Chcete se vsadit?

Předmluva (či doslov, jak se to vezme)

„Co ty jsi za čaroděje, bratříčku!“ bručel Tanin. Stál na molu a pozoroval odplouvající loď. „Měl jsi přece vědět, že s tím trpaslíkem není něco v pořádku!“

„Já?“ odporoval Palin. „Byl jsi to ty, kdo nás do té věci zatáhl. Dobrodružství vždycky začíná na takovémhle místě,“ mladý kouzelník napodobil hlas staršího bratra.

„Hej, pánové,“ začal Sturm uklidňujícím tónem.

„Ach, sklapni!“ Oba bratři se k němu otočili. „Byl jsi to ty, kdo uzavřel tu pitomou sázku!“

Tři bratři tu stáli a vztekle na sebe hleděli; dvěma starším ostrá slaná bríza metala do očí kučeravé rezavé vlasy, mladšímu cloumala bílým pláštěm kolem štíhlých nohou.

Přerušil je zvonivý křik, přehlušující tančící vody.

„Na shledanou, chlapci! Na shledanou! Stálo to za to! Třeba si to někdy zopakujeme!“

„Jen přes mou mrtvolu!“ utrousili všichni tři přesvědčeně, zvedli ruce, párkrát neurčitě zamávali a kysele se ušklíbli.

Sturm se začal uchechtávat. „To je jedna věc, na které se můžeme shodnout. A vím ještě o druhé.“ Bratři vděčně odvrátili zrak od plavidla, skřípajícího mezi vlnami.

„A to je….?“

„Že do smrti smrťoucí o tomhle nikdy nikomu neřekneme!“ řekl Sturm přidušeně. Jeho bratři se ohlédli po kolemstojících divácích na molu, kteří pozorovali loď a smáli se. Někteří si na bratry ukazovali prstem s potlačovaným smíchem.

Tanin se žalostným pokusem o úsměv napřáhl před sebe ruku. Sturm na ni položil pravici a Palin přitiskl svou na ruce sourozenců.

„Přísaháme,“ pronesli slavnostně.

1. kapitola Dougan Kladivo

„Dobrodružství vždycky začíná na takovémhle místě,“ prohlásil Tanin a se spokojeným výrazem si prohlížel hostinec.

„To nemyslíš vážně,“ zhrozil se Palin. „V tomto špinavém brlohu bych neustájil ani koně, natož abych se tu ubytoval!“

„Skutečně,“ hlásil Sturm, obcházeje roh budovy po inspekční prohlídce, „stáje jsou v porovnání s hostincem čisté a voní setsakra lépe. Navrhuji, abychom v nich přespali a koně poslali dovnitř.“

Hospoda umístěná v docích přímořského města Sankristu vyhlížela každým coulem tak hrozivě a zpustle jako těch pár hostů, které mladíci viděli courat uvnitř. Okna, obrácená k molu, byla maličká, jako by je dlouholeté zírání na moře navěky zamhouřilo. Nahromaděnou špínou stěží prosvítala záře lamp. Větrem a pískem ošlehané stavení se krčilo na konci malé uličky jako lupič číhající na svou příští oběť. I její jméno, Stočená kosatka, nevěstilo nic dobrého.

„Cekal jsem, že si malý bratříček bude stěžovat,“ řekl kysele Tanin, sesedl a pohlížel zlostně přes hrušku sedla na Sturma. „Chybí mu čisté bílé peřiny a maminka, aby ho na noc pečlivě přikryla. Od tebe, Sturme Majere, bych očekával něco víc.“

„Ach, já nemám žádné námitky,“ pronesl lehce Sturm, sklouzl ze sedla a jal se odvazovat cestovní vak. „Jenom jsem hlásil výsledek prohlídky. Stejně nemáme moc na vybranou,“ dodal, vytáhl malý kožený váček a zatřásl jím. Místo zvonění kovových mincí se ozval jen pochmurný náraz. „Dnes žádná lněná prostěradla, Paline,“ usmál se křivě na mladšího bratra, jenž zůstal smutně sedět na koni.

,Ale pomysli na zítřek — budeme na hradě Uth Wistan jako hosté pana Guntara. Nejen bílé ložní prádlo, ale postele poseté dokonce i růžovými plátky.“

„Nemyslel jsem na bílé prádlo,“ odsekl popíchnutý Palin. „Vůbec nějaká prostěradla by fakt byla vítanou změnou! A dávám přednost posteli, jejíž matrace nejsou živé!“ Podrážděně se poškrábal pod bílým hábitem.

„Válečník si musí na takové věci zvyknout,“ prohlásil Tanin hlasem světa znalého staršího bratra, jenž v Palinovi vzbudil touhu vhodit ho do koňského žlabu. „Jestli tě na tvé první výpravě napadnou jen štěnice, můžeš se počítat mezi šťastlivce.“

„Jaká výprava?“ mumlal hořce Palin a sesedl z koně. „Doprovázím vás na hrad Uth Wistan, abyste se mohli připojit k rytířskému řádu. Tomu říkáš výprava? Jsme jako šotci na nějakém výletě a otec i vy jste to věděli, když jste se rozhodli, že mohu jet s vámi! Vždyť jediným nebezpečím, se kterým jsme se od odjezdu z domova setkali, byla jenom ta ubohá služka, která se snažila uříznout Sturmovi obě uši řeznickým nožem.“

„Takový omyl se může stát každému,“ zarděl se Sturm. „Pořád vám to říkám! Chtěl jsem jen uchopit její džbánky. Dalo by se říct, že to byla prsatá holka, a když se nade mnou s tácem sklonila, nedával jsem přesně pozor, co dělám…“

„Och, ty jsi věděl přesně, co děláš!“ opáčil Palin zachmuřeně. „I když se po tobě hnala s nožem, museli jsme tě odtamtud doslova odtáhnout. A oči jsi měl vykulené, že byly velké jako tvůj štít.“

„Nu, já se aspoň o tyto věci zajímám,“ odsekl brunátný Sturm. „Ne jako někteří lidé, o nichž bych se nerad šířil, kteří si o sobě myslí, že jsou příliš dobří…“

„Mám vysoká měřítka!“ odporoval Palin. „Nesložím se hned před nějakou prsatou blondýnou, která jimi na mne zatřepe…“

„Přestaňte! Oba!“ rozkázal Tanin unaveně. „Sturme, vezmi koně a postarej se, aby byli vyhřebelcovaní a nakrmení. Ty, Paline, půjdeš se mnou.“

Palin a Sturm se tvářili vzdorovitě a Taninův tón zvážněl. „Vzpomeňte si, co říkal otec.“

Oba sourozenci si pamatovali — brblající Sturm uchopil do ruky otěže a vedl koně ke stájím. Palin spolkl štiplavou poznámku a bratra poslechl.

Tanin zdědil prudkou povahu po matce, ale jiné dědičné znaky se neprojevily. Temperamentem se víc podobal muži, na jehož počest dostal jméno — Tanis Půlelf byl nejdražším přítelem jeho rodičů. Tanin ho zbožňoval a ze všech sil se snažil svému hrdinovi vyrovnat. A proto tento mladý, čtyřiadvacetiletý muž bral úlohu vůdce a staršího bratra velmi vážně, což ale vyhovovalo jen jednomu z mladších sourozenců. Sturm, milující legraci, byl téměř ztělesněním svého otce, podědil po Karamonovi žoviální, bezstarostnou povahu, a protože nerad nesl odpovědnost, poslouchal obvykle Tanina bez protestů. Ale jednadvaceti lety Palin se narodil s bystrou myslí a intelektem svého mocného, nechvalně proslulého strýčka, arcimága Raistlina. Palin bratry miloval, ale nesnášel, co pokládal za

Taninovo poručnické šikanování, a Sturmův lehkomyslný přístup k životu ho nesmírně dráždil.

Tohle však byla Palinova první výprava — což mu Tanin oznamoval nejméně jednou za hodinu. Od nesmírně obtížné Zkoušky ve Věži Vysoké magie v Palantasu uplynul měsíc. Mladý mág byl nyní platným členem řádu kouzelníků na Krynnu, ale nijak ho to neuspokojovalo. Cítil se zklamaný, deprimovaný. Po léta měl před sebou nejvyšší cíl, složit Zkoušku, a až toho cíle dosáhne, otevřou se mu nespočetné dveře.

Neotevřely se ani jedny. Připustil, že je mladý mág. Měl zatím málo moci, byl schopen vyvolávat jen menší kouzla. Ideálně by se měl doučit u nějakého kvalifikovaného arcimága, který by převzal jeho další výuku. Jenže žádný arcimág si jeho služeb nežádal a Palin byl dost chytrý, aby věděl proč.

Jeho strýc, Raistlin, byl největší čaroděj, jaký kdy žil. Oblékl Černý plášť zla a v touze ovládnout svět vyzval samotnou Královnu Temnot. Byl to pokus, který skončil jeho smrtí. Ač Palin nosil bílý plášť Dobra, byl si dobře vědom, že někteří v Rádu mu nedůvěřují a asi nikdy nebudou. Nosil strýcovu hůl — mocnou Magiovu hůl, kterou za tajuplných okolností dostal v Palantasu na Věži Vysoké magie. Konkláve už bzučelo dohady, jak se k ní Palin mohl dostat. Byla přece v uzamčené místnosti, navíc zajištěné mocnou kletbou. Ne, cokoliv dosáhne — věděl v hloubi duše Palin — dosáhne stejnou cestou jako jeho strýc — studiem, prací a osamělým bojem.

Ale to byla budoucnost. V přítomnosti, uvažoval, se musí spokojit cestováním se svými bratry. Jeho otec Karamon, který byl se svým dvojčetem Raistlinem hrdinou Války kopí, byl v tomto bodě neústupný. Palin nikdy neviděl svět. Jestli se chtěl této cesty do Sankristu zúčastnit, musel se podřídit bratrovu vedení a jeho ochraně.

Musel se otci zavázat svatou přísahou, že bude bratry poslouchat, stejně jako Tanin a Sturm se zapřísáhli jeho ochranou. Karamon věděl, že synové k sobě cítí hlubokou náklonnost a lásku. Věděl, že přísahy jsou popravdě zbytečné. Ale mohutný muž byl zkušený, tušil, že první společný výlet bude klást na sourozenecké vztahy jisté nároky. Palin byl z těch tří nejinteligentnější, ale také se chtěl ukázat — a byl až k zbláznění dychtivý.

„Palin se musí naučit cenit si i jiných lidí, respektovat jejich vědomosti, i když jim to tak nemyslí jako jemu,“ přemýšlel Karamon a s lítostí si vzpomněl na bratra, který se tu lekci nikdy nenaučil. „A Sturm s Taninem ho budou muset respektovat, budou si muset uvědomit, že každý problém nelze řešit úderem meče. A nade vše se musí naučit spoléhat jeden na druhého!“ Vysoký muž zavrtěl hlavou. „Ať je bohové provázejí.“

O ironii této modlitby se neměl nikdy dozvědět.

Zpočátku se zdálo, že tyto lekce se nevstřebají nijak snadno. Oba starší synové se mezi sebou dohodli (ač se o tom otci nezmínili), že na téhle cestě udělají ze školometa pravého muže.

Ovšem jejich názor na mužnost se s Palinovým nekryl. Jak dalece se přesvědčil, být mužem znamenalo život s blechami, mizernou stravou, nechutným pivem a ženami pochybné pověsti. Přesně o tom chtěl s Taninem mluvit, když ten koutkem úst procedil: „Chovej se jako muž!“ a otevřel dveře. A Palin zavřel pusu. Teď tedy s bratry vstupoval do podivné hospody v pověstné divoké čtvrti Sankristu.

Mladý mág nebyl naivní, věděl, že sourozenci musí světu ukázat svou jednotu, mohly na tom záviset dokonce i jejich vlastní životy. A to se bratrům — i přes jejich rozličné povahy — docela dařilo. Tak dobře, že se při dlouhém putování z Útěšína na sever, nesetkali se žádnými obtížemi. Dva starší podědili po Karamonovi výšku, svalnatou rozložitost a sílu. Byli zkušenými válečníky, pyšnými na své jizvy z bitev, a meče nosili s vybroušenou lehkostí. Benjamínek Palin byl vysoký a dobře stavěný, ale měl štíhlé tělo člověka zvyklého víc na vysedávání u knih než mávání zbraněmi. Avšak každému, kdo by ho pokládal za snadnou kořist, by stačil pohled do mladistvého, hezkého, vážného obličeje a intenzivního, pronikavého jasu čistých očí a raději by vážil dvakrát, než by se s ním střetl.

Možná s tím měla co dělat i Magiova hůl, kterou nosil. Byla vyrobená z prostého dřeva, ozdobená broušeným křišťálem, který byl pevně sevřený ve zlatém dračím spáru; nenesla žádné viditelné známky kouzelné moci. Obklopovala ji však zcela temná, neviditelná aura možná kvůli bývalému pánovi — kterou lidé neomylně vnímali s pocitem tísně. Palin držel hůl na dosah. Neustále. Jestliže ji právě nesvíral, hůl spočívala nedaleko a často natáhl ruku, aby se jí jemně dotkl.

Dnes jako jiné večery vstup Tanina s Palinem neučinil na přítomné žádný zvláštní dojem — kromě jedné skupiny. Byla usazena v červotočivém boxu v rohu a hned se dala do brebentění, šeptání a ukazování prstem. Brebentění ještě vzrostlo — vstoupil Sturm a připojil se k bratrům. Několik jich požďuchovalo osobu sedící až u zdi s obličejem ve stínu.

„Aj. Vidím, vidím!“ zabručel. „Myslíte, že budou vyhovovat?“ Všichni nadšeně přikývli. Byli menší než zastíněná postava, z hnědých hábitů jim koukaly jen oči, měli dokonce zahalené i ruce a nohy a nedalo se rozpoznat, kdo vlastně jsou.

Chlapík v rohu si mladé muže vychytrale dopodrobna prohlédl. Záhadní tvorové v hnědých hábitech nepřestávali brebentit. „Buďte tiše, hlupáci,“ napomenul je rozzlobeně. „Přivábíte na sebe jejich pozornost.“

Hnědé hábity okamžitě umlkly a najednou zavládlo takové ticho, jako by spadli do studny. Samozřejmě, neobvyklý klid přinutil každého, kdo tam seděl, aby se na ně překvapeně podíval — včetně tří mladíků.

„No tak jsme to dokázali!“ zavrčel chlapík ze stínu. Dva z jeho družiny svěsili hlavy, třetí měl chuť odporovat. „Ticho! Já budu jednat sám!“ a povstal.

Nahnul se dopředu do světla, z hloubi plného lesklého černého vousu vyslal k mladým mužům přívětivý úsměv, zvedl džbánek a vesele je oslovil: „Dougan Kladivo k vašim službám, mladí pánové. Připijete si se starým trpaslíkem?“

„Jistě, bude nás těšit,“ odpověděl zdvořile Tanin.

„Pusťte mne ven,“ nařídil hnědě oděným stvořením; byli v boxu tak namačkaní, že se nedalo říct, kolik se jich tam tísní. S brbláním i kletbami a „au, to je má noha“ a „pozor na mé vousy“ se trpaslík vynořil — udýchaný a poněkud brunátný — od zadní stěny boxu. Volal na hostinského, aby mu donesl jeho nápoj, a se džbánkem v ruce přistoupil k jejich stolu.

Ostatní hosté, námořníci a většinou lidé z okolí, se vrátili ke svým záležitostem a Palinovi připadalo, že musejí být pěkně nekalé, soudě podle temných zamračených výrazů jejich obličejů. Bratry nepřivítali a zdálo se, že ani trpaslík či jeho kumpáni je nezajímají. Někteří vrhli po Douganu Kladivovi zlý pohled. Podsaditý a nápadně oblečený — aspoň na trpaslíka — Dougan si přitáhl vysokou stolici, aby vynahrazovala jeho malou postavu, a pohodlně se u stolu bratří uvelebil.

„Co budete pít, pánové?“ zeptal se. „Pálenku mého národu? Ach, pánové mají zajisté vybrané chutě! Pak není nic lepšího než kvašené houbové pivo z Thorbardinu.“

Dougan se na bratry zeširoka usmál, když se hostinský doštrachal ke stolu se třemi džbánky v ruce. Postavil je na stůl a před trpaslíka přistavil vysokou kameninovou láhev s korkovou zátkou. Dougan korek vytáhl a čichal výpary s takovým gustem, že se Sturmovi v ústech sbíhaly sliny.

„Aj, je výtečné,“ ocenil nápoj. „Podejte mi džbánky, páni. Nešetřete. Je ho dost pro všechny a ještě mnohem víc tam, odkud přišla tato láhev. Nepiji však s cizinci, tak mi řekněte svá jména.“

„Tanin Majere a tohle jsou mí bratři Sturm a Palin.“ Tanin k němu ochotně přistrčil svůj džbánek, Sturmův už objímala trpaslíkova dlaň.

„Děkuji, já si dám víno,“ řekl škrobeně Palin a polohlasem dodal: „Víte, jak se otec o tomhle pití vyjádřil.“

Tanin reagoval ledovým pohledem a Sturm se smál a popichoval: „Ach, uvolni se, Paline! Jeden nebo dva džbánky trpasličí kořalky nikomu neublíží.“

„Pravda, chlapče!“ dodal Dougan hbitě. „Je dobrá na každou bolest, říkával můj otec. Tento skvělý elixír vyhojí prasklou hlavu i rozbité srdce. Ochutnejte trochu, mladý čaroději. Jestli je Hrdina kopí Karamon Majere vaším otcem, pak ve své době také zvedl jednu či dvě skleničky, pokud zvěsti, co jsem o něm slyšel, nelžou!“

„Já si dám víno,“ opakoval Palin. Chladně ignoroval bratrovo postrkování loktem a kopance pod stolem.

„Pro tak mladého hocha asi bude lepší,“ Dougan spiklenecky mrkl na Tanina. „Hospodo, tady víno pro toho chlapce!“

Palin zrudl studem. Viděl, že nemůže nic říct, už toho řekl i tak dost. Zahanbeně zvedl sklenku a skrčil se ve svém plášti, neschopen podívat se kolem. Měl pocit, že se mu v hostinci všichni smějí.

„Tak vy jste o našem otci slyšel?“ Tanin náhle změnil téma.

„Kdopak by neslyšel o Karamonu Majereovi, Hrdinovi kopí? Na jeho zdraví!“ Trpaslík zvedl džbánek a všichni se zhluboka napili. A když je postavili, chvilku bylo ticho kromě lehkého lapání po dechu, po němž následovalo trojí spokojené říhnutí.

„Setsakra dobré!“ chroptěl Sturm, otvíraje slzící oči.

„Nikdy jsem nepil lepší!“ přísahal Tanin a nadechl se.

„Dopij, chlapče!“ Trpaslík se nahnul k Palinovi. „Zajisté připiješ vlastnímu otci, že ano?“

„Ovšem že připije. Že to uděláš, Paline?“ Taninův hlas byl nebezpečně milý.

Palin poslušně otci připil na zdraví douškem vína. Přestali si ho všímat, pohrouženi do hovoru o krajích světa, jež nedávno procestovali, a co se tam dělo. Palin neměl nic, čím by do konverzace přispěl, studoval tedy trpaslíka. Dougan byl vyšší než kdokoliv z jeho rasy, s nímž se setkal, a ačkoliv si říkal starý, mohlo mu být nejvýš něco přes sto roků, což byl věk, jenž se pokládal za pravou vyzrálou dospělost. Jeho vous byl očividně pýchou a radostí; nápadně často si jej hladil, aby si ho každý všímal. Byl leskle černý, silný a hustý a vlnil se mu přes hruď až pod pas. I jeho kučeravé vlasy byly smolně černé a takřka stejně dlouhé. Jako většina z jeho rodu byl obtloustlý a po léta si přes kulaté bříško asi neviděl na nohy. Na rozdíl od většiny trpaslíků byl oblečený v bohatém oděvu, jenž by slušel i vládci Palantasu.

Byl na něho úžasný pohled — rudá sametová vesta, rudé sametové kalhoty, černé botky s rudými podpatky a hedvábná košile s nabíranými rukávy — košile, která kdysi zářila bělostí, ale teď byla poskvrněná pivem, špínou a něčím, co vypadalo jako pozůstatky oběda. Byl pozoruhodný i v jiném ohledu. Trpaslíci byli většinou nevrlí a uzavření ve styku s jedinci jiné rasy, leč Dougan byl žoviální, umluvený a okouzlující cizinec, s jakým se bratři na svých cestách nesetkali. A zdálo se, že i on se těší z jejich společnosti.

„U Reorxe,“ řekl s obdivem, když viděl, s jakou chutí Tanin a Sturm vyprázdnili džbánky, „vy jste hoši podle mého gusta. Je radost popíjet s opravdovými muži.“

Sturm se zasmál. „S námi je těžko držet krok,“ naparoval se a pokývl Douganovi, aby naléval. „Ale vy byste měl dát pozor a pít pomaleji.“

„Pomaleji! Hleďme, kdo promluvil!“ Trpaslík řval tak hlasitě, že všechny oči v místnosti se na ně upřeně zahleděly, včetně těch malých tvorů v hnědých hábitech. „Hej! Na světě není člověka, který by trpaslíka přepil jeho vlastním pivem!“

Tanin pohlédl na Sturma, mrkl, ale udržel vážnou tvář. „Tak teď jste je právě potkal, Dougane Kladivo!“ Opřel se v židli dozadu, až zavrzala pod jeho váhou. „Mnohého trpaslíka jsme upili, až spadl pod stůl, a pořád jsme byli dost střízliví, abychom ho dopravili do postele.“

„A já,“ opáčil Dougan se zaťatými pěstmi a obličej pod vousy mu žhavě zrudnul, Jsem statné muže upil, že se octli pod stolem, a dotáhl jsem je nejen k posteli, převlékl do noční košile, ale navíc jsem jejich pokoje i uklidil!“

„S námi se to nestane!“ prohlásil Tanin.

Chcete se vsadit?“ ječel trpaslík a jazyk mu už trochu nesloužil.

„Vsadíme se?“ zařval Sturm.

„Vsadíme!“ křikl Dougan.

„Řekněte pravidla a sumu!“ Tanin na židli poposedl.

Dougan si rozvážně hladil vousy. „Vyrovnám se každému z vás, páni, džbánek za džbánek.

„Ha, ha!“ Sturm vyprskl smíchem.

„…džbánek za džbánek,“ pokračoval nerušeně trpaslík, „až vaše oholené brady prásknou o zem.“

„Spíš váš vous zamete podlahu, a ne vaše brady,“ paličatě odvětil Sturm. „O co se vsadíte?“

Dougan Kladivo rozmýšlel. „Vítězi se dostane ohromného zadostiučinění tím, že pomůže těm, co prohrají, do postele,“ řekl po chvíli, namotávaje si vous kolem prstu.

„A kdo prohraje, zaplatí všechnu útratu,“ dodal Tanin.

„Ujednáno,“ potvrdil Tanin se Sturmem. Oba potřásli Douganovou pravicí, načež se trpaslík s nataženou rukou otočil k Palinovi.

„Dejte mi s tím pokoj! Já se nezúčastním!“ řekl důrazně a zlostně si měřil bratry. „Tanine,“ řekl potichu, „mysli na naše fondy. Jestli prohrajete, budeme…“

„Bratříčku,“ přerušil ho hněvem zrudlý Tanin, „příště mi připomeň, abych tě nechal doma a vzal s sebou Paladinova kněze! Bude míň kázání a pravděpodobně víc legrace!“

„Nemáš žádné právo se mnou takhle mluvit,“ vzepřel se Palin.

„Ach, buďto v tom jedete všichni tři, nebo sázka neplatí,“ skočil jim do řeči Dougan a zavrtěl hlavou. „Přepít dva mužské pro mne není žádná soutěž. A musí to být můj trpasličí nápoj. Vždyť ten chlapec by mohl pít stejně dobře mateřské mléko jako tuhle elfí vodičku!“ (Elfí voda — název, který trpaslíci užívají pro víno, které nesnášejí.)

„Já nebudu pít ten…“ začal Palin.

„Paline, ty nás zahanbuješ! Jestli nesneseš trochu legrace, jdi do svého pokoje!“ Taninův hlas zněl přísně a mrazivě.

Rozjitřený mladík se chystal vstát, ale Sturm ho chytil za rukáv.

„Ach, nechej ho, Paline,“ řekl vesele, „uvolni se! Pro Reorxovy fousy! Otec nehodlá právě vstoupit do dveří!“ Tahal za Palinův rukáv, až se bratr pomalu posadil. „Přespříliš jsi studoval. Tvůj mozek je samá pavučina. Na, napij se trochu. Víc nechceme. Jestli ti to nebude chutnat, pak už o tom přestaneme mluvit.“

Postrčil před něho plný džbánek, naklonil se a šeptal mu do ucha: „Nenaštvi Tanina. Ano? Víš, jak potom trucuje, a my to budeme odnášet odtud až k panu Guntarovi. Velký bratr to s tebou myslí dobře. Já taky. Chceme jenom, abys měl trochu dobré zábavy, to je všechno. Tak se trochu snaž, jo?“

Palin pohlédl na Tanina a viděl jeho nešťastný, zamračený obličej. Možná má Sturm pravdu, přemítal. Možná bych se měl trochu uvolnit a užít si legrace. Tanin to myslel skoro doopravdy, když řekl, že mě příště nechá doma. Nikdy dřív takhle nemluvil. Já jsem jenom chtěl, aby mě brali vážně, aby se mnou přestali jednat jako s dítětem. Možná jsem zašel moc daleko…

Palin se nucené usmál a zvedl nápoj. „Na zdraví mým bratrům,“ řekl dojatě a potěšilo ho, když se Taninovy zelené oči rozjasnily a po Sturmově tváři se rozlil široký úsměv. Přiložil džbánek ke rtům a usrkl hlt nechvalně známého piva, nazývaného trpasličí kořalka.

Nechutnalo špatně. Bylo ve skutečnosti příjemné s jakousi temnou, zemitou vůní, jež v jeho očích vyvolala vidinu trpaslíkova podzemního domova v Thorbardinu. Převaloval je na jazyku, mile překvapen přikývl a polkl…

Mladý mág v tom okamžiku myslel, že mu v hlavě vybuchla ohnivá koule. Plameny prošlehly jeho ústy. Oheň mu vyrazil z nosu i z uší, burácel dolů jeho hrdlem a žhnul mu v žaludku. Nemohl dýchat, vidět… věděl, že umírá… každou chvilku… tady, v té špinavé, bohy zapomenuté putyce…

Kdosi — Palin měl mlhavý dojem, že to byl Sturm — mu bušil do zad a konečně byl schopen nabrat dech.

„Rád vidím muže, jemuž likér chutná,“ prohlásil Dougan s vážností. „Teď jsem na řadě já. Připíjím mladému mágovi!“ Přiložil džbánek ke rtům, zaklonil hlavu a jedním dlouhým hltem jej vyprázdnil. Když jej odložil, oči měl podlité krví a cibulovitý nos zčervenal. „Ach,“ vydechl, mrkavě potlačil slzy a otřel si ústa koncem černého vousu.

„Slyšte, slyšte!“ vykřikli Tanin se Sturmem a zvedli své nápoje. „Připíjíme bratrovi, našemu čaroději!“ A také vypili do dna, i když ne tak rychle jako Dougan, leč lok nepřerušili, ani aby se nadechli.

„Děkuji,“ Palin byl hluboce dojatý. Opatrně upil. Podruhé účinek nebyl tak strašný. Spíš byl příjemný. Usrkl další hlt a další a konečně džbánek dorazil. Za veselého fandění bratrů i Dougana jej postavil na stůl. Mladý muž se cítil ohromně, bylo mu teplo, krev v žilách zurčela. Tanin se na něho díval s hřejivou pýchou a Sturm mu znovu nalil. Dougan vyzunkl dva džbánky za sebou, Sturm s Taninem do sebe obrátili svoje nápoje a pak přišla řada na Palina. Zvedl jej k ústům…

Palin se smál a nemohl přestat. Vykládal Taninovi a Sturmovi, jak je miluje, miluje je nejvíc na světě, až ho dojetí tak zdolalo, že se musel na Sturmově široké hrudi vyplakat. Ale ne! Byl zde ještě někdo, koho miloval — byl to trpaslík. Vypotácel se na nohy a obešel stůl, aby mu potřásl rukou. Dokonce pronesl i řeč. Rychlí přátelé… dobří přátelé, jako otec a otcovi přátelé… starý Flint — trpaslík… Vrátil se zpátky ke své židli, jenže teď viděl čtyři místo jedné. Vybral si tu nejbližší a usedl, minul, a kdyby ho Tanin nezachytil, byl by skončil na zemi. Popíjel další dávku a pozoroval bratry a nového přítele skrze láskyplné slzy, stékající po jeho mladé tváři.

„Řeknu vám chlapci,“ k Palinovi doléhal Douganův hlas z velké dálky, „miluju vás jako vlastní syny. A musím říct, že jste vypili trošku víc, než kolik snesete.“

„Né!“ křikl rozhorleně Sturm a bouchl pěstí do stolu.

„My na vás stačíme,“ bručel Tanin, těžce dýchaje, tváře rudé.

„Setsakra prafta,“ podpořil bratra Palin, bouchnul do stolu — nu, byl to jeho úmysl, kdyby stůl náhle nevysvětlitelně neuskočil stranou. A potom ležel na podlaze. Zdála se být docela zajímavá, určitě bezpečnější než ty čtyři židle nahoře či uskakující stůl… Rozmazaným pohledem se rozhlížel kolem sebe a vedle na podlaze našel hůl. Natáhl se a zamilovaně ji pohladil.

Širák!“ zabreptal a křišťál na vrcholu vybuchl světlem. Přitom zaslechl jakýsi hluk: vysoké, vřískavé hlasy brebentily a žvatlaly kdesi v pozadí. Palin se zachichotal, nemohl přestat.

Odněkud z výšky k němu připlouval Douganův hlas. „Tak do postele a zdravý noční spánek!“ Byla-li v tónu jeho hlasu temná vyhrůžka či nepokrytý triumfální smích, Palin to přehlédl. Trpaslík byl jeho přítel, něco jako bratr. Miloval ho jako bratra, jeho drazí bratři…

Palin složil hlavu na podlahu, tvář si opřel o chladivé dřevo hole. Zavřel oči a vklouzl do jiného světa — světa malých tvorů v hnědých hábitech, kteří ho zvedli a běželi s ním pryč…

2. kapitola Vskutku nemilá kocovina

Svět se houpal a chvěl a Palmoví se zvedal žaludek a chvěla kůže s každým pohybem — mizérie není ráda samotná. Otočil se na bok a zvracel, a jak ležel na čemkoliv, na čem ležel, uvažoval, jak dlouho to bude trvat, než umře a skončí tak jeho trápení. Oči měl jaksi slepené, nemohl je otevřít, aby se podíval.

Když už nebylo co zvracet a zdálo se, že se jeho vnitřnosti doopravdy rozhodly zůstat uvnitř, obrátil se se sténáním na záda. Hlava se mu poněkud vyjasnila a vtom si uvědomil, že se může stěží pohnout, že má ruce svázané za zády. Strach projel omámeným mozkem, jeho ledová vlna odvála mlhu trpasličí kořalky. Necítil chodidla a došlo mu, že provazy utažené kolem kotníků mu omezily krevní oběh. Skřípaje zuby trochu změnil polohu a v měkkých holínkách vrtěl prsty, až cítil brnění navracející se krve.

Všiml si, že leží na dřevěné pryčně, nahmatal ji pod sebou rukama. A pryčna se zvláštně pohybovala, houpala se nahoru a dolů způsobem, jenž nijak nepomáhal Palinově bolavé hlavě a bouřícímu se žaludku. Byly to divné pachy a zvuky — dřevo vrzalo, něco divně svištělo a bublalo a každou chvíli nad hlavou slyšel ohlušující řvaní, bouchání a plácání, jež znělo jako stádo splašených koní, či — Palinovi se stáhlo hrdlo — jako otcův popis útočících draků. Mladý mág opatrně otevřel oči.

A hned je zase zavřel. Proud slunečních paprsků z kulatého okénka ho bodl v mozku jako šíp a vyslal do bělá rozžhavenou bolest do pozadí jeho očních důlků. Pryčna se houpala jedním směrem, hned nato zase jiným, a žaludek se mu opět zvedl.

Odpočíval, až se natolik vzpamatoval, že se přestal obávat smrti v nejbližších deseti vteřinách; obrnil se, otevřel oči a nechal je otevřené.

Podařilo se, ale za cenu dalšího záchvatu nevolnosti. Naštěstí, či naneštěstí, vevnitř už nezbylo nic, co by mohl zvrátit, a zanedlouho tak byl schopen se rozhlédnout. Ležel na dřevěné pryčně, jak prve usoudil.

Pryčna byla zabudovaná do prohnuté dřevěné stěny malé místnosti a zřejmě měla sloužit za hrubé lůžko. Neobvykle tvarovaný pokoj lemovalo několik dalších lůžek a Palin na nich viděl své bratry, bezvědomé, s rukama a nohama svázanýma tak jako on sám. Žádný jiný nábytek tu nebyl, pouze pár dřevěných beden klouzalo po podlaze sem a tam.

Palinovi stačilo dívat se ven malým kulatým oknem, aby se potvrdily jeho nejhorší obavy. Napřed spatřil pouze modrou oblohu, bílé mraky a jasný sluneční svit. Potom se prkno, na něž ho uložili, jako by propadlo do strže. Dřevěné bedny se skřípavě sunuly kolem něho. Obloha i mraky zmizely, nahradila je zelená voda.

Znovu zavřel oči, překulil se, aby ulevil svalům staženým křečí a položil bolavou hlavu na chladné dřevo palandy.

Raději by měl říct „kajuty“, to je správný námořnický výraz, že ano, řekl si trpce. Tak se nazývají lůžka na lodi. A jakpak asi nazvou na lodi nás? ptal se sám sebe beznadějně. Galejními otroky? Přikovanými k veslům, vydanými napospas dozorci s jeho bičem, mrskajícím maso z jejich zad…

Pohyb lodi se změnil, bedny rachotily po podlaze do opačného kouta, obloha s mračny skočila zpátky do okna a Palin věděl, že bude zase zvracet.


„Paline… Paline, jsi v pořádku?“

V hlase bylo tolik úzkosti, že přivedl Palina k vědomí. Bolestně znovu otevřel oči. Uvědomil si, že musel usnout, ale neměl ponětí, jak se mu to s bolavou hlavou a protestujícími útrobami mohlo podařit.

„Paline!“ naléhal hlas.

„Ano,“ zachroptěl. Hovor ho stál nadlidskou námahu, v ústech a na jazyku měl pocit, jako by se mu tam nastěhovali nějací jeskynní tvorové. Při té myšlence mu žaludek poskočil, a tak ji rychle opustil. „Ano,“ opakoval, Jsem… v pořádku…“

„Díky Paladinovi,“ úpěl hlas patřící Taninovi. „U bohů, ležel jsi tam docela tichý a bledý, že jsem myslel, že jsi mrtvý!“

„Přál bych si, abych byl,“ řekl hoch procítěně.

„Víme, co tím míníš,“ ozval se Sturm, velmi mírný, pokořený Sturm, jak se dalo podle tónu usoudit.

Palin se stočil, aby na bratry viděl. Jestli vypadám tak zle jako oni, není divu, že Tanin věřil, že jsem mrtvý. Oba mladí muži byli pod opálenou pletí bledí s nádechem do zelena a na podlaze byly očividné známky toho, že oběma bylo dost špatně. Jejich rezavé kadeře byly rozcuchané, mokré a slepené, oděvy promáčené. Oba leželi na zádech s rukama a nohama svázanýma hrubými koženými pásky. Tanin měl na čele velkou podlitinu, a navíc měl odřené a krvácející zápěstí. Asi se chtěl osvobodit a nešlo to.

„Je to moje vina,“ pronesl Tanin přiškrceně a zasténal v návalu zvedající se nevolnosti. „Byl jsem blázen, že jsem neviděl, co přijde!“

„Neber si všechny zásluhy, drahý bratře,“ řekl Sturm. „Jel jsem v tom s tebou. Měli jsme naslouchat Palinovi…“

„Ne. Neměli,“ zamumlal Palin a zavřel oči před střídající se oblohou a mořem, jež se v okénku neustále promítaly. „Jak jste mi oba zdůraznili, choval jsem se jako nadřazený, sebevědomý karatel.“ Odmlčel se ve snaze uhodnout, jestli bude zvracet, či nikoliv. Konečně si pomyslel, že asi nebude, a dodal: „Teď jsme v tom stejně všichni. Ví někdo, kde jsme a co se děje?“

„Jsme v podpalubí lodi,“ řekl Tanin, jako by to nebylo dost patrné. „Podle zvuku tam mají v řetězech nějaké veliké zvíře.“

„Draka?“ pípl Palin.

„Mohlo by být. Vzpomínám si, jak Tanis popisoval černého draka, který je v Xak Sarotu napadl. Slyšel bublavý zvuk a syčení, jako když vaří voda v konvici…“

„Ale proč by někdo uvázal draka na loď,“ odporoval skomíravě Sturm.

„Z mnoha důvodů,“ dodal Palin. „Povětšinou velmi ohavných.“

„Asi drží otroky, jako jsme my, na uzdě,“ volal polohlasem Tanin. „Paline, můžeš něco udělat? Míním — osvobodit nás? Víš, magií.“

„Ne,“ odvětil kouzelník hořce. „Moje kouzelnické potřeby zmizely — a nemohl bych se k nim dostat, ani kdyby byly tady. Mám svázané ruce. Moje hůl, moje hůl!!“ vzpomněl si s bodnutím. Ustrašeně se zmítal, až se dokázal posadit, rozhlédl se a ulehčené si oddechl. Magiova hůl stála v rohu opřená o trup lodi. Z nějakého důvodu se při houpání lodi ani nehnula; zůstávala stát naprosto klidně, zřejmě nedotčená přírodními zákony. „Hůl by mi snad pomohla, ale jediná věc, co jsem se naučil, je žádat ji o světlo,“ připustil zahanbeně. „A mimo to,“ dodal a vyčerpaně si lehnul, „hlava mě tak bolí, že si stěží vzpomenu na své vlastní jméno, natož na formule kouzel.“

Mladí muži tiše přemýšleli. Tanin znovu bojoval s koženými pouty, pak to vzdal. Kůže byla promočená, a jak vysychala, smršťovala se, takže velkému muži bylo znemožněno, aby unikl. Sturm natočil tělo k mladšímu sourozenci a jemně hvízdl.

„Paline,“ šeptal, „vzpomínám si na příhodu strýce Raistlina, jak on a otec byli chyceni bandity a osvobodil se pomocí nože ukrytého na zápěstí. Máš…“

„Ano. Mám podobný nůž. Když jsem složil Zkoušku, Justarius mi jej podal. Mám ho upevněný na předloktí řemínkem.“ Odmlčel se a váhavě přiznal: „Ale ještě jsem nepřišel na způsob, jak ta hromská věc pracuje.“

Na počátku rozmluvy se oba bratři s nadějí posadili a při jejím zakončení si se zaúpěním zase lehli.

„Takže to vypadá, že jsme na téhle prokleté lodi uvěznění…“

„Uvěznění?“ zvolal bujarý hlas. „Spíš jako ti, co prohráli, nikdy však jako vězni!“

Padací dveře ve stropě se otevřely a dovnitř nakoukla hlava malé zavalité postavy v zářivě červeném sametu, s dlouhými černými vlasy. „Jste mými hosty!“ křikl vesele Dougan Kladivo, prohlížeje si své oběti. „A šťastnější než zbývající lidstvo, neboť jsem vybral právě vás, abyste mne doprovázeli na mé skvělé výpravě! Výpravě, která vás proslaví po celém světě! Výpravě, proti které se cesty vašich rodičů budou zdát jako šotčí hon za mršinou!“ Dougan se poklopem nahýbal tak hluboko, že mu obličej zrudl námahou a div nespadl hlavou dolů.

„My s vámi na žádnou výpravu nepůjdeme, vy trpaslíku!“ zapřísahal se Tanin — a pro jednou s ním Sturm a Palin naprosto souhlasili.

Dougan na ně shlížel poklopem a uchechtl se: „Chcete se vsadit?“


„Víte, mládenci, je to věc cti,“ dodal mírně. Hodil dolů provazový žebřík a poněkud rozkolísaně šplhal do podpalubí. Jeho sestup ztěžovala skutečnost, že přes čnící břicho neviděl, kam položit nohu. Konečně se po několika sklouznutích dostal dolů. Chvíli po enormní námaze odpočíval, z rukávu pláště vytáhl krajkový kapesníček a otíral si zpocený obličej.

„Řeknu vám, mládenci, taky se necítím zrovna nejlíp,“ pronesl vážně. „U Reorxe, vy ale umíte pít. Jak jste říkali.“ Lehce se zakymácel s pohybem lodi a ukázal na Sturma. „Vy obzvlášť! Přísahám při svém vousu,“ zálibně si jej pohladil, „že jsem vás viděl dvakrát a dopracoval jsem se ke čtyřem, když se vám oči obrátily v sloup a padl jste na zem. Fakt jste otřásl základy hostince a já jsem musel škodu uhradit.“

„Mluvil jste o tom, že nám odříznete pouta,“ vrčel Tanin.

„No jistě,“ broukl Dougan a z opasku vytáhl nůž. Obešel bedny a začal pilně pracovat na kožených řemenech, poutajících Taninovo zápěstí.

Palin chtěl vědět, proč, když nejsou vězni, jim svázali ruce a nohy.

„Ale chlapče,“ trpaslík se po něm ukřivděně ohlédl, „přece pro vaše vlastní bezpečí. Měl jsem strach o vaši bezpečnost! Byli jste tak nadšení, když jsme vás odnášeli na tuto krásnou loď, že jsme museli váš elán omezit!“

„Nadšení?“ utrousil Tanin. „Byli jsme bez sebe!“

„Ne, vskutku, nebyli jste. Ach, on byl,“ připustil Dougan a hodil hlavou k Palinovi. „Spal jako miminko v matčině náručí. Ale vy dva, jak jsem si myslel, sotva jsem vás spatřil, jste velcí bojovníci. Možná jste se divil, proč máte na čele tu malou modřinu.

Tanin si mlčky trpaslíka přeměřil. Sedl si a opatrně ohmatával čelo, kde měl bouli velikosti vejce.

„Nadšení!“ prohlásil trpaslík velebně a přešel ke Sturmovi, aby ho zbavil pout. „To byl ten důvod, proč jsem si vás vybral pro svoji výpravu.“

„Jediná výprava, kterou bych s vámi podnikl, by byla ta do Propasti!“ opáčil tvrdohlavě Tanin.

Palin vzdychl. „Drahý bratře,“ pronesl unaveně, „ještě ti nedošlo, že nemáme na vybranou? Jsme na lodi, daleko od pobřeží,“ viděl, že Dougan souhlasně kývl hlavou, „a zcela v moci tohoto trpaslíka a jeho vrahounské posádky. Myslíš, že by nás zbavil pout, kdyby byla sebemenší možnost úniku?“ Sturm už seděl a třel si zápěstí.

„Inteligentní hoch,“ pochvaloval si trpaslík a řezal Palmový řemeny. „Ale je přece čaroděj. A ti, jak jsem slyšel, jsou všichni inteligentní. Tak inteligentní,“ pokračoval mazaně, „že si pořádně rozmyslí, než aby začal kolem sebe vrhat kouzla, jaká mu přijdou na mysl. Například kouzlo spánku by mé posádce vrahounů poskytlo odpočinek, ale umíte vy tři řídit loď? Mimo to,“ dodal, vida Palinův chmurný výraz, Jak jsem se už zmínil, je to věc cti. Dokonale férově jste prohráli sázku! Splnil jsem svůj díl a dopravil vás na lože. A vy teď musíte dodržet svůj, zaplatit útratu.“ Douganův knír se zvedl úšklebkem a trpaslík si spokojeně pohladil vous. „Setsakra vám zaplatím,“ vrčel Tanin. „Vytrhám vám ty vaše vousy i s kořínky!“

Taninův hlas se chvěl vztekem a Palin se skrčil, pozoruje bezmocně svého prudkého bratra, jak se vrhá na rozšklebeného trpaslíka — a padá tváří do špíny a svinstva.

„No, no, chlapče,“ Dougan mu pomohl na nohy. „Než vytrháte mé vousy, musíte se na plovoucí lodi naučit chodit — jestli odmítáte ctít svůj závazek. Podle toho, co jsem slyšel o Karamonu Majereovi, byste mne pořádně zklamali; ze synů se stali podfukáři.“

„Podfukáři nejsme!“ ohradil se Tanin trucovitě. Opíral se unaveně o palandu a držel se jí křečovitě oběma rukama, jak se pod ním podlaha kymácela. „Sázku splatíme, i když by se dalo říct, že byla zmanipulovaná. Co od nás chcete?“

„Abyste mne doprovázeli. Tam, kam míříme, číhá extrémní nebezpečí! Potřebuji dva statné, zkušené bojovníky a čaroděj se může vždycky hodit.“

„Co vaše posádka?“ zeptal se Sturm. Pomalu se svezl z palandy a dopadl na podlahu, právě když se loď naklonila; sjel pozpátku, až narazil do boku lodi.

Douganův rozesmátý obličej najednou vystřízlivěl. Pohlédl nahoru, odkud se zase ozýval ten podivný řev, tentokrát smíšený s ječením a výkřiky. „Ach, moje… eh… posádka,“ potřásl smutně hlavou. „Oni jsou… no, nejlíp bude, když půjdete se mnou a uvidíte sami.“

Obrátil se na podpatku svých módních bot. Vydal se k žebříku a neobratně klopýtl, když loď poskočila jiným směrem. „Au! To mi připomíná,“ třel si holeň, kde do ní narazila jedna z putujících beden, a jadrně zaklel. „Uskladnili jsme vaše věci tady,“ bouchl do víka. „Meče, štíty, brnění a tak. Tam, kam jedeme, je budete potřebovat,“ dodal vesele.

Zachytil rozkývaný provazový žebřík, vyškrábal se nahoru a protáhl se poklopem. „Přijďte brzo!“ zaslechli z paluby.

„Co teď uděláme?“ Sturm se postavil opatrně na nohy a hned zase spadl dopředu, když mu podlaha podklouzla pod nohama. Obličej mu definitivně zezelenal a na čele vyrazily krůpěje potu.

„Vezmeme si meče,“ rozhodl temně Tanin a klopýtal k bednám.

„A vypadneme z téhle páchnoucí díry,“ řekl Palin. Zakrýval si cípem rukávu nos a ústa. „Potřebujeme čerstvý vzduch a chci vidět, co se nahoře vlastně děje.“

„Chceš se vsadit?“ posmíval se Tanin.

Palin se žalostně usmál a podařilo se mu dojít k Magiově holi, jež stále nehybně stála opřená o lodní stěnu. Zda to byla její kouzelná vlastnost, nebo jestli mu pouhé držení hladkého dřeva dodalo sebedůvěru — mladý mág se cítil lépe hned, jak ji jeho ruka objala.

„Mysli na nebezpečí, jež tato hůl viděla a provedla jimi své pány, šeptal si tiše pro sebe. „Magius ji držel, když bojoval Humovi po boku. Můj strýc ji držel, když vstoupil do Propasti a čelil Královně Temnot. Tahle situace s ní ani nehne.“

Svíraje hůl, začal lézt po žebříku. Tanin ho chytil za rukáv. „Bratříčku, nevíš, co je tam nahoře, a sám jsi připustil, že se na nějaké kouzlení necítíš. Co kdybychom se Sturmem šli první?“

Palin se zastavil a zadíval se s radostným úžasem do bratrovy tváře. Jeho starší bratr mu neporučil, jak měl dřív ve zvyku. Téměř slyšel jeho slova: „Paline, ty blázne! Počkej dole. Sturm a já půjdeme první.“ Tanin ho oslovil s respektem, přednesl logickou námitku a nechal rozhodnutí na Palinovi.

„Máš pravdu.“ Palin odstoupil od žebříku — jen to bylo o kus dál, než zamýšlel, jak ho kolísavá loď opět vyvedla z rovnováhy. Sturm ho zachytil a všichni tři stáli a čekali, až se loď srovná. Potom jeden za druhým šplhali nahoru.

Sturmova silná ruka vytáhla Palina na palubu. Vděčně nasál čerstvý vzduch, v prudkém slunečním jasu mžoural a potlačil bolestivé bušení v hlavě. Sotva se mu oči přizpůsobily, zaslechl za sebou řev — děsivý zvuk, kombinaci vytí, ječeni, vrzání a syčení. Paluba se pod nohama chvěla a bubnovala. Začínal se vyděšeně obracet, aby čelil hroznému, útočícímu zvířeti, když slyšel Taninův výkřik: „Pozor, Paline!“

Celá bratrova váha jej srazila a přitiskla na prkna, právě když se mu něco temného a strašného s hřměním a divokým plácáním přehnalo nad hlavou.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Tanin s obavou. Vstal a vztáhl k Palinovi ruku. „Nechtěl jsem do tebe vrazit tak tvrdě.“

„Myslím, že jsi mi v těle přelámal všechny kosti,“ sípěl Palin, lapaje po dechu. Zíral na záď lodě, kde ta věc mizela přes okraj.

„U všech bohů, co to bylo?“ oslovil Dougana. Trpaslík se také poněkud zahanbeně zvedal z podlahy.

S obličejem rudým jako jeho sametové kalhoty si oprašoval kousky dřeva, vlákna provazu a mořskou pěnu a vtom ho obklopila brebentící horda malých stvoření, aby mu pomohla.

„Ahoj, vy tam!“ podrážděně zařval Dougan a mával kolem sebe pažemi. „Nepřibližujte se! Vraťte se ke svým povinnostem!“

Poslušně se rozprchli, pokradmu si prohlížejíce tři bratry, a jeden se dokonce přiblížil k Palinovi a dychtivě se natáhl, aby se dotkl Magiovy hole.

„Zpátky!“ křičel mladý mág a přitiskl hůl k sobě. Tvor zavětřil a ustoupil, ač jeho živá očka hladově setrvala na holi. Pak odběhl ke své práci.

„Gnómové!“ žasl Sturm a sklonil meč.

„Uch, ano,“ mumlal rozpačitě Dougan. „Moje… um… posádka vrahounů.“

„Bohové, pomozte!“ modlil se náruživě Tanin. „Jsme na plavidle gnómů!“

„A ta věc…?“ Palinovi selhal hlas, nemohl dokončit otázku.

„To je… uch… plachta,“ mumlal Dougan a ždímal si z vousů vodu. Rukou učinil neurčité gesto. „Asi za deset minut bude zpátky, tak… um… buďte připraveni.“

„Co, u všech hromů, dělá trpaslík na gnómské lodi?“ štěkl Tanin.

Douganovy rozpaky vzrůstaly. „Ach, no, já,“ bručel, obtáčeje si vous kolem ukazováčku. „To je dlouhá historie. Až budu mít čas, tak vám ji možná povím…“

Palin s pomocí hole balancoval na vrzající palubě a hleděl na moře. Hlavou mu bleskl nápad a srdce mu začalo padat tak rychle, jak se skláněla příď plavidla. Slunce měli za zády, loď uháněla k západu a byli na gnómském plavidle s trpasličím kapitánem.

„Šedokam!“ šeptl Palin.

„Aj, chlapče!“ jásal Dougan, plácaje mladého mága po zádech. „Uhodil jste hřebík na hlavičku, jak se říká. Tohle je ten důvod, proč jsem na této… och… trochu jedinečné lodi a ten,“ Dougan se kolébal dopředu a dozadu na chodidlech a s pyšně vystrčeným břichem, „je cílem mé výpravy!“

„Co?“ zeptal se podezřívavě Tanin.

„Moji bratři,“ oslovil je Palin, „vypadá to, že jsme upoutáni k výpravě, jež hledá ztracený legendární Šedokam z Gargathu.“

„Nic nehledám,“ opravil ho Dougan. „Já jsem jej našel! Jsme na výpravě, jíž končí všechny výpravy! Získáme zpět Šedokam a — ahoj, chlapci, pozor.“ Dougan za sebe vrhl stísněný pohled a složil se na palubu.

„Přijíždí plachta,“ zabručel.

3. kapitola Zázrak

Gnómská plachetnice byla vskutku pravým technickým unikátem. (Sturm tvrdil, že celá jedinečnost spočívá ve faktu, že se vůbec udrží na vodě, natož aby plachtila vpřed!) Roky plánování (více let v komisích) a stovky let řemeslné práce učinily z gnómského plavidla postrach moří. (Tohle byla skutečně pravda. Většina lodí prchala při spatření její vlajky — nesla zlatý šroub v hnědočerveném poli — avšak důvodem úprku byly její nepředvídatelně vybuchující parní kotle. Gnómové prohlašovali, že jednou napadli a potopili pirátskou loď minotaurů. Jenže pravda byla jiná. Minotauři se tak bezmocně chechtali, že nechali svoji loď neopatrně vplout do blízkosti gnómů, kteří v panice ze sudů uvolnili stlačený vzduch, užívaný k řízení lodi. Následný náraz loď minotaurů smetl z hladiny a gnómy odhodil z kurzu o dvacet mil.)

Ať se jiné rasy posmívaly, jak chtěly, gnómové věděli, že jejich loď předčila svou dobu v praktičnosti, ekonomice i vzhledu. Fakt, že byla pomalejší než cokoliv na hladině — v dobrém počasí se silným větrem měla průměrnou rychlost kolem půl uzlu — jim nevadilo. Chápali, že nic není perfektní. (Komise na tomto problému neustále pracuje a s důvěrou se očekává, že v příštím tisíciletí přijde s řešením.)

Konstruktéři dobře věděli, že všechny lodi měly plachty. Dle jejich názoru to byla nutná rekvizita, aby loď byla lodí. Proto i gnómská loď měla plachtu. Leč po pečlivém studiu plachetnic, postavených jinými, méně nadanými rasami, se usnesli, že zaplnit palubu směsí stožárů, lan a plachet by bylo mrhání prostorem, a navíc mrhání silami při tahání plachet nahoru a dolů, aby zachytily vítr. Gnómská loď tudíž měla jednu gigantickou plachtu, která nejen zachycovala vítr, ale v základu jej i táhla s sebou.

A právě tato plachta dodala lodi její převratný vzhled. Enormní rozměr nadýmajícího se plátna s ráhnem tloušťky deseti silných dubů, které jelo na třech tukem se lesknoucích kolejnicích — dvou po bocích trupu a jednou uprostřed. Silná lana, běžící po délce lodi, tažená parními generátory obrovského parního kotle v podpalubí, obsluhovala ten zázrak moderní námořní technologie a vlekla plachtu obrovskou rychlostí po namazaných kolejnicích. Plachta při svém pohybu zepředu dozadu vyráběla svůj vlastní vítr, jak burácela podél trupu a poháněla loď v jejím kurzu.

Když plachta dokončila impozantní let přes palubu a dosáhla konec lodi… (A tady se vyskytl drobný problém. Bylo nemožné loď na obrtlíku otočit. Proto příď vypadala stejně jako záď. Gnómové tento malý zádrhel vyřešili tak, že plachta se mohla vznášet oběma směry — zepředu dozadu, či naopak, jak bylo třeba, a na obě přídě umístili ozdobné dřevěné figury — prsaté gnómské panny — držící v rukou šrouby a upřeně zírající do mořských dálek.) …kde jsme to byli? Ach, ano. Když plachta dosáhla příď na zádi, hezky se smotala a cestovala vodou pod plavidlem, až dosáhla příď vepředu. Zde vyskočila z vody, roztáhla se a hřměla těsně nad palubou.

Tak si aspoň počínala na konstruktérských prknech a v četných gnómských koupacích vanách. Jenže ve skutečnosti mechanismus ovládající stáčení plachty brzo působením slané vody zrezavěl a plachta padla do vody buď docela, nebo částečně otevřená. Takhle klouzala pod kýlem a působila jako brzda, jež příležitostně táhla plavidlo víc dozadu, než kolik urazilo dopředu. Tento malý nedostatek byl však převážen nepředvídaným bonusem. Když se otevřená plachta ponořila do vod, působila jako síť a vytáhla hejna ryb. Jak se zvedla na příď, pršely z ní na palubu ryby, které sloužily za obědy a večeře, někdy se i stalo, že padající tuňák zranil nešťastníka, který včas neuhnul.

Plachetnice neměla žádné kormidlo, protože je nebylo kam umístit, neboť plavidlo mělo v základu dvě přídě a žádnou záď. To nevadilo; gnómové navrhli loď tak, aby mohla být řízena předem zmíněnými přetlakovými sudy, umístěnými po stranách, jež byly plněné vzduchem obrovskými parními měchy. Vypuštění vzduchu z jednoho či druhého dovolovalo lodi, aby měnila směr. (Prve jsme řekli, že bylo nemožné loď otočit, vypustí-li se vzduch z obou sudů naráz. Tohle loď stočilo tak strašnou rychlostí, že většina posádky byla vržena přes palubu, a ti, kteří se na ní nějak zachytili, už nikdy nemohli kráčet přímo. Tyto nešťastníky ihned najímal Cech plánovačů ulic.)

Jméno tohoto velice podivuhodného plavidla bylo Skvělá Gnómská Loď Výprav a Výzkumů Postavená z Dřevěných Desek Držených Pohromadě Zázračným Gnómským Lepem (o němž je lépe se nešířit) Namísto Pracného Lidského Vynálezu Hřebíků, Kterou Jsme Navrhli Efektivněji a Je Poháněna Parou Vyráběnou z Vody Přiváděné do Rychlého Varu a tak dále a tak dále. Celé jméno zabralo v jejich knihovně několik svazků. Tohle jméno, nebo zkrácená verze, bylo vyřezané do boků, a kde prostor nestačil, posloužila i paluba.

Není třeba zdůrazňovat, že plavba na Zázraku (zkrácená lidská verze jména) nepřispívala ke klidu v duši ani k udržení večeře v žaludku. Loď se na vodě kymácela jako opilý mořský elf, když plachta byla pod kýlem, a vyrazila vpřed s otřesným trhnutím, když se plachta řítila nad palubou, a hrozivě se rozhoupala, jak plachta dopadla do vody. Čerpadla v nákladním prostoru pracovala — díky divům gnómského tmelu.

Naštěstí směřovali přímo na západ, loď nebylo třeba otáčet, takže se vyhnuli nutnosti otevřít přetlakové sudy (vzrušení, rovnající se ničivému tornádu) — požehnání, které Tanin, Sturm a Palin během milosrdně krátké cesty nemohli ocenit. Tohle tedy byl Zázrak s posádkou gnómů, trpaslíkem — kapitánem a třemi dobrodruhy, trpícími mořskou nemocí v důsledku nestřídmého pití (ač je Dougan slavnostně ujistil, že by vlastně za to měli děkovat bohům).


Blížila se noc. Slunce zapadalo do moře v rudém oparu, jako by chtělo překonat červeň trpaslíkova výstředního oděvu. Bratři se uboze choulili na palubě a byli rádi, že nadchází noc. Měli za sebou trudný den, kdy se věčně museli skrývat před letícím ráhnem. Ke všemu byli zasypáváni rybami a voda, proudící z plachty, je promáčela. Jediné, co dostali k jídlu, byly ryby (ve velkém výběru a množství) a jakýsi druh sucharů, jež podezřele vypadaly spíš jako ten zázračný tmel. Aby odvrátil jejich mysl od tělesných potíží, Dougan navrhl, že jim bude vyprávět příběh Šedokamu z Gargathu.

„Znám ten příběh,“ řekl Tanin trucovitě, „každý na Krynnu jej zná! Poslouchal jsem ho od dětství.“

„Ach, ale znáte ten pravdivý?“ zeptal se Dougan a měřil šije pozorně jasnýma černýma očima.

Nikdo neodpověděl, neslyšeli by ani sami sebe v práskání plátna a skřípění rumpálů, jak plachta vyskočila z vody a hřímala nad palubou. Kolem nohou se jim mrskaly ryby, gnómové poskakovali sem a tam a chytali je. Křížení plachty bylo korunováno křikem, poněvadž pár gnómů se nesložilo dostatečně rychle a ráhno je smetlo z paluby. Stalo se to téměř po každém průletu a po bocích lodi stály nepřetržité hlídky, aby zařvaly „Gnóm přes palubu!“ (což dělaly s potěšením) a hodily nešťastným soukmenovcům záchranné vynálezy (které v přístavech sloužily jako kotva).

„Jak máme poznat, je-li příběh pravdivý, nebo ne?“ ozval se rozmrzelý Tanin, když se hluk utišil.

„Vím, že je několik verzí, podle toho, slyšíte-li jej od trpaslíka, nebo některé jiné rasy,“ dodal Palin.

Zdálo se, že Dougan tone ve značných rozpacích. „Aj, chlapče,“ řekl, „a tady jste se dotkl bolavého místa. Ale pokračujte a povězte nám svůj, mladý čaroději. Předpokládám, že jste jej studoval, protože do světa přinesl kouzla.“

„Nu dobrá,“ Palina potěšilo a lichotilo mu, že je středem pozornosti. Hovor zaslechli i gnómové a chtěli slyšet člověčí verzi svého oblíbeného příběhu. Opustili své úkoly (a hon na ryby), usadili se kolem, pozorujíce mága s výrazy od dychtivé jistoty, že jim jej bude vyprávět špatně, až po otevřené podezření, že by jej náhodou vykládal správně.

„Když se bohové probudili z chaosu a převzali nad ním vládu, ustanovili Rovnováhu vesmíru. Chaos byl potlačen. Kyvadlo Času se pohybovalo mezi Dobrem a Zlem, a Neutralita hlídala, aby žádný z nich nezískal převahu. A v této době duchové plemen začali tančit mezi hvězdami; bohové proto rozhodli, že stvoří pro ty rasy svět, který by obývaly.

Svět byl ukován, jenže teď bohové bojovali o duchy plemen. Bohové Dobra chtěli dát rasám moc nad hmotným světem a vést je k Dobru. Bohové Zla si chtěli rasy zotročit, aby jim vnutili provádění svých zlých úmyslů. Bohové Neutrality žádali, aby byla rasám dána moc nad hmotným světem, ale se svobodnou volbou mezi Dobrem a Zlem.

Rozhodli se konečně pro poslední variantu. Bohové Zla věřili, že získat převahu je nebude stát žádné velké úsilí.

Zrodily se tři rasy — elfové, milovaní bohy Dobra. Zlobři, ochotní otroci bohů Zla. A neutrální lidé, kteří ze všech ras měli život nejkratší, a proto se mohli snadno přiklonit k jedné či druhé straně.

Když byly tyto rasy stvořeny, byl svěřen bohu Reorxovi úkol ukovat svět. Vybral si několik lidí, aby mu pomáhali, neboť byli ochotnými pracovníky. Ale lidé Reorxe brzo rozzlobili. Někteří byli lakomí a pracovali, jen aby získali bohatství nestarajíce se o kvalitu odvedené práce. Někteří podváděli, jiní kradli. Zuřící Reorx svoje učně proklel a změnil je v gnómy — malá stvoření, odsouzená — já nemyslím jako odsouzená,“ Palin se spěšně opravil, vida, že gnómové se mračí — „míním… uch… nadaná k výzkumům,“ gnómové se usmívali — „a trávící své životy vymýšlením mechanických pomůcek, které nikdy… ech… chci říct, zřídkakdy užitečně pracovaly…“

Plachta jim hřměla nad hlavami a Palin se s úlevou odmlčel.

„Dělejtestoudobroučástí!“ volali gnómové; vždycky mluví extrémně rychle a brebentí slova dohromady. Usoudil, že je to dobrá rada (když jim porozuměl), a pokračoval.

„Zanedlouho jeden z mnoha zlých bohů Reorxe oklamal. Nechal ho ohromující moc chaosu vkovat do klenotu. Obecně se věří, že tím bohem byl Hiddukel, bůh korumpujícího bohatství.“

„Ne, hochu,“ vzdychl Dougan. „Byl to Morgion.“

„Morgion?“ opakoval Palin překvapeně.

„Aj, bůh rozkladu. Ale vysvětlím to později.“ Trpaslík mávl rukou. „Pokračujte.“

„Na každý pád,“ Palin byl poněkud vyvedený z konceptu. „Reorx vyrobil Šedokam a vsadil jej do měsíce, rudého Lunitáru, měsíce, jenž byl bohům Neutrality svatý.“

Gnómové se usmívali, teď nadcházela jejich nejoblíbenější část.

„Gnómové během té doby postavili Velký vynález, zkonstruovaný, aby mohli opustit svět a vstoupit mezi hvězdy. Této věci chyběla jediná věc, aby fungovala — byla to hnací síla. V noci pozorovali oblohu, viděli Šedokam zářit ze srdce Lunitáru a hned poznali, že kdyby se mohli zmocnit síly chaosu skryté v Šedokamu, měli by pro svůj vynález chybějící pohon.“

Mnoho pokyvování a moudrých pohledů mezi gnómy. Sturm zíval, Tanin se tiše postavil, nahnul se přes zábradlí, aby ulevil rozbouřenému žaludku.

„Jeden neobyčejně nadaný gnóm postavil opravdu fungující vysunovací žebřík, který ho vynesl na měsíc. Díky k tomu určené síti zachytil Šedokam dříve, než si ho bohové mohli všimnout. Snesl klenot dolů na svět, jenže tam mu unikl a plul k západu; míjel země a za sebou nechával chaos. A tak do světa vstoupil chaos v podobě magie. Klenot se vznášel nad světem a tvorové byli proměňováni jeho vůlí. Někteří zkrásněli, jiní zošklivěli.

Družina gnómů následovala Šedokam i přes moře v naději, že jej chytí a že si ho přivlastní. Jenže člověk jménem Gargath nakonec kámen polapil a pomocí kouzla jej zadržel ve své pevnosti. Gnómové se dopravili k hradu, kde viděli zář Šedokamu osvětlující okolní krajinu. Žádali po Gargathovi vydání klenotu, ten však odmítl. Gnómové vyhrožovali válkou,“ tady se z řad gnómů ozvaly povzbudivé výkřiky, „a Gargath jejich výzvu přivítal. Vystavěl kolem hradu vysokou hradbu, aby je ochránila. Nebyl žádný způsob, jímž by gnómové mohli ztéci vysoké hradby. Rozhodli se tedy k ústupu, ovšem přísahali, že se vrátí.“

„Slyšte! Slyšte!“ volali gnómové.

„O měsíc později gnómská armáda přitáhla ke Gargathu s velkým, parou poháněným dobývacím strojem. Dosáhl na hradební opevnění, ale porouchal se, než mohl splnit svůj účel. Gnómové s těžkými ztrátami museli ustoupit. Za dva měsíce se vrátili s ještě větším strojem. Tento stroj narazil do prvního, vybuchl a shořel. Gnómové s ještě většími ztrátami odtáhli.

Tři měsíce nato však byli zpátky s kolosální dobývací, parou poháněnou mašinou. Valila se přes popel dvou předcházejících a řítila se ke zdi, když se hnací mechanismus porouchal. Konstrukce se s mohutným hřmotem převrátila a zeď rozbila. Ačkoliv to nebylo právě to, co měli gnómové v úmyslu, byli nadmíru potěšeni.“

Více povzbudivého, veselého křiku.

„Ale jak se hrnuli průlomem ve zdi, z klenotu vyšlehlo ocelově šedé světlo a všechny oslepilo. Když se lord Gargath vzpamatoval, viděl ke svému zděšení, že gnómové bojují mezi sebou!“

Mračení a výkřiky: „Lháři! Tak to nebylo!“

„Jedna frakce gnómů žádala, aby byl Šedokam svěřen jim, že jej rozřežou a obrátí v bohatství. Druhá frakce chtěla Šedokam rozdělit na části a zjistit, jak funguje.

Jak ty dvě strany bojovaly, jejich podstata se změnila… Tak se zrodily rasy trpaslíků, kteří řežou skály a neustále přemýšlí o bohatství, a šotků, hnaných neuhasitelnou zvědavostí poznávat svět. Šedokam během zmatku unikl a naposledy byl viděn, jak směřuje na západ, pronásledován skupinou gnómů a lordem Gargathem. A to,“ končil udýchaně Palin, „je příběh Šedokamu — ovšem, pokud se nezeptáte trpaslíků.“

„Proč? Co by řekli?“ tázal se s poněkud křivým úsměvem Tanin a obrátil se na Dougana.

Dougan vydal vzdech, jenž asi přicházel až ze špičky jeho černých botek. „Trpaslíci vždycky stáli na svém, že oni jsou vyvolenci Reorxe, že jejich rasu stvořil z lásky a že gnómové a šotci vyšli z jeho pokusů a omylů, dokud nenašel ten správný tvar.“

Dav silně protestoval. Gnómové vypadali značně dotčeně. Dougan se otočil a umlčel je upřeným pronikavým pohledem. „Podle trpaslíků Reorx stvořil Šedokam coby dar pro trpaslíky a gnómové ho ukradli.“ Další protesty, utišené v zárodku ostrým pohledem.

„Nu, připadá mi,“ ozval se zívající Sturm, „že jediný, kdo má pravdu, je sám Reorx.“

„Ne tak, chlapče,“ Dougan se tvářil nespokojeně. „Víš, já znám ten pravdivý příběh. Proto podnikám tuto výpravu.“

„Který je tedy pravdivý?“ Tanin mrkl na Palina.

„Žádný,“ řekl Dougan ve velkých rozpacích. Sklonil hlavu, bradu zabořil do vousů, prsty otáčel knoflíky svého promočeného červeného kabátu.

„No… uch… víte,“ mumlal a přes pleskot ryb na palubě a šplouchání moře mu bylo těžko rozumět. „Reorx… ach… ztratil Šedokam ve hře v kostky.“

„Cože?“ Palin se naklonil dopředu.

„Ztratil jej,“ šeptl trpaslík.

„Pořád jsem nerozuměl…“

„ZTRATIL TEN HROMSKÝ KÁMEN VE HŘE V KOSTKY!“ vztekle zařval Dougan se vzpřímenou hlavou a planoucíma očima.

Vyděšení gnómové se rozprchli na všechny strany a pár jich utržilo ránu do hlavy letícím ráhnem plachty.

„Morgion, bůh rozkladu a chorob, svedl Reorxe, aby klenot vyrobil. Morgion dobře věděl, že kdyby byl chaos vypuštěn do světa, jeho zlá moc by vzrostla. Vyzval Reorxe ke hře, sázkou byl Šedokam a…“ odmlčel se a zíral stísněně na palubu.

„Prohrál jej ve hře v kostky?!“ užasle za něj dokončil Sturm.

„Aj, chlapče,“ Dougan zhluboka vzdychl. „Víte, Reorx má jednu chybu, jednu malou chybičku, abyste věděli, jinak je jemný, čestný gentleman, největší, jakého můžete potkat. Jenže,“ trpaslík vyrazil další vzdech, „miluje svou láhev a miluje dobrou sázku.“

„Takže vy Reorxe znáte, že?“ Sturm zívl, až mu praskaly sanice.

„Jsem pyšný, že to mohu potvrdit,“ pronesl Dougan vážně, pohladil vous a natočil kníry. „S jeho pomocí jsem po všech těch letech zjistil, kde se Šedokam nachází. Tihle chlapíci mi také pomáhají,“ plácl po rameni kolemjdoucího gnóma a drobného tvora dočista povalil. „Nu, a s přispěním tří dobrých mladých mužů jej získáme nazpět… a…“ vůčihledně zmatený Dougan se odmlčel.

„A?“

„A přirozeně jej vrátíme Reorxovi,“ dodal s pokrčením ramen.

„Přirozeně,“ opakoval Tanin pochybovačně. Ohlédl se po Sturmovi, který na palubě usnul, a přistihl jednoho gnóma při úprku s bratrovou helmou. „Hej!“ zařval mu do ucha a zvedl jej za límec.

„Jájsemsenanichtěljenompodívat!“ kňučel velice ustrašeně gnóm. „Bylbychjipřineslzpátkyčestně.“

„Víte,“ řekl pomaleji, když Tanin uvolnil stisk. „My jsme vyvinuli nový revoluční typ helmy. Máme s tím pár problémů, jako třeba jak ji sundat z hlavy, a já…“ gnóm šiji láskyplně prohlížel.

„Dík, mne to nezajímá,“ zavrčel Tanin a vytrhl mu ji z ruky. „Pojď, bratříčku,“ obrátil se na Palina, „pomoz mi s ním do postele.“

„Kde je postel?“ zeptal se mladík unaveně. „Ne, do té smradlavé díry už nepůjdu.“

„Já taky ne,“ souhlasil Tanin. Rozhlížel se po palubě a pak ukázal: „Tamhleten krám vypadá jako přístřešek; zdá se, že to bude asi nejlepší místo. Aspoň bude suchý.“

Prst ukazoval na několik desek, které byly složitě a vynalézavě spojeny do malého úkrytu. Opíral se o bok a stříška byla bezpečně pod letící hřmotnou plachtou; určitě chrání spáče před vodou a padajícími rybami.

„Je suchý,“ řekl Dougan spokojeně. „To je moje postel.“

„Byla,“ opáčil suše Tanin. Sklonil se a třásl Sturmem. „Vzbuď se! Nebudeme tě nosit! A pospěš si, než nám ta proklatá plachta srazí hlavy.“

„Co je?“ mrkal ospale Sturm a sedl si.

„To nemůžete udělat!“ ječel trpaslík.

„Hleďte, Dougane Kladivo!“ Tanin se sehnul a hrozivě zíral trpaslíkovi do očí. „Jsem po pitce, mám mořskou nemoc a celý den jsem nic nejedl. Pršela na mne voda, mlátily do mne ryby, třískla mě plachta a ty večerní pohádky pro děti mě k smrti nudily. Nevěřím vám a nevěřím vaší pitomé výpravě.“ Tanin se zalykal vztekem. Zvedl prst a třepal jím trpaslíkovi před nosem. „Budu spát, kde se mi zachce, a přísahám, že zítra, až se budu cítit lépe, přinutím ty malé parchanty loď obrátit a vzít nás zpátky domů.“

„A když vás zastavím?“ vyhrožoval Dougan s kosým pohledem.

Taninova zuřivost ho nevyvedla z míry.

„Pak loď bude mít místo panny na přídi, nebo kde má příď, novou figurínu!“ syčel Tanin sevřenými zuby. „A bude mít dlouhé vousy!“

Velký muž vztekle dusal k přístřešku a sehnul se. Sturm mu rozespale kráčel v patách.

„Dougane, být vámi, šel bych mu z cesty,“ radil Palin, spěchaje za nimi. „Je schopen udělat, co říká.“

„Ano? Budu to mít na paměti,“ trpaslík si zamyšleně potahoval černé vousy.

Přístřešek plnily trpaslíkovy věci — většina vypadala jako jeho výstřední oděvy. Palin je bezohledně vystrčil holínkou na palubu. Tanin se natáhl na podlahu, Sturm padl vedle něj a oba usnulí tak rychle, jako kdyby na ně mladší bratr seslal kouzlo. Palin se složil na malém zbylém místečku a doufal, že ho spánek také přemůže.

Ale nebyl válečník jako jeho bratři, jak si trpce uvědomil. Sturm dokázal spát v pouštním písku v plné zbroji a o Taninovi bylo známo, že spokojeně chrápal, když blesk zlomil strom stojící hned vedle. Promočený na kůži se chvěl zimou, ležel a poddal se své mizérii.

Měl hlad, ale pokaždé, když pomyslel na jídlo, žaludek mu poskočil. Svaly ho bolely od mořské nemoci, hořká chuť slané vody mu svírala ústa. Toužebně myslel na svou postel doma; na čisté, sladce vonící ložní prádlo; na hodiny poklidného studia pod ochrannými větvemi řásníku s knihou kouzel v klíně.

Zavřel oči a snažil se potlačit slzy touhy po domově, ale zalila ho jako vlna. Vztáhl ruku a dotkl se Magiovy hole. A náhle si připomněl strýčka. Proč? Palin neměl tušení — Raistlin zemřel dávno před tím, než se narodil. Možná to byla ta hůl… nebo si paměť v jeho oslabeném stavu vybavila polozapomenuté otcovo vyprávění. Ať byl důvod jakýkoli, Palin jasně viděl Raistlina, ležícího na zemi v ponurém, deštivém lese. Skrčený ve svém rudém plášti kašlal, kašlal, až se zdálo, že se snad nikdy už nenadechne. Palin viděl na popelavých rtech krev, viděl křehké tělo zmítané bolestí. Ale neslyšel jediné slovo stížnosti. Palin se měkce ke strýci přiblížil. Kašel ustal, křeče ustaly. Raistlin zvedl hlavu a pohlížel mu přímo do očí…

Zahanbeně sklonil hlavu, přitáhl si hůl blíž a spokojeně položil tvář k jejímu hladkému povrchu a usnul. Ale měl dojem, že v posledním okamžiku, než sklouzl přes okraj vědomí, zahlédl trpaslíkovu hlavu, nahlížející do přístřešku, a slyšel jeho hlas.

„Mám tu balíček karet, chlapci… Co říkáte? Nejvyšší karta spí dnes tady?“

4. kapitola Gargathův ostrov

Oba bratři věděli, že Tanin je schopen svou hrozbu splnit a loď převzít. Jak by přiměl gnómy, aby ji řídili, byla jiná věc. Gnómové byli pevně rozhodnutí v cestě pokračovat a během noci začali organizovat sbírku zbraní. Všechny nesly neomylné známky gnómské vynalézavosti a bylo pravděpodobné, že svému nositeli nadělají možná víc škody než zamýšlené oběti. Výsledek bitky dvou mužů a čaroděje proti početným gnómům a trpaslíkovi byl nejistý.

Otázka však naštěstí nevyžadovala odpověď. Příštího rána bratry vzbudil ohromný náraz, krev mrazící zvuk drceného dřeva a dost opožděný výkřik: „Země, ahoj!“

Vypotáceli se na nohy a vyšli z přístřešku na palubu, což byl nesnadný úkol, protože loď se silně nakláněla doprava.

„Co je? Co se stalo? Kde to jsme?“ vyptával se Tanin a protíral si oči.

„Dorazili jsme,“ oznámil Dougan, hladě si spokojeně vous. „Pohleďte!“ učinil veliké, široce rozmáchlé gesto k tomu, co v tomto okamžiku bylo přídí. „Gargathův ostrov.“

Bratři se dívali. Co mohli vidět nejdříve, byla zborcená masa roztržené plachty, spousty spletených provazů, zlomené ráhno a gnómové, kteří mávali rukama, zuřivě se hádali a postrkovali. Loď se zastavila o útes, do kterého narazila figurínou na přídi a částí kýlu. Plachta nevydržela.

Tanin se se zamračenou tváří protlačil změtí, následovaný oběma bratry, několika hašteřivými gnómy a trpaslíkem. Došel na příď, zachytil se zábradlí a přes útes hleděl na ostrov. Za zády jim vycházelo slunce a vrhalo jasné světlo na písčitý břeh. Ten se stáčel k severu a mizel v závoji mlhy. Za pláží rostly podivné cizí stromy s hladkými kmeny. Jejich koruna byla tvořena bohatou záplavu listů. Široký písečný pruh s útesem přecházel v úpatí mohutné hory. Kolem ní se vznášel rozsáhlý oblak kouře vrhající stín na pobřeží, vodu i loď.

„Gargathův ostrov,“ opakoval triumfálně Dougan.

„Gargath?“ Palin na něho civěl. „Chcete říct…“

„Ano, chlapče. Jestli si vzpomínáte, sám Gargath následoval Šedokam, když unikal. Postavil loď a plavil se za ním. Když zmizel za západním obzorem, bylo to naposled, co o něm kdo na Ansalonu slyšel. Jeho rodina usoudila, že spadl přes kraj světa. Jenže před pár lety jsem popíjel se skupinou minotaurů. Slovo dalo slovo, přišla hra, a jak si vzpomínám, tak jsem na nich vyhrál tuhle mapu.“ Dougan sáhl do kapsy červeného kabátu (nyní nošením a slanou vodou trochu zašlého), vytáhl kus pergamenu a podal jej Taninovi.

„Je to pravá minotauří mapa.“ Tanin se snažil udržet rovnováhu, zatímco mapu rozložil na nakloněné zábradlí. Sturm se nad ni naklonil a Palin, opíraje se o Magiovu hůl, se vecpal vedle něho.

Ačkoli měla názvy v neuhlazeném jazyce minotaurů, byla nakreslená s přesností a zručností, jíž byli, i když s určitou nechutí mezi civilizovanými rasami na Krynnu, proslulí. O pevnině Ansalonu nemohlo být pochyb a dále k západu byl zakreslen maličký ostrov se jménem Gargath napsaným vedle. „Co znamená tohle?“ Sturm ukázal na hrozivě vyhlížející znak pod jménem ostrova. „Ta věc vypadá jako býčí hlava probodnutá mečem.“

„Tohle?“ opakoval Dougan, bezstarostně pokrčil rameny, vytrhl Taninovi mapu a rychle ji sroloval. „Nějaká minotauří čmáranice…“

„Minotauří čmáranice, značící nebezpečí,“ řekl ponuře Palin. „Že je to tak?“

Dougan zbrunátněl a strčil mapu zpět do kapsy. „No, hochu, možná že na tom něco je, ač já sám nepřikládám moc víry výmyslům těch barbarských stvoření…“

„Ta barbarská stvoření označila tento ostrov nejdůraznějším varováním!“ vskočil mu do řeči Palin. „Žádná minotauří loď by nikdy nepřistála v místě s tímto symbolem,“ dodal k bratrům.

„Na tomto světě není moc věcí, jichž by se minotauři zalekli,“ Tanin pohlížel na ostrov potemnělým zrakem.

„Jaký důkaz ještě chcete?“ otázal se Dougan měkkým hlasem a sledoval Taninův pohled; jeho bystré oči se chtivě leskly. „Šedokam je zde! Minotauři cítí jeho moc a obávají se jí!“

„Co myslíš ty, Paline?“ Tanin se obrátil na nejmladšího bratra. „Ty pracuješ s magií. Ty bys ji měl cítit!“

Palinem projela radost, že dva lidé, k nimž mimo otce vzhlížel nejvíc, či možná víc než k otci, se na něho dívají s respektem. Že čekají na jeho názor. Stiskl pevně Magiovu hůl, zavřel oči a soustředil se, a když to učinil, mrazivý pocit sevřel jeho srdce ledovými prsty. Tělem mu proběhla studená vlna strachu. Otřásl se, otevřel oči a hleděl do úzkostí sevřených obličejů Tanina a Sturma.

„Paline — tvůj obličej! Jsi bledý jako smrt. Co se stalo?“

„Nevím…“ Palin se odmlčel, ústa vyschlá. „Něco jsem cítil, nejsem si jistý, co vlastně. Nebylo to ani tak nebezpečí jako ztracený a prázdný pocit, pocit bezmoci. Všechno kolem mne se nekontrolovatelně točilo. Nemohl jsem učinit nic, abych to zastavil…“

„Moc klenotu,“ pronesl Dougan. „Vy jste ji pocítil, mladý mágu! Tak teď aspoň víte, proč jej musíme chytit a vrátit do bezpečné úschovy bohů. Lidské několikrát unikl a udělá to zase.“ A lítostivě dodal: „Jen bohové vědí, kolik zla napáchal na tomto ubohém ostrově.“ Zavrtěl černým vousem a vztáhl roztřesenou ruku k Taninovi. „Vy mi pomůžete, chlapci, že ano!“ V trpaslíkově hlase zazněly procítěné, prosebné tóny, tak odlišné od jeho sebevědomého chvastounství. Zaskočený Tanin cítil, jak ho hněv opouští. „Když řeknete ne,“ Dougan svěsil hlavu, „budu vás chápat. Ačkoli jsem sázku vyhrál, soudím, že to ode mne bylo špatné, že jsem využil vaší opilosti a uvěznil vás, když jste byli bezmocní a slabí.“

Tanin se kousl do rtu, tahle připomínka mu nebyla po chuti.

„A při svém vousu přísahám,“ prohlásil trpaslík slavnostně a pohladil si jej, „že jestli se jen slůvkem zmíníte, nařídím gnómům, aby vás vzali zpátky na Ansalon. Chci říct až opraví loď.“

„Jestli ji vůbec opraví!“ zavrčel Tanin konečně. (Gnómům se do opravy moc nechtělo. Lodi si ani nevšimli, hádali se mezi sebou, kdo měl být na stráži, kdo měl číst jejich vlastní gnómskou mapu, a především kdo byl v komisi, která mapu vypracovala. Později rozhodli, že útes v jejich mapě zakreslen nebyl, tudíž neexistoval a loď do něj nenarazila. Po dosažení tohoto rozhodnutí se pustili do práce.)

„Nu, co říkáte?“ Tanin se podíval na bratry.

„Myslím, že když už jsme tady,“ navrhl přidušeně Sturm, „měli bychom se tu porozhlédnout. Jestli má trpaslík pravdu a Šedokam je na ostrově, mohli bychom jej dostat a naše přijetí do Rytířstva by bylo jisté. Jak řekl Dougan, byli bychom hrdinové.“

„Nemluvě o bohatství, kterého můžeme dosáhnout,“ šeptal Tanin. „Paline?“

Srdce mladého mága divoce bilo. Kdo ví, jaké kouzelné síly Šedokam skrývá? pomyslel si náhle. Mohl by zvýšit moji moc a pak bych nepotřeboval výuku žádného arcimága! Mohl bych se jím stát já sám; kdybych se jej dotkl… Palin zavrtěl hlavou. Zvedl zrak a viděl obličeje svých sourozenců. Tanin zošklivěl lakotou, Sturmův zkřivily ambice. Můj vlastní obličej –

Palin si na něj položil dlaň — jak se jim jeví? Podíval se dolů na svůj šat a viděl, že jeho bílá barva zešedla. Může to být působením soli, ale také něčím docela jiným…

„Bratři,“ pravil naléhavě, „poslouchejte jeden druhého! Myslete na to, co jste řekli! Tanine, odkdy místo po dobrodružství toužíš po bohatství?“

Tanin mžikal, jako by se budil ze snů. „Máš pravdu! Bohatství! O čem to melu? Nikdy jsem se o peníze moc nestaral…“

„To promluvila moc Šedokamu,“ křičel Dougan. „Začíná vás korumpovat, jako to učinil mnoha jiným,“ sklouzl pohledem ke gnómům. Postrkování a požďuchování přerostlo do ran. Několik gnómu bylo hozeno dokonce přes palubu.

„Myslím, že bychom měli ten ostrov prozkoumat,“ šeptal tiše Palin, aby ho trpaslík neslyšel. Přitáhl bratry blíž. „Když pro nic jiného, tak aspoň abychom se přesvědčili, jestli nám Dougan řekl pravdu. Jestli řekl a jestli je Šedokam tady, a kdybychom jej mohli přinést nazpět…“

„Och, je zde!“ Dougan dychtivě strčil černovlasou hlavu do jejich středu. „A až jej přinesete, chlapci, zvěsti, které se povídají o vašem slavném otci, budou jako výmysly šotků ve srovnání s legendami, jež se budou zpívat o vás! To se ani nešířím o faktu, že zachráníte před smutným údělem ty chudáky, co tu žijí,“ dodal neobvykle vážně.

„Lidi?“ Tanin se polekal. „Chcete říct, že tu žijí lidé?“

„Ano, ostrov je obydlený,“ řekl trpaslík a oddechl si, pozoruje lstivě tři mladíky.

„Ano,“ Sturm zíral upřeně na břeh. „Lidé tu jsou. Jenže, milý Dougane Kladivo, nezdá se mi, že by čekali na záchranu!“


Gnómové přepravili Tanina, Palina, Sturma a trpaslíka člunem z lodi na břeh. Vzít s sebou člun byl Douganův nápad a gnómové byli okouzleni něčím tak praktickým a jednoduchým. Oni sami navrhli záchrannou loď, která měla být připoutána k Zázraku. Měla přibližně stejné rozměry a váhu jako plachetnice, ale museli ji zanechat doma, neboť komise ji chtěla nejdřív prostudovat.

Člun poháněný vlnami a přílivem se blížil ke břehu a bratři pohlíželi na uvítací družinu. Vycházející slunce se odráželo od oštěpů a štítů čekajících mužů. Ti byli vysocí a svalnatí a v příjemném klimatu ostrova nepotřebovali moc oblečení. Jejich kůže byla lesklá, zdravě hnědá, těla zdobily korálky a pera jasných barev; tvářili se nesmírně vážně a odhodlaně. Drželi dřevěné štíty, pestře, křiklavě pomalované. I oštěpy byly ručně vyřezané ze dřeva — s kamennými, hladkými hroty.

„Vypadají pěkně naleštěné a ostré; to mi můžete věřit, projedou vám svalem jako můj nůž máslem,“ komentoval zamračený Sturm.

„Je jich nejmíň dvacet na jednoho,“ upozornil Tanin trpaslíka, sedícího na přídi. Ten prsty přejížděl ostří válečné sekery pomalu tak velké, jako byl on sám.

„Ech! Primitivové!“ pronesl pohrdavě, ač Palinovi neušlo, že jeho obličej je poněkud bledý.

„Uvidí ocel, pokloní se a budou nás pokládat za bohy.“

Příchod bohů na břeh postrádal důstojnost. Tanin se Sturmem vyhlíželi majestátně, v oslnivém ozdobném ocelovém brnění — dar Portia a Alany ze Spojených elfích království. Hrudní pláty se ve slunečních paprscích třpytily, jejich přílby se blýskaly. Vystoupili ze člunu, zapadli skoro po kolena do písku a za pár minut v něm pevně uvízli.

Dougan v rudém sametovém obleku gnómům nařídil, aby ho vzali co nejblíže k břehu, aby si nezničil šaty. Ke svému úboru přidal klobouk se širokou střechou, ozdobený bílým peřím, jež se v mořském vánku třepotalo. Stál pyšně na přídi člunu se sekerou po boku, měřil si válečníky sevřené v bojovém šiku — byl na něho věru impozantní pohled. Gnómové splnili jeho příkaz do posledního písmene. Najeli člunem na písečný břeh tak prudce, že Dougan z něj vyletěl hlavou napřed a jen šťastnou náhodou se svou válečnou sekerou nerozťal.

Palin si často představoval svůj boj po boku obou bratrů a kombinoval ocel s kouzly. Cestou k pobřeží si vrýval těch pár formulí, které znal, pevně do paměti. Blížil se ke břehu; srdce mu zběsile bušilo. Ne strachem, přesvědčoval sám sebe, ale vzrušením. Byl takřka připravený na každou eventualitu… s výjimkou pomoci klejícímu, prskajícímu trpaslíkovi na nohy, snahy osvobodit bratry z písku a čelení armádě mlčících, napůl nahých mužů. „Proč nás nenapadnou?“ bručel Sturm, potáceje se ve vodě, aby udržel rovnováhu. „Mohli by nás rozsekat na cáry!“

„Možná mají zákon, který zakazuje, aby napadli idioty!“ štěkl Tanin podrážděně.

S Palinovou pomocí se Douganovi podařilo postavit se na nohy. Třepal pěstí a s kletbou poslal gnómy zpět na loď, nato se otočil, sebral všechnu důstojnost, jakou mohl, a kráčel hrdě přes písek k válečníkům. Tanin a Sturm ho pomalu následovali s dlaněmi na jílcích mečů. Za nimi se táhl ještě pomaleji Palin v promočeném bílém plášti, jehož lem ztěžkl nalepeným pískem.

Tiší válečníci se ani nehnuli, s bezvýraznými tvářemi sledovali příchod cizinců. Palin si všiml, že občas se některý z mužů podíval stísněně k blízké džungli. Zpozoroval, že to činí dost často, a upřel pozornost na stromy. Nastražil uši a za okamžik se přidružil k Taninovi.

„Něco je v džungli,“ upozornil ho tiše.

„O tom nepochybuji,“ zavrčel Tanin, „asi další padesátka bojovníků.“

„Nevím, ale je to něco, co muže znervózňuje. Možná i…“

„Ticho!“ rozkázal Tanin ostře. „Teď není čas na řeči. Drž se za mnou a za Sturmem, jak máš!“

„Ale…“

Tanin po něm zlostně bleskl okem, což mělo mladému muži připomenout, kdo velí. Palin se tedy s povzdechem držel v pozadí, ale zrak z džungle nespustil. Opět viděl, jak oči mužů sjely tím směrem.

„Sláva!“ vykřikl Dougan, a zamířil pískem k muži, který stál v popředí svých soukmenovců a vypadal na náčelníka. „My bozi!“ prohlásil trpaslík a ukázal na svou hruď. „Přicházím ze země Vycházejícího slunce, abych pozdravil obyvatele Gargathu.“

„Jste trpaslík,“ děl válečník nevlídně obecnou řečí. „Připlul jste z Ansalonu a jdete asi po Šedokamu.“

Dougan byl ohromený. „No… hm… jsme mírně zainteresováni… na Šedokamu. Mohl byste nám laskavě říct, kde bychom jej…“

„Nemůžete ho dostat,“ řekl válečník stále stejným tónem hlasu. Pozvedl oštěp. „Jsme tu, abychom vás zastavili.“

Muži za ním nerozhodně přikývli, zamávali nejistě zbraněmi a neochotně se přeřadili do jakési neurčité bojové formace. A Palin opět spatřil jejich nervózní, ustarané pohledy do džungle.

„No tak se do toho dáme!“ zuřivě zvolal Tanin se zřejmou snahou vymačkat ze sebe nějaké bojové nadšení. „Chcete-li nás zastavit, musíte nastavit zbraň.“

„Domnívám se, že chceme,“ zamumlal náčelník potěžkávaje svůj oštěp s jistou zmužilostí.

Tanin a Sturm byli poněkud zmatení, nicméně tasili meče a Dougan zvedl sekeru. Slova zpěvavé formule čekala na Palinových rtech, Magiova hůl se v jeho ruce chvěla dychtivostí. Leč Palin váhal. Ze všeho, co slyšel, bitvy by neměly vypadat takhle! Kde bylo vření krve, lítá nenávist, pevné rozhodnutí raději na místě zemřít než o píď ustoupit?

Válečníci se šourali vpřed, postrkovali vpravdě jeden druhého. Tanin s blýskajícím mečem se k nim blížil se Sturmem v zádech.

Vtom se z džungle ozval výkřik. Něco se tam hýbalo a šustilo, další křik plný bolesti. Malá postavička vyrazila z lesa a ze všech sil pádila přes písek.

„Počkejte!“ ječel Palin a utíkal, aby bratry zadržel. „Je to dítě!“

Válečníci se otočili po zvuku. „Hrome!“ utrousil náčelník a s hnusem odhodil oštěp a šíp na zem. Dítě asi pětiletá holčička — doběhlo k bojovníkovi a objalo mu nohy. A další děcko, o něco starší, vyběhlo z lesa za ní.

„Myslím, že jsem ti řekl, abys ji držel u sebe!“ říkal náčelník chlapci, když k němu dorazil.

„Kousla mě,“ žaloval hošík a ukázal krvavé otisky na ruce.

„Přece tatínkovi neublížíte, že ne?“ ptalo se děvčátko Tanina a hledělo na něho tmavýma očima.

„N — ne,“ vykoktal zaraženě Tanin a potom sklonil meč. „My jen tak…“ pokrčil rameny a zrudl, „mluvíme. Víš, mezi muži.“

„Požehnaný vousy!“ vzkřikl trpaslík s úžasem.

Z lesa vyběhl houf dětí od batolat, která se sotva brodila pískem, po starší hochy a dívky kolem deseti, jedenácti roků. Vzduch byl plný jejich vzrušených hlasů.

„Mám dlouhou chvíli, můžeme jít domů?“

„Nech mě podržet kopí!“

„Ne, teď já. Tatínek mi slíbil…“

„Apu řekl ošklivé slovo!“

„Neřekl!“

„A řekl!“

„Tati, podívej. Ten malý tlustý muž s vlasy na obličeji. Zeje ošklivý?“

Válečníci hluboce zahanbeni pohlédli na cizince, porušili formaci a dohadovali se s dětmi.

„Podívej, Kvítku, tatínek se musí chvilku zdržet. Jdi zpátky, běž si hrát…“

„Apu, zaveď své bratry nazpět a ať neslyším jediné ošklivé slovo, nebo já…“

„Ne, má milá, tatínek zbraň potřebuje. Můžeš ji nést, až půjdeme domů.“

„Dost!“ zařval trpaslík. Douganův hlas prošlehl zmatkem, ztišil děti i bojovníky.

„Pohleďte!“ Tanin dal meč do pochvy a tvář měl rudou rozpaky.

„My s vámi nechceme bojovat, obzvlášť ne před vašimi dětmi…“

„Já vím,“ kvílel náčelník žalostně. „Pokaždé to dopadne stejně. Už jsme si pořádně nezabojovali aspoň dva roky! Zkoušel jste někdy,“ náčelník na Tanina vrhl bolestný pohled, „bojovat, když se vám pod nohama motá batole?“

Do hloubi duše z míry vyvedený Tanin zavrtěl hlavou.

„Zkazí to všechnu legraci,“ dodal jiný táta s jedním dítětem na zádech, zatímco druhé ho bouchalo štítem do holeně.

„Tak je nechtě doma u matek, kam patří,“ řekl Dougan rozzlobeně. Válečníkův výraz se zasmušil ještě víc. Při zmínce o matkách se několik dětí rozplakalo. Celá skupina se počínala odvracet od pobřeží. „Nemůžeme,“ pronesl bojovník. „Proč ne?“ žádal Dougan. „Protože jejich matky odešly…“


„Začalo to před dvěma roky,“ vyprávěl náčelník, kráčeje s Douganem a bratry do vesnice. „Lord Gargath vyslal posla a žádal deset panen jako daň, a hrozil, že jinak uvolní moc Šedokamu.“

Mužovy oči zalétly ke vzdálené sopce. Zubatý vrcholek mezi bouřlivými šedými mraky bylo sotva vidět. Rozeklaný blesk vyrazil z oblaků, hrom zaduněl. Náčelník se zachvěl a potřásl hlavou. „Co jsme mohli dělat. Daň jsme zaplatili. Jenže tím to neskončilo. Příští měsíc se posel objevil znovu. Deset dalších panen, a ještě jednou měsíc na to. Brzy nám panny došly a potom si pán žádal naše ženy. Pak poslal pro matky! Teď,“ náčelník vzdychl, „ve vesnici nezůstala jediná žena!“

„Všechny!“ Sturm nevěřil sluchu. „Vzal si všechny?“

Náčelník beznadějně přikývl, dítě mu v náručí usedavě plakalo.

„Nepostihlo to jenom nás, ale všechny kmeny na ostrově. Bývali jsme hrdým, odvážným lidem,“ dodal a oči mu zableskly. „Naše kmeny mezi sebou stále válčily. Žili jsme pro získání cti a slávy v bitvě, nebylo urozenější smrti než smrt v boji! A teď se jenom ploužíme životem…“

„Ruce máme ve vodě s nádobím místo v krvi. Zašíváme šaty místo rozbíjení lebek!“ přidal se jiný.

„A nemluvím o tom, o co bez žen přicházíme,“ řekl další s významným pohledem.

„No tak proč nejdete a nevezmete si je zpátky?“ žádal Tanin.

Bojovníci na něho pohlédli s nepokrytým děsem a ohlíželi se přes rameno po kouřící sopce, obličeje zrůzněné strachem, jako kdyby se báli, že je někdo uslyší.

„Útok na mocného lorda Gargatha?“ hrozil se náčelník šeptem.

„Čelit pomstě Pána Šedokamu?“ zachvěl se a přitiskl k sobě dítě.

„Ne! Teď naše děti mají aspoň jednoho rodiče.“

„Ale kdyby se muži všech kmenů spojili,“ protestoval Sturm, „kolik mužů by to bylo? Stovky? Tisíce?“

„I kdyby nás byly miliony, nešli bychom proti Pánovi Šedokamu.“

„No tak proč jste nás chtěli na pobřeží zastavit?“ ozval se ostře Dougan. „Mně to tak připadá, že byste se té věci rádi zbavili!“

„Lord Gargath rozkázal, že musíme bojovat s každým, kdo by se jej chtěl zmocnit.“

Dorazili do vesnice — roztroušených chatrčí se slaměnými stříškami, jež viděly lepší časy. Válečníci se rozešli; někteří, aby uložili děti k spánku, jiní spěchali ke svým kouřícím kotlíkům nebo šli k řece s koši zarovnanými prádlem.

„Dougane,“ řekl Tanin, pozoruje ruch s úžasem, pro nějž každý výraz byl nedostatečný, „tohle nedává smysl. Co se děje?“

„Moc Šedokamu, chlapče,“ řekl vážně trpaslík. „Jsou jeho mocí tak ovlivněni, že už ani nevidí skutečnost. Vsadil bych deset ku jedné, že právě Šedokam je zdržuje od útoku na lorda Gargatha. Ale my,“ pohlédl vychytrale na sourozence, „my pod jeho vlivem nejsme…“

„Zatím,“ zdůraznil Palin.

„…a proto máme naději, že ho porazíme! Kolik obránců může vůbec mít?“

„Och, může mít ve vojsku několik tisíc mužů,“ ozval se Sturm.

„Ne, ne,“ odporoval spěšně Dougan. „Kdyby měl, jednoduše by vesnice přepadli, muže zabili a ženy odnesli. Gargath užívá moc Šedokamu, protože to je všechno, co má! Chlapci, musíme jednat rychle, neboť jeho moc nad námi bude vzrůstat, čím déle setrváme v dosahu jeho vlivu.“

Tanin se zamračeně zamyslel. „Jak tedy dostaneme Šedokam?“ zeptal se náhle. „A co s ním uděláme, až jej získáme? Připadá mi, že budeme v horším nebezpečí než kdy dřív!“

„To nechtě na mně!“ Dougan si mnul ruce. „Jen mi jej pomozte dostat, chlapci.“

Tanin se stále mračil.

„A pomyslete na ty ženy — ubohé chudinky,“ pokračoval trpaslík smutně, „všechny v moci prohnaného Gargatha, nucené být mu po vůli. Bezpochyby budou statečným mužům, co je zachrání, vděčné…“

„Má úplnou pravdu,“ prohlásil Sturm rezolutně. „Tanine, coby budoucí Solamnijští rytíři máme povinnost ženy zachránit.“

„Jaký je tvůj názor, bratříčku?“ otázal se Tanin.

„Jsem bílý mág — je mojí povinností těmto lidem pomoct,“ pronesl Palin v návalu sebeúcty. „Všem těmto lidem,“ dodal.

„Je to také otázka cti, chlapče,“ připomněl Dougan. „Vy jste sázku prohráli! A gnómové budou opravovat loď několik dní.“

„Ženy budou možná velice vděčné!“ zdůraznil Sturm.

„Tak dobře, půjdeme do toho!“ rozhodl Tanin. „Ačkoliv bych raději čelil drakovi, než bojoval s mocí jakéhosi podivného kamene…“

„Drak, ha, ha!“ posmíval se se stísněným úšklebkem Dougan, ale Tanin byl zabraný do myšlenek a nepostřehl to.

Šli k náčelníkovi, který věšel prádlo na šňůry a po očku hlídal kotlík s dušeným masem, aby nepřetekl.

Tanin máváním svolával muže z vesnice, aby se shromáždili kolem. „Slyšte, muži!“ volal hlasitě. „Moji bratři, trpaslík a já se vydáme do hradu lorda Gargatha a vezmeme mu Šedokam. Chce nás někdo z vás doprovázet?“

Muži se po sobě ohlíželi, pak záporně zavrtěli hlavami.

„Nuže,“ pokračoval Tanin bezmocně, „najde se mezi vámi muž, který by nás vedl? Může se vrátit hned, jak bude hrad v dohledu.“

Válečníci vrtěli hlavami.

„Pak tedy půjdeme sami!“ zvolal rozlíceně. „Vrátíme se se Šedokamem, nebo v tom hradu necháme své životy!“

Rozložitý muž se na podpatku otočil a odkráčel ze vsi; trpaslík a bratři odhodlaně pochodovali za ním. Setkávali se s temnými pohledy, zaslechli nějaké poznámky a sem tam se zvedlo i pár pěstí.

„Nezdá se, že by byli moc potěšení,“ bručel Tanin. „Vždyť jsme to my, kdo se vystavuje nebezpečí. Co to vlastně říkají?“

„Myslím, že jim vrtá v hlavě, že ženy by mohly být až příliš vděčné,“ polohlasem odvětil Dougan.

5. kapitola Otázka cti

Sturm později tvrdil, že si měl Tanin uvědomit, o co jde, a odtáhnout tu noc trpaslíka od hry. Tanin oponoval, že Sturm by měl mlčet, protože to celé stejně prospal. Avšak Palin je oba upozornil, že v té době byli pod vlivem Šedokamu, takže by v tom asi stejně žádný rozdíl nebyl.

Cesta byla snadná, šli po stezce, která v džungli musela být už dlouhé roky. Největším problémem bylo děsné horko. Tanin a Sturm si brzo sundali brnění a zabalili je, a konečně přesvědčili i Palina, aby si svlékl bílý háv, přes jeho paličaté protesty, že se nebude courat džunglí jen ve spodním prádle.

„Podívej,“ domlouval mu Tanin, když Palin takřka padal vedrem a z bílého roucha odkapával pot, „přece víme, že tu žádné ženy nejsou. Zavěs si váčky s kouzly kolem pasu. Než přijdeme k další vesnici, vždycky se můžeme obléknout.“ Palin váhavě souhlasil a byl rád, že poslechl, i když se Sturm bavil vtipy na jeho tenké nohy. Jak slunce stoupalo, džungle byla čím dál parnější. Krátké spršky deště je na chvilku ochladily, ale také podstatně zvýšily vlhkost vzduchu.

Pouze Dougan vytrvale odmítal sundat byť i jen svůj širák a tvrdil, že trpaslíkům vedro nevadí, a posmíval se lidské slabosti. Tohle pronášel, zatímco mu po obličeji stékaly potůčky potu a kapaly z promočených vousů. Mašíroval vpřed a tvářil se vzdorně, jako by je varoval, aby raději mlčeli, a nadával, že ho zdržují. Jenže Palin ho několikrát viděl, jak klesl na kámen, ovíval se širákem a uřícený obličej otíral vousem.

V době, kdy dorazili do nejbližší vesnice vzdálené asi jeden den pochodu džunglí, byli tak schlíplí a utahaní, že měli sotva sílu se obléknout a připevnit brnění, aby na obyvatele učinili náležitý dojem. Zvěst o jejich příchodu se vesničanům nějakou záhadnou cestou musela donést (Palin slyšel nezvyklé dunění bubnů a domyslel si, co říkají), neboť muži a děti je očekávali. Muži je uvítali chladně (ač několik očí se při spatření elfího brnění chtivě zalesklo), dali jim najíst a napít a poskytli jim chatrč na přespání. Tanin pronesl povzbuzující projev o dobytí Gargathova hradu a tázal se po dobrovolnících.

Jedinou odpovědí byly kosé, vyhýbavé oči, přešlapující nohy a pár zamumlaných slov: „Já nemohu, vařím kuře…“

Nic víc ani nečekali. Bratři otevřeli přezky brnění, svlékli oděvy a šli spát. Mimo bzučení křídel nějakého krvežíznivého hmyzu jejich noční odpočinek nic nerušilo, až najeden incident. Kolem půlnoci Tanina vzbudil trpaslík. Třásl mu ramenem a volal jeho jméno. „Cože?“ vyhrkl Tanin ospale a sáhl po meči.

„Aj, chlapče, nechtě zbraň ležet,“ řekl Dougan chvatně. „Musím jenom něco vědět. Ty, vaši bratři a já jsme kamarádi, ne?“

Tanin si později vzpomínal, pokud si mohl na něco vzpomenout, že trpaslík otázku několikrát zopakoval a zdálo se, že mu na odpovědi obzvlášť záleží.

„Jo, kamarádi,“ zamumlal a přetočil se na druhý bok.

„Co je vaše, to je moje, moje je vaše?“ vytrvale naléhal a natáhl se, aby mladému muži viděl do tváře.

„No jo.“ Tanin se ohnal po nějakém hmyzu, co mu sál krev, a odstrčil trpaslíkovy vousy.

„Díky, chlapče! Díky, nebudete toho litovat,“ šeptl Dougan vděčně.

Tanin potom tvrdil, že trpaslíkova poslední slova „nebudete toho litovat“ ho strašila ve snu, ale byl příliš unavený na to, aby se probral a zvážil jejich význam.

Jak se ukázalo, měl moře času na zvažování hned ráno, jak se probudil s hrotem oštěpu na krku. Kruh válečníků stál kolem. Mrknutím oka uviděl své bratry ve stejné situaci.

„Sturme! Paline! Vzbuďte se!“ zvolal, neodvažuje se ani pohnout.

Oba bratry naléhavost jeho hlasu rychle probrala a ospale hleděli udivenýma očima na své věznitele.

„Tanine, co se děje?“ Palin ovládl hlas, aby zněl klidně.

„Nevím, ale hodlám to zjistit!“ Tanin vztekle odstrčil hrot stranou. „Co je to za nesmysl?“ začal vstávat a ostří se opět dotklo jeho hrdla, a tentokrát se připojila dvě další. Jedno mu mířilo na hruď a druhé ho píchalo do zad.

„Vysvětli jim, že bez ohledu na to, jak ty ženy budou vděčné, my nemáme zájem!“ Sturm polykal a marně se snažil uhnout o palec dozadu. Oštěp ho následoval. „Chceme se stát rytíři! Složili jsme přísahu celibátu.“

„To… uch… se netýká žen, chlapče,“ bručel zahanbený Dougan. Vstoupil do chatrče a vsunul hlavu mezi kruh válečníků. „Je… to… och… otázka cti, abych tak řekl. Je pravda,“ pokračoval se srdceryvným povzdechem, „že jsem se v noci dostal do maličké hry.“

„Tak?“ hučel Tanin. „A co s tím máme společného?“

„Hned vám to vysvětlím,“ Dougan si olízl rty, oči mu přeskakovaly z jednoho na druhého. „První dvě hodiny mi kostky šly dobře. Vyhrál jsem náčelníkovu péřovou čelenku i dvě krávy. Měl jsem toho nechat, ale ten stařec byl velice zarmoucený, a tak jsem nemohl dělat nic jiného než nechat ho vyhrát ty věci nazpět. Měl jsem takové štěstí, že jsem vsadil všechno na jeden vrh — a přidal i svůj klobouk a sekeru.“

Tanin se podíval na jeho hlavu. „A prohrál.“

Douganovi poklesla ramena. „Na ostatním mi tolik nezáleželo, ale nemohl jsem zůstat bez klobouku, že ano? Vsadil jsem proti klobouku všechny své peníze a…“

„Ztratil jste je také,“ dodal Tanin.

„Hadí oči,“ řekl trpaslík trpce.

„Takže jste ztratil svůj klobouk i peníze…“

„Ne docela,“ odporoval Dougan. „Víte, já prostě nemohu být bez klobouku… a neměl jsem nic, co by ten stařík chtěl. Můj kabát mu nepadl. A vy jste přece řekl, že jsme kamarádi, co se dělí…“

„Ty jsi mu něco takového řekl?“ vybuchl Sturm.

„Nevzpomínám si,“ bručel Tanin.

„Tak jsem vsadil vaše brnění,“ řekl trpaslík.

„Cože?“ zařval zuřivě Tanin.

„No, když je náčelník na vás včera viděl, moc se mu zalíbilo,“ pokračoval Dougan. Tanin i s pěti oštěpy, mířícími přímo na jeho tělo, vypadal mimořádně výhružně a mimořádně vztekle. „Vsadil jsem proti svému klobouku vaše brnění a vyhrál jsem.“ Vypadal náramně spokojeně.

„Díky Paladinovi!“ oddechl si Tanin.

„Potom…“ Dougan znejistěl, „protože štěstí mi zřejmě přálo, jsem se rozhodl dostat zpět své peníze. Vsadil jsem brnění, svůj klobouk a…“ natáhl prst, „tu kouzelnou hůl proti svým penězům, kravám a koze.“

Teď si Palin poposedl (bez ohledu na kopí), obličej smrtelně bledý, rty popelavé. „Vy jste… vsadil moji hůl!“ Sotva mohl mluvit. Vztáhl roztřesenou ruku po holi, jež byla u jeho boku, i když spal.

„Aj, hochu,“ Dougan se na něho díval nevinně vykulenýma očima. „Jsme kamarádi. Sdílíme…“

„Tato hůl,“ pronesl Palin tichým rozechvělým hlasem, „patřila mému strýci Raistlinovi! Je to jeho dar.“

„Opravdu?“ Na Dougana to učinilo dojem. „Přeji si, abych to byl věděl, hochu,“ řekl lítostivě. „Byl bych vsadil víc.“

„Co se stalo?“ horečnatě se zeptal Palin.

„Prohrál jsem.“ Dougan vzdychl. „Jen jednou v životě jsem viděl, aby někdo hodil hadí oči dvakrát po sobě. No, tak to je.“

„A naše brnění?“ ječel Sturm a žíly na krku mu naběhly.

„Počkejte!“ Dougan spěšně zvedl ruku. Válečníci i přes své zbraně a početní převahu začínali být nervózní. „Chlapče, viděl jsem, jak vás ztráta majetku zarmoutí, a tak jsem učinil jedinou věc, co zbývala. Vsadil jsem vaše meče.“

Tento šok je zasáhl tak hluboko, že ani Tanin či Sturm nemohli promluvit, jednoduše naprosto ohromeni na něho strnule zírali.

„Vsadil jsem meče a svou sekeru proti holi a svému klobouku — skutečně bych si přál…“ Dougan se rychle podíval na otřeseného Palina — „abych věděl, že hůl náležela Raistlinovi, černému mágovi. I tady o něm slyšeli a asi bych přiměl náčelníka, aby přihodil brnění. Ale takhle ho hůl moc nezajímala, zvlášť když j i viděl…“

„Tak, hrome, pokračujte!“ vyrazil Palin přiškrceným hlasem a přitiskl hůl k sobě.

„Vyhrál jsem!“ Dougan roztáhl ruce, vzdychl, ale tohle byl vzdech extáze. „Ach, jaký to byl vrh.

„Takže… mám svou hůl?“ Palin vyjasnil tváře.

„Máme své meče?“ Tanin se Strumem začali zase dýchat.

„Vida, že štěstí se přiklání ke mně,“ trpaslík hodil bratry zpět do beznaděje, „rozhodl jsem se, že to brnění zkusím znovu. Spočítal jsem si, k čemu jsou dobré meče bez brnění; vsadil jsem meče a…“ učinil chabé gesto k válečníkům s jejich oštěpy.

„Prohrál jste,“ řekl Tanin zlomeně.

„Ale mám svou hůl?“ zeptal se Palin nervózně.

„Aj, hochu. Chtěl jsem ji vsadit, abych vyhrál brnění, meče a svou válečnou sekeru, ale náčelník ji nechtěl.“ Dougan zavrtěl hlavou, ale pak mu oči zpozorněly a tvář nasadila prohnaný výraz. „Ale kdybyste mu řekl, že hůl náležela velkému Raistlinu Majereovi, mohl bych…“

„Ne!“ zavrčel Palin a sevřel hůl těsněji.

„Ale hochu,“ smlouval trpaslík, „štěstí se musí otočit. Jsme přece kamarádi a dělit se…“

„No, výborně!“ komentoval to Sturm a hleděl, jak je poslední kus jeho výstroje odnášen z chatrče. „Řekl bych, že nezbývá než se vrátit na loď.“

„Na loď?“ otázal se překvapeně Dougan. „Teď? Když už jsme tak blízko? Vždyť Gargathův hrad je odtud jen den pochodu!“

„A co máme dělat, až tam dorazíme?“ ozval se rozlícený Tanin. „To zaklepeme v našem spodním prádle na dveře a poprosíme, aby nám půjčil zbraně, abychom s ním mohli bojovat?“

„Velký bratře, podívej se na to takhle,“ brumlal Sturm, „třeba rovnou padne mrtvý smíchem.“

„Jak teď můžeš žertovat?“ řval Tanin. „Nejsem si vůbec jistý, že odtud hned tak odejdu.“

„Tiše, bratři,“ řekl Palin uklidňujícím hlasem. „Jestli všechno, co jsme na této bláznivé výpravě ztratili, je brnění a meče, myslím, že jsme vyvázli dost šťastně. Souhlasím se Sturmem, Tanine! Vraťme se na loď, než se zas udělá vedro.“

„Tobě se to řekne!“ opáčil trpce Tanin. „Máš přece pořád svoji drahocennou hůl!“ Díval se k náčelníkově chatrči, kde se stařík šťastně pokrýval brněním, většinou vzhůru nohama. Pak vrhl temný pohled na kajícného Dougana. „Palin má asi pravdu,“ vrčel Tanin s očima na trpaslíkovi. „Měli bychom se počítat mezi šťastlivce. Trpaslíku, téhle bláznivé cesty už mám až po krk. Odcházíme, než ztratíme i to poslední, své životy!“

Tanin se obrátil a opět čelil kruhu ostří a teď i svému vlastnímu meči, který držel šťastně se šklebící válečník.

„Chcete se vsadit?“ Dougan si vesele nakrucoval knír.


„To se dalo čekat,“ poznamenal Palin.

„Ty vždycky víš všechno dopředu, když už je pozdě něco učinit!“ štěkl Tanin.

„Pozdě bylo, když naše oči spočinuly na tom trpaslíkovi,“ dodal Palin přidušeně.

Ti tři plus Dougan pochodovali lesní stezkou s oštěpy za zády a Gargathovým hradem, tyčícím se vpředu. Teď jej mohli jasně vidět. Byla to obrovská neforemná stavba ze třpytícího se šedého mramoru. Všichni tři sourozenci navštívili Věž Vysoké magie ve Žďárské cestě a magická aura, která ji obklopovala, v nich vyvolala hluboký dojem a úctu. Blížíce se k podivnému hradu, cítili něco podobného, jenže nyní se úcta prolínala s divokou touhou vybuchnout v hysterický smích.

Žádný z nich později hrad nemohl popsat, protože jeho vzhled se neustále měnil. Napřed to byla masivní pevnost se čtyřmi vysokými strážními věžemi ukončenými cimbuřím. V úžasu viděli, že věže se naduly a spirálovitě se stočily do půvabných minaretů. Nato se spojily, utvořily jednu gigantickou kopuli, která se opět rozdělila do čtyř čtvercových věží. Za zdí rašily vížky jako houby, okna bleskla otevíraným křídlem a zas se zavřela a padací most se stal obloukem šedých růží nad tichým šedým rybníkem.

„Moc Šedokamu,“ poznamenal Dougan.

„Moc Šedokamu,“ napodobil ho ironicky Tanin. Pohrozil trpaslíkovi pěstí. „Z poslouchání o tom hromském kusu skály se mi dělá špatně.“

„Myslím, že jsem přišel na to, o co tu jde!“ přerušil ho Palin.

„O co!“ ozval se popudlivě Sturm. „Zřejmě si nepřejí, abychom tam šli. A přesto by nás zabili, kdybychom se obrátili nazpět. Vezmou nám šaty…“ Ke ztrátě jejich výzbroje se přidala i ztráta šatstva; náčelník objevil, že brnění mu bez spodního oblečení odírá kůži. Oba bratry tedy svlékli a teď pochodovali k hradu oděni v bederních rouškách (stroze odmítli nabízené hradní pláty, vyrobené z kostí).

Palin s Douganem byli šťastnější. Mágovi zůstal jeho bílý šat, trpaslíkovi rudý kabát a kalhoty (bez klobouku). Palin choval podezření, že důvod náčelníkovy shovívavosti spočíval v informacích, které mu dodal Dougan a které se týkaly Magiovy hole. Oproti tomu, co trpaslík zamýšlel, skutečnost, že hůl patřívala Raistlinovi, roztáhla náčelníkovy oči hrůzou. Palin se domýšlel, že trpaslík se neustále snažil zlákat staříka ke hře (chtěje získat svůj milovaný klobouk), ale náčelník očividně s takovým předmětem ďábelských kouzel nechtěl mít nic společného. Od té chvíle se členové kmene drželi od Palina dál, a když si mysleli, že se nedívá, mávali někteří za jeho zády kuřecími nožkami.

Avšak ani to válečníkům nezabránilo, aby ho nenutili pochodovat s bratry a Douganem k hradu. „Představte si sebe na místě těch mužů,“ řekl Palin, takřka uvařený ve svém dlouhém plášti, který se neodvažoval svléknout ze strachu, že mu jej muži seberou. „Jste pod vlivem Šedokamu, který je zosobněním chaosu. Nenávidíte Šedokam víc než cokoliv jiného na světě, a přece dostanete rozkaz, abyste jej hlídali vlastním životem.

Kvůli Šedokamu ztratíte všechny ženy, které svým zachráncům budou jistě velice vděčné. Nechcete, aby vám ženy zachraňovali cizinci, ale dali byste všechno za to, aby se k vám zase vrátily. Musíte Šedokam hlídat, ale nejraději byste se ho zbavili. Sledujete mne?“

„Jakž takž,“ řekl opatrně Tanin. „Pokračuj.“

„Takže vezmete cizince,“ končil mág, „pošlete je do hradu nahé a neozbrojené. Víte, že musí prohrát, ale v srdce doufáte, že zvítězí.“

„Jakýmsi bláznivým, zvrhlým způsobem to dává smysl,“ připustil Sturm a pohlédl na Palina s neskrývaným obdivem. „Takže co uděláme?“

„Víš, Paline,“ pronesl Tanin s vážností, „já mohu bojovat s minotaury a drakoniány… raději bych bojoval s těmi stvůrami,“ dodal udýchaně, vedro a vlhko si na statném muži bralo svou daň, „ale tady jsem naprosto ztracen. Nemohu bojovat s chaosem. Vůbec nechápu, co se děje. Máme-li se z toho dostat, bude to záviset na tobě a tvých kouzlech, bratříčku.“

Palinovy oči se zaleskly slzami. Stálo to za to, pomyslel si. Celé toto šílené dobrodružství stálo za vědomí, že konečně získal u svých bratří úctu, obdiv a důvěru. To bylo něco, za co muž rád obětuje život, aby toho dosáhl.

Podíval se na trpaslíka, který ho pozoroval s vlčí lstivostí v černě zarostlé tváři. Neřekl nic nahlas, ale zformoval slova svými rty: „Chcete se vsadit?“

6. kapitola Hrad Gargath

Blížil se již večer, když se začali přibližovat k vnějším hradbám Gargathu. Stejně jako hrad i zdi měnily svůj vzhled. Zdály se být postavené z cihel, ale když se podívali znovu, stál místo zdi živý plot a při jiném pohledu zase železné mříže.

Došli k jejich základům a bojovníci je opustili navzdory dalšímu Taninovu povzbuzujícímu projevu. Jeho řeč byla ale nepřesvědčivá. Skutečnost, že byl vlastně nahý, nepodpořila jeho nadšení. Nepřidalo jí ani to, že si Tanin byl celkem jist její zbytečností.

„Pojďte s námi! Ukažte tomu ďábelskému Gargathovi, že jste muži! Že se mu dokážete vzepřít a bojovat. Ukažte mu, že za ochranu svých domovů jste ochotni riskovat životy!“

Tak, jak si myslel, řeč neměla žádný účinek. V okamžiku, kdy na ně dopadl stín proměnlivých zdí, muži ustoupili. Hleděli na ně s hrůzou, kroutili hlavami, cosi mumlali a utekli pod ochranu džungle.

„Dejte nám alespoň své zbraně,“ přemlouval je Sturm.

Ani to nezabralo.

„Potřebují je, aby měli jistotu, že je nebudeme následovat a nevrátíme se na loď,“ podotkl Tanin.

„Aj, máte pravdu, chlapče,“ Dougan se díval mezi stromy. „Jsou tam a pozorují nás. A zůstanou tam, až…“ náhle zmlkl.

„Až co?“ dorážel ledově Palin. Stále měl před očima trpaslíkův úsměšek, slyšel nevyřčená slova a v horku džungle se zachvěl.

„Až si budou jistí, že nejdeme zpátky?“ zeptal se Sturm. „Ano?“

„Nu, chlapče, my se vrátíme,“ uklidňoval je Dougan, „jsem přece s vámi a jsme kamarádi…“ pohladil si vous.

„Co se dělí o všechno,“ dodali bratři hněvivě.

„Musíme co nejdřív najít nějaké zbraně,“ dodal Tanin. Rozhlížel se, všude kolem nich bujela hustá tropická flóra. Neznámé, různorodé stromy obtáčely šlahouny popínavých rostlin a krásně zbarvené květy rostly přesně na stopu od zdi, která teď byla houštinou růží. A tam se zastavily. „Ani džungle se k tomu místu nechce přiblížit,“ řekl tiše. Neslyšel ani zvířecí zvuky. „Paline, dej mi svůj nůž.“

„Dobrý nápad. Úplně jsem na něj zapomněl.“ Mladý mág si vyhrnul rukáv a neobratně zápasil s dýkou ve vynalézavém řemení, jež ji poutalo k jeho předloktí. To mělo trhnutím majitelova zápěstí dýku uvolnit a nechat ji sklouznout do dlaně. Jenže vynalézavé řemení bylo očividně vynalézavější než jeho pán, neboť Palin nebyl schopen dostat ji ven.

Provinile se zarděl a natáhl ruku k Taninovi. „Na, vezmi si ji.“

Tanin obezřetně skryl úsměv, dýku vytáhl a se Sturmem uřízli pár větví, které rychle zaostřili do neumělých oštěpů. Den pomalu umíral — světlo se z oblohy vytrácelo, až byla špinavě šedá.

„Víte vůbec něco o tom Gargathovi?“ zeptal se Tanin trpaslíka, uhlazuje do ostré špice konec zelené tyče.

„Ne.“ Trpaslík ho nesouhlasně pozoroval. Odmítl vyrobit nebo nést nějaký oštěp. „Víte, jak bych vypadal, kdybych byl náhodou zabit a musel se před Reorxe postavit s kusem dřeva v ruce? Kdepak, mám své ruce, žádnou zbraň nepotřebuji!“ vrčel. Teď si třel bradu a chodil sem a tam kolem podivné zdi, jež se leskla černým mramorem. „O nynějším Gargathovi vím pouze to, co jsem vymáčkl z těch zbabělců.“ Mávl pohrdavě rukou k uprchlíkům.

„Co řekli?“

„Že je přesně tím, co se dá očekávat od někoho, kdo byl léta pod vlivem Šedokamu!“ Dougan si podrážděně měřil Tanina. „Je to divoký muž, schopný velkého dobra či zla, podle nálady, nebo jak ho ovlivní klenot. Někteří říkají,“ snížil hlas a přesunul zrak na Palina, „že je to kouzelník. Odpadlík, co se nepřipojil ani k bílým, ani k černým, ani k červeným. Žije pouze pro sebe a pro ten klenot.“

Otřesený Palin sevřel hůl těsněji. Odpadlí mágové se odmítli podřídit zákonům a výnosům Konkláve čarodějů, zákonům, jež se po staletí předávaly z generace na generaci, aby udržely magii při životě ve světě, který jí opovrhoval, nedůvěřoval. Všichni kouzelníci, ať následovali cesty Dobra či Zla, tyto zákony zachovávali. Odpadlíci byli hrozbou pro všechny a všechno a stali se vyhnanci bez práva žít.

Bude Palinovou povinností bílého mága buďto odpadlíka získat, a kdyby to nešlo, chytit ho a předvést před soudní dvůr konkláve. Byl by to nesnadný úkol i pro zkušeného bílého kouzelníka na vrcholu moci, natož pro mladého učně. Ti v černých pláštích to měli snadné. „Ty, můj strýčku, bys ho jednoduše zabil,“ tichounce si šeptal Palin a přiložil tvář k holi.

„Máte tušení, co učinil s těmi ženami?“ úzkostně se ozval Sturm. Trpaslík pokrčil rameny. „Jak to mám vědět? Třeba je užíval k vlastní potěše, házel je do sopky nebo je obětoval v nějakém proklatém obřadu.“

Sturm byl vážný, Tanin zamračený a Palin pravděpodobně vyděšený.

„Hádám, že jsme připravení nejvíc, jak kdy budeme,“ řekl Tanin ztěžka a posbíral několik oštěpů. „Vypadají pěkně pitomě,“ bručel. „Možná má pravdu trpaslík. Jestli máme čelit zlému čaroději, který se zřejmě zbláznil, můžeme stejně dobře zemřít v důstojném boji, a nějako děcka hrající si na rytíře a skřety.“

„Zbraň je zbraň, Tanine,“ řekl věcně Sturm a uchopil naostřenou tyč. „Budeme mít aspoň nějakou výhodu…“

Přistoupili ke zdi, jež měnila svůj vzhled tak rychle, až se jim dělaly mžitky před očima.

„Myslím, že nemá cenu hledat nějaký tajný vchod,“ soudil Tanin.

„Než bychom jej našli, změní se asi v přední dveře,“ souhlasil Dougan. „Jestli tu počkáme dost dlouho, jistě se ukáže nějaká mezera.“

Tak se i stalo, jenže to nebyla mezera, jakou si představovali.

Jeden moment zírali na pevnou kamennou zeď („tu museli stavět trpaslíci,“ poznamenal Dougan obdivně), když se proměnila v zeď vody, hřmící kolem, přitékající odnikud a zalévající je vydatnou sprškou.

„Tímhle se dá projít!“ křikl Sturm ve snaze přehlušit řev vodopádu. „Vidím hrad na druhé straně!“

„Ano, a na druhé straně může číhat propast!“ oponoval Tanin.

„Počkejte,“ ozval se Palin. „Širak!“ pronesl kouzelné slovo holi a broušený křišťál na jejím vrcholu vybuchl světlem.

„To kdyby náčelník viděl!“ zvolal trpaslík toužebně.

Palin strčil hůl do vody, aby jednoduše osvítil pozadí. K jejich úžasu se vodopád rozdělil hned, jak se jej hůl dotkla. Tekoucí voda kolem hole vytvořila oblouk, jímž se dalo bezpečně suchou nohou projít.

„Ať do mne hrom!“ pronesl Tanin s úctou. „Bratříčku, ty jsi věděl, co to udělá?“

„Ne,“ připustil Palin otřeseně. Přemítal, jaké jiné moci do ní Raistlin vložil.

„Díky Paladinovi za ten dar.“ Sturm nahlížel vchodem ve vodopádu. „Je tam bezpečno,“ ohlásil a sám prošel skrz. „Ve skutečnosti je tu trávník!“ dodal. Bratři ho následovali a Dougan hůl pozoroval vykulenýma chtivýma očima. V šedém, ponurém svitu křišťálu se rozhlíželi kolem. Voda za nimi se změnila v bambusovou stěnu. Před nimi se prostíral hladký, široký pažit, jenž mírně stoupal až k hradu.

„Teď je tu tráva, ale může se každou chvíli proměnit v jezero lávy,“ upozornil je Palin.

„Máš pravdu, bratříčku,“ broukl Tanin. „Měli bychom ho přeběhnout.“

Utíkali, jak nejrychleji uměli. Palin si přidržel bílý plášť. Tři kroky za ním funěl a oddychoval tlustý trpaslík. Nikdy se nedozvěděli, jestli doběhl k cíli dřív, než se pažit změnil v něco strašnějšího. Když je konečně obklopily noční stíny, stáli ještě v měkké trávě a u zdi.

„Teď bychom potřebovali cestu dovnitř,“ řekl Sturm.

Ve světle hole se šedá mramorová zeď, u níž stáli, zatřpytila a objevily se úzké dřevěné dveře, kompletní, se závěsy a železným zámkem.

Tanin přiskočil a zatáhl za něj.

„Zamčeno,“ ohlásil.

„Teď by se nám hodil šotek,“ povzdechl Sturm.

„Šotek! Kousněte se do jazyku!“ zhnuseně odfrkl Dougan.

„Paline, zkus svou hůl,“ nařídil Tanin a ustoupil stranou.

Palin se opatrně dotkl jasně zářícím krystalem zámku. Ten se nejen otevřel, ale dokonce se roztavil do kaluže kovu u jeho nohou.

„Hochu,“ zalykal se trpaslík, „tvůj strýc musel být pozoruhodný muž. To je vše, co mohu říct.“

„Sám se divím, co všechno ještě dokáže,“ uvažoval Palin, hledě na hůl se směsicí úcty, pýchy a nejistoty.

„O tom se budeme bavit později!“ Tanin rozrazil dveře.

„Dovnitř! Sturme, jdi první. Paline, ty za ním. Hůl nám bude svítit. Trpaslík a já vám budeme krýt záda.“

Mačkali se na úzkých stupních spirálového schodiště. Ze všech stran je obklopovaly zdi — neviděli nic než schody, mizející ve tmě.

„Uvědomujete si,“ ozval se Palin neočekávaně, „že ty dveře mohou,“ otočil se a posvítil na prázdnou stěnu.

„Zmizet,“ dokončil temně Tanin.

„Tak teď máme cestu ven uzavřenou!“ Sturm se otřásl a rozhlédl se kolem. „Ty schody se mohou změnit! Zdi nás mohou sevřít každou vteřinu.“

„Rychle nahoru!“ nařídil Tanin ostře.

Běželi schodištěm vzhůru, co jim síly stačily, očekávajíce, že se ocitnou na čemkoliv od žhavého uhlí po rozkývané mosty. Stoupali a stoupali, až už otylý trpaslík nemohl.

„Chlapci, musím si odpočinout,“ řekl bez dechu a opřel se o zeď, jež nevysvětlitelně zůstala zdí.

„Vypadá to, že se vnitřek nemění,“ Palin lapal po dechu, vyčerpaný nezvyklým cvičením. Záviděl bratrům. Jejich opálená, svalnatá těla se v záři hole leskla. Žádný z nich nebyl udýchaný.

„Paline, posviť sem!“ žádal Sturm; díval se někam dopředu.

Mága nohy tak bolely, že si myslel, že už s nimi nikdy nepohne. Přinutil se učinit další krok a osvítil krystalem roh schodiště.

„Jsou tu dveře!“ zvolal Sturm triumfálně. „Došli jsme na vrchol!“

„Chtěl bych vědět, co se nachází za nimi!“ zasmušil se Tanin.

Neočekávaně je přerušilo chichotání. „Proč je neotevřete a nepodíváte se?!“ zvolal veselý hlas za dveřmi. „Nejsou zamčené!“

Bratři se po sobě podívali. Trpaslík stáhl obočí, Palin přestal litovat svých bolavých údů a soustředil se na kouzlo. Taninova tvář se napjala, svaly na čelistech vystoupily. Stiskl oštěp, protlačil se kolem Palina a trpaslíka a postavil se vedle Sturma.

Oba válečníci tiše přiložili ruce na dveře.

„Jedna. Dvě. Tři,“ odpočítával Sturm šeptem.

Při počtu tři se oba zapřeli celou vahou proti dveřím, rozrazili je, oštěpy připravené a vskočili dovnitř; Palin se zvednutými pažemi a kouzlem blesku na rtech běžel za nimi. Za sebou slyšel trpaslíkův hněvivý řev.

Uvítal je zvonivý smích.

„Už jste někdy viděly,“ ozval se rozjařený hlas, „takové hezké nohy?“


Bitevní horečka zmizela stejně rychle, jako se objevila. Palin se kolem sebe díval skelným zrakem. Obklopovaly ho stovky žen. Slyšel, jak se Sturm sykavě nadechl, a matně zahlédl, jak Tanin ve zmatku sklonil oštěp. Odkudsi z podlahy pod nohama slyšel Douganovo klení; trpaslík zakopl o práh a vlétl do místnosti vleže. Palin se nemohl probrat z šoku a nevěnoval mu žádnou pozornost.

K Taninovi přistoupila neuvěřitelně krásná, tmavovlasá, tmavooká dívka, položila ruku na jeho oštěp a jemně ho odsunula stranou. Její oči obdivně přejížděly po mužově statném těle, které — mimo bederní roušku — bylo vystaveno na odiv.

„Ach, ach,“ ozvala se vášnivě, „vy jste věděl, že mám narozeniny?“

Ohromnou kamennou síní se rozlehl zvonkový smích.

„Vy! Nepřibližujte se,“ nařídil popuzeně Tanin, zvedl oštěp a zamířil jej na ženu.

„Ano, ovšem,“ zvedla ruce v napodobení gestu hrůzy, „když to opravdu chcete.“

Tanin s očima na černovlasé krásce ustoupil o krok k Palinovi.

„Bratříčku,“ zašeptal, krůpěje potu mu vyrazily nad horním rtem a stékaly z čela, „jsou tyto ženy očarované? Pod nějakým vlivem kouzel?“

„N — ne,“ vykoktal Palin, zkoumaje nejbližší tváře, „nevypadají na to. Necítím žádné kouzlo kromě moci Šedokamu. Je zde mnohem silnější, protože je blízko.“

„Chlapci,“ trpaslík se vyškrábal na nohy a vecpal se mezi ně, Jsme v děsné bryndě.“

„Ano?“ ozval se pochybovačně Tanin s oštěpem před sebou a všiml si, že Sturm zaujal stejný postoj. „Co o těch ženách víte? Vyjádřete se! Jako vězni nevypadají! Jsou to upíři? Co?“

„Je to daleko horší!“ zalykal se trpaslík, otřel si vousem tváře a oči mu divoce bloudily po rozesmátých ženách. „Uvažte! Jsme první, kdo vstoupil do hradu! Tyto ženy pravděpodobně dva roky neviděly muže!“

7. kapitola Naši hrdinové

Obklopeni stovkami žen, jež s obdivem vztahovaly ruce, aby se jich dotkly a pohladily je, byli zmatení a zahanbení zachránci polapeni něhou. Ženy se usmívaly, popichovaly je a pak je vedly z prostorné vstupní síně do menší hradní místnosti, plné hedvábných závěsů a pohodlných hedvábných lehátek. Než si plně uvědomili, co se děje, hebké ruce je postrčily do polštářů a ženy jim nabídly víno, skvělá jídla a pochoutky všeho druhu… všech druhů.

„Jak milé, že jste vážili tak dlouhou cestu, abyste nás zachránili,“ předla dívka opřená o Sturma a přejela mu dlaní po rameni. Dlouhé zlaté vlasy jí padaly na holé paže. Její oděv, vyrobený z tenoučké průsvitné látky, nechával představám jen málo prostoru.

„To patří k našemu povolání,“ usmál se Sturm. „Chceme se stát Solamnijskými rytíři,“ dodal pyšně. „Možná právě pro tento hrdinský čin.“

„Opravdu? Povídej dál.“

Blondýnku rytíři nezajímali, ani co by se za nehet vešlo. Ani Sturma neposlouchala, uvědomil si Palin, a pozoroval bratra s rostoucím podrážděním. Mohutný válečník mlel poněkud nesouvisle o Přísaze a Instrukci a celou dobu hladil hedvábné zlaté vlasy a hleděl do modrých očí.

Palin se necítil dobře. Cítil žár v krvi, což ve společnosti tak půvabných, žádoucích žen nebylo nic neobvyklého. Avšak nijak po nich netoužil, podivně ho odpuzovaly. Byla to magie, co v něm hořelo. Chtěl se na ni soustředit, na ten pocit rostoucí moci. Odstrčil dívku s očima jako laň, jež ho chtěla krmit hrozny, a posunul se mezi polštáři ke Sturmovi. Velký muž zplna vychutnával něžnosti půvabné blondýnky.

„Sturme, co to děláš? Tohle může být nastražená past!“ řekl mu potichu.

„Pro jednou se uvolni, bratříčku,“ odvětil Sturm měkce, položil ruku dívce kolem ramen a přitáhl ji k sobě. „Pohleď, uklidním tvé starosti. Řekni sama,“ políbil děvče na růžové rty, „je tohle nastražená past nebo uskok?“

„Och, ano?“ chichotala se a přisunula se blíž. „Právě teď jste pod útokem.“

„Tak vidíš, Paline. Nedá se nic dělat. Jsme obklíčeni.“ Sturm políbil hebké hrdlo. „Bezpodmínečně se vzdávám,“ zašeptal.

„Tanine!“ Palin se obrátil na staršího bratra pro pomoc a s úlevou viděl vážného mladíka vstávat přes úsilí tmavovlásky, jež se ho pokoušela stáhnout k sobě. Trpaslík se také snažil vymanit.

„Běž pryč! Nech mě, ženská!“ zahromoval a plácl štíhlé děvče přes natažené ruce. Vymotal se z polštářů a otočil se s brunátným obličejem k ženám.

„Co je s lordem Gargathem? Kde je?“ žádal okamžitou odpověď. „Užívá ženy, aby nás svedly, aby nás pak mohl chytit?!“

„Lord Gargath? To sotva.“ Černovlasá krasavice, co tak obdivovala Tanina, se zasmála a s ní i ostatní. Pokrčila oblými rameny a pohlédla ke stropu. „Je tam někde…“ pronesla bez zájmu a pohladila Taninovu hruď. Velký muž jí ruku odstrčil a nervózně se rozhlížel pokojem.

„Tvá řeč dává poprvé smysl, trpaslíku. Měli bychom raději najít Gargatha dřív, než najde on nás. Jdeme.“

Tanin vykročil ve světle svící ke dveřím na konci provoněného pokoje. Tmavovláska ho chytila za paži.

„Uklidni se, válečníku,“ zašeptala. „Lorda Gargatha se není třeba obávat. Nikoho nebude obtěžovat.“ Prsty mu obdivně projela rusé, husté kadeře.

„Chci se o tom přesvědčit,“ opáčil mírněji Tanin. „Dobře, když musíš.“ Žena vzdychla a přitiskla se k Taninovi.

„Je to však promarněný čas — čas, který se dá strávit mnohem příjemněji. Ten vyschlý starý kouzelník je naším vězněm už dva roky.“

„On je vaším vězněm?“ Taninovi spadla brada.

„Ach, ovšem,“ blondýnka přestala laskat Sturmovo ucho a vzhlédla. „Byl to takový starý otrava. Pořád mluvil o pentagramech a chtěl vědět, která z nás je panna, a vyptával se na řadu jiných osobních věcí. Tak jsme ho zavřely do věže i s jeho pitomým kamenem.“

Políbila Sturmovo rameno.

„Tak kdo vás zde celou dobu držel jako rukojmí?“ ozval se Palin.

„My samy, samozřejmě,“ dala mu odpověď černovlasá kráska.

„Vy!“ Palin strnul. Položil si ruku na hořící čelo. Hlava se mu točila a bolela ho. Celá místnost se mu před očima míhala.

„Tohle je nádherný život!“ usmála se blondýnka, posadila se a jemně odstrkovala Sturma, jenž ji chtěl stáhnout dolů. „Šedokam nám dává všechno, oč požádáme. Žijeme v přepychu. Žádná práce, žádné vaření a zašívání.“

„Žádní manželé, vracející se z bitvy špinaví a celí od krve…“

„Žádné praní v řece den po dni…“

„Žádné žvásty o válce a velkých činech.

„Hodně čteme,“ dodala jedna dívka. „Čaroděj má rozsáhlou knihovnu. Vzdělaly jsme se a došlo nám, že takový způsob života nemusíme trpět. Chtěly jsme, aby naše matky a sestry s námi to pohodlí sdílely, a tak jsme pokračovaly ve vymáhání rukojmí, až jsme se tu všechny sešly.“

„Žehnej mý vousy!“ zvolal trpaslík užasle.

„Jediné, co nám chybí, jsou nějací hezcí muži, aby nám v noci nebylo smutno,“ blondýnka se zářivě usmála na Sturma. „A nyní, díky Šedokamu, je postaráno i o to.“

„Půjdu hledat Gargatha,“ Palin se prudce postavil. Zatočila se mu hlava, zapotácel se a shodil několik polštářů na podlahu. „Půjdete se mnou?“ bojoval se zvláštní slabostí a nechápal, proč jeho bratry nepostihlo totéž.

„Ano,“ souhlasil Tanin a s obtížemi se vymanil z objetí černovlasé dívčiny.

„Počítej se mnou, hochu,“ přidal se Dougan zachmuřeně.

„Sturme?“

„Jen mne nechtě tady, budu vaše… zadní stráž.“

Ženy se vesele rozesmály.

„Sturme!“ opakoval Tanin podrážděně.

Sturm mávl rukou. „Jen jděte, když jste tak dychtiví hovořit s nějakým plesnivým starým čarodějem. Mohli jste zůstat tady a…“

Tanin se staženým obočím opět otevřel ústa, ale Palin ho zastavil. „Nech to na mně,“ řekl s křivým úsměvem. Pečlivě uložil hůl do polštářů, vztáhl ruku ke Sturmovi a začal zpěvavě recitovat.

„Hej! Co to děláš? Přestaň!“ Sturm lapí po dechu.

Palin pokračoval s formulí kouzla a zvolna paže zvedal. Sturmovo natažené tělo se také zvedalo vzhůru a za chvíli se mladý muž vznášel dobrých šest stop nad podlahou.

„Skvělý trik! Ukažte nám víc!“ Ženy tleskaly.

Palin zase promluvil, luskl prsty a odnikud se vynořily provazy, vlnily se od země jako hadi a obtočily se kolem Sturmových paží a nohou. Ženy radostí pištěly a mnoho obdivných očí se stočilo od svalnatého Sturma — pěkně svázaného — k mladému mágovi, který dovedl předvést takový výkon.

„D — dobrý trik, Paline! Teď mě pusť dolů!“ Sturm si olízl rty a nervózně se podíval pod sebe. Mezi ním a podlahou byl jen vzduch.

Potěšen sám sebou se Palin otočil k Taninovi, nechávaje Sturma viset v prázdnotě. „Mám ho vzít s sebou?“ zeptal se suše a předpokládal, že Taninovy oči budou zírat obdivem.

Místo toho byla bratrova tvář zbrázděná starostí. „Paline,“ otázal se dutě, „jak jsi to dokázal?“

„Magií, drahý bratře.“ Palinovi blesklo hlavou, že Tanin je nemožně hloupý.

„Vím, že je to magie,“ Taninův hlas řezal. „Připouštím, že o ní mnoho nevím. Ale s určitostí vím jedno, že pouze mocný čaroděj je schopen provést takový výkon. Ne učeň, jenž nedávno složil Zkoušku!“

Palin hleděl na levitujícího Sturma, visícího bezmocně ve vzduchu, a pyšně přikývl. „Provedl jsem vysoce náročné kouzlo — bez asistence či pomoci! Ani Magiova hůl mí nepomáhala!“ Natáhl se a uchopil ji. Dřevo bylo na dotek chladné, ledově studené, až pálilo. Palin se lekl a skoro ji upustil. A uvědomil si, že závrať se vytrácí, cítil, jak mu pokožka chladne, bzučení v hlavě ustává. „Moje kouzlo!“ řekl přiškrceně. „Šedokam je musí zesilovat! Jsem zde jen chvilku a podívej, co dokážu! Mám moc arcimága. Kdybych měl klenot, měl bych moc jako můj strýc!“ Teď už jen šeptal. „Možná i větší!“ Oči se mu leskly, tělo se mu začalo chvět. „Ovšem, buduji užívat pro Dobro. Vyrvu Dalamarovi Věž v Palantasu a očistím ji od všeho zlého. Odstraním kletbu ze Soikanova háje a vstoupím do strýcovy laboratoře.“ Myšlenky a vidiny budoucnosti se mu jevily v divokých barvách, tak skutečných a živých, až se zapotácel.

Silné ruce ho podepřely. Zamrkal, aby si odstranil mlhu z očí, pohlédl dolů a viděl svůj obraz v jasných tmavých, vychytralých trpaslíkových očích. „Jen pomalu, hochu, letíte vysoko, příliš vysoko pro někoho, komu právě vyrašila křídla.“

„Nechtě mne být!“ ohradil se Palin a vymanil se z Douganova sevření. „Vy chcete Šedokam pro sebe!“

„Ano, hochu,“ souhlasil měkce a hladil si vous. „Mám na něj právo. Já jsem vpravdě jediný, kdo na něj má právo!“

„Síla dává právo?!“ pronesl pohrdavě Palin, uchopil hůl a namířil ke dveřím. „Jdeš?“ zeptal se chladně Tanina, „nebo tě mám vzít s sebou jako toho hlupáka?!“ Zvedl ruku ke Sturmovi a pokynem přitáhl mladého muž k sobě. Sturm plul vzduchem, stočil hlavu a se strachem poplašeně hleděl na Palina.

„Ach, prosím, ne! Nechoďte pryč. Ukažte nám další triky!“ volaly zklamané ženy.

„Stůjte, stůjte, mladý čaroději!“ zařval Dougan. „Propadáte kouzlu!“

„Paline!“ Taninův klidný hlas projel bzučením v hlavě, smíchem žen a trpaslíkovým křikem. „Přestaň na chvilku naslouchat Douganovi nebo mně, nebo komukoliv. Soustřeď se a naslouchej sobě.“

„Copak tím chceš říct, bratře?!“ odsekl Palin. „Najednou tě napadlo něco moudrého? Všemi těmi svaly pronikl dokonce i mozek?“

Posměvačně hleděl na Tanina a očekával, ne, doufal — že bratr dostane vztek a bude ho chtít zastavit. Pak mu tedy ukážu jeden či dva triky! myslel si Palin. Stejně jako můj strýc předvedl otci…

Tanin tam jen stál a ustaraně ho pozoroval.

„Já — já — pro všechny bohy!“ Palinovi se zlomil hlas a vložil hlavu do dlaní. Jeho vlastní krutá slova mu bušila v mysli. „Tanine, je mi to hrozně líto, nevím, co mě to popadlo.“ Obrátil se a spatřil Sturma, visícího bezmocně v prostoru. „Sturme! Omlouvám se, hned tě pustím,“ luskl prsty.

„Paline! Ne!“ začal Sturm, ale už bylo pozdě.

Kouzlo se zlomilo a mladý muž s jekem práskl na podlahu, v mžiku obklopený tišícími laskavými hlasy znepokojených žen. Chvíli trvalo, než se zase objevil — rezavé vlasy rozcuchané, obličej zardělý. Vzpřímil se, odsunul ženy stranou a kulhal k bratřím.

„Teď chápu,“ třásl se Palin, „udělal jsem chybu. Tyto ženy jsou tu držené kouzly…“

„Chlapče,“ řekl Dougan. „Stejně jako ty sám. Je to moc Šedokamu — využívá tvých slabostí tak jako jejich.“

„Dává nám všechno, co chceme,“ dokončil Palin zamyšleně.

„A to se přihodí i nám, čím déle tu zůstaneme,“ dodal Tanin. „Staneme se otroky Šedokamu. Pochopte, ty ženy jej hlídají uvnitř stejně efektivně jako venku jejich manželé. Proto se nic nemění! Šedokam se postaral, aby se nemohlo nic změnit.“

Zeny se sunuly blíž a vztahovaly ruce. „Jak nudné… Nechoďte… Neopouštějte nás… Pitomý kámen…“

„No, pojďme tedy hledat Gargatha,“ mumlal provinile Sturm. Ať se snažil, jak chtěl, jeho pohled se stále vracel k zlatovlasému děvčeti, jež mu posílalo polibky.

„Vezměte si oštěpy,“ Tanin odstrčil měkké ruce, které na něm lpěly. „Ty ženy nám mohly povědět pravdu — a také nemusely. Ten starý čaroděj se nám právě teď může klidně vysmívat.“

„Říkaly, že je někde tam nahoře.“ Palin zkoumal strop. „Ale kde? Jak se tam dostaneme?“

„Uch, hochu, myslím, že znám cestu,“ ozval se Dougan. „Je to jen nápad, víte,“ dodal chvatně, vida Taninův kosý pohled. „Ty dveře támhle vedou asi nahoru… myslím.“

Tanin podezřívavě zavrčel, ale slije prozkoumat.

„Co jste nám naznačoval tvrzením, že jedině vy máte na ten kámen právo?“ vyzvídal potichu Palin.

„To že jsem řekl?“ Trpaslík se na něho lstivě podíval. „To musel promluvit Šedokam…“

„Prosím, neodcházejte!“ naříkaly ženy.

„Ať si jdou. Brzo přijdou zpět,“ předvídala tmavovláska.

„Až se vrátíte, třeba nám ukážete další triky,“ volalo za nimi zdvořile plavovlasé děvče.

8. kapitola Lord Gargath

Dougan měl pravdu. Vchod vedl k úzkému schodišti, vytesanému do kamenných stěn hradu. Byla tu tma jako v pytli, jediné osvětlení poskytovala Magiova hůl. Po vyčerpávajícím výstupu došli k velkým dřevěným dveřím.

„Pohleďte na tohle!“ Sturm vytřeštil oči.

„U všech bohů, co je to?“ mručel Tanin.

Před dveřmi byl položený fantastický mechanismus, ve stínu sotva viditelný. Byl vyrobený ze železa, měl všechny možné druhy železných pák, tažných lan a kladek, sahajících od země až ke stropu.

„Přisuň světlo blíž, Paline,“ Tanin se naklonil. „Ve středu něco je, obklopuje to několik… zrcadel.“

Palin obezřetně přiblížil světlo ke stroji a místnost se náhle rozzářila jako od sta sluncí. Tanin zaječel a přitiskl si ruce na oči. „Nevidím vůbec nic!“ vykřikl a klopýtal ke zdi. „Dej hůl pryč! Dej ji stranou!“

„Jsou to sluneční hodiny!“ hlásil udivený Palin, stáhl hůl a hleděl na složitý výtvor.

„Ach,“ pronesl Dougan vševědoucně, „gnómský časový zámek!“

„Časový zámek?“

„Tak, hochu. Čekáte, až ručička vrhne stín slunce v určenou dobu, a zámek se otevře.“

Palin byl s logikou nadobro v koncích. „Ale podle úhlu nastavených zrcadel se stín nemůže nikdy objevit! Vždycky bude poledne!“

Tanin si třel oslněné oči. „Nehledě k faktu,“ řekl posměšně, „že je tu černočerná tma. Nejsou tu okna! Jak tedy na něj má dopadat slunce!“

„Malá chyba v plánech,“ ironicky poznamenal Sturm. „Jsem si jist, že komise na tom pracuje.“

„Jak ale dveře otevřeme?“ Tanin se sklesle opíral o zeď.

„Škoda, že tu není Tas,“ uchechtl se Palin.

„Tas?“ zahučel Dougan a otočil se. „Míníte Tase Bosonožku? Toho šotka?“

„Ano, znáte ho?“

„Ne,“ bručel trpaslík, „ale můj přítel ho zná, ten bláznivý trpaslík, co bydlí nedaleko mé… Nedaleko od místa, kde pracuji; ve dne v noci něco vyřezává ze dřeva a bručí cosi o tvrdohlavém šotkovi.“

„To zní jako příběh, který nám vyprávěl otec o Flintoví,“ řekl zaujatě Palin.

„Nestarejte se! A přestaňte mluvit o šotkovi!“ odsekl rozzlobeně Dougan. „Jak to vypadá, máme i tak dost potíží. Brrr.“ Otřepal se. „Naskočila mi husí kůže…“

Někde na dně Palinovy mysli bliklo světélko pochopení a z temnot se začínala jevit pravda. Avšak myšlenky měl v takovém zmatku, že je nemohl roztřídit ani rozhodnout, jestli má cítit úlevu či obavy.

„Možná bychom mohli zrcadla rozbít,“ navrhl Tanin. Osleple mrkal a snažil se vidět mořem jasných modrých skvrn, které mu vířily před očima.

„To bych nedělal,“ varoval ho Dougan. „Mohlo by to vybuchnout.“

„Myslíte, že skrývá nějakou nástrahu?“ Sturm nervózně ustoupil.

„Ne,“ štěkl Dougan. „Mám na mysli fakt, že to vyrobili gnómové, proto to asi nevybuchne.“

„Kdyby to vybuchlo,“ Tanin se přemýšlivě poškrábal na bradě, „vyrazilo by to pravděpodobně díru do dveří.“

„A do nás taky,“ podotkl Palin.

„Jenom do tebe, bratříčku,“ hlesl Sturm. „Počkali bychom dole na schodech.“

„Paline, budeme to muset zkusit,“ rozhodl Tanin. „Nevíme, kdy nás moc Šedoklenotu opět zasáhne. Asi to nebude velká exploze. Ta věc přece není tak velká,“ dodal na uklidnění.

„Ne, není velká, zabírá jenom celá vrata! Och, tak dobře,“ zabručel.

„Ustupte.“

Varování bylo zbytečné. Dougan už dusal ze schodů se Sturmem v patách. Tanin obešel roh, kde se zastavil, aby na Palina viděl.

Palin opatrně postupoval bokem k přístroji a zvedl křišťál nad nejbližší zrcadlo, odvrátil obličej a stiskl pevně víčka.

Vtom se z druhé strany dveří ozval hlas.

„Věřím, že bude úplně stačit, když zmáčknete kliku.“

Palin nechal hůl trčet ve vzduchu. „Kdo to řekl?“ křikl a ustoupil.

„Já,“ zvolal opět pokorný hlas. „Stiskněte jenom kliku.“

„Chcete naznačit, že dveře nejsou zamčené?“ žasl Palin.

„Nikdo není dokonalý,“ bránil se hlas.

Palin odstranil několik součástek a odvázal pár provazů gnómského časového zámku, který nic nezamykal, opatrně vztáhl ruku a zmáčkl kliku. Ozvalo se cvaknutí a dveře se s vrzáním pantů otevřely.

Palin měl potíže překročit práh, neboť jeho plášť se zachytil na ozubených kolech. Vyprostil jej, vstoupil do místnosti, a když se rozhlédl, strnul.

Byl v komnatě ve tvaru kuželu. Na obvodu byla kruhová a vysoko u stropu se sbíhala do špice. Kolem středu byly rozestavěné v pravidelných vzdálenostech olejové lampy, jejichž blikavé plameny ji ozařovaly jako ve dne. Tanin se chystal projít kolem bratra, ale Palin ho zadržel.

„Počkej!“ varoval ho Palin. „Pohleď! Na podlaze!“

„Co je to? Nějaký kruh, kresby…“

„Je to pentagram, magický symbol,“ vysvětloval tiše Palin. „Nevstupuj do kruhu lamp!“

„Na co tam je?“ Sturm nakukoval přes Taninova široká ramena a za zády mu vyskakoval stejně zvědavý trpaslík.

„Myslím… Ano!“ Palin zíral k samému vrcholku špičatého stropu. „Drží Šedokam. Podívej!“ Vztáhl ruku.

Zaklonili hlavy, zírajíce vzhůru, mimo trpaslíka, jenž burácel kletby, protože nic neviděl. Nakonec se svezl na kolena, prostrčil hlavu mezi Taninovýma a Sturmovýma nohama a hleděl vzhůru; vousy se mu rozložily po vyleštěné kamenné podlaze.

„Aj, chlapci,“ vzdychl toužebně. „To je on, Šedokam z Gargathu.“

Šedě zbarvený kámen se vznášel ve vzduchu přímo pod špicí stropu.

Jeho velikost či tvar nebylo možné určit, neboť se jim před očima měnil; napřed byl kulatý, velikosti mužské pěsti; pak se stal kostkou, drobnou jako korálek náhrdelníku; nato se zaoblil… Když do komnaty vstoupili, byl tmavý, ani neodrážel spodní záři lamp. Nyní však vysílal vlastní šedé paprsky měkkého světla.

Palin v sobě cítil magické chvění. Slova formulí neuvěřitelně mocných kouzel mu zaplavila mysl. Ve srovnání s ním byl strýc jen ubohý diletant. Ovládne svět, nebesa, Propast –

„Klid, bratříčku,“ dolehlo k němu vzdáleně.

„Drž mne, Tanine!“ vzlykl Palin a uchopil bratrovu ruku. „Pomoz mi v mém boji!“

„To nepomůže,“ ozval se znovu hlas, který slyšeli skrz dveře, tentokrát zněl smutně a rezignovaně. „S tím nelze bojovat. Nakonec vás pohltí jako mne.“

Palin násilím odtrhl zrak od šedého světla, jež ho začínalo svojí září oslňovat, a rozhlédl se kruhovou komnatou. Na druhé straně stála židle s vysokým opěradlem, před níž visel ohromný goblén. Opěradlo zdobily vyřezávané runy a magické znaky, které měly zřejmě chránit mága, jenž do ní usedl, před jakýmikoli bytostmi, které si zavolal, aby plnily jeho rozkazy. Zdálo se, že hlas vychází ze židle, ale Palin neviděl, že by v ní někdo seděl.

„Paladine, slituj se,“ vykřikl náhle mladý mág hrůzou.

„Příliš pozdě! Příliš pozdě!“ skřípal hlas. „Ano, já jsem lord Gargath. Ubohý lord Gargath! Vítejte v mém domě.“

Usazen na měkkých polštářích židle učinil ladné, ač zoufalé gesto tlapkou ježek!

„Můžete přistoupit blíž,“ Gargath si třesoucí se tlapkou uhladil rozcuchané vousky. „Jen se vyhněte kruhu, jak radil mladý mág.“

Drželi se obezřetně z okruhu blikajících olejových lamp a kráčeli opatrně podél stěny. Nad nimi měkce zářil Šedokam a jeho světlo zvolna sílilo.

„Lorde Gargathe,“ koktal váhavě Palin a pokročil k ježkově židli. Vtom poplašeně vyjekl, klopýtl nazad a vrazil do Tanina.

„Sturme, k mému boku!“ zvolal Tanin, postrčil Palina za sebe a zvedl oštěp.

Židle úplně zmizela pod tělem obrovitého černého draka! Netvor z nich nespustil rudé, líté oči, rozevřel křídla ode zdi ke zdi a ocas uhodil na podlahu, až zaduněla. Avšak když promluvil, jeho hlas zněl stejně smutně jako ježkův.

„Jste vyděšení,“ řekl drak lítostivě. „Dík za takovou poklonu, ale nemusíte se bát. V době, kdy bych vás mohl napadnout, budu asi myší nebo švábem.“

„Ach, nyní vidíte, jak to je,“ pokračoval lord Gargath v podobě krásné mladé dívky, která vložila hlavu do rukou a usedavě plakala. „Bez ustání se měním, neustále v pohybu. Nikdy nevím,“ vrčel lítý minotaurus, zuřivě frkaje, „čím budu.“

„To vám udělal Šedokam?“

„Sss, ano, sss,“ syčel had a v agónii obtáčel do klíček sám sebe. „Sss, kdyssi jssem byl čarodějem jako vy, mladíku. Tenhle ostrov mi náležel i s jeho obyvateli,“ pokračoval vyšňořený mladý muž, držící elegantně stopku poháru. „Máte chuť? Je to výtažek z tropického ovoce. Není špatný, to vás mohu ujistit. Kde jsem to byl?“

„U Šedokamu,“ odvážil se Palin. Bratři němě zírali

„Ach, ano,“ kvákala nešťastně žába. „Můj pra– pra– pra– no víte, co myslím — praděd tu věc před několika staletími pronásledoval s nadějí, že se jí zmocní. Na čas se mu to podařilo. Jenže když zestárl, jeho moc slábla a Šedokam unikl. Nevím, kudy se toulal, ale všude šířil chaos. Vždycky jsem věděl, že… jednoho dne… bude na dosah. A byl jsem na něj připravený.“ Králík, panáčkující na zadních nohách, s pevným pohledem zaťal rezolutně tlapku.

„Dlouhé roky studia,“ pravil tupý trpaslík a zvedl svraštělou ruku. „Dva roky. Dva roky, myslím.“ Zamračil se. „Dělám na podlahu pěknou kresbu. Čekám. Dva roky. Ne víc než dva. Velký kámen přijde. Já chytit…

A já jsem jej uvěznil!“ skučel starý, vyschlý muž a skřípavě se rozchechtal. „Nemohl uniknout! Konečně jsem měl všechna kouzla světa na dosah! A tak to bylo, tak to bylo,“ pištěl rudooký potkan a hryzal se do ocasu. „Mohl jsem mít všechno, co jsem chtěl. Chtěl jsem deset panen. Víte, cítil jsem se opuštěný,“ řekl pavouk, stáčeje pod sebe nohy v obraně. „Jste-li zlým čarodějem, nemáte možnost seznámit se s pěknými dívkami.“

„A Šedokam ženy ovládl,“ vložil se do toho Palin, jemuž se zase vracela závrať z rychlých proměn kouzelníka. „A použil je proti vám!“

„Ano,“ řehtal kůň a neklidně přecházel před židlí sem a tam. „Vzdělal je a dal jim tento palác. Můj hrad! Dává jim všechno! Nikdy nemusejí pracovat. Pokrmy se objeví, když mají hlad. Víno, všechno, nač si vzpomenou… Nedělají nic, jenom se celé dny povalují, čtou elfí poezii a vedou filozofické rozpravy. Bože, jak já nenávidím elfí poezii!“ sténal holohlavý muž středního věku. „Snažil jsem se jim domluvit, aby se svými životy něco udělaly! A co učinily? Zavřely mne tady! S tímhle!“ Neutěšeně mávl ke kamenu.

„Ženy začínají být neklidné,“ Palinovi se srovnaly myšlenky.

„Nikdo nesnese věčně číst elfí básně,“ poznamenal zadumaně mrož, mávaje ploutví. „Chtějí změnu…“

„Chtějí muže, ale ne své manžely. Ne, to by se Šedokamu vůbec nehodilo. Potřebuje, aby válečníci hlídali venku, zatímco ženy hlídají uvnitř hradu. Takže, aby ženy byly šťastné, přivedl…“

„Nás!“ Tanin zuřivě pokročil k trpaslíkovi.

„Neukvapujte se,“ Dougan se lišácky usmál a úkosem pohlédl na Palina. „Jsi velmi chytrý, hochu. Jsi po svém strýci, to teda jsi. Když jsi tak chytrý, pověz, před kým se klenot tak pečlivě ukrýval? Čeho se mohl bát?“

„Jediné osoby, která ho hledala tisíce a tisíce let,“ odvětil měkce Palin. Všechno do sebe zapadalo, vše bylo naprosto jasné. „Toho, kdo jej stvořil a prohrál. Celá staletí se před vámi ukrýval, zůstával na jednom místě. Když jste se dostal blízko, znovu zmizel. Ale teď jej uvěznil čaroděj a kámen nemohl uniknout. Rozestavěl si tedy kolem sebe stráže. Vy jste dobře věděl, že ženy jsou nešťastné. Věděl jste, že Šedokam jim musí dát, co chtějí…“

„Hezké muže. Nikoho jiného by do hradu nepustily,“ Dougan si nakroutil knír. „A splnili jsme požadavek do puntíku,“ nafoukl se pyšně.

„Kdo to je?“ Sturm hleděl z Palina na trpaslíka, zmatek ve tváři. „Soudím, že ne Dougan Kladivo…“

„Já vím! Já to vím!“ volal lord Gargath, nyní šotek, jenž poskakoval po polstrované židli. „Nechtě mě, ať to řeknu! Prosím, prosím!“

Šotek seskočil dolů, běžel k trpaslíkovi a objal ho.

„Velký Reorx!“ zahřměl Dougan, uchopiv svůj měšec s penězi.

„Vy jste jim to prozradil!“ naježil se šotek.

„U bohů,“ šeptl Tanin.

„Pěknější to shrnul,“ uzavřel Palin.

9. kapitola Chcete se vsadit?

„Ano,“ hřímal Dougan Kladivo. „Já jsem Reorx, Kovář světa, a přišel jsem si pro to, co je moje!“

Pojednou si Šedokam uvědomil přítomnost boha, uvědomil si nebezpečí, které mu hrozí, a rozzářil se oslnivým šedým světlem. Byl polapen kouzlem čarodějova znaku pentagramu na podlaze a nemohl uniknout, ale začal se divoce točit a měnit tvar tak rychle, že se oku jevil pouze jako rozmazaná oslnivá šmouha pohybu.

Vzhled čaroděje se také proměnil. Křeslo opět zmizelo pod gigantickým černým drakem, jehož obrovská křídla plnila kuželovitý prostor.

Palin po něm nezúčastněně přeletěl očima, pohlcen mnohem víc vlastním vnitřním bojem. Šedokam na svou obranu vysílal veškerou energii. Nabízel Palinovi cokoliv, všechno, co jen chtěl. Představy se míhaly hlavou. Viděl se jako Představený Rádu bílých mágů, viděl se, jak předsedá Konkláve čarodějů. On zatlačoval draky nazpět do Propasti. On bojoval s Královnou Temnot! Všechno co měl učinit, bylo zabít trpaslíka…

Zabít boha? ptal se nevěřícně.

Dám ti tu moc! odpověděl Šedokam.

Rozhlédl se kolem sebe a viděl Sturmovo tělo zalité potem, divoké oči, zatnuté pěsti. I Tanin, tak silný a neoblomný, hleděl nevidomě před sebe s bledou tváří, sevřenými rty, hledící na nějakou vidinu slávy, již vnímal jen on sám.

Dougan stál ve středu pentagramu, mlčky je pozoroval.

Palin k sobě tiskl hůl, utýraný vnitřním svárem až k pláči. Přiložil tvář na chladivé dřevo a slyšel slova, jež se mu utvářela v mysli. Celý život jsem byl sám sebou. Své volby jsem činil ze své vlastní vůle. Nikdy jsem nikomu a ničemu nebyl povinován závazkem, ani samotné Královně Temnot! Pokloň se druhým ve vážnosti a úctě, ale nikdy v otroctví, synovce!

Palin měl pocit, že se budí ze snu. Nebyl si vědom, že slyšel ta slova, ale byla v jeho srdci a měl potřebnou sílu, aby poznal jejich neocenitelnou hodnotu. „Ne!“ byl schopen odvětit Šedokamu pevně a nyní si uvědomil, že černý drak za ním prochází tímtéž utrpením.

„Ale já z nich nechci sedřít kůži!“ kvílel. „Samozřejmě ano, nevadilo by mi dostat svůj ostrov zpět tak, jak býval. A deset panen, které by se chovaly jako panny a nestaly se z nich básnířky.“

Palin poplašeně hleděl na draka, na jeho horečnaté planoucí oči. Kyselina tryskala z rozeklaného jazyku, vypalujíc do lesklé podlahy kouřící díry; drápy se zaleskly. Roztáhl křídla a vznesl se do vzduchu.

„Tanine! Sturme!“ vykřikl Palin, uchopil nejbližšího bratra a cloumal jím. Byl to Tanin. Mohutný muž sice obrátil oči k bratrovi, ale v jejich hloubce zela tupá prázdnota.

„Pomoz mi, čaroději!“ syčel Tanin. „Pomoz mi zabít trpaslíka! Povedu armády…“

„Dougane!“ Palin se rozběhl k trpaslíkovi. „Udělejte něco!“ křičel zběsile a mával rukama k drakovi.

„Dělám, chlapče, dělám,“ utrousil Dougan klidně, soustředěný na Šedokam.

Mladý mág postřehl, že drakovy oči ho hladově pozorují. Křídla sebou trhla.

Musím seslat kouzlo spánku, rozhodl se zoufale, zalovil mezi váčky pro ten s pískem. Ale jak vztáhl ruku, udeřilo ho náhlé poznání. Prsty mu ochably, písek se z nich řinul dolů na podlahu.

Jeho moc zmizela!

„Ne, prosím! Ne!“ úpěl, hledě na Šedokam, jenž vypadal, jako by se třpytil chaotickou zlovůlí.

Dřevěné dveře se rozletěly, až narazily do zdi.

„Přicházíme na tvůj rozkaz, Šedokame!“ zvolal hlas.

Hlas patřil černovlasé krasavici; za ní byla blondýnka a celý dav starých i mladých žen. Průsvitně svůdné oděvy zmizely stejně jako úsměvy. Byly oděné do tygřích kůží, ve vlasech pera a v rukou svíraly oštěpy s kamennými hroty.

Náhle zazněl Taninův hlas jako volání trubky: „Mé šiky! Ke mně!“ Zvedl ruku a vydal válečný ryk; ženy odpověděly divým křikem.

„Přineste víno!“ ječel Sturm a dal se do tance. „Nechť začne veselíce!“

Oči plavé dívky hořely vášní, upřeně ho pozorovala. Naneštěstí vášeň byla jiného druhu. Zvedla kopí, oči se stočily k vůdci, Taninovi, pro příkaz k útoku.

„Slibuješ?“ syčel drak dychtivě a rozeklaný jazyk mu švihal dovnitř a ven z uslintané tlamy. „Už nikdy tupý trpaslík? To ostatní mi tolik nevadí, ale už nikdy nechci být proměněn v tupého trpaslíka.“

„Všichni se nadobro zbláznili!“ Palin se svezl ke zdi. Cítil, že ho opouštějí síla i rozum jako písek, jenž mu vypadl z bezvládných prstů. Ztráta kouzelné moci a převládající chaos kolem mu zatemnily mysl. Zíral na Magiovu hůl a neviděl nic víc než tyčku s lesklým kamenem. Slyšel bratry. Jeden řadil šiky k bitvě, druhý volal na pištce, aby změnil píseň. Slyšel, jak drakova rozměrná křídla zašustila, a hluboký nádech, jenž uvolní proud kyseliny. Palin zavřel oči, odhodil neužitečnou hůl a otočil obličej ke zdi.

„Stát!“ zahřměl hlas. „Stát! To je rozkaz!“

Chaos se divoce točil ještě okamžik, pak zvolnil a utichal, až v místnosti, jež před krátkým časem vřela hlukem a pohybem, zavládl klid. Palin zvedl hlavu a ustrašeně se ohlédl. Dougan stál v pentagramu uprostřed komnaty, vousy naježené hněvem. Zvedl paži a zvolal: Reorx Drach Kalazar!“ – a v ruce se mu objevilo mohutné válečné kladivo. Obrovské kladivo sálalo lítým rudým žárem, odrážejícím se v Douganových bystrých tmavých očích.

„Ano!“ volal trpaslík se zrakem na Šedokamu. „Znám tvou moc. Nikdo ji nezná lépe! Vždyť jsem tě stvořil! Můžeš ten chaos tady držet navěky a víš, že tě nemohu zastavit! Ale ty sám jsi navždycky v pasti! Nikdy nebudeš volný!“

Zář Šedokamu blikala, jako by vážil Douganova slova. Nato začal pulzovat jasněji než kdy dřív a Palinovi se srdce sevřelo zoufalstvím.

„Počkej!“ rozkázal Dougan, zvedl ruku, druhou uchopil rukojeť hořícího rudého válečného kladiva. „Navrhuji, abychom všechno přenechali náhodě. Nabízím ti… sázku!“

Šedokam pohasl, pulzoval volněji, přemýšlivěji.

„Sázku?“ šeptaly ženy a mířily oštěpy.

„Sázku,“ sykl potěšené drak a usadil se na podlaze.

„Sázku!“ Palin si otřel rukávem zpocené čelo. „Můj bože, všechny ty potíže začaly právě sázkou!“

„My souhlasíme,“ prohlásila černovláska, pokročila vpřed a s každým krokem ratiště oštěpu udeřilo do podlahy. „Nuže, o co se chcete vsadit?“

Dougan si hladil vousy. „O tyto mladé muže,“ řekl konečně a ukázal na Tanina, Palina a Sturma, „pro vás. Svobodu pro Šedokam.“

„Cože!?“ oba se náhle probudili do přítomnosti a rozhlíželi se, jako kdyby komnatu nikdy předtím nespatřili.

„To nám nemůžeš udělat, trpaslíku!“ zařval Tanin, vrhl se vpřed, leč jasně planoucí klenot dal dvěma vysokým ženám dost síly, aby ho chytily a zápasícímu muži svázaly ruce za zády. Další dvě se postaraly o Sturma. S Palinem se nikdo neobtěžoval.

„Jestli prohraji,“ pokračoval nevzrušeně Dougan, „ti mladí muži zde zůstanou s vámi, budou vašimi otroky. Zlomím kouzlo, které vězní Šedokam, bude opět volný a může se zase prohánět po světě. Jestli sázku vyhraji, Šedokam je můj a muži budou propuštěni.“

„Souhlasíme s podmínkami,“ pronesla s pohledem na Šedokam černovlasá krasavice. „A teď, o co se v sázce jedná?“

Zdálo se, že Dougan hluboce přemýšlí; vousy si točil bez ustání kolem prstu. Jeho zrak se ustálil na Palinovi a Dougan se ušklíbl. „Že tento mladík,“ ukázal na Palina, „vyhodí mé kladivo do vzduchu, a to tam zůstane viset — nikdy nespadne na zem.“

Všichni mlčky hleděli na trpaslíka. Co zamýšlel?

„Dougane! Ne!“ vykřikl zoufale mladý mág a odpoutal se od stěny. Jedna z žen ho strčila nazpět.

„Tenhle mladík?“ došlo černovlasé dívce, „vždyť on je kouzelník!“

„Jenom mladý a nezkušený,“ dodal Dougan kvapně. „Ale teď své umění nepoužije; že ne, Paline?“ zeptal se, a když se ženy nedívaly, potají na něho mrkl.

„Dougane!“ Palin se ženě vykroutil a vydal se přes pokoj; kolena se mu podlamovala, že mohl sotva jít. „Nemohu! Moje magie…“

„Nikdy neříkej nemohu, hochu,“ pravil Dougan přísně. „To tě strýc nenaučil?“ Opět na Palina zamrkal.

Zdálo se, že mluvčí žen si uvědomila Palinovo vyčerpání a ochablost, rozhlédla se po svých družkách a potěšené se zasmála.

„Sázku přijímáme,“ řekla sebevědomě.

„Dougane!“ Palin zoufale chytil trpaslíka, který k němu vzhlížel s prohnaným úsměvem. „Dougane! Nemohu užít kouzla. Žádná nemám! Šedokam je ze mne vysál!“ šeptal naléhavě trpaslíkovi do ucha.

Douganův obličej pohasl. „Neříkej, hochu, to je škoda,“ bručel, ohlédl se po ženách a podrbal se na vousaté bradě. Smutně potřásl hlavou. „Vskutku škoda. Víš to jistě?“

„Ovšem že vím.“

„Nu, dělej, co umíš, hochu!“ Plácl Palina po paži. „Tady je máš!“ Strčil násadu válečného kladiva mladíkovi do rukou. To pocítilo neznámý dotek, jeho rudá zář vybledla, až dostalo ošklivou, ocelově šedou barvu.

Palin vyděšeně obrátil oči k bratrům. Tanin ho vážně pozoroval s chmurným výrazem. Sturm odvrátil hlavu, široká ramena pozvedl těžký vzdech.

Palin se olízl, polkl a sevřel násadu kladiva oběma rukama; vůbec nevěděl, jak se s ním má zacházet. Snažil se je zvednout. Ze rtů mu unikl sten. I oba bratři zasténali.

„U Paladina!“ Palin lapal po dechu. „Já s tou věcí mohu sotva pohnout, Dougane! Jak ji mám vyhodit?“ Sklonil se a zblízka pohlédl trpaslíkovi do očí. „Vy jste bůh… nepředpokládám…“

„Jistěže ne!“ Trpaslík byl šokován. „Je to věc cti! Chápeš…“

„No určitě,“ zavrčel Palin trpce.

„Podívej se, hochu,“ řekl Dougan a opravil Palinovo držení. „Není to tak obtížné. Uchop kladivo takhle… tak… Teď je pevně drž a začni se rychle otáčet na místě kolem své osy. Tvoje setrvačnost ti pomůže kladivo zvednout, a když se roztočíš, jenom jím vrhni, takhle. Příroda udělá ostatní.“

„Příroda?“ nechápavě se otázal mladý mág.

„Ano,“ Dougan si uhlazoval vousy. „Gnómové mi to vysvětlili — říká se tomu odstředivá síla nebo tak nějak.“

„Gnómové! Ach bože!“ zaúpěl Palin.

Zhluboka nabral dech a nadzvedl kladivo. Sten bolesti mu unikl z úst, čelo se perlilo potem námahy a slyšel, jak se pár žen pobaveně chichotá. Byl si jistý, že v něm něco prasklo, zaťal zuby a s kladivem v rukou se začal otáčet. Docela ho polekalo, když si uvědomil, že Dougan měl pravdu. Setrvačná síla jeho otáček kladivo nadlehčovala. Byl schopen je zvedat výš a výš, ale násada mu ve zpocených rukou začínala prokluzovat…

„Ztrácí je! Všichni k zemi!“ vykřikl Tanin a padl na obličej. Oštěpy rachotily, jak ženy rychle poslechly. Dokonce i černý drak se s kňučením tiskl k podlaze a pokoušel si přehodit křídla přes hlavu. Viděl, jak se Palin ve středu komnaty točí rychle a zcela bez kontroly. Kladivo opět začínalo rudě žhnout. Jenom trpaslík zůstal stát a tvář mu půlil široký úsměv.

„Už… je… nemohu… udržet!“ volal Palin a s nádechem nechal kladivo letět.

V hrozných bolestech a vyčerpání padl na kolena, ani se nezajímal, co se děje. Avšak všichni v komnatě, přilepení k podlaze, zvrátili hlavy, aby viděli, kam dopadlo. Svištělo kolem dokola, letělo nad hlavami žen, bzučelo nad Taninem a Sturmem, prohvízdlo nad schouleným drakem. Létalo kolem a kolem, a jak letělo, začínalo stoupat. Dougan je s rukama složenýma přes vystouplé břicho klidně pozoroval.

Záříc žhavou červení kroužilo čím dál výš, a jak stoupalo, světlo Šedokamu začalo strachem vynechávat. Kladivo mířilo přímo k němu!

„Ano, má krásko,“ mumlal Dougan, pozoruje spokojeně svůj nástroj. „Ty jsi jej vyrobila. Teď jej přines domů.“

Šedokam se zoufale rozhodl své světlo ztemnit. Snad si uvědomil, že jeho vlastní moc kladivo přitahuje. Příliš pozdě! Kladivo letělo ke klenotu, který pomáhalo stvořit, jako dívka letící do milencovy náruče. Následoval tříštivý zvuk a oslepující šleh rudého a šedého světla tak intenzivního, že i Dougan si musel zaclonit oči, a pro to oslnivé záření nikdo nic neviděl.

Zdálo se, jako by spolu zápasily dvě energie, rudé světlo a šedé, a pak šedé počalo tmavnout. Palin hleděl vzhůru, z oslněných očí mu stékaly proudy slz a měl dojem, že viděl záblesk šedého jiskřivého klenotu padat vzduchem a přistát v Douganově dlani. Nebyl si však jistý, protože v tom okamžiku padalo od stropu i rudě žhavé kladivo a vířivě letělo přímo na ně!

Palin si sepjal ruce nad hlavou; krčil se k zemi se živoucí jasnou vidinou své rozbité lebky a mozku stříkajícího na všechno kolem.

Uslyšel zvonivý třesk.

Bázlivě zvedl hlavu a viděl vítězně rudé, žhnoucí kladivo ležet na podlaze u Douganových nohou.

Třesoucí se Palin se pomalu zvedal stejně jako ostatní přítomní v komnatě. Byl naprosto vyčerpaný a rozbolavělý, Tanin ho musel podpírat, jinak by se zhroutil. Bratrovy paže ho objímaly a Palin se na něj usmál. „Moje kouzelná moc se mi vrátila!“ zasípěl. „Je nazpět!“

„Já jsem také nazpět,“ pronesl hlas. Palin otočil hlavu. Drak zmizel. Na jeho místě se na zemi s rukama nad hlavou choulil černě oděný hubený čaroděj ve středním věku. Posadil se a otočil krkem, jako kdyby nemohl uvěřit tomu, co vidí. „Já jsem nazpět!“ křičel radostně a poklepával si rukama na hlavu, krk, ramena, tělo. „Žádné králičí uši! Žádná dračí kyselina! Žádné minotauří svaly! Jsem zase sám sebou!“ a rozplakal se.

„Ovšem vy, trpaslíku, jste prohrál sázku!“ prohlásila mluvčí žen rezolutně a povstala. „Kladivo spadlo!“

„Ano!“ volaly ženy. „Prohrál jste sázku! Muži patří nám!“

„Dougane…“ zavrčel výhružně Tanin.

Ženy, s očima planoucíma ohněm lásky, a ne ohněm boje, je obstoupily.

Dougan zvedl kladivo nad hlavu. Tvář měl přísnou, černé oči svítily stejně rudě jako zářící kladivo. Hlas, jenž promluvil, nebyl hlasem trpaslíka ve výstředním obleku; hlas byl tak starý jako hory, které vytvořil, tak hluboký jako oceány, jež naplnil.

„Ženy!“ oslovil je bůh káravým tónem. „Poslouchejte mne pozorně! Moc, kterou vás Šedokam obloudil, je zlomená. Vzpomeňte si na své děti, na své muže. Vzpomeňte si na otce a bratry! Vzpomeňte si na své domovy a ty, jež vás milují a potřebují!“

Ženy se kolem sebe začaly omámeně rozhlížet; některé složily hlavy do dlaní, jiné zmateně naříkaly.

„Kde to jsme?“

„Proč jsme oblečené v tomhle…“ zíraly užasle na tygří kůži.

„Jak se opovažujete?“ Blondýnka uhodila Sturma přes tvář. Pouze černovlasá krasavice se tvářila smutně. Zavrtěla hlavou a vzdychla. „Stýská se mi po rodině a vzpomínám si, že jsem zamilovaná a mám před svatbou. Ale začne to zase, ty věčné války. Boje, krev, umírám…“

Obrátila se k bohovi, ale našla jen výstředně oblečeného trpaslíka s chápavým úsměvem.

„Děvče, přemýšlej chvilku,“ Dougan ji něžně popleskal po paži. „Četla jsi knihy, vzpomínáš? A ostatní též,“ ukázal na ně. „Jsi vzdělaná a máš vědomosti, které ti nikdo nemůže vzít. Užívej je moudře a nesmyslné války můžeš zastavit. Ty a tvé družky můžete s pomocí mužů stvořit z tohoto ostrova ráj.“

„Nevím, kdo jste,“ dívka hleděla na trpaslíka s obdivem, „ale jste moudrý. Uděláme, co jste řekl. A v našich srdcích a modlitbách na vás budeme vzpomínat s úctou.“ (Atak se ostrované modlí k trpasličímu bohu. Jak dalece je známo, jsou jedinými lidmi, kteří vzývají opět Reorxe, Kováře světa.)

Dívka se sklonila a políbila Dougana na tvář. Zarděl se jako jeho válečné kladivo.

„Tak a teď zmizte!“ řekl drsně.

Objímajíce se kolem pasu, ženy se smály, běžely dolů a bratři brzo slyšeli jejich radostné hlasy za hradní zdí.

„A vy,“ Dougan oslovil černě oděného kouzelníka.

„Nelajte mi!“ prosil pokorně Gargath. „Dostal jsem za vyučenou. Vážně. Co budu živ, nechci mít s klenoty nic společného. To mi můžete věřit!“ vzhlédl k prázdnému stropu a otřásl se.

„A my vás povoláme před konkláve,“ řekl přísně Palin a zvedl Magiovu hůl. „Přestanete-li být ovšem odpadlíkem.“

„Ani se nemohu dočkat příští schůze!“ zvolal Gargath dychtivě. „Mohu něco přinést? Nějaký zákusek? Umím skvělé ďábelské řezy…“

Doslov (tentokrát doopravdy)

Dougan se s bratry vrátil na loď bez dalších nesnází. Válečníci byli tak šťastní, že se jim ženy vrátily a rodiny se opět spojily, že jim dali zpět i brnění a meče. (Náčelník se rozhodl, že v brnění mu stejně bylo moc horko, a myslel si, že meč ve srovnání s oštěpem je primitivní zbraní.)

Gnómové opravili poškozenou loď. Vpravdě objevili, že s jedním koncem rozbitým se dá ovládat nesrovnatelně snadněji, a nesmírně je vzrušilo radostné pomyšlení, že se vrátí domů a rozmlátí přídě (nebo zádě?) celé gnómské flotily.

Na jinak idylickou plavbu vrhla stín jediná příhoda. (Nepočítaje věčné uhýbání plachtě, nárazy padajících ryb a úvahy, zda se utopí, nebo neutopí, než dosáhnou pevniny, kvůli pronikání vody nabouranou přídí… či zádí…)

Dougan jednu noc odpočíval na palubě, pohlížeje na hvězdy (jedno souhvězdí, Reorx, chybělo), když ho tři bratři přepadli.

„Sturme, drž mu ruce!“ nařídil Tanin, skočiv na trpaslíka zezadu. „Paline, jestli se pohne byť i jediným vousem, uspi ho!“

„Co je to za nesmysl? Co si to dovolujete?“ řval Dougan a zmítal se ve Sturmově pevném sevření.

„Pro ten kus kamene jsme riskovali život,“ hučel Tanin do brunátného trpaslíkova obličeje. „A chci jej vidět!“

„Den za dnem jste to odkládal,“ přidal Palin a postavil se vedle bratra. „Chceme se na něj podívat dřív, než ho odnesete do své kovárny, nebo kam.“

„Pusťte mne! Nebo už nikdy nic neuvidíte!“ zapřísáhl se Dougan.

„A ukážete nám klenot?“

„Slibuji!“ zamumlal Dougan.

Tanin kývl a Sturm ho uvolnil. Dougan se rozpačitě rozhlížel.

„A teď ten Šedokam!“ bratři se nad ním sklonili.

„No, ech, chlapci.“ Trpaslík byl v úzkých. „Je v tom maličký háček.“

„Co tím chcete říct?“ Palinovi se výraz trpaslíkovy tváře nelíbil a znervózněl. „Je tak mocný, že na něj nemůžeme pohlédnout?“

„Neee…“ Dougan otálel a v rudém světle Lunitáru se začervenal. „To právě ne, ale…“

„No tak ven s tím!“ ozval se Tanin.

„Uch… chlapci… pravda je,“ koktal nešťastně Dougan a motal si vous kolem prstu, „že… jsem jej… někam založil…“

„Založil?“ žasl Sturm.

„Šedokam?“ Palin se vyplašeně podíval po lodi s hrůzou, že odněkud uvidí zářit šedé paprsky.

„Založil možná není ten správný výraz,“ mumlal Dougan. „Víte, tu noc předtím, než jsme odplouvali z ostrova, jsem se jaksi dostal do té hry v kostky a…“ hlas mu uboze vypověděl službu.

„Vy jste ho prohrál?!“ zaúpěl Tanin.

Palin a Sturm v šoku jen mlčky přihlíželi.

„Aj, chlapče,“ Dougan se zhluboka nadechl. „Byla to jistá věc…“

„Takže Šedokam je opět volný a řádí po světě,“ zašeptal Palin.

„Obávám se, že ano. Ale jestli si vzpomínáte, původně jsem přece první sázku tak jako tak ztratil. Neboj se, hochu,“ položil chlácholivě dlaň na Palinovu paži, „dostaneme jej zpátky. Jednoho dne jej dostaneme zase zpátky!“

„Co míníte tím my?“ zavrčel Tanin.

„Přísahám při Paladinovi a při Gileanovi a při Královně Temnot a při všech bozích na nebesích, že jestli vás, trpaslíku, ještě někdy uzřím a podíváte se mým směrem, otočím se a půjdu — ne — budu utíkat na druhou stranu, co mi budou nohy stačit!“ zbožně se zavázal Sturm.

„To platí i pro mne,“ řekl Palin.

„I pro mne!“ dodal Tanin.

Dougan na ně chvilku zkroušeně zíral. Pak se mu obličej roztáhl širokým úsměvem a pichlavá očka zajiskřila.

„Chcete se vsadit?“

překlad Dagmar Krajková

Загрузка...