Druhá generace

Kejklíř putuje

okrajem světa,

nevidí, nezná cestu,

věří jen svým

ctihodným pažím kejklíře.

Putuje po okraji

pradávného příběhu,

žongluje s měsíci

a předvádí neznámé,

nehybné hvězdy.

Nějaký instinkt,

nezlomný a průsvitný

jako achát

v hlubinách jeho reflexů

dává předmětům

v letu život:

dýky a lahve,

dřevěné jehlice a ozdoby,

viděné i neviděné — všechny tak

lehké a mrštné.

My se řídíme stejnou věcí:

konstelacemi vzpomínek

a procesy zrozenými

v krvi,

kde motiv a metafora

a impulsy noci

ráno se promění

v naše vzezření,

v zákruty

zjevivších se prstů.

Něco v každém z nás

touží po rovnováze,

po zmizelém procesu,

který kalí ocel.

Nejlepší žonglérské kousky

spočívají v míru,

který dává tvar záměrům

z nožů, z vláken,

z poloprázdných lahví,

a ze zrcadel a procesů,

a ze zapomenuté

rudy noci.