Druhá generace

1. kapitola

Poslední ozvěny zvonů na věži Paladinova chrámu doprovázelo bouchání zavíraných okenic a dveří, cvakání klíčů v zámcích a ječivé protesty zklamaného šotka, kterého odhalili, jak se přehrabuje na policích, a vyhodili ho na ulici. Šest zazvonění ohlašovalo obchodníkům konec dne. Kupci se pustili do zavírání krámů a na zákazníky, kteří se objevili na poslední chvíli, pohlíželi s netrpělivostí a vyprovázeli je na ulici, sotva od nich převzali peníze.

„Zavři, Markusi,“ řekla Jena mladému pomocníkovi.

Mladík rychle vyskočil ze židle u vchodu a začal zavírat těžké dřevěné okenice.

Krám potemněl. Jena se usmála. Milovala svoji práci, ale tuhle část dne měla nejradši. Zákazníci odešli, hlasy utichly a ona osaměla. Zastavila se, zaposlouchala se do ticha a nadechla se vůní, které by jí — kdyby byla slepá — prozradily, že se ocitla v obchodě s magickými předměty: růžové plátky, kořeněná vůně skořice a hřebíčku, slabý hnilobný zápach netopýřích křídel a želvích lebek. V tento okamžik byly vůně nejsilnější. Sluneční zář pachy zesílila, ale ve tmě působily ještě pronikavěji.

Ve dveřích se objevil Markus.

„Můžu pro vás ještě něco udělat, paní Jeno?“ zeptal se dychtivě.

Najala ho teprve nedávno, ale už se do ní zamiloval. Beznadějně se zamiloval, jak to dokáže jen devatenáctiletý mladík do o pět let starší ženy. Všichni Jenini pomocníci ji milovali. Teď už to očekávala, a kdyby k tomu nedošlo, zklamalo by ji to — a možná i rozzlobilo. Ale přesto mladé muže nijak nepovzbuzovala a byla prostě sama sebou – krásnou, mocnou a tajemnou ženou, což obvykle stačilo. Jena milovala jen jednoho muže a všichni v Palantasu to věděli.

„Ne, Markusi, můžeš zajít do Kančí hlavy a pobavit se s přáteli.“ Jena popadla smeták a okamžitě se pustila do zametání podlahy.

„Jsou to ještě děti,“ prohlásil Markus opovržlivě a sledoval každý její pohyb. „Radši bych zůstal a pomohl vám s úklidem.“

Jena vymetla ze dveří zaschlé bláto a rozsypané mátové lístky a spolu s nimi hravě i Markuse. „Už jsem ti řekla, že pro mě v krámě nemůžeš nic udělat. Pro nás pro oba bude lepší, když se budeš držet dál. Nechci si poskvrnit ruce tvojí krví.“

„Paní Jeno, já se nebojím…“ začal.

„Pak nemáš rozum,“ přerušila ho, ale usmívala se, aby výtku zjemnila. „Támhle ve skříňce je schovaná brož, která ti ukrade duši a pošle tě rovnou do Propasti. Vedle ní leží prsten, který tě dokáže stáhnout z kůže. Vidíš knihy se zaříkadly tam vzadu na polici? Stačilo by, aby ses podíval na slova napsaná uvnitř na deskách, a zešílel bys.“

Markus sice dostal strach, ale odmítl ho dát najevo. „Odkud to všechno máte?“ zeptal se a rozhlédl se po tmavém obchodě.

„Z různých míst. Bílý plášť, která před chvílí odešla, mi přinesla brož, která krade duše. Ta brož je zlá, víš? Nikdy by se ji neodvážila použít, ale vyměnila ji za několik knih se zaříkadly, po kterých už dlouho toužila a nemohla šije dovolit. Vzpomínáš si na trpaslíka, který přišel dnes ráno? Přinesl mi tyhle nože.“ Jena ukázala na výstavní skřínku s nespočtem malých nožů a dýk, rozložených do vějíře.

„Jsou magické? Myslel jsem, že mágové nesmí nosit zbraně.“

„Nesmíme mít u sebe meče, ale nože a dýky jsou povoleny. A ne, tyhle nejsou magické, ale trpaslíci vyrábějí spoustu předmětů, které se dají později očarovat. Čaroděj by to dokázal, kdyby chtěl.“

„Vy se nebojíte, paní Jeno,“ prohlásil mladík odvážně. „Proč bych měl já?“

„Protože já vím, jak s očarovanými předměty zacházet. Jsem Rudý plášť. Podstoupila jsem Zkoušku ve Věži Vysoké magie a uspěla. Až se ti něco takového taky podaří, pak ti dovolím vstoupit do krámu. Do té doby,“ dodala s okouzlujícím úsměvem, který mladíkovi stoupl do hlavy jako kořeněné víno, „budeš hlídat dveře.“

„Budu, paní Jeno,“ slíbil uchváceně, „a… a možná se pustím do studia magie…“

Pokrčila rameny a kývla. Všichni pomocníci říkali to samé, když pro ni začali pracovat, nikdo to však nakonec neudělal. O to už se Jena postarala. Nikdy nenajala nikoho, kdo by měl sebemenší magické nadání. Předměty, které prodávala, by pro mladého mága byly neodolatelné. A kromě toho potřebovala k hlídání dveří svaly, a ne mozek.

Jen čarodějové a několik obchodníků s magickými předměty směli vstoupit do Jenina krámku, jehož vchod zdobilo znamení tří měsíců: stříbrný, rudý a černý. Pro mágy byly zdrojem síly a těch několik obchodníků, kteří v Ansalonu prodávali magické předměty, vždy označovalo krámy tímto znamením.

Většina obyvatel Palantasu se Jeninu obchodu vyhýbala. Hodně jich popravdě přecházelo na opačnou stranu ulice. Ale vždy tady byl někdo, kdo se pokusil vstoupit: zvědavci, opilci nebo ti, kdo se vsadili. A samozřejmě také šotci. Neminul den, aby Jenin pomocník nemusel zkroutit paži, přiškrtit nebo jinak odtáhnout pryč šotka s hbitými prsty. Každý mág na Ansalonu znal příběh krámu s magickými předměty ve Wrakowě. Zmizel za tajemných okolností a už se nikdy neobjevil. Vyděšení svědci vyprávěli, že viděli, jak dovnitř proklouzl šotek jen několik vteřin předtím, než celá budova zmizela.

Markus se zdrceně odšoural pryč ulicí, aby utopil neopětovanou lásku v pivu. Obchodník s látkami, který sídlil vedle Jeny, zamkl dveře a cestou domů se jí uctivě uklonil. Když se sem přistěhovala, neměl z ní moc velkou radost, ale když mu vzrostl prodej — především bílé, černé a rudé látky — jeho protesty se stejnou měrou zmenšily.

Jena mu popřála hezký večer. Vrátila se zpět do obchodu, zavřela dveře, zamkla je a vložila na ně ochranné kouzlo. Bydlela nad krámem a během noci své zboží sama hlídala. Naposledy se rozhlédla, pak se vydala ke schodům do příbytku.

Zastavilo ji zaklepání na dveře.

„Jdi domů, Markusi!“ zavolala podrážděně.

Před třemi dny se po práci vrátil, aby jí pod okny zpíval milostné písně. Bylo to velmi trapné.

Zaklepání se ozvalo znovu a naléhavěji. Jena si povzdychla. Byla unavená a hladová a toužila po šálku čaje. Ale obrátila se a vydala se zpátky dolů ze schodů. Od majitelů Tříměsíčných obchodů se očekávalo, že mágovi v nouzi kdykoli otevřou, ve dne i v noci.

Jena otevřela okýnko ve dveřích a vyhlédla ven. Očekávala, že spatří Rudý plášť, která se pokorně omluví a požádá o pavučinu. Nebo Černý plášť, který se bude arogantně dožadovat netopýřích výkalů. Proto Jenu překvapilo a nijak nepotěšilo, když před obchodem uviděla dva vysoké muže v těžkých pláštích s kápěmi. V paprscích zapadajícího slunce se jim u boků zaleskly meče.

„Jste u špatného krámu, pánové,“ řekla Jena dokonalou elfštinou. Podle štíhlých nohou, drahých, kvalitních kožených bot a složitě šité kožené zbroje odhadla, že jsou to elfové, i když tváře ukrývali pod kápěmi.

Právě se chystala okno zabouchnout, když jeden z mužů promluvil lámaným obecným jazykem: „Pokud jste Jena, dcera Justaria, vůdce Konkláve čarodějů, pak jsme u správného krámu.“

„A co když jsem Jena?“ odvětila povýšeně, ale dávala si dobrý pozor. „Co ode mě chcete? Pokud chcete prodat nějaký magický předmět,“ dodala, „pak se prosím vraťte až ráno.“

Muži pohlédli jeden na druhého. Viděla, jak se jim pod kápěmi zaleskly mandlové oči.

„Chceme s vámi mluvit,“ řekl jeden.

„Mluvte,“ odpověděla Jena.

„V soukromí,“ řekl druhý.

Jena pokrčila rameny. „V tuto denní dobu je ulice opuštěná. Nechci být hrubá, ale jak jistě víte, majitelé Tříměsíčných obchodů si dávají dobrý pozor na to, koho vpouští dovnitř. Jde spíše o vaši bezpečnost než o moji.“

„Jde o důležitou věc, o které nemůžeme mluvit na ulici. Věřte nám, paní,“ dodal elf tichým hlasem, „nelíbí se nám to o nic víc než vám. Máte naše slovo, že se ničeho nedotkneme!“

„Poslal vás můj otec?“ zeptala se Jena a hrála o čas.

Kdyby je poslal Justarius, napřed by jí to řekl, a ona s ním od poslední hádky už celé měsíce nemluvila. Důrazně nesouhlasil s jejím výběrem milence.

„Ne, paní,“ řekl elf. „Přišli jsme sami od sebe.“

Divné, pomyslela si Jena. Jeden z elfů byl z Qualinestu, druhý ze Silvanestu. Poznala to podle rozdílného přízvuku, ačkoli by to nikdo jiný v Solamnii asi nedokázal. Ale Jena strávila s elfy spoustu času, a obzvláště s jedním z nich.

Kdysi velmi dávno bývali elfové jedním národem. Ale hořké války, Bratrovražedná válka, je rozdělily na Qualinest a Silvanest. Národy se neměly nijak v lásce. Dokonce i po Válce kopí, která sjednotila všechny ostatní národy na Ansalonu, si oba elfské národy nemohly být vzdálenější — přestože zdánlivě vystupovaly jako jedna země.

Probudili její zvědavost, proto Jena otevřela dveře a ustoupila, aby elfům dovolila vejít. Ani trochu se jich nebála. Byli to elfové, což znamenalo, že jsou čestní, dbalí zákona a skrz naskrz dobří, až nudní. A kromě toho si připravila zaříkadlo, kterým by je vyhodila zpátky ven na ulici, kdyby se o něco pokusili.

Elfové se zastavili ve středu obchodu. Ruce drželi při těle, protože se báli o něco zavadit. Stáli blízko u sebe – v obranném postavení — ale dbali na to, aby se jeden druhého nedotkli. Byli spojenci, ale proti své vůli, hádala Jena. Zvědavost ji skoro přemáhala.

„Myslím, pánové, že se budete cítit lépe v mých komnatách v patře,“ řekla s potměšilým úsměvem. „Právě jsem si chtěla uvařit čaj. Dáte si taky?“

Silvanestský elf si zakryl ústa a nos kapesníkem. Qualinestský elf se pootočil a zahleděl se do očí, které plavaly v ochranné tekutině ve sklenici. Zbledl a ustoupil o krok.

Jena pokynula ke schodům. „Můj příbytek j e docela pohodlný. A obyčejný. Laboratoř mám ve sklepě,“ dodala, aby je uklidnila.

Návštěvníci na sebe opět pohlédli, ztuhle kývli a začali stoupat za hostitelkou nahoru po schodech. Elfům se zjevně nesmírně ulevilo, když zjistili, že Jenin malý obývací pokoj se ničím neliší od obývacích komnat lidí. Našli v něm stůl, židle a lehátka s polštáři. Jena prohrábla oheň a uvařila čaj, přičemž použila směs lístků, které přivezli z Qualinestu.

Oba se ze zdvořilosti napili čaje a zakousli se do sušenky. Jena zapředla nezávazný rozhovor, protože elfové nikdy nehovořili o důležitých věcech při jídle a pití.

Elfové přiměřeně odpovídali, ale sami od sebe nic neřekli a rozhovor brzy zcela utichl. Když uplynula dostatečně dlouhá doba na to, aby se hostitelka neurazila, odložili šálky a naznačili, že jsou připraveni přejít k důležitějším věcem. Ale když byli konečně tady, zdálo se, že netuší, jak začít.

Jena je v tom mohla nechat, nebo nabídnout pomoc. A protože očekávala později večer mnohem příjemnější společnost, pobídla je.

„No, pánové, přišli jste za mnou – za rudou čarodějkou. Copak ode mě potřebujete? Musím vás ale upozornit, že neopouštím město. Pokud chcete, abych čarovala, musí to být něco, co mohu udělat v laboratoři. A nevařím elixíry lásky, pokud vám jde o tohle.

Jena moc dobře věděla, že jim nejde o lásku — ne dvěma zapřísáhlým nepřátelům, kteří k ní přišli potají za soumraku. Ale nikdy nikomu neublížilo předstírat nevědomost.

„Nebuďte směšná,“ přerušil ji qualinestský elf rázně. „Já… já…“ S cvaknutím zavřel ústa, sebral myšlenky a začal od začátku. „Je to pro mě nesmírně těžké. Pro nás. Musíme si promluvit… s někým. S někým zvláštním. A poradili nám, že vy byste nám mohla pomoct.“

Aha, pomyslela si Jena. No páni. Jak zajímavé. Sladce, nevinně se usmála. „Opravdu? S někým, koho znám? Nedokážu si představit, kdo by to mohl být. Zdá se, že jste velice urození, pánové. Pro vás jsou všechny dveře na Ansalonu určitě otevřené.“

„Ne tyto dveře,“ řekl silvanestský elf ostře. „Ne dveře do…“ Ztišil hlas. „Do Věže Vysoké magie.“

„Do Temné věže,“ dodal Qualinesti. „Do věže tady v Palantasu. Chceme si promluvit… s Pánem.“

Jena se na ně zadívala. Byli to urození elfové, což poznala podle drahého oblečení, zdobených mečů a krásných šperků na prstech a hrdlech. A oba byli starší, protože ačkoli nebylo u elfů snadné odhadnout stáří, tito dva byli zjevně středního věku.

Urození, vysoce postavení, dlouholetí nepřátelé, krátkodobí spojenci.

A chtěli mluvit s největším nepřítelem, jakého na světě měli — s Pánem Věže Vysoké magie v Palantasu.

„Chcete mluvit s Dalamarem,“ řekl Jena klidně.

„Ano, paní.“ Qualinestův hlas se zlomil. Podrážděně si odkašlal.

Zdálo se, že Silvanesti nedokáže vůbec promluvit. Tvář měl jako vytesanou z kamene, rty pevně stisknuté a rukou svíral jílec meče. Oba svůj úkol zjevně nenáviděli.

Jena se kousla do rtu, aby se nerozesmála. Není divu, že elfové tolik trvali na soukromí. Dalamar patřil k nim, pocházel ze Silvanestu, ale vyhnali ho a v potupě vykázali z elfské společnosti. Označili ho za „temného elfa“ — za elfa, který byl vypovězen ze světla. Provinil se studiem zlé magie a černým hávem, který oblékl. Elfská společnost s něčím tak odporným nesouhlasila. Kdyby ti dva na Dalamara třeba jen pohlédli, všechny by tím šokovali. Ale oni s ním chtěli mluvit…!

Jena se těšila na Dalamarovu reakci. Ale rozhodla se, že ty dva nechá napřed ještě trochu trpět.

„Proč si myslíte, že bych vám dokázala zařídit rozhovor s ním?“ zeptala se nevinně.

Qualinesti zrudl. „Řekli nám, že vy a… hm… Pán Věže (odmítal vyslovit jeho jméno) jste přátelé…“

„Byl můj shalafi. A teď je můj milenec,“ odvětila Jena a líbilo se jí, jak se elfové neklidně vrtí.

Znovu si vyměnili pohledy, jako by chtěli říct: co jiného se dá čekat od člověka?

Silvanesti toho měl očividně dost. Vstal. „Skončeme to co nejrychleji. Můžete… Dokážete… nám zařídit setkání s Pánem Temné věže?“

„Možná.“ Jena se odmítala k čemukoli zavázat. „Kdy?“

„Co nejdříve. Čas pracuje proti nám.“

Jena povytáhla klenuté obočí. „Varuji vás. Pokud chcete na Dalamara nastražit past…“

Qualinesti se na ni zahleděl. „Ujišťuji vás, paní,“ řekl ponuře, „že mu neublížíme.“

„Neublížíte mu!“ Jena se zasmála. „Čím byste mohli Dalamara ohrozit? Je nejmocnější z černých mágů. Je vůdcem Řádu Černých plášťů a až můj otec odejde na odpočinek, stane v čele Konkláve čarodějů.

Prosím, omlouvám se. Odpusťte mi,“ dodala a snažila se potlačit smích. Zjevně je nesmírně urazila. „Bojím se o vaší bezpečnost, pánové. Přátelské varování. Nepokoušejte se Dalamara podvést. Následky by se vám nelíbily“

„Taková drzost!“ zuřil Silvanesti. „Nemusíme…“

„Ano, musíme,“ řekl jeho společník tiše.

Silvanesti se zalykal vzteky, ale zmlkl.

„Kdy se můžeme s Pánem Věže setkat?“ zeptal se Qualinesti chladně.

„Pokud bude Dalamar souhlasit, najdete ho zítra v noci tady v mých komnatách. Věřím, že vám místo vyhovuje. Nebo byste se s ním raději setkali přímo ve Věži Vysoké magie? Mohla bych vám prodat talisman.

„Ne, paní.“ Elfové věděli, že se jim posmívá. „Tento pokoj je postačující.“

„Dobrá.“ Jena vstala. „Setkáme se zítra v noci asi ve stejnou dobu. Příjemné sny, pánové.“

Silvanesti zrudl. Zdálo se, že se ji chystá udeřit, ale Qualinesti ho zadržel.

„Příjemné sny — to byla nevhodná poznámka,“ zamumlala Jena a sklopila oči, aby zakryla pobavení, „když vezmeme v úvahu strašlivou tragédii, která Silvanest potkala. Odpusťte.“

Doprovodila je dolů ze schodů a ven ze dveří a sledovala, jak odcházejí ulicí. Když konečně zmizeli, obnovila ochranné zaříkadlo a se smíchem vyšla nahoru po schodech, aby se připravila na milencův příchod.

2. kapitola

Elfové si pospíšili. Jena je vpustila do krámu. Vážně a zdrženlivě je vedla ke schodům. Ale elfové se u paty schodiště zastavili. Oba si nasadili zelené hedvábné masky, které jim zakrývaly horní část tváří.

Jena si pomyslela, že vypadají směšně, jako děti v kostýmech na Slavnosti oka.

„Je tady?“ zeptal se Qualinesti s hrozivou vážností.

Pohlédla vzhůru. Vrcholek schodiště halily večerní stíny. Elf bezpochyby viděl jinou temnotu, pevnější a hmotnější.

„Je,“ odvětila Jena.

Oba elfové zaváhali a bojovali sami se sebou. I když s temným elfem jen promluví, spáchají zločin, který by jim mohl přivodit stejný osud — potupu, vypovězení, vyhnanství.

„Nemáme na vybranou,“ řekl Silvanesti. „Už jsme o tom mluvili.“

Qualinesti kývl. Zelené hedvábí se mu lepilo na tvář. Nad horním rtem mu vyrazily kapky potu.

Začali stoupat nahoru po schodech. Jena se je chystala následovat.

Silvanesti se obrátil. „Jde o soukromý rozhovor, paní,“ prohlásil drsně.

„Jste v mém domě,“ připomněla Jena.

Qualinesti si pospíšil, aby vše napravil. „Odpusťte, paní, ale jistě chápete…“

Jena pokrčila rameny. „Dobrá. Kdybyste něco potřebovali, najdete mě v laboratoři.“

Dalamar slyšel elfské hlasy a tiché kroky na schodišti. Usmál se.

„Nadešel okamžik mého vítězství,“ zašeptal do tmy. „Vždycky jsem věděl, že se to stane. Dříve nebo později se vy, upjatí pokrytci, kteří jste mě v hanbě a potupě vyhnali, budete muset připlazit a žadonit o pomoc. Pomůžu vám, ale draze zaplatíte.“ Dalamar sevřel štíhlé ruce v pěst. „Ach, jak draze zaplatíte!“

Ve dveřích se objevili dva elfové. Zakryli si tváře maskami — moudré rozhodnutí, které mu mělo zabránit poznat je — což znamenalo, že je zná oba, nebo alespoň elfa ze Silvanestu.

„Jak je to dávno, co jste mě vyhnali z domova?“ zamumlal Dalamar. „Alespoň dvacet let. Pro lidi je to dlouhá doba, pro elfy velmi krátká.“

Vzpomínku měl vypálenou do mysli. Mohlo uběhnout dvě stě let a on nezapomene.

„Prosím, pánové,“ pronesl Dalamar rodnou silvaneštinou, „vstupte a posaďte se.“

„Děkujeme, ale ne,“ řekl Qualinesti. „Není to společenská návštěva, pane. Jde o obchod. To bychom si měli hned na začátku vyjasnit.“

„Mám jméno,“ řekl Dalamar tiše a upřeně se na elfy zadíval, ačkoli jim to bylo nepříjemné.

Bylo pro ně obtížné na něj pohlédnout — spočinout pohledem na černém hávu ozdobeném tajemnými symboly moci a ochrany, na váčcích u opasku, které ukrývaly předměty potřebné k čarování, na jeho tváři — mladé, pohledné, hrdé, kruté. Byl mocný a měl je v hrsti. Oba elfové to věděli a nelíbilo se jim to.

„Měl jste jméno,“ řekl Silvanesti. „Nikdo z nás už ho nevyslovuje.“

„Škoda.“ Dalamar vložil ruce do rukávů hávu. Uklonil se a chystal se odejít. „Pánové, zdá se, že jste zbytečně marnili můj čas…“

„Počkejte!“ Qualinesti se zhluboka nadechl. „Počkejte, D… Dalamare.“ Utřel si ze rtu pot. „Není to pro nás snadné!“

„Ani pro mě,“ odsekl Dalamar chladně. „Jak si myslíte, že se cítím, když poprvé po letech slyším rodný jazyk?“ Stáhlo se mu hrdlo. Musel se odvrátit a zahledět se do ohně, který vysušil náhlé, nečekané slzy.

Nikdo neodpověděl. Slyšel, jak se neklidně pohnuli.

Dalamar potlačil nevítané emoce a obrátil se zpět tváří k nim.

„Takže, generále, senátore, co pro vás může Dalamar Temný udělat?“ obořil se na ně.

Zahleděli se na něj se zamračeným úžasem a strachem.

„Já… neruším, o kom to… mluvíte…“ pokusil se silvanestský generál vykoktat.

Dalamar se na něj zatrpkle usmál.

„Až příště budete chtít cestovat nepoznáni, pak bych vám, generále, navrhl, abyste nechal doma obřadní meč, a vám, senátore, abyste si sundal pečetní prsten.“

„Myslím… že se posadím,“ řekl qualinestský senátor a klesl do křesla.

Silvanestský generál zůstal stát a ruku položil na jílec meče, který ho prozradil.

„Začni,“ řekl senátor společníkovi.

Generál si založil ruce na prsou a rozkročil se. „Napřed vám musím říct něco, co asi potěší i vás, Dalamare.“ Vyslovil jméno se špičkou jazyka přitisknutou k zubům, jako by se obával, že se otráví, pokud vpustí jméno do úst. „Konečně jsme získali zpět Silvanest. Porazili jsme Lorakův zlý sen, který uchvátil naši zemi. Vystrnadili jsme drakoniány a gobliny, kteří ovládali části našeho území. Trvalo nám to dvacet let, ale Silvanest je opět náš. Vrátili jsme mu krásu.“

„Blahopřeji,“ řekl Dalamar a ohrnul ret. „Takže vás Porthios dovedl k vítězství. Ano, sleduji, co se děje v mé domovině. Porthios, Qualinesti, se oženil s Alhanou, Lorakovou dcerou a královnou Silvanestu. Sjednocené elfské království — takový asi byl jejich plán. A posledních dvacet let riskoval Porthios, qualinestský Mluvčí slunce, život, aby zachránil Silvanest. A uspěl. Jak jste se mu odvděčili?“

„Byl uvězněn,“ odvětil generál vážně.

Dalamar se rozesmál. „Jak elfské! Uvěznit muže, který zachránil vaše ubohé životy. A čím se provinil? Ne, nechtě mě hádat. Znám Porthia, víte? Nikdy nedovolil, aby Silvanest zapomněl, že ho zachránili Qualinesti. Často hovořil o tom, jak se Qualinest a Silvanest sjednotí, ale naznačoval, že to Qualinesti budou vládnout slabším bratrům. Mám pravdu?“

„Skoro.“ Generál nevypadal potěšené. Všiml si uštěpačnosti v hlase temného elfa.

Dalamar se obrátil k senátorovi. „A co si o tom myslí Qualinest? O tom, že vám uvěznili Mluvčího slunce?“

Senátor zalapal po dechu a potáhl si masku. „Ta věc mě udusí.“ Zhluboka se nadechl a opatrně promluvil: „Nechceme se Silvanestem bojovat. Jejich královna, Alhana Hvězdbríza, manželka Porthia, je mým hostem v Qualinestu.“

Dalamar se zprudka a zhluboka nadechl a pomalu vydechl. „Když jsem se zavřel ve své ubohé věži, nechal jsem si ujít tolik věcí. Říkáte, že je vaším ,hostem’. Hostem, kterému se už vaše pohostinnost znelíbila, ale není pro něj snadné odejít. A jaký je její zločin?“

„Ještě to není všeobecně známo, ale Alhana Hvězdbríza je těhotná.“ Senátor nervózně otáčel pečetním prstenem na prstě.

To Dalamara zaujalo. „Takže po dvaceti letech dostal sňatek z rozumu trochu šťávu, co? Překvapuje mě, že si na to Porthios našel čas. Nebo že se mu vůbec chtělo.“

„Pokud se dítě narodí v zemi elfů,“ pokračoval senátor a předstíral, že nic neslyšel, „zatímco jeho rodiče budou vládnout, stane se dědicem obou trůnů. Sjednocení bude dokonáno.“

„To nesmíme dovolit.“ Generál sevřel jílec meče.

„A co mám podle vás udělat, abych tomu zabránil?“ zeptal se Dalamar. „Předpokládám, že s vraždou nesouhlasíte.“

Senátor ztuhl v uražené důstojnosti. Hedvábnou masku měl na čele promočenou a lepila se mu na tvář. „Vyhnanství. Pro oba.“

„Chápu,“ řekl Dalamar. „Jako já.“ Jeho hlas byl tichý a hořký. „Smrt by byla laskavější.“

Senátor se zamračil. „Naznačujete.

„Nenaznačuji vůbec nic.“ Dalamar pokrčil rameny. „Byla to jen poznámka. Ale netuším, jak do vašeho roztomilého zrádného plánu zapadám já. Pokud mi ovšem nenabízíte nadvládu nad elfy.“

Vytřeštili oči a s hrůzou se na něj zadívali.

„Prosím, pánové, berete se příliš vážně!“ Dalamar se rozesmál, aby je uklidnil. „Jen jsem žertoval.“

Oběma se viditelně ulevilo, ale stále na něj podezřívavě hleděli.

„Dům ochránců bude vládnout Silvanestu, dokud nebude nějaký člen Domu vládců prohlášen za připraveného převzít moc,“ řekl generál. „Dům ochránců vládl Silvanestu dvacet let, zatímco jsme bojovali se snem. Mí lidé jsou na stanné právo zvyklí. A nemají rádi Porthia.“

„A co se týká Qualinestu…“ Senátor zaváhal. Neklidně pohlédl na schodiště.

„Nebojte,“ řekl Dalamar. „Jena by nás nešpehovala. A věřte mi, že ji politika elfských království jen pramálo zajímá.“

„Je to příliš delikátní záležitost, než abychom mohli riskovat, že ji někdo prozradí,“ řekl senátor a pokynul Dalamarovi, ať jde blíž.

Temný elf se zatvářil pobaveně, pokrčil rameny a poslechl.

Senátor se přiblížil k Dalamarovi, jak nejvíce to šlo, aniž by se ho dotkl, a tiše a naléhavě k němu promluvil.

Dalamar ho vyslechl, pak se usmál a zavrtěl hlavou. „Jistě chápete, že s jeho rodiči budou problémy.“

„A tady byste nám mohl nesmírně pomoct,“ řekl senátor.

„Protože jste přítel jeho otce,“ dodal generál.

Dalamar se zamyslel. Zadíval se na jednoho elfa, pak na druhého a odhadoval, nakolik jsou odhodlaní celou záležitost provést. Oba jeho pohled bez hnutí vydrželi.

„Dobrá,“ souhlasil Dalamar. „Postarám se o přítele a zajistím, aby ani on, ani jeho manželka nezasáhli. Ale moje pomoc vás přijde draho.“

Senátor mávl znuděně rukou. „Naše zavazadla jsou plná. Řekněte si cenu…“

Dalamar se ušklíbl. „K čemu bych potřeboval víc bohatství, než už mám? Mohl bych klidně koupit a prodat celý Qualinest! Ne, nechci peníze.“

Odmlčel se a nechal je na chvíli potit, pak tiše řekl: „Měsíc doma.“

To senátora překvapilo, ale pak, když si to rozmyslel, se mu ulevilo. Dalamar byl koneckonců Silvanesti a stráví tedy měsíc v Silvanestu.

Generála napadlo to samé. Sevřel čelist. Skoro koktal vzteky.

„To nepřipadá v úvahu!“ vyrazil ze sebe. „Nemožné! Jste šílený, když o něco takového vůbec žádáte!“

Dalamar se odvrátil. „Pák jsme skončili, pánové.“

Senátor vyskočil a popadl druhého elfa za rameno. Rozpoutala se mezi nimi zuřivá diskuse.

Dalamar přistoupil s úsměvem k ohni. Ve vzpomínkách viděl nádherné stromy domova. Slyšel zpívat ptáky a kráčel mezi úžasnými květinami. Ležel ve voňavé trávě a na tváři ho hřálo slunce. Dýchal čerstvý vzduch a běžel šťavnatě zelenými loukami. Byl mladý, nevinný, neposkvrněný a beze stínu…

„Jenom měsíc,“ řekl senátor. „Ani o den víc.“

„Přísahám při Nuitáru,“ slíbil Dalamar a líbilo se mu, jak sebou elfové při zmínce o bohovi temné magie trhli.

„Přijdete i odejdete potají,“ pokračoval senátor. „Nikdo se o tom nesmí dozvědět. Nikdo vás nesmí vidět. S nikým nebudete mluvit.“

„Souhlasím.“

Senátor pohlédl na generála.

„No, asi se tomu nevyhneme,“ zabručel generál nezdvořile.

„Výtečně,“ prohlásil Dalamar rázně. „Takže jsme uzavřeli dohodu. Zpečetíme ji, jak vyžaduje zvyk.“

Přistoupil k nim, popadl každého z elfů a políbil ho na tvář. Generál se sotva ovládl. Při dotyku chladných, suchých rtů ztuhl. Senátor sebou trhl, jako by ho kousl had. Ale nevytrhli se mu. Byli to oni, kdo požádal o spojenectví. Neodvážili se ho urazit.

„Takže, bratři,“ řekl Dalamar potěšené, „prozraďte mi svůj plán.“

3. kapitola

Tanis Půlelf pátral v domě po manželce. Nakonec ji objevil v knihovně v prvním patře. Seděla u okna, aby zachytila poslední paprsky zapadajícího slunce. Ještě než ji spatřil, slyšel škrábání brku o pergamen a usmál se pro sebe.

Tentokrát ji chytil při činu.

Tiše se přiblížil ke dveřím a nahlédl dovnitř. Seděla v ostrůvku sluneční záře, hlavu měla skloněnou a pracovala tak soustředěně, že by mohl nahoru po schodech dupat a ona by ho ani nezaslechla. Na okamžik se zastavil, obdivoval ji a s úžasem a překvapením si uvědomil, že ho miluje stejně jako on ji a že léta manželství jejich lásku posílila.

Dlouhé zlaty vlasy měla rozpuštěné, takže jí padaly na ramena a na záda. V těchto dnech si vlasy obvykle stahovala do uzlu na temeni. Přísný účes jí slušel; dával jí důstojný, vznešený výraz, který se velmi hodil při jednání s lidmi, jež se (když ji neznali) obvykle k mladě vypadající elfce chovali jako k dítěti, které to sice myslí dobře, ale plete se do záležitostí dospělých.

To obvykle trvalo jen asi patnáct minut. Pak je Laurana přiměla napřímit se a pozorně poslouchat. Jak mohli zapomenout, že byla za Války kopí generálem? Že vedla do války muže? No, minulo víc než dvacet let a lidé mají krátkou paměť. Ale když odešli, už nezapomněli.

Byla v rodině diplomatem; manžel spřádal plány. Tvořili dobrý tým, protože Laurana dokázala vklouznout tam, kam by si Tanis cestu drsně probojoval. A on jí umožnil nahlédnout do lidské mysli a srdce — do dvou míst, která ji často mátla.

Byla krásná, tak krásná, až Tanise při pohledu na ni bolelo srdce. A byli spolu. Ale ne na dlouho. Lidská krev v jeho žilách spalovala tu elfskou. Žil už mnohem déle než obyčejný člověk, ale nikdy se nedožije tak vysokého věku jako elfové. Někteří už teď považovali Lauranu za jeho dceru. A přijde den, kdy si ji budou plést s jeho vnučkou. Zestárne a zemře, zatímco ona bude stále relativně mladá žena. Takový stín mohl vztah zatemnit. Ale ten jejich se jen prohloubil.

A pak tady byl Gil. Jejich syn — nový život stvořený z lásky.

„Mám tě!“ vykřikl Tanis vítězoslavně a vrazil do komnaty.

Laurana zalapala po dechu a vyskočila. Tváře jí provinile zrudly. Rychle a zmateně se pokusila zakrýt popsaný papír čistým.

„Co je to?“ obořil se na ni a zamračil se v hrané přísnosti.

„Jen seznam,“ odvětila Laurana a přesunula další papíry na stole. „Seznam… věcí, které musím udělat, když už jsme doma… Ne! Tanisi, nech toho!“

Vrhl se vpřed a sebral jí papír zpod ruky. Se smíchem se mu ho pokusila vzít, ale on ucouvl z dosahu.

„,Drahý sire Thomasi,’“ četl, „ještě jednou bych vás chtěla požádat, abyste zvážil svůj postoj k dohodě Spojených národů Tří ras…’„ Tanis vyčítavě potřásl dopisem. „Ty jsi pracovala!“

„Jenom jsem psala dopis siru Thomasovi,“ protestovala Laurana a zčervenala ještě víc. „Váhá. Je už skoro připravený přejít na naši stranu. Myslela jsem, že kdybych ho trochu popostrčila…“

„Žádné postrkování,“ namítl Tanis a schoval dopis za záda. „Slíbila jsi. Přinutila jsi mě slíbit! Žádná práce. Po měsíci na cestách jsme konečně doma. Chtěli jsme strávit chvíli spolu — ty, já a Gil.“

„Já vím.“ Laurana svěsila hlavu a vlasy kolem ní vytvořily zářící oblak. „Omlouvám se.“ Přitočila se k němu, položila mu ruce na hruď a škádlivě mu uhladila límec košile. „Slibuji. Už to neudělám.“

Políbila ho na vousatou tvář. Začal ji líbat, ale ona mu v tu chvíli sáhla za záda a vytrhla dopis z ruky. Takové výzvě samozřejmě nedokázal odolat. Popadl ji i dopis.

List papíru nakonec přistál zapomenutý na podlaze.

Stáli u okna, objímali se a bylo jim teplo a příjemně.

„Zatraceně!“ zaklel Tanis a zabořil bradu do manželčiných zlatých vlasů. „Podívej — jede k nám nějaký cizinec.“

„Ach, jenom žádný host!“ povzdychla si Laurana.

„Podle ozdob koně je to rytíř. Budeme ho muset zabavit. Půjdu dolů…“

„Ne, nikam!“ Laurana objala manžela pevněji. „Pokud půjdeš, zdvořilost tě přiměje pozvat ho dovnitř a on se zase bude cítit povinován pozvání přijmout. Gil mu jde naproti. Postará se o něj.“

„Určitě?“ Tanis měl své pochybnosti. „Bude vědět, jak se zachovat a co říct? Je mu jen šestnáct let…“

„Dej mu šanci,“ řekla Laurana s úsměvem.

„Zrovna v této chvíli si nemůžeme dovolit rytíře urazit…“ Tanis se něžně vyprostil z manželčina náručí. „Asi raději půjdu…“

„Pozdě. Odjíždí,“ oznámila Laurana.

„No, neříkal jsem ti to?“ Tanis se tvářil zachmuřeně.

„Nevypadá uraženě. Gil jde domů. Ach, Tanisi, nesmí si myslet, že jsme ho špehovali. Víš, jak je v těchto dnech nedůtklivý. Rychle! Pusť se do něčeho!“

Laurana se rychle posadila ke stolu. Popadla list papíru a pustila se zběsile do psaní. Tanis se cítil pošetile, ale přešel komnatu a zahleděl se do mapy Ansalonu, roztažené na stole.

Překvapilo ho a zneklidnilo, když ho do očí udeřil název Qualinest.

Asi je to logické, přemýšlel. Kdykoli Tanis pohlédl na syna, vrátil se zpět do dětství. A to mu připomnělo Qualinest, zemi, kde se narodil — jeho hanebný původ.

Po všech těch letech, po stovkách let, ho vzpomínky stále dokázaly zranit. Opět mu bylo šestnáct a žil v domě matčina bratra, sirotek a bastard.

Laurana označila syna za „nedůtklivého“.

Tanis byl v jeho věku také „nedůtklivý“. Nebo byl spíše příšerný gnómský stroj, v němž se vařila lidská krev a vytvářela páru, která musela uniknout nebo vybuchnout.

Gil se Tanisovi vzhledem nepodobal. Byl křehký, kdežto Tanis silný a statný, příliš silný a statný na elfský vkus a styl. Tanisova široká ramena a silné paže byly pro většinu elfů urážkou a neustále připomínaly jeho lidský původ. Teď už si dokázal přiznat, že svou lidskou stránku vystavoval na odiv. Snažil se je přimět, aby ho vyhnali, a pak se cítil ublížený, když to udělali.

Tanis se podobal synovi v jemnějších ohledech. Gil také bojoval sám se sebou, nevěděl, kým je a kam patří. Ačkoli mu Gil nic neřekl — mluvili spolu jen zřídka — Tanis hádal, že tak nějak se syn cítí. Tanis se modlil, aby Gil zůstal ušetřený pochyb a sebezpytování. Jeho modlitby zůstaly zjevně nevyšly seny.

Gilthas z rodu Solostaranů, byl Tanisův syn, ale také Lauranin — dítě elfů. Gilthase pojmenovali po Gilthanasovi, Lauranině bratrovi (o jehož podivném a tragickém osudu se nikdy nehovořilo nahlas). Gil byl vysoký, štíhlý, s křehkými kostmi, jemnými světlými vlasy a mandlovýma očima. Člověkem byl jen ze čtvrtiny — otec z poloviny — a cizokrajná krev byla zjevně ještě dál rozředěna nepřerušenou linií královských předků z obou stran.

Tanis doufal — už kvůli synovi — že chlapec vyroste jako elf, že lidská krev bude příliš slabá, než aby mu působila potíže. Ale viděl, že jeho naděje byla planá. V šestnácti letech nebyl Gil mírným, uctivým elfským dítětem. Byl náladový, podrážděný, vzdorovitý.

A Tanis, který si vzpomínal, jak sám uprchl, držel syna obzvláště zkrátka.

Tanis hleděl upřeně do mapy a předstíral, že si nevšiml, že Gil vešel do místnosti. Nevzhlédl, protože věděl, co spatří. Uvidí tam stát sám sebe. A protože se znal a věděl, kým byl, bál se, že totéž uvidí v synovi.

A protože se bál, nedokázal o tom mluvit ani to přiznat.

A tak mlčel. S hlavou skloněnou hleděl do mapy na místo označené Qualinest.

Jakmile Gilthas vstoupil do komnaty, věděl, že ho rodiče pozorovali z okna. Poznal to podle nejistého nachu v matčině tváři a podle toho, jak nesmírně zaujatě Tanis studuje mapu, kterou sám považoval za zastaralou — a podle toho, že na něj ani jeden nepohlédl.

Gil nic neřekl a čekal, až se rodiče prozradí. Nakonec na něj matka pohlédla a usmála se.

„S kým jsi to venku mluvil, mapete!“ zeptala se Laurana.

Gilův žaludek se stáhl známým bolestivým podrážděním. Mapete! Láskyplná přezdívka, kterou elfové používali pro dítě!

Když Laurana nedostala odpověď, zatvářila se ještě nejistěji a uvědomila si, že udělala chybu. „Hm… mluvil jsi s někým venku? Slyšela jsem štěkat psy…“

„Byl to rytíř, sir Kdovíjak,“ odvětil Gil. „Nemůžu si vzpomenout na jméno. Řekl…“

Laurana odložila pero. Chovala se klidně a klidný byl i její hlas. „Pozval jsi ho dovnitř?“

„Samozřejmě že pozval,“ řekl Tanis ostře. „Gil ví, že se nesmí k Solamnijskému rytíři chovat nezdvořile. Kde je, synu?“

Přiznejte to. Viděli jste, že rytíř odjel, řekl si v duchu Gil. Považujete mě za úplného tupce?

„Otče, prosím!“ Gil se přestával ovládat. „Dovol, abych dokončil, co jsem začal. Samozřejmě že jsem pozval rytíře dovnitř. Nejsem pitomec. Vím, jak se chovat. Řekl, že nemůže zůstat. Byl na cestě domů. Zastavil se, aby vám s matkou předal tohle.“

Gil zvedl pouzdro na svitky. „Je od Karamona Majere. Rytíř se zastavil v hostinci Poslední domov. Když Karamon zjistil, že sir William míří tímto směrem, požádal ho, aby vám předal zprávu.“

Gil podal svitek chladně otci.

Tanis se na syna ustaraně zadíval, pak pohlédl na Lauranu, která se trpělivě usmála a pokrčila rameny, jako by chtěla říct: „Zranili jsme jeho city. Zase.“

Gil se choval „nedůtklivě“, jak by řekla matka. No, měl právo být „nedůtklivý“.

Gil byl křehké, choré dítě, po kterém velmi toužili a dlouho na ně čekali.

Většinu života byl nemocný. Když mu bylo šest let, málem zemřel. Milující, vystrašení rodiče ho potom „zabalili do hedvábí“, jak se říkalo. Obklopili ho péčí.

Z nemocí vyrostl, ale teď trpěl strašlivými, ochromujícími bolestmi hlavy. Začínaly tím, že mu před očima poletovaly ostré záblesky světla, a končily příšernou agónií, která způsobovala, že upadal do stavů podobných bezvědomí. Nikdo mu nedokázal pomoct; i kněží Mišakal zklamali.

Tanis s Lauranou nebyli často doma, protože se ze všech sil snažili udržet křehká pouta spojenectví, která spojila rasy a národy po Válce kopí.

Gil byl na cestování příliš slabý, proto zůstával v péči bezmezně milující hospodyně, která ho zbožňovala ještě o trochu víc než jeho rodiče. Všichni v Gilovi stále viděli křehkého chlapce, jehož téměř sežehla horečka.

Kvůli nemoci Gilovi nedovolovali hrát si s jinými dětmi, a i kdyby, poblíž stejně žádné nežily. Tanis Půlelf miloval soukromí, proto úmyslně postavil dům co nejdál od sousedů. Gil zůstával často sám a mohl jen přemýšlet, proto ho napadaly podivné myšlenky. Jako třeba že za bolesti hlavy může lidská krev, která mu kolovala v žilách. Agónie ho přivedla na hrozivý nápad, že kdyby si podřezal žíly a zbavil se cizí krve, bolest by ustala. Nikdy se o tom nikomu nezmínil.

Laurana se nestyděla za to, že si vzala míšence. Často Tanise škádlila kvůli vousu, který si žádný elf nemohl nechat narůst. Tanis se nestyděl za to, že je z poloviny člověk.

Jeho syn ano.

Gil snil o zemích elfů, které nikdy neviděl a asi také nikdy neuvidí. Stromy v Qualinestu mu připadaly skutečnější než ty v otcově zahradě. Gil nedokázal pochopit, proč rodiče jen zřídkakdy navštěvují Qualinest a proč ho nikdy neberou s sebou. Ale věděl (nebo si to alespoň myslel), že odcizení je otcova vina. A tak mladík začal Tanise nenávidět tak vášnivě, až ho to někdy děsilo.

„Nemám v sobě nic z otce!“ ujišťoval se Gil každý den, když se pln úzkosti prohlížel v zrcadle s obavami, že mu na bradě začnou rašit ošklivé lidské chlupy.

„Nic!“ zopakoval spokojeně, když uviděl jen hladkou holou kůži.

Nic až na krev. Lidskou krev.

A protože se jí Gil obával, nedokázal o ní mluvit, nedokázal obavy přiznat.

A tak mlčel.

Hradba mlčení mezi otcem a synem vyrostla během let cihlu po cihle. A teď už nebylo snadněji překonat.

„No, nepřečteš si dopis, otče?“ obořil se na něj Gil.

Tanis se zamračil, protože se mu synův drzý tón nelíbil.

Gil očekával, že ho otec pokárá. Mladík netušil proč, ale chtěl otce vyprovokovat, až by se přestal ovládat. Řekli by si věci… které si potřebovali říct…

Ale Tanis se na syna jako obvykle trpělivě usmál a vytáhl svitek z pouzdra.

Gil se odvrátil. Přistoupil k oknu a zadíval se na zelenou, umně vybudovanou zahradu, ale vůbec ji neviděl. Jedna jeho část toužila odejít z místnosti, ale zároveň chtěl vědět, jakou zprávu Karamon Majere poslal.

Gil se o většinu lidí, se kterými se setkal a jež přišli navštívit jeho rodiče, nezajímal. Dělali rámus, byli nešikovní a hrubí. Ale velkého, přátelského Karamona si oblíbil pro jeho široký, srdečný úsměv a hřmotný smích. Gil rád poslouchal vyprávění o Karamonových synech, obzvláště o dvou starších, o Sturmovi a Taninovi, kteří už v touze po dobrodružství procestovali celý Ansalon. Nyní se pokoušeli stát prvními muži, kteří by se stali Solamnijskými rytíři, přestože se narodili mimo Solamnii.

Gil se s Karamonovými syny nikdy nesetkal. Před několika lety, poté co se Karamon vrátil z nějaké tajné mise s Tanisem, Gilovi nabídl, že ho vezme na návštěvu hostince. Tanis s Lauranou to odmítli třeba jen zvážit. Gil se tak rozzuřil, že týden nevyšel z ložnice.

Tanis svitek roztáhl a rychle přelétl obsah očima.

„Doufám, že je Karamon v pořádku,“ řekla Laurana. Znělo to ustaraně. Nepustila se znovu do psaní, nýbrž hleděla Tanisovi do tváře, když četl dopis.

Gil se otočil. Tanis vypadal zachmuřeně, ale nakonec se usmál. Pak zavrtěl hlavou a povzdechl si.

„Karamonův nejmladší syn Palin právě složil Zkoušku ve Věži Vysoké magie. Je z něj bílý mág.“

„U Paladina!“ vykřikla Laurana užasle. „Věděla jsem, že studuje magii, ale nikdy jsem nemyslela, že to bere tak vážně. Karamon vždy tvrdil, že ho to přejde.“

„Vždy doufal, že ho to přejde,“ opravil ji Tanis.

„Překvapuje mě, že to Karamon dovolil.“

„Nedovolil.“ Tanis jí podal svitek. „Jak sama uvidíš, Dalamar mu nedal na vybranou.“

„Proč nechtěl, aby Palin složil Zkoušku?“ zeptal se Gil.

„Protože může skončit smrtí,“ řekl Tanis suše.

„Ale Karamon chce, aby se jeho zbylí synové stali rytíři,“ namítl Gil, „což může taky skončit smrtí.“

„U rytířů je to něco jiného, synu. Karamon ví, jak bojovat s mečem a štítem. Růžovým plátkům a pavučinám nerozumí.“

„A pak je tady samozřejmě Raistlin,“ dodala Laurana, jako by to vše vysvětlovalo.

„Co s tím má společného Palinův strýc?“ odsekl Gil, ačkoli přesně věděl, o čem matka mluví. Prostě měl chuť se hádat.

„Je přirozené, že se Karamon bojí, aby se Palin nevydal temnou stezkou jako Raistlin. I když se teď zdá, že je to nepravděpodobné.“

A jakou stezkou se bojíte, že se vydám já, matko, otče? toužil Gil zakřičet. Jakoukoli stezkou? Temnou nebo světlou? Stezkou, která mě odsud odvede? Jednoho dne, matko… jednoho dne, otče…

„Můžu si to přečíst?“ zeptal se Gil trucovitě.

Matka mu beze slova dopis podala. Gil ho pomalu přečetl. Lidské písmo četl stejně snadno jako elfské, ale Karamonův obrovský, hrubý a neklidný rukopis mu dělal potíže.

„Karamon říká, že udělal chybu. Říká, že měl ctít Palinovo rozhodnutí studovat magii, místo aby se ho snažil přimět být něčím, co není. Karamon říká, že je hrdý, že Palin složil Zkoušku.“

„To Karamon říká teď,“ namítl Tanis. „Tvrdil by něco úplně jiného, kdyby chlapec ve věži zemřel.“

„Alespoň mu dal šanci, a to je víc, než děláte vy,“ odsekl Gil. „Zamykáte mě jako nějakého vzácného ptáka…“

Tanisova tvář potemněla.

Laurana rychle zasáhla. „Gile, prosím, nezačínej. Už je skoro čas na večeři. Jděte se s otcem umýt a já řeknu kuchařce…“

„Ne, matko, neměň téma! Tentokrát ti to nevyjde!“ Gil sevřel pevně svitek a čerpal z něj sílu. „Palin není o moc starší než já. A teď cestuje s bratry. Vidí věci, dělaje! A já byl nejdále u plotu!“

„To je něco jiného, Gile, a ty to víš,“ řekl Tanis tiše. „Palin je člověk…“

„Já jsem částečně člověk,“ obvinil ho hořce Gil.

Laurana zbledla a sklopila oči. Tanis chvíli mlčel a rty pod vousy měl pevně stisknuté. Nakonec promluvil dráždivě klidným hlasem, kterým doháněl Gila k šílenství.

„Ano, ty a Palin jste skoro stejně staří, ale lidské děti dospívají mnohem rychleji než elfské…“

„Já nejsem dítě!“

Gilovi se tak stáhly vnitřnosti, až měl strach, že ho obrátí naruby.

„Ty víš, mapete, že s tvými bolestmi hlavy by cestování bylo…“ začala Laurana.

Něco v něm prasklo.

„Přestaň mi tak říkat!“ zakřičel na ni.

Lauraně se rozšířily oči bolestí a překvapením. Gil toho ihned zalitoval. Nechtěl ji ranit, ale do jisté míry cítil také zadostiučinění.

„Říkáš mi tak už od narození,“ pokračoval tiše.

„Ano, říká.“ Tanisova tvář pod vousem potemněla zlostí. „Protože tě miluje. Omluv se matce!“

„Ne, Tanisi,“ přerušila ho Laurana. „To já se musím omluvit Gilovi. Má pravdu.“ Pousmála se. „Je to směšné oslovení pro muže, který je vyšší než já. Omlouvám se, synu. Už to neudělám.“

Gil takové vítězství nečekal. Nevěděl, co si s ním počít. A rozhodl se pokračovat a využít výhody proti oslabenému soupeři. „A už celé měsíce mě nebolela hlava. Možná jsem se vyléčil.“

„Ale nevíš to jistě, synu.“ Tanis se ze všech sil snažil ovládat. „Co by se stalo, kdybys onemocněl cestou, daleko od domova?“

„Pak bych se s tím nějak vypořádal,“ odsekl Gil. „Vzpomínám si, jak jsi vyprávěl o dobách, kdy byl Raistlin Majere tak nemocný, že ho bratr musel nést. Ale to Raistlina nikdy nezastavilo. Byl to velký hrdina!“

Tanis se chystal něco říct. Ale Laurana na něj varovně pohlédla, a tak zůstal zticha.

„Kam chceš jít, synu?“ zeptala se.

Gil zaváhal. Nastal okamžik, na který čekal. Netušil, že k tomu dojde takovým způsobem, ale stalo se a on toho musel využít.

„Domů. Do Qualinestu.“

„To nepřipadá v úvahu.“

„Proč, otče? Řekni mi jeden rozumný důvod!“

„Mohl bych ti jich říct tucet, ale pochybuji, že bys jim rozuměl. Tak za prvé, Qualinest není tvůj domov.

„Tanisi, prosím!“ Laurana se obrátila ke Gilovi. „Jak tě to napadlo, mapet… synu?“

„Obdržel jsem pozvání, krásné pozvání, které odpovídá mému postavení elfského prince“ zdůraznil Gil.

Matka s otcem si vyměnili poplašené pohledy.

Gil je ignoroval a pokračoval. „Pozvání poslal jeden ze senátorů Thalas-Enthie. Lid se chystá oslavit návrat strýce Porthia ze Silvanestu a senátor si myslí, že bych se měl oslav zúčastnit. Říká, že si lidé všimli, že se neúčastním formálních událostí. Začínají si prý šeptat, že se za svůj elfský původ stydím.“

„Jak se opovažují?“ Tanis téměř nedokázal ovládnout zuřivost. „Jak se opovažují zasahovat? Který senátor? Ten šťoural. Já…“

„Tanthalasi, poslouchej.“ Laurana ho oslovovala plným elfským jménem, jen když šlo o něco vážného. „Obávám se, že jde o něco víc.“

Přistoupila blíž a tiše spolu promluvili.

Šeptali si. Vždycky si šeptali. Gil se snažil předstírat, že ho nezajímá, co říkají, ale přesto pozorně poslouchal. Zachytil slova jako „politický“ a „velmi opatrní“, ale nic víc.

„Týká se to mě, otče,“ prohlásil Gil náhle. „Tebe nepozvali.“

„Nemluv se mnou tímto tónem, mladý muži!“

„Gile, drahoušku, to je velmi vážná věc,“ řekla Laurana laskavě a položila manželovi ruku na paži, aby ho uklidnila. „Kdy jsi pozvánku dostal?“

„Asi před dvěma dny, když jste byli v Palantasu. Kdybyste byli doma, už byste to věděli.“

Znovu na sebe pohlédli.

„Kéž bys nám to řekl dřív. Jak jsi odpověděl?“

Matka byla zjevně nervózní a pevně sepjala ruce. Otec zuřil, ale mlčel. Nutila ho mlčet.

Gil věděl, že poprvé v životě má situaci pod kontrolou. Byl to příjemný pocit, který mu dovolil poněkud se uvolnit.

„Ještě jsem neodpověděl,“ řekl chladně. „Vím, že jde o politickou záležitost. Vím, že je to vážné. Chtěl jsem si o tom s vámi promluvit.“

Uspokojilo ho, že se rodiče zatvářili zahanbeně. Opět ho podcenili.

„Jednal jsi správně, synu. Omlouvám se, že jsme tě špatně posoudili.“ Tanis si povzdychl a poškrábal se ve vousu. „A ještě víc lituji toho, že tě do celé věci zatáhli. Ale asi jsem to měl očekávat.“

„Oba jsme měli,“ dodala Laurana. „Měli jsme tě na to připravit.“

Ztišila hlas. Opět mluvila s Tanisem. „Jenom jsem si nikdy nemyslela… Je koneckonců z části člověk. Nepředpokládala jsem, že by…“

„Samozřejmě že ano. Je jasné, po čem jdou.

„Co?“ vyštěkl Gil. „Po čem jdou?“

Tanis jako by ho neslyšel, protože dál hovořil s Lauranou. „Doufal jsem, že toho zůstane ušetřen, že nebude muset projít tím, čím jsme prošli my dva. A pokud budu moct, tak tomu zabráním.“

Obrátil se ke Gilovi. „Přines mi tu pozvánku, synu. Tvá matka sepíše zdvořilé odmítnutí.“

„A to je všechno?“ řekl Gil a zamračil se na ně. „Nedovolíte mi jít.“

„Synu, ty nechápeš…“ začal Tanis, kterého opět ovládl vztek.

„To máš zatracenou pravdu, že nechápu! Já…“ Gil se odmlčel.

Samozřejmě. Bylo to tak prosté, opravdu. Ale musel být opatrný. Nesměl se prozradit.

Odmlčel se uprostřed věty — jak hloupé. Mohli by ho začít podezřívat. Jak to napravit?

Diplomacii se naučil od matky.

„Omlouvám se, že jsem na tebe křičel, otče,“ řekl Gil zkroušeně. „Vím, že máte na srdci jen mé dobro. Bylo ode mě hloupé, že jsem chtěl jet — navštívit matčin domov.“

„Jednou, synu,“ řekl Tanis a poškrábal se ve vousech. „Až budeš starší…“

„Jistě, otče. Pokud mě teď omluvíte, musím se věnovat studiu.“ Gil se obrátil a hrdě opustil komnatu. Zavřel za sebou dveře.

Zastavil se na chodbě a poslouchal.

„Věděli jsme, že k tomu dojde,“ řekla matka. „Nedivím se, že chce jít.“

„Ano, ale jak se bude cítit, až uvidí nenávistné pohledy, úšklebky, skryté urážky…“

„Možná k tomu nedojde, Tanisi. Elfové se změnili.“

„Opravdu, drahá?“ zeptal se Tanis smutně. „Změnili se?“

Laurana neodpověděla nebo Tanis alespoň její odpověď neslyšel.

Zaváhal. Jenom se ho snažili chránit.

Chránit! Přesně jako se Karamon snažil chránit Palina. Podstoupil Zkoušku a složil ji. Dokázal, že je hoden — otce i sebe samého.

Gil se zatvrdil, rozběhl se chodbou a schody do ložnice bral po dvou. Vstoupil dovnitř, zavřel dveře a zamkl je. Pozvánku schoval do zlatem vykládané skříňky. Znovu si ji přečetl a přelétl očima řádky, až narazil na to, co hledal.

Gil toho muže neznal a ani ho nezajímal. Odložil pozvánku a zadíval se ven z okna na cestu, která vedla na jih. K Černé labuti.

4. kapitola

Tanis Půlelf ležel zabalený do pláště na studené, tvrdé zemi. Spal hluboce a klidně. Ale Karamon ho popadl za rameno a zatřásl jím. Tanisi, potřebujeme tě! Tanisi, vzbuď se!

Jdi pryč, řekl mu Tanis, převalil se a stočil se do klubíčka. Nechci se probudit. Jsem unavený, tak unavený. Proč mě nemůžete nechat být? Nechtě mě spát…

„Tanisi!“

S trhnutím se probudil. Spal déle než obvykle, déle než zamýšlel. Ale neodpočinul si a cítil se otupělý a údy měl těžké. Zamrkal. Vzhlédl a skoro očekával, že nad sebou uvidí Karamona.

Spatřil Lauranu.

„Gil zmizel,“ řekla.

Tanis se ze všech sil snažil setřást sen i tíhu. „Zmizel?“ zopakoval tupě. „Kam?“

„Nevím to jistě, ale myslím…“ Zlomil se jí hlas. Beze slova podala Tanisovi zlatý papír.

Tanis si protřel oči a s námahou se posadil. Laurana vklouzla do postele vedle něj a objala ho paží kolem ramen. Přečetl si pozvání.

„Odkud to máš?“

„Z… z jeho pokoje. Nechtěla jsem slídit. Jenom… Nepřišel dolů na snídani. Myslela jsem, že by mu mohlo být zle. Chtěla jsem ho zkontrolovat.“ Sklopila hlavu a po tvářích jí skanuly slzy. „Nespal v posteli. Jeho šaty jsou pryč. A tohle… tohle… leželo na podlaze… u okna.

Zhroutila se. Po chvíli tichého boje se opět ovládla. „Zašla jsem do stáje. Jeho kůň je taky pryč. Stájník nic neslyšel ani neviděl…“

„Starý Hastings je hluchý jako poleno. Neslyšel by ani Pohromu. Karamon se mě pokoušel varovat, říkal, že k tomu dojde. Neposlouchal jsem ho.“ Tanis si povzdychl. Podvědomě však naslouchal. O tom byl jeho sen.

Nechte mě spát…

„Všechno dobře dopadne, drahá,“ řekl Tanis vesele. Políbil manželku a objal ji. „Gil tady dopis nechal, protože věděl, že ho najdeme. Chce, abychom se vydali za ním. Chce, abychom ho zastavili. Chce dokázat svoji nezávislost, to je vše. Najdu ho v Černé labuti — bude vyčerpaný, ale příliš hrdý, než aby to přiznal. Bude předstírat, že chce jet dál, ale v duchu doufat, že mu to vymluvím.“

„Nebudeš ho kárat…“ namítla Laurana starostlivě.

„Ne, samozřejmě že ne. Promluvíme si jako muž s mužem. Už jsem to měl udělat dávno. Možná spolu strávíme noc venku a zítra ráno se vrátíme.“

Tanisovi se nápad zalíbil. Když o tom tak přemýšlel, nikdy nestrávil se synem den o samotě. Promluví si, opravdu si promluví. Tanis přiměje Gila pochopit, že mu otec rozumí.

„Možná to nakonec bude pro chlapce dobrá zkušenost, drahá.“ Tanis vstal z postele a oblékl se na cestu.

„Možná bych měla jet taky…“

„Ne, Laurano,“ řekl Tanis pevně. „To je mezi mnou a Gilem.“ Na okamžik ustal v přípravách. „Ty doopravdy nechápeš, proč to udělal, že?“

„Žádný elfský mladík by něco takového neprovedl,“ řekla Laurana tiše a v očích se jí třpytily slzy.

Tanis se sklonil a políbil ji na lesklé vlasy. Vzpomněl si na míšence, který utekl od svých lidí, z domova; na mladíka, který utekl od ní. Asi si vzpomněla na totéž.

Hlad po změně — lidské prokletí.

Nebo požehnání.

„Nedělej si starosti,“ řekl. „Přivedu ho bezpečně domů.“

„Jen kdyby pochopil! Obětovali bychom pro něj úplně všechno…“

Laurana mluvila dál, ale Tanis ji neposlouchal. Slyšel hlas jiné ženy a matky.

Co byste pro syna obětoval — bohatství? Čest? Život? To byla slova Sáry, nevlastní matky Ocela Ostromeče.

Tanis si s ledovým strachem vzpomněl na vidinu. Už celé roky na ni nemyslel, vypudil ji z mysli. Opět se ocitl v temné pevnosti lorda Ariakana, Takhisisina rytíře. Tmavá mračna se rozestoupila a stříbrný svit Solináru dovolil Tanisovi zahlédnout nebezpečí, které vířilo kolem jeho křehkého syna jako déšť. A pak Solinár pohltily tmavé mraky. Vidina zmizela. A on zapomněl.

Až doteď.

„Co se děje?“ Laurana na něj vyděšeně hleděla.

Znala ho tak dobře. Příliš dobře…

„Nic,“ řekl a přinutil se k uklidňujícímu úsměvu. „V noci se mi zdál zlý sen, to je vše. Asi na mě pořád působí. Byl o válce, však víš.“

Laurana věděla. Také se jí zdály podobné sny. A věděla, že jí neříká pravdu. Ne proto, že by ji nemiloval, nevěřil jí nebo ji nectil, ale prostě proto, že nemohl. Už v raném věku se naučil ukrývat muka, bolístky a strach. Přiznat slabost znamenalo poskytnout někomu výhodu. Nevinila ho. Věděla, jak ho vychovali. Byl napůl člověk a elfové mu dovolili žít v Qualinestu jen z milosrdenství a ze soucitu. Nikdy ho však nepřijali. Elfové mu nikdy nedovolili zapomenout, že mezi ně nepatří — a nikdy patřit nebude.

„A co Rashas?“ zeptala se a taktně změnila téma.

„O Rashase se postarám,“ řekl Tanis ponuře. „Měl jsem vědět, že za tím stojí on. Pořád intrikuje. Přemýšlím, proč ho Porthios trpí.“

„Porthios má jiné starosti, drahý. Ale když se teď Silvanest osvobodil od Lorakova snu, Porthios se bude moct konečně vrátit domů a starat se o záležitosti vlastní země.“

Lorakův sen. Lorak byl elfský král a vládce Silvanestu před Válkou kopí. Obával se, že jeho země padne za oběť útočícím armádám Temné královny, proto se pokusil použít jednu z mocných magických dračích koulí a zachránit svůj lid i zem. Zlý drak Kyan Krvotok však ovládl Silvanest a našeptal Lorakovi temné sny.

Sny se staly skutečností. Silvanest se proměnil ve strašidelnou, zničenou zemi, prolezlou zlými tvory, kteří byli současně skuteční i výplody Lorakových strachem pokroucených vidin.

Dokonce i poté, co Lorak zemřel a Temná královna byla poražena, Silvanest se tak docela neosvobodil od temnoty. Po dlouhá léta bojovali elfové s pozůstatky snu, s temnými, zlými tvory, kteří se stále toulali zemí. Teprve teď vše skončilo.

Tanis se zamyslel nad Lorakovým příběhem a ponuře ho napadlo, že se opakuje. Někteří z elfů se opět začínali chovat nerozumě a jednat ze strachu. Někteří staří, zpohodlnělí elfové jako senátor Rashas…

„Porthios teď má aspoň něco, co odvede jeho mysl od problémů — Alhana je těhotná,“ řekl Tanis a snažil se chovat vesele, i když si oblékal koženou zbroj.

Laurana se zadívala na zbroj, kterou vytahoval, jen když očekával potíže. Kousla se do rtu, ale nic neřekla. Pokračovala v rozhovoru a v tématu, které nadhodil.

„Vím, že má Alhana radost. Tak dlouho toužila po dítěti. A myslím, že Porthios je taky rád, i když se snaží předstírat, že otcovství není nic zvláštního, jen plní povinnost. Vidím mezi nimi teplo, které jim dlouhé roky chybělo. Opravdu si myslím, že se začínají mít rádi.“

„Konečně,“ zamumlal Tanis. Nikdy neměl švagra nijak v lásce. Uvázal si plášť kolem ramen, sebral brašnu a sklonil se, aby políbil manželku na tvář. „Sbohem, lásko. Nedělej si starosti, pokud se hned nevrátíme.“

„Ach, Tanisi!“ Laurana se na něj pátravě zahleděla.

„Neboj. Chlapec a já si potřebujeme promluvit. Teď už chápu. Měl jsem to udělat už dávno, ale doufal jsem…“ Zarazil se, pak dodal: „Pošlu ti zprávu.“

Připjal si meč, znovu ji políbil a odešel.

Syna bylo snadné vystopovat. Jarní déšť zaplavoval celý měsíc Solantas a země byla rozbahněná, takže stopy koňských kopyt byly hluboké a zřetelné. Jediná další osoba, která tudy nedávno projela, byl sir William, který přinesl zprávu od Karamona, ale rytíř se vydal na opačnou stranu, do Solamnie, kdežto Černá labuť ležela při silnici na jih do Qualinestu.

Tanis jel pomalu. Ranní slunce žhnulo na nebi a na trávě se třpytila rosa. Noc byla jasná a natolik chladná, že bylo příjemné mít na sobě plášť, ale na druhou stranu nemrzlo.

„Gilovi se musela projížďka líbit,“ řekl si Tanis. S provinilým potěšením si vzpomněl na jiného mladého muže a na jiný půlnoční výlet. „Když jsem odcházel, neměl jsem ani koně. Vydal jsem se z Qualinestu do Útěšína, abych našel Flinta. Neměl jsem peníze, strach ani rozum. Je div, že jsem přežil.“

Tanis se lítostivě zasmál a zavrtěl hlavou. „Ale byl jsem tak otrhaný, že se na mě žádný lupič dvakrát nepodíval. Nemohl jsem si dovolit spát v hostincích, proto jsem se nezapletl do žádné rvačky. V noci jsem kráčel pod hvězdami a měl jsem pocit, že se poprvé v životě dokážu zhluboka nadechnout.

Ach, Gile,“ povzdechl si Tanis. „Udělal jsem přesně to, co jsem si stokrát slíbil neudělat. Spoutal jsem tě, sešněroval. Byly to hedvábné řetězy vyrobené z lásky, ale přesto řetězy. Ale jak bych mohl udělat něco jiného? Jsi mi tak drahý, synu! Mám tě moc rád. Kdyby se ti něco stalo…

Nech toho, Tanisi!“ pokáral se přísně. „Jen vyhledáváš potíže a víš, jak vysokou cenu bys mohl zaplatit. Je krásný den. Gil se pěkně projede. A dneska v noci si promluvíme, opravdu promluvíme. Tedy, ty budeš mluvit, synu, a já poslouchat. Slibuji.“

Tanis dál sledoval stopy koně. Viděl, kde Gil dal zvířeti volnost, kde šíleně pádili, kůň i jezdec nadšeni svobodou. Ale mladík pak zpomalil a pokračoval rozumnější rychlostí, aby zvíře neunavil.

„Dobře, chlapče,“ řekl Tanis hrdě.

Aby si přestal dělat starosti, začal přemýšlet o tom, co řekne Rashasovi z Thalas-Enthie. Tanis elfa dobře znal. Byl skoro stejně starý jako Porthios, miloval moc a nic ho netěšilo tolik jako politické intriky. Byl nejmladším elfem, který kdy usedl v senátu. Říkalo se, že tak dlouho pronásledoval otce, až se starý elf pod tlakem zhroutil a přenechal místo synovi. Během Války kopí byl Rashas trnem pod sedlem Solostarana, Mluvčího slunce. A teď se s buřičem musel vyrovnat Solostaranův nástupce Porthios.

Rashas neustále trval na tom, že se elfové musí izolovat od zbytku světa. Nijak se netajil tím, že souhlasí s králem-knězem Ištaru, který nabízel odměnu za hlavy trpaslíků a šotků. Rashas by ale udělal jednu změnu: Na seznam by přidal i lidi.

Proto byla celá záležitost tak záhadná. Proč se mazaný starý pavouk snažil vlákat do sítě zrovna Gilthase, který byl ze čtvrtiny člověk?

„V každém případě,“ zamumlal si Tanis pod vousy, „mi poskytneš šanci vyrovnat staré účty, Rashasi, příteli z dětství. Pamatuji si každou jedovatou poznámku, každou zašeptanou urážku, každý krutý žertík. To, jak jsi mě s přáteli bil. Tehdy mi zakázali tě uhodit, ale tentokrát mě, u Paladina, nikdo nezastaví!“

Tanis se hodnou část dopoledne bavil představou, jak Rashasovi vrazí jednu do špičaté brady. Netušil, co Rashas s jeho synem zamýšlel, ale nemohlo to být nic dobrého.

„Škoda, že jsem Gilovi o Rashasovi neřekl,“ přemýšlel Tanis. „Škoda, že jsem mu nikdy neřekl o mládí v Qualinestu. Možná jsem udělal chybu, když jsem ho tam nikdy nevzal. Kdybych to udělal, poznal by Rashase a muže, jako je on. Nenaletěl by senátorovi na prohnaný plán. Ale já tě toužil chránit, Gile. Nechtěl jsem, abys trpěl jako já. Já…“

Tanis zastavil koně a obrátil ho. „Do Propasti s tím.“ Zahleděl se na polní cestu a srdce se mu sevřelo ledovou hrůzou.

Sklouzl z koně, aby se podíval zblízka. Bahno v ostrém slunci rychle tvrdlo a vyprávělo jasný příběh. Na Krynnu existoval jen jeden tvor, který zanechával takové stopy: tři přední drápy a jeden zadní se hluboko zabořily do hlíny, do které se otiskla také stopa po ještěřím ocase.

„Drakoniáni… čtyři.“

Tanis si stopy prohlédl. Kůň je očichal a s odporem ucouvl.

Tanis zvíře chytil a přitáhl mu nos ke stopám, dokud si na pach nezvyklo. Znovu nasedl a sledoval stopu. Možná je to náhoda, říkal si. Možná drakoniáni jen cestují stejným směrem jako Gil.

Ale po další míli nabyl Tanis jistoty, že tvorové syna sledují.

V jednu chvíli svedl Gil koně ze stezky na břeh malého potoka. Drakoniáni opustili cestu na stejném místě. Drakoniáni neodbytně sledovali otisky koňských kopyt dolů k potoku, pak podél proudu a zpátky nahoru na cestu.

Tanis našel náznaky toho, že se drakoniáni snaží držet z dohledu. Šlépěje s drápy na několika místech opustily stezku a vyhledaly úkryt v podrostu.

Po silnici mnoho lidí necestovalo, ale využívali ji farmáři a občas i nějaký rytíř. Kdyby byli drakoniáni obyčejní lupiči, neváhali by přepadnout osamělého farmáře a uloupit mu vůz a koně. Tito drakoniáni se před poutníky ukrývali; zjevně plnili nějaký úkol.

Ale jaké bylo spojení mezi drakoniány a Rashasem? Elf měl jistě své chyby, ale nikdy by se nespikl se stvořeními temnoty.

Tanis pobídl koně vyděšeně vpřed. Stopa byla stará několik hodin, ale Černá labuť už nebyla daleko. Hostinec se nacházel v docela zámožném městě Krásné Pole. Čtyři drakoniáni by se nikdy neodvážili vstoupit do tak zalidněné oblasti. Ať už plánovali cokoli, tak by na Gila zaútočili ještě před hostincem.

A to znamenalo, že Tanis dost možná přijde pozdě.

Jel mírným klusem podél stezky a bedlivě sledoval stopy — ty s drápy i podkovy Gilova koně. Mladík očividně vůbec netušil, že ho někdo sleduje. Jel pomalu a užíval si okolí a nově nalezené svobody. Drakoniáni se ani na okamžik neodklonili ze směru.

Tanis věděl, kde zaútočí.

Několik mil před Krásným Polem se cesta táhla hlubokým lesem. Koruny dubů a ořešáků se hustě proplétaly a klenuly nad cestou, takže nepropouštěly ani paprsek slunce a udržovaly cestu v hlubokém stínu. Říkalo se, že se les v dobách po Pohromě stal útočištěm lupičů, a dodnes se mu mezi lidmi říkalo Země zlodějů. Kopce byly plné jeskyní, kde se mohli muži ukrýt a jásat nad lupem. Bylo to dokonalé místo pro léčku.

Tanis byl tak vyděšený, až se mu udělalo zle. Nechal stopování a pobídl koně do cvalu. Málem povalil překvapeného farmáře, který na něj zakřičel a divil se, co se děje. Tanis neztrácel čas s odpovědí. Les už měl na dohled, dlouhý pás tmavé zeleně, který se táhl přes cestu přímo před ním.

Stíny stromů se nad ním zavřely a během jediného okamžiku se den proměnil v soumrak. Teplota znatelně poklesla. Tu a tam se převislými větvemi stromů prodraly sluneční paprsky. Ve srovnání s tmou kolem bylo jejich světlo téměř oslepující. Ale brzy zmizely i poslední paprsky. Obklopily ho stromy.

Tanis zpomalil. Ačkoli litoval ztraceného času, neodvažoval se přehlédnout jakoukoli stopu.

Brzy se měl dovědět, jak vše skončilo.

Neminul by to místo, i kdyby jel jakkoli rychle. Země tu byla rozdupaná a rozsekaná do takové míry, že nedokázal říct, co se vlastně stalo. Stopy koňských podkov zakrývaly drakoniánské šlépěje a zdálo se mu, že zahlédl i otisk štíhlé elfské nohy. A ještě jiné šlápoty s drápy. Připadaly mu povědomé, ale nedokázal říct, komu patří.

Sesedl a prohledal okolí. Přinutil se být trpělivý a nepřehlédnout ani ten nejmenší detail. To, co našel, ho neuklidnilo, a naopak ještě posílilo jeho hrůzu. Od rozdupané země nevedly dál cestou žádné stopy.

Gil se dostal jen sem a dál už ne.

Ale co se s ním při všem svatém stalo?

Tanis se znovu zadíval na zem a rozšířil pátrání mezi stromy. Jeho trpělivost byla odměněna.

Koně odvedli z hlavní cesty mezi stromy. Otisky kopyt následovaly drakoniánské šlépěje.

Tanis drsně zaklel. Vrátil se ke koni, přivázal ho u okraje cesty a sundal ze sedla dlouhý luk a toulec se šípy. Uvolnil meč v pochvě a vstoupil do lesa.

Ihned se mu vrátily všechny dovednosti v lovu a sledování. Byl rád, že byl natolik prozíravý — nebo za to snad mohla vidina v Bouřné Pevnosti? — že si obul měkké kožené boty a vzal si s sebou luk a šípy, které v dobách míru nosíval už jen zřídka. Prohlížel zemi před sebou. Bezhlučně se pohyboval mezi stromy a křovím, našlapoval lehce a opatrně, aby nezapraskala ani větvička a ani jediná větev nezašustila, když pod ní procházel.

Les zhoustl. Byl daleko od cesty, sledoval čtyři drakoniány a byl sám. Nejednal zrovna moudře.

Ale šel dál. Měli jeho syna.

Hrdelní hlasy hovořící jazykem, ze kterého ho mrazilo, s sebou přinesly nepříjemné vzpomínky a přiměly Tanise zpomalit. Zadržel dech, plížil se vpřed, pohyboval se od stromu ke stromu a blížil se ke kořisti.

A najednou je uviděl, nebo alespoň většinu z nich. Před vstupem do jeskyně stáli tři drakoniáni a hovořili spolu odpornou řečí. A uviděl i Gilova koně s krásným koženým postrojem a hedvábnými stuhami v hřívě. Zvíře se chvělo strachy a neslo stopy po bití. Nebylo cvičené pro válku, ale zjevně nepodlehlo bez boje. Jeden z drakoniánů klel a ukazoval na krvácející ránu na šupinaté paži.

Ale Gila nikde nezahlédl. Asi byl v jeskyni se čtvrtým drakoniánem. Ale proč? Jaké odporné věci s ním prováděli?

Co mu udělali?

Tanise uspokojilo alespoň to, že jediná krev, kterou na zemi spatřil, byla zelená.

Zamířil na drakoniána, který stál nejblíže. Pohnul se tišeji než vítr, vložil šíp do luku, zvedl ho ke tváři a vystřelil. Šíp zasáhl drakoniána do zad mezi křídla. Tvor zachrchlal bolestí a úžasem a svalil se na zem mrtvý. Tělo se proměnilo v kámen, který šíp nadobro uvěznil. Na drakoniána nikdy neútoč mečem, pokud se tomu můžeš vyhnout.

Tanis rychle vložil do luku další šíp a natáhl tětivu. Druhý drakonián tasil meč a začal se obracet jeho směrem. Tanis vystřelil. Šíp zasáhl drakoniána do hrudi. Tvor upustil meč, popadl násadu šípu spáry a také padl k zemi.

„Ani hnout!“ rozkázal Tanis ostře obecným jazykem, kterému tvorové, jak věděl, rozuměli.

Třetí drakonián ztuhl. Meč měl povytažený z pochvy a korálkovitýma očima těkal ze strany na stranu.

„Mám tady šíp s tvým jménem,“ pokračoval Tanis. „Mířím jím přímo na to, čemu vy slizouni říkáte srdce. Kde je chlapec, kterého jste zajali? Co jste s ním udělali? Máš deset vteřin na to, abys odpověděl, jinak tě potká stejný osud jako tvé kamarády.“

Drakonián něco pronesl vlastním jazykem.

„Nech toho,“ zavrčel Tanis. „Obecným jazykem mluvíš možná lépe než já. Kde je chlapec? Deset vteřin už skoro minulo. Pokud…“

„Tanisi, příteli! Rád tě zase vidím,“ ozval se hlas. „Už je to tak dlouho.“

Z jeskyně vyšel vysoký, pohledný elf s hnědými vlasy a hnědýma očima. Na sobě měl černý háv.

Tanis se ze všech sil snažil udržet luk zvednutý a zamířený, i když se mu třásly ruce, prsty měl zpocené a vnitřnosti mu rval strach.

„Kde je můj syn, Dalamare?“ vykřikl Tanis chraplavě. „Co jsi s ním udělal?“

„Odlož luk, příteli,“ řekl Dalamar jemně. „Nenuť je, aby tě zabili. Nenuť k tomu mě.“

Tanise oslepily slzy vzteku, strachu a bezmoci. Dál držel luk v rukou, připravený vystřelit, a nezajímalo ho, co zasáhne.

Náhle se mu do zad zabořily spáry a strhly ho k zemi. Uhodilo ho něco tvrdého. Do Tanisovy hlavy se zařízla ostrá bolest, a ačkoli bojoval ze všech sil, obklopila ho temnota.

5. kapitola

Gil zrovna projížděl obzvláště temnou a ponurou částí lesa a přemýšlel, že by to bylo dokonalé místo pro léčku, když se otvorem v koruně stromu snesl k zemi gryf a přistál na silnici přímo před mladíkem.

Gil nikdy nespatřil úžasné tvory, kteří se přátelili jen s elfy a se žádným jiným národem na Krynnu. Pohled na gryfa ho překvapil a vyplašil. Tvor měl hlavu a křídla orla, ale tělo lva. V očích měl prudký pohled a nesmírně ostrý zobák dokázal podle legend prorazit i dračí šupiny.

Kůň se vyděsil, protože koňské maso patří k největším pochoutkám gryfů. Zvíře zaržálo, vyděšeně se vzepjalo a málem vyhodilo jezdce ze sedla. Gil byl obratný jezdec — jízda na koni prý byla dobrá pro zdraví — a tak koni ihned přitáhl uzdu. Hladil zvíře po šíji, aby ho uklidnil, a šeptal mu laskavá slova.

Jezdec na gryfovi — starší elf v přepychovém šatu — ho pochvalně sledoval. Když Gil koně opět uklidnil, elf sesedl a zamířil k němu. Další elf — ten nejpodivnější, jakého kdy Gil spatřil — zůstal vzadu. Podivný elf na sobě prakticky nic neměl a nahé, svalnaté tělo mu zdobily fantastické, barevné obrazce.

Starší elf se představil.

„Jsem Rashas z Thalas-Enthie. A vy asi musíte být princ Gilthas. Zdravím, vnuku Solostaranův. Zdravím.“

Gil sesedl a zdvořile pozdravil, jak ho učili. Formálně se políbili na pozdrav a pokračovali v rituálu představování. Gryf se zatím zamračeně rozhlížel a pronikavým pohledem pátral ve stínech. V jednu chvíli zaskřípal zobákem, zabořil drápy do země a znechuceně švihl lvím ocasem.

Elf, který Rashase doprovázel, ke gryfovi krátce promluvil a zvíře zakroutilo hlavou, zamávalo křídly a poněkud trucovitě se uklidnilo.

Gil pozoroval gryfa, snažil se uklidnit koně, vrhal kosé pohledy po pomalovaném elfském sluhovi a současně se pokoušel správně a zdvořile odpovídat senátorovi. Není divu, že se cítil zmatený.

Rashas si všiml jeho potíží. „Dovolte, abych se omluvil za to, že jsem vyděsil vašeho koně. To ode mě nebylo moudré. Měl jsem vědět, že váš kůň není na gryfy zvyklý. Koně v Qualinestu jsou vycvičeni tak, aby se jich nebáli, víte? Nikdy mě nenapadlo, že u koní Tanthala Půlelfa tomu tak nebude.“

Gil se zastyděl. Gryfové se s elfy přátelili už od dávných dob. Seznámit se s těmito úžasnými tvory pro něj znamenalo seznámit se s vlastním lidem. Zamýšlel se za otce koktavě omluvit, ale ke svému úžasu zjistil, že říká něco úplně jiného.

„Gryfové nás navštěvují,“ řekl Gil hrdě. „Rodiče si s nimi každoročně vyměňují dary. Otcův kůň je dobře vycvičený. Můj je mladý…“

Rashas ho zdvořile přerušil.

„Věřte mi, princi Gilthasi, že to chápu,“ řekl upřímně a věnoval mu chladně soucitný pohled, který vehnal mladíkovi krev do tváří.

„Opravdu, pane,“ začal Gil, „myslím, že se pletete…“

Rashas pokračoval, jako by ho neslyšel. „Myslel jsem, že by bylo příjemné a zároveň poučné, kdybyste poprvé spatřil Qualinest ze vzduchu, princi Gilthasi. Proto jsem se impulzivně rozhodl pro vás zaletět. Bylo by mi nesmírnou ctí, kdybyste letěl se mnou. Nedělejte si starosti, gryf nás oba snadno unese.“

Gil zapomněl na vztek, který v něm urážka vyvolala. Zadíval se na nádherného tvora s úžasem a touhou. Letět! Zdálo se, že všechny sny se náhle stávaly skutečností! Ale jeho nadšení rychle vyprchalo. Napřed se musel postarat o koně.

„Děkuji za laskavou nabídku, senátore…“

„Říkejte mi Rashasi, můj princi,“ přerušil ho elf.

Gil se uklonil a přijal kompliment. „Nemohl bych tady nechat koně samotného.“ Poplácal zvíře po šíji. „Doufám, že jsem vás neurazil.“

Rashas se naopak zdál potěšený. „Vůbec ne, můj princi. Jsem rád, že berete zodpovědnost vážně. Mnoho mladých lidí to dnes nedělá. Ale kvůli tomu nemusíte propásnout výlet. Můj kagonestský sluha,“ Rashas mávl rukou směrem k podivnému elfovi, „vrátí koně do stájí vašeho otce.“

Kagonesti! Teď už Gil chápal. Byl to jeden z Divých elfů, které znal z legend a písní. Nikdy dřív žádného neviděl.

Kagonesti se uklonil, čímž naznačil, že by ho nic nepotěšilo víc. Gil neobratně kývl a celou dobu přemýšlel, co udělat.

„Vidím, že váháte. Necítíte se dobře? Slyšel jsem, že vaše zdraví je velmi křehké. Možná byste se měl vrátit domů,“ řekl Rashas starostlivě. „Let je namáhavý a mohl by vám uškodit.“

Tato poznámka samozřejmě vše rozhodla.

Gil zrudl a řekl, že by mu bylo potěšením doprovodit senátora Rashase na gryfovi.

Gil bez dalšího přemýšlení předal koně kagonestskému sluhovi. Teprve až se pohodlně usadil na gryfovi, napadlo ho, jak se senátor dozvěděl, že se rozhodl odcestovat do Qualinestu. A odkud Rashas věděl, kde ho najít?

Gil už měl otázku na jazyku, ale starší elf v něm svým elegantním, důstojným vystupováním vzbuzoval úžas. Laurana syna dobře vychovala a naučila ho chovat se diplomaticky. Taková otázka by byla nezdvořilá a naznačila by, že Gil elfovi nevěří. Určitě existovalo logické vysvětlení.

Gil se usadil, aby si užil let.

6. kapitola

Dokud bude Gil živ, nikdy nezapomene na okamžik, kdy poprvé zahlédl bájné elfské město Qualinest. První pohled, ale pro mladého elfa přesto známý.

Rashas se ohlédl, aby zjistil, jak mladík zareaguje. Viděl, jak se Gilovi začaly po tvářích řinout slzy. Senátor souhlasně kývl. Dokonce Gilovi zabránil slzy utřít.

„Jeho krása naplňuje srdce k puknutí. Musíte dát průchod citům. Ať vám kanou z očí. Slzy vás nezahanbují, můj princi, spíše vám dodávají na vážnosti. Je jen přirozené, že budete plakat při prvním pohledu na skutečný domov.“

Gilovi neušlo, jak senátor zdůraznil slovo skutečný, a nemohl než souhlasit. Ano, sem patřím! Teď už to vím. Věděl jsem to celý život. Protože to není poprvé, co Qualinest vidím. Často jsem ho vídával ve snu.

Nad vysokými topoly, které hustě zalesňovaly město, se tyčily čtyři štíhlé věže z bílého kamene zdobené třpytivým stříbrem. Uprostřed města pak stála vyšší věž ze zlata, která se leskla ve slunečním světle. Obklopovaly ji budovy z jiskřícího růžového křemene. Tiché ulice se táhly jako hedvábné stuhy mezi hájky topolů a zahradami divokých květů. Do Gilthasovy duše vstoupil mír — mír a pocit souznění.

Opravdu nalezl domov.

Gryf přistál ve středu nádvoří domu z růžového křemene ozdobeného zeleným nefritem. Dům vypadal jemně a křehce, ale Rashas se pochlubil, že přečkal zemětřesení i ohnivé větry Pohromy. Gil se zadíval na věžičky, mřížoví, vlnité sloupoví a štíhlé oblouky a v duchu je srovnal se sídlem rodičů. Dům, který Laurana nazvala „Konec cesty“, byl obdélníkový, s ostrými hranami, lomenými okny a strmou střechou. Ve srovnání s krásnými, elegantními domy elfů Gilovi připadal bachratý, pevný a ošklivý. Vypadal… lidsky.

Rashas gryfovi zdvořile poděkoval za pomoc, dal mu několik krásných darů a rozloučil se s ním. Pak zavedl Gilthase do domu. Pokud to vůbec bylo možné, uvnitř byl ještě krásnější než zvenku. Elfové milovali čerstvý vzduch, takže jejich domy tvořila spíše okna než zdi, jak se říkalo. Mřížovím pronikaly dovnitř sluneční paprsky, tančily mezi stíny a tvořily obrazce, které vypadaly jako živé, protože se neustále měnily s pohybem slunce a mraků. Uvnitř domu kvetly květiny a z podlah vyrůstaly stromy. Ptáci poletovali uvnitř i venku a naplňovali dům hudbou. Fontány šeptaly ukolébavky a vytvářely protipól ptačích písní.

Několik kagonestských sluhů — vysokých, svalnatých a se zvláštními obrazci na kůži — pozdravilo Rashase úklonami a dalšími projevy úcty.

„To jsou moji Diví elfové,“ vysvětlil Rashas Gilovi. „Kdysi byli otroky. Teď jim musím podle nových zákonů za služby platit.“

Gil zneklidněl. Nebyl si jistý, ale zdálo se mu, že Rashasův hlas zní podrážděně. Starší elf na něj pohlédl a usmál se a Gil si pomyslel, že senátor žertoval. Nikdo v těchto dobách a v tomto věku už přece nemohl souhlasit s otroctvím.

„Teď už tady žiji jen já a moji sluhové,“ pokračoval Rashas. „Jsem vdovec. Manželka zemřela během války. Můj syn zemřel v boji s armádami Bělokamene, které vedla vaše matka, Gilthasi.“ Rashas věnoval mladíkovi zvláštní pohled. „Moje dcera je vdaná a má vlastní dům i rodinu. Většinu času trávím o samotě.

Ale dnes mám společnost, protože u mě přebývá vznešený host. Doufám, že i vy, můj princi, budete považovat můj dům za svůj. Věřím, že ho poctíte svojí přítomností.“ Zdálo se, že senátor nedočkavě a ustaraně čeká na Gilův souhlas.

„To já bych měl být poctěn, senátore,“ řekl Gil a potěšené se začervenal. „Jste ke mně tak laskavý.“

„Za okamžik vám ukážu vaši komnatu. Sluhové už ji připravují. Paní, která je mým hostem, se už nemůže dočkat, až se s vámi setká. Nebylo by zdvořilé nechat ji čekat. Už toho o vás hodně slyšela. Myslím, že je dobrou přítelkyní vaší matky.“

Gil se cítil zmatený. Po svatbě udržovala matka přátelství jen s několika elfy. Možná byla ta osoba matčinou přítelkyní z dětství?

Rashas ho vedl vzhůru po třech elegantně točitých schodištích. Dveře na vrcholu se otvíraly do rozlehlé chodby. Nacházely se zde troje dveře. Jedny na opačném konci a jedny po každé straně. U dveří na vzdáleném konci chodby stáli dva kagonestští sluhové. Uklonili se Rashasovi. Na jeho znamení jeden z Divých elfů uctivě zaklepal na dveře.

„Vstupte,“ řekl ženský hlas, hluboký a melodický, tichý a pánovitý.

Gil ustoupil, aby dovolil Rashasovi vejít, ale senátor se uklonil a pokynul. „Můj princi.“

Gilthas zahanbeně, ale potěšené vstoupil do komnaty. Rashas ho následoval. Sluhové zavřeli dveře.

Žena stála u okna a byla k nim otočená zády. Pokoj byl osmiúhelníkový a vypadal jako malý skleník. Ve středu rostl strom, jehož větve byly pečlivě vytvarované tak, aby tvořily živoucí zelený strop. Do zdí byla zasazena vysoká, úzká okna. Gil si všiml, že nejsou otevřená, nýbrž zavřená a zahalená hedvábím. Obyvatelka pokoje asi neměla ráda čerstvý vzduch.

Dvoje dveře — na každé straně pokoje jedny — vedly do soukromých komnat. Nábytek, který tvořila pohovka, stůl a několik židlí, byl pohodlný a elegantní.

„Má paní,“ řekl Rashas zdvořile, „máte návštěvu.“

Žena k nim zůstala ještě na okamžik otočená zády. Ramena jí ztuhla, jako by se před něčím obrnila. Pak se pomalu otočila.

Gil tiše vydechl. Nikdy v životě by si nepomyslel, že taková krása existuje a že ji ztělesňuje živá bytost. Žena měla vlasy černé jako nebe o půlnoci a její temně fialové oči připomínaly ametysty. Byla elegantní a nádherná, nadpozemská a prchavá a vyzařoval z ní žal, který se mohl rovnat jen žalu bohů.

Kdyby mu Rashas představil ženu jako Mišakal, jemnou bohyni léčitelství, vůbec by Gila nepřekvapil. Toužil padnout na kolena a uctívat ji.

Ale žena nebyla bohyní.

„Můj princi, mohu vám představit Alhanu Hvězdbrízu…“ začal Rashas.

„Královnu Alhanu Hvězdbrízu,“ opravila ho tiše a povýšeně. Stála vzpřímeně a bylo zvláštní, že i vzdorovitě.

„Královnu Alhanu Hvězdbrízu,“ opravil se Rashas s úsměvem, jako by vyhověl vrtochu dítěte. „Prosím, dovolte, abych vám představil Gilthase, syna Lauralanthalasy z rodu Solostaranů… a jejího manžela, Tanthalase Půlelfa,“ dodal Rashas, jako by málem zapomněl.

Gil si všiml odmlky v Rashasových slovech, která jasně oddělovala otce od matky. Gil cítil, jak rudne hanbou a ponížením. Nedokázal pohlédnout na hrdou, vznešenou ženu, která ho jistě litovala a opovrhovala jím. Hovořila, ale ne s ním, nýbrž s Rashasem. Gil byl tak zmatený, že napřed ani nechápal, co říká. Když pochopil, zvedl hlavu a zadíval se na ni v potěšeném úžasu.

„…Tanis Půlelf je jedním z velkých mužů naší doby. Znají ho a váží si ho v celém Ansalonu. Každý z národů ho uctil nejvyššími poctami, a to včetně elfů, senátore. Hrdí Solamnijští rytíři se mu v úctě klanějí. Ctěná dcera Crysanie z Paladinova chrámu v Palantasu ho považuje za přítele. Trpasličí král z Thorbardinu ho nazývá bratrem…“

Rashas si odkašlal. „Ano, Vaše Veličenstvo,“ řekl suše. „A jestli to chápu správně, pak má půlelf přátele i mezi šotky.“

„Ano, má,“ odvětila Alhana chladně. „A je rád, že získal jejich nevinnou úctu.“

„Což neznamená, že má vkus,“ řekl Rashas a ohrnul ret.

Alhana neodpověděla. Zadívala se na Gila a zamračila se, jako by ji napadla nová a nepříjemná myšlenka.

Gil netušil, co se děje. Byl příliš ohromený a otřesený. Nikdy neslyšel, že by otce někdo tak chválil, a už vůbec ne královna Qualinestu a Silvanestu. Jeho otec — jeden z největších mužů naší doby… hrdí rytíři se mu klaní… trpasličí král ho nazývá bratrem… nejvyšší pocty všech národů…

To Gil nevěděl. Nic z toho nevěděl.

Najednou si uvědomil, že se v komnatě rozhostilo ohlušující ticho. Cítil se mimořádně nepříjemně a přál si, aby někdo něco řekl. A najednou se vyděsil.

Možná to jsem já! řekl si zděšeně a snažil si vzpomenout na matčiny lekce o tom, jak bavit krále. Možná bych měl něco říct já.

Alhana si ho bedlivě prohlížela. Její nádherné oči ho připravily o hlas. Gil se pokusil něco říct, ale zjistil, že nedokáže pronést ani slovo. Pohlédl na senátora, pak zpátky na královnu a v tu chvíli pochopil, že něco není v pořádku.

Do místnosti nesměly proniknout sluneční paprsky. Okna byla zatažená. Stíny mu zpočátku připadaly chladné a konejšivé, ale náhle se staly hrozivé a zneklidňující jako oblak, který se rozprostře jako plášť nad světem, než se rozpoutá divoká bouře. I samotný vzduch byl nebezpečný a nabitý blesky.

Ticho přerušila Alhana. Fialové oči jí potemněly, až vypadaly jako černé.

„Takže to je váš plán,“ řekla Rashasovi qualinestsky s jemným přízvukem, který, jak Gilthas rozpoznal, patřil jejímu lidu, Silvanesti.

„Je dobrý, nemyslíte?“ odvětil Rashas. Její vztek ho nechával klidným.

„Je to jen chlapec!“ vykřikla Alhana tiše.

„Povedou ho a bude mít po boku moudrého rádce,“ odpověděl Rashas.

„Samozřejmě vás,“ řekla kousavě.

„Thalas-Enthie zvolí regenta. Já samozřejmě rád nabídnu své služby.“

„Thalas-Enthie! Máte tu tlupu starců a stařen omotanou kolem prstu!“

Gil cítil, jak se mu stáhl žaludek a v hlavě mu začala bušit krev. Dospělí o něm opět mluvili a přitom si ho vůbec nevšímali. Klidně mohl být jedním ze stromů, které vyrůstaly z podlahy.

„Neví to, že?“ řekla Alhana a zadívala se na Gila se soucitem.

„Možná ví víc, než dává najevo,“ řekl Rashas a lstivě se usmál. „Sel se mnou dobrovolně. Kdyby nechtěl, nebyl by tady. A teď, Vaše Veličenstvo,“ řekl s jemnou uštěpačností, „pokud mě s princem Gilthasem omluvíte, čeká mě neodkladná práce jinde. Na zítřejší ceremonii toho musím ještě spoustu připravit.“

Senátor se uklonil, obrátil se na podpatku a opustil místnost. Sluhové za ním ihned zavřeli dveře.

„Chtít co?“ Gil byl zmatený a zlobil se sám na sebe. „O čem to mluví? Já nechápu…“

„Opravdu?“ řekla mu.

Než mohl odpovědět, Alhana se odvrátila. Stála ztuhlá, ruce svírala v pěst a nehty měla zaryté do kůže.

Gil se cítil jako dítě, které rodiče zavřeli do pokoje, aby mohli uspořádat hostinu. Vyrazil ke dveřím a trhnutím je otevřel.

Dva vysocí, silní Kagonesti mu zastoupili cestu. Každý držel v rukou oštěp.

Gil se chystal protlačit mezi nimi.

Elfové se ani nepohnuli.

„Promiňte, možná nechápete. Odcházím,“ řekl Gil zdvořile, ale pevně, aby bylo jasné, že mluví vážně.

Udělal krok vpřed. Elfové nic neřekli, jen překřížili oštěpy a zatarasili mu cestu.

Rashas zrovna mizel dolů po schodišti.

„Senátore!“ zavolal Gilthas a snažil se zůstat klidný. Plamen jeho vzteku se začínal třepotat v ledovém větru strachu. „Došlo k nedorozumění. Vaši sluhové mě odmítají propustit!“

Rashas se zastavil a ohlédl se. „Takové mají rozkazy, můj princi. Zjistíte, že komnaty, o které se budete dělit s Její Výsostí, jsou velice pohodlné, vlastně nejlepší v mém domě. Diví elfové vám přinesou, co budete chtít. Stačí požádat.“

„Chci odejít,“ řekl Gilthas tiše.

„Tak brzy?“ zeptal se Rashas mile a usmál se. „To nemohu dovolit. Teprve jste dorazil. Odpočiňte si a uvolněte se. Podívejte se z okna a užijte si výhled.

A mimochodem,“ dodal senátor a vyrazil dolů po schodech, takže se jeho slova nesla z dálky, „jsem opravdu rád, že se vám v Qualinestu tak líbí, princi Gilthasi. Budete tady žít hodně, hodně dlouho.“

7. kapitola

„Dalamare!“ Tanis zabušil na dveře. „Zatraceně, Dalamare, já vím, že tam jsi! Vím, že mě slyšíš! Chci s tebou mluvit! Chci…“

„Ach, příteli,“ ozval se hlas téměř u jeho ucha. „Jsem rád, že jsi se konečně probral.“

Při neočekávaném zvuku Tanis málem proskočil kamennou zdí. Jakmile mu přestalo bušit srdce, obrátil se k temnému elfovi, který stál ve středu komnaty a jeho tenké rty se usmívaly.

„Přestaň křičet. Rušíš moji hodinu. Studenti se nedokáží soustředit na zaříkadla.“

„Tví studenti mě nezajímají! Kde je můj chlapec?“ zakřičel Tanis.

„Je v bezpečí,“ odvětil Dalamar. „Napřed.

Tanis se přestal ovládat. Bez ohledu na následky se vrhl po temném elfovi a chňapl mu rukama po hrdle.

Modře se zablesklo a vzduch zapraskal. Tanis odlétl vzad. Bolestivě narazil do dveří. Ochromil ho magický šok. Údy mu cukaly a v hlavě mu bzučelo. Chvíli mu trvalo, než se vzchopil, podrážděn vlastní bezmocností, ale znovu vyrazil k Dalamarovi.

„Nech toho, Tanisi,“ řekl temný elf přísně. „Chováš se jako blázen. Postav se skutečnosti. Jsi vězněm Věže Vysoké magie — mé věže. Jsi neozbrojený, a i kdybys měl zbraň, nemohl bys mi ublížit.“

„Vrať mi meč,“ řekl Tanis a namáhavě dýchal. „A uvidíme.“

Dalamar se skoro zasmál. „No tak, příteli. Řekl jsem ti, že tvůj syn je v bezpečí. Jak dlouho to tak zůstane, záleží jen na tobě.“

„Vyhrožuješ mi?“ obořil se na něj Tanis ponuře.

„Vyhrožuje ten, kdo se bojí. Já shrnuji fakta. No tak, příteli! Co se stalo s tvojí slavnou logikou, s legendárním zdravým rozumem? Vyletěly z okna, když do nich vletěl čáp?“

„Je to můj syn. Drakoniáni… bál jsem se…“ Tanis to vzdal. „Jak bys to dokázal pochopit? Nikdy jsi nebyl otcem.“

„Pokud otcovství znamená, že se ze mě stane tupý idiot, pak se postarám o to, abych nikdy nedosáhl tak pochybného postavení. Prosím, posaď se. Promluvíme si jako rozumní muži.“

Tanis zamračeně zamířil k pohodlnému křeslu, které stálo poblíž hřejivého ohně. I za teplého jarního dne byla Věž Vysoké magie temná a studená. Pokoj, ve kterém ho uvěznili, byl zařízen se vším přepychem a poskytli mu i jídlo a pití. Drobná zranění — povětšinou škrábance, které mu způsobili drakoniáni spáry, a ránu na hlavě — měl pečlivě ošetřeny.

Dalamar se usadil do křesla naproti. „Pokud mě trpělivě vyslechneš, povím ti, co se děje.“

„Poslouchám. Mluv.“ Tanisův hlas zjemněl a skoro se zlomil. „Je můj syn v pořádku? Nestalo se mu nic?“

„Samozřejmě. Gilthas by svým věznitelům jinak k ničemu nebyl. To by tě mělo uklidnit, příteli. A já jsem tvůj přítel,“ dodal temný elf, když viděl, jak se Tanisovi vztekle zablýsklo v očích. „Ačkoli přiznávám, že všechno hovoří proti mně.“

„A co se týká tvého syna,“ pokračoval Dalamar, „je přesně tam, kde toužil být — doma v Qualinestu. Je to jeho domov, Tanisi, i když to nerad slyšíš, že? Chlapec se má velice dobře a určitě se k němu chovají se vší úctou. Je jen přirozené, že s ním elfové jednají uctivě a s ohledy — protože se má stát jejich králem.“

Tanis nedokázal uvěřit tomu, co slyší. Opět vyskočil na nohy. „Tohle je špatný vtip. Co chceš, Dalamare? O co ti doopravdy jde?“

Temný elf se postavil. Připlul blíž a položil Tanisovi ruku něžně na paži.

„Nežertuji, příteli. A pokud je to vtip, pak se nikdo nesměje. Gilthas není v tuto chvíli v žádném nebezpečí. Ale mohl by být.“

Tanisovi opět vyvstala na mysli vidina, kterou spatřil v Bouřné Pevnosti — temná mračna vířící kolem jeho syna. Tanis sklopil hlavu, aby skryl slzy. Dalamarův stisk zesílil.

„Vzchop se, příteli. Nemáme moc času. Jde o každou minutu. Musím ti toho hodně vysvětlit. A spolu pak vymyslíme plán,“ dodal Dalamar tiše.

8. kapitola

„Král?“ zopakoval Gil užasle. Nevěřícně se na Alhanu zadíval. „Mluvčí slunce a hvězd! Já? Ne, to nemůžete myslet vážně. Já… já nechci být králem!“

Žena se usmála. Její úsměv mu připomněl paprsky zimního slunce na silném ledu — rozzářil jí tvář, ale nezahřál. A nezahřál ani jeho.

„Obávám se, že na vašem přání nezáleží, princi Gilthasi.“

„Ale vy jste královna.“

„Královna!“ Znělo to hořce.

„Strýc Porthios je Mluvčí,“ pokračoval Gil nechápavě a — i když by to nepřiznal — vystrašeně. „Já… Nedává to smysl!“

Alhana na něj chladně pohlédla, pak zamířila zpět k oknu. Roztáhla závěs a zadívala se ven a on spatřil ve světle její tvář. Ve stínech vypadala chladná a povýšená. Ve sluneční záři byla vyčerpaná, ustaraná, vyděšená. Také se bála, ale on cítil, že se nebojí o sebe.

Nechci být králem, fňukal Gil jako dítě, které posílají do postele. Zrudl.

„Omlouvám se, lady Alhano. Tolik se toho stalo… a já ničemu nerozumím. Říkáte, že mě sem Rashas přivedl, aby mě korunoval na Mluvčího slunce a hvězd a udělal ze mě krále Qualinestu. Nechápu, jak by to bylo možné…“

„Opravdu?“ zeptala se a podívala se na něj. Fialové oči měla tvrdé a potemnělé podezřením.

Gilthas byl šokovaný. „Má paní, přísahám! Nevím… Prosím, věřte mi.

„Kde jsou vaši rodiče?“ zeptala se Alhana nečekaně. Opět hleděla ven.

„Asi doma,“ řekl Gil a hrdlo se mu stáhlo city. „Pokud otec nevyrazil za mnou.“

Do Gilova srdce vstoupila naděje. Otec za ním určitě přijde. Tanis najde pozvánku přesně tam, kde ji Gil nechal (jako prohlášení práva dělat, co se mu zlíbí). Tanis se vydá do Černé labutě a… zjistí, že tam Gil nikdy nedorazil.

„Přenechal jsem Rashasovu sluhovi koně! On… mohl rodičům navykládat cokoli!“ Gil klesl sklíčeně do křesla. „Byl jsem takový hlupák!“

Alhana pustila závěs. Na okamžik se na mladíka upřeně zadívala. Pak se k němu přiblížila a špičkami prstů se dotkla jeho ramene. Dokonce i přes košili cítil, jak je její dotyk ledový.

„Tvrdíte, že o tom vaši rodiče nic nevěděli?“

„Nevěděli, má paní,“ přiznal Gil zahanbeně. „Říkali, abych nikam nejezdil. Já… neposlouchal. Utekl jsem. Odešel jsem… v noci.“

„Myslím, že byste mi měl raději povědět všechno pěkně od začátku.“ Alhana se posadila — vzpřímeně a vznešeně — do křesla naproti.

Gilthas poslechl. Překvapilo ho, že když skončil, její tvář se uvolnila. Přejela si rukou přes oči.

„Bála jste se, že celou věc naplánovali moji rodiče!“ uvědomil si náhle Gil.

„Ne naplánovali,“ řekla Alhana a povzdychla si, „ale že s tím souhlasili. Odpusťte mi, princi. Kdyby tady byli váš otec s matkou, také bych je poprosila o odpuštění.“

Natáhla se a uchopila ho za ruku. „Už tak dlouho jsem sama. Začínala jsem si myslet, že mě zradili všichni, komu jsem důvěřovala. Ale zdá se, že jsme v tom spolu.“ Něžně mu stiskla ruku, pak ji pustila. Opřela se, zadívala se slepě na zastřené okno, pak si opět povzdychla.

„Otec i matka ví, že jsem se chystal do Qualinestu. Určitě ví, že jsem tady, bez ohledu na to, co jim sluha řekl. Přijdou pro mě, má paní,“ řekl Gil rozhodně a doufal, že ji potěší. „Oba nás zachrání.“

Ale Alhana zavrtěla hlavou. „Ne, Rashas je příliš chytrý, než aby to dovolil. Určitě vymyslel způsob, jak vašim rodičům zabránit, aby se k vám dostali.“

„Mluvíte, jako by nám mohli ublížit! Senátor Rashas? Naši lidé?“

Zvedla k němu oči. „Nejsou to vaši lidé, Gilthasi. Jste jiný. Proto si vás zvolili.“

Jste z části člověk. Slova zůstala viset nevyslovená ve vzduchu. Gil na ni zíral. Věděl, že ho nechtěla urazit, obzvláště ne poté, co chválila Tanise. Za všechno mohl zvyk, tisíciletá výchova, dobrovolná izolace a víra — jakkoli mylná — že elfové jsou vyvolení, miláčci bohů.

Gil to věděl, ale přesto se mu z hrdla drala prudká slova. Věděl, že pokud je vysloví, jen tím celou situaci zhorší. Ale přesto…

I pod tlakem se chovej zdvořile, drahoušku!

Gil slyšel matčina slova a viděl, jak položila ruku Tanisovu na paži. Gil vzpomínal na schůzky, které se konaly u nich v domě, na to, jak matka důstojně a klidně proplouvala bouří politických intrik. Vzpomínal, co říkala otci, jak mu připomínala, že musí zůstat klidný a ovládat se. Gil vzpomínal, jak otec zrudl a namáhavě polkl.

Nyní namáhavě polkl Gil.

„Myslím, že byste mi měla povědět, co se děje, má paní,“ řekl tiše.

„Je to opravdu velmi prosté,“ odvětila Alhana. „Mého manžela Porthia vězní v Silvanestu. Zradili ho mí lidé. Mě zradili ti jeho a vězní mě tady.

„Ale proč?“ Gil nechápal.

„Elfové nemají rádi změny. Bojíme se jich a nevěříme jim. Ale svět se mění velmi rychle. Musíme se změnit s ním — nebo zchřadneme a zemřeme. To nás naučila Válka kopí. Nebo jsem si to alespoň myslela. Mladší elfové s námi souhlasí, starší ne. A moc drží v rukou ti starší jako senátor Rashas. Ale nikdy jsem si nemyslela, že se odváží zajít tak daleko.“

„Co se stane s vámi a se strýcem Porthiem?“

„Vyženou nás,“ řekla tiše. „Nepřijme nás žádné království.“

Gil toho o svém lidu věděl dost, aby si uvědomil, že vyhnanství je horší trest než poprava. Z Alhany a Porthia se stanou „temní elfové“ — elfové, kteří byli „vyhnáni ze světla“. Vypoví je z domova a zakážou jim stýkat se s vlastními lidmi. Nikde na Ansalonu nebudou mít žádná práva, proto budou v neustálém nebezpečí. Ti, kdo se stanou temnými elfy, ať už po právu, nebo ne, jsou považováni za zlé. Jsou štváni, pronásledováni, hnáni od jednoho města k druhému. Stávají se oběťmi lovců odměn, zlodějů a další chátry. Nebylo tedy překvapením, že většina temných elfu vyhledala úkryt ve stínu Takhisis, aby přežila.

Gil nedokázal přijít na nic, čím by jí pomohl nebo utěšil. Podíval se na Alhanu.

„Proč já, má paní? Proč teď?“

„Čekám dítě,“ řekla prostě. „Pokud se naše dítě narodí, bude právoplatným dědicem trůnu. Kdyby se teď stalo něco Porthiovi, dědicem by se stala vaše matka. Ale protože se vaše matka provdala za napůl lidského bastarda…“

Gil se ostře nadechl.

Alhana na něj soucitně pohlédla, ale neomluvila se. „Tak o vašem otci smýšlí většina Qualinestu, Gilthasi. Je to jeden z důvodů, proč se Tanis Půlelf nerad vrací domů. V mládí tady neměl lehký život. A teď by to bylo ještě horší. Co se děje? Copak jste o tom nikdy nepřemýšlel?“

Gil zavrtěl pomalu hlavou. Ne, nikdy o otcových citech nepřemýšlel. Vůbec o Tanisovi nepřemýšlel.

Myslel jen sám na sebe.

Alhana pokračovala. „Sňatek vaší matky ji vyřadil z následnictví…“

„Ale já jsem z části člověk,“ připomněl Gil.

„Ano,“ odvětila Alhana chladně. „Rashas a Thalas-Enthie to nepovažují za problém. Vlastně je možné, že váš původ považují za výhodu — pro ně. Rashas považuje lidi za slabé a povolné. Myslí si, že vás bude moct vodit za nos.“

Gilthas zrudl vzteky. Přestal se ovládat. Sevřel ruce v pěst a vyskočil z křesla.

„U všech bohů! Já Rashasovi ukážu,“ prohlásil Gil nahlas. „Všem jim ukážu. Já… já…“

Otevřely se dveře. Jeden z kagonestských strážců se s kopím v ruce podezřívavě rozhlédl po místnosti.

„Uklidněte se, mladíku,“ poradila mu Alhana tiše silvaneštinou. „Nepouštějte se do boje, který nemůžete vyhrát.“

Gilův vztek zaplál, zaprskal a zhasl jako sfouknutá svíčka.

Kagonesti se na něj zadíval, pak se rozesmál. Řekl něco druhému strážci v kagoneštině a zavřel dveře. Gil nehovořil jazykem Divých elfů, ale kagonestská slova byla natolik promíchaná s qualinestskými, aby pochopil a zrudl hanbou. Říkal něco o štěněti, které se snaží štěkat jako starý pes.

„Takže i když se stanu králem, zůstanu vězněm. Navrhujete, abych si zvykl i na tohle, má paní?“ zeptal se hořce.

Alhana na okamžik ztichla, pak zavrtěla hlavou. „Ne, Gilthasi. Nezvykejte si být pěšákem v jejich hře. Bojujte s nimi! Jste synem Tanthalase a Lauralanthalasy. Jste silný — silnější, než si Rashas myslí. Jak byste nebyl, když vám v žilách koluje tak vznešená krev?“

I když je smíšená, pomyslel si, ale nic neřekl. Její jistota ho potěšila. Rozhodl se, že jí bude hoden, ať už se stane cokoli.

Alhana se na něj usmála, aby ho uklidnila, pak znovu přistoupila k oknu. Roztáhla závěs a podívala se ven.

V tu chvíli ho napadlo, že jen tak neobdivuje výhled.

„Co se děje, má paní? Kdo je tam?“

„Ticho! Mluvte potichu.“

Zatáhla závěs, pak ho znovu roztáhla a zase zatáhla. „Přítel. Dala jsem mu znamení. Viděl, jak vás přivádí. Právě jsem mu řekla, že vám můžeme věřit.“

„Kdo? Porthios?“ Gil byl náhle plný života a naděje. Nic se nezdálo nemožné.

Alhana zavrtěla hlavou. „Jeden z mých vlastních lidí, mladý strážce jménem Samar. Bojoval po boku manžela s noční můrou v Silvanestu. Když Porthia zajali, Samar zůstal veliteli věrný. Porthios poslal Samara, aby mě varoval. Dorazil pozdě; Rashas už mě zajal. Ale Samar všechno zařídil. Dnes v noci se sejde Thalas-Enthie, aby naplánovala zítřejší korunovaci.“

„Zítřejší!“ zopakoval Gil nevěřícně.

„Nebojte se, Gilthasi,“ řekla Alhana. „Pokud si to bude Paladin přát, všechno dobře dopadne. Dnes v noci, až bude Rashas na shromáždění, utečeme.“

9. kapitola

„Rashas všechno pečlivě naplánoval. Ty sis měl samozřejmě myslet, Tanisi, že tvého syna unesli drakoniáni,“ řekl Dalamar. „Nechal ses chytit do pasti. Divý elf zavedl koně do lesa a nechal ho jako návnadu před jeskyní. Zbytek znáš.“

Tanis sotva poslouchal. Myslel na Lauranu. Když nedostane zprávu, bude si dělat starosti. Pochopí, že se něco stalo. Vydá se do Qualinestu. Zastaví to…

„Aha, přemýšlíš o manželce,“ řekl Dalamar.

Tanise zneklidnilo, že dal najevo své myšlenky, proto pokrčil rameny a zalhal: „Jen jsem přemýšlel, že bych jí poslal zprávu a oznámil, že jsem v pořádku. Aby si nedělala starosti…“

„Ano, samozřejmě,“ řekl Dalamar a pousmál se, aby ukázal, že se nenechal oklamat. „Pozorný manžel. Pak tě určitě potěší, že už jsem se o to postaral. Poslal jsem jednoho ze sluhů z Černé labutě se vzkazem k tvojí ženě. Stojí v něm, že je všechno v pořádku a že se synem potřebujete strávit nějaký čas o samotě. Měl bys mi poděkovat…“

Tanis odpověděl několika slovy v lidské řeči, která rozhodně nemohla být výrazem vděčnosti.

Dalamarův úsměv potemněl. „Opakuji, že bys mi měl poděkovat. Možná jsem Lauraně zachránil život. Kdyby se vydala do Qualinestu a pokusila se zasáhnout…“ Odmlčel se a pokrčil štíhlými rameny.

Tanis pochodoval po místnosti. Zastavil se před Dalamarem. „Naznačuješ, že by mohla být v nebezpečí? Že by ji mohli ohrozit Rashas a Thalas-Enthie? Nevěřím ti. U všech bohů, mluvíme o elfech…“

„Já jsem taky elf, Tanisi,“ řekl Dalamar tiše. „A jsem jedním z nejnebezpečnějších mužů, jaké znáš.“

Tanis se chystal něco říct, ale jazyk mu přimrzl k patru. Stáhlo se mu hrdlo, takže nemohl dýchat. Polkl a chraplavě zašeptal: „Co to říkáš? A jak si mám být jistý, že ti můžu věřit?“

Dalamar ihned neodpověděl. Pronesl slovo a v ruce se mu objevila karafa s vínem. Vstal a zamířil ke stolu, na kterém stál stříbrný podnos se dvěma křišťálovými sklenicemi na tenké stopce. „Dáš si? Víno je elfské, velmi jemné a velmi staré, ze zásob mého zesnulého shalafi.“

Tanis se chystal odmítnout. Když se ocitnete ve vězení Věže Vysoké magie s temným elfským čarodějem, je moudřejší nic nejíst ani nepít.

Ale Tanisova „slavná logika“ mu napověděla, že když se bude chovat jako tupý nevychovanec, ničeho nedosáhne. Kdyby se ho Dalamar chtěl zbavit, už by to dávno udělal. A Dalamar se rovněž zmínil o Raistlinovi, svém shalafi. Raistlin s Tanisem kdysi bojovali na stejné straně. A Dalamar s Tanisem také. Temný elf se zmínil o tom, že musí vymyslet plán.

Tanis mlčky přijal sklenici.

„Na stará spojenectví,“ řekl Dalamar jakoby v ozvěně Tanisových myšlenek. Přiložil sklenici ke rtům a napil se.

Tanis udělal totéž, pak sklenku odložil. Nepotřeboval zastřenou, horečnatý mysl. Tiše čekal.

Dalamar podržel sklenici proti plamenům a zadíval se do rudé barvy vína. „Vypadá jako krev, že?“

Přesunul pohled na Tanise. „Chceš vědět, co se děje? Povím ti to. Temná královna je opět ve hře. Urovnává kameny na hrací desce a přesunuje je z místa na místo. Natáhla ruku a vyslala svůdné volání. Mnozí cítí její dotyk a slyší její hlas. Mnozí ji poslouchají — aniž by si uvědomili, že pro ni pracují.

Ale na druhou stranu,“ dodal Dalamar ironicky, „ti neříkám nic, co už bys sám nevěděl, že ano, příteli?“

Tanis se ze všech sil snažil udržet bezvýraznou tvář.

„Bouřná Pevnost?“ naléhal temný elf. „Přece jsi nezapomněl na návštěvu Ariakanovy pevnosti.“

„Proč mi to říkáš?“ obořil se na něj Tanis. „Nechystáš se snad změnit háv?“

Dalamar se zasmál. „Bílá není moje barva. Neboj, příteli. Neprozrazuji žádné z tajemství mé královny. Takhisis chápe, že v minulosti udělala chyby. Poučila se z nich. Už je nezopakuje. Postupuje pomalu, skrytě a zcela neočekávaným způsobem.“

Tanis si odfrkl. „Tvrdíš snad, že záležitost mého syna je plánem Jejího temného Veličenstva?“

„Přemýšlej, příteli,“ radil Dalamar. „Jak víš, nijak Porthia nemiluji. V hanbě a pokoření mě vykázal z domova. Na jeho rozkaz mi zavázali oči, spoutali nohy a ruce a odvezli mě na hranice se Silvanestem, jako bych byl zvíře, které vedou lidé na porážku. A tam mě osobně hodil do bahna. Neuronil bych ani slzu, kdyby se totéž stalo jemu.

Ale dokonce i já musím uznat, že Porthios je schopný vůdce. Má odvahu a jedná rychle. A je také přísný, nezlomný a hrdý. Ale tyto chyby během let zmírnily přednosti jeho manželky.“

Dalamarův hlas zněžněl. „Alhana Hvězdbríza. V Silvanestu jsem ji často vídával. Patřil jsem k nízké kastě a ona byla princezna. Mohl jsem na ni pohlížet jen z dálky, ale na tom nezáleželo. Byl jsem do ní trochu zamilovaný.“

„Který muž nebyl?“ zavrčel Tanis. Udělal netrpělivý pohyb. „Přejdi k věci.“

„Mluvím o dohodě Spojených národů Tří ras.“

Tanis zavrtěl hlavou, protože byl zjevně zmatený. „Netuším, o čem mluvíš.“

„Pak dovol, abych ti to objasnil. Jde o spojenectví elfských království Qualinest a Silvanest, lidských království Solamnie, Jižního a Severního Orgothu a trpasličího království Thorbardin. Ty a Laurana jste pracovali skoro pět let, aby se uskutečnilo, od chvíle, co jsi tajně navštívil Bouřnou Pevnost. Porthios se na Alhanino naléhání konečně rozhodl podepsat. Bylo by to mocné spojenectví.“

Dalamar zvedl jemnou ruku a luskl prsty. Po bílé kůži mu přeběhla jiskra modrého plamene, vznesl se obláček kouře, zůstal na okamžik viset ve vzduchu a pak se rozplynul.

„Pryč.“

Tanis na něj ponuře pohlédl. „Jak ses o tom dozvěděl?“

„Spíše se zeptej, příteli, jak se o tom dozvěděl senátor Rashas.“

Tanis na chvíli mlčel, pak začal klít pod vousy. „Rashas ti řekl, že o tom ví? Zradil vlastní lid? Tomu nevěřím. Něco takového by neudělal ani Rashas.“

„Ne, senátor má v sobě pořád jiskřičku cti. Není zrádce — ještě ne. Pověděl mi nějakou ubohou výmluvu, ale myslím, že pravda je očividná. Kdy mělo dojít k podpisu?“

„Příští týden,“ řekl Tanis hořce a zadíval se do plamenů.

„Aha.“ Dalamar pokrčil rameny. „Vidíš?“

Tanis skutečně viděl. Viděl Temnou královnu, jak našeptává svůdná slova do elfských uší. Senátora Rashase by do hloubi duše šokovalo, kdyby někdo naznačil, že ho svádí zlo. Byl přesvědčený, že jedná v zájmu svého lidu — v zájmu elfů, které chtěl udržet v bezpečí, izolované a odloučené od světa.

Veškerá tvrdá práce, nekonečné hodiny cestování tam a zpět, tvrdě vybojovaná jednání: přesvědčit rytíře, aby uvěřili elfům, trpaslíky, aby uvěřili Ergothanům, elfy, aby uvěřili všem ostatním. A všechno zmizelo v obláčku kouře.

A lord Ariakan a jeho strašliví Takhisisini rytíři sílili s každou hodinou.

Naděje na mír utržila strašlivou ránu, ale jediné, nač dokázal Tanis myslet, byl jeho syn. Je Gilthas v bezpečí? Je v pořádku? Ví o Rashasových intrikách? Co udělá, až se vše dozví?

Doufal, že nic. Nic ukvapeného, nic pošetilého. Nic, čím by ohrozil sebe nebo ostatní. Gil se ještě nikdy neocitl v nebezpečí, nemusel se vyrovnávat s problémy. Otec s matkou se o to postarali. Nebude vědět, jak se zachovat.

„Vždy jsme ho chránili,“ řekl Tanis, aniž by si uvědomil, že mluví nahlas. „Možná jsme udělali chybu. Ale byl tak nemocný, tak křehký… Jak bychom mohli jednat jinak?“

„Vychováváme děti proto, aby nás opustily, Tanisi,“ řekl Dalamar tiše.

Tanis na temného elfa překvapeně pohlédl. „To říkal i Karamon.“

„Ano, řekl mi to poté, co Palin podstoupil zkoušku. ,Naše děti jsou nám dány jen nakrátko. Během té doby je musíme naučit, jak se o sebe postarat, protože tady nebudeme navždy.’“

„Moudrá slova.“ Tanis si vzpomněl na přítele a láskyplně a smutně se usmál. „Ale ani Karamon se jimi nedokázal řídit, když šlo o jeho vlastního syna.“

Na okamžik ztichl, pak zašeptal: „Proč mi to všechno říkáš, Dalamare? O co ti jde?“

„Její temné Veličenstvo si tě velmi váží, Tanisi Půlelfe. Ani jí, ani mně nebude ku prospěchu, když tvůj syn usedne na elfský trůn. S Porthiem bychom na tom byli líp,“ dodal Dalamar suše.

„A co dohoda?“

„To vítězství už je naše, příteli. Ať už mezi elfy dojde k čemukoli, dohoda nemá ani cenu papíru, na kterém je napsaná. Porthios Silvanestu nikdy neodpustí, že ho zradil. Teď už nepodepíše. To víš sám. A když odmítnou podepsat elfové, odmítnou i trpaslíci z Thorbardinu. A pokud odmítnou trpaslíci…“

„Do háje s trpaslíky!“ řekl Tanis netrpělivě. „Znamená to, že mi pomůžeš dostat Gilthase domů?“

„Korunovace tvého syna je naplánovaná na zítřek,“ řekl Dalamar a pozvedl sklenku v posměšném pozdravu. „Tak slavnostní událost by si žádný otec neměl nechat ujít.“

10. kapitola

Soumrak elfskou zemi ještě zkrášlil. Měkká zář zapadajícího slunce pronikala hedvábnými závěsy a zlatila všechny předměty v komnatě. Gil si však krásy kolem nevšímal. Celé hodiny přecházel neklidně sem a tam.

Dům byl tichý. Kagonesti spolu hovořili jen zřídka, a to ještě ve vlastním jazyce, který zněl jako křik divokých ptáků. Stráže přinesly večeři: misky s ovocem a chlebem, víno a vodu. Pak se krátce, pátravě rozhlédly po komnatě, odešly a zavřely za sebou dveře. Alhana nedokázala nic sníst.

„Chutná to jako popel,“ řekla.

I přes potíže, v nichž se Gilthas ocitl, měl hlad. Snědl nejen vlastní porci, ale — když viděl, že královna jíst nebude — také její.

Alhana se pousmála. „Nezlomnost mládí. Ráda ji vidím. Jste budoucností našeho národa.“ Přitiskla si ruku na břicho. „Dáváte mi naději.“

Qualinest nesměla nikdy ovládnout noc. Tmu rozjasňovaly tisíce třpytivých světel mezi stromy. Alhana ulehla, zavřela oči a snažila se odpočinout si před dlouhou a možná i nebezpečnou cestou.

Gil dál pochodoval sem a tam ve tmě a snažil se rozplést zmatené klubko myšlenek.

Domov! Tolik ho toužil opustit. Bylo zvrácené, že se nyní chtěl vrátit.

„Otec se za mnou vydal. Vím to. A možná se kvůli mně ocitl v nebezpečí.“ Gil si povzdychl. „Nadělal jsem tolik problémů. Jestli se otci něco stane, bude to moje vina. Varoval mě, abych sem nejezdil. Proč jsem ho neposlechl? Co to se mnou jenom je? Proč dělám tak strašné věci? Já.

Zastavil se. Zdola k němu dolehl hluk a hlasy hovořící qualineštinou. Gila to vyplašilo, protože ho napadlo, že Alhanin plán možná odhalili, a přemýšlel, jestli ji má probudit.

Ale ona už byla vzhůru, seděla a hleděla na něj doširoka otevřenýma očima. Chvíli poslouchala, pak si s úlevou oddychla.

„Jsou to jen členové Thalas-Enthie — Rashasovi komplicové. Plánují vstoupit do komnat senátu spolu, aby dali najevo jednotu.“

„Takže všichni senátoři s Rashasem nesouhlasí?“

„Mladší členové stojí proti němu, ale je jich příliš málo, než aby na tom záleželo. Ale mnoho starších je na vážkách. Kdyby tady byl Porthios, Rashas by neměl šanci, a on to ví.“

„Co se stane zítra, až zmizíte a já tady nebudu, aby mě mohli korunovat?“

Alhana se zatvářila pohrdavě. „Lid se probudí a zjistí, že nemá vládce. Rashas bude muset poslat pro Porthia. Ten Thalas-Enthii pokárá a my budeme žít dál jako obvykle.“

Gil vzpomínal, jak matka s otcem hovořili o sňatku Alhany s Porthiem. Nebylo to šťastné manželství. Manžel a manželka se vídali jen zřídka. Porthios bojoval s Lorakovým snem v Silvanestu. Alhana přejížděla sem a tam mezi královstvími a snažila se je udržet pohromadě. Ale mluvila o manželovi s úctou a hrdostí, když už ne s láskou.

Gil se na ni zadíval zbožňujícíma očima. Dokázal bych žít jen z její krásy. Kdyby byla moje, nic jiného bych nepotřeboval. Přežil bych i bez vody a jídla. Jak ji mohl někdo nemilovat? Porthios musel být pořádný hlupák.

Dole se rozlehl výbuch veselí. Hlasy začaly utichat.

„Odchází,“ řekla Alhana. „Teď se stráže uvolní.“

Dům ztichl. Jakmile si byli kagonestští strážci jistí, že Rashas odešel, začali spolu hovořit a smát se. Kopí zarachotila o podlahu. Další smích a podivné cvakání.

Gil pohlédl zmateně na Alhanu.

„Ten zvuk vydávají hůlky, které hází na podlahu. Kagonesti hrají hru. Dělají to pokaždé, když Rashas odejde, ale nemysli si, že polevují v ostražitosti,“ varovala. „Jakmile by ses pokusil otevřít dveře, vyměnili by hůlky za kopí.“

„Tak jak utečeme?“

Zahrada se nacházela hluboko pod nimi; Gil už se díval.

„Samar všechno naplánoval,“ řekla Alhana a odmlčela se.

Čas ubíhal. Gil byl nervózní, neklidný.

„Jak dlouho trvá shromáždění Thalas-Enthie?“

„Dlouho do noci,“ odvětil Alhana tiše. „Koneckonců plánují vzpouru.“

Hra Divých elfů se podle výbuchů smíchu a občasných přátelských hádek stávala stále víc a víc vzrušující. Gil přistoupil ke dveřím a přitiskl na ně ucho, aby lépe slyšel. Jednou by se k takové hře rád připojil, a tak přemýšlel, jak se asi hraje. Hůlky zarachotily, pak se na několik okamžiků rozhostilo naprosté ticho, po kterém následoval výdech úlevy nebo podrážděné výkřiky. Vítěz radostně výskal a ten, kdo prohrál, dobrosrdečně klel.

Pak se ozval neznámý hlas. „Dobrý večer, pánové. Kdo vyhrává?“

Alhana smrtelně zbledla a vstala. „To je Samar,“ zašeptala. „Ustupte od dveří! Rychle!“

Gil uskočil. Slyšel výkřiky a zmatek za dveřmi. Rychlá, podivná slova v jazyce, který neznal, zvuky utišila a proměnila je v tlumené sténání. Ozvaly se rány, jak těla dopadla na podlahu. Na deset zabušení srdce — rychlých a vyděšených — se rozhostilo dokonalé ticho.

Dveře se otevřely. Do komnaty vstoupil mladý elfský válečník.

„Samaře! Věrný příteli.“ Alhana se na něj usmála. Elegantně a klidně k němu natáhla ruku, jako by byla v audienční komnatě.

„Má královno!“ Samar před ní padl na koleno. Uctivě sklonil hlavu.

Gil vyhlédl zvědavě ze dveří. Diví elfové leželi na podlaze v bezvědomí. Někteří stále svírali oštěpy. Ve středu místnosti hořelo něco, co vypadalo jako kus srolovaného pergamenu. Gil se díval, jak oheň polyká pergamen, dokud celý neshořel. Ve vzduchu se vznášel zelený kouř.

Gil se chystal vyjít ven a podívat se zblízka.

„Opatrně, mladý muži,“ varoval Samar. Rychle vyskočil na nohy a strhl Gila zpátky. „Nepřibližujte se k dýmu, jinak usnete stejně hluboce jako oni.“

„Princ Gilthas, syn Laurany Solostaran a Tanise Půlelfa,“ představila ho Alhana. „Toto je Samar z Domu ochránců.“

Samar přelétl Gila studeným, hodnotícím pohledem a Gil se náhle vedle zkušeného válečníka cítil slabý a křehký. Samar pozdravil mladíka chladným kývnutím, pak se ihned otočil ke královně.

„Všechno je připraveno, Vaše Veličenstvo. V lese čekají gryfové. Zuřili, když zjistili, že vás Rashas uvěznil.“ Samar se ponuře usmál. „Myslím, že už se na gryfovi neproletí. Pokud jste připravená, půjdeme. Kde máte věci? Ponesu je.“

„Cestuji nalehko, příteli,“ řekla Alhana. Roztáhla prázdné ruce.

„Ale vaše šperky, královno…“

„Mám všechno, co je pro mě důležité.“ Dotkla se prstenu na ruce. „Symbol víry a důvěry, který jsem dostala od manžela. Nic jiného nepotřebuji.“

Samar se zamračil. „Sebrali vám šperky, že ano, královno? Jak se odvážili?“

Alhanin hlas byl jemný, ale přísný. „Šperky patří lidu Qualinestu. To je podružné, Samaře. Máš pravdu. Měli bychom jít.“

Válečník se uklonil v tichém souhlasu. „Zbavil jsem se i stráží pod schody. Půjdeme tudy. Zakryjte si nos a ústa, královno. Vy také, princi,“ rozkázal Gilovi krátce. „Nenadechněte se magického kouře.“

Alhana si přitiskla na tvář vyšívaný hedvábný kapesník, Gil lem pláště. Samar je vedl a ruku měl položenou na jílci meče. Překročili spící těla Divých elfů a opatrně obešli doutnající popel magického svitku. Když dorazili na vrchol schodiště, Samar je zastavil.

„Zůstaňte tady,“ zašeptal.

Sestoupil ze schodů, rozhlédl se, a když se ujistil, že vzduch je čistý, pokynul Alhaně a Gilovi, aby ho následovali.

V půlce schodiště Samar náhle Alhanu popadl a strhl ji do stínů. Divoký pohled a naléhavé „Zpátky!“ Gila varovaly, aby udělal totéž.

Přitiskl se ke stěně a neodvažoval se ani dýchat.

Ze dveří přímo pod nimi vyšla Divá elfka. Nesla stříbrnou mísu s ovocem. Broukala si písničku, prošla vstupní halou a zamířila na nádvoří, které osvětlovala malinká třpytivá světýlka. Další kagonestský sluha se s ní setkal u dveří. Chvíli spolu hovořili. Gil zachytil qualinestské slovo „hostina“. Zmizeli na nádvoří.

Gil žasl. Jak, ve jménu Paladina, slyšel Samar ženu přicházet? Šla bosky a až na písničku se pohybovala tiše jako vítr. Gil se na válečníka zadíval s neskrývaným obdivem. Samar se tiše omlouval královně.

„Odpusťte mi moji hrubost, Vaše Veličenstvo.“

„Nemusíš se omlouvat, Samaře. Pospěšme si, než se vrátí.“

Rychle a tiše se rozběhli dolů ze schodů.

Samar položil ruku na kliku.

Dveře se rozlétly, ale neotevřel je válečník.

Ve dveřích stál senátor Rashas.

„Co je to?“ obořil se na ně užasle a zadíval se na válečníka a Alhanu. Senátorova tvář se zkroutila vzteky. „Stráže! Chopte se jich!“

Qualinestští elfové v uniformách městské stráže se protáhli kolem Rashase. Samar tasil a vrhl se před královnu. Stráže zvedly zbraně.

Gil nebyl ozbrojen, ale i kdyby nějakou zbraň měl, ani by nevěděl, co s ní dělat. V uších mu bušila krev. Když se Rashas objevil, strach ho skoro ochromil. Ale teď vyprchal. Gilova krev se rozpálila. Cítil se lehký a klidný, připravený bojovat. Napnul se a připravil se skočit…

„Zanechte toho šílenství!“

Alhana se vrhla mezi bojující. Něžnýma, bílýma rukama popadla čepel Samarova meče a odstrčila stranou zbraň, kterou ho ohrožoval jeden ze strážců.

„Samaře, schovej zbraň,“ rozkázala silvaneštinou a hlas se jí třásl city a vztekem.

„Ale královno!“ namítl prosebně.

„Samaře! To je rozkaz!“ prohlásila.

Samar pomalu a zdráhavě sklonil meč. Ale nezasunul ho do pochvy.

Alhana se obrátila k Rashasovi.

„Takže to došlo tak daleko,“ řekla. „Elf zabíjí elfa. To chcete, Rashasi?“

Alhana zvedla ruce. Měla je pořezané a krvácely.

Ale Rashase nedojala. Tvářil se tvrdě a chladně. Ale qualinestské stráže zneklidněly, sklonily zbraně a o krok ustoupily. Gil se zahleděl na krev na královniných rukou a hluboce se zastyděl za svoji krvežíznivost.

„Nezpůsobil jsem to já, má paní,“ řekl Rashas chladně, „ale vy. Pokusila jste se utéct a porušila tak právoplatné rozhodnutí Thalas-Enthie.“

„Právoplatné!“ Alhana na něj pohrdavě pohlédla. „Jsem vaše královna. Nemáte právo věznit mě proti mé vůli!“

„Ani královna nestojí nad právem. Víme o tajných jednáních, Vaše Veličenstvo. Víme, že vy a zrádce Porthios jste se spikli s nepřáteli.“

Alhana na něj nechápavě hleděla. „Jednání…“

„Dohoda zvaná Spojené národy.“ Rashas zavrčel. „Dohoda, která by z nás udělala otroky!“

„Ne, senátore. Nerozumíte! Špatně jste to pochopil!“

„Popíráte, že jste potají jednali s lidmi a trpaslíky?“

„Nepopírám,“ odvětila Alhana důstojně. „Jednání muselo probíhat utajeně. Záležitost byla příliš delikátní, příliš nebezpečná. Ve světě se dějí věci, o kterých nic nevíte. Nemůžete pochopit.

„Máte pravdu, má paní,“ přerušil ji Rashas. „Nechápu. Nechápu, jak jste mohla zaprodat nás i naši zemi.“

Alhana zůstala klidná a vznešená. „Jste slepý hlupák, ale na tom nezáleží. Naše jednání byla právoplatná. Neporušili jsme žádné právo.“

„Naopak, má paní!“ Rashas ztrácel trpělivost. „Elfské právo vyžaduje, aby všechny smlouvy odsouhlasila Thalas-Enthie!“

„Předložili bychom ji senátu. Přísahám…“

„Silvanestská přísaha?“ Rashas se pohrdavě zasmál.

„Královno, odpusťte, že vás neposlechnu,“ řekl Samar tiše. Válečník chytil Alhanu a strčil ji ochranitelsky Gilovi do náruče.

Silvanesti pozvedl meč a vrhl se na Rashase.

Obklopily ho qualinestské stráže. Meče se srazily a ocel zařinčela. Rashas se zapotácel zpět do bezpečí kouta. Gil se postavil před Alhanu. S hrůzou přihlížela a nemohla nic udělat.

Qualinesti byli v přesile čtyři na jednoho. Samar bojoval statečně, ale stráže ho přemohly a odzbrojily. Ale bojoval dál. Stráže ho bily pěstmi a plochou stranou mečů, až klesl v bezvědomí na podlahu.

Gil poprvé uviděl někoho krvácet v důsledku násilného činu. Z toho pohledu a z vlastní nemohoucnosti se mu udělalo zle.

Alhana poklekla vedle padlého Samara.

„Je vážně zraněný.“ Podívala se na Qualinesti. „Odneste ho k léčitelům.“

Strážce se otočil k Rashasovi. „Je to vaše přání, senátore?“

Alhana zbledla a kousla se do rtu.

Rashas měl situaci opět pod kontrolou. „Odneste ho k léčitelům. Až s ním skončí, uvrhněte ho do vězení. Za zradu zaplatí životem. Jeden ze stráží se se mnou vrátí do senátu. Musím senátory informovat o tom, co se stalo. Ostatní odvedou Alhanu Hvězdbrízu zpátky do jejích komnat. Ne, vás ne, princi Gilthasi. Chci si s vámi promluvit.“

Gil vzdorovitě zavrtěl hlavou.

Alhana vstala, přistoupila k němu a položila mu ruku na paži. „Jste qualinestský princ,“ řekla upřímně a naléhavě. „A syn Tanise Půlelfa. Máte dost odvahy, abyste to zvládl.“

Gil tak docela nechápal, ale napadlo ho, že by jí mohl způsobit další problémy, kdyby odmítl Rashase poslechnout.

„Budete v pořádku, královno Alhano?“ zeptal se a zdůraznil její titul.

Usmála se na něj. Pak důstojně a v doprovodu stráží opustila komnatu.

Když odešla, senátor se obrátil ke Gilovi.

„Hluboce se omlouvám za tuto nešťastnou událost, můj princi. Přebírám plnou zodpovědnost. Nikdy jsem vás neměl ubytovat s tou lstivou ženskou. Měl jsem předpokládat, že vás přiměje, abyste se podílel na jejím zrádném plánu. Ale teď už jste v bezpečí, můj princi.“ Rashas hovořil uklidňujícím, laskavým hlasem. „Najdu vám na dnešní noc jiné ubytování.“

Gil věděl, co by v takové situaci udělal otec. Namáhavě by polkl a pak by Rashase uhodil.

I pod tlakem se chovej zdvořile.

Kdyby Rashase udeřil, nijak by si nepomohl a jen by tím celou situaci zhoršil. Gil věděl, co by udělala matka.

Gil si lítostivě povzdechl, nasadil klidný, mírný výraz, který nejednou spatřil na matčině tváři a který neprozrazoval, nač myslí.

„Děkuji za váš zájem, senátore.“

Rashas kývl, pak hladce pokračoval: „Členové Thalas-Enthie se nesmírně touží s vámi setkat, princi Gilthasi. Požádali mě, abych vás přivedl na dnešní shromáždění. Proto jsem se vrátil tak brzy. Poslali mě, abych vás přivedl do senátní síně. Měli jsme štěstí, nemyslíte? Zdá se, že bohové stojí na mé straně.“

Alespoň jeden bůh, pomyslel si Gil pochmurně. Nebo bych spíš měl říct bohyně?

„Ale nevypadáte nejlépe,“ řekl Rashas s ustaraným soucitem. „Nepřekvapuje mě to. Ta zrádná ženská vás přivedla do velkého nebezpečí.“ Ztišil hlas. „Říká se, že je čarodějnice. Ne, ne. Nesnažte se mluvit, můj princi. Předám vaši omluvu senátu.“

„Prosím, udělejte to, senátore,“ řekl Gil. Tuhle hru mohli hrát dva. Jen litoval, že nezná lépe pravidla.

Rashas se uklonil. „Dobře se dnes v noci vyspěte, princi Gilthasi. Zítřek bude namáhavý. Ne každý den jste korunován na krále.“

Senátor přivolal jednoho z kagonestských sluhů. „Odveď Jeho Výsost do nových komnat — pryč od čarodějnice. A postarej se, aby ho nikdo nerušil.“

11. kapitola

Gil ležel celou noc v posteli a plánoval další krok. Krátce poté, co ho odvedli do pokoje, ho napadlo, že si s Alhanou dělají zbytečné starosti. Věděl, co dělat, jak situaci zvládnout. Bylo to velmi prosté. Jen litoval, že nemůže Alhaně říct, že se nemá čeho bát.

Gil si v mysli několikrát zopakoval, co Rashasovi řekne. Uklidnil se a usnul.

Probudilo ho zaklepání. Posadil se a vyhlédl z okna. Ještě pořád byla tma.

Kagonestský strážce otevřel dveře a vpustil do Gilova pokoje tři služebné. Jedna z žen nesla velké umyvadlo s vodou vonící po růžích; na hladině plavaly pomerančové květy. Druhá přinesla lampu a jídlo na podnose. Třetí držela v rukou opatrně měkký žlutý háv.

Kagonestská žena, která přinesla jídlo, byla velmi mladá, nemohla být starší než Gil. A byla také velmi krásná. Na rozdíl od starších elfů neměla pomalované tělo. Buďto se jí to nelíbilo, nebo zvyk mezi mladými vymíral. Ale měla tmavou kůži svého lidu a vlasy jako leštěné zlato. Její oči byly v měkkém světle lampy velké a hnědé. Když pokládala tác na stolek vedle postele, stydlivě se na něj usmála.

Gil se také usmál, vůbec o svém gestu nepřemýšlel. Hluboce ho tedy zahanbilo, když se starší ženy rozesmály a pronesly něco ve svém melodickém jazyce. Mladá dívka se začervenala a rychle ustoupila od Gilovy postele.

„Jíst. Umýt. Obléknout,“ řekla jedna starší žena a doplnila hrubou qualineštinu pohyby rukama. „Pán brzy přijde za vámi. Před východem slunce.“

„Chci vidět královnu Alhanu,“ prohlásil Gil pevně a snažil se, aby to znělo co nejdůstojněji, i když ho ženy prakticky lapily v posteli.

Kagonestská žena sklouzla pohledem ke strážci, který sál ve dveřích a vše pozorně sledoval. Zamračil se, vyštěkl rozkaz a ženy rychle vyběhly ven.

„Chci…“ začal Gil znovu nahlas, ale strážce jen zabručel a zabouchl dveře.

Gil se zhluboka nadechl. Brzy se bude muset postavit Rashasovi. Umyl se a znovu a znovu si v mysli procházel svoji řeč. Žlutému hávu – obřadnímu šatu Mluvčího slunce a hvězd — sotva věnoval pohled a oblékl si cestovní šaty, v nichž přijel do Qualinestu a ve kterých se rovněž zamýšlel vrátit domů.

Domů! Do očí mu vyhrkly slzy. Tak rád by se vrátil a už nikdy neodešel. Pohled mu zalétl k podnosu s jídlem. Vzpomněl si na krásnou dívku, která ho přinesla, na její oči a úsměv.

No, možná by neodešel nějaký čas. Až by bylo po všem a Alhana s Porthiem by se opět stali právoplatnými vládci, vrátil by se sem. A přijel by s rodiči.

Zkusil něco sníst, ale vzdal to. Seděl na posteli ve světle lampy a netrpělivě čekal na Rashase.

Skleněná tabule v okně se leskla růžovým světlem. Slunce už skoro vycházelo. Gil uslyšel kroky, pak do komnaty vstoupil Rashas. Vrazil dovnitř, aniž by zaklepal. Senátor pohlédl napřed na háv Mluvčího, který ležel netknutý na posteli, pak na Gila.

Gil se postavil a stál před senátorem uctivě, ale rozhodně ne pokorně.

„Co je to?“ obořil se na něj Rashas překvapeně. „Neřekly vám ženy…? Zatraceně. Barbaři vždycky všechno popletou. Musíte si obléct háv Mluvčího, princi Gilthasi. Očividně jste špatně pochopil…“

„Pochopil jsem správně, senátore,“ řekl Gil a použil formální oslovení.

Ruce měl ledové a ústa tak suchá, až se obával, aby se mu nezlomil hlas a nepokazil tak pečlivě nacvičenou řeč. Ale s tím už nemohl nic dělat. Musel si nějak poradit. Musel udělat, co považoval za správné, musel nějak napravit škody, které napáchal.

„Nestanu se Mluvčím, senátore. Odmítám složit slib.“

Gil se odmlčel a čekal, že se Rashas začne hádat, zesměšňovat ho, nebo mu dokonce začne domlouvat a prosit ho.

Rashas neřekl vůbec nic. Tvář měl nečitelnou. Založil si ruce na hrudi a čekal, až bude Gil pokračovat.

Gil si olízl suché rty. „Možná jste, senátore, předpokládal, že když mě rodiče nevychovali v Qualinestu, nevím nic o svém původu. Není tomu tak. Vím všechno o ceremonii, během které je korunován Mluvčí slunce a hvězd. Matka mi vše vysvětlila. Vím, že potřebujete jednu věc. Mluvčí musí složit slib z vlastní svobodné vůle.“

Gil zdůraznil svá slova. Mluvilo se mu snadněji. Byl příliš zaujatý, než aby si uvědomil, že Rashasova reakce — nebo spíše to, že nijak nezareagoval — mu může způsobit potíže.

„Nesložím slib,“ dokončil Gil a znovu se zhluboka nadechl. „Nemůžu být vaším Mluvčím. Nezasloužím si takovou čest.“

„To máš pravdu, že šiji nezasloužíš,“ pronesl náhle Rashas tiše a s potlačovanou zuřivostí. „Ty arogantní malý míšenče. Tvůj otec je bastard. Nikdy nepoznal jméno muže, který se vyspal s děvkou, jíž byla jeho matka. Měli ji v potupě vyhnat. Taky jsem to řekl, ale Solostaran byl měkkosrdcatý, slabý idiot.

A tvoje matka! Která slušná elfka by si navlékla zbroj a vyrazila do bitvy jako muž? Nepochybuji o tom, že se dobře bavila — dnem i nocí ji obklopovalo tolik vojáků! Tvoje matka není nic jiného než oslavovaná markytánka. Půlelf byl jediný chlap, který byl ochotný šiji vzít, když s ní ostatní skončili! S takovým původem můžeš být rád, že ti vůbec dovolíme nadechnout se qualinestského vzduchu, princi Gilthasi!“ Rashas jeho jméno skoro zavrčel.

„A ty teď máš, u všech bohů, tu drzost odmítnout — odmítnout — stát se Mluvčím! Měl bys mi klečet u nohou a brečet vděkem, že jsem tě zvedl z bahna a něco z tebe udělám!“

Šokovaný Gil hleděl na senátora v nevěřícné hrůze. Začal se třást. Žaludek se mu stáhl a udělalo se mu zle z toho, co slyšel. Jak mohl být ten muž tak podlý? Jak ho mohly takové věci vůbec napadnout? Jak je mohl vyslovit? Gil se ze všech sil snažil odpovědět, ale dusivý, žhavý vztek mu stáhl hrdlo.

Rashas se na něj ponuře zahleděl. „Jsi ještě tupější, než jsem si myslel, ale asi jsem to měl čekat. Jsi opravdu synem svého otce!“

Gil se přestal třást. Stál ztuhle a ruce svíral pevně za zády. Podařilo se mu usmát. „Děkuji vám za poklonu, pane.“

Rashas zaváhal a přemýšlivě se zamračil. „Vidím, že se budu muset uchýlit ke krajním prostředkům. Pamatuj, mladý muži. Ať už se stane cokoli, přivodil sis to sám. Stráže!“

Rashas sebral háv Mluvčího z lůžka, zabořil kostnaté prsty Gilovi do paže a smýknul s ním ke dveřím. Kagonestský strážce Gila pevně popadl.

Zoufale se snažil osvobodit. Rashas pronesl něco v kagoneštině. Strážce sevření ještě zesílil.

„Pokud mu přikážu, zlomí ti ruku,“ řekl Rashas chladně. „No tak, princi.“ Opět se ušklíbl. „Přestaň ztrácet můj čas.“

Rashas je odvedl z Gilova pokoje a nahoru po schodech, zpátky do té části domu, kde věznili Alhanu Hvězdbrízu. Gil byl do této chvíle příliš rozzlobený, než aby dokázal uvažovat rozumně. Ale nyní začal vztek vytlačovat strach.

Senátor Rashas byl zjevně šílený.

Ne, není, uvědomil si Gil s hrůzou. Kdyby byl šílený, nikdo by ho neposlouchal, nikdo by ho nenásledoval. On opravdu věří všem těm ohavným věcem, které řekl o mých rodičích. Opravdu věří, že Alhana je čarodějnice.

Věří všemu, co v noci řekl o smlouvě, o tom, že se elfové stanou otroky lidí. Všechno má tak popletené, až si myslí, že dobro je zlo, a zlo je dobro!

Jak je to možné? Nechápu… A jak ho můžu zastavit?

Dorazili do Alhaniných komnat. Rashas zavrčel rozkaz a Kagonesti rozrazil dveře. Senátor vstoupil do místnosti a strážce vtáhl dovnitř Gila.

Gil odstoupil od Divého elfa a pokusil se sebrat svoji důstojnost. Vzdorovitě se na Rashase zahleděl.

Alhana stála a pohlížela na Rashase s klidným pohrdáním. „No, co tu chcete, senátore? Neměla by už probíhat korunovace?“

„Ukázalo se, že tento mladý muž je nadmíru vzdorovitý, lady Alhano.“ Rashas se choval chladně a zdvořile. „Odmítá složit slib. Myslel jsem, že byste ho mohla přesvědčit, že to, co dělá, není v jeho nejlepším zájmu — ani ve vašem.“

Alhana odměnila Gila teplým, souhlasným úsměvem. Uklidnil jeho strach a naplnil ho novou silou a nadějí. „Přesně naopak. Myslím si, že tento mladík projevil na svůj věk mimořádnou moudrost a odvahu. Zjevně jste se v něm spletl, Rashasi. V žádném případě bych se mu nepokusila jeho rozhodnutí rozmluvit.“

„Myslím, že změníte názor, lady Alhano,“ řekl Rashas hladce. „Stejně jako tento mladík.“

Rashas pronesl několik slov v kagoneštině. Jeden z Divých elfů odložil kopí a sundal si z ramene luk. Rashas ukázal na Alhanu. Divý elf kývl. Vytáhl šíp z toulce a vložil ho do luku.

Alhana smrtelně zbledla, ale ne strachem. Zadívala se na senátora pohledem, který mohl být dokonce soucitný. „Svádí vás temnota, Rashasi. Nechtě toho, než vás zničí!“

Rashas se zatvářil pobaveně. „Já se s Temnou královnou nespojil — vy jste její služebnice, takže byste to měla vědět. Já dělám vše, co je v mých silách, abych ochránil svůj lid před jejím zvrhlými stíny. Osvítilo mě Paladinovo svaté světlo!“

„Ne, Rashasi,“ řekla Alhana tiše. „Paladinovo světlo ozařuje, ale neoslepuje.“

Rashas se s tvrdým, povýšeným výrazem odvrátil od Alhany a obrátil se tváří ke Gilovi, který teprve teď začínal chápat, co se děje.

„Něco takového… nemůžete udělat!“ vydechl Gil. Nevěřícně se na Rashase zadíval. „Nemůžete…“

Senátor po něm mrštil žlutým hávem Mluvčího. „Nastal čas, aby ses připravil na obřad, princi.“

12. kapitola

Tanis byl ve Věži Slunce naposledy v temných dnech těsně před začátkem Války kopí. Na Krynn se vrátili zlí draci. Noví a strašliví nepřátelé — drakoniáni — se přidávali k ostatním služebníkům Temné královny a vytvářeli obrovské armády pod velením mocných Dračích velmistrů. Zvítězit v boji s tak mocným nepřítelem se zdálo nemožné. V této věži se elfové Qualinestu možná naposledy sešli, aby naplánovali odchod svého lidu z milované domoviny.

Za temné noci tehdy neochvějně hořely malinké plamínky naděje: Nadějí byla hůl s modrým krystalem a žena, která byla natolik moudrá a silná, aby s ní dokázala zacházet; nadějí byl veselý šotek, který se rozhodl pomoct při „malých věcech“; nadějí byl rytíř, jehož odvaha se stala majákem pro všechny, kdo se krčili ve strachu před hrozivými křídly Temné královny.

Zlatoluna, Tasslehoff a Sturm — oni a zbytek hrdinů byli s Tanisem v této komnatě, v této věži. Cítil jejich přítomnost i teď. Rozhlédl se po komnatě Mluvčího slunce a zaradoval se. Všechno dobře dopadne. Vzhlédl ke kupoli, kterou zdobila jiskřící mozaika modrého nebe a slunce na jedné straně, stříbrného měsíce, rudého měsíce a hvězd na druhé.

„Prosím, bohové,“ modlil se Tanis tiše. „Odvedu tě domů, synu, a začneme zase od začátku. A tentokrát to bude jiné, slibuji.“

Dalamar stál vedle Tanise a také hleděl vzhůru. Temný elf se pobaveně zasmál. „Zajímalo by mě, jestli ví, že teď mají na stropě i černý měsíc?“

Tanis se šokované zadíval na strop. Pak potřásl hlavou. „Je to jenom díra. Několik kachlů vypadlo, to je vše.“

Dalamar mu věnoval postranní pohled. Temný elf se usmál.

Tanisovi nebyl jeho pohled příjemný, a tak se přestal na mozaiku dívat.

Bílé mramorové stěny věže se třpytily v rudém úsvitu. Obrovská kruhová místnost byla zatím prázdná, jen pod kupolí stálo řečniště. Elfové se ještě nesešli, protože čekali, až se slunce zcela vyhoupne nad obzor. Tanis s Dalamarem dorazili brzy, neboť cestovali magickými stezkami — cesta byla krátká, ale bouřlivá a dokonale Tanise zmátla a dezorientovala.

Než opustili Věž Vysoké magie, dal Dalamar Tanisovi prsten vytesaný z průsvitného křemene.

„Nasaď si ho, příteli, a nikdo tě nespatří.“

„Tím chceš říct, že se stanu neviditelným?“ zeptal se Tanis a s pochybami se zadíval na prsten. Nedotkl se ho.

Dalamar navlékl prsten Tanisovi na ukazovák.

„Tím chci říct, že tě nikdo neuvidí,“ odvětil temný elf. „Jen já.“

Tanis nechápal a rozhodl se, že ani pochopit netouží. Držel ruku podivně zkroucenou, protože se neodvažoval prstenu dotknout, aby neporušil kouzlo, a netrpělivě čekal, až obřad začne. Čím dříve začne, tím dříve skončí, a on a Gil budou bezpečně doma.

Jasné sluneční světlo pronikalo dovnitř malými okny a odráželo se od zrcadel zasazených do zářících mramorových zdí. Hlavy Domů začaly zaplňovat komnatu. Několik se jich zastavilo přímo před Tanisem. Ztuhl a čekal, kdy ho objeví. Elfové procházeli těsně kolem něj, ale nikdo si ho nevšímal. Tanis se uvolnil a pohlédl na Dalamara. Viděl temného elfa a temný elf viděl jeho, ale nikdo jiný nemohl. Magie fungovala.

Tanis pátral v davu.

Dalamar se naklonil blíž a tiše promluvil: „Je tady tvůj syn?“

Tanis zavrtěl hlavou. Snažil se přesvědčit sám sebe, že všechno je v pořádku. Pořád bylo brzy. Gil pravděpodobně vstoupí s Thalas-Enthií.

„Nezapomeň na plán,“ dodal Dalamar zcela zbytečně. Tanis během dlouhé, bezesné noci na nic jiného nemyslel. „Musím se ho dotknout, abych ho dokázal přenést. A to znamená, že se musíme odhalit. Možná bude vyděšený a pokusí se utéct. Budeš ho muset uklidnit. Musíme jednat rychle. Jestli nás uvidí nějaký Bílý plášť…“

„Přestaň si dělat starosti,“ řekl Tanis netrpělivě. „Vím, co mám dělat.“

Komnata se rychle zaplnila. Elfové byli rozrušení, napjatí. Zvěsti se šířily rychleji než plevel. Tanis slyšel, jak někteří pronesli jméno Porthios, ale spíše smutně než rozzlobeně. Ale kdykoli se ozvalo jméno Alhany, doprovázela ho kletba. Porthia očividně svedla silvanestská žena. Několik starších elfů, kteří stáli poblíž Tanise, ji označilo za „čarodějnici“.

Neklidně se pohnul a bylo pro něj nesmírně těžké se ovládnout. Dal by veškeré své bohatství za to, aby mohl vtlouct do hlav těch starých pošetilců trochu rozumu.

„Klid, příteli,“ varoval ho Dalamar tiše a položil Tanisovi ruku na paži. „Neprozraď nás.“

Tanis stiskl čelist a uklidnil se. Na protější straně síně se rozpoutala hádka. Několik mladých elfu — stali se Hlavami Domů díky nečekané smrti rodiče — se hlasitě dohadovalo se staršími.

„Světem dují vichry změny a přinášejí s sebou nové nápady, čerstvé myšlenky. Elfové by měli otevřít okna, vyvětrat domy a zbavit se zatuchlých, nepružných zvyků,“ prohlašovala jedna mladá žena.

Tanis mladým mužům a ženám v duchu tleskal, ale s lítostí viděl, že je jich jen pár a starší mladistvé hlasy snadno překřičí.

Stříbrný zvon jednou zazvonil. Shromáždění ztichlo. Dorazili členové Thalas-Enthie. Ostatní elfové senátorům uctivě uvolnili cestu. V obřadních rouchách utvořili kruh kolem řečniště.

Tanis zapátral ve skupině, ale nikde Gila neviděl.

Čarodějka v bílém hávu, členka Thalas-Enthie, zvedla hlavu. Ostře se rozhlédla a zamračila se.

„Do Propasti,“ zamumlal Dalamar a zatahal Tanise za rukáv. „Dávej pozor na čarodějku, příteli. Cítí, že něco není v pořádku.“

Tanis se zatvářil vyplašeně. „Vidí tě? Nás?“

„Ne, ještě ne. Ale jsem pro nijako smrdutý zápach,“ řekl Dalamar. „Stejně jako ona pro mě.“

Bílý plášť dál pátrala v davu, ale pak stříbrný zvon zazněl čtyřikrát. Všichni elfové začali natahovat krky a ti menší stáli na špičkách, aby viděli přes hlavy a ramena vyšších. Soustředili se na malý výklenek přiléhající k síni a Tanis si náhle vzpomněl. Tam v komnatě čekal i on s přáteli, až je zavolají, aby předstoupili před starého Solostarana, Mluvčího slunce a hvězd, Lauranina otce a nevlastního otce Tanise.

Tanisovi se bolestivě stáhlo srdce. Věděl, že tam ve výklenku je jeho syn.

Do komnaty vstoupil Gilthas.

Tanis zapomněl na nebezpečí, zapomněl na všechno. Cítil jen starost, úžas a připustil si, že i hrdost.

Chlapec, který utekl z domova, už neexistoval. Jeho místo zaujal mladý muž s vážným, slavnostním výrazem, mladý muž, který stál vzpřímeně a důstojně ve žlutém, třpytivém hávu Mluvčího.

Elfové si mezi sebou začali mumlat. Zjevně je ohromil.

Tanis byl také ohromený. Jeho syn z dálky vypadal jako rozený král.

A pak Gilthas vstoupil do jasného slunečního světla. Otcovy milující oči si všimly, jak se mu chvěje zatnutá čelist, jak je bledý a že jeho výraz je úmyslně a opatrně prázdný. Rashas a čarodějka v bílém se postavili vedle něj.

„To je Gilthas. Pojďme.“

Tanis položil ruku na meč a vyrazil. Dalamar ho však popadl a strhl zpátky.

„Co je?“ obořil se na něj Tanis, ale pak si všiml výrazu temného elfa. „Co se děje?“

„Má na krku sluneční medailon,“ řekl Dalamar.

„Co? Kde? Nevidím ho.“

„Ukrývá ho pod hávem.“

„No a?“ Tanis nechápal, kde je problém.

„Medailon je posvátný a požehnal mu samotný Paladin. Chrání ho před lidmi, jako jsem já. Nemůžu se ho dotknout.“

Temný elf přistoupil blíž a pošeptal Tanisovi do ucha: „Nelíbí se mi to, příteli. Proč má Gilthas sluneční medailon? Může ho nosit jen Mluvčí sluncí a hvězd. Porthios by se ho dobrovolně nevzdal a díky jeho posvátným vlastnostem mu ho nikdo nemůže odebrat násilím. Děje se tady něco zlověstného.“

„To je další důvod, proč dostat Gila pryč! Co uděláme?“

„Tvůj syn si musí medailon sundat, Tanisi. A musí to udělat dobrovolně.“

„O to se postarám!“ řekl Tanis a opět vyrazil.

„Ne, počkej!“ varoval Dalamar. „Trpělivost, příteli. Ještě nenastal čas — ne když vedle něj stojí prokletý Bílý plášť. Počkejme a podívejme se, co se stane. Správný okamžik přijde. A pak musíš být připravený.“

Půlelf pomalu sundal ruku z meče. Instinkt mu říkal, aby jednal a nečekal. Ale Dalamar měl pravdu. Ještě nenastal správný čas. Tanis neklidně přešlápl a přinutil se být trpělivý.

Gilthas se přiblížil k řečništi. Byl menší než elfové kolem. Nikdy nebude tak vysoký jako ostatní elfové — mohla za to lidská krev. Na okamžik vypadal malý, a vůbec ne jako král.

Rashas postrčil Gila vpřed a položil mu ruku na rameno.

Gil se obrátil a chladně na něj pohlédl.

Rashas stiskl rty, usmál se a spustil ruku.

Gilthas se otočil zády k Rashasovi a pomalu přistoupil k řečništi. Zvedl hlavu a rychle, pátravě a s nadějí se rozhlédl.

„Hledá mě,“ řekl Tanis. Položil ruku na prsten. „Ví, že pro něj přijdu. Kdyby mě viděl…“

Dalamar zavrtěl hlavou. „Mohl by nás prozradit.“

Tanis bezmocně přihlížel, jak synova naděje zemřela.

Gil svěsil hlavu a ramena. Pak se zhluboka nadechl, zvedl hlavu a zadíval se s klidným a hrdým výrazem do prázdna.

Rashas zahájil obřad, jak nejrychleji to šlo, a pominul všech rituály a ceremoniální řečičky, které elfové tolik milovali.

„Situace je vážná. Včera v noci chytily qualinestské stráže vetřelce, silvanestského špeha!“

Starší elfové vypadali náležitě šokované a rozhořčeně. Mladší elfové si vyměnili pohledy a zavrtěli hlavami.

„Zvěda jsme zajali a postavíme ho před soud. Ale kdo ví, jestli pracoval sám? Možná je jen předvojem útočící armády! Proto,“ pronesl Rashas tak hlasitě, až skoro křičel, „se senát v zájmu bezpečnosti národa rozhodl učinit jediný možný krok, který mu zůstal.

Thalas-Enthie rozhodla, že Porthios z rodu Solostaranů, současný Mluvčí slunce a hvězd, bude za zločiny proti svému lidu zbaven titulu. A dále bude vyhoštěn a vypovězen ze země, ze všech zemí, po kterých kráčí dobří lidé.“

„Protestujeme proti tomuto rozhodnutí!“ zvolal hlas.

Starší elfové zhrozeně požadovali, aby předstoupil ten, kdo se něčeho takového odvážil. Skupina mladých elfů stála pospolu a tváře jim ztvrdly vzdorem.

„Hlav Domů se nikdo neptal,“ pokračoval mladý elf a jeho hlas sílil, aby překřičel hlasy, které se dožadovaly ticha. „A proto protestujeme proti rozhodnutí.“

„Záležitost se Hlav domů netýká,“ prohlásil Rashas ledově. „Podle práva rozhoduje jen Mluvčí o tom, kdo bude vypovězen. A v případě, že vážný zločin spáchal samotný Mluvčí, vynese rozsudek Thalas-Enthie.“

„A kdo rozhodl o tom, že Porthios spáchal zločin?“ nedal se mladík.

„Thalas-Enthie.“

„Jak pohodlné!“ posmíval se mladík.

Jeho společníci ho podpořili. „Ať hlasují Hlavy Domů,“ zakřičelo jich několik.

„Chceme vyslechnout samotného Porthia,“ zavolala mladá žena. „Má právo se bránit.“

„Nabídli jsme mu to,“ řekl Rashas úlisně. „Poslali jsme zprávu do Silvanestu. Posel řekl Mluvčímu, že byl obviněn ze zrady a má se ihned vrátit a zodpovídat se. Jak vidíte, Porthios se nedostavil. Zůstal v Silvanestu. Opovrhuje nejen zákony, ale i vlastním lidem.“

„Chytré, velmi chytré,“ zamumlal Dalamar. „Rashas se samozřejmě zapomněl zmínit o tom, že Porthia uvrhli v Silvanestu do vězení.“

Tanis sledoval dění v ponurém mlčení. Jeho obavy o syna sílily. Zdálo se, že Rashas se nezastaví před ničím. Dalamar měl pravdu. Senátor uvízl ve spárech Temné královny.

Rashas pokračoval: „A tady je nejvýmluvnější znamení toho, jak Porthios lidem pohrdá. Ukaž jim to, princi Gilthasi.“

Gilthas zvedl hlavu. Zdálo se, že váhá. Rashas mu něco pošeptal. Gilthas na něj pohlédl s odporem a nenávistí. Pomalu sáhl do žlutého hávu a vytáhl třpytivý zlatý medailon ve tvaru slunce.

Komnatou se jako poryv větru prohnalo vzteklé zašumění.

Sluneční medailon byl starý, posvátný artefakt, který po staletí předával Mluvčí svému nástupci. Tanis přesně nevěděl, jaká je jeho moc. Potomci Silvana tajemství pečlivě uchovávali.

Kolik toho o něm věděl Dalamar? přemýšlel Tanis neklidně. A jak o něm věděl? Ne že by na tom záleželo. Temný elf měl pravdu. Porthios by se posvátného medailonu nikdy dobrovolně nevzdal.

Bílý plášť šeptala Rashasovi něco do ucha. Dalamar se napnul, ale Bílý plášť zjevně nabízela radu, ne varování.

„Všechno proběhlo podle práva,“ řekl Rashas, „ale pokud mladší a nezkušenější členové požadují hlasování, umožníme ho.“

Hlasovalo se. Porthios velkou většinou prohrál. Sluneční medailon rozhodl. Porthios se v očích elfů zřekl svého lidu. Nepřítomnému Mluvčímu zůstali věrní jen mladí elfové.

Rashas neoblomně pokračoval. „Zůstali jsme bez vůdce, a proto se obracíme k dalšímu potomkovi proslulého Silvana. Je mi potěšením a ctí představit vám Gilthase, syna Lauralanthalasy, dcery Solostorana, a příštího Mluvčího slunce a hvězd.“

Rashas strčil do Gilthase, který se davu zdvořile uklonil. Byl mimořádně bledý.

„Thalas-Enthie bedlivě prostudovala původ prince Gilthase. Považujeme ho za zcela uspokojující.“

„A co skutečnost, že jeho otec je napůl člověk?“ pokusil se namítnout jeden z mladých elfů.

Rashas se shovívavě usmál. „V dnešních osvícených dobách bychom už něco takového neměli obracet proti němu. Nemyslíte?“

Mladík se zamračil a neodpověděl. On a jeho společníci se chytili do vlastní pasti. Kdyby proti Gilthasovi dál protestovali, zdáli by se stejně zaujatí a nepružní jako starší. Mladí Představení si vyměnili pohledy. Pak se jako jeden obrátili a opustili síň.

Komnatou se jako hrom rozlehlo ustarané mumlání. Elfům se to nelíbilo. Zdálo se, že někteří začínají pochybovat. Rashas vydal příkaz Bílému plášti a pokynul jí. Zjevně rozkázal, aby se vydala za rebelujícími členy. Chystala se protestovat, ale Rashas se zamračil. Zopakoval gesto a tentokrát ostřeji.

Bílý plášť potřásla hlavou, opustila řečniště a pospíšila si ven ze síně.

„Děkuji, Takhisis!“ vydechl Dalamar.

Tanis stejně poděkoval Paladinovi.

Vyrazili vpřed a začali se opatrně proplétat davem. „Do nikoho nevraz!“ varoval Dalamar. „Možná jsme neviditelní, ale nejsme duchové!“

Elfové v komnatě zneklidněli a začali si mezi sebou mumlat.

Rashas pochopil, že ztrácí kontrolu. Zjevně musel vše rychle ukončit. Požádal o ticho. Elfové se postupně zklidnili a věnovali mu plnou pozornost.

„Nastal čas složit Slib,“ řekl a rychle se rozhlédl po síni.

Teď už nikdo neprotestoval. Tanis s Dalamarem byli skoro u řečniště. Gilthas se ho držel tak pevně, až mu zbělely prsty, jako by se potřeboval opřít. Zdálo se, že nevnímá, co se kolem něj děje. Tanis se připlížil blíž. Pevně svíral magický prsten.

Rashas se obrátil ke Gilthasovi. „Souhlasíš tímto, Gilthasi z rodu Solostaranů, z vlastní svobodné vůle se složením Slibu slunce a hvězd? Budeš po zbytek svých dnů sloužit lidu jako Mluvčí?“

Gilova tvář byla bezvýrazná, oči mrtvé. Navlhčil si suché rty a otevřel ústa.

„Ne, Synu! Zadrž!“ Tanis si strhl prsten.

Gil užasle hleděl na otce, který jako by vyrostl ze země.

Tanis popadl syna za paži. „Sundej si medailon!“ rozkázal. „Rychle!“

Dalamar se objevil po Gilově levici. Mladík hleděl omámeně z otce na temného elfa. Elfové v komnatě začali křičet a zmateně mumlat. Gil sevřel v ruce medailon.

Rashas, který stál těsně vedle mladíka, mu něco pošeptal.

„Gile, sundej si medailon,“ zopakoval Tanis tiše a trpělivě. „Neboj! Budeš v bezpečí. Odvedu tě domů.“

Tanisova slova probrala mladíka z netečnosti, ale neudělal to, co Tanis chtěl.

Gil se otci vytrhl. Byl smrtelně bledý, ale hlas měl silný.

„Mýlíš se, otče.“ Gilthas pohlédl na Rashase. „Já už jsem doma.“

Rashas začal volat stráže. Po vypuknutí zmatku vběhla Bílý plášť zpět do síně.

„Rychle, příteli!“ pobízel Dalamar tiše. „Pokud se ovšem nechceš stát svědkem magického souboje, který nám strhne věž na hlavu!“

„Gile, poslouchej mě,“ začal Tanis vztekle.

„Ne, otče, ty poslouchej mě,“ řekl Gilthas klidně. „Vím, co dělám.“

„Jsi dítě!“ zuřil Tanis. „Nemáš tušení, co děláš…“

Gilova tvář zrudla, jako by ho Tanis uhodil. Mlčky hleděl na otce a tiše ho žádal o důvěru, o pochopení. Medailon — posvátný artefakt elfů — mu zářil na hrudi a jasné světlo se mu odráželo v modrých očích.

Kolikrát Tanis jako dítě hledíval na medailon, který nad ním zářil mimo dosah jako slunce?

„Sundej si tu zatracenou věc!“ Natáhl ruku.

Ostře se zablesklo, jako by vybuchlo samotné slunce. Tanisovu ruku spálila ostrá bolest tak příšerná, že mu z ní málem puklo srdce. Chytily ho silné paže, podepřely ho a silný hlas začal odříkávat podivná slova.

Jakoby z dálky slyšel, jak Gilthas říká: „Složím Slib. Stanu se Mluvčím slunce a hvězd.“

Tanis bojoval, aby se osvobodil, ale v komnatě se zešeřilo, kolem začala vířit tma a on si v podrážděném zoufalství uvědomil, že ho uvěznila Dalamarova magie.

13. kapitola

V příštím okamžiku přistál Tanis na všech čtyřech na trávníku a mrkal do jasného slunečního světla. Točila se mu hlava, bylo mu zle, paže ho bolela a necítil ruku. Posadil se na paty a rozhlédl se. Dalamar stál nad ním.

„Kde to, u Propasti, jsme?“ obořil se na něj Tanis.

„Tiše! Buď zticha!“ přikázal Dalamar tlumeně. „Jsme u Rashasova domu. Nasaď si prsten! Rychle. Než nás někdo uvidí.“

„Jeho dům?“ Tanis našel prsten v kapse. Levou rukou se snažil nasadit prsten na prst, který necítil. Sice pravou rukou pohnul, ale jako by mu nepatřila. „Proč jsi nás přenesl sem?“

„Brzy pochopíš. Buď zticha a pojď se mnou.“

Dalamar rychle vykročil přes trávník. Tanis si pospíšil za ním.

„Pošli mě zpátky do síně. Půjdu sám!“

Dalamar zavrtěl hlavou. „Jak jsem říkal, příteli, děje se tady něco zlověstného.“

Když měli dům na dohled, Dalamar se zastavil.

Dveře strážil Divý elf.

Dalamar si přiložil ruku ze strany k ústům a v kagoneštině zavolal: „Pojď rychle! Potřebuju tě!“

Strážce vyskočil, otočil se a zadíval se do hájku topolů, které rostly za sídlem.

Dalamara halila magie, takže i když stál přímo naproti terase, jeho hlas doléhal z lesíka.

„Rychle, lenochu!“ zavolal Dalamar znovu a použil přitom oblíbenou kagonestskou nadávku.

Strážce opustil své místo a rozběhl se k hájku.

„Je to jeden ze starých Raistlinových triků. Od svého shalafi jsem se toho hodně naučil,“ řekl Dalamar a tiše se vplížil do domu.

Tanis ho zmateně následoval, protože netušil, po čem by mohl temný elf jít.

Ve vstupní hale právě kagonestská žena vší silou drhla velkou skvrnu na přepychovém koberci. Dalamar ukázal na skvrnu, aby na ni upozornil Tanise.

Skvrna byla čerstvá a voda ve vědru a hadr v rukou služebné byly rudé.

Krev. Tanis pohnul rty.

Dalamar neodpověděl. Stál u paty schodiště a hleděl nahoru. Začal stoupat vzhůru a pokynul Tanisovi, aby se k němu připojil. Služebná si jich ani nevšimla a drhla dál.

Tanis sevřel jílec meče. Levou rukou sice nijak dobře bojovat neuměl, ale měl na své straně moment překvapení. Žádný nepřítel ho neuvidí přicházet.

Plížili se vzhůru po schodech a opatrně našlapovali. Každý schod pečlivě vyzkoušeli, než na něj vstoupili. V domě panovalo hrobové ticho, takže by je jediné zaskřípání prkna prozradilo. Ale schody se ukázaly být silné a pevné.

„Pro senátora Rashase jen to nejlepší,“ zamumlal Tanis a vyrazil vpřed rychleji. Teď už začínal tušit, proč sem přišli.

Když dorazili na vrchol schodiště, Dalamar zvedl ruku. Tanis se zastavil. Otevřené dveře odhalovaly prostornou chodbu. Ústily do ní troje dveře, jedny na opačném konci, dvoje po stranách. Stráže stály jen u jedněch, a to u těch na konci. Hlídali je dva Kagonesti s oštěpy v nikách. Tanis pohlédl na Dalamara.

„Ty si vezmi muže nalevo,“ řekl temný elf. „Já toho vpravo. Zaútoč rychle a potichu. Uvnitř komnaty jich bude asi víc.“

Tanis uvažoval, že by použil meč, ale pak se rozhodl jinak. Postavil se přímo před nic netušícího Kagonesti, sevřel ruku v pěst a zasadil mu prudkou ránu do čelisti. Divý elf netušil, co ho zasáhlo. Tanis zachytil omráčeného strážce a položil ho podlahu. Otočil se a uviděl, že druhý Kagonesti spí na podlaze a bezvědomé tělo má posypané pískem.

Tanis položil ruku na kliku. Dalamar sevřel míšenci zápěstí štíhlými prsty.

„Pokud tuším správně,“ zašeptal Dalamar Tanisovi do ucha, „bylo by smrtící ty dveře otevřít. Ne pro nás,“ dodal, když si všiml Tanisova užaslého pohledu. „Pro osobu uvnitř. Použijeme magické chodby.“

Tanis se zamračil a zavrtěl hlavou. Procházka „chodbami“ mu způsobovala nevolnost a dezorientovala ho. Dalamar se chápavě usmál.

„Zavři oči,“ poradil temný elf. „Pomáhá to.“

Dalamar držel Tanise pevně za zápěstí a pronesl rychle několik slov. Tanis sotva zavřel oči, když ucítil, jak se mu prsty zabořily do paže a nabádaly ho, aby se rozhlédl. Otevřel oči a zamrkal do ostrého světla.

Ocitl se ve velkém, sluncem prozářeném skleníku. Na gauči u okna seděla žena. Zápěstí a kotníky měla spoutané hedvábným provazem. Seděla vzpřímeně, královsky a vznešeně a tváře měla nachové — ne strachem, nýbrž vzteky. Tanis šokované poznal Alhanu Hvězdbrízu.

Přímo naproti Alhaně stál kagonestský strážce ozbrojený lukem a šípy. Luk držel zvednutý a šíp měl připravený k vystřelení. Kagonesti jím mířil Alhaně přímo na hruď.

„A mě vyhnali!“ pronesl Dalamar tiše.

Tanis neodpověděl. Sotva dokázal rozumně uvažovat, natož aby promluvil. Teď už chápal, čím Porthiovi pohrozili, jak ho přinutili vzdát se slunečního medailonu — stejná hrozba přiměla Gilthase medailon přijmout. Hrůza a pohoršení, šok a zuřivost a vzpomínka na strašlivé věci, které řekl synovi, Tanise málem přemohly. Cítil se stejně ochromený a otupělý jako jeho paže. Dokázal jen stát a mdle a nevěřícně zírat.

Dalamar zatahal Tanise za rukáv a ukázal na kagonestského strážce, který k němu stál otočený zády. Temný elf udělal gesto zatnutou pěstí.

Tanis kývl na znamení, že chápe, pak přemýšlel, co má Dalamar v plánu. Při prvním šelestu, který způsobí, Kagonesti vystřelí. I kdyby se jim podařilo ho zabít, prsty by se mu mohly křečovitě sevřít a vypustit šíp.

Alhana seděla na gauči a hleděla smrti do tváře tak pohrdavě, jako by ji vyzývala.

Dalamar, kterého nikdo kromě Tanise neviděl, přešel přes komnatu a postavil se přímo před Kagonestiho. Šíp teď mířil temnému elfovi na hruď. Dalamar náhle popadl luk a vytrhl ho strážci z ruky. Tanis uhodil strážce pěstmi do týla. Kagonesti se bezhlesně zhroutil na zem.

Alhana se nepohnula ani nepromluvila. Zmateně se na padlého strážce zadívala. Protože Tanise s Dalamarem neviděla, muselo jí připadat, jako by strážce bojoval sám se sebou a prohrál.

Tanis si sejmul prsten. Dalamar se rovněž odhalil.

Alhana k nim přesunula nevěřícný pohled.

„Vaše Veličenstvo,“ řekl Tanis a pospíšil si k ní. „Jste v pořádku?“

„Tanis Půlelf?“ Alhana na něj omámeně hleděla.

„Ano, Vaše Veličenstvo.“ Dotkl se její ruky, aby ji ujistil, že je skutečný, pak se pustil do rozvazování pout. „Ublížili vám?“

„Ne, jsem v pořádku,“ řekla Alhana. Rychle se postavila. „Pojďte se mnou. Nesmíme ztrácet čas. Musíme zastavit Rashase…“

Hlas se jí vytratil, protože si všimla výrazu Tanisovy tváře.

„Pozdě, Vaše Veličenstvo,“ řekl tiše. „Když jsem odcházel, Gilthas skládal Slib. Ještě předtím Thalas-Enthie rozhodla, že budete vyhoštěni.“

„Vyhoštěni,“ zopakovala Alhana.

Krev jí zmizela z tváří. Zbledla, jako by z ní vyprchal život. Pohled jí nedobrovolně zalétl k Dalamarovi, k temnému elfovi — ke zosobnění její zkázy. Zachvěla se, odvrátila a zakryla si oči rukou.

Dalamar ohrnul ret. „Nemáte žádné právo se ode mě odvracet, má paní. Teď už ne.“

Alhana sebou trhla. Chvěla se, přitiskla si ruku k ústům a opřela se o křeslo.

„Dalamare…“ začal Tanis drsně.

„Ne, Půlelfe,“ řekla Alhana tiše. „Má pravdu.“

Zvedla hlavu a hříva tmavých vlasů jí v pocuchaných vlnách obklopila krásnou tvář. Natáhla k němu ruku. „Prosím, odpusťte mi, Dalamare. Máte pravdu. Jsem nyní totéž co vy. Zachránil jste mi život. Přijměte moji omluvu a vděčnost.“

Dalamar ponechal ruce založené v rukávech černého hávu. Tvář se mu zatvrdila pohrdáním, zmrzla hořkými vzpomínkami.

Alhana nic neřekla. Pomalu spustila ruku.

Dalamarův povzdech se podobal větru ševelícímu v korunách topolů. Černý háv zašustil. Dotkl se špiček Alhaniných prstů, sotva se o ně otřel, jako by se bál, aby jí nechtíc neublížil.

„Mýlíte se, Alhano Hvězdbrízo,“ řekl tiše. „Mohou vás vyhnat z domova a nazvat vás ,temným elfem’, ale nikdy nebudete jako já. Já porušil zákon. Vědomě. A udělal bych to znovu. Měli právo mě vyhnat.“

Odmlčel se, podržel její ruku ve své, upřeně se na ni zahleděl a s veškerou upřímností řekl: „Cekají vás těžké časy, má paní. Pokud budete vy nebo vaše dítě někdy potřebovat pomoc nebo útěchu a nebudete se bát mě vyhledat, udělám vše, co bude v mých silách, abych vám pomohl.“

Alhana se na něj beze slova zadívala. Pak se pousmála. „Děkuji za nabídku. Jsem vám za ni vděčná. A nemyslím, že bych se bála.“

„Davate! Kde jsi?“ zazněl zdola rozzlobený hlas. „Proč nejsi na svém místě? Vy tam!“

„To je Rashas,“ řekl Tanis a bedlivě naslouchal. „Asi s sebou přivedl další kagonestské otroky.“

Dalamar kývl. „Očekával jsem ho. Musel pochopit, že sem přijdeme. Mohli bychom se jim postavit.“ Temný elf na Tanise pochmurně pohlédl a čekal. „Bojovat s nimi…“

„Ne! Žádný boj!“ Alhana chytila Tanise za paži a nedovolila mu tasit zbraň. „Pokud prolijeme krev, ztratíme veškerou naději na mír!“

Tanis zůstal nerozhodně stát s mečem napůl taseným z pochvy. Slyšel, jak Rashas v komnatách pod nimi posílá stráže prohledat dům.

Alhana zesílila stisk. „Už nejsem královna. Nemám právo cokoli rozkazovat. Proto vás prosím…“

Tanis byl vzteklý, podrážděný. Toužil bojovat, nic by ho nepotěšilo víc. „Po tom, co vám udělali, Alhano? Necháte se pokorně vyhnat?“

„Pokud jedinou další možností je zabíjet, pak ano!“ řekla Alhana tiše.

„Rozhodni se, Tanisi!“ nabádal Dalamar. Kroky se blížily.

„Je příliš pozdě,“ řekl Tanis a vrazil meč zpět do pochvy. „To přece víte, Alhano. Příliš pozdě.“

Pokusila se promluvit, ale místo toho si povzdychla. Ruka jí ochable sklouzla z Tanisovy paže.

„V tom případě,“ řekl Dalamar, „půjdu. Jdeš se mnou, Půlelfe?“

Tanis zavrtěl hlavou.

Temný elf si založil ruce do rukávů. „Sbohem, královno Alhano. Ať vás provázejí bohové. A nezapomeňte na moji nabídku.“

Uctivě se jí uklonil, pronesl zaklínadlo a zmizel.

Alhana hleděla na místo, kde stál. „Co se to se světem děje?“ zamumlala. „Přátelé mě zrazují… nepřátelé pomáhají…“

„Zlé časy,“ odvětil Tanis hořce. „Vrací se noc.“

Vidina mu ukázala stříbrný měsíc, který vykoukl zpoza bouřkových mračen, na okamžik ozářil stezku, pak zmizel, zahalen temnotou.

Dveře se rozlétly. Dovnitř vběhly kagonestské stráže. Dva elfové popadli Tanise za paže. Jeden Tanisovi sebral meč a druhý mu přitiskl nůž na krk. Dva další se natáhli po Alhaně.

„Zrádci! Neopovažujte se mě dotknout!“ obořila se na ně. „Dokud nepřekročím hranice, jsem vaše královna.“

Zdálo se, že Kagonesti zastrašila, protože pohlédli nejistě jeden na druhého.

„Nechtě ji být. Nebude vám dělat problémy,“ rozkázal Rashas. Senátor se zastavil ve dveřích. „Odveďte čarodějnici na hranice s Abanasinií. Na rozkaz Thalas-Enthie ji vyžeňte.“

Alhana prošla pohrdavě kolem Rashase. Nepodívala se na něj, jako by jí nestál za pohled. Kagonesti ji doprovodili.

„Nemůžeš ji poslat do Abanasinie samotnou a bezbrannou,“ protestoval Tanis vztekle.

„To nemám v úmyslu,“ odvětil Rashas s úsměvem. „Tyji, míšenče, doprovodíš.“ Rozhlédl se po komnatě a tvář mu potemněla. „Byl tady sám?“

„Ano, senátore,“ odvětil Kagonesti. „Temný mág musel uniknout.“

Rashas obrátil pohled k Tanisovi. „Spikl ses s vypovězeným čarodějem známým pod jménem Dalamar Temný a pokusil ses přerušit korunovaci právoplatného Mluvčího slunce a hvězd. Proto je ti, Tanisi Půlelfe, do konce života zakázáno vstoupit do Qualinestu. Takový je zákon. Máš proti rozhodnutí námitky?“

„Mohl bych mít,“ řekl Tanis a promluvil obecným jazykem, kterému strážci nerozuměli. „Mohl bych se zmínit o tom, že nejsem jediný v této místnosti, kdo se spikl s Dalamarem Temným. Mohl bych Thalas-Enthii říct, že

Gilthas nesložil Slib z vlastní vůle. Mohl bych říct, že jsi nechal Porthia uvěznit a jeho manželku držíš jako rukojmí. Tohle všechno bych mohl prozradit. Ale neudělám to, že, senátore?“

„Ne, míšenče, neuděláš,“ odvětil Rashas také obecným jazykem, ale plival slova, jako by mu zanechávala pachuť v ústech. „Budeš mlčet, protože mám tvého syna. A byla by škoda, kdyby nového Mluvčího potkal brzký a tragický konec.“

„Chci Gilthase vidět,“ řekl Tanis elfsky. „Zatraceně, je to můj syn!“

„Pokud máš na mysli nového Mluvčího slunce a hvězd, pak ti musím, míšenče připomenout, že podle elfského práva nemá Mluvčí otce ani matku, ani jinou rodinu. Jeho rodinou jsou všichni elfové. Všichni skuteční elfové.“

Tanis udělal krok směrem k Rashasovi. Jeden z Divých elfů se postavil ochranitelsky před senátora.

„V tuto chvíli přijímá nový Mluvčí pocty lidu,“ pokračoval Rashas chladně. „Je to významný den v jeho životě. Přece mu ho nepokazíš tím, že ho zahanbíš svojí přítomností, že ne?“

Tanis v duchu pokrčil rameny. Pomyšlení na to, že odejde, aniž by Gilthase spatřil, aniž by mu řekl, že chápe, že je na něj hrdý, pro něj bylo nesnesitelné a pukalo mu při tom srdce. Ale Tanis moc dobře věděl, že Rashas má pravdu. Otec, který byl bastard, a navíc míšenec, by mohl Gilthasovi způsobit potíže a ještě zhoršit situaci, v níž se ocitl.

A ta už byla dost obtížná.

Tanis svěsil ramena. Hořce pokrčil rameny a vypadal přitom zbitý a poražený.

„Odveďte ho na hranice,“ řekl Rashas.

Tanis vyrazil pokorně kolem senátora. Ale pak se před Rashasem zastavil, zprudka se otočil, zahnal se a udeřil. S uspokojením zasáhl kost.

Senátor zavrávoral vzad a přistál na okrasném stromě.

Kagonesti pozvedli meče.

„Nechtě ho být,“ zamumlal Rashas a masíroval si čelist. Z koutku úst mu vytékal pramínek krve. „Takovým způsobem bojují sluhové temnoty proti tomu, co je správné. Neposkytnu mu to zadostiučinění, abych ránu oplatil.“

Senátor vyplivl zub.

Tanis si promnul klouby na ruce a vyšel ze dveří.

Tohle toužil udělat už dvě stě let.

14. kapitola

Gryfové odmítli odpovědět na volání qualinestských elfů, což poskytlo Tanisovi pochmurný pocit zadostiučinění, i když musel dojít k hranicím pěšky. Nebylo to však nijak daleko a Tanisovi dělal společnost zástup hořkých, nešťastných myšlenek.

Vířilo jich kolem něj tolik, že si ani nevšímal okolí. Že dorazili na hranice, si uvědomil až tehdy, když qualinestský kapitán zastavil muže.

„Váš meč, pane.“ Kapitán mu zdvořile předal zbraň. „Jedna stezka vede do Ochranova, druhá do Útěšína. Pokud se na křižovatce dáte doleva…“

„Zatraceně, já vím, kam stezka vede,“ řekl Tanis. Kdysi dávno, během války, tudy vstoupil se společníky do Qualinestu.

Vrazil meč do pochvy.

„Chtěl jsem vám poradit, pane, abyste se vyhnul Temnému lesu,“ dodal kapitán zdvořile.

Tanise chování elfa překvapilo, proto se na kapitána upřeně zadíval. Byl do celé věci zapletený? Nebo byl jedním z těch, kdo nesouhlasili? Byl mladý, ale většina elfských vojáků byla mladá. Co si o celé věci mysleli? Podpoří Thalas-Enthii…? Další a další otázky spřádaly sítě v Tanisově mysli.

Rád by se zeptal, ale nevěděl jak. A kromě toho vojáci poslouchali. Mohl by dostat kapitána do potíží. Tanis zamumlal neochotný dík.

Kapitán vážně zasalutoval a čekal, až Tanis překročí neviditelnou hranici, která dělila elfy od zbytku světa.

Tanis ušel šest kroků po stezce, šest kroků, které byly nejdelšími a nejtěžšími kroky, jež v životě udělal. Šest kroků a opustil Qualinest. Ačkoli slunce jasně zářilo, oči mu oslepovaly slzy a nadcházející soumrak. Slyšel, jak kapitán vydal rozkaz a vojáci Odpochodovali pryč.

Tanis si utřel oči a nos, rozhlédl se a najednou si uvědomil, že se má na tomto místě setkat s Alhanou Hvězdbrízou.

Nikde ji však neviděl.

„Hej!“ zakřičel Tanis vztekle a udělal dva dlouhé kroky zpátky k hranici. „Kde je lady Alhana…“

Stromy prosvištěl šíp a zabodl se do země u Tanisových nohou. Jen o vlásek doprava a probodl by mu palec. Zadíval se do stromů, ale nikde elfské lučištníky neviděl. Věděl, že další šíp mu míří na hruď.

„Kapitáne!“ zařval. „Tak elfové drží slovo? Slíbili mi…“

„Příteli,“ ozval se tichý hlas za jeho ramenem.

Tanisovi poskočilo srdce. Zprudka se otočil a spatřil vedle sebe Dalamara.

„Asi… asi bych už měl být na tvá náhlá zjevení zvyklý,“ řekl Tanis.

Temný elf se usmál. „Vlastně jsem nepoužil žádnou magii. Cekal jsem na tebe u stezky celou hodinu. Tolik jsi křičel, že jsi mě vůbec neslyšel.“ Zadíval se do listnatých korun topolů. „Pojďme odsud. Jsem docela lákavým terčem. Ne že by mi jejich ubohé zbraně mohly ublížit, ale nerad plýtvám energií.

Odpovím ti na otázky,“ dodal, když uviděl, jak se Tanis mračí. „Musíme si promluvit o spoustě věcí.“

Tanis věnoval elfům poslední zlý pohled, pak doprovodil Dalamara mezi obrovské duby, které rostly na okraji Temného lesa, v němž strašilo už jen v legendách. Ve stínech bylo chladno. Dalamar roztáhl na mýtině bílý ubrus. Rozložil na něj víno, chléb a sýr. Tanis se posadil a napil se vína, ale nedokázal nic sníst. Neustále sledoval stezku.

„Nabídl jsem lady Alhaně občerstvení, než vyrazí na cestu,“ řekl Dalamar. Měl nepříjemný zvyk odpovídat na Tanisovy nevyslovené otázky. Temný elf se pohodlně usadil na polštáři na trávě.

„Takže odešla?“ Tanis vyskočil na nohy. „Sama?“

„Ne, příteli. Prosím, posaď se. Bolí mě za krkem, když musím zaklánět hlavu. Paní má s sebou rytíře, který ji doprovodí až na místo. Samar je poněkud pochroumaný a zakrvácený, ale odvážný a silný.“

Tanis na něj zmateně hleděl.

„Krev, kterou jsme našli na podlaze, patřila silvanestskému bojovému mágovi,“ vysvětlil Dalamar. „Samar se pokusil pomoct Alhaně a tvému synovi utéct. Uvrhli ho do vězení jako špeha a čekala ho poprava. Unesl jsem ho přímo před nosem Bílému plášti, kterou poslali, aby ho hlídala.“ Dalamar usrkl vína. „Velmi příjemný zážitek.“

„Kam půjdou?“ zeptal se Tanis s pohledem upřeným na stezku mezi stromy, která mohla Alhanu zavést jen do temnoty.

„Do Silvanestu,“ řekl Dalamar.

„To je šílenství!“ protestoval Tanis. „Copak si neuvědomuje…“

„Uvědomuje, příteli. A myslím, že bychom ji měli doprovodit. Proto jsem na tebe čekal. Zamysli se, než odmítneš. Rashas čelil vzpouře. Teď už ví, že se mu někteří lidé mohou postavit. Bojí se. Moje strašlivá královna miluje ty, kdo jsou vyděšení, Tanisi. Zabořila do něj spáry a bude ho stahovat hlouběji a hlouběji do temnoty.“

„Co to říkáš?“ obořil se na něj Tanis.

„Jen to, že Rashase určitě napadne, že ho Porthios může ohrozit a vyhnanství ho nezastaví.“

„Takže nesmí dovolit, aby Porthios žil.“

„Správně. Možná přijdeme pozdě,“ dodal Dalamar věcně a pokrčil rameny.

„Pořád říkáš ,my’. Nesmíš vstoupit do Silvanestu. I se svojí mocí bys měl problém vypořádat se se všemi mágy. Bez zaváhání tě zabijí.“

„Můj lid mě neuvítá s otevřenou náručí,“ odvětil Dalamar a lstivě se usmál. „Ale nemohou mi zabránit vstoupit. Víš, příteli, dostal jsem svolení Silvanest navštívit. Odměna za poskytnuté služby.“

„Porthios tě ani za mák nezajímá.“ Chlad temného elfa Tanise náhle rozzlobil. „O co ti jde?“

Dalamar mu odpověděl s postranním pohledem. „O hodně, tím si můžeš být jistý. Ale nečekej, že ti odhalím karty. Pro tuto chvíli jsme partnery.“ Opět pokrčil rameny. „Tak co, Tanisi Půlelfe? Stačí, abych luskl prsty, a budeme u tebe doma. Určitě si toužíš pohovořit s manželkou. Povědět Lauraně, co se stalo. Bude nás muset doprovodit. Potřebujeme, aby si promluvila se svým upjatým bratrem.“

Domov. Tanis si povzdychl. Opravdu toužil vrátit se domů, zavřít se v krásném sídle a… dělat co? Copak na tom teď ještě záleželo? K čemu?

„Až Alhana dorazí do Silvanestu,“ řekl Tanis pomalu, protože si domyslel, jak hořké rozuzlení bude situace mít, „Silvaneští už budou vědět, jak Qualinesti urazili jejich královnu. Dojde ke krveprolití. Tentokrát tomu Alhana nezabrání. Kdysi dávno spolu elfové bojovali. Naznačuješ, že se rozpoutá nová bratrovražedná válka.“

Dalamar pokrčil rameny, jako by mu to nedělalo žádné starosti. „Tentokrát jsi trochu pozadu, Tanisi. Válka už vypukla.“

Tanis věděl, že má pravdu. Bylo mu to stejně jasné jako vidina, ve které spatřil Gilthase. Tentokrát však mladíkovu krví poskvrněnou budoucnost neozařoval Solinár, nýbrž plameny a blesky.

Válka přijde… a on bude muset bojovat proti synovi.

Tanis zavřel oči. Viděl před sebou Gilovu tvář. Byl tak mladý a tak zoufale se snažil jednat statečně a moudře.

„Otče? Jsi to ty?“

Tanis si na okamžik myslel, že se mu hlas jen zdá, že mu představivost dala život. Ale pak se ozval znovu, silněji a zaznívala v něm pronikavá radost a touha.

„Otče!“

Gilthas stál na stezce těsně za hranicemi Qualinestu. Čarodějka v bílém plášti postávala žárlivě vedle něj. Nepotěšilo ji, že tady Tanise vidí. Zjevně neočekávala, že tady bude. Držela Gilthase pevně za paži a zdálo se, že je připravená s ním okamžitě zmizet.

Zašustění ve větvích bylo jediným varováním, které Tanis dostane.

„Tanisi!“ zavolal Dalamar. „Buď opatrný!“

Tanis ignoroval jej, Bílý plášť i elfy s luky a šípy ve větvích. Vyrazil k synovi.

Gilthas se čarodějce vytrhl. Znovu ho popadla a tentokrát ještě pevněji.

Gilthas vzteky zrudl, ale s námahou polkl. Tanis viděl, jak Gil potlačil vztek, viděl v synovi sám sebe. Gilthas pronesl něco tichým, smířlivým hlasem.

Bílý plášť stále nevypadala potěšené, ale pustila ho a ustoupila. Tanis překročil hranice. Natáhl se a chytil syna do náruče.

„Otče!“ řekl Gilthas a hlas se mu zlomil. „Myslel jsem, že jsi odešel. Chtěl jsem s tebou mluvit. Nedovolili mi…“

„Já vím, synu. Já vím,“ řekl Tanis a pevně chlapce objal. „Chápu. Věř mi, že teď už to chápu.“ Tanis položil Gilovi ruce na ramena a upřeně se mu zadíval do tváře. „Opravdu to chápu.“

Gilova tvář potemněla. „Je královna Alhana v pořádku? Rashas mě ujistil, že je, ale já je přinutil, aby mě sem vzali a mohl jsem se tak přesvědčit na vlastní oči…“

„Je v bezpečí,“ řekl Tanis tiše. Zadíval se na Bílý plášť, jež přeskakovala zlověstným pohledem od chráněnce k čaroději v černém plášti, který se ukrýval ve stínech. „Samar je s královnou. Myslím, že víš, že ji ochrání.“

„Samar!“ Gilova tvář se rozzářila. „Zachránili jste ho? Jsem tak rád! Chtěli mě přinutit podepsat rozsudek smrti. Nepodepsal bych, otče. Nevím, co bych udělal,“ mladíkova tvář ztuhla, „ale nedovolil bych to.“

Tanis hleděl na Bílý plášť. Dalamar by ji zastavil. Ale dokázal by zároveň zabránit lučištníkům vystřelit? Ale ti by se na druhou stranu zdráhali ohrozit život nového Mluvčího…

„Gile,“ řekl Tanis obecným jazykem, „nesložil jsi Slib dobrovolně. Přinutili tě k tomu. Mohl bys hned teď odejít. Dalamar by nám pomohl.

Gilthas sklonil hlavu. Nebylo pochyb o tom, jak odpoví. Vzhlédl s teskným úsměvem. „Dal jsem čarodějce slovo, otče. Když jsem tě tady našel, slíbil jsem, že se s ní vrátím, pokud mi dovolí… se… se s tebou rozloučit.“

Hlas se mu zlomil. Na chvíli se odmlčel, bojoval sám se sebou, pak tiše pokračoval: „Otče, slyšel jsem, jak jsi jednou řekl lordu Guntharovi, že kdybys měl na vybranou, nikdy bys ve Válce kopí nebojoval. Přinutily tě k tomu okolnosti. A proto se ti nelíbilo, když tě lidé nazývali hrdinou. Udělal jsi, co jsi musel — co by udělala každá rozumná bytost.“

Tanis si povzdychl. Vrátily se mu vzpomínky — většinou temné. Zesílil sevření. Tanis věděl, že za okamžik bude muset syna nechat jít.

„Otče,“ řekl Gil upřímně, „neklamu sám sebe. Vím, že toho moc nezměním. Vím, že mě chce Rashas zneužít pro své zvrácené plány, a v tuto chvíli nevidím způsob, jak ho zastavit. Ale vzpomínáš si, co říkal strýček Tas, když vyprávěl příběh o záchraně tupého trpaslíka před rudým drakem? ,Malé věci můžou způsobit velký rozdíl.’ Pokud budu moct malými věcmi pracovat proti Rashasovi, otče…“

Vychováváme děti k tomu, aby nás opustily.

Tanis to udělal, aniž by si to uvědomil. Teď už to věděl, viděl to ve tváři chlapce — ne, muže — který stál před ním. Asi by měl být hrdý… a byl. Ale hrdost byla jen malým plamínkem, který nedokázal zahřát srdce zmrzlé ztrátou.

Bílý plášť začínala být netrpělivá. Zpoza opasku vytáhla hůlku posázenou klenoty.

Dalamar to viděl a tiše na přítele zavolal: „Tanisi, příteli, pokud mě potřebuješ, jsem tady.“

Tanis syna naposledy objal. Využil jeho blízkosti a pošeptal mu. „Teď jsi Mluvčím, Gilthasi. Na to nezapomínej. Nedovol, aby na to zapomněl Rashas a jeho společníci. Bojuj s ním. Nemusíš na to být sám. Viděl jsi mladé elfy, kteří dnes opustili shromáždění? Získej je na svoji stranu. Zpočátku ti nebudou věřit. Budou si myslet, že jsi Rashasův pěšák. Budeš je muset přesvědčit o opaku. Nebude to snadné. Ale já vím, že uspěješ. Jsem na tebe hrdý, synu. Hrdý na to, co jsi dnes udělal.“

„Děkuji, otče.“

Poslední objetí, poslední pohled, poslední odvážný úsměv.

„Řekni matce… že ji mám rád,“ řekl Gil tiše.

Namáhavě polkl. Pak se otočil, opustil otce a zamířil zpět k Bílému plášti. Pronesla slovo.

A byli pryč.

Tanis bez ohlédnutí překročil hranice — stejně by nic neviděl, protože mu do očí vyhrkly slzy. Ale šel s hlavou vztyčenou jako hrdý otec, jehož syn se právě stal vládcem.

Až do večera, do tmy půjde se vztyčenou hlavou. Dokud se nevrátí domů. Dokud nebude muset říct Lauraně, že už milovaného syna možná nikdy neuvidí…

„Takže,“ řekl Dalamar a dál se držel ve stínech velkých dubů, „nepřesvědčil jsi Gilthase, aby se s tebou vrátil.“

„Ani jsem to nezkoušel,“ odvětil Tanis ostře a chraplavě. „Dal čestné slovo, že se vrátí.“

Dalamar se na přítele na okamžik upřeně zadíval. „Dal jim slovo…“

Temný elf potřásl hlavou a povzdychl si. „Jak už jsem říkal, syn Tanise Půlelfa je ten poslední, koho chtěla Takhisis vidět na elfském trůně. Pokud tě to utěší, příteli, tak Její temné Veličenstvo nechtělo, aby to takhle dopadlo. Je jí nesmírně líto, že jsme zklamali.“

Tanis si pomyslel, že by ho zpráva asi měla potěšit.

Dalamar mávl rukou a vyřkl slovo a ubrus, polštář, víno, chléb a sýr zmizely. Vsunul ruce do rukávů černého hávu.

„No, příteli, už ses rozhodl? Co uděláš?“

„Asi to, co musím,“ řekl Tanis hořce. „Nemůžu dovolit, aby Rashas zavraždil Porthia. A až Porthia osvobodíme, budu mu muset zabránit v tom, aby zavraždil Rashase a ostatní elfy v Qualinestu, což nebude nijak lehký úkol.“

Vyšel zpod dubů a zastavil se na stezce, která vedla do Qualinestu. Zadíval se do ševelícího listí topolů domova, kde strávil dětství.

„Tolik jsem tě toho chtěl naučit, Gilthasi,“ řekl Tanis tiše, „tolik jsem ti toho toužil říct. Tolik věcí…“

Dalamar položil Tanisovi ruku na rameno. „Možná jsi ta slova nepronesl nahlas, příteli, ale myslím, že je tvůj syn slyšel.“

Tanis se odvrátil od Qualinestu ke stezce, která vedla do temnoty. Obrátil se zády k domovu, který zůstane navždy prázdný, bez ohledu na to, kolik lidí v něm bude žít.

„Pojďme,“ řekl.