na širokých hlavách a tahal je za uši. „Vypadají hrozivěji, než ve skutečnosti jsou. Měli nás zastrašit, nekousli by nás, pokud bychom se nesnažili projít do lesa. Stejně, teď už si s tím nemusíme dělat starosti. K další houštině to klidně stihneme, než se úplně setmí.“

Když se Perrin podíval na Egwain, měla otevřená ústa. Teď ústa zavřela, až jí cvakly zuby.

Elias, stále poplácávaje psy, pozoroval lesík. „Budou tu Tuatha’ani. Kočovníci.“ Když na něj oba nechápavě zírali, dodal: „Cikáni.“

„Cikáni?“ vyjekl Perrin. „Ty jsem chtěl vždycky vidět. Tábořívali přes řeku proti Tarenskýmu Přívozu, ale do Dvouříčí, pokud vím, nikdy nechodili. Ani nevím proč.“

Egwain si odfrkla. „Možná proto, že lidi z Tarenského Přívozu jsou stejní zloději jako sami Cikáni. Bezpochyby neskončí, dokud se navzájem neoberou úplně dohola. Eliasi, jestli jsou nablízku opravdu Cikáni, neměli bychom jet dál? Nechceme, aby nám ukradli Belu, a... no, nic jiného nemáme, ale každý ví, že Cikáni ukradnou cokoliv.“

„Včetně dětí?“ zeptal se suše Elias. „Unášejí děti a to všechno?“ Elias si odplivl a Egwain se začervenala. Ty povídačky o dětech občas slýchávala, ale většinou od Cenna Buie nebo od některého z Coplinů či Congarů. Ty ostatní znali všichni. „Z Cikánů je mi občas špatně, ale nekradou o nic víc než ostatní lidi. A mnohem míň než někteří, co znám.“

„Brzo se setmí, Eliasi,“ ozval se Perrin. „Musíme se někde utábořit. Proč ne u nich, jestli nás nechají?“ Panímáma Luhhanová měla Cikánem spravený hrnec, o kterém tvrdila, že je lepší než nový. Pantáta Luhhan sice nebyl zrovna šťastný, když jeho žena chválila drátenickou práci, ale Perrin chtěl vidět, jak se to dělá. Elias však váhal, čemuž Perrin nerozuměl. „Je tu snad nějaký důvod, proč bychom neměli?“

Elias zavrtěl hlavou, ale podle nahrbených ramen a stisknutých rtů pořád váhal. „Klidně můžeme. Jenom si nevšímejte toho, co budou říkat. Spousty hloupostí. Kočovníci většinou dělají všechno možné, ale občas nadejde čas na obřadnost, takže dělejte všechno po mně. A dávejte si pozor na ty svý tajností. Svět nemusí vědět všechno.“

Psi se ploužili kolem nich a vrtěli ocasy a Elias je vedl do lesíka. Perrin cítil, jak vlci zpomalili, a poznal, že nepřijdou. Ze psů strach neměli – vlci opovrhovali psy, kteří obětovali svobodu za možnost spát u ohně – ale lidem se vyhýbali.

Elias kráčel s jistotou, jako by znal cestu, a uprostřed lesíka se objevily vozy Cikánů, roztroušené mezi duby a bílými jasany.

Jako každý z Emondovy Role, i Perrin toho o Cikánech hodně vyslechl, i když žádného nikdy neviděl, a tábor dokonale splnil jeho očekávání. Cikánské vozy, to byly domky na kolech, vysoké dřevěné bedny, nalakované a pomalované zářivými odstíny červené, modré, žluté a zelené, i barvami, které Perrin ani neuměl pojmenovat. Kočovníci se zabývali zcela všedními věcmi, jako bylo vaření, šití, péče o děti či spravování postrojů, ale oděvy měli ještě barevnější než vozy – a zdánlivě náhodně vybrané. Jednou kabát a spodky, jindy šaty a vlňák, ladily, až oči přecházely. Vypadali jako motýlci na louce plné květin.

Čtyři pět mužů různě po táboře hrálo na skřipky a píšťaly a několik lidí tančilo jako duhově zbarvení kolibříci. Mezi ohni si hrály děti se psy. Psi byli mastifové, jako ti, kteří se postavili poutníkům, ale děti je tahaly za uši a ocasy a lezly jim po hřbetě a mohutní hafani si to všechno klidně nechávali líbit. Tři psi s Eliasem měli vyplazené jazyky a vzhlíželi k vousatému muži, jako by byli nejlepší přátelé. Perrin vrtěl hlavou. Byli dost velcí na to, aby člověku dosáhli na hrdlo, aniž by se museli příliš zvedat ze země.

Hudba náhle utichla a Perrin si uvědomil, že všichni Cikáni upírají pohledy na něj a jeho společníky. Dokonce i děti a psi se zastavili a dívali se, napjatí, připraveni k útěku.

Na chvíli zavládlo naprosté ticho, pak dopředu vystoupil šlachovitý muž s krátkými, prošedivělými vlasy a hluboce se Eliasovi poklonil. Měl na sobě rudý plášť s vysokým límcem a jasně zelené pytlovité kalhoty zastrčené do bot, sahajících mu po kolena. „Jste vítáni u našich ohňů. Znáte píseň?“

Elias se poklonil stejně, s oběma rukama přitisknutýma na prsa. „Tvoje uvítání mě zahřálo u srdce, mahdí, stejně jako tvoje ohně rozehřívají mé tělo, ale píseň neznám.“

„Tak to stále hledáme,“ zanotoval šedovlasý muž. „Jak tomu bylo, tak tomu i bude, jen když budeme dál vzpomínat, hledat a snad i nacházet. S úsměvem mávl rukama k ohni a jeho hlas dostal veselé zabarvení. „Jídlo je skoro hotové. Prosím, připojte se nám.“

Jako by to bylo znamení, hudba se znovu rozehrála a děti se znovu rozesmály a rozběhly se za psy. Všichni v táboře se vrátili k tomu, co dělali předtím, jako by nově příchozí byli dávnými přáteli.

Šedovlasý muž však zaváhala podíval se na Eliase. „A tvoji... tvoji přátelé? Zůstanou stranou? Tolik děsí ty ubohé pejsky.“ „Zůstanou stranou, Raene.“ V tom, jak Elias zavrtěl hlavou, však byla stopa opovržení. „To už bys měl vědět.“

Šedovlasý rozhodil rukama, jako by chtěl říci, že nic není nikdy jisté. Když se obrátil, aby skupinku zavedl do tábora, Egwain sesedla a přiblížila se k Eliasovi. „Vy dva jste přátelé?“ Objevil se usmívající se Cikán, aby převzal Belu. Egwain se otěží vzdávala jen nerada a až na Eliasovo ironické pousmání.

„Známe se,“ odpověděl stroze muž v kožešinách. „On se jmenuje Mahdí?“ chtěl vědět Perrin.

Elias si cosi zabručel pro sebe. „Jmenuje se Raen. Mahdí je jeho titul. Hledač. Je vůdcem téhle tlupy. Můžete ho oslovovat hledač, jestli vám ty ostatní zvuky připadají divný. Jemu to vadit nebude.“

„Co mělo znamenat to o té písni?“ vyzvídala Egwain.

„To je důvod, proč jsou na cestách,“ vysvětloval Elias, „nebo to aspoň tvrdí. Hledají píseň. To je to, co hledá mahdí. Říkají, že ji ztratili při Rozbití světa, a až jí zase najdou, ráj věku pověstí se vrátí.“ Přejel očima tábor a odfrkl si. „Oni ani nevědí, jakou píseň hledají. Tvrdí, že ji poznají, až ji najdou. Nevědí ani, jak má znovu nastolit ráj, ale už ji hledají skoro tři tisíce let, od samýho Rozbití. Hádám, že budou hledat, dokud se kolo času nepřestane otáčet.“

Mezitím došli k Raenovu ohni uprostřed tábora. Hledačův vůz byl žlutý, s červenými okraji, a paprsky vysokých kol s červenými ráflcy byly střídavě červené a žluté. Z vozu vylezla kyprá žena s vlasy prošedivělými jako Raen, ale líčky stále hladkými, a na ramenou si urovnávala vlňák s modrými třásněmi. Měla žlutou halenu a červenou sukni, obojí v jasných odstínech. Nad tou kombinací Perrin zamrkal a Egwain přidušeně vydechla.

Když žena zahlédla lidi za Raenem, slezla z vozu a usmála se na přivítanou. Byla to Ila, Raenova žena, o hlavu vyšší než její manžel, a Perrin vedle ní brzy zapomněl na barvu jejích šatti. Působila velice mateřsky, čímž Perrinovi připomínala panímámu al’Vereovou, takže se od jejího prvního úsměvu cítil vítaným hostem.

Ila přivítala Eliase jako starého známého, ale s odtažitostí, která Raena zjevně zraňovala. Elias se na ni suše zazubil a kývl. Perrin s Egwain se jí představili a ona jim oběma stiskla ruce mnohem přívětivěji, než jak se chovala k Eliasovi. Egwain dokonce objala.

„No ne, ty jsi ale milá, děvenko,“ řekla, uchopila Egwain za bradu a usmála se. „A taky promrzlá na kost, řekla bych. Sedni si hezky k ohni, Egwain. Vy všichni. Večeře je skoro hotová.“

K ohništi byly přivlečeny kmeny padlých stromů, aby bylo na čem sedět. Elias odmítl dokonce i tenhle ústupek civilizaci. Místo toho se uhnízdil na holé zemi. Na železných trojnožkách stály nad plameny dva kotlíky a na okraji žhavých uhlíků ležela pícka. O to pečovala Ila.

Jak se Perrin s ostatními rozesazovali, přišel k ohni štíhlý jinoch v šatech se zelenými proužky. Objal Raena, Ilu políbil a chladným zrakem si přeměřil Eliase a oba vesničany. Byl zhruba Perrinova stáří a pohyboval se, jako by se příštím krokem měl dát do tance.

„No, Arame,“ usmála se Ila laskavě, „rozhodl ses pro změnu pojíst se svými prarodiči, co?“ Když se skláněla, aby zamíchala obsahem kotlíku visícího nad ohněm, její usměvavý pohled sklouzl na Egwain. „Ráda bych věděla proč.“

Aram se s rukama na kolenou pohodlně usadil naproti Egwain. „Já jsem Aram,“ oznámil jí tichým, důvěrným hlasem. Ostatní už zřejmě nebral na vědomí. „Čekal jsem na první jarní růži a teď jsem ji nalezl u ohně svého děda.“

Perrin čekal, že se Egwain zahihňá, ale pak si všiml, že na Arama zírá. Znovu se podíval na mladého Cikána. Musel připustit, že Aram vypadá vskutku dobře. Po chvíli si Perrin uvědomil, koho mu připomíná. Wila al’Seena. Kdykoliv ten zavítal z Devenského Průseku do Emondovy Role, otáčely se za ním všechny dívky a za jeho zády si pak špitaly. Wil se dvořil každé dívce, která byla v dohledu, a každou z nich se mu dařilo přesvědčit, že k těm ostatním je prostě jenom zdvořilý.

„Ti vaši psi,“ řekl Perrin nahlas a Egwain sebou trhla, „jsou velcí jako medvědi. Překvapuje mě, že necháváte děti si s nima hrát.“ Aramovi zmizel úsměv ze rtů, ale když se podíval na Perrina, objevil se tam znovu, dokonce sebejistější než předtím. „Oni ti neublíží. Předvádějí se, aby zahnali nebezpečné tvory a nás varovali, ale jsou vycvičení Cestou listu.“

„Cestou listu?“ podivila se Egwain. „Co to je?“

Aram ukázal na stromy a oči upíral do jejích. „List žije po danou dobu a nevzpírá se větru, který ho odnese pryč. List nikomu neublíží, a nakonec spadne na zem, kde vyživuje další listy. Tak by to mělo být se všemi muži. A ženami.“ Egwain se na něj dívala a na líce jí vystoupil slabý ruměnec.

„Ale co to znamená?“ ozval se Perrin. Aram mu věnoval podrážděný pohled, ale byl to Raen, kdo odpověděl.

„To znamená, že by žádný člověk neměl z žádného důvodu ublížit jinému člověku.“ Hledač vrhl pohled na Eliase. „Pro násilí neexistuje omluva. Žádná. Nikdy.“

„A co když vás někdo napadne?“ naléhal Perrin. „Co když vás někdo uhodí, nebo se vás snaží oloupit, nebo zabít?“

Raen si trpělivě povzdechl, jako by Perrin prostě neviděl, co jemu bylo jasné. „Když mě někdo uhodí, zeptám se ho, proč chtěl něco takového udělat. Když mě chce uhodit znovu, uteču, jako uteču, když mě bude chtít oloupit nebo zabít. Je mnohem lepší nechat ho, aby si vzal, co chce, dokonce i můj život, než abych já páchal násilí. A budu doufat, že si příliš neublížil.“

„Ale ty jsi říkal, že bys mu neublížil,“ namítl Perrin.

„To bych neudělal, ale násilí ubližuje těm, kteří ho pášou, stejně tolik, jako těm, na kterých je pácháno.“ Perrin se tvářil pochybovačně. „Mohl bys podtít strom svou sekerou,“ rozkládal Raen. „Sekera spáše násilí na stromu a nic se jí nestane. Tak to vidíš? Dřevo je ve srovnání s ocelí měkké, ale ostrá ocel se při sekání ztupí a míza ze stromu způsobí, že zrezaví a udělají se na ní dolíčky. Mocná sekera spáše násilí na bezmocném stromu a je jím poraněna. Tak je to i s lidmi, i když škoda je páchána na duchu.“

„Ale...“

„Dost,“ zavrčel Elias a uťal Perrina. „Raene, dost špatný je, že se snažíš obrátit vesnickou mládež na tyhle nesmysly – skoro všude, kam přijdeš, tě to dostane do trablů, že? Ale já je sem nepřivedl, abys na nich mohl pracovat. Nech to plavat.“

„A nechat je tobě?“ řekla Ila, která v dlaních mnula nějaké bylinky a nechala je padat do kotlíku. Hlas měla klidný, ale její ruce roztíraly bylinky poněkud příliš důkladně. „Naučíš je svému způsobu, zabít, nebo zemřít? Povedeš je k tomu, aby si sami hledali svůj osud a zemřeli osamělí pouze ve společnosti krkavců a tvých... tvých přátel, kteří se pak poperou o jejich tělo?“

„Uklidni se, Ilo,“ vložil se do toho jemně Raen, jako by tohle i víc už slyšel stokrát. „Uvítali jsme ho u našeho ohně, ženo.“

Ila se poddala, ale Perrin si všiml, že se neomluvila. Místo toho se podívala na Eliase a smutně zavrtěla hlavou, pak si oprášila ruce a z červené truhlice na boku vozu začala vyndávat lžíce a nádobí.

Raen se obrátil na Eliase. „Starý příteli, kolikrát ti mám říkat, že my se nikoho nesnažíme obrátit. Když vesničany zajímají naše způsoby, odpovíme jim na jejich otázky. Je pravda, že nejčastěji se ptají mladí, a občas se k nám některý z nich připojí na našich cestách, ale dělají to o své vlastní svobodné vůli.“

„Tohle se snaž vysvětlit některý z těch selek, která právě zjistila, že její syn nebo dcera právě utekli s Cikánama,“ odtušil Elias stroze. „Proto vás ani větší města nenechají tábořit v okolí. Vesnice se s váma srovnají kvůli tomu, jak umíte spravovat věci, ale ve městech to nepotřebují a nemají rádi, když přemlouváte jejich mládež k útěku.“

„Já nevím, co ve městech dovolují.“ Raenova trpělivost se zdála být nevyčerpatelnou. Rozhodně nevypadal, že by se zlobil. „Ve městech jsou vždycky surovci. Na každý pád si nemyslím, že bychom naši píseň našli ve městě.“

„Nechtěl bych se tě dotknout, hledači,“ řekl Perrin pomalu, „ale... No, já násilí nevyhledávám. Myslím, že jsem s nikým nezápasil už celý roky, kromě o hrách na slavnostech. Ale kdyby mě někdo praštil, vrátil bych mu to. Kdyby ne, jenom bych ho pobízel, aby si myslel, že mě může praštit, kdy se mu zachce. Někteří lidi si myslí, že můžou zneužívat ostatní, a jestli jim nevysvětlíte, že takhle se to prostě dělat nedá, budou v tom pokračovat a vytahovat se na každýho, kdo je slabší než oni.“

„Někteří lidi,“ ozval se Aram s těžkým smutkem, „nikdy nedokážou překonat svý základní pudy.“ Říkal to s pohledem upřeným na Perrina, aby bylo jasné, že nemluví o tyranech, o kterých mluvil Perrin.

„Sázím se, že ses hodně nautíkal,“ ucedil Perrin, a mladému Cikánovi ztuhly rysy způsobem, který neměl nic společného s Cestou listu.

„Myslím, že je zajímavý,“ řekla Egwain a mračila se na Perrina, „potkat někoho, kdo nevěří, že svaly mažou vyřešit každý problém.“

Aramovi se vrátila dobrá nálada a on vstal a s úsměvem jí podal niku. „Pojď, ukážu ti náš tábor. Tancuje se.“

„To bych ráda.“ Egwain se taky usmívala.

Ila, vyndávající právě pecny chleba z malé železné pícky, se narovnala. „Ale večeře je hotová, Arame.“

„Najím se u mámy,“ řekl Aram přes rameno a táhl Egwain za ruku od vozu. „Oba se najíme u mámy.“ Vrhl na Perrina vítězoslavný úsměv. Egwain se smála, když utíkali.

Perrin se zvedl a zarazil se. Nemohla přece přijít k úhoně, ne pokud tábor zachovával Cestu listu, jak tvrdil Raen. Podíval se na Raena a Ilu, kteří se oba sklíčeně dívali za svým vnukem, a řekl: „Mrzí mě to. Jsem váš host a neměl jsem...“

„Nebuď labuť,“ uklidňovala ho Ila. „Byla to jeho chyba, ne tvoje. Sedni si a jez.“

„Aram je mladík s problémy,“ dodal smutně Raen. „Je to hodný hoch, ale občas si myslím, že k Cestě listu jde z té horší strany. Obávám se, že takových je víc. Prosím. Můj oheň je tvůj. Prosím.“ Perrin se pomalu posadil a pořád měl nepříjemný pocit. „Co se stane tomu, kdo se podle Cesty neumí chovat?“ zeptal se. „Totiž s Cikánem.“

Raen s Ilou si vyměnili starostlivý pohled a Raen pravil: „Opustí nás. Ztracení odcházejí žít do vsí.“

Ila hleděla směrem, kterým odešel její vnuk. „Ztracení nemůžou být šťastni.“ Povzdechla si, ale když rozdávala misky a lžíce, tvářila se opět vyrovnaně.

Perrin zíral do země a přál si, aby se byl nezeptal. Zatímco jim Ila plnila misky hustou zeleninovou omáčkou a podávala silné krajíce svého křupavého chleba, nikdo nemluvil, ani když jedli. Dušená zelenina byla vynikající a Perrin vyprázdnil tři misky, než měl dost. S pobavením si všiml, že Elias snědl čtyři.

Po jídle si Raen nacpal fajfku a Elias vytáhl svou, kterou si naplnil z Raenova váčku z naolejované kůže. Když dokončili obřad zapalování, pěchování a nového zapalování, mlčky se usadili. Ila vytáhla ranec s pletením. Ze slunce už zbyl pouze rudý pruh na západním obzoru. Tábor se ukládal na noc, ale hemžení se neutišilo, pouze se změnilo. Hudebníky, kteří hráli, když trojice vstupovala do tábora, nahradili jiní a ve světle ohňů tančilo víc lidí než předtím. Jejich stíny skákaly po stěnách vozů. Někde v táboře se ozval sbor mužských hlasů. Perrin sklouzl z klády a brzy začal podřimovat.

Po chvíli se ozval Raen: „Navštívila některé další Tuatha’any, Eliasi, co jsi byl loni na jaře s námi?“

Perrin pootevřel oči a zase je přimhouřil.

„Ne,“ odpověděl Elias přes troubel v ústech. „Nerad mám kolem sebe tolik lidí najednou.“

Raen se zachechtal. „Zvlášť lidí, co žijí obráceným stylem než ty, co? Ne, příteli, neboj se. Už před léty jsem se vzdal naděje, že i ty nalezneš Cestu. Ale od chvíle, co jsme se naposledy viděli, jsem slyšel příběh, a jestli jsi ho ještě neslyšel, mohlo by tě to zajímat. Mě zajímá, a já ho slyšel už mnohokrát, pokaždé, když se setkáme s jinými z Lidu.“

„Poslechnu si to.“

„Začíná onoho jara před dvěma lety u tlupy Lidu, která severní stezkou procházela Pustinou.“

Perrin otevřel oči. „Pustinou? Aielskou pustinou? Oni procházeli Aielskou pustinou?“

„Někteří lidé můžou vstoupit do Pustiny, aniž by je někdo obtěžoval,“ vysvětlil mu Elias. „Kejklíři. Formani, jsou-li poctiví. Tuatha’ani procházejí Pustinou pořád. Kupci z Cairhienu tamtudy taky jezdívali, před Stromem a aielskou válkou.“

„Aielani se nám vyhýbají,“ poznamenal Raen smutně, „i když jsme se mockrát snažili s nimi promluvit. Sledují nás z dálky, ale nepřiblíží se k nám, ani nás nenechají přiblížit se k nim. Někdy se bojím, že by mohli znát píseň, i když to není moc pravděpodobné. Mezi Aiely muži nezpívají, víš. Není to zvláštní? Od chvíle, kdy se z aielského chlapce stane muž, nezazpívá nic než bojové písně nebo žalozpěvy za zabité. Slyšel jsem je zpívat nad svými mrtvými a nad těmi, které zabili. Ta píseň přiměje i nejsilnější povahy zaplakat.“ Ila je poslouchala a teď nad svým pletením kývla na souhlas.

Perrin si rychle něco promyslel. Podle těch řečí o utíkání si myslel, že Tuatha’ani se musí pořád bát, ale nikoho, kdo se bojí, by ani ve snu nenapadlo přejít Aielskou pustinu. Z toho, co se doslechl, nikdo se zdravým rozumem by se do Pustiny nepustil.

„Jestli je to zas nějakej příběh o písni,“ začal Elias, ale Raen zavrtěl hlavou.

„Ne, příteli můj, o písni ne. Nejsem si jistý, o čem vlastně je.“ Obrátil svou pozornost k Perrinovi. „Mladí Aielové často putují do Morny. Někteří z nich chodí sami, z nějakého důvodu si myslí, že byli povoláni zabít Temného. Většinou chodí v malých skupinkách. Lovit trolloky.“ Raen smutně potřásl hlavou, a když pokračoval, hlas měl vážný. „Před dvěma lety tlupa Lidu přecházela Pustinu asi sto mil od Morny a našla jednu z těch skupinek.“

„Mladé ženy,“ vložila se do hovoru Ila hlasem stejně žalostným, jako měl její manžel. „Vlastně ještě skoro děvčata.“

Perrin překvapeně vydechl a Elias se na něj odměřeně usmál. „Aielská děvčata nepečují o dům a kuchyni, pokud nechtějí, chlapče. Ty, které se místo toho chtějí stát válečníky, se připojí k jednomu z bojových společenstev, Far Dareis Mai, Děvám oštěpu, a válčí pak po boku mužů.“

Perrin zavrtěl hlavou a Elias se uchechtl nad jeho výrazem. Raen se jal znovu vypravovat a do jeho hlasu se vloudily rozpaky. „Ty mladé ženy byly všechny až na jedinou mrtvé, a ta jediná umírala. Doplazila se k vozům. Určitě musela vědět, že to jsou Tuatha’ani. Její opovržení přemáhalo bolest, ale měla zprávu tak důležitou, že ji předtím, než zemřela, musela někomu předat, dokonce i nám. Muži se šli podívat, jestli by ještě některé nemohli pomoci – zůstala po ní krvavá stopa – ale všechny byly mrtvé a taky třikrát tolik trolloků.“

Elias se posadil a fajfka mu málem vypadla ze zubů. „Sto mil v Pustině? To není možný! Djevik K’Shar, tak trolloci říkají Pustině. Umírající země. Sto mil do Pustiny by nešli, ani kdyby je poháněli všichni myrddraalové z Morny.“

„O trollocích toho víš zatraceně dost, Eliasi,“ ozval se Perrin. „Pokračuj dál,“ vyzval Elias Raena drsně.

„Podle trofejí, které Aielanky nesly, bylo jasné, že se vracejí z Morny. Trolloci je pronásledovali, ale podle stop se jich po zabití Aielanek vrátilo jen pár. Co se týče té dívky, nenechala nikoho, aby se jí dotkl, ani aby jí ošetřil rány. Ale popadla za plášť hledače té tlupy a tohle mu řekla, slovo od slova. ‚Spalovač listí chce oslepit Oko světa, Ztracený. Chce zabít Velkého hada. Varuj Lid, Ztracený. Oslepitel přichází. Pověz jim, aby se připravili na Toho, který přichází s úsvitem. Pověz jim...‘ A pak umřela. Spalovač listí a Oslepitel,“ dodal Raen k Perrinovi, „jsou aielská jména pro Temného, ale já z toho nerozumím ani slovu. Ona si přesto myslela, že je to natolik důležité, aby se přiblížila k těm, kterými očividně pohrdala, a z posledních sil jim tuto zprávu předala. Ale pro koho? My jsme my, Lid, ale já si nemyslím, že tím myslela nás. Aiely? Ti by nás to ani nenechali vyřídit, kdybychom se o to pokusili.“ Ztěžka si povzdechl. „Nám říkala Ztracení. Nikdy předtím jsem si neuvědomil, jak moc námi pohrdají.“ Ila odložila pletení do klína a laskavě ho pohladila po hlavě.

„Něco, co zjistily v Morně,“ přemítal Elias. „Ale nic z toho nedává smysl. Zabít Velkého hada? Zabít samotný čas? A oslepit Oko světa? To by klidně mohla říct, že hodlá vyhladovět skálu. Možná jenom blábolila, Raene. Zraněná, umírající, mohla ztratit pojem o skutečnosti. Možná ani nevěděla, co jsou ti Tuatha’ani zač.“

„Věděla co říká a komu to říká. Něco bylo důležitějšího než její vlastní život, a my tomu ani nerozumíme. Když jsem tě viděl přicházet do našeho tábora, myslel jsem, že možná konečně najdeme odpověď, protože jsi...“ Elias rychle mávl rukou a Raen změnil konec věty, „přítel a znáš spousty zvláštních věcí.“

„Něco takovýho ale ne,“ prohlásil Elias tónem, kterým hovor zakončil. Ticho kolem ohně rušila pouze hudba a smích ozývající se z jiných částí tábora přichystaného na noc.

Perrin ležel podepřený o kládu u ohně a snažil se rozluštit záhadnou zprávu aielské ženy, ale nedávala mu větší smysl než Raenovi nebo Eliasovi. Oko světa. To se objevovalo v jeho snech, nejednou, ale on na ty sny nechtěl myslet. Tak tedy Elias. Byla tu otázka, na kterou by rád znal odpověď. Co to chtěl Raen o vousáči říci a proč ho Elias zarazil? Ani s tím neměl štěstí. Snažil se představit si, jaká asi jsou aielská děvčata – chodí si do Morny, kam, pokud slyšel, chodí pouze strážci, zabojovat s trolloky – když tu zaslechl vracející se Egwain, která si cestou zpívala.

Zvedl se a vydal se jí naproti, kam až dopadalo světlo ohně. Egwain se zastavila a s hlavou nakloněnou na stranu se na něj zadívala. Ve tmě nerozeznával její výraz.

„Bylas dlouho pryč,“ řekl Perrin. „Bavila ses dobře?“

„Jedli jsme u jeho mámy,“ odpověděla. „A pak jsme tancovali... a smáli se. Připadá mi to jako celá věčnost, co jsem naposledy tancovala.“

„On mi připomíná Wila al’Seena. Tys měla vždycky dost rozumu, abys nenechala Wila, aby ti slízal smetanu.“

„Aram je jemný hoch, se kterým je psina,“ prohlásila napjatým hlasem Egwain. „S ním se směju.“

Perrin si povzdechl. „Promiň. Jsem rád, že ses bavila a zatancovala sis.“

Náhle se mu Egwain vrhla do náručí a vzlykala mu do košile. Perrin ji neohrabaně hladil po vlasech. Rand by věděl, co dělat, pomyslel si. Rand to s děvčaty uměl. Ne jako on. Perrin nikdy nevěděl, co udělat nebo co říci. „Říkal jsem ti, že mě to mrzí, Egwain. Opravdu jsem rád, že ses dobře bavila. Vážně.“

„Řekni mi, že ještě žijí,“ mumlala mu v objetí. „Cože?“ Egwain ho odstrčila na délku paže, ruce měla položené na jeho ramenou a ve tmě k němu vzhlížela. „Rand s Matem. A ostatní. Řekni, že ještě žijí.“

Perrin se zhluboka nadechl a nejistě se kolem sebe rozhlédl. „Jsou naživu,“ prohlásil nakonec.

„To je dobře.“ Egwain si rychle otírala tváře. „To jsem chtěla slyšet. Dobrou noc, Perrine. Hezké sny.“ Postavila se na špičky a zlehýnka ho políbila na tvář. Pak kolem něj beze slova proběhla.

Perrin se za ní obrátil. Ila vstala, aby se s ní přivítala, a obě ženy odešly do vozu, zabrány do tichého hovoru. Rand by tomu rozuměl, říkal si Perrin, ale já ne.

V dálce zavyli vlci na první srpeček nového měsíce na nebi a Perrin se zachvěl. Zítra bude čas na to dělat si zase starosti kvůli vlkům. Mýlil se. Čekali na něj v jeho snech.

Загрузка...