49 Temný se hýbe

Za úsvitu se Rand probudil s leknutím, když mu na víčka dopadly mdlé sluneční paprsky, které se neochotně prodraly nad vršky stromů Morny. I tak časně leželo na zničené krajině horko jako těžká pokrývka. Rand ležel na zádech, hlavu podloženou stočenými pokrývkami, a hleděl na oblohu. Pořád ještě byla modrá, tedy obloha. Dokonce i tady byla aspoň ona nedotčená.

Randa překvapilo, když si uvědomil, že usnul. Chvíli mu nejasná vzpomínka na rozhovor, jejž byl vyslechl, připadala jako součást snu. Pak zahlédl Nyneiviny zarudlé oči. Ona zřejmě nespala. Lan měl ještě tvrdší výraz než obvykle, jako by si nasadil masku a nehodlal ji nechat znovu spadnout.

Egwain vstala a s ustaraným výrazem přiklekla k vědmě. Rand nezaslechl, co si vyprávěly. Egwain mluvila a Nyneiva vrtěla hlavou. Egwain řekla ještě něco a vědma odmítavě mávla rukou. Egwain, místo aby odešla, sklonila hlavu blíž k vědmě a chvíli si obě ženy povídaly ještě tišším hlasem, přičemž Nyneiva pořád vrtěla hlavou. Nakonec se vědma zasmála, Egwain objala, a podle toho, jak se tvářila, ji uklidňovala. Když však Egwain vstala, mračila se na strážce. Lan si toho zřejmě nevšiml. Vůbec se na Nyneivu nepodíval.

Rand zavrtěl hlavou, posbíral si věci a tou trochou vody, kterou jim Lan k tomuto účelu přidělil, si spěšně opláchl ruce, obličej a zuby. Rád by věděl, jestli snad ženy umějí číst mužům myšlenky. Bylo to zneklidňující pomyšlení. Všechny ženy jsou Aes Sedai. Řekl si, že nechává Mornu, aby ho dostala. Vypláchl si ústa a rychle šel osedlat ryzáka.

Nemálo ho vyvádělo z míry, když mu tábor zmizel z očí, než došel ke koním, ale ve chvíli, kdy dotahoval podpínku, všechno na kopci se mžikem znovu objevilo. Všichni pospíchali.

Sedm věží bylo v ranním světle zřetelně vidět, vzdálené rozlámané pahýly jako mocné, drsné kopce, které jenom naznačovaly dávno ztracenou velkolepost. Hladina stovek jezer byla hladká a modrá. Onoho rána ji nic neporušilo. Když se Rand zadíval na jezera a pobořené věže, dokázal nevnímat nechutné rostlinstvo bující kolem kopce. Lan se pohledu na věže sice nevyhýbal, ale jaksi se k tomu nikdy nedostal, protože se staral hlavně o to, aby se už vydali na cestu.

Připevnili proutěné koše na nákladního koně, zahladili všechny šmouhy a stopy a všichni nasedli. Aes Sedai se se zavřenýma očima postavila na vrcholek kopce a zdálo se, že ani nedýchá. Nestalo se nic, co by Rand viděl, kromě toho, že se Nyneiva s Egwain i přes panující horko roztřásly a rychle si třely ruce. Egwain náhle ztuhla uprostřed pohybu a s otevřenými ústy zírala na Nyneivu. Než mohla promluvit, Nyneiva si taky přestala třít ruce a přísně se na ni podívala. Ženy se na sebe chvíli dívaly, pak Egwain kývla a zazubila se. Nyneiva se k ní po chvíli připojila, i když jí úsměv nešel tak od srdce.

Rand si prohrábl vlasy, které měl zvlhlé spíš potem, než vodou, kterou si našplíchal na obličej. Byl si jist, že v té tiché výměně bylo něco, čemu by měl rozumět, ale ta myšlenka se mu jenom mihla hlavou a zmizela dřív, než ji stačil zachytit.

„Na co čekáme?“ chtěl vědět Mat se šátkem zavázaným nízko do očí. Na sedlové hrušce měl položený luk s nasazeným šípem a toulec si na opasku přitáhl, aby na něj snáze dosáhl.

Moirain otevřela oči a vyrazila dolů z kopce. „Na mě, až odstraním poslední stopy toho, co jsem včera v noci udělala. Zbytky by se měly asi za den samy vstřebat, ale já nechci nic riskovat, pokud se tomu mohu vyhnout. Jsme příliš blízko a Stín je tu velice silný. Lane?“

Strážce počkal pouze, než se Moirain usadí v Aldíbině sedle, a vyrazil k severu, k Dhoomským horám, které již byly nedaleko. Dokonce i v ranním slunci se tu štíty zvedaly, černé a bez života, jako vykotlané zuby. Táhly se do dáli, na východ i na západ, kam až oko dohlédlo.

„Dorazíme dneska k Oku, Moirain Sedai?“ zeptala se Egwain.

Aes Sedai se úkosem zadívala na Loiala. „Doufám, že ano. Když jsem ho našla předtím, bylo hned na druhé straně hor, na začátku průsmyku.“

„On říká, že se pohybuje,“ podotkl Mat a kývl směrem k Loialovi. „Co když nebude tam, kde si myslíš?“

„Pak ho budeme hledat, dokud ho nenajdeme. Zelený obr vycítí, že ho potřebujeme, a nikdo ho nemůže potřebovat víc než my. Naše potřeba je nadějí světa.“

Jak se blížily hory, blížila se i Morna. Tam, kde předtím bylo listoví černě tečkované a žlutě skvrnité, nyní bylo tak vlhké, že Randovi před očima vlastní vahou odpadávalo, ničil ho jeho vlastní rozklad. Stromy samotné byly zmučené, pokřivené, jejich pokroucené větve se zvedaly k obloze, jako by žadonily o pomoc jakousi mocnost, která je odmítala vyslechnout. Z rozpraskané a rozpukané kůry vytékala míza připomínající hnis. Ve stromech jako by nezůstalo nic pevného, když kolem procházeli koně, celé se třásly.

„Vypadají, jako kdyby po nás chtěly chňapnout,“ utrousil nervózně Mat. Nyneiva se na něj nazlobeně a opovržlivě podívala a on ohnivě dodal: „No, vypadají tak.“

„A některé by i chtěly,“ ozvala se Moirain. Když se ohlédla přes rameno, měla pohled na okamžik tvrdší než Lan. „Ale nechtějí ani kousek z toho, co jsem já, takže vás moje přítomnost chrání.“

Mat se nejistě zasmál, jako by si myslel, že to byl z její strany žert.

Rand si tím nebyl jist. Tohle byla, koneckonců, Morna. Ale stromy se nehýbají. Proč by chtěl strom chytit člověka, i kdyby mohl? Něco si vymýšlíme, a ona se nás prostě snaží udržet v bdělém stavu.

Prudce se ohlédl nalevo do lesa. Ten strom, ani ne o dvacet kroků dál, se zachvěl, a nebyla to jenom jeho představivost. Nepoznal, co to je za strom, nebo byl, tak byl pokroucený a zmučený. Jak se Rand díval, strom sebou náhle znovu švihl dopředu a dozadu, pak se sklonil a udeřil do země. Cosi zavřísklo, ostře a pronikavě. Strom se švihem zase narovnal. Větve měl ovinuté kolem čehosi tmavého, co se kroutilo, prskalo a vřískalo.

Rand ztěžka polkl a snažil se s ryzákem uhnout, ale stromy stály po obou stranách stezky a chvěly se. Ryzák koulel očima, až mu bylo vidět skoro celé bělmo. Rand zjistil, že se nachází v pevném shluku koňských těl, jak se všichni snažili o totéž.

„Jedeme dál,“ nařídil Lan a tasil meč. Strážce teď měl ocelí pobité rukavice a šedozelenou šupinovou košili. „Držte se Moirain Sedai.“ Otočil Mandarba, ne směrem ke stromu a jeho kořisti, ale opačným směrem. Ve svém měňavém plášti ho Morna spolkla dřív, než černý hřebec zmizel z dohledu.

„Blíž,“ pobízela je Moirain. Její bílá klisna nezpomalila, ale Moirain ukazovala ostatním, aby se stáhli až těsně k ní. „Držte se, co nejblíž to půjde.“

Ze směru, kterým se vydal strážce, se ozval řev. Vzduch se zavlnil, až se rozkývaly stromy, a i když řev utichl, jeho ozvěna zněla dál. Pak se ozval znovu, plný vzteku a smrti.

„Lan,“ vyjekla Nyneiva. „Je...“

Ten strašlivý zvuk ji přehlušil, ale teď se v něm ozýval nový tón. Strach. Náhle vše utichlo.

„Lan se o sebe dokáže postarat,“ řekla Moirain. „Jeďme, vědmo.“

Mezi stromy se objevil strážce a meč držel daleko od těla i od svého koně. Čepel byla potřísněna krví, z níž stoupala pára. Lan opatrně otřel čepel klůckem, který vytáhl ze sedlové brašny, a prohlédl ocel, aby se ujistil, že dostal dolů i tu nejmenší kapičku. Když odhodil látku, ta se ještě předtím, než dopadla na zem, úplně rozpadla, a dokonce i útržky se rozpustily.

Mlčky se na ně ze stromoví vrhlo mohutné tělo. Strážce otočil Mandarba, ale právě když se válečný hřebec vzepjal, aby udeřil ocelí podkovanými kopyty, vylétl Matův šíp a zabodl se do oka v hlavě, která byla samá tlama a zubisko. Tvor se s kopáním a vřískotem zřítil na zem jen na skok od nich. Rand cestou kolem jenom zíral. Tvor byl pokrytý tuhými chlupy, připomínajícími dlouhé štětiny, a měl příliš mnoho údů, které se k tělu velikosti těla medvědího připojovaly v podivných úhlech. Přinejmenším ty z nich, které mu vyrůstaly ze zad, musely být naprosto nevhodné k chůzi, ale drápy dlouhé jako prst teď v předsmrtné křeči rozrývaly půdu.

„Dobrá střela, ovčáku.“ Lan už zapomněl, co umíralo za nimi, a prohledával les před sebou.

Moirain zavrtěla hlavou. „Nemělo to přijít tak blízko k někomu, kdo se dotýká pravého zdroje.“

„Agelmar říkal, že se Morna hýbe,“ poznamenal Lan. „Možná Morna taky ví, že se ve vzoru vytváří síť.“

„Honem.“ Moirain zaryla Aldíb paty do slabin. „Musíme se rychle dostat přes průsmyk.“

Ještě nedomluvila, když se proti nim zvedla Morna. Švihem se k nim naklonily stromy a natahovaly se po nich, přičemž jim bylo zcela lhostejné, zda se Moirain dotýká pravého zdroje, či nikoliv.

Rand měl v ruce meč. Vůbec si nevzpomínal, jak ho vytahoval z pochvy. Bez ustání sekal kolem sebe a čepel se znamením volavky se prokousávala rozkládajícími se větvemi. Hladové větve se pod jeho ranami měnily na kroutící se pahýly – Rand měl skoro dojem, že je slyší křičet – ale vždy se objevily další, svíjely se jako hadi a snažily se ho popadnout za ruce, za pas, za krk. Zuby obnažené ve ztuhlém šklebu, Rand hledal prázdnotu a našel ji v kamenité, nepoddajné půdě Dvouříčí. „Manetheren!“ Křičel na stromy, až ho bolelo v krku. Ocel s volavkou se blýskala v bezzubém slunci. „Manetheren! Manetheren!“

Mat, stojící ve třmenech, vysílal do lesa šíp za šípem. Každý zasažený pokroucený tvor prskal, zatínal nesčetné zuby do střely, která ho zabíjela, a oháněl se po dalších drápatých tvorech, kteří se drali přes něj, aby se dostali na postavy na koních. „Carai an Caldazar!“ hulákal Mat, když napínal tětivu k líci a vypouštěl střelu. „Carai an Ellisandal Mordero daghain pas duente cuebyar! Al Ellisanda!“

Perrin také stál ve třmenech, tichý a zachmuřený. Chopil se vedení a sekerou prosekával cestu lesem i jeho odpornými obyvateli, ťal po všem, co mu přišlo do cesty. Kývající se stromy a vyjící tvorové se před ramenatým mužem ohánějícím se sekerou stahovali, ustupujíce nejen před jeho hvízdající sekerou, ale i před jeho divokýma zlatýma očima. Perrin nutil postupovat koně dál, jeden odhodlaný krok za druhým.

Z Moiraininých rukou létaly ohnivé koule, a kde udeřily, změnil se svíjející se strom v pochodeň a zubatý tvor zakvílel, lidskýma rukama se snažil utlouct plameny a drásal si hořící tělo ostrými drápy, dokud nezemřel.

Znovu a znovu vyjížděl strážce s Mandarbem mezi stromy a z jeho čepele a ocelových rukavic kapala krev, která bublala a stoupala z ní pára. Když se teď vracel, často se mu v brnění objevovaly díry a na těle krvácející rány a jeho válečný oř klopýtal a krvácel také. Aes Sedai se pokaždé zastavila a položila mu ruce na rány, a když je odtáhla, zůstala na nezraněném těle pouze krev. „Zapaluji signální ohně pro půllidi,“ prohodila Moirain hořce. „Musíme dál! Pospěšte si!“ Prodírali se jenom pomalu, krok za krokem.

Kdyby stromy nenapadaly stejně tak útočící tvory jako lidi, a kdyby ti tvorové, z nichž ani dva nevypadali stejně, nebojovali stejně tak se stromy a jeden s druhým, aby se k nim dostali dřív, Rand si byl jist, že by je byli přemohli. Nebyl si jist, že se to ještě nestane. Pak se za nimi ozvalo jakési pískavé volání. Vzdálené a slabé, přehlušilo i prskání obyvatel Morny kolem nich.

Prskání vmžiku ustalo, jako by ho někdo odřízl nožem. Útočící tvorové ztuhli, stromy znehybněly. Stejně náhle, jako se objevil onen první nohatý tvor, zmizeli, ztratili se mezi pokřivenými stromy. Řezavé kvílení se ozvalo znovu, připomínalo prasklou ovčáckou píšťalu, a odpověděl mu sbor podobných zvuků. Bylo jich tak půl tuctu, zpívání se ozývalo daleko za nimi.

„Červi,“ oznámil Lan temně, načež Loial zaúpěl. „Poskytli nám odklad, jestli budeme mít čas ho využít.“ Pohledem měřil vzdálenost, která jim k horám ještě zbývala. „Jen pár tvorů v Morně se postaví červům, pokud se tomu mohou vyhnout.“ Pobodl Mandarba do slabin. „Jedeme!“ Celý oddíl se vrhl za ním Mornou, která náhle vypadala skutečně mrtvá, až na pískání za nimi.

„Oni utekli před červama?“ Matův hlas zněl nevěřícně. Mat nadskakoval v sedle, jak se snažil přetáhnout si luk přes rameno.

„Červ,“ v tom, jak toto slovo vyslovil strážce a jak Mat, byl značný rozdíl, „může zabít mizelce, pokud mizelec nemá Temného štěstí. A my jich máme v patách celou smečku. Jedeme! Honem!“ Temné štíty teď byly blíže. Hodina, odhadoval Rand, tempem, které nasadil strážce.

„Nebudou nás ti červi pronásledovat i do hor?“ zeptala se bez dechu Egwain a Lan se skřípavě zasmál.

„Nebudou. Červi se bojí toho, co žije v průsmycích.“ Loial zaúpěl znovu.

Rand si přál, aby toho ogier nechal. Uvědomoval si, že Loial toho o Morně ví víc, než kdokoliv z nich, tedy kromě Lana, i když pouze z knih, které si četl v bezpečí državy. Ale proč mi musí připomínat, že existují i horší věci, než jaké jsme doposud viděli?

Morna se kolem nich míhala, hnijící rostliny a tráva se rozstřikovaly pod pádícími kopyty koní. Stromy podobné těm, které je předtím napadly, se teď ani nehnuly, i když projížděli přímo pod jejich pokroucenými větvemi. Dhoomské hory teď zabíraly celou oblohu před nimi, černé a pusté, a zdály se tak blízko, že by bylo možné se jich dotknout. Pískání za nimi zostřilo a zesílilo, ozývalo se také čvachtání, které znělo hlasitěji než praskání šťavnatých rostlin pod nohama koní. Příliš hlasitě, jako by se přes nahnilé stromy plazila mohutná těla a drtila je. Příliš blízko. Rand se ohlédl přes rameno. Vzadu se vrcholky stromů kymácely a padaly jako tráva. Půda pod jejich nohama se začala zvedat směrem k horám a svah byl dost příkrý, aby Rand poznal, že stoupají vzhůru.

„Tohle nezvládneme,“ oznámil Lan. Nezpomalil Mandarbův trysk, ale náhle měl opět v ruce meč. „V průsmycích na sebe dávej pozor, Moirain, a dostaneš se skrz.“

„Ne, Lane!“ vykřikla Nyneiva.

„Ticho, děvče! Lane, ani ty nedokážeš zastavit smečku červů. To nedopustím. Budu tě potřebovat u Oka.“

„Šípy,“ zavolal bez dechu Mat.

„Červi je ani neucítí,“ hulákal Lan. „Musíš je rozsekat na kusy. Oni toho kromě hladu moc necítí. Občas strach.“

Rand se vší silou držel v sedle a krčil rameny, jak se z nich snažil setřást napětí. Hruď měl staženou, až skoro nemohl dýchat, a kůže ho pálila, jako by ho bodalo množství rozpálených jehliček. Morna přešla v podhůří. Rand viděl cestu, kterou se budou muset vyšplhat, jak jednou dorazí k horám. Křivolaký chodník a úzký průsmyk za ním, jako kdyby černý kámen rozťal úder sekery. Světlo, co je tam vepředu, že to může vyděsit to, co je za námi? Světlo, pomoz mi, ještě nikdy jsem se tolik nebál. Už nechci jet dál. Už ne! Hledal plamen a prázdnotu a spílal si. Hlupáku! Ty vyděšený, zbabělý hlupáku! Tady zůstat nemůžeš, a vrátit se taky nemůžeš. To hodláš nechat Egwain, aby tomu čelila samotná? Prázdnota před ním uhýbala, vytvořila se, pak se roztříštila do tisíce světelných bodů, znovu se vytvořila a opět se rozbila, přičemž každá tečka světla se mu propalovala do kostí, až se třásl bolestí a měl dojem, že se mu tělo rozprskne do všech stran. Světlo, pomoz mi, už nemůžu dál. Světlo, pomoz mi!

Sbíral ryzákovy otěže, aby se obrátil zpátky, aby mohl čelit červům a všemu, co tam žije, spíš než tomu, co leželo před nimi, když se krajina docela změnila. Mezi jednou strání a další, mezi hřebenem a štítem, Morna zmizela.

Košaté koruny stromů mírumilovně obrůstaly zelenými lístky. Luční květy vytvářely koberce jasných barev v trávě vlnící se ve sladkém jarním vánku. Z květu na květ poletovali motýli, včely bzučely a ptáci trylkovali.

Rand s otevřenými ústy cválal dál, když vtom si náhle uvědomil, že Moirain, Lan a Loial zastavili, a ostatní také. Pomalu přitáhl otěže a tvář mu ztuhla úžasem. Egwain málem vypadly oči z důlků a Nyneiva měla otevřená ústa.

„Dorazili jsme do bezpečí,“ oznámila Moirain. „Tohle je místo, kde dlí Zelený obr, a Oko světa je tu. Nic z Morny sem nemůže vstoupit.“

„Myslel jsem, že je to na druhé straně hor,“ mumlal Rand. Pořád viděl štíty na severu a vysoko na nich průsmyky. „Tvrdilas, že je to vždycky až za průsmyky.“

„Tohle místo,“ ozval se ze stromů hluboký hlas, „je vždycky tam, kde je. Jediné, co se mění, je místo, kde jsou ti, kdož je potřebují.“

Ze stěny listoví vystoupila jakási postava. Byla to lidská postava, ale byla o tolik větší než Loial, jako byl ogier větší než Rand. Lidská postava z propletených popínavých rostlin a listí, zelená a rostoucí. Vlasy měl Zelený obr z trávy, která mu splývala až na ramena, oči z velkých lískových oříšků, nehty ze žaludů. Halenu a kalhoty měl ze zelených listů, boty z hladké kůry. Poletovali kolem něj motýli a sedali mu na prsty, na ramena i na tvář. Pouze jediná věc kazila jeho zelenou dokonalost. Po líci přes spánek až na temeno se mu táhla hluboká rýha a v ní byly liány hnědé a seschlé.

„Zelený obr,“ špitla Egwain, a na jeho zjizvené tváři se objevil úsměv. V té chvíli se zdálo, že i ptáci zpívají hlasitěji.

„Ovšem, jsem to já. Kdo jiný by tady byl?“ Oříškovýma očima sklouzl na Loiala. „Rád tě vidím, bratříčku. Dříve jste mne chodili navštěvovat častěji, dnes vás vídávám jen zřídka.“

Loial spěšně slezl ze svého velkého koně a obřadně se uklonil. „To já jsem poctěn, Stromový bratře. Tsingu ma choshih, T’ingshen.“

Zelený obr s úsměvem položil ogierovi ruku kolem ramen. Vedle Loiala vypadal jako dospělý muž vedle chlapce. „Nemluv o poctách, bratříčku. Zapějeme Stromové písně, vzpomeneme Velkých stromů a državy, a toužení ponecháme stranou.“ Prohlédl si ostatní, kteří právě sesedali z koní, a zahleděl se na Perrina. „Vlčí bratr! To se tedy opravdu vracejí staré časy?“

Rand na Perrina zazíral. Perrin zatím otočil koně tak, aby byl mezi ním a Zeleným obrem, a sklonil se k podpínce. Rand si byl jist, že se chce prostě vyhnout pátravému pohledu Zeleného obra. Ten však náhle oslovil Randa.

„Zvláštní šat to máš na sobě, Dračí dítě. To se kolo skutečně otočilo tak daleko? A lidé Draka se vrátili k První úmluvě? Ale ty nosíš meč. To není ani teď, ani tehdy.“

Rand si musel zvlhčit rty, než mohl promluvit. „Nevím, o čem to mluvíš. Co tím myslíš?“

Zelený obr se dotkl hnědé jizvy na hlavě. Chvíli vypadal zmateně. „Já... to nemůžu říci. Vzpomínky mám rozervané a často se mi ztrácejí, a většina toho, co zbylo, je jako listy, které navštívila housenka. Přesto, jsem si jist... Ne, je to pryč. Ale jste tu vítáni. Ty, Moirain Sedai, jsi pro mne nemalým překvapením. Toto místo bylo vytvořeno tak, aby je nikdo nenašel podruhé. Jak jsi se sem dostala?“

„Protože tě potřebuji,“ odvětila Moirain. „Já, svět tě potřebuje. Hlavně tě potřebuje svět. Přišli jsme sem hledat Oko světa.“

Zelený obr si povzdechl, a znělo to jako vítr šumící v hustě olistěných větvích. „Takže k tomu došlo opět. Tato vzpomínka zůstává celá. Temný se hýbe. Toho jsem se obával. S každým novým rokem se Morna snaží víc a víc dostat se až sem, a letos je ta snaha větší než kdy od počátku věků. Pojďte, vezmu vás.“

Загрузка...