Druhá generace

V nejstarších příbězích

je to vždy ten syn,

hra krve

v přirozeném běhu,

okouzlující a nejméně heroický,

kdo uchvátí korunu,

grál i princeznu.

Náhle se však z úkrytu vynoří

ten nejméně hodný syn,

který přežije a povstane

poté, co zahalil si srdce

černočernou nocí,

a nekonečnou krásou

grálu a šperků

zastíní okamžik

před začátkem příběhu,

kdy prudké zabušení srdce

spokojí se s ledem a iluzí,

kdy svět je zemí

zrcadel a bratrů

a roztříštěné harmonie

dlouhého splynutí dnů.

Jsou to právě tito bratři,

kterých se dotýká poezie,

jimž jsou bližší vize než meč,

jejichž bledé světlo je zastřeno

mrakem poznání.

Avšak za každého,

jenž vystoupí

z bitev a utajení,

za každého, který má co do činění

s trním a drakem a kouzelníkem,

je tu další, navždy zapomenutý,

přehlížený a podřízený

jazyku svých bratrů,

ztracený v pokrevní linii

meče a peněz,

ve starém palindromu ducha.

Jsou to tito bratři,

o nichž pějí básníci,

opěvuji jejich šokující odvahu

a osamění zbývá pak pro toho,

kdo uvězněn je v trní a

ztratí dědictví.

Jen pro tyto bratry

inkoust zasychá,

jen pro tyto bratry

přijdou si andělé.